Dík

 

Marie Halseband



"Vítej, Heřmane, jsem rád, že ses vrátil. Teprve dnes ráno jsem dostal zprávu o tvém návratu," pravil Jiří a srdečně tiskl ruku příteli. Jeho krátkozraké oči se leskly za sklem brýlí a jeho hubený, bledý obličej zrůžověl rychlou chůzí v mrazivém vzduchu. Pak se posadili k malému, kulatému stolu, u něhož Jiří pojídával svou skromnou večeři.

"Podívej se, Heřmane, co jsem ti přinesl," pravil a sáhl do tašky. Vyndal malou krabičku a opatrně ji otevíral. Byla plná rozličných brouků a larev. Heřman ji pohlížel se zájmem. "Krásné exempláře," pravil spokojeně. Pozoroval chvíli zálibně jednotlivé brouky a strčil krabičku do kapsy. Připadalo mu docela samozřejmé, že se o něho Jiří staral a sbíral. Dík byl přece zbytečný. Rozzářená tvář Jiřího pomalu zesmutněla a on tiše pojídal večeři, kterou číšnice přinesla. Heřman viděl přítelovo rozladění a s údivem ho pozoroval.

"Co se ti stalo, ty starý chlapíku? V poslední době již před svým odcestováním vídával jsem tě s takovou zasmušilou tváří. Vypadáš, jako bys nebyl se mnou spokojen. Pomáhals mně přece vždycky, jak se to sluší na dobrého přítele," pravil Heřman.

"Ovšem," pravil Jiří a pohlížel pevně na Heřmana.

"Tak co tedy chceš? Ii chceš snad vypovědět naše staré přátelství?"

"To nechci," pověděl Jiří. "Chci z něho však udělat správné přátelství. Za to, že jím není, nesu vinu já právě jako ty. Však poslouchej mé vyprávění, i když zasahuje daleko nazpět, až do našeho dětství."

Heřman se pohodlně opřel na židli, zapálil si doutník a se shovívavým úsměvem očekával jistě dětinskou historku, kterou mu přítel chystal vyprávět.

"Pokud se mohu rozpomenout na naše dětské hry," pravil Jiří, "byl jsi to vždy ty, který požadoval a poroučel. Já jsem jen poslouchal a všechno nosil."

"Přirozeně," smál se Heřman, "tak to muselo být. Ty jsi ten měkčí a slabší. Já jsem byl vždy vládnoucí člověk, kterému ostatní museli sloužit."

"Ve škole," pokračoval Jiří, "požadovals ode mne vždy pomoc při úlohách z řečí. Ale velmi jsi se bránil a rozhořčoval, když jsem já chtěl od tebe pomoc v matematice, ve které jsem byl slabý. Kolik známek z mých sbírek putovalo k tobě, ale tys mi neudělal nic bez náhrady a nikdy jsi nezapomněl, když jsi mi s něčím pomohl. Vzpomeň si, jak ses rozzuřil, když jsem ti jednou odmítl dát svou francouzskou úlohu, protože jsem již do příštího dne nemohl si vypracovat novou.

Heřman spokojeně pokyvoval: "Skoro jsem ti natloukl, Jiří. Ke tvému štěstí přišel tehdy tvůj otec. No, nic si z toho nedělej, žes býval vždy takový slaboch." Jiří zamyšleně přikývl. "Byl jsem slaboch a byla to moje vina."

"Přirozeně, že to byla tvoje vina," odvětil Heřman, kterého začínala rozmluva zlobit. "Potřebovals přece jen říci ne. Byl bych si i jinde našel takové přátelství, které mně ještě po desetiletích předhazuje, jaké služby mně prokázalo v dětských letech. Nejsi o nic lepší než já. Dříve jsi to všechno dělal, aniž bys mukl. Teď se pojednou stáváš tvrdohlavým jako osel. Co se s tebou stalo? Již dlouho pozoruji zchladnutí tvého přátelství. Tak jen mluv!"

"Uslyšíš ještě víc," odvětil Jiří, "tvá dobrá paměť ulehčí rozmluvu. Vzpomeň si jen na univerzitní studia! Ani naše zaměstnání nás nerozdělilo, poněvadž jsme zůstali v témže městě a tím zůstal ti zvyk, žes považoval mé služby za samozřejmé!"

Heřman pohlížel chvíli rozladěně na svého přítele a pak vybuchl: "Tak řekni hned, že já, bohatší, jsem si u tebe vypůjčoval a chodil k tobě jíst, když se mi mé peníze vždy tak rychle rozkutálely. Ty jako vzorný mladík jsi přece vždycky něco měl. Cožpak jsem ti nedával dary, když jsem měl peníze?"

"Ovšem," pravil Jiří. "A to bylo, Heřmane, to nejsmutnější. Tvé dary mě netěšily. Tys je dával jako zaplacení tam, kde jsem očekával lásku."

Heřman rozzlobeně vyskočil. "Zatracený chlapíku!" vykřikl. "Co tím vším vlastně chceš docílit, co chceš ode mne?"

"Dík, poctivý, správný dík z dobrého a laskavého srdce," pravil Jiří a zrudnul. "To požaduji. Neskákej mně do toho, Heřmane, a nech mne domluvit. Všechno na světě podléhá nezměnitelným Božským zákonům a jeden z nich zní: Kdo nechce dávat, nesmí ani přijímat. Jak může býti pravé přátelství a opravdová náklonnost tam, kde dává jen jeden a kde není pro to žádné vyrovnání. Buď zticha! Já vím, že sám nesu na tom největší vinu svou slabostí. Měl jsem se vzchopit. Jen tak bys to včas nahlédl. Nyní nás bolestně oba zasahuje zvratné působení!"

"Jaképak zvratné působení!" křičel Heřman. "Tak řekni hned, že mi vypovídáš přátelství!"

"Toto falešné přátelství ovšem!" odvětil Jiří. "Nabízím ti však svou ruku k novému a krásnějšímu ve smyslu Grálu!"

"Podle Grálu! Odtud pochází ta tvoje moudrost! Z té knihy, cos mi s tak důležitou a úctyplnou tváří vtiskl do ruky! Přirozeně, že leží u mne doma a že jsem se do ní ještě ani nepodíval."

Jiří přikývl a zazářila z něho tichá radost, když odpověděl: "Ano, čerpal jsem ze svatého pravého Božského učení a chci podle něho žít. Kdybys i ty v něm hledal, pak bylo by naše přátelství obnoveno a upevněno pro všechny časy. Vzájemné pochopení a úcta by nás sdružovaly a svaté učení by nás vedlo vzhůru ke Světlu. Poskytnu ti čas, Heřmane. Čti a přemýšlej, a najdeš-li pak ke mně cestu, budeš mně vítán. Až do té doby žij blaze!"

Jiří rychle povstal a opustil restauraci. Heřman pohlížel za ním vzdorovitým zrakem. Nemohl a nechtěl tak rychle připustit vše, co přítel říkal. Mužné vystoupení člověka, který se dosud dal tak lehce ovládat, mu imponovalo a všechno, co mu řekl, ho hluboce bolelo. Teprve teď, když ho ztratil, začínal chápat, čím mu přítel byl a kolik dobra mu prokázal ten tichý, věrný muž. Přesto nechtěl to Heřman tak brzy připustit. Zmačkal zlostně ubrousek a hodil ho na stůl. Pojednou měl naspěch dostat se domů. Probudila se v něm myšlenka na knihu, která už tak dlouho ležela u něho neotevřena. Musí se nutně podívat, co tam stojí o dávání a braní. A pak také chtěl vědět, zda roztržka s přítelem je úplná, nebo dá-li se překlenout. V nitru svého srdce doufal v to druhé.