Ztroskotaná loď

 

Marie Halseband



"Drž pevně!" volal Harm na kamaráda. Bouřlivý vítr umlčel slova, ale druhý přesto pochopil. Oba mužové pracovali s napětím všech sil u hlavní plachty. Všechny ostatní plachty rozervala a odnesla náhle propuknuvší bouře. Na ráhnech se třepetalo jen několik cárů. Široký rybářský člun sténal ve všech spárech a stěží držel se nad vodou. Oba muži ve žlutých, naolejovaných pláštích zápasili o život. Náhle Harm vzkřikl a ukazoval na širé moře. Obrovská zelená vodní stěna hnala se na ně. Rybářům zbyl sotva čas aby se vrhli na dno člunu a pevně se přidrželi. Náhle zřítila se na ně spousta vod, urvala stěžeň a spláchla vše, co bylo na palubě. Za ní následovaly další dvě vlny a pak zmítala se na rozbouřeném oceánu loď již úplně bezmocně. Harm snažil se povstat. Avšak padající stožár roztříštil mu nohu tak, že nebyla již k ničemu. A kde zůstal Uwe? Za chvilku vynořila se jeho hlava ze vchodu do kajuty. Nesl sebou provazy a plaze se po palubě, přivázal pevně sebe i kamaráda.

"Všechno odplaveno," bručel, "ale několik hodin to ještě vydrží."

Bouře počala zvolna ochabovat, ale plavba byla ještě nesmírně obtížná. Propukla noc a oba mužové hladoví a zkřehlí leželi na palubě. Každou chvíli zaplavovalo rozbouřené moře bezvládný vrak, který vyčníval jen kousek nad hladinu.

"Ach," zvolal náhle Harm přerývaným dechem, konečně jsme již doma. Támhle stojí na chodníku a čeká. Zaclání si rukou oči a teď se usmívá svým milým, radostným smíchem."

"Kdo se usmívá?" ptal se Uwe chraptivým hlasem.

Harm neslyšel. Mluvil horečně dále: "Jak je to krásné, poprvé ji mám v náručí. Teď ale jdeme hned k matce. Ještě je vzhůru, svítí tam lampa. Dobrá maminko, měla jsi jistě starost, že vypadáš tak utrápeně! Já jsem přece tu! Konečně otvíráš po mně náruč, ale proč máš tak veliké a ustrašené oči? Co je ti maminko? Nejsem přece žádné strašidlo! Podívej se, líbám přece tebe i Annu, která je vedle mne, nemáš radost ze své nové dcery?"

Uwe, který se vztyčil a bez dechu naslouchal, ulehl opět na mokrou palubu a sevřel křečovitě ruce. Vedle něho muž v horečce mluvil a tiše se smál. Uwe seděl u něho po celou dlouhou chladnou noc, zíral temně do prázdna a naslouchal jeho řečem.

Konečně nadešlo šedivé, mlhavé jitro. Uwe počal hledat ve svých kapsách. Opravdu, ještě tu byla ta malá plechová lahvička, na kterou úplně zapomněl. Udělal hluboký doušek. V prázdném žaludku to náhle pálilo jako oheň, ale alespoň to hřálo. Pak přidržel lahvičku u Harmových úst a nechal ho pít. Muž v horečce jakoby dostal ránu, otevřel náhle oči a usmál se na kamaráda.

"Dobrý Uwe!" pravil namáhavě.

Uwe zavrtěl hlavou a pohleděl pln nenávisti na druhého. "Dal jsem ti jen proto, aby ses probudil," pravil tvrdě. "Rozhodneme, komu má Anna patřit!" Harm pohlédl na něho užasle. "Teď není k tomu pravý čas, " odpověděl klidně. "Zmítáme se bezmocně v mlze a chladu a náš člun se brzy potopí. Přenech rozhodnutí Pánu Bohu. Vrátíme-li se domů, nebudu děvče nutit, aby zůstala u mne, má-li raději tebe. Na to ji mám příliš rád. Uwe, my jsme přece prožili spolu tolik bídy a utrpení a teď, kdy snad brzy budeme muset prosit Nejvyššího o milost, bychom se měli hádat? Podívej se, uvol:uji provaz, beztak se mi zarývá do rány a vydávám se do rukou Božích."

"Dělej si, co chceš!" mručel Uwe zlostně, ale svůj provaz uvolnil také.

Byl to nekonečný kalný den, který tak strávili oba spolu. Častokrát slyšeli ve veliké dálce hučení lodních sirén. Neměli však nic, čím by upozornili v husté mlze na svou přítomnost. Trápil je hlad a žízeň a Harm dostal zase horečku. Uwe vyprázdnil láhev, aniž by dal kapku kamarádovi. Ostrá kořalka přivodila u něho opilost. Křičel, zuřil a proklínal celý svět. Harm ležel tiše se sepjatýma rukama na palubě a chvěl se zimou. Vrak počal se zřejmě ponořoval a vítr znovu obživl.

"Uwe!" zvolal náhle Harm a ukazoval k jihu.

Uprostřed mlhy objevil se veliký, zářící kříž. Pak uchopila vysoká vlna vrak a mrštila jej na písčité pobřeží. Roztříštil se s rachotem a oba rybáři byli vymrštěni. Harm byl uchvácen novou vlnou a vržen na pevninu. Tam ho našli příštího dne rybáři a dopravili ho do malé přístavní nemocnice.

Když se Harm probudil po několika hodinách v čisté bílé posteli a rozhlížel se kolem, spatřil Uweho temné oči. Kamarád seděl vedle něho s ovázanou rukou a hlavou.

"Nejsme příliš vzdáleni od domova," pravil. "Tvá matka dostala již zprávu a přijde již večerním vlakem. Anna přijde s ní."

Harm podával mu vděčně ruku. Uwe však zavrtěl hlavou. "Nemohu ji přijmout. Napřed ti musím všechno vyprávět. Podáš-li mi ruku i pak, rád ji stisknu. Podívej se Harme, měl jsem na tebe k vůli Anně takový vztek a nenávist a k tomu jsem pil kořalku... ale nechci se omlouvat. Já - já jsem tě chtěl hodit přes palubu. Stál jsem za tebou a již jsem zvedal ruku, když tys náhle zvolal. Viděl jsem, jak v mlze září kříž. Hned na to převalila se nad námi vlna."

"Co to bylo s tím křížem?" ptal se Harm tiše.

"Nevím," odpověděl Uwe. "Ale zde ho viděli také. Lidé jsou úplně ustrašení. Se mnou to není lepší. Myslím, že když Bůh posílá takové znamení, že je to pro nás lidi výstrahou, abychom potlačili naše maličká přání a bolesti. Bůh pošle na nás asi větší bídu, nebo co jiného s námi myslí. Měl jsem dost času k přemýšlení. Harme, starý kamaráde, odpusť mi a buď s Annou šťasten."

Harm zavrtěl hlavou a tiše pravil: "Pro mne mrzáka již svatba není." odhrnul přikrývku a ukazoval, že mu chybí noha. Uwe ho zase pečlivě přikryl a srdečně pravil: "Tak jak já Annu znám, bude teď teprve chtít zůstat s tebou." Náhle se zarazil, pozvedl ruku a ukazoval k oknu. Ozářen růžovou září zapadajícího slunce, svítil na jihu veliký a jasný kříž, svaté znamení Boží.