Večeře 9. září 1937
Při výletě na Hafelekar dne 8. září 1937, kterého se k naší veliké radosti zúčastnil celý Trigon, bylo nám na zpáteční cestě na nádraží v Innsbrucku sděleno, že Pán by rád s námi povečeřel. S námi, s účastníky slavnosti Čisté lilie z Československa. Vyšlehla v nás ve všech nesmírná radost, která se projevila tím, že jsme na zpáteční cestě z Innsbrucku až do Schwazu vyzpívali všechny známé národní písně, na které si kdo z účastníků vzpomněl.
Po příjezdu do Vompu, kde jsme tehdy bydleli, nastalo velké radění. Po poradě jsme se zeptali jedné obyvatelky Hory, co bychom měli uchystat a jak to vlastně všechno zařídit. Řekla: „Ukažte, co dovedete.”
Tak jsme se do toho dali sami. Především jsme se usnesli vydrhnout a vyleštit sál, který nám majitel hotelu Vomperhof ve Vompu, kde jsme skoro všichni bydleli, ochotně přenechal k použití. Chtěli jsme mít všechno čisté a krásné vlastním přičiněním.
Nastala doba nejradostnější práce, protože všechno bylo vykonáno s velkou láskou a nadšením. Jedni měli na starosti úklid sálu, jiní zase obstarání květin a výzdobu. Dva muži a jedna žena jeli ráno do Innsbrucku obstarat potřebné nákupy pro kuchyň. Ujednali jsme si totiž, že vystrojíme pravou českou hostinu.
K té patří nezbytně husa a zelí s knedlíkem. Protože však Morava chtěla také ukázat, co umí, bylo usneseno udělat jako moučník vyhlášené lanžhotské koláčky.
Paní hostinská nám na tento pro nás tak slavný den ráda přenechala kuchyň. Ačkoliv se zdálo chvílemi nemožné, že se všechna práce stihne včas, bylo všechno v 7 hodin večer, kdy měla přijet vzácná návštěva, v dokonalém pořádku a všichni účastníci byli oblečeni ve svátečním.
A protože dochvilnost je předností králů, přesně v 19.00 hodin zahoukal klakson auta, které přivezlo vznešenou návštěvu.
Přišli usměvaví - nevím, zda nad tím, že viděli tu nezměrnou radost, která každému z nás zářila z očí, nebo že se jim líbila uchystaná tabule, která byla překrásně vystrojena. Květiny byly rozestavěny v barvě červené a bílé, na lustrech byly zavěšeny naše československé praporky, a tak myslím, že se jim líbilo obojí.
Před večeří byla podávána, jak je na moravském Slovácku zvykem, pravá slovácká slivovice, při níž se slečna Irmingard zakuckala a nechtěla dopít. Nato se paní Maria zeptala: „Jak se říká česky ,Du mußt?‘“ Po odpovědi nařídila slečně česky: „Ty musíš!” Slečna Irmingard tedy poslušně vypila stopečku do dna.
Při této večeři jsme poznali, že Pán a vznešené dámy jsou jako lidé mezi lidmi velmi veselí a společenští. Když si například Pán kladl na talíř knedlík, rozhlédl se vesele po přítomných ženách a řekl: „Teď byste ale rády věděly, která z vás ten můj knedlík vařila.”
Když byl podáván moučník, již zmíněné koláčky, vyžádal si Pán ubrousek s vysvětlením, že tyto makovníky jsou velice dobré a že by chtěl ještě nějaké domů.
Po ukončení večeře jsme byli požádáni něco zazpívat. A protože naše národní písně jsou nepřeberný poklad, rozhlaholil se sál v tyrolské vesnici českými písněmi, jedna krásnější než druhá. Jak se to Trigonu jevilo na poslech, nevím, protože jsme zpívali bez secvičení, pouze naplněni živelnou radostí.
Nakonec jsme si zanotovali pro každého z nás nejkrásnější píseň, hymnu Kde domov můj. Při ní všichni jaksi zvážněli, snad tím, že nám bylo dovoleno vyzpívat to, co je nám zde pozemsky nejsvětější, před Pánem, který je svatost sama pro všechny úrovně a věky.
Po skončení hymny nastalo hluboké ticho, naplněné jakýmsi děním, které všichni přítomní vyciťovali.
Tu po chvíli zavolala paní Maria k sobě učedníka pana Josefa Kováře a sdělila mu vzkaz, který přišel během této písně ze světlých výšin k nám, lidským duchům, prostřednictvím paní Marie. Zněl:
,,Národ, který zdraví svého Pána a Krále hlasy lásky, zněním srdce, díkem, který tryská z duše, je povolán, aby byl prvním národem na zemi. Prvním, který má předcházet všem, kteří chtějí sloužit svému Pánu a Králi - Imanueli.”
Po tomto sdělení jsme všichni jako na povel vstali a poděkovali vznešenému Trigonu němou úklonou za velikou milost, která nám byla v této chvíli poskytnuta.
Vznešená návštěva se s námi rozloučila srdečně, každému z nás podali ruku, a my jsme si domů odváželi nejkrásnější vzpomínky, které půjdou s námi po všechny životy a věky.
Při této večeři mi bylo přiděleno místo v blízkosti Pána a během tohoto večera směla jsem vidět tato znamení:
Z Pánových spánků vyzařovala chvílemi ramena kříže ukončená trigony. Pak se zase utvořil trigon nad jeho hlavou. Chvílemi se všechno záření měnilo v šlehající plameny okolo hlavy, a z nich se pak utvořila jakási koruna.
Bylo to živé Světlo, které se neustále měnilo a vytvářelo zmíněné tvary.
Vzpomínky přímé účastnice
čtěte také článek Povolaný český národ