Poselství a rozum
Úvahy podle Poselství o citu a rozumu, světle a temnu.
Od Hermanna Wennga
Stále znovu je v Poselství, v učení Grálu, ukazováno na rozum, který člověk na radu Luciferova vedení přepěstoval a dosadil do pozice neomezeného, absolutně panujícího vládce, jako na kořen všeho zla a nakonec jako na jedinou prapříčinu selhání lidského ducha vzhledem k úkolu ve stvoření, který mu byl Stvořitelem přidělený od prvopočátku. Stále znovu je na to ukazováno, že nikoli rozum, který je omezený, připoutaný k pozemskému, má být rozhodující v životě lidí na Zemi, ale má to být cit vázaný na Světlo.
Ačkoli je objasněno na mnoha místech Poselství čistě a jasně, co je pochopitelno citem a nač se může rozlišit schopnost citu a rozumu, ačkoli podle slov, která nám o tom řekl Přinašeč tohoto Božského zjevení, žádná pochybnost by nemohla panovat přes místo, které by měl hrát rozum v poměru k Božímu slovu, a přes roli, kterou v Poselství sám hraje. Tak jde ze slov a otázek mnohý hledač vpřed, když to bere vážně. Opravdu to není lehké - rozeznávat cit a rozum jeden od druhého a stát se přesto jasným tak, jako je Poselství pro pochopení a přijetí. Co je vyrobeno z hrubohmotné materie, co je vyobrazeno rozumem, který sám ovládá to nejlepší a to, co usiluje od dobra dnešních pozemšťanů až po luxusu - a jen na výzvu Slovo Pravdy i přesto často vidí nuceně. To ostatně člověk ponořený v hrubohmotnosti by nebyl s to vůbec přijmout.
Ústa PÁNA o tom v kostce říkají následující: "Musel jsem své slovo přinést tak, jak vám ho dávám. Tím jste schopni ho přijmout - potom Světlo a Pravdu (které jsou v zásadě jedno a totéž) nebyli byste nikdy spatřili, ani přijali, ani mohli pochopit; mé slovo tvoří jakoby kanálky, kterými Světlo, život, může do vás vstoupit, když se budete snažit, aby se tak stalo, jak je třeba, abyste ho mohli přijmout - a k tomu, je opět prostředkem Slovo. "
Tím je nám řečeno, že ústa Pravdy nám v Jeho Slově, ve slovech a větách v Poselství, dávají něco, co jakoby tvoří pevné trubky, kterými do nás může pronikat samo živoucí Slovo, které je svou pevnou slupkou chráněno před rozkladnými dopady našeho rozumu - a můžeme si obrazně toto ještě dále uvědomit, když si představíme Slovo Poselství třeba jako zbíječku, kterou často vídáme v rukou pracujících na ulicích a která s rychlými údery probourá nejtvrdší betonovou vrstvu! Očividně pracuje ten pán se zbíječkou na nás! S ustavičnými údery vytrvale tříští a proráží Slovem železnou pokrývku, kterou přes nás přehodil rozum a kterou nás odřízl od proudu síly Světla; nejprve skrze díry, které Slovo s nekonečným úsilím proráží skrz toto odříznutí, může ta síla a milost ze Světla k nám dosáhnout!
S rozumem se ale musí bojovat jeho vlastními prostředky, jím samým; lze ho porazit jen jeho vlastním způsobem! A jeho způsob je logika. Vystavěl kolem nás stavbu, která usiluje, aby vytvořil jedno z druhého již vyvozeného, aby vytvořil z příčiny a působení řadu bez mezery, železný pancíř, kterým nemůže proniknout nic, co není z pevného (hrubohmotného)!
Tak musel rozum, vázaný na hrubohmoutnou, viditelnou a hmatatelnou hmotu, mrtvý a srtnulý ve své logice, být potírán logikou, která je mu vlastní, ale je trvdší, důslednější, neúprosnější, než je jeho vlastní logika - ta sama může ho přemoci, rozdrtit; proto se muselo Slovo použít i na rozum - volně a zprvu jen výjimečně, protože v tomto Slovu, které pracuje s prostředky rozumu a s železnou pravidelností a logikou staví nepřemožitelné stavby - v něm, v tomto Slově, které staví systém kanálů do toho pancíře, který člověk nosí kolem sebe, v němž jeho duchu, jeho skutečnosti, citu, hrozí zadušení a smrt jeho samého - tímto Slovem proudí do nás Světlo a Pravda, touto skulinou můžeme (může duch) prvně znovu napřaženýma rukama své touhy dosáhnout na milosrdenství, které nám chce Život znovu dát!
Není to správné, když by někteří mysleli, že Poselství chce rozum přesvědčit; není to správné, neboť rozum nepřesvědčí nic a nikdo. Proto ho nechce přesvědčovat, nýbrž rozdrtí jeho vůdcovství. A také není správné, když by někteří mysleli, že ho chce vyloučit stranou, udělat z něj páté kolo u vozu. Svaté Slovo ho jen sesadí z jeho trůnu, který si sám vytvořil, a udělá z něj to, čím být má: pozemského slouhu ducha, který ho oživuje, proniká a má prosvětlovat, čímž i práce rozumu stala by se světlou - i práce ducha, prováděná rozumem, ze které čiší živoucí cit se světlou silou.
Neživá, nehybná, tmavá, bez síly je látka, hrubohmotnost jako taková; teprve živoucí síla, pohyblivé Světlo ve způsobu buď duchovním, nebo bytostném, dává život hmotě, která je sama o sobě tmavá, více či méně světlá - prosvětlená teprve řídící vůlí, která je Duch, síla z Prasíly. Mozek, rozum náleží temné hmotě - a tím temnější musí být jeho výtvory, někdy méně přijímá vůle, duch, cit, spojení s věčnou Prasílou, někdy s ní méně proniká hmotnost a jí pohybuje.
Mrtvé, nehybné, beze světla, temné jsou tedy výtvory rozumu tam, kde panuje rozum, kde nepanuje vůle, touha po Světle, kde nepracuje duch, který žije a zachvívá se ve vůli Věcného. Ne na svědectví pro sebe chce svaté Slovo volat rozum - on zná jen sebe a svůj vlastní druh - a Slovo ho nemůže přesvědčit, on není ze Slova, z druhu Světla, on se může jen poklonit PÁNU, od kterého prvně obdržel svůj život a který mu umožnil jeho působení. Není možná žádná dohoda, žádné spojení, žádný mír mezi působením rozumového myšlení, které je vázané na hmotu, a mezi působením ducha, který naslouchá Světlu a jeho síle.
Propůjčený život vede rozum, jeho dílo je jako on sám - bez smyslu pro život v Pravdě, pro pravý život. Jeho dílo nebylo vytvářeno pro Světlo a taky v něm nežije. Patří noci a v ní zůstává a pomíjí s hmotností, ve které má propůjčený život. Může zářit jen před slepýma očima lidí, kteří vidí jen hrubohmotné. Není možné žádné usmíření ani dohoda mezi rozumem (a jeho dílem) a Světlem (a jeho dílem).
Poselství nám řeklo přesně, na čem můžeme poznat, co pochází od rozumu a co od citu, od spojení s vůlí Světla, od spojení, které člověk posedl čisté a nezkalené ve dnech jeho dětství, a které Slovo Poselství stále znovu otvírá člověku, aby mohl znovu dosáhnout pravého života namísto bídného záření takového, který mu poskytuje působení rozumu na Zemi. Známe přednášku: na jedné straně vznikání z myšlenek skrz účinek z vnějšího, z hrubohmotného druhu, v předním mozku; na druhé straně vznikání z citů, radosti, bolesti, lásky nebo nenávisti, vznikání obrazů takového druhu přijímáním záření ze srdeční pleteně.
A poznáváme v tomto vědění, které nám zprostředkovává Poselství, čistě a jasně tu velkou polaritu mezi člověkem, který který žije z rozumu, jeho myšlení a díla, a mezi člověkem citu, který žije ze sil, které mu proudí z Všesíly. Na tom můžeme posoudit rozdílnost děl, které z obou vznikají - mezi nimi leží víc než jeden svět, mezi nimi leží celé stvoření. Člověk rozumu žije připoutaný k zemi, ve vůli člověka; člověk citu žije ze síly Světla, ve vůli Boha; jeden v temnu, druhý ve Světle.
A my víme ze Slova Pravdy, že všechen život a všechny životní události jsou záření, z vyzařování věcné síly, z vůle Páně. A víme ze Slova, že všechna zářící, tvořící, vyobrazující síla, čím víc ze Světla v sobě nosí, tím líp - čím je tmavší, tím je vzdálenější od Světla, od živoucí vůle Věčného, tím hůř. Vyzařuje to i Slovo, které utvářelo lidskou vůli a formuje, co chce; a co na nás působí z vyřknutého Slova, není ani tolik význam vyřknutého, které chápeme rozumem, nýbrž hnutí, záření, které nás tlačí zcela určitým způsobem do pohybu a zachvívání. Ale i napsané, ba vytištěné Slovo, působí týmž způsobem, Tvůrce Slova zůstává s tím, co vytvořil, na cestě záření ve spojení a i se stejnorodým - a z obou pramenů teče mu neochvějně stejná síla, stejná vůle, kterou tvoří.
Nepůsobí snad na nás z dopisu celá osobnost toho, kdo ho napsal? Není to ani tolik způsob, sdělení, které na nás působí, nýbrž vůle, která z nás vyzařuje, která ochromuje náš život, pokud se blíží temnu, ale i oživuje, hýbe, jak řekneme, je-li ze světlejšího!
Teď působí tímto způsobem slovo člověka na nás, naši vůli, naše bytí, o kolik mocnější je pak tento děj u Slova Pravdy, které je v trvalém spojení s nejvyšší silou Světla, se svým Božským původem, trvalou nejryzejší, nejvyšší silou, která k nám září! Tak silné je toto přeohromné působení záření, že rozbortilo a prorazilo ty zdi o síle železa, které kolem našeho ducha položil rozum svým hrubohmotným působením, leží ve vězení a duchu, který ještě není zcela mrtvý, přivedlo novou sílu, nový život v netušené plnosti.
Člověku svobodně mrtvému, který je už úplně vychladlý - a nemluvíme snad o chladném rozumu? - v tom, kdo vede už jen hrubohmotný, rozumově-logický, zdánlivý život, v tom žádná jiskra pravého života už ani víc nedoutná, tomu ani tato nesmírná prasíla Světla nevdechne další život. Už s ním nic nepohne.
Ale tomu, který ještě vede i jen sotva viditelný život, i tomu přináší Slovo ještě život, ještě mu může přinést pomoc.
Pro toho člověka přijalo formu rozumové logiky, která je tvrdá jako diamant! Nyní zasáhne záření síly ze Slova prostupujíc v jediném okamžiku mrtvý pancíř rozumu jako kulkou, září z Prasvětla, i ta nejmenší stejnorodost, tzn. život bude přitažen na život ducha, tak vznikne na konci celá stavba, celé vězení, které lidský rozum vybudoval, přivedl do nejistoty a musí se zhroutit - a duch bude volný!
Tak přináší síla Slova svobodu člověku a rozum bude vřazen do služby světlé síle.
Slovo nám dává vše, vrací nám život, hýbe námi, a co se pohybuje, jde vždy do výše; co ztratí pohyb, musí klesnout. Nevidíme toto dění snad i v hrubohmotném? Není snad letadlo poháněno nejrychlejším pohybem? Nemusí se snad zřítit, ztratí-li rychlost? Co však děje se v hrubohmotném, je jen napodobením duchovna. Klesnout musí ten duch, který se nehýbe, musí se propadnout do temnoty, protože pohyb sám je Světlo!
Uvrhlo to lidi do klatby působení rozumu, pokřivilo je to - pohyb do hrubohmotného jim měl nahradit pohyb duchovní! Ale jim to neprospívá, pokud se s větrnými provazy nechají vláčet po Zemi - pak jsou nehybní a mrtví.
A Poselství říká: Vše, co se děje na Zemi a nemá vyslovený cíl, který by vedl člověka vzhůru, ke Světlu, je bezcenné.
Rozum ale působí ze sebe, což je chladné a mrtvé, a není řízen světlými silami. On sám je jen stroj.
Některý hledající si pomyslí: Já nemohu postrádat rozum, potřebuji ho, abych pochopil a přijal Poselství, vždyť ono se obrací i na rozum!" V jednom mají pravdu: rozum není k zahození, naproti tomu: on přináší do hrubohmotné formy, co k němu vyzařuje ze Světla, nejprve život na Zemi, pak umožňuje člověku, aby Slovo i žil, Slovo, které jsme viděli, které je pravý život, pravá síla, ze které vznikl život, Věčného věčná vůle.
A rozum bude vykonávat ve službě JEMU na Zemi netušenou práci; bude se hýbat ze síly Světla, stane se nezměrnou silou! Už teď, když zneužívá pro své lživé temné působení síly, ze kterých žije jako cizopasná rostlina, oslňuje člověka jako obr, jako strašlivá, hrozivá zář, o kolik by byl ohromnější ve službě Světlu a světlému působení na Zemi! Nemá chřadnout a nepřestane, nýbrž stane se živoucím v PRAVDĚ - jak člověk, osvobozený od dusivého vedení, prvně bude člověk skutečným služebníkem Světla!
do češtiny přeložil Prokop Zapletal