Zoroaster

P r o r o c t v í

 

 Tam, kde divoký Karun sbíral své vody z přemnohých vytryskujících praménků, aby se pak divoce a s hukotem řítil dolů přes skály, rozprostírala se mezi výhrůžnými kamennými srázy veliká rovina. 

Husté, neprostupné křoviny trnitého tragantu uzavíraly přístup k rovině, a chtěl-li se někdo na ni dostati, musel si dříve prosekat cestu mezi těmito trnitými hradbami.  

Jen v době, kdy bůh Slunce se bratrsky dělil s bohem Měsíce o vládu nad lidskými dny, odívala se tato rozlehlá pláň zelení. V té době pak byla také úchvatně krásná.  

Jako drahokamy jiskřily traviny a lišejníky, které se za svého krátkého, sotva dvouměsíčního života opájely světlem. Trnité křoviny plály sladce vonícími, jako slunce žlutými květy a podobaly se motýlům překrásně vybarvených křídel, kteří je obletovali.

 Pak přišli lidé, radostně uchvácení tolikerou krásou. Přicházeli ze všech stran v celých zástupech a utábořili se mezi divokými skalami, všude, kde našli vhodné místo, na němž by mohli přenocovat, neboť na rovině nesměl zůstati nikdo déle, než dovolil kněz Atravan.

 Bylo to božiště boha Slunce, Mithry, světlého, dobrotivého boha, který rozdával požehnání a miloval lidi.  

Proto se také konaly na jeho počest veliké, nádherné slavnosti. Skály se rozléhaly jásotem lidských hlasů, chvalozpěvy jemu ke cti.

 Častokrát jako v odpověď se ozvalo vzdálené zařvání lva, avšak ani jedno srdce se nezachvělo úzkostí, neboť na posvátnou půdu božiště se nesměl přiblížit žádný dravec. Pravděpodobně chtěli také lvi, medvědi a vlci vzdáti Mithrovi své díky.

 Atravan a jeho pomocníci mobedi horlivě pracovali na úpravě kamenných božišť, na nichž při setmění měly býti zažehnuty posvátné ohně. Jen dva nejstarší mobedi mu při tom směli pomáhat. Museli žít čistým životem, neboť jen ruce úplně čisté se směly dotýkati posvátných kamenů.

 Zbývajících pět mobedů, z nichž nejmladší sotva odrostl chlapeckému věku, pobíhalo sem a tam, aby vytloukli hady a myši, nebo je alespoň zaplašili.

 Zvenčí sem doléhal tichý ozvuk hlasů. Tábořiště pro stohlavé zástupy věřících byla připravena. Nikdo se však neodvážil vejíti do zahrady boha Mithry dříve, dokud Atravanův zpěv neoznámil zahájení slavností.

 Kamenné mohyly byly opatrně vysoko navršeny, jakmile Atravan určil přesnou polohu světových stran.

 Mohyla ze všech největší stála tam, kde zlaté paprsky Zory zaháněly šeď Maonhovy říše. Druhá stála přesně naproti a další dvě vlevo a napravo, všechny ve stejné vzdálenosti od sebe.

 Uprostřed prostranství se tyčily tři kamenné mohyly, které tvořily trojúhelník, jehož hrot byl otočen k nejvyšší zevní mohyle.

 Atravan, odříkávaje modlitby k Mithrovi, umístil na každém z těchto obětišť hlubokou železnou nádobu, plnou suchých nalámaných větviček.

 Všech sedm mobedů ulamovalo nyní trnité tragantové haluze, jimiž po celou slavnost odháněli hmyz. Aby se o ně nikdo neporanil, museli je držet vysoko nad hlavou, než přišel čas, kdy se jich mohlo použít. Bylo to často vysilující, ale smět se stát mobedem byla také veliká čest nejen pro dotyčného mladíka, nýbrž i pro celou rodinu, takže každý rád obětoval tuto námahu.

 Mezitím ustoupil Atravan za skalní výběžek a převlékl se do slavnostního šatu.

Dlouhé, splývavé vlněné roucho bylo prosté všech ozdob. Čelo obepínala drahocenná čelenka, tak hustě posázená leštěnými modrozelenými kameny, že zlato,. ze kterého byla zpracována, nebylo téměř ani vidět.

 Došel až do středu obětiště a sepjal ruce.

 Z pozadí jiné skály vystoupily čtyři dívky v bílých, volných řízách z měkké vlny, bohatě stříbrem vyšívaných, které zahalovaly jejich ztepilé postavy téměř až na zem.

 Šňůry modrozelených kamenů, několikrát otočené, zdobily jejich hrdla a byly vpleteny i do modročerných vlasů, spletených v copy.

 V rukou držely zlaté nádoby naplněné vzácnými oleji, které za vroucích modliteb Atranových nalévaly do misek.

 Atravan vzýval Atara, boha ohně, aby byl milostiv slavnosti.

Atar byl mladším bratrem Mithrovým, jemuž starší daroval všechen žár, který potřeboval, a proto doufali, že nebude rušit Mithrovu slavnost. Nejmladší bratr této ohnivé dvojice byl Traetvana, bůh blesku, nejneklidnější a nejméně ovladatelný.

 Slavnost byla připravena.

 Nejmladší kněžka přistoupila k Atravanovi a položila mu přes obličej bílou hedvábnou roušku, bohatě vyšívanou, která zakrývala mužova ústa a nos. Spadala dolů až na prsa a bránila tak, aby se jeho dech dotýkal posvátného ohně.

 Kněžky neměly této roušky, poněvadž jejich dech byl považován za čistý.

 Čtyři dívky obcházely slavnostním krokem a zmizely za skalním výstupkem, odkud přinášely nádobu s ohněm, ze které za ustavičných modliteb Atravanových rozdílely oheň do sedmi nádob.

 Když poslední obětní miska vzplála, kněz umlkl. Jeho místo uvnitř plamenného trojúhelníku zaujala nejstarší z dívek, vztáhla paže vysoko vzhůru a prosila bohy o požehnání.

 "Bohové mocní, pomozte, aby naše srdce byla čistá jako plamen, který stravuje všechno zlé. Sešlete ducha posvátného ohně do našich niter, aby je očistil a sežehl v nás naše nepravosti."

 Pak odstoupila k obětní misce, umístěné směrem východním, zatímco její družky se rozestavily ke třem vnějším plamenům. Atravan zůstal stát uprostřed.

 Zvučným hlasem zanotoval píseň chvály Atarovi a Mithrovi. To byl povel pro účastníky slavnosti. Přicházeli ze všech stran, někteří slézali po ostrých skalních útesech, jiní se prodírali cestičkami prosekanými mezi trním, ale přesto kráčeli důstojně a s vrozenými ladnými pohyby.

 Na jedné straně prostranství se seskupily ženy, oblečené v pestré šaty. Krásné náhrdelníky a obroučky kolem skrání zdobily jejich postavy, takže skýtaly překrásný malebný obraz.

 Mužové se shromáždili proti ženám. Jejich postavy byly nádherné, urostlé a štíhlé, obličeje sluncem opálené. Měli černý oděv, stříbrem bohatě vyšívaný a přes něj vlčí kožešinu, sepjatou na prsou stříbrným řetězem. Na hlavách měli vysoké kožešinové čapky. Vlasy v zátylí měli krátce přistřiženy.

 Jakmile účastníci slavnosti zaujali svá místa, připojili se ihned k písni Atravanově, takže za malou chvíli se nesl k nebi mohutný chór mužských a ženských hlasů.

 Když byla píseň dozpívána, vzala nejstarší kněžka stříbrný pohár a stříbrný džbán se šťávou rostliny hamao a podala obě Atravanovi, který za ustavičné modlitby naplnil pohár, napil se a podal jej dále.

 Každý dospělý člověk si směl vzíti doušek. Čas od času přinášel některý z mužů prázdný pohár kněžce, která jej znovu naplnila.

 To vše se dělo nejvýš slavnostním způsobem a za naprostého ticha.

Když se všichni mužové z poháru napili, vlila kněžka zbytek hamaové šťávy do obětní misky, u které stála. Modravý dým stoupal z plamenů a shlukoval se v prapodivné útvary.

 Ačkoliv se vše odehrávalo v okamžicích, přesto tato chvíle stačila dívce, aby mohla viděti různé věci, které nyní napolo prozpěvujíc oznamovala.

 Zástup napjatě poslouchal, všichni vyrozuměli ze slov posvátné věštby něco zvláštního, něco, co se týkalo jejich vlastního života v příštích dvanácti měsících.

 Sotvaže skončila, propukl zástup v jásavý pokřik.

 Měl to být dík bohu slunci a světla, dík bohu Mithrovi, který jim opět daroval zaslíbení pro nejbližší čas.

 Zavolání Atravanovo ukončilo radostné projevy. Čtyři kněžky přistoupily k prostřednímu plameni a zapěly píseň chvály ke cti Dijanitry, čisté, vznešené ženy.

 Prosily ji, aby zůstala vzorem všem ženám a dívkám, aby jim darovala čistotu a chránila je před proviněním.

 Poté proslovil Atravan dlouhou slavnostní modlitbu, za které kněžky seřazeny ve dvojstup odcházely, následovány přítomnými ženami.

 Každá žena a každá dívka si zapálila u nejbližšího obětního ohně připravené suché větévky, jakoby chtěla tímto posvátným plamenem nasytiti oheň domácího krbu.

 Mužové zůstali a rozložili se kolem. Byly doneseny kamenné džbány s kvašenou hamaovou šťávou a každý se mohl napít podle chuti. Nestalo se, že by některý z nich napil přes míru opojného nápoje. V Mithrově zahradě se každý pamatoval.

 Atravan si dal přinésti svazek koží, na které pak usedl. Také mobedové přišli a posadili se.

 Stmívalo se, nastala noc. Maonha sesílal na zemi z temněmodré třpytivé oblohy chladné paprsky. Tu nebylo třeba obávati se hadů a ostatní zvěř zadržely plameny.

 "Vypravuj, vypravuj,"   zaznělo povzbuzující volání.

 Atravan se dal ještě nějakou chvíli prositi, jak to přikazoval dobrý mrav, ale pak zvedl oči k nebi a začal:

 "Mužové íránští, vy víte, jak byl kdysi stvořen tento svět. Moudrý svatý duch Ahuramazda - také Auramazda - žil sám a sám v sedmi nebesích, uprostřed svých nekonečně rozlehlých říší, osamělý, samojediný.

 Tu se rozhodl stvořiti něco, nějakou bytost, ke své potěše. Přemýšlel o bytostech, a jak se rodily v jeho duchu, tak tu stály pojednou před ním. První byl Mithra, zářící slunce, neboť Ahuramazda měl rád všechno jasné. Tu ze všech bohů, které stvořil, miloval také Mithru nejvíce.

 Vedle Mithry postavil Maonha, boha bledé, tiché luny. Měl se s Mithrou děliti o den. Protože jeho světlo nebylo tak prudké a oslnivé jako světlo Mithrovo, měl převzíti vládu nad začátkem dne, jejž my lidé nazýváme nocí, aby jeho svítící druh mohl nastoupiti po něm.

 Než jeho světlo jest příliš slabé a mnohdy zhasne docela. Podívejte se, jak se chvějí jeho paprsky. Ahuramazda to zpozoroval a dal mu ku pomoci druha:

 Tisthrya se zářícím pláštěm. Lidské oko nespočítá třpytné hvězdy, které zdobí plášť hvězdného boha.

 A Mithra vida to, zaprosil: "Pane, tys daroval Maonhovi bratra, daruj i mně druha, abych nebyl sám."  Ahuramazda svolil a splňuje Mithrovo přání, dal mu sourozence, ne však proto, aby mu pomáhali, ale aby sám dohlížel na divoké brachy: na Atara, boha ohně, a Thraestvana, boha blesku. A Mithra se radoval, že planou jako on.

 "Jsme ohniví bratři,"   volal do celého světa.

 A Ahuramazda stvořil vznešeného boha Vayna, který přispěchal zahalen širokým pláštěm, v jehož záhybech se ukrývaly bytosti větru teplého i studeného, mírný vánek i prudký vichr. Hrály si s plameny a učily je tančit, neboť paprsky Maonhovy se jim zdály příliš bledé.

 Ahuramazda myslel nyní na bublající vodu, jak perlivě skotačí, šumí a laškuje, zpívá a hučí. A zatím co přemýšlel, objevila se před ním líbezná žena. Skotačivá, s písní na rtech, s perlami v dlouhých vlasech, stála před tváří moudrého boha, který ji stvořil.

" Ardvisura Anahita - milostná."

 Sedmero nebes bylo najednou plno života, šťastného života. A přece Ahuramazda vzpomínal na to, že jeho dřívější osamělost mu byla milejší, než toto dovádění. Přemýšlel o světě, ve kterém by tito bohové mohli vládnouti. Chtěl shlížeti na ně ze své výše, chtěl si je jednotlivě zavolati, kdykoliv by zatoužil po jejich společnosti.

 Vidíte, mužové íránští, tak povstala země, naše země, na které žijeme. Myšlenky Ahuramazdovy stvořily skály, vodu a rostliny a bohové si hráli se zemí dlouhý, dlouhý čas. Člověk nedovede domyslet, jak vzdálená jest tato doba.

 Ahuramazda byl spokojen, bohové měli zaměstnání a nerušili ho. A sotva si to pomyslel, už tu byli s prosbou:

 "Pane, sešli na zem bytosti, které by nás poslouchaly."

 "A jak by měly vypadat?" tázal se moudrý Bůh dobrotivě.

 "Nechť se nám podobají," prosila Ardvisura Anahita, milostná.

 "Ať jsou jiní než my, nemotorní a nepěkného vzrůstu, za to však silní a zmužilého srdce, abychom s nimi mohli  také žertovati." zvolal Atar.

 Tu vymyslel Ahuramazda bytosti dvě: člověka podle přání Anahity a býky Atarovi. Bohové měli radost a byli spokojeni.

 Opět se převalila nekonečně dlouhá doba, která přinesla zemi přemnoho změn, neboť bohové, kteří tu dole vládli, řídili události stále jiným a jiným směrem.

 Člověk se rozmnožil a vzniklo mnoho různých ras. Právě tak se dělo i býku, z něhož vznikla všechna ta zvířata, která znáte. Z těchto zvířat si vyvolili bohové některé zvláštní druhy, kterým vládnou. To také už víte.

 Ptáci patří k Vaynovi, kdežto ryby, plazi a žáby líbezné Anahitě.

 Atravan umlkl, džbány byly vyprázdněny.

 "Vypravuj dále, " prosila většina posluchačů.

 Leč oheň už pohasínal a byl čas odebrati se k nočnímu odpočinku. Mužové a jinoši odcházeli ve vzorném pořádku.

 Druhý den se kopce rozléhaly veselým hlaholem. Ženy sbíraly osvěžující chutné plody keřů, mužové pátrali v okolí, nahlíželi do hnízd velikých ptáků, pronásledovali jedovaté plazy a rozprávěli o tom, co včera slyšeli.

 K večeru, když se Mithra chystal ukrýt své paprsky, zazněl vzduchem kovový zvuk. Jeden z mobedů tloukl paličkou do kovové oválné desky, která byla volně zavěšena na jednom z vyšších keřů.

 Již přestal, ale ozvěna se nesla dále a byla mužům znamením, že se smějí opět shromážditi a na- slouchati vyprávění kněze.

 Rychle se scházeli. Z větší části znali toto vyprávění již z dřívějška, ale Atravan po každé volil jiný způsob vyprávění a vždy připojoval ke své řeči něco nového.

 Jen jedenkrát za rok bývali takto poučováni společně a z toho pak museli myšlenkově čerpat po celý rok.

 Mužové byli většinou pastýři dobytka, kteří žili osaměle u svých stád. Měli dosti času i volných chvil, aby mohli o slyšeném přemýšlet. Žili plně ve spojení s bohy, o nichž směli nyní opět slyšet.

 Jeden tušil za bledými paprsky Maonhovými nadpomyslná tajemství o spolupůsobení sil v přírodě, druhý čerpal z Mithrova žáru odvahu a neohroženost.

 Když se prostranství naplnilo a sotva bylo lze očekávat, že by ještě přišel nějaký opozdilec, zapálil Atravan tři poslední misky, v kterých však už nebyl vonný olej.

 Mobedové snesli zásobu suchých větví a udržovali oheň, který směl sloužiti pouze k osvětlení.

Atravan usedl. Dnes byl oblečen v tmavohnědý šat z měkké vlny, přepásaný bílou šnůrou. Čelenka scházela.

 "Již včera jsem vám řekl, mužové íránští, jak nádherně byla stvořena země a všechno, co na ní žilo.

 Ahuramazda, moudrý Bůh, viděl, že se lidé upjali na bohy, které mohli vidět a kterými byli ovládáni. Pro ně zapomněli, že on, Ahuramazda, stál vysoko nad bohy, a že by stačila jediná myšlenka, aby zmizelo opět všechno, co stvořil.

 Tu si stvořil bytosti, které by mohl čas od času posílati k lidem, aby na ně působily svým vlivem a pomáhaly jim, nebo aby je odměňovaly.

 Tyto bytosti měly sloužiti jen jemu, měly se zdržovati v jeho blízkosti a býti tak prostředníky mezi ním a bohy.

 Tak stvořil pravdu v podobě překrásné ženy v modrém rouchu a jasných modrých očí. Kamkoliv ji poslal, tam pohled jejích blankytných očí ihned rozehnal mlžné útvary.

 Dal jí ku pomoci sestru: čistotu v běloskvoucím šatě a světlém závoji, který zahaloval její spanilý obličej.

Byla chladná jako sníh ležící na nejvyšších vrcholcích našich hor, nepřístupná a nedosažitelná všem těm, kteří usilovali se k ní přiblížiti.

 Ahuramazda sledoval pohledem tuto dvojici, kterou poslal dolů k lidem, a tu viděl, jak ti, kteří se shromáždili kolem nich, chtěli se považovati za lepší než druzí.

 "To nesmí být, jinak by lidé způsobili zkázu tomu, co jim má býti zdrojem spásy."

 A zatímco Ahuramazda, moudrý dobrotivý Bůh, takto přemýšlel, stvořila jeho péče skromnou, nenápadnou postavu ženy v stříbrošedém šatě. Chodila za pravdou a čistotou a její ruka se dotýkala téměř něžně a konejšivě těch, kteří chtěli sami sebe opájet úspěchy.

 Pokora se nazývalo toto dítě, které hluboko na dně svého srdce mělo ukrytý poklad, který sám Ahuramazda, Bůh, tam vložil. Kdo pozná pokoru, koho si ona zamiluje, ten je zahrnut blažeností.

 Věrně pomáhaly tyto tři služebnice nejvyššímu Bohu. Měl je rád a velmi jich potřeboval.

 Chtěl jim ukázati, že je s nimi spokojen a dovolil jim, aby si vymyslely něco, co by v rámci jejich působnosti mohlo přinést lidem požehnání. Těmto myšlenkám pak chtěl vdechnouti život a darovati jim je jako odměnu.

 Pravda si vymyslela moudrost, která by směla stále provázeti duše usilující k pravdě. A moudrost se stala její družkou.

 Čistota se jen usmívala. Tu viděl už milý Bůh, co si jeho nejmilejší dítě přeje. I daroval jí rozeplání lidských duší, které se chtějí dát vést čistotou.

 Mužové, vy víte přece, že ten, kdo zde na zemi touží po čistotě, usiluje o ni, že takový člověk je radostí nás všech. Vzpomeňte jen na svoje ženy. Vzpomeňte si na nejmilostnější pozemskou ženu, na kněžnu Dijanitru.

 Pokora však prosila: "Pane, nech vzklíčiti v lidských duších přání, aby to, co dostanou, chtěly dávati dále. Pomoz, aby našly cestu k druhým."

 Tu si vzpomněl Bůh na lásku, která zapomíná sama na sebe.

 "Je kolem mne šest krásných žen," pravil zamyšleně. "To je správné, neboť všechny vznikly z mých myšlenek. Než ze své vůle chci k nim připojiti ještě muže: hrdinu. Ten nechť chová v sobě všechny ctnosti pravého muže."

 Při těchto slovech Atravanových naslouchající mužové oživli, narovnali se, a jejich obličeje se rozzářily.

 Oni věděli, jaké jsou to ctnosti, které mají zdobit hrdinu. Už od malička se namáhali státi se opravdovými hrdiny.

 Atravan vyprávěl dále:

 "Mnoho, přemnoho věků se převalilo. Lidská pokolení za pokolením vznikala. Služebníci Ahuramazdovi se věrně starali o pozemské lidi. S hrdostí shlížel Bůh dolů na svoje tvorstvo.

 Až se stalo něco strašlivého. Abyste to mohli pochopiti, musíte napřed vědět, že všechno nesprávné, cokoliv my lidé vykonáme, padá dolů na zem. Tam je místo, kde se všechna tato nečistota shromažďuje.

 Tam padají také všechna špatná slova a všechny zlé myšlenky. Za tu dlouhou, dlouhou dobu, která uplynula od stvoření země, nashromáždilo se tam nepřehledné množství kalu.

 Leč v mnohém, co tam dolů přibylo, skomíralo ještě trochu života. Tyto žijící buňky se shlukly, dostaly sílu a zrodil se z nich Anramainyu, duch zla. Zrozen z nečistoty všeho pozemského, mohl vytvářet také jen odporná díla.

Anramainyu věděl o Ahuramazdovi a chtěl ho napodobiti.

 "Jestliže ty žiješ v sedmeru nebesích nahoře nad zemí," volal, "tedy já budu obývati sedm pekel pod zemí. Ty jsi stvořil bohy, nuže dobrá, udělám to jako ty."

 Mužové se otřásli hrůzou. Mnohému se sevřelo srdce úzkostí, jiní zatínali pěsti a mávali rukama v povětří.

 Atravan však pokračoval:

 "Ačkoliv se Anramainyu namáhal, seč byl, bohy stvořit nedokázal. Vždyť on sám nebyl Bůh, nýbrž jenom zloduch, a to je veliký rozdíl. Proto mohl vytvářet také jen duchy.

Vzhlédl nahoru k nebi. Co měl postaviti na roveň Mithrovi, Maonhovi a Tisthryovi? Jeho touha byla přemocná, a tak vznikl Azhi, veliký, příšerný mračný had. Všichni jste ho častěji viděli, když se sem valí a hrozí pohromou."

 Mužové přikývli.

 "Pak vtělil své zlé chtění v postavu Apsosha, démona ducha, který způsobuje všem dobrým bohům jen a jen starosti a práci. Anramainyu dokončiv své dílo se usmíval a domýšlel se, že je ze všech bohů nejvyšší.

 Když však přirovnal své výtvory ke světlým bohům, tu viděl, že jeho zplozenci jsou bezbarví a ohyzdní, že se světlými postavami nemohou soutěžit. Anramainyu propadl bezmeznému vzteku, z kterého se zrodil Ashna, hněv. Ashna měl sílu jako nikdo před tím a podle palčivosti se mohl přirovnati k plamenným sourozencům, leč ačkoliv byl krásný, měl jednu velikou chybu ...byl slepý!"

 Mužové se smáli. Měli radost, že hněv musel zůstati daleko vzadu za bohy. Bylo to docela správné, že nemohl viděti, koho zasáhl. Proto také škodil ponejvíce sám sobě a těm, kteří si ho zvolili za vůdce."

 "Pomaloučku poznával Anramainyu," pokračoval Atravan dále, "že Ahuramazda si vymyslel ještě jiné zvláštní služebníky, jejichž působení u lidí se projevovalo velmi blahodárně.

 Musel si proto také udělat bytosti, které by byly schopny zničit opět to, co světlí vybudovali. Pečlivě zkoumal, bedlivě číhal, až věděl, co potřebuje.

 Místo pravdy zplodil lež, která se na první pohled jevila krásná ve svém měňavém, třpytném oděvu. Leč zadíval-li se kdo na ni bystřeji, viděl, že všechno na ní bylo nepravé. Dovedla se však lidem přilichotit, tvářit se přívětivou a více milováníhodnou, než zdrženlivá pravda. Lidé se k ní jen hrnuli, nechávajíce se klamat, a učili se tak znát nepravdu.

 Líbezná čistota se mu zdála příliš nedotknutelná a Anramainyn se marně se namáhal vymysleti něco, co by měl postaviti proti ní. Až konečně zplodil tři bytosti: vášně. Dorážely a hlodaly v člověku, až se někde potřísnil. Pak už to s ním šlo rychleji dolů. Rámusící a nápadně vřeštící vášně byly horlivými služebníky zlého ducha.

 Proti pokoře postavil pýchu. Tím se jeho hra podstatně usnadnila, protože právě pýcha byla oním nebezpečím, které si člověk málem sám připravil. Co se nepodařilo ostatním služebníkům Anramainyuovým, to dokázala pýcha, se kterou šla ruku v ruce sobeckost. Neboť i tito služebníci zla chtěli mít druhy.

 Lež si vybrala lest, vášně si přibraly na pomoc nemoci.

A s těmito služebníky se nyní chystal Anramainyu uskutečniti svůj plán a vyrvati Ahuramazdovi jeho říši. Záleželo mu na tom, aby strhl lidstvo pod svou nadvládu. Čím více muselo být odhazováno na hromadu nečistot, tím silnější a početnější byla družina zlého ducha.

 Nedovedete si představiti, jak strašlivé to byly boje a kolik si vyžádaly obětí."

 A poněvadž se Atravan na chvíli odmlčel, zeptal se jeden z posluchačů:

 "Proč se Ahuramazda, nejvyšší ze všech bohů, nevypořádal krátkou cestou s odpůrcem? Proč ho neusmrtil? Jistě by mu to bylo velmi snadné."

 "Ovšem," ujišťoval nyní kněz, "mohl to udělati, kdyby chtěl. Ale on si přál, aby se jeho tvorové sami rozhodli pro dobro nebo pro zlo. Ten, kdo nechtěl jinak, mohl klidně padnouti za oběť Anramainyuovým nástrahám a tím zničení. Bylo to lepší, než míti říši plnou nesamostatných lidí.

 Vy máte také starost, máte-li ve svých stádech zvířata, která dovedou přemýšlet a hledají si sama potravu. Stádo dobytka, ve kterém slepě chodí jeden za druhým, je nudné. Proto dal moudrý Bůh lidem svobodnou vůli a dovolil jim, aby bohové a jejich služebníci pomáhali těm, kteří usilují k dobrému."  Při tom zlo dobývalo jedno vítězství za druhým. Z kvetoucí zahrady, kterou kdysi země byla, se stalo moře kamenů a poušť, jak ji znáte dnes. Vy si již nedovedete představiti zemi v její někdejší kráse. Můžete jen vytušit, jak byla krásná, když Mithra po dva měsíce dává rozkvétati naším luhům."

 "Takto však to nemůže jíti věčně dále," povzdechl si jeden z mladých mužů, "jinak nezůstane z naší země nic, čím by se mohli naši bohové a Ahuramazda potěšiti."

 "Ne, věčně to tak nemůže jíti dále," souhlasil Atravan. "Máme proroctví, ve kterém se praví, že trvání země nebude věčné, i když tato doba bude nepředstavitelně dlouhá. Ahuramazda ji rozdělil na tři stejně dlouhé epochy. První sahala od stvoření země až potud, kdy Bůh na ní oživil prvního pračlověka a prabýka.

 Druhá epocha se má ukončiti narozením připravovatele cesty - Zoroastra. Pak nastane třetí období, pro které je lidstvu zaslíben Saoshyant, pomocník, o kterém bude hlásat Zoroaster.

 Nevíme ještě, kdo je to ten Saoshyant, ani jakým způsobem zbaví lidi zla. Víme jen, že přijde a my se  budeme radovati."

Mluvčí, skončiv svou dlouhou řeč, zhluboka si oddychl, ale nevstával jako jindy. Zdálo se, že chce ještě něco říci, snad to nejdůležitější.

 Mezitím se jeden z mužů zeptal:

 "Bude to ještě dlouho trvat, než přijde onen připravovatel cesty?"

 Kněz povstal, slavnostně stál před nimi.

 "Mužové íránští," pravil, klada důraz na každé slovo.

"Jen proto jsem vám vyprávěl všechno tak podrobně, abych vás připravil na radostnou novinu.

 Naše  bádání ve hvězdách nám povědělo, že se Zoroaster už narodil."

 Nemohl mluviti dále pro ohlušující jásot, který se zvedl po těchto slovech. Nadarmo je uklidňoval. Teprve za dlouhou dobu se mu podařilo dostati se opět ke slovu.

 "Tím jest ukončen druhý časový úsek trvání naší země. Bude jí pomoženo, aby se zase stala tím, k čemu ji Ahuramazda kdysi stvořil. Vzdejte mu za to dík."

 S rozechvělým srdcem proslovil krátkou modlitbu na poděkování a potom propustil muže. Nastala noc.

 Nastal třetí den slavnosti, kterého se směly zúčastnit také ženy. Přicházely hluboce dojaty velikou zvěstí, že se narodil připravovatel cesty, o kterém jim mužové vyprávěli.

 Tento poslední den začínala slavnost v době, kdy Mithra stál na obloze nejvýše. Ohně nebyly zapalovány, zato misky byly naplněny vonným olejem, který šířil lahodnou vůni.

 Atravan zaujal své místo mezi muži, mobedové se opět ujali svého úkolu a odháněli obtížná a škodlivá zvířata.

 Posluchači se malebně rozložili, do jedné skupiny muži a do druhé ženy, přísně odděleni.

 Jedna kněžka si stoupla mezi prostřední kameny a začala zpívati baladu o mračném hadu Azhiovi, který si usmyslel, že zachmuří celou oblohu. Příšerně se plazil a valil vzhůru, víc a více přikrýval světlou modř, roztahoval se, byl stále širší a širší, spolykal hvězdy s Thistryova pláště a chňapl i po Maonhovi, který je příliš něžný, než aby se bránil.

 Vtom kde se vzal tu se vzal, vyskočil za jeho zády Traetvana a rozmáchl se svištícím mečem po nestvůře. Zasáhl dobře, jedním rázem uťal netvorovi hlavu od ohavného trupu. S rachotem se to svalilo dolů a ještě dlouho se převalovalo v horách.

 "Chvála tobě, Thraetvane!"

 Vypravěčka ustoupila a její místo zaujala jiná kněžka.  Napolo prozpěvujíc, avšak v jediné tónině a rytmu , začala líčit, jak Anramainyu daroval mračnému hadu jinou, kousavější hlavu. Tentokrát si chtěl počínati opatrněji. Hvězdy a měsíc nechal sice už na pokoji, ale obalil všechna nebeská světla tlustou a těžkou vrstvou svých mraků, že ani Mithrovy silné paprsky nemohly doletěti k lidem.

 Tu vzplál hněvem druhý plamenný syn a vyskočil: Atar, duch ohně, tasil meč. Nemířil na hlavu, nýbrž sekal křížem krážem do ohyzdného tlustého těla, až krev tekla proudem dolů na zemi. Azhi stále více slábl a umdléval a proud vlastní krve ho strhl dolů.

 "Bud pochválen i ty, Atare!"

 Předstoupila třetí kněžka. Držela v rukou malý strunný nástroj, na kterém se tiše doprovázela. Vyprávěla tiše o Apsoshovi, démonu sucha, jak jednou na pokyn zloducha strhl na sebe moc. Ani kapka  vláhy nespadla po kolik dlouhých týdnů. Lidé i zvířata zmírali žízní.

 Všechno se obracelo s prosebnou modlitbou o vláhu k Amurazdovi. Ale moudrý Bůh věděl, že Apsoshovi se podařilo dosíci vlády jen proto, že se lidé stali špatnými. Tedy v jejich rukou to bylo, má-li nastati změna.

 Konečně to zpozorovali a začali se polepšovati. Tu dovolil nejvyšší Bůh svým bohům, že smějí zasáhnouti. Bohové prosili Ardvisuru Anahitu o vodu a ona slíbila, že jí dá tolik, kolik jí dávala předtím, jen ať to sami zařídí na nebi.

 Bohové se sešli k veliké poradě a domlouvali se, jak to zařídit, aby Apsosha všechnu vláhu nevypil. Konečně se dohodli.

 Tisthrya poslal ven ohnivé hvězdy s dlouhými svítícími ohony, které měly za úkol napadnouti démona a zraniti ho současně na více místech. Ten pak s řevem zalezl do sedmi pekel.

 Nyní musely všechny hvězdy táhnouti vodu, také Maonha jim pomáhal. Zanedlouho bylo nahoře tolik vody, že bohové mohli spustit déšť. V jednotlivých těžkých kapkách padala vláha dolů, pak kapky houstly a nakonec se rozlévaly blahodárně v proudech vody po vyprahlé zemi.

 "Díky vám, vy dobré hvězdy."

 Nejstarší kněžka byla poslední. Vyprávěla, že zloduch si vymyslel nového služebníka. Oruje, to značí klam. Všude se stavěl před pravdu a překážel jí v práci na lidech. Musí být velmi bdělí, aby mu nepadli za oběť.

 Modlitbou kněžky byla slavnost ukončena a lidé odcházeli do svých domovů, ježto bylo příjemnější jíti v záři paprsků Maonhových než pod žhavými paprsky Mithrovými.

 Opuštěná rovina u pramene Karuna ztichla. Mobedové strhli kamenné mohyly a postavili z kamenů u vchodu val. 

Jako poslední opouštěl místo Atravan v hlubokém přemítání.

 Směl lidu oznámit, že se narodil připravovatel cesty. Zda tomu budou rozumět? Jestlipak pochopí, co to znamená? Jednatřicet let uplyne, než připravovatel cesty bude moci započíti se svým úkolem. Tak dlouho se musí ještě čekat. Toho se už ani nedožije.

 

M a d a n a

 A zatímco Atravan, věren svému úkolu, chodil od místa na místo a učil, vyhledávaje pastýře u jejich stád, navštěvuje urozené v jejich kamenných zámcích, narodil se mladé dvojici při okraji vzdálené solné pouště hošíček, právě v době, která byla určena hvězdami.

 Staré ženy, které pomáhaly mladé matce, se velmi divily, že maličký vstoupil s úsměvem do života místo očekávaného pláče.

 "Chceš být snad něčím zvláštním, dítě?" tázaly se. "Čekáš od života něco krásného?"

 Leč obličejíček dítěte podržel svůj slunný úsměv, jako by se v něm zrcadlil odlesk jiného světa. A  přece se utvářel život mladého Saadiho tak těžce, jak to jen bylo možné. Po třech dnech mu zemřela matka.

 Nemohla se již radovati ze svého malého robátka, něžná, krásná Zharat. Odešla nepozorovaně a přenechala péči o děťátko starším ženám.

 Džami, otec, který svou ženu horoucně miloval, nechápal proč odešla a ponechala mu po sobě dítě, se kterým si nevěděl rady.

 Hříbátko dovedl vychovati s plným porozuměním svou obratnou rukou. Bylo to jeho povolání a věnoval se mu ze všech sil, ale dítě mu stálo v cestě. Kéž by si je byla Zharat vzala raději sebou.

 Když maličký v noci plakával, tu otec vstal a odcházel do ohrady ke koním. Chtěl raději spáti s nimi, než býti pospolu s děťátkem, které srdcelomně naříkalo. Nikdy neslyšel Saadiho hlasitě křičet, jako křičívaly jiné děti.

 Ženy o něho střídavě pečovaly, byly však už staré a nevrlé. Čekaly na ně jiné povinnosti, musely myslet na vlastní domácnost.

 Ať si Džami vezme jinou ženu, žen je přece dost a dost.

Dohazovaly mu tu i onu, ale Džami nechtěl ani slyšet. Nakonec se tak rozlobil, že vyhrožoval, že vezme dítě a zanese je do hor, budou-li ho takto soužit. Nechaly ho, ani mu už nedomlouvaly, ale také už nepřišly.

 Jen několik dní byl Džami s dítětem sám a již viděl, že to tak dále nepůjde. Aby netrpělo hladem, dával dítěti pít u klisny, leč to přece nestačilo k udržení mladičkého života.

 Zdrcený Džami stál jednoho jitra u lůžka maličkého. Bylo nemožné, aby k vůli dítěti zanedbával své koně. Měl by Saadiho zavinouti a vzíti ho sebou?

 Přemýšlel o tom i onom, pozoruje při tom hošíka, který se bezstarostně a vesele díval do světa. Vtom překročila práh jeho prostého obydlí krásná, urostlá žena v dlouhém tmavomodrém šatě.

 Aniž slovem pozdravila, přistoupila k muži a zadívala se současně do oček maličkého.

 "Ubohé děťátko, ty už nemáš mamičku," pravila měkce. "Džami, dej mi toho hošíka, vychovám ho."

 Užaslý muž nemohl odtrhnouti oči od ženy ušlechtilého vzrůstu a jemného obličeje. Její sněhobílé dlouhé copy byly bez ozdob. Líbila se mu. Má se však odloučiti od dítěte?

 Pohrával si sice s touto myšlenkou, domnívaje se, že dítě je mu jen na obtíž, ale teď, když se našel někdo, kdo by mu je chtěl vzíti, zdálo se mu najednou holou nemožností vložiti část své ženy do cizích rukou.

 Dlouhou dobu nikdo z nich nepromluvil. Žena chápala, že muž se nemůže rozhodnouti tak rychle.

 Konečně řekl pevným hlasem:

 "Přišla-li jsi ke mně na pokyn bohyně lásky k bližnímu, pak pochopíš, že bys neprokázala děcku nic dobrého, kdybys je vzala z prostředí, ve kterém se narodilo. Máš-li na mysli opravdu dobro dítěte, pak zůstaň zde u něho. Budu tě ctít a nedopustím, aby se ti něco přihodilo. Buď paní mého domu a já budu tvým sluhou."

 "Zůstanu," odpověděla žena prostě. Odložila veliký hedvábný šátek, který zahaloval její postavu a vzala hošíka mateřsky do náručí.

 Maličký, který vycítil ženinu lásku, zajásal.

 "Je velmi chápavý na dítě sotva čtrnáct dnů staré," pochvalovala si žena, obírajíc se dítětem, jako by zde od jakživa byla.

 Džami stál celý rozpačitý vedle. Tak rád by byl vyrazil se svými koňmi na lepší pastvu, a přesto  nevěděl, může-li odejít.

 Žena se ohlédla přes rameno a řekla:

 "Džami, můžeš klidně jít po své práci. Neboj se, nevezmu ti maličkého. Budu se o něho dobře starat, však to uvidíš, až se vrátíš, ať je to kdykoliv. Řekni jen sousedkám, že jsem zde a že je to tvé přání, všechno ostatní zařídím už sama."

 "Jak tě mám jmenovat, až se jim zmíním o tobě?" vyptával se muž a žena odpověděla:

 "Jmenuji se Madana."

 "A nechtěla bys mi říci, odkud jsi? Ty jsi věděla, že Saadi osiřel? Kdo ti to pověděl?"

 Madana se vlídně usmála a pravila:

 "Také na to dojde, že ti budu smět dáti odpověď na tvoje otázky. Důvěřuj mi, Džami."

 Pohled a slova si naklonily úplně mužovo srdce. Poděkoval a rozloučil se.

 Dítě bylo v dobrých rukou. Nic mu nechybělo. Když udělala nejnutnější práce v domácnosti, které šly ženě rychle od ruky, posadila se vedle lůžka maličkého a zpívala mu.

 Pěla tiché, sladké zkazky, které vyvolávaly úsměv na dětském obličejíčku. Při tom vyšívala vzácné, jemné věcičky, jaké ženy, které tu i tam do chaloupky nahlédly, nikdy neviděly.

 Zpočátku hleděly sousedky na cizí ženu nedůvěřivě, ale její jasné oči a slova plná lásky je všechny odzbrojila. A když ženy ke všemu ještě zpozorovaly, že Madana mnoho zná a že její vědomosti jim všem pomáhají, nemluvily o ní nikdy jinak než pochvalně a se všemi starostmi se k ní utíkaly.

 Vždy věděla, jak pomoci, znala hojivé balzámy na rány a každý žal dovedla utišit.

 "Madana je jako kněžka," říkávaly.

 To je přivedlo na myšlenku, poprositi cizinku, aby jim vyprávěla o bozích a věčných věcech. V podvečer, kdy se ženy jindy škádlívaly a šťěbetaly, sedávaly nyní kolem ní a naslouchaly.

 Dovedla mluviti o prapodivných věcech, jaké od žádného člověka nikdy neslyšely. Mohly se jí také bez ostychu zeptat na všechno a vždy dostaly vlídnou odpověď. Saadi při tom lehával na lůžku a rozhlížel se velikýma vědoucíma očima.

 "Skoro se zdá, že rozumí, co povídáš, Madano," prohodily častokráte ženy. A odpověď byla stále stejná:

 "On to ví a rozumí tomu."

 Sousedky se jen usmívaly, avšak přiznávaly, že Saadi byl hned od narození neobyčejným děckem. Rostl a prospíval, jsa pečlivě opatrován, leč přesto zůstal něžným dítětem jemných údů, jako by ani nebyl synem pěstitele koní, nýbrž dítětem rodičů urozené krve.

 

 Jednoho dne rozkvetl v Džamiho zahrádce květ v krajině nevídaný. Na drobném keři plném lesklých zelených lístků svítil na dlouhé stopce nachový květ, dýšící sladkou, silnou vůní.

 Že Madana keříček zasadila, to ženy věděly. Zvědavě se vyptávaly, co je to za květinu, a prosily o semeno této zvláštnosti.

 A večer pak vyprávěla Madana novou pohádku:

 "Nahoře, mezi nebeskými zahradami, je jedna nejkrásnější. Ta je plna těchto vzácných květů. Říká se jim růže a jsou symbolem božské lásky.

 Ahuramazda je dává pěstovati s obzvláštní péčí, neboť miluje jejich tmavorudé květy, které vyprávějí o tolikeré kráse. Má rád lahodnou vůni, která mile vane všemi nebesy. Avšak jen tam, kde se pojí láska a čistota, jen tam se daří těmto ojedinělým květům.

 Čistota, tato nejvznešenější bohyně, prosila jednou Ahuramazdu o dovolení, aby směla několik těchto květů darovati ubohé zemi. Měly vnésti do života žen vůni a krásu.

 Všude, kde se čistota zrcadlí v ženině duši, kde láska k bližnímu je pohnutkou jejích činů, tam může rozkvést růže, tmavěrudá královna květin.

 V této rozsáhlé říši jsou krajiny, které jsou jako veliká růžová zahrada. Vanou tam mírnější větry než zde, žijí tam ženy méně drsné."

 "Je snad růže onou květinou kněžny Dijanitry, o které vypráví báj ? " přerušila ji jedna z posluchaček.

 "Ano, byla oblíbenou květinou Dijanitřininou," odpověděla Madana. "Proč však nazýváš zvěst o Dijanitře bájí? Tato vznešená, ušlechtilá kněžna skutečně žila."

 Než ženy nechtěly teď slyšet o kněžně, nýbrž toužily po růži. Jestlipak byly dost čisté, aby se těmto nebeským květinám také u nich dařilo?

 Madana slíbila, že až bude čas, zasadí do každé zahrádky malý růžový trs, a sousedky měly radost.

 Odkudpak asi dostala Madana tyto růže? Jak rády by to věděly, a přece se žádná neodvážila zeptati se jí. Madanina vlídná bytost šířila kolem sebe něco, čeho se neodvážily dotýkat.

 Čas od času se přicházíval podívat Džami na svého syna. Viděl, jak znamenitě prospívá, a spokojeně odcházíval. Saadi se učil běhat a mluvit jako každé dítě.

 Hrával si také rád s dětmi sousedů a při hrách projevoval silně vyvinutou vůli. Nikdy nechtěl něco špatného, ale co chtěl, to také prosadil. Dětské potyčky nemiloval.

 Vždy dosáhl toho, oč usiloval; buďto naléhal tak dlouho, až mu bylo vyhověno, nebo začal prosit. Byl vůdcem při hrách, které si sám vymýšlel. Většinou si hrály děti na bohy a znázorňovaly boj se zlými mocnostmi.

 Děti žily zcela v Madaniných povídkách. A jako by se to rozumělo samo sebou, vyprošovaly si při každém větším či menším neúspěchu pomoc bohů.

 

D ě t s t v í   S a a d i h o

 Léta ubíhala. Ve všech zahradách rozkvétaly růže a ženy byly šťastné. Všude také vyrůstaly děti, zdravé a svěží. Madanin vliv se projevoval všestranně.

 Saadimu bylo sedm let, když se jeho otec vrátil zase jednou domů. S radostí si prohlížel Džami silného hocha jemných údů, hezkého obličeje a usměvavých očí.

 "Zdá se mi, že by byl čas, Saadi," pravil otec, " aby ses naučil zacházet s koňmi."

 "To už dávno umím, otče," zněla hrdá odpověď hochova. "Madana mi už dávno dovolila jezdit na koni."

 Muž pohlédl překvapeně na ženu, která klidně sdělovala:  "Svěřil jsi mi chlapce, Džami, nikoliv děvčátko. Vychovala jsem ho jako chlapce a nebudeš se za něho stydět, až ho vezmeš s sebou na pastviny."

 "Já že bych ho měl vzíti sebou?" ptal se Džami nechápavě.

Na to ještě nepomyslel. Ale žena, jako by se to rozumělo samo sebou, pokračovala dále:

 "Mám zato, že je čas, aby jeho výchova přešla z rukou ženy do rukou muže. Mnohému se může naučiti od tebe, Džami, jestliže zařídíš svůj život podle toho. Tys mu byl dán bohy, abys byl jeho učitelem, jinak by ho dali do jiného domu."

 Madana neztrácejíc dalších slov se otočila a začala skládat jednotlivé části oděvu pro chlapce a svazovat je do uzlíčku.

 "Tyto věci musíš vzíti sebou, až se ráno vydáte na cestu k pastvinám. Jeho tělo jest ještě příliš křehké, než aby mohl nosit několik neděl jeden a týž šat. Není zvyklý mít na sobě něco zašpiněného."

 Potom přistoupila k Saadimu, který k ní vzhlížel očima plnýma porozumění.  "Žij blaze, můj maličký," pravila vlídně. "Přebohatě jsi se mi odměnil za moji lásku. Děkuji Ahuramazdovi, že mi dovolil starati se o tebe. Nezapomeň, čemu jsem tě naučila. Nezapomeň, že na tebe čeká veliký úkol."

 Pokynula Džamimu na pozdrav a opustila dům tak prostě a samozřejmě, jak do něho před sedmi léty vešla.

 Nechápavě, dokonale zmaten, díval se Džami, jak odchází, zatím co Saadi si rychle setřel několik slziček, kutálejících  se po tvářích.

 "Proč vlastně odchází? Kým vlastně jest?" uklouzlo se rtů otcových. Chlapec udiveně vzhlédl.

 "Otče, což ty to nevíš? Ona je Fravashi, kterou nám poslali bohové, abych byl správně vychován."

 "Fravashi?" pravil otec táhle. "Víš-li pak, hochu, co to jest?"

 "Ovšem, otče," odpověděl. "Fravashi, to je duše nebožtíka, která smí zůstat nějaký čas u lidí, dříve než vejde do blažené říše Garodemana."

 "Ano, to je správné," v tom se Džami ještě vyznal. "Čí duší byla asi Madana?"

 "Na to jsem se nikdy neptal," odpověděl hošík s jakousi vznešeností, která se u něho mnohdy projevovala. "Musela to být velmi ušlechtilá žena, pokud žila."

 To cítil muž také. A teď tato vzácná bytost odešla, aniž jí byť i jediným slovem poděkoval.

 Padl na kolena vedle svého lůžka a děkoval Ahuramazdovi z hloubi duše za požehnání, které mu seslal. Je-li možné, aby Bůh vyslyšel lidskou prosbu, pak ho prosí, aby Madaně - Fravashi svrchovaně požehnal.

 Následujícího dne, sotvaže se rozednilo, zavřeli otec a syn obydlí a vydali se na širou planinu, kde museli být koně vedeni od pastviště k pastvišti.

 Zde, tak jako v mnoha jiných věcech v knize, je úmyslně ponechán tehdejší nesprávný názor. Madana byla pozemský člověk jako jiní lidé. Pocházela jen z jiného národa a duchovně vedena přišla v pravou hodinu do domu, aby splnila svůj úkol, který jí byl jako jasnoslyšné a jasnovidné ženě svěřen. Ani v pozdějších podobných událostech to není jiné.  Vždy se při tom jedná o zvlášť povolané pozemské lidi, s výjimkou těch, které Saadi sám jasnozřivě viděl.

 Sedm roků zůstal chlapec pod otcovým dozorem, jak to bylo předepsáno Ahuramazdou. V těchto sedmi letech zesílil na těle i na duchu.

 Od otce se naučil rozuměti mužské práci, koně ho naučili veselé mysli a ušlechtilému chování. Ale své nejlepší učitele nalézal mezi nejmenšími služebníky Ahuramazdovými, kteří se proháněli po lese a po polích, v horách a v řece. Prastaré bytosti znaly mnoho a mnohému chlapce naučily.

 Spjaly jeho mladičkou duši pevnými pouty se zemí, kterou měl připraviti, jak bylo jeho posláním. Než dosud si toho nebyl vědom. Zapomněl dokonce, že čeká na svůj zvláštní úkol. Maličcí mu to nepověděli. Věděli, že přijde čas, kdy se to bude moci dovědět, a kdy to věděti musí.

 Po uplynutí sedmi let otec znenadání vycítil, že se bude muset vzdáti Saadiho, jehož si zamiloval. Jakým způsobem se v něm toto cítění probudilo, nedovedl říci, věděl však, že se nemýlí.

 Najednou se mu zdálo být nemožné, aby se rozloučil s chlapcem, jehož miloval jako zřítelnici svého oka. Úpěnlivě prosil Ahuramazdu:

 "Ty veliký a moudrý Bože, ty, který znáš lidi, ty vidíš, že se nemohu odloučiti od Saadiho. Nechci už, aby byl mým pomocníkem, jestliže ty si toho nepřeješ. Pošli mu nějakého učitele a já se o něho postarám. Jen mi ponech chlapce."

 Vycítil ihned, že jeho prosba není správná. Neboť jak by mohl požadovati od nějakého cizince, aby s ním táhl od pastviny k pastvině a nocoval pod širým nebem. Ačkoliv se to příčilo zdravému rozumu, Džami prosil a žadonil dále:

 "Ó vznešený, ty jistě najdeš nějaké východisko. Nemohu, nemohu se vzdáti Saadiho."

 A Ahuramazda našel východisko, na jaké Džami vůbec nepomyslel.  Saadi, probudiv se jednoho rána, nalezl vedle sebe bezduché tělo otcovo, jehož duch se nepozorovaně vznesl. Kam odešel? Hoch si nedovedl zodpovědět tuto otázku. Příliš málo věděl o věcech, které unikaly jeho rukám.

 Pro přítomnou chvíli to nebylo ani tak důležité jako otázky, kterými byl zavalen. Co si počne s otcovou mrtvolou? Jak obstará samojediný tak veliké stádo koní? Co má tedy dělat?

 Jeho mládí, jeho bezradnost by ho byly málem podlomily. Vtom se v něm probudilo něco, čemu ho naučila Madana a co často opakovala.

 "Pamatuj si, pro tebe neexistuje "já nemohu". Vzhlížej s důvěrou vzhůru, ať se octneš v jakémkoliv postavení v životě. Budeš-li čist, vždycky ti přijde pomoc!"

 V pravý čas se upamatoval na tato slova. Naplnila ho mocná odvaha jakoby v odpověď na nevyslovené prosby.

 Potom přišli maličcí - jeho přátelé.

 "Vykopeme jeskyňku, Saadi, a ty nám můžeš při tom pomáhat," pravili srdečně. "Pak do něho uložíme tělesnou schránku Džamiho a to bude nejlepší."

 Když bylo tělo pochováno, zdálo se Saadimu, jako by slyšel mohutný hlas:

 "Došel jsi na místo, na kterém se tvá cesta rozdvojuje. Ty sám smíš volit, po které chceš jíti dále.

 Můžeš býti pěstitelem koní, jako jím byl tvůj otec. Všemu potřebnému jsi se naučil a pomocníky snadno najdeš. Budeš zámožným, váženým mužem a budeš se moci oženiti, až k tomu bude čas. To je jedna cesta, cesta široká a pohodlná.

 Druhá stezka je úzká. Vede příkře vzhůru přes kamení a strže, odříkáním a přemáháním. Je možné, že nikdy nenajdeš ženu, která by se odhodlala po ní jíti s tebou."

 Hlas umlkl. Tu se probudilo v duši Saadiho druhé naučení Madany:

 "Tvoje cesta povede vzhůru. Vyhýbej se cestám pohodlnými rovinami."

 A Saadi neváhaje zvolal:

 "Volím druhou cestu, o níž vím, že je určena pro mne!"  "A nejsi ani zvědav, co ti přinese? K jakému cíli tě povede?" vyptával se vážně hlas.

 "To se dovím, až po ní půjdu," odpověděl Saadi, usmívaje se odvahou a radostí.

 To tam bylo jeho dětství a mládí, rázem se stal mužem.  Usnul.

 

A t r a v a n

 Když se probudil, přistoupili k němu dva muži. Jeden se podobal Džamimu, ten druhý se zdál býti jasnější a nějak zvláštní.

 První ho oslovil:

 "Hledám Džamiho, svého bratra. Dostal jsem zprávu, že mne potřebuje."

 "Pak jsi tedy Sadif," opáčil Saadi, neprojevuje nejmenší překvapení. "Arciže tě potřebujeme, neboť Džami odešel do Garodemany, odkud není návratu. Já nemohu být pěstitelem koní. Kdo se má ujmout stáda koní, neuděláš-li to ty?"

 "Proč bych to neudělal?" řekl Sadif rozvážně. "Co jsem živ, vždy jsem si přál míti vlastní koně. A ty mi je chceš opravdu dát?"

 Než mohl Saadi odpovědět, promluvil druhý muž:  

"Vyber si jednoho koně pro vlastní potřebu, Saadi. Vyber si také kobylu, kterou má Sadif pěstovat pro tebe. Potomstvo této kobyly nechť ti věrně opatruje. Budeš je potřebovat."

 Saadi vybíral.

 Byl moudrý, jeho otec mu dal dobrou školu. Vzal si malého černého hřebce a k chovu určil bílou kobylu.

 Sadif byl spokojen a slíbil věrně opatrovat kobylu i hříbata. Což se nestal naráz bohatým mužem? On, který celý život trávil v cizích službách.

 Jaksi samozřejmě se otočil Saadi ke světlému:

 "Smím jíti s tebou?"

 Sadif myslel nejinak, než že tento muž býval dobrým známým jeho bratra. Nebylo mu nápadné, že se Saadi k němu přidal.

 Rozloučení bylo krátké. Saadi se vyhoupl na svého vraníka, jemuž říkali Klusák, zatím co na zavolání mužovo k němu přicválal světlý kůň a společně odklusali.

 Dlouho se díval Sadif za nimi. Pak radostně vykřikl a jeho hlas se rozléhal velmi daleko. Poté se ujal svého úkolu u koní.

 Saadi jel dlouho mlčky vedle svého průvodce. Jak rád by byl věděl, odkud je a kdo ho k němu poslal. Leč v tom se před ním vynořilo třetí naučení Madanino:

 "Přidruží-li se k tobě světlé bytosti, jejichž původ ti nebude znám, pak se na nic neptej. V pravou chvíli se dovíš, co věděti musíš."

 Tak jeli dva dny a jen tu a tam vyměnili spolu nějaké slovo. Světlý měl s sebou jídlo v sedlové brašně a ochotně se dělil se Saadim. V noci odpočívali pod širou oblohou.

 Třetího dne dojeli do veliké osady, jakou Saadi ještě nikdy neviděl. Chaty se podobaly jeho otcovské chýši, byly však větší, krásnější a světlejší.

 Jedna z největších náležela Atravanovi, kterého nyní navštívili. Zdálo se, že již byl vyrozuměn o příchodu Saadiho, neboť uvítal jezdce jako přátele, na které dlouho čekal.

 "Aj, hleďme, můj nový mobed. Je to švarný jinoch."

 Zatím co se Saadi staral o svého hřebce, vešel světlý s Atravanem do domu. Zanedlouho vyšel průvodce Saadiho opět ven a vyzval mladíka, aby se s ním šel trochu projít po zahradě, která se rozkládala vzadu za chatou.

 Tam mu řekl, že z vyššího rozkazu má zůstati u Atravana a naučiti se všemu, čemu ho může kněz naučiti.

 Žádná služba, která bude od něj požadována, mu nemá připadat příliš nepatrná, žádný úkol příliš nepohodlný. Všemu se má ochotně podvoliti. Až tu nebude nic, čemu by se mohl naučit, dostane příkaz jít dále.

 Saadi se těžce loučil se světlým pomocníkem a společníkem, jehož vlastně ani neznal. Ten si toho povšiml a řekl přátelsky:

 "Nyní odcházím, ale opět se shledáme. Ve všech rozhodných okamžicích ti smím býti na blízku."

 Saadi vděčně vzhlédl. Tu viděl, jak jeho postava byla stále průhlednější, až zmizela. Kdyby byl měl mladík ještě nějakou pochybnost, nyní se jí zhostil. Světlý byl bytostí z Garodemany.

 Zatím co Saadi uvažoval, co má dělat, byl zavolán. Atravan, stařičký sněhobílý muž, stál na prahu svého obydlí a díval se napjatě na nového mobeda.

 "Budeš u mne bydlet, Saadi," pravil dobrotivě, "protože zde v osadě nemáš rodinu. Vypravuj mi nejdříve o svém dosavadním životě. Kdo byli tvoji učitelé?"

 A Saadi vypravoval o Madaně, které děkoval za to nejlepší, o Džamim, svém otci, který otužil jeho tělo, a o maličkých, kteří mu ukázali souvislost mezi člověkem a přírodou jej obklopující.

 "Jsem ještě hodně nevědomý a musím se mnoho učit, můj otče," pronesl Saadi skromně, když všechno vypověděl.

 "Povím ti všechno, co vím, není toho mnoho, můj synu."

 "Již dávno cítím únavu a mé nohy jsou již vratké. Nemohl jsem pochopiti, proč mne Ahuramazda již dávno neodvolal z této země. V tobě mi vyrůstá ten nejkrásnější úkol mého života. Jak ti za to děkuji, Ty veliký moudrý Bože !"

 Od této chvíle byl Saadi soustavně vyučován ve všech naukách víry, kterou Atravan hlásal.

 Brzy postoupil nový mobed tak dalece dopředu, že mohl být vyučován společně s budoucím Atravanem, který byl už po mnoho let připravován ke svému povolání. Co tento pracně získával učením, probouzelo se v Saadim okamžitě.

Zdálo se, jako by už všechno věděl, a dokonce mnohem lépe než jeho stařičký kněz-učitel. Jestliže někdy něco okamžitě nepochopil, neptal se hned, nýbrž odešel se svojí otázkou ven do zahrady. Tam objevil kdysi v hustém křoví ukrytý kámen, na němž rád sedával.

 Volával své malé pomocníky a rozmlouval a nimi o tom, co plnilo jeho duši. Většinou již pouhým oslovením si všechno ujasnil. Nejednou se stalo, že ani maličcí nevěděli, co počít s moudrostí, kterou Saadi před nimi odhaloval. Pak si byl jist, že něčemu porozuměl nesprávně, nebo že se Atravan zmýlil.

 V životě Saadiho, ještě mladého chlapce, to byla veliká událost, když mu Atravan dovolil, aby ho doprovodil do hor ke slavnosti rovnodennosti. Směl se jí zúčastniti jako mobed, on, který nebyl nikdy přítomen nějaké slavnosti.

 S horlivostí, jež neměla rovné, urovnával kameny na obětní oheň. Celé jeho myšlení bylo jedinou modlitbou.

 Viděl maličké bytosti, kterak se přičiňovaly a pomáhaly všem, kteří byli zaměstnáni křovinami a květy. Směl také částečně viděti světlé bytosti výšin a býti si vědom sil, které z nich vycházely.

 Slavnost sama o sobě ho naplnila nesmírnou radostí. Jeho úcta k stařičkému Atravanovi vzrůstala. Poprvé viděl kněžky, jejichž čistota ve službě mu připomínala Madanu.

 Pak přišel večer a s ním vyprávění Atravanovo. V kruhu ostatních mobedů seděl Saadi a naslouchal, jako by jeho život závisel na tom, aby mu neuklouzlo jediné slůvko.

 "Hvězdy nelhaly," vyprávěl kmet, "když téměř před šestnácti lety ohlašovaly narození připravovatele cesty  Zarathustra. Máme neklamné důkazy, že dlí na zemi, že je připravován pro svůj vznešený úřad."

 "Šestnáct let," zamyslel se Saadi. "Je skoro tak stár, jako já. Jak mu asi je? Jestlipak ví, jaký jest jeho úkol na zemi?"

 Najednou jím projelo:

 "Komu má připravovat cestu?" Pak bezstarostně zvolal:  "Můj otče, vyprávěj nám o tom, jemuž smí Zoroaster připravovat cestu!"

 Několik hlav se otočilo po mladičkém mobedovi, který se opovážil klásti otázku, ale většině z nich mluvil tazatel ze srdce.

 Oči Atravanovy se pronikavě upřely na Saadiho. Proč se tázal? Stařec viděl, že otázka byla vyslovena bez úmyslu a chystal se na ni odpovědět:

 "Zoroaster má zvěstovati Saoshyanta, pomocníka, který přijde vykoupiti zemi z pout  Anramainyuových," řekl slavnostně.

 "Jemu pak bude dáno všechno vědění o svatosti, kterou my můžeme jenom vytušit ze starých proroctví. Máme staré věštby, které se mezi Atravany předávají od úst k ústům.

V jedné takové věštbě se praví, že Saoshyant vyčistí zemi, jako by ji vymetl koštětem z proutí tragantu. V jiné se mluví, že jeho oči proniknou nitro lidí. Bude vědět, co si lidé myslí a cítí, aniž mu to řekli. Podle toho s nimi bude jednat, ne podle toho, jak se budou jevit navenek."

 Atravan umlkl. Brzy na to pohasly ohně a mužové se rozcházeli.

 V této noci měl Saadi první vidění.

 Bylo mu, jako by stál na vrcholku nesmírně vysoké hory a díval se dolů do nížiny, ve které lidé pobíhali sem a tam. Najednou to však nebyli lidé, nýbrž hadům podobné bytosti s rozeklanými jazyky plnými slin, na které se přilepilo všechno, co jim přišlo do cesty. Hnusilo se mu to, až mu z toho bylo špatně, ale musel se dívat jako přikován.

 Tu se nad ním rozevřela nebesa a dolů sjela bytost, která byla Silou, Světlem a Pravdou zároveň. Vrhla se mezi hady a stínala jim hlavy. Země se proměnila v bahno plné krve a slin. Tato hnusná tekutina vysoko vystřikovala, ale bytost, která přišla s nebe, nezasáhla.

 Jakýsi hlas pravil:

 "Dívej se na pomocníka, jak bude čistiti zemi."

 Zbytek noci probděl na modlitbách. Byl rozechvěn až do samého jitra a nedovedl si ujasniti, co se to s ním dělo. Snil snad, nebo skutečně viděl?

 Když se rozednilo, vyhledal Atravana, přinášeje mu ovoce. Staroch okamžitě postřehl, že se přihodilo něco zvláštního, ale netázal se.

 Poslední den vypravovala vrchní kněžka, že Anramainyu získal zase nového tovaryše, tolik neřestí tu lidé dali. Tento zloduch se nazývá lakota.

 Chodí nahá, poněvadž šetří každý cár, nebo ho chce zpeněžit. Nedopřeje si ani sousta, ani nápoje. Chamtivými prsty se přehrabuje ve svých pokladech nebo v tom, co považuje za poklady. A lidé ji musí napodobiti.

 Tu a tam se ozvaly hlasy, které potvrzovaly, že takové lidi už posluchači poznali. Jsou to ubohé, politováníhodné bytosti, které už nevědí, co je to radost. Dokonce i jejich poklady se jim staly zdrojem utrpení a strachu, že o ně přijdou.

 Po skončení slavnosti sestupoval Saadi po boku stařičkého Atravana do údolí. Dole čekala na kněze nosítka, na nichž ho zanesli mobedové do jeho obydlí.

 Saadi směl jeti na Klusáku, to byla rozkoš. Vyrazil jako šipka, obrátil se a vrátil se bleskurychle k starci, který ho s radostí pozoroval. S ruměnými tvářemi a jiskřícíma očima jel Saadi tak dlouho vedle nosítek, až bujnost a radost ze života ho znovu přemohly a on pak tryskem odklusal.

 "Sluší se to na mobeda?" nadhodil jeden ze starších mobedů s výrazem kyselosti ve tváři. "Právě směl býti přítomen posvátné slavnosti na hoře a už vyvádí jako bujné hříbě."

 Leč Atravan mu nedovolil mluviti dále.

 "Nechte ho," pravil s porozuměním. "Na něm je všechno pravé. Každé cítění prostupuje celou jeho bytostí."

 Na chvíli se pohroužil do myšlenek a potom pravil:  "Jeho život bude velmi těžký a vážný. Dopřejte mu radostí mládí."

 Blížili se k osadě, v níž kněz bydlel, když se před nimi vynořila četa jezdců. Jeli na nádherných koních, kteří měli tak přepychové postroje, jaké nebylo vidět ani u knížat.  U domu, u něhož pomáhali Atravanovi z nosítek, seskákali také jezdci se svých koní a jeden z mužů, odděliv se ze skupiny, přistoupil ke knězi, jehož velmi uctivě pozdravil.

 Přál si s ním promluviti a doprovodil kněze do domu, kdežto ostatní jezdci se obdivovali Klusákovi, který se drobnou stavbou svého těla nápadně lišil od jejich koní.

 Saadi se nijak neostýchal a klidně odpovídal na jejich otázky, týkající se původu koní.

 "Byl bys nám vítaným druhem v naší četě, mladíčku," smál se jezdec, jehož bílé, silné zuby se blýskaly v černých vousech.

 "Co jste zač?" vyptával se Saadi.  A dostal okamžitou odpověď.

 "Náš pán, ten, který právě mluví s knězem, je mocný kníže. Náleží mu tato veliká říše, která sahá od moře k moři. Chce poznati důkladněji svou říši, a proto jezdí od provincie k provincii, od osady k osadě.  Bývá jeho zvykem, že se většinou nedává poznat. Pak je to vždycky velmi zajímavé, neboť tímto způsobem se doví, co si lidé skutečně o něm myslí. Zažijeme velmi mnoho krásného, ale také mnohé, co zarazí."

Muž by byl mluvil pravděpodobně ještě dále, avšak Atravan právě v tom okamžiku zavolal Saadiho k sobě. 

Mladý mobed zastihl v chatě knížete, který seděl na jediném pohodlném sedátku. Kněz se spokojil s lůžkem upraveným z pokrývek. To se Saadimu nelíbilo. Kníže byl o tolik mladší než Atravan.

 Již chtěl svoji nelibost projeviti slovy, když v tom Atravan začal mluviti.

 Řekl Saadimu, že knížeti Hafisovi se zalíbilo jeho jezdecké umění, a že přišel, aby ho získal jako průvodce pro svou velkou jízdu rozlehlou říší.

 "Naučil jsi se u mne všemu, čemu jsem tě mohl naučiti, můj synu," pravil staroch laskavě. "A pak, mé dny jsou již sečteny. Pomyšlení, komu bych tě měl potom svěřit, velmi tížilo mou duši. Bude dobře, naučíš-li se nyní pod vedením knížete rozeznávati lidi nejenom dobré, ale i špatné. Pro pozdější život ti budou tyto znalosti nesmírně prospěšné."

 Neptali se Saadiho, zdali je ochoten jíti s knížetem. Věru, těžko by se byl také rozhodl. Jeho mladistvá mysl se těšila na dobrodružství, jeho dětinná vděčnost ho vázala po bok kmeta, který nyní pravděpodobně všemi opuštěn půjde vstříc své smrti.

 Chtěl nějak vyjádřiti své city, ale Atravanův pokyn mu přikazoval mlčeti. Kníže Hafis vstal.

 "Dnes už dále nepojedeme a ráno se zde zastavíme, Saadi. Připrav se a připrav také svého koně, abys nás mohl doprovázet."

 Těžkým krokem opustil místnost, která najednou připadala Saadimu světlejší.

 Nějakou chvíli mlčeli oba, stařec i mladík, až konečně jinoch promluvil:

 "Je to vůle Ahuramazdova, abych šel s tímto knížetem, můj otče?" otázal se dětsky.

 Již před několika týdny jsem dostal zprávu, že jakmile bude po slavnosti, vezmou tě s sebou cizí jezdci, Saadi. Nyní mi sdělil kníže Hafis, kdo ho poslal právě sem, takže nemohu pochybovat, že moudrý Bůh, který řídí tvůj život, určil také tuto změnu, Saadi."

 "Ale já nebudu nikdy knížetem, co je mi to platno, budu-li žít u knížete Hafise?"

 To bylo poprvé, co se Saadi na něco ptal, co se zdálo být již pevně rozhodnuto.

 Atravan ho nekáral. Trpělivě a laskavě vykládal mu ještě jednou, že právě teď může nasbírati mnoho znalostí, kterých bude později potřebovat pro svůj úkol .

"Můj úkol?" ptal se Saadi. "Můj otče, chtěl bys mi říci, co vlastně má ze mne být? Vím, že nebudu pěstitelem koní. Toho jsem se zřekl dobrovolně," připojil.

 Atravan se dal do smíchu.  "Mimo povolání pěstitele koní, kterého jsi se zřekl, jest ještě celá řada takových, která bys mohl vykonávati. Vyčkej však jen klidně času.  Přijde den, kdy tvá duše a jásotem pozná, že právě v tom, co bude od tebe žádáno , jest skutečný smysl tvého života. Pak neváhej ani na okamžik. Pevnou rukou se uchop toho, co se ti nabídne. Mezitím se však uč tolik, kolik budeš schopen pochopiti.

 Můj synu, v tento poslední večer bych ti chtěl říci ještě něco:

 Přijdeš do styku s mnoha lidmi, velmi zlými. Naučíš se je znát ze všech stran. Proto dbej na svůj vnitřní hlas, až tě bude před nimi varovat. Nauč se je správně znát, aby tě  nemohli později oklamat. Udržuj náležitý odstup i tehdy,  budou-li se ucházeti o tvoji přízeň.

 Zůstaň tak čistý, abys mohl kdykoliv pohlédnouti do jasných očí Madaniných. Více ti říci nemohu."

 Saadi se rozloučil hluboce dojat se starým učitelem. Bylo to správné, neboť časně zrána přijdou jezdci, aby ho vzali sebou. Nespatřil už nikoho z těch, s nimiž žil v posledních měsících.

 

U   k n í ž e c í h o   d v o r a

 Znovu nastala změna v jeho životě. Tentokráte to byl ostrý řez. Saadi se musel obléknouti do jiných šatů, nemohl již svobodně jednat, jak by chtěl, ani dělati, co za dobré uzná. Musel se učit poslouchati, skláněti se více než před jednou vůlí.

 Byl nejmladší v družině, a proto na něho připadaly všechny malé i větší práce.  Mezi druhy dětských her byl vždy první, podle něho se všichni řídili. Teď byl ten poslední, který neměl vůbec co mluvit. Mlčet musel, i když to, co druzí od něho požadovali, nebylo mu po chuti.

 Zdálo se, že kníže Hafis se o něho nestará od chvíle, co rozhodl, jaké šaty má dostat a vedle koho má jeti. Avšak jeho nezájem byl jen zdánlivý. Ve skutečnosti kníže bystře pozoroval nejmladšího, který byl svěřen jeho ochraně.

 Na knížecím dvoře žil starý mudrc, který byl kdysi Hafisovým učitelem. Kníže ho ctil jako otce a ještě teď rád poslouchal jeho rady.

 Tento mudrc jménem Džajava k němu přijel krátce před tím, než vyjel na cestu, a oznámil mu, že musí vzíti k sobě mladého muže, který se tou dobou učí u Atravana -- Ahuramazda mu to zjevuje.

 Hafis se smí zmíniti knězi jen o tomto příkazu, v ostatním však musí voliti takovou cestu, aby Saadiho vřadil pokud možno nenápadně do své družiny.  Mladý muž má veliké poslaní a znalost lidí i země jsou pro něho nesmírně důležité. Mimoto se musí také naučit sloužiti.

Až doposud nebylo nutné, aby se podřizoval vůli druhého, jestliže se tato vůle neshodovala s jeho vlastní.  Knížeti se líbil také způsob, jakým se Saadi dovedl hájiti proti posměškům druhých. Dělal vše, co od něho žádali, ale nikomu nelichotil. Udělal-li něco neobratně, dal si ukázati, v čem chybil, a podruhé to už udělal samozřejmě lépe.

 V jízdě a v péči o koně vynikal daleko nad ně, naproti tomu byl úplně nezkušený v zacházení se zbraněmi. Když mu dal kníže meč s poukazem, aby se dal poučiti, jak má vládnouti se zbraní, zajíkl se úplně poděšen:  "Pane, nebudu přece muset prolévati krev?" což vyvolalo smích ostatních.

Jen kníže pravil dobrosrdečně:   "Máš pravdu, Saadi, je to hřích, prolévati krev. Jestliže by však jiní rádi viděli téci tvou vlastní krev, pak bude dobře, abys dovedl použíti zbraně a mohl se bránit. Nauč se proto zacházeti s mečem a tas jej jenom tehdy, až ti zavelí tvůj vnitřní hlas."

 Posměváčkové ztichli a zadívali se užasle na knížete, který s nimi takto nikdy nemluvil.

 Večer po jízdě vztyčili na příkaz knížete stany. To bylo Saadimu naprosto neznámé. Spával raději pod hvězdnatou oblohou.

 "Nebojíš se hadů?" vyptávali se ostatní.

 "Poprosím maličké, aby je ke mně nepustili, pokud spím," odpověděl Saadi klidně.

 "Jaké maličké?" dychtili vyzvědět druzí.

 "Malé služebníky Ahuramazdovy," pronesl Saadi samozřejmě.

 Opět se rozlehl smích a znovu byli pokáráni knížetem, který vyzval Saadiho, aby jim vyprávěl o neviditelných služebnících Božích, s nimiž tento nejmladší z družiny byl tak důvěrně spjat.

 "Jsi na tom daleko lépe, než my, Saadi," pravil kníže s přídechem zármutku v hlase, "že můžeš viděti malé bytosti a rozmlouvati s nimi. Obávám se, že my k tomu nejsme dostatečně čistí, promarnili jsme svou čistotu."

 Že Hafis začal dávat nováčkovi tak nepokrytě přednost před nimi, to je popudilo a rozhodli se provésti Saadimu něco, co by ho zabolelo.

 Nic nebylo jeho srdci tak drahé, jako jeho Klusák. Mezi ním a zvířetem byl zajímavý důvěrný vztah. Často se druhým zdálo, jako by se zvířetem rozmlouval. Ublížiti Klusákovi znamenalo raniti Saadiho.

 O půlnoci vklouzli dva z nich na ohrazené místo, na kterém se koně pásli. Snadno našli Klusáka, který byl mnohem menší než ostatní zvířata. Jeden z mužů se shýbl, chtěje chytiti Klusáka za přední nohu, když v tom dostal tak prudkou ránu do hlavy, že pozbyl vědomí a skácel se.  Druhý muž chtěl svému společníku přispěchati na pomoc, ale cítil, že je jako podlomen, jako přikován k místu, na kterém stál. Jako by mu bezpočtu maličkých rukou svíralo hrdlo a nohy. Poděšen si vzpomněl na neviditelné přátele Saadiho.

 "Pusťte, vy maličcí," prosil zpokorněle, "nikdy už neudělám nic zlého."

 V tom okamžiku byl volný. Vydechl a cítil, jak ono neznámé, co ho obklopovalo, mizí. Vzal svého omráčeného druha do náručí a odnesl ho zpět do stanu, kde za několik hodin přišel k sobě. Oba se rozhodli, že se o svém nočním dobrodružství nikomu nezmíní ani slovem. Zatím co si jeden z nich předsevzal nechati Saadiho napříště na pokoji, odnášel si druhý z prožití této noci neochvějnou víru v maličké bytosti.

 Začal vyhledávati Saadiho, dávaje si stále více vypravovati o malých neviditelných bytostech.  Brzy se dostal tak daleko, že mohl některé z nich také viděti. Teprve pak mohl pochopiti štěstí Saadiho, plynoucí ze styku s těmito přáteli. Vždyť takto sám vyciťoval, jak blahé jest vědomí být všude obklopen laskavými pomocníky.

 Kníže Hafis a jeho družina projížděli zemí.  Saadi poznal mnoho krajů a daleko více lidí. Vypozoroval, že jsou tu obrovské části země, ve kterých nikdo nechtěl nic věděti o bozích. Považovali je za pohádky pro děti. Tázal-li se pak uděšený Saadi lidí, kdo tedy vládne jejich osudem, tu mu odpovídali: "My sami!"

 Při tom však všichni podléhali bezuzdnému strachu před démony a daevy, především před Drujem, strašidlem smrti.

Saadi to nechápal. Jestliže popírali moudrého Boha, pak museli přece také odmítati zloducha.  Mnohokrát volával Saadi v noci k sobě malé bytosti, které byly i v oněch krajích, a vyptával se jich na to.

A maličcí mu odpovídali:  "Lidé jsou už tak špatní, že musí žíti v neustálém strachu. Jejich duše už nenalézají východiska. Bojí se Anramainyu, bojí se odplaty za své činy. Nechtějí už nic vědět o dobrém Bohu. Protože mají strach, že by je stihl daleko horší trest, jakmile by se k Němu přiznali.

 "A zrovna je to obráceně," rozhorlil se Saadi. "Když by se lidé utíkali k Ahuramazdovi a litovali své viny, směli by jim pomáhati všichni bohové. Co by jim mohl Anramainyu udělati?"

 Maličcí vážně naslouchali a přikyvovali.

 "Bylo by třeba pověděti to lidem," zvolal Saadi. "Což vy, maličcí, nechtěli byste to udělat?"

 Ne, oni nechtěli. Obávali se, že by je lidé vůbec nechtěli slyšet.

 "Oni nás už nevidí, smějí se, slyší-li o nás mluvit," vyprávěli rozhořčeně. "Musíš jim to říci ty. To bude tvoje úloha, ty světlý člověče!"

 "Moje úloha?" podivoval se Saadi. "Ach ne. Já nejsem docela nic. Vždyť nemám ještě ani povolání, ačkoliv mi bude již brzy sedmnáct let. Sám nevím, co ze mně jednou bude. Ale připravovatel cesty se už narodil a ten jim to řekne. Že jsem na to dříve také nemyslel !"

 O připravovateli cesty mužíčkové doposud neslyšeli. Dali si o něm vyprávěti a měli radost.

 Knížecí družina se octla v jiné krajině. Tu měli lidé bohy, ale v podstatě to byl Anramainyu, jehož vzývali. Jmenovali ho Ahriman a říkali, že je to veliký vědoucí duch, který pomáhá lidem na zemi k moci a bohatství, k vládě a štěstí.

 Saadi si dodal odvahy a zeptal se jednoho muže, který o tom vypravoval: "A co se stane později s vámi?"

 "Kdy později?" odpověděl druhý protiotázkou, ačkoliv dobře věděl, co Saadi mínil.

 Leč Saadi se nedal odbýt a ptal se dále:  "Jednou musíte zemřít a opustit pozemské statky a poklady. S sebou si nemůžete vzíti nic. Co z vás potom bude? Chcete tak bědní, ubozí a nazí vejít do Garodemany?"

 "Co je nám potom, co bude později? My nevěříme v posmrtný život, a proto si život zde dole co možná zpříjemňujeme. Také Ahriman říká, že všechno je to tam, jakmile jednou umřeme. To nám stačí."

 "Pro vás však potom bude konec všemu dobrému, to vím také," potvrzoval mladý muž vážně.

 Ostatní ho neposlouchali vůbec, byli rádi, že se jim podařilo umlčet obtížného tazatele. Jen jeden muž vzhlédl, zasažen zvukem mladistvého hlasu.

 Později, když Saadi zašel do ohrady poohlédnouti se po Klusákovi, šel za ním.  Vyptával se, co Saadi mínil svými slovy. Ten mu pak celou noc musel vysvětlovat a povídat. Muž o tolik starší poslouchal s opravdovým zájmem. Ráno poděkoval Saadimu a z vděčnosti mu dal kámen zasazený do zlata.

 "Přijmi to ode mne jako upomínku na dnešní noc. Nos tento kámen pod oděvem. Je možné, že ti budu moci tímto způsobem oplatiti službu, kterou jsi dnes prokázal ty mně. Děkuji ti!"

 Saadi si rozechvěn zavěsil klenot. Zdálo se mu, jako by šperk vyzařoval zvláštní teplo a životnost, takže jej od této chvíle rád nosíval. -----

 S družinou knížete Hafise se dostal také do končin, kde lidé věřili v Ahuramazdu, osvojili si dobré mravy a vedli radostný život zasvěcený práci. 

Bylo až nápadné, jak se vše dařilo v těchto krajích. Širá země se podobala velikému růžovému sadu, plnému světla a vůně. V těchto zahradách se procházely čarokrásné ženy, zahalené průsvitnými závoji, a pečlivě opatrovaly květiny, tiše si při tom prozpěvujíce.  Kolem nich skotačily děti.

 "Takové to asi je v říši Garodemana," prořekl Saadi.

Kníže, který zaslechl Saadiho poznámku, přikývl.  "Ale," připojil, "proč to není takové v celé obrovské říši?"  "Protože jinde zapomněli lidé na Ahuramazdu," pospíšil si Saadi s vysvětlením. "Až přijde Zoroaster, bude to lepší. Uvede lidské duše opět na správnou cestu."

 "Bude-li jen moci," přerušil ho kníže bolestně. "Věř mi, Saadi, ten připravovatel cesty bude míti nesmírně těžké poslání."

 "Já si je představuji prostě nádherné," vyhrkl Saadi nadšeně. "Skoro mu závidím. Je teď právě stár jako já. Chtěl bych býti jeho sluhou."

 

 Jednoho večera se dostali do velmi hornaté krajiny. Nahoře mezi divokými skalami bylo jasně viděti jakýsi zámek. Kníže Hafis, ukazuje na něj, pravil:

 "Podívejte se, to jsou zbytky zámku, ve kterém kdysi žil nejušlechtilejší všech knížat, kníže Ara-Masdah se svojí chotí, líbeznou Dijanitrou. Znáte přece onu pověst, která o nic o nich vypráví?"

 Přisvědčili a dychtivě se zahleděli vzhůru na trosky zámku, ukryté v klínu skal.

 "Bydlí tam nahoře ještě někdo?" vyptával se kníže tamního usedlíka, který vida projíždět družinu, rychle přispěchal.

 Oslovený muž zavrtěl hlavou. Po smrti syna knížete Ara-Masdaha se při jednom zemětřesení sesula větší část paláce. Výstup nahoru jest nebezpečný.

 "Povídá se sice, že jest tam pod kamením skryto nesmírné bohatství, ale ještě nikdo, kdo chtěl poklad vyzvednouti, se nevrátil živ."

 "Naši staří povídají," zašeptal muž tajuplně, "že kníže Ara-Masdah nebyl člověk z masa a krve, že to byl sám Ahuramazda, který se po lidský věk zdržoval na zemi pod tímto jménem, aby byl blízko lidem a mohl je polepšit.  "Všechna umění, jimž se lidé naučili, vedou zpět k tomuto knížeti, kdežto pohádková údolí a horská úbočí, která se ztrácejí v moři květů, jsou připisována Dijanitře. To by nasvědčovalo, že to ani nemohli být lidé z masa a krve, ale nesmí se o tom mluviti nahlas, neboť je to posvátné tajemství."

 Zamyšlený Saadi byl přítomen tomuto vyprávění. Nevěřil této báji. Chápal, že tak čistý člověk, jakým byl jistě kníže Ara-Masdah, přinášel svému okolí jen požehnání. Tato myšlenka ho prostoupila a cele zaujala.

 Dříve nežli jindy se odebral na lože a ulehl tak, aby měl před očima hradní zříceninu, která, ozářena měsíčním světlem, shlížela tajuplně dolů do údolí.

 Dříve než vyšel den, měl vidění, a to druhé:  Viděl děťátko, jak sestupuje na trosky paláce. Bylo světlé a jasné, zářivě krásné. Nad jeho hlavou plul bílý pták, s rozepjatými křídly, pták, jakého ještě nikdy neviděl. Na dítě padal z nebe zlatý lesk.  Vtom pozvedlo světlou hlavinku, rozpřáhlo drobné ručky a vykročilo cestou, kterou mu naznačoval zlatý paprsek. Kráčelo klidně a bezpečně, jsouc provázeno zázračným ptákem.

 Cesta dítěte vedla daleko do prostoru, a jak po ní šlo, vyrůstalo. Rek nemající sobě rovného kráčel dále svou cestou, ze které se stala zlatá široká silnice.  Dlouho vedla nad zemí, pak se zvolna zvedala do výše, rek se proměnil ve světlou postavu, která zmizela ve světle.

 Hluboký smutek sevřel Saadiho srdce, když vtom zaslechl utěšující hlas: "Ty víš, že všechen život probíhá v kruhu. Také tento kruh se uzavře. Modli se a čekej."

 Saadi se začal modliti. Nevěděl, oč prosil. Žádal, aby se světlý rek znovu přiblížil k ubohé zemi. Najednou se přistihl, že se již nemodlí k Ahuramazdovi, nýbrž že vzývá světlou postavu, kterou viděl mizet v záplavě světla.

 "Ó, ty světlý reku! Dítě nebeských výšin. Vrať se zase. Země tě potřebuje. Nikdo kromě tebe ji nemůže vysvoboditi z pout, do kterých ji přikovala potměšilost Anramainyuova."

 Modlil se dlouho a vroucně. Tu se zdálo, že se nad ním otevřelo nebe a bělostný pták se vznášel v prostoru. Saadi hlasitě zaplesal, vyskočil se země a hluboce se ukláněl.

 Zlatá cesta se opět rýsovala na temně modré noční obloze a nyní se také objevil skvoucí rek ve zlatém brnění a s mečem v ruce.

 To byl on, ten, kterého směl Saadi už jednou viděti, jak utínal hlavu hadovu. Saadi zajásal a modlil se:  "Můj pane a můj králi!"

 A rek ustoupiv stal se opět malým dítětem. Dítětem k vůli lidem. Saadi to dobře věděl.  "Jaká oběť," zašeptal, zasažen do hloubi duše.

 Najednou se zachvěl a projela jím blažená jistota:  "To byl on, ten, o němž Zoroaster musí zvěstovat, nikdo jiný."

 Saadiho nitro bylo rozbouřeno. Nedovedl si již představiti prostý život, který vedl až do té doby. S ranním úsvitem v něm zrálo pevné rozhodnutí:

 "Musím slyšeti více o Saoshyantovi. Musím jít hledat Zoroastra a najít ho."

 Nerozmýšleje se dlouho, vyhledal knížete a prosil ho, aby ho propustil ze svých služeb. Kníže Hafis se zalekl. Odejde-li Saadi, nebude moci splniti svou úlohu. Kéž by se alespoň mohl zeptati Džajavy, co má dělat?  Viděl, že Saadi se dá sotva udržet. Měl by mu povědět, z jakého důvodu byli svedeni dohromady? Musel slíbiti Atravanovi, že bude mlčet. Platí tento slib ještě teď?

 Byl zbaven okamžité odpovědi, neboť právě dorazili poslové z hlavního města s důležitými zprávami. Otočil se k Saadimu, který stál před ním, chvěje se vnitřním vzrušením, a řekl vlídně:

 "Příteli, počkej, až vyřídím své záležitosti. Potom mi povíš, proč si přeješ mne opustiti. Budu-li moci schváliti tvé důvody, budu ti nápomocen."

 S tím se Saadi musel spokojiti. Chtěl se trochu projet. Osedlal Klusáka a podnikl osamělou, dlouhou jízdu. Při tom zbloudil, a ačkoliv volal maličké, aby mu ukázali směr, nenašel cestu ke knížecímu ležení.

 Zato se dostal do opuštěné chaty, přilepené mezi skalními útesy, která mu byla vítaným přístřeším, protože se rozpoutala divoká bouře.

 "Dobře jste udělaly, vy vzdušné bytosti, že jste ochladily mou horkou krev," křičel do běsnění živlů. "Traetvane, ohnivý brachu, ušetři mne. Musím najíti Zoroastra, já nemohu ještě opustiti tuto zemi."

 Saadi volal z plných plic v domnění, že jest sám.  Vedle chaty zahlédl při zákmitu blesku menší přístěnek pro Klusáka. Ihned ho tam zavedl a třel ho sedlovou houní.

 Pak zamířil ke dveřím chaty. Možná, že najde uvnitř lůžko, na které by se mohl natáhnouti.

 Cítil únavu po probdělé noci a celodenní jízdě na hřbetě Klusáka.  Než mohl zjistiti, jak se dveře otvírají , byly zvnitřku odstrčeny. Prastarý muž, maje hořící otep proutí v ruce, překročil práh.

 "Jsi to ty, který hledáš Zoroastra?" tázal se, pozoruje při tom napjatě cizince, který stál před ním.

 "Otče, ty jsi mne slyšel?" vyhrkl Saadi poněkud rozpačitě. "Myslel jsem, že jsem sám. Ano, hledám Zoroastra, připravovatele cesty. Neboť chci slyšeti o Něm, o Vznešeném, o Jediném, o Saoshyantovi, pro kterého hoří mé srdce, jako by mne chtělo spálit."

 Ještě nikdy nebyl Saadi tak sdílný. Co to, že teď tak mluvil s cizincem o nejmocnějších citech svého nitra? Již by se byl málem zastyděl, když oslnivý blesk ozářil starcovu tvář a ukázal mu dvojici předobrých, svítících očí, které se na něho upřeně dívaly. Všechna tíseň zmizela.

 "Můj otče, smím u tebe zůstat, než se bouře přežene? Chtěl bys mi vyprávěti o Saoshyantovi a Jeho připravovateli cesty? Cítím, že ty o něm víš."

 Saadi vyrážel slova ani nedýchaje.  Po obličeji starcově se mihl vědoucí úsměv. Místo odpovědi ustoupil zpět do chaty a Saadi rychlým krokem překročil práh. Dveře s rachotem zapadly. Venku běsnila bouře. V chatě plápolal ohýnek, který místnost spoře osvětloval a příjemně vyhříval. Staroch vybídl Saadiho, aby odložil svůj promočený oděv. Ten rád uposlechl a vklouzl do tmavých šatů, které stařec přinesl.

 Ani si nepovšiml, že oči starcovy v tu chvíli úplně upoutal kámen, který mu při převlékání vyklouzl ze záhybu šatů.

 Když host trochu pojedl a osvěžil se nápojem, tázal se poustevník, přeje-li si jíti spát. Musí u něho stejně zůstati přes noc, poněvadž po takové bouři, která stejně ještě dosud úplně nepřestala, je les naprosto neschůdný. Deštěm uvolněné kameny by snadno mohly zasáhnouti jezdce i koně.

 Ale Saadi zapomněl na únavu, kterou cítil, a teprve u jídla si vzpomněl, že neměl v ústech. Klusáka ovšem nakrmil, ale sám necítil hladu.

 Na otázku starcovu prosil, zda by směl napřed slyšet něco o Saoshyantovi. Kmet ochotně vyhověl naléhavé prosbě.  "Máme velmi mnoho prastarých proroctví, která se předávají z pokolení na pokolení, mezi kněžstvem i mezi jinými lidmi. Mnohá z nich pronikla na veřejnost a jistě je znáš.

Ta nejkrásnější a nejposvátnější zůstala uchována v tajnosti a jen málokdo o nich ví a málo lidem se smí o nich pověděti. Nuže slyš:

 Země, kterou Ahuramazda stvořil sobě a bohům k radosti, mnoho trpěla od okamžiku, kdy byla osídlena lidmi. Hřích, který se u otce podobal zrnku písku, vzrostl u syna do velikosti kamene a vnuk jej změnil v horu. Hřích se kladl na hřích, vina na vinu.  Provinění lidstva dalo vznik Anramainyuovi a jeho zloduchům.

Lidé se nestyděli sloužiti tomu, jehož sami přivolali do života. S každým lidským pokolením se stává země o něco těžší. Již se vyšinula ze své dráhy a klesla hluboko dolů. Její zpěv již nezaznívá v chorovodu souhvězdí.

 Lze si již nyní vypočísti, jak hluboko klesne, a že nebude nikdy schopna vyšvihnouti se opět vzhůru do své vytčené dráhy. Hvězdy již ukazují, že lidští duchové na této zemi spějí vstříc neodvratnému konci.

 Smutně shlížejí bohové na tuto zkázu, nelibě patřil Ahuramazda dolů a rozhodl se učiniti přítrž konání lidstva.  Volá k soudu ty, kteří obývají zemi. Ale on sám nebude soudit. Přijde syn Ara-Masdahův, aby soudil duše lidí. To bude Saoshyant, pomocník, který dobré vyzdvihne s sebou do Garodemany."

 "Syn Ara-Masdahův, syn knížete?" zajíkl se Saadi. "Nemá to snad býti syn Ahuramazdův, Syn Boží?"

 "Mohu opakovati věštbu jen tak, jak jsem ji přijal, můj synu. Nehloubej nad tím a neochuzuj se o požehnání, které je v ní. Hlavní věcí jest, že Saoshyant přijde. Kdy se objeví, to ještě nevíme, ale věřím, že ten den není již daleko."

 "Jeho připravovatel cesty se již narodil," ujišťoval Saadi. "Atravan to vyčetl z hvězd. Asi před sedmnácti lety bylo oznámeno jeho narození. Třicet let má žíti Zarathustra v ústraní, potom má vystoupit před světem a zvěstovati příchod pomocníkův.

 Já sám se nemohu už dočkati, až o něm uslyším. A proto ho chci jít hledat, i kdybych měl procestovati celou zemi. Chci a musím ho nalézti."

 "A najdeš-li ho, co potom? Co žádáš od něho?" vyptával se stařec přátelsky.

 Bylo vidět, že to není zvědavost, a proto Saadi také ochotně odpověděl:

 "Chci mu sloužiti, seč mé síly stačí. Musí to být ohromné, smět hlásati ubohému lidstvu příchod pomocníkův. Chtěl bych být u toho, až se tak stane."

 "Nevěř synu, že na Zarathustru čeká jednou jenom radost," napomínal stařec vážně. "Na své cestě zakusí mnoho nevěry a nevděku, posměchu a pronásledování. Jeho život bude velmi těžký."

 "To říkal kníže Hafis také," uvažoval Saadi. "Já si to však nedovedu představiti. A kdyby byla ode mne žádána poslední kapka krve, dal bych ji s radostí, kdybych tím směl připraviti cestu Saoshyantovi."

 "Jsi sluhou knížete Hafise?" přál si vědět poustevník.

 "Jezdím s jeho družinou, ale dnes jsem ho požádal o propuštění, abych mohl najíti Zoroastra."

 "A co řekl, dovolil ti to? Vypravuj mi přece o svém životě, věř mi, že se tě netáži ze zvědavosti."

 Saadi vyprávěl upřímně a prostě. Když skončil, pravil stařec zamyšleně:

 "Dětinské víře jsi se naučil od Madany, mužským ctnostem od svého otce, věrouku dospělých ti zprostředkoval Atravan, znalost lidí a vědomosti o naší zemi jsi nabyl u knížete Hafise, bytosti tě spjaly se zákony přírody a já jsem ti směl pověděti o Saoshyantovi.  Šestero moudrostí jsi už dosáhl, ještě ti schází, abys našel Zoroastra."

 "Vida, můj otče," pochvaloval si Saadi. "Věděl jsem, že budeš smýšleti tak jako já, budu-li ti smět všechno vypověděti. Chci jíti do světa a nechci se zastaviti ani odpočinouti, dokud nenajdu Zoroastra."

 Vyskočil ze země, kde ležel, napolo odpočívaje na medvědí kožešině. Stařec usmívaje se ho přinutil, aby si zase lehl.

 "Dnešní noci nebudeš moci odjet. Bouře propukla nanovo. Slyšíš skučení větru? Vzdušní jsou opět při práci. Vayn protřásl všechny záhyby svého pláště. On a Praetvana se honí po obloze a tu není zrovna radno, aby byl člověk venku."

 A nakonec bych ti chtěl dáti radu:  "Hledej připravovatele cesty v tichu. Čím větší samotu vyhledáš, tím snáze ho najdeš. V hlučícím davu lidí bys ho marně hledal."

 "Děkuji ti za tvoji radu, otče, půjdu tedy do samoty. Pros za mne, abych ho brzy našel."

Zdálo se, že stařec nemá chuti ještě dále hovořiti. Natáhl se na jinou kožišinu vedle hosta a zanedlouho oba usnuli.

 Časně zrána se oba probudili najednou. Slunce se smálo nad skalami a křovinami, bohatě napitými deštěm. Osvěžená příroda dýchala opojnou vůní.  Malí pomocníci byli už připraveni dovésti Saadiho ke stanovému ležení knížete. Srdečně se rozloučiv, odjížděl Saadi od poustevníka, který ho prosil, aby ho přišel navštíviti, až najde Zoroastra.

 "Nemusí to být hned v prvních týdnech, Saadi," pravil klidně. "Ale přijď, jakmile ti to bude možné. Mám pro tebe nějakou zprávu."

 "Zprávu pro mne, otče?" tázal se Saadi zřejmě překvapen.

"A nemohl bys mi to říci teď hned? Vždyť připravovatele jistě najdu."

 "Nikoliv, mé poselství je jen pro toho, kdo jej nalezne.

Nezapomeň na to a přijd, můj synu."

 Klusák již hrabal netrpělivě nohama. Saadi se srdečně rozloučil.

 Musel jet půl dne, než konečně uviděl ležení, které bylo rozloženo nedaleko větší osady. Ptal se maličkých, proč ho včera nechali na holičkách. Dali se mu do smíchu.

 "Copak to, co jsi našel, bylo bezcenné?"

 Musel přiznati, že setkání s poustevníkem může být pro něho v jeho dalším životě velmi významné.

 "Pamatuj si, Saadi: prosby nejsou vždycky splňovány tak, jak si to lidé myslí. Kdyby mělo jít všechno podle jejich hlavy, přinesly by jim často daleko víc škod, nežli užitku." Saadi to pochopil. Poděkoval maličkým, že to s ním tak dobře myslí.

 Zdali pak kníže Hafis omluví jeho nepřítomnost? Nebo si snad myslel, že odjel navždy a bez dovolení? Dříve, než se mohl omluviti, kníže ho oslovil, a to velmi přátelsky:

 "Bylo to moudré od tebe, že jsi mi poslal vzkaz. Takto jsem alespoň věděl, že jsi chráněn před bouří."

 Saadi mlčel a uvažoval, kdo asi mohl knížeti přinésti zprávu, ale kníže ho nenechal dlouho přemýšleti a vyzval ho, aby ho následoval do jeho stanu.

 "Se skupinou jezdců, kteří mi včera vyjeli naproti, přijel také můj stařičký učitel Džajava. Rád by tě viděl, Saadi."  Při těchto slovech vzal kníže jinocha za rameno a vstrčil ho dovnitř stanu, kam dosud nikdy nevkročil.

 Saadi byl oslněn nádherou, která ho obklopovala. Ale pak teprve, když jeho oči spočinuly na Džajavovi, nemohl je už odtrhnouti od důstojného kmeta. Zapomněl na všechnu nádheru kolem pro třpyt těchto hlubokých modrých očí. Modré oči! Saadimu připadaly jako z jiného světa.

 Stařec si dal vyprávěti o Saadiho životě a nakonec se ho zeptal:

 "Proč chceš opustiti knížete, který to s tebou myslel ze srdce dobře?"

 "Není to nevděk, můj otče," vyhrkl prudce Saadi.

"Musím jít hledati Zarathustru, aby mi pověděl o Saoshyantovi. Kdybych směl sloužit připravovateli cesty, mohl bych službou jemu sloužiti také pomocníkovi, zářnému reku, který přijde, aby soudil a vykoupil svět."

 "Jak chceš najíti Zoroastra?" naléhal stařec dále.

 "Odejdu do samoty, jak mi to poradil poustevník. Ó můj otče, ten rozuměl mé žhoucí, palčivé touze, která mně stravuje. On pochopil, že dokud ho nenaleznu, nemohu býti šťasten. Pokus se mi rozumět."

 "Rozumím ti, synu, a schvaluji tvé předsevzetí. Jen odejdi do ústraní, poslouchej a uč se. Jedině ty sám musíš najíti Zoroastra, nikdo jiný ti ho nemůže ukázat. Až ho najdeš, pak přijd ke mně. Potom budu mít zprávu pro tebe."

 Saadi se blaženě usmíval.  "Děkuji ti, otče, jsem rád, že mne chápeš a že mi rozumíš. Ale totéž, co ty, řekl mi i poustevník. Také on má zprávu pro mne, až najdu Zoroastra. Dříve mi ji nesmí sdělit. Přijdu k tobě. Kéž by to bylo hodně brzy."

 "Dříve nebo později, můj synu, jen až ho najdeš,"  odvětil Džajava.

 Kníže Hafis trval na svém, že Saadi musí ještě tuto noc zůstati u něho, aby mohl být pro něho připraven nákladní kůň se všemi zásobami.

 Nedočkavý jinoch neshledával nutným, aby se kníže o něho tolik staral. Však by se nějak také protloukl. Ale poněvadž se neodvážil projeviti své mínění nahlas, byl raději zticha a podřídil se.

 Jeho druhové litovali, že odchází. Byl jim milým přítelem přesto, že často pociťovali žárlivost a závist vůči němu. Kníže jim řekl, že tajný rozkaz okamžitě odvolává Saadiho z jejich středu. Měli v úctě jeho poslání a nenaléhali dále na mladíka.

 Této noci si Saadi zase upravil lůžko tak, aby měl zříceninu paláce před sebou. Ale tentokráte neviděl nic. Spal klidně zdravým spánkem mládí.

 

S a m o t a

 Rozloučení druhý den ráno bylo krátké. Džajava mu zavěsil kolem hrdla zlatý medailonek se žádostí, aby jej neotvíral. Kdyby Džajava nebyl už naživu, až Saadi nalezne Zoroastra, má toto pouzdérko odevzdati jeho nástupci, který mu pak ono poselství vyřídí.

 Kníže Hafis se o něho staral jako o syna, kterého vypravuje na cestu. Silný nákladní kůň byl bohatě naložen vším, čeho je na samotě potřeba.

 Když po několika zákrutech cesty zmizelo Saadimu stanové ležení z očí, vynořila se v něm otázka, kam by se měl obrátiti nejdříve.  Nedosáhl obratu, velmi rozhodujícího ve svém životě? Bodu, kdy byl poprvé odkázán sám na sebe? Světlý pomocník mu kdysi slíbil, že ve všech rozhodných chvílích mu bude nablízku. Chtěl se toho odvážiti a zavolat ho.  A zatímco Klusák šel klidně dále svou cestou, Saadi se začal modlit a volal vůdce.

 Jako kdyby se před ním snesl světlý mrak a z tohoto mraku zazněl hlas:

 "Jsi na správné cestě, Saadi. Jen hledej Zoroastra z celé duše a najdeš ho. Odejdi do samoty, uč se od malých a velkých bytostí, od keřů a květů, zvířat a vodstva, ale nezapomeň při tom na svůj cíl. Zoroaster, až ho najdeš, tě pak dovede k vědění o Saoshyantovi. Budeš požehnaný ty i tvůj úkol."

 Než mohl Saadi poděkovati, bílý mrak se rozplynul, zato vroucí dík se nesl vzhůru k Ahuramazdovi.  Plně se svěřil vedení malých bytostných, kteří mu slíbili, že ho dovedou k nádherné poustevně, která není obydlena. Vedli ho směrem ke zřícenině.

 Tlukot Saadiho srdce se zrychlil. Od okamžiku, kdy směl viděti onen nádherný obraz, nevýslovně si zdivo zamiloval. Maličcí ho napomínali, aby se nikdy nevyšplhal výše, než kam ho oni zavedou.

 Číhá tam nebezpečí. Veliké bytosti tam střeží z příkazu Ahuramazdova poklady knížete Ara-Masdaha.  "Přijde den, kdy je musí odevzdati právoplatnému dědici. A ony to vědí," vyprávěli maličcí vůdcové důležitě.

"Kdy ten den přijde, nevíme. To neví nikdo. Ale že přijde, to je jisté. Pak nesmí scházet ani jeden drahokam, který kdysi patřil Ara-Masdahovi."

 "Copak zdivo, když se zřítilo, poklad nezničilo?" tázal se Saadi s účastí.

 Představoval si zdeformované a zploštělé mísy, rozdrcené drahokamy. Maličcí se mu smáli.

 "Ty si myslíš, že když je nám poručeno, abychom opatrovali věci, že připustíme, aby se s nimi něco stalo? Velcí byli už dávno před tím na svém místě, než se palác při zemětřesení zřítil. Všechno pečlivě ukryli. Ovšem, museli to nechat na místě, jinak by dědic poklad nenašel."

 "Dědic, říkáte?" ptal se Saadi zamyšleně. "Jestliže syn Ara-Masdahův zemřel bezdětný, pak tu přece nemohou být dědicové."

 "Nu ovšem, lidská moudrost. Lidská chytrost," posmívali se mu mužíčkové a nechtěli s ním o tom dále rozprávět.

 Tou dobou dorazili také na místo, kde se měl Saadi usadit. Objevila se před ním prostorná kamenná chata, tak mistrně vtěsnaná mezi skály, že jen stěží byla od okolí k rozeznání. Byla chráněna před bouří a každou nepohodou.  Mohutný skalní výstupek, daleko přečnívající, tvořil přirozenou střechu a chránil chatu před deštěm, takže všechno dřevěné náčiní a nářadí uvnitř bylo suché a pevné. Podél stěny stálo dřevěné široké lůžko. Kamenné ohniště bylo pečlivě upraveno a u stropu byl otvor pro unikání kouře. Pěkně narovnaná hranice dříví stála vedle.  Maličcí mu ukázali v těsném sousedství ještě jeden takový vhodný přístřešek pro koně, kam nanosili zásobu suché trávy a bylin.

 "Pamatuj si: neopovažuj se vkročit na žádnou cestičku, která vede odtud nahoru," napomínali ho ještě jednou. "Jest zde tolik cest, po kterých můžeš chodit, ale cesta k rozvalinám je nebezpečná."

 Dříve než se jich mohl Saadi ještě něco optat, byli pryč. Ještě z dálky zaslechl jejich bezstarostný smích.  Nejdříve musí obstarati a umístit koně a pak ukrýt zásoby. Každou pokrývku, kterou mu dobrotivý kníže dal s sebou, uvítal nyní s radostí a povděkem. V duchu se zastyděl.

 "Jak jsem byl rozmrzelý při svém osamostatnění," pomyslel si, "když mne kníže Hafis zadržel, aby mi mohl  dáti věci, o kterých ze své moudré zkušenosti věděl, že jich budu nutně potřebovat."

 Teď měl dosti teplých pokrývek pro koně i pro sebe, neboť zde nahoře byla citelná zima.

 Z dálky sem zalétal veselý šumot horského potůčku, ten musí vyhledati nejdříve. Sebral dvě nádoby na vodu, které rovněž našel mezi nákladem, a vydal se na cestu. Zablouditi nemohl, až příliš hlasitě šuměla vytoužená voda.

 Stanul téměř zbožně před potokem a zahleděl se do jeho rozčeřeného a zpěněného toku, který se tu řítil dolů do údolí. Sluneční paprsky se lámaly v tisících krůpějích, vystřikovaly vysoko do vzduchu a opět dopadaly k zemi. Barvy a tóny splývaly v jedno.

 Jako dvě široké stuhy položené těsně vedle sebe stékala voda dolů. V místech, kde se rozdělovala, vynořil se z ní spanilý obličej a kynul mu na pozdrav.

 "Ardvisura-Anahita," zajásal a sklonil koleno.

 Tu se spanilá bytost zasmála perlovým zvonivým smíchem, který jako by probouzel tichounkou ozvěnu.

 "Jsem jenom její nepatrná služebnice, milý člověče," vysvětlovala, stále se smějíc. "Anahita se neukazuje smrtelníkům. Také mne smíš viděti jen proto, že to, co z tebe vyzařuje, je čisté. Přišlo to ke mně v toku vody a zavolalo na mne."

 "Smím si nabrat tvé vody?" tázal se skromně. Opět zazněl perlový smích.

 "Rozmilý človíčku, jen si naber vody, kolik chceš, a máš-li snad hlad, daruji ti také rybu. Ale sám si nesmíš brát a nesmíš jich také žádati více, než kolik jich skutečně budeš potřebovati.

 Budeš-li cítit tíseň samoty, přijď, jak často ti bude libo, a můžeme si spolu porozprávět. Ukáži ti mnoho krásného a mnohému tě naučím,"  slibovala blahosklonně.

 S radostí v srdci se vracel Saadi s plnými nádobami do své chaty. Následující dny strávil potulkami po nejbližším okolí. Brzy si povšiml, že může nechati koně volně pásti. Až jim bude venku chladno, vrátí se sami do stáje.

 Teprve nyní si uvědomil, jak je dobře, že má s sebou také nákladního koně. Klusák by byl samotu nesnesl. Těšilo ho, že bylo o dobré zvíře postaráno, a teď si připadal skoro jako zbytečný.

 Najednou začal přemýšlet. Proč vlastně odešel do samoty? Chtěl najíti Zarathustru.

 A může ho nalézti, nebude-li hledat? Kde ho však má hledat? Vždyť byl poslán do samoty a z toho vyplývá, že ho tam musí také najít.

 Co očekává od připravovatele cesty? Aby mu pověděl o Saoshyantovi?

 Jako kdyby vyřkl kouzelné slovo, všechno myšlení Saadiho bylo upoutáno výrazem "Saoshyant". Pomocník, Vykupitel, Zářný rek. Kéž by ho směl ještě jednou viděti.  Pokusil se vykouzliti znovu nádherný obraz před svou duší. Jiskra, která v něm žhnula, se mezitím rozhořela v plamen. Plamen, který vyšlehoval a zapaloval jeho nitro.

 Ani sám nepozoroval, že se jeho touha po Zoroastrovi změnila v dychtění po spasiteli. Viděl ho jako děťátko. Byla to náhoda, že hošíček stál nad troskami Ara-Masdahova paláce?

 "Není náhody," zašeptal tichý hlas. "Všechno vědění, které Ahuramazda řídí, má smysl a účel. Snaž se hledati v každém prožití to, co ti má býti zjeveno, to, čemu se z toho máš naučit. Jen tak najdeš cestu k Zoroastrovi."

 Saadi naslouchal. Jestliže to nebyla náhoda, že směl viděti děťátko zde, pak to znamená, že je nějak spjato s tímto palácem. Najednou si připamatoval věštbu, kterou slyšel od poustevníka.

 "Syn Ara-Masdahův bude Saoshyant."

 Bylo by to přece správné? Jak by se mohl naroditi syn mrtvému knížeti? Jak by mohl z trosek rozpadlého paláce vzejíti pomocník? Pomocník však nemohl býti ještě na zemi, poněvadž připravovatel cesty nenastoupil ještě ani svou úlohu.

 Na mysli mu zatanula slova skřítkova: "Až přijde dědic."  Tedy také oni čekají na syna Ara-Masdahova?

 Volal na maličké, aby se jich přeptal, leč oni nepřišli.

Včera, když chtěl jen věděti, jsou-li červené plody, které našel na keřích, jedlé, přišli okamžitě. Přicházejí však jen tehdy, jestliže jim klade pozemské otázky? Což musí najíti odpověď na všechno ostatní sám?

 Tak to asi bude. Modlil se a v modlitbě prosil svého světlého pomocníka, aby mu ukázal cestu, jak dospěti k řešení této otázky.

 V tom se před něj opět snesl světlý oblak a ozval se známý hlas:

 "Modli se a čekej trpělivě, Saadi. Bez námahy nelze dosáhnouti ničeho. Všechno budeš smět vidět a všechno pochopíš, co bude nutno, abys věděl. Ale vynutit si odpověď nemůžeš.  Podívej se, tyto otázky zapadnou do tvé mladé duše jako semena. Popřej jim času, aby mohly zesílit a zapustit kořeny. Potom vypučí a porostou. Ozářeny světlem shůry otevřou svá poupata jedna po druhé. Buď proto trpělivý a nechtěj nedočkavými prsty násilím otvírati něžné květy, sice by tvé srdce zkrušil žal. To by pak byla tvá odměna."

 Trpělivost! Ach, ano, jen kdyby světlý viděl, jak stravující plamen sžírá jeho nitro. Ale pokusí se naučiti trpělivosti.

 Jeho duše se tedy podobala osetému poli. Ano, tak to bylo. Při pozorování sama sebe shledal, že se v něm vynořuje jedna otázka za druhou. Teď tedy nesmí hledati řešení, ale musí čekati, až se samo dostaví.

 Co má tedy dělati, aby mladé klíčící rostliny posílil? Modliti se a živiti v sobě jen krásné, čisté myšlenky.  Nyní se zabýval otázkou, podle čeho by mohl poznati, kdo je Zoroaster. Nevěděl o něm zhola nic, vyjma toho, že je tak stár jako on. Ale i toto bude jistě rozřešeno, také zde se chtěl modlit a čekat.

 Častokráte šel navštíviti rusalku, ale neukázala se vždy na jeho zavolání. Nechávala ho čekat, nebo ho škádlila veselým smíchem, který se zdál ozývati hluboko dole, a když tam doběhl dlouhými skoky, tu zazněl opět její škádlivý smích kdesi nahoře.

 "Příliš bys zlenošil, človíčku," posmívala se škádlivě, "musím dbát toho, aby tvé tělo zůstalo pružné."

 A postříkala ho z bujnosti pěnící se vodou, takže byl úplně promočen.  "Proběhni se na sluníčku, abys uschl," volala se smíchem.

 V takových dnech se od ní nedověděl ničeho. Ale přišli dny jiné, kdy byla sdílná. Vynášela ze dna na povrch vzácné kameny a mušle. Jedenkráte přinesla dokonce mléčnou, bílou a třpytnou perlu, jakou viděl v obroučku kolem skráně knížete.

 "To všechno se nachází v horském potoku?" žasl Saadi.

 Rusalka zavrtěla hlavou.

 "Dostávám to od družek, abych si mohla hrát s něčím krásným. Zde jsou jen žluté kameny, které vyměňuji druhým, protože je nemají."

 Jindy mu ukazovala rybí jikry a vysvětlovala vznik rybiček. Připadalo mu to všechno jako zázrak. Ba ano, zázraky se tajily ve všem, v celé přírodě. Čím těsněji se s ní sžíval, tím více přijímal ono veliké, čím ho Ahuramazda obmyslel. Čím vroucněji se přimkl k přírodě, k jejím projevům, tím hlubší úcta ke Stvořiteli se v něm probouzela.

 Jednoho dne, kdy dopadaly slunečné paprsky téměř kolmo na zem, čekala rusalka již na člověka. Přitiskla prstík na ústa na znamení, aby byl zticha a ani nedutal. Druhou něžnou bělostnou ručkou ukazovala na kámen, zalitý slunečním světlem a svítící zelenou pokrývkou mechu.

 Tiše se přikradl Saadi blíže a spatřil zelenošedého hádka, na jehož hlavičce byla něžná zlatá korunka. Protahoval se na sluníčku, zvedal svou jemnou hlavičku a korunka se blyštěla a zářila.

 Jen násilím se Saadi přemohl, aby hlasitě nezajásal.

 Vtom to na zemi zašustilo a druhý had, poněkud větší prvého, rovněž s korunkou na hlavě, se plazil blíže a vklouzl půvabně na kámen.

 Rusalečka připlavala blíže, vynořila se na půl těla z vody a pozorovala se zářivým zrakem úchvatný obrázek.

 Zdálo se, že oba hadi spolu rozmlouvají, při tom se jejich lesklá tělíčka proplétala a zase rozmotávala. Najednou se odtud odplazili bez viditelného zevního popudu každý jiným směrem.

 Saadi už nedovedl ovládnouti svou radost. Děkoval znovu a znovu rusalce, že mu ukázala něco tak krásného. Posléze zatoužil věděti, proč asi hadi nosí korunku.

 "Ó ty hloupoučký človíčku," usmívala se rusalka, "proč nosí lidé koruny ? "

 "Protože koruna je znakem knížecím," odpověděl Saadi rychle. "Jsou snad oba hadi knížecího rodu?"

 "To je král a královna. Ahuramazda jim daroval více než obyčejným hadům. Proto se také musí starat o ostatní a sloužiti jim tím, co mají. A oni to věrně činí. Mezi zvířaty bys marně hledal chtivého a sobeckého knížete."

 Opět se Saadi přiučil něčemu, co bylo důležité. Ale radost z krásy ho naplňovala měrou daleko větší.

 Také jeho malí pomocníci, skřítci, ho naučili mnohému. Dovolili mu nahlédnouti do nor zvířat.  Ukázali mu ložiska drahokamů ve skalách, věrně opatrovaná zvláštními, k tomu určenými strážci, kteří vypadali zcela jinak nežli bytosti, které ošetřovaly stromy a keře.

 Ale všechno to dovedlo ohlušiti jeho ducha jen na krátkou dobu. Stále palčivější byla jeho touha, stále dychtivější a naléhavější. V některých okamžicích nevydržel nečinně přemýšleti. Pak vyskočil a utíkal do lesů. 

 

  Tak se stalo také jednoho slunného dne, který přišel po řadě deštivých dnů. Saadi sestupoval dolů, aby se nadýchal omamné vůně, již vydechovaly květiny a keře ve slunečním světle.

 Při okraji lesa zahlédl znenadání stříbrnou gazelu.

Hnědá očka zvířete se na něho dívala moudře, jako by rozumělo každé myšlence člověka.

 "Jakým roztomilým druhem bys byla v mé opuštěnosti," vykřikl Saadi a rozběhl se ke zvířeti.

 Nechala ho přiběhnout až na několik kroků a pak dlouhými skoky zmizelo v houštině. Saadi utíkal za gazelou.  Měl napjat každý nerv. Toto zvířátko si musí nakloniti stůj co stůj. A veselá honba začala. Znovu se dostal Saadi tak blízko k malému zvířátku, až si už myslel, že může po něm jen vztáhnouti ruku, když tu gazela otočila hlavu, udělala skok a byla ta tam.

 Hnal se za ní cestou necestou. Bez dechu utíkal v divokém běhu nahoru, těžce oddychuje. Jako zahučení hromu zalehl náhle v jeho uších dunivý hlas:

 "Nevíš, člověče, že nikdo nesmí sem nahoru?"

 Byl to hlas obra. Na okamžik spatřil Saadi, jak se nad ním výhrůžně vypíná mohutné tělo, pak cítil, že byl kýmsi uchopen a shozen dolů se skal.

 Dole zůstal ležet a ztratil vědomí. Krvácel z rány na hlavě. Něžné laskavé ruce se dotýkaly jeho zranění.

 "Musíme počkat, až se probudí," řekl jeden z maličkých. "Bude mít jistě ještě jiné zranění."  "Nesmíme nechat na sobě znát, že je nám ho líto," napomínal druhý. "Je to trest, který si plně zasloužil, vždyť byl varován."

 "Ale vždyť obr Divous také o něm věděl, stačilo, kdyby mu byl jaksepatří vyhuboval a on by se byl jistě vrátil. Ale to on ne, je to takový nemotora a jde na všechno hned zhurta," mručel první.

 Saadi přicházel zvolna k sobě a skřítkové se schovali za strom. Zraněný si sáhl nejdříve na hlavu.

 Chtěl vstáti, ale nešlo to. Bolesti byly příliš veliké a mimo to nemohl pohnouti nohou. Vykřikl bolestí a zvrátil se zpět na zem. Dlouho tak ležel, pak se rozhlédl, pokud to šlo.

 Krajinu, ve které se nalézal, vůbec neznal, byl asi hodně daleko vzdálen od chaty, neboť v blízkém okolí chaty se dobře vyznal. Vtom si připamatoval honbu za gazelou a tím se vrátila jeho vzpomínka na obra a jeho zásah.

 "Zapomněl jsem na vaši výstrahu, maličcí, a proto musím trpět," zahořekoval.

 Skřítkové v úkrytu déle nevydrželi.  "Protože nahlížíš svou chybu, smíme ti pomoci," prohodili vesele a hned se také schýlili nad bolavou nohou.

 "Ó běda, to je špatné, zlomil sis nohu. Nyní zde musíš zůstat ležet tak dlouho, až se noha zahojí."

 "Nemohli byste mi přivést Klusáka, aby mne zanesl do mé chaty?" navrhoval Saadi.

 "A jak by ses dostal na koňský hřbet a pak zase dolů?" namítali maličcí. "Je štěstí, že doba deště přešla a proti přílišným slunečním paprskům víme, jak tě uchránit."

 Odběhli a zanedlouho se vrátili zpět, doprovázeni asi třiceti podobnými mužíčky, jako byli sami.

 Skřítkové se na něj vrhli jako mravenci na mrtvou myš. Hnětli mu kosti, jako by byl neživou věcí. Přes bolesti, které mu působili, musel se hlasitě zasmát, když viděl, s jakou horlivostí si všichni počínají.

 Když ujistili Saadiho, že se postarají o koně a také jemu že nebude nic chybět, rozprchli se.  Tak ležel bez pohnutí dlouhý čas. On, jemuž se osamělost v horách zdála být málem nesnesitelná, byl zbaven rázem každého pohybu. A myšlenka stíhala myšlenku, leč nedaly se zachytit.

 Hlas, který k němu tentokráte promlouval, mu radil, aby si z každého prožití vzal poučení. Čemu ho má naučiti tato doba nemohoucnosti?

 Podruhé se nesmí vrhati do všeho tak slepě, jak bylo jeho zvykem, a jak to odpovídalo jeho bytosti.  Měl dbáti dobře míněných rad, to bylo druhé naučení.  Ale nejdůležitější bylo, že se musí naučiti snášet trpělivě každou situaci. A což, přejde-li mezitím Zoroaster kolem jeho chaty? Při tomto pomyšlení ho polilo horko.  V zoufalství se obrátil s prosbou na světlého pomocníka, který nenechal na sebe dlouho čekati. Tentokráte se zjevil před ním v přízračné postavě krásného, ušlechtilého muže.  Laskavě se sklonil nad zraněným, který čekal, že ho zahrne výčitkami.

 "Ubohý," pravil světlý dobrotivým hlasem, teď se musíš tímto bolestivým způsobem naučiti tomu, co je tak důležité pro celý tvůj život : přijímati věci tak, jak jdou.

 Pokud se týká ukazatele cesty, s tím si hlavu nelam, bude ti ukázán tak, že nebudeš na pochybách. Nemůžeš ho minout. Teď jen klidně lež. Dělati si výčitky nemá smyslu, raději se snaž poznat, co se ti nabízí.  Až se tvé nitro dostatečně uklidní, přijde nové vnitřní prožití. Nepokoušej se uměle něco vynucovati. Vzpomeň jen na květy, i ty musí samy otevříti své kalichy světlu shůry, aby se květiny mohly zplna rozvinouti a přinésti plody."

 Když ho vůdce opustil, zaplavil duši Saadiho veliký klid. Věděl nyní, že si z této zkoušky odnese domů zážitek. Chtěl se přičiniti, chtěl všechno udělati, aby mu tento zážitek neuklouzl .

Denně přicházeli mužíčkové podívati se na rány a na zlomenou nohu. Přinášeli s sebou jídlo a pití a předváděli všelijaké umělecké kousky ve skocích a šplhání, jen aby ho potěšili.

 Nejednou mu také vyprávěli o tom, co se zatím přihodilo v lese. Ale stále ještě mu zbývalo dosti času, aby se mohl nerušeně zaposlouchat do své duše a otevříti se posvátným tajům.

 V jedné noci měl opět vidění.

 Spatřil prostornou, nesmírně velikou místnost, jakou ještě nikdy neviděl. Byla světlá a jasná, přestože se zdálo, že nemá vůbec oken.

 Všechno světlo jako by do ní přicházelo shůry.

 Záplava zářících paprsků se nořila do rudě zlaté nádoby, ve které to začalo vříti.

 V jedné chvíli Saadi čekal, že nádoba, která se zdála býti naplněna až po okraj, přeteče. Ale nestalo se tak. Kolem dokola to začalo zvučet a zpívat, jako kdyby se rozezpívalo tisíce sladkých hlasů. Nato obraz zmizel, aby se vynořil před jeho zrakem příští noci.

 Vidění se opakovalo noc co noc. Obraz se jevil stále zřetelnější a zářivější, až se mu jednou zjevil ve dne. Slavnostní ticho zavládlo kolem, bylo to, jako by se měla dívat celá příroda.

 Nahoře, docela nahoře se otevřel veliký, světlem naplněný prostor, z něhož vytryskovaly stále nové proudy světla. Nevídaně krásný byl tento mohutný jas.

 Miska zářila jako dosud nikdy. Kolem ní stály světlé postavy. Za nádobou vzadu se pojednou objevil vznešený zářný rek, kterého Saadi již znal, a pozvedl bílé ruce

 V tom okamžiku začala z nádoby vytékati drahocenná vláha, která proudila dolů, stále hloub a hlouběji, až se napojila a osvěžila všechna nebesa a celá země.

 Nikdy nepoznaná síla pronikla Saadiho. Nemohl odvrátiti zraků, ačkoliv ho prudký lesk oslňoval. Jeho oči zřely požehnaného, pomocníka.

 "Můj pane a králi," zvolal jásavě a roztouženě a nevěděl ani, že volá, neslyšel také zvonění, které se neslo přímo dolů.

 Obraz zvolna pohasínal. Nebe se opět zavřelo a bylo zase modré jako před tím. Ale síla, která mu byla darována, mu zůstala a oživila ho. Posadil se.

 Šlo to. Chtěl vstáti, ale nebylo tu ničeho, o co by se mohl opřít. Musí tedy počkati, až přijdou maličcí, Čekat se už naučil, nebylo mu to těžké.

 Vtom už také přihopkovali. Jak omládli!

 "Co se to s vámi stalo?" volal jim Saadi v ústřety.

 "Totéž, co s tebou," zněla rychlá odpověď. "My všichni jsme směli načerpati sílu, která se jednou za rok vylévá do celého stvoření. Je to ten největší svátek na zemi, na který žel lid už zapomněl.

 My všichni, zvířata a rostliny, to víme a vědomě přijímáme sílu, která je darována všem, tedy také vám. Ale vy to ani nepozorujete a všimnete-li si přece, že vás něco posilnilo, nepřemýšlíte o tom, odkud k vám tato síla přišla.

 Měli radost, když viděli, že se snaží povstat. Dnes to pravděpodobně ještě nepůjde, ale po mnoha marných pokusech se přece podařilo, že se Saadi postavil.

 "Měj ještě několik dní trpělivost, Saadi," povzbuzoval ho jeden ze skřítků, "a potom přivedeme Klusáka a budeš moci odjeti domů."

 Za několik dní skutečně zvíře přivedli. Věrné zvíře projevovalo velikou radost při spatření svého pána. Za vydatné pomoci maličkých se Saadimu podařilo dostati se na koňský hřbet.

 Jel pomalu a maličcí mu ukazovali cestu. Jak útulná se mu nyní zdála jeho chata, jak pohodlné bylo jeho lože. Také druhý kůň ho již z daleka přivítal veselým zařehtáním.

 K lůžku, na kterém za pomoci mužíčků ulehl, přihopkovala malá lehkonohá gazela.

 "Gazeličko, kde se tady bereš?" tázal se a pohladil přítulné zvířátko.

 Bylo mu, jako by rozuměl její řeči.

 "Kdo dovede čekat, ten se dočká všeho, co je mu určeno. Kdybys mne byl tak nesmyslně neštval, byla bych se ti směla dát chytit už tenkráte v lese."

 "Směla?" tázal se Saadi překvapen. "Copak ti může někdo rozkazovat?"

 "Ano, pán," odpovědělo zvířátko vážně. "Měla jsem být pro tebe školou. Tak jako já jsem přišla k tobě, protože ve tvém srdci byla touha po mně veliká, tak také ty jednou poznáš Zoroastra... až bude k tomu čas, ani o hodinu dříve."

 Pro Saadiho to bylo něco nového - mohl rozumět zvířeti. Bál se, že mu opět uteče, ale zvíře zůstalo a schopnost dorozuměti se s ním den ode dne vzrůstala.  Když se učil pomaloučku chodit, skotačivé dítě lesa kolem něho poskakovalo a Saadi se neúnavně podivoval jeho ladným pohybům.

 V myšlenkách se vracel k naučení, které mu gazela dala. Není to tedy správné po něčem se pachtit? Má snad vždycky čekat, až mu vy toužená věc spadne sama do klína?

 Skoro se zdálo, že je to vůle Ahuramazdova, ale hluboko ve své duši Saadi cítil, že tomu tak není. Jak rozluštiti tuto záhadu?

 V noci k němu přišel nevolán světlý vůdce.

 "Saadi, poslouchej. Pro celé stvoření je platný jeden veliký zákon: Kdo nezasel, nemůže sklízet. To znamená, že kdo chce něco mít, musí se také namáhati.  Namáhati se neznamená vrhnouti se zběsile do něčeho a chtít si za všech okolností vynutiti splnění svého přání. Kdy bude přání splněno, kdy den uzraje, to závisí na vůli Ahuramazdově.

 Udělá-li člověk, co udělati má, musí čekat. Teprve v hodinu moudrým Bohem přesně stanovenou smí přijmouti ovoce své námahy. A tomu se musíš naučit.

 Chtěl jsi získati přátelství zvířete. Tvá bouřlivost je zaplašila. Když jsi byl klidný, přišlo samo dobrovolně.  Smíš se přičiniti, abys byl takový, abys mohl poznati Zoroastra a jeho svaté poslání. Ale pokud tak bouřlivě vzdycháš jen po tomto okamžiku, dokazuješ, že nejsi ještě úplně připraven, a tento okamžik stále více oddaluješ."

 Saadi porozuměl, čemu ho chtěl světlý vůdce naučiti, a byl mu za to vděčný.

 V tichosti se má připravit, aby byl vnitřně dozrálý. To také chtěl. Usiloval o to z celé své duše. Vroucně se modlil a prosil Ahuramazdu, aby mu propůjčil sílu.  Teprve nyní začínal Saadi chápati, co vše mu může samota dáti. Jestliže přistupoval k nějaké otázce s modlitbou a klidným vyčkáváním, pak hravě rozluštil i takové otázky, které se mu zprvu jevily nerozluštitelné. Ba ještě více. Tiché hlasy mu našeptávaly moudrosti, které snadno chápal a které neustále rozšiřovaly jeho obzor.

 Již dávno mohl choditi jako dříve. Také rána na hlavě nebolela a byla zahojena. A měsíce míjely, či to snad byla léta? Saadi nevěděl, nepozoroval, jak čas míjí, a ztratil úplně přehled o vlastním stáří. 

 

Z k o u š k y

 Jednoho večera se rozpoutala ve skalách prudká bouře, podobná oné, která ho kdysi zahnala do poustevníkovy chaty. Blesk za bleskem křižoval oblohu a hrom burácel tak silně, že Saadi vůbec neslyšel, že bylo zaklepáno na dveře. Nebyl by to věděl, kdyby ho na to nebyl upozornil skřítek, který přicupital a zatahal ho za šaty, ukazuje při tom na dveře.

 Překvapen otevřel. V té dlouhé době, kterou zde strávil, ještě k němu nikdo nenašel cestu, až dnes poprvé stál přede dveřmi poutník. Jeho oděv byl promočen deštěm a do obličeje mu nebylo vidět.

 Saadi se také neptal, kdo k němu přichází. Snažil se připraviti hostu co nejrychleji suchý šat a horký čaj. Teprve když cizinec seděl v teple u praskajícího ohně, Saadi si pozorněji hosta prohlédl. Byl to statný muž středních let a podle zdání velmi urozený.  Mokrý oděv, který se sušil u ohně, byl z drahé látky a bohatě vyšívaný. Muž byl velmi krásný. Saadi nadšeně horoval pro krásu, ale v obličeji cizincově se zračilo něco, co ho odpuzovalo.

 Aniž by si to uvědomil, ohlédl se po mužících, kteří si ještě před chvílí hráli s gazelou. Zmizeli a malé zvíře leželo schoulené v nejtemnějším koutku a stavělo se, že spí.  Cizinec si patrně povšiml zkoumavého pohledu Saadiho. Otočil se ke svému hostiteli a kolem úst mu pohrával úsměv, když pravil:

 "Co myslíš, budeš mi moci poskytnouti přístřeší pro tuto noc, nebo se musím opět vydati do nepohody, až si trochu odpočinu?"

 "Pán jest asi zvyklý něčemu lepšímu," řekl Saadi, použiv neobvykle upjatého oslovení, jehož dříve nikdy neužíval. Ale líbí-li se pánu, je vítán pod mou střechou."

 Cizinec se krátce zasmál:

 "Nezbývá mi nic jiného, než vzíti za vděk, protože být venku v této nepohodě je rozhodně málo vábné. Máš něco k jídlu? Rád ti zaplatím."

 "Zde v kraji není zvykem platiti za pohostinnost," odmítl Saadi a mlčky přinesl jídlo i nápoj, který měl doma.

 "Pojez se mnou," pobízel cizinec.

 Saadi byl hladov. Zasedl k jídlu a poděkoval dobrému Bohu za jeho dary, pozvednuv napřed ruce, jak byl zvyklý.

 Cizinec povstal, pootevřel trochu dveře, jako by se chtěl podívati, jak je venku a vracel se nyní nedbalými kroky zpět k lůžku, na které oba usedli.

 "Modlíš se vždycky, nebo jsi tak učinil k vůli mně?" ptal se špičatě.

 Saadi překvapeně vzhlédl.  "Je možné modliti se k vůli někomu?" odpověděl protiotázkou. "Modlím se, protože by mi jinak nechutnalo ani sousto. Copak pán neděkuje, když něco dostane?"

 Cizinec uznal, že je lepší neodpovědět a pustil se do jídla. Saadimu rostlo sousto v ústech. Nemohl s hostem jísti,  Předstíraje, že se musí poohlédnouti po koních, vytratil se z chaty a vrátil se teprve tehdy, když si byl jist, že se už cizinec najedl.

 Bylo tomu tak. Host ležel na kožešině, kterou stáhl s lůžka a rozprostřel u krbu na podlaze a díval se do ohně.  Saadi se domníval, že bude moci opět nepozorovaně vyklouznouti ven, ale v tom zvedl cizinec hlavu a pokynul mu, aby přistoupil blíže. Zdálo se, že je zvyklý udíleti rozkazy, jeho posunky byly panovačné a donucující. Proti své vůli Saadi uposlechl, ale že tak učinil, oddálilo ho to od hosta ještě více.

 Sedl si k ohni a schoulil se, jako by nechtěl ani cípem šatů zavaditi o muže. Tento k němu obrátil svůj krásný obličej, který se zdál v rudém žáru ohně divně svítiti a začal se vyptávat:

 "Příteli, jsi zde dobrovolně, nebo tě kníže Hafis  poslal do vyhnanství?"

 Tento způsob vyptávání se Saadimu nezamlouval.

 "Jsem svým vlastním pánem a mohu jednat, jak se mi  zlíbí," odpověděl vzpurně.

 Druhý se krátce usmál:

 "Aj, dotkl jsem se tvé sebelásky?" posmíval se. "Odpusť mi, ranil-li jsem tě, nestalo se tak úmyslně. Nuže, tys odešel po zralé úvaze sem do samoty. Co tě k tomu pohnulo?"

 "Mnoho důvodů," odpověděl Saadi a chtěl vstáti. Host ho zadržel.

 "Ne, zůstaň ještě. - Nemusíš odpovídati na moje otázky, nejsou-li ti po chuti, ale věz, není to zvědavost, která mne nutí, abych se tázal.

 Vžij se prosím do mého postavení. Putuji v horách, jsem překvapen bouří a zahnán do poustevny. Místo prostého zbožného poustevníka zde nalézám mladíka, ba skoro již muže, příslušníka nejvyšších vrstev, vzdělaného, ne-li dokonce knížecího syna. Uznáš, že to přece musí vzbudit můj zájem.

 A chceš-li, slyš dále! Putuji po zemi nepoznán --- už jsi si jistě všiml, že nejsem obyčejným mužem -- , abych našel člověka pro zvláštní odpovědný úkol při dvoře jednoho velikého knížete, a proto pochop, že se tě m u s í m   zeptat."

 Opět otočil muž obličej a zadíval se do ohně. Saadi viděl ze strany jeho jemně se chvějící chřípí nad krásně modelovanými ústy. Snad nebyl cizinec tak špatný, jak se mu z počátku zdálo, jest snad jen jiný než lidé z této země.

 "Pán jest zdaleka?" zeptal se nesměle.  "Ano, velmi zdaleka. Země, do které bych tě chtěl vzíti sebou, je čarovná. Je to učiněná zahrada. Krása - všude, kam oko pohlédne. Lidé, kteří tam žijí, jsou šťastni. Nevědí, co je to starost, protože mají vše, čeho potřebují.  Jaký to úchvatný hlas. Co to, že si Saadi dříve nepovšiml tohoto lahodného zvuku, který zněl uším jako rajská hudba? Je opravdu stále ještě nezkušeným chlapcem, který se dá ovládnouti prvním dojmem?

 Ani si neuvědomil, že se jeho končetiny přitisknuté těsně k tělu poněkud uvolnily. Cizinec to však pozoroval, neušlo mu to a kolem rtů mu pohrával jemný úsměv.

 "V této zemi vládne moudrý kníže - chytrostí a rozumem se mu nikdo nevyrovná ..."

 "Je také dobrý?" přerušil ho Saadi zprudka.

 "Není dobrota a chytrost jedno a totéž, Saadi?" řekl muž zvysoka a chtěl pokračovati v řeči. Ale v nitru Saadiho se něco probudilo, co se nedalo umlčet.

 "Chytrost je povětšině dar Anramainyův," poučoval Saadi. "Proto ji ovšem nelze slučovat s dobrotou."

 "Nejsi tak trochu úzkoprsý ve svém myšlení, příteli?" otázal se muž, upíraje své krásné oči zplna na druhého.

Tento pohled pronikal až do ledví. Pohled, který bolel, jak Saadi zřetelně cítil.

 "Nerozumím, co míníš slovem úzkoprsý, cizinče," pravil, používaje nevědomky prvně přímého oslovení.

 "Pravděpodobně jsi se učil, že všechno, co Anramainyu lidem dal, je špatné. Ale zamyslíš-li se sám hlouběji nad tím, shledáš, že teprve lidé změnili to, co samo o sobě jest dobré, ba téměř znamenité, ne špatné."

 "Zrovna tak, jako dary Ahuramazdovy," namítl Saadi.

Jako by se náhle chatou rozlila jasná záře, když vyslovil toto jméno. Nevědomky z ní čerpal posilu.

 "Jestliže Anramainyu nebo Ahriman, jak si nechává raději říkat, přinesl lidem chytrost, byl to věru vzácný dar. Dal jej lidem nezištně, aby je obšťastnil. Je-li správně použit, pomáhá k usnadnění pozemského života, k moudřejšímu využití všeho, co země přináší a s čím se na své cestě setkávají.

 Uvažuj, Saadi, přece čím bys byl, kdyby tě bylo neosvítilo světlo rozumu? Chceš haniti to, co nejsi schopen plně pochopiti? Již z tohoto důvodu by bylo dobře, kdyby ses dostal jednou do takových poměrů, kde by ses mohl naučiti dívat se na věci také z opačné strany. Otevřelo by se před tebou mnoho nového, co by tě zocelilo pro celý život." 

Povstal. Také Saadi povstal. Vtom cizinec položil hostiteli ruku na rameno. Saadi cítil, jako by ohnivý proud proběhl jeho tělem.

 Neměl v sobě nic oživujícího jako síla, kterou mu mnohokráte zprostředkovali světlí pomocníci. Cítil, jak příjemné chvění, které jím procházelo, ho omamuje, uspává.  Na okamžik se vzdal tomuto pocitu. Pak se najednou vzpamatoval a cizí ruka sklouzla s jeho ramene.

 Host opět promluvil:

 "Nevím dosud, zdali se hodíš na vedoucí místo úřadu, které jsem ti chtěl nabídnouti. Ale našel jsem v tobě zalíbení. Vidím obrovské plochy ležící ladem ve tvé duši. Možná, že se mi podaří osíti je semeny, která by musela přinésti bohaté plody.

 Činím ti návrh:

 Pojď se mnou! Vzdej se na krátký čas své osamělosti. Uč se poznávat a posuzovat skutečný život. Teprve až se tomu naučíš, budeš schopen se rozhodnouti, jak si máš uspořádati vlastní život. Nebudeš nikterak vázán. Nikdo tě nebude nutit, ba ani se nikdo nepokusí, aby tě přemlouval. Smíš se pak svobodně rozhodnouti. Důvěřuj mi, myslím to s tebou dobře."

 Hlas zněl sladce a vábně, obličej i postava se jevily zářivě krásné. Leč Saadi přece váhal.

 "Děkuji pánovi, že se mnou tak přátelsky smýšlí a chce se ujmout mne nevědomého. Sám nejlépe vím, že mé nitro jest dosud pusté a prázdné, ale čekám na mistra, který mi má pomoci je naplnit. Cizí setbu nepotřebuji. Má cesta leží jasně přede mnou."

 Kde se v něm vzalo toto náhlé vědění?

 "Čekám, až mne zavolá Ahuramazda. Jemu náležím a Jeho sluhou jsem. Nikdo mne od něho neodtrhne."

 Cizinec sebou trhl. Zdráhání Saadiho se ho muselo velmi zřetelně dotknouti, byl zřejmě zaražen.

 "Přesto nepovažuji tvá slova za docela odmítavá, Saadi," řekl tišeji než dosud. "Nezřídka se jasnější rozhodnutí dostaví přes noc. Půjdeme spát a ráno mi povíš, na čem jsi se rozhodl."

 Natáhl se na kožešině a čekal, že Saadi učiní totéž. Ale mladý muž zavolal gazelu a opustil s ní místnost. Chtěl přenocovati se zvířaty v přístěnku.

 Stulen mezi teplými zvířecími těly necítil chladu a bylo mu volněji zde venku než ve světničce, v níž se mu zdálo býti v přítomnosti cizincově příšerně dusno.  Ani myšlenkou nezavadil o hosta a jeho nabídku. Pomodlil se, jak bylo jeho zvykem a ve spánku se vznesla jeho duše do jiných úrovni, kde našla posilnění a osvěžení. 

Druhý den časně zrána vstal, přinesl vodu a opatřil zvířata. Pak nahlédl do světnice. Zdálo se, že cizinec dosud spí. Ležel klidně natažen vedle vychladlého ohniště.  Saadi si ho zvědavě prohlížel. Jak je možné, že se mu včera zdál být tak krásný? Vždyť jeho tahy byly vlastně hrubé, zbrázděné ostrými liniemi.

 V tom se host probudil. Poznání se mihlo obličejem, který se zdál najednou změněn.

 "Nuže, Saadi, chceš jíti se mnou? Mohl bys mi půjčiti svého nákladního koně, než se dostaneme do osady, kde na mne čeká moje družina. Pak bude rázem konec s nuzováním, můj milý. Budeš míti vše, po čem zatoužíš."

 "Děkuji pánovi za jeho dobrý úmysl. Ale nemohu jíti s ním. Musím zůstati zde a čekat na Zoroastra."

 V odpověď se rozhlaholil hlučný, výsměšný smích.  "Blázne, slepý blázne, Zoroaster nikdy nezkříží tvou cestu, i kdybys čekal až do soudného dne."

 Smích roznítil v Saadiho duši všechen plamenný žár. Hrdě a pln důstojnosti odpověděl:

 "Pán může mluviti jak chce a mysleti si také může co chce. Mne nemůže přesvědčit. Avšak hostu by lépe slušelo, kdyby se nevysmíval věcem, kterým nerozumí."

 "Nu, měj se tedy dobře, ty pošetilý blázne," zvolal cizinec a opustil místnost, aniž se dotkl jídla, které mu Saadi zatím připravil.

 Saadi si ulehčeně oddychl. Šel ke dveřím a dokořán je otevřel. Nechť svěží vzduch jak se patří provětrá světnici. Tu zahlédl hosta již z veliké dálky, jak dlouhými kroky pospíchá, jako by štván, až zmizel. Jak je dobře, že je pryč.

 Saadi usedl před chatou na zem a dal se do jídla. Jeho snídaně je chudičká. Trochu vody a zrní, ořechů a ovoce, které se podobalo chlebu. Blaženě pojídal svou skromnou snídani a měl radost, že bohaté tabule, kterou mu cizinec vábivě stavěl před oči, nepotřebuje.

 Znenadání se před ním objevili jeho maličcí přátelé a hned jim také vyhuboval:

 "Kdepak jste byli včera večer? Byl jsem sám, tak sám, a vy jste nepřišli."

 "Vždyť jsi měl návštěvu, Saadi," připomínali. Ale Saadi nechtěl ani slyšet.

 "To byla nemilá návštěva, přišla jen rušit. Jak bych vám byl vděčen, kdybyste mi byli přišli na pomoc."

 "Saadi, my jsme nesměli," vysvětlovali. "Ty sám jsi se s ní měl vypořádat. Měl jsi poznat, čí duch z něho mluví.

 "Nic dobrého v něm nebylo," prohodil Saadi, ale pak stočil řeč jinam. Chtěl zapomenout na cizince. 

 

 Opět míjely měsíce v klidné pohodě a vnitřním vzrůstu. Saadi se snažil krotit svou netrpělivost. Chtěl čekati na příchod Zoroastra. Jak že to host tenkráte řekl?

 "Zoroaster nikdy nezkříží tvou cestu."

 Co věděl cizinec o připravovateli cesty? Saadi se nedá zmásti. Zaslíbený jednou přijde.

 Vtom kdosi tiše zaťukal na dveře. Než mohl přiskočiti a otevřít, překročil starý bělovlasý muž práh. Byl oblečen v hrubý žíněný šat, nohy měl ovinuty kožešinami.  Ačkoliv muž měl prostý oděv, nevypadal uboze. V jeho pohledech bylo něco mladistvého. Po několika krocích zůstal skromně stát a poprosil o jídlo a nápoj.  Saadi ho vyzval, aby usedl na lůžko a odpočinul si. Pak přinesl, co měl právě doma. Stařec chválil chutné ovoce a studenou čistou vodu. Jedl zvolna a rozhlížel se při tom po světnici.

 Když se posilnil, dal se do hovoru. Vyptával se Saadiho na jméno a stáří a zajímal se, proč se tak mlád odhodlal jíti do samoty.

 Saadi cítil, že ho něco v nitru varuje, aby nebyl příliš sdílný, a proto odpověděl:

 "Chtěl jsem žíti sám, jen svým myšlenkám."

 "Poslyš, příteli, není dobře, že se vyhýbáš dobře míněné otázce," vytýkal stařec. "Vím velmi dobře, že celý tvůj život je nepřetržité čekání."

 "Může být, že máš pravdu," připustil Saadi, "Ale to se týká jen mne samotného."

 "A toho, na kterého čekáš," zněla rychlá odpověď.

 Saadi se zadíval překvapeně na hosta, z jehož očí vyšlehl paprsek mladistvého ohně. Byl by to snad Zoroaster? Ale tento muž je přece stařec. Saadi si ještě neujasnil, co si má mysleti, když stařec pronesl důrazně:

 "Nadpozemské mocnosti mne poslaly sem, abych zde kohosi vyhledal, kdo čeká na Zoroastra. Tys mi dlužen odpověď: Jsi ty onen muž?"

 Saadi, který se vzrušením chvěl na celém těle, odpověděl:

 "Ano, čekám na připravovatele cesty. Kde je?"

 "Pohlédni sem," vykřikl stařec a v témže okamžiku se strhl s hlavy bílé vlasy i s pokrývkou. "Jsem ten, na něhož čekáš!"

 Mladý muž, asi Saadiho věku, stál před jeho ušlechtilými zraky. Vždycky, kdykoliv si Saadi v duchu představoval toto setkání, byl si jist, že přemožen tím, že konečně nalezl hledaného, vrhne se mu k nohám. Že ho uchvátí přemocná vlna čistého citu a vynese ho vysoko vzhůru do světlých výšin. Tak si to představoval - a jak jiná byla skutečnost!  Naplňovala ho úzkost a úžas, nekonečné zklamání a vystřízlivění. Plísnil sám sebe, proč necítí onu velikou strhující radost, která ho uchvátila již při pouhém pomyšlení na setkání. Bylo mu skoro do pláče. Němý, bez jediného slova stál před připravovatelem. Vtom cizinec opět promluvil - přátelsky a ohleduplně pokáral Saadiho strnulost.

 "Věru, Saadi, naše setkání jsem si představoval docela jinak. Těšil jsem se na setkání s tebou, jakmile jsem se dověděl, jak dlouho věrně na mne čekáš. Proto jsem přišel k tobě v přestrojení, aby překvapení bylo tím větší a teď jsi oněměl -- zkameněl. Což nechceš býti mým sluhou a pomocníkem?"

 Konečně se Saadi zmohl na slovo:

 "Jsi-li Zoroaster, půjdu s tebou, kam si budeš přát. Budu ti sloužit; jenom tak mohu sloužit Saoshyantovi, jehož je má duše plna."

 Muž ho netrpělivě přerušil:  "Nuže dobře, ale máme naspěch. Pojď. Své koně můžeš vzíti sebou. Jinak nemáš jistě jiný majetek, na kterém by ti záleželo. Jako můj sluha musíš být chud, jak to žádá naše povolání. Dokážeš to, Saadi?"

 "Mohu býti chudý a mohu býti bohatý, děj se vůle Ahuramazdova, vůle mého Boha," odvětil Saadi vážně, ale nepohnul se.

 "Tak pojď, Saadi," naléhal host. "Jako můj sluha musíš umět poslouchat. Sám jsi před chvíli řekl, že chceš býti mým sluhou."

 Znělo to málem jako vyhrůžka.

 Odkud nabral Saadi odvahu, odkud k němu zalétla slova?

Klidně zvedl zrak a řekl prostě, ale důrazně:

 "Řekl jsem:  j s i - l i  Zoroaster. Dokaž, že jím jsi!

 "To musíš cítit, Saadi," odpověděl druhý netrpělivě. "Čím ti to mám dokázat?"

 "Pověz mi o Saoshyantovi!"

 "Na to je dosti času až cestou. Spěchám, abych se dostal dále. Poslyš: pro tuto chvíli mne doprovodíš. Povím ti všechno, co si budeš přát. Nebudeš-li potom spokojen, můžeš mne opět opustiti."

 Saadiho oči se údivem rozšířily. Zděšeně zíral na cizího hosta.

 "Kdo jsi? Ty nejsi Zoroaster! Kdybys byl připravovatelem cesty, věděl bych to, protože mi bylo zaslíbeno, že ho uvidím tak, abych nebyl v pochybnostech. Kdybys ty byl Zoroaster, byl bys rozhořčeně vyvrátil mé pochybnosti. Protože jsi mne však chtěl obelstít, dokazuje, že jsi lhář. Ano, jsi lhář," křičel, nejsa sebe mocen.

 Skočil ke dveřím a vyrazil je.  "Hybaj odtud, ty zloduchu, ať jsi, kdo jsi. Pravím, ven!"

 Host spěšně uposlechl, ale venku se ještě obrátil a posměšně zahulákal:

 "Ty si na mne ještě vzpomeneš a pak budeš litovat, že jsi vyhnal Zoroastra od svého domu. Marný bude tvůj život."

 Postava již zmizela za zatáčkou cesty. Saadi se opřel z hluboka oddychuje celou vahou svého těla o zeď chaty.

 "Vyhnal Zoroastra?" opakovaly jeho rty bezmyšlenkovitě. "Což jím byl opravdu?"

 Dlouho tak setrval v zadumání, až konečně zvedl hlavu:

 "Jestliže tohle byl Zoroaster, pak nebyl hoden, aby tě směl, zářný reku, ohlásiti světu. Ne ne, to nebyl on. Jeho rty by musely přetékati tvou chválou, ó pomocníku lidstva. Kdyby jím byl, musel by tě znát. Je možné znáti tebe a nevzývati tě každým dechem?"

 "Máš pravdu, Saadi," zazněl milý hlas světlého posla. "Byl to zlý duch, který přišel k tobě, aby tě zlákal z pravé cesty. Obstál jsi při zkoušce. Vědění o Saoshyantovi zapustilo ve tvé duši hluboké kořeny. Co nevidět budeš plně připraven. "

 "Že to byla zkouška?" zajíkal se Saadi. "Co ta návštěva cizincova před několika měsíci, to byla také zkouška?"

 "Ano. Saadi, obojí byly zkoušky, kterým tě zlý duch podrobil, protože tvoje čistota mu překážela v jeho plánu. Chtěl tě svésti s cesty."

 "Díky tobě, Ahuramazdo, že jsi mi dal sílu, abych odolal," řekl Saadi prostě.

 Na chvíli oba umlkli, pak se světlý láskyplně zeptal:

 "A ty se ani neptáš, Saadi, proč dopustil moudrý Bůh, abys byl tak tvrdě zkoušen?"

 "Nesluší se, abych se tázal," odpověděl Saadi prostě. "Co Ahuramazda dopustí nebo nařídí, jest nejvyšší moudrost, před kterou se skláním v nejvyšší pokoře a vděčnosti."

 "Saadi, Saadi," volal světlý pomocník, jehož hlas se chvěl dojetím. "Jsi připraven poznati Zoroastra a jeho poslání. Neuplyne mnoho času a budeš moci nastoupiti svoji úlohu."

 "Děkuji Ahuramazdovi, že ukončil moje čekání," vydechl vroucně Saadi a padl na kolena.

 Dlouho klečel a modlil se. Když se zvedl, světlý pomocník byl ten tam. Život Saadiho byl od této chvíle jásavou radostí. Jeho prudká povaha se mohla opět vybouřit.  Radostí téměř bez sebe proběhl lesem a utíkal k vodě zavolati na rusalku. Chtěl jí vyprávěti, že brzy, brzičko se skončí jeho čekání.

 Spanilý obličej rusalčin se mu smál do obličeje.

 "Milý Saadi, to já vím už dávno," usmála se šelmovsky.

"Já jsem dokonce Zoroastra viděla."

 "Ty jsi ho už viděla?" vyhrkl Saadi málem závistivě. "Kde je?"

 Chichotala se, pak zmizela a rozpustile zavolala:  "Čekej a modli se!"

 "Když už ho rusalečka viděla, nemůže být daleko," uvažoval Saadi, ve kterém to bouřlivě vřelo. "Vy malí," zvolal, až se to rozléhalo, na houf drobných mužíčků, kteří tančili radostně kolem něho," vy jste ho již také viděli?"

 "Ovšem, a není vůbec daleko."  Než se nadál, rozprchli se na všechny strany.

 Je-li opravdu tak blízko, pak se nesmí příliš vzdalovati od své chaty. Rychle se otočil a ubíral se zpět. Gazela přihopkovala půvabnými kroky a otírala si svou jemnou hlavičku důvěrně o jeho ruku.

 "Nakonec jsi ho viděla už i ty," prohodil.

 Ale přítulné zvířátko neodpovědělo. Upřelo své veliké oči na člověka, který mu byl přítelem. Četl v nich smutek nad blížícím se rozloučením.

 "Máš pravdu, gazeličko," řekl uklidněně, "musíme se brzy rozloučiti. Nemohu tě vzíti sebou."

 Tiše se posadil před chatu, maje zvíře vedle sebe, a přemýšlel.  Měl by být vlastně zlému duchu vděčen, že ho podrobil zkoušce. Jen tak se dověděl, že Zoroaster je nablízku a že on je dosti připraven, aby mu směl pomáhati.

 Kdopak to byl asi dnes ráno u něho v podobě nepravého starce? Pravděpodobně některý z Anramainyuových trabantů, snad Druj-klam? Ach co, ať to byl, kdo chtěl. Má teď něco mnohem lepšího, o čem může přemýšlet. Už se brzy doví pravdu o Saoshyantovi.

 

P o ž e h n á n í

 Stále znovu si v duchu oživoval obrazy, které směl vidět. Nepozoroval ani, jak se slunko sklání k obzoru, že nebe se zatím pokrylo modrou clonou a obloha je plničká hvězd. Malá gazela již dávno odběhla ke svým druhům do stáje, hledajíc jejich teplo. Jen Saadi seděl, přemýšlel a přemýšlel.

 Jeho duše opustila pozemskou schránu a vydala se na dalekou pouť. Její ochota ke službě a touha po pravdě byla tak přemocná, že ji vyzvedla do světlých říší. Hledala toho, komu směla sloužit.

 A její touha byla vyslyšena.  Opět směla viděti obraz, avšak zřetelnější a krásnější než kdy před tím, neboť byla o něco blíže zdroje toho, co směla zřít.

 Opět se nad ní rozevřelo nebe a ona zřela nádhernou síň. Bílé postavy stoupaly vzhůru a zdálo se, že nesou strom, který však nebylo viděti pro veliký třpyt a vznešenost, která pronikala shůry.

 Uprostřed této síně stál zlatý trůn. Na něm seděl muž, z něhož vycházela tak mocná záře, že oči duše nebyly téměř s to pohlédnouti do prudkého jasu. A právě jeho chtěl vidět. Vždyť to byl on, zářný rek. Pomocník, Saoshyant.

 "Ó Pane a Králi, nade vše velebný," jásala duše a vrhla se na zem.

 Avšak upírala pohled stále výš. Tu spatřila, že paprsky, které vyšlehovaly z postavy sedící na trůně, tvořily za ní kříž. Jednu chvíli se duši zdálo, že rek sám jest tímto zlatým křížem, a hned potom, že se vznáší za ním.  Nad ním plul zázračný pták, třpytící se nejčistší bělí.

Zářný rek třímal v rukou meč.

 Duše se dívala a modlila se. Tu přistoupily k Saoshyantovi světlé ženské postavy. Po jeho pravici to žhnulo růžovým třpytem. Jako kdyby se do sebe vplétalo tisíce růží a uprostřed nich jako ztělesněná růže stála vznešená paní, jejíž oči zářily nejčistší láskou.

 "Ó paní podivuhodné krásy, královno lásky," šeptala duše radostí zpitá.

 Zpředu se blížila světlá a něžná, jako úběl čistá žena. Držela v rukou čarokrásné květy. Světlé bytosti ji obletovaly.

 Poklekla u nohou krále, za kterým se v tom okamžiku objevila třetí, závojem zahalená ženská postava v tmavomodrém plášti a se zářící korunou na hlavě. Záře vyšlehující z této koruny se spojovala se zářením královým.

 Ze Saadiho duše, přemožené úchvatným dojmem, se vydrala horoucí prosba:

 "Pane a Králi, kéž bych ti směla na zemi sloužit!"

 Tu zazněl hlas, mohutný a přece tlumený, hlas, který otřásal duší v jejích nejtajnějších hlubinách:

 "Jsi vyvolen, abys mi sloužil, připravovateli cesty Saoshyantovi!"

 Zmocnila se ho závrať, ale duše potlačila každé hnutí, aby neztratila ani jediné ze svatých slov.

 "V čistotě jsi se připravil, v čistotě služ. Přines lidstvu, přines svému národu zvěst o synu Ahuramazdově, který přijde, aby soudil svět a dovedl věrné do Garodemany.  Jsi připraven přinésti požehnání. Požehnání Nejvyššího tě provází, služebníku můj, můj připravovateli cesty."

 Znovu ho nade vše svatý hlas takto pojmenoval. Duše, jsi schopna pochopiti tolik štěstí? Malou, zcela malou, nepatrnou si připadala duše v této chvíli. Co znamená všechno její chtění, všechno její sloužení v porovnání s touto nejvyšší milostí?

 "Pane a Králi, slibuji, že nemám jiného přání, než býti Tvým sluhou, poslušným ve všem všudy. Ó Pane a Králi, jak ti děkuji."

 Tak promluvila duše, rozechvělá štěstím, a pak ještě připojila z přemíry citu, který ji přemohl:

 "Vy Svatí, vy Svatí! Díky vám, že já, ubohý člověk, jsem vás směl spatřit. Také vaším sluhou chci býti. Saadi již není ničím, Zoroaster bude všechno."

 Zvolna pohasínal lesk nebeského obzoru, pomaloučku se vracela duše zpět do opuštěného těla. Saadi se lehce zachvěl chladem a probudil se ze svého rozjímání.

 "Vejdi, Zoroastře," vítali ho maličcí.

 Téměř uctivě ho doprovodili do jeho chaty, kde na něho čekala gazela. Poděkoval jim, potom usedl a snažil se objasniti si vše, co právě prožil.

 "Bylo by možné, že by on sám směl býti Zoroasterem? On, chudý Saadi, syn pěstitele koní? On, nevědomý Saadi?"

 Ale což to nevyslovila ústa za všech nejsvětější? Nevyslechly to také čisté svaté ženy? Nazval ho připravovatelem cesty. Svým připravovatelem.

 Neměl se státi sluhou Zoroastrovým, měl býti sluhou Saoshyantovým, sluhou Požehnaného, Svatého. Nenalézal slov, která by byla dosti důstojná, aby mohl velebiti Toho, jehož jeho duše směla zřít a pro něhož žila.

 Tiché světlo nadpozemského jasu spřádalo kolem něho světelné závoje a z nich se znenadání vynořil světlý pomocník.

 "Požehnání budiž s tebou, připravovateli cest Pána Všehomíra. Hledal jsi věrně a směl jsi nalézti. V pokoře jsi rozséval a sílu budeš sklízet.  Je třeba, aby ses rozloučil s touto chatou. Podle vůle Ahuramazdovy máš ráno odejít na jiné místo, kde budeš moci načerpati moudrosti a poznatky, které ti ještě chybí.  Ničemu se nevyhýbej a přijímej vše, co budeš moci pochopiti. Jen to, co ve tvém nitru bude skutečně živé, může odolati bouřím, které se ani tobě nevyhnou, a to pak budeš moci dávati dále jiným lidem.  A zatemní-li se někdy tvá cesta nebo pochopení něčeho bude nad tvé síly, pak mne zavolej. Nebudeš volati marně, pokud budeš sloužiti čistě."

 Této noci Saadi na spánek ani nepomyslel. Radost a očekávání, dík a nedočkavost, aby směl již započíti s úkolem, se bouřlivě vzdouvala v jeho duši, která tonula v blaženém štěstí.

 Druhý den, sotvaže se rozednilo, naložil nákladního koně a osedlal Klusáka. Pak se rozběhl k vodě, aby se rozloučil naposledy s rusalkou, ale již ji nespatřil.  S nádobami plnými vody se vrátil zpět do chaty, kde už stáli dva malí pomocníci připraveni ho doprovodit. Ještě krátké rozloučení s gazelou - a mohl vyraziti vstříc novému životu. Nikoliv jako Saadi - teď a navždy už jako Zoroaster.

 Maličcí vzali každý jednoho koně za uzdu a bezpečně je vedli neschůdnými cestami.

 

Z o r o a s t e r

  Když slunce stálo nejvýše, měli již hory za sebou a uchýlili se na stinné cesty při okraji rozsáhlého lesa. Vzduch v údolí se Zoroastrovi zdál těžce dýchatelný a musel si na něj teprve zvykati.  Les začínal řídnout. U východu na něj již čekali jiní maličcí pomocníci, připraveni ujmouti se dalšího vedení.

 "Dále s tebou nemůžeme jíti, Zoroastře," pravili jeho přátelé, kteří ho doprovázeli až sem. "Každý kmen našinců má svůj okres. Ale i tito pomocníci ti budou zrovna tak  věrně sloužit jako my. Děkujeme ti, že jsi byl naším přítelem."

 Zmizeli, jako by je vítr rozprášil. Jejich místa zaujali druzí a vedli koně právě tak bezpečně dále. Chýlilo se k večeru a Zoroaster musel přenocovati venku pod širým nebem. Byl tomu zvyklý a ulehl velmi rád.

 Tak ujížděli mnoho dnů. Maličcí se zřejmě snažili vyhnouti se každé osadě.  Jednoho dne však odbočili do stínu lesa a zamířili na cestu podél řeky. Zoroastr pátral, zda najde v jejím toku vodní žínku, ale neviděl nic než kalné, vzdouvající se vlny, které se líně valily řečištěm.  Nedalo mu to, aby se maličkých nezeptal. Dali se do smíchu.

 "Tato řeka je rozdupána stády skotu. Snad si nemyslíš, že by rusalka nebo vodník mohli bydleti v takových kalných vodách? Pán této řeky se odstěhoval až docela nahoru k prameni. Teprve tehdy, když se voda zase vyčistí a je jasná, vrací se také sem dolů do údolí. Ale to se stává jen málokdy, nemá v lásce toto líné převalování vod."

 Dlouho jel Zoroaster v zadumání, až ho jeden z maličkých upozornil na několik chat, které stuleny jedna ke druhé stály na pokraji malého lesa.

 "Tam je tvůj cíl, Zoroastře. Až tam tě máme dovést. I tam ti zůstaneme nablízku, protože jsme se stali tvými přáteli. Budeš-li nás potřebovat, jen zavolej. Přijdeme vždycky, nebude-li to ovšem proti vůli Ahuramazdově."

 "Díky vám, vy maličcí, zavolám vás," ujišťoval Zoroaster.

 Zahleděl se napjatě na svůj nový domov. Čím blíže přicházeli, tím větší se jevily chaty. Byla to slušná stavení, pečlivě uspořádaná, a prozrazovala určitý smysl pro krásu.

 Hned u prvního přivázali maličcí koně a pak rychle odběhli. Dříve, než si mohl Zoroaster uvědomiti, co má počít, otevřely se dveře a vyšel z nich sluha. Bylo vidět, že slouží urozenému pánu, protože byl oblečen v drahý a krásný šat.

 "Vejdi, připravovateli cesty Saoshyantovi," zdravil muž hluboce se ukláněje.

 To bylo tak nové pro Zoroastra, že se maně otočil po tom, komu patří toto vlídné oslovení. Vzápětí se však vzpamatoval, seskočil s koně a vstoupil se sluhou do chaty. Jak se zdálo, bylo v ní mnoho místností.  První komnata, jejíž podlaha byla zvlášť nákladně zařízená, byla pokryta měkkými rohožemi. Krása se projevovala ve všem, leč Zoroaster toho nedbal.  Sluha odhrnul stranou závěs a pokynul Zoroastrovi, aby vstoupil do druhé, větší místnosti, kde na širokém, kožešinami pokrytém lůžku odpočíval prastarý muž sněhobílých vlasů.

 "Džajavo!" vykřikl Zoroaster a chvátal pozdraviti ctihodného kmeta.

 Tento k němu vztáhl třesoucí se ruce. "Odpusť, můj synu, jestliže nevstávám, abych přijal připravovatele Saoshyantovy cesty tak, jak se na něho sluší. Jsem stár a údy mi vypovídají službu. Ahuramazda mi prodloužil život, abych ti směl sloužiti, ty požehnaný."

 "Smím u tebe teď zůstat, Džajavo?" ptal se Zoroaster radostně dojat.

 "Ano, smíš tu nějaký čas zůstati, abys po dlouhé době naprosté odloučenosti zvykl zase na lidi a na svůj úkol, můj synu."

 Přišli sluhové a doprovodili Zoroastra do přepychově zařízené komnaty, ve které měl bydlet. Později mu donesli jídlo a nápoj a pak směl opět navštíviti Džajavu.

 "Dnes bych tě chtěl míti sám pro sebe, Zoroastře," řekl stařec na vysvětlenou. "Musíš mi vypravovati o svém životě. Snad ti budu moci ještě mnohé objasniti, čemu jsi zpočátku nerozuměl a musel odsunouti na pozdější dobu."

 "Pak s tím nebudeme dnes vůbec hotovi," vyhrkl Zoroaster prostoduše.

 "Nuže, ptej se, na co chceš, na to, co ti právě přijde na mysl."

 "Smím se zeptat na všechno, otče?" zkoumal Zoroaster.

 "Zeptat se smíš, ale budu-li ti moci také na všechno odpověděti, musíme ponechati budoucnosti."

 "Zeptám se tedy na to, co mne nejvíce tíží: Skvoucí Rek řekl o sobě, že jest synem Ahuramazdovým a poustevník mne ujišťoval, že jest synem knížete Ara-Masdaha. I maličcí mi vypravovali o dědici knížete."

 Zoroaster si vzdychl. Kdykoliv na to myslel, vždy měl hlavu v jednom víru. Ale odvážně pokračuje dále:  "Vím naprosto jistě, že zářný rek mi řekl pravdu. Jest Synem Nejvyššího Boha. Teď bych mohl sice všechno ostatní klidně přejít, ale něco ve mně říká, že i to druhé jest pravdivé. Víš o tom něco, můj otče? Můžeš mi to objasniti?"

 Oči Zoroastrovy se toužebně upíraly na starce.

 "Vím o tom a mohu ti to říci, můj synu, že také to, co ti pověděl poustevník a skřítkové, je pravdivé. Později zvíš přesnou souvislost. Doposud to musí zůstat lidem zahaleno.

Podej mi medailonek, který jsem ti kdysi zavěsil, pak uvidíš, že i tuto pravdu jednou uslyšíš." Zoroaster rychle vytahoval zpod šatů pouzdérko, zavěšené na zlatém řetízku, a při tom vyklouzl i kámen, který dostal kdysi od muže. Když jej chtěl opět zasunouti, Džajava se zeptal:  "Co tě pojí k tomuto zvláštnímu kameni? Kdo ti jej dal?"

 Pokud možno stručně vyprávěl Zoroaster o muži. Džajava přikyvoval a posléze pravil:

 "Později ti povím něco i o tomto kameni. Pro dnešek stačí obsah medailonku. Podívej se."  Stařecké ruce opatrně otevřely uzávěr. Uvnitř se nalézal zlatý zářící kříž, který Zoroaster uviděl v ukázaném obraze.

 "Kříž Saoshyantův," řekli oba mužové jako jedním dechem.

Avšak stařec ještě připojil:

 "Je to kříž věčné Pravdy, jak se nám dochoval z dávných dob. Kdo nosí tento kříž Pravdy, ten smí znáti Pravdu. Také ty ji uslyšíš, až k tomu bude čas."

 Pečlivě ukryl Zoroaster pod svým šatem pouzdérko, mu bylo dvojnásob drahé, které jakmile shlédl obsah. Hovořili ještě nějakou chvíli, pak se rozloučili a šli spat.

 Druhý den se Zoroaster dověděl, že stavby, které stály tak těsně u sebe, náleží knížeti Hafisovi, který sem rád zajížděl v nejparnějších měsících na zotavenou. Zoroaster byl vlastně jeho hostem.

 Těšil se na shledání s dobrým knížetem, kterého čekali ještě dnes.

 "Také on se na tebe nesmírně těší, můj synu," ujišťoval Džajava. "Nemohl se ani dočkati, až malý Saadi najde Zoroastra."

 "Vy jste tedy věděli, že jsem to já?" tázal se Zoroaster překvapeně.

 "Atravan to řekl knížeti Hafisovi. Já však jako Atravan jsem přijal tuto zprávu shůry."

 "Vy všichni jste věděli, co mně bylo skryto," přemýšlel připravovatel cesty. "Jak podivuhodně byla řízena moje cesta dobrotou a milostí Ahuramazdovou."

 Vtom bylo slyšet dusot koňských kopyt, hlasité, radostné výkřiky, rozruch, jak už to bývá při každém příjezdu.  Hned potom překročil kníže Hafis práh a spěchal radostně ke svému hostu. Kníže očividně zestárl. Jeho tahy zmužněly, ale oči si podržely dobrácký svit, který mladičkého Saadiho vždy tolik přitahoval.

 Otázky a odpovědi se rychle střídaly. Kníže Hafis měl zřejmě opravdovou radost z tohoto shledání. Zoroaster mu chtěl poděkovati za vše, co pro něho učinil, ale Hafis se smíchem odmítl.

 "Co si myslíš? Ty ani nevíš, jak jsem byl šťasten, že právě já mohu pomáhati připravovateli cesty, že mu mohu něčím prospěti," smál se. "Celých deset let jsem se těšil na tento okamžik."

 "Deset let?" slabikoval Zoroaster přemožen. "Bylo to opravdu deset let, která jsem strávil v osamění? Připadalo mi to jako deset měsíců!"

 "A už dávno minuly," zalitoval Hafis. "I tvůj zjev prozrazuje, že z jinocha se stal muž. Statně vypadáš. Musíš se však jinak šatit. Tyto kožešiny se nehodí pro připravovatele cesty Krále králů!"

 Na zavolání knížete přišli sluhové a přinášeli nádherná roucha, která byla zatím připravena. Později se musel Zoroaster do nich obléci a Hafis měl radost, jak mu to slušelo.

 Také Zoroaster byl potěšen, ale považoval tuto radost skoro za nemístnou. Teprve Hafis mu musel připamatovati, aby uvážil, komu slouží.

 "Podle šatů sloužících se posuzuje pán. Na to nikdy nezapomeň, Zoroastře," napomínal a připojil, jsa v dobré náladě: "Jsem věru rád, že alespoň v některých pozemských věcech tě mohu ještě učit, jinak bych se musel před tebou příliš stydět." 

 

U č e b n í   d o b a

 Muž, zvyklý samotě začal žíti úplně novým životem. Kníže Hafis se ho ujal a učil ho žíti životem urozených lidí.

 Jako host knížete se musel zúčastniti všech audiencí a návštěv. Brzy si osvojil nenucené chování, rychle se přizpůsobil mravům, ale především se naučil bystře pozorovat. Připadalo mu to, jako by mohl čísti v lidských duších a myšlenkách, které často byly v rozporu s jejich konáním a jejich řečmi.  V takových okamžicích cítil neodolatelnou chuť vytknouti jim do očí jejich faleš, ale vnitřní hlas mu v tom bránil. Nerozuměl sám sobě, a proto jednoho večera zavolal světlého pomocníka, aby se na to přeptal.

 Vůdce mu položil přátelskou otázku:  "Pověz mi, co si slibuješ od toho, řekneš-li lidem, že nemluví pravdu?"

 "Mají si uvědomit, že se jim nevěří. Příště toho jistě nechají."

 "Myslíš to doopravdy, Zoroastře? Nuže, tedy při nejbližší příležitosti smíš bez obalu pověděti, co cítíš. Naučíš se z toho daleko více, než kdybych nyní plýtval časem na dlouhé výklady."

 "Chtěl bych se ještě na něco zeptat," zaprosil Zoroaster. "Toto jest přece ještě moje učební doba. Je správné, zachovávám-li naprostou zdrženlivost a nezjevuji nic z toho, čeho je má duše plna?"

 "Zatím bys tím daleko více pokazil než prospěl. V pravou chvíli ti bude sňata pečeť z úst a pak bude čas hlásati Božská tajemství," řekl světlý posel slavnostně - a žák osaměl.

 Teď, když měl dovoleno mluviti, stal se Zoroaster téměř plachým. Dal si ujíti dvě příležitosti, které se mu naskytly, protože je nepovažoval za tak důležité, aby usvědčil dotyčné osoby ze lži. Chtěl si počkati na něco většího a dočkal se.

 Jakýsi kníže, poplatný Hafisovi, vyslal posla se vzkazem, že nemůže tentokrát zaplatiti dlužný poplatek. Vyslanec dlouze vykládal, že úroda byla tak slabá a pád dobytka ožebračily zemi. Jakmile se poměry v zemi zlepší, bude daň dodatečně odvedena.

 Kníže Hafis poznal, že posel lže, že jeho řeč je důmyslně promyšlena, ale chránil se, aby dal najevo, že ho prohlédl.

 Čím větší klid zachová, tím bezstarostnější bude cizinec a Hafis bude moci o to snadněji zařídit své další jednání. Seděl na svém sedadle, které mu zde sloužilo za trůn a tvářil se velmi vlídně. Sledoval cizincovu řeč a nepřerušoval ho v jeho vyprávění.

 Vtom náhle zazněl Zoroastrův jasný hlas:

 "Nevěř mu, kníže Hafisi, je to předivo lží, jímž tě tu obetkává. Jeho pán nemá vůbec v úmyslu zaplatiti ještě někdy daň. Je to pokus o zjištění, kolik si dáš líbit."

 Hafis byl ohromen a prosil ho, aby mlčel. Leč Zoroaster přičítal jeho zděšení účinku svých slov a chtěl ubohému podváděnému knížeti pověděti ještě více, proto pokračoval:

 "Vidím poslovy myšlenky, které se kolem tebe plouží jako ohyzdní červi, kníže Hafisi. Pošli ho pryč, aby se tu vzduch zase vyčistil."

 Ve dvořanech by se byl krve nedořezal. Jaká to opovážlivost vyslovit něco takového - on, nejmladší z nich.

Za to Hafis povstal. Klidným hlasem požádal Zoroastra, aby se nevměšoval do jednání. Ba, šel ještě dále a požádal vyslance o prominutí slov, jež mladická horlivost a přemíra starostlivosti vložila nejmladšímu do úst.

 Zoroaster opustil hněvivě místnost. Osedlal Klusáka, odmítl sluhovo přispění a ujížděl s větrem o závod.

 Takový byl tedy dík knížete za dobře míněnou radu a plně odůvodněnou výstrahu. Že viděl dobře, tím si byl jist. Neměl být Hafis spíše pamětliv slov, která mu zjevila pravdu, a neměl posla odeslati? Méně než kdy jindy rozuměl Zoroaster světu.

 Vřel v něm nezkrotný hněv. Ujel hezký kus cesty, než opět nabyl rovnováhy a jasné rozvahy. Teprve potom otočil Klusáka a vracel se zpět k domovu.  Nechtěl se vyhnouti jídlu jako vyplísněný chlapec.

S klidnějšími úvahami se vrátila i vzpomínka na slova světlého pomocníka, že každé prožití mu má býti ku prospěchu a dáti mu poučení.  Čemu se má dnes naučit? Nemá se vměšovati do záležitostí, po nichž mu nic není? Dobře, ale jak by pak byl poslu ukázal, že ho prohlédl? A přece mu světlý výslovně dovolil, že smí promluviti.

 Udělal to --- a co se stalo? Kníže se mu ještě odměnil. Teprve nyní viděl, že jeho hněv platil způsobu, jakým kníže Hafis přijal jeho výstrahu. Byla to tedy uražená ješitnost, která ho ponoukala ke hněvu.

 Je to důstojné Zoroastra? Nechtěl připravovatel cesty položiti celé svoje já ke stupňům trůnu? A nyní se toto já cítilo raněno. To bylo nesprávné.

 Nesmí se ani na Hafise hněvati, ani mu nesmí být líto, že jeho výstraha vyzněla naprázdno. On ji vyslovil, a jak ji Hafis použil, to už je jeho věcí.

 Ukonejšen, ba i trochu zahanben se vracel zpět, ale netoužil po setkání s cizím poslem, kdyby snad právě opouštěl dům. Rozhodl se proto pro cestu zřídkakdy používanou, která vedla zadem ke stájím.

 Tu zaslechl hlasy mužů vzrušeně mezi sebou hovořících:  "Před Zoroastrem se musíme míti na pozoru," pravil jeden, "může-li skutečně viděti naše myšlenky, pak se musíme lépe přetvařovat, než dosud."

 "Nevěřím tomu, že by mohl všechno vidět," pronesl druhý rozvážně. "V tomto případě jsme všichni pozorovali, jak troufale posel lhal. K tomu nebylo třeba žádného ostrovtipu. Ale máš pravdu, bude lépe, nenecháme-li dojíti k nějakému novému pokusu. I své myšlenky můžeme přinutiti ke lži. Nemyslíš také tak?"

 Oba se se smíchem vzdálili. Zoroastrovi přeběhl mráz po těle. Co musí ještě vyslechnouti!

 Domníval se, že upozorněním, že může viděti myšlenky, přiměje lidi, aby se vzpamatovali a snažili se potlačiti klíčící falešné myšlenky. A zatím oni chtěli ještě lhát, chtěli se donutit myslet lživě.  Tím se stanou ještě horšími, a to je pak jeho vina.  Co má dělat, aby to opět napravil? Kéž by byl raději mlčel. To bylo vše, nač si mohl vzpomenouti a co zajíkavě šeptal, zatímco odstrojoval Klusáka. Na cestě do své komnaty potkal sluhu, který ho hledal a vyřizoval mu, že kníže Hafis si přeje s ním mluviti.

 Jak se má objevit před knížetem? Jeho nitro bylo dosud tak rozbouřené. Již chtěl vzkázat, že přijde později, snad za několik hodin, ale tu jím projelo:  "To by bylo zbabělé!"

 Obrátil se a šel za sluhou. Hafis ho přijal přátelsky jako vždy. Viděl, že Zoroaster trpí a měl soucit s nezkušeným.

 "Prosil jsem tě, Zoroastře, abys ke mně přišel," pravil dobrosrdečně, "protože si nepřeji, aby mezi námi, byť i na okamžik, zavládlo odcizení. Vím, že jsi mému jednání dnes nerozuměl, a proto ti chci vše vysvětliti."

 "Je na mně, Hafisi, abych tě prosil za odpuštění," vyhrkl Zoroaster. "Udělal jsem to všechno špatně. Mínil jsem to dobře, ale všechno bylo nesprávné. Nesprávnější, než bys mohl tušiti," připojil, když zpozoroval, že ho kníže chce omluviti.

 "Tvé jednání, Zoroastře, bylo jistě nesprávné," připustil kníže," ale omlouvá tě tvůj dobrý úmysl, ovšem pochybení nelze smazati. Dej si vše vysvětliti a pokus se mne vyslechnouti bez přerušování. Potom budeš míti jasnější rozhled.

 V celém shromáždění nebyl jistě ani jediný, který by byl nepozoroval, jak hrubě posel lže. Ale záleželo mi na tom, aby se úplně vymluvil a já tak mohl prohlédnouti jádro těchto lží. Zakrývá-li ještě cosi jiného, než toto dočasné odepření daní.

 Chtěje toto vyzvěděti, musel jsem mlčet. A mlčel-li kníže, na něhož byly řeči namířeny, museli mlčeti také dvořané."

 Zoroaster sebou trhl, ale přemohl se a nepromluvil.  "Ty jako host jsi směl mluviti. Na tebe se nevztahuje tento dvorský mrav. Ale tím, že jsi promluvil, přetrhl jsi mi klidné uvažování a přivedl mně tak vůči poslu do nepříjemné situace, poněvadž jako vyslanec nesmí být napadán.

 S takovými lidmi jest nutno jednati zdvořile také i tehdy, když jsou hodni opovržení. Lituji, ale jediný výsledek tvých slov bude, že přimějí posla cizího knížete, aby se mnou jednal ještě záludněji. Nyní pochopíš, proč jsem musel setříti nepříjemný dojem slov alespoň tak, jak to šlo."

 Přátelsky a zároveň tázavě se zahleděl Hafis na druha.

Ten nemohl rozčilením ani mluviti.  "Teď vím, že jsem způsobil daleko větší škodu, než jsem se domníval," pravil a chvějícími se rty vyprávěl knížeti o rozmluvě, kterou tajně vyslechl. Kníže přikývl.

 "To potvrzuje moje dohady," řekl vážně. "Mnohému jsi se mohl z dnešního prožití naučiti milý příteli. Také já jsem se poučil. Přičiňme se, aby nám naše zkušenost přinesla ovoce."

 "Velmi jsem ti ublížil?" odvážil se Zoroaster zeptati.

 "Doufám, že se mi podařilo smazati trapný dojem. Abych to však dokázal, musel jsem se přetvařovat a mluviti nepravdu, a to mne trápí ."

 Kníže se snažil obrátiti myšlenky jinam, ale Zoroaster si dosud všechno neujasnil a jeho nitro se bouřlivě dmulo rozčilením. Viděl, že bude nejlépe, vyhledá-li samotu.

 Jakmile vstoupil do své komnaty, vrhl se zkrušen na kolena, volal na svého světlého pomocníka a snažil se pověděti na sebe nemilosrdně všechno, co provedl. Když skončil, stál světlý vůdce před ním.

 "Nyní nahlížíš sám, Zoroastře, jak prospěšné pro tebe bylo toto prožití. Kdybych ti byl zakázal mluviti, byl bys jistě uposlechl, ale nikdy bys byl nepochopil, proč jsem ti přikázal mlčet. Nyní, když se ti bleskurychle objasnil důvod, budeš mlčeti sám z vlastního popudu.

 To, že můžeš viděti myšlenky lidí, jest jednou z oněch pomocí, které ti byly dány, abys mohl snáze proniknouti k jejich duším. Máš býti připravovatelem cesty. Možnost vidění ti však nemá sloužiti za zbraň, které bys používal k boji a zraňoval s ní lidi. Toho buď vždy pamětliv. Nemáš bojovat, ale hlásat, nemáš zraňovat, ale hojit."

 Trvalo to dlouho, než Zoroaster opět nabyl své dřívější duševní rovnováhy.

 Jeho prudká povaha se tímto prožitím trochu zmírnila. Nemluvil již o všem, co ho právě napadlo, ale snažil se napřed uvažovat.

 Čím větší byl odstup od této události, tím více se obíral myšlenkou: "Jak je to hrozné, že právě takový ušlechtilý muž, jako je kníže Hafis, může být donucen ke lži."  Kde je zapotřebí zasáhnouti, aby mohla býti sjednána náprava? Tu a tam by se ovšem mnohé dalo změnit jen trochu, ale skutečnou pomoc může přinésti pouze jedna bytost, rek, který utne hadovi hlavu.

 Zoroaster dospěl konečně tak daleko, že se odvážil promluviti zase jednou s Džajavou. Vypozoroval, že stařec mu nikdy nedal přímou odpověď, dokud nevypjal všechny síly, aby sám našel řešení.

 Obšírněji než měl v úmyslu rozvinul před starcem své myšlenky, které ho cele zaměstnávaly. Mluvil o tom, co mu řekl světlý pomocník a s obdivem vypravoval o dobrotě knížete i jeho důvěře.  Konečně řekl i to, co mu leželo nejvíce na srdci  - vláda lži.

 "Můj otče, tolik jsem se napřemýšlel," žaloval, "jak vzniká lež. Došel jsem k názoru, že u většiny lidí má svůj původ ve strachu. Domnívají se, že řeknou-li pravdu, neuniknou zlým následkům svého jednání. Myslím, že by bylo třeba odstraniti strach a pak by zmizel také důvod ke lži."

 "Ne tak docela, můj synu," namítl Džajava. "Vzpomeň jen na ony lidi, kteří lžou jen proto, aby se zdáli býti lepšími, než jsou, a kteří touží po obdivu. Zde zveličují své činy, jindy zase své myšlení.

 Vzpomeň také na ty, kteří používají lži, aby se zalichotili někomu vyššímu, chtějíce od něho něčeho dosáhnouti. Ne, můj milý, kdo chce potříti lež, musí napřed zneškodniti Anramainyu a po něm všechny jeho trabanty."

 "To je mi jasné, můj otče. Vím také to, že Saoshyant přemůže zlého, ale do té doby, než přijde, bude zátopa zla stále více mohutněti. A do tohoto odporného bahna by měl vkročiti nejčistší z nejčistších? Jsme toho hodni?"

 Hlasitě volal, jak byl rozčilen a nebyl ani překvapen souhlasem Džajavy, že nikdo z lidí není hoden této nevýslovné oběti.

 "Kéž by se mi přece podařilo urovnati mu cestu, najíti a shromážditi duše, mezi něž by mohl bezpečně a neohrožován vstoupiti," toužil Zoroaster z hloubi duše. 

 

  Týdny, které hodlal Hafis stráviti vzdálen svého sídelního města, uplynuly. Chaty byly zavřeny a dlouhá řada jezdců, v jejichž středu jel vůz s Džajavou, se vydala na cestu.

 Jako kdysi se obdivoval kníže i nyní Klusákovu běhu a Zoroastrovu jezdeckému umění.

 "Na tvém koníčku není vůbec viděti stáří," pravil zálibně. "Je to nejen chytré, ale i krásné zvíře."

 Na chvíli se zamyslel a pak dodal:  "Ale přesto ti dám ještě jednoho ze svých koní, abys mohl maličkého ušetřit, protože čas od času budeš muset hodně jezdit."

 Zoroaster potěšen poděkoval a pak se zeptal:  "Přemýšlel jsi již někdy o tom kníže, jakým způsobem budu moci vykonávati svůj úkol? Uvažuji-li o své budoucí práci, nevidím nikdy nic, co by mi mohlo býti vodítkem."

 "Věřím, Zoroastře, že to přijde samo sebou, budeš-li denně vykonávati práci, kterou ti den přinese, a kterou Ahuramazda od tebe požaduje. Kořen také neuvažuje, jak jeho větev nasadí listy a květy, prostě žene. Tak je to i s tebou. I ty se podobáš jakémusi kořeni, který dává sílu ke vzrůstu. Jen tak pokračuj dále a uvidíš, že to bude správné."

 "Pro začátek bych měl k tobě prosbu. Ujmi se těch, kteří žijí na mém dvoře a vypravuj jim denně, v hodinu, kterou sám určíš, pravidelně o bozích. Při tom se také nejednou naskytne příležitost zmíniti se o Saoshyantovi. V mém okolí žijí četní lidé, kteří se cítí být povzneseni nad podobné věci.  Probuditi v nich touhu po vyšším by bylo důstojným úkolem připravovatele cesty."

 Zoroaster zářil radostí a soustředil se k tiché modlitbě s velkou vroucností. Obracel se v prosbě k Ahuramazdovi, aby mu propůjčil sílu a výmluvnost, která pochází shůry.

 

 Po několikadenní jízdě dorazili do hlavního města, které Zoroaster již znal. Nyní směl shlédnouti vnitřek knížecího obytného domu, kterému říkali "palác", ba směl v něm dokonce sám bydlet. Byly mu dány k dispozici dvě překrásné komnaty a dva sluhové čekali na jeho rozkazy.

 Na námitku, že takový způsob bydlení je pro něho příliš vznešený, Hafis odpověděl:  "Příteli, zapomínáš, že jsi sluhou Krále všech králů. Pro něho není nic dosti vznešeného. Pamatuj si, že k tobě přijde mnoho lidí se žádostí o radu. Mají pak ostatním vykládati, že žiješ chudobně a že jsi potřebný?"

 "Zaslíbený připravovatel musí žíti v lesku a nádheře. Uč se tomu. Přivykej také obsluze sloužících. Už kvůli lidem musíš tak učiniti a kvůli svému Pánu."

 Jeden z následujících dnů svolal Hafis všechny členy svého dvora a oznámil jim, že se zaslíbený Zoroaster našel, a že žije mezi nimi v jejich kruhu.

 Prosil je, aby naslouchali jeho učení nejen ušima, ale i srdcem, a to mnohem více. Milostí Ahuramazdovou je připravovatel cesty ponechán na krátký čas zde, v jejich středu. Možná, že se nikomu z nich nenaskytne později příležitost smět slyšet jeho učení.

 Poté se ujal Zoroaster svého úkolu. Slova mu plynula nehledaně se rtů. Věděl, že je naplněn silou shůry, a byl šťasten.

 Tak minulo několik týdnů. Zoroaster vyučoval v kruhu, který mu byl vykázán, a mimoto čerpal moudrost z věčných pramenů, které mu otevřel světlý pomocník. Se vším, co nalezl, směl se svěřiti Džajavovi, v jehož společnosti se pak stále více prohluboval.

 Ruku v ruce s tímto vnitřním vzrůstem postupovalo i zevní zdokonalení. Osvojil si nejlepší mravy. Stal se vyrovnaným a jeho bytost vyzařovala blahodárný mír. Čím více zapomínal sám sebe, tím více ubývalo vznětů, které podněcovaly jeho prudkou povahu k výbuchům.

 Jednoho jitra, když se modlil, spadl mu na zem kámen, který nosil zavěšený na šíji. Velmi se lekl. Opominul snad něco? Zatímco spínal uvolněné články řetízku, usilovně přemýšlel.

 Najednou to měl: vždyť nebyl ještě u poustevníka, který na něho čeká.

 Vyhledal Hafise a požádal ho, aby mu dovolil vyjeti na několik dní a kníže, který již tuto prosbu dávno čekal, rád svolil.

 Klusák s ním uháněl dále k lesu. Teprve teď si uvědomil, že nezná cestu ani směr. Když tehdy narazil na své cestě na poustevnu, nalézal se na úplně jiném místě.

 Tu opět zavolal na pomoc maličké a opravdu --- přišel jich snad celý houf.

 Jeden ochotně převzal vzkaz pro Džajavu a ostatní slíbili, že ho povedou. Žádali jen, aby jim udal nějaký opěrný bod. Pověděl jim, že tenkrát z ležení knížete mohl viděti zříceninu hradu Ara-Masdaha.

 Nyní se už vyznali. Radostně ho vedli rozlehlou plání, která pak pomalu stoupala směrem k horám.  Po třech dnech dorazili k cíli, chata ležela před ním.  Seskočil s koně a pobídl Klusáka, aby si našel útulek sám. Srdce mu tlouklo. Smí vyslechnouti zprávu, kterou má stařec pro něho.

 Klepání na dveře nevzbudilo ohlasu. Nikdo nepřišel, aby mu otevřel. Odešel snad staroch pro vodu? Zoroaster se neodvážil vstoupiti, a usedl proto venku na kámen, na kterém již jednou seděl.

 Hodina za hodinou míjela a poustevník se neobjevil. Není snad už stařeček mezi živými?

 Zmocnila se ho lítost, že tak zapomněl na svůj slib, a že teprve před několika dny si na něho vzpomněl. Jak to jen bylo možné? Vždyť chýše, v níž trávil tak dlouhý čas, byla zcela blízko poustevníkovy chaty. Neuslyší snad už nikdy zprávu, kterou kmet pro něho opatroval?

 Tak minul den a přešla i noc. Zoroaster prosil svého světlého vůdce o radu, co má dělat, leč nedostal odpověď.  Za svítání si konečně dodal odvahy, otevřel dveře chaty a vstoupil dovnitř. Na lůžku ležel stařec, jako by spal. Mír spočíval v jeho tazích, nebeský mír. Suché ruce měl zkřížené na prsou. Mohl být mrtev tak asi dva dny. Tělesná schrána byla neporušená.  Zoroaster klesl na kolena a vroucně se modlil. Z modlitby přešel v tiché žalování.

 "Proč jsem jen nepřišel dříve, můj otče? Takto jsem nemohl být u tebe v tvé tiché poslední hodince. Tvoje poselství zůstane navždy skryto."

 Pojednou se mu zdálo, že slyší tichý starochův hlas:

 "Upokoj se! Věděl jsem, že přijdeš a směl jsem na tebe počkati, než se vydám na cestu vzhůru."

 Poustevník stál vedle lůžka. Byla to táž postava jako tělo, které tu leželo bezduché na lůžku, byla však průhledná a světlá a zdála se ustavičně tiše pohybovati.  Hlas Zoroaster vnímal, nevycházel z postavy, ale bylo mu, jako by jej slyšel mluviti ve svém vlastním nitru. Teď pokračoval:

 "Chceš-li mi prokázati nějakou laskavost, vykopej vedle mé chaty v měkké půdě hrob a pochovej moje tělo. Nebude to těžká práce. Nechť ti maličcí pomohou. Já však ti chci předati zprávu, kterou mám pro tebe. Poslouchej:  Žádný člověk nežije na zemi jen jednou. Jako připravovatel cesty to musíš věděti, protože je to důležité. Vracíme se na zem stále a stále, až se staneme takovými, aby nás Ahuramazda mohl strpěti ve svých věčných říších.

 To je klíč pro porozumění veškerému životu na zemi. Předávám ti jej tak, jak jsem jej kdysi přejal ze svaté ruky.  Kdybys byl přišel dříve, pokud jsem byl ještě v pozemském těle, byl bych ti o tom řekl více. Ale nyní vidím, že je tak pro tebe lépe. Ty se zahloubáš do tohoto nového vědění a s vyšší pomocí najdeš to, co ti ještě schází.

Jedno ti však smím ještě říci: Také Saoshyant byl již jednou na zemi. Přemýšlej o tom."

 

 Postava se začala lehce rozplývati, až zmizela. Zoroaster vroucně děkoval za přemíru vědění, které nebyl s to ani pochopiti.

 Vzchopil se, aby vykopal hrob.

 Chtěl to udělati sám, bez pomoci maličkých, ale brzy nahlédl, že sám by nic nesvedl. Tu na ně zavolal. Přispěchali jako vždy ochotně ku pomoci a při práci mu vyprávěli, jak zbožný a dobrý byl poustevník.

 "Nechceš se na nějaký čas usaditi v jeho chatě?" navrhovali. "On by měl jistě radost a tobě by to jen prospělo. Najdeš zde tolik dobrých myšlenek, které staroch vysílal, a které by ti mohly pomoci ještě dále. Zůstaň u nás."

 Návrh se Zoroastrovi líbil, a protože Hafisovi tak jako tak poslal zprávu, nic mu nebránilo, aby se zde zdržel trochu déle.

 Láskyplně pohřbil poustevníkovo tělo do hrobu vystlaného zelení, pomodlil se a vešel pak do chaty, která se vskutku zdála býti plna jeho přítomnosti.

 Teprve druhý den byl schopen jakž takž pochopiti, co mu kmet svěřil. Hlubokému smyslu sice nerozuměl, ale mohl si znovu vyvolat v paměti všechna slova.

 Nejdříve si vzpomněl na slova, která se týkala pomocníka. Saoshyant že byl už jednou na zemi? O tom však nikdo nic nevěděl. Zoroaster o tom nikdy neslyšel. Byl tu k soudu?

 Znovu volal svého světlého pomocníka a tentokrát nevolal marně. Jasnými a zřetelnými slovy pomohl Zoroastrovi objasniti smysl slov, která slyšel.  Začal tím, co mu poustevník prvně sdělil. Všichni lidé se vracejí vícekráte na zem, aby se vypracovali vzhůru. Jako učitel žáku dal pomocník Zoroastrovi za úkol, aby nejdříve promyslel, proč je na zemi.

 Druhý den připravovatel cesty odpověděl na otázku tak, že byl světlý spokojen. Přikázal Zoroastrovi, aby přemýšlel, zdali opakující se pozemské životy znamenají milost nebo trest.

 "Toť se ví, že trest," chtěl již tázaný vyhrknouti, když v tom se upamatoval, že si umínil nikdy nemluviti o ničem, o čem by napřed neuvažoval.

 A najednou mu bylo jasné, že je to veliká Boží milost, která dovoluje lidem, aby napravili, čím v jednom životě chybili, aby dohonili, co před tím zameškali.  Jakmile Zoroaster ve svém myšlení dospěl až sem, otevřely se před ním podivuhodné výhledy do železných zákonů Ahuramazdových a on poznával i jeho nezměrné milosrdenství. A z tohoto slitování vyslal svého Syna jako pomocníka a světového soudce.

 "Jak si představuješ příchod Saoshyantův?" otázal se světlý.

 "Přijde jako zářící rek!" zvolal Zoroaster nadšeně. "Jen tak si mohu představiti soudce světa."

 Světlý mlčel. Z tohoto mlčení Zoroaster poznával, že jeho odpověď byla nesprávná.

 Uvažoval. Což mu nebylo ukázáno děťátko, které kráčelo po zemi a při tom rostlo? Má se Saoshyant, Syn Boží, naroditi jako dítě? Světlý zatím zmizel. Zoroaster zůstal sám se svými myšlenkami.

 "Děťátko, jakou oběť nám přinášíš," přemítal. "Jsi svaté a opustíš svůj nebeský domov, aby ses stalo člověkem."  Ano, Syn Boží se musí státi člověkem, aby mohl pomoci lidstvu. Šťastná matka, která bude moci vytvářeti jeho tělo.  Matka! Jakmile se jeho myšlenky dotkly tohoto slova, projelo jím poznání jako blesk. V tom je klíč k velikému tajemství! Syn Boží byl už jednou na zemi jako syn knížete Ara-Masdaha.

 Opět přijde! Syn knížete Ara-Masdaha se zase vrátí, Syn Boží, Syn Ahuramazdův.  Jak zázračné to bylo, nad všechno lidské pochopení.

Zoroaster si to v duchu stále opakoval a najednou rozuměl i slovům skřítkovým: "Přijde dědic a bude žádati poklad z paláce knížete Ara-Masdaha."

 Dědic není nikdo jiný než Saoshyant! Štěstí Zoroastrovo z nově poznaného vědění bylo tak nesmírné, že ho to silou pudilo svěřiti se někomu, moci si s někým o tom pohovořit.

Volal, křičel na svého vůdce a on přišel.

 "Konečně jsi našel vyřešení toho, co ti tak dlouho bylo hádankou. Pamatuj si, že rozluštíš jednu záhadu po druhé, budeš-li věrně hledat a nebudeš-li do toho zatahovat své ubohé lidské vědění.

 Musíš čistě přijímat vědění shůry, které smíš přijmouti! A kdybys je i po léta nosil v sobě a nerozuměl mu, jednoho dne přece najdeš rozluštění, prosté a jednoduché. Důkaz toho vidíš v tom, co jsi právě prožil. Nechť se ti to stane základem všeho vědění.

 Co jsi se směl nyní dověděti o Saoshyantovi, to budiž zatím tvým tajemstvím. Ještě je příliš záhy oznámiti to lidstvu.

 Jen Džajavovi o tom smíš vyprávěti. Nyní je čas vrátit se opět domů. Časně z rána se vydej na zpáteční cestu. Maličcí tě bezpečně povedou."

 Zoroaster učinil, jak mu bylo poručeno a o několik dní později dorazil do hlavního města.

 "Můj synu," vítal ho radostně Džajava, "tys byl obdarován vznešeným věděním. Ahuramazda vtiskl na tvé čelo vznešené znamení na důkaz, že jsi hoden o tom zvěstovati."

 Zoroaster nadšeně vyprávěl, co zažil, co slyšel a čemu se naučil. Kmet blaženě naslouchal .

"Velmi mnoho jsi mi přinesl, můj synu, měj za to dík:."

 

Moje síla bude s tebou

 Hafis směl zvěděti jen část z toho, čím bylo obohaceno Zoroastrovo nitro, netázal se však na víc. Věděl, že je mnoho věcí, o kterých smí připravovatel cesty mluviti nanejvýš s duchem, stojícím na vysokém stupni zralosti, jako je Džajava.

 Zoroaster se ujal opět své práce, ale všichni posluchači pozorovali, že se s ním událo něco zvláštního. Nalézal nová slova, dovedl lépe hovořiti o tom, co zůstávalo skryto lidským zrakům. Jako by se nyní v jeho bytosti probudilo něco strhujícího. Lidé zapomínali na jeho mládí a naslouchali jeho slovům celou duší.

 Na knížecím dvoře nebyl ani jediný, kdo by byl s radostí nepřijímal nové vědění, hlásané Zoroastrem.  Připravovatel cesty se již také v duchu netázal, kdy bude moci započíti se svým úkolem..... Odevzdal se cele s důvěrou do vůle Boží, spoléhaje se, že mu ukáže pravou chvíli. Modlil se jen o to, aby pokyn také poznal.  A když nastal tento okamžik, stalo se to tak mocným způsobem, jaký by si byl člověk nikdy nedokázal představiti.

 Doba dešťů nebrala v tomto roce konce. V celé obrovské říši Iránské bylo zničeno obilí i ovoce. Konečně se opět ukázala modrá obloha a slunce se smálo na zem, která se proměnila v obrovskou bažinu. Avšak slunce zářilo tak prudce, že slabé rostliny vedrem vyprahly, lidská těla byla jako vysušená a dobytek padal.  Pokud lidská paměť sahala, nebyla země postižena takovou pohromou.

 Někteří propadali tupé odevzdanosti, schýlili bezmocně hlavu před valícími se bědami, jiní zoufale naříkali. Tu a tam se ozývalo proklínání Mithry, který podle lidského nazírání byl vším vinen.

 V zemi propukly těžké nemoci. Zachvátily zoufalé stejně jako proklínající a neušetřily ani tupě odevzdané.  Jen hlavní město knížete zůstalo ušetřeno. Ale o tom se v říši dosud nevědělo. Každý měl co dělat sám se sebou, než aby se mohl ještě starati o jiné.  Nebe bylo olověně šedé, tíživě leželo nad zemí. Usoužení lidé vzhlíželi starostlivě k nebi. Co na ně ještě čeká?

 V noci bylo slyšeti vzdálené dunění, jako by se v horách trhaly kamenné balvany a řítily se dolů do údolí. Praskalo to a pukalo na všech stranách.  Najednou se začala země chvěti.

 Strachem zmučení lidé začali prchati ven do přírody. Zde to bylo ještě horší. Stromy se nakláněly až k zemi a již v příštím okamžiku byly i s kořeny vyvráceny ze země a unášeny v šíleném víru smrští. Vayn rozpoutal všechny větry, aby dovršily všeobecnou zkázu.

 Na mnoha místech v zemi se zřítila stavení, v jejichž troskách našlo hrob mnoho lidí. Nikoho ani nenapadlo, aby zasypané vyprostil. Každý se snažil zachrániti sám sebe. Ale kde bylo bezpečí?

 V jeskyních? Lidé, kteří utekli do jeskyní , zahynuli rovněž, protože se hory hýbaly a rozdrtily jeskyně na padrť.

 Z pouště se hnaly písečné bouře přes přilehlé části země a rvaly s sebou celé kusy země.

 Tu ztichli i rouhači. V celé obrovské říši se nesl jediný zoufalý výkřik:

 "Běda nám, nastal konec světa! Postihl nás hněv Ahuramazdův!"

 Z pohoří, odkud lidé prchali v celých zástupech dolů do údolí, se roznesla strašlivá zpráva:

 "Jedna z vysokých hor chrlí oheň. Vyhazuje kamení a dým, který z ní vystupuje, otravuje vzduch."

 O všech těchto hrůzách, které postihly zemi, město knížete Hafise téměř ani nevědělo. Dva domy se zřítily a několik lidí přišlo o život. To bylo všechno.

 "Opravdu," pravil Hafis a hlas se mu chvěl díkem, "je vidět, že mohou opět bezpečně chodit." Také řvaní větru umlklo. Pomalu, velmi pomaloučku mizelo běsnění, které postihlo lidstvo.

 V této noci slyšel modlící se Zoroaster mohutný hlas, který již jednou směl slyšeti:

 "Připravovateli cesty, připrav se. Nastala chvíle, kdy máš započíti se svým úkolem. Služebníci Ahuramazdovi ti upravili cestu k lidským duším.

 Podej pomocnou ruku zničeným, zbitým a skleslým lidem, dodej jim opět odvahy a přines jim zvěst o Saoshyantovi, který přijde, aby zbloudilému lidstvu ukázal ještě jednou cestu vzhůru.  Snaž se, aby pochopili, že jdou po nesprávných cestách, ukaž jim, že všechny události, které je potkávají, si sami přivozují. Nech je pocítiti opravdovou lítost.

 Připravovateli cesty, jsi mým služebníkem a moje síla bude s tebou!"

 Zoroaster ležel na kolenou v radostné pokoře. Nesměl viděti zářného Reka, ale směl slyšeti jeho hlas, jehož zvuk dnem i nocí, ve bdění i ve spánku zazníval v jeho duchu, a to bylo pro něj převeliké štěstí.

 Ráno rozmlouval s Džajavou. Ještě nevěděl, co má říci, jak má začíti. Vtom vešel do komnaty kníže Hafis:  "Chystám se na cestu po své říši. Chci zmírniti utrpení, pokud se to dá, a podívat se, kde je třeba pomoci."

 Zoroaster pochopil ihned, že je to jeho nová cesta.  "Směl bych jeti kus cesty s tebou, kníže?" tázal se Zoroaster.

 Kníže a radostí svolil. Jen ať mudrc jede s sebou. On sám beztoho nemůže dát lidu víc, než pozemskou pomoc.  Přípravy k odjezdu byly rychle skončeny. Klusák měl tentokrát zůstati doma. Připravovatel cesty dostal silného bílého koně, nazvaného "Blesk". K vlastnímu doprovodu dostal vedle koní a nákladních zvířat dva sluhy.  S tímto malým průvodem se připojil ke knížecí družině.-

 

 Kníže měl z počátku v úmyslu navštíviti kraje nejvíce postižené. Ujížděli tedy kolem zničených a hořem usoužených lidí dále, rozhodnuti pomoci zde až později.  Leč tak daleko, jak kníže zamýšlel, nemohli proniknouti. Po dvoudenní jízdě dojeli do strašlivě zpustošené krajiny. Srdce lidsky cítící nemohlo jen tak projeti kolem takové bídy.

 Zoroaster neúnavně pomáhal při všem, co jen poněkud mohlo zmírniti bídu trpících. Ani slovo nepřešlo přes jeho rty, pokud byly duše přestálým děsem a hrůzou sevřeny.  Teprve když kníže Hafis zajížděl se svou družinou dále, aby prokázal stejnou službu lásky jiným, teprve tehdy poznal Zoroaster, že přišel jeho čas.

 Ranění byli uloženi do veliké, narychlo zbudované chaty, podobné stanu. Zoroaster omýval raněným rány, přikládal léčivé byliny a všemožně o ně pečoval.  Tím získal důvěru všech. Děkovali mu za jeho péči a svěřovali se mu se svými starostmi. Až dosud nemysleli na nic jiného, než na žaloby.

 Trpělivě jim naslouchal a jen tu a tam utrousil slovíčko. A tato sem tam prohozená slova, která naznačovala vždy něco určitého, zapůsobila.  Lidé si zvykali o nich přemýšleti a uvažovali o nich. Denně sice ještě umírali lidé, a nebývali to zrovna těžce ranění. Nikdo tomu nerozuměl. Stav ostatních se ponenáhlu lepšil.

 Zanedlouho se mohli pohybovati, mohli choditi a shledávali svůj majetek.  Většinou nalézali víc, než doufali. Co jim zejména padlo do očí, byla celá řada chat, které postavili lidé z knížecí družiny. Lehčeji ranění mohli být do nich přeneseni a uzdravující se lidé měli opět svoje domovy.

 Opěvovali moudrou prozíravost a velikou dobrotu knížete.  Zoroaster působil na jejich myšlení a vybízel je, aby přemýšleli, na čí pokyn kníže takto jednal. Přiměl je k přemýšlení, jak těžce zhřešili proti Ahuramazdovi, a že veliký trest, který je postihl, je spravedlivý. Vznikl ze společné viny všech.  Neúnavně jim stavěl před oči jejich pochybení a duše, jež byly až do hloubi otřesené, se vděčně otvíraly jeho slovům.

 Zde, v tomto prvém místě své působnosti se naučil Zoroaster mnohému. Především si uvědomil, že nezáleží na množství slov, naopak, že mlčení působí častokráte daleko účinněji. Ve své desetileté osamělosti si na mlčení dokonale zvykl.  Mimoto viděl, že nesmí hned začít mluviti o příchodu pomocníka.  Lidé musí nejdříve dojíti k přesvědčení, že potřebují pomoci, prožitím, ať již vnitřního nebo vnějšího rázu. Teprve potom může jejich duchovní zrak obrátiti k svatému pomocníkovi. Tato zdrženlivost připadala Zoroastrovi mnohem těžší než mlčení. Jeho duše překypovala, takže by byl nejraději mluvil jen o tom, jehož měl lidem zvěstovat.

 Po nějakém čase opustil lidi, kterým pomohl k uzdravení, a jel dále směrem, který mu naznačil kníže Hafis.  Kamkoliv přišel, všude již byly vyklizovací práce a první pomocné služby skončeny. Setkával se s lidmi, kteří se pokoušeli zaříditi se, jak to šlo, s věcmi, které jim zbyly.

 Mluviti k těmto lidem bylo mnohem snadnější. Sklíčenost a malomyslnost, které podléhali, působila, že je mohl rychle přesvědčiti o jejich vlastní vině, kterou mají na pohromě. Schopnost čísti v myšlenkách lidí mu zde velmi prospěla. Mohl říci lidem právě to, co potřebovali a co odpovídalo jejich myšlení.

 Zanedlouho v něm viděli mudrce, věštce, a s důvěrou naslouchali jeho vyprávění. Duše se dokořán otvíraly, jakmile  začal mluviti o pomocníku, který přijde.

 Posluchače jímala až závrať, když ho slyšeli takto mluviti, když před nimi otvíral hlubiny vlastní duše. Nadšení, které uchvacovalo jeho, nadchlo také ostatní.

 Zprávy o jeho příchodu a jeho činnosti letěly před ním k nejbližší osadě. Touha lidí po co nejrychlejším setkání s ním, po tom, aby slyšeli o Věčném, o němž mluvil, byla nesmírná.  Setkával se ovšem také s takovými, kteří pochybovali, zda pomocník přijde ještě včas, aby také oni z toho něco měli. Neboť připravovatel cesty nemohl říci, kdy vytoužený pomocník přijde na zem.  Co je jim platný pomocník, který přijde možná až po třech - čtyřech generacích? Bylo by zbytečné se namáhat a chtít správně žít.

 Kdykoliv Zoroaster narazil na podobné myšlení, vzplál hněvem. Je možné, aby neviděli, že na každém jednotlivci záleží, a že musí udělati vše, co je v jeho silách? Nemá-li země klesnouti ještě hlouběji do bahna? Bez oddechu bojoval o tyto vlažné, aby je vyburcoval z jejich lenosti.  Jeho cestu zkřížili i takoví, kteří se vůbec neptali po pomocníkovi.

 "Tak jako tak nebudeme dlouho žít a ten krátký čas, který nám tady zbývá, již nějak přečkáme a uneseme, co na nás dolehne. Nepotřebujeme pomocníka."

 Zoroaster při takových námitkách jen s námahou dusil hněv, kterým plálo jeho nitro. Nadhodil vždy otázku, co očekávají po smrti.

 Odpověď bývala vždy tatáž:

 "Nic, zanikneme tak, jako zanikají naše květiny v zahradách." Jen málokteří se zmínili o Garodemaně, do které doufali přijít. Co však toto blažené místo jest, nedovedli říci ani oni.

 Tu si Zoroaster uvědomil, že se musí vrátiti se svými výklady daleko nazpět. Musí lidem vyprávěti o vzniku Anramainyua a jeho ohavných pomocnících, aby konečně poznali, komu slouží.

 Podle způsobu, jakým přijali tuto zprávu, připravovatel cesty poznal, že je nyní na správné cestě.

Trpělivě a neúnavně pečoval o lidi, dříve než mohl mluviti o novém.  Na některých místech pobyl hodně dlouho, protože měl práce víc než dost. Oba své sluhy zatím vycvičil a oni mu pomáhali. Již dávno učili s ním, ale mluvili jen o tom, co museli všichni znát. Zvěstovati nové nesměli.

 Malí pomocníci bývali jako dříve jeho nejlepšími pomocníky a přáteli, ať se zdržoval kdekoliv. Ukazovali mu cestu k novým osadám, chtěl-li jíti dále.

Podle zásob a podle peněz Hafise, rokutálely, poznal, že projíždí zemí již mnoho let.  Připadal si jako rozsévač, který by chtěl radostně rozsévati, ale který si musí napřed připraviti půdu.

 Jeho putování od osady k osadě se stále podobalo radostnému průvodu. Zřídkakdy byl viděn nerad, většinou již z daleka mu chodívali lidé naproti s radostí a nedočkavostí.

 Že je zaslíbeným Zoroastrem, lidem neříkal. Jmenoval se ovšem tak, ale lidé to považovali za jeho jméno a nepřemýšleli o tom víc.

 S v ů d c e

 Tu jednoho dne přišel do krajiny, kterou před několika lety navštívil. Bylo to jedno z těch měst, kde pomáhal po velikém zemětřesení. Nalezl veselé lidi, plné napjatého očekávání. Jejich pole nebyla sice obdělána, chaty byly poloprázdné, ale oživovala je zvláštní radostnost.

 Jakmile ho poznali, nahrnuli se k němu:  "Pane, máme pro tebe radostnou zprávu. Považ, navštívil nás zaslíbený Zoroaster a přinesl nám novinu, že Saoshyant přijde ještě letos. Řekl nám, že se máme v radosti připraviti, neboť nás vezme všechny s sebou do Garodemany. Nemáme se zdržovati pracemi, které nejsou zrovna nezbytně nutné. Již zde dole si máme zvykati na život plný radosti a štěstí , abychom snáze přivykli blaženosti, která panuje tam nahoře."

 Zoroaster vyslechl zprávu poděšen. Co měl na to říci? Místo odpovědi zvedl ruce a začal se hlasitě modliti. Ve své bídě volal o pomoc k Ahuramazdovi.

 "Ahuramazdo, vládce nebe a země! Vzhlédni na tento zbloudilý lid. Smiluj se nad nimi, neboť já tu nemohu pomoci! Někdo jiný zasel setbu do půdy, kterou jsem připravil. Zlá setba vzklíčila a žeň přinese zkázu. O, Ahuramazdo, slyš mé úpěnlivé volání: pomoz!"

 Lidé naslouchali modlitbě jako zkamenělí. Na mnohé zapůsobila hlubokým dojmem.

 Uvažovali. Bylo by možné, že byl u nich opravdu nepravý připravovatel cesty? Podle čeho to měli poznat? Bylo pohodlnější pokračovati dále tak, jak začali.

 Nepřijde-li Saoshyant ještě letos, budou ovšem trpěti nouzí, protože se nestarali, co budou jíst. Dobytek porazili, a jejich pole leží ladem. Ani pomyslet na to nesmějí. To by bylo příliš kruté.

 Zoroaster se snažil promluviti si s jednotlivci, ale viděl, že není možné, dostati se mezi tolika lidmi ke slovu.  Jakákoliv snaha by byla marná.

 Upustil od bezúčelného domlouvání a hleděl co nejrychleji dohonit falešného Zoroastra.

 Kam přišel, všude našel stejné radostné opojení, tutéž lenost, stejnou zhoubu smyslné rozkoše, která na mnoha místech vyvrcholila v úplnou zkázu. Svůdce jim dovolil dělat všechno, po čem bažili.

 Zoroaster se nikde nezdržel, chvátal, jen aby rychle dostihl svůdce. Cestou se modlil, prosil o správná slova, kterými by ho donutil opustit pole, toužil, aby se mohl prokázati hodným sloužiti svému Pánu.

 Častokrát se mu zjevil jeho světlý pomocník a napomínal ho k trpělivosti.

 Proč to připustí Ahuramazda?" žaloval Zoroaster zoufale.

 Světlý odpověděl velmi vážně:

 "Nepřísluší ti, abys po tom pátral. Všechno, co Bůh dopustí, má svůj účel. Také to se jednou dovíš."

 Opět se dostal Zoroaster do osady, kde mu oznamovali radostnou novinu. Tu se již nemohl ovládnouti a zeptal se:  "Odkud víte, lidé, že ten, který vám to řekl, jest skutečný Zoroaster? Vizte, také já jsem připravovatelem cesty.

 Lidi se dali do smíchu a odpověděli:

 "Ty jsi byl již dříve u nás a mluvil jsi s námi o bozích, ale nikdy jsi se nezmínil, že jsi Zoroaster. Ten druhý nám to upřímně pověděl hned, když přišel. Proto mu také věříme."

 Zoroastrovi přejel mráz po zádech.

 Což to byla zase jedna chyba, že měl svůdce tak lehkou hru? Měl se snad lidem prohlásit? Všechno se v něm vzpouzelo vykládati těmto lidem o významu jména. Nyní nahlédl, že to byla nemístná skromnost. Měl říci, kdo jest, měl se ohlásiti jako sluha Boží.

 Byl zkrušen, že ani neodpověděl a jel mlčky dále. Cestou se opět dovolával světlého pomocníka a chtěl mu vše říci. Leč marně, světlý se neukázal. Sám musel proniknouti zdí, kterou si nastavěl vlastními myšlenkami.

 Bylo zaručeně správné, že mluvil s lidmi nejdříve jen o bozích, ale pak jim měl říci:  "Jak víte, byl nám zaslíben připravovatel cesty, který má zvěstovati Saoshyanta. Tento Zoroaster jsem já. Bůh mne obdařil touto milostí."

 Jistě by mu byli všichni uvěřili. Teprve ten druhý, který se vetřel do jeho poslání, vytlačil jménem, jež si neoprávněně přisvojil, jeho - bezejmenného. Teď, když bylo příliš pozdě. Najednou však věděl, jak to má dělat.

 Příliš pozdě? Ne, nikdy! I kdyby měl s Anramainyuem sám podniknouti boj, musí tak učiniti. Síla Nejvyššího Boha zvítězí!

 Nové prožití, drásavá bolest a nové zocelení pro jeho poslání. Nedával pozor na cestu, až najednou se před ním zajiskřilo. Vzhlédl a spatřil maličkého pomocníka, který horlivě ukazoval na druhou stranu.

 Zoroaster pochopil. Svůdce změnil směr své cesty.

 Zanedlouho se setkal pravý připravovatel cesty se samozvancem.

 "Slyšel o tobě," pravil maličký důležitě, " a dostal strach. Ale to je vždycky tak, temno se bojí světla. Chce se vyhnouti setkání."

 Po dlouhé době se Zoroaster srdečně zasmál. A tento smích přetrhal neviditelná pouta, která ho tísnila a skličovala. Skoro se těšil na setkání.

 Vroucně se modlil k Ahuramazdovi. Úpěnlivě prosil světlého o přispění a s novou odvahou se chtěl vrhnouti do boje. Ale maličký zvedl vrásčitou snědou ručku:  "A na nás jsi už zapomněl?" tázal se vyčítavě. "Budeš nás potřebovat, abychom tě chránili proti falešnému hlasateli a jeho útoku. Nezhrdej námi a naší pomocí."

 Zoroaster upřímně ujišťoval, že nikdy nepochyboval o úslužnosti maličkých. Jak často je volal, jak často mu pomohli. Skřítek ustoupil stranou a Zoroaster mohl jeti dále.  Cestou sdělil oběma sluhům, co je čeká. Již dlouho nebyli spokojeni s chováním svého pána. Zazlívali mu, že nevystupoval proti lžím a nepotíral je.

 Až nyní pochopili, proč otálel. Chtěl rozšlápnouti hadovi hlavu a teprve potom se chtěl pokusiti hojiti rány hadem zasazené.

Blížil se k osadě. Nikdo je nevyšel uvítat, jako je vítali na jiných místech. Zajeli mezi chaty, ale nikoho nebylo vidět.  "Kdepak jsou všichni?" prohodil Zoroaster polohlasně.  Hned tu bylo několik mužíčků a ukazovali horlivě na jednu z největších chat. Zoroaster seskočil a koně a vyzval sloužící, aby učinili taktéž.

 "Zdá se mi, že nám nejsou zdejší lidé přátelsky nakloněni," prohodil. "Jeden z vás musí proto zůstati u koní a druhý může jíti se mnou."

 Tu ho sluha upozornil, že o jeho příchodu zde nikdo neví, protože teprve cestou se rozhodli změniti směr a je očekáván v jiné osadě. Že ho zde nikdo nevítá, to ještě není známkou nepřátelství.

 Hlasité výkřiky se ozývaly z chaty označené maličkými, zněly radostně, ale Zoroastrovi se zdálo, že jeho ucho vnímá kromě veselého volání ještě ošklivý spodní tón. Krátce rozhodnut otevřel dveře, které byly pouze přivřené, a vešel dovnitř.  Několik hlav se po něm otočilo, ale v sešeřelé místnosti ho nikdo nepoznal. Nepochybně se domnívali, že přišel ještě nějaký opozdilec, a víc si ho nikdo nevšímal.  Mezi klubkem lidí na vyvýšeném místě, pravděpodobně na kamenu přikrytém látkou, stál muž, který hlasitě a pánovitě promlouval ke shromážděným.

 Byl se Zoroastrem asi stejného stáří, ba i celý zjev jevil jakousi podobnost. Jeho šat byl nesporně okázalý. Na prsou a na zádech se třpytilo zlatem vyšívané znamení Mithrovo. Za ním stáli dva mužové a drželi v rukou napjatou vyšívanou látku.

 Vtom zvedl řečník ruku a ukázal na znamení, která zdobila přikrývku.

 "Podívejte se," zvolal, "to je moje osvědčení. To jest znamení Saoshyantovo. Jsem jeho připravovatel cesty a smím vám zvěstovati, že v několika měsících přijde, aby odvedl s sebou do Garodemany ty, kteří toho zasluhují."

 Blažený povzdech zavanul místností. Všichni se domnívali, že si zasluhují tohoto vyznamenání. Kdo vylíčí jejich zděšení, když se jasný, klidný hlas otázal:

 "A kdo si to zaslouží?"

 Nežli mohli překvapení posluchači odpovědět, řečník pokračoval:

 "Tady mluvím já! Kdo se to opovažuje přerušovat?"

 Bez dlouhého rozmýšlení odpověděl Zoroaster hlasem, který se rozezvučel nad shromážděním jako jasný hlas zvonu:

 "Já, skutečný Zoroaster!"

 Jako když blesk zčista jasna udeří do shromážděných, rozprchli se na všechny strany. Dali se do křiku, aniž věděli proč, jako by byli zachváceni něčím nevysvětlitelným.

Přisuzovali to vetřelci a zaujali proti němu hrozivý postoj.  Ten však zůstal klidně stát, útočníci ucouvli zpět. Zdálo se jim, že ho obklopuje jasná záře světla, mohlo to být sotva co jiného, než světlá mlha. Nicméně nikdo se ho neodvážil dotknouti. Zmatek vzrůstal. Samozvaný Zoroaster štval a popichoval muže k útoku.

 Znovu se rozezvučel Zoroastrův hlas, který přehlušil všechno pobouření.

 "Slyšte, mužové, pohleďte na mne! Mne přece znáte. Přišel jsem k vám na příkaz Ahuramazdův, abych vám pomohl ve vaší bídě, převeliké bídě. Což se na mne již nepamatujete?"

 Ano, znali ho, jeden po druhém to potvrzovali. Styděli se, že chtěli ublížiti svému dobrodinci.

 Jakýsi hlas starého muže zvolal:  "Ty jsi to, který v nás probudil touhu po Saoshyantovi. Kdybys nás byl neučil, nikdy bychom nebyli porozuměli radostnému poselství, které nám dnes přinesl připravovatel cesty."

 "Jak víte, že tento muž je připravovatelem cesty?" tázal se Zoroaster břitce.

 "On sám to říká, pane," volali blaženě.

 "A vy mu věříte? Pohleďte na mne. Já, kterého znáte, vám pravím : Já jsem Zoroaster, sluha Saoshyantův. Teď tu stojí slovo proti slovu. Komu věříte nyní?"

 Mužové se rozpačitě dívali jeden na druhého. Zde stál muž, kterého znali, jehož milovali a k němuž cítili důvěru. Věděli, že není lhář. Avšak ten druhý má osvědčení Ahuramazdovo. Byla to ošklivá situace, která pohřbila jejich štěstí. Než se některý z nich vzchopil k jasnější úvaze, začal mluviti muž, stojící dosud  na vyvýšeném místě. Oproti Zoroastrovu klidnému hlasu zněla jeho slova překotně a mluvil příliš hlasitě:

 "Nedejte se zaslepiti někým, kdo vás chce jenom splésti. Co tehdy pro vás udělal, byl by udělal kterýkoliv sluha knížete. Byl Hafisovi k službám a dostal za svou práci zaplaceno. Nejste mu tedy povinováni zvláštní vděčností.  Kdyby byl Zoroastrem, byl by vám to jistě řekl již tenkrát."  Ach ano, neblahé mlčení. Zoroaster nerozuměl již sám sobě. ---

 Mužové zakolísali. Někteří věřili Zoroastrovi, jiní se přiklonili k podvodníkovi. Co říkal, vyznívalo rozumně a přesvědčivě. Jeden ze starších mužů se otočil k připravovateli cesty a pravil:

 "Pane, tento muž zde říká, že Saoshyant přijde během několika měsíců. Ale ty jsi nám řekl, že neznáš dobu, kdy přijde. Představuji si věc následovně:

 Chce-li některý pán něco oznámiti, pošle nejdříve jednoho sluhu, aby jeho vůli uvedl všeobecně ve známost. Za nějaký čas pošle za ním druhého, který má zprávu doplniti a objasniti. Oba jste služebníky Ahuramazdovými, kteří jsou posláni zvěstovati pomocníka."

 Moudrost těchto slov zapůsobila na všechny. To bylo ohromné východisko ze situace, která nebyla nikomu příjemná. Podvodník se smál.

 "Dobře jsi to řekl, starče. Je vidět, že kdo dovede správně používati rozumu, vždycky předčí ostatní."

 Zoroaster byl zdrcen. Proti takové chytrosti byl bezmocný. Jeho duše si dodávala zoufale odvahy. I když je vinen vším neštěstím, není to jen jeho věcí, ale jedná se tu o svatou věc Ahuramazdovu. Kéž by Bůh seslal pomoc.

 Přišla ze strany, odkud ji nečekal. Jindy tak nemluvný sluha Zoroastrův byl rozhněván jednak napadáním svého pána, jednak pro věc samu. A tento hněv v něm probudil výmluvnost.

Neúmyslně, jako by hnán neviditelnou mocí, zahřměl:  "Co ví ten váš Zoroaster o pomocníkovi? Zná toho, o kterém říká, že ho poslal?"

 "Dosud nám o něm neříkal nic, kromě toho, že Saoshyant přijde a vezme nás všechny s sebou do Garodemany." 

"Tedy dobře, ať mluví nyní. Já budu první, který před ním skloní koleno, budou-li jeho slova odpovídati skutečně pravdě."

 Sluha, kterého nikdo neznal, mluvil hbitě a živě. Lidé nevěděli, že přišel se Zoroastrem, a považovali ho za zvědavce ze sousední osady. Také samozvanec se dal oklamati, ačkoliv sluha úmyslně nezavdal podnět k omylu.

 "Než promluvím, ať odejde z této místnosti muž, který si říká, že je připravovatelem cesty," žádal.

 To nebylo moudré, protože posluchači začali nyní volat:  "Jste-li oba sluhové jednoho pána, pak může s klidem vyslechnouti, co budeš povídat. Stejně to nebude pro něho novinkou."

 Protože tento názor byl všeobecný, podvolil se a nedovolil si už něco namítnouti. Zaujal vyzývavý postoj a začal:  "Mužové, slyšte! Mám vám vyprávěti o zaslíbeném. Je to veliký, urozený pán, který přijde mezi vás jako kníže. Není vám cizí. Pochází z téhož národa jako vy. Jest synem knížete Ara-Masdaha, jak vám bylo již dávno zaslíbeno."

 Lidé začínali jeviti nepokoj. Zoroaster mlčel. Věděl, že musí vyčkati vhodného okamžiku a ten mu ukáže vyšší ruka. 

"Je v mých slovech pro vás něco nového, mužové? Mám za to, že toto proroctví je všeobecně známo. Nuže, přijde k vám syn vašeho knížete. Nikdo nezná národ tak dobře jako ten, který je s ním stejného druhu. Povede vás k blaženosti a doprovodí vás do věčných zahrad.  A proto vám pravím: připravte se na jeho příchod! Chce vás vésti k radostem a již teď máte míti radost z jeho příchodu. Chce vás vésti! Odhoďte od sebe všechno, co je vám nepříjemné nebo co vás tíží. Zapomeňte na vše, co vás kormoutí nebo co vás bolí. Práci nechte stranou, není třeba, abyste ještě pracovali.

 Dříve než by mohla dozráti žeň, kterou jste chtěli nyní zasíti, bude zaslíbený mezi vámi. Nadarmo by zápolení s nástroji vysílilo vaše ruce. Radujte se, neboť spolu s ním vejdete do věčných zahrad radosti!"

 Umlkl, nenapadlo ho už nic jiného, co by jim mohl ještě říci, aniž se příliš obnažil před Zoroasterem.

 Vtom přerušil Zoroaster mlčení:  "Mužové! Slyšte nyní také mne! Co tento muž zde vám vykládal, jest snůška lží,a proroctví je nesprávně pochopené."

 Podvodník se chtěl brániti. Ale jistý muž ho okřikl:

 "Buď ticho! On tě nechal také mluviti a čekal, až jsi se vymluvil. A tvoje řeč nebyla věru nic zvláštního."

 Několik posluchačů se zasmálo pronesené poznámce a smích viditelně otřásl sebevědomím podvodníka.

 "Kliď se odtud, ty falešný hlasateli," vyzval ho sluha, který se vmísil do davu.

 "Ano, klid se odtud, připravovateli cesty," volali nyní také všichni. Chtěli slyšet, co bude povídat ten, jehož znali z dřívějška.

 A Zoroaster pokračoval dále:

 "Je vám zaslíben syn Ahuramazdy, Syn Nejvyššího Boha. Jen pro lásku Boží a jeho slitování sestoupí dolů na zem pomocník a opustí nádheru svých sedmi nebes. Přijde-li v pozemském těle jako kníže nebo jako prostý muž, je úplně bezvýznamné proti veliké, nepochopitelné oběti, kterou tím Syn Boží přinese lidstvu.  Klesající zemi, stvoření poskvrněnému lidskou vinou, přinese ještě jednou Světlo a Pravdu. Ale přinese s sebou také soud.  Lidé, slyšíte to? Syn Boží bude také soudit! Či myslíte, že by to mohl být Bůh, kdyby všechny hříšníky bez rozdílu zavedl spolu s několika dobrými lidmi do Garodemany? O ne, pečlivě roztřídí, kdo je toho hoden a kdo ne. Každý musí sklidit, co zasel.

 Uvažujte: máte třeba souseda, který vás podvedl, který vás o něco připravil."

 Podle myšlenek lidí Zoroaster jasně viděl, že uhodil na správnou strunu. Proto se zdvojenou horlivostí pokračoval dále:

 "Co soudíte, bylo by vám lhostejné, kdyby tento hříšník měl stejně s vámi žíti ve společném blaženství?"

 "Máš pravdu, Zoroastře," souhlasili někteří přesvědčení, "v tom by nebyla spravedlnost."

 "A Ahuramazda je spravedlnost, neboť On je Bůh!" zvolal Zoroaster nadšeně do shromáždění.

 "On je však také Pravda! Před Ním neobstojí žádná lež!

Pamatuješ se ještě, ty šalebníku, jak jsi ke mně jednou přišel, tenkrát, když jsem ještě hledal Zoroastra, a jak jsi mi řekl, že ty jsi ten hledaný? Stačilo několik slov, a zahnal jsem tě z bojiště. Také nyní k tomu stačí jen několik slov.

 Tak jako se neodvažuješ vysloviti svaté jméno, tak se také neodvážíš modliti se k Ahuramazdovi. Pokusíš-li se o to přece, zasáhne tě spravedlivý trest."

 "Ať se podrobí zkoušce! Ať se modlí!" křičel dav v divokém zmatku.

 Většina lidí byla již přesvědčena, že muž je podvodník.  Chtěli se však dověděti, co bude dále. 

Samozvanec sebou škubl a nafoukl se, pak řekl:

 "Nemodlím se na rozkaz, modlitba je mi příliš posvátnou."

 Někteří mužové se dali do smíchu. To byli ti, kteří si byli naprosto jisti, že mají co činiti s podvodníkem.

 "Budu se tedy modliti já," zazněl v tom jasný Zoroastrův hlas. Zvedl ruce a začal:

 "Ahuramazdo, Věčný, všudy přítomný Bože! Vidíš také nás v této chvíli."

 Na okamžik se odmlčel, slova zapadla do rozechvělých duší jako žhavé jiskry.

 "Děkuji ti z celé duše, že jsi vložil do mých úst slova plná síly, kterými jsem mohl dokázati mužům, že by byli málem uvěřili podvodníkovi.

 Zbav nás tohoto služebníka Anramainyuova, aby duše shromážděných Ti mohly svobodně sloužiti!"

 V místnosti se rozhostilo posvátné ticho, přerušované jen tu a tam tichým povzdechem. Ani jeden již nepochyboval.

 Podvodník chtěl sestoupiti z kamene a opustiti místnost, když v tom nabyl jeho zrak skleněného lesku. Díval se ztrnule na jedno místo a pak se z jeho hrdla vydral křik:

 "Dejte pryč ten kříž, nemohu ho snésti. Pohled na něj mne mučí."

 Zadívali se na místo, na které ukazoval. Všem se zdálo, jakoby viděli zářící zlatý kříž vznášeti se nad Zoroastrem.

 Zoroaster byl hluboce dojat.

 "Ó zářný Reku, tvoje znamení!" zaplesal hlasitě, zatím co druhý muž sténal: "Dejte pryč ten kříž, usmrcuje mne."

 Zavrávoral, sáhl si na srdce a zhroutil se mrtev k nohám nejblíže stojících. Nelze vylíčiti vzrušení, které se zmocnilo lidí.

 Zoroaster odešel ven a přenechal mužům, aby mrtvolu někam zanesli. Nechť ji zanesou na některou věž mlčení, jaké byly u každé větší osady, a hodí ji za pokrm dravým ptákům.

  Neskonalá vděčnost, kterou cítil, ho nutila k modlitbě, v níž by vyjádřil své city. Pak se dostavilo lehké zklamání. Podvodník byl člověk z masa a krve a on pevně věřil, že má co dělat s nějakým zlým duchem, ne-li dokonce se samotným Anramainyuem.

 Leč toto zklamání zmizelo tak rychle, jak přišlo, vystřídáno citem díků a velikého štěstí. Jak velice mu bylo ulehčeno vítězství a jak velkolepě mu Bůh pomohl.

 Vtom k němu přistoupil sluha:

 "Zoroastře, mužové se ptají, zda bys nešel s nimi někam ven a nevyprávěl jim o Ahuramazdovi a o Saoshyantovi. V místnosti, kde se odehrála ta strašlivá scéna, tě o to požádati nechtěli. Mají opravdu velikou touhu tě slyšeti."

 Připravovatel cesty prosbě vyhověl.

 Radostně vypravoval, ba nezamlčel ani svoje provinění, spočívající v tom, že jim už při prvé návštěvě u nich neoznámil, jaký vysoký úkol mu byl svěřen. Nezapomněl ani na ně a pokáral je dosti nevybíravými slovy, že pro svou lehkověrnost by byli málem padli za oběť podvodníkovi.

 Tím si naklonil jejich srdce docela. Ačkoliv si toho nebyli vědomi, vyciťovali proud, který vycházel od Zoroastra a umožňoval jim snadnější pochopení.  Zdálo se jim, že již napřed ví, na co se ho chtějí zeptati. A každá jeho odpověď v nich vyvolávala nové otázky. Byla to překrásná práce. 

V Mursovi, jak se jmenoval sluha, který se tak najednou rozpovídal, mu vyrůstal zdatný pomocník.   Mursa tím, že v rozhodném okamžiku uposlechl vnitřního hlasu, aby promluvil, navázal spojení se světlými výšinami a toto spojení nebylo už přerušeno.  Byl zřejmě veden, i když jiným způsobem než Zoroaster. U Mursy se všechno klonilo převážně k pozemskému, praktickému, takže právě tím tvořil cenný doplněk k Zoroastrovi.  Ujímal se vlažných duší nejméně pohyblivých, vykládal jim den co den se stejnou trpělivostí jedno a totéž.

 Zanedlouho zpozoroval, jak tu a tam vyšlehlo v duších světélko poznání, rozhořelo se jeho přičiněním v plamének a byl tak učiněn krok dopředu. V duších, o které tak usilovně zápasil, již nikdy neuhaslo světélko poznání jednou zanícené.

 Tak vykvetla za čas z neblahé setby bohatá žeň, velkolepý vzrůst. Najednou si Zoroaster uvědomil, že se musí rozloučiti s tímto krajem, že musí také navštíviti jiná místa, kudy vedla cesta falešného proroka, aby zahladil stopy jeho činnosti.

 Oznámil to mužům a oni pochopili. Jeden z nich myslel dokonce ještě dále.

 "Podvodník je mrtev," pravil. "Přijdeš-li do některé osady, kde lidé na jeho popud propadli neřestem, jak by se bylo málem stalo také i nám, shledáš, že lidé setrvají raději ve svých špatnostech, než aby ti uvěřili.

 Myslím, že by někteří z nás měli vyraziti o několik dní před tebou a pověděti jim, co se u nás stalo. Viděli jsme, jak Ahuramazda, Věčný Bůh, ztrestal rouhače."

 Tento návrh se všem líbil. Mluvčí si vybral své průvodce mezi chudými i bohatými, vzal sebou staré i mladé, aby tu byl z každé třídy jeden, který by mohl podati svědectví.

 Zoroaster zde již dlouho nevydržel.  Netrpělivě počítal zbývající dny a pak s Mursou a druhým sluhou ujížděli odtud.

P o m o c   v   n o u z i

 Nesmírná radost naplňovala Zoroastra, který směl tak jasně prožíti, že dobrota Ahuramazdova obrátila k dobrému i to, co opomenula lidská nevědomost. A tato radost mu umožňovala, že důvěřivě a odhodlaně šel vstříc těžkému úkolu, který měl před sebou.

 Pravda, že bude tak těžký, to si nepředstavoval.  Bylo smluveno, že poslové povědí a dosvědčí, co se u nich stalo, a pak že pojedou zase dále. Nepovažovali se za dosti zralé, aby mohli poučovati jiné. To chtěli přenechati připravovateli cesty a Mursovi.

Tak se stalo, že v osadě, do které dorazili,  nenašli už nikoho ze skupiny jedoucí před nimi.  Obyvatelé se jevili jako stádo opuštěných dravců. Pobíhali sem a tam, bědovali a naříkali. Všude stály hloučky, ve kterých se přetřásalo strašlivé neštěstí.

 Ani na chvíli nezapochybovali, že výpovědi poslů se zakládají na pravdě. Nejlepší z nich již dávno horlili plamennými slovy proti vzmáhající se mravní zkáze, lenosti a nepoctivosti.

 Stále jasněji si uvědomovali, že připravovatel cesty, který chce vésti lidi takovými cestami, nemůže být ten pravý. Nyní, když poslové potvrdili jejich názor, začali se dovolávati slyšení, leč marně.

 Lidí se zmocnilo zoufalství.

 "Všechno je ztraceno, my se už nemůžeme změnit," volali někteří, zatímco jiní říkali: "Žně jsou ztraceny a dobytek též. Hledíme vstříc nejstrašnější bídě. Užívejme proto času, který nám zbývá. Potom ať přijde, co přijíti má."

 K těmto lidem přišel Zoroaster nikoliv jako nositel nebeské blaženosti, kterým vlastně byl, nýbrž jako hlasatel hrůz.

 Chtěl-li promluviti, okřikovali ho:  "Bud ticho, nech si svoje moudrosti, nechceme je slyšet!"  "Tvoje slova jen nadarmo zvětšují naši bídu!" nebo  "Mlč! Neber nám ještě to poslední, co máme. Nechceme nic slyšet."

 Tu začal Zoroaster vyhledávati ty, o nichž věděl, že smýšlejí dobře, shromáždil je kolem sebe, vypravoval jim a učil je. Především se s nimi modlil za všechny zbloudilé. A v modlitbě se otevřel jeho zrak a on mohl nahlédnouti, že chce-li pomoci těmto lidem, musí jim nejdříve pomoci pozemsky.

 Slyšel hlas, který mu říkal:

 "Zoroastře, přemýšlej! Najdeš muže, který zápasil s protivníkem. Krvácí z mnoha ran, ztratil veškerou chuť k životu, protože ztrátou krve příliš oslábl. Jak se zachováš? Budeš mu napřed domlouvati, jak je ohavné se s někým bít? Budeš mu slibovati, že vystříhá-li se v budoucnosti boje, neutrží vícekráte zranění?"

 Zoroaster přemýšlel a porozuměl. Vyzval muže, kteří byli stále u něho, aby zavolali také ostatní, že se chce pokusiti zmírniti jejich bídu.

 Přišli všichni, i když se obávali, že nebude s to jim pomoci. Vyptal se jich, jak dlouho už leží jejich pole ladem. Odpověděli, že od posledních žní.

 "Ale pak je pomoc ještě možná!" volal připravovatel cesty radostně. "Pošlete do osady, ze které jsem právě přišel a požádejte, aby vám přispěli silní mužové na pomoc. Spolu s nimi se dáme všichni do práce, obděláme pole a narychlo osejeme. Tak se dá zachrániti ještě druhá sklizeň. Lepší míti něco než nic."

 Dívali se užasle na Zoroastra, nemohouce věřit v jeho slova.

 "A ty si myslíš, že by nám cizí lidé přišli na pomoc? Proč by to dělali?"

 "Z vděčnosti, že ušli témuž osudu," odpověděl Zoroaster vážně. Na to se vydalo několik starších mužů spolu s Mursou do sousední osady, aby lidé věděli, že poslové přicházejí od Zoroastra.

 S pracemi začali ihned. Každý se chtěl rozběhnouti ke svému poli, ale Zoroaster to nedovolil. Nejdříve si prohlédl všechna pole, která se měla obdělat a potom nařídil, že budou pracovati všichni společně podle plánu.

 Ačkoliv vůbec nerozuměl polnímu hospodářství, řídil postup práce podle vnuknutí, které přijímal shůry. Cítil, jako by s ním stále kdosi chodil, kdo mu nejen říkal, co má dělati nejdříve, ale který mu také ukazoval lepší hmaty rukou, takže mohl lidem ukázat, jak si mají při práci počínati.

 Podřídili se. Zpočátku sice pracovali, aby si svým odporováním neodpudili tohoto posledního zachránce, ale v duchu reptali. Teprve později začínali chápat, jak to mínil, a shledávali správnost jeho rozkazů.

 Nyní také přišli vyprošení pomocníci. Byl to hezký zástup mužů. S radostí, s jakou se chápali díla, dokázali daleko více, než byli zvyklí. Jejich výkonnost pobídla malátné, zlenivěné muže, kteří už odvykli veškeré práci.

 Pole se rozléhala veselým zpěvem příchozích. V radostném prozpěvování šla práce rychle od ruky. Vysoké a hlubší tóny se střídaly v určitém rytmu, zalíbily se domácím lidem a záhy se jim naučili, vypozorovali, že jejich malátnost z nich rázem spadla. Píseň jim vrátila radost.

 Večer co večer mezi sebou mužové rozprávěli a jejich hovor se stále vracel k oné veliké události, která se odehrávala v jejich osadě. Konečně se Zoroaster dočkal i toho, že mohl do zkypřené, připravené půdy v duších místních obyvatelů rozhoditi setbu nebeských výšin.

 Večer pak, když rozmlouval pod hvězdnatou oblohou s Ahuramazdou, byla jeho modlitba jediným chvalozpěvem díků.

 "Ach, Všemohoucí, Nejdobrotivější, Veliký Bože! Jak velkolepé je toto všechno! Stavíš cesty tam, kde lidský zrak je slepý. Jakou pomoc nám dáváš, již my lidé nedovedeme vůbec pochopiti."

 A z těchto slov, která se mimoděk stále vracela na jeho rty, vznikla píseň, které naučil muže.

 Píseň chvály Ahuramazdovy, první verše, které vyslovili lidé v oné krajině. Měli rádi svoji "píseň" a zpívali ji při práci na nápěv, kterému se naučili nedlouho předtím od svých sousedů.

 Ale Zoroaster se nestaral pouze o pole. Vybral muže, kteří nemohli vykonávati těžké polní práce a poslal je, aby skoupili po okolí mladý dobytek.

 Pro tento účel musel každý odevzdati, co měl. Zato dobytek byl majetkem všech. V tom byla záruka, že i ti nejchudší nezůstanou bez mléka, a že později dostanou maso i kůže.  Budou-li mužové rozumní, majetek pomalu vzroste. Pole byla zatím obdělána, rozdělena a opět odevzdána jejich dřívějším majitelům. Byla připravena k osetí.

 Tu Zoroaster zde již déle nevydržel, hnalo ho to dále. Věděl, že jeho poslové mu připravili další cestu, ale to nejtěžší na něho teprve čekalo.

 Zmínil se mužům, že tam najde pravděpodobně ještě větší bídu, protože pole tam přirozeně leží ještě déle ladem než zde. Pak se odmlčel a rozhlédl se pátravě kolem sebe. Čekal.

 A lidé porozuměli němé otázce. Z obou obcí se přihlásilo několik lidí, kteří měli za to, že se zatím doma bez nich obejdou, a nabídli se, že půjdou vrátit pomoc jiným, tak jako jim bylo pomoženo.

 "Jsem opravdu rád, že jste porozuměli i bez poučení," pravil Zoroaster, "teprve nyní vidím, že moje slova našla ozvuk ve vašich srdcích."

 Vydal se na cestu, doprovázen větším počtem pomocníků.  Mužové šli pěšky a on a jeho průvodci jeli napřed. Bylo to tak lépe, neboť postrašení lidé nebudou vidět v přicházejících pomocnících nadbytečné jedlíky a neodradí je to.

 V nejbližší osadě, kam dorazili po celodenní jízdě, to vyhlíželo beznadějně. Chaty rozpadlé, ze všech koutů čpěla špína. Ani mrtvé již nenosili do hor. Hladovějící lidé k tomu již neměli sil.  Hleděli tupě před sebe, jako by světlo rozumu ve všech pohaslo. Jak to jen bylo možné?

 Zoroaster se zamyslel a začal počítat, jak je to asi dlouho, co jel poprvé touto cestou. Ani ne dva roky. A ve dvou letech tato spoušť!

 Kdyby nic jiného nenasvědčovalo, že učení nepravého hlasatele pochází od zlého, tedy tato zkáza by tomu musela nasvědčovati a přesvědčila by každého. Ubožáci klesli zatím příliš hluboko, než aby to mohli ještě poznat.

 Zoroaster uvažoval. Co má dělat? Kdyby zde chtěl trvale pomoci, ztratil by zde mnoho drahocenných sil a chvil, ba měsíců, o které by připravil ostatní. Má tyto zbědované lidi zanechati jejich osudu?

 Večer se v dětské důvěře svěřil se svojí bolestí Ahuramazdovi:

 "Ó, Pane, nevím, co mám dělati. Ty však to víš. Ukaž mi, jaká je tvoje vůle a uposlechnu neprodleně."

 Ráno věděl, co se má státi. Pomocníci dorazili. Přikázal, aby rozbili ležení venku mimo osadu, aby alespoň v noci se nemuseli stýkati s obyvateli. Pak s nimi rozmlouval.

 Vyložil jim, že jen práce nejhrubšího druhu, prováděná s neúnavnou trpělivostí zde může ještě něco zachrániti. Prosil je, aby se ujali této práce, kdežto on a Mursa pojedou dále.

 Souhlasili ihned, prosili jen o pokyny, co mají dělat.  Radil jim, aby se jedna skupina dala ihned do obdělávání polí. Kdyby na všechno nevystačil čas, aby zpracovali alespoň část nejúrodnější půdy a tak zachránili ještě něco z letošních žní.

 "Ahuramazda, kterému tím sloužíte, požehná práci vašich rukou a pole vydají tak bohatou sklizeň, jako nikdy před tím," sliboval Zoroaster.

 Zbývající lidé nechť se ujmou lidí a chat. Mají se postarati o odklizení mrtvol a vyčištění špíny, postaviti nové chaty a zaříditi je, přidržovati lidi, aby chytali zvěř a sbírali jahody a jiné ovoce.

 "V této bohaté krajině nemusí nikdo trpěti hladem," pravil, "není-li lenoch."

 Tak bylo i zde vše co nejlépe zařízeno a Zoroaster chtěl jíti dále. V tom ho jeden z jeho pomocníků zadržel:

 "Pane, uvažoval jsi také o tom, že necháš-li nás všechny zde, nezbude ti nikdo pro jiná místa?"

 "I na to jsem myslel, ale nemohu z vás nikoho vzíti sebou, zde jest vás nezbytně třeba. Čeká na vás veliký kus práce. Ahuramazda mi už nějakého pomocníka jistě pošle, pevně v to doufám."

 Mužové, kteří si na něj zvykli, sledovali ho toužebně očima. Práce zde bude mnohem těžší, nebude-li on při nich. Měli však píseň, měli vědění o Saoshyantovi. Vděčnost a radost byla vzpruhou jejich konání a při práci se vzájemně utěšovali.  A Zoroaster, který v myšlenkách prodléval dosud u těch, jež právě opustil, ujížděl vstříc novým nešťastníkům.

 

D u š e   s e   o t e v í r a j í

 Nejbližší osada před nimi ležela pustá a lidmi opuštěná, a přece mu zatanul ve vzpomínkách obraz tohoto kdysi jedinečně vzkvétajícího místa. A nyní kamkoliv se podíval, všude rozvaliny a spoušť. Nikde nebylo vidět člověka. Což všichni opustili své domovy? Kam odešli? Zemřeli snad?

 Minul osadu a jel dále, ale jeho myšlenky nyní ubíhaly před ním. Orodoval za lidi. Musel objeti pohoří. Cesta si vyžádala tři dny jízdy, než se opět před ním ukázaly chaty. Zde také nalezl lidi.

 Jezdci, jakmile se přiblížili, byli uvítáni kamením. Ačkoliv se na ně snesla sprška kamení, nezasáhl ani jediný. Když lidé viděli, že všechny kameny se minuly svého cíle, propukli v šílený řev a jejich téměř zvířecí oči metaly nepřátelské blesky na příchozí.

 "Jen jeďte dále, nechceme vás vidět! Jste světlí a při tom sami vidíte, jak temné je všechno zde kolem vás. Nechceme vás slyšet. Stejně byste nám říkali jen o vině a chybách, o podvodníku, který nás všechny zavedl. Ale kde zůstal zachránce, který nám byl zaslíben? Kdo nám ručí za to, že nás neobelžete i vy? Není bohů. Jsou jen zlí duchové, kteří dohnali lidstvo k zoufalství. Pomoc? Ach, ta pro nás již není."

 Konečně vyčerpáni zmlkli. Tu začal Zoroaster mluviti, pomalu, důrazně a tak hlasitě, že každý mohl rozuměti jeho slovům.

 "Ubožáci, nepřicházíme k vám se slovy, ale s činem. Chceme vám pomoci, ale víme, že nejprve musíme pomoci vašim tělům a potom vaším duším."

 Úžasem nemohli ani promluviti. Jen někteří jednotlivci se zmohli na otázku:

 "Chcete nám pomoci - jak byste mohli. Co zmohou tři lidé proti takové bídě? Slibujete více, než byste mohli dokázati. Lžete tak jako ten Zoroaster, který přišel před vámi!"

 "Nežádáme, abyste uvěřili něčím slovům, vy ubozí ohloupení, ale dejte nám příležitost, abychom mohli dokázati činem, jak vážně to myslíme," řekl Zoroaster stejně vlídně.

 Vřelá slova a jas, který jeho bytost vyzařovala, zapůsobila mocně na lidi.

 "Jak nám chcete pomoci?" tázali se poddajně.

 "Napřed se podíváme, co vám chybí. Máme s sebou nějaké potraviny. Rozdělíme se s vámi, to je myslím to první, co je třeba učiniti."

 Tato slova jako by v jejich pohaslých očích vznítila nový oheň. Dychtivě se nahrnuli kolem Zoroastra, který se rychlým pohledem dorozuměl se svými společníky.

 Na to vyzval všechny obyvatele osady, aby přišli na volné prostranství, kde jim před lety hlásal základní pravdy víry.

Sešla se sotva polovina tehdejšího obyvatelstva. Netázal se, co se stalo s ostatními. Jejich osud nebylo těžko uhodnouti.  Když se tak zadíval na lidi, projela jím myšlenka:

 "Kolik lidí zůstalo ještě v chatách?" tázal se tónem, který nepřipouštěl odmluvy.

 Přiznali se, že chtěli dostati více, a proto zavřeli mnoho lidí v chatách a zavalili dveře těžkými kameny. Jeden při tom pomáhal druhému.

 Ačkoliv jejich odpověď Zoroastra poděsila, přece jen jim nic nevyčítal. Kazy na duších měly svůj původ v tělesném zanedbání. Zde na něho čeká veliká práce.

 Šel nyní do každé chaty zvláště, dával otevříti vchody a pomáhal takto uvězněným na svobodu. Vešel do každého špínou zamořeného obydlí, aby se na vlastní oči přesvědčil, že opravdu jsou všichni obyvatelé pohromadě.

 Lidé byli nejprve spočítáni. Mursa a sluha přinesli zatím připravené pokrmy a Zoroaster lidi podělil. Než začali jísti, vztáhl nad nimi ruce k prosbě a poděkoval Ahuramazdovi za jeho milost.

 Poněvadž rozdílel lidem jídlo sám, nikdo se neodvážil pokusiti se, aby pokukoval po druhém, nedostal-li více než on. Věru nebylo k tomu také příčiny. Připravovatel cesty si počínal při rozdílení nejvýš spravedlivě.

 Mnozí nemohli ani všechno snísti a těm Zoroaster přikázal aby si jídlo pečlivě uschovali na pozdější dobu. Po jídle svolal všechny muže k sobě a promluvil k nim:

 "Dobrota Boží vás nyní nasytila, ten Bůh, v něhož již nevěříte. Spěte nyní v jeho ochraně. Avšak zanedlouho se musíte starati sami o sebe. Cestu k tomu vám ukáži."

 Poslušně, jako nasycená zvířata se všichni odebrali do svých chat. Jiného si také Zoroaster nepřál. Musel být sám, měl-li zavolati své maličké pomocníky.  Stoje uprostřed ladem ležících a plevelem zarostlých polí, prosil:

 "Maličcí přátelé, slíbili jste mi pomoc a velmi často jste mi ji již poskytli, slyšte mne, potřebuji vás a mnoho vašich bratří, přistupte blíže!"

 Pukliny suchých polí ožily, z jam, jeskyň, lesů a luk se k němu hrnuli mužíčkové. Obstoupili ho kolem dokola, plni nedočkavosti jako děti, kterým byla přislíbena nová hra.

 "Podívejte se na pole, " ukazoval Zoroaster. "Jsou zpustlá lidskou vinou. Že to tak daleko mohlo dojíti, je také moje vina. Musím proto hledati usmíření, musím pomoci lidem, na co stačí moje síly. Ale našich šest rukou nezmůže nic. Chcete nám pomoci, abychom mohli obdělati tato pole?"

 Malá společnost rázem ožila, ba někteří radostí metali kozelce. Bleskurychle se rozběhli na všechny strany.  Neběželi daleko, vraceli se stejně rychle zpět, ale každý si nesl svoje nástroje. A za chviličku lidé i bytostní horlivě pracovali podle společného plánu.

 Jednoho jitra se opět smála na polích v záři ranního slunka zkypřená prsť a čekala na osetí.  Maličcí stáli pěkně v řadách a nespouštěli očí z velkého služebníka svého Pána. Zdalipak je pochválí? A vskutku, poděkoval jim z upřímného srdce. Tolik pomoci nečekal.

 Vrátil se pak k chatám, kam jeho společníci ještě jednou zanesli potraviny, které opětně rozdělil,  prosloviv před jídlem krátkou modlitbu.

 Při jídle vyprávěl, že jeho pomocníci, maličcí služebníci Boží, připravili zatím pole k osetí. Vyzval je, aby ho všichni, jak tu jsou, doprovodili do polí.

 Mužové, ženy a děti, staří i choří, všichni hořeli nedočkavostí viděti pole. Co spatřili, překonalo jejich očekávání. Nedovedli to pochopiti, hovořili o zázraku, o Boží všemohoucnosti a dobrotě a pletli jedno přes druhé.

 Zoroaster využil tohoto vzácného okamžiku, kdy duše lidí se dokořán otvíraly, a naznačil jim stručnými slovy, že to byla opravdu svrchovaná Boží dobrota, která obdařila pobloudilé lidi takovým požehnáním.

 "Bůh od vás může také plným právem požadovat činy," napomínal Zoroaster vážně. "Každé zrnko je drahocenné. Všichni smíte vložiti setbu do připravené půdy, jakmile vyprosím Boží požehnání!"

 Zrna bylo právě tolik, že stačilo na osev všech polí. Lidé mu však nerozuměli a přinášeli zrní určené k setí, aby je požehnal.

 S radostí tak učinil a potom kráčel volným krokem po polích, modlil se a prosil Ahuramazdu, aby rolím požehnal. Za ním šli rozsévači. Pracovali až do setmění. Nikdo necítil únavu, neboť si uvědomovali, že každým krokem, který učinili, vkročili do země lepší budoucnosti.

 Ráz společné večeře, kterou tohoto večera požívali, byl bezmála slavnostní. Zoroaster zapěl svým překrásným hlasem se svými druhy chvalozpěv ke cti Ahuramazdově a mužové se ho snažili přiučiti, takže zanedlouho stoupal vzhůru ke hvězdnatému nebi sytý, nádherný chór.

 Teprve nyní začínali cítiti únavu a jeden po druhém odcházeli do chat.

 Připravovatel cesty a Mursa zůstali nakonec sami a tu také bývalý sluha nedovedl přemoci své city a prudce vyhrkl:

 "Pane, jak nekonečné je milosrdenství Boží! Vzpomínáš si, jak jsme tu byli přijati? Jak se tito lidé změnili?"

 "Kdybych nevěděl, jak veliký je ten moudrý, Vznešený Bůh, teď bych to byl musel poznati. Ale přál bych si poděkovati ještě jednou maličkým pomocníkům, jejichž věrnost umožnila toto veliké dílo."

 A již se trousili blíže a obličejíčky jim zářily velkou radostí. "Povězte, maličcí," tázal se Zoroaster, když jim ještě jednou poděkoval a pověděl, co již ostatně věděli, jak jejich práce působila na ztracené lidi. "Povězte mi, mohu-li vám také já něčím udělati radost?"

 Pohlédli na sebe, zdálo se, že si něco mezi sebou šeptají, a pak starý bělovlasý skřítek s dlouhými vousy předstoupil před Zoroastra a rozvážně pravil:

 "Mohl bys pro nás ovšem učiniti něco, co si od nikoho jiného nemůžeme vyprositi a co by nám bylo velmi milé. Pomodli se nad námi a požehnej nám, tak jak jsi požehnal lidem.

 Zoroaster radostně splnil jejich přání a doporučil tyto malé věrné služebníky velikého Boha jeho zvláštní přízni.

 Druhý den rozdílel připravovatel cesty ještě jednou ranní pokrm. Nemodlil se hned, protože chtěl věděti, kdo začne jísti, aniž se pomodlil. Ačkoliv všichni upírali své pohledy žádostivě na jídlo, nikdo se ho ani nedotkl. Zato někteří připomínali:

 "Nebudeš se modliti, Zoroastře?"

 Po jídle je vyzval, aby šli hledati ovoce. Měli vzíti s sebou také zbraně, možná, že se jim podaří uloviti cestou nějakou zvěř. On sám nikdy nezabíjel, ale věděl, že tito lidé potřebují maso.

 K večeru se vrátili domů s bohatou kořistí, která byla rozdělena a úprava jídla byla svěřena ženám.

 V osadě panoval čilý ruch. Malomyslnost a malátnost zmizela jakoby kouzlem. Před chatami hořely ohně a bylo vidět, že mnoho rodin pracuje společně na opékání přidělených částí masa.

 Potom společně večeřeli a Zoroaster si povšiml, že se snažili napřed se pomodliti tak, jak on to činíval. Opravdu, v jádru nebyli ještě tito lidé zkaženi tak, jak se zpočátku zdálo.

 Tu a tam ho volali a nabízeli mu, aby ochutnal. Přijal nabízenou pozornost. Po jídle pozval všechny, aby přišli na volné prostranství, že jim bude vyprávěti o bozích, o Ahuramazdovi a lidském nevděku.

 Nalezl ochotné posluchače. Nevyprávěl jim sice nic nového, to vše již dávno znali, ale nyní pronikla jeho slova daleko hlouběji, poněvadž duše byly přestálým utrpením otevřenější.  Ženy, které se odvážily blíže, se krčily nebo stály za muži. Nikdo je neodháněl, ale nikdo si jich také nevšímal.

Z noční tmy se upírala na mluvčího jako připoutána zářící dvojice očí, až upoutala na sebe pozornost.  Když se lidé rozcházeli do svých domovů, viděl Zoroaster, že je to celkem velmi mladá žena, která zmizela v chatě představeného. Pravděpodobně asi jeho dcera.  Na chvíli se již zabýval myšlenkou přeptati se po ní, neboť se mu zdálo, že v ní vidí hledající duši, ale pak tuto myšlenku zamítl. Co by si počal se ženami?

 Najednou mu bylo, jako by viděl Madaniny vyčítavé oči, upřené na sebe. Madana, ach ano, Madana byla také žena, vychovávala ho a jí děkoval za to nejlepší, co mu dalo jeho dětství.

 Ale měl by si proto všímati i ostatních žen? Bývalo vždy mravem, že ženy získávaly své vědění od mužů i tehdy, jednalo-li se o věci víry, jestliže ovšem nepřišly do styku s kněžkami, jak tomu bylo ve větších městech. Čekalo na ně tolik změn, tolik zlepšení, měl učit a hlásat tolik nového, že v tomto směru nechtěl žádné novoty zavádět.

 Leč hledající oči, které ho dnes zaujaly, pronásledovaly ho celou noc i ve spánku. Stále je viděl na sebe upřené, vyčetl v nich otázku a touhu po vědění.  Teprve ráno se mu podařilo zhostiti se této myšlenky.

Chystal se vyzvati lidi, aby vyčistili chaty.  Této práci by jistě prospělo, kdyby si při ní mohl zajistiti spolupráci žen, ale tomu se chtěl Zoroaster vyhnouti, a to jen proto, aby se nemusel opět setkati s očima, které ho upoutaly.

 Zařídil to tak, aby tentokráte sbíraly ovoce ženy a děti, pokud toho byly schopny, ostatní se měli utábořiti na volném prostranství.

 Potom ukázal mužům, jak mají chaty vyvětrat, jak mají odstraňovat nečistotu a uklízet.

 Sám s Mursou přiložil vydatně ruku k dílu, zatímco druhý sluha se staral o koně a střežil zásoby. Mužové byli při úklidu zcela veselí, pokřikovali na sebe a porovnávali, který z nich vyčistil více špíny ze svého obydlí.

 Chata představeného byla udržována v takové čistotě, že vzbudila všeobecný údiv.

 "Jadasa byla odjakživa jiná, než ostatní ženy," vysvětlovali mužové a pak, aniž se jich kdo ptal, začali vyprávěti o tom, co by byl Zoroaster tak rád slyšel:

 "Jadasa byla jediným dítětem představeného, který si přál míti dědice a pak se cítil oklamán narozením dcery. Poněvadž jeho žena zemřela po narození děcka, svěřil je ochraně kněžky, u které byla Jadasa až do nedávna.  Měla se státi kněžkou, ale otec k tomu nedal svolení. Žádal, aby se provdala a dala tak jeho rozsáhlému majetku dědice. Ale Jadasa, jak se zdá, je hrdá, se ženami však nejedná zvysoka, naopak, pomáhá, kde může, ale z mužů si nic nedělá."

 Nyní porozuměl Zoroaster hledajícímu zraku. Učila se u kněžky a nyní touží poznati další vědění. Až bude opět vyprávěti, jistě ji nevyloučí.

 Ale když seděl večer při svitu plápolajícího ohně na volném prostranství a vypravoval o družině Anramainyuově, Jadasa nepřišla. To se mu také nelíbilo. Nyní, když se chtěl smířiti s tím, že by mu tato žena naslouchala, nepřišla.

 A znovu ho pronásledovaly hledající oči dlouho do noci, než usnul. Pak se mu zdálo, že k jeho lůžku přistoupila Madana a žalovala:

 "Jestliže moje sestry musely státi za muži až do této doby, neznamená to, že by měly i nadále státi vzadu, Zoroastře. Není to spravedlivé, ale bylo by nesprávné, kdybys chtěl vyzvati Jadasu, aby naslouchala.

 Musíš to dovoliti všem ženám a dívkám. Ženy pochopí tvá slova mnohem snadněji než těžkopádní muži. Nezapomínej, jsou to matky dorůstajících dětí a mohou vložiti do mladičkých duší mnohé z toho, čemu je nyní naučíš. Nezapomeň na ženy."

 Dal-li Madaně nějaký slib, nedovedl se již upamatovati, bylo to však také lhostejné. Žádala od něho něco, co musel bezpodmínečně splnit, ačkoliv mu to nebylo lehké. Ale utěšoval se, že počká, až se mu naskytne vhodná příležitost. Nemohl přece tak znenadání vyzvati ženy, aby přišly poslouchat. Co by si pak mužové pomysleli?

 Ve dne bylo dosti práce v chatách. Ještě mnoho dní uplyne, než bude opět všechno v pořádku. Proto však zde nemusel již déle meškati, kdyby nebylo zvěsti o Saoshyantovi, se kterou dosud nezačal.

 K večeru spadl vytoužený déšť, takže schůzka pod širým nebem odpadla. Vláha přinesla milé osvěžení a pomůže také vyklíčit semenu.

 Tak rychle, jako tentokráte, se pole dosud nezazelenala nikdy. Ráno po vlahém nočním dešti, když se slunce zajiskřilo v krůpějích, jako by se nad polem vznášel zelený opar.  Tato teplá noc také probudila něco v duši Zoroastrově. Natáhl se na svém loži s jakýmsi ulehčením. Dnes mu déšť zabránil v rozhodnutí, které se mělo týkati žen. Snad bude ráno věděti, jak to má udělat.

 Neležel ještě dlouho, když zaslechl nadzemsky krásné tony a současně zavanula místností překrásná líbezná vůně. Vyskočil z lože a vrhl se na kolena. V tom se nad ním otevřela chata a Zoroaster viděl hvězdnatou klenbu nebes, po které pluly maličké růžové obláčky. Pak se i tato hvězdná kopule otevřela a z ní se linuly zlaté paprsky, následovány nejkrásnější záplavou barev.

 Srdce Zoroastrovo mocně bušilo. Co bude smět viděti?  Záře ustoupila stranou a Zoroaster se díval do obrovské síně, světlé, podobné té, kterou viděl posledně. V ní stály tři překrásné ženy. Žena stojící uprostřed měla na hlavě korunu, obličej zahalený lehkým závojem a její modrý šat halil obě ženy stojící před ní.

 Zoroaster se dlouho blaženě díval, až uslyšel jasný, zvonivý hlas:

 "Připravovateli cesty, podívej se na nás. Chceme ti připomenouti, abys nezapomněl na pozemské ženy, které jsou v naší ochraně. Uč je, zvěstuj jim příchod Saoshyantův. Čistěji než mužové si uchovaly to, co jim Ahuramazda dal s sebou na cestu. Budou snadněji chápat tvoje učení a to pomůže mužům."

 Zoroaster zvedl ruce jako v přísaze:

 "Chci a děkuji vám nebeské ženy, že jsem Vás směl spatřiti."

 Zdálo se mu, jako by vznešená žena v modrém plášti řekla:  "Postav ženy opět na místo, na kterém mají státi podle vůle Nejvyššího :  p ř e d   muže."

 Druhá líbezná žena byla jakoby zahalena v růžových obláčcích. Pravila mu:

 "Jejich láska musí býti opět čistá, prostá vší sobeckosti, taková, jaká byla na počátku. Teprve pak budou moci splniti své povinnosti v říši Ahuramazdově."

 Milostivá postava ženy v bílém rouše se sklonila k připravovateli cesty a pravila:

 "Uč je čistě myslet a jednat a požehnání čistoty bude s nimi."

 Pak už Zoroaster neviděl a neslyšel nic, zato obraz nebeských žen a jejich slova zapadla hluboko na dno jeho duše.

 Druhého dne při práci přikázal mužům, aby večer vzali s sebou také ženy. Dívali se na něho nechápavě. A již se také ozvali:

 "Co nám ty vypravuješ, je přece pro nás, muže."

 Ale Zoroaster byl nyní tak výmluvný, jako předtím odmítavý. Mluvil tak přesvědčivě, že nakonec mužům nezbylo nic, co by mohli namítnouti. Večer pak přišlo mnoho žen a mezi nimi také Jadasa.

 Dnes vyprávěl o nastávajícím soudu.

 "Je nutné, abyste věděli, že Saoshyant neodvede bez výběru všechny lidi do Garodemany. Této blažené době bude předcházeti soud, jehož všichni zasluhujeme!

 Všichni lidé musí opustiti zemi a vydati se na cestu k velikému mostu, zvanému Činvat, přes který mohou lidé přecházeti jen jednotlivě. Nic nepomůže, kdyby se chtěl jeden zachytiti druhého, aby měl více síly a opory.  Sám a sám musí každý projíti touto cestou. A jak jde, vidí na konci mostu státi dvě veliké, světlé postavy služebníků Ahuramazdových. Za nimi sedí na zlatém trůně Saoshyant s taseným mečem a očima, které proniknou každému člověku až do ledví."

 Zoroaster mluvil jako věštec. O těchto věcech s lidmi dosud nemluvil, nikdy nevykládal lidem, čemu se v samotě naučil. Oči posluchačů visely na jeho rtech.

 "Jeden světlý sluha Věčného drží v rukou váhy. Přichází-li k němu člověk, ať již jde rychle nebo pomalu, podle toho, jde-li rád nebo nerad po mostě, přiběhne zástup maličkých světlých bytostí a ty přinášejí všechny jeho skutky. Dobré vloží na jednu misku vah, špatné na druhou. Při tomto soudu neplatí nic než to, co člověk sám získal.

 Neúprosná spravedlnost bdí. Láska, milost a slitování nesmějí státi u soudcovského stolce.  A zářné oči Saoshyantovy se zadívají na váhy. Jestliže miska s dobrými činy, slovy a myšlenkami klesá dolů, tu taková lidská duše smí přejít po mostě až do konce a postaviti se za stolec soudce světa. Je-li však miska s dobrými skutky převážena zlými, zřítí se duše z mostu dolů do bezedné hlubiny a nikdy, nikdy již nepovstane."

 Mluvčí skončil a hluboce vydechl. V tom se tázal Jadasin hlas, chvějící se rozčilením :

 "A co se stane s těmi, kteří stojí za stolcem soudcovým? Smějí vejíti do Garodemany?"

 "Dosud ne, Jadaso," odpověděl Zoroaster laskavě.

 Nemyslel vůbec na to, že je to žena, která si žádá odpověď.  "Saoshyant je vezme s sebou opět na zem, protože teď započne s výstavbou Ahuramazdovy říše, v níž se země stane rájem a kde lidé budou opravdovými služebníky Božími. Později, až zemřou, odejdou jejich duše do Garodemany, do věčných zahrad Božích."

 Mlčky se rozcházeli, každý přeplněn úzkostným věděním. Ach, vypadá-li to takto, pak ovšem ani jeden z nich neobstojí v soudu.

 Nebylo by divu, kdyby zmalomyslněli, pomyslí-li na to, jaká špatnost u nich zavládla po příchodu falešného Zoroastra. Celým svým životem nebudou moci napraviti, čím se provinili.

 Druhý den nehlaholil veselý smích osadou, chodili mlčky za svou prací. Zvykli si již na to pracovat od rána do večera, neboť viděli, že Zoroaster pracuje rovněž. Dnes se obíral každý svými myšlenkami, nepadlo ani jedno žertovné slovo, ba ani píseň nezněla.

 Ale k večeru zahrnuli připravovatele cesty svými otázkami.

 "Pověz, má to cenu, abychom žili dále, Zoroastře?" tázali se naléhavě.

 Každý chtěl věděti totéž, pouze způsob, jakým kladli své otázky, byl rozdílný. Jedna z žen zamyšleně prohodila: "Pro nás ženy musí mít život ještě cenu. Neboť jestliže se už samy nemůžeme vypracovati kupředu nahoru, můžeme učiniti alespoň to, že budeme naše děti učiti, aby byly lepší. Již kvůli dětem nemůžeme odejít."

 "Neříkej to, Salano," vykřikl její muž. "Musíte-li zde zůstat kvůli dětem, musíme tu zůstat také i my, abychom vám obstarávali potravu. Ale nebudeme-li s to odvrátiti zánik, odešli bychom raději hned. Tak jsme si to mezi sebou umluvili."

 Mezi ženami vzniklo pobouření, až Jadasa zvedla ruku a prosila, aby nezapomínali docela na svoji důstojnost. Nejsou zde sami mezi sebou. Po jejích slovech se rozčilení alespoň trochu uklidnilo. -- Nyní se obrátili opět všichni s otázkami na Zoroastra, který je až dosud mlčky pozoroval.

 "Bylo by to od vás také velmi pošetilé, kdybyste se chtěli dobrovolně zbaviti života, který vám Ahuramazda daroval," pokračoval pomalu. "Lidský život není jen tak bezúčelný. Možná, že vám to budu moci jednou lépe vysvětliti.

 Teď cítíte, že jste tohoto velikého daru nepoužívali správně, poznáváte, že vaše konání bylo hodné zavržení, že by vás na mostě Činvat muselo strhnouti do hlubin -- kdybyste na druhou misku vah nemohli vhoditi nic dobrého."

 "A TO nemáme. Co se tam má dáti?" volali mužové jeden přes druhého.

 Zoroaster mlčel a čekal, až se poněkud uklidní. Pak navázal opět nit hovoru a pokračoval:

 "Teď byste sotva co měli, co byste mohli nabídnouti na protiváhu. Opravdu, ta trocha dobra by jistě nestačila. Ale teď vám chci sděliti také něco potěšitelného. Po své smrti se smíte vrátiti ještě jednou na zem, abyste napravili, co jste nyní pokazili. "

 Počáteční veliký úžas se proměnil v jásot, jakmile lidé začali chápat, co se jim tím nabízí.

 Ještě jednou smějí žíti, dříve než musí vkročiti na most soudu. Teď, když věděli, co vše na tom závisí, dají si jistě dobrý pozor, aby nejednali zase nesprávně. Byli štěstím jako zpiti.

 Ve všeobecném vzrušení zazněl Jadasin jasný hlas:

 "Připravovateli cesty, to nám Atravan nikdy neříkal, ani kněžky o tom nemluvily a nevědí o tom. Říkáš to jenom teď, abys uklidnil naše duše, nebo je to nějaká zvláštní zpráva, která byla darována jen tobě?"

 "Říkám to, Jadaso, protože to vím. Je to pravda. Jsem sluhou Ahuramazdovým, zvěstovatelem Saoshyantovým. Věříš tomu, že bych šířil lži?"

 "Odpusť," zaprosila a líce jí zahořely. "Tato zvěst zní  příliš opojně, musela jsem míti jistotu."

 "Ach, lidé, ještě dlouho nepochopíte, co to znamená, smět se vícekráte naroditi. Stěží kdy poznáte, jaké nesmírné slitování Věčného moudrého Boha v tom spočívá. Velmi jsem se o tom napřemýšlel od té doby, kdy se mi dostalo této vznešené zvěsti.

Chcete-li si vyřezati nějaké nářadí a dřevo je sukovité, takže se vám v rukou láme a křiví, co uděláte pak?" 

"Vezmeme jiné dřevo," volali mužové, kteří nemohli pochopiti, proč teď, v tak vážném okamžiku obrací řeč k nářadí.

 "A vy, ženy, co děláte, trhá-li se vám vytrvale lýko?"  "Zahodíme je a vezmeme jiné," zněla i zde táž odpověď.  "Vidíte, vy byste považovali za zbytečnou práci namáhat se se sukovitým dřevem a špatným lýkem. A Nejvyšší Bůh nezavrhuje nás ubohé hříšné lidi. Dovoluje nám, abychom znovu a znovu přemáhali svoje suky a svoje slabosti.

Dovedete nyní pochopiti tuto trpělivou dobrotu? Je to Božská dobrota, lidé. Ztichněte před ní, modlete se a přeměňte svůj vroucí dík v radostný čin. Pak vám přinese ovoce."

 Tentokrát byli tiší, když umlkl. Přemýšleli, ale pak se opět zeptali:

 "Zoroastře, co bude nyní s těmi hříchy, které jsme na sebe navalili? Zůstanou ležeti až do dne soudu?"

 "Na to jsem se také nesčetněkráte ptal," odpověděl tázaný. "Konečně mi světlý posel přinesl odpověď od Nejvyššího, kterou vám mohu sděliti.

 Každý náš skutek, ať dobrý nebo zlý, jde za námi jako náš stín, asi tak, jako když Tungo sleduje Tufise, který mu vzal jeho sekeru. Tak jako Tungo nedopřeje klidu Tufisovi, pokud mu nevrátí jeho sekeru, tak hrozí a prosí každý čin, který je zlý : naprav mne! Rozumíte tomu?"

 Někteří sice přikývli, ale Zoroaster porozuměl, že ho zcela nepochopili. Příklad se mu však líbil, a proto ho chtěl nyní trochu změniti.

 "Podívejte se, Tufis se provinil tím, že vzal Tungovi sekeru. To byl zlý skutek. Od té doby neměl klidu, dokud sekeru nevrátil. Tím byl zlý skutek smazán a dobrým zaměněn."

 Teď tomu rozuměli.

 "A můžeme také naše špatné skutky vymazat? Musíme počítati: udělal jsem tolik zlého, kolik je prstů na čtyřech rukách, a proto teď musím udělati také tolik dobrého?"

 "Ne, tak jsem to nemínil," opravoval se Zoroaster. "Musíte napraviti právě tolik zla a totéž zlo, které jste udělali. Teprve potom jste ho zproštěni a zlý skutek nepadne již na misku vah."

 "To ale vždycky nejde," namítl jiný muž.

 "A přece to jde vždycky," tvrdil Zoroaster, ale byl přerušen:

 "Jak tedy můžeme napraviti, že jsme nechali ležeti svá pole ladem?"

 "Tím, že je budeme v budoucnu obdělávati dvojnásob pečlivě," řekl jiný muž. Ale připravovatel cesty mlčel a pak řekl:  "Ano, to by byla jedna cesta, ale vím ještě o jiné."

A vyprávěl o lidech, kteří odešli z domova a šli do druhé osady, aby tam pomáhali. To se líbilo všem.

 "Uděláme to také tak," volali nadšeně. "Až budeš muset od nás odejít, připravovateli cesty, pak půjdeme s tebou a odčiníme tím svoji vinu."

 "Mužové, o nichž jsem mluvil, tak učinili proto, aby tím Ahuramazdovi vzdali dík," napomínal Zoroaster, obávaje se, že se lidé chtějí zbaviti viny ze strachu před Činvatem.

 "Není možné spojit obojí dohromady?" tázal se jiný naprosto dětsky.

 Ostatní s ním souhlasili a Zoroaster je prozatím nechal při tom. Musel býti spokojen s tím, čeho nyní dosáhl.

 Druhý den byly na přetřesu jiné otázky. Nějaký starší muž vyprávěl:

 "Když jsem byl mlád, udeřil jsem jednou ve hněvu svého souseda. Mnohokrát mi toho bylo líto a doposud mne to tíží, ale napraviti to již nemohu. Soused je mrtvý."

 Stařec z hluboka povzdechl. Zoroaster se pátravě zahleděl kolem:

 "Kdo z vás dovede starci odpověděti?"

 Mužové mlčeli. Jediná Jadasa zvedla hlavu.

 "Jen mluv, Jadaso," povzbuzoval připravovatel cesty a dívka zajíkavě vykládala.

 "Dává-li nám Ahuramazda novým životem příležitost, abychom mohli odpykati své viny a napraviti svá provinění, nelze si představiti, že by tato Boží milost byla jen poloviční."

 "Máš pravdu, ale vypravuj dále, ostatní ti ještě nerozumí."

"Smíme-li odpykati, čím jsme se provinili, musí býti přece mezi lidmi na zemi také osoba, na které jsme se prohřešili. Tvůj soused bude tedy v příštím životě zase tvým sousedem, tak si to alespoň představuji. Potom mu musíš sloužiti, jak budeš moci."

 "Je život, který žijeme, náš první?" tázal se jiný.

 "Jistěže ne," rozhodl Zoroaster, kterému již tato otázka tanula na mysli.

 "Pak musíme býti ke všem lidem vlídní," vyhrkl jakýsi mladý muž, "neboť tu s námi mohou býti lidé, kterým jsme kdysi v minulém životě ublížili, nebo je dokonce usmrtili."

 "Mám za to, že bychom to museli vědět," mínil druhý.

 Zoroaster však vysvětloval, že život by byl nesnesitelný, kdyby lidé znali všechna svá dřívější provinění, pochybení a měli je stále před očima. Z toho vyplývá, že musíme žíti velmi obezřele, abychom nikoho neurazili a ke všem byli velmi dobří, abychom pokud možno nejvíce napravili. 

To se jim zdálo opět velmi těžké, protože to vyžadovalo být neustále na stráži před zlem. Tuto úvahu přerušil jiný:

 "Zoroastře, ty žiješ velmi dlouho dobrým životem, je to těžké?"

 Tázaný se musel chtě-nechtě dáti do smíchu.  "Z počátku je to těžké, ale i tomu se člověk naučí, je-li vůle dobrá. Většině chyb je možno se vyhnouti, změní-li se naše myšlení podle vůle Ahuramazdovy."

 Otázka stíhala otázku. Stále hlouběji mohl Zoroaster zasvěcovati lidi do vědění, které mu bylo podáváno.  Po několika dnech však viděl, že je čas, aby šel opět dále a přinesl pomoc také jiným. Tu se k němu připojilo asi třicet mužů, kteří chtěli jíti s ním a pomáhati jinde až do žní. Mimoto přišla také Jadasa ještě s jednou dívkou a prosila, aby ji vzal s sebou.

 "Pravě tak, jak jsme potřebovaly pomoci my ženy, bude tomu i jinde. Dovol, abychom mohly pomáhati ženám, dovol, ať můžeme ukázati, jak mají obstarávati své chaty a správně vychovávati děti. Při práci jim můžeme říci také mnoho z toho, čemu jsi nás naučil."

 Po krátké úvaze se Zoroaster rozhodl vzíti dívky sebou, zejména když i Jadasin otec se chtěl připojiti. Viděl v něm přirozenou ochranu obou mladých dívek. Ale stařec nechtěl zpočátku ani slyšeti.

 "Půjdu-li já, musí Jadasa zůstati doma. Kdo by se staral o náš majetek?"

 "Poprosila jsem sousedy, otče," vysvětlovala Jadasa.

"Rádi to udělají a učiní jistě dobře. Poněvadž nám před léty zkazili pole a teď by to rádi napravili."

 Proti tomu se nedalo nic namítati, ale stařec nebyl ještě spokojen.

 "Budeš-li choditi s námi po světě, pak se nikdy nevdáš, mé dítě, a ty víš, že je to mé přání a má vůle."

 "Je-li to vůle Ahuramazdova, pak věř, že mi pošle i chotě," pravila Jadasa vážně. "Pak se nebudu dále zdráhati."

 Všechny námitky byly vyvráceny a dívky se připravily na cestu. Musely však jíti pěšky jako muži, ale byly na to zvyklé.

 Jedenkráte ukazovali maličcí na jinou cestu. Kdyby byl šel Zoroaster týmž směrem jako dosud, byli by se dostali do pouště. Obrátili se k severu a zanedlouho zpozorovali, že cesta je vede známými krajinami.

 V osadě, do které nyní dorazili, se setkali s lidmi, na kterých byla sice vidět sešlost, ale kteří šli klidně po své práci. Pole byla obdělána, ženy pletly rohože a koberce a mužové vytáčeli nádoby z mastné hlíny, jíž zde bylo dost a dost.

 Udivený Zoroaster se ptal, zdali samozvanec jejich osadu minul, a tu se dověděl, že zde sice byl, ale že jednoho dne k nim přišli poslové od skutečného připravovatele cesty.  Když viděli jejich bídu, která byla opravdu veliká, poslali jim na pomoc lidi z okolí. Cizí mužové byli velmi pilní.

 Jako odměnu za svou práci žádali rohože, koše a nádobí, na kterých právě teď pracují. Mnoho výrobků jim odvedli a zanedlouho budou zproštěni svých dluhů docela.

 Zevně zde nebylo co dělat a Zoroaster s sebou přiváděl lidi, kteří chtěli pomáhat. Co teď?

 Světlý posel, se kterým rozmlouval o této otázce, mu radil, aby na ně počkal, nechal zde pak Mursu a s ostatními táhl dále. Uposlechl vůdcovy rady.

 Než poutníci došli na místo, přišel Zoroaster k pracujícím ženám a mužům a vykládal jim o věcech víry. Položil jim základy k novému vědění, na nichž mohl Mursa, který seděl vedle a poslouchal, stavěti dále. Jakmile si lidé dostatečně odpočinuli, vydal se s nimi na další cestu, ač bylo vidět, že jsou trochu zklamáni.

 Maličcí horlivě ukazovali na západ. Na otázku, zda tam nebudou pomocníci zbyteční, ujišťovali, že ne, ba právě naopak, je jich tam naléhavě třeba. Tak tomu také bylo. Veliká osada, do které nyní dorazili, byla nejzchátralejší, jakou Zoroaster kdy spatřil. Nejhorší ze všeho byl úpadek mravů, který zde vládl. Zoroaster poprvé zalitoval, že vzal dívky s sebou.

 Uvažoval již vážně o tom, zda by je neměl v doprovodu svého sluhy poslati domů, když k němu přistoupila Jadasa.  "Nehněvej se na mne, Zoroastře, zkřížím-li tvůj úmysl a odporuji-li. Ale já vím, že nikde nepotřebují ženy tolik  pomoci, jako právě zde. Ztratily svoji čistotu a muž jim nemůže ukázat, co je čistota, a nejméně to, co pro ženu znamená a jak ji opět může nalézti. Musím pomoci těmto ženám a dívkám. Nestrachuj se o mně, Zoroastře, jsem v ochraně...."

 Oslovený, jemuž pohnutím zdrsněl hlas, ji přerušil:  "Uvaž, Jadaso, tvůj otec nemůže býti stále s tebou."

 "Nemám také na mysli ochranu svého otce. Když jsem dostala rozkaz ujmouti se těchto žen, byla mi také přislíbena pomoc. Za naší dlouhé pouti jsem ji směla několikráte pocítiti. Ty mně musíš dovolit, abych mohla splniti svůj úkol."

 "Kdo ti dal onen rozkaz, Jadaso?" vyzvídal Zoroaster.

 "Překrásná žena v bílém rouše. Pravila mi: Jdi k nejubožejším ze všech žen, Jadaso, a pomoz jim. Ochrana čistoty ti bude strážkyní pro všechen čas."

 "Nuže jdi, splň v požehnání čistoty svoji úlohu, Jadaso. Nebudu ti více bránit."

 Jadasa kráčela svojí cestou s myslí veselou, poháněna láskou k nejubožejším z ubohých. Její vlídná slova, její radostný pohled, mateřský způsob, jímž se ujímala křičících dětí, to vše jí získalo důvěru žen.

 Mužové na ni pohlíželi plni obdivu, jak kráčí mezi nimi jako královna, ale nikdo se neodvážil ji osloviti. Vznešenost, která ji obklopovala, tvořila kolem ní nejdokonalejší ochranu.

 Brzy zpozorovala, že v chatách se uhnízdila těžká nemoc. S neúnavnou trpělivostí pečovala o nemocné a bděla nad nimi. Žádná práce jí nebyla příliš těžkou.

 Nemocní mužové přicházeli na Zoroastrův rozkaz do velikého stanu, postaveného za osadou, kde byli ošetřováni od mužů. Ošetřovatelé se řídili dle pokynů Jadasy. Udala jim byliny, které hledali a které musely být napřed rozdrceny, aby mohly vydat léčivou sílu.

 Mezitím se starali mužové o úplně zanedbaná pole. Ale než by byla zpracována tak, aby byla způsobilá k osetí, vyžadovalo by to dlouhý čas, skoro až do žní. Radili se dlouhé hodiny a pak se odebrali k Zoroastrovi, který se s několika zdravými ženami snažil vyčistiti špínou zamořené chaty.

 "Připravovateli cesty, nemohl bys zavolat na pomoc ony pomocníky, kteří zachránili naše pole?" tázali se plaše.

 Objasňovali, proč si to přejí a že se to neděje z lenosti.  "Vy si myslíte, že by zrno ještě uzrálo, kdybyste mohli začíti s osetím asi za dva dny?"

 Věřili tomu, ba byli o tom přesvědčeni.

 "Nuže dobrá, pokusím se, zdali také zde budou maličcí ochotni pomáhati. Ale protože teď nemáte co dělat, pomozte mi zde s těmito chatami."

 Vrhli se s radostí do práce, neboť to opravdu nebyla lenost, která je zahnala zpolí. Ženy se s úžasem dívaly, jak zručně si počínají mužové při čištění, které vlastně mužům nepřísluší.

 Jakási dívka se tázala uštěpačně:  "U vás doma je zvykem, že muž vykonává ženské práce?"

 "Doma toho nemáme zapotřebí, protože naše ženy nejsou tak líné, jako zdejší," odbyl rychle dívku jeden muž.

 Na to poslal Zoroaster muže a ženy pracovat každé jinam. Večer odešel do polí a prosil bytostné, aby přišli. Ukázali se na jeho zavolání, ale nejevili žádnou ochotu vyhověti jeho prosbě.

 "Přeješ-li si to ty, Zoroastře, pak pomůžeme -- ale lidé si toho nezasluhují. Týrají dobytek, znečišťují vodu a maří byliny. Již dávno jsme se od nich odvrátili. Z vlastní vůle nepomůžeme ani jedinému z nich. Jsou příliš špatní."

 Ale Zoroaster prosil:  "Ještě jedenkráte pomozte a já jim povím, komu děkují za pomoc. Doufám, že se polepší, podaří-li se mi vyburcovati jejich duše, ale nepořídím s nimi ničeho, dokud strádají jejich těla."

 Mužíčkové přislíbili, že tedy pomohou ještě jednou a připraví pole k osevu. Zoroaster si však dobře povšiml rozdílu mezi prací vykonávanou z poslušnosti a prací konanou s velikou radostí dřívějších maličkých pomocníků.

 Také lidé měli na tom vinu. Jedině jejich konání způsobilo, že maličcí jsou tak neochotní.

 Ačkoliv pracovali s nechutí, přesto dokázali veliký kus práce. A jednoho dne zulíbaly sluneční paprsky opět zkypřenou prsť, z níž v ranních červáncích vystupovala k nebi jemná mlha.

 Zoroastrovi muži chvátali a s radostí zasévali obilí, pro které připravovatel vyprošoval Boží požehnání. Pak vzdali neviditelným pomocníkům vřelý dík.  Maličcí byli potěšeni, neboť již dávno odvykli správně myslícím lidem. Ubezpečovali Zoroastra, že těmto laskavým mužům rádi pomohou i jindy.

 Za to jim vyprávěl, jak se tito lidé ochotně ujali práce pro naprosto cizí lidi. Vypravoval jim o Jadase, jak obětavě pečuje o nemocné, z nichž většina jí za to ani nepoděkuje.

 Skřítkové nahlédli, že nejsou ještě všichni lidé špatní. Také jim nabídl Zoroaster službu, ale zasmáli se tomu a řekli, že mají všechno, co potřebují.

 Připravovatel cesty skoro zesmutněl, večer vyprávěl mužům o obou zážitcích, jež učinil se svými maličkými pomocníky.

 "Vidíte, mužové, jak jste dokázali i to, že jste svým špatným chtěním strhli i tyto maličké služebníky Ahuramazdovy. Jaká tíha zodpovědnosti se na Vás snese, až budete kráčet po mostě soudu."

 Seděl sám se svými pomocníky z poslední osady. Zdejší mužové byli buďto nemocní, nebo tak zpustlí, že je nezajímal vážný rozhovor, a pomocníci tím byli pohoršeni.

 "Jestliže se nechtějí změnit vnitřně, nepotřebují ani jiné pomoci. Možná, že někde jinde na nás čekají lidé, kteří přijmou s radostí tvoje slova, Zoroastře."

 "Věřte mi, nikdo nepotřebuje více pomoci, než tito zde. Ubožejší lidé než jsou tito nemohou ani být. Hrůzou se třesu, kdykoliv se podívám na tyto ubohé tvory. Přesto nám to nesmí zabrániti, abychom jim neposkytli všechnu pomoc, jíž jsme schopni. Pomněte, co trpělivosti musí s námi míti dobrý Bůh."

 Jadasa s dívkou ji doprovázející přistoupila tiše blíže k mužům.--

 "Po všech těch hrůzách, na které moje oči musí přes den patřit, toužím slyšeti něco dobrého. Nechtěl bys nám něco vyprávěti ty, Zoroastře?"

 Na okamžik uvažoval. Kdyby byli sami, byl by jí vyprávěl o oněch třech ženách, vznešených bytostech, které směl vidět. Ale před jinými o nich nechtěl mluvit. Vtom ho napadlo něco jiného a začal:

 "Onehdy jsem si připadal, jako bych se znenadání ocitl na nekonečně veliké, rozlehlé pláni, travnatá zelená plocha byla poseta překrásnými květinami, a co jsem tak nad tím žasl, viděl jsem mnoho světlých postav, jak jdou trávou k místu, na němž jsem stál. Zdálo se, že mne nevidí.  Dívám se a vidím, že jsou to bohové podřízení Mithrovi, kteří zde chtěli konati poradu. Sotvaže se posadili na několik kamenů, již přiběhla stáda zvěře: skot. psi, kočky, drůbež, samá zvěř, která slouží lidem za potravu nebo k pohodlí člověka.  A jedno zvíře po druhém žalovalo na lidi, že je týrají. Zapomínají je krmit a přetěžují je prací. Po nich přiběhla zvířata žijící divoce a rovněž žalovala na lidi, že je pronásledují, častokráte jen zraní, ale nedobijí, a že jich skolí víc, než mohou spotřebovati. Zkrátka, že je hubí nejsurovějším způsobem. Při každé nové obžalobě se zdálo, že nejvyšší z těchto bohů vždy o poznání zbledl.

 Když už žádná zvířata nepřicházela, povstal a oznamoval:  "Zvednu žalobu proti lidem u Ahuramazdy. Lidé nejsou hodni toho, aby zvířata žila v jejich blízkosti. Lidé si zaslouží, aby mnohé zvíře kdysi krotké zdivočelo, bylo nebezpečné, ba dokonce i jedovaté. Lidé si nezaslouží nic lepšího."

 "Vidíte, přátelé, nevím, zda jsem to skutečně viděl, nebo zda to byl jen obraz, který nám má sloužiti za výstrahu. Ale nechť to bylo cokoliv, má nás to naučiti veliké pravdě: Zacházejte se všemi tvory Ahuramazdovými, jak nejlépe dovedete."

 "Tuto povídku musíme vyprávěti zdejším lidem při práci, nebo až je budeme ošetřovati," namítl jeden z mladších mužů. "Lidé, kteří tak špatně nakládají se zvířaty, že se i malí pomocníci proti nim bouří, si zasluhují tohoto poučení."

 "Čím to, že vždycky vidíte na druhých, čeho potřebují, místo abyste mysleli také na sebe, jedná-li se o nápravu?" káral Zoroaster. "Kdopak se to včera pověsil na ohon nákladnímu zvířeti, aby se dal vléci, ačkoliv trpělivé zvíře neslo dosti těžký náklad?"  Zoroastrův pohled spočinul zplna a tázavě na mluvčím. Mladý muž zahanbeně otočil obličej stranou.

 V příštích dnech bylo v chatách stále dosti práce. Mnoho nemocných mužů zemřelo a také několik žen. Zoroaster nařídil, aby zemřelí byli proti dosavadnímu způsobu pohřbeni do země, aby se nákaza nešířila dále.

 Dosti daleko od osady byly vykopány hroby, do kterých bylo položeno vždy několik mrtvol. Velicí černí ptáci přišli tentokráte o svou potravu....

 Ostatní se ponenáhlu uzdravili. Jen věrnost a obětavá péče je zachránila. Pro svou ošetřovatelku však neměli slova díků, ale smáli se na ni, jakmile ji uviděli. Nyní také začal Zoroaster shromažďovati obyvatele. Kdo nepřišel na prostranství dobrovolně, byl přiveden. A jestliže odtud přesto utekl, jak to mnozí učinili, nedostal jíst. To pomáhalo.  Zoroaster měl zato, že na takové umíněné lidi, jaké našel zde, smí použít také i trochu násilí, chce-li zjednat přístup k jejich duším. Zpočátku naslouchali jen s nevolí, ale když začal líčiti staré zkazky o mračném hadovi, způsobilo jim to potěšení.

 Pomalu pak přešel do závažného. Mluvil o Mithrovi a jeho pomocnících, o Ahuramazdovi, který trůní nade všemi.  Všichni to kdysi věděli, ale bylo to již dávno zapomenuto ještě dříve, než k nim přišel falešný zvěstovatel. Měl s nimi snadnou práci a hru, až příliš ochotně šli za ním.  Příštího večera mluvil Zoroaster o zloduchu a jeho družině.

Tu řekl jeden muž:  "Když se dva lidé zde na zemi znesváří, pak nerozhodují o tom také rodiny, který z nich má býti vítězem. Oba spolu musí bojovati. Zrovna tak to mělo být i mezi oběma bohy. Co my s tím máme co činiti, zvítězí-li zlý nebo dobrý? Ať si to vyřídí mezi sebou, my půjdeme za vítězem."

 Rozhlížel se vítězoslavně kolem sebe, pyšný na svou moudrost, ale spatřil jen zachmuřené obličeje.

 Byl to jeden z těch, kteří byli nejvíce nemocni. A tento člověk, sotvaže byl vyrván smrti, odvažuje se již takto mluviti?

Dříve než mohl Zoroaster odpověděti, muž hlasitě vykřikl a mrštil do ohně maličkou, velmi jedovatou zmiji.  Uštkla ho a na záchranu nebylo ani pomyšlení. Muž zařval hrůzou a smrtelnou úzkostí. Druzí se na něho užasle dívali. Za několik vteřin vkročí na most soudu. Jaký bude jeho osud? Všichni se zachvěli.

 Zoroaster přistoupil blíže ke kvílejícímu muži:  "Nahlížíš, jak velice jsi se prohřešil proti Ahuramazdovi?" tázal se naléhavě.

 Muž se na něho díval skelnýma očima. Zdálo se, že již jeho otázku nechápe.

 "Ubožáku, rouhal jsi se moudrému, dobrotivému Bohu, který ti z milosti prodloužil život. Bude ti to líto? Poprosíme Ahuramazdu, aby ti odpustil."

 Zoroaster domlouval muži, jehož ruka zatím úplně zčernala. Ten, strašlivě proklínaje, odstrčil připravovatele cesty od sebe.  Zoroaster ho beze  slova opustil, ostatní šli za ním. Sám, ode všech opuštěn, rouhač zemřel.

 Případ vyvolal u všech hluboký dojem. Ti, kteří byli očitými svědky této události, vyprávěli o tom několika zbývajícím, kteří se schůzky z nějakého důvodu nemohli zúčastniti. Mezi nimi byla i Jadasa, která pomáhala jisté ženě při porodu.

 Zpráva o hrozné události dívku hluboce rozechvěla. Nemohla pochopiti, že se Zoroaster ani nepokusil muže zachrániti. Otevřeně, jak bylo jejím zvykem, se na to zeptala.  "Proč myslíš, že jsem ho měl zachrániti?" tázal se Zorostr Jadasy. "Mohl jsem se pokusit vypáliti ránu ohněm, ale při tomto druhu hadího jedu je jakákoliv záchrana marná. Proč? Táži se ještě jednou, proč jsem se měl o to vůbec pokusiti?"

 "Možná, že kdyby byl muž zachráněn před smrtí, snad by byl poznal milosrdenství Ahuramazdovo a byl by se jistě polepšil," pravila Jadasa přesvědčivě, ale Zoroaster ji přerušil.

 "Právě teď ho dobrota Ahuramazdova vyrvala z náručí smrti, a on to nepoznal. Ach, ano, a když jsem ho na to upozornil, ještě proklínal. Ne, ne, ani tentokráte by nebyla jeho duše zachráněna, zato druhým hrozilo nebezpečí, že strhne s sebou k nemravnostem a své trestuhodné nevíře i ty, kteří nejsou dosti silní, aby odolali."

 Teprve nyní Jadasa pochopila, že není všechno dobré, co snad jako dobré vypadá, a že také při pomáhání je nutno přemýšleti. Skromně připojila:  "Děkuji ti, Zoroastře, mnohému jsem se naučila."

 V práci a učení míjely dny, řadily se v týdny, aniž to mužové pozorovali. Jedině vzrůstající obilí jim ukázalo, jak dlouho zde již prodlévají. Duše lidí se pomalu otevíraly. Přicházeli již dobrovolně a poslouchali Zoroastra, jeho učení, modlili se upřímně a začali chápat, kolik milosti jim bylo prokázáno.

 Zoroaster již přemýšlel o odchodu, když jednoho dne k polednímu vjeli do osady cizí jezdci a vnesli rozruch do celé obce. Jezdci přijeli v krásných vyrovnaných řadách, ukázněná jako jejich koně se zdála býti také jejich těla.  Najednou zazněl radostný výkřik: spatřili Zoroastra a poznali jej. Byli to poslové, kteří vyjeli kdysi před nimi a kteří se nyní vraceli k domovu. Jejich radost, že se shledali s připravovatelem cesty, byla veliká.

 Vypravovali, že tato osada byla poslední, která potřebovala nejnaléhavější pomoci. V ostatních obcích mohli sami poskytnouti lidem nejnutnější pomoc. Nyní je zase všechna škoda způsobená zásahem falešného Zoroastra napravena.  A více než to: lidé, se kterými se nyní připravovatel cesty obírá, byli otřeseni až do hloubi duše a úplně změněni.  "Také zde opět vzešlo z utrpení požehnání," zajásal Mursa, který dojel do osady před několika dny.

 Mužové přinášeli také zprávu, že za několik týdnů se má v horách konati slavnost. Také Zoroaster se jí má zúčastniti, a proto ho kníže Hafis a Atravan dávají hledati po celé zemi.

 Na to se Zoroaster rozhodl vrátiti se svými druhy domů, slíbil však, že se nejdéle do roka opět vrátí, aby se podíval, jak lidé přijali jeho nauku a jaké přinesla ovoce.

 Rozloučení, zejména s pomocníky z druhých osad, bylo tklivé. Nedovedli si představiti život bez "mistra". Jadasa vůbec nemluvila. Její vyrovnaný, míruplný obličej neprozrazoval, je-li jí odchod Zoroastrův milý, nebo působí-li jí žal.

 Zoroaster však najednou pozoroval, že ho začínají opouštěti tělesné síly. V posledních letech se příliš namáhal. Po celou tu dobu pracoval nad obvyklý lidský výkon.  Náhle ho přepadla touha dostati se co nejrychleji do samoty. Mursa mu rozuměl a věrně pečoval o to, aby se co nejrychleji dostali odtud.

 Loučení bylo rychlejší, než všichni mysleli. Zoroaster se však nedostal daleko. K večeru prvního dne ho sklátila prudká horečka. Mursa nevěděl, kam by měl nemocného dopraviti.  Tu prosil vroucně Ahuramazdu, aby mu byl pro tentokráte otevřen duchovní zrak, aby mohl viděti maličké pomocníky a mohl se s nimi dorozuměti. Vždyť je to k vůli nemocnému připravovateli cesty. A prosby byly vyslyšeny. Maličké přátelské bytosti přišly, šeptaly Mursovi, že vědí o prázdné chatě nablízku, kam může sluha Zoroastra donésti.  Radostně ukazovali maličcí pomocníci cestu ke chráněnému obydlí, ve kterém bylo dobré lůžko.

 Hbitýma, zručnýma rukama pomáhali Mursovi uložiti nemocného, zatímco sluha obstarával koně. Ale Mursa byl nevýslovně šťasten, že může viděti maličké pomocníky. Vzplál k nim velikou láskou. Vycítili ji a byli den ode dne ochotnější.                               

Deset dnů ležel připravovatel cesty těžce nemocen. Díky obětavé péči nebylo nic promeškáno. Konečně se mohl opět dívati kolem sebe a nemohl pochopiti, kde se nalézá. Mursa mu vyprávěl, jak se sem dostali, a maličcí doplnili jeho zprávu a nemohli vynachváliti Mursovu prozíravost.

 Když se Zoroaster natolik zotavil, že mohl nasednouti na Bleskův hřbet, naléhal, aby se vydali na cestu k domovu. Tak vyrazili a mužíčkové je vedli nejlepšími cestami. Když dosáhli hranic jejich okresu, dostavili se jako vždy jiní pomocníci. Mursa, který jel až dosud mlčky, najednou radostí hlasitě zajásal:

 "Já mohu viděti také tyto nové pomocníky. Je to možné, že by mně i nadále byl otevřen duchovní zrak?"  Jeho štěstí bylo přemocné. Za každým stromem, za každou květinkou pokukoval a radostně oznamoval, ukázal-li se skřítek nebo duch stromu.

 Zoroaster byl dosud sláb, a proto mohli jeti jen zvolna, leč při radosti Mursově nad maličkými bytostnými se jim nezdály dny příliš dlouhé.

 Večer hovoříval Zoroaster, jak bylo jeho zvykem, se svými průvodci o vážnějších věcech. Ke svému žalu zpozoroval, že sluha, který obstarával koně a střežil zásoby v osadě, se nedostal duševně dále, ačkoliv se všeho zúčastnil. Vypadalo to, jako by mu naprosto chyběl smysl pro všechno, co není pozemské.

 "Což nemáš vůbec touhu slyšeti o Ahuramazdovi, příteli?" tázal se ho Zoroaster dobrotivě.  Tázaný zavrtěl hlavou.  "Nerozumím tomu. Nedovedu pochopiti, proč se Mursa tolik raduje, když vidí tu malou havěť. Je mi nejasné, proč ty, takový urozený pán, se plahočíš za zpustlými lidmi a dáváš si s nimi práci, která je i pro mne příliš nízká."  "Jestliže je tomu tak," řekl Zoroaster smutně, chtěje se pokusiti ještě o poslední," pak tě nebudu moci příště vzíti s sebou."

 Čekal, že uslyší prosby a zapřísahání, aby to s ním ještě zkusil, ale místo toho řekl sluha docela vesele:

 "Chtěl jsem o to beztoho již dávno poprosit. Těžko se sice odloučím od Bleska, ale konečně snad si také zvyknu na jiné koně."

 Při velikém úspěchu, který připravovatel cesty vydobyl, takový neúspěch v jeho přímé blízkosti! Čemu ho to má naučiti?  Po několika dalších dnech jízdy se konečně vynořilo na obzoru hlavní město a před slunce západem sestoupili před Hafisovým palácem s koní.

 Zoroaster byl přivítán s velikou radostí. Kníže se rozhodl, když se zahleděl do pobledlého a strhaného obličeje svého přítele, k nějaké nápravě. Hafis se zhrozil, ale jeho přítel ho uklidňoval.

 "Cítím se zase docela zdráv, Mursa mne výtečně ošetřoval." 

Naproti tomu se tázal trochu nesměle, je-li Džajava dosud na živu. Odpověď ho zřejmě potěšila.

 "Ani se nemůže dočkat, až bude moci pozdraviti připravovatele cesty!"

 Nyní již ani Zoroaster nechtěl déle čekati. Rychle vyhledal svého stařičkého přítele, který byl sice již hodně sešlý, nicméně duševně dosud velmi čilý.

 Zde se mohl svěřit se vším, co ho potkalo, o čem přemýšlel a co prožil. Džajava mu rozuměl a toto porozumění mu umožnilo, že mohl sám do všeho ještě hlouběji vniknouti.

 Zoroaster by byl mohl takto vyprávěti celé dny. Působilo to tak blahodárně, moci se do všeho pohroužiti po všem tom neklidu posledních let. Ale Hafis naléhal, aby navštívil Atravana.

 Vyhledal proto kněze, který ho přijal uctivě, ač byl mnohem starší než připravovatel cesty.

 Atravan řekl, že obdržel příkaz, aby při příští slavnosti představil všemu lidu Zoroastra jako připravovatele cesty, promluví o jeho poslání a prosí ho, aby učinil totéž. Nejlépe by bylo, kdyby druhý den slavnosti promluvil k mužům.

 Zoroaster souhlasil se vším, prosil jej, aby při jeho proslovu směly být přítomny i ženy. Považoval za svou povinnost, nenechávati ženy dále v pozadí.

 "Mají duši jako my, Atravane," pravil, "a tyto duše hledají. Musí jim býti dovoleno, aby se nasytily z téhož zdroje jako jejich mužové. Chci pomoci ženám a vymaniti je z odvislosti na mužích, jedná-li se o potravu ducha."

 Ale Atravan tento názor nechápal. Pokud se dovedl upamatovati, ba ještě mnohem déle, platila skromnost za nejkrásnější ozdobu ženy. Stávaly vždycky vzadu za muži. Mínil, že by bylo lépe, kdyby vše zůstalo při starém, neboť jinak se budou ženy dožadovati nápravy i v jiných věcech, což by mohlo být časem velmi nepohodlné.

 "Je vidět, Zoroastře, že nejsi ženat, " končil směje se. "Jinak bys rychleji chápal, že nelze ženy dosti držeti v pozadí."

 "Moje matka byla také žena, jako tvoje, Atravane," namítl Zoroaster spěšně. "Věř mi, kdyby chtěly ženy odvozovat z toho, že se smí spolu s muži dovídati o věčných pravdách, právo proniknouti vpřed a k neženskosti, pak by věru nebyly hodny se zváti ženami. A takové by musely býti vyloučeny. Avšak naší horlivou snahou musí být vřaditi ženinu duši na místo, které jí právem patří."

 Atravan se podřídil. Byl si jasně vědom, že v Zoroastrových slovech je skryta vůle Boží, naproti tomu rozhodně odmítl dověděti se již teď, co připravovatel cesty ohlásí lidu.

 "Uslyším to s ostatními," řekl lhostejně. "Vím, že přinášíš pravdu, proto není třeba, abych předem zkoumal tvá slova."

 Za dva dny měli vyraziti. Atravan nechal Zoroastrovi na vůli, chce-li jeti s ním, nebo v průvodu knížete Hafise.

 Zoroaster vypozoroval, že by knězi bylo milejší, kdyby zvolil průvod knížete, ale přesto se nechtěl rozhodnouti dříve, dokud nepromluví se světlým poslem.

O tom se ovšem nezmínil, nýbrž vyhradil si, že mu ráno sdělí své rozhodnutí.  Trochu sklíčen se vrátil Zoroaster po této rozmluvě do paláce, aby vyhledal knížete, který ho poprosil, aby jel s ním. Cestou bude míti více času a příležitosti vyprositi si odpověď na četné otázky, které ho zaměstnávaly.

 "Také Atravan bude spokojenější, nebude-li tě míti u sebe již nyní," pravil kníže a po chvíli připojil tázavě:

 "Jak se ti líbí kněz? Rozuměli jste si?"  "Líbí se mi, ale zdá se mi, že není přímý. Snaží se něco zatajiti. Každá jeho věta je předem dobře promyšlena. Nechápu, čím to je, vždyť nemá proč se mne obávat!"

 "Ach, Zoroastře, jaké tys dítě," smál se Hafis v dobrém rozmaru. "Právě to je ono. Bojí se tě."

 Zoroastrův udivený pohled přiměl knížete, že opakoval s větším důrazem:

 "Ano, bojí se tě. Jsi-li připravovatel cesty, pak ti v důsledku tvého úřadu, který ti byl svěřen Ahuramazdou, patří první místo mezi duchovenstvem naší země. To je přece jasné."

 Zoroastrův nevěřící pohled vyloudil knížeti smích.  "Že jsi na to již sám nepřišel, to mi dokazuje, že opravdu nic jiného nevidíš, kromě svého vznešeného poslaní. Tak to také má být," pravil Hafis rozvážně. "Atravan tě však nezná, a proto neví, jak dalece pomýšlíš využíti této moci.

Jen proto jsem tě prosil, abys ho navštívil. Měl jsi knězi ukázati, že jsi skromný. Ve skutečnosti měl on přijíti k tobě."

 "Jsem rád, že se tak stalo, půjdu k němu ještě jednou a řeknu mu, aby se nebál, že netoužím státi se nejvyšším knězem v zemi," usoudil Zoroaster. Ale kníže mu v tom zabránil.

 "To by bylo od tebe velmi pošetilé. Již z toho, že se tě bojí, bys měl poznat jeho vládychtivost. Časem by ti to mohlo být na obtíž, ne-li dokonce na překážku, kdybys již teď dopustil přenechati uzdu jiným.  Ahuramazda nepovolal k nejvyšší duchovní hodnosti v této říši jeho, nýbrž tebe.

 Taková vyznamenání nesmíš jen tak jednoduše odhazovati jako nepotřebný šat. Jdi klidně svojí cestou a neohlížej se, mají-li tě jiní rádi, nebo se tě bojí. Přijde den, kdy budeš rád, že jediné slovo tvých úst může Atravana donutit k poslušnosti. "

 "Děkuji ti, Hafisi. Teď jsem tomu porozuměl. Máš pravdu, v takových věcech jsem žel, stále ještě bláhové děcko," vzdychl připravovatel cesty. "Co bych si počal bez tvé moudré rady?"

 "Proto mi Bůh přikázal, že mám býti na zemi tvým ochráncem. Zesnulý Atravan mi to sdělil. Proto jsem tě vzal s sebou i tehdy, když jsi ještě hledal Zoroastra."

 "Jen jednomu dosud nerozumím," začal Zoroaster nanovo, přerušuje mlčení, "proč Atravan tak rozhodně odmítl dověděti se něco z toho, co chci pověděti lidu. Domníval jsem se, že se nebude moci dočkati, aby o tom slyšel."

 "Kdybys lépe znal kněze, nebylo by ti to hádankou. Vše, co ví a čemu dále učí, chce míti každý sám od Boha. Je pro něho trapné, dostává-li někdo jiný posvátnější vědění nežli on. Kdybys mu nyní o tom vyprávěl, postavil by se k tobě v poměru žáka k učiteli, a toho se chce vyvarovati. Uslyší-li však tvoje pravdy teprve nahoře při slavnosti, nebude nikdo vědět, zda to, co jsi povídal, již dávno nevěděl.

 "Jest škoda toho muže," posteskl si Zoroaster. Hafis naproti tomu namítl:

 "Tvým vlivem se změní, jako jsme se my všichni změnili."  Přípravy na cestu svěřil Zoroaster na starost sluhovi Mursovi, kterého k sobě zavolal. Věrný muž se na slavnost těšil a tato radost vyzařovala z celé jeho bytosti.

 "Víš-li pak již pane, co se stalo s naším sluhou, kterého jsme dříve měli?" tázal se, vstupuje do komnaty připravovatele cesty. "Rád bych ho politoval, ale nejde to. Příliš zřetelně vidím v tom, co se stalo, vůli Ahuramazdovu."

 Když Zoroaster zavrtěl hlavou, Mursa vypravoval:

 "Muž nebyl tak lhostejný, jak se stavěl. Nemohl se uzavříti pravdě, ačkoliv by to byl rád udělal. Největší hrůzu mu naháněli neviditelní pomocníci, o nichž věděl, že jsou kolem tebe. Domníval se, bude-li vzdálen od tebe, že nebudou maličcí už k němu moci. Proto se tak rychle měl k odchodu. Zde byl opět přidělen ke knížecí družině a měl na starosti několik málo nákladních koní. Zastesklo se mu však po Klusákovi a po Bleskovi, kteří stojí svorně vedle sebe a jsou dobře ošetřováni.

 Rozhodl se, jak mi sám vyprávěl, že je jedné noci navštíví. Avšak dříve, než se k nim dostal, bylo mu, jako by jste slyšel mluviti:

 Nechceme nic míti se zbabělcem, který ztrácí odvahu před služebníky Nejvyššího, tím méně s nevěrníkem, který ztrácí odvahu a jen ze zbabělosti utíká od svého pána a zříká se věčných pravd.

 Tak asi zněla slova, která slyšel. Zalekl se, ale strach mu vynutil na rty rouhavá slova:

"Copak mne ta čertova čeládka pronásleduje až sem? Jste tvorové Anramainyuovi? Neuvidím-li okamžitě ty maličké bytosti, prokleji všechno, co souvisí se Zoroastrem!"

 Vtom se před ním objevili dosti zřetelně tři skřítkové. Byli velmi rozezleni a jeden z nich řekl:

 "Ahuramazda ti otevřel zrak proto, aby tě uchránil kletby, která by Zoroastrovi nemohla nijak ublížiti, nýbrž proto aby, možno-li, zachránil ještě tvoji duši, která byla vyvolena sloužiti připravovateli cesty. Je to poslední pokus, Saadi. Vytrhni se z duchovní lenosti a zbabělého strachu!

 Nemůžeš si pane ani představiti, jak byl Saadi poděšen. Potácel se jako smyslů zbaven, šlápl při tom vedle a padl tak neštastně, že si zlámal nohu. Teď bude míti dosti času, aby mohl o všem uvažovati. Dal si mne zavolat, aby mi pověděl, co zažil, a při tom mne prosil, abych ti sdělil tuto věc a poprosil tě jeho jménem za odpuštění."

 "Později se na něj podívám, Murso," odpověděl Zoroaster a měl z toho velikou radost jako Mursa sám. "Nic platno, Murso, tentokráte však musíme s sebou vzíti jiného sluhu. Vyber si někoho podle své chuti. Kníže Hafis nám ponechal svobodnou volbu. "

 "Pak jsem již volil, pane," pronesl Mursa skromně. "Mezi krmiči koní je jeden mladý chlapec jménem Marsar, ten hoch se mi velmi líbí. Zdá se, že jest z dobrého domu, je moudrý a vědychtivý. Jak jen může, vyptává se mne a dychtivě naslouchá všemu, co mu řeknu. Jistě bys mu udělal velikou radost, kdybys ho přijal za svého sluhu."

 "Oznam mu tedy, aby se připravil, že nás bude doprovázet," svoloval Zoroaster.

 Později během dne šel navštíviti Saadiho, který ležel v bolestech na svém lůžku. Muž byl naprosto změněn a přístupný dobrému slovu.

 Zoroaster ho ujistil svým odpuštěním, slíbil mu, že smí býti zase jeho sluhou, jenom co bude míti nohu opět v pořádku. Za řeči si prohlédl zlomeninu. Dosud mu s nohou nikdo nic nedělal. Roztříštěné kosti vykukovaly z kůže. Copak si zázračný lékař takových nemocných nevšímá?

 Připravovateli cesty bylo řečeno, že "zázračný" lékař přijde jen tehdy, dostane-li dobře zaplaceno, ostatní lidé se musí uzdraviti sami nebo zemříti bez pomoci.

 Zoroaster přislíbil, že lékaře po zásluze odmění, ale bude-li ze sluhy mrzák, stihne ho zasloužený trest.

 To pomohlo. Ještě před odjezdem vyhledal Zoroaster Saadiho, který byl dobře ošetřen a necítil žádných bolestí. Lékař se ukláněl až k zemi a sliboval, že učiní vše, co bude v jeho moci, aby noha byla opět v pořádku.

 Džajava měl v úmyslu jeti s nimi, leč přecenil své síly. Musel se zříci cesty a chvějící se rukou požehnal Zoroastrovi na cestu.

 Kníže Hafis vyrazil radostně ven z města, maje Zoroastra po svém boku. Oba si měli mnoho co vykládati, vyptávat se a pozorovat. Hafis se zvlášť zajímal o stav svých osad a jeho průvodce neúnavně vyprávěl o všem, co se kde stalo. Když se při svém vypravovaní zmínil i o pomoci bytostných, Hafis pravil:

 "Mně se děje skoro tak, jako tvému sluhovi Saadimu. Pomyslím-li si, že jsme neustále obklopeni neviditelnými bytostmi, které nám mohou prospívat nebo škodit, sevře se mi srdce strachem."

 "Nemohu pochopiti, že se toho člověk hrozí," odpověděl Zoroaster. "Myšlenka, že maličcí jsou kolem mne, i když je zrovna nevidím, je pro mne něčím neobyčejným a velmi milým."

 "Copak ty je nevidíš vždycky?" vyzvídal kníže a Zoroaster vysvětloval, že je obyčejně vidí jen tehdy, když je k sobě svolává.

 "Stane-li se, že mi přinášejí zprávu, nebo chtějí-li mne před něčím varovati, pak je ovšem vidím také," připojil nakonec.

 Viděl však, že se mu nepodařilo rozptýlit stísněnost knížete a přemýšlel, jak tomu odpomoci. Nemohl si však na nic vzpomenouti, a proto se rozhodl, že požádá svého světlého pomocníka o radu a pomoc.

 Během vyprávění se zmínil Zoroaster také o Jadase, což ani jinak nešlo.  Líčil ji věrně, jak na něho zapůsobila, a Hafis projevoval živý zájem o krásnou dívku.

 "Kníže, to by byla žena pro tebe, lepší by sis ani nemohl přáti. Mít nejčistší pozemskou ženu po svém boku, to by bylo nádherné pro tebe i pro tvůj lid."

 Zoroaster mluvil vzrušeně a se zápalem. Ale kníže řekl:  "Po smrti své ženy se podruhé sotva již ožením. Po slavnosti se můžeme cestou k domovu zastaviti v oné krajině, rád bych poznal tuto vzácnou ženu."

 A Zoroaster byl spokojen.

S l a v n o s t

 Na úpatí hory, na níž se konaly slavnosti, bylo vztyčeno knížecí stanové město. Panoval zde rušný shon, neboť lidé se hrnuli ze všech stran na slavnost. 

Pro Zoroastra byl postaven zvláštní stan. Svým zevnějškem se lišil od ostatních, které hýřily nejpestřejšími barvami. Prosté bílé rohože zdobily stan zvenčí i uvnitř.

 V den slavnosti, sotvaže se rozbřeskl den, ujížděly čety jezdců vzhůru do hor. Těsně před místem, na němž se měla konati slavnost, slezli lidé s koní, předali zvířata sluhům a volným důstojným krokem se ubírali poslední úsek cesty pěšky.

 Průběh prvního dne měl ráz přísně slavnostní. Zoroaster stál poblíže knížete a prožíval všechny modlitby a obyčeje celou duší.

 Potom se otočil Atravan ke všem přítomným. Vykládal, jak se lidé svými špatnými skutky zaplétají stále hlouběji do vin a jak celý svět uvrhli do záhuby. Poté se zmínil o zaslíbení Saoshyanta a o jeho připravovateli cesty.

"Když jsem byl ještě mladým mobedem," pravil mohutným hlasem, "tu nám směl tehdejší Atravan při jedné slavnosti oznámiti: Proroctví se splní! Vstoupili jsme do posledního údobí trvání této země. Hvězdy nám oznámily, že se narodil připravovatel cesty. Tehdy se zmocnila naslouchajících veliká radost. Všichni jsme se radovali, že připravovatel cesty přišel na zem.

 Dnes vám mohu říci něco podobného, něco, co vám taktéž způsobí velikou radost: Zoroaster je mezi námi.  Nemohl mluviti dále. Mocná bouře jásotu naplnila prostranství. I ti, kteří to již věděli, byli uchváceni velikou, přemocnou radostí. Zoroaster mezi nimi. Teď nastanou lepší doby. Všechna špatnost musí vzíti zasvé !

 Atravan jen s námahou sjednal klid. Tu a tam se ozývaly stále ještě hlasy díků a jásotu a nakonec jeden a pak i více hlasů volalo:

 "Kde je?"

 Tu kněz ukázal na klidně stojícího muže, jehož obličej zářil nadpozemským jasem.

 "Pohleďte, zde stojí připravovatel cesty Saoshyanta, muž, který nám všem bude o Něm hlásat a vyprávěti."

 Všichni se zadívali směrem, kam ukazoval a zdálo se jim, že nevidí ani člověka. V této chvíli jim připadal jako bytost z jiného světa.

 Atravan ujistil shromáždění, že Zoroaster k nim druhý den promluví a že na jeho prosbu smějí býti přítomny také ženy.

 Znovu se zvedl bouřlivý jásot, tak živý ohlas neměla ještě nikdy žádná slavnost. Ovšem, něco tak slavnostního a tak velkolepého nebylo také nikdy oznamováno.

 Hafis měl obavu, aby lidé, až budou sestupovati dolů, se nenahrnuli k Zoroastrovi. Rozkázal proto svým sluhům, aby ho obstoupili.

 Ukázalo se, že tato opatrnost byla zbytečná. Všichni ustupovali uctivě stranou a udržovali patřičnou vzdálenost, aby se mohlo volně odcházeti. Tu a tam zahlédl Zoroaster známou tvář, která radostí zčervenala, když dotyčný viděl, že je poznán. Ze všech osad, ve kterých připravovatel cesty zahlazoval stopy řádění nepravého hlasatele, dostavili se lidé na slavnost.

 V podvečer, když Atravan podal mužům číši hamma a vyprávěl staré báje, seděl Zoroaster tiše mezi posluchači. Chtěl dáti knězi tímto na srozuměnou, že nechce nikterak zasahovati do pravomoci jeho kněžského úřadu.

 Lidé by byli raději viděli, kdyby byl vypravoval Zoroaster, ale milovali své staré báje a byli spokojeni, těšíce se v duchu na druhý den.

 V tento den slavnost mimoděk vyvrcholila. Zoroaster ztrávil noc na modlitbách a prosil Boha o sílu a vnuknutí pravých slov. Věděl, co vše od něho závisí, aby každá duše v něm poznala připravovatele cesty Božského pomocníka. Ráno předstoupil radostně před lidi, kteří napjatě viseli na jeho rtech.

 Rozhovořil se o tom, že jistě nikdo z nich nepochybuje o úpadku lidstva a že každý toužebně hledí na příchod Saoshyantův jako na jedinou možnou záchranu před úplnou zkázou.

 Po čem toužili otcové, o čem tajně snili, to se smí nyní státi skutečností. Řekl jim, že jest poslán Ahuramazdou na zem jako připravovatel jeho cesty a z nejvnitřnějšího vědění smí říci:

 "Vzchopte se, vy zoufalí. Radujte se, vy malomyslní. Zářný rek sestoupí z nebe a vykoupí zemi z kletby Anramainyuovy. Mečem, jehož třpytný kov je ryzí pravda, utne hadovi hlavu.

 Pomocník je Synem Ahuramazdovým, částí nejvyššího Boha! Dovedete si to představiti? Dovedete pochopiti tak nevýslovnou milost?

 Na tuto zemi, která se našimi hříchy proměnila v bahnisko, vkročí jeho svatá noha. Na nás, na lidstvo, připoutané ke zlu pohlédne jeho svaté oko. Kdybyste dovedli pochopiti, jak nádherný je On, neměli byste žádné jiné myšlenky, než jak byste mohli sloužiti jen jemu."

 Zoroastrův zvučný hlas zněl stále zvonivěji, stále přesvědčivěji. Když líčil vznešenost pomocníka, který zasedne na trůn, aby soudil lidstvo, nemusel hledati slov. Proudila k němu.

Hovořil o Božské spravedlnosti, která je neúplatná. Kladl jim na srdce, aby nezapomínali, že každý dostane pouze to, co si zaslouží, odměnu nebo trest.

 "Musíte se změniti!" volal zaníceně, "aby alespoň někteří z vás směli překročiti v soudu most Činvat a mohli sloužiti Saoshyantovi."

 V tomto okamžiku se jim zdálo, že jest lehké se změniti. Stačí jen, upustí-li od všeho, co dosud dělali nesprávného, a budou-li usilovat k dobrému. To je přece lehké, dětsky lehké. Tak si to představovali a tak to Zoroaster vyčetl z jejich myšlenek. Proto začal znovu:

 "Ne, kdyby se vám vaše břemena a vaše chyby nestaly tak milé, kdybyste byli s nimi tak nesrostli, jistě byste se již dávno od nich odloučili. Dosti často jste byli napomínáni. Teď může pomoci jen veliké vypětí sil. Nyní také víte, co vše jest v sázce, a oč se zde jedná. Bude-li se vám zdáti polepšení nad vaše síly, pak si připomeňte, že pokaždé, kdykoliv překonáte sebe sama, jste odklidili Saoshyantovi z cesty jeden kamínek."

 Dlouho hovořil, a když později sestupovali dolů se skal, cítili, že se v jejich duších rozlévá nepoznaná blaženost.

 "Kdyby v nás zůstal stín pochybnosti, že tento muž je poslem Ahuramazdovým," pravil jakýsi stařec okolo stojícím, "jeho plamenná slova by nás musela přesvědčiti. Tak mluvit by nedokázal žádný člověk sám ze sebe!"

 Tento dojem byl všeobecný.

 Poslední den slavnosti zahrnulo mnoho mužů Zoroastra otázkami, kdy navštíví také jejich osady. Slíbil, že se co nevidět vydá zase na cestu a půjde od jedné části národa k druhé. S tím se museli spokojit.

 Jinak zůstával stále v kruhu posluchačů a naslouchal s nimi vyprávění kněžek. Hluché a mdlé připadalo posluchačům jejich líčení po tom, co směli slyšet minulého dne. Ušlechtilé ženy to cítily samy a najednou se nejvyšší kněžka obrátila k  Zoroastrovi s prosbou:

 "Pane, nadešla jiná doba a ta nás opravňuje, abychom porušily staré obyčeje, zejména je-li to k prospěchu všech. Dopřej nám, ať si můžeme odnésti ze slavnosti co nejvíce duchovních pokladů z přebohatého zdroje tvého nového vědění."

 Zoroaster se překvapeně zadíval na Atravana, který potočil hlavu stranou. Bylo viděti, že mu to není milé, ale přemohl se. Zoroaster začal znovu vyprávěti a vyzval posluchače, aby se klidně zeptali, vynoří-li se v nich nějaká otázka.

 Měli radost. Mnohý z nich přemýšlel celou noc a otázky stíhaly jedna druhou. Zoroaster odpovídal se stejnou vlídností, nechť se ptali na cokoliv.

 Vždyť také ani jedna jediná otázka nebyla marná, zvědavá nebo dokonce rouhavá. Všechny svědčily o tom, že lidé opravdu vážně přemýšlejí o novém vědění, které tak mocně zasáhlo do jejich života.

 Zoroaster prodloužil rozpravu až do posledního okamžiku. Když chtěl skončiti, bouřlivě si žádali, aby zde směli zůstati ještě jeden den a Zoroaster svolil.

 Atravan sice namítal, že slavnost ještě nikdy netrvala déle než tři dny. Zoroaster rychle odpověděl:

 "Slavnost je skončena, Atravane. Ale nerozejdeme se ještě a budeme si povídati o Saoshyantovi. Nikdo není nucen, aby zůstal. Kdo se musí vrátiti domů, koho volá jeho práce, nebo by se chtěl vrátiti z jakékoliv příčiny, nechť klidně odejde. Nikdo mu to nebude míti za zlé. Kdo však zde chce zůstati, může tak učiniti bez překážky."

 Kněz se podřídil a zůstal také.

 Minul den, minuly tři dny a najednou, aniž se kdo nadál z jednoho dne byl týden. Zato Zoroaster splnil část svého poslání. Všichni, kteří se nyní vraceli domů, odnášeli si vědění o Ahuramazdovi a Jeho svatém Synu, Božském pomocníku.

 V těchto sedmi dnech se událo ještě něco velikého.  Zoroaster se modlil v kruhu shromážděných za všechny, kteří tu s ním zůstali a chtěli slyšeti o pomocníkovi. Procítěná slova modlitby ho vynesla vysoko vzhůru a on zapomněl, že se kolem něho tísní lidé. Jeho duše se položila ke stupňům Božího trůnu.

 Všichni viděli záři, rozlévající se z jeho těla, která byla stále jasnější, čím déle se modlil. Najednou, právě když Zoroaster skončil svou modlitbu, vykřikla nejvyšší kněžka, jako u vytržení:

 "Vidíte ten zlatý paprsek, který se snesl dolů z nebe na Zoroastra? Dívejte se, v tomto paprsku nad ním rozepjal perutě zázračný bělostný pták!

Vidíte ono podivuhodné zlaté znamení, které se vznáší nad jeho hlavou?"

 Pohledy všech byly upřeny na Zoroastra, který tu stál ještě pohroužen do modlitby, s obličejem obráceným k nebi. Mnoho lidí smělo spatřit svaté znamení, kříž Saoshyantův. A mezi těmi, kteří je směli vidět, byl také kníže Hafis.

 Později dal rozkaz, aby toto znamení bylo zlatem vyšito na Zoroastrův šat a na jeho bílý stan.

 Jednoho dne všichni vyrazili. Odcházeli z hory slavnosti jako hlasatelé, varovníci a věštci. Zoroaster se vracel s Hafisem nejkratším směrem k městu.

 O jízdě za Jadasou nepadlo už ani slovo. Oba byli příliš zaujati tím, co prožili.

 Džajava na ně čekal pln nedočkavosti.

Ačkoliv mu vnitřní hlas říkal, že se jim nic nepřihodilo, nemohl se ani dočkati, až začnou vyprávět. Měli dost co povídati a trvalo to celý den, než byli se vším hotovi.

Saadimu se vedlo lépe, ale chodit dosud nemohl. Nebylo také ani pomyšlení, že by mohl Zoroastra doprovázet. On, který se před nedávnem vzdal dobrovolně služby u Zoroastra, cítil nyní krutou bolest, když si uvědomil, že nemůže jíti s ním.

 Připravovatel cesty se chystal na cestu po zemi. Mursa a Marsar ho měli doprovázet. Kníže Hafis se ho snažil přemluvit, aby vzal s sebou družinu, ale Zoroaster o tom nechtěl ani slyšet.

 "Mám tušení, že moje družina bude až příliš veliká," řekl a při tom zůstalo.

 Před odjezdem navštívil ještě jednou Atravana a prosil ho, aby spravoval dále svůj úřad jako dosud a nedal se ve svých povinnostech vyrušovati tím, že Zoroaster podnikal nyní okružní jízdu po říši.

 "Ty máš učiti o bozích, Atravane, já však mám zvěstovati pomocníka," pravil přátelsky. "Čím lépe budeš učiti, tím dokonaleji budu moci splniti své poslání."

 "Chceš konati příští slavnosti tak, jako byla tato poslední, Zoroastře?" tázal se kněz, aniž odpověděl Zoroastrovi na jeho vlídná slova. "Chceš-li pokaždé přidati ke slavnosti sedm dnů, abys mohl mluviti k lidem, pak ti říkám, že to v budoucnosti nehodlám trpěti!"

 Hafis měl pravdu, když ho varoval. Díky opatrnosti knížete nedal Zoroaster z ruky svou moc. Klidně odvětil:

 "O tom nemůžeme ještě dnes rozhodnouti, knězi. Ukáže-li se nutnost promluviti k lidem něco více, než na co stačí jen jeden den, pak bude ovšem nutno několik dnů přidati. To se teprve ukáže."

 "Já to však trpěti nebudu, mladíčku!" vybuchl Atravan zprudka. "Slavnost se koná na počest Mithry. Chceš-li hlásati o Saoshyantovi, musíš si udělati slavnost k poctě Saoshyantovi."

 "Uvidíme, jak Ahuramazda poručí," odpověděl Zoroaster, přemáhaje se, aby zůstal klidný.

 Poté se rozloučil a vrátil se do paláce. O této rozmluvě s knězem si chtěl pohovořiti s Hafisem, ale poněvadž se k tomu nenaskytla příležitost, upustil od toho.

 

O   č e m   h l á s á š ?

  Zoroaster byl již opět mnoho dnů na cestě. Ačkoliv skutečnému odpočinku věnoval velmi málo času, přece se mu jeho síly znovu vrátily. Těšil se na hlasatelské poslání, na toužící duše, s nimiž se doufal setkati.

 Oddával se cele jízdě úrodnou krajinou. Tentokráte zamířil k severu, kde byl pouze jednou. Krajina byla hornatá, stoupala vzhůru k vysokému pohoří.

 "Bydlí zde také lidé?" tázal se maličkých, kteří přihopkovali na jeho zavolání.

 Horlivě přikyvovali.

 "Ano, bydlí zde také lidé, leč jejich chýše jsou roztroušeny daleko od sebe, dělí je hory. Cesta dále je obtížnější a osad zde vůbec nenajdeš. Smíme ti něco poraditi?"

 Zoroaster přitakal.

 "Tedy poslyš: Zůstaň zde dole, tam, kde jsi teď. Tohoto místa lze dosáhnouti ze všech stran s poměrně malou námahou. Přivedeme ti lidi sem a zde můžeš mluviti ke všem najednou, jako před nedávnem na hoře slavnosti."

 Tento návrh se zdál Zoroastrovi a Mursovi velmi dobrý.

Ale Zoroaster se přece ještě zeptal:  "A jak to chcete oznámiti lidem?"

 "Ó jé, docela jednoduše. Zdejší lidé jsou dosud dobří, protože vyrůstali mezi námi," poučovali Zoroastra skřítci. "Mohou nás proto vidět. Často jim pomáháme, když se jim zatoulá dobytek v horách, nebo když sami zabloudí. Zavolají nás, jako před chvílí jsi nás zavolal ty, a my přijdeme. Řekneme jim o tobě, uvidíš, že přijdou,a jak rádi!"

 Zoroaster přivolil, aby maličcí doběhli do chat v horách. Sám dal vztyčit stan, na jehož bílé půdě byl vyšit zlatý kříž, který v paprscích slunce do daleka svítil.

 Čekal na lidi. Přicházeli v malých skupinách, po dvou i více. Všichni měli velikou radost, že Zoroaster přišel k nim.  Důvěřivě rozprávěli o svém těžkém životě mezi skalami a dolinami.

 "Naše kozy a také ovce jsou šplhání zvyklé," vykládali, "ale jiný dobytek nemůžeme zde nahoře chovat."

 Když maličcí oznámili, že už nikdo nepřijde, začal Zoroaster mluviti a jeho slova byla obdivuhodně snadno chápána.  Vskutku, mužíčkové měli pravdu. Lidé, žijící v srdci přírody, obklopení maličkými služebníky Nejvyššího, si uchovali svou čistotu. Těšili se na příchod pomocníka, hleděli mu bez bázně vstříc.

 To bylo veliké prožití pro Připravovatele cesty, který se až dosud s něčím podobným nesetkal. Těžko se loučil s dobrými lidmi. 

Nyní vedla jeho cesta dále k jihu, leč ve směru slunce východu. Záleželo mu na tom, aby navštívil, možno-li, taková místa, v nichž dosud nebyl.

 Po několikadenní jízdě, veden maličkými, dospěl k osadě ukryté mezi kvetoucími zahradami. Zde bylo krásně, čarovně krásně. Maně vzpomínal na krajinu kolem paláce Ara-Masdaha. Tam také kvetly růže v takové hojnosti. Lidé, kteří zde žijí, musí být dobří.

 Dal vztyčiti stan mimo osadu. Vedly ho k tomu dva důvody. Nechtěl býti nikomu na obtíž jako host a za druhé chtěl vzbuditi zvědavost. Lidé měli přicházeti k němu, žasnouti a tázati se. Zlatý kříž, jemuž rovného nikdo ještě nespatřil, musel sám o sobě probuditi zvědavost.

 Stalo se však jinak.

 Z této krajiny se zúčastnilo mnoho lidí slavnosti na hoře a mnohým z nich byl otevřen vnitřní zrak. Když nyní spatřili kříž, okamžitě ho poznali. Netázali se. Rozradostněně vrazili do chat a volali:

 "Zoroaster přišel. Pojďte všichni ven k němu a jeho bílému stanu. Bude s námi mluviti, na hoře také s námi mluvil. Sami uslyšíte onu zvěst, o které jsme vám mohli podat jen mlhavý obraz."

 Rozradostnění lidé přibíhali k Zoroastrovi ve velkých zástupech.

 Spousta otázek jim tanula na mysli. Všechno chtěli vědět přesně od počátku. Rozprávěl s nimi, odpověděl na jejich otázky a učil a hlásal po mnoho dnů.

 Posléze zpozoroval, že jsou něčím mocně zaujati, že se obírají myšlenkou, již však nedovedou vysloviti, ať je to jakýmkoliv způsobem.

 Nikdo však nechtěl začít. Zdálo se, že ačkoliv byli mezi sebou zřejmě svorní, přece se snaží jeden na druhého strčiti odpověď. Po dlouhém váhání vystoupil nějaký mladší muž a pravil:

 "Nechceme již sloužiti bohům."

 Konečně to bylo venku. Všichni si s ulehčením vydechli. Zato Zoroaster byl zaražen. Že by mohlo mít jeho učení takový následek, na to nepomyslel ani ve snu.

 Když zpozorovali jeho zamlklost, pochopili, že jim dobře nerozuměl, a začali volati jeden přes druhého. Tu nerozuměl teprve ničemu a nahlédl, že se musí vyptávati sám.

 "Proč chcete sesaditi bohy? -

 "Protože jsou jen Ahuramazdovými služebníky," odpověděli srdnatě.

 "A vy nechcete uznávat již ani Ahuramazdu?"

 Místo odpovědi se dali do nehorázného smíchu, jakoby byl řekl něco nesmírně hloupého. To ho uklidnilo. Byli, jak se zdá, na dobré cestě.

 "Nuže, Moudrého, Věčného, Dobrotivého Boha chcete uznávati a vzývati dále?"

 "To je přece samozřejmé," zněla odpověď. "Jedině On je skutečný Bůh, ti ostatní jsou dosazeni jen lidmi. Dnes je nám to všechno jasné. Tobě ne. Zoroastře?"

 "Ale ano," smýšlel jako oni a měl radost, jenomže se nedovedl spřáteliti s myšlenkou zavrhnout ty, kteří se až dosud těšili úctě lidí.

 "Nezapomínejte, že ti, jež jste až dodnes vzývali jako bohy, jsou nejvyššími služebníky jediného Boha. Stojí vysoko nad námi lidmi. Pomáhají vám a přispívají nemálo k tomu, že se zde na zemi můžete vyvinouti. Važte si jich a ctěte je, i když je v budoucnosti už nebudete vzývati. Poděkujte jim za vše, co pro vás učinili."

 "Modlil jsi se k nim až do dnešního dne, Zoroastře?" vyptávali se mužové již směleji.

 "Ne, od chvíle, ve které jsem skutečně poznal Ahuramazdu, přestal jsem je vzývati. Jsou to vznešené, nádherné bytosti, ale jsou tak hluboko pod trůnem Nejvyššího, jako my lidé pod nimi."

 "Pak by také nebylo správné, aby se v budoucnu konaly slavnosti na počest Mithry," uvažovali lidé. Neopomněli však ihned připojiti: "Dobře jsme si všimli, že tys vtiskl slavnosti jiný řád. To byl počátek našeho myšlení."

 "Když jste si toho povšimli, pak mi také porozumíte, řeknu-li vám, že nesmíte slavnosti měniti dříve, dokud alespoň většina všech Iránců nebude stejného smýšlení s vámi. Jinak bychom vzali lidem to, za co bychom jim nemohli dáti náhradu.

 Mluvil jsem o tom se světlým poslem Božím, je to také vůlí Nejvyššího, abychom nechali duše pomalu dorůstati k novému vědění."

 Přímo, jako s přáteli, otevíral Zoroaster před nimi své srdce. Jeho otevřenost je nesmírně blažila a snažili se mu porozuměti. Však se v nich vzdouvala hrdost, že jsou první, kteří začali mysleti tímto způsobem.

 Zoroaster to okamžitě vycítil a přičinil se, aby zde nevyklíčilo nic, z čeho by snad později mohl vyrůstati plevel.

 "Těším se s vámi, milí přátelé, že jste na to přišli a že jste to prožili. Nebudete také jediní, na které slavnost tentokráte zapůsobila. Nesmíte také zapomínati, že to byla Boží milost, která ve vás probudila tyto myšlenky."

 Teď stáli opět správně.

 V noci přednesl Zoroaster toto prožití před trůnem Nejvyššího. Měl jistotu, že teď už smí mluviti s lidmi o Ahuramazdovi jako o jediném Bohu.

 Musí však postupovati velmi pomalu, zacházeti šetrně s dušemi, a tu si znovu jasně uvědomil, že je nemožné stavět něco nového, dokud není strženo staré.      *   *   *

 Brzy nato odjížděl opět dále. Vycítil jako v předtuše, že za radostí, kterou mu způsobili tito milí lidí, budou následovati klopotné dny. Pomyšlení na to mu vlévalo jen nové síly.

 Další osada, do které přišel, rozkládala se na břehu překrásného jezera. Chaty byly roztomile stavěné, prozrazovaly mnohem více smyslu pro krásu, než s jakým se dosud setkával. Již zvenčí byly ozdobeny malbou a rohožemi. Ke každé chatě byla přitulena malá zahrádka plná květů, hýřících barvami, i když mezi nimi chyběly růže.

 Již také zahlédli první muže, kteří, jak bylo patrno se zaměstnávali chytáním ryb v jezeře.  Rozkošné vodní žínky seděly na kamenech, vyčnívajících z jezera a dívaly se na rybáře. Zoroaster i Mursa je mohli zřetelně vidět.

 Mužové měli nápadný šat. Jejich oděv byl pestrý, bohatě zdobený řetězy z mušlí a jinými ozdobami. Zoroastrovi se mužský šat nelíbil, poněvadž si nedovedl představiti skutečného muže v šatě, který byl v tak příkrém rozporu s mužskou povahou.

 Nemohl se odhodlati, má-li osloviti rybáře nebo ne, a zamířil proto raději k chatám. Tam nalezl děti a ženy, které v opaku k mužům se zdály poněkud zanedbané. Byly plaché a sotvaže spatřily cizince, schovaly se.

 Zoroaster svěřil koně Marsarovi a ten s nimi zůstal daleko před osadou. Činíval tak pravidelně. On a Mursa vzbuzovali jistě dojem prostých cestujících, proč se tedy jejich ženy styděly?

 Přátelsky jim pokynul, ale trvalo to hodně dlouho, než si jedna z nich dodala odvahy a přistoupila blíže.

 "Neměj obavy, děvče," usmál se Zoroaster, "neublížíme ti. Copak vídáváte tak zřídka cizince, že jste tolik plaché?"

"Pane, nikdy," zašeptala ve velkých rozpacích.

"Pověz, děvče, dostali bychom koupit trochu jídla?" vyptával se Zoroastr dále, protože mu záleželo na tom, aby udržel rozhovor co nejdéle.  "Co myslíš, budu si smět zde ve vaší blízkosti postaviti stan?"

 "Nevím, pane," dívka se očividně snažila rozmluvu ukončiti a odběhla jako gazela.

 Zoroaster se rozhlédl kolem sebe a spatřil, že od jezera přicházejí mužové. S ulehčením se otočil k nim, popošel jim několik kroků naproti a opakoval svou prosbu o jídlo.

 Mužové se podívali na sebe a nejstarší z nich se tázal, co zde oba mužové pohledávají.

 Zoroaster neměl co tajit. Klidně opáčil, že koná dlouhou cestu po celé říši íránské, že zvěstuje lidem a učí je. 

"O čem to hlásáš a čemu je vyučuješ?" vyptával se vůdce zvědavě.

 "Jsem připravovatelem cesty Saoshyanta," odpověděl Zoroaster a domníval se, že tím pověděl mužům velmi mnoho.

 Leč tito se zarazili, bylo zřejmé, že mu nerozuměli.

 "Copak vám není známá zvěst o pomocníku, který má být seslán od Boha lidem?" ptal se udiveně Zoroaster. Mužové zavrtěli hlavou.

 "Vy jste nebyli na svaté slavnosti na hoře?" vyptával se Zoroaster dále.

 Opět zavrtěli hlavami a po chvíli řekl nejstarší:

 "Ne, nechodíme na slavnosti, my nevěříme věcem, jimž tam kněžky a kněží učí. Ani naši otcové tam již nechodili."

 "Ubozí, a to doufáte, že se protlučete životem, nemajíce víry?" tázal se host.

 "Neprosíme se tě, abys nás litoval cizinče," zněla hrdá odpověd. "Kdopak ti řekl, že v nic nevěříme?  Nevěříme kněžskému povídání, poněvadž máme něco lepšího."

 Po těchto slovech se otočil stařec k odchodu. Zoroaster rychle zavolal:

 "Lidé, nechtěli byste mi o tom říci něco více? Lepší můžeme slyšeti vždy."

 Stařec se na něho pronikavě zahleděl.

 "Máš přece Mithru a ostatní bohy, ty nepotřebuješ našeho Boha."

 "Teď bych mohl použíti týchž slov jako ty. Kdo ti toto řekl? Ale místo toho tě prosím ještě jednou. Pověz mi o svém Bohu!

Věřím, že je to týž Bůh jako můj. Věz, já nevzývám Mithru ani ostatní bohy."

 "Je to pravda?" zkoumal stařec. Zoroaster odpověděl skoro prudce:

 "Kdo uznává pravého Boha, ten nelže."

 "Tedy dobře, pro dnešek zůstaň u nás. Jídlo dostanete a později u ohně vám povíme, co víme z našich pokladů a co můžeme svěřit cizím rukám."

 Zoroaster se připojil k mužům, zatím co Mursa se opět vrátil k Marsarovi, aby se s ním dohovořil. Později se vrátil a přisedl k jídlu, které bylo podáváno na volném prostranství mezi chatami.

 Proti všeobecnému zvyku zde byli shromážděni pouze mužové, a čeho si Zoroaster zvlášť povšiml a co ho překvapilo, byly mladé krásné dívky, které obsluhovaly při jídle. Všude jinde vypomáhali u jídla sluhové.

 Již chtěl vysloviti nahlas svoje podivení, ale včas se vzpamatoval. Lekl se, že by neprozřetelnou řečí mohl muže uraziti. Pokrmy byly opravdu chutné a čistě upravené.

 Hosté jedli s chutí a tím si dobyli srdce mužů, kteří jak se zdálo, přikládali hostině velikou důležitost. Po jídle se pohodlně uložili a hosté byli vyzváni, aby se natáhli blízko nejstaršího, který je začal nyní vyslýchati:

 "Kolik je bohů?"

 "Jeden," odpověděl Zoroaster rovněž kuse.

 "To je nesprávné," oznamoval stařec. "Jsou dva bohové, jeden dobrý, kterému říkáme Ormuzd, a jeden zlý, který se nazývá Ahriman."

 Zoroaster si okamžitě uvědomil, že to jsou pouze zkomolená jména těch, kterým říkali jinak, a které také znali.

 "Toho, jehož nazýváte Ormuzdem, vzýváme my také. Říkáme mu Ahuramazda a víme, že je jediný, věčný a moudrý."

 Stařec přisedl potěšen trochu blíže ke svému hostovi.

 "Nu, na jméně nezáleží, ale zdá se, že opravdu myslíme jednoho a téhož Boha. Znáte-li Ormuzda, musíte znáti také i Ahrimana."

 "Ovšem, že známe Ahrimana," připustil Zoroaster. "Ale nevidíme v něm boha."

 "Nevidíte v něm Boha?"

 Stařec se hrozil rouhavých slov a odsedl si opět o kousek od hosta.

 "Vy v něm nevidíte Boha? Pravím ti cizinče, že se mýlíš. Ahriman je bůh, a sice ten silnější."

 Než se mohl Zoroaster vzpamatovati, uklouzlo mu: 

"Tedy jste se podřídili jeho vládě! Vy ubozí. Není divu, všude se snaží učiniti se nejvyšším a tam, kde se mu věří, vrhají se sami lidé do zkázy temnot."

 Stařec se zaleknutě ohradil:

 "Cizinče, radím ti, střez svůj jazyk. Tebe a nás s tebou by mohl stihnouti Ahrimanův hněv."

 "Vzdoruji mu," volal Zoroaster popuzen, "co mi může Ahriman udělati, je-li mým pánem Ormuzd? Jsem sluhou Nejvyššího Boha, ten bude již vědět, jak ochránit svého služebníka!

 Mužové hleděli zamyšleně na cizince, který se odvažoval takto mluviti.

 Poté se opět ujal nejstarší slova:

 "Jsi dosud mlád, cizinče. Prožil jsem více než ty. Věř zkušenějšímu. Ahriman dobyl panství nad světem. Lidi ho poslouchají, i když nechtějí. Oni prostě musí, železnou mocí je svírá do svých okovů.

I já jsem kdysi věříval jako ty, že Ormuzd je ušlechtilým, moudrým Bohem, jehož všichni lidé musí ctít. Byl to blud a probuzení bylo bolestivé.

I kdyby byl Ormuzd tím, za kterého ho ty považuješ, proč by dovolil, aby jeho služebníci přebíhali k nepříteli?"

 V Zoroastrovi to vřelo. Všechno, co v něm již dávno dřímalo, se jedním rázem probudilo. Nach zbarvil jeho líce a s jeho rtů bouřila prudká slova. Tu cítil, že ho ovanul chlad. Jak nekonečně blahodárně působil v jeho planoucím vzrušení! Tichý mírný hlas pravil:

 "Prudký hněv by mohl zde, tak jako všude jinde, způsobiti jedině škodu. Vzpamatuj se, uvědom si, co chceš říci. Bude ti pomoženo.  Ujmi se těchto lidí, tak ubohých, neboť jen proto jsi sem byl přiveden. Snaž se v dobrotě navázati na jejich myšlenky, jen pomalé, bezpečné vědění zde může ještě pomoci."

 Nekonečný mír zaplavil Zoroastrovo srdce, které ještě před chvílí tak bouřlivě bušilo. "Ahuramazdo, ty veliký, dobrotivý Bože, jde o tvou čest. Pomoz mi!" ----

 "Byl kdysi čas," začal skoro snivě, "kdy byli lidé tak čistí, jak vyšli z tvůrčí ruky moudrého Boha, jehož nazýváte Ormuzdem. Jak dávno je tomu! Ale tenkráte byli lidé šťastni, neboť žili podle vůle Boží.

V té době uctívali přečetné služebníky Boží, viděli v nich nižší bohy, neboť dobře vyciťovali, jak tyto světlé bytosti je převyšovaly.

 Viděli jste již někdy ovoce, v němž hlodá červ?" přerušil se.

 Mužové, kteří nepostřehli souvislost mezi otázkou a vyprávěním, podívali se překvapeně na sebe a konečně přikývli.

 Zoroaster pokračoval:

 "Na ovoci není vidět, že uvnitř hlodá červ. Zpočátku je červ tak nepatrný, že je ho sotva vidět. Ovoce na pohled vyhlíží krásně, zatímco červ v něm roste, a podle toho, jak dorůstá, hlodá ovoce z vnitřku, až se ovoce úplně zkazí. Krásný plod se za čas změní, není již zdravým ovocem, nýbrž červivou padavkou, která vzbuzuje hnus a kterou zahazujeme. Rozumíte mi?"

 "Také do lidského srdce a do duše se vetřel červ. Maličký, nepatrný červíček. První neposlušnost proti velikému, dobrotivému Bohu.

Bůh řekl:

 "Já jsem nejvyšší. Mimo mne není nic." Protože se však člověk považoval za důležitějšího a nejvyššího, postavil sebe sama nikoliv vedle Boha, nýbrž nad Boha.

 Není tomu tak, milí přátelé? Přemýšlejte."

 Zoroaster umlkl, aby poskytl posluchačům čas k přemýšlení. Mohl jasně viděti pochod jejich myšlenek, současně věděl také, že slova, která pronášel, přicházela k němu shůry. Jak jinak by byl věděl o přikázání Ahuramazdově, které jim právě zvěstoval?

 Hluboká vděčnost spolu s úctyplným zbožněním zaplavila jeho duši. Byl rád, když ho požádali, aby pokračoval. Musel mluviti dále.

 "Ahriman spatřil tohoto červa v lidské duši a zaradoval se. Bylo to jeho dílo. Staral se všemožně, aby co nejvíce lidských duší svedl k neposlušnosti. Jásal nad každou lidskou duší, která se zřekla Ormuzda a rozmnožila řady svedených, neboť potom byla jeho. A on chtěl být pánem duší.

 Nahlížíte nyní, jakou cenu musíte zaplatiti, následujete-li Ahrimana?"

 Zírali na něho zaraženě. Takovým způsobem s nimi ještě nikdo nemluvil. Jeden z nich si dodal odvahy a dříve, než mohl Zoroaster pokračovati, řekl:

 "Až dosud jsme byli šťastni. Nepovažovali jsme se za shnilé ovoce. Nevidíme červa. Radostně jsme trávili život. Připouštím, že máš snad pravdu, pokud se týče jiných lidí, ale nás se to nikterak netýká."

 "Ovoce zpočátku také nepozoruje, že v něm hlodá červ," opáčil Zoroaster. "Také zvenčí to není vidět, ale počkejte jen, přijde den, kdy se to již neutají. Přijde den, kdy ke každému z vás přistoupí smrt, kdy ovoce bude očesáno a pak odhozeno. Co potom? Kde bude pak vaše štěstí?"

 Znovu je uchvátil, znovu se mu chtěli poddat. Jiný muž se odhodlal promluviti:

 "Učili jsme se, že není onoho světa, že tímto životem jest vše skončeno. Proč bychom se tedy měli báti smrti? Pravda, smrtí nastane konec našeho štěstí, našeho užívání, ale tím je také skončeno vše."

 "Ne, tak to není," volal jiný. "My přece všichni víme, že z našich žen se stanou peri, a proto musí ještě něco být, co pokračuje po smrti dále."

 Nyní v mínění jednotlivců nastaly rozpory. Stále stoupající hluk naplňoval prostranství, až konečně stařec vzal dva kusy kovu a udeřil jimi o sebe.

 V nastalém tichu se Zoroaster zeptal:  "Nechtěli byste mi objasniti, co jsou to peri? Tohoto slova jsem ještě nikdy neslyšel."

 "Zemře-li žena, musí po smrti odejít do temné říše, poněvadž ženy jsou ulhané, ješitné, nevěrné a mají ještě mnoho chyb. Jestliže muž nebo dítě za ni prosí, stane se z ní peri, to jest duchovitá bytost, která musí vyplniti všechny příkazy, aby se vykoupila ze svých vin."

 Ačkoliv se Zoroaster sotva mohl udržeti, aby nepromluvil, přece nechal muže vymluviti:

 "Jestliže peri věrně sloužila, smí vejíti do některé ze zahrad Boha Ormuzda a žíti tam, jinak se stane drují, která sužuje lidi. Jako strašidlo smrti se vplíží do domu a páše tam zlo."

 Muž nyní umlkl, zato Zoroaster prudce vykřikl:

 "Některý z vás prve řekl, že víra v bytosti zvané peri vyvrací vaši víru, pokud se týká posmrtného života. Onen muž měl pravdu. Či si snad myslíte, že jen vaše ženy žijí dále, a vás muže že sežerou obrovští černí ptáci a tím je všemu konec?

Neklamte se! I vy se musíte zodpovídat za své činy a pykati za vše, čím jste se provinili, a při tom musíte být vděčni, že to smíte odpykat. Ó, vy ubozí pobloudilí lidé, na jakých falešných cestách jste se to octli. Nyní vím, proč mne služebníci Boží vedli sem k vám. Podívejte se, milí přátelé, chci vám pomoci, necháte-li mne ovšem mluviti."

 Vroucně a dobrotivě zněl Zoroastrův hlas. Všichni cítili, že mu skutečně záleží na tom, aby jim směl dáti to, co považuje za pravdu. Proč by mu v tom měli překážeti? Poznali přec, že nechtěl nic zlého. Mohou ho klidně vyslechnouti a pak buď na jeho slova opět zapomenou, nebo si z nich ponechají tolik, co budou považovati za dobré.

 Tento názor si potichu sdělili mezi sebou. Potom stařec povstal a důstojně prohlásil:

 "Cizinče, protože nás prosíš, chceme ti vyhověti. Buď několik dnů naším hostem a každý večer zde ve shromáždění mužů nám můžeš vypravovati o tom, čím překypuje tvoje srdce. Pozorujeme, že ti na tom záleží."

 To bylo vše, čeho mohl Zoroaster tohoto večera dosáhnout. Byl však spokojen. Za to Mursa reptal, ač se obdivoval Zoroastrovu ovládání. Nejraději by byl hned opustil lidi, kteří si tak zakládali na své spokojenosti.

 Byli zavedeni do prázdné chaty, kde bylo prostřeno několik kožešin, na nichž si mohli po libosti odpočinouti. Mnoho starostí si s hosty nedělali, leč chata byla udržována v náležitém pořádku a kožešiny byly čisté. Více nemohl Zoroaster požadovati.

 Druhého dne časně zrána se vypravil Mursa k Marsarovi, aby přinesl jídlo pro svého pána. Cestou přišel na krásné plody. Aniž by dále uvažoval, dal je do brašny a vzal sebou. Když se vracel k chatě, vyběhla proti němu jakási mladá žena a s výkřikem mu vytrhla ovoce, hodila je na zem a rozdupala.

 Mursa sledoval zaražen počínání rozrušené ženy. V duchu připustil, že si ovoce vzal neprávem, ale proto přece mu je žena nemusela bráti a ničiti je. Pobouřen vyprávěl o této příhodě Zoroastrovi, který po chvilkovém uvažování pravil:

 "Jsi k ženě nespravedlivý. Plody byly asi jedovaté."  Později se ukázalo, že Zoroaster měl pravdu. V této krajině rostou zvláštní, na pohled velmi krásné, avšak jedovaté plody. Častokráte se mnoho dětí otrávilo.  

 

 Ve dne odcházeli mužové na lov, ale nikdo z nich Zoroastra nevybídl, aby je doprovodil. Podnikl proto s Mursou a s Marsarem delší vyjížďku, aby si prohlédli opravdu krásnou krajinu.

 Zasněné jezero leželo v klínu lesa. Dnes bylo lidmi opuštěno, nikoliv však neoživeno. Trojice mužů se kochala pohledem na radostnou hru malých vodních žínek, které, jak se zdálo, nepozorovaly, že jsou sledovány. Teprve k večeru se vrátil Zoroaster zpět k chatám, a poněvadž měl opravdu veliký hlad, byl u večeře srdečně vítán. Po jídle se mužové opět pohodlně natáhli na pažit a vyzvali hosta, aby vyprávěl.

Zoroaster prosil za vyjížďky o pomoc. Velice mu záleželo na tom, aby zaujal tyto muže. Tentokrát rozpředl hovor o bytostech peri - posmrtném životě žen.

 "Vy říkáte, že peri musí odpykati své viny. Jsou vaše ženy opravdu tak špatné, jak vy se domníváte? Jste sami o tolik lepší než ony?"

 Svými slovy vyvolal v posluchačích skutečnou bouři a z úryvků, které zachytil, se připravovatel cesty dověděl, že mužové považují sebe za zvlášť ctnostné, kdežto na ženy pohlížejí jako na bytosti schopné všech špatností.

 "Čím je to, že vy jste o tolik lepší. V jedné a téže rodině se rodí hoši i děvčata, z čeho usuzujete, že jsou dívky špatné?"

 "Jsou tělesně slabší, a mají proto také slabší duše," zněla odpověď, na kterou Zoroaster z počátku nemohl nic namítnouti.

 "Proč spojujete svůj život s tak špatnými ženami, nebylo by lépe poslati je pryč?" tázal se Zoroaster.

 "Nemáme jiných a k přípravě hostin a k tomu, aby nám dávaly syny, jsou dosti dobré."

 "Vidíte, procestoval jsem už mnoho krajin této veliké říše," začal host nanovo, "ale nikde jsem nenašel tak špatných žen, jako u vás. Ba naopak, mohu říci, že jsem viděl ženy, jejichž čistota skoro dosahovala čistoty prvních žen, které vyšly z myšlenek Božích."

 Mužové tomu nechtěli věřiti. Vyprávěl jim proto o Madaně a Jadase. Mursa, který až dosud seděl mlčky, začal náhle přizvukovat, když Zoroaster chválil Jadasu. Zoroaster se posléze vyptával, jak dospěli mužové k názoru o ženách, že jedině ženy žijí po smrti dále.

 Odpověděli, že to už nevědí. Učili se, že smrtí je všemu konec, pouze ženy musí po smrti sloužiti jako peri. Teprve rozhovor s hostem je přivedl na myšlenku, že si jejich učení navzájem odporuje.

 "Vidíte, přátelé," začal Zoroaster, " tak je tomu také ještě u mnoha jiných věcí. Vy věříte v Ormuzda a víte, že je to moudrý, dobrý Bůh. Dovedete si představiti, že se dobrý Bůh dá jen tak připraviti o vládu?

 My jsme se učili, že ten, kterému říkáte Ahriman, vzniká ze špatností lidí. Může-li býti zváno to, co je výplodem neřestí, Bohem?" 

Mursa žasl nad chytrostí Zoroastrovou, ale mužové byli tak zaraženi, že si klidně dali líbit i tento úskok.

Vždyť cizinec má pravdu. Kdyby Ahriman byl silnější, byl by mu Ormuzd odstoupil svoje panství. Pak ovšem nemuseli také věřiti v Ormuzda. Ale v duši jim cosi říkalo a bránilo, že se nechtěli vzdáti víry v Ormuzda, dobrého Boha.

 Najednou řekl nejstarší:

 "Ty mluvíš o Ahrimanovi, jako by byl naším pánem. To není správné. My před ním máme jen strach. Ale naším pánem je Ormuzd."

 "Milí přátelé," zvolal Zoroaster potěšen," vládce temnot se nemusíte bát. Je-li světlý Bůh skutečně vaším pánem, pak stojíte v jeho ochraně a můžete se temnému směle vysmát!"

 Vyprávěl jim stále o dobrotě jediného Boha, o ochraně, kterou poskytuje, o síle, kterou dává. Teprve pozdě v noci se mužové rozcházeli. Tak to šlo po mnoho dní. Večer co večer dobýval Zoroaster kousek po kousku duše, které mu byly svěřeny. Dosud však je nemohl přesvědčiti, že tak jako mužové nejsou zcela bez chyb, tak také ženy nejsou dočista hříšné. Znovu se pokoušel zviklati pevně zakořeněné základy a vždy narazil na zarputilý odpor.

 Znovu prosil a modlil se o osvícení, aby konečně nalezl správná slova. Jednoho dne se vrátil z vyjížďky dříve než jindy a zamířil přímo na místo, na kterém se večer scházívali. Tu slyšel ze strany hlasitý křik, jejž si zpočátku nemohl vysvětliti. Křik se však zesiloval a byl již tak nesnesitelný, že Zoroaster konečně vyskočil a snažil se proniknouti do lesa směrem, odkud výkřiky zaznívaly. V tom zahlédl dva prchající muže, kdežto třetí ležel zbrocen krví na zemi. Ubožák byl tak zřízen, že si sám již nemohl pomoci.

 Zoroaster si jej netroufal zvednouti z obavy, aby nevykrvácel. Vtom přiběhl Mursa a pomohl mu donésti umírajícího do chaty nejstaršího. Mursa i Zoroaster znali tohoto muže. Byl horlivým posluchačem, byla-li řeč o věčných věcech.

Křik přivolal také jiné muže a za chvíli se tísnili kolem chaty v zástupu. Zoroaster viděl, že zde není nic platný, a odešel.

 Když se mužové později sešli k večerní rozpravě, tázal se jich, jak se vede zraněnému. Dověděl se, že zemřel, že však před smrtí ještě označil dva muže, kteří ho přepadli. Zoroaster věděl, že mluvil pravdu, poněvadž oba muže poznal. Řekl to také a nejstarší byl rád, neboť pachatelé zapírali.

 "Proč přepadli onoho muže?" přál si věděti host.

 "To nám Nuzar nemohl již říci. Jeho síly ho opustily dříve."

Nejstarší však dal potají rozkaz, aby oba mužové byli přivedeni.  Když přišli, postavil muže tvářemi před Zoroastra, aby jim mohl sám říci, že je poznal.

Zoroaster viděl mnohem více. Viděl, jak jednoho muže stravuje závist. Ten druhý se zdál býti pomocníkem. "Jste přece muži a říkáte, že nemůžete hřešit," říkal a klidně se otočil k oběma zločincům.

 "A teď jste se dopustili ohromného hříchu. Ty," otočil se na závistníka, "jsi zabil svého souseda Nuzara z bledé, škaredé závisti. A ty jsi mu pomáhal," pravil, dívaje se na druhého, který před ním stál bílý jako křída. "Tak jeden z vás se dopustil zločinu a ten druhý nejméně dvou. Budete-li nyní ještě zapírati, připojíte k tomu ještě další.

Co si myslíte, jak se vám nyní  povede? Poněvadž se z vás nestanou podle vaší víry peri, musíte sloužiti nyní už v Ahrimanově družině."

 "Já nechci k Ahrimanovi," ječel druhý muž, třesa se na celém těle. "Já jsem jen držel Nuzara, když ho Dursa bil." 

 Překvapeně se díval nejstarší na Zoroastra, kterému se podařilo jen několika málo slovy přiměti muže k doznání zločinu.

 "Co udělal Nuzar, žes ho musel zabít?" ptal se Zoroaster klidně.

Odpověd však všechny překvapila:

 "Sám nevím!"

 Přítomní se dívali jeden na druhého. Muž lhal, to bylo jisté. Ale proč to udělal? Pravděpodobně něco skrývá.

 "Kam jsi dal onen zelený kámen, který jsi odcizil Nuzarovi z chaty?"

 Zlosyn civěl zděšeně na tazatele.

 "Co ty víš o zeleném kamenu, cizinče?" ptal se, aniž uvážil, že se tím prozradil. Zoroaster neodpověděl, nýbrž opakoval svou otázku znovu. Vtom zločinec vykoktal:

 "Zakopal jsem ho nedaleko své chaty."

 Na popud nejstaršího odešlo několik mužů na označené místo a tam skutečně našli v šatě zavinutý zelený kámen nevídané velikosti.

 "Podívej se, kvůli tomuto kameni se z tebe stal závistník, zloděj, vrah a lhář."

 "Může být ještě něco horšího?"

 "A ty jsi spoluvinen na zločinu Dursově," obrátil se Zoroaster na druhého, který dosud naříkal.

 "Mužové, teď víte, co se stalo. Odveďte vrahy pryč, aby nám tu jejich přítomnost nepokazila večer," žádal Zoroaster a mužové ochotně uposlechli.

V rozpravě, která se rozpředla, dokázal Zoroaster mužům, že také oni mohou býti špatní. Událost, jíž byli právě svědky, způsobila, že byli poddajnější než jindy. Snažili se sice označiti tento případ za výjimku, ale Zoroaster toho nepřipustil.

 Nezbývalo, než se přiznati, že také oni udělali potají mnohé, co nesouhlasilo s vůlí Boží. Připravovatel cesty vypozoroval vskrytu mnohé, čeho mohl nyní použíti proti nim, a tohoto večera dokázal, že mužové připustili, že by neobstáli před očima Ormuzdovýma.

 "Proč jste označili Ahrimana za silnějšího? Bojíte se Ormuzda, nikoliv Ahrimana. V nejtajnějších záhybech své duše tušíte, že musíte jednou předstoupiti před soudnou stolici Boží tak, jako vaše ženy. Soud bude vykonán nad každým z vás. Jak chcete potom obstát?"

 Bylo opět pozdě, když se konečně rozcházeli. Nejstarší zastoupil Zoroastrovi cestu a tázal se:

 "Cizinče, co soudíš, že se má státi s oběma zlosyny?"

 "Jaký je zdejší obyčej, přihodí-li se něco podobného?" odpověděl Zoroaster protiotázkou.

 "Svrhneme vraha přes útesy, které vystupují tam vzadu za lesem," zněla pohotová odpověď.

 Stařec sám nepozoroval, že tím přiznal, že tento případ není výjimkou. Zoroaster však mlčel, neupozornil ho na to, jen prosil:

 "Dovol mi ráno promluviti s muži."

 Nejstarší souhlasil.

 Ale druhý den ráno se zjistilo, že vrah unikl pozemské spravedlnosti. Vlastní rukou ukončil svůj život.

 Třesa se hrůzou, schoulil se spoluviník vedle mrtvoly druha.

"Ach, za chvíli budu také já mrtev," sténal. "Cizinec přece řekl: pak přijde soud!"

 Zoroaster zavolal na muže, aby šel s ním ven. Sám se otřásl hrůzou při pohledu na strašlivě znetvořenou mrtvolu.

 Pak promlouval vážně rozechvělým hlasem.  "Cítíš nyní, že tímto životem nemůže být všechno skončeno? Víš, co tě očekává, jestliže tak, jak jsi teď, budeš muset předstoupiti před soudnou stolici Boží?"

 Tázaný zakvílel hlasitěji a přikývl.

 "Co chceš nyní dělat?"

 "Nevím." -- "Ach, pomoz mi, ty dobrý, dobrý muži!" žebronil přestrašen.

 "Proč jsi pomáhal Dursovi?" přál si věděti Zoroaster. Muž vykládal dosti nezřetelně, jak Dursa vyhrožoval, že ho zabije, nepomůže-li mu. Nuzar chtěl oznámiti krádež, a proto musel zemříti.

 Zoroaster dlouho hovořil s mužem, kterého strach téměř zbavil smyslů, že nebyl s to něco pochopiti. Bylo třeba vyčkati, až se poněkud uklidnil.

 Spoluviník se směl vrátiti do místnosti, ve které už nebyla mrtvola. Zoroaster odešel k nejstaršímu, aby si s ním o něčem promluvil.

 "Bylo by nejlépe, abychom ho svrhli se skal," odtušil klidně stařec. "Necháme-li ho bez trestu, dával by špatný příklad jiným. "

 "Připomeň si, příteli, " napomínal připravovatel cesty, "že teď ještě nelituje svého činu. Má jenom strach před tím, co přijde. Nemohl bys pro něho voliti nějaký jiný trest?"

 "Budu o tom přemýšleti," rozhodl nejstarší, ale Zoroaster pozoroval, že na to vážně nepomýšlí.

 Pro přítomnou dobu nemohl učiniti nic, čím by přiměl starce ke změně názoru.

Museli přiznat, že také mužové mohou hřešit. Co se stane po smrti, nevěděli. Mužové peri nejsou, jejich víra nepřiznává mužům další život.

 Právě nyní, kdy měli tak živě před očima oba případy násilné smrti, poznávali nesmyslnost svého dosavadního myšlení.

 Zoroastrovi dalo sice ještě mnoho práce dokázati jim nesmyslnost jejich víry. Neúnavně vykládal a teprve po mnoha večerech je přesvědčil.

 Když se konečně smířili s posmrtným životem, pak chápali, že nemůže být stejný pro lidi dobré a špatné. Poněvadž se všichni považovali za dobré, hrozili se, že by měli po smrti žít se zlými.

 Konečně se mohl Zoroaster zmíniti o velikém soudu, a když tomu porozuměli a mohli ho alespoň trochu pochopiti, přivedl je pomalu na myšlenku na opakující se pozemské životy.

 Obával se, že zde na něj čeká ta největší práce, ale jak se zmýlil. Právě toto přijali s velikou radostí. Při spokojenosti, kterou cítili sami nad sebou, nemohlo být ani jinak, než že se příště musí zroditi v překrásném životě.

Malovali si zvlášť další život co nejkrásnějšími barvami, že ani nepotřebovali dalšího Zoroastrova vysvětlení. Ano, jeho ustavičné napomínání jim bylo na obtíž.

Dali mu na srozuměnou, že také jejich pohostinství má své meze a on vlastně u nich nic nedocílí. Nemá toho dbát a má jeti dále?

 Rozhodl se vyčkati pokynů shůry a uchýlil se prozatím do svého stanu poblíž osady.

V osadě přirozeně již dávno pozorovali, že má sebou koně a sluhu, ale nedávali to v ničem najevo. I to mu bylo nejasné. Když zpočátku nechával Mursara před osadou, měl pro to svoje důvody. Teď by byl o tom již dávno hovořil, ale mužové se tomu obratně vyhnuli.

 

 Této noci odpočíval ve svém stanu s oběma věrnými sluhy, kteří měli radost, že alespoň jednou ho mají opět sami pro sebe. Mursa viděl a slyšel mnohé, s čím si nevěděl rady. Nechápal především opatrnost v postupu jinak tak prudkého připravovatele cesty. Zoroaster mu řekl, že dostal pokyn. Při vysvětlování si teprve sám jasně uvědomil, jak nutná byla zdrženlivost.

 "Půjdeš ještě zítra večer opět na shromáždění mužů?" vyptával se Marsar. Nedostal však určité odpovědi. Zoroaster sám nevěděl.

 V noci prosil o odpověď na tuto otázku a ráno, když chtěl vstáti z lože, pociťoval neobvyklou bolest v údech, které byly jako ztuhlé. To byla také odpověď. Byl upoután na místo, aniž mohl navštíviti osadu.

 Tak přešlo několik dnů. Rozhovorem se svými průvodci nabyl jistoty, otevřely se před ním nové výhledy a jeho pochopení pro věčné věci vzrůstalo. Ani na okamžik by nevyměnil s nikým tuto dobu strávenou na lůžku v bolestech.

 Dosud ležel téměř neschopen pohybu, když jednou k polednímu přišel do jeho stanu nejstarší z osady, vypraven jako na lov. Chtěl se stavěti překvapeným, ale před jasným pohledem Zoroastrovým se mu to nedařilo. Přerušil rychle načatou větu a ptal se místo toho, je-li cizinec churav.

 "Zdá se mi, že jsi snědl plody, které zde hojně rostou kolem," pravil, když mu Zoroaster vylíčil svoje bolesti. Mursa, který byl zavolán, se přiznal, ze natrhal tyto krásné jahody, rozmačkal je, a poněvadž měly lahodnou chuť, přidal je Zoroastrovi do nápoje.

 "Jed není smrtelný," utěšoval stařec polekaného Mursu. "Za několik dní bude moci tvůj pán opět hýbati ochrnutými údy. Pro příště se však chraňte trhati zde ovoce nebo jahody, i když se na pohled zdají neškodné."

 Zoroaster si vzpomněl na příhodu s ovocem, kterou Mursa zažil hned prvního dne.

 "Slyšel jsem o tom," přisvědčil stařec, "byla to moje dcera, která vzala Mursovi nebezpečný pamlsek. Požití by bylo přivodilo okamžitou smrt."

 "To je zvláštní," pokračoval po kratičké přestávce, "že se zdejší rostliny tak velice změnily. Dovedu se jasně upamatovati, že jako dítě jsem jedl mnohé plody, které jsou nyní prudce jedovaté."

 "Starý mudrc, který nás jednou navštívil, připisoval tuto změnu panství Ahrimanovu, jehož vlivem jest všechno horší."

 Zoroaster chtěl na to odpověděti, ale stařec to nepřipustil, nepřišel sem proto, aby mluvil o rostlinách, nervozně poškubával hnědou rukou, která připomínala chomáč svraštělých kořenů, a žádal si rady:

 "Cizinče, nevím, co si mám počíti s tím zlosynem," pronesl trochu nesměle, jako by se za to styděl. "Tvoje tehdejší slova mi nejdou z mysli a teď se nemohu odhodlat dát ho usmrtit. Musíme mu dáti příležitost k nápravě."

 Zoroaster se zadíval na mluvčího s vřelou účastí a vroucí dík jeho duše letěl k Ahuramazdovi. Boží dobrota přece obměkčila toto zatvrzelé srdce. To přesahovalo jeho prosby i chápání.

 "Myslím také tak," pravil vlídně, "Myslel jsem na něco, čím by mohl odpykati svůj čin."

 "Nuzar tu zanechal mladou ženu a šest nezaopatřených dětí. Jestliže ten prožluklý muž, Vunat se jmenuje, se s ní ožení a staral by se o její děti, mohl by napraviti ztrátu, kterou mužova rodina jeho smrtí utrpěla."

 "Bude si chtít vzít žena do domu muže, který pomáhal zabíjet jejího manžela?" tázal se Zoroaster nedůvěřivě.

 "Ptáte se u vás žen, koho si chtějí vzíti za manžela?" odpověděl staroch podrážděně. "U nás rozhoduje muž. Žena musí být ráda, když najde někoho, kdo se o ni stará. Také žena Nuzarova bude ráda, když k ní Vunat půjde, protože potom nemusí strádati."

 "Má-li se věc takto, pak myslím, že by toto vyřešení bylo vhodným odpykáním viny pro Vunata," připustil Zoroaster.

Staroch se zasmál:

 "Ano, a nebude to ani tak těžké, protože Nuzarova žena jest dosud mladá; je hezká a hodná, jakou žena býti může. Bude se mít u ní dobře."

 "Nebudou jím kamarádi opovrhovati, bude-li pracovat zase mezi nimi?" upozorňoval Zoroaster.

Stařec zavrtěl hlavou.

 "Dopustí-li se někdo bezpráví a je ochoten je opět napraviti, nikdo se už nestará, ani se nezmíní o tom, co bylo."

 Tím staroch znovu nevědomky přiznal, že dopustiti se bezpráví není u nich ničím neznámým. Že však druzí neztěžovali provinilci cestu k nápravě, svědčilo o jemném cítění těchto mužů. Kéž by to tak bylo všude.

 "Za několik dní budeš moci zase chodit, cizinče. Nechtěl bys přijít zase jednou večer mezi nás?" tázal se návštěvník nesměle.

 Zoroaster s radostí přislíbil. Náčelník měl ještě cosi na srdci:

 "Směl bych ti sem poslati Vunata? Promluvil bys s ním, aby správně pochopil milost a staral se o ženu a děti se vší vážností? Je velmi hloupý, ale něco však přece pochopí," utěšoval staroch, jemuž se značně ulehčilo, a chystal se k odchodu.

 Také to Zoroaster přislíbil.

 Nyní měl co dělat, aby utěšil Mursu, který po odchodu starcově přispěchal a žaloval na sebe, že je vinen Zoroastrovým utrpením.

 "Copak nepozoruješ, Murso," napomínal Zoroaster zarmouceného, "že právě nedostatek opatrnosti z tvé strany posloužil vůli Ahuramazdově? Nebýt bolestí vyvolaných jedem, byl bych pravděpodobně pozbyl mysli a odjel. Teď jsem se dočkal toho, že nejstarší hledal u mne rady, přišel za mnou a zavolal mne zase zpět. Oba musíme míti radost z toho, jak to dobrotivý Bůh zařídil."

 Po třech dnech mohl Zoroaster zase vstáti. S vypětím vůle se vyšplhal na koňský hřbet a pokoušel se opět jeti. A šlo to jen ztěžka. Právě když se chtěl obrátit, spatřil muže, který ho vyhlížel. Byl to Vunat.

 "Čekáš tu už dlouho?" ptal se Zoroaster překvapen.

"Přicházím sem každé ráno a večer vždy odcházím, pane," zněla překvapující odpověď.

 "A proč jsi nepřišel ke mně, muži?" Zoroaster viděl, že Vunat má stále ještě strach. "Chci ti jen pomoci, aby ses dostal na správnou cestu."

 "Ty myslíš, že jsem měl vejít do tvého stanu? Náš nejstarší mi řekl: Ten dobrý pán, cizinec, ti dovolí, že s ním budeš smět promluviti. Proto jsem čekal každý den, až mi to dovolíš."

 Aniž by muži, který byl opravdu hloupý, vykládal jeho omyl, Zoroaster ho vyzval:

"Nuže, pojď!"

 Vunat šel poslušně za ním a odpovídal na otázky, jak dovedl.  "Smíš-li již teď smazati část své velké viny, Vunate," napomínal Zoroaster, "pak nezapomeň, že musíš Nuzarovým dětem býti dobrým otcem a nahraditi jim živitele."

 "Ano, ale také ženě muže," pravil Vunat a obličej se mu roztáhl širokým úsměvem. Bylo vidět, že má radost ze svého trestu.

 "Musíš učiniti vše, co bude ve tvých silách, abys odpykal zlý čin. Musíš zapomenouti na sebe a smíš žíti a přičiňovati se jen pro druhé, které jsi zbavil jejich přirozeného ochránce. Chceš tak učiniti, příteli?"

 "Ano, rád tak učiním," řekl Vunat přesvědčivě, "pane, jsou to tak roztomilé děti, budu jim jistě lepším otcem, než byl Nuzar."

 Zoroaster viděl, že muž byl velmi omezený, aby s ním mohl mluviti o vážnějších věcech. Doufal, že snad později bude muž chápavější. Proto ho propustil a Vunat radostí vyskočil.

 Za několik dnů se Zoroaster zotavil tak dalece, že se mohl k večeru vydati na prostranství mezi muže. Zastihl je všechny pohromadě, jako by na něho čekali. Odkud věděli, že dnes přijde?

 Když se jich na to ptal, dověděl se, že na něho čekají již po tři večery.

 "Tak dlouho totiž účinkuje jed," vysvětlovali, "u tebe to trvalo o něco déle, protože tvoje tělo je jinak uzpůsobeno než naše."

 Nepokrytě přiznávali, že jejich představy o budoucím životě je svedly s cesty. Domnívali se, že se z nich musí stát později něco neobyčejně velikého. Pak poznali, jak nesprávné jsou jejich názory.

 Nyní je nejvíce zajímala otázka, zda již dříve byli na zemi. Zoroaster nerad přisvědčil, obával se, že znovu zabřednou do stejných úvah jako posledně, leč tentokráte je prožité naučilo a chránili se dopustiti se stejného omylu.

 Protože nyní mlčeli a v tichosti přemýšleli o slyšeném začali vystihovati i různé souvislosti. Pochopili, proč jeden žije v chudobě a proč jiný je pronásledován nemocemi. Dosud se jim to zdálo býti nespravedlivé, ale nyní viděli, že vše vzniklo jedině jejich vlastní vinou. Opět řekli:

"A přece je to tak jednoduché."

 Tentokrát navázal Zoroaster na tuto větu, podotkl však, že ačkoliv je všechno velmi jednoduché, sami záhy zpozorují, jak jim bude zatěžko, budou-li chtít začít doopravdy.

 "Pokuste se vésti bezúhonný život a sami poznáte, kolik námahy vyžaduje vzdání se sebe sama."

 Ochotně přijímali vše, co jim vyprávěl, a bylo vidět, že jim scházel.

 Když se s nimi pozdě večer loučil, doprovázeli ho až k jeho stanu a musel jim slíbit, že druhý den přijde zase.

Učinil tak s pevným předsevzetím, že tentokrát bude mluviti o ženách.

 "Dokázali jste, že jste chytří lidé, přátelé " začal pochvalně. "Přijali jste mnohé z toho, co jste z počátku považovali za nemožné. Budete-li tak pokračovati dále, zprostíte se co nevidět všech svých falešných názorů."

Sledovali jeho slova s vnitřním uspokojením. To bylo něco nového, že je chválil. Chtěli se dvojnásob vynasnažiti, aby si tuto pochvalu zasloužili.

 "Povězte mi, z čeho obviňujete své ženy," začal Zoroaster.

Mlčeli. Co měli říci? Nemohli si opravdu na nic naříkat, ale učili se, že žena jest všeho schopna. Od toho nechtěli upustiti, protože to bylo pohodlnější. Zoroaster četl v jejich myšlenkách, ale když nikdo nepromluvil, řekl hlasitě, co viděl v jejich myšlení.

 "Není tomu tak, milí přátelé?" končil.

Přiznali se, že ano. Žádný z nich se nestaral o svoji ženu, na kterou všichni pohlíželi jako na služku nebo dělnici.

 Vyprávěl jim, jak si Ahuramazda představoval ženu. Vybavil ji jemnějším cítěním, všude měla předcházeti muže a zprostředkovati spojení s nadzemskými výškami. Za to měl muž tělesně slabší ženu ochraňovati a na její pozemské pouti jí pomáhat, aby její jemné schopnosti zůstaly svěží a nezměněny.

 "Tak to mělo být, přátelé, a tak to také ještě na některých místech jest," pravil vypravěč a rozhlédl se po posluchačích, "a co jsem shledal u vás? Utlačené, plaše se plouží ženy kolem. Utíkají, jakmile někoho z vás spatří, neboť nikdy nevědí, čeho se mohou od vás nadít. Pozoroval jsem, že je i bijete, jste-li ve špatné náladě. Přívětivá slova jsem ještě neslyšel.

 Vy sami dbáte o svůj šat. Strojíte se, jako se jinde strojí ženy. Své ženy a děti necháváte chodit ve špinavých cárech. Nemyslíte, že by se také rády zdobily?

Ženy musí pro vás připravovati pokrmy a přiznávám, že se v tom vyznají znamenitě. Při jídle se od nich necháváte obsluhovat, to je zvyk, se kterým jsem se nesetkal ještě nikde. Napřed se najíte sami, vaše ženy a děti dostanou, co teprve potom zbude. Nestaráte se, mají-li dost, aby se najedly dosyta.

 To jsou arci zevní věci, nepřispívají však k tomu, aby se vaše ženy mohly cítit spokojeny. Kam se poděla vaše péče? Jen se podívejte na jejich duše! Smějí být účastny vašich rozmluv o svatých věcech? Modlíte se s nimi? Kdo vyučuje vaše dítky? Chtěl jsem s nimi mluvit, ale vyhýbají se mi a plaše utečou, jakmile mne spatří. Což ony to nepotřebují? Nebo jste je tak ujařmili, že se tak bojí, když jejich duše zatouží nadýchati se jednou svěžího nebeského vzduchu?"

Když umlkl, seděli zde mužové jako vyplísněné děti. Dívali se do země, nikoliv však ze vzdoru. Konečně zvedl jeden z mladších hlavu.

 "Mistře," tak jej ještě nikdy neoslovili, "mistře, pravím ti, že každé slovo, které jsi právě pronesl, je čistá pravda. Musíme se stydět, vzpomeneme-li na Ormuzda. Naše ženy jsou na tom hůře než naše zvířata, neboť o ta se staráme a nedopustíme, aby jim něco chybělo.

 Nehněvej se na nás, prosím, a pověz nám, jak bychom to mohli napraviti. Naše ženy by vůbec nechápaly, kdybychom se vůči nim změnili. Nerozuměly by nám také, kdybychom se chtěli pokusiti jim to vysvětliti, neboť my nejsme tak výmluvní jako ty."

"K tomu, abyste vysvětlovali, oč se jedná, není třeba velké výmluvnosti," mínil Zoroaster, který měl radost z tohoto mladého muže. "Musíte postupovat tak, jak jsem jednal s vámi já. Navažte na to, co vědí vaše ženy ze svého dětství. a pak se budou už samy tázati dále."

 Mužové se zadívali rozpačitě jeden na druhého. Bylo ošklivé, že mistr neví, že jejich ženy nevědí pranic, a že jim musejí všechno vysvětliti. Styděli se nyní ještě více.

Konečně se jeden osmělil:

 "Mistře, není zde žádného začátku, na který bychom mohli navázati. Naše ženy byly od doby praotců udržovány v nevědomosti, abychom my zůstali pány. Jestliže se nás někdy tázaly po Božských věcech, řekli jsme jim: To není pro vás, starejte se o svou práci. Naše ženy vědí tak málo o Ormuzdovi, - jako tvůj kůň," připojil rozpačitě.

 Zoroaster byl zděšen, ale také to nezakrýval. Proč měl tajiti, že považoval chování mužů k ženám za nejnestoudnější, s jakým se kdy setkal?

 Ale tím nebylo nikterak pomoženo. Dá-li ženy zavolat a bude chtít s nimi mluvit, nebudou ho ani poslouchati, protože jsou nesmírně plaché. On ženám nerozuměl. Nevěděl, jak probuditi jemnější cítění, které dojista i v těchto ubohých, zaostalých ženách dřímá.

 Nečinně uvažoval a vysílal své myšlenky k nebi o pomoc. Najednou věděl, co se musí stát. Musí sem přijít Jadasa. Zde byla pro ni veliká, krásná úloha, zde mohla působiti pro svoje nešťastné sestry. Veliký pocit štěstí zaplavil jeho hruď z radosti nad správným vyřešením.

 Vyprávěl mužům o Jadase, o které s nimi již dříve mluvil. Líčil jim, jak je vznešená a čistá, ochotná pomoci všem ženám, aby byly také tak čisté, jako ona.

 "Hned ráno se vydám na cestu se svými průvodci a přivedu sem Jadasu," zvolal šťasten.

 "A půjde s tebou?" tázali se mužové, kteří dosud nemohli uvěřiti v tak veliké štěstí.

 Zoroaster ani v nejmenším nezapochyboval, že by Jadasa neuznala tento úkol za krajně naléhavý.

 "Kdy se asi tak budeš moci k nám vrátit?" tázali se úzkostlivě.

 "Přijdu, jak to bude možné, přesnou dobu vám však nemohu určit," odpovídal.

 Vždyť ani nevěděl, jak daleko je osada, ve které Jadasa bydlela, ale důvěřoval, že ho maličcí bezpečně povedou.

 

Půjdu s radostí s tebou

Tak ujížděl příštího rána za Jadasou, maje srdce plné radosti. Plně využíval kouzla nádherné přírody, která se právě v této době probouzela.  Vychutnával ticha, které ho zasypávalo krásou, a jeho tělo se radovalo ze zdravého pohybu.

 Jednoho večera usedl před svůj bílý stan a přemýšlel. Jeho společníci odešli do svých stanů, ale tiché šeptání sem čas od času zaléhaly.

 Nedbal jich, poněvadž byl příliš zahloubán do svých vlastních myšlenek. Najednou Marsar, jako by zapomněl na všechnu opatrnost, tázal se hlasitěji než dosud:

 "Jak si Zoroaster vlastně představuje, že by nás měla doprovázeti žena? Toho přece nemůže od ženy žádat."

 "Myslím si, že vezmeme ještě několik jiných dívek s sebou," odpověděl Mursa lhostejně.

 Marsarův šepot se opět zesílil:

 "A na to nemyslí, že my tři jsme svobodní? Vždyť sníží Jadasu v očích všech lidí, jestliže ji vezme s sebou jen tak."

 "Nezapomínej ale, že Zoroaster není člověk jako jiný. On je připravovatelem cesty, a tu je mu mnohé dovoleno."

 "Připravovatel cesty nebo ne. Chce-li vzíti sebou Jadasu, pak se s ní musí oženit."

 Marsar pronesl poslední slova tak hlasitě, že Mursa ho v zápětí napomínal, aby byl opatrný. Další rozmluva byla vedena již jen šeptem.

 Zoroaster však slyšel dost. Jako kdyby mečem někdo rozťal závoj, visící před jeho duší. Myšlenky všeho druhu ho zaplavovaly.  Jak bylo možné, že neviděl to nejjednodušší, co zpozoroval prostý hlídač koní!

 Má právo vydati na pospas čest ušlechtilé Jadasy? Ale on přece slíbil, že ženám přivede pomoc. Měl by doprovoditi Jadasu k lidem a hned jeti dále? Ani to ne, neboť pak by ji zanechal samotnou a bez ochrany mezi cizími lidmi.

 Kdysi mu řekla, že je v ochraně čistoty, ale tehdy byl s ní její otec. Myšlenky, které se nejvíce draly do popředí, odsunoval úmyslně až na nejzazší místo, aby jim ani na okamžik nedopřál sluchu. Copak by se měl on, připravovatel cesty, oženit? Vždyť jeho život náleží Bohu, jehož byl sluhou!

 Již dávno umlkly šeptající hlasy, jejichž šepot ho vyrušil z jeho bezstarostnosti. Seděl, jak to rád činíval, pod svítící oblohou, než mír, který jindy plníval jeho duši,  byl ten tam.

 V rozechvění se vrhl na kolena a v modlitbě odhalil celou duši. Co si sám neodvažoval přiznati, to vyslovil před Nejvyšším. Nic nechtěl zakrývati, každé hnutí mělo ležeti před Božím zrakem. Pak se uklidnil.

 V tiché noci k němu zalehl hlas světlého posla:

"Zoroastře, slyš! Je vůlí Ahuramazdovou, aby ses ucházel o Jadasu. Potřebuješ společnici, která by doplnila tvé dílo tím, že by učila ženy. Čistší ženy nemohl bys nikdy nikde nalézti. Otevři jí své srdce jako své pomocnici a družce, pečuj o ni, aby se její noha nezranila o kámen.

 Jadasa ti povije syna, jehož nazveš Vishtaspa. Hafis se už neožení. Tvůj syn se má státi dědicem říše, má býti králem a za jeho vlády rozkvete Irán v požehnanou zemi.

Taková jest vůle moudrého Ahuramazdy."

 Hlas umlkl. Se Zoroastrem se točil celý svět. Přání, které si neosměloval přiznati ani sám sobě, se mělo splniti. Měl míti vlastní ženu a dítě.

 Jeho modlitba se stala modlitbou chvály a díků. Sotva se mohl dočkati východu slunce, aby mohl pokračovati ve své jízdě.

 Tři dny musel ještě jeti, jak jim řekli maličcí, a oni se nikdy nemýlili. Třetího dne k polednímu spatřil na obzoru vynořovati se známou osadu. Jaké bohatství zážitků pojilo je k tomuto místu! Nyní smí předstoupiti před lidi, kteří tak bohatě odměnili jeho námahu. Již to bylo důvodem k radosti.

 Zajeli před chatu představeného, který vyhlížel překvapen ven. Když poznal Zoroastra, vykřikl hlasitě na sousedy. Všichni měli přijít, neboť Zoroaster se opět vrátil.

V několika minutách se hemžilo místo radostně vzrušenými lidmi. Všechno jásalo vstříc připravovateli cesty, každý ho chtěl pozdraviti, jemu poděkovati a vyprávěti, co mezitím zažil. Byla tu taková směsice hlasů, že nebylo rozuměti vlastnímu slovu.

Zoroaster všechny pozdravil, ale jeho oči těkaly po shromážděných. Vtom zazněl Marsarův hlas v jeho sluch:

"Pane, tam vzadu!"

 Ano, tam stála Jadasa, líbezný obličej zalitý červení a zářící oči upřené na vrátivšího se Zoroastra. Když vycítila, že upírá svůj pohled na ni, přistoupila blíže k němu a pozdravila ho.  Pak odešla do chaty připraviti pokrm.

 Vzrušení se zvolna uklidňovalo. Všichni prosili, aby jim Zoroaster večer vyprávěl, a on rád slíbil. Mezitím si dal vyprávěti, jak se vedlo obyvatelům osady, zda se již neukázala nemoc, a zdali také setrvali v tom, co poznali jako pravé.

Stařec, jehož výraz obličeje se znatelně změnil, pravil hrdě:

 "Jsem přesvědčen, že není mezi námi ani jediného, který by byl zapomněl na prožití, která tys nám přinesl. Všichni jsme se stali úplně jinými lidmi, však to dnes večer poznáš. Také nemocí jsme byli ušetřeny. Jadasa nám jednoho dne řekla, že naše utrpení bylo následkem naší viny. Co jsme považovali za nesnesitelné útrapy, bylo ve skutečnosti velikou milostí Ahuramazdovou, protože tím se mnozí z nás vzpamatovali."

Zoroastrův pohled hledal dívku, která se nezúčastnila hostiny mužů. Když ji nenalezl, tázal se otce:

 "Jadasa má dar vidění?" Stařec přisvědčil.

 "Již od malička měla v sobě něco zvláštního, co jejím pobytem u kněze ještě zesílilo. Od té doby, cos byl ty u nás, a z nás se stali služebníci Ahuramazdovi, říká nám častokráte věci, které jsou jí zjevovány v noci. Mnohokráte jsem se jí ptal, jakým způsobem jsou jí tyto pravdy sdělovány, ale nechce o tom mluvit. Víš to snad ty?" připojil s dětskou zvědavostí. 

"Ne, nevím," odpověděl připravovatel cesty, " u každého člověka, který je k tomu omilostněn, je to jiné. Hlavní věcí při tom není "jak", nýbrž "co". Je-li darovaná věc skutečně pravá, nemáme se  zajímati, jak byla darována."

 "Dokonce bych si myslel," pokračoval po krátkém přemýšlení, "že takové stopování by mohlo překážeti čistému přijímání zvěstí přicházejících shůry. Mohl bys možná uškoditi Jadase, kdyby ses jí vyptával na to, jak jsou jí tyto pravdy podávány."

 "Jak by to bylo možné?" přál si věděti stařec, na něhož Zoroastrova slova učinila hluboký dojem.

 "Řekl jsem vám jednou," začal připravovatel cesty vysvětlovati, "že všechny lidské myšlenky přijímají na sebe tvar. Přirozeně pro lidské oči neviditelný tvar," připojil rychle, když viděl, že stařec úzkostlivě zbystřil oči.

 "Tyto formy se upínají k příčině, která je vyvolala. Jestliže tedy hloubáš, jakým způsobem přijímá Jadasa ona sdělení, vytváří se z tvého hloubání celá řada forem, které se okamžitě shluknou kolem Jadasy. Tím zahaluješ svou dceru jemným pláštěm, který jí brání v přijímání paprsků shůry, ne-li je dokonce znemožní." 

Stařec se před sebe nepřítomně zadíval a pak znenadání řekl:

 "Jadasa mi častokrát říkala: Nemysli na mne tolik, otče, nemohu pak slyšet." Její slova znamenala asi tol co jsi právě řekl ty. Jenomže tobě jsem porozuměl, ale slova Jadasina mně byla nesrozumitelná."

 Za srdečného hovoru si vzpomněl muž na Saadiho, kterého si zvlášť oblíbil. Zoroaster se mu zmínil, jak se jeho sluha úplně změnil. Tu mu stařec řekl:

 "Podívej se, já nemám dar vidění, ale že Saadi je znamenitý chlapík, to jsem zpozoroval už dávno. Vyslechni mne:

 Tvůj kůň byl jedinečný. Všem mužům musel padnouti do oka. My jsme tu měli také mnoho bílých koní, velkých, štíhlých a silných. Tu jeden z nás, bylo to hned na začátku, když jsi nás vyučoval, nabídl Saadimu, že by vyměnil svého nejlepšího koně za tvého Bleska. Ty bys byl jistě nic nepoznal a Saadi mohl míti spoustu drahokamů, kdyby na to byl přistoupil. Leč Saadi se nerozmýšlel, popadl muže a vyhodil ho ven z ohrady tak prudce, že ještě mnoho dní cítil následky."

Zoroaster se zasmál:

 "Ach tak, proto jsi tenkrát kulhal, když jsme se seznámili." - Muž bez okolků přikývl. To byly věci již dávno minulé, za které se dnes už nestyděl. Zoroaster se však zeptal:

 "Povšiml sis při jídle Marsara? Učinil bys i jemu podobnou nabídku?"

 Představený se ulekaně bránil:

 "Ne, i kdybych byl ještě teď takový, jako jsem byl tehdy, toho bych se neodvážil."

 "Tedy vidíš, že Saadi ještě tenkráte nebyl skutečným sluhou Věčného Boha, jinak by ses byl něčeho podobného neodvážil. Ale teď se jím stal."

 "To je velkolepé, co jsi teď řekl, Zoroastře," zamyslel se stařec. "Náležíme-li k Ahuramazdovi, neodvažuje se pokušení temnot k nám. V tom je tolik útěchy, že si to nedovedeš vůbec představiti."

 Rozprávěli ještě o všeličems, ale o tom proč, vlastně přišel, nezmínil se Zoroaster ani slovem. Věděl, že pravá příležitost k tomu mu bude naznačena. Mohl počkati, tomu se již naučil.

 Stařec se nemohl ani dočkati, až bude moci svého hosta uvésti na shromaždišťě. S velikou opravdovostí si mužové předsevzali změniti se, což svědčilo o vážné snaze, která je naplňovala.

 Místo, na kterém se scházívali, ohraničili kamením. Za touto kamennou obrubou pěstovali různé keře. Uprostřed prostranství navršili kamennou mohylu, podobnou oněm sedmi, jaké bývaly na hoře slavnosti. Bylo vidět, že místo znamená pro ně něco víc než pouhé prostranství, na kterém se konaly různé porady.

 "Máme také nádobu na oheň," pravil stařec hrdě, "kdybys chtěl některý den konati u nás slavnost, mohli bychom ji použíti."

 Myšlenka na slavnost se Zoroastrovi zalíbila. Měl radost také z místa účelně upraveného. Kamenná mohyla připomínala lidem, že zde není místa pro vádu a pozemské záležitosti.

Scházíte se zde stále?" vyptával se.

 "Jak to myslíš?" tázal se stařec nechápavě. "Je to přece naše božiště. Zde mluvíme o Ahuramazdovi a věčných věcech."

 "A musíte-li mluvit o něčem jiném?"

 "Pro takové porady máme jiné místo. Vyzveme-li lidi, aby přišli sem na toto místo, pak vědí, že všechny pozemské starosti a myšlenky musí nechati doma. Nemůže-li toho někdy někdo dosáhnouti, pak se nesmí zúčastniti."

 "Chodívají také vaše ženy na shromaždiště?"

 "Ovšem, o to se stará Jadasa. Nevydržel bych, kdyby chtěly něco jiného. Chodívají na božiště jen k poradám, k jinému nemají přístupu."

 Mužové se scházeli se všech stran nikoliv divoce a neukázněně jako kdysi, nýbrž klidně a důstojně. Co všechno vykonala krátká doba sebekázně!

 Zoroaster žasl a byl šťasten, že měl příležitost to viděti. Prospěje mu to při jeho práci u jiných. Na místě samém nevznikla tlačenice, každý muž, jak se zdálo, znal svoje místo, na které se směl posaditi.

 Tímto způsobem se postupně kruh posluchačů stále rozšiřoval. Když všichni mužové seděli, přicházely ženy a starší dívky v dlouhém průvodu. Něco nevýslovně slavnostního bylo ve způsobu, jakým se blížily k posvátnému háji: Jadasa je zavedla ke kruhu mužů, kde se posadily a utvořily vnitřní kruh. Představený a Zoroaster zůstali státi u kamene.

 "Vy všichni víte," začal stařec slavnostně, "že máme zase ve svém středu připravovatele cesty. Je to veliké štěstí pro nás pro všechny, a proto za to poděkujeme Ahuramazdovi.

 Jako na povel všichni vstali a vztáhli paže k nebi. V tomto pohybu bylo tolik přirozenosti, že působil velebně. Stařec pronesl několik slov vroucího díku. Když skončil, klesly opět ruce dolů. Ale lidé zůstali několik okamžiků státi pohříženi ještě do modlitby. Po chvíli opět usedli.

"Požádáme nyní Zoroastra, aby k nám promluvil," oznamoval představený a rovněž usedl.

 "Mám radost, lidé, že smím býti opět mezi vámi. Ještě mnohem vroucněji mne těší poznání, že jste dali rozkvésti dobru, které jako něžný zárodek bylo vloženo do vašeho nitra. Od té doby jste zajisté prožili mnohé. Zevně určitě, ale daleko více vnitřně. Při tom jistě vyvstaly ve vás ještě mnohé otázky. Je-li tomu tak, prosím vás, abyste se dnes ptali. Z vašich otázek uvidím, co z vědění vám mohu ještě dát a co ještě potřebujete."

 Mužové se neostýchali klásti otázky. Štěstí, že měli Zoroastra ve svém středu, rozvázalo všem jazyka a otázkami ukazovali, že opravdu nepromarnili svůj čas. Vážně přemýšlely a mnohé se jim ujasnilo.

 Otázky se střídaly, o mnohém se hovořilo a nakonec se zeptala jedna žena:

 "Pověz nám, ovšem smíš-li to říci: Proč musí přijíti Saoshyant jako děťátko, jak jsi jednou řekl. Chtěla bych sice býti matkou, která by je směla nosit, ale tisíckráte nádherněji bych si představovala, kdyby směl přijíti na oblacích ve vší slávě a moci."

 "Tak se zjeví lidstvu, až bude státi před ním jako světový soudce. Nevýslovně vznešený, až se lidská srdce budou třásti a chvěti bázní, budou se skláněti a přece věděti, že tím ještě neučinila dost. Majestát jeho velikosti a neúplatné spravedlnost je zbaví dechu."

 Zoroastrovy oči se upíraly do nedozírné dálky. Stál před nimi jako věštec. Takto mluvit ho lidé ještě neslyšeli. Duchem nepřítomen zvěstoval, co viděl.

 "Lidé budou zanikati před jeho obličejem, před jehož zářivým leskem nemůže nikdo obstát. Ty však, kteří byli jeho sluhy, kteří se namáhali setrvati věrně na cestě ke Světlu, zavolá k sobě, aby po jeho boku kráčeli soudem a sloužili mu v blaženosti až na věky.

 Víte nyní, milí přátelé, co je to věrnost? Kdybyste alespoň z daleka pochopili pojem tohoto slova, zdvojnásobili byste své úsilí, každá vaše myšlenka by se nesla k tomu, abyste setrvali ve vůli Ahuramazdově. Na věky zavržen, nebo na věky blažen! Volte!"

 Zoroaster na okamžik umlkl, aniž by se snad duchem probudil ze svého vytržení. Upoutáni naslouchali lidé, kteří vyciťovali, že smějí prožívati něco velikého.

  "Avšak, moji přátelé, Saoshyant nepřijde jen jako soudce, přijde také jako pomocník, neboť to znamená jeho svaté jméno. Pomoci však může jen tehdy, ví-li, jak je nám lidem, kteří na této zemi žijeme. Co ví Ahuramazda o hnutí v lidské duši? Jest příliš vznešený. On neví, jakému pokušení a našeptávání jsme vydáni my, ubozí lidé. Ahuramazda zná sice přepodivné, zamotané cesty lidí, ale neví, jak cítí, jdou-li po nich.

 Pomocník to však bude vědět, protože z lásky k lidem opustí svůj nebeský domov, svého nebeského Otce a narodí se na zemi jako děťátko, jako každé jiné pozemské dítě. Vězte, vidím ho jako roztomilé, krásné robě v klínu matčině. Vidím, jak vyrůstá, jak kráčí v zlatém paprsku milosti a lásky Boží, jak žije s lidmi a mezi lidmi, rozumí jim, jak jim žádný jiný rozuměti nemůže. Pomůže lidem, přinese jim zapomenutou pravdu, ztracenou čistotu. On, Pomocník, Zářící Rek.

 Ve zlatém paprsku stoupá opět vzhůru. Člověk Saoshyant odešel, Světový soudce, Bůh Ahuramazda zůstal."

 Zoroaster vydechl a mlčel. Jeho obličej byl dosud obrácen k nebi, jako by stále viděl toho, o němž právě zvěstoval.

Duše posluchačů byly naplněny bázní. V hluboké úctě klečeli na kolenou před Bohem, nikoliv před člověkem, který v nich právě probudil tušení velikosti Boží.

 Tohoto večera nebylo už promluveno ani slova. Lidé se mlčky rozcházeli a odnášeli si do tiché noci hluboký dojem z toho, co prožili.

 Druhý den nevydržel Zoroaster v rušné osadě. Každý šel po své práci, jen on neměl co dělat. Přitom cítilo jeho nitro potřebu uchýliti se do samoty a promysleti, co i jemu večer daroval.

 Obdržel více, než všichni, směl viděti, a toto vidění prohloubilo a posílilo v něm vědění o budoucích událostech. Při tom skoro zapomněl na své vlastní přání. Tiše v něm doznívalo, co mu světlý posel zvěstoval, umocňováno vznešenou nádherou, která od včerejšího večera naplňovala jeho duši.

Teprve k večeru obrátil své kroky zpět k osadě a náhle si uvědomil, že celý den nic nejedl. Nyní se těšil na večeři.  I když nebyla tak vybraně upravená jako pokrmy, které mu byly předkládány v poslední době, byla přesto chutná a výživná.

Mužové přinášeli pokrmy a posluhovali při jídle. To bylo v pořádku.

 Představený jménem Nasim žil ve starosti, že Zoroaster odešel úplně sám, až Jadasa ho úplně uklidnila. Věděla, že v samotě hledá Ahumamazdu a že se mu nemůže státi nic zlého.

Po večeři odešli všichni na posvátné místo. Přicházeli ve stejném pořádku jako včerejšího dne. Mužové jednotlivě nebo v malých skupinách, ženy se seskupily kolem Jadasy a pak se v uzavřeném průvodu ubíraly k místu. Právě tak odcházely po skončené schůzce domů. Znovu proslovil Nasim krátkou modlitbu a poprosil hosta, aby vyprávěl. Na tuto prosbu navázal současně otázkou, zda snad se na svých cestách setkal s lidmi zvláště dobrými.

 Zoroaster měl radost, že mohl přisvědčiti. Vyprávěl o pastýřích, kteří bydleli roztroušeni v horách, a jejichž duše byly přehluboko naplněny věčnými pravdami. Zmínil se i o oněch lidech, s nimiž se setkal v překrásném údolí květů. Během vyprávění točil řeč i na kmen, u něhož byl naposledy. Líčil jim své zážitky, jsa častěji přerušován výkřiky posluchačů. Teprve pak se dostal k řeči o opovrhovaných ženách.

 Soucit, rozhořčení a účastenství se střídalo v duších těch, kteří tu naslouchali. Zejména ženy a dívky naříkaly nad osudem svých ubohých sester a tázaly se, zda by jim nemohly pomoci.

 "Právě proto jsem přišel," přiznával se Zoroaster. "Doufal jsem, že získám některé z vašich žen, aby šly se mnou a zlepšily tak úděl tamějších žen. Musely by tam ovšem po nějakou dobu žíti, učiti ženy, svým příkladem je povzbuzovat a naučiti především muže chování k ženám. Jen tak může býti pomoženo. Já sám jsem úplně bezmocný proti zastaralým předsudkům."

 Když umlkl, různé myšlenky ovládaly posluchače. Některé ženy a dívky byly ochotny podstoupiti tuto oběť, neboť opustit krásné, bezpečné poměry a jíti k národu, jehož ženy jsou stejně ctěny jako zvířata -- bylo obětí!

 Mužové byli rozhořčeni nad takovým zhrubnutím mravů vzdáleného kmene. Nahlíželi, že zde musí býti pomoženo, ale nezatajovali si také, že budou těžce postrádati své ženy a dcery.

 Zoroaster, který směl viděti všechny tyto myšlenky, věděl, že nyní nesmí klásti žádné otázky. Soustředil celou svou mysl v jediném výkřiku o pomoc k Ahuramazdovi. Potom vstal, protože dnes vyprávěl vsedě. Zpozorovali, že se chce modliti a rovněž vstali. Nevztahovali ruce vzhůru, neboť nevědomky cítili, že to byla jeho záležitost, se kterou se chtěl obrátiti k trůnu nejvyššího Boha.

 A Zoroaster se vroucně modlil, aby Věčný vložil sílu do srdcí lidí, aby mohli přijmouti jeho volání. Kéž se probudí obětavost v mužích a ženách, jimž svěří velikou a nádhernou úlohu, vytáhnouti jiné lidi z bahna nepravostí.

 Nyní viděli najednou všechno zcela jinak. Volal-li je úkol ve službě Nejvyššího, pak chtěli pracovati všichni. Žádný nechtěl zůstat stranou. Zoroaster nedokončil ještě svoji modlitbu, když ze všech stran zaznívaly nabídky mužů a žen, ochotných jíti s sebou.

 Řekl jim, že chce vzíti s sebou jen takové ženy, které mohou snadno odejít, které nemají závazky k rodině. Ženy, jež mají malé děti, musí se toho vzdáti. Promluví o tom s Nasimem a podle toho se mohou rozhodnouti. Jeden z mužů namítl, že by bylo lépe místo s Nasimem pohovořiti si s Jadasou. Ona nejlépe ví, která žena se pro tuto práci hodí. Ona jediná zná všechny. Není přece možné vzíti sebou ženy, jichž by bylo možno postrádati, ale které se k tomuto úkolu nehodí.

 Je nutno vzíti takové ženy, které určí Jadasa. Bude-li mezi nimi některá, která má snad malé děti, pak se najde výpomoc v sousedství. Žádá-li od nich Ahuramazda oběť pro cizí lidi, pak musí býti přinesena správně, bez ohledu na vlastní pohodlí. Tato řeč se zamlouvala všem. Radostně mluvčímu přizvukovali. Zoroaster mínil, že všechno další se dojedná již na druhém poradním místě, a to když se ráno sejdou. Dnes by jim chtěl ještě něco vyprávěti.

 Nejraději by byli chtěli poslouchati o Saoshyantovi a připravovatel cesty s radostí vyhověl. Všude, kamkoliv přišel, musel napřed odklízeti tolik kamení z lidských cest, že se stěží dostal na přípravu. Zde směl již stavěti dále.

 Z celé duše dával lidem, po čem toužili a žíznili. Vyptávali se na znamení, které je vyšito na prsou jeho šatu. Někteří slyšeli výkřiky kněžek při slavnosti a věděli, že je to kříž Saoshyantův. Jiní to slyšeli od nich. Nyní si přáli znáti význam tohoto znamení.

 Zoroaster jim vyprávěl, že častokrát o tom přemýšlel. Nalezl vyřešení, je-li však správné, neví.

 "Kříž se skládal ze čtyř stejně dlouhých ramen, která se rozpínají na čtyři světové strany. To mi připomíná, že Saoshyant vztahuje ke všem lidem ruce stejnou láskou, aby jim pomohl. Je úplně lhostejné, kde lidé bydlí, nebo ke kterému národu přísluší. Saoshyant chce pomoci všem.

Paprsky vytryskující mezi rameny znamenají, že síla skrytá v tomto znamení je tak mocná, že se nedá potlačiti a proniká ven."

 Vysvětlení se lidem líbilo, tiše o něm přemýšleli. Konečně jako první promluvila Jadasa. Až dosud spolu nemluvili mimo několika slov, týkajících se všedních věcí.

Zvedla hlavu k nebi a Zoroaster se díval okouzlen na čistotu jemných tahů dívčího obličeje.

 "Toto znamení má býti nám lidem připomínkou," pravila chvějícím se hlasem, "že máme pevně státi na zemi, která nás zrodila, s očima upřenýma k nebi, tam, kde je svatostánek Ahuramazdův a odkud k nám proudí veškerá síla a dobrota.

A načerpáme-li odtud sílu, pak v péči o jiné ji máme vysílati a svou láskou obejmouti všechny, kteří toho zasluhují a potřebují.

 Avšak bratří a sestry,  nezapomínejte, že je nutno zachovávati rovnováhu. Ve všem má býti souměrnost. Tak jako usilujete vysoko k nebi, tak pevně máte zakotviti na zemi. Vaše láska k bližnímu nemá býti menší ani větší.

 Jestliže svatá souměrnost prostupuje vaše smysly, pronikne vašimi skutky, pak budou také z vás vytryskovati paprsky Boží síly a zaněcovati u druhých plameny."

Vtom zvolal jakýsi jinoch:

 "Jadaso, ty jsi nám vysvětlila znamení ve vztahu k lidem. Nevidíš, že se mnohem více týká Saoshyanta? On pochází shůry, ubírá se dolů, v lásce se sklání k lidem a rozpíná pomáhající paže vstříc všemu lidstvu."

 Tak říkalo znamení každému něco jiného a přece to bylo v základě jedno a totéž. Zoroaster ukončil rozpravu a řekl:

 "Jako s tímto znamením je to s každou pravdou. Každý národ ji vidí tak, jak se pro něj hodí. Každý národ nalézá jiný zákon Ahuramazdův a tak je to chtěno."

 Zpozoroval, že by se chtěli opět na něco tázati, ale odkázal je na druhý den.

 Časně zrána k němu přišel Nasim.  "Promiň, přicházím-li tak časně, ale rád bych s tebou mluvil," začal trochu nejistě. "Chceš-li býti sám s Ahuramazdou, pověz mi, prosím, kdy bys měl pro mne čas.

 "Jsem rád, že přicházíš, také já bych si s tebou rád pohovořil," řekl Zoroaster dobrotivě.

 Věděl, že udeřila hodina, která má přinésti rozhodnutí pro jeho další pozemský život. Oba mužové vyšli ven do zahrady, která přesto, že byla velmi malinká, vypadala v ranní svěžesti neobyčejně mile.

"Poslyš, Zoroastře," začal Nasim. "Mluvil jsem s Jadasou, chce jíti s tebou k cizím lidem a pomoci ženám. Pravila, že je to její úkol, svěřený jí nebem. V posledních týdnech o tom byla více zpravena. Může ti konečně o tom sama vyprávět.

Já vím, že ji musím pustit, protože by to byl nevděk vůči dobrotivému moudrému Bohu, kdybych jí chtěl bránit v něčem, čeho on, Veliký, potřebuje. Ale mám těžké srdce, kdo jí poskytne zevní oporu a ochranu?

I kdybys tam byl v tutéž dobu, víš přece, že není správné, aby se samotná dívka vydala z otcovského domu. Chtěl jsem tě nyní prosit, abys jí domluvil, aby se provdala za syna našeho souseda, aby ji mohl provázeti."

 Když vypověděl, co ho tížilo, Nasim si oddechl. Věděl, že tím zkřížil vůli svého dítěte, ale jeho otcovské starosti byly přemocné. Zoroaster se laskavě zadíval na stařičkého otce.

 "Mohu vzíti Jadasu s sebou jen tehdy, uvolí-li se mne následovati jako moje žena," řekl klidně.

 "Jako tvoje žena?" vykřikl staroch přesvědčen, že neslyšel dobře. "Co jsi mi to řekl? Jako tvoje žena?"

 "Já vím, že nemám nic, co bych jí mohl nabídnouti, krom sebe sama, ale doufám, že mnou nepohrdne."

 "Tebou, připravovatelem cesty, opovrhovat?" stařec byl jako smyslů zbaven. "To jí musíš říci sám."

 Odběhl, jak rychle ho mohly jeho staré nohy unésti. Zoroaster osaměl mezi nádherou vonných květin. Kolem to jásalo a zpívalo, zvonilo a šeptalo, i jeho srdce jásalo s přírodou v jediném akordu.

 Ze vzdálené zahrady, ve které rostly léčivé byliny, přicházela Jadasa. Zoroaster zavolal na pozdrav a dívka přišla blíže.

 "Otec prý s tebou mluvil, připravovateli cesty?" tázala se, přistupujíc blíže k němu.

 "Ano, sděloval mi, že si přeješ jíti sama k oněm ženám, které potřebují pomoci. Mám z toho radost, Jadaso, ale mohu tě vzíti jen jako svou ženu. Mohla by ses odhodlati spojiti svůj život s mým?"

 "Nebudu ti překážkou na tvé cestě?" tázala se tiše.

 "Nikoliv, nýbrž družkou, která doplní mé dílo, pomocnicí, kterou mi určila sama dobrota Boží."

 "Pak půjdu s radostí s tebou," pravila Jadasa.

 Ačkoliv to řekla tak prostě, Zoroaster věděl, že dosáhne toho nejvyššího. K tomu mohl poskytnout svůj pozemský život. Ruku v ruce odcházeli k chatě Nasimově, který byl dosud úplně zmaten.

Docela jinak si představoval sňatek Jadasin. Teď, když se už vzdal všech světských plánů, aby nemučil své jediné dítě, dostal syna, že si nemohl lepšího přáti. To bylo pro něho k neuvěření.

 Po snídani, při které oznámil Zoroaster oběma průvodcům, že se ožení s Jadasou, požádal dívku, aby mu vyprávěla o svých viděních, pokud mu je může vylíčiti. Ochotně vyhověla jeho prosbě.

 Mnohokráte viděla vznešenou postavu v bílém rouchu, tutéž jako poprvé. Pokaždé při tom obdržela příkaz, aby se ujala opovrhovaných žen, tak nevědomých. Posledně jí ona vznešená žena slíbila, že připravovatel cesty ji sám dovede k neubožejším ženám jejího národa. Líbezná žena usmívajíc se nakonec připojila:

 "Připravovatel cesty tě o něco požádá, učiň, oč tě bude prosit. Bude ti to k požehnání."

 "Jsou u vás nějaké zvláštní obyčeje, jestliže se dva lidé spojují pro celý život?" vyzvídal Zoroaster, který by byl rád vyrazil pokud možno co nejdříve.

 "Až dosud jsme se přidržovali zvyků našich otců. Sejdou se všichni příslušníci kmene a před nimi si dvojice slíbí, že si chce věrně náležet. Na to otec dívky pronese kratičkou modlitbu a sňatek jest uzavřen."

 "Nuže, také my se přidržíme tohoto dávného obyčeje," rozhodl Zoroaster. Téhož dne večer se pomodlil Nasim nad oběma před tváří všeho lidu z osady. Lidé měli nesmírnou radost, když slyšeli, že připravovatel cesty Saoshyanta si zvolil za ženu dívku z jejich středu. Rozuměli však jeho volbě, neboť nebylo líbeznější, čistší dívky nad Jadasu.

Po skončení krátké slavnosti, při níž nebyla zapálena ani nádoba s ohněm, odcházeli všichni na druhé poradní místo, aby mohly být označeny ženy, které si Jadasa vybrala, aby ji doprovodily.

Všechny by byly rády šly sebou, jak ženy, tak dívky, ale že je Jadasa sama vybrala, působilo jim zvláštní radost a čest, že ji smějí doprovázeti.

 Vybírala obezřetně, nikoliv podle vlastního uvážení. Dala se při volbě vésti hlasy, které jí v noci šeptaly tak mnohou pravdu.

 Tentokráte směly také ženy jíti na poradní místo, ježto se vlastně jednalo o ně.

 Také zde se Nasim napřed pomodlil a prosil, aby Ahuramazda požehnal jejich rozhodnutí a zabránil jim, aby se dopustili nesprávného skutku.

Teď vstoupila Jadasa do kruhu a vyvolávala jména žen, které ji měly doprovázeti. Byly to starší silné ženy, jejichž domy i děti byly vzorně vedeny. Bylo proto lze očekávati, že budou moci ukázati zanedbaným ženám, co je skutečně správné.

 Nyní bylo rozhodnuto, že vyjdou, jakmile bude měsíc v úplňku, poněvadž věřili, že úplněk přináší štěstí. Ačkoliv Zoroaster velmi toužil, aby mohl co nejrychleji splnit svoji úlohu, přece se smířil s odkladem asi sedmi dnů, poněvadž cítil, že se zde musí ještě nějaký čas zdržeti.

 Za chvíli opustila Jadasa se ženami shromáždění mužů, aby ještě zařídila, co se v její nepřítomnosti má udělati.

 Mužové zůstali, aby projednali podrobně změny, které hodlali zavésti ve své obci. Během debaty se vynořila i obava, zdali s odchodem Jadasiným neztratí spojení s vyššími úrovněmi.

 "Nebojím se," pravil muž, v němž vzklíčila tato myšlenka, "že bychom neusilovali ze všech sil dále, ale Jadasa vládla mezi námi jako nějaká kněžka a věštkyně. A teď, když nám ji odvedeš, Zoroastře, nebudeme tu míti nikoho, kdo by nám zodpověděl naše četné otázky, na které nám Jadasa zprostředkovala odpovědi ze Světla."

 "Zajisté není vůlí Ahuramazdovou," uklidňoval Zoroaster vzrušeného muže, "abyste tu zůstali bez pomoci. Neodvádím vám Jadasu z vlastní vůle. Bůh sám mi ji určil za družku a pomocnici a vy víte, že zde nemohu zůstati, sice bych nemohl splniti své poslání."

 "Budeš však vzpomínati na naši osadu jako na vzdálený domov, do něhož se budeš vždy vraceti?" zaprosil Nasim a připravovatel cesty slíbil.

 "Myslím, že Ahuramazda se již o vás postaral," pravil po chvíli, "a v nejbližších dnech se to nějakým způsobem projeví. Prosím Ho, aby vám přišla pomoc dříve, než vyjedeme."

 V noci vyšel Zoroaster ven z chaty, ve které bydlel  se svými oběma společníky, a snažil se pod hvězdnatou oblohou po svém zvyku dosáhnouti spojení s nadhvězdnými světy.

 Ačkoliv měsíc shlížel dolů z nebe teprve jako úzký srpek, byla noc jasná. Zoroastrovi se zdálo, že hvězdy nejiskřily nikdy tak jasně.

Měl toho tolik, co chtěl položiti k trůnu Nejvyššího. Chtěl poděkovati za tak dobrotivé vedení svého života, za to, že mu Bůh daroval družku, která dala jeho dílu doplnění. Také dík za všechen ten zázrak, který se udál s dušemi těchto lidí.

 Z toho vytryskla sama od sebe horoucí prosba, aby tyto duše nezůstaly bez vedení. Nasim byl správný muž, byl však starý a mimo to se jen stěží vybavoval nad svůj obvyklý myšlenkový okruh.

 Ten, kdo by chtěl vésti tyto otevřené lidi, musel by čerpati z hlubokých zdrojů, které jsou napájeny silou shůry. A Zoroaster prosil a žádal, aby Ahuramazda probudil těmto lidem nějakého vůdce. Pak usedl klidně před svou chatu a rozjímal.  Věděl, že vyprošená pomoc přijde.  Zatím co jeho tělo sedělo a odpočívalo, ubírala se jeho duše vlastními cestami, jak to mnohokráte činila. Bylo jí, jako by stála v nějaké světlé stavbě, která se třpytila zlatem a světlem. Neviděla nic mimo třpyt, který ji obklopoval. Zdálo se jí, že je v budově zcela sama.

 Toto osamocení v ní vyvolalo vycítění Božského, které, ač bylo nekonečně vzdálené, zdálo se ji přece obklopovat.

Duše se chvěla posvátnou bázní.

 Tu jí bylo, jako by nestála v místnosti, nýbrž jako by se začínala vznášeti, jsouc tichounce a lehce unášena vzhůru, stále výš a výše. Budova byla nekonečně vysoká, neboť čím výše byla duše vyzvedávána, tím výše se klenula klenba nad ní.

 Nic jiného nevnímala, ačkoliv byla dojista obklopena ještě něčím jiným.  Proto se zdálo, že veškerá schopnost cítění ji opustila a nechala po sobě jen hlubokou, úctyplnou bázeň a zbožnění.

 A prostorem se rozezvučel hlas tak mocný jako rachot bouře a něžný jako šepot vánku.  Hlas pravil:

 "Připravovateli cesty, slyš!

 Oznam lidem, kteří jsou pro to dosti zralí, moje přikázání, aby měli pevné vodítko, jehož by se mohli přidržovati na svých cestách.

 J Á   J S E M   N E J V Y Š Š Í ,   N E N Í   N I Č E H O   M I M O   M N E !

V š e, co konáte, konejte k mojí cti a ku blahu svých bližních. To vám také přinese nejvíce užitku.

Nectěte sebe více, než vše ostatní ve stvoření. Rostlinstvo a zvířectvo se uchovalo čistší než vy.

Nezapomeňte na to. Máte je chrániti a opatrovati, budou vám za to pomáhati. Nezotročujte jich! --

Nezapomínejte, že tento malý viditelný svět, který vám byl dán, jest jen nekonečně malou částí onoho velikého neviditelného světa, který vy můžete jen tušiti. Myslete na to, že vaše kroky vedou též tímto neviditelným světem, a jednejte tak, abyste obstáli a nemuseli se hanbiti! --

Udržujte neustále nezkalené spojení s mými služebníky. Oni budou říditi vaše prosby ke mně, jestliže budete prositi správně. Především ale děkujte svým radostným konáním!"

 

 Hlas umlkl, ale duše Zoroastrova cítila, jako by se slova do ní vryla pro všechen čas. Pak přestala vnímat a tělo se probudilo.

 Rozechvěn prožitím odebral se Zoroaster na své lože a uvažoval o nesmírně závažných slovech a jejich významu pro lidi.

 Prosebníkům se dostalo pomoci. I když jiným způsobem, než všichni očekávali, přece tato pomoc byla tak přemocná, že nebude třeba vůdce, který by jim stále říkal, co mají dělat a čeho se mají vystříhati.

 Tato přikázání budou lidem nejbezpečnější oporou, pokud je uchovají čistá a budou podle nich žíti!

* * * * * * *

 Později, když se den rozbřeskl, vyhledal Jadasu v její zahrádce, aby ji pověděl o svém prožití. Hleděly mu vstříc usměvavé zářící oči a ústa tiše pronášela:

 "Vím, Zoroastře, co mi přinášíš. Také moje duše směla dnešní noci slyšeti svatá přikázání, abychom je oba znali a nikdy je nezapomněli. Ach, jak nekonečné je milosrdenství Ahuramazdovo, že nám lidem zjevil svou svatou vůli Slovem."

 "Jeho vůle ve Slově!" opakoval Zoroaster ve šťastném zamyšlení. "Víš-li, co jsi právě vyslovila, Jadaso?"

Nevěděla, musela to prostě vysloviti a bylo to správné. Nebylo to poprvé. Častokráte něco řekla, co cítila, když někdo vyšší mluvil jejími ústy.

 A opět děkoval Zoroaster za pomocnici, kterou mu Bůh dal.

Večer předstoupil Zoroaster před shromáždění a oznámil, co prožil. Jeho vypravování přesahovalo chápavost posluchačů. Nedovedli si představiti, že by duše oddělená od těla mohla žíti vlastním životem.

 Nehloubali však. Přijímali ze slov Zoroastrových tolik, kolik mohli pochopiti. Svatým přikázáním však rozuměli.

Nejprve jim oznámil všechno. Potom se rozhodli, aby se každý zbývající večer mluvilo o jednom z nich. Dnes začali s prvním a Zoroaster se jim snažil vysvětliti obrovský význam slov. J Á   J S E M !

Aby je mohli úplně pochopiti, k tomu přemýšleli příliš dětsky. Nemohli si ujasniti, proč Ahuramazda považuje za moudré a nutné říci: "Já jsem!"  Neboť se domnívali, že každý člověk Ho musí vycítiti a věděti o Něm. A zatímco Zoroastra rozechvívala Božská velikost těchto slov, musel zažíti, že jiní je přijímají jako něco všedního,

 "Chtěl bys, aby to bylo jiné, příteli?" tázala se Jadasa, když o tom ráno spolu rozmlouvali. "Mějme radost, že naši lidé nepochybují o věčných věcech. Vzpomeň si, že byli pod vlivem zlého. Tenkrát jsme s nim prodělali strašlivé chvíle. Je to jako zázrak, že nyní ještě horlivě usilují k dobrému. Mnohokrát to ani sama nechápu. Je to zvláště veliká milost Ahuramazdova."

 Večer vyložil lidem další přikázání, z něhož vycítili, kolik je od nich požadováno. Každý věděl nějaký příklad, jak často se provinil proti tomuto přikázání a vyvyšoval sebe nad jiné.

 Vyprávěli bez ostychu, i když se při tom přiznávali k velikému pochybení. Jakmile k tomu mohli připojiti: "to bylo dříve, než jsi k nám přišel", domnívali se, že jest vše smazáno.

 Pozdě večer před rozchodem se zeptal jeden z mladších mužů, zda by někteří z nich mohli doprovázeti jeho, jako ženy provázejí Jadasu. Hovořili o tom již mezi sebou a byli by se rádi učili a pomáhali mu. Slíbil, že jejich prosbu přednese světlému pomocníkovi, bez jehož svolení nechtěl nic podniknouti.

 V noci, venku pod hvězdami, se obrátil na svého světlého vůdce s prosbou a ten mu radil, aby tentokráte ještě mladé lidi s sebou nebral. Později, až půjde dále k jinému kmeni, může je zavolati. Zatím nechť se jinoši připravují vnitřně i zevně.

 Druhý večer jim oznámil rozhodnutí svého světlého posla a přesto, že museli čekati, což pro mladíky nebylo dvakrát lehké, měli velikou radost.

 "Co myslíš, jak dlouho bude asi trvati, než naučíš onen ubohý lid všemu, čemu ho máš naučiti?" přáli si věděti.

 Řekl, že to může trvati ještě měsíce. Možná také více než rok. Znovu je však upozornil, že rozhodnutí přišlo shůry. Na to se podvolili.

 Dny a večery se stejnoměrně střídaly. Jadasa, která žila stále ještě u svého otce, chystala se na cestu.  Nasim jim chtěl dáti jednoho ze svých bílých koní, ale Zoroaster si toho koně vzal sám a své ženě postoupil Bleska. Při tom si vzpomněl na svůj domov, ve kterém na něho čeká již hezká řada koní. Dost možná, že byli mezi nimi takoví, kteří by byli nyní k upotřebení. Ale kdy on se zase dostane do svého domova?

* * *

 Sedmého dne, sotvaže se rozednilo, nastal v osadě rušný shon. Vždyť osada se měla rozloučiti se svou nejlepší dcerou. Všem bylo líto, že je Jadasa opouští, neboť vrátí-li se kdy, bude to vždy jen na krátký čas.

 Ještě nikdy se nestalo, aby se některá dívka vdala jinam. Ale Jadasa byla ve všem zvláštní. 

Rychle se rozloučila, chtějíc loučení ulehčiti svému starému otci. Pak odklusala po boku Zoroastrově do svěžího jitra, následována vesele štěbetajícími ženami.

Mursa a Marsar uzavírali průvod, vedle sebe vedli za uzdu jednoho nákladního koně.  Sotvaže ujeli tak daleko, že jim osada zmizela z očí, přihlásili se maličcí. Jadasa plna radosti sledovala maličké pomocníky. Zoroaster netušil, že také ona je může viděti a velice ho to uklidňovalo. Věděl, že jeho žena nezůstane nikdy bez pomoci.

 K večeru postavili tři stany. Jadasa vstoupila do bílého stanu, který jí měl ode dneška sloužiti za domov. Žasla. Smí odpočívati v záštitě znamení Saoshyantova. To byl zázrak a radost zároveň.

 Nádherné byly dny společné jízdy, kdy spolu rozmlouvali o mnoha věcech. Zoroaster vypravoval Jadase vše, co věděl o lidech, u nichž mají nyní společně působiti. Mezi jiným ji varoval, aby v okolí osady netrhala ovoce, ale Jadasa ho uklidnila.

 Poněvadž mohu viděti malé pomocníky a rozumět jim, jsem také chráněna před jedovatými rostlinami, Zoroastře." pravila vesele. "Vidím-li bylinku, již neznám, pak mi okamžitě pošeptá nějaký hlásek, je-li dobrá a léčivá, nebo jsou-li její účinky škodlivé."

 "Jaká byla tvoje matka, Jadaso?" zeptal se Zoroaster, který právě přemýšlel o Jadasině bytosti. Otázka přišla nečekaně, ale přesto porozuměla okamžitě.

 "Jelikož má matka zemřela darovavši mi život, musela jsem žádati cizí lidi, aby mi o ní vyprávěli. Všichni chválili její slunnou, k pomoci vždy ochotnou bytost. Znala mnohé, čeho jiní neznali. Jestliže někdo onemocněl, volali jen ji."

 Když večer zastavili, zatímco mužové vztyčovali stany a starali se o koně, připravovaly ženy pokrmy. Večeřeli odděleně. Jadasa zůstávala u svých žen. Po jídle se pak všichni posadili na volnou, mechem porostlou půdu lesa, a naslouchali Zoroastrovu vyprávění. Většinou bývaly tyto rozmluvy velmi poučné, zejména pro ženy.

 Mursovi a Marsarovi bylo skoro líto, když se konečně po mnoha dnech vynořila před nimi osada. Tatam byla důvěrná pospolitost: Nyní bude mít Zoroaster i Jadasa dosti své práce a nebudou mít čas starati se ještě o ně.

 Jadasa, která jako by zahlédla tyto myšlenky, oslovila Mursu:

"Nyní musíte vydatně pomáhati Zoroastrovi, zatímco já se cele věnuji ženám. Mnohé musí být uděláno a mnohé prohovořeno. Nebude vás moci postrádati."

 Jeho odpověď byla přehlušena velikým řevem.

 Postavené hlídky ohlašovaly tímto bouřlivým způsobem příchod Zoroastrův. Když připravovatel cesty tak dlouho nepřicházel, přišla na lidi veliká úzkost. Báli se, že se Ahuramazda na ně příliš hněvá a nechce dovoliti, aby vznešená žena připravovatele cesty jim přišla na pomoc.

 Jednotliví mužové utěšovali ostatní a umínili si, že budou trvale držeti stráž, a jakmile zahlédnou v dálce koně, že hlomozem ohlásí jejich příchod.

 Nyní se seběhli všichni, aby projevili svou radost. Zoroastrův stan byl vztyčen opět na místě, kde stál dříve. Jadasa zůstala pod ochranou průvodců ve stanu, zatímco Zoroaster šel do osady, aby pozdravil všechny, kteří zůstali ještě u chat.

 Tu a tam vykukovaly ženy zvědavě a žádostivě ze dveří. Byly zklamány, když neviděly Jadasu. Připravovatel cesty na ně vesele volal, že ráno se na ně přijde podívat jeho žena.

 Druhý den ráno přišla Jadasa usměvavá a ochotná pomáhat. S úsměvem vešla do nízkých, příšerně špinavých chat a ženy se začaly hanbiti za nečistotu, která tu ze všech koutů čpěla.

 Prohlížely si Jadasiny prosté šaty, jejichž jedinou ozdobou byla čistota, dívaly se na její štíhlé, čisté ruce, které se neštítily pomocně zasáhnouti, kde bylo zapotřebí. V ženách, které neviděly nikdy nic lepšího, se znenadání probudilo horoucí přání podobati se této ženě.

 Zpočátku musela Jadasa zápasiti s plachostí žen, musela vynaložiti nadlidské úsilí, než se jí podařilo ji překonat. Nesměla od nich žádati skoro ani odpověď, jediné oči za ně mluvily, oči, které se žadonivě, nebo plné vděčnosti zvedaly k Jadase, anebo se rozzářily bezmezným obdivem.

Tak uběhlo mnoho dnů, aniž by se změnilo to nejmenší.

 Dlouho se neodvážila zavésti své ženy do chat ženám na pomoc. Přinášela jim různou práci, především je nechala u lesního potůčku, který tu vesele bublal, umývati domácí nářadí.

 Pak si uvědomila, že nesmí dále váhat. Přivolala dceru nejstaršího a požádala ji, aby jí pomohla. Dívka má zajisté veliký vliv na ženy a toho musí nyní využít.

 Jadasa jí vyprávěla, že také ona je dcerou představeného osady, a proto že dovede rozumět, jak rádo by se děvče uplatnilo.

 Anara žasla. Co si myslí tato cizí paní o ní? Má jí říci, že na něco podobného vůbec nemyslela? Raději se však pokusí, aby se slova cizí paní stala skutkem. Plna horlivosti prosila o pokyny, co má dělat. Jadasa navrhla, aby se ze všeho nejdříve pokusily vyčistit jednu chatu po druhé. Mělo by se začíti obydlím představeného?

 "Ach, ne," řekla Anara skoro skromně, jsouc v duchu rozhodnuta vyčkati nejprve, co se bude dělati u druhých.  Jadasa se usmála, pochopivši pohnutku, která k tomu dívku vedla.

 "Dobře, začneme tedy z opačného konce osady," pravila, aby jí vyhověla. "Zajdi, prosím, do oné veliké chaty a požádej lidi, aby vyšli ven, abychom mohly uklízet. Já zatím zavolám ženy."

 Anara zmizela ve stavení a Jadasa poslala Mursu pro ženy. Její ženy přišly velmi rády, poněvadž byly plny zvědavosti. Z pozadí chat sem zalétal pokřik, který se stále stupňoval. Ženy a děti nechtěly pravděpodobně opustiti obydlí, v němž se cítily v desetileté špíně spokojené.

 Podle všeho použila Anara násilí, neboť najednou vylétlo z chaty asi dvouleté dítě, které bylo tak přestrašeno prudkostí, s jakou se ocitlo na čerstvém vzduchu, že přestalo křičet. Zato uvnitř chaty trval křik dále a zatím co Jadasa spěchala blíže, aby se podívala, zda se děcko nezranilo, následovalo za ním druhé a třetí. Potom přišly na řadu dvě malé ovce a nakonec byla přes práh vystrkána hlasitě křičící žena.

 "Jedna z vás žen mi musí pomoci," zvolala Anara plna bojovného zápalu. "Je tam ještě babička a nechce živou mocí ven."

 S úsměvem vběhly dvě ženy dovnitř a vynesly odtud způsobem nedosti jemným vzpouzející se stařenu, jejíž šklebící se obličej ukazoval, že již velmi dlouho nespatřila denní světlo.

 Jadasa si představovala, že poučí své pomocnice, aby si příště nepočínaly tak násilně. Teď však byla ráda, že je chata prázdná. Ženy a děti se před tolika čistě oblečenými ženami uklidnily a zvědavě na ně zevlovaly.

 Jadasa statečně vykročila a vstoupila do strašlivě páchnoucí místnosti. Bez ní by byly měly její ženy sotva odvahu překročiti práh chaty, kde to bylo opravdu příliš hrozné.

 "Mám zavolati muže, aby to nejhorší vyklidili?" tázala se Jadasa s úmyslem probuditi ctižádost svých pomocnic.

 Počítala správně: žádná z žen nepřipustila, aby jim mužové museli pomáhati. Své úlohy se mohly zhostiti samy. Uklízely jako nikdy ve svém životě a s prací rostla i jejich veselá nálada, takže se daly do zpěvu.  Ženy ze sousedních chat, slyšíce zpěv, přicházely se podívat, co se to veselého děje. Když Anara viděla své soukmenovkyně, vzpomněla si, že má dávati příklad. S chutí se pustila do práce a měla radost z obdivu, který vyvolala.

Kolik se zde muselo ještě změnit a zlepšit?

 Ze stále početnějšího zástupu přihlížejících žen se odtrhla jedna dívka, pojednou vběhla do chaty a pracovala horlivě s ostatními.

 "Mirno," zvolala Anara prudce, "zde nemáš co dělat. Hleď si své vlastní chaty, máš v ní jistě dost špíny, kterou musíš uklidit."

 Dívka pohlédla smutně na Jadasu, která vlídně pravila: 

"Jen nech Mirnu, aby pomáhala, Anaro. Vítáme s radostí každou pomoc. Až přijde na řadu její chata, pak jí budou ženy také pomáhati. Čím více žen bude pracovat, místo aby se jen dívaly, tím dříve budeme s prací hotovy."

 Mirna vrhla vděčný pohled na Jadasu, opustil ji strach a vrhla se plna horlivosti opět do práce. Povzbuzeny jejím příkladem chopily se práce ještě jiné dvě dívky mimo několika přihlížejících žen, které vběhly do svých vlastních chat.

 A hle, najednou i v jiných chatách nastala táž horlivá činnost.

 Jadasa s radostí přihlížela, dala svým pomocnicím pokyn, aby se rozdělily do chat, aby práce byla důkladně a správně vykonána. Sama zavolala ženu, v jejíž chatě právě pracovaly a ptala se jí, nechce-li také přiložiti ruku k dílu. Je to přece její vlastní obydlí, které se má skvět čistotou.

 "Ne, já nebudu pomáhat," odpověděla vzdorně žena. "Nevolala jsem vás. V mé chatě nemáte co dělat. Jen si dodělejte, co jste si začaly."

 "To také s radostí uděláme," odpověděla Jadasa lhostejně.  "Myslela jsem jen, že když se tak nečinně díváš, že je ti dlouhá chvíle a že bys mohla také něco dělat. Jdi do jiné chaty a pomoz tam, jako jsme my přišly pomoci tobě."

 Děti a stařenu, které byly sotva živé úžasem, nechala žena stát a zašla spokojeně se usmívajíc do sousedčiny chaty, popadla tam děti a vyprovodila je daleko nešetrněji ven, než se stalo jejím dětem.

 Nato se rozvinula s obyvatelkou hlučná váda, která skončila tím, že obě ženy svorně vynášely špínu ven.

 To bylo více, než Jadasa očekávala. Měla z toho radost a večer o tom vyprávěla Zoroastrovi.

 Ani on nezahálel. Hned po svém návratu vyprávěl mužům při večerní schůzce o posvátném místě v Jadasině domově a vzbudil v nich touhu míti také takové místo.

 A poněvadž zdejší mužové měli vyložený smysl pro krásu a vyznali se také v uměleckém zpracování kamene, který dovedli zdobiti všelijakými obrazci, byla naděje, že místo bude velmi krásné.

 Mimo práce zde poučoval Zoroaster muže, jak se mají dívati a chovati, aby se jejich mravy zjemnily, mluvil s nimi o věčných věcech a dával se cele do služby zchátralého kmene.

 Obsluha žen a dívek při hostinách přestala od té doby, co Jadasa dala najevo svou nelibost. Z toho důvodu jedly ženy přísně odděleny a dávaly dobrý příklad.

 Jadasa odcházela po jídle se svými ženami odpočívat, kdežto Zoroaster navštěvoval shromáždění mužů, aby učil všechny, kteří se tam sešli.

 Zdálo se, že není nikdy unaven. Mursa ho častokráte napomínal a připomínal mu jeho někdejší onemocnění, přivozené přílišným vyčerpáním, ale Zoroaster se vysmál všemu napomínání.  Cítil, že jeho síly neustále mohutní.

 A v této době nejhorlivější práce předstoupil před něho jedné noci světlý posel Ahuramazdův a napomínal ho:

 "Zoroastře, blíží se doba slavnosti na hoře. Již jednou jsi zmeškal slavnost pro svoji práci. Ale je chtěno, aby se v lidech vzbudila touha po pravém zvěstování Boha. Jestliže se však nezúčastníš ani této slavnosti, pak si zasypeš k duším mnoha lidí cestu. Již teď se pyšní Atravan, že se straníš hory ze strachu před ním.  Zanech zde Mursu k ochraně Jadasy a jejích žen a ujížděj nejkratší cestou s Marsarem k Hafisovi. Navštiv Atravana a promluv s ním.  Další pokyny obdržíš, jakmile jich budeš potřebovati, ale neotálej ani jediný den."

 Zoroaster naprosto nechápal, jak mohl zapomenouti na slavnost. Když to ráno sděloval Jadase, pravila na uklidněnou: 

"Příteli, bylo to chtěno, proto tvé oči byly zavřeny. Ve své horečné činnosti jsi zapomněl, jak čas utíká. Atravan ti způsobí krušnou chvíli, cítím to. Avšak moje myšlenky půjdou s tebou a budou tě napomínati ke klidu."

 "Kéž bys směla jeti se mnou, Jadaso," pravil Zoroaster s lítostí.

 "Není ještě čas, nemohu odtud odejít a nechati tu ženy samotné. Dosud jest uděláno příliš málo. Zevně se sice mnoho změnilo, ale teprve nyní nadešel čas, kdy budu moci započíti s vyučováním nevědomých duší a přivésti je prožitím k poznání, proč se to všechno stalo.

 I pro tebe je lépe, přijdeš-li na slavnost po své nepřítomnosti bez ženy. Než se vrátíš, ujme se mužů Mursa a věřím, že i on toho potřebuje ke svému vzrůstu, poněvadž jeho duše se obdivuhodně rozvíjí."

 Zvedlo se veliké bědování, když Zoroaster oznámil svůj úmysl odjeti na slavnost a také ho vzápětí uskutečnil. Rozrušené mysli se uklidnily teprve tehdy, když jim slíbil, že se určitě vrátí a na důkaz toho jim zde nechává svou ženu.

 Aniž se zvlášť loučil, odjížděl s Marsarem rychle odtud, přijav před tím slib od Mursy, že bere všechnu starost na sebe.

 "Nejkratší cestou," zněla slova světlého posla.

 Tak k němu volali také maličcí, kteří ho vedli hornatou krajinou přes bažiny s neschůdnými cestami. Ba ani v noci mu nedopřáli dostatečného odpočinku.

 Sotvaže si koně jakž takž odpočinuli, již to šlo opět dále. A Zoroaster ani Marsar nereptali, přestože je únava častokráte přemáhala.

 

Plameny šlehají Ahuramazdovi ke cti

  Ačkoliv spěchali co mohli, jeli plných šest dnů, než dorazili do hlavního města. Bez meškání zajeli do paláce a Zoroaster se odebral ihned ke knížeti.

Byl radostně uvítán. Hafis ho již očekával.

 "Kolik dní nás dělí ještě od slavnosti?" volal Zoroaster bouřlivě, sotvaže vyměnili několik slov pozdravů.  "Za pět dnů musíme vyraziti, přicházíš v pravou chvíli, milý příteli," zněla Hafisova odpověď.

 "Nuže dobrá, půjdu ihned k Atravanovi," rozhodl se Zoroaster.

 Kníže mínil, že tentokráte by kněze mohli zavolati, leč v Zoroastrův sluch zaléhal zřetelně pokyn světlého posla:  "Navštiv Atravana a promluv s ním."

 Chtěl se říditi tímto pokynem.

 Ačkoliv velmi toužil zeptati se na Džajavu, přece se tím nezdržoval. Nechtěl nic zmeškati. Vnitřně připraven, neboť po celou jízdu se v duchu připravoval na tuto hodinu, opouštěl palác, aby si promluvil s Atravanem.

 Kněz na něho již čekal. Ačkoliv Zoroaster byl v městě sotva několik okamžiků, přece se roznesla zpráva o jeho příchodu všude, i k Atravanovi.

 Tak měl kněz možnost připraviti se na tuhý odpor. Pozdravil uctivě návštěvníka, neboť byl zaražen přirozenou vznešeností, která z něho vycházela.

 Zoroaster se zdál vyrůsti, zdálo se, že převyšuje všechny lidi nejen duševně, nýbrž i tělesně. Mimo to z jeho čela zářilo znamení Ahuramazdovo, které si Atravan nedovedl sice vysvětliti, jehož lesk však nemohl neviděti.

 Jakmile byly vyměněny pozdravy, oba mužové umlkli. Každý čekal, co druhý řekne. Tu Atravan, jemuž toto mlčení bylo nepohodlné, se rozhodl je přerušiti.

 "Máš v úmyslu zúčastniti se slavnosti na hoře, Zoroastře? tázal se záludně.

 Host přisvědčil.

 "Při poslední slavnosti jsi nebyl. Měl jsem určitě za to, že nepřijdeš."

Zoroaster mlčel. Co měl odpověděti? Opět se ujal kněz slova.

 "Rádi bychom tě viděli na slavnosti, jen - prosím - nezapomeň, že přicházíš co návštěvník - jako všichni ostatní."

 "Co tím míníš, Atravane?" tázal se Zoroaster klidně, ba udiveně.

 "Mám na mysli, že o slavnosti nesmíš mluviti. Jsi návštěvníkem, nikoliv knězem slavnosti. Mluvit budu jenom já. Tentokráte nedovolím ani mluviti kněžkám, poněvadž ti tehdy bez mého svolení daly k tomu příležitost."

 "Z rozkazu Ahuramazdova mám lidem něco oznámiti," odpověděl připravovatel cesty určitě. "Budu mluviti. Proto jsem k tobě přišel, Atravane, poněvadž ti to chci říci a o všem si s tebou klidně pohovořiti.

 Atravane, rozpomeň se, my oba jsme sluhové Nejvyššího Boha. Ruku v ruce máme vésti národ, jen tak může naše práce nésti požehnání."

 "Jsi na omylu," přerušil ho Atravan prudce. "Jsem sluhou Mithrovým, k jehož cti se koná slavnost, a budu hlásati uctívání Mitry a bohů, ať tomu chceš nebo ne."

 "Ty víš přece, Atravane," namítl v dobrotě Zoroaster, "že všichni bohové jsou podřízeni vůli Ahuramazdově, že ani oni nejsou nikým jiným, než služebníky Božími."

 Kněz, který viděl ohroženu svoji důstojnost a svůj vliv, nedovedl se již ovládnouti a prudce vykřikl:

 "Chceš oloupiti Mithru ještě o slavnost? Uctívání lidu jsi mu již odňal a stále více mu je bereš, protože se chceš udělati v očích lidu hodně veliký. Jen jdi, odkud jsi přišel, a neruš nás zde. Dost možná, že ty jsi také takovým falešným Zoroastrem, jako jsi nám o něm vyprávěl."

 Zoroaster přešel knězovo obvinění a pravil ostrým hlasem:

 "Atravane, zakazuji ti, aby ses opovážil přijíti na slavnost. Člověk tvého smýšlení nemůže býti dále knězem."

Postižený se posupně rozesmál:

 "Jakým způsobem mi chceš zabránit v tom, kdybych se přece jenom rozhodl přijíti na slavnost?"

 "To už není mou věcí, nýbrž toho, který mi dal právě teď rozkaz, abych tě sesadil, ty zpronevěřený knězi," řekl Zoroaster ledově.

 Už nepromluvil. Opustil zlobou překypujícího muže a vrátil se zpět do paláce. Hledal ve své komnatě uklidnění, neboť přes zevní klid to v něm bouřilo a planulo.

 Jednal správně? Domníval se, že slyší jasně hlas, předříkávající mu slova, která měl vysloviti.  Volal světlého posla, který přišel okamžitě.

 "Dobře jsi učinil, Zoroastře," pravil. "S takovými lidmi, jako je Atravan , nelze jednati shovívavě. Mohl by způsobiti příliš mnoho škody, kdyby byl připuštěn k této slavnosti, protože jeho srdce zná jen sama sebe. I jeho dovolávání se Mithry není pravdivé. Zřekl se také všech ostatních bohů, když zpozoroval, že mu již nepomáhají.

 Úřad Atravana bude zbytečný, jakmile slavnosti budeš konati ty.

Vzkaž kněžkám a mobedům, aby přišli k tobě, a pouč je, co mají dělati."

 Světlý posel ho již dávno opustil, ale Zoroaster se ještě modlil. Potom navštívil Hafise.

 Kníže nebyl zvlášť překvapen tím, co mu připravovatel cesty oznamoval.

 "Věděl jsem, že k tomu dojde. Poslední slavnost byla bezobsažná a studená," řekl vážně. "Pojď, půjdeme, k Džajavovi rád si poslechnu, jak jsi se měl."

 Zoroaster se zaradoval, když slyšel, že stařec dosud žije. Musí být již velmi starý.

 "Zoroastře, můj synu a pane," zdravil Džajava vstupujícího. "Bylo mi zjeveno, že přijdeš. Děkuji za to, poněvadž nyní zavládne u nás pravda a vše se vyjasní."

 Zoroaster vyprávěl o své rozmluvě s Atravanem a o významném obratu, který tím začal. Také Džajava shledával docela přirozeným, že Atravana nebude více třeba, jakmile připravovatel cesty nastoupí svůj úřad nejvyššího kněze v národě.

 "To učiníš při této slavnosti, Zoroastře," pravil Džajava blaženě. "A potom skončí také tvoje mnohaleté putování po zemi. Místo tebe se ujmou této práce jiní, které ty zde k tomu pečlivě připravíš. Vidím proud požehnání rozlévati se z tohoto města po celé zemi."

 Mluvil věštecky s očima obrácenýma do nitra.

 Vstoupil sluha a oznamoval, že kněžky, pro které Zoroaster vzkázal, právě přišly. Rozmluva prozatím skončila, aniž měl Zoroaster příležitost zmíniti se o svojí ženě.

 V krásné komnatě zastihl čtyři ženy, čekající na něho.  Měly radost, že už sám povede slavnost, a slíbily ve všem se říditi jeho pokyny.

Na jeho dotaz, zda chtěly lidem něco oznámiti, pravila nejstarší, že se rády zřeknou všech řečí. Stejně jim to nebylo nikdy lehké. Nyní, když už při dvou slavnostech nemusely mluviti, jest jim rozhodně milejší, že mohou mlčeti i nadále.

 To bylo Zoroastrovi milé, neboť věděl, že později bude mluviti k lidu Jadasa a on nebude nucen k vůli tomu odstrčiti druhé ženy.

 Kněžky si přály věděti, budou-li zapalovány ohně, přestože se slavnost nebude již konati na počest Mithrovu. Zoroaster byl pro to, aby se pokud možno zachovala zevní forma. Oznámí, že plameny šlehají vzhůru k nebi ku cti Ahuramazdy.

 Po chvíli přišli mobedové. Kněžky odešly.

Když jinoši vstoupili, Zoroaster hned viděl, že se neshodují v mínění. Dva z nich byli světlí a s radostí se mu zadívali do očí, kdežto ostatní byli temní a jejich pohledy se nevrle odpoutávaly od podlahy.

 "Dal jsi nás zavolati, Zoroastře," pravil nejstarší úvodem. "A my jsme přišli, ačkoliv nejsme zvyklí vyhovovati rozkazům někoho jiného, nežli Atravana."

 "Na rozkaz Ahuramazdův, jehož sluhou jsem, dal jsem vás požádati, abyste mne navštívili. Dal jsem vás zavolati jako připravovatel cesty - ne jako člověk.

 Dovedete si zajisté představiti, že tentokráte bude svatá slavnost poněkud jiná, než byla dosud. Bude se konati ke cti Ahuramazdy, na jeho počest budou planouti ohně!"

 Na okamžik umlkl a zadíval se na muže stojící před ním. Výraz obličeje se u jednoho z pěti zarputilých zatím změnil. Pohlížel napjatě na Zoroastra, ale v tomto pohledu nebylo nic nepřátelského.

 Nejstarší použil vzniklé přestávky a řekl:

 "Můžeš si ušetřiti námahu se zbytečným vysvětlováním. Přicházíme k tobě od Atravana, který nám vylíčil neslýchanou drzost, s jakou jsi proti němu vystoupil. Moji přátelé a já jsme také přišli jen proto, abychom ti řekli, že chceme zůstati na straně našeho pána, ať se děje co děje. Půjdeme na slavnost s ním a vykonáme úkol, který nám přísluší."

 Očekávali, že Zoroaster vybuchne, ale zmýlili se, neboť tento odpověděl mírně:  "Věru, slouží vám jen ke cti, že chcete zachovati věrnost muži, který byl dosud vaším učitelem. Vaším pánem nebyl nikdy. Pokud jste nepochopili, o co tu jde, dotud nemůžete jednati jinak, než státi při Atravanovi, jímž dodnes byl.

 Jen proto, abych vám to vysvětlil, dal jsem vás zavolati. Uvažujte: jako mobedi nejste sluhy Atravanovými, nýbrž služebníky Ahuramazdovými, a jako takoví se musíte pokořit jeho vůli. S příchodem připravovatele cesty jsme vstoupili do jiné doby, která samozřejmě přináší s sebou nové věci.

 Naši říši čeká neobyčejný duchovní rozmach. Kdo z vás to chce prodělati s sebou, je vítán jako pomocník. Kdo si myslí, že by to nedokázal, může jíti. Bez záští se budu dívati na odchod těch, kteří myslí, že by nedovedli sloužiti Ahuramazdovi správným způsobem."

 Rozhlédl se kolem.

 "Je-li tomu tak, Zoroastře, a já cítím, že mluvíš pravdu," řekl jeden z kolísajících, "pak jsme vděčni za to, budeme-li smět sloužiti i nadále. Vezmi nás s sebou na horu slavnosti a buď ujištěn, že nebudeš míti, proč by sis na nás stěžoval."

"Jak se můžeš opovážiti mluviti za nás za všechny!" vyjel nejstarší. "Zde musí rozhodnouti každý sám za sebe. Neovlivněně musí říci, chce-li zůstati věren Atravanovi, nebo chce-li se státi vyznavačem nového."

 "Opět jsi promluvil správně, příteli," pochvaloval Zoroaster. "Rozhodnutí je tak závažné, že si ho snad nikdo z vás nedovede ani představiti. Sahá daleko za váš současný život. Proto se musí každý z vás, nikým neovlivněn, sám rozhodnouti. A proto se vás táži: přejete si čas na rozmyšlenou do zítřejšího rána?"

 Pohlédl tázavě na jinochy.

 "Pro mne toho není třeba," řekl nejmladší v kruhu. "Prosím tě, Zoroastře, abys mne přijal za svého žáka a sluhu Ahuramazdova."

 "Také já prosím o totéž," pravil jiný. "Chci věrně náležeti nejvyššímu Bohu a tobě, jeho služebníkovi."

 "Ani já nepotřebuji času na rozmyšlenou," ozval se nejstarší. "Neuznávám tě! Ty jsi se opovážil jednati zločinně s Atravanem. Chci státi po jeho boku, až nad tebou zvítězí."

Nečekaje na odpověď, opustil muž místnost. Jiný vyšel beze slova za ním.

 Druzí si oddychli. Zbývající tři mobedové slíbili sloužiti věrně Ahuramazdovi a Zoroaster viděl, že to mínili doopravdy.

 Promluvil s nimi nyní o jejich službě, která se trochu lišila od dosavadního obyčeje.

 "Ti dva vyloučení mobedové nám budou scházeti," odvážil se jeden připomenout. "Ke všem úkonům nás musí býti sedm."

 "Také tentokrát vás bude tolik," řekl připravovatel cesty na uklidněnou. "Mám již dva nové žáky, kteří vědí dost z toho, co zvěstuji, aby se dovedli okamžitě přizpůsobiti."

 "Pak vědí více než my, pane," řekl nejmladší nesměle.  "Musíš míti s námi trpělivost."

 Zoroaster slíbil a vyzval pak mladíky, aby k němu před odjezdem docházeli každý den, že je bude učiti. Způsobil jim velikou radost.

 Večer, když Hafis a Zoroaster seděli u Džajavy, mohl připravovatel cesty konečně vyprávěti o tom, co jeho život zevně ovlivnilo. Vykládal o Jadase a její činnosti mezi ženami zaostalého kmene. Džajava přátelsky poznamenal:

 "Budeš ji muset v dohledné době přivésti sem, Zoroastře, aby zde vychovávala učednice, jako ty naučíš kněze. Tvoje žena musí zůstati po tvém boku, aby mohla býti tvou družkou v pravém slova smyslu."

 Zoroaster se udiveně zadíval na starce.

 Odkud víš, že se stala mou ženou, můj otče?" tázal se překvapeně.

 Oba mužové se zasmáli a Hafis pravil:  "Džajava byl s tebou stále v takovém spojení, že mi mohl říci, co se s tebou děje. Museli jsme přece věděti, nehrozí-li ti nebezpečí, abych ti mohl přijít na pomoc. Tímto způsobem jsme se dozvěděli, že jsi se oženil, a měli jsme z toho radost, neboť tvá žena je pravým doplněním tebe a svým způsobem ukrotí tvého ohnivého ducha."

 Dlouho hovořili o všem, co prožil připravovatel cesty v posledních dvou letech. O Atravanovi se nezmínil ani slovem. Tato ošklivá záležitost se musí nyní sama vyžít.

 Druhý den ráno k sobě povolal Zoroaster Marsara a Saadiho. Saadi byl sice opět zdráv, ale jízdy na koni nebude již nikdy schopen. Tížilo ho to, zejména když si uvědomil, že si je tím sám vinen a že je nyní, jak se domníval, navždy vyřazen z blízkosti Zoroastrovy.

 Jaké bylo jeho štěstí, když jemu a Marsarovi připravovatel cesty oznámil, že je chce přijmouti za své žáky jako mobedy, kteří již při této slavnosti smějí spolupůsobiti. Později měli odejít do některé osady a působiti tam jako kněží.

 "A kdo pojede s tebou, pane?" tázal se Marsar, ačkoliv se cele poddával radosti, která ho naplňovala.

 "Nebudu již nyní tak často vyjížděti, a když přece, pak již ne na dlouhou dobu. Kdo mne pak bude doprovázeti, to sám ještě nevím."

 Mobedové se dostavili přesně. Přišlo jich všech pět. Zoroaster zpozoroval, že Atravan s nimi mluvil, ale jak bylo vidět, nepodařilo se mu je zviklat. Dívali se na něho pevněji než včera.

 Zoroaster začal tuto sedmičlennou skupinu vyučovati. Bylo to jiné vyučování, než na jaké byli mobedové zvyklí. Ani slovem se Zoroaster nezmínil o svém vznešeném úřadě nebo o úctě, jíž jsou povinováni jeho osobě. Z jeho slov vyznívalo vroucí uctívání Ahuramazdy.

 Odpoledne řekl kníže Hafis, že by chtěl svému hostu něco ukázati. Vyšli společně z města a zamířili k ohradě umístěné v lese.

Proháněli se v ní koně, bílí, všech velikostí, že byla radost pohleděti na tento živý obraz.

 "To jsou tvoji koně, " vysvětloval Hafis spokojeně.

 "Není tomu dávno, co mi oznámil tvůj strýc Sadif, že tvoji koňě mu zabírají mnoho místa. Přál si věděti, jsi-li dosud naživu, nebo smí-li koně prodat. Dal jsem je dopraviti sem, protože jsem si myslel, že je budeš brzy potřebovati."

 Ve všem, co Hafis činil, vyciťoval Zoroaster vždy znovu lásku, s jakou mu vycházel vstříc. Děkoval knížeti a znaleckým okem sledoval koně, velmi dobře ošetřované.

 "Kníže, když jsi mi dal Bleska," pravil, "chtěl bys mi udělati radost a vybrati si některého z nich darem?"

 Hafis si vybral. Vyprosil si hezkou mladou klisnu a Zoroaster měl radost, že může knížeti také něco dát.

 Druhý den se zeptal mobedů, dovedou-li jezdit na koni. Všichni přisvědčili. Zoroaster dal pak Marsarovi a Saadimu pokyn, aby zbylých pět mobedů vyzkoušeli, a bude-li třeba, ještě učili.

 Přál si, aby všichni jeli s ním. Každý dostal bílého oře, také Zoroaster si vzal místo koně, kterého dostal od Nasima, jednoho z čistokrevných koní.

 Tak vyjížděl šestého dne početný průvod z Hafisova paláce směrem k horám. Zoroaster již o Atravanovi neslyšel. Doufal proto, že někdejší kněz nahlédl svou bláhovost a zřekl se návštěvy hory.

 Jezdecká družina Zoroastrova byla vzdálena od města asi na den jízdy, když předhonila Atravana. Dal se nésti dvěma mobedy, zatím co jiných pět šlo za ním, aby nosiče mohli vystřídat a ukončovali pak průvod.

 Zoroaster chtěl skupinu mlčky minouti, ale Atravan si neodpustil, aby na něho nezavolal, takže připravovatel cesty byl nucen zadržeti svého koně.

 "Jak vidíš, tvůj Bůh mi nezabránil v cestě na slavnost!" zvolal poťouchle. "Chraň se zkřížiti můj plán a vetříti se do mého úřadu. Nedám si od tebe nic líbit a bude tvoje vina, jestliže se slavnost změní ve všeobecnou šarvátku. Vyzval jsem své stoupence, aby se postavili proti tvým všude, kde se s nimi setkají."

 Zoroaster pobídl beze slova svého koně a jel dále. Zato Hafis, který Atravana vlastně ani neznal, byl zděšen, že muž, který býval knězem, může chovati takové myšlenky. Ale ani teď o tom už nemluvili, každý se vnitřně připravoval na slavnost.

 Na horu dojeli včas. Zoroaster přikázal mobedům, aby připravili místo a navršili kamenné mohyly.

 Poněvadž měl Atravan posvátné nádoby zavřeny, vzal Zoroaster s sebou jiné, které byly daleko umělečtější než staré. Dostal je darem od lidí, u nichž dosud dlela Jadasa.

Mobedové i kněžky vykonávaly pečlivě svůj úřad a jakmile se snesl soumrak nad krajinou, mohly býti zažehnuty posvátné ohně. Po Atravanovi a jeho společnících nebylo ani vidu ani slechu.

 Za to přicházely zástupy lidí, že hora ani nemohla takové množství pojmouti.

 Lidé, spatřivše Zoroastra, se zarazili radostným úžasem. Také ti, kteří přišli s úmyslem zastati se Atravana, byli pokojní, když neviděli vůdce.

 Místo obvyklé modlitby k Mithrovi se modlil Zoroaster k Ahuramazdovi. Jeho modlitba, vycházející z hloubi duše, strhla s sebou všechny přítomné.

 Poté promluvil.

 Připamatoval jim, že nadešla nová doba, kdy Bůh poslal připravovatele cesty Saoshyanta oznámiti příchod pomocníka, který přijde za ním, bude-li země připravena na jeho přijetí. K tomu může každý přispět, připraví-li sám sebe, aby mohl Nejsvětějšího důstojně přijmouti.

 Nadešel čas, kdy Ahuramazda má býti jediným pánem všech duší, kterým vždy byl. Všichni lidé mají nyní věděti, že ti, kteří až dosud byli uctíváni jako bohové, jsou pouze světlými sluhy nejvyššího Boha. Uctívání bohů musí přestat a jejich místa musí zaujmouti služba jedinému Bohu.

 A poněvadž je Bůh nekonečně vznešenější bohů, musí se lidé také mnohem více snažit a namáhat, chtějí-li mu sloužiti. Musí v sobě probuditi vnitřní vážnost, musí se naučit žíti ve vůli Věčného.

 Aby to dokázali, sklonil se Nejvyšší Bůh ve svém milosrdenství k nim a vložil svou svatou vůli do slov. Vůli Boží, vyjádřenou v přikázáních, nechť si všichni lidé vryjí hluboko do srdcí.

 Zvolna a slavnostně oznámil připravovatel cesty svatá přikázání, která obdržel.

Nakonec poděkoval Bohu modlitbou za tuto milost a propustil lid. Dovolil ženám, aby si s sebou vzaly posvátný oheň, jak bylo zvykem až dosud.

 "Plameny šlehají Ahuramazdovi ke cti. Pamatujte na to a nechte rozhořeti také svá srdce."

 Když mužové později opět přišli a utábořili se, vyprávěl Zoroaster o velikých a malých služebnících Božích a řekl, že je vůlí Boží, aby se i lidé vřadili do tohoto moudrého zařízení.

 Později se tázali někteří mužové na Atravana. Zoroaster řekl: "Chtěl přijíti na slavnost, ale cestou jej muselo něco zdržet, možná, že přijde zítra."

 Druhý den oznámil Zoroaster svůj úmysl dosaditi alespoň do každé osady kněze, který by konal pravidelná shromáždění a vyučoval lidi.

 "Já sám napřed tyto kněze seznámím se svatými věčnými pravdami, aby je mohli správně hlásat," sliboval Zoroaster.

Kdo z vás má touhu a čas věnovati své síly cele službám Nejvyššímu, přihlas se po slavnosti, abych věděl, zda uchazeč se hodí k tomuto úřadu.

 Budeme-li později konati po celé zemi pobožnosti ve stejnou dobu, pak síla společných modliteb vyzvedne náš národ vysoko vzhůru. Tato mohutná vlna síly musí strhnouti s sebou všechny lidi dobré vůle. Pak se budeme moci správně připraviti na nádhernou dobu, kdy Saoshyant sestoupí dolů z nebe, aby žil mezi námi."

 "Mistře," tázal se jeden muž ze shromáždění, "jsou na světě ještě jiní národové mimo našeho? Vědí také oni o příchodu pomocníka? Nebo musíš ty sám později překročiti vysoké pohoří, abys je také připravil?"

 "Jest ovšem mnoho národů jiných," uvažoval Zoroaster, "leč také jim sešle Bůh připravovatele cesty. Každému národu toho, jehož musí mít v době, kterou Bůh považuje za nejlepší."

 Za touto otázkou následovaly další. Otázka se řadila k otázce a Zoroaster radostně odpovídal, neboť viděl jejich nadšení.

* * *

 Ani tohoto dne nebylo o Atravanovi ničeho slyšet. Minul již třetí den, kdy Zoroaster mluvil o jednotlivých přikázáních Ahuramazdových, znovu odpovídal na otázky, ale kněz se neobjevil.

 Slavnost skončila ničím nerušena děkovnou modlitbou a zanechala v zúčastněných hluboký dojem.

 Ale lidé se dosud nechtěli rozejít. Nejprve se přihlásilo asi dvacet mladých lidí, kteří chtěli jíti k Zoroastrovi jako mobedové. Poněvadž jejich otcové byli rovněž zde, mohla býti ihned projednána otázka, není-li jich doma zapotřebí, a Zoroaster je pak vyzval, aby asi za šest měsíců přišli do hlavního města a tam se na něho vyptávali.

 Byli zklamáni, že ho nemají doprovoditi ihned. Vysvětlil jim, že ho nyní volá povinnost do vzdálené krajiny, ale po šesti měsících ho již zastihnou v hlavním městě.

 Pak se vyskytla jiná otázka: slyšeli, že Zoroaster naučil jakýsi kmen písni. Nyní si všichni toužebně přáli smět onu píseň také zpívati.

 S úsměvem svolil a hned začalo zpívání o závod, které bylo všechno možné, jen ne krásné. Mužská hrdla nebyla zvyklá zpěvu, a když konečně pochopili, že nezáleží na hlasitém křiku, ale na libozvuku, zpěv se podstatně zlepšil.

 Ale pak Zoroaster rozhodně žádal, aby opustili posvátné místo a vyklidili horu.

 Slavnost měla tak nádherný průběh, že všichni si s sebou směli odnésti vzpomínku na veliké prožití a neměli si ji zakaliti upomínkou na následující méně krásné dny. Pochopili to a ochotně uposlechli. 

 

 Když se všichni rozloučili, dal Zoroaster upraviti místo do původního stavu. Ve společnosti Hafise ujížděli s hory poslední se svým průvodem opět k domovu.

 Právě se chystali opustiti horu, když zaslechli hlasité volání. Otočili se po hlase a z opačné strany spatřili přicházeti Atravana i jeho sedm mobedů. Zbloudili tak důkladně, že po celé tři dny bloudili sem a tam, jak oznamoval jeden z Atravanových mobedů.

 Kněz setrval ve vzdorném mlčení. Viděl, že Ahuramazda si nepřál jeho příchodu a že mu v tom v pravý čas zabránil, přesto se však dosud nechtěl vzdáti.

 Zoroaster se tázal mobeda, který jim podával zprávu, zda mají s sebou dosti potravin. Jinoch přisvědčil. Připravovatel cesty, nevida důvodu, proč by se zde dále zdržoval, přátelsky pozdravil a bílá družina odklusala.

 "Což jestli Atravan uspořádá ještě jednu slavnost na hoře?" tázal se jeden z mobedů.

 "Ublíží to někomu?" odpověděl Zoroaster. "Nechť se klidně modlí k Mithrovi, Ahuramazdy se tím nemůže dotknouti.

Za několik dní dorazili do hlavního města. Zoroaster již déle nevydržel, musel jeti za Jadasou.

 Hafis mu slíbil, že dá mezitím připraviti komnaty pro něho i jeho ženu. Za tím účelem chtěl dát přestavět část paláce. Při tom pomýšlel také na prostornou místnost, která by byla dosti veliká, aby se v ní mohly konati pobožnosti a kde by mohli býti vyučováni mladí lidé.

 "Nebylo by správnější, kdyby pro tento účel byla postavena zvláštní budova?" tázal se Zoroaster. "Mně by to nikterak nevadilo, kdybych chodil vyučovati jinam. Myslím však, že by ta nová budova měla míti místo jedné síně dvě, protože Jadasa bude chtít vyučovati také kněžky."

 "Musíme vybudovati ještě dvě jiné stavby, ve kterých bychom ubytovali učedníky, do jedné ženy a do druhé muže," končil Hafis.

 Viděl již, že nebude míti dlouhou chvíli do návratu při pravovatele cesty. Zaměstnávala ho však ještě jedna otázka: Zoroaster řekl, že pobožnosti mají býti konány v budově!

 "Ještě jsme se nikdy společně nemodlili jinak, než v přírodě, připravovateli cesty, " odpověděl zamyšleně.

"Myslíš opravdu, že by Ahuramazda souhlasil, abychom se uzavírali v budově, vybudované lidskou rukou?"

 "Hleď, Hafisi, dosud jsme se modlili společně také jen jednou za na rok hoře slavnosti," odpověděl Zoroaster. "Ode dneška se budeme modliti pravidelně všichni společně a mluviti o svatých věcech. V městě, kde běhá po ulici mnoho různého dobytka, kam přicházejí a odcházejí poslové z jiných míst, nemůžeme konati modlitby pod širým nebem.

 Proto si myslím, že pro tyto promluvy musíme míti velikou místnost, kterou bychom mohli důstojně vyzdobiti."

 S tím nyní souhlasil i Hafis. Ba, měl skoro radost, a těšil se na výzdobu této síně, s níž však chtěl počkati až do návratu připravovatele cesty.

 Rozloučení s Džajavou bylo srdečné. Zoroaster se obával, že se se starcem už více neshledá, leč tento ho utěšoval:

"Musím ještě požehnati tvé mladé ženě, Zoroastře, pak  budu připraven odejíti do jiné říše."

 Saadi, který musel zůstati doma, měl se ujmouti pěti mobedů a pověděti jim všechno, co sám zažil.

 Zoroaster ujížděl vesele s Marsarem do vzdálené krajiny, kde Jadasa čekala na jeho příchod.

 Tentokráte směl jeti schůdnějšími cestami. Ačkoliv byl tak netrpělivý, že by se byl hnal opět přes kamení a strže, maličcí se nedali pohnouti k tomu, aby mu ukázali kratší cestu. Potutelně se usmívali jeho nedočkavosti a měli radost, že se musí chtěj nechtěj podvoliti.

 Konečně dosáhli svého cíle. V záři zapadajícího slunce se před nimi rozkládala osada, která se mu stala milou, přestože, nebo spíše právě proto, že zde musel vynaložiti velikou námahu.

 Zanedlouho byli oba jezdci spatřeni a obklopeni zástupem mužů. Zatím co se Marsar staral o koně, hledal Zoroaster svou ženu.

 Zastihl ji uprostřed dívek, které seděly pečlivě ustrojené pohromadě a šily. Byly si vědomy dojmu, který musely vyvolati u Zoroastra, a zatímco Jadasa vítala svého chotě, šily dívky horlivě dále, jako by musely najednou dohoniti dlouholetou zahálku.

Radovaly se, když obdivoval jejich píli a jejich upravený zevnějšek. Pak ho Jadasa dovedla všude, kde bylo viděti něco nového.

 Osada se velmi změnila. Chaty měly roztomilý vzhled, tu a tam byly dokonce okrášleny. Také několik zahrádeček bylo založeno.

 Marsar se právě vracel z lovu se skupinou několika mladých mužů. Rozdílení kořisti se odehrávalo hladce. Ženy již nemusely vláčeti zvěř samy do chat, nýbrž mužové jim ji zanesli pěkně až do domu. Naposled se vrátil také představený a nemálo se zaradoval ze shledání se Zoroastrem.

 "Dnes večer k nám chce Mursa promluviti na našem posvátném místě," oznamoval hrdě. "Přijdeš přece také?"

Zoroaster slíbil. Měl sotva času vypravovati Jadase o svých zážitcích, tak silně byl okamžitě zatažen do ruchu živé osady.

 Tak to šlo po několik dnů. Potom jí Zoroaster vysvětlil, že se musí vrátiti do hlavního města, kde na něho čekají větší povinnosti. Nechá jim zde Mursu, který si vybral za společnici Anaru. Všichni byli srozuměni s jeho rozhodnutím. Zvykli si na Mursu a měli ho rádi.

 O Anaře mluvila Jadasa velmi pochvalně. Nad očekávání se změnila k dobrému. Její ráznost, která se tu a tam u ní projevovala, nebude jí ke škodě, neboť ženy časem potřebují povzbudit, aby znovu neupadly do dřívější snivosti a lenivosti.

 Zoroaster oznámil nyní své ženě, že má v úmyslu se co nejdříve vrátiti do jejího domova a doprovoditi tak ženy bezpečně domů. Pak chtěl vzíti s sebou mladíky, kteří ho chtěli kdysi doprovázeti, jako žáky.

 A jak Zoroaster zamýšlel, tak se také stalo.

 Nasimova radost ze shledání s dcerou byla veliká. A ještě větší radost měl, když se dověděl, že v budoucnu bude žíti v hlavním městě v knížecím paláci. 

Žil v úzkostech, že takový život, jaký vedla teď, by mohl býti později Jadase obtížný. Vědomí, že jeho dcera bude žíti chráněna v paláci vladaře říše, ho uklidňovalo. Nic lepšího si nemohl přáti.

 Mladí hoši byli šťastni, že se konečně dočkali. Jadasa si vybrala ještě několik dívek, jimž se chtěla věnovati a vychovati z nich pomocnice, nikoliv kněžky.

 Neuplynulo ani šest měsíců, o kterých Zoroaster mluvil, a již se nalézal v čele velikého průvodu na zpáteční cestě do hlavního města.

 Nyní nastal nový úsek jeho života. Doba jeho putovaní skončila, jako kdysi jeho učení. Nyní byl nejvyšším knězem Íránu, nikoliv již připravovatelem, nýbrž udržovatelem cesty.

 

Zoro Tushtra  -  udržovatel cesty

  Budova, vystavěná pro Zoro-Tushtru, udržovatele cesty, jak se od nynějška nazýval, a připojená k světlému paláci Hafisovu, vyhlížela jako malý palác. Říše sama pro sebe, která v každém okamžiku umožňovala svým obyvatelům spojení s palácem.

 Zde působila Jadasa se svými služebnicemi a v jiných oddělených místnostech žili mužové, obsluhující Zoro-Tushtru

Byla to říše plná míru a veselí.  Ačkoliv obě síně byly zatím dohotoveny, chyběla jim dosud výzdoba. Hafis se sotva mohl dočkati, aby mohl příteli ukázati, co již připravoval k jejich výzdobě. Obě veliké místnosti byly stejně dlouhé a stejně široké. Nesouvisely spolu, nýbrž bylo mezi nimi několik menších komnat, do kterých se mohli uchýliti Jadasa se Zoro-Tushtrem k tichému rozjímání.

 Jiné podobné místnosti byly určeny pro úschovu posvátných nádob a podobně. Budova činila zevně dojem pravidelného čtverhranu a plochá střecha tento dojem ještě zvyšovala.

 Hafis snesl již mnoho různých věcí pro výzdobu místností, ale bez souhlasu nejvyššího kněze říše nechtěl sám o ničem rozhodovati.

 Nejprve musely býti prohlédnuty stavby určené k ubytování učedníků, které se rozkládaly vpravo a vlevo, síně stály uprostřed kvetoucích zahrad. Také tyto budovy byly podélné a jen málo se lišily od obvyklého slohu.

 Byly již obydleny dívkami a jinochy, kteří přišli se Zoro-Tushtrou z Jadasina domova. V budově určené mužům byl dozorem pověřen Saadi, který se se svými mobedy rovněž do ní nastěhoval. Také Jadasa určila několik žen, které měly na starosti blaho ostatních.

 Velmi brzy se rozvinul rušný, na práci bohatý život, pohybující se v pevných kolejích.

 V obou síních se denně vyučovalo. Zatímco Jadasa po skončeném vyučování zasvěcovala ženy do různých ženských prací, které sloužily k výzdobě místností, nebo k vlastnímu oblékání, nebo byly určeny pro chudé, vyhledával Zoro-Tushtra Hafise, nebo chodíval k Džajavovi, který vždy pln radosti čekal na jeho příchod.

 Mezi starcem a Jadasou se navázalo okamžitě pevné pouto. Džajava poznal její ničím nezkalenou čistotu, její veselou mysl, vykvétající z radostné práce, a její hluboké zaktovení ve víře.

 Dojat jí požehnal, když ji k němu Zoro-Tushtra přivedl, vycítil však, že požehnání přechází z ní opět na něho.

 "Jadaso, ženo požehnaná, vychovej naše ženy, aby se ti podobaly," zaprosil.

 Později pravil:

 "Přál jsem si žíti tak dlouho, abych mohl požehnati tvé ženě, Zoro-Tushtro, ty šťastný! A nyní, když se tak stalo, prosím Ahuramazdu, aby mi dovolil spatřiti ještě tvého syna. Já vím, že mi to dovolí!"

 Mezitím dorazili také mladíci, kteří byli vybráni při slavnosti a kteří se s velikým nadšením seskupili kolem svého mistra. "Mistr" bylo nyní jméno, jímž ho všichni volali.

 "Od té doby, co jsem našel Zoroastra, nemám již vlastního jména," svěřoval se jednou zpola lítostivě Džajavovi.

 "Raduj se z toho, můj synu," odpověděl kmet, "je to znamení, že jsi se vzdal sám sebe a že žiješ jen svému úřadu. Kéž to zůstane trvale i tehdy, až ti dětská ústa budou výskati vstříc."

 Zoro-Tushtra se nad tím zamyslel. Znamená snad otcovství pro něho úskalí? Zaslíbený syn se dosud neohlásil, ale jelikož byl zaslíben, jistě přijde. Mělo by narození dítěte znamenati nebezpečí pro jeho úřad?

 Jemný stud mu bránil, aby o tom promluvil s Jadasou, s níž mluvíval o všem jiném. Zanesl však své myšlenky, které si vzájemně odporovaly, před trůn Ahuramazdův a světlý posel pomohl najíti objasnění.

 "Smíš se těšiti z každého daru, jímž tě obmyslela dobrota Boží," pravil světlý, "ale nesmíš připustiti, aby se postavil mezi tebe a Boha. Připomeň si přikázání Nejvyššího a máš odpověď na všechny své otázky."

 Když byla dokončena i výzdoba síní, tázal se Zoro-Tusthra, jak často se v nich podle vůle Boží smí konati pobožnost.

 "Pro začátek stačí, sejdete-li se při každém úplňku," zněla odpověď, podle níž se nejvyšší kněz zařídil.

 Bedlivě sledoval přibývání měsíce, a když na nebi zazářila luna v plné své kráse, scházeli se učednice a učedníci, dvořané knížete a jejich rodinní příslušníci v jedné síni, kde Zoro-Tushtra vykonával svůj úřad.

 Každou pobožnost začínal volně proslovenou modlitbou, ve které místo prosby o požehnání této hodiny přednesl Nejvyššímu vše, co právě zaměstnávalo srdce lidu.

 Poté vykládal buď přikázání nebo hlásal o Saoshyantovi. Opětovnou modlitbou končila první část této pobožnosti.

Potom se shromáždění odebrali do druhé síně, ve které byla sedadla rovněž umístěna do kruhu, a Zoro-Tushtra, stoje uprostřed, odpovídal na otázky.

 Zde to také bylo, kde Jadasa na jeho přání také mluvila k lidem, měla-li jim co oznámit. Její duchovní spojení se světlými výšinami bylo stále jasnější a mnohému, co jí bylo shůry darováno, směla učiti.

 Jako kněžka stála uprostřed lidí ve svém bělostném rouchu, prostém všech ozdob. Její pozemské oči hleděly přes zástup do dáli, jako by ani nevnímaly přítomnost lidí.  V takových okamžicích býval široce otevřen její duchovní zrak a jejím prostřednictvím proudily dolů podivuhodné pravdy.

 Pro ty, kdož to směli prožívati s sebou, byly to nezapomenutelné okamžiky.

 Nebylo ani jinak možné, že zvěst o pobožnostech se rozšířila zanedlouho po celém městě. Obyvatelé přicházeli jeden po druhém s prosbou, aby se jich směli zúčastniti. Nikomu nebyla odepřena účast na pobožnosti, když slíbil chovati se tiše a důstojně.

 Také Atravan se o tom dověděl, jak tu v jeho blízkosti začal rozkvétati nový, čistý duchovní život. On sám se zaměstnával stále jen svými mobedy, nestaraje se nikdy o ostatní lidi.

 Jeho předchůdcové putovali po zemi, on sám to opomíjel, říkaje, že kdo ho chce viděti, musí přijíti k němu. Nyní se konečně rozpomněl na tuto kdysi zanedbanou povinnost.

 Zoro-Tushtra ho sice sesadil z kněžství, ale nijak se pro to netrápil. Měl zato, že nyní je vhodná doba navštíviti lidi v říši. A poněvadž neměl koně, museli ho jeho mobedové nositi. Byl by mohl dobře putovati s nimi, ale domníval se, že by to bylo pod jeho důstojnost.

 Při tomto obtížném způsobu cestování se vylučovala sama sebou každá návštěva hornatějších krajin. Mohli zůstati jedině v údolí.

 Tak přišli nejdříve do osady, kde se Zoro-Tushtra vícekráte zdržoval a na jejíchž obyvatelích to bylo také vidět. Atravan se netrápil nad tím, co řekne lidem, až se s nimi setká, spoléhal na to, že ho to v pravou chvíli napadne.

 Zaklepal u nejlepší chaty a žádal o pohostinství. Nebylo mu odepřeno jako žádnému jinému z poutníků. Směl přenocovati se svými průvodci v jakési kůlně. Tam jim byly také doneseny vydatné, avšak velmi jednoduché pokrmy.

 Takto si přijetí věru nepředstavoval. Pobouřen zamířil přímo k protější chatě, ze které zaznívaly veselé hlasy. Domníval se, že zastihne rodinu u jídla, ale místo toho nalezl ženy mezi sebou rozmlouvající a pletoucí rohože.

Ukázaly mu rozhořčeně na dveře. Nechť zůstane tam, kde mu laskavost hostitele poskytla přístřeší.

 "Kde je pán domu?" tázal se trochu skromněji.

"Na posvátném místě," zněla strohá odpověď, které však nerozuměl, poněvadž o takovém místě nevěděl.

 Rozhodl se, že nejdříve okusí jídel, které mu mobedové nechali, potom chtěl jít hledati ono místo. Nemusel choditi dlouho. Uprostřed obce bylo okrouhlé, kameny ohraničené prostranství, na kterém podle všeho bylo shromážděno všechno mužské obyvatelstvo. Někteří stáli, jiní seděli. Ve shromáždění bylo živo. Otázky a odpovědi se rychle střídaly.

 Sotva Atravan vstoupil do kruhu mužů, rozmluva utichla. Pohledy všech se upřely na vetřelce.

 "Cizinče, nesluší se rušiti shromáždění," pokáral ho nějaký starší muž. "Vrať se tam, kde ti milosrdenství vykázalo místo k nočnímu odpočinku."

 "Jsem zvyklý na lepší," pravil zaraženě, byl však prudce přerušen.

 "Pak jsi ovšem mohl zůstati tam, kde jsi se měl lépe."  "Já jsem Atravan," doléhal kněz.

 "Není více žádného Atravana," pravil představený osady vážně. "Nastala nová doba. Zoro-Tushtra je připravovatelem cesty Saoshyanta a více nepotřebujeme."

 Kněz chtěl ještě něco říci, avšak v tom k němu přistoupili dva mužové a podotknuvše, že ruší, odvedli ho k jeho dočasnému obydlí. Nezbylo mu nic jiného, než se podrobiti.

 Druhý den se ani nesnažil přesvědčiti lidi o své důstojnosti, nýbrž odešel se svými stoupenci tiše svou cestou. Teprve pozítří dorazili opět do jiné osady. Tam vyhledal nejstaršího a oznámil mu, že přichází jménem Zoroastrovým a na jeho příkaz.

Byl přijat s velikou radostí. Pokrmy a ubytování nasvědčovaly, jaké úctě se těší připravovatel cesty.

 Na otázku lidí, co jim má vyříditi, řekl, že se má přesvědčiti, jak se jim daří.

 "Neuložil ti nic jiného?" pátral nejstarší zamyšleně. "Nemáš nám nic oznámiti?"

 "Mám zodpověděti vaše otázky, což je přirozené," odpověděl Atravan, maje za to, že s těmito otázkami bude snadno hotov.

 K večeru byl vyzván, aby přišel na posvátné místo. Tam se ocitl před shromážděným mužským obyvatelstvem celé osady, které napjatě sledovalo jeho řeč.

 Při tom se ukázalo, že kněz neví naprosto nic z toho, čemu Zoroaster obvykle učil. Nedovedl zodpověděti žádnou otázku, a kde se o to pokusil, nezdařilo se mu to.

 Nebylo třeba velikého ostrovtipu, aby lidé poznali, že mají co dělati s podvodníkem. Plni rozhořčení mu přikázali, aby hned druhý den opustil osadu.

 "Měli bychom tě poslati pryč ještě v noci," pravili, "ale poněvadž nás Zoroaster učil, abychom jednali s lidmi tak, jak si přejeme, aby se jednalo s námi - a my bychom nebyli rádi v noci venku bez přístřeší -zůstaň proto až do rána."

 A Atravan nebyl natolik hrdý, aby nabízenou almužnu  odmítl.

 Na další cestování ho přešla chuť. Byla tu obtíž za obtíží a ničeho nezískal. Sklíčen na duchu se vracel zpět do hlavního města.

 Leč ani tam nebylo už pro něho místa. Nikdo se o něho nestaral. Tak vyschl také zdroj darů a zbožných obětí, z nichž byl až dosud živ. Co měl nyní dělat?

 Jeho tři mobedové ho opustili a vrátili se do svých domovů - mezi nimi také nejstarší, ač kdysi sliboval, že ho nikdy neopustí. Cesta mu ukázala, že kněz nemá vůbec spojení s Bohem ani s bohy.

 Tou dobou však vzrůstal počet učedníků, kteří se seskupili kolem Zoro-Tushtra. Mohl již pomýšleti na to, poslat první učedníky do světa.

 Z věčných pravd přijali mnohé, dovedli zodpověděti otázky všeho druhu. Mimo to byli zvyklí prostému životu a osvojili si dobré mravy. Těšili se na svoji kněžskou činnost.

 Měli vykonávati pobožnosti, jak tomu byli zvyklí zde.

Jednoho muže z Jadasina domova poslal do osady, ve které zůstal Mursa. Měl na dlouhou dobu zastoupiti průvodce Zoroastrova, zatímco Mursa měl doprovázeti mladé kněze do různých osad.

 Původně měl Zoro-Tushtra v úmyslu uvésti mladé kněze sám, dostal však pokyn ze Světla, že teď nesmí opouštěti hlavní město.

 

U č e d n í c i

 Nyní se mu opět začaly za nocí zjevovati zázračné obrazy. Brzy se viděl jako strom, který nese ovoce, jež dozrávajíc zakutálelo se všemi směry daleko od stromu, aby tam zapustilo kořeny a vyrostlo v nádherný strom.

 Pak opět viděl svoje učedníky jako ptáky a zobal s nimi cizí pták, který rychle přiletěl, když Zoro-Tushtra rozhodil zrní. Učedníci ho chtěli zaplašiti, ale nějaký hlas varoval:

"Nebraňte mu, nechť si vezme, kolik potřebuje. Nechce to pro sebe. Na druhé straně pohoří čekají jiní na ovoce."

 Pak se mu zjevil jiný obraz. Tentokrát viděl Zoro-Tushtra přes vysoké pohoří, které dělilo na východě jeho zemi od jiných říší. A zatímco horstvo patřící k Íránu se jevilo zcela maličké, strměli za ním nebetyční horští velikáni, svažující se do druhých zemí z části příkře dolů a z části pozvolně klesající.

 A tam bydleli lidé, mnoho lidí. Vztahovali k Zoro-Tushtrovi prosebně své ruce.

 "Pomoz nám!"

 Tento obraz, který mu měl zajisté něco říci, zapůsobil na něho hlubokým dojmem.

 Mluvil o tom s Jadasou a ta ho ujišťovala, že se v pravou chvíli vynoří před ním v jeho duchu znovu obrazy, které mu pak povědí něco bližšího. Je si jista, že nyní znamenají pouze přípravu pro budoucnost.

 Jadasa chodila již delší dobu se svými pomocnicemi, k nimž se připojovaly stále nové, do chat, kde lidé trpěli bídou, nebo kde nemocní potřebovali pomoci.

 Dívky a ženy nosily při těchto pochůzkách tatáž prostá bílá roucha, jaká nosila ráda Jadasa. Těmto šatům děkovaly za pojmenování "bílé sestry", na které byly velmi hrdé. Sestrami všech trpících chtěly radostně být.

 Pomaloučku přicházely tu a tam z říše od kněží vzkazy a prosby o pomoc bílých sester, takže také ony se začaly pomaloučku rozcházeti po celé zemi.

 

 Jadasa žila v hlavním městě již na třetí rok, když darovala život zdravému hošíku, kterému podle světlého posla dali jméno Vishtaspa.

 Obřad darování jména vykonal Zoro-Tushtra ve svatyni před tváří všeho lidu. Byla to první slavnost tohoto druhu. Později bylo při každé slavnosti žehnáno robátkům a dávána jim jména podle přání rodičů.

 Džajava se skutečně ještě dožil narození dítěte. Jeho přání směti mu požehnat bylo Ahuramazdou splněno. Když je Jadasa přinesla k starci a na jeho prosbu mu je vložila do rukou, tu se kmetův zrak věštecky otevřel:

 "Ahuramazdo, vznešený a věčný! Děkuji ti, že jsi mi dopřál spatřiti tohoto hošíka," volal v zanícení. "Chlapče, jsi povolán pokračovati v díle svého otce. Sjednotiti celý Írán v nauce, kterou nám podle vůle Ahuramazdovy směl tvůj otec přinésti. Nebudeš však knězem, nýbrž králem nesmírně veliké říše. Jako takový budeš správcem věčných moudrostí. 

Budeš pevný ve víře, čistý a věrný, a požehnání Ahuramazdovo bude spočívati nad tebou. Tvé potomstvo bude mocné. Silnou rukou povedou říši a podrobí si sousední země. 

Teprve za mnoho staletí později se zmocní lidská domýšlivost a lidská zpupnost vlády nad dušemi. Pak se ohromná říše rozpadne v trosky, vědění o Bohu zanikne, aby na jeho místo byli nastoleni falešní bohové.

 Vidím vraždy a požár, doutnající trosky a rozpadlá města. Vidím potomstvo našeho národa klesati z výše, kterou zaujímal, stále hlouběji. Pomísí se s jinými národy. Jeho čistota zanikne. Běda, o běda!"

 Kmet se na chvíli odmlčel. Zhroutil se, maje oči zavřeny, takže budil zdání, že zesnul. Najednou se vzchopil.  "Vidím však nad Íránem vycházeti nové slunce," zaplesal hlasem úplně změněným. "Bělostný pták, zázračný pták letí nad zemí. Na hoře Ahuramazdově stane dědic a neviditelní služebníci mu přinesou, což jeho jest.

 Tu vidím tebe, děťátko, přicházeti opět a vzývati Ho. Opět budeš vládnouti Iránu. Zřekneš se však svého důstojenství a položíš je k nohám dědice Ahuramazdova."

 Znovu se odmlčel, aby pak ještě jásavěji pokračoval:

 "Leč tento dědic je Saoshyant. Vidím to. Tvůj otec smí býti připravovatelem cesty Saoshyanta, ty však budeš jeho sluhou na zemi i ve věčnosti."

 Všichni dojatě naslouchali a zatímco Zoro-Tushtra s knížetem Hafisem pečovali o věštce, odnášela Jadasa tiše své požehnané dítě do svých komnat.

 Této noci Džajava zesnul. Jeho tahy obléval nebeský mír, jako by směl patřiti na něco krásného a úchvatného. Jak byl stár, nedovedl nikdo říci. Lidem se zdálo, že byl odjakživa mezi nimi.

 Na jeho výslovné přání nepohřbili jeho tělo, jak by byl Zoro-Tushtra rád učinil, nýbrž zanesli mrtvolu do věže mlčení a položili ji tam velkým ptákům na pospas.

 "Nepřeji si, aby po mně zůstalo něco pozemského," takové bylo přání Džajavovo.

 Přání zesnulého ctili.

 Všem obyvatelům paláce chyběl. Nikdo si nedovedl představiti život bez starce, leč přece si ponenáhlu zvykli. Kníže Hafis trávil mnoho hodin v malém paláci u "svého nástupce", jak s oblibou Vishtaspu nazýval. Maličký vyrůstal, zahrnován láskou a všemožnou péčí.

* * *

 Tu přišel jednoho dne k Zoro-Tushtrovi velmi mladý muž a žádal, aby byl přijat mezi jeho žáky.  Rysy obličeje byly jiné než u Íránců, i když se barvou pleti téměř od nich nelišil. Černý vlas mu splýval hladce s temene a byl kolem dokola hlavy zastřižen. Jeho tmavohnědé oči se velmi leskly, většinou byly však zakryty víčky, takže obličej působil neobyčejně klidným dojmem.

 Zoro-Tushtra se tázal, odkud přichází. Muž to buď sám nevěděl, nebo to nechtěl říci, - tazateli na otázku neodpověděl.

 "Proč chceš věděti, odkud přicházím, ó mudrci? Nestačí ti, že o tobě vím a že bych se chtěl státi tvým učedníkem?" tázal se.

 Mluvil sice řečí země, ale do jeho slov se mísil cizí tón.

 "Jsi cizincem v Íránu," odpověděl Zoro-Tushtra. "Mými učedníky jsou pouze Íránci všech kmenů a chtěl bych, aby při tom také zůstalo."

 Cizinec utkvěl na okamžik klidným pohledem na muži, který ho odmítal, a pak pravil:

 "Zoro-Tushtře, pěstuješ své ovoce proto, abys je všechno nahromadil ke pni svého stromu?"

 Mudrc neporozuměl smyslu otázky. Tu se cizinec zeptal znovu:

 "Zoro-Tushtře, proč odháníš cizího ptáka, který se chce nazobat s tvými?"

 Nyní si mistr uvědomil, co mladík mínil svými slovy, a v tutéž chvíli také věděl, co mu měly pověděti obrazy, jimž kdysi nerozuměl. Avšak cizinec pokračoval dále:

 "Nebraňte mu, nechť si vezme, kolik potřebuje. Nechce toho pro sebe. Na druhé straně pohoří čekají jiní na ovoce."

 Těchto slov nebylo již zapotřebí, aby Zoro-Tushtra poznal, že sem cizinec přišel na přání Ahuramazdovo. Ochotně přijal nového žáka, který se jmenoval Mijang-Fong, do kruhu svých učedníků.

 Takového učedníka, jako byl Mijang-Fong, ještě neměl. Zoro-Tushtra se musel velmi často namáhati, aby pronikl do jeho otázek. Nikdy se rozprava neskončila, aniž by se při ní také učitel nenaučil něčemu důležitému.

 Jadasa, spatřivši poprvé učedníka, se zarazila:

"Zoro-Tushtře, Mijang-Fong jest zvěstovatelem pravdy jako ty, " pravila přesvědčivě. "Na svém čele nese totéž znamení. Raduj se, že jsi povolán učiti jiného zvěstovatele pravdy. "

 Přes dva roky žil nový učedník v kruhu těch, kteří se shromáždili kolem Zoro-Tushtra. Žil s nimi, a přece sám pro sebe, jako by ho neviditelná hráz dělila od ostatních. Jediný mistr měl možnost tu a tam ji proniknouti a nahlédnouti do jasné, míruplné duše svého žáka .

Zoro-Tushtra s oblibou dával žákům otázky, které měli napřed v klidu promysleti a pak se o nich společně hovořilo.

Tak se také jednou učedníků tázal:

 "Je nutné, aby se způsob života těch, kteří chtějí sloužiti Bohu, řídil pevnými pravidly?"

 Odpovědi vypadaly podle druhu učedníků. Každá byla jiná. Většina se však shodovala na střední cestě: mají býti stanoven některá nutná pravidla, ostatní budiž však ponecháno na vůli každého jednotlivce, neboť by se jinak vychovávaly z lidí loutky místo živých osobností.

 Mijang-Fong předstihl všechny. Žádal, aby byla určena ostře vymezená pravidla. Jako odůvodnění uvedl, že lidé klesají stále více do hlubiny. Chce-li se tomuto klesání zabrániti, musí býti vytyčeny hranice. Rozumovými důvody se nedá brániti. Již příliš mnoho se tímto způsobem promeškalo.

 "Pak vychováš z lidí pohyblivé loutky, podobné dřevěným hračkám, s nimiž si hrají malé děti, ale které se musejí samy pohybovati," nadhodil spolužák.

 "To záleží na pravidlech, příteli," odpověděl Mijang-Fong svým klidným způsobem. "Slepá forma by nebyla nic platná. Před povoz, který klouže zpět, nesmíš také házeti křížem krážem kameny. Tím bys potah jen poplašil a povoz by se zaručeně zřítil. Záleží jedině na vedoucích, aby stanovili taková pravidla, v jejichž plnění by bylo možno vystihnouti smysl a účel."

 "Všichni přece víte," poučoval Zoro-Tushtra, "že také já požaduji určitou kázeň všude tam, kde mluvím o Bohu. Připomeňte si jen denní umývání, oddělené stolování - úctu k ženám, mnoho jiného, co musí býti bezpodmínečně plněno."

 "To jsou samozřejmé věci," zvolal žák vzrušeně.

 "To se tak jeví vám, kteří nejste zvyklí něčemu jinému," odpověděl mistr. "Ale řekni nám, jaká pravidla bys stanovil, kdybys byl jako posel Boží poslán do některé země, Mijang-Fongu?"

 Bez rozmýšlení, s pohledem upřeným do svého nitra, učedník odpověděl: "Především bych vyžadoval mlčení."

 Byl přerušen velmi živým žákem, který zděšeně vykřikl: "Mlčení, Mijang-Fongu, to musí být strašlivé. Bůh nám dal jazyk proto, abychom jej používali!"

 Zoro-Tushtra měl radost, dal znamení, aby se tato otázka stala předmětem všeobecné rozpravy. Nyní projevovali žáci překotně svoje názory. Většina se vyslovila, že mluvení jest nutností.

 "A přece vzniká daleko více škod mluvením nežli mlčením," prohodil jeden starší žák.

 "Škodit je možno obojím. Je zapotřebí obého užívat správným způsobem."

 Názory se rychle střídaly, až Zoro-Tushtra ukončil debatu slovy:

 "Zbytečná slova," zvolal.

 "Kdo z vás dovede již teď posoudit, zda jsou jeho slova užitečná? Sám k sobě jest každý nadmíru shovívavý, opravdu, daleko lépe je mlčet, než naplano mluvit."

 Nyní naléhali na Mijang-Fonga, aby obhájil svůj názor. Přátelsky vysvětloval, že pro svou osobu považuje mlčení za znamenité cvičení.

 "Kdo se tomu správně naučí, ten pozná, jaká požehnání v tom tkví. Mlčením se prohlubují naše myšlenky, zapustí kořeny a přinášejí ovoce."

 "Máš pravdu, Mijang-Fongu," souhlasil Zoro-Tushtra.

Jeden z mladších žáků se hlasitě podivil:  "Budeš-li někdy poslán k některému národu, Mijang-Fongu, chceš opravdu pohřížiti celý národ v mlčení?"

 V jeho otázce se zračilo tolik úžasu, že se vážný učedník musel dáti do smíchu.

 "Nenechali jste mne prve domluvit, příteli. Samozřejmě, vyžadoval bych mlčení jen od žáků."

 "Co soudíte," navrhl Zoro-Tushtra, "neměli bychom to také zkusit s mocí mlčení? Myslím, že bychom mohli stanoviti určitý den v měsíci, kdy bychom hovořili jen o tom nejnutnějším?"

 Návrhy se bouřlivě střídaly. Novota věci je povzbuzovala, jen si přáli věděti, který den považuje mistr za nejvhodnější.

"Myslím, že v úvahu přicházejí jen dva dny a to pro svou důležitost. A to den před pobožností, abychom se mohli náležitě soustřediti, nebo den po ní, aby se slyšené v nás prohloubilo. Co soudíte vy?"

 Dlouho se nemohli dohodnout, až jeden z nejstarších navrhl, aby přijali oba dny. Ostatní souhlasili a na dlouhou dobu platily v kruhu učedníků dni kolem úplňku za dny mlčení, zasvěcené duchovnímu prohloubení.

 Zoro-Tushtra vyprávěl o tomto rozhodnutí Jadase a tázal se, zda svým ženám nedoporučí totéž. Dlouho přemýšlela, než odpověděla:

 "Naše činnost se soustřeďuje většinou u praktických věcí. Je to práce, kterou většina dívek provozuje mimo dům. Tu by bylo mlčení nemožné, poloviční pravidla jsou však horší, než vůbec žádná. Promluvím o tom se ženami a snad se rozhodnou omeziti dobrovolně v některý den mluvení."

 Jednoho dne prosil Miang-Fong mistra o rozmluvu. Sdělil mu, že v noci dostal pokyn, aby překročil vysoké pohoří a odebral se do země, která mu bude ukázána.  Sídlí tam veliký národ, mající skvělé schopnosti k chápání. Tomu hrozí nebezpečí, že propadne hrůzným pověrám a rouhačství. Těmto lidem má přinésti pravdu, má je naučiti kázni a mravům a zvěstovati Boha. Národ, ke kterému má jíti, je povolán k velikému.

 Miang-Fong stál před svým mistrem v prostotě a skromnosti, naplněn toliko vznešeností svého poslání a úctou před velikostí milosti Nejvyššího.

 "Nuže, o příští slavnosti ti dám požehnání, můj synu," pravil Zoro-Tushtra pohnut. Potom odejdi tam, kam tě povede Boží hlas."

 Staral se pečlivě, aby měl Miang-Fong s sebou vše, co bylo třeba pro tuto možná velmi dlouhou, v každém případě však velmi obtížnou cestu. Dal mu i jednoho ze svých koní. Přijmouti sluhu se Miang-Fong zdráhal.

 Slavnost, která se konala za několik dní, byla ve znamení odchodu nového zvěstovatele pravdy. Všichni cítili, že Miang-Fong je něčím zvláštním, ale úžas nad tím, že jeden z jejich středu byl povolán k tak velikému úkolu, byl přece jen příliš veliký.

 Mistr jim sdělil, že Miang-Fong byl povolán ještě dříve, než k nim přišel, jenomže o tom sám ještě nevěděl. Jadasa však to již tenkrát viděla. Právě proto, že byl povolán, poslal ho Bůh sem, aby se zde učil a prohloubil.

 Dal loučícímu se své požehnání a jak mu žehnal, pozvedla se clona z jeho duchovního zraku a on musel mluviti o tom, co věštba zjevovala:

 "Jsi požehnán, Miang-Fongu! Staneš se pomocníkem velikého národa a zachráníš jej před záhubou. Položíš základy stavby, která přetrvá věky. Z tohoto národa vzejdou takoví, kteří přinesou jiným národům pravdu.

 Až se objeví Saoshyant, pak se budou smět z toho národa k němu přidružiti všichni ti, kteří se pevně drželi tvého učení, a budou ti žehnati, že jsi jim k tomu dopomohl.

 Jako šedivá mlha bude před tebou ustupovati pověra, neboť jsi povolán vnésti svaté světlo do temnot."

 Druhý den ráno odjížděl Miang-Fong do dáli. 

Jeho odchod zanechal mezeru tak velikou, že by to byl nikdo neočekával. Teprve nyní se ukázalo, kolik svým tichým způsobem všem dal a jak často stačil pohled jeho očí, aby přispěl k vyjasnění.

* * *

Vishtaspa vyrůstal a prospíval k radosti všech. Zůstal jediným dítětem svých rodičů, kteří ho učili všemu, co sami věděli.

Jejich příklad ho podněcoval, jejich slovo ho řídilo a od Hafise ho nebylo možno odtrhnout. Kníže, který v něm viděl svého nástupce, ho všude brával sebou a vysvětloval mu účel všech nařízení, s nimiž přicházeli do styku.

Již teď mu lidé říkali, "malý  kníže", aniž věděli, jak přiléhavě ho pojmenovali.

"Víš, Zoro-Tushtro," pravil Hafis jednoho dne, když spolu seděli v důvěrném rozhovoru, že tvoji kněží, které jsi vyslal do země, v podstatě mi usnadňují vládu? Až do nedávna nepřehledná říše je rozdělena na župy, které se zde soustřeďují v přirozeném středisku.

Všech tvých kněží současně používám za světské vládce župy, která je jim podřízena. Tím je zaveden pořádek a přísná kázeň v celém národě.

Tak jako víra lidu je teď jednotnou vírou v Ahuramazdu, tak ochotně přijímají také všechna nařízení, která vycházejí ode mne."

"Což to tak nemusí být?" opáčil Mistr. "Je-li kníže sám věřící, je pak přirozené, že pak dává jen taková nařízení, která jsou v souladu s vůlí Boží. Pak se světské i duchovní vedení naprosto kryje a pro náš národ si nemůžeme přát nic lepšího, než aby to navždy tak zůstalo."

Brzy na to dostal Hafis zprávu, že na východě říše podnikají divoké národy vpády přes hranice. Obyvatelům se až dosud podařilo ubránit, ale divoši přicházejí stále častěji a ve větším množství. Proto tamní obyvatelé žádají knížete o pomoc.

"Co mám dělat, Zoro-Tushtro?"  tázal se kníže Hafis. "Miluji mír a prolévání krve je mně z duše protivné. Ale budu-li zde nečinně přihlížet, jak divoké hordy napadají mou zemi, cítím, že bych se  provinil na každém jednotlivém ze svých poddaných."

"Napadne-li tygr tvé stádo, také se vydáš po jeho stopě a usmrtíš ho, kníže!" pravil Mistr vážně.

"Co tomu říká Jadasa?" tázal se Hafis, otáčeje se na ženu, která se jednou po dlouhé době zúčastnila vážného rozhovoru obou mužů.

"Radila bych ti, abys neotálel a vypravil se ve jménu Ahuramazdy proti nepřátelům. Chraň svou zemi, jak ti povinnost knížete velí. Boží požehnání bude s tebou."

Kníže Hafis povolal k boji muže z nejbližších žup. Byl to veliký zástup, který k němu na zavolání přispěchal. Mnoho desetiletí žil Írán v nejdokonalejším míru se sousedy. Tato nová událost by byla obyvatelstvo málem vyděsila.

Dříve než  Hafis vytáhl se svými bojovníky do pole, požádal Zoro-Tushtra, aby všem požehnal. Potom vyrazili směrem k východu.

Pokud zůstane vladař vzdálen, byla země svěřena ochraně a vládě Mistrově. Kdyby se kníže nevrátil, pak nechť Zoro -Tushtra vládne do té doby než Vishtaspa doroste.

Tato spořádaná země téměř ani vladaře nepotřebovala. Všechno šlo bez nejmenší závady právě tak dobře, jako kdyby Hafis dlel v hlavním městě. Zoro-Tushtra nemusel svůj úřad zanedbávat.

Jeho úkol byl stále obsáhlejší. Ve všech osadách, ve kterých kněží vykonávali svůj úřad, byla založena posvátná místa. Větším osadám sloužila za vzor svatyně hlavního města. Takové haly byly postavené pro pobožnosti, které se konaly v celé říši jednou za měsíc při úplňku. Tu a tam vznikly v zemi malé stavby, ve kterých se usadily bílé sestry, aby mohly blahodárně působit v bližším i širším okolí.

Po všechna léta se ve stejnou dobu konala slavnost na hoře, při které se scházeli, jak bylo zvykem, kněží  všech žup. Přicházeli na horu, pokud to okolnosti dovolovaly, tři dni před slavností, aby podali Mistrovi zprávu o své činnosti, vyprosili si jeho radu nebo si vyžádali odpovědi na své otázky.

Těchto společných schůzek používal Zoro-Tushtra k tomu, aby z nich čerpal to, co chtěl ve dnech slavnosti  lidu objasnit z věčných pravd.

V posledním roce slavnost citelně narušilo neočekávané propuknutí bouře, provázené průtrží mračen. Návštěvníci v tom spatřovali špatné znamení. "Ahuramazda se hněvá," neslo se šeptem od úst k ústům.

Ale Mistr svůj postrašený houfec uklidnil. Bůh netrestá svůj lid. Mají však vystavět na hoře slavností svatyni, aby při příští slavnosti byli chráněni před deštěm a nepohodou.

Mezi žáky byl jeden, který se vyznamenal zvláštním nadáním pro stavby budov. Již vícekráte řídil stavby menších rozměrů. Zdálo se, jako by k němu při každé stavbě proudily shůry nové myšlenky.

Tohoto žáka jménem Darna pověřil  Zoro-Tushtra vedením této nejslavnostnější ze všech staveb. Se zástupem dobrovolných pomocných sil zůstal po skončení slavnosti na hoře a dal rovinu co nejvíce urovnat. Všechno prohovořil s Mistrem.

Zatím co někteří káceli stromy, vykopávali kořeny a kameny, přinášeli ostatní muži velké, pokud možno stejnoměrné kameny. Tak to bylo v plánu. Při práci přišel k Darnovi jeden z mužů s prosbou:

"Pane," pravil, "zde jsou samé šedé kameny. V mé otčině jsou červené se světlými žilkami. Jinde zase bílé. Každý kámen je krásný a každý z nás miluje kameny ze svého domova. Dovol nám dopravit kameny z našich domovů, aby stánek Boží byl vystavěn námi všemi."

Ačkoliv muž vyjadřoval svoji prosbu hodně neuměle, Darna okamžitě rozuměl a byl potěšen jedinečností myšlenky. Bylo by to krásné, kdyby Boží stánek byl vystavěný z kamenů celé říše.

"Právě se to hodí," pravil, "neboť Mistr navštívil zde nablízku onemocnělého kněze a ráno přijde ještě jednou na horu, aby se podíval, jak jsme s prací pokročili. Hned se ho můžeme zeptat, bude-li chtít s tím souhlasit."

Zoro-Tushtra se z tohoto návrhu ze srdce těšil.

Teď muži závodili mezi sebou, kdo přinese ty nejkrásnější kameny. Doba stavby se sice trochu prodlouží, ale Darna mínil, že mezitím mohou udělat všechny předběžné práce, takže stánek Boží bude dojista postaven do příští slavnosti.

Měla to být veliká čtyřhranná síň, pokud možno prostranná, aby pojala co nejvíce návštěvníků. Vpravo i vlevo měly být přistavěny místnosti pro shromážděné kněze a bílé sestry.

Darna navrhoval, aby dole na úpatí hor byly vystavěny chaty k ubytování návštěvníků. Mistr o tom zpočátku nechtěl ani slyšet. Má být vystavěn stánek Boží, nikoliv chaty pro lidi. Přece lidé mají své stany, které jim poskytují dostatečnou ochranu i v těch největších bouřích

Zoro-Tushtra jel zpět do hlavního města. Věděl, že stavba je v nejlepších rukou. Všechno uctívání, jehož byla jeho duše schopná, vkládal Darna do díla.

* * *

Jednoho jitra vešla Jadasa ke svému choti a pravila:

"Dnes nastoupil Hafis cestu k domovu. Přivádí s sebou větší zástup, než s jakým vyjel. Směla jsem ho vidět. Mužové, které sebou přivádí, nejsou pěkní."

"Poděkujeme Bohu, že se vrací," řekl Zoro-Tushtra potěšen. "Nechť s sebou přivede koho chce. Bylo by mi líto, kdyby stánek na Boží hoře byl vysvěcen bez jeho přítomnosti."

Asi za dva týdny vjel kníže do hlavního města. Všichni obyvatelé se sbíhali, aby svého knížete srdečně pozdravili. Chyběl, tak mnohý z mužů, kteří s ním vyjeli, ale zbylý houf vyhlížel statně a vesele.

Uprostřed vojáků šlo asi sto mužů nažloutlé pleti, šikmých očí a zploštělých nosů. Černé vlasy, zastřižené kolem hlavy, byly přesycené tukem. Cáry, do kterých byli oblečeni, dávaly tušit, že pokud byly ještě použivatelné, lišily se od šatů, které se nosily v Íránu.

Po výměně pozdravů až když přespolní vojáci odešli dále do svých domovů, tázal se Zoro-Tushtra knížete, proč sebou přivedl cizí muže, s nimiž se není možno dorozumět.

Hafis vysvětloval, že to jsou urození lidé nepřátelského národa. Když vícekrát zahnal divochy zpět přes hranice, přišel na myšlenku zmocnit se vůdců, aby zabezpečil mír.

Několik z nich ovládá řeč země a s jejich pomocí řekl vetřelcům, že předáci národa budou okamžitě usmrceni, pokusí-li se divoši ještě jednou hranice překročit.

Budou-li se však chovat klidně, jejich šlechtě se nic nestane. Tímto činem považoval svou říši za zabezpečenou.

"Co teď počneš s těmito lidmi?" rozvážně se Zoro-Tushtra tázal Hafise. "Nadarmo je budeme živit a ještě jim musíme dát i šaty," připojil.

"Myslím, že si na své živobytí musejí vydělat prací," rozhodl kníže.

Ani toto se Mistrovi nelíbilo, ačkoliv nevěděl, co jiného by měli s nimi udělat.

V noci se obrátil na svého světlého vůdce, který mu pravil:

"Od Hafise to bylo rozumné, že se těchto lidí zmocnil, neboť jinak by ho  tito divoši nenechali v klidu.

Je také správné, že je nebudete zadarmo živit, aniž by za to něco udělali. Ale nechť se chrání žádat od nich příliš mnoho a dávat jim práci, kterou jiní neradi dělají. V tom hrozí veliké nebezpečí. Postarej se, aby tomu porozuměl."

Hafis se již zatím rozhodl dát divochy všude tam, kde měl nedostatek pracovních sil. Byly to vesměs práce, které nikdo nechtěl dělat.

Proto byl velmi překvapen, když mu mistr oznámil pokyn světlého posla. Ale ani na chvíli mu nenapadlo vzpírat se proti tomu. Přemýšlel, jak jinak to má zařídit.

Vtom Zoro-Tushtra navrhl, aby se zajatců zeptal, jaké práce dovedou dělat.

K velikému překvapení všech se ukázalo, že jsou mistry ve zpracování kovů. Dovedli vypracovat předměty různých tvarů  tak  umělecky, že by to v těchto cizincích nikdo nehledal.

S chutí pracovali, aniž je někdo musel pohánět, ale teď se ukázala nová potíž.

Nadcházela doba slavnosti na hoře a kdo jen mohl, chtěl se jí tento rok zúčastnit. Kdo však bude mezi tím střežit cizince? Nikdo nechtěl zůstat dobrovolně doma. Hafis konečně rozhodl, aby určitý počet vojáků střežil zajaté a za to Zoro-Tushtra slíbil, že po návratu ostatních pojedou s ním na horu a budou mít zvláštní slavnost.

 

 

S l i b

Již několik dnů před začátkem slavnosti odjel Zoro-Tushtra se svými žáky na horu, aby všechno připravil.

Svatyně, vybudovaná z pestrých kamenů, vypadala daleko krásnějí než očekávali. Darna různé kameny nepoužil libovolně, ale podle druhů je umístil účelně na určité místo.

Kolem budovy, pokud to šlo, se táhl zelený pás. Kamenné stěny byly zevnitř ověšené pestře tkanými a vyšívanými rohožemi z jemné vlny. Také podlaha byla vydlážděna kameny.

Místo obvyklé kamenné mohyly byl uprostřed jediný podlouhlý bílý kámen, na kterém stála kovová číše, umělecky vyzdobená jedním z cizinců.

Kolem stěn byly na vyčnívajících kamenech rovněž umístěny nádobky, určené ke spalování vonných olejů.

Pro ženy bylo vyhrazeno více řad kamenných sedadel, umístěných do čtverhranu, na něž se mohly posadit. Mužové stáli za nimi.

Ačkoliv svatyně byla tak jednoduchá a prostá, byla jejich srdcím drahá a posvátná.

Tři dny  před zahájením slavnosti se sešli kněží ze všech krajů. Nejprve si prohlédli svatyni a obdivovali se krásnému dílu.

A teď se začali scházet ostatní účastníci slavnosti ze všech končin. Jadasa jela v průvodu Hafise se svými ženami a Vishtaspou, který měl poprvé vědomě společně prožívat slavnost. Jásot nad stánkem Božím byl všeobecný. Jadasa slovy vyjádřila, co si většina z nich myslela:

"Stánek Boží vypadá tak, jako kdyby z něho zaznívala hudba."

Všem se jevila slavnost tisíckrát krásnější než dosud.

Zoro-Tushtra  kázal o Ahuramazdovi, Věčném, Všemohoucím Bohu, který je k národu neskonale milostivý. Potom mluvil o Saoshyantovi, svatém Synu nejvyššího Boha, který přijde jako pomocník a soudce.

Zástupy uchvátilo nadšení, když udržovatel cesty mluvil o Tom, jemuž zasvětil celý život. Při jeho líčení byli hluboce dojati. Vtom učinil malou přestávku. Znenadání zazněl dětský hlas Vishtaspův, který stál vedle Jadasy.

"Vishtaspa bude Jeho služebníkem! Chce mu věrně sloužit a přivést mu veškerý lid."

Odkud chlapec o tomto proroctví věděl? Rodiče s ním o tom nikdy nemluvili, ale slova dítěte zněla jako zaslíbení, takže nikdo nebyl překvapen, když Mistr s dojetím pravil:

"Kéž ti Ahuramazda požehná, můj synu, abys jednou mohl splnit, co jsi právě slíbil!"

Potom pokračoval v hlásání a učení. Chlapec pozorně naslouchal a už nepromluvil.

Brzy také skončila slavnost. S přečetnými návštěvníky odjel z hory také Hafis. Jen Zoro-Tushtra  zůstal se svými žáky na hoře, aby počkal na vojáky.

Jednou v noci byli probuzeni šramotem a zahlédli světélka pohybující se kolem. Zoro-Tushtra  rychle vyběhl ze stanu, který byl postaven na hoře na kopci mezi stromy, a spatřil mnoho mužů, potulujících se kolem svatyně.

Pravděpodobně ji považovali za opuštěnou, neboť se nesnažili chovat nijak zvlášť tiše. Za Mistrem přispěchali také žáci a zastoupili mužům cestu. Byl to zestárlý atravan s několika společníky.

Mistr potlačil výkřik rozhořčení dříve, než byl vysloven. Potom se otočil na chvějícího se kmeta, který stál před ním.

"Buď vítán, atravane, nebyl jsi na slavnosti?" Nedostal však odpověď.

Pokynul žákům, aby se postarali o průvodce, a vyzval někdejšího kněze, aby ho doprovodil do jeho stanu. Stařec proti své vůli uposlechl.

Uvnitř mu Mistr vykázal teplé lože a poprosil ho, aby si do rána odpočinul. Pak si spolu promluví. Ale nedobrovolný host nechtěl tak dlouho čekat. Na lože se sice posadil, ale pak začal ihned mluvit.

"Vidím Zoro-Tushtro,  že Ahuramazda je proti mně příliš mocný. Slyšel jsem o stavbě svatyně a přišel jsem, abych ji zničil. Venku najdeš nástroje, které jsme přinesli. Domníval jsem se, že jsi již odjel. Jinak bychom byli ještě několik dní počkali. Teď však jsi ještě zde  a jako vždy tě chrání tvůj Bůh - mne však ničí."

Zoro-Tushtra  mu domlouval, aby zahnal ošklivé myšlenky a vzpomněl si, že kdysi byl čas, kdy také on věřil v Ahuramazdu. Nechť si zase vzpomene na Boha a na úctu, kterou je mu povinen, a pak může být opět šťasten.

Atravan odpověděl, že se Mistr mýlí, poněvadž nikdy nebyla doba, o které Mistr mluví. Nikdy nevěřil v Boha a nikdy nevěřil v bohy. Vyznával je pouze ústy, aby mohl vykonávat svůj kněžský úřad. Nyní má uzavřenou cestu i k nim.

"Darmo se pro mne namáháš," zvolal stařec. "Zemřu tak, jak jsem žil."

Při těchto slovech vytáhl z šatů maličkou nádobku, ale dříve než ji mohl podat ke rtům, Mistr mu ji vyrval. Zbytek noci ztrávil utěšováním starce, jemuž objasňoval Boží moc a vznešenost.

S ranním úsvitem ho dovedl do svatyně a tam konečně povolila kůra, která se ze vzdoru a zloby položila kolem tohoto starého srdce. Atravan padl před kamenem na kolena a modlil se.

Mistr ho zdržel na hoře, kdežto jeho společníci se vrátili domů. Nejevili snahu slyšet o Bohu, ale co nejrychleji se chtěli odsud dostat.

Bývalý astravan se nemohl odloučit od svatyně, ve které vyciťoval sílu. Zoro-Tushtra  mu dovolil, aby se zúčastnil slavnosti uspořádané také pro vojáky a radoval se z hlubokého dojmu, který na starce učinila prostá, vroucí slavnost.

Když se pak dověděl, že stařec nemá vlastního domova, že je odkázaný na milosrdenství cizích lidí, kteří ho ani neznají, ujal se ho a vykázal mu přístřeší v městě v budově pro žáky.

Po několika měsících však přestalo bít toto dříve tak divoké srdce. Bývalý kněz v míru opustil tuto zemi.

Ž l u t í   v y s l a n c i

Zajatci žluté pleti a šikmých očí se dobře sžili s okolím a netoužili opustit novou domovinu, ve které se cítili spokojeni. Pomalu se naučili řeči svého okolí a o své zemi vyprávěli mnoho zvláštního, což posluchače uvádělo ve veliký úžas.

Ve své otčině žili potulným životem, kočovali od pastviny k pastvině. Bydleli ve stanech a v nejparnějších dnech spali  jen ve stínu velikých stromů. Co znamenají obdělaná pole, tomu se naučili až zde.

Živili se masem svých stád, jež sestávala většinou z ovcí, a jejich maso pojídali syrové. Stromy jim dávaly ovoce a ve velkých řekách své země chytali ryby.

O Bohu nevěděli, také bohy neznali. Vzývali příšerné postavy, které, jak tvrdili, vídali ve své zemi a o nichž si s úžasem naslouchající Íránci nemohli udělat představu. Když se jich tázali, zda tyto bytosti vidí také zde, s ulehčením odpovídali:

"Ne, démoni zůstali tam. U vás je příliš jasno."  

Zoro-Tushtra  si předsevzal, že tyto bědné, zatemněné duše probudí.

Znenáhla byla námaha odměněna. Někteří z mužů se probudili a začali se vyptávat. Těmito otázkami pomalu nalézali cestu. Pravidelně přicházeli k pobožnostem a často prosili, aby žáci přišli k nim a poučili je. Co pochopili, předávali dále svým přátelům.

Také jejich umění rozkvetlo. Když vyrobili a vyzdobili tolik číší, že všechny svatyně byly jimi vyzdobeny, vyzval je Mistr, aby se pokusili o výzdobu předmětů denní potřeby.

 Přinesl jim modrozelené kameny, které nosil Hafis ve své koruně a vybídl je, aby je zasazovali do pásů, spon, čelenek a podobně. Tyto práce dělali velmi zručně.

Nikdy kameny nezasazovali jenom do hladkého kovu, nýbrž nejdříve vytvořili z kovu nějaký tvar a teprve pak do něho zasadili kámen. Většinou to byly květiny, které takto zobrazovali.

Tyto umělecké předměty se těšily veliké oblibě. Každý byl rád, když mohl podobný šperk přinést své ženě nebo jím vyzdobit svůj domov. Tím si cizinci vydělávali nejen na své živobytí, nýbrž dosáhli i určitého blahobytu.

Zoro-Tushtra  jim dal postavit dílnu, neboť kovy trpěly dlouhými dešti. Vedle této místnosti byla jejich ložnice a obytné místnosti.

"Chata žlutých", jak se jí říkalo, se ponenáhlu včlenila do města, jako by k němu patřila. Zapomnělo se, že to jsou cizinci, kteří ji obývají.

Zejména Vishtaspa rád do jejich dílen chodíval a se zájmem sledoval jejich práci. Měli tam rádi důvěřivého chlapce zářících očí a dovedných rukou, neboť při dívání dávno nezůstalo.

Nezvyklé nástroje chlapce lákaly, ba přímo vábily.

Pomalu vzal do rukou ten a brzy onen, a když mužové vypozorovali, že vnitřní touha nutí chlapce, aby po nich sáhl, také mu ukázali , jak se s nimi pracuje.

Jednoho dne přiběhl k Mistrovi se zářivou radostí.

"Otče, podívej se, co jsem udělal!"

V ruce držel modrou květinu se stonkem, vypracovanou z kovu, jež byla věrným obrazem živého květu. Zatímco jeho učitelé používali kov za podklad, do kterého vytloukali nebo ryli tvar květiny a teprve potom zdobili kameny, sestavil hoch květinu z kamenů a přidržoval ji kovovými okraji.

Žlutí se jeho dílu velmi obdivovali. Chtěl ji darovat matce, ale otec ji měl uvidět jako první.   Rodiče se radovali ze zručnosti dítěte, které této práci dávalo přednost před sebevábnější hrou.

Zanedlouho mu na tyto zábavy nezbýval čas. Přestože syn byl ještě mlád, zařadil ho Mistr do družiny žáků a nechal ho pracovat a učit se s nimi.

Tu chlapec žádal, aby také směl s žáky bydlet a spát. Zoro-Tushtra  by mu to byl dovolil, ale Jadasa ani Hafis nesouhlasili:

"Má-li být knížetem, musí přivyknout na bydlení v paláci.  Musí se naučit nechávat se obsluhovat a v obsluze vidět něco samozřejmého. Jen tak se naučí vlídně jednat s podřízenými jako Hafis," pravila Jadasa, "ale kdyby později přijímal službu jako něco, co nepatří k jeho postavení, pak by se musel snažit uplatňovat tuto "důstojnost" také ve styku se služebnictvem."

"Chtěl jsem, aby můj syn vyrůstal přirozeně," vysvětloval starý Mistr, ale Jadasa byla opět jiného mínění:

"Co je přirozené, Zoro-Tushtro?" tázala se rozohněna, "přece jenom to, co vyplývá z postavení, ve kterém se člověk nachází. Bylo by nepřirozené, kdyby budoucí král vyrůstal jinak, než jak má později žít."

Hafis ochotně souhlasil, snad více proto, že nechtěl úplně postrádat chlapcovu společnost.

Tak byl chlapec mimo vyučování v paláci, s Hafisem jezdil na lov nebo na vyjížďky a naslouchal vyprávění své matky.

 

Pro Zoro-Tushtru  nastala doba, kdy jeho duše často putovala a viděla věci, jež pozemský zrak nemohl pochopit.

Vynořovaly se před ním obrazy lidí volajících o pomoc, vystřídány nádherným viděním z nadpozemských světů. Učil se tomu rozumět a hledat smysl toho, co mu měly říci.

Ačkoliv jeho život byl stále plodnějším a bohatším na práci, cítil, že to je jenom pláštěm toho, co žilo v jeho duchu. Jedině tam byl kořen jeho skutečného tvoření a činnosti. Co odtud čerpal nebo přijímal, to pak všem pomáhalo.

Když se stále množilo volání cizích národů o pomoc, zeptal se Mistr žlutých, zda by bylo možno poslat několik jeho žáků do země cizinců.

Ti, kteří našli cestu k Bohu, toužebně si přáli, aby mohli svůj lid vést touto cestou. Přitom nezapomínali také na velké nebezpečí, spočívající v těžce ovladatelné divokosti tohoto krvežíznivého národa.

Zoro-Tushtra se obrátil o pomoc k Bohu. Odpověď, kterou přinesl světlý posel, zvítězila nad rozmýšlením.

"Žáky nechej odejít do jejich země v plné důvěře ve všemohoucí pomoc Boží. Úmornou prací budou muset uvolňovat duše a rozsévat semena. Ale požehnání spočine na této práci.

 Aby žáci snáze získali důvěru divochů, dej žlutým na vybranou, který z nich by se chtěl vrátit zpět do své otčiny, a klidně nech odejít ty, kteří si to budou přát. Tito zapomenutí příslušníci kmene již dávno nejsou ochranou proti loupeživým nájezdům."

Nyní Zoro-Tushtra promluvil se svými žáky, z nichž si mnozí tuto službu vyvolili. Byla v nich taková žhavá touha hlásat o Bohu lidem, kteří o něm vůbec nevědí, že úplně zapomínali na hrozící nebezpečí.

Na to se Mistr otázal žlutých, kdo z nich by chtěl jít zpět do své domoviny.

Očekával, že všichni budou chtít opustit zemi, ale přihlásili se jenom dva. Teprve, když jim řekl, jakou  službu od nich požaduje  za jejich svobodu, přihlásilo se jich ještě sedm, jež byli ochotni doprovázet žáky. Přáli si však, aby byli považováni za posly, aby mohli zůstat s žáky a později se s nimi mohli zase vrátit zpět.

"Teď je Írán naším domovem," ujišťovali. "Musíme být opatrní, abychom svým bratřím příliš nepovídali o zdejší zemi, jinak by všichni dostali chuť zde se usídlit. To by bylo Íránu na škodu."

Vyslání žáků do vzdálené, neznámé říše se stalo posvátnou slavností. Několik bílých sester prosilo, aby směly jít s nimi, ale Jadasa to nedovolila. Nejprve musejí mužové urovnat cestu a teprve potom mohou jít za nimi ženy, bude-li to zapotřebí.

Dlouhou cestou Íránem a při přechodu přes hory se žáci učili řeči žlutých.

Tam našli všechno tak, jak to tito lidé líčili: bludy a zaslepenost, krvežíznivost a divokost, bezuzdnost a zaostalost. Neúnavně však učili a pracovali, chráněni žlutými, kteří se od nich nehnuli. Jejich vlastní země se jim líbila méně než kdy jindy. Stěžovali si, jak je to všechno hrozné, a vydatně pomáhali, aby nastala změna.

Ale obětavosti vyslanců nebylo souzeno dočkat se úspěchů. Stále znovu nabývala vrchu nespoutatelná povaha divokého národa, která cizí vliv nechtěla strpět, až konečně došlo ke vzbouření a vraždě.

Většina vyslanců a šest jejich ochránců bylo zabito a zbytek uprchl zpět do Íránu.

Zoro-Tushtra je přivítal s otevřenou, vlídnou náručí. Očekávané výčitky nenastaly. Světlý posel mu zatím sdělil výsledek výpravy. Nyní již neměl nikoho vysílat k urputnému národu.

 

Povstaň králi Vishtaspo z Íránu

Pak Zoro-Tushtra  dostal ze světlých výšin jiný příkaz: S Vishtaspou , který zatím dorostl v jinocha, měl ještě jednou podniknout jízdu po celé říši a navštívit všechna místa, kde kněží vykonávali svůj úřad.

Neměl při tom spěchat, ale měl si to zařídit tak, aby se v čase slavnosti nacházel v blízkosti hory, aby mu nic nebránilo vykonat slavnost.

Tento pokyn splnil otec i syn s radostí. Rádi by měli Jadasu s sebou, ale ona odmítla, že kdyby její společnost byla žádoucí, byla by dostala pokyn. Chtěla zůstat u sester.

Hafis dlouho kolísal, nemá-li se připojit. Sice již zestárl, ale dosud se cítil svěží a ještě jednou by rád shlédl svou zem. Ale i on se rozhodl zůstat doma. Ze severu docházely různé znepokojující zprávy, a tak se neodvážil opustit hlavní město.

Vyjeli tedy otec a syn, doprovázeni skvělou družinou žáků a sluhů.

Mladík byl uchvácen radostným očekáváním, co všechno uvidí. Zoro-Tushtra  mu o mnohém vyprávěl a v jeho duši se ze slyšeného vytvořily pevné obrazy. Neuvědomil si, že již tolik let, jak on je stár, minulo od doby, kdy jeho otec vykonal poslední jízdu.

Mezitím se mnohé změnilo. Z malých osad s bídnými chýšemi se stala kvetoucí města. Některé stálo vzorně ukryté ve skalách, jiné se mile tulilo k toku říčky a jiná se tlačila k lesu jako ke své ochraně.

 Všude však nalezli čilý duchovní život, jednotnou víru a úsilí jednat podle přikázání Božích. Všude byl mír a svornost, mravenčí píle a blahodárná čistota.

V hornatých krajinách se popásala stáda dlouhosrstých koz a ovcí, vzdorujících povětrnosti. Z jejich kožešin a vlny dovedli muži i ženy zhotovovat účelný oděv. Zde se také vyráběla barevná vlněná příze, ze které ženy celé říše vázaly a tkaly tlusté rohože.

V údolích obdělávali muži pole a pásli skot a koně, kdežto ženy tkaly látky a pletly koše.

Obyvatelé na kraji pouště dobývali sůl a zpracovávali kovy. Potom přišla krajina růží, jež vypadala jako jediná, obrovsky rozsáhlá, kvetoucí zahrada. Zde lidé dovedli lisovat z růžových lístků drahocenný vonný olej.

Vishtaspa viděl dost a při tom se díval také očima duše. Své budoucí poddané chtěl poznat ze všech stran. Všeho, co viděl, se také zúčastnil. Nemohl přejít kolem pracujícího řemeslníka a nepřistoupit k němu alespoň na několik okamžiků. Kde to šlo, žádal, aby směl alespoň několik hmatů učinit sám. A slunnému, krásnému jinochovi byla taková prosba zřídkakdy odepřena.

Dosud nikdo nevěděl, že jednou má být vladařem rozsáhlé říše, ačkoliv jeho příjmení "mladý kníže" proniklo daleko za hranice hlavního města.

Jeho dědeček, Nasim, již nežil. Zoro-Tushtra  ukázal synovi osadu, ve které jeho matka vyrůstala. Lidé, kteří dosud velmi lnuli k Jadase, se radovali, když spatřili jejího syna.

Pak přišli do osady, kde vládl Mursa s Anarou. Nejstarší zemřel a lidé přenesli na Mursu vedle jeho kněžských povinností ještě úřad nejstaršího.

Při spatření této výstavné osady si sotva kdo uměl představit, že zde kdysi musela být špína odstraňována násilím.

Bezmála celé dva roky byli oba jezdci se svou družinou na cestě. Pak se uspokojeni vrátili zpět do hlavního města, kde již byli všemi toužebně očekáváni.

Kníže Hafis pravil, že se ještě chtěl dočkat, až se jeho nástupce vrátí, a teď že se musí chystat opustit tento svět.

Jeho vždy mužný obličej se zúžil a zprůhledněl. Ruce se mu chvěly, avšak jeho duch se v posledních měsících prohloubil. Mluvil velmi málo, ale co řekl, bylo velmi cenné.

Přál si, aby Vishtaspa byl stále s ním, aby mu mohl dát ještě všechny pokyny, které považoval za nutné.

"Chtěl bych se se svým národem rozloučit, Zoro-Tushtro," pravil jednoho dne po noci, kterou strávil na modlitbách. "Je možné, abych dnes večer po pobožnosti promluvil k lidu?"

Mistr souhlasil s rozhodnutím knížete a dal oznámit, že večer promluví sám kníže. Tu se dostavili i takoví lidé, kteří se jinak vyhýbali společným pobožnostem z pohodlnosti, pod různými záminkami.

Večer se nechal Hafis zanést do haly pro pobožnosti.

Pobožnost probíhala jako obvykle, jen se zdálo, jako by Zoro-Tushtra  nalézal toho večera vroucnější slova než jindy a že duše zúčastněných přímo uchvacoval. Potom prohlásil, aby všichni zůstali na svých místech, protože kníže Hafis si přeje k nim promluvit.

Hafis, podporovaný Vishtaspou, jehož od sebe nepustil, se postavil doprostřed.

Kmet vyhlížel důstojně v bohatě vyšívaném šatě s korunou na hlavě.

Děkoval svému národu, že mu nikdy za jeho dlouhého panování neztěžoval život neposlušností nebo nespokojeností.

"Děkuji Bohu za to, že mi dal prožíti v životě to nejlepší, že do našeho národa poslal Zoro-Tushtra," pravil vděčně.

"On nás naučil, jak najíti Boha, Nejvyššího. Jeho činností se sjednotila naše říše.

Loučím se s vámi, nemaje dětí. A přece, odejdu-li od vás, nezůstanete bez vůdce. Vychoval jsem vám svého zástupce. Vyrůstal ve vašem středu. Milujte mladého knížete. Zůstaňte mu věrni, jako jste byli věrni mně."

Hluboké pohnutí proběhlo řadami. Vtom se Hafis otočil k jinochovi.

"Poklekni, můj synu, chci ti dát své požehnání."

A zatímco Vishtaspa klekal, sňal kníže Hafis s hlavy korunu a vsadil ji na skloněnou hlavu jinochovu. Zdálo se, že se tiše modlí. Potom znovu hlasitě promluvil:

"Ahuramazda ti požehnej , můj synu. Již před narozením tě určil Bůh za krále tohoto národa. Ode dneška budiž králem. Povstaň, králi Vishtaspo z Íránu."

Přes svatost místa bylo slyšeti hlasité výkřiky. Někteří jásali vstříc vládci, jiní prosili knížete, aby je ještě neopouštěl.

Unaveně se usmál:

"Popřejte mi těch několik roků klidu po boku mladého krále, ve kterých se jako jeho poradce mohu těšiti z podnikavosti jeho mladistvých sil."

Když mistr zpozoroval, že Hafis nemá již v úmyslu mluviti, přistoupil k němu a poděkoval mu jménem národa za láskyplnou a dobrotivou vládu, kterou kníže vždycky vykonával.

Potom se modlil a prosil, aby knížeti byla dopřána míruplná léta odpočinku a vyprošoval sílu pomoci pro mladého krále.

Mladík nastoupil radostně svůj úřad. Od malička navyklý na myšlenku nahraditi jednou knížete Hafise, pozoroval otevřeným zrakem jednání knížete. Později projednával Hafis každé řízení a nařízení, dříve než je uvedl ve známost, s mladým nástupcem.

Vishtaspa si chtěl nyní počínati právě tak a denně se raditi o všech věcech se svým otcovským přítelem. Tu však narazil na rozhodný odpor.

"Nesmíš si zvykati, můj synu, ptáti se mne při všem na souhlas," pravil kmet dobrotivě. "Tím by ses stal nesamostatným. Podnikneš-li něco, můžeš mi to sděliti až později a pak si o tom promluvíme. Věř, bude to tak nejlepší."

 

K r á l   v l á d n e

Nepokoje na severu říše, které na čas utichly, ozvaly se znovu povážlivou měrou. Noví a noví poslové přinášeli zprávy o loupeživých nájezdech, vraždách a požárech. Zde muselo padnouti rychlé rozhodnutí, aby přehmaty nezašly příliš daleko.

Vishtaspa byl vychován v myšlence, že prolévání krve je proti zákonům Božím. Věděl však také, že i kníže Hafis vytáhl kdysi na Boží pokyn proti nepříteli.

Tak se vypravil i on proti severu a měl jej doprovázeti neobyčejně veliký zástup ozbrojenců. Ač se kníže v duchu domníval, že by poloviny mužstva bylo také dosti, nechal mladého krále jednati podle svého. Nechť ukáže, co dovede.

Tak jako tehdy, požehnal i dnes odjíždějícím, kteří vyrazili s veselou myslí, jako kdyby se jednalo o pouhé dobrodružství. Král však měl svůj plán, který cestou sdělil vůdcům.

Nejprve s úžasem poslouchali, co se jim snažil objasnit. Když potom pochopili, oč se jedná, měli takovou radost, že prosili o dovolení, aby o tom směli vyrozuměti i mužstvo ve výpravě. To se stalo ještě téhož večera a od stanu ke stanu hlaholil nepopsatelný smích, který vždy znovu propukal v prudké výbuchy veselí.

V této rozjařené náladě se také dostali po několikadenní velmi obtížné cestě na sever, kde skalní rozsedliny a rozervané pásmo hor se tyčilo do závratné výše k nebi a tvořilo tak přirozené hranice země. To byly dobré skrýše pro lupiče znalé krajiny.

Ve všech obcích, jimiž projížděli, slyšel král Vishtaspa žaloby postižených. Čím blíže přijížděli k horám, tím více nalézali stop po vraždách a žhářství.

Lidé se třásli strachem, co jim přinese nový den. Vlídně je povzbuzoval:

"Slibuji vám, že to co nevidět skončí."

Nařídil svým lidem, aby se v malých oddílech snažili proniknouti nenápadně horami. Postupoval podle předem promyšleného plánu, jsa veden jedním tamním usedlíkem, takže mohl dáti přesné rozkazy. -

Loupeživí sousedé nebyli připraveni na obranu.

Mužové, kteří se odvážili překročiti hranice a vkročili do nepřátelského prostoru, přinášeli zprávu, že se na dvou místech chystají k přepadení. Nyní se jednalo o to, býti na stráži.

A co král po vroucí modlitbě vymyslel, to se také podařilo. Celou noc trval boj a díky velikému množství královských ozbrojenců nevytekla ani kapka krve. Ráno přivedli královi vojáci asi sto zajatých, spoutaných nepřátel.

Ti měli zdivočelé obličeje, měli nosem protažené kruhy, které byly u některých tak těžké, že dolní část nosu byla jejich tíhou znetvořena.

Zajatci vrhali kolem sebe škaredé a záštiplné pohledy a nijak při tom neskrývali svou zvědavost. Co tu viděli, vzbudilo jejich podiv. Vishtaspa úmyslně rozestavil všechnu svou bojovou moc kolem dokola. Velký počet měl vyvolati zastrašující dojem a to se také podařilo. Lidé se začali chvěti a nečekali nic jiného než smrt.

Vishtaspa předstoupil před zajatce a tázal se:

"Kdo z vás rozumí naší řeči?"

Tu a tam se v očích zajiskřilo, ale mužové dali přednost mlčení. Vtom zvolali někteří obyvatelé hor:

"Nenamáhej se zbytečně, ó králi. Skoro všichni rozumějí naší řeči. Také my umíme mluvit jejich jazykem a rádi přetlumočíme, co jim chceš říci."

Král přijal nabídnuté služby a pravil pak k zajatým:

"Tím, že jste nedbali zemských hranic, dopustili jste se velikého bezpráví. Neučinili jste tak z nouze, neboť se vám více jednalo o vraždu obyvatel pokojně spících, o vypalování domů a loupež žen, než abyste toužili zmocniti se dobytka.

Snad jste se neučili, že je to hřích. Ale teď se tomu naučíte způsobem, na který nikdo z vás nezapomene.

Poněvadž jste se chovali jako nezpůsobné děti, bude také tak s vámi naloženo. Budete pokořeni, abyste věděli, že jste si zasloužili trestu. Leč abyste na toto poučení tak snadno nezapomněli, ostříháme vám vlasy dohola. Pak se smíte vrátiti domů."

Muži zařvali. Být ostříhán dohola znamenalo u těchto mužů velké potupení. Raději chtěli zemříti, než aby takto zneuctěni předstoupili před oči svých milých.

Králi záleželo na tom, aby lidi provždy zastrašil. Setrval na svém rozsudku, který jeho vojáci rychle provedli. Každý byl přesvědčen, že král jednal spravedlivě a moudře. Byli rádi, že mu mohou sloužit.

Již dříve jim přísně připomenul, že se nesmějí lidem posmívat ani je týrat. Mají vycítit, že byl na nich proveden trest, nikoliv, že z toho má míti někdo žert.

Když byli všichni zajatí ostříháni, byl Vishtaspa znovu zavolán. Lidé byli přesvědčeni, že smrti stejně neujdou. Že by byli propuštěni, nikdo nevěřil.

Král se na ně soucitně zadíval. Zůstati neoblomným před tolikerou ubohostí bylo opravdu těžké. Promlouval k nim a v jeho hlase se chvěla láska, kterou cítil k těmto ubohým tvorům.

Pravil:

"Dostali jste svůj zasloužený trest a smíte se vrátiti domů. Žádnému z vás jistě již nenapadne překročiti nepřátelsky hranice. Vyřiďte svým soudruhům, co jim hrozí, a nechají-li se zlákati podobným záškodnictvím, stihne je stejný trest. Vizte, kolik vojáků zde stojí k ochraně!

Než odejdete, chtěl bych vám říci ještě několik slov. Vy víte, že jsem králem této země. Viděli jste, jak veliká je moje moc."

Mužové přikývli téměř proti své vůli. Líbil se jim. Někteří vyciťovali zvuk jeho hlasu, který jim pronikal do srdce, aniž si to sami uvědomiti .

"Nařídil jsem svým vojákům, aby žádného z vás neusmrcovali," pokračoval Vishtaspa, "viděli jste, že uposlechli mého rozkazu.

Podle toho můžete poznati, že jest mi dána veliká moc. Avšak jest ještě jeden Jediný, jehož moc jest tisíckrát větší, a jehož příkaz, který dal všem lidem, zní: nezabíjejte!

Předsevzali jsme si jednati podle tohoto přikázání a sami vidíte, že jsme splnili svá předsevzetí. Tento Jediný, Veliký, je také vaším pánem, je to Nejvyšší, Věčný Bůh, kterého vzýváme."

Tupé, nechápající, nevěřící udivené oči se upřely na mluvčího. Ani jeden muž nevypadal, že by byl pochopil význam těchto slov a chtěl by slyšeti více.

Král slyšel, jako by mu nějaký tichý hlas zašeptal,  aby pro dnešek více nepromluvil. Seménko je rozhozeno a teď mu musí býti ponechán čas, aby mohlo zapustiti kořeny.

Vishtaspa dal proto sejmouti zajatým pouta. Jakmile cítili, že jsou volni, nečekali na své soudruhy a každý střelhbitě odkvapil. Jeden z nich se však po několika skocích otočil a běžel přímo ke králi. Vojáci se přitiskli pevněji ke svému panovníkovi z obavy, nemá-li muž na mysli něco špatného, leč Vishtaspa se tomu bránil.

"Podívejte se na něho! Jeho dobré chtění mu září z očí. Nechte ho."

Divoch přišel blíže. Neobratně sklonil kolena před králem a pravil:

"Děkuji ti za tvou dobrotu. Náš lid ji ještě nemůže pochopiti. Ale já ji vidím a vždy budu o tom hovořiti. Nikoliv trest, nýbrž láska, která jej udílela, učiní nás tvými přáteli, o králi!

Jsi mlád králi, ale budeš velmi moudrý. Jsi hezký, ale tvoje dobrota zastiňuje tvou krásu. Dovol mi, abych směl opět přijít, až můj vlas doroste, abych slyšel více o Bohu, jemuž sloužíš."

Král s radostí svolil. Divil se, že muž mluví tak plynně íránsky, a tu se dověděl, že všichni lidé z pohraničí ovládají íránštinu.

Když všichni divoši zmizeli z dohledu, rozhovořil se Vishtaspa se svými vojáky. Objasnil jim nutnost zabezpečení hranic. Divoši se nesmějí domnívat, že hranice nejsou střeženy,

"V těchto průrvách a rozsedlinách můžeme na různých místech ukrýti spoustu kamenných chat, takže celá hranice bude zabezpečena. Mezi chatami musí pak obcházeti vojáci a dávati pozor.

Myslím si, že každý rok bude zapotřebí vojíny vystřídat, aby do této samoty přišli vždy jiní."

Nakonec je vyzval, aby se přihlásili, kdo chce převzíti první stráž. Zanechal zde asi padesát mužů s pěti vůdci a s ostatními se vydal zpět na cestu do města.

Objevil se v paláci dříve, než byl očekáván, a překvapen, že s sebou nepřivedl zajatce, bylo veliké. Údiv však vzrostl, když vyprávěl o svém válečném plánu.

Také Zoro-Tushtra a Hafis se nemohli ubrániti smíchu, ale zanedlouho opět zvážněli. Poznali, jak obdivuhodně je mladý král veden, jak přirozeně poslouchá svého vedení.

"Nahlížím, že jsem tenkráte jednal nesprávně, když jsem s sebou přivedl těch sto žlutých," přiznával Hafis zamyšleně.

Mladší odporoval.

"Kdybys to byl neučinil, pak bys byl náš národ ochudil, poněvadž bychom nebyli mohli odkoukat jejich velikou dovednost, a že to bylo správné, kníže, dokazuje ti také, že už nikdy nepřítel z té strany neohrozil naši zemi."

Vishtaspův nápad nechati na hranicích vojáky se starci zvlášť líbil. To byl důkaz veliké obezřetnosti. Král však myslel ještě dále.

"Od nynějška dám pravidelně vycvičiti nejstatečnější muže v zacházení se zbraněmi, ve slézání hor a v chůzi. Při tom mohou klidně provozovati svá řemesla, ale určitý čas se musí věnovati říši. Jejich činnost bude k prospěchu všem.-

Čím větší bude počet těch, které budu moci postaviti proti nepříteli, tím menší bude prolévání krve. S vůdci jsem již mluvil, souhlasí se mnou a rádi se ujmou práce spojené s výcvikem.

Mimoto doufám, otče, že pro tvoje učedníky se naskytne na hranicích co nejdříve nová práce. Muž, o kterém jsem vám vyprávěl, neustane, pokud neuslyší o Bohu. Přiměje, jak doufám, ještě jiné muže, aby ho doprovodili. Pak musí být naši kněží připraveni, aby tazatele uspokojili. Vojáci by myslím více zkazili než prospěli.

Otče, chtěl jsem tě poprositi, abys brzy poslal na sever více učedníků, kteří by bydleli s vojáky. Bojím se trochu, aby mužové tam nahoře v drsném pohoří nezhrubli. Bude dobře, budou-li žíti kněží s nimi, konati pravidelné pobožnosti a napomínati je."

Myšlenka se Zoro-Tushtrovi líbila, a zatímco Vishtaspa odcházel ke své matce, aby ji pozdravil, pravil otec k Hafisovi:

"Opravdu, země je v dobrých rukou. Budeme moci klidně odejíti, až přijde náš čas. Vishtaspa bude králem a knězem zároveň."

Hafis ze srdce souhlasil. Obdivoval se mladému králi, jehož miloval jako vlastního syna, rozhodně však odmítal náznak Zoro-Tushtrův, že ho již není třeba.

"Jsem o mnoho starší než ty, milý příteli," pravil s určitostí. "Já budu odvolán nejdříve."

V tom se mýlil. První zavolání zastihlo Jadasu , která již dávno na ně čekala a ke svému odchodu zatím všechno připravila.

Hovořila o tom s několika svými oddanými učednicemi, ale mužům neřekla ničeho. Dosti času, až nadejde její hodina.

Ale Vishtaspa, který byl od matky vzdálen několik měsíců, viděl bystřeji než ostatní. Sklíčen se vracel ke knížeti Hafisovi a k otci:

"Co schází matce? Od které doby již takto trpí?"

Oba mužové se na něho překvapeně zadívali. Nepozorovali na Jadase žádné změny. Ale nyní, když si Jadasy začali lépe všímat, objevili mnoho známek pomalu přicházející nemoci.

 

Zoro-Tushtra se rozhodl promluviti se svojí ženou.

Přiznala se, že vidí správně. Připojila též, že se velmi těší, že bude moci odejíti do Garodemany.

"Směla jsem ji tak často viděti, že znám přesně místo, kam mne světlé postavy povedou, až konečně moje duše bude smět opustiti unavené tělo. Naše rozluka nebude dlouho trvati, i ty budeš smět brzy přijít."

Zoro-Tushtra pohlížel klidně na svoji bledou ženu, jejíž krásná tvář mu byla stále nade vše drahá.

"Raduji se s tebou, Jadaso. Jsem rád zvláště proto, že jsi již směla spatřit onu nebeskou krásu. Můžeš mi o tom vyprávět?"

Jadasa opřela hlavu lehce o stěnu, u níž seděla, zavřela snivé oči a tiše začala:

"Představ si světlé, zářící stupně, vedoucí vzhůru do světla, které vylíčiti není v lidské moci, a u nich světlé jasné bytosti pomáhající duším stoupati po stupních vzhůru stále výš a výše. Po obou stranách stupňů se rozkládají zahrady plné nádhery vonných květů, které ošetřují ženy čarovného půvabu. Vidím malé děti, hrající si v čistém průzračném vzduchu. Postavy jsou stále jasnější, stále zářivěji svítí světlo. Vidím tolik krásy, ale nemohu to vše vylíčiti, to nedokáže nikdo z lidí. Však to sám uvidíš, drahý."

Její hlas stále slábl, až se změnil v pouhý šepot. Naslouchající se obával, že Jadasa ho již opustila, ale po malé chvíli otevřela znovu oči a usmála se na něho.

Od té doby ji již nenechali samotnou. Jeden z nich byl stále v její přítomnosti, zejména když již nemohla opustiti lůžko, poněvadž nohy byly již příliš slabé. Netrpěla. Byla to celková únava těla, které vypovědělo veškerou činnost.

Jednoho večera ji odnesl syn ve svém mladistvě silném náručí do nejkrásnější komnaty paláce, kde na ni čekali Hafis a Zoro-Tushtra. Mluvilo se o Saoshyantovi, o Němž udržovatel cesty nejraději hovořil.

"Budu Ho smět viděti z dálky," pravila Jadasa přesvědčivě. "Ráda bych také věděla, budu-li směti vidět ony tři svaté ženy nevylíčitelné krásy," připojila po několika okamžicích zasněně.

"Doufej a těš se na to, má drahá," pravil Zoro-Tushtra měkce, poddávaje se míruplné náladě, která ho obklopovala.

Všichni cítili, že komnatou prochvívá něco zvláštního, jako by toto společné vnitřní prožívání, které nedovedli slovy vyjádřiti, spojovalo jejich duše stále vroucnějšími pouty.

Vishtaspa si přál věděti, kdo jsou ony tři ženy. Neslyšel o nich dosud nic, neboť ani Jadasa ani Zoro-Tushtra o svých viděních nemluvili. Dnes však byla Jadasa hovornější. Musí svému synu vyprávěti o nebeské nádheře, pokud k tomu má ještě dosti síly.

"Poslyš, synu, vysoko nahoře v nebeských říších žijí tři královny, které jsou tak vznešená, čisté a Božské, že my lidé to nedovedeme pochopiti. .

Královna nebes rozprostírá zářivý modrý plášť nad oběma druhými ženami. Z její koruny se line záře nadpozemského lesku, její obličej jest nejdokonalejším obrazem krásy."

Zoro-Tushtra ji přerušil tázaje se bez dechu:

"Ty jsi směla spatřiti její svatý obličej, Jadaso? Ach, jak bohatě jsi byla požehnána! Já jsem jej nikdy neviděl. Vždy zastíral její tvář lehký závoj, pod nímž jsem jen mohl vytušiti líbezné tahy."

"Viděla jsem obličej královny nebes a vznešená paní se na mne vždycky usmívala tak, jako právě ted," pravila Jadasa zaníceně, aniž tušila, co řekla. "Vedle ní stojí královna lásky a královna čistoty. Láska Boží vzala právě červenou růži a hodila ji dolů. Cítíte její vůni?"

Opravdu, jakoby v témže okamžiku zavanula komnatou růžová vůně, tak silná a osvěžující, jak pozemské květy nikdy nevoní.

"Královna čistoty rozevírá svou náruč. Ach, jak přebohatě jsem požehnána! Já budu smět sloužiti ve světlých zahradách. Ó vznešená paní, kéž bych směla býti tvou! Nežádám ničeho jiného.

Slyšte, ona pokynula na souhlas, - ach, ona mi kyne! Jaká krása! Jaká nádhera!

Pane, vznešený, děkuji Ti!"

Měkce klesla Jadasa zpět do polštářů, v nichž odpočívala.

Všichni tři stáli u ní a modlili se. .

Mocné cítění rozechvívalo jejich duše, v nichž byla jen chvála a dík. Dík za to, že Bůh jim seslal do cesty tuto svatou a čistou ženu, dík za to, že byla tak lehce a míruplně odvolána z této země. Na překrásných tazích se prostíral zjasnělý úsměv, který již nezmizel.

Dlouho stáli u Jadasina těla, nemohouce se vyprostiti ze zvláštního míruplného kouzla, které se kolem ní vznášelo.

Zoro-Tushtra se násilím vytrhl, připomenuv si, že se musí postarati o to, aby tělesná schrána byla pohřbena. Dni byly příliš parné.

Chtěl, aby Jadasa odpočívala v hrobce. Vzpomínka na věž mlčení mu byla nesnesitelná.

Druhý den bylo vše připraveno. Zasypanou kvítím odnášely kněžky svou vůdkyni do hrobky. Nedovolily, aby se jí dotkla mužská ruka mimo chotě a krále.

Zatímco kameny zvolna uzavíraly hrobku, zpívaly ženy chvalozpěvy, které Jadasa sama složila a jimž je naučila. Potom se Zoro-Tushtra vroucně modlil, poděkoval Bohu a připomněl přítomným, aby tento čistý život, na který nemají nikdy zapomenouti, byl jim povždy jasným vzorem, který mají horlivě následovati

 

O t č e   n e c í t í š   se   p ř í l i š   u n a v e n ?

 Život šel dále svým tempem. Jadasa sama určila ženu, která měla dohlížeti na kněžky a říditi jejich výchovu, a jinou, kterou pověřila vedením bílých sester, s nimiž měla žíti.

 Obě ženy se ujaly svatých povinností a vynaložily veškeré své síly, aby propast, která se úmrtím Jadasy rozevřela, nebyla příliš veliká.

Tři mužové v paláci vyciťovali ztrátu ženy den ode dne zřetelněji. Teprve nyní si uvědomili, jak často svým jemným porozuměním a vše vyrovnávajícím slovem překlenula nevyhnutelné protiklady.

Jak často osvětlila některou událost, s níž některý z mužů přišel, jasným světlem shůry, takže se museli pojednou na ni zadívati jinýma očima.

A čím více si uvědomovali ztrátu, tím byli mlčenlivější. Mohli seděti vedle sebe po celé hodiny, každý zaměstnán vlastními myšlenkami, aniž slova promluvili. Mnohokráte vzhlédl jeden nebo druhý, jako by chtěl něco říci, ale pak si znovu uvědomil její ztrátu a byl znovu tichý.

Když tento stav trval již několik týdnů a stále více je skličoval, přerušil jednoho dne mladý král mlčení:

"Drazí, poslyšte:" oslovil oba muže. "Schází nám matka, schází nám společnice, doplnění. Nebylo by nám však lépe, kdyby do paláce vešla opět žena? Nevěřím, že by některá jiná žena mohla nahraditi matku, ale přece by nám všem pomohla."

 Zoro-Tushtra se na syna zadíval nechápavě. Co tím mínil? Hafis však porozuměl a zeptal se ho.  "Mluvíš jen všeobecně, nebo jsi nalezl ženu, kterou potřebuješ?"

 "Nalezl jsem dívku, kterou již dávno nosím v srdci. Dosud jsem se jí nezeptal, zda by se chtěla státi mou ženou. Chtěl jsem mluviti nejprve s vámi a slyšeti od vás, snesete-li jinou ženu na místě matčině?"

 "Máš pravdu, Vishtaspo, " souhlasil otec. "Je na čase, aby ses oženil. Říše potřebuje nástupce a ty sám potřebuješ choť."

 Neřekl, zda snese blízkou přítomnost jiné ženy. Hafis mu rozuměl.

 "Myslím, že je také čas, aby ses ujal knížecího paláce, Vishtaspo," přizvukoval král. "Otaž se dívky, a svolí-li se státi tvou ženou, pak se odstěhuji k tvému otci do malého paláce. Tím nám bude všem pomoženo."

 Slova knížete urovnala cestu všem třem. V paláci zavládl rušný shon, neboť napřed musely býti všechny komnaty připraveny pro mladou královnu. Brzy na to požehnal Zoro-Tushtra v chrámové síni královské dvojici.

 Snoubenci prosili, aby jejich sňatku smělo býti požehnáno na hoře v Boží svatyni, leč otec s tím nesouhlasil. Pravil, že svatostánek je určen výhradně pro uctívání Boha a že slavnosti nesmějí dostat pozemský ráz.

 Oba se spokojili. Mladá královna byla velmi milá a všichni vyciťovali, že v tomto půvabném těle sídlí královská duše krásy. Dětská veselost a obětavá péče o jiné byly její přednosti. K Zoro-Tushtrovi měla velikou úctu a snažila se zpříjemniti mu život co nejlépe.

 Dva roky uplynuly od smrti Jadasiny, když Vishtaspa záře štěstím oznamoval starochům, že brzy dostane země dědice.  "Bude-li to syn, pojmenujte ho Hafis," prosil kníže a král to slíbil.

 "Je dobře," žertoval kníže, " že Hafis přichází, když druhý je na odchodu. Kéž by nový Hafis zachoval národu mír a vedl jej tak, aby jej mohl přivésti Saoshyantovi, až přijde. Kdy to bude? Často mne napadá, že země bude muset na něho ještě dlouho čekat."

 Při těchto slovech kníže vstal, chtěje odejíti do své komnaty, leč síly ho opustily a on klesl na své sedadlo.

 "Děkuji vám, moji milí, obohatili jste můj život," usmíval se jim vstříc. Nato zavřel oči, aby je na této zemi již nikdy neotevřel.

Na své přání byl pohřben vedle Jadasiny hrobky, beze zpěvu, provázen prostou modlitbou díku.

 Nyní čekal Zoro-Tushtra na své odvolání. On jediný zůstal ze všech, kteří byli s ním stejně staří. Svůj úřad na pokyn Světla postoupil svému synu, který  za jeho vedení měl převzít dvojí hodnost - krále a kněze.

 Ale Vishtaspa nepotřeboval ani tolik vedení. Byl veden Světlem tak mocně, že vždy učinil to, co bylo správné. Otec se z toho radoval a domníval se, že je zbytečný.

Tak přešlo mnoho let. Trpělivé čekání připadalo Zoro-Tushtrovi, jak se dosud jmenoval, nesmírně těžké. Chtěl ho snad Ahuramazda, Nejvyšší, ještě naučiti trpělivosti, než ho odvolá?

Pak se to chci také správně naučit, pomyslil si, dávaje si sám tuto odpověď.

V paláci rozkvétala dvě vnoučata: statný, čiperný Hafis a velmi jemná, roztomilá Jadasa. Děti byly starcovou radostí, ale byly ještě příliš malé, než aby se s jimi mohl déle zabývat.

Rozhlížel se, co dělají jiní starci jeho věku. Vyhřívali se pohodlně na sluníčku a odpočívali po klopotném životě. Ptal se brzy toho, brzy onoho, není-li jim dlouhá chvíle.

Vysmáli se mu: "Pane, to je nádherné!"

Vyzvídal dále, netouží-li po tom, aby směli již odejít.

Odpověď byla záporná.

"Čekáme, až přijde Bohem stanovený čas, a na to je času dost a dost."

Proč by byl jiný, než ostatní? Proč se jeho unavené tělo nechtělo spokojiti s nečinností?

"Pane, ty vidíš mou vůli, že se chci trpělivě podvoliti, ty však vidíš také mou bídu. Neprosím, abys mne odvolal z této země, ale snažně tě prosím, pošli mi nějakou práci."

Tak prosil stařec několikráte za den, až jednou přišel k němu Vishtaspa.

"Otče, necítíš se příliš unaven? Mohl bys převzíti ještě velikou práci? Podívej se, před dávnými léty jsi nám zaznamenal přikázání Ahuramazdova, takže je může nyní každý z nás čísti. Odejdeš-li však jednou od nás, mnoha moudrost zanikne s tebou.

Nechtěl by ses pokusiti, pokud ti bude možno, něco z toho zaznamenati? Naše znamení připouštějí sice různé výklady, ale až je budeme vykládati, připomeneme si tvá slova a vedení zůstane zachováno a bude se děditi dále z pokolení na pokolení."

Najednou měl Zoro-Tushtra práce na dlouhý čas. Aby mohl zaznamenati Božské pravdy, bylo nutno rozšířiti počet znamení, musel vymýšleti nová, jejichž smysl se mu zdál právě jasný. Zamyšlen a zahloubán při rytí znamének ani nepozoroval, že dny utíkají jako voda. I v noci se rozpomínal na to, co má ještě říci a jak by to nejlépe vyjádřil slovy.

Král dal k tomuto účelu zhotoviti tenké kamenné destičky, na které mohl Zoro-Tushtra zaznamenávati svoje znaky.  Sotvaže byl s některou hotov, přinesl ji večer synovi, který ji musel ihned rozluštiti.

Většinou snadno pochopil a rychle přečetl, co otec chtěl svými znaky vyjádřiti. Jestliže se však rozluštění setkalo s neúspěchem, pokoušel se Zoro-Tushtra znovu a bez omrzení vyjádřiti svá slova srozumitelněji.

V práci a přemýšlení vyvstal před jeho duší celý život od mládí až do pozdního věku. Nyní viděl, jak obdivuhodně byl veden. Jak dobrota Nejvyššího Boha bděla nad jeho životem, že směl přijímati jednu milost za druhou.

A najednou zatoužil, aby směl žíti ještě dlouho, tak dlouho, až své vědění o Saoshyantovi bude moci svěřiti kamenům. Již dávno vymyslel neměnné znamení pro pomocníka a světového soudce. Byl to paprsek padající dolů s kříže - Boha -.

Pokaždé, když ryl tento znak v paprsku, domníval se živě cítit, jak jím proniká. Jako by jím pronikala nějaká veliká síla a probouzela v něm vždy něco nového, co chtěl ještě zvěstovat.

Již dávno bylo rozluštění významu kamenů vysvětlováno ve svatyni, aby také učedníci se toho mohli zúčastniti a dověděti se současně správný význam napsaného. Vždycky se radovali, když se stařičký Zoro-Tushtra objevil v jejich středu. Horlivým a čilým vyptáváním se mu snažili ukázati svoji radost.

Když i zvěstování o Saoshyantovi bylo vryto do kamenů, bylo slavnostně předčítáno. Vishtaspa sám vysvětloval:

"Přijde den, kdy Saoshyant, Syn Nejvyššího Boha, sestoupí dolů s nebe jako malé děťátko, které bude vyrůstati a učiti se cestám lidí. Z říše svého Otce přinese na zemi světlo, aby lidé opět nalezli cestu vzhůru. Povede je jako pastýř svá stáda.

Potom nadejde poslední soud, kdy Saoshyant nebude už člověkem, nýbrž Bohem. Lidé se budou chvěti bázní, poněvadž páchali jenom zlo.

Avšak světový soudce je bude souditi podle jejich skutků. Lidé budou donuceni přejíti po mostě, a kdo byl zlý,  spadne dolů a nikdy se již nevrátí. Ti však, kteří přejdou most, vejdou do věčné říše Saoshyantovy. "

Prostě předčítal král, co zde bylo zaznamenáno, a všichni pozorně naslouchali.

Vtom vstoupil Zoro-Tushtra ještě jednou doprostřed svatyně, kde tak často stával, a začal mluviti:

"Nemohu zaznamenávat nesmírnou vznešenost pomocníkovu. Je to zářící rek, jemuž není rovno. Bude putovati mezi lidmi na pohled stejný jako oni, bude však z něho vyzařovati Boží jas. Jeho oči jako dva plameny - před nimi neobstojí nic nečistého.

Za jeho pouti mezi pozemskými lidmi bude z něho odpadávati jeden obal za druhým, až nadejde doba, kdy bude jako Bůh státi nad lidmi. Pak je bude souditi a oni budou donuceni zodpovídati se z každého svého slova, které pronesli, z každého svého činu, který spáchali, nebo kterým se jen v myšlenkách zabývali.

Lidé, neopouštějte cesty Boží. Držte se jich! Chraňte se bezpráví, neboť vy sami se budete souditi před pronikavým zrakem Syna Božího!

Íráne, požehnaná země! Z tebe vyšlo kdysi děťátko, které se znovu vrátí! V tobě směla býti připravena cesta pro Saoshyanta!" ---

Stařec zvedl hlavu k nebi, jako by naslouchal, a rozpřáhl obě paže:

"Vidím nad sebou nebeský jas. Vidím bílého zázračného ptáka a kříž v záři zlatých paprsků. Moje pozemská cesta jest skončena. Vzestup smí nyní začíti."

Ještě okamžik zůstal stát vzpřímen, pak objaly synovy ruce bezduché tělo připravovatele - udržovatele cesty, proroka, jehož Bůh poslal národu íránskému.

 

* * * * * * * * *