Chrám čistoty
od Zuzany Schwartzkopffové
Mladá matka seděla zamyšlena u kolébky svého dítěte. Zaměstnávaly ji mnohé myšlenky. Vždy znovu se snažila povznésti svůj vnitřní zrak vzhůru, aby své děťátko svěřila ochraně Nejvyššího.
„Štědře jsi mi požehnal, ó Pane,“ pravila ve svém srdci. „Svěřil jsi mladou duši do mojí péče. Pomoz mi nyní také, vésti ji správnou cestou a chrániti ji před útoky a nebezpečím. Jednoho dne ji ode mne požádáš, neboť je u mne jen na krátkou dobu hostem. Nechť se vrátí čistá a plně rozkvetlá do zahrad, z nichž směla ke mně přijíti, aby se zde na zemi zdokonalila.“
Neusmívala se dívenka ve spánku? Jaký krásný obraz asi viděla?
Její drobné prstíky hmataly hravě do vzduchu, jakoby chtěly něco zachytiti. Vydechnuvši, položila se opět na druhou stranu a dřímala dále.
„Kdo by jen mohl spatřiti, co tvoje oři smí ještě zříti,“ myslela si matka.
Jak často již slyšela zaznívati z kolébky jásavé zvuky, zatím co dítě v ní zcela tiše spočívalo. Nebylo to, jakoby někdo rozmlouval s tou malou bytostí? Potom vždy vztahovala dosud neobratné ručky po něčem, co zůstávalo matce skryto.
„Jsi v dobré ochraně,“ myslela si matka dále. „Světlé postavy tě obklopuji a pomáhají ti, aby ses cítila na zemi jako doma. Jinak musila bys příliš toužiti po své domovině, odkud jsi k nám přišla!
Nyní máš žíti zde, máš ještě uzrávati a splniti úlohu. Kdybych jen věděla, který úkol tě přitáhl k zemi,“ přemýšlela dále mladá paní. „Mnohému bych pak lépe rozuměla, mohla bych ti lépe pomáhati a poznati, čeho je třeba také mně.“
Maličká otevřela právě modré oči, veliké a jasné a upřela je na matku, jakoby jí chtěla odpověděti. Matce se zdál pohled dítěte vědoucím, plným hlubokého vědění, jež jí samé bylo doposud neznámé.
„Pomoz mi to poznati, Pane,“ prosila vroucně.
Tak velká byla touha její hledající duše, že náhle zdály se rozšiřovati stěny prostoru, v němž se nacházela se svým dítětem. Prodlužovaly se do nekonečných dálek a současně se zmocnilo mladé ženy neodolatelné nutkání, aby tyto dálky prozkoumala.
Jakási ruka se vsunula do její, ale nevšímala si toho. Pojednou věděla, že ji tam vzadu něco očekává. Řekl jí to někdo? Vzniklo toto vědění v ní samé? Netázala se po tom.
Spěšně, ale jistě, jakoby vedena, kráčela tam její noha. Mírně zvlněná pahorkatina ji přijala. Spočívalo na ní mírné světlo. Keře na okraji cesty byly pokryty světlými šípkovými růžemi a louky byly posety vonnou krásou světležlutých něžných květů.
Ve vzduchu bylo cítit blažený záchvěv posvátného očekávání, jenž nesl mladou ženu dál a dále.
Odtud znělo zvolání:
„Ilago, Ilago.“
Byla tím míněna ona?
„Ano, ano, ty jsi to,“ zaznělo vedle ní.
Udivena zpozorovala teprve nyní, že ji vedla nějaká ruka. Tyto zářící modré oči přece znala? Nebylo to - - -?
„Je tomu tak, jsem tvým dítětem na zemi,“ přišla odpověď dříve, než mohla domysliti. „Jsme nyní spolupoutníky. Pojď, ukáži ti, odkud jsem k tobě přišla. Pak poznáš moji úlohu na zemi a pomůžeš mi ji splniti.“
Mladá paní nevěděla, co se s ní děje. Beze slova, polo nevědomě, přizpůsobila se kroku postavy po svém boku.
„Tam nahoře je posvátný háj, tam musíme jíti,“ pravil mladistvý hlas vedle ní.
Vážný, avšak přece hluboce šťastný zvuk chvěl se v těchto slovech. Vždy víc a více přibližovaly se vysoké kmeny mohutného háje. Majestátně tyčily se světlu vstříc.
Nyní se rozestupovaly v širokou cestu. Ustupovaly vpravo a vlevo, aby učinily místo blížícím se prosebníkům.
Obě nové příchozí viděly na světlém, stříbrolesklém jemném písku cesty kráčeti dlouhé průvody. Nohy se tiše dotýkaly země a každá stopa nechávala stříbru jasněji zazářiti.
Vážné, vysoké lilie lemovaly svou slavnostní krásou sametově zelený pruh trávníku, který se vinul podél cesty na obou stranách. Nebylo lze pronésti zde lidské slovo. Ticho zaznívalo všemi vrcholky jako hudba.
Potom však zazněl zvuk v tomto tichu, tón nevýslovné čistoty: to křišťálově jasné zvuky zvonů ze světla šuměly ve velkých vlnách nad poutníky, odnášejíce jejich duše s sebou tam, odkud se linula jasná záře.
Náhle zvedl se vzdálený hukot.
„Hodina se blíží,“ vydechl hlas vedle Ilagy.
Nemohla se již ptáti, nenalézala žádných slov, byla jen jako otevřená miska, která přijímá do sebe vše, co do ní vtéká. Nevěděla o sobě a o svém životě na zemi již nic. Byla jen zde, v posvátném háji, v jeho čistotě.
Nyní spatřila na konci cesty, na malé výšině cosi bílého, co k nim zářilo. Štíhlé sloupy nesly jemně vyklenutou střechu, která se zdála vznášeti se na nich zázračnou lehkostí.
Nejjasnější, bílé Světlo linulo se mezi sloupy a kladlo světlé pruhy, jako široké stříbrné stuhy, přes zelenou stráň ke stupňům, jež vedly nahoru do chrámu.
„Bílé Světlo, bílé Světlo.“
Znělo tak v srdcích blížících se? Nebylo zde hlasitého slova a přece žil tento zvuk v každé duši.
Jak bylo živé bílé Světlo! Sršelo a lesklo se jako ranní rosa, stoupalo vysoko vzhůru v chrámě, jakoby muselo pozvednouti střechu do výše a pak stálo zde opět tak pevně a klidně, jakoby nebylo vánku, který by jím mohl pohnouti. V bílém plameni byl život, byl v sobě živoucím. Avšak kdo jej neviděl, tomu jej nemohou slova vylíčiti.
Nyní dospěli prosebníci do chrámu. Ilaga teprve nyní zpozorovala, že všichni lito lidé byly ženy a že mnohé z nich, ba skoro všechny, měly na obličeji závoj. Jen ona, Ilaga, byla bez závoje, a to ji zdržovalo vejíti do chrámu.
Ruka její průvodkyně se uvolnila z její; připojila se k těm, které směly vstoupiti do chrámu. Ilaga také viděla, jak dovnitř vstupuje množství žen, jakoby nesených světlem; zdálo se, že se jen vznášejí. Vroucí úpění spočívalo v očích všech a ona v nich četla prosbu, aby směly píti z pramene čistoty.
Celé duše Ilagy byla v jejích očích, když se dívala, přijímala v sebe a na sebe zapomněla.
Šumot sílil, skorem se zdálo, že roztrhne chrám. Ilaga se namáhala, aby si zachovala své místo na stupních, jež vedly dovnitř chrámu.
Její modlící se duše ležela před Bohem.
Po nějaké době, jejíž délku Ilaga nemohla odhadnouti, navracel se průvod žen. Mezi sloupovím se vynořila opět splývající bílá roucha. Nebeský lesk spočíval na tazích vracejících se žen. Prozařoval lehkými bílými závoji, vyzařoval z čel a dodával modlící se duši sílu, jaké dosud nepocítila.
Její průvodkyně ji něžně k sobě přitáhla a znovu vzala její ruku do své. Téměř táhla s sebou odtud tu, která se nechtěla odloučiti od svatého místa čisté síly.
„Musíme zpět,“ zaznělo v její sluch.
Mlčky kráčely stejnou cestou, kterou přišly. Opět obklopilo je posvátné ticho, opět kráčela Ilaga jako ve snu, avšak jistě vedena, podél vysokých lilií, které se leskly ještě běleji, ještě slavnostněji, nežli před tím. A, ó div, nehleděly na ně z kalichů obličeje? Nevály bílé závoje kolem něžných ženských bytostí, nepohybovaly se vysoké stonky, nemávaly na ni? Ilaga nemohla říci, zda její oči správně viděly.
Cesta vedla podél tyčících se kmenů posvátného háje, až je opět přijaly kvetoucí louky a jejich krok se stával stále váhavějším.
„Nech mne ještě krátký řas zde prodlévati,“ prosila Ilaga. „Prožití bylo příliš veliké. Nechci je ztratiti, ale přála bych si zcela si je přivlastniti.“
Obě spočinuly na měkkém trávníku. Dlouhý průvod žen zmizel, zmizel i posvátný háj se svými hlubokými tajemstvími. Zmizel, nebyl však zapomenut!“
„Byla jsi v chrámě čistoty?“ otázala se Ilaga po dlouhé době.
,,Směla jsem přijmouti doušek z pramene čistoty, který se sám v sobě obnovuje. Hleď, tento pohár směla jsem naplniti chladivým nápojem, smím jej vzíti s sebou a podati ženám, které touha po něm ztravuje. Vždy znovu smím nastoupiti pouť, abych jej nově naplnila, jestliže na zemi nezbloudím a uchovám se čistou pro tento vznešený úkol.
„Budu také smět jednou vstoupiti do chrámu?“
Ilaga si to jen pomyslila. Ale její průvodkyně mohla asi čísti v její duši, neboť řekla nadějně:
„Pomáhej mi, abych nikdy neopustila správnou cestu a chci ti pomoci, abys ji našla celou, vedoucí k čistotě. Byla jsi již zcela blízko, již jen několik málo stupňů, abys i ty mohla vstoupiti do svatyně. Pak budeš smět píti ze svatého pramene. Kdo jednou učinil z něj jen doušek, toho již nikdy neopustí touha znovu se jím občerstviti. Ten by chtěl připraviti všem ženám stejné štěstí a poskytnouti jim tutéž posilu. Věčná je tato touha a nejlepším cílem ženy.“
Hlas její průvodkyně se stával stále tišším. Louky a pahorky slily se v jedno, květy zbledly – a hluboce vydechujíc, uzřela se matka seděti u kolébky svého dítěte.
Co to bylo?
Tu napadly ji opět její otázky a prosby. Vždyť dostalo se jí teď odpovědi.
Jak Ti mám děkovati, Všemohoucí, že jsi mne nechal viděti? Že jsem směla prožíti jaká úloha leží přede mnou! Chci ji věrně splniti, chci ji uchovati svatou. Nikdy nezapomenu na posvátný háj s jeho chrámem čistoty. Nyní děkuji Ti ještě vroucněji za Tvůj dar, který leží přede mnou v tomto dítěti.“
V zamyšlení pohlížela na dítě, které mělo doposud zářivé modré oči upřené na matku.
„Doušek z pramene čistoty přineslo jsi na zem, mé dítě! Chci ti pomáhati, aby ani kapka z něj nebyla rozlita.“
S jásotem vztáhlo dítě obě paže a na okamžik pozvedl se závoj s očí matky: viděla světlou ruku, která přidržovala dítěti pohár, v němž to kypělo jasným světlem. Vůně lilií vznášela se kolem sladkou vlnou.
Pak obraz zmizel. Matka jej však nikdy nezapomněla. Uchovala jej hluboko ve svém srdci, společně s probuzenou touhou po prameni čistoty.