V lesích Afriky
„Jednala jsem správně, že jsem nechala cizince zajmouti?“ ukončila svoje vyprávění.
Světlá postava místo odpovědi se otázala:
„Čeho ses obávala od něho?“
„Víš o tom, Adana; je to vždy totéž. Jsme obklopeni divokými kmeny, které se vydávají na lup žen. Kdyby tento muž vyslídil naše chýše a přivedl by sem své bojovníky, strhne se urputný boj. Když podlehneme, jsme ztraceni. Všechna práce se ženami stane se marnou. To nemůže Anu požadovat.“
„Mluvíš správně, Bu-anan,“ odvětila Adana vážně. ,,Říkáš; to nemůže Anu požadovat! Ale věříš tomu také? Kdybys tomu z celé duše věřila, čeho by ses obávala? Není Anu dosti mocným, aby vás chránil? Určil ti proto tvoji pozemskou úlohu, aby ti byla divokými kmeny vyrvána z rukou? Vzpamatuj se, Bu-anan! Jest nesprávné zmalomyslněti pro vůli lidí. Pán nebe a země, který tě povolal za svoji služebnici, má dosti moci, aby ti pomohl. Učiní to však jenom tehdy, když podržíš víru.“
Bu-anan pochopila, v čem pochybila. Bylo moudré, že se chtěla pečlivě starati o vnější ochranu osady, ale bylo nesprávné, že se o tom trápila neklidnými myšlenkami, které jí překážely, aby blahodárně působila na svěřené duše lidí.
„Adana, přijmi můj dík! Vidím opět svoji cestu jasně před sebou, a chci po ní kráčeti radostněji a lépe!“
„Mně nemusíš děkovat, přítelkyně,“ odmítla Adana jemně, „poděkuj Ummu eddonit, nebeské Matce země, která mně dovolila, abych tě vyhledala a přinesla ti útěchu! Smím ti něco povědět, co můžeš říci svým lidem, jakmile uznáš, že čas je k tomu vhodný.“
Dlouho zůstaly obě nestejné a přece stejné ženské bytosti v důvěrné výměně svých citů. Když se začalo šeřit k ránu, odešla Adana. Bu-anan však vešla uspokojena a nově posílena do své chýše.
Příštího rána vyhledala Pa-uru, aby s ní promluvila ohledně cizince. Den před tím byla by neklidná pro podobnou rozmluvu.
Hned první dojem, jakým na ni zapůsobila rozrušená žena, ji přesvědčil, že se Pa-uru stala opravdu obětí vypočítavé lsti muže. Vyhledal si nejhloupější ze všech žen. Její prvé otázky mu ukázaly, co musí říci, aby si získal její důvěry. Nyní byla rozechvělá, že její chování zavdalo příčinu k událostem posledního dne.
Bu-anan ji uklidnila, ale žádala ji, aby se již nikdy nedávala do rozmluvy s cizinci.
Večer se vrátili muži. Obyčejně zůstávali venku několik dní. Dnes se však za poledne zvedla písečná bouře, která je zahnala domů. Všichni byli rádi, že jsou zase v osadě.
Z lovu přišli s bohatou kořistí. Nikdo nemohl pomýšleti na spánek.
Muži připravovali kožešiny a kůže k sušení, ženy zahrabávaly maso rozličných zvířat hluboko do země, obalivše je napřed velkými listy.
Takto se dalo maso uchovati po dlouhou řadu dní; ostrá vůně listí zapuzovala hmyz, takže se k masu nepřiblížil. Něco masa bylo rozkrájeno a připraveno k pečení.
Nezbylo ani tolik času, aby mohla být ze všech těchto lahůdek připravena hostina, ačkoliv starší i mladí pilně přiložili ruce k dílu.
Tak nenastala ani pro Bu-anan vhodná doba, aby mužům vyprávěla o zajatci. Až do poloviny příštího dne pracovali všichni s neúnavnou pílí. Pak se Bu-anan nechala otázat, zdali si chtějí lidé teď odpočinouti a večer pojísti a slaviti, nebo zdali je hlad tak veliký, že by musela být společná hostina odbývána teď.
Rozhodli se pro večerní shromáždění, neboť věděli, že v poledne by se Bu-anan nezúčastnila jídla.
Protože byla přinesena velká kořist, uvolnila Bílá Máti více masa k pečení. Všichni se těšili na hostinu.
A když se snesl večer, seděli jako před třemi dny kolem plápolajícího ohně, a přihlíželi, jak syrové maso se mění v pokrm.
Jako vždycky přivolaly kostěné bubny Bu-anan a jako vždycky hostina byla odbývána s největším požitkem, ale mlčky.
Pak nastal čas, kdy měla Bílá Máti zpraviti muže o tom, co se zatím přihodilo. Používala jednoduchých slov. Jasně a tak, že mohli lehce pochopit, vykreslila jim nebezpečí, které spočívalo v tom, že cizí lidé se nepozorovaně mohli k ním tak značně přiblížit.
„Jsme ovšem pod ochranou tmavých, když vy muži jste vzdáleni,“ řekla Bu-anan, „ale můžeme zavolat ochranu teprve tenkrát, až odhalíme nebezpečí. Proto se musíme lépe zajistit. Bude nutno, abychom přemýšleli všichni, jak bychom tohoto zabezpečení dosáhli. Zítra o tomto čase se zase sejdeme a sdělíte mi, co jste vymyslili.“
S tím byli srozuměni, ačkoliv většina z nich byla přesvědčena, že jim nic nenapadne. Nakonec to byly vždy myšlenky Bu-anan, které našly východisko.
Již chtěla Bu-anan provésti večerní modlitbu, když jednotlivé hlasy žadonily:
„Jest ještě čas. Ještě jsi nám nic nevyprávěla. Celý den jsme se těšili na vyprávění.“
„Co vám mám povědět?“ vyptávala se paní.
Věděla dobře, že jim má zvěstovat velkou událost, ale musila s tím vyčkat, až bude ujednáno zabezpečení osady. Tak mnoho rozličného nemohly hlavy jejích velkých dětí současně pochopit.
„Vykládej nám, jak se lidé Tuimah stali pány nad tmavými,“ prosil starší muž.
„O tom jsem vám již často vyprávěla,“ připomenula jim Bu-anan. „To všichni znáte.“
„Už jsme to zase zapomněli!“ Ujišťovali radostně.
Chtěli by to tak rádi ještě jednou slyšet, žádné vyprávění o tom nebylo dosti častým. Bu-anan se usmívala.
„A když vám to dnes povím, tak to do zítřka zase zapomenete?“ zažertovala. ,,Jakou cenu má moje vyprávění?“
Přesto však začala, když cítila, že všechny oči jsou na ni upřeny.
„Je tomu již dávno od těch dob, kdy v této krajině žili jenom tmaví lidé.“ Jedna mladší žena ji přerušila otázkou: „Byli takoví, jako jsou naši tmaví?“ „Ano, byli jim velmi podobni, byli však ještě méně živého ducha, než naši služebníci. Tehenu, jak se nazývali lidé tohoto kmene, většinou spali. Když se vzbudili, ohlíželi se, zda neuvidí něco k snědku. Když nenašli ničeho, uložili se k dalšímu spánku, až konečně hlad donutil jednoho nebo druhého vypraviti se na lov.
Bylo tomu tak po dlouhou dobu, když konečně nechtěl Anu již takový život trpět. Vyslal své malé služebníky, kteří měli Tehenu probuditi a poučovati je. Ale ať se malí namáhali sebe více, tmaví nevnímali. To co je zcela uvnitř u každého člověka, nechali usnouti. Ani poslové Anu, nemohli tím pohnouti.
Tu se rozhodl Anu, že použije silnějších prostředků. Dovolil lidem Tuimah, kteří bydleli daleko na opačné straně, v krajině ani zdaleka tak krásné a o mnoho chudší, aby přišli sem.
„Když si podmaníte Tehenu, aniž poteče krev,“ vzkázal jim Anu, smíte být pány této země.“
Bu-anan se odmlčela. Věděla, že všichni se teď těší na pokračování, které doslova znali a které přesto chtěli znovu slyšeti. Oči mužů jiskřily v záři ohně, tu a tam se ozval hlas potlačované nedočkavosti.
„Lidé Tuimah putovali sem, vedeni malými služebníky Anu, se kterými byli spřáteleni. Pohlíželi na celou širou krajinu, aniž Tehenu se o to starali. Pak rozmýšleli. Bylo učiněno mnoho návrhů a byly zase zamítnuty.
Tu se ujal slova tvůj předek, Wu-Tu, a vysvětlil, že bude nejjednodušší, když spícím se odeberou zbraně a pak se vzbudí. Pak se jim bude muset slíbit, že již nikdy nemusí jít na lov. Na to určitě lenoši přistoupí.“
Wu-Tu byl pyšný, že jeho předek našel tak dobrý plán. Šťasten, ohlížel se dokola. I to se stávalo vždycky stejným způsobem a muž by byl velmi zarmoucen, kdyby se Bu-anan nezmínila o jeho pradědu.
Po několika okamžicích vyprávěla paní dále:
,,Stalo se tak, jak předek Wu-Tu vymyslil. Byly posbírány a uschovány zbraně, pak byli spáči probuzeni a byl hledán vůdce. Na to neměli tmaví odpovědi.
„Kdo kráčí před vámi?“ zněla otázka a odpověď byla:
„Ten, kdo přijde dřív!“
Tu poznali Tuimah, jak hloupí byli Tehenu, a jak bylo dobré, že jiný kmen zde přišel k moci. Oznámili, že od této chvíle jsou oni páni země, tmaví jim budou sloužit a za to dostanou vždycky dostatek jídla.
Na to přistoupili lidé Tehenu velmi radostně. A tak byla země zabrána, aniž tekla jediná kapka krve,“ skončila Bu-anan.
Radovali se všichni. Potom se někdo otázal:
„Jak to, že tmaví znají dnes tak dobře kovářskou práci?“
„To uspořádal tak Anu,“ vysvětlila Bu-anan.
„Rozkázal, že Tehenu mají o něm slyšeti; dalo to dosti námahy, než trochu vědění nalezlo cestu do jejich zabedněných hlav. Ale teprve, když se naučili volat Anu, Boha, tu mohli někteří z nich viděti malé služebníky Boží.
Učili se od nich, tak jak to dělají dnes. Pomalu nalézali více radosti z práce.“
„Bylo dříve o mnoho více lidí kmene Tehenu než dnes?“ tázal se někdo.
Bu-anan rychle odpověděla:
„Muselo jich být mnohem více než lidí Tuimah. Ale měli málo žen a nemohli se ženiti. A tak jich během dlouhé doby stále ubývalo. Zvolna vymřou docela; neboť víte, že máme již jenom dvacet tmavých žen.“
„Vyprávěj nám ještě o Anu,“ prosily některé dívky, které nerady viděly, že se blíží konec krásného večera. Bu-anan je však odkázala na příští večer a pronesla večerní požehnání.
Když se příštího večera mužové sešli, mnohý z nich něco vymyslil, ale z množství návrhů se ukázaly jen dva, že mohou býti upotřebitelnými.
Jeden z mužů viděl u jiného kmene, že kolem osady byl vyhlouben hluboký příkop, který byl osázen rychle rostoucími rostlinami, obrovských trnů. Kdo neznal úzkých průchodů, kterými se dalo kráčeti, zapadl do této divočiny.
Pokračování.