Co jest náboženské cítění?
od Anežky Laute‑ové
Náboženské cítění v nás jest probouzející se úsilí po něčem vyšším, ušlechtilejším; jest to touha po pravdě. Blaze tomu, kdo tomuto cítění popřává místa ve svém nitru.
Mnozí lidé neznají tohoto cítění více, pohřbili je; vede se jim dobře ve zděděné víře svých otců, pokládají se za zbožné a po pozemské smrti očekávají s jistotou místo v království nebeském. Samozřejmě domnívají se to jen. S otázkami „jak“ a „proč“ se nezabývají.
Jejich probuzení však na onom světě nebude tak bezstarostné, neboť sklidí jen to co zasloužili.
Na druhém místě jsou lidé, kteří Boha vůbec odmítají, sebe pokládají za pány stvoření, kochají se v pozemských požitcích, znají jen pozemské cíle a posmívají se posmrtnému životu.
Tito lidé stojí ve stvoření daleko hlouběji než zvíře. Pro ně nastane po odložení hrubohmotného těla strašlivé probuzení, klesnou hluboko a jejich zděšení nebude bráti konce.
Jsou však lidé, u kterých po prožití hluboké bolesti nebo hoře, také však radosti, probudí se cítění po něčem vyšším, neznámém; jsou tím však zneklidněni, snaží se rychle tento zvláštní nepokoj odstraniti, čímž vlastně ven deroucí se zárodek vnitřního cítění potlačují, někdy i usmrcují.
To vše ukazuje na nízký duševní stav dnešního lidstva, zračí se v pohledu na jeho vlastní život, na jeho vlastní „já“. Toto nalézá se již ve smrtelném spánku, v němž pozná jen hrůzu, strach a bolesti. Těm však, kteří ještě jiskřičku pravdy otevřeně v sobě nosí, má býti pomoženo, jen když budou vážně chtíti. Náboženské cítění najdeme nejčastěji u takových lidí, kteří – alespoň vnitřně – k určitému vyznání nenáleží, u lidí, kterým nepřináší uspokojení převzaté rodinné náboženské výkony, kteří je často úplně odmítají.
Jejich probuzené vnitřní cítění nutí je ke zkušenosti, že jest něco více, než jen pozemské bytí, že jest ještě jiný svět, ve kterém po naší smrti „život“ pokračuje, že jest zde síla, ze které povstává vše co žije, lidé, zvířata, rostliny, květiny, lesy a pole.
Z té samé síly utvořily se i skály a hory a lidé do sebe přijatou a opět na venek působící silou vytvořili stavby a města. Tak vzniklo i umění v těch, kteří ve vyšším měřítku dovedli se otevříti síle s výšin.
Když prožíváme a vidíme jak vše v přírodě zaniká a opět k novému životu vzkvétá, tušíme při tom, že i my po pozemské smrti opět k novému životu procitneme. Cítíme sílu, která od Boha vychází. Když se této síle, jež nám v nitru chce něco napověděti podrobíme v pokoře, pak budeme svým nábožeským cítěním hledati Boha, až jednoho dne Světlo Pravdy nalezneme.
Náboženské cítění zůstalo v člověku z jeho pravzniku, jest to tedy něco zcela přirozeného. To jest, uvědomění si sama sebe a přání, vzbuzené touhou, býti opravdovým člověkem.
A Bůh, prasíla všeho bytí a života, vložil právě v duši ženy schopnosti nejčistšího a nejsilnějšího cítění.
Proto, ženo, probuď se a vrať se zpět ku přirozenému cítění! Rozhlédneme‑li se, my ženy, kolem sebe rozpoznáme ihned, že se nenalézáme na přirozených, Bohem chtěných cestách. Musíme se tam tedy vrátiti. Musíme se učiti milovati: děti, zvířata, květiny, rostliny, lesy a pole a vše, co nám vůle Boží stvořila a utvořila.
Nám ženám musí býti přikázáním o svět kolem sebe se starati a pečovati, by vše rozkvetlo do krásy, ku cti našeho Stvořitele.
Ošetřujme s láskou náš domov a kdyby sebe menším místem na světě byl, jaké krásné vzpomínky v duších lidských vždy vyvolá!
Udržujme v bdělosti náboženské cítění v sobě, to je nejlepší měřítko pro dobro a zlo.
Rodiče a vychovatelé! Važme si statků, Stvořitelem nám svěřených, které se nám v přírodě tisícerým způsobem podávají. Učme se pozorovati, tak pozorovati, jako děti pozorují a napodobují dospělé. V tomto můžeme se ještě od dětí přiučiti.
Nasloucháme‑li správně přírodě, pochopíme brzy povahu našich dětí, jejich výraz, jejich počínání v pohybu a hře. Porozumíme a brzy poznáme, ve kterém dítěti dříme pud po krásném a ušlechtilém a kdy se probouzí. Potom jest naším úkolem, tuto touhu po krásném a ušlechtilém, která z jemného cítění prýští, v bdělosti udržovati a podporovati.
Bohužel, vidíme často, jak u mnohých dětí rozum a to, co z něho mluví, má převahu. Zde musí vychovatel s pravou láskou zkoušeti a uvésti dítě na pravou cestu.
Kdyby rodiče a vychovatelé věděli, že dítě poskytuje věrný zrcadlový obraz svého okolí a uvědomili si nevýhodných následků pro dítě, rozpoznali by sami leccos, co by udělati měli jinak a lépe. –
S dětmi nesmíme mluviti jako s dospělými ani jim trpěti účast při zábavách dospělých. Dítě musíme nechat dítětem.
Musíme býti pravdivými ve svém nitru, dětem předcházeti dobrým příkladem a tím poskytneme jim mnoho na pozdější cestu životem. Pak bude dětem lehko zůstati pravdivými, čímž získají ve světě velkou oporu; tím bude vzbuzeno u nich jemné cítění, které je povede jednou k pravdě.
Udržujme v sobě náboženské cítění, neboť potom, ženy a dívky, poznáme odhalenou pravdu, před námi stojící a kterou prožijeme. Potom teprve budeme žíti také v plnění svých povinností k Bohu a lidem a náš život bude jen spokojenost, štěstí a radost – pro nás i pro naše okolí.
Hledejte a naleznete!