A všechno budiž nové!
od Markéty Fritschové
Bičován vichrem, který je předzvěstí očistné bouře, žene se přes zemi požár světů a strhává všechno líné a zpuchřelé s sebou.
Největší část lidí uklidňuje se sice myšlenkou, že to tak bývalo vždycky a konejší se odůvodněním, že jenom novodobé vynálezy svým rychlejším zprostředkováním zpráv nás seznamují se vším, co se i v dřívějších dobách odehrávalo stejným způsobem.
Tento sebeklam rovná se snaze ukolébat se ve spánek.
Důkladné bádání dějinné bude vždycky dokazovati, že všechny otřásající události, ať jsou to přírodní katastrofy, války, převratné reformy, zločiny, neodehrály se a neproběhly nikdy v údobí časově tak stěsnaném, jako nyní.
Přece však jest stále zrychlenější míra času, ve které se naplňují osudy národů. Dnes ještě pevné, domněle neotřesitelné světové říše v zápětí jsou shledávány svými vládci jako nebezpečné. Všude lze pozorovati nejistotu, ať je to v bytí států, v životě hospodářském, ve vědě, na poli umění a konečně i v rodině. Není, co by nebylo nedotčeno.
Kdyby všechna činnost byla nesena duchem zákonů Božích, muselo by se přirozeně všechno zachvívati v míru a radosti. Kdo však zná zákony Boží a kdo se vůbec o ně stará!
Tomu, kdo svědomitě zkoumá, jeví se život téměř každého člověka jen ve zdůrazňování vlastní osobnosti, v prosazování vlastní vůle, bez ohledu na vůli Boží!
Toto falešné chtění člověka prostupuje jako červená nit celým vývojem lidstva a časem se rozvinulo v plný květ. V průběhu tisíciletí musel se špatný směr, kterým se člověk dal, státi vždy zřejmějším. Člověk pokládal sám sebe za ohnivko všeho dění. A nyní se na něm trpce mstí, že se postavil rušivě a jako překážka proti vývoji.
Těch několik málo, kteří jsou naplněni nejlepším chtěním, nemohou se tímto zmatkem přiblížiti, neboť všechno falešné se před nimi vztyčí jako zdi, které se již nedají strhnouti napomínáním a poučováním.
Jak jest to nekonečně smutné, že daleko silněji a pádněji než varovné volání, musí na člověka dopadati rány, aby nezahynul úplně. Není to libovůle, ani nespravedlnost, co se teď odehrává na naší zeměkouli a co se dotkne každého člověka - nýbrž každý sklízí, co zasel.
Zcela správně mluví ústa lidu o pozemských zákonech: „Neznalost zákona - neomlouvá.“ Oč více se vztahuje tato pravda na zákony Boží! Jenom neznalost jejich jest již proviněním lidí.
Tak mnohý namítne:
Což nežijí všichni ti, kteří si uchovali víru v Boha podle učení své církve, která buduje na učení Syna Božího, Ježíše?
Kdo takto mluví, nepokládal nikdy za nutné promýšlet a zkoumat nauky, které mu byly předkládány, neboť by jinak musel narazit na mnohé rozpory, kterých však víra nepřipouští. Má-li se však víra státi přesvědčením, musí býti všechno bez mezer! Neříkal nadarmo lidem velký nositel Pravdy, Ježíš: „Hledejte a naleznete!“
V tomto hledání spočívá živoucnost víry. Taková živá víra si nepřivlastní nikdy cizích názorů bez vlastního přezkoumání, ani se nepodrobí dogmatům, která požadují slepou poslušnost. Čilost ducha jest prvou podmínkou pro člověka. A bude požadována ve zvýšené míře od dnešního lidstva, které musí v událostech přítomnosti prožít zhroucení všeho falešného.
Čilý duch si jistě položí otázku, proč začíná všechno kolísat. Ne bez úmyslu je podotknuto „čilý duch“, neboť jenom takový může ještě rozpoznávati mimořádnost dění, pro které má rozumový člověk oči a uši uzavřeny.
Z toho vyplývá, že si rozum nastavěl zdí, které musí být nejprve prolomeny, aby bylo možno dospět k jasnému poznání.
Člověk musí pocítit, že nesmí beztrestně porušovati zákonů stvoření. Jeho nejsvětější povinností musí proto být, aby se s těmito zákony důvěrně seznámil.
Jako lodivod musí změnit směr, když pozná, že se má loď roztříštit o úskalí, tak se musí i lidstvo obrátit a vstoupit na cestu Bohem chtěnou, aby nebylo obětováno zániku.
Musí být všechno nové, chce-li člověk prožít obrat osudů a světů, obrat, který přináší také jeho vzestup. V prvé řadě musí být novým jeho myšlení, jeho chtění a konání, neboť si jimi spřádal všechna vlákna osudová, která mu ve zpětném účinku přinášejí to, co jej buďto povznáší nebo těžkými ranami osudovými sráží k zemi.
Zářivě musí proniknout a člověka zcela opanovat myšlenka, že on není středem stvoření, ale že má Boha v tomto stvoření poznávat a že má Jemu sloužit. Velikost a vznešenost Boží vysvitne člověku z pochopení jednoduchosti zákonů, kterým se musí podříditi. A sílu, kterou smí z milosti přijímati, má pak předávat dále takovým způsobem, aby skýtala požehnání. Takovou činností má působit k zušlechtění ve stvoření.
Ve falešném provádění výsostného přikázání lásky tkví vlastně všechno, čím se lidstvo nejblíže provinilo. Zabývati se zde příklady bylo by zbytečnou námahou. Stačí, dát na sebe působit obrazem tvářnosti světa v přítomné době, abychom poznali, že dnes světem vládne jen závist, nenávist a nedůvěra se všemi vášněmi, které z nich vyrůstají.
Nyní stojí lidstvo v soudu!
Ač to chtěj posměváčkové a pochybovači popříti, pranic jim to nepomůže; kolo osudu se otáčí ve svém přísném a spravedlivém zvratném působení.
Lidstvo, procitni a dívej se bdělým okem kolem sebe - a poznávej!