Is-ma-el připravuje Duchu Pravdy cestu v sedmi světech stvoření
- pokračování.
Na těchto světových tělesech vytékaly podivuhodné, horké a klokotající prameny, složené nejen z vody, ale i z pevnějších látek, z nichž se mohl vyvíjeti život. Ve vlhkém vzduchu vznášel se velký počet bytostí, zalidňujících tyto světy a jejich obaly. Totéž, co je na zemi známo jako atmosféra, tvoří i obaly těchto světových těles. Jsou vydechovány těmito tělesy a krouží s nimi kolem sebe a kolem slunce. Slunce však opisuje ohromně velikou dráhu, ačkoliv se zdá býti pozemšťanům pevným bodem.
Pozemským rozumem a jeho schopností chápání nelze tento ruch zářících drah světů pochopiti; nikdo by nemohl snésti celkového dojmu.
Je téměř nemyslitelné představiti si jednotlivé bytí, sestupující shůry a ponořené v malost. A přece se tak děje.
Tak, jako bytostní v atmosféře jsou viditelně činní, tak je tomu ve všem ostatním. Jsou ovšem vždy různého druhu podle jejich úkolu, také ve vodě i v hutnosti.
Hutnost je tím, co pozemský člověk zná pod jménem „země“. Tak, jako na planetě Zemi, ve světě Ephesu, tak i na Thyatiře skládá se hutnost z velmi různých látek. Tato hutnost ve své síle záření, ve své barvě a složení je naprosto rozdílná. Všechny pozemské pojmy je možno použíti k jejímu opsání, ne však pojmenování.-
Zatím co hutnost Smyrny lze přirovnati k jemné hedvábné látce, podobá se hmota Thyatiry křišťálům s hebkostí želatiny. Stejně jemné a lehké jsou přirozeně také všechny bytosti, které se tam mohou vyvíjeti a pohybovati. Něco hutnějšího a těžšího by nesneslo pronikavá napětí záření a pohyby vzduchu.
Proto je pozemskému člověku těžko vmysliti se do poměrů, které tam vznikají. Jeho dočasný druh nemůže pochopiti tyto pojmy a nemá pro ně slov. Tak si člověk vždy znovu představuje všechno pozemsky, ve smyslu „země“.
Není tam mnoho hvězd, které by byly obydleny lidmi a zvířaty, přibližně podobnými tomu, co zná pozemský člověk. Jest viděti jen málo hvězd, dost ochlazených a hutných, aby mohly býti obývány. Za to jsou však bohatě obklopeny životem bytostným a proto jsou také tak nadpozemsky krásné a čisté.
Není zde žádných křiklavých, tvrdých barev. Veškeré světlo a hutnost jest odstíněna v barvách jemného moře, nebo zeleněstříbřitého světla. Květiny, většinou podobné krásným krystalům a hvězdám, jsou velikých forem. Stromy, jako obrovské kytice leknínů, prohýbají se kolébavým rytmem ve vanoucím vzduchu.
Celá Thyatira jest jediným, proudícím, svítícím, křišťálově jasným pohybem.
Také bytostní vůdcové živlů a houfy jejich vzdušných i vodních ořů jsou jemní, jako by tekoucí, šumiví a prudcí. I zde trůní nejvyšší z nich v hradu nahoře, kam je všechny shromažďuje, aby přijali sílu Boží a pak zpracovávali světy podle jejich druhu.
Vše zde tká, žije a naplňuje. Činilo by tak i bez lidského ducha, který v důsledku velké milosti od Otce světla smí putovati i touto částí stvoření.-
Is-ma-el byl sem ponořen, aby poznal duchy, vedl je a učil se na nich. Vyvolil schránu a táhl všemi světy stvoření Thyatirv. Putoval od hvězdy k hvězdě, viděl všechnu světlou krásu, přijímal a prožíval tkaní této části světů.
Ocitl se v podivuhodném světelném víru jemnohmotnosti. Jeho jemně zahalený duch prozařoval jeho schránu. Bylo to možné, protože tato říše byla čistá jako bublavý pramen v zahradách Čisté Lilie.
Duchové v Thyatiře byli již dávno rozvinuti. Is-ma-el mohl vidět jejich plameny, které lehce prozařovaly světlé schrány. Byl to jako kouzelný obraz pestrých ampulí, tančících na vlnách, díval-li se shůry na obydlené hvězdy.
Paprsky nastávajících matek šlehaly vysoko vzhůru, jinak než ve světech hutnější hmotnosti. Mnohý duch ze stvořených a mnohá světlá žena byli z té úrovně, v níž byl Is-ma-el, vtaženi do kruhu záření stejně utvářeného ducha ve hmotnosti.
Is-ma-el viděl postup vtělení, který se u čistých žen Thyatiry podobal službě zasvěcení, vznešené zbožnosti. Čistota přijímání těchto žen táhla ho do blízkosti jejich nejvyššího, světlu zasvěceného chrámu. Všechny ženy sloužily Irmingard.
Jejich jasnovidný duch přijímal světlo Lilie, kterou uctívali jako květinu na oltáři čistoty.
Vysoko nad chrámem viděli zářiti věčný kříž. Byl jim pojmem dokonalosti.
„On“ nazývali svého Pána.
Skupiny hvězd a planetárních sluncí1 Thyatiry letěly kosmem v zázračně hučících kruzích. Svým světlem vyvíjely skoro až pohádkový vliv na okolní hvězdy. Vysílaly rytmické svazky paprsků do kosmu a jejich zářícími silami ovlivňovaly všechno živoucí na hvězdách.
Vyvíjely život, plný síly, svěžesti a čistoty. Duchové, kteří v jemnohmotných úrovních přehlíželi všechno bytí, vyvíjející se v hmotě a její hutnosti, radostně vzpomínali na blažené zahrady ve světlé vlasti.
Poznali, jak se pod věčným zákonem Páně vyvíjí život vždy nádherněji. Pro všechny tvory bylo zde plno čisté radosti. Chválili Pána a jeho svatý zákon.
Do takového kruhu záření blažených duchů byl přitahován i Is-ma-el. Jeho světlé bytí dávalo půdu, které se mohl přiblížiti.
Byl to zvláštní život. Kruh byl jako středisko bytostných, kteří všechny své živě předené nitky přivedli k zázračným účinkům.
Tak vytvářely se líbezné zahrady a krajiny, vystupující až do jemnohmotnosti. Zde dařilo se všem semenům bytí, které se plodně šířily v kráse. Z hmotnosti stvořeného vystupovaly plamenné nitky jemného hmotného vyzařování, které se zdály být spojeny s nějakou vyšší silou a přijímaly to, čeho dávaly hojnost.
Duch, sestupující sem dolů, osvěžil své oči barevnou hrou světel v jemné hmotě. Byl stále schopnější vnořiti se do jemných záhalů, aby se mohl dát přitahovati proudem jemných paprsků.
V tomto stadiu ocitl se Is-ma-el nad krásnou zemí. Stál nad vrcholem zlatě zeleného pahorku, posetého rozlehlými bílými budovami.
V nich žilo v čistotě a radosti to, co bylo hmotně nejlíbeznější a zbožně sloužilo v chrámě Nejvyššího. Chrám sám vznášel se se svým zlatě plamenným křížem vysoko do vzdušných oblaků, které jako vlídné, avšak neustále pohyblivé větry jej ovíjely jako závoji.
Vedle přiléhala k němu průhledná chrámová síň, plná obdivuhodně zeleného třpytu. Byl to chrám Lilie, síň čistoty. V něm sloužily milé, světlé ženy hlubokých, stříbrně modrých očí. Jejich měkké pohyby a dětsky čistá oddanost byly dokonale půvabné.
Byly to kněžky, které zde žily se svou nejvyšší kněžnou čistoty, Thaïsis; která byla současně vůdkyní žen a vidoucí, moudrou služebnicí světla.
Is-ma-el se k ní přiblížil; vždyť ona byla druhým bytím jeho bytosti. Jeho doplnění v duchu. A její plamenná schrána mocně přitahovala ducha Is-ma-ele k hmotě.
Libě zněly hlasy dobře cvičených pěvkyň. Jejich písně zdály se býti odposlouchány ze znění světlých kosmických paprsků. Zpěv byl doprovázen hrou nástroje z měkkého dřeva, jejichž struny zněly plně a bohatě. Kněžky nesloužily jen při slavných pobožnostech, nýbrž naplňovaly svou službou celé bytí v hmotě.
Bývaly na vlastní prosbu kněžnou Thaïsis zasvěcovány.
Před tím byly svatými slovy světla, které slyšela jen kněžna, volány k chrámové službě.
Dříve byly jen žákyněmi. Jen děvčátka vybrané krásy a dokonalých vlastností směly vstoupiti do školy.
Chrámová škola čistoty byla hlavní oporou ženství v Thyatiře. Velké nebeské těleso, na němž stála, mělo totéž jméno jako celá část světů. Bylo také současně korunou tohoto stvoření i všech tam inkarnovaných duchů.
Dokud byli v hmotě, také nevěděli ničemo o poutích svého bývalého bytí. Teprve, když jako vědomí duchové opět opustili tělo z masa a krve a probudili se ve světlejších říších, stávali se zvolna schopnými prožívati své bývalé pouti v kosmu.
Kněžky zůstávaly v chrámě. Ostatní nezasvěcené panny byly zařazeny do zahrad světských pomocnic. Tam zůstávaly, dokud nebyly dány některému muži, do jehož domu potom odešly. Při tom však zůstávala jim část jejich sloužící práce, která provždy zůstala nejkrásnějším účelem jejich života.
Stále se učily schopnostem zhutňování tónů zpěvem a hrou na struny nebo slovy a pletením. V chrámové škole bylo mnoho odvětví umění a moudrostí, které Thaïsis čerpala z čistého prazdroje a učila jim své sestry.
Moudrost o všech organických útvarech a návody k jejich využití byly velké a obsáhlé. Thaïsis směla nahlížeti do svaté knihy stvoření a naslouchati proudům věčného života, které jí dávaly potravu pro tělo i ducha. Nahrazovaly jí pokrm a spánek. Její život byl jakoby vrostlý a vpletený do pravěkých moudrostí a zákonů Páně.
Thaïsis, jako všechny ženy v Thyatiře, byla svižného, světlo propouštějícího slunečného těla; světlý, dlouhý vlas, téměř až bílý, zářil jak bílé zlato v slunci nebo ve třpytu svatého plamene.
Ženy kněžky byly oděny velmi prostě, ale vždy bíle. Hlava nejvyšší kněžky byla od ostatních žen zevně vyznačena svítícím kruhem, v něm se třpytil křišťál. Ostatní měly na hlavách květinové věnce. Květiny byly vůbec velmi pečlivě pěstovány, jako zvláštní dar Stvořitele.
K chámové službě vybraly však ženy jen několik druhů. Byly to hlavně bílé květy a květiny, v jichž pěstování dosáhly zahradní sestry až nápadného výběru a krásy. Ve velkém okruhu chrámu Lilie rozkládaly se zahrady chrámových květin a za nimi zahrady ostatních rostlin.
V čelní stěně chrámu byly brány vchodu z průsvitné jemné hmoty, umělecky tepané ve tvaru mřížoví. Od nich vedly světlezelené, jako sklo jasné schody do zahrady, přeťaté širokou cestou na délku a jednou cestou napříč.
Uprostřed křižovatky byla veliká nádrž, z jejíž hloubky tryskal do výše pramen. Záhony byly plny liliových, krásně a drsně vonících, bělotřpytných květin. Vysoké a štíhlé stvoly šuměly v mírném větru a skláněly se jako vlnící stříbrné moře před stupni chrámu.
V chrámovém okolí bylo nutno mnoho pracovati, aby krása zahrad byla udržována stále na stejné, výši. Příroda pomáhala pilným služebnicím. Slunce a vlahý deštíček, vlhké mlhy a sušivé větry střídaly se v harmonické rovnováze. Nikdy nebylo příliš velké sucho nebo příliš mnoho dešťů v Thyatiře. Všechno bytostné lidem pomáhalo.
Zatím co zahrady ženství byly oživovány jen bílými holuby a jim podobnými druhy sokolů, jakož i velikými rackovitými ptáky, rozkládaly se na protější straně hlavního chrámu rozsáhlé krajiny s jezery a lesy, v nichž se ukrývala ladná, zcela zvláštní zvěř.
Samozřejmě i zvířecí říše byla přizpůsobena druhu hmoty celé této části světů, zrovna tak jako všechno rostlinné nebo mineralie. Jedno muselo být přizpůsobeno druhému podle zákonité výstavby všeho organického i neorganického.
Když se tak duch díval dolů do veškeré krásy tohoto světa, domníval se jako ve vzpomínkách slyšeti zpěv z blažených zahrad světlého domova. Když však zpozoroval činnost žen tu se těšil z toho, jak tito citliví duchové se otevřeli všemu vlivu čistoty.
Is-ma-el měl nejprve prožíti nejvyšší slavnost. Ničeho o ní zprvu nevěděl. Jako každý duch, zachvívající se v zákonech, byl blízký hmotě a otevřený pro přítomnost. Tkaní a dění v duchu je v každém okamžiku tak hojné, že vyžaduje plné vychutnání všeho od základu.
Život se nezastaví ani na okamžik. Kdo jest otevřen a tím spojen s ním, tomu se jeví v tak rozmanitém druhu, že musí mlčky, jsa přemožen, spoluprociťovati tento přemocný proud, aniž by si mnoho uvědomoval.
Různé druhy hmotnosti s jejich nesčetnými, barevně proudícími výdechy zdály se mu sice hutné a těžké, ale nebyly mu již na překážku.
Všechno hrubohmotné tak jako jemnohmotné bylo krásné a prosycené světlem. Tep dechu čistoty a zdraví byl zde stejný, tak jako ve věčných zahradách. Nikde nebylo nic zkaleného.
A přesto byl duch Is-ma-ele obtížen věděním, které ho tlačilo chvílemi jako těžký balvan. Bylo to vědění o Luciferu, jehož činnost viděl. Lucifer byl volný, a působil od ducha až do hmoty. Duch Is-ma-ele cítil také sílu z Pána, která jím proudila, jím, který byl vyslán, aby učil na Thyatiře.
Hned v blízkosti rozlehlého chrámového města stálo jedno obydlí. Sahalo až k chrámovým zahradám, které svou bujnou krásou zdobily celé okolí. Nad zahradami vály vlažné proudy vůně z velkých květů. Palmám podobné stromy šuměly jasně stříbrným šepotem a zvoněním jako jemné sklo.
Jemná hmota tohoto něžného druhu vydávala takové zvuky, které mohl vnímati jen ten lidský duch, který již dříve něco podobného slýchal jemnohmotným sluchem.
Zvěř, která tu pobíhala volná a jako ochočená, byla zrcadlem čistoty zde žijícího lidského ducha. Byla zde člověku k službě a rudosti, ale přesto volná. Radostně a důvěrně poskakovala sem tam a nikdy se nestavěla k útoku ani k obraně. Byla zvyklá na člověka a milovala ho jako silného, mocného přítele.
V Thyatiře nebylo žádných škůdců, ani na rostlinách. V kráse této části světů bylo vše čisté a prosté, naplněné duchem poznání.
Hodina světla se stále více přibližovala k svému uskutečnění ve hmotě. Thyatira ji vítala ve ztišené zbožnosti.
Slavnost vtělení trávily ženy vybrané z chrámových služebnic několik měsíců v chrámovém tichu. Jejich trvalá práce a činnost ducha zaměstnávala se jen nejkrásnějším myšlením a jednáním. Tak bylo vytvořeno spojení s duchem, který měl oživovati dětské tělo.
Bylo zákonem Thyatiry, že určitý počet nejčistších žen býval zasvěcen chrámové službě, aby se ve svém počtu mohly inkarnovati vznešení duchové.
Právě proto přitahoval, světlý chrám v Thyatiře hojnost zářících vznešených duchů, vždy v okamžiku zcela určité konstelace slunce v kosmu. Tehdy se ještě stvoření zachvívalo čistě a v souladu s podivuhodnými zákony Božími.
Ze světlé výše vedly dolů mnohé světlé nitky. Z hmoty vystupovala jim vstříc jemná a zářící vlákna. Vstup duchů a zářivé budování jejich jemnohmotné schrány podobalo se zázračně sršícímu reji světla. Stejné bylo i podivuhodné předení bytostných mostů podle přírodních zákonů.
Tak Is-ma-el byl obklopen šlehajícími paprsky. Mocným úsilím po činnosti žhavě z něj tryskaly, byl-li v určité blízkosti záření jemu podobný bytostný most.
Bylo to ponořování, planutí a přesto trvání. Duch se nechal zahaliti a blaženě usínal.
Tak přecházel vědomý duch do hmotného bytí v podobném stavu, v jakém ji kdysi opačným postupem opouštěl.
Duch měl po léta dřímat v okruhu bytostného záření. Měl se probouzeti a státi člověkem, aby jednou, jsa v důstojné nádobě , mohl procitnouti ve vědomého služebníka Božího.
Ženou, která mu měla umožniti hmotné bytí, byla Lydia, chámová zpěvačka, choť velkého Theddea!
Být krásnou nebylo na Thyatiře výjimkou. Chrámové ženy považovaly za samozřejmost být půvabné a ctnostné. Nikdy na to ani nemyslely.
Byly přece služebnicemi čistoty! Jejich bytosti byly naprosto vyrovnány, čímž byl ještě více podporován a povzbuzován jejich přirozený půvab.
Neměly žádných zvratných účinků k odčiňování, protože nebyly dosud zapleteny do zvratného působení útrap. Byly jako květiny, kvetoucí Tvůrci k slávě a nesoucí semena, která opět padala do hutné hmotnosti a ještě se živila přebytky jejich krásy, dále žijící v jemnohmotnosti.
Mnohé z těchto čistých žen odcházely, když splnily vůli svých osudů, opět vzhůru v radostném vědění, že žily jen proto, aby připravily vznešenému Duchu cestu hmotností.
Thaïsis sama vedla a radila všem ženám. Znala jejich duchy stejně, tak, jako duchy těch, kteří měli býti teprve zrozeni.
Nad chrámem čistoty a nad domem, skrývajícím požehnané matky, vznášela se růžová zář silného, svítícího požehnání Světla.
Na Thyatiře nebylo chudých. Všichni měli práci a potravu. Byli zcela skromní. Neznali hromadění majetku. Vše, co měli, používali k uspokojení svých potřeb. A to jim vždy stačilo.
Jen chrámy byly nádherné a bohaté. Bylo společnou potřebou všech je zdobiti a vybavovati.
Také domy těch mužů, kteří se zabývali výměnou plodu a pokladů země mezi rozlehlými lidskými bydlišti, byly prosté a jednoduché. Tito mužové měli velký rozhled, vědění, dovedli správně radit a přesto nevynikala jejich obydlí ničím jiným, než důkladností a krásou.
Obytné domy této kasty měly více místností. Všechny byly jednopatrové, s plochými střechami, nesenými sloupy.
Vchod vedl do otevřené hally, na jejíž jedné straně byly lázně. Schody vedly do třpytivých nádrží, naplněných průzračnou vodou. Pestré závěsy z překrásných tkanin je oddělovaly od hally.
Halla sloužila k jídlu, při němž se sedělo na měkkých, nízkých polštářích. Stolem byla málo zvýšená deska, na níž stály světlé třpytivé mísy. Hlavním jídlem byly plody zvláštní vůně a velmi krásného vzhledu. K jídlu byla podávána ve velkých průhledných pohárech nádherně sršící, zlatě rudá vína.
Za touto hallou byly ložnice. Jedna ložnice byla určena synům, druhá dcerám, další ženám a opět jiná mužům, kteří patřili k domu. Sloužící bydleli v jiném domě, protože patřili k jiné kastě.
Dům Theddeův byl v nejkrásnější poloze blízko moře. Byl obklopen zahradou, za níž vzadu byl veliký dvůr. Tam bylo uloženo zboží, dovezené z jiných ostrovů a krajů na výměnu. Zvláštní byla doprava zboží z lodí na pohyblivých mostech do skladišť.
Byl to čilý shon, ale na zaměstnaných lidech nebylo vidět žádného spěchu ani chtivosti. Všude pracovali jen muži. Byli vážní a pilní. A přesto veselí jako děti. Pěkný byl pohled na jejich vysoce urostlé, silné a rozložité postavy. Úzké oválné tváře a vysoká čela nesla znak ušlechtilé zralosti již od mládí. Oděv byl hrubý, přírodních barev, z části zdobený šerpami a lemovkami umění milovných žen. Na prsou měl každý své jméno, vyjádřené zvláštním obrázkem, kterým rozuměli jen lidé ha Thyatiře.
Toto jméno dostávali v chrámě od nejvyššího kněze O-manu , který byl současně králem a z rad Thaïsis čerpal moudrost světa.
Zahrady všech domů thyatirských kupců byly ukončeny takovými skladišti. Skýtaly obraz hojnosti a nadbytku mnohých sklizní, píle a činnosti těchto lidí. Šedě bělaví mezci pobíhali od rána do večera mezi přístavem a skladištěm. Na povzbuzující volání svých honců odpovídali hlasitým řehtáním.
Jiná obrovská zvířata nosila na zádech veliké balíky hmot. Tato zvířata podobala se bílým slonům.
Veliký byl hluk na tržištích, které se rozkládaly napravo i nalevo u cesty k moři. Stále přicházely nové a nové průvody. Přes všechnu bystrost rozumu nebylo v obchodě nikdy žádné falše, nedůvěry nebo šizení. Proto nebylo také hádek. Nad vším ruchem a myšlením vznášel se dech čistoty.
V přístavě však houpaly se veliké lodi. Nástupiště i můstky byly plné pobíhajících nosičů. Lodi byly různých tvarů, ponejvíce ze silných temných dřev. Plachty byly veliké a pestré. Na zadní části lodí bylo vidět veliká kormidla.
Velké, břichaté prostory lodí skrývaly různé náklady. Kolem lodí šířila se směsice vůní, vystupující z nesčetné spousty zboží.
Jedno z největších plavidel mělo na rudé plachtě zlaté slunce!
Právě se chystalo k odjezdu. Majitel, jako poslední, vstoupil na loď a pak se opět vracel po stupních můstku na zem. Jako všichni jeho soukmenovci byl statný a krásný. Jeho tvář, lehce ožehnutá jižním sluncem, byla orámována tmavozlatými vousy.
Zlatohnědé oči zářily a vyjadřovaly mírnost a vlídnou dobrotu. Tvář muže, který byl zvyklý na rozhodování, zírala chytře, hrdě a s jistotou. Kolem málomluvných úst i kolem očí zachvíval se přívětivý úsměv, i když mlčel. Úzký, podélný nos, tak, jako tmavé oči a pleť prozrazovaly, že tento muž nepochází z Thyatiry, nýbrž, že přišel ze vzdálených jižních ostrovů.
Když se blížil k přístavišti a hodlal protlačiti se zástupem lidí, tu najednou se všichni rozestoupili s úctyplnými pozdravy.
Pohybem ruky jim odpověděl a kráčel přímo ke skupině lidí, která jako by na něj čekala.
Hezký, asi dvanáctiletý hoch vyběhl mu vstříc a uchopil jeho ruku. Slunné, temně modré oči se rozesmály. Bouřlivé pohyby štíhlého těla, pružný poskok neudržitelného přání prozrazoval ohnivou energii a radostnou touhu po činu. Síla přání byla vřelá a čistá. Se rtů vytryskla prosba:
„Otče Theddeo, smím jít dnes, s tebou do chrámu?“
„El-miso, já vím, jak tě to tam táhne a chci proto splnit tvé přání! Dnes již necháme práce, protože moje loď odplula do Lissy. Přiveze krásné látky, nádherné tkaniny a hojnost zlatých křišťálů, můj synu, a ty budeš moci vzít nejkrásnější a předložit je O-manovi k výběru.“
„Stále ještě myslím, otče, na ten klenot, který mi nedávno anděl ve snu ukázal. Zářil jako světlo. Byl to překrásný kruh a v něm vzácný kámen. Nikdy nezapomenu na jeho hlas, který pravil:
El-miso, v ohni tvé věrnosti vykováš tento kruh Nejvyššímu a k prvému kameni přidáš druhý!“ A teď mi ten světlý kruh nedá pokoje. Zdá se mi, že již nejsem dítětem. Musím začít s tím kruhem!“
Jeho oči žhnuly, i jeho vlas planul zlatem. Theddeus přitáhl chlapce k sobě a aniž by věděl proč, políbil jej na čelo.
El-misa vsunul svou malou ručku do ruky otcovy. Zevně se zdálo, jako by byl veden. Ve skutečnosti to byl on, jehož planoucí. touhyplná a probuzena vůle dávala směr.
Theddeus byl pln vnitřní radosti, když cítil silné chtění dítěte. S úsměvem dal se vésti k chrámu.
Brzy se dostali ven ze zmatku tržiště. Vzdálenosti nebyly tak velké. Volili cestu, vedoucí pod nesčetným loubím, jichž klenuté, smaragdově jasné paprsky vedly vzhůru do chrámových zahrad.
Stříbrně zelené sluneční světlo tančilo na listech a mezi nimi stříkalo plamenné obrazce na cestu. Vítr tiše hrál v loubí. Jeho tichý sametový šepot byl doplňován bzučením sluncem opilého hmyzu.
„Slyš, otče, tu krásnou hudbu!“ řekl El-misa, naslouchaje.
Tiše našlapoval, jakoby svým spěchem nechtěl způsobiti hřmotu.
„Hle, zde již začíná pobožnost. Je to ztišení přírody a zpěv chvály stromů, který nás vede do stále krásnějších zahrad světla.“
Theddeus jen přikývl. Nedovedl se tak vyjádřiti jako jeho hoch. Když však slyšel slova z jeho dětských úst, oživla v něm, jako by je byl řekl sám.
„Dnes se jen zastavíme u jezera bílé květiny, protože mám veliký spěch,“ pokračoval El-misa dále.
Nemohl jíti kolem jezera bílé květiny, jak říkal lilii, bez zastavení. „V poslední době tu často musím stát a naslouchat. Slýchám tóny tak čistých harmonií, že nemohu vůbec vymyslit slova. A přece, otče, je v nich nějaké slovo, jméno, které se mi zdá, že jsem již znal a zapomněl! Věříš, otče, že taková jména opět procitnou? Věříš, že jsou?“
„Jistě, že jsou, můj synu, víš-li o nich. Jistě si je také uvědomíš, až přijde tvůj čas.“
El-misa již více nehovořil. Rozuměl nebo ho opět zaměstnával onen tón, o němž přemýšlel? Chvíli hleděl do stříbrně jasných, věčně se vlnících vod čistého jezera a viděl až na dno. Lilie na březích jezera skláněly se ve zvonícím znění a jejich drsně sladká vůně laskala chlapce.
„Jak jsou vlídné a přece tak chladné,“ pravil tiše. „Voní tak čistě a chladivě. Tak to jistě voní v zahradách Božích, o nichž Thaïsis zpívavá.“
„A ty rozumíš tomu, co Thaïsis zpívá?“
„Ovšemže, otče, přijímá to přece z těch samých paprsků světla, z nichž ke mně mluví vůně a tóny.“
To bylo příliš vysoké i pro Theddea, přesto, že pocházel z Thyatiry, které byly známy tóny paprsků.
„Jsi přece ještě tak mlád, El-miso! Raduj se z květin a zvířat. Hrej si a nenaslouchej tak hluboko zpěvu milostiplných kněží!“
„Ty by ses hned bál, otče, že tě brzy opustím a odejdu vzhůru do věčných zahrad? Ó ne, neboj se! Já vím, že tu mám práci. Nepůjdu odtud, dokud nesplním to, co mám vykonat!“
Theddeus se stišil a zbledl. Jeho zlatě hnědé oči ztmavěly. Do jindy usměvavých rysů vrylo se zamyšlení hluboké vážnosti. Cítil: zde mu dalo světlo úkol! Měl opatrovati El-misu pro světlo, jako svůj nejvyšší poklad.
Proto se snažil řídit myšlenky chlapcovy pokud možno dětským a přirozeně hmotným směrem. Musel se státi zatížením svého dítěte, jeho kotvou v hutnosti.
Tak se zatím přiblížili k nejvnitřnější zahradě. Zde odložili svou obuv a kráčeli mělkou, proudící vodou. Když z ní vystoupili, stanuli na stupních před prvou třpytící se zlatou branou chrámu. Mlčení bylo v nich, nad nimi i kolem nich, jen jejich duchové se modlili.
Když vstoupili do prvého nádvoří, obklopeného nedohledně dlouhou řadou sloupů, zahalil ducha El-misy světlý obláček. Zdálo se, že nemá ještě poznati to, co bylo již připraveno v jeho usilujícím chtění. Prostý a pln pokory, dítě tak, jako ostatní, stál maličký syn Theddeův před obrovského sloupy. Jejich ohromující velikost, výše a nedohlednost., jakoby na něj tíživě dolehla. Modré světlo proudilo z výšin. Kolem dítěte opět šuměly harmonie sfér. Jeho duše byla cele vyplněná zbožností.
Když přešli sloupořadí a ocitli se před druhou branou, zmocnila se chlapce veliká radost.
„Nyní jdeme k O-manovi !“
Byl to nejvyšší kněz, kterého miloval jako svého otce. Široké, chrámové schodiště vedlo vzhůru. Po obou stranách zvedaly se opět třpytivě bílé, světlé zdi. Tento kruh chrámových budov, poskytoval obydlí kněžím. Vlevo vedla sloupová síň do pokojů O-manových. Sotva otec se synem vkročili do síně, vyšli jim vstříc bíle odění žáci. S hlubokou úklonou hlav a zkříženýma rukama zůstali stát. Mlčky prošli návštěvníci jejich řadami. Pak vešli všichni do velké hally, jejíž půda se třpytila jako smaragdová. Sloupy, stojící v kruhu svítily touže zelení. Střechou linulo se dolů tekoucí světlo.
El-misa stál v údivu. Dosud nesměl vkročiti do chrámu. Nikdy si nepředstavoval, že může spatřit takovou nádheru. Všechno bylo prosté a velice krásné. El-misu napadlo: jak vznešený jest ten, který tolik obdarovává své tvory, že mohou takovou krásu vytvořiti!
Jeho velké dětské oči se mlčenlivě rozhlížely kolem sebe. Naslouchal v sobě a cítil, jak v něm šumí pocit nového štěstí.
V pozadí stál bohatě zdobený, zlatě kamený stolec, průhledný jako topas, na kterém O-man sedával při zasedání rady a při výkonu královského úřadu.
Za stolcem byl napjat třpytně hedvábný koberec, vázaný prsty nejčistší omilostěné ženy. Představoval stvoření říše Thyatiry. Hojnost barev a poddajnost nitek, téměř nedosažitelných v hutnějších druzích stvoření, poskytovaly zde výběr toho nejkrásnějšího. Byla to práce Naemis, první služebnice a přítelkyně Thaïsis, která v chrámové službě stála po jejím boku.
I ona patřila k vyvoleným ženám a byla omilostněna zachycovati obrazy, které Thaïsis viděla a popisovala je ve světlých, lehkých tkaninách. Tak jako Chrisotis, první zpěvačka chrámu, dovedla je znovu podati v tónech. Její zachvívající se duše nacházela tóny, které hrdlem zpěvavého ptáčka opakovala.
Zněly čistě, světle, jasně jako stříbrné zvonky. Při tom tiše rozechvívaly a letěly do daleka, aby tam zanesly zázračné působení svatých proudů.
Koberec žhnul tak jasným světlem, že El-misa byl úplně oslněn. Dlouho stál mlčky, s široce otevřenýma očima, v nichž se odráželo světlo zářivého prožití jeho malé duše. Byl hluboce pohnut. Zbledl, jeho oči ztemněly a rty byly téměř bez krve.
„El-miso,“ volal naň otec tiše, chtěje ho chrániti a napomenouti. Dobře zpozoroval, co se v dítěti děje. „Nemusíš se tolik zaposlouchat do hlasů těchto barev. Dívej se na všechno ostatní. Co je tu krásy kolem tebe! Čekáš přece na O-mana!“
El-misa z vrozené zdvořilosti se zamlčel, aniž by otci řekl, že nyní již prožil dosti, když uviděl koberec. Chtěl býti sám. Vše se v něm bouřilo. Jeho cit byl tak bdělý, že El-misa viděl celou tvůrčí mohutnost tohoto obrazu Thyatiry.
Chtěl říci:
„To znám! Tak to bylo! Byl jsem při tom!“
Současně se však zalekl:
„Já, já, El-misa, syn Theddeův? Jsem přece ještě chlapec! Kde pak jsem byl, když světlo tvořilo Thyatiru?“
Dítě bylo plné hledání, naslouchání, usilování.
„Já, El-misa, syn kupce Theddea?“
Malé chvějící se ruce přejely dolů po šatech. Byly hebké, hedvábné a jemné lemůvky blýskaly se jak krůpěje rosy na dlouhé šňůře. Kdykoliv šel do chrámových zahrad byl vždy oděn v stříbrně jasné a slunečně žluté barvy.
„To je barva světla! Zvoní nejčistěji v chórech Božské harmonie v hmotě.“
Tak vysvětloval otci, proč rád nosí žlutou barvu.
Proč ne bílou?“
„Bílou ještě nesmím nosit, jinak bych byl příliš lehký!“
Tak zázračně prosté odpovědi dával El-misa. Vždy v nich bylo vědění, kterému rozuměli jen O-man a Thaïsis.
Zatím co hoch mlčky prožíval, kněz tiše vstoupil.
Postavil se u svého křesla. Teprve tam jej hoch zpozoroval. Rychle se uklonil a po malém dětském obličeji přeletěl rys vážné úcty. O-man však nesedl na své křeslo. Neslyšnými, ale pevnými kroky přistoupil k chlapci a vzal jeho hlavu do dlaní.
Ohnul malou skloněnou hlavu zpět, takže se dítě muselo dívat jemu do očí.
„Ejhle, zářivá ratolest z Patmu je zde! Buď mi vítán El-miso!“ A El-misa, dítě, odpovídá hlasem svého ducha:
„Pozdravuji Tě, Jene!“
Bylo to světelné zaslíbení, vedení ze Světla, že se tito dva stvoření setkali. Zralý muž, blížící se věku starců a dítě, hoch El-misa, který musel býti vychován k světlé činnosti ve hmotě!
Theddeus mlčky vyslechl neobvyklý pozdrav. Zvlaštní, až podivné způsoby hocha ho nijak nepřekvapovaly. Dojala ho však srdečnost knězova, tak přirozená, jako modlitba.
„Pane, Tvůj pozdrav je požehnáním pro El-misu.“ To bylo vše co mohl říci.
„Brzy bude El-misa zůstávat v těchto síních, Theddee, protože sem patří,“ odpověděl O-man dobrotivě. „Doufám, že ho svěříš mé osobní ochraně. Může tě kdykoliv navštěvovati, protože se také ve tvém domě bude učiti, aby dobře rozuměl úřadu svého otce.
Jeho duchovní cestu chci však řídit já sám, protože je mi duchovně svěřen. Přišel v pravou chvíli, když se naše cesty zkřížily.“
Bylo tu, jakoby dvě světelná jádra usilovala k sobě, když se oba vysocí duchové ve hmotě setkali. Dítě a stařec.
Oba byli touto událostí hluboce dojati. Bylo to zvláštní prožití, jehož moc nelze srovnati s pozemskými věcmi. Oba to cítili. Muž, jako kněz a mudrc, vědomě, protože znal tuto hodinu a vědomě ji naplnil. Dítě cítilo sice nevědomě, ale neméně silně, že se s ním něco stalo, co zasahuje hluboko do souvislosti jeho prapůvodu. Jeho příští slova zněla:
„Je mi, jako bych už nebyl sám na světě!
Zamyšleně díval se Theddeus na své dílo. Zdálo se mu, jako by je opět vracel Pánu, který mu je dal ve své milosti k radosti. Vzpomínal své ženy, kterou ztratil, a na chvíli, kdy mu sama Thaïsis vložila toto dítě do rukou.
Thaïsis při tom pravila:
„Podle vůle Boží jsi ho zplodil, podle svaté vůle Boží byl přijat. Podle zákona čistoty ho Lydia zrodila a tím splnila své určení. Chraň jeho pozemské tělo a ostříhej vývoje jeho duše, až se jeho duch probudí! Pak bude skončeno i tvé poslání podle vůle věčné moudrosti.“
Theddeus věděl, že v jeho synu žije vznešený duch a dával mu vše, čeho potřeboval ke svému tělesnému i duševnímu rozvití. Pilné a bystré způsoby chlapcovy mu vycházely ve všem vstříc, takže z něj měl jen radost a nikdy nepociťoval námahy.
Později El-misa nikdy nemluvíval o své matce. Ctil ji jako tu, která mu dala život a jak to vyplývalo z výchovy dětí. Necítil však k ní bytostných sklonů.
Netoužil také po něžnostech. Jestliže se někdy přitulil k otci, byl to více výraz duchovního cítění, převeliké radosti nebo vděčnosti k Pánu. Také, když měl přání po duchovním prožití, ovládlo ho citové dojetí. Tu se přivinul k otci, ale zcela čistým radostným způsobem, aniž by v tom byly nějaké pocity.
„To dítě jest jako květ nebo jako krásný drahokam,“ říkal si Theddeus. El-misa měl opravdu velké štěstí, že mu otec tak dobře rozuměl.
Proto také rozuměl nyní jeho radosti a mohl bez osobní bolesti chápat štěstí dítěte. Pán dal mu milost, že směl spoluprožívati, protože se úplně dovedl vzdáti sebe sama. Aniž by Theddeus znal celou velikost této události, prožíval spojení těchto vznešených duchů ve hmotě jako radost nadpozemského druhu a tím byl také povznešen v duchu.
„Jak jsi krásný, O-mane,“ řekl El-misa, dívaje se pln obdivu na nejvyššího kněze. „Vypadáš jako anděl!“
„Což jsi už viděl nějakého anděla, El-miso?“
„Ovšem, vždyť mi přece uložil můj úkol.“
„Tys slyšel, můj synu a Thaïsis ti ukáže cestu. Půjdeš do školy zasvěcených, abys jednou byl dosazen nad mnohými. Theddee, dej nám dítě do naší ochrany!“
A Theddeus odpověděl:
„Patří Pánu! Děj se s ním podle jeho svaté vůle!“
V nitru El-misy vyšlehl oheň radosti a on ve štěstí políbil otcovu ruku.
„Nuže, dnes jdi ještě domů a připrav se k nastoupení do školy! Brzy tě zavedu k Thaïsis.“
Nejvyšší kněz opět odešel. Zdálo se, jakoby se najednou neviditelně ztratil. Před očima ducha El-misova však stála jasná a světlá postava ducha a plameny jejich stejnorodosti šlehaly radostí.
Toto setkání s O-manem znamenalo pro El-misu duchovní událost velkého významu. Byl tím postaven na svou vlastní půdu, z níž se měl nyní rozvinouti jeho vývoj.
Lidé jeho okolí věděli o tomto velkém prožití tak málo, jako nic. Zevně zůstalo dítě téměř nezměněno. Celé okolí bylo stejně zvyklé na jeho tichou, zamyšlenou bytost, než aby jim byla nějak nápadná.
Moudří učitelé pod vedením O-manovým začali vyučovati. El-misa se horlivě oddal studiu. Byly to jen začáteční stupně k pozdějšímu vědění zcela jiného druhu, než jsou školy v dobách nadvlády rozumu v hutnějších částech stvoření.
V prvé radě usilovaly o lidský vývoj hmotně nádoby. Musel se stát nástrojem, na kterém by mohly hráti jemnější, vyšší síly stvoření.
Protože nejvnitřnější jádro člověka ještě nebylo zkřiveno, stačilo jen vzbuditi a posíliti schopnosti, v něm dřímající. K tomu patřilo, jako základní prvek, vypěstování tělesné zdatnosti.
Tato cvičení byla částí bohoslužebných úkonů, jako vůbec všechna činnost, a byla také proniknuta tímto věděním. Dechová cvičení, která byla spojena s výchovou k tělesné zdatnosti, byla současně otevíráním se k modlitbě.
Tyto cvičné hodiny bývaly vždy ráno a večer a směly se konati jen ve stavu naprostého vnitřního klidu. Byl-li některý z žáků nějakou chybou nebo bolestí duše sevřen, nesměl se těchto hodin zúčastniti.
1 Míní se slunce, které jako planety krouží kolem ještě většího slunce.