Mládež od Charlotty von Troeltsch
„Století dítěte“ stále ještě nedospělo ku konci!
Po právech, jež bývají tak často hájena, nastupují také povinnosti.
„Povinnosti máme všichni,“ praví starší a staří. Je to spravedlivé, že se o tom energicky mluví v přítomnosti mládeže, té mládeže, která si zvykla, pohlížeti na život jako na celou řadu výhod pro její postup.
Avšak tato radost brzy se rozplyne, když starší slyší, v čem tkví požadavky k mládeži.
„Kde zůstáváme my, rodiče? Kde zůstal domov?“
Rodiče cítí se zkráceni vůči svým dětem, které mají již docela jako dospělí svou každodenní pravidelnou práci, plně vyplněný den školou, úkoly, sportem a j.
Děti mají rodičovský dům za nutné ubytování a výživu a čím více projevuje otec a matka nespokojenost s přítomným stavem, tím méně cítí se mladí lidé doma, tím důležitějšími si sami sobě připadají.
„Což se nedá naprosto nic dělat, aby se nám děti tak neodcizovaly?“ táží se rodiče s povzdechem. „Jsou to přece naše děti, o něž se musíme starati, často i nad své poměry! Což nemají mladí lidé povinností vůči nám?“
Zajisté, že mají povinnosti! Je na vás, rodičích, abyste je přivedli k tomuto poznání, nikoli nářkem a kázáním, nýbrž životem.
Buďte jim příkladem ve svém vlastním životě! Nechte je mlčky procítit, jak se vy sami chováte mezi sebou, k služebnictvu, ke spoluobčanům. Musí přijít k poznání, že není výkonu, který by nebyl kryt výkonem, že se to nevyplácí, je-li jedna strana stále přijímající na úkor druhé.
Vytvořte dětem slunné dětství, domov prohřátý mírem, avšak učte je tomu, aby usilovaly samy o svůj podíl na tomto slunci, aby nahlédly, že mohou samy a musí přispívat k tomuto míru.
Děti pomáhají tak rády! Již napodobovací pud, v nich dřímající, nutí je k tomu, aby s radostí využily každé příležitosti dělat vše tak jako dospělí. Musí se cítit býti důležitými, je-li jim něco uloženo, co smějí provésti samostatně a zodpovědně. Proč se však využije této vlastnosti tak málo v domácnostech?
Protože matku zdržuje nepohodlí, aby stále znovu a znovu ukazovala dítěti vyžadované hmaty, aby nad jeho počínáním bděla. Domnívá se, že to půjde rychleji a lépe, udělá-li sama menší práci. Je to rychlejší, ale dítěti to škodí. Přisvojí si názor matčin a ve věku dospělejším vzepře se proti povinnostem, které mu mají býti náhle uloženy.
Proti tomu není obrany. Stát a škola uplatňují svá práva, kladou požadavky na dorůstající mládež. Avšak tam, kde od počátku bylo v dítěti pěstováno vědomí, že musí býti činnou složkou rodiny, aby v pravdě k ní náleželo, tam bude samozřejmě a s radostí plniti své malé, stále vzrůstající úkoly v domě.
„Ano, jen kdyby nebylo vlivu spolužáků jinak vychovaných!“ bude mnohý odporovati.
Připusťme, že tento vliv může býti často velmi silný. Škodlivě může však působiti jen tehdy, neposkytuje-li rodičovský dům nutnou protiváhu.
K tomu patří především nutný požadavek, aby se rodiče nestavěli na jinou úroveň jako děti, aby je nepoučovali školometsky nebo neshlíželi k nim shora dolů, nýbrž aby žili s nimi! Musí proniknout do dětského myšlení a cítění, musí se snažit pochopit každé hnutí probouzející se duše.
Tak mnohá matka lehkomyslně ztratí navždy důvěru dítěte tím, že s opovržením zamítne hru, která se zrodila z dětské radosti, nebo že vypravuje v přítomnosti dítěte jiným osobám se smíchem o některém nesprávném výroku dítěte.
Matko, staneš-li se společnicí ve hře svého malého děcka, budeš přítelkyní velkého, aniž musíš být úzkostlivá o důvěru svého dítěte.
Jsou-li otec nebo matka přáteli svých synů a dcer, tím pak účinně působí proti našeptávání jiných lidí a pomáhají dítěti dostati se přes úskalí, jimž se nelze vyhnouti.
K tomuto přátelství rodičů a dětí náleží především sebevýchova rodičů! Přítel musí býti vzorem! Není možné, aby dítě mohlo v pravdě vzhlížeti vzhůru k rodičům, kteří jednají proti tomu, co je dítěti vštěpováno jako dobré a správné.
Nikdy jste se, rodiče, nad tím nezamyslili, že čtvrte přikázání neobrací se jen k dětem? „Ctěte otce a matku“ - - - to platí vám především! Máte býti takovými, abyste dělali čest svému povolání, danému vám od Boha. Vaše chování před dětmi má býti důstojné a hodné úcty!
Jedno z nejtěžších utrpení, které může člověka zasáhnouti padá na ramena dítěte, když pozná, že otec nebo matka přestupují přikázání Boží!
Ale k tomuto nejtěžšímu utrpení přistupuje také bolest dítěte, užívá-li matka vytáček, výmluv, kleje-li otec. Zanechává to dokonce i osten v duši dítěte, vidí-li, že chování otcovo u stolu nedosahuje té výše, jíž se jako dobrého chování na dítěti samém vyžaduje.
Jak často zardí se dítě nad jednáním nebo řečí svých rodičů. A tato červeň studu, která by měla polévat tváře rodičů, jednajících nesprávně, uvolňuje pouto mezi rodiči a dětmi, mezi domovem a mládeží.
Chcete-li „něco míti ze svých dětí,“ vy rodiče, pak bojujte o ně nikoli s nimi ani se školou nebo státem, nýbrž se sebou samými a svými chybami, se svou pohodlností!