Půda pravého přátelství

 

Lucien Siffrid

 

Kolika jen lidí se zmocní veliká hořkost, když uslyší slovo přátelství? Kolik krušných zkušeností, těžkých zklamání, kolik nepřátelství, potupy a trápení je připisováno na jeho vrub? Kolik jen šlechetných duší jím už bylo poraněno na nejcitlivějším místě, ano i zlomeno?

Zklamáni, oslabeni, utrápeni a roztrpčeni odmítají takoví lidé všechno, co s přátelstvím a důvěrou souvisí. Buď se k těmto svým zkušenostem s nesmírným důrazem stále vracejí a stáhnou se zpět, nebo se dají unášet proudy, v jejichž ohlušujícím víru hledají účinné zapomnění.

A přece mají tito lidé v sobě touhu po pravém přátelství. Právě v jejich pochybnostech, v jejich nedůvěře, v jejich posměchu či v jejich naprostém popírání tkví důkaz možného přátelství. Neboť v odmítání, v tom, že už o přátelství nechtějí nic vědět, spočívá neuhasitelné toužebné přání dokázat pochybnosti rozptýlit, nedůvěru odstranit, posměch potlačit a zanechat popírání.

Ale protože základní podmínkou umožňující pravé přátelství je jen úplná změna jejich dosavadního životního postoje, vyplývá z toho pro popírače fakt, že žádné přátelství už nemůže existovat.

Právě v tom tkví nepřekonatelná obtíž! Ta spočívá v hlubokém rozporu, který způsobily zhoubné následky nesprávného myšlení. Pochybovači a popírači vyžadují totiž vždy od bližního, aby se změnil on, aby vlivem jeho nápravy mohli uvěřit ve štěstí a v přátelství a nechali se jím přesvědčit. Přemýšlejí však nesprávně, postupují proti zákonu stvoření. Vždyť žádný člověk nemůže druhého člověka opravdu přesvědčit, protože k přesvědčení může dojít jen v prožití vlivem vlastního přísného zvažování a zkoumání.

Jen vlastní prožití vede k přesvědčení!

Proto nechť člověk vyžaduje v první řadě všechno sám od sebe, dříve než bude očekávat něco od druhých. Žel, často je to právě naopak.

Člověk zklamaný přátelstvím setrvává u nabytého přesvědčení, které považuje za naprosto správné, protože to vyplývá z jeho vlastního stanoviska. Tvrdošíjně tedy na něm trvá a vyžaduje od bližního, aby se pohnul on! V tom tkví znehodnocení!

Kdo však od bližního nepožaduje nic a naopak všechno vyžaduje od sebe, ten působí v zákoně lásky tohoto stvoření, má porozumění pro nesprávně stojícího člověka, protože sám prošel tvrdou cestou sebepoznání, a proto také zná zápasy, které každý Pravdu hledající má vybojovat sám se sebou.

Spirálově vzestupná cesta sebepoznání vede od prožití k přesvědčení, od přesvědčení k prožití a vine se až do strmé výše. Při každém nabytém přesvědčení však existuje velké nebezpečí, že člověk ustrne na novém poznatku, což se stává mnoha lidem, kteří se pak svým přešlapováním na místě všemu uzavírají nebo se vrhají, hledajíce ohlušení, do víru temnějších proudů. Tímto přešlapováním na místě zůstanou zpět, protože všechen plodný a přirozený pohyb ducha pozemského člověka spěje zákonitě vpřed a vzhůru.

Spirálově vzestupná cesta je srovnatelná se spirálovitě ubíhající drážkou gramofonové desky, na kterou byl nahrán ten nejkrásnější nápěv. A ten zazní pomocí jehly, která se pohybuje v pravidelně ubíhajících spirálovitých drážkách. U člověka dochází k uplatnění a k rozvoji v něm spočívajících schopností vlivem procitnutí ducha, což se stane prostřednictvím dojmů zvenčí. Úlohu gramofonové jehly pak přebírá osud.

Tak jako zazní nápěv gramofonové desky, jen když se jehla pohybuje v normální spirálovité drážce, tak může lidský duch rozvinout správně své schopnosti pouze tehdy, když svým pohybem sleduje určenou dráhu ve stvoření. Jinak se bude obojí pohybovat jen v první prohlubující se náběhové drážce. U gramofonu to způsobuje nepříjemný šum, u člověka to vyvolává soustavné obviňování osudu.

Tento obraz přibližně znázorňuje nebezpečí setrvání na dosaženém přesvědčení, když si ještě živě představíme, že každý nanovo ukončovaný kruh spirály vyústí do téže prohlubující se rýhy, což se opakuje.

Přitom je zapotřebí vlastního silného odhodlání k tomu, aby člověk nejen čelil svodům pohodlné setrvačnosti, nýbrž aby spěl trvale vzestupným spirálovitým pohybem k dalšímu cíli. Nepříjemný šum, vydávaný deskou je srovnatelný s neustálým požadováním, aby se změnil a napravil vždy jen ten druhý!

Je to právě toto přešlapování na místě, které vehnalo lidstvo do propasti. U jednotlivého lidského ducha počínaje, přes manželství, rodinu, spolky, společnost, strany, náboženství, národnosti a národy až po světové názory se mnohé odvíjí naprázdno jako důsledek tohoto neustále se opakujícího omílání, praktikovaného pozemsky omezeným rozumem. A tím je i to dobré často strženo s sebou.

Pouze hluboké prožívání, život v Pánově Slovu, vede od stupně ke stupni, od přesvědčení k přesvědčení a vyúsťuje ve stále úplnější poznání. A když se to pak ještě děje ze svobodné vůle, tu má člověk kolem sebe ráj již na zemi. Žije v poznání a tím v nevídané harmonii.

Příkladů o přešlapování na místě podává denní život víc než dost. Nejenže podvedený přítel napadá nevěrníka, nejenže jedna strana bojuje tvrdě a nevybíravě s druhou, ale i náboženská hnutí se v nesnášenlivosti a nevraživosti neštítí vzájemně se potírat.

Tato skutečnost ukazuje, že lidé nejsou schopni ubírat se na základě svého svobodného rozhodnutí a s jásotem v srdci určenou cestou stvořením, která vede ke Světlu, cestou, jíž přece jít musí, pokud se nechtějí ztratit v temnu, a proto se při každé svéhlavě zvolené cestě uplatňují zpětně působící, moudré a spravedlivé zákony stvoření v tak zvaném osudu formou tvrdého prožívání, přesně ve smyslu slov: "Co člověk zasévá, to musí sklidit!" Takové prožívání přinutí člověka, aby v největší beznaději naslouchal hlasu, který k němu promlouvá z každičké denní události s pronikavou jasností a tím mu ukazuje cestu ke Světlu.

My však nedbáme o tento hlas, který se snaží nás přimět k vyššímu poznání zákonů stvoření. Následkem toho snadno sejdeme vlivem pozemské domýšlivosti rozumu z nové cesty do houštiny sobeckých, omezených životních názorů.

Jen přesvědčující znalost zákonů působících ve stvoření skýtá hotovou půdu, na níž se může dařit opravdu prospěšnému pravému přátelství.

Potom může každý vkročit na cestu k Pravdě bez oklik, kdy a kde jen chce! Hledá-li ji poctivě a žije-li v jejím světle, nepotřebuje k tomu pak už ani přátel, protože stojí v Pravdě sám. Vyzařuje lásku a tím se sám dává. Toto dávání sebe sama není ničím jiným, než zřeknutím se sama sebe, oproštěním se od sebe, znamená to tedy být nesobeckým.

Toto pro člověka nejcennější se netýká těla, nýbrž jenom ducha, a je skutečným žitím, které všechno rozněcuje, oživuje!

Mnohem lehčí je obětovat hrdlo pro nějakou věc! Člověk se může stát fanatikem z přesvědčení! Nezřídka si dokonce jako konečný důsledek svého přesvědčení vezme i život. Přitom se však nemusí zbavovat chyb ani slabostí. Hájí určitou věc takový, jakým je. Cítí se s touto věcí zajedno, takový, jaký je. Ale to je něco úplně jiného, než být skutečně nesobeckým. Být nesobeckým předpokládá bezpodmínečnou čistotu myšlenek, pravou pokoru srdce, naprosté přesvědčení o spravedlnosti všemoudrého Stvořitele, předpokládá to vše, co vyžaduje dosažení nejvyšší hybnosti ducha, jakož i tvrdého sebepřemáhání.

Ale to samo o sobě přináší skutečné štěstí!

Všechny ostatní cesty jsou zacházkami, jsou krušnými cestami, z nichž musíme nejprve sami s největším úsilím odstranit překážky, které jsme na ně neznalostí živoucích zákonů Božích lehkomyslně a svévolně nakupili.

A ti, kteří vysílení, zbědovaní, sami sebe litující zůstanou ležet na cestě, uzavírají se každé pomocí shůry. Uzavřou se jakékoli možnosti záchrany, protože pod neustálými následky ran osudu myslí jen na sebe, hloubají nad sebou, a proto se už nedokáží stát nesobeckými.

Avšak vytvořil-li v sobě člověk pomocí znalostí Božích zákonů ve stvoření správnou půdu, může na ní vzniknout nejen pravé přátelství, nýbrž i on sám se stane použitelným kamenem k výstavbě celého stvoření. Vyplní tím své určení, které spočívá v milosti smět být.

Všechno, co vzniklo z ruky Stvořitele, se mu potom stane přítelem. S bdělým duchem stojí vědomě v divuplném díle Božím!

Takto očištění lidé se potom podobají obrovskému svazku zářících paprsků, který s jásotem a díkem plane vzhůru k nohám Božího trůnu a který ve zvratném působení daruje ze zdroje Světla každému jednotlivci sílu, pomoc i poznání.

Protože všechny paprsky, spějíce ke vznešenému cíli, vysílají do všehomíra jen čisté myšlenky, nikdo už nemá čas ani důvod zabývat se, jako dosud, svým sousedem. Také on vytváří se všemi rovnoběžný, ke Světlu směřující paprsek v rámci celého zářícího svazku. Každý je plně zaměstnán prací na svém vlastním vývoji a právě v tom spočívá pro bližního veliká láska a tím i pravé přátelství.

Každý dává sebe, každý vyzařuje milující život a tím povzbuzuje slabší duše, aby činily totéž, co on. A když všichni lidští duchové v tomto svazku zářících paprsků touží po tom společném, po Pravdě v Bohu, pak také musí být pravými přáteli. Potom už není třeba jít postranním směrem bolestivou oklikou spoléhání na druhé lidi.

Může pak být něco krásnějšího, něco blaživějšího nežli vědění, že každý z nás má v sobě klíč, který otevírá říši míru, věčného přátelství a blaženosti? Že každý jednotlivec ho smí použít, ba ano, má ho použít?

A když z tohoto mám necháme vyvstat ono chci, abychom nemuseli být ranami osudu donuceni k nezbytnému musím nebo být zničeni, potom stojíme ve vůli Boží a Pán nás nechá prožívat zázraky svého stvoření.

Smíme, můžeme a chceme spoléhat konečně sami na sebe, nezávisle na našem bližním. A největší triumf člověka nad sebou samým přitom spočívá v uskutečňování věty:

"Chci být čistým!"

Pomoc je vložena už do této myšlenky. Ona sama již s sebou první pomoc přináší!