Zázraky

 

Marie Halseband

Mladá žena seděla v útulné elegantní místnosti, měla ji velmi ráda a snesla sem vše, co ji těšilo. V objemném holandském skleníku stály mezi franckými zlatými tolary porcelánové figurky, vzpomínka na dětská a dívčí léta, vedle půvabného starého domácího nářadí, které sama nashromáždila. V rohu stál milovaný klavír a na policích kolem místnosti byly uloženy knihy. Mezi nimi byla i některá vzácná první vydání a mladá žena tam měla i své oblíbené knihy, které občas brala do rukou a hladila je.

Dnes nevěnovala ani jeden pohled svému okolí. Dívala se s radostí majitele na hromadu knih, které vybalila. Právě prolistovala almanach z roku 1785 a těšila se na čtení o rodině Chodowiecků, nyní sáhla po staré bibli, vázané v bílé vepřovici a ozdobené skvostným stříbrným uzávěrem.

Otevřela ji. Hle, dřevoryty! Mladá žena si je se zájmem prohlédla a listovala dále. V té velké knize bylo několik záložek, na nichž byly stříbrem vyšité veršíky. V Novém zákoně ležely krásné staré zlaté stuhy.

Mladá žena musela myslet na osamělou příbuznou, původní majitelku těchto knih, jež jí je odkázala. Stará dáma byla pozoruhodná, žila v ústraní a vzdálena i svým blízkým příbuzným, jen zřídka přijímala návštěvy a rodina ji považovala za beznadějně lakotnou a podivínskou, neboť nikdy nedávala nikomu dary.

Tím úžasnější pak bylo, že každý z rodiny po její smrti dostal odkazem to, co si přál, jakoby své příbuzné vídala denně, pozorovala je a znala jejich záliby. A ještě zvláštnější bylo, že za její rakví šlo mnoho, mnoho chudých lidí a ti byli více zarmouceni než vlastní příbuzní.

Stará paní byla nekonečně dobročinná. Nyní, když již bylo pozdě, jevila se rodině zcela jinak a mnohý z obdarovaných opravdově litoval, že se staré dámě za jejího života více nevěnoval.

Také Gertu, onu mladou ženu to tísnilo, když prohlížela bibli a jedinečné záložky.

„Jak málo ví jeden člověk o druhém,“ pomyslela si smutně. Neměla jsem ani potuchy o duši té staré ženy!“

„A ona - ona nám všem dala, po čem naše srdce toužilo. Znala nás lépe, přestože nás tak zřídka viděla. – Ale co to?“

Mezi stránkami bible ležel arch papíru. Gerta jej zvědavě otevřela a četla:

„Má neteři Gertrudo! Vidím tě sedět obklopenou knihami a těšit se jimi. Vím, že je čteš a bude to od tvého dětství poprvé, co se zase podíváš do bible. Na záložkách můžeš vidět, jak mi byla milá, ne pro krásný obal, ale pro její obsah. Mám k tobě, dítě moje, prosbu: přečti si alespoň tuto jednu stránku bible, u které jsi našla můj dopis a vzpomeň si při tom na naši poslední rozmluvu.“

Žádný podpis. Gerta položila list vedle sebe a dívala se na knihu. Četla: „Vzkříšení dcery Jairovy.“

Ach, to chtěla ta stará paní! Pojednou si Gerta vzpomněla na onu rozmluvu. Jak je tomu již dlouho! Správně, téměř dva roky. Na svatbě bratra. K překvapení všech stará dáma přijala pozvání a přišla ve staromódních drahých šatech, přes ramena měla přehozený krajkový šál, který sám představoval malé jmění.

Po jídle k sobě zavolala Gertu a povídala si s ní. Při tom padlo slovo „zázrak“ a stará dáma citovala s úsměvem Goetha a jeho „Školní moudrost“.

„Chtěla bych vědět, jak je to se zázraky,“ řekla mladá žena, „nemohu jim věřit.“

„Jak to myslíš?“ ptala se stará dáma. „Vzpomeň si na Ježíšovy zázraky!“

„Ale této, to jsou jistě falešné a znetvořené zprávy, které jsou v bibli. Snad Ježíš jednou probudil zdánlivě mrtvého a tak získal slávu. Jeho učedníci později také něco přibájili, aby jeho osobu oslavili!“

Stará dáma se pozorně dívala do rozhorlením zrůžovělého Gertina obličeje.

„Tak ty nevěříš, že Ježíš byl Boží Syn?“

„Ne, nemohu tomu věřit. Byl to člověk jako jiní. Kdyby byl Synem Božím, který může způsobit zázraky, pak přece nemusel zemřít tak bolestiplnou smrtí na kříži! A to, že byl po smrti ještě viděn na zemi, je jistě jen blouznivý nápad jeho učedníků.“

Gerta se nyní zase přesně upamatovala na ten rozhovor. Viděla, jak stará dáma energicky potřásla hlavou jakoby seděla naproti ní  a slyšela, jak odpovídá:

„Všechno špatně. Ale nemohu ti to ještě vyvrátit, musím se dřív sama učit. Budeme o tom ještě jednou mluvit!“

„Chce to ještě nyní, po smrti?“ pomyslila si mladá žena. „Dobře, ať je po jejím.“

Gerta začala číst. Jednoduché vyprávění v Lutherově jadrné řeči ji proti její vůli upoutalo. Písmena ožila. Před jejími zraky se formovaly obrazy – viděla a žasla.

„Jdeme po svaté půdě,“ řekl silný hlas vedle ní. Gerta šla vedle štíhlého opáleného muže úzkými uličkami podél vysokých tmavých domů. Bylo sálavé horko a jejich nohy v řemínkových sandálech byly šedivé prachem po dlouhé cestě.

„Jdeme k Jairovi,“ řekl jí průvodce. „Pán tam přijde.“

A už stáli ve světnici. Na marách ležela mrtvá dívenka a jiná, její úplná dvojnice, jen mnohem průsvitnější, jemnější, pěknější a něžnější, seděla vedle ní. Široká, růžově stříbrná šňůra vedla od jedné ke druhé a spojovala obě postavy v místech sluneční pleteně.

„Ustup, Pán jest nablízku,“ volal ke Gertě průvodce a táhl ji odtud. Zdálo se, jakoby světnice byla beze stěn, tak vzdáleni nyní byli. Tu uviděli vstoupit Ježíše. Gerta cítila, jak ji neznámá síla nutí pokleknout. Také její průvodce a průsvitná dívenka poklekli. Proud světla se řinul dovnitř a v něm stála svatá postava Syna Božího. Žehnaje naklonil se nad mrtvou, kterou v té chvíli obklopilo světlo a podal pak pokorně klečící dvojnici ruku. A tu ta průsvitná živá dívenka se smekla podél spojovací šňůry a zmizela v těle mrtvé. A hle, zlehounka se začala vracet krev do tváří dosud mrtvého tílka a dítě začalo ožívat, až otevřelo oči. Ježíš otevřel dveře. Rodiče vešli dovnitř, padli Spasiteli k nohám a zaraženě děkovali.

„Děkujte mému Otci v nebesích!“ řekl Syn Boží a jeho hlas vnikl Gertě hluboko do srdce.

„Spojení mezi mrtvým tělem a jemným obalem duše ještě nebylo uvolněno,“ vysvětloval průvodce, když zůstali sami, „proto mohl Pán zavolat duši zpět.“

„Takže to byl přirozený postup?“ tázala se dojatá žena.

„Samozřejmě, ale děj byl skutečným zázrakem, protože nikdo jiný než Syn Boží by neměl tu sílu a čistotu, aby mohl vrátit duši zpět. Vždyť i on může působit jen v zákonech Božích, neboť vůle Pána je neochvějná. Kdyby byla spojovací šňůra uvolněná, byla by dívenka zůstala mrtvá.“

„Ale říká se přece, že u Boha není nic nemožného,“ řekla Gerta užasle.

„Jistě, ale my lidé jsme tomu špatně porozuměli. To znamená, že u Boha všechny věci mají svůj zákonitý, spravedlivý průběh, takže u něj není žádné možnosti, ale také nic proti jeho zákonům. Mám ti ukázat ještě jiný obraz?“

„Obraz?“ žasla Gerta.

„Samozřejmě, jsou to obrazy z tvé minulosti a probouzejí se s mou pomocí.“

Nyní stáli mezi množstvím lidí. Kolem byli chromí a nemocní a všichni se toužebně dívali na Ježíše, který přicházel ulicí. Prosby a úpěnlivé nářky zesílily. Ubožáci se k němu natahovali.

Ježíš přiložil jednomu z ubožáků ruku k rameni, přesně do míst, kde byla ošklivě zhnisaná rána. Jak ruka Ježíšova spočívala nad ránou, proudila z ní síla Světla a působením této síly se rána zavřela a byla vyléčena. Uzdravený klesl rozechvěn na zem před Boží silou.

Okolostojící jásali a modlili se, tlačili se blíž a prosili. A Ježíš uzdravoval. Gerta viděla, jak ti, kteří byli žehnáni jeho svatýma rukama, se měnili v planoucí pochodně. Viděla, jak Boží Světlo v nich spálilo všechno špatné a nemocné a obnovovalo jejich těla i duše.

Přitáhli také křičícího člověka, který byl pod vlivem démona. Na jeho krku visela strašlivá bytost, napůl člověk, napůl zvíře, jež se dívala zlobným pohledem na Ježíše a pak se ještě pevněji drápala na svou oběť a začala se chvět. Když Ježíš přistoupil blíž, byl řev téměř nesnesitelný. Démon se komíhal na zádech postiženého, jako by se chtěl ukrýt. Bylo vidět jen jeho drápovité ruce, které se držely lidského krku.

Ježíš pozvedl ruce. Tělo postiženého bylo zmítáno sem a tam běsnícím démonem. Ale kdo by mohl odolat síle Světla Božího Syna? Záříc, proudilo dolů na svíjejícího se člověka. Démon se zmenšoval, stal se beztvarou masou a pak zmizel před čistotou Boží síly. Na zemi ale ležel člověk, kterému byl nově darován život a díval se zjasnělým zrakem vzhůru ke Spasiteli.

Než se mohla mladá žena vzpamatovat z otřesného zážitku, krajina se změnila. Obklopovaly ji temné, hrozící, sírově žluté, bouřkové mraky. Celá příroda se jevila přímo děsivě, vzduch byl tak těžký, že nebylo možno popadnout dech.

Stáli na Golgotě. Proti temnému horizontu se zřetelně rýsovaly tři kříže. Bylo slyšet sténání ukřižovaných.

Gerta zavřela zděšeně oči a přikryla si uši, aby neslyšela hrubá slova žoldnéřů a sténání, které ji pronikalo skrz naskrz.

„Dívej se na Něho,“ řekl rozkazující hlas jejího průvodce.

Váhavě se podívala vzhůru na trýzněné tělo, které zářilo v divuplném světle. Něžné světlé ruce nadlehčovaly a hladily krvácející tělo, aby jeho utrpení bylo ulehčeno a nad jeho hlavou se vznášelo svaté Světlo. Široko daleko šly z jeho srdce nádherné paprsky k věrným dolů a z těch zase k věřícím a šířily se potom do celého světa.

Nyní Gerta pochopila, že tomuto tvrdému konci neuhnul, žil pro Boží Slovo a chtěl svou pravdu sám stvrdit smrtí. Tak ukázal lidem, kteří před ním stáli obtíženi vinou, ještě jednou cestu ke Světlu.

Kolem Gerty byla tma. Bolestně plakala.

„Chceš ještě vidět, jak Spasitel po své smrti mluvil se svými učedníky? Že ho viděli, je skutečnost. Bylo to jeho jemnohmotné tělo, které k nim přišlo, pozemské leželo ztuhlé a mrtvé v hrobě. Jeho učedníkům se otevřel velkou bolestí jemnohmotný zrak, proto ho mohli vidět. Mám ti ukázat ještě další obrazy, nebo nyní věříš, že to byl Boží Syn, který přišel na Zem?“

„Věřím!“ zvolala mladá žena hlasitě a ulekla se svého vlastního hlasu.

Seděla na židli s knihou na kolenou v setmělé světnici. Vedle v pokoji cinkalo sklo a stříbro, byla připravována večeře. Co se to s ní dělo? Její tváře byly zvlhlé. Plakala? Neobyčejné prožití stálo před ní tak jasně, to nemohl být sen.

Utřela si chvatně tváře a rozžala lampu. Nechtěla, aby na ní někdo něco zpozoroval. Pak začala, plně zaujata svým prožitím, bezmyšlenkovitě listovat v bibli. Tu jí padl do rukou druhý dopis.

„Vím, že budeš číst,“ psala stará dáma, „a já jsem prosila, aby ti bylo dáno vysvětlení. Viděla jsem ve tvých očích, že jsi přes všechny pochybnosti tou, která hledá Boha. Zůstala jsem ti tenkrát dlužna odpověď. V bibli ji nenajdeš, příliš mnoho lidského rozumu změnilo její smysl. Dám ti nyní odpověď v knize, kterou najdeš zabalenou mezi ostatními knihami. Ta ti odpoví na vše, na každou otázku tvého nitra. V každé nouzi v ní najdeš pomoc, pro každý nářek v ní nalezneš útěchu a ukáže ti jasnou cestu k Božím Slovům Spasitele. Až knihu přečteš, pak zase porozumíš bibli, ale opravdově, tak, jak nám to Boží Syn řekl.

Vidíš mou důvěru. Pokládám knihu, která je mi svatá, do tvých rukou. Ať se stane tobě a tvým blízkým pravým požehnáním.

Žij blaze, mé dítě! Můj poslední pozdrav tobě zní: Čti a žij od této hodiny „Ve světle pravdy!“