Hnížďátko

 

Marie Halseband

 

Ve velkém třešňovém stromě byla ptačí schůze. Hlučelo, pípalo, pískalo a třepalo se to tam tak hlasitě, až velká kočka, co spala u domovních dveří, vztyčila uši.

Pomaloučku vstala, zkřivila hřbet a pak se hodně protáhla. Společnost ptáků však holdovala pojídání třešní tak horlivě, že ani nepozorovali starou nepřítelkyni, jak se pomalu plíží po louce.

Bylo tu přece tolik novinek. Seděla tu máti čermáková s pěti mladými, kteří dnes ponejprv vylétly z hnízda. Mláďata kolébala se ještě nemotorně na krátkých nožkách a jejich křídla pořád sebou škubala, aby udržela rovnováhu. A při tom chutnala třešně přece tak dobře, že bylo nejlépe zabývat se jen jimi a ne ještě maslet na tak mnoho různých věcí.

Vedle máti čermákové seděla paní sýkorka. Ta měla s sebou své hnížďátko. Bylo to velmi rozmazlené ptáčátko, které pořád křičelo a pořád něco chtělo. Jeho sourozenci byli už dávno samostatní a zařídili si svou domácnost.

Pouze hnížďátko nechtělo ven z pohodlného hnízda. Teprve dnes se matce podařilo vzít je s sebou na třešně, protože kočka šplhala podezřele blízko kolem hnízda. On totož od včerejška stál u zdi vysoký žebřík.

Tiše a skromně seděla vedle nich paní pěnkava a klobala do červené třešně. Ty ostatní se na ni dívaly tak trochu přes rameno, ona byla totiž bezdětná. Jednou jí kočka vyprázdnila celé hnízdo a po druhé zase zlé děti házely po hnízdě kamením, až je rozbily. To bylo trápení.

Ale přece ještě jednou to chtěla zkusit. Léto bylo dlouhé a její muž právě našel zvlášť chráněné místečko pro nový domov.

" Pí, pí ! To je moje ! " vykřiklo hnížďátko zlobivě a rozevřelo zobáček, neboť právě vidělo, jak jeho matka chytila velikou mouchu. Malí čermáčkové kulili udiveně své veliké oči na nezpůsobného křiklouna.

" Děti, " pravila k nim matka, "pojďte, půjdeme zase trochu cvičiti ! Šups nahoru a hop dolů ! "

A hned jim předcvičovala. Poslušně skákali maličcí s větve na větev, létali a padali. To byla radost ! Smáli se až se jim nedostávalo dechu. " Pojď také létati ! " povzbuzovala matka sýkorka své hnížďátko.

" Já nechci ! Jsem unavena a mám hlad ! " bručela maličká a křečovitě se držela větve.

Ubohá matka vzdychla. Už byla celá hubená tak dlouhou a vyčerpávající péčí. Malý žrout chtěl pořád nějaké krmení, ale byl příliš pohodlný, než aby si je sám vzal. Cítila, že teď musí zakročiti rázně.

" Tady jsou třešně, jez sama. " řekla zkrátka a dala hnížďátku zobákem klofanec.

" Já nechci ! " křičelo hníždě a zlobně se nafukovalo a nedbalo, že se právě čermáčkové rozezpívaní a rozesmátí vracejí.

Matka čermáková pyšně poletovala od jednoho dítěte k druhému, čistila jim peroutkami nosánky a hladila jejich rozčepýřené šatečky. Byla ještě tak trochu nešikovná ta pětice jejich milých a poslušných dětí, ze kterých mohla mít opravdu radost.

" To je moje třešně ! " vykřiklo hnížďátko prudce a rozhněvaně a zasadilo nejmladšímu čermáčkovi ránu zobáčkem.

Malý ubožák se tak lekl nad neočekávaným útokem, že ztratil rovnováhu a udělal kotrmelec dolů se stromu. Slyšel svou matku hlasitě křičeti, ale marně se snažil zoufalými údery křidélek se udržeti ve vzduchu. Tu jej zachvátil pocit něčeho strašného, hrozného nebezpečí.

Huš ! Bleskurychle a neslyšně dopadlo něco velikého bílého. Kočka. Až dosud ji malým čermáčkům ukazovali jen zdaleka jako zlého nepřítele. Skoro mrtvý leknutím ležel malý ptáček na zemi a nemohl se ani hnouti. Jistě by ho byla kočka uchvátila a odnesla, kdyby byla nepřišla neočekávaně pomoc.

" Haf, haf ! " zahřmělo náhle nad ptáčkem a kočka prskajíc utíkala pryč. Veliký mokrý čumák očichal laskavě maličkého a hned se zase hnal za svou starou nepřitelkyní.

" Rychle ! Vzhůru ! Sem na strom ! " vábila matka a obletovala kolem svého dítěte.

Brzy také dosáhla toho, že maličký sice bez úrazu, ale s bušícím srdéčkem seděl vedle ní.

Hnížďátko však se ani v nejmenším nestaralo o celou událost, štípalo na třešních, jakoby se nic nestato.

" Že se nestydíš ! " řekla jeho matka vzrušeně, když přešlo první leknutí.

" Proč mi bral mou třešni ? " zněla rozdurděná odpověď.

" Ale co potom, kdyby kočka byla sežrala maličkého ? "

" To je mi fuk ! " vykřiklo náhle rozlobeně, " už mám obtížného opatrování dost ! Chci být samo jako moji sourozenci ! Já už si sám poradím !"

S těmito slovy odlétlo se stromu na roh domu, kde bylo hnízdo.

" Ne, ne ! " volala matka za ním. " Víš přece, že tam kočka může vylézt ! " Hnížďátko neposlouchalo jejího varovného hlasu. Pyšně a nafučeně se posadilo do hnízda. Matka sýkorka si smutně utřela oči a pak se rozletěla na kraj do lesa lovit komáry, protože měla hlad.

Hnížďátko dobře nasycené se pohodlně uhnízdilo a brzy zastrčilo bezstarostně svou hlavičku pod křídla.

Tichounce, tiše se plížila kočka vzhůru po žebříku.

Rychlé chňapnutí, krátký pištivý výkřik a kočka s plnou tlamou peří zmizela bleskurychle za domem.

Čermáčci viděli s třešňového stromu celé to neštěstí a hlasitě křičeli, aby je hnížďátko uslyšelo. Nyní zmateni strachem ztrnule hleděli do dálky.

" Jó ! " řekla matka čermáková " to se stává dětem, které nechtějí poslouchati. "

A klouzavě odletěla k velkému buku za chlévem, kde měla své hnízdo. Všech pět dětí poslušně letělo k ní.