Jak vznikla slunečnice

 

Marie Halseband

 
Krásná slunečnice sklonila svou hlavu tak hluboko, že nebylo možno zahlédnout její kulatou sametovou tvář. Její elf se ukryl do tlustého stonku, a kdyby byl mohl plakat, byly by se mu jistě řinuly veliké slzy po zlatohnědých tvářích. Ale bytostní nedovedou plakat. Schovají se vždy, když mají starosti a objeví se zase veselí, když trápení přejde.

Proč byl elf této květiny tak smutný? O jé, to je dlouhé povídání. Zavinila to Gád - malé děvčátko, a stalo se to před dávnými a dávnými časy. - - -

Když tvořící vůle Páně vyvolala k životu stvoření, povstal současně s prvními prastvořenými také nepředstavitelně obrovitý prastvořený - Merkur. Ten ihned zformoval bytostný svět podle vůle Boží. Tak se utvářely bytosti země, vody, vzduchu a ohně, a hned si všechny vzájemně pomáhaly v práci. Vyvolaly zeleň, trávu a květiny, udělaly keře, stromy a oživily to vše zvířaty všeho druhu. Moudře panoval Merkur svému panství, které spravoval ve jménu Páně.

Jeho panství se rychle rozšiřovalo a rozrůstalo tak, že překročilo hranice ráje. Menší bytosti letěly ven do vesmíru a pomáhaly tam tvořit pozdější stvoření. To si ani nedovedete představit, jací nevážní tovaryši se rozlétli z jasného ohně, jaká rozpustilá společnost vytryskla z vodních plání a jaká bujná a rozjařená chasa svištěla ze vzduchu. A co všechno na pevné zemi tvořících se světů poskakovalo a tančilo, to se nedá slovy vylíčit. Nebylo tedy ani trochu divné, že Merkur potřeboval nějaký dozor nad tou nevázanou, rozdováděnou cháskou, aby se mu příliš daleko z dosahu jeho ruky a oka nerozběhla. Dal proto bytostem ohně za představeného velikého planoucího obra, aby je držel na uzdě a učil je, jak mají své síly používat k prospěchu nového světa. Bytostem vod vládl důstojný kmet, který tu bublající, šumivou mládež učil, aby se spojila v prameny a řeky. Jeho dlouhý, zelený vlas vlál kolem něj a on pod ním shromaždoval krůpěje. Tak vznikla moře, ve kterých bydlí on a kde svým trojzubým kopím udržuje moudře pořádek.

Mocné hnědé ženě svěřil Merkur vládu nad bytostmi země. Tam bylo nejvíc těch malých a maličkých, a proto potřebovaly matku, aby udržela mezi nimi pořádek. To nebyla maličkost. Proto měla obryně všude dosahující ruce, aby všechny ty zbůjníky mohla chytit za uši a naučit je pravidelně pracovat a zvyknout si na pořádek.

Nakonec dosadil Merkur silného obra nad bytostné vzduchu. Ten rozkazoval větrům a vykázal místo slunci, měsíci a hvězdám. Nade všechny tyto živly pak Merkur postavil, jako nejvyšší dozor, ještě jednoho bytostného, který se staral o to, aby se život v nových světech rozvíjel v zákonech nádherného prasvětla Boha Otce.

Byl to veliký úkol, který Merkur prováděl a on se radoval z toho, že se mu dílo opravdu podařilo.

Tak vznikla, v průběhu milionů let, pod tvořícíma rukama bytostných také naše Země. A konečně, po zákonitém vývoji, nadešel čas, ve kterém k ní mohly začít sestupovat první lidské duše, a vtělily se do nejvýše vyvinutých těl zvířat.

Nyní si představte, že tyto lidské duše byly velmi úzce spojeny s bytostným, neboť jejich pozemská těla byla vzata z něj a ony samy sestupovaly do hmotnosti skrze bytostnou říši. Ale tyto duše byly duchovní zárodky, čisté a jasné, jak opustily svůj domov - říši ducha. Ony viděly bytostné ve vzduchu, v zemi, ve vodě i v ohni, a plny porozumění s nimi spolupracovaly. Bytostní viděli zase, jak v nich plane duchovní světlo a proto lidem rádi sloužili.

Tak žil svět dlouho v míru a štěstí, a prospíval ve světle Boží milosti, která na něm spočívala.

Ale lidem se vedlo příliš dobře. Začali být domýšliví a zapomněli na Boha. Chtěli měnit Jeho svaté zákony podle svých představ. To se však nelíbilo bytostným a brzy se proto dostali do rozporu s lidmi, kteří je chtěli zotročit. Roztrpčeni stáhli se bytostní zpět a tak vinou lidí skončila krásná a radostná spolupráce ke cti a chvále Boží. Merkur se zachmuřil, když to zpozoroval, a když viděl hněv Boha Otce blýskat nad Zemí, pokynul vládci vod. Och, jak ten mocně udeřil do moří, až se vzedmula, zaplavila pevninu a smetla lidi z jejího povrchu. A to byl hořký konec. ---

V těch lidech, kteří potopu přestáli, zůstal zakotven strach ze strašlivé moci bytostných hluboko v duších. A protože svou víru v Boha pokřivili, i když Ho znovu hledali, povýšili bytostné na své Bohy, a to právě ty, jejichž sílu cítili a viděli. Tak hluboko poklesly v té době duchovní zárodky, že viděly již jen bytostný svět. Neměly již ani potuchy o čistých světech duchovní říše, které byly vysoko nad bytostným světem a přesto ještě hluboko pod věčnou vznešeností Boží. Ano, tak méněcennými se stali lidé svou vlastní vinou. ---

Tehdy žilo na malém ostrově v Severním moři malé děvčátko. Ostrov byl porostlý hustým, divokým lesem, v němž se proplétalo jen několik úzkých stezek. A les vytvářel tak hustou clonu, že ji nikdy neprorazil sluneční paprsek. Blízko u moře stál dřevěný domek, ve kterém děvčátko bydlelo se svou babičkou - kněžkou. Mimo ně žili v domku ještě dva staří lidé, čeledín a služebná.

Malá Gád si neměla s kým hrát. Ale nevadilo jí to, protože znala bytostné lépe než mnozí z tehdejších lidí. Za to děkovala babičce. Povídala si na břehu s rybami a ptáky, kteří se k ní slétali, a rusalky ji naučily plavat, a přinášely jí zvláštní mušle a perly z mořského dna.

Les také před ní otevřel své tajemství. Znala staré elfy stromů i gnómy, kteří bydleli pod kamenným kruhem kolem svatyně. Dále, než k tomuto kruhu dítě jít nesmělo, aby nenarušilo tam dlící světlo. Tak to nakázala babička a Gád se jen plaše zdálky dívala na mohutný strom, jak svými obrovskými větvemi daleko přesahuje kruh. Ráda by byla ono světlo viděla, ale protože to pro ni nebylo, hrála si na břehu v teplých paprscích slunce. Večer hučelo moře a šuměl les ukolébavku, až se jim oběma podařilo děvčátko uspat. Ráno ji zas budil křik mořských orlů a racků.

Občas zaplavil záliv jako příboj shluk lodí s velikými zobci na přídích. Pak zaduněl ostrov pod těžkými kroky mužů, cinkot zbraní a hlasité volání znělo nad ohništi a babička kráčela slavnostním krokem, sledována nejstaršími kmene. Tam u svatyně bylo vždy obětováno bohům.

Zase kotvily lodě v zálivu ostrova, když jedné noci byla Gád probuzena výkřiky a třeskem zbraní. Babička ji strhla s lože a chvátala s ní v záři hořících lodí k obětišti. Gád byla vtažena za kamenný kruh a musela vylézt na strom. Když našla ve větvích připravené malé lože a skryla se v něm, babička zmizela. Gád se chvěla, zahalená ve vydří kožešinu, kterou měla sebou, a s obavami a hrůzou naslouchala vřavě boje i smrtelným výkřikům mužů. Až k ránu dozněl lomoz a brzy nato plížili se malí hnědí muži mezi stromy a prohledávali ostrov. Gád, která znala jen vysoké muže rudozlatých vlasů svého kmene, se třásla strachem.

Cizincům se zdálo místo, kde byla Gád ukryta, nehostinné, vzdálili se a ponechali svatyni na pokoji.

Gád se pomalu uklidňovala a hned v ní ožil smysl pro bytostné, který byl hrůzou potlačen. Starý obrovský elf stromu jí podával žaludy a ze všech stran přicházeli přátelé, aby jí poradili a pomohli. Tak se dozvěděla, že cizinci zůstali na ostrově a staví si chaty, že babička a všichni ostatní zmizeli a že bytostní stojí na stráži kolem kamenného kruhu. Dobře chráněna svými přáteli mohla nyní Gád sestoupit k prameni, který tryskal pod kameny a mohla utišit svůj hlad jahodami i dalšími plody.

Nyní by bylo mohlo děvčátko žít zcela dobře, kdyby jí nechybělo jen jediné - sluneční světlo a teplo, které mělo tak rádo. To jí bytostní nemohli opatřit. Musela se spokojit těmi několika paprsky, které pronikly listnatou klenbou. Zprvu stále čekala, že přijde to světlo, které zde mělo bydlit a marně pohledávala vysoký val kamenného kruhu, zda-li tam není ukryto. Ale ten zůstal temný a chladný.

V Gád rostla stále větší a větší touha po světle. Marně se tím trápila, a její něžné tílko zesláblo a unavilo se. Hry bytostných ji již netěšily, jenom seděla tiše a zimomřivě v jejich veselém houfu. Viděli její touhu a slitovali se nad ní. Dlouho přemýšleli a pak začalo tajemné kutění. Potom pracovali všichni bytostní společně celý den a celou noc, a když se Gád ráno probudila, stála v kamenném kruhu vysoká, zářivě žlutá květina, která se třpytila jako slunce.

"Slunce!" řekla také Gád blaženě a ručkama objala štíhlý stvol. A bytostní stálí kolem a radovali se ze zářících očí dítěte. Málem by byli samou radostí přeslechli hlasy hnědých mužů, kteří přicházeli ke svatyni. V nejvyšší čas se dostala Gád do svého úkrytu.

Tentokrát přicházeli muži se svým vůdcem, kterého, jak se zdálo, neskličoval strach před svatyní. Poručil, aby starý dub druhého dne porazili. Z jeho dřeva budou dobré lodě. Jeden z mužů spatřil slunečnici a se surovým smíchem přerazil uprostřed její stonek.

Brzy nato seděla Gád dole na zemí a vzlykajíc hladila podsatou květinu ve svém klíně. Pro svoji bolest ani neslyšela, že se zvedla strašlivá bouře a teprve, když jasný blesk oslepil nebe i zemi, pozvedla oči. Nevěděla, že to bylo to světlo, které uctívali její soukmenovci. Ale viděla, jak ve světelném paprsku sestupuje k zemi obrovitá postava a věděla, že se jí dostalo pomoci. Beze strachu vzhlédla k Perunovi, který jí pokynem rozkázů, aby ho následovala a vykročil k moři. Gád ho následovala tiše, s květinou v náručí. Kolem nich vyla bouře, stromy se s třeskotem lámaly, blesky bily a hromové rány otřásaly ostrovem. Řvoucí moře útočilo na břeh vlnami vysokými jako dům a před zraky úžasem nehybných lidí házelo velikými loděmi jako hračkami a rozbíjelo je o skalní stěny jako skořápky. Jen tam, kudy kráčel obrovitý bytostný a dítě, bylo ticho. Malá loďka ležela na vodě a k ní dovedl Perun děvčátko. Hladce sklouzl člun s dítětem po hrotu vln, jež jej odnesly na daleké moře. Po dlouhé plavbě připlul člun k ostrovu, na kterém bydleli světlovlasí lidé, podobní Gád. Teprve tam bytostní se člunem přistáli.

Lidé přijali Gád jako zázrak s nebe. Postavili jí chatu a přijali ji do své obce. U nich žila Gád, vyrostla ve sličnou statnou pannu a stala se pak kněžkou kmene, neboť si podržela spojení s bytostnými, tak jako touhu po neznámém Světle. Kolem jejího domu stálo mnoho vysokých slunečnic. Vyhlížely jako hrdí strážcové a svítily v pozdním létě nejkrásnějším slunečním zlatem.

To je povídka o Gád - o malém děvčátku a o slunečnici. Slunečnice si udržely v paměti tuto zvěst o svém vzniku až do dnešní doby. Jen Gád ji zapomněla za mnohé své životy, kterými putovala po Zemi, zrovna tak, jako zapomněla za ten dlouhý čas i na bytostné. To je také příčinou smutku elfa slunečnice, neboť on viděl Gád jít okolo. Poznal ji i přes její změněný zevnějšek, neboť její duše již zestárla a na dlouhých poutích po Zemi utržila mnoho ran a jizev. Ale jedno zůstalo v Gád nezměněné a po tom ji elf poznal - byla to touha po Světle, kterou měla v duši.

Tato touha přivedla Gád k Hoře, kde září slunce Božích paprsků Imanuele a její touha nalezla konečně svaté Světlo života.

Teď by se také mohlo dobře stát, že si jednoho dne vzpomene, že jednou byla Gád, malé děvčátko, pro které bytostní zformovali slunečnici, aby splnili její touhu po Světle. Pak půjde k hrdým vysokým květům, ony se skloní k ní a elfové se na ni budou usmívat - jako kdysi.