Sestra Agatha 

 

Marie Halseband



"To je opravdu podivné!" zvolal kardinál a odsunul stranou hromadu otevřených dopisů. "Ze všech stran přichází nejpodivuhodnější zprávy. Co tomu říkáte, Finelli?"

Sekretář pozvedl hlavu. "V klášteřích bylo vždy mnoho mediálních lidí," pravil vyhýbavě. "To přináší odloučený život již s sebou. Církev jich dovedla vždy využívat, nebo je učinit neškodnými."

Kardinál učinil netrpělivý posuněk. "Jistě, můj nejlepší, je klášter často co hrob. Ale i z hrobů to teď zaznívá. Jakou jste sestavil dnes zprávu? Víte přece, že musí být krátká a přece obsahovat všechno, má-li být náš vládce spokojen."

Finelli vzal list a počal číst: "Biskupové z Lyonu, Marseille a Bordeaux hlásí další případy z klášterů. Všude bylo vidět kříž a stále se poukazuje na přicházející soud. V Lurdech jeden nemocný hlasitě volal, že papežství i papež zaniknou a místo něho bude vládnout Vyslanec Boží. Jen rychlému a taktnímu zakročení jistého Benediktina možno děkovat, že tato událost nebyla rozvířená. Španělsko, naše bolavá rána, nezaslalo v poslední době žádných zpráv. Tím více však Belgie a Německo. Sedm případů v klášteřích, dva v sirotčincích, abychom se zmínili o nejdůležitějších. S Kennersreutskou je to pořád stejné. Zdá se, že ji nebude možno přivést k rozumu. I ze Švédska se hlásí nebeský zjev. Padající meteor zanechal zelenou světlou stopu, která se nápadně podobala velikému I. Biskup to obratně vyložil jako "Ježíš" a použil tohoto zjevu v kázání proti bezbobožnosti nynější doby. Z Rakouska a z Uher jen malé zprávičky. Jen starý páter Ambrosius z Kallu zase mluví."

"Zdá se, že mu to vězení šlo k duhu. Jak je to dlouho, co se vrátil?"

"Od dvaceti čtyř roků je slabomyslný," vysvětloval sekretář." Od té doby až donedávna mlčel. Řeč mu šla napřed špatně. Zapomněl skoro mluvit."

Kardinál pohlížel s podivným výrazem tváře, který prozrazoval nepřítomnost, oknem ven. "Je to všechno?" ptal se po chvíli.

"Všechno, Eminence. Pouze sestry z kláštera ve Flori čekají venku."

"Viděl jsem je, když jsem šel kolem," pravil kardinál. "Která je ten jestřáb, co rozkdákal celý ten slepičí dvůr?"

"Ta malá, něžná s červenými tvářemi. Vypadá velmi zdravě. Provází ji abatyše a převorka."

"Nechte zavést ty ženy do zahradního sálu. Přijdeme, až bude v transu. Jsou otevřeny malé tapetové dveře s okenicí, aby Jeho Svatost mohla nepozorovaně vejít a odejít?"

Sekretář se mlčky uklonil. Všechno bylo připraveno.

O půlhodiny později vešel kardinál tiše do kabinetu. Musel se v polotmě řádně rozhlédnout, aby rozeznal přítomné. Před ním zazníval jasný hlas: Sestra Agatha mluvila v transu. Vedle mladé jeptišky seděla abatyše, tichá, úctyhodně vyhlížející šedesátnice a ještě mladistvá převorka. Finelli stenografoval při malé lampičce, která osvětlovala právě jeho ruku. Šeptem sděloval kardinálovi, že médium mělo nejdříve prudký záchvat úzkosti, pomalu se však uklidnilo a od té doby dává dobré odpovědi. Kardinál pokynul na pozdrav právě došlé vznešené duchovní osobnosti, posadil se nablízku mladé jeptišky a naslouchal.

Husté hedvábné záclony propouštěly jen málo světla na spící jeptišku, která klidně pokračovala ve své řeči a na šeptem pronesené otázky dávala jasné odpovědi.

"Kde mne vidíš po smrti?" ptala se právě převorka.

"Ó, matko Markéto," pravila smutně Agatha, "je kolem vás strašlivé temno. Jste slepá a hluchá, mumláte modlitby, jichž žádný neslyší, protože nemají žádné síly."

Převorka zrudla hněvem a studem. "´ďábelské dílo," šeptala rozhořčeně.

"I vy, ctihodná matko sedíte v temnotách," pokračovala jeptiška dále "a kolem vás je mnoho lidí. Dívají se na vás a prosí: Ukaž nám cestu! Jak je to možné, že ta dobrá stará paní musí tak trpět? Nepřijde žádný paprsek, který by jí pomohl? Konečně, tu je nádherný krásný kříž! Jak mne oslepuje! Lidé však jakoby ho ani neviděli. Teď pozvedá abatyše trochu ruce, vycítila trochu jeho lesk."

"Co je to za kříž?" ptal se tiše kardinál.

"Kříž Syna Člověka! Podívejte se, jak září! Brzy budou jej vidět všichni a tento dům se před ním bude chvět až do základů. Kam přijde kříž, je svaté Světlo. Teď musí zmizet všechna ta strašlivá zvířata, co jsou přilepena na zdech. Jak se kroutí, řvou a po mně se točí! Světlo je zatlačuje. Už jsou pryč!" Skončila Agatha se vzdechem úlevy.

"Kdo je ten Syn Člověka?" tázal se po chvilce kardinál.

"Vyslanec Boží. Vidím jeho dům a čisté, světlé lidi kolem něho. Tam, kde on žije, je dobře."

"Kde bydlí?"

"Ó, jak milý je ten malý domeček, kde přebývá, a ty krásné hory, které stojí za ním a mile shlížejí dolů. V údolí zní zvony. Tam je město, kláštery a kostely. Tam dole je temno. Jen z Hory září kříž. Modleme se!" Agatha sepjala ruce.

"Kde to je?" zněla neúprosná otázka. Modlící se ústa nedala odpovědi.

"Jak vypadá Syn Člověka?"

Nyní Agatha opět rozuměla. "Krásně a mužně. Není příliš vysoký. Jeho tvář má vážný výraz a jeho oči září jako temné víno, do něhož padnou sluneční paprsky. Z jeho těla vyzařuje svatý kříž, známka jeho poslání. Vidím ho tak zářit, že musím zavřít oči. Ach, a nyní je uprostřed kříže jakási zář a v ní je nějaká tvář. Je to tvář ukřižovaného Spasitele."

Posluchači naslouchali bez dechu a v napětí. Agatha se smála s blaženým obličejem. Za oponou bylo slyšet lehký šelest. Tahy mladé jeptišky se ihned změnily. Začala se chvět.

"Zase je tu již temno," volala ustrašeně. "Padá na mne. Je to strašné, kolik běd a hrůzy je v těchto prostorách. Vyslanče Boží! Nositeli Světla! Přijď a pomoz!"

Poslední slova vykřikla jasně. Probudila se hlukem vlastního hlasu a skryla svou hlavu bezradně v náručí abatyše, neboť v polotemné místnosti nedovedla se orientovat a poslední hrůzné myšlenky ji provázely i při probuzení. Tiše zapadly za oponou dveře do zámku a také kardinál se svým průvodcem bez hlesu zmizeli.

Večer vystoupily v klášteře ve Flori dvě jeptišky z auta.

"Sestra Agatha je z trestu přeložena," pravila převorka k tázavě vzhlížejícím jeptiškám. "Teď nastane v našem klášteře zase klid."

Abatyše neříkala nic. Šla chvatně do své cely. Po jejím obličeji stékaly veliké slzy.