Košíček na šití

 

Marie Halseband



V jedné rodině vznikl spor, a to je něco velmi povážlivého a vlastně se to nemá ani stát. Ale lidé jsou již takoví. Všichni přišli domů nabručení, otec, matka, syn i dcera. Jídlo jim nechutnalo a pak nakonec pro utržený knoflík vzniklo rozladění. Všichni odešli z pokoje rozzlobeni a zahořklí a jen košíček na šití zůstal zapomenut stát na stole. Hučelo to v něm hlasitě a pohněvaně, právě tak jako lidé před chvílí spolu mluvili.

"Pěkná historie" pravil náprstek nesouhlasně. "Cítím ještě hněv, kterým jsem byl tlačen na jehlu. Bylo mi při tom pořádně horko."

"Nech je hlomozit, co je nám po tom!" řekla černá nit. "Ale to, že mně utrhla, místo, aby mě pořádně nůžkami odstřihla, to bylo hrubé! Za to jsem matku řízla pořádně do prstu, aby si na mně pamatovala!"

"Nemluvte přece tak neslušně a nevzdělaně!" zvolaly pohoršeny stiskací knoflíky. "Jste sice jen hrubá lněná nitě, příliš tlustá, abyste mohla přijít vůbec u nás v úvahu, ale tolik ohledu musíte mít přece na své okolí, abyste se svými výrazy přizpůsobila!"

"Hloupé krůty!" vrčely nitě. "Mluvím, jak mi zobák narostl. Držím alespoň pevně, co je se mnou přišito. Na vás slabochy stačí se jen trochu šikmo podívat a už od sebe odskočíte. Moderní Kroppzeng.... Něco tak nesolidního dříve nebylo."

"Ale knoflíky byly vždycky!" Zachrastily nyní knoflíky ve své krabičce. Byly nadšeny hlasitým výkladem.

"I já jsem velmi užitečný a nepostradatelný!" vmísil se do pohnutého rozhovoru špendlík. "Držím pevně a na moji kulatou hlavičku je možno tlačit a otáčet, aniž bych působil bolest."

"Směšné!" vykřikla jehla velkomyslně. "Já přidržuji nit a sešívám ty nejkrásnější věci. Vy můžete každopádně věci trochu přidržeti k sobě, dokud nepřichvátám, abych je jednou provždy sešila k sobě. Mé ouško je tisíckrát lepší, než všechno ostatní!"

"Ulehčuji práci" odpověděl rozzlobeně knoflík. "A když se něco roztrhá, mohu rychle vypomoci v nouzi. Jen moje hlavička je ta pravá!"

"Ano, pomáháte nepořádným dívkám, vy hlavičkové slečinky," řekla jehla zuřivě. "Ale moje práce je jen pořádná a může se nechat vidět!"

"Ale, ale!" napomínala bílá cívka nití. "Proč vždy hned tak špičatě, mé dámy? Což to nejde mírnou cestou?"

"Takové jsou vždy!" mínil náprstek. "Ale budu s nimi se všemi hotov!"

"Shledávám to nehezké a nejemné, takto se přít!" pravilo hedvábí a pozdvihujíc nosánek, napínalo malinké zoubky kulatého kartonu, na němž bylo navinuto. "Chcete přece šít také s mými něžnými vlákny. Musím ale říci, že jsme vlastně zvyklé přicházet do styku s vaším jehlovým příbuzenstvem teprve od čísla 9 a výše."

"Já mám zlaté ouško!" volala jehla a otáčela se hněvivě, neboť byla jen z rodiny číslo 8.

"Já mám modrou skleněnou hlavičku!" odsekl špendlík, který měl radost ze zlosti své nepřítelkyně. "I moji sourozenci jsou všichni pestří a jsou rádi používáni!"

"Což nemůžete vůbec držet pusu!" zasyčela jehla. "Neustále se vměšujete, a při tom jste ve skutečnosti jen poloviční jehla!"

"Tato věčná hádka je tak nudná!" řekly nyní nůžky a zívly, až se jejich ostří široce rozevřelo a opět zaklaplo. Vypadaly trochu klackovité, ale naslouchaly příliš dlouho a byly vlastně uvyklé okamžitě a energicky zakročit. Chtěly mít klid.

"Já si myslím, že jsme všichni stejně potřební i nepotřební!" pokračovaly dále. "Podle toho, jak jsme právě potřebovány."

"No, co se toho týká," mínil centimetr hrdě, "tedy já jsem ze všech ten nejnepostradatelnější. Mně potřebují vždycky nejdřív. Od mé pozornosti závisí, bude-li nějaká věc zhotovena, a jak bude rozdělena!"

"A když tak jednou pěkně sklapnu, jako onehdy," smály se nůžky, "pak je po měření!"

Centimetr se pobouřeně odkulil na druhou stranu. Před krátkým časem byl sešíván, poněvadž neopatrné stříhnutí nůžek ho těžce zranilo. Tato skvrna ovšem velmi zabolela milou ješitnost centimetru.

"Rád bych viděl, kdo by mohl dělat moji práci!" volal háček, vytahuje se přes hlavy ostatních v celé své délce.

"Přirozeně, suchá, nohatá osoba neumí také nic jiného, než klapat!" řekla jehla a zajiskřila při tom v ohni zloby.

Nyní počaly i knoflíky harašit ve své krabičce. "Nezapomínejte na nás," volaly. "My jsme přece také potřební!"

V košíčku na šití bylo stále hlučněji a bouřlivěji, řeči jen a jen vybuchovaly. Jehla a špendlík přely se velmi rozhořčeně. Háček je střídavě chytal, jednoho po druhém, za ucho nebo za hlavičku, a důkladně s nimi zatřepal. Nitě přely se s tiskacími knoflíky, náprstek a hedvábí si vzájemně vykládaly a nůžky měly své uši tj. držátka, do nichž lidé zasunují prsty schovány pod polštářkem na jehly, aby nemusely poslouchat bědování centimetru.

Náhle vším tímto hlukem, vádou, naříkáním a hřímáním pronikl úplně cizí zvuk, jemuž všichni s úžasem naslouchali, a ponenáhlu byl v košíčku klid. Někdo se právě začal smát, srdečně a vesele. Smích byl tak okouzlující, že se všechny zlé obličeje začínaly pomalu vyjasňovat, hněvivé vzplanutí uhasínalo a všichni se dívali do rohu košíčku, odkud zvuky vycházely. V nejzazším rohu ležela žlutohnědá hmota, která vypadala jako kousek kamene, ale její povrch byl rozbrázděn hlubokými rýhami. A tato nepatrná, špinavá věc, se smála takovým zlatistým oblažujícím, pokojným smíchem.

"Vosk!"volali užasle i zklamaně všichni najednou.

"Ano, vosk!" přikývl smějící se vosk. "Jací jsme to směšní! Hádáte se jako lidé a musíte žít v jednom domě pěkně vedle sebe!"

"To přece musí lidé také!" skočil mu do řeči náprstek, sotva dechu popadaje.

"Však jste právě ale viděli, jak je to únavné!" řekl vosk. "Obyvatelé košíčku žijí přece v míru!

Podívejte se, jsem jenom prostý chasník, velmi opotřebovaný a nevzhledný, ale proto přece také váš přítel. Slyšeli jste mně kdy, abych říkal o sobě, že se považuji za důležitějšího nežli ostatní, nebo že platím za něco víc?"

"To ale také nemůžete!" volala jehla zvysoka. "K čemu můžete být vůbec užitečný!"

"A právě jehla se musí dvojnásob plahočit, jestliže nit dobře nenavoskuji. Právě včera jedna z vašich sester praskla v půli," odvětil pokojně vosk. Jehla zahanbena umlkla.

"Podívejte se, přátelé," pokračoval vosk dále. "Vy všichni jste lidským výmyslem, lidské ruce vás vytvořily a používají vás. Říkají vám mrtvé věci a nevědí, že na vás lpí jako dech něco z jejich bytosti a bytí. Vy však se musíte chránit, abyste nepřijímali od nich zlo, které tak jako dobro se k vám nese. Dnes vnikla část lidské zloby do našeho tichého košíčku a udělala nás všechny odbojné. Ale mnohem krásnější je být spokojení, neboť pak bude svět mnohem světlejší a slunnější, a práce bude radostí a uspokojením!"

"Radost a uspokojení!" spílala jehla. "Tam, kde moje pokolení stojí ustavičně jednou nohou v hrobě. Jak snadno se naše jemné postavy přelomí nebo zapadnou do temného kouta, kde musí bídně zrezivět."

Jehla cítila se být při této žalobě velmi interesantní a hodna soucitu, ale vosk jí lhostejně odpověděl.

"Nu, co se toho týče, jednou se opotřebujeme všichni. Jeden rychleji než druhý, každý podle svého způsobu, ovšem nejrychleji nitě. Ale to také nic nedělá, neboť pak jsme přeci splnily svůj úkol a to je hlavní věc. I když jsme sloužily pouze lidem!"

"Vy jste zvláštní chasník," poznamenal teď náprstek. "Máte asi hodně času k přemýšlení."

"To také," odvětil vosk, "ale vlastně je to tím, že jsem jiný jiný než všichni!"

"Jak to? Proč?" ozvalo se ze všech stran.

"Bratři, podívejte se," řekl skromně vosk. "Původně jste sice kdysi všichni vyrostli a vznikli jeden jako železo, druhý jako stříbro, dřevo, len nebo bavlna. Ale člověk vás roztrhal, rozkouskoval, rozřezal, vařil, tavil, brousil, takže máte nyní toho na sobě z jeho vůle mnohem víc nežli z oné částečky vašeho prapůvodního života. Proto vás může člověk podle určitého práva nazývat také "mrtvými věcmi", neboť on má tolik, že vás může rozbít a znetvořit. U mě je tomu jinak. Já pocházím z úlu. Byl jsem pouze povrchně zpracován a vytlačen a hned jsem přišel sem. Ve mně žije píle a práce včelího národa, který mě stvořil. Ve mně svítí něžná krása nespočetných květů, podržel jsem v sobě jejich vůni a jejich dech chladného éteru. Je ve mně vánek kvetoucích luk a ptačí zpěv, pozdrav kvetoucích stromů a sluneční svit. Přirozeně, že ode všeho se mi dostalo jen mizivé menšiny, ale ve všem žije smích a radost, která naplňuje jejich práci a jejich život, a to je také moje přednost před vámi. Učil jsem se a čerpal jsem ze zřídla přírody, mohu se smát a býti vesel jako oni a chci vás tomu také rád naučit." Skončil vosk.

"S díky odmítám!" zamumlala jehla. Tiskací knoflíky se hloupě chechtaly.

"Smích je něco velmi krásného," poznamenaly nůžky zamyšleně. "To bylo již předtím vidět, když tvůj smích učinil konec všem sporům." Nůžky bezděčně nepoužily od lidí převzatého oslovení "Vy" a mluvily přirozeně ke svým kamarádům a pokračovaly v témže tónu.

"Smích je osvobozující a vychází-li z dobrosrdečného srdce, dává lásku a radost. Smích mírní žal a starosti. Lidé by se měli více smát od srdce, pak by bylo lépe o ně postaráno."

"Budeme se nyní také opět smát a budeme držet jeden s druhým." Řekl náprstek. "Co se mne týče, dokonce velmi rád a vosk nechť mne vždycky upomene, kdybych někdy na to zapomněl."

Nůžky ptaly se nyní přemítavě dále. "Proč mohly být květiny, včely, louky a ptáci všichni tak usměvaví a veselí?"

"Poněvadž byli vděčni Pravěčnému," odpověděl vosk, "a protože jejich život byl jeden jediný dík Pánu. Svůj dík ale mohou bytostní nejlépe vyjádřiti radostí a horlivým tvořením."

A tu začalo to v košíčku a v jeho nitru ťukat a vrzat a najednou bylo v košíčku ticho, poněvadž před domácím pánem měli všichni velikou úctu, ačkoliv většinou vlastně spal a nestaral se o své nájemníky.

"To bylo dobře řečeno, vosku!" zavolal dutým hlasem. Byl totiž vyložen zeleným hedvábím a to velmi dusilo jeho hlas. "Kdybychom byly jenom i "mrtvé věci", přece můžeme Pánu prokazovat úctu podle svého způsobu. A podaří-li se nám to, abychom učinili i lidi veselejšími, aby i oni mohli býti vděčni Pánu, pak by to bylo to nejlepší, co se nám kdy podařilo!"

V tomtéž okamžiku vstoupily do pokoje obě ženy. Obě chtěly sáhnout po košíčku, aby ho uklidily. Ale košíček se jim oběma vysmekl z rukou a kutálel se po podlaze, roztrušujíc celý obsah. Matka s dcerou rychle poklekly a při tom narazily do sebe hlavami. Jak to jen přišlo, najednou se musely dát obě do smíchu, skoro proti své vůli a žertujíce, shledávaly roztroušené věci dohromady. V tom vcházel do pokoje otec s bratrem, přivoláni veselým smíchem.

Jak byl pokoj najednou pěkný a útulný, plný slunce a světla. Hloupý spor byl zapomenut a brzy seděli u kávy hovoříce a svorni.

"Ták" řekl košíček spokojeně. "Pro dnešek budou veselí, to však znamená na zítra vymyslet něco jiného."

Špendlík a jehla skutáleli se společně do skuliny v podlaze a byli při sbírání vypadlých věcí z košíčku přehlédnuti. Oba nepřátelé leželi těsně vedle sebe. Rozpáleni a rozhněváni vynucenou pospolitostí.

V tom prošla pokojem dcera a uviděla modrou skleněnou hlavičku, která se blyštěla v štěrbině podlahy.

"Ó, tady leží ještě zapomenut špendlík," řekla a zvedla jej. Jehlu neviděla, ležela příliš hluboko ve štěrbině.

"Ba, hlavička je přece lepší než ucho!" řekl špendlík spokojeně a nechal se hrdě zabodnout do polštářku na jehly. A opravdu, tentokrát měl pravdu.