Koruna

 

Susanne Schwartzkopff

 

 

Když člověk svým duchovním já přijal do vlastnictví hrubohmotnou nádobu, kterou mu daroval Stvořitel k obývání, když ji zušlechtil a když se vzpřímil, aby vzhlížel ke Světlu, které mu mělo být pochodní na cestě stvořením, počal se ohlížeti po nových činech. Žhavě hořelo v něm přání po probádání světa, po jeho poznání a opanování.

Otevřel své nitro dojmům, proputoval zemi a viděl, že je plna zázraků a krásy. Na horách spočíval ranní přísvit snivých příslibů, jiskřivé hvězdné nebe zvedalo jeho touhu po čistém životě k Bohu. Dny a noci se střídaly v pestré, štěstím naplněné hře a zvaly ho k činu nebo k přemýšlivému pozorování.

Po dlouhém putování spatřil člověk před sebou jednoho dne při probuzení širou, rašící zemi. Tajemně spočívala naděje nad něžnou zelení, sotva některé ptačí hlasy zazněly v křoví. Prameny bublavě vyvěraly z mechem zarostlých skal a počaly se vinouti plochou krajinou.

Daleko, do veliké dálky mohl se člověk dívat otevřeným zrakem. Viděl, jak se potůčky spojují v toky, jak si řeky hledají svoji cestu k moři, do kterého se jásavě vlévaly. A z moře viděl opět vystupovati do výše jemnou mlhu vody, nesenou za vedení vzdušných bytostí a přinášející zpět suchým krajinám rosu k životu. Viděl všechna ta poupata na keřích a stromech, která rychle spěla k rozpuku, otevřeným sluchem naslouchal zvukům mladého bytí, které po prvé otevíralo své oči a zřelo udiveně kol sebe, a jeho srdce roztálo radostí.

Vždyť jemu samému bylo za časného jitra tak divně u srdce, cítil sám v sobě touhu spěchati do dálav jako ty vody, stoupati do výšin jako ony a spadnouti na žíznivou zemi a zúrodniti ji. A ve své krvi cítil rašení poupat a hlasy zvířat.

Kromě toho bylo však zde ještě něco, co ve svém okolí neviděl, o čem zjistil, že je v něm nejživější, tak zřetelně, že jej to skoro polekalo. Byl v něm malý plamének, který mu nedopřával klidu, který chtěl hořet, který musel svítit a který by jej vedl. Tak to najednou věděl.

Chtěl se skokem vzdálit, aby rychlostí pohybu uhasil plamen ve svých vlastních prsou, když tu cítil, že je zdržován. Ruka se položila na jeho rámě a když se obrátil, stála před ním světlá postava, která se mu dívala hluboko do očí. Její pohled rozdmýchal oheň v jeho srdci ještě silněji, a přece to bylo, jakoby se nad ním vznášel osvobozující klid a jas. Zvučný hlas k němu promluvil:

"Pohlédni, člověče, na zemi, která tě očekává! Má býti tvým vlastnictvím. Máš ji ochraňovat a pěstovat, pod tvýma rukama má vykvésti k plné kráse. A když se stane zahradou čisté krásy, smíš býti králem tohoto pozemského ráje. Koruna na tebe čeká, přinesu ji v ten den, kdy se jí staneš hodným!"

"To má býti všechno moje?" Radostný výkřik prolomil si cestu z obšťastněné duše. "Tento širý, nádherný kraj má býti mým se vším, co v něm je?"

"Se vším, co v něm je!" odpověděl hlas významně. "A já mám být králem?" Člověk rozpřáhl své rámě, jakoby se chtěl vznést a v letu se dotknout všeho, co na něj čekalo.

"Nezapomeň nikdy, že je ti to svěřeno!" byla poslední napomínající slova, která dolehla k jeho sluchu.

Ale on jich sotva vnímal. Nové sahalo již po něm tisíci lákavých rukou. Tady to leželo před ním! Nekonečná zdála se být jeho říše budoucnosti, jakoby byla připravena připojit se k jeho jásavé radosti. Pohodil hlavou do týla - oslepující, jasné paprsky, které ho naplňovaly prudkou silou, dopadly na něj - a již pádil pryč, aby vychutnal štěstí, které se v něm právě probudilo.

Pak ustal v běhu. Lichotivě hladila jeho ruka chomáč poupat, jejichž úsilí po vzrůstu cítil hluboko ve své krvi a poupata se rozvila! Rašila se sotva slyšitelným povzdechem štěstí!

Vřeleji vzplanula láska v jeho srdci, avšak člověk se nemohl dotknout každého poupěte, nemohl obejmout každý strom svým pohledem. Vzpřímil se, pozvedl otevřené ruce jako misky vzhůru a modlil se:

"Neviditelní, mocní, kteří jste mne sem seslali, dejte mi ze své síly, kolik mohu v těchto rukách podržeti, abych ji předal zemi, své zemi!"

Jásavě sáhly jeho ruce do proudu moře paprsků, které láska Nejvyššího denně daruje svému stvoření, vysoko vzhůru se napínaly jeho paže a pak, žehnaje, rozpřáhl je nad zemí, která se rozprostírala před jeho zrakem.

Úsměv slunného štěstí spočíval na jeho rtech, když kráčel dál po probouzející se zemi. Všude, kam vkročil, rozvily se květy, prameny silněji bublaly, z křovin a houštin zaznívaly radostné zvuky ptačího zpěvu. Nebyl již sám. Zvířata všeho druhu dováděla kolem něho, provázela ho, chtěla zůstat v jeho blízkosti.

Z všehomíra vnímalo jeho ucho vzdálené znění a člověk, prozpěvuje si tichou melodii, kráčel svižným krokem stále dál. V jeho písni vracely se zvuky vesmíru, nově se svazovaly, letěly od sebe, aby se znovu hledaly a našly. Ptačí křídla se pohybovala v rytmu jeho písně, bzučící včely ji nesly od květu ke květu a zvěř lesa zůstávala stát a naslouchala.

Nyní pozoroval člověk, jak zrály z květů plody, jak se přezrálé plody otvíraly, nechaly vypadnout semena a jak je svěřovaly zemi. Viděl mladý život vyrůstati z mateřského klínu země.

"Moje, moje, moje vlastní!" to byla slova melodie, kterou si prozpěvoval.

Vždy znovu objímal jeho pohled s láskou zemi až k nejvzdálenějším výšinám, moře mu šumělo svoje věčné zkazky, velcí bytostní vršili kopce a skály, razili vodám jejich cesty. A člověk daroval všemu, co viděl, co prožíval, sílu svého plamene.

V odměnu nabídla mu země ze svých plodů, tišil žízeň a hlad jejími dary. Země se radostněji vyšňořila od toho času, kdy světlo člověka na ni svítilo, přinášela bohatší žeň, její plody staly se sytějšími, vonnějšími. Síla lásky člověka nechladla, vždyť nesl v sobě plamen, který jej prožhavoval!

A stále znovu viděl ve své blízkosti světlou postavu, která mu povzbudivě kynula. Často cítil její vedoucí ruku nad sebou. Tu k ní poslal slova díků.

Hleděl kolem sebe - kde mohl pomoci? Kde bylo, co ke vzrůstu potřebovalo jeho síly? Jako do dálky pronikal znenáhla jeho pohled také do hloubky a člověk počal ve svých spolutvorech poznávati zákony života. Ujasnil se mu svatý zákon koloběhu, prožil spojitost všech věcí a dění.

Ve smrti spočívalo před ním nové zrození, v poupěti semeno nové rostliny. Vedeni světlem jeho nitra a rukou jeho vůdce sloužili mu bytostní, pomáhala mu zvířata. Spolu se všemi tvory Božími otevřel v děkovné modlitbě svoji duši proudům světla. Jak se vyvíjely čisté kalíšky květin ke své nejvyšší kráse, když na ně dopadla síla paprsků, tak vyrůstal člověk, radostný, silný a krásný ke svému, Bohem chtěnému lidství.

Jedné noci přistoupil vůdce k jeho lůžku a pravil:

"Podívej se, co ti smím nyní ukázat: řetěz světla, který sahá od země až k nebi!"

A člověk spatřil paprsky světla z výše, ve které se ztrácel jeho zrak, stékati dolů mnohýma, přemnohýma rukama. Jedna ruka podávala je druhé, až vklouzly do rukou vůdce a z jeho ruky do rukou člověka. A v každé ruce se zachvívala láska.

"Vidíš ten dlouhý, dlouhý řetěz? Vidíš, jak každý pomáhá, aby jej předal čistý dále?" tázal se vůdce. "I ty dáváš dál, musíš předávat, nesmíš sílu zadržet, je propůjčena všem!"

"Odkud přichází Světlo?" ptal se člověk dychtivě. "Kde je pramen, ze kterého vyvěrá?"

"Až budeš králem, potom ti to povím," odpověděl vůdce přátelsky.

"Cožpak nejsem ještě králem? Nevládnu nad zemí a jejími tvory? Neslouží mi jako svému pánu? Nesu v sobě plamen, který oni musí poslouchat!" Pyšně zněla řeč z úst člověka, skoro trochu vyzývavě.

"Vládneš silou Světla, která je ti propůjčena. Bez ní jsi bezmocný a nezmůžeš ničeho!"

Přísný byl hlas vůdcův, když toto pronesl. Pak mluvil dále: "Dalekou cestu jsi již proputoval, ale zrovna tak daleká leží ještě před tebou. Jsou ještě velké oblasti, které tvé paprsky nezjasnily a nezúrodnily. Pamatuj na to, že ti shůry podáváme paprsky, aby působily na zemi, která se má státi zahradou Boží! Mysli na korunu, na zlatou korunu královskou, která tě čeká!"

"Mám stále ještě putovat?" Byla poněkud nevrlá odpověď člověka. "Což si nesmím odpočinout, nesmím se zdržet?"

"Ve tvoření je osvěžení, v neúnavném pohybu zůstanou tvé síly živými. Prodlení by tě uspalo, střez se před ním! Tvůj plamen chce být neustále vyživován. Ber, co ti podávám a nezemdli nikdy!"

Člověk náhle procitl ze spánku. Bylo mu jakoby jej někdo uchopil a zatřásl jím, ale musel to být jenom sen, poněvadž byl sám. Pak si vzpomněl na sen. Mnul si oči - kde zůstal řetěz světla? Jak byl krásný! Ten živý pohyb tolika rukou, podávání a dávání, rozsvětlení v každé ruce, ten proud, stékající k zemi.

Člověk se ohlédl kol sebe. Právě vycházelo slunce, z prvého přísvitu znovu vykvétaly barvy dne, hlasy přírody se probouzely.

"Země, jak jsi krásná!" jásal člověk. "Miluji tě, moje říše, a chci si zasloužit tvé koruny. Vzhůru, vy líné údy, dnes se půjde dále! Paprsky světla, které nesu v sobě, mají zemi vyburcovati,aby se vyvíjela ještě krásněji a bohatěji, jak mně to naznačil můj vůdce."

Odešel dlouhými kroky, vyslal paprsky ve velkých kruzích na všechno vzrůstající kolem své cesty a radoval se z vděčného rozzáření barev přírody.

Tu přišel po dlouhém putování do přívětivého údolí, které bylo hustě porostlé bohatě obtíženými ovocnými stromy. Zdálo se, že stromy zvou hladového k hostině. Nyní teprve zpozoroval, jak veliký byl jeho hlad. Pod jedním z bohatě obsypaných stromů se na okamžik zastavil a radoval se z jeho bohatství. Tu uslyšel vedle sebe hlas:

"Proč se zde nezdržíš? Což tě všechno nezve k užívání? Zůstaň přece na chvíli! Raduj se z toho,co ti země nabízí. Přináší všechno pro tebe, svého pána!"

Užasle díval se kolem sebe. Viděl jen temný stín, jehož obrysy mohl jen nezřetelně rozeznávat. Rozpačitě zaváhal.

"Ber a jez!" šeptal lákavý hlas dále. "Zasloužil sis klidu! Již dosti ses nalopotil, odpočiň si od své práce. V klidu nashromáždíš v sobě dvojnásobnou sílu!"

"Můj vůdce mluvil ke mně jinak," řekl člověk, stále ještě váhající a pochybující.

"Tvůj vůdce to myslil s tebou jistě dobře, byl však přece jen trochu přísný, nemyslíš? Co na tom, když se budeš po pilné práci radovat z krásy svého království?"

"Ještě mně nepatří, musím si je nejdřív zasloužit!" zvolal živě člověk. "Nenosím ještě žádnou korunu!"

"Koruna nedělá ještě krále!" znělo k jeho sluchu. "Vidíš přece, jak ti všechno slouží, jak tě poslouchá, jak můžeš dělat, co se ti zlíbí! Tvůj vůdce chtěl tě jen zkoušet, chtěl vidět, zda umíš vládnout i bez něho, proto ti ještě nedal korunu královskou. Když uvidí, že umíš vládnout bez jeho pomoci, shledá tě dostatečně silným, přijde sám a přinese ti korunu."

"Věříš tomu opravdu?" tázal se člověk. Podíval se ještě jednou a bedlivěji. Nyní rozpoznal postavu, která se zdála míti něco podobného s jeho vůdcem. I tato postava byla krásná - a nenesla také ona svazek světla ve své ruce? Opravdu - světlo však vyhlíželo jinak, tak kalně, blikavě, nebo se mýlil?

Tu spadl z obtěžkané větve sladký plod a skutálel se k jeho nohám. "Vidíš, strom tě zve k požívání," lákal hlas svůdcův. "Vezmi, nasyť se a raduj se ze svého panství! Později budeš zase dále tvořiti!" "Ach ovšem, později!" utěšoval se člověk. Natáhl se pohodlně do měkké trávy, pojídal z vonných plodů a pil z bublajícího pramene, který, zdálo se, že pramení jen pro něho.

"Proč mám vlastně bez odpočinku putovati stále dále?" přemítal. "Vždyť to nebere konce! Je vůbec nějaká koruna, která na mne čeká, nebo mne tím chce můj vůdce jenom lákat? Vždyť já jsem již králem, v tom měl ten druhý pravdu, k čemu potřebuji ještě koruny! Vládnu, jak je mně libo a nyní se mi chce zůstati zde a vychutnati všechnu krásu."

Teplý vánek pohrával si kol jeho rozehřátých tváří, zvířata přicházela důvěřivě do jeho blízkosti, jídla a pití zde bylo v nadbytku. Co chtěl víc?

"Zde by bylo dobře zůstat navždy," pomyslil. "Nedychtím než po malé říši, kterou mohu přehlédnouti, jejíž hranice jsou v dohledu mého zraku. Říše bez hranic mne děsí."

Zatímco snil, ušel čas. Slunce zapadlo a opět vyšlo, ovoce uzrálo a spadlo, stromy kvetly znovu - a člověk se zdržoval stále ještě v onom malém údolí. Z údolí nemohl už spatřovat širé moře a vysoké hory, blízké pahorky uzavřely mu výhled. Ale člověk tomu ani jinak nechtěl.

A potom zapomněl, že je život i mimo údolí, že před ním ležela ještě daleká, daleká cesta. Nechtěl o tom už ani přemýšlet, proto navršil jak u vchodu, tak u východu z údolí vysoké kopce hlíny. Byl uzavřen a to se mu líbilo.

Mnohdy se utěšoval: "Později, později, až si úplně odpočinu, mohu zase vyrazit a pokračovat v cestě, jak mne můj vůdce vybízel. Ale vždyť on za mnou už vůbec nepřichází! Počkám, až se zase objeví."

Místo vůdce přicházíval temný častěji a povzbuzoval člověka, aby setrval. Poukazoval na krásu jeho dosavadního života, na pohodlí a klid. "Nemusíš se již namáhat, můžeš odpočívat a snít, užívat, jak se ti zachce. Nelíbí se ti to lépe než tvůj dřívější život?

Vidíš, že to s tebou myslím líp, než ten druhý?"

Člověk mu přisvědčil, ale nepozoroval ještě, že jeho údy ochably, protože jich neužíval a že jeho plamen se zmenšil a plápolal skomíravě sem a tam.

Jednoho dne viděl k svému velkému úleku, že na stromě visí již pramálo plodů. Až je všechny sní - co potom? Měl se vyprostit z údolí a putovat dál? Ale stal se příliš pohodlným, už myšlenka na dlouhé, namáhavé putování naháněla mu strach.

"Posbírej všechna seménka a vlož je do půdy, opatruj je a brzo obdržíš novou, bohatou žeň," šeptal mu temný.

To bylo osvobozující východisko. Jeho údolí stalo se mu přece jen nejmilejším. Z neohraničené dálky obcházela jej hrůza.

"Má říše má býti jenom tak velká, abych ji mohl přehlédnout, pak se cítím dobře," říkal znovu a znovu sám sobě. Zvláštní bylo, že jeho oči stávaly se krátkozrakými, východy z údolí se mu rozplývaly v nejasné obrazy.

S velikou námahou zkypřil půdu, vložil do ní nasbíraná semena, zavlažoval malé výhonky, stínil je před příliš prudkým sluncem a rozhrnoval stínící větve, když bylo příliš chladno. Zvířata musela mu pomáhat, neboť měl v sobě ještě nepatrný zbytek plamene, který byl silnější, než vůle zvířat a kterému se tedy musela podřídit.

Ale se žatvou to šlo mnohem pomaleji, než myslil. Stromy neměly už zároveň květů a plodů jako dříve, staré stromy vyhynuly a mladé dorůstaly jen pomalu. Tu poznal člověk po prvé nouzi. Chtěl zvířata nutit, aby pro něj více pracovala, ale většina jich od něho utekla a nevrátila se již, jenom nejslabší zůstala z donucení a naučila se ho báti. Neboť nouze učinila jej tvrdým a krutým. Necítil spolu s ostatními spolutvory bolest, tak jako dřív spoluprožíval s nimi jejich radost a zbožnost. Chtěl na zemi násilím vynutit více plodů - ale plody byly choré a shnilé.

Přívětivé údolí vyhlíželo nyní zcela jinak - nebylo již úrodné, bujné, radostné, nýbrž chudé, ponuré, drsné. Rád by se byl člověk nyní vystěhoval pryč, do dálky, do nového světa, ale neznal už cesty a neměl v sobě sil, neboť jeho vůdce ho již dávno opustil.

Zapomenut byl řetězec světla, plamen v jeho nitru ležel v posledním tažení, zapomenut byl pomáhající vůdce, zapomenuto vědění, proč a k čemu žije. Jenom o koruně snil ještě občas, o zářící koruně svého království - ale byl to už jenom sen.

Ještě dnes bydlí člověk ve svém těsném, malém údolí, jehož vchody si sám zasypal. Denně zápasí se zemí o její skrovné plody, nutí tvrdě své spolutvory, aby u něho setrvali v nouzi a nevoli a může utišit jenom svůj hlad. Mezitím leží v trávě, sní a pohrává si s myšlenkami, že je králem. Vyhazuje je jako míče vzhůru a opět je chytá. Na všechno zapomněl. Na své velké království, na řetěz světla, který zpřetrhal, na svého vůdce ... nevzpomíná si ani, že kdysi žil jinak, že jednou byl šťasten.

A koruna čeká ještě stále na svého krále, který ji má nositi.