Nevolej mne !
Susanne Schwartzkopff
Kdysi žil ve velkém lese úplně sám jeden myslivec. Neměl ženu ani dítě, protože oba dávno zemřeli. Od té doby vyhledával samotu. Nejlépe se cítil v lese u svých srnek a jelenů. Když vysoké stromy kolem jeho domu hluboce a mohutně šuměly, zamyslel se a představoval si:
"Tak to bude jednou znít v nebeském domově. ale ještě mnohem krásněji a mohutněji."
A toužil po tom, aby směl brzy odejít na onen svět. Chtěl se připojit ke svým nejmilejším a hladit své dítě po světlých vláscích. Doba, kdy spolu blaženě žili na zemi, byla příliš krátká.
Jedné noci měl neobyčejný sen. Spatřil svého chlapce, malého Filipa, jak si hraje na velké pestré louce. Na této krásné, slunné louce dovádělo kromě něho mnoho dětí výskajících radostí. Za chvíli k nim přistoupily krásné ženy, láskyplně je pohladily po vlasech i po rozpálených tvářičkách a napomenuly je, aby neskákaly a neběhaly příliš bujně. Děti se rozběhly se smíchem do stinných besídek na pokraji velké louky a posadily se, aby si odpočinuly. Naslouchaly pak vyprávění půvabných paní, oči jim zářily a ústa se jim pootevřela samým údivem a radostí.
Myslivec - jmenoval se Kurt - se nemohl na tento krásný obraz dost vynadívat. Viděl, jak je jeho dítě tam nahoře šťastné, a přestal si přát, aby je měl opět u sebe.
"Tak krásné prostředí mu tady dole nemohu nikdy vytvořit," uvažoval. "Bude lépe, když zůstane veselé a blažené tam, kde jsem je viděl. Ale kde může být moje žena Hedvika? Tak rád bych věděl, kde ji hledat!"
A při těchto úvahách v něm znovu zesílila touha tak mocně, že se mu hruď téměř roztrhla. Myslel si, že to již déle nevydrží. Musí se vypravit na cestu a hledat Hedviku, i kdyby měl dojít třeba až na konec světa.
"Tam přece musí být nějaký strážce nebo hlídač, který mi řekne, kde bych mohl Hedviku hledat," pomyslel si.
Vydal se na cestu a zatímco rázoval dlouhými kroky, byly jeho myšlenky ještě rychlejší. Běžely před ním, hledaly a doufaly.
Kurt šel dlouho, stále dál a dál. Připadalo mu, jako by měl jít stále na východ, vstříc slunci. Nebo by bylo správnější zamířit na západ, kde slunce zapadá za velkými lesy? Končí snad svět právě tam? Nemohl se rozhodnout.
"Co si myslíš ty, Silvíku?" zeptal se svého loveckého psa, který ho doprovázel na jeho cestě a teď divoce pobíhal kolem něho.
Silvík se zastavil, jako by chápal vnitřní nouzi svého pána. Větřil po zemi, zvedl čenich a pak se rozběhl směrem - na západ.
"Vždyť jsem si to myslel," řekl si Kurt. "Na západě umírá světlo a také Hedvika mi zemřela ve chvíli, kdy zapadalo slunce. Tam ji musím hledat."
Celé dny kráčel Kurt nekonečnými lesy. Kolem něho se pochmurně tyčily vysoké jedle a vážně na něho hleděly. Čím více se vzdaloval od domova, tím byly lesy tišší a tišší. Občas zaslechl, jak nad vrcholky stromu mávají mohutnými křídly nějací ptáci, ale nemohl rozeznat, kteří to jsou. Skrývaly mu je koruny stromů.
Jednou večer došel k chatě uhlíře. Stál uprostřed hluboké lesní samoty. Uhlíř, starý muž, celý začerněný od sazí, seděl před svým milířem. Kurt se od srdce zaradoval, že konečně zase vidí lidskou tvář.
"Smím?" zeptal se a chtěl se k němu posadit. Uhlíř na něho pohlédl. Kurt se při tom zachvěl. Je možné, aby měl člověk takový pohled? V uhlířových očích bylo cosi nevyzpytatelného. Ale pak odpověděl a znělo to, jako by mluvil úplně obyčejný člověk: "Posaď se, bratře."
"Bratře?" pomyslel si Kurt udiveně. Ale nevyslovil to, i když na něho tento pozdrav působil podivně.
Oba muži spolu dlouho mlčky seděli, až se nad mezerou mezi stromy ukázal měsíc. Stařec vstal, ukázal na svou prostou chatu z kúry a řekl:
"Pokud si chceš odpočinout, musíš se spokojit s mým lůžkem. Mám práci na milíři, takže si dnes nemohu jít lehnout."
Kurt byl s jeho nabídkou spokojen a hluboké oddechování brzy svědčilo o tom, ze tvrdě usnul. Aniž to Kurt postřehl, přistoupil uhlíř za hluboké noci k lůžku, dlouze ho pozoroval a pak vzdychl:
"Ještě to není ten pravý." Obrátil se a vešel ven k milíři, ze kterého se kouřilo.
Nazítří ráno slunce jasně svítilo a posílený Kurt se chystal pokračovat v cestě. Při loučení se ještě zeptal: "Můžeš mi říci, jestli jdu správně na konec světa''"
Stařec rozvážně přikývl, ale zeptal se také:
"Co tam chceš najít"? Na konci světa je příšerně. Rozmysli si dobře, zda se tam odvážíš předstoupit před velké strážce." Kurt se trochu lekl. Pak si ale vzpomněl na Hedviku a volal:
"Jsem na světě úplně sám. Žena mě opustila, její tělo jsme uložili do chladné země. Mého chlapce vzala s sebou. Je šťastný. Viděl jsem ho, jak si celý blažený radostně hraje. Ale teď hledám svou ženu. Velmi rád bych věděl, jestli je i ona šťastná. Slíbil jsem. že půjdu třeba až na konec světa a budu ji hledat a ptát se po ní. Nezdržuj mě, prosím tě."
Stařec na něho znovu pohlédl nevyzpytatelnýma očima. Třikrát kývl hlavou a řekl jenom: "Jdi." A ukázal do lesa směrem na západ. Kurt našel úzkou cestu, které se mohl přidržet.
Byla to však zvláštní cesta. Jeho nohy ji nacházely, aniž ji hledal. Když ji chtěl najít očima, neviděl před sebou nic než stromy a houštinu. Jakmile zavřel oči, nohy cestu opět našly a kráčely jistě a neochvějně dál.
Po několika dnech les zesvětlal a jednou večer z něho Kurt vyšel. Jak zde svět vypadal úplně jinak! Před ním se rozprostíralo rozlehlé pole suti, plochá rovina posetá většími i menšími kameny. Zdálo se, že tudy nevede žádná cesta, ale právě před ním zapadalo na západě slunce. Takže aspoň vím, kterým směrem mám jít dál. Ráno najdu také cestu tímto územím plným úlomků hornin, pomyslel si Kurt. Svěřil se do péče Boha a Pána a usnul na měkkém mechu při okraji lesa klidným a blaženým spánkem.
Probudilo ho šimrání jakéhosi brouka, který mu lezl po nose. Slunce už stálo vysoko na obloze. Kurt rázem vstal, setřásl mech a hlínu ze své myslivecké kamizoly a vydal se znovu na cestu. Teď již ho neobklopoval tmavý les, takže mu bylo lehčeji u srdce. Pobrukoval si a pískal písničku a dlouhými kroky mířil do dáli.
Musel však namáhavě hledat cestu mezi nesčetnými úlomky skal. Častokrát mu na čele vyrazil pot, musel se posadit, odpočinout si a uklidnit bušící srdce.
"Možná bych měl vylézt na některou vysokou skálu a rozhlédnout se," pomyslel si.
S chutí do toho, půl je hotovo. Vystoupit nahoru ale nebylo tak snadné. Několikrát sklouzl a odřel se do krve. Zkusil vylézt nahoru podruhé, potřetí a nakonec se mu to podařilo. Stál na vrcholku nejvyšší skály, jaká zde široko daleko čněla. Viděl odtud do velké dálky. Především spatřil, že kamenná pláň se zvolna svažuje. Zdálo se, že na nejnižším místě se leskne hladina vody. Neviděl to přesně, ale pohled na pruh v dálce lesknoucí se jako stříbro mu dělal dobře.
Osvěžen a s novou chutí do života se opět vydal na cestu a po mnoha hodinách konečně stanul na okraji velké vodní plochy s průzračnou vodou Nad její hladinou tiše šuměl vítr. Čeřil ji a zase uhlazoval jako láskyplná ruka. Kurt dlouho přihlížel této hře větru a vody. Spolu s vodou se ubíraly sem a tam i jeho myšlenky.
"Hedvika," bylo všechno, na co myslel a mohl myslet. Přiblížil se jí už? Zdvihl oči a - je to možné? - před ním stála, jako by ze země vyrostla, vysoká postava a tázavě na něho pohlížela.
"Ty jsi strážce této vody?" zeptal se Kurt slušně. Jakoby z velké dálky zazněla odpověď: "Jsem. Co hledáš zde v této samotě?"
Kurt mu otevřel své srdce a vyprávěl o všem, co ho trápí a žene v tato místa. Neznámý mlčky naslouchal. Když myslivec skončil, zeptal se:
"A myslíš si, že zde svou zenu najdeš? Pokud v to doufáš, obrat' se, tady není."
Kurt se polekal. Má snad být celá ta dlouhá cesta zbytečná? Už začínal klesat na mysli, když vtom pohlédl na velkého strážce a v jeho očích četl vřelý soucit.
"Můžeš mi povědět, kde ji najdu?" zeptal se. V jeho slovech zaznívala vroucí prosba.
"Pokud se nebojíš, převezu tě k horám zapomenutí," pravil strážce a ukázal na vzdálené modré pohoří, kterého si Kurt předtím nevšiml.
Hory zapomenutí? - On přece nechce na svou ženu zapomenout! Hledá ji!
Zdálo se, že na něho z dálky mává nějaká ruka, a připadalo mu, jako by slyšel volat Hedvičin hlas: "Pojď blíž, můj nejmilejší, tady jsem!"
Řekl proto pevně rozhodnut: "Prosím tě, zavez mě k těm horám v dálce."
Velký strážce odešel mlčky k rákosí rostoucímu u břehu, kde byl ukrytý člun. Odvázal jej a vybídl Kurta, aby nasedl. Silvík musel zůstat na břehu, ale strážce slíbil, že se o něho postará. Věrný pes všechno pochopil a díval se ze břehu za svým pánem.
Člun neslyšně klouzal po tiché hladině. Modré hory se blížily stále víc a víc. Zvedaly se jako vysoká stěna, vypadaly, že jsou příkré a nepřístupné. Když ale člun přistál na protějším břehu a Kurt z něho vyskočil se srdečným "děkuji", dívaly se na něho tak lákavě, že potlačil únavu a rázně vykročil směrem k nim.
Když došel k úpatí hor, objevil úzkou pěšinku vedoucí příkře vzhůru. Odvážně se po ní vydal. Nedíval se vpravo ani vlevo, stoupal a stoupal, až došel na vrchol. Zpočátku jen stěží popadal dech, ale za chvíli se již mohl rozhlédnout. Vládlo zde mlčení. V této samotě se ho téměř zmocnila úzkost. Hlasitě zavolal:
"Hedviko! Hedviko, jsi zde? Odpověz!" Jako slabá ozvěna zaznělo z dálky:
"Já přijdu, nejmilejší, já přijdu!"
Bez dechu radostí spěchal Kurt dál. Před ním se opět ukázala velká náhorní rovina, ale pokrývala ji nízká, měkká tráva, takže kráčel jako po koberci. Neslyšel jiný zvuk, než jak mu tluče srdce a jak přerývaně dýchá.
"Copak v této samotě není žádná živá bytost'?" pomyslel si Kurt.
Nikdo mu neodpověděl. Šel a šel, volal a volal, ale nedostal odpověď. Začal ztrácet odvahu a ze srdce mu vstoupila prosba o pomoc.
Naráz se všechno kolem něho změnilo. Viděl, jak se zde míhají malé bytosti, v otevřených květinových kalíšcích se houpali elfi, vzduchem s radostným zpěvem poletovali ptáci a jeho chůzi doprovázel čilý, povídavý potůček. Ale ještě stále nemohl nikde objevit ani stopu po své ženě.
"Nesmím se vzdávat naděje," pomyslel si. Vtom se zastavil, protože před ním se rozevřela hluboká, strmá propast. Nebylo možné sestoupit dolů, znamenalo by to jeho smrt. Bude se nakonec muset po tak velké námaze a boji obrátit?
Kurt nerozhodně stál a díval se upřeně dolů. Bylo mu, jako by slyšel zvučný hlas, který volá:
"Došel jsi na konec světa, dál nemůžeš! Zastav se, ó poutníče, poklekni a popros, aby ti bylo pomoženo!"
Kurt klesl na kolena, modlil se a volal k Bohu o pomoc. A když opět vzhlédl, uviděl na druhé straně velké propasti nádhernou zemi: Zahrady plné květinové nádhery, bílé ptáky ve vzduchu a šťastné lidi. Jedni se procházeli, druzí horlivě ošetřovali květinu.
Díval se a díval na druhou stranu. "Hedviko!" zvolal a toužebně rozpřáhl náruč. Vždyť žena, která se tam na druhé straně právě skláněla nad růžovým poupětem a dýchala na ně, jako by mu chtěla darovat život k tomu, aby rozkvetlo, byla jeho Hedvika. Jenom velmi, velmi zkrásněla!
Chtěl se k ní rozběhnout, ale oddělovala je hluboká propast. On nemohl na druhou stranu a ona nemohla k němu. Jeho toužebné volání k ní však doletělo. Vzhlédla, usmála se na něho a zamávala mu na pozdrav.
To bulo radosti! Kurt se díval a díval. Volal a mával na ni, chtěl jí poslat tisíce milých pozdravu. Za chvíli se však obrátila a odcházela. Měla asi na práci něco jiného, určitě si zase musela hledět růží.
Do Kurtova srdce vstoupila radost. Už nikdy si nebude přát, aby se jeho zena vrátila do malé, chudobné myslivny. Jak by mohl chtít lákat ji k sobě z této krásy, z tohoto štěstí? Ne, je stejně šťastná jako jeho chlapec a tak to zůstane. Již nikdy je nebude přivolávat svým sobeckým přáním.
Ještě dlouho zůstal Kurt v horách zapomenutí. Učil se zapomenout na svou bolest a myslet pouze na štěstí svých milých. Už nikdy jim je nechtěl kalit svými myšlenkami. Snad bude smět i on, až odloží snuj pozemský šat, vejít do podobné zahrady blaženosti, žít tam a - jestlipak se shledá s Hedvikou?
"Co se vroucně a nesobecky miluje, to tato láska svede opět dohromady!" ozvalo se v něm a upokojilo vše, co ho dosud naplňovalo sžíravou touhou.
Nadešel čas, aby se Kurt rozloučil s nejzazším koncem světa, kam až muže proniknout lidská noha, ale nedostane se ani o krok dál. Vrátil se k velkému strážci, poděkoval mu a plavil se s ním tiše po rozlehlé vodní ploše nazpět.
"Věděl jsi, že se vrátím?" zeptal se Kurt strážce. A strážce přikývl.
"Byl jsem celou dobu u tebe. Pouze jsi mě neviděl. Konec světa je přísně střežen, takže se nikdo nemůže zřítit do propasti. Pak by se totiž neprobudil v zahradách Světla, ale zůstal by ležet dole v propasti. A to je to nejhorší a nejstrašnější, co se může člověku stát. Ty jsi hledal a našel jsi, blaze tobě! Nyní se vrať domů. Brzy nadejde i tvůj čas, kdy budeš smět vejít do věčného světla."
Kurt na něho blaženě pohlédl a připadalo mu, že v očích velkého strážce vidí pohled své ženy. Ale to byl asi klam.
Svého psa našel v dobrém stavu. Poděkoval tichému převozníkovi a vracel se nazpátek. Když dorazil ke starému uhlíři, našel ho znovu sedět u milíře.
"Co myslíš, jak dlouho jsi byl pryč?" zeptal se uhlíř. Kurt odpověděl: "No, bylo to možná několik dní."
"Několik dní? Čekal jsem zde na tebe sedm let! Ale ty ses vrátil a teď jsi ten pravý, kterého jsem hledal. Vyprávěj mi, jak to vypadá na konci světa?"
Kurt mu popisoval svou cestu a starý uhlíř ke všemu přikyvoval a opakoval stále znovu: "Tak to bylo správně, tak to bylo správně." A v jeho čistých očích zaplálo jasné světlo.
"Jsem tady už sto let," rozhovořil se, když Kurt skončil, "a stále jsem čekal na člověka, který by měl odvahu jít až na konec světa a řekl mi, jak to tam vypadá. Podívej, jsem strážcem tohoto lesa, střežím jeho tajemství a jeho staré vědění. Smím ti něco říci, protože ses vrátil z konce světa živ a zdráv. Poslouchej dobře a chraň toto vědění!
"Kdo chce žít správně, ten musí umět zapomenout!"
Uvažuj o těchto slovech. Je v nich obsažena hluboká pravda. A teď ti děkuji. Smím odejít do svého domova, který leží na druhé straně propasti. Svěřil jsem ti své vědění a nyní jsem zde hotov."
Stařec zmizel dříve, než mu Kurt mohl slíbit, že bude jeho tajemství střežit a zachovávat.
Dorazil zpátky do své myslivny. Stal se z něho jiný člověk. Už ho nesžírala touha po ženě a dítěti. Znovu ožil a krátký čas se ještě staral o svůj les a o zvířata v něm. Byl láskyplným opatrovatelem.
Pamatujte na to, když člověk, který je vám milý, odejde dříve než vy na onen svět: Nestahujte ho zpět svou touhou, nerušte jeho štěstí! Jestliže vás láska svede jednou opět dohromady, budete spolu šťastni - Nemáte sice na svoje milé zapomenout, ale máte zapomenout na to, ze byli vaši! Když se dostanou na onen svět, náleží jedině Bohu a Jeho láska je ochraňuje!