Osobní záření

Jan Nedomanský

 

23 - Velká vývojová pouť lidského ducha stvořením

 

Lidský duch, vyšlý z duchovní oblasti, z ráje, jako vypuzený duchovní zárodek na cestu vývoje do hmotnosti, prošel bytostnou říší a stanul na hranicích jemnohmotna, kde obdržel první záhal, který formoval zárodek k lidské podobě. Tento záhal, tato lidská podoba, kterou v sobě nosíme, je duše. Tvoří niterný projev lidské osobnosti, soustavu vyzářeného já, nejjemnější nerv­stvo.

Před tímto zformováním duše z bytostnosti do lidského tvaru byl člověk jen zárodkem, jiskrou ducha, duchovním semenem, které veliký rozsévač rozsel do hmotné části světů k uzrá­vání. Duše umožnila tedy člověku formovat se v dítě stvoření.

Pak béře na sebe člověk další jemnohmotně tělesný obal, v němž se přizpůsobuje zvolna hmotnosti a zvyká si na její poměry, až nakonec přijme astrální formu těla ve střední hrubohmot­nosti, s níž se vtělí na zem přijetím hrubohmotného pláště - pozemského těla, pro možnost života na ní.

Teprve tento poslední obal je naše tělo, jak je známe nebo učíme se znát. V něm je sym­bolický odlesk celého nesmírného díla stvoření, jeho úrovní a oblastí. Nejmenší části, buňky, symbolizují světy.

V pozemskosti nabývá člověk uvědomění, sbírá zkušenosti a vyvíjí se tisíciletími k urči­tému vyzrání. Jen svěžím poznáváním může uskutečnit opravdu vědomé životy a dosíci na konec možnosti osvobodit se z přitažlivosti hmoty ke vzestupu. Vzestup však musí napřed předcházet v nitru, musí být započat již na zemi, celou bytostí chtěn a budujícím úsilím rozvlněn k záchvě­vům síly, která ho pak vynáší vzhůru k dalšímu vývoji zjasňováním a očišťováním.

Na tomto velikém vývojovém vzestupu ho čekají ještě dva stupně zjasňování neboli vze­stupného uzrávání ke stále produchovnělejšímu planoucímu lidství, jehož žhavost čistých zu­šlechtěných citů skýtá možnost vzestupu branou zralosti do ráje sebevědomých lidských duchů, vyšlých z vývoje. Ráj je na okraji duchovní úrovně jako říše blaženého tvoření, věčný a jediný lidský domov. Zde, při dobrém a stále vzestupnějším a ušlechtilejším úsilí může a má jednou skončit veliká vývojová pouť lidského ducha stvořením. Pouť kolosální s nesčíslnými zkušenost­mi a prožitími (obraz č. 2).

Jak je to nádherné! Napřed žhavá, palčivá touha lidských zárodků, nepotřebných to zbyt­ků vyzařování velebných sfér po vývoji. Mohutný průchod branou vývoje ven do ochlazenějších oblastí a zakotvení v jemnohmotnosti. Zde pozvolné probuzení a uvědomování za nejláskyplnější péče bytostných.

Po dosažení určité zralosti opět cesta níže, k další vývojové etapě a po jejím ochutnávají­cím prožívání vnoření se do hrubohmotnosti ke vtělení na některém vesmírném, k tomu uzpůso­beném tělese, v našem případě Zemi.

Země je pro nás bodem obratu s možnostmi prožívání, kterými původní zárodek dozrává k plnému vědomí nesčíslným množstvím zkušeností, jež obohacují prožívání pozvolným vývojem k sebevědomému životu. V něm je již první stupeň vzestupu a možnost osvobodit se z výlučně hmotných zájmů života k duševnímu zjasňování svého bytí a výšinám života, k duchovnímu pro­žívání. To všechno musí člověk prožít a rozvlnit v sobě ještě zde na zemi, jinak by nenastal onen očekávaný obrat a ustrnul by ve hmotě. Nakonec by prodělal s ní její zákonitý věčně se opakující rozklad, jenž by pro něj byl katastrofou, celoživotní ztrátou.

Na začátku vývoje osvěcovalo a vedlo ho převážně světlo vůle, působící k vývoji svo­bodné lidské vůle v pravdě, dále ho usměrňovala láska k žáru požehnaného života a nakonec jas čistoty k pohybu tvořivého zachvívání, kterým musí dozráti k vědomému pozemskému působení ve věrnosti Světlu, z jehož milosti směl tuto kolosální vývojovou pouť nastoupit.

Teprve když je v něm probuzen vědomý život, může, po dosažení určitých stupňů poro­zumění tvůrčím úmyslům, nastoupit cestu vzestupu při dalším plně vědomém prožívání.

Prvním stupněm obratu ke vzestupu je tato země, na níž musí odložit hmotné zájmy a úzkoprsou osobivost a poznati veliký celek stvoření s jeho zájmy a potřebami. Rozproudit v sobě plně duševní život i rozžhavit život ducha s jeho cítěním a poznáním.

Po duchovním vyzrání, po dobrých pozemských životech, smí vědomě a osobně putovati vzhůru nad hrubou hmotu, do jasu světlejších oblastí stvoření, na jiné Světy se zářivými životními podmínkami.

Tam prodlévají vědomější lidští duchové, s nimiž se učí nová a nová nádherná poznání prožíváním. Je to druhý stupeň vzestupu, na němž po zjasnění a očistění se od všech zálib a přání a sklonů odkládá jemnohmotné tělo, v němž dosud žil.

Zjasniv na nich a odloživ poslední zbytky hmotných zakalení smí pak stoupat opět výše, do jasu třetího stupně vzestupu, kde se po žhavém prožívání života v lásce může stát planoucím duchem, vyzrálým rozechvěním lásky k pravdě tak, že může projít bytostnou oblastí jako planou­cí duch, naplněný získanou silou světla k bráně zralosti, vedoucí do duchovních oblastí.

Kdyby nebyl zcela čistý, osvobozený ode všeho osobivého, nežádoucího, nebyl by vpuš­těn a musel by se vrátit tam, kde je pro něj možnost očistění prožitím.

V příznivém případě vstupuje kolem přísných stráží do říše blaženého tvoření, do ráje se­bevědomých duchů, vyšlých z vývoje k dalšímu věčnému působení na velebném díle nekonečné­ho stvoření. Stvoření! Nejen vesmíru, který je pouze hrubohmotnou základnou života, nejzazší oblastí stvoření, i když je zdánlivě nekonečný a pro lidský rozum nepochopitelně veliký. Chápa­vost rozumu je vždy ohraničena a vyšší poznání může vnímat a prožívat pouze volný, vědomý duch. Neboť o ducha se jedná, on je to hlavní v člověku, co nastoupilo velikou vývojovou pouť stvořením ke zralosti a návratu domů.

Dále lidský vývoj nevede. V rámci svého druhu je věčným, stále zářivějším, vědoměji pů­sobícím a zachvívajícím se. Lidský duch nahoře, v duchovní říši, je stále více účasten zázraků no­vého a vždy mocnějšího vytváření krásy v dílně vznešeného tvůrce života.

Pro přehlednost jsou na obraze č. 2 naznačeny ještě vyšší úrovně, které jsou nekonečně větší než celé stvoření. I tak je však patrné, že Stvořitel je vysoko, vysoko nad duchovními ob­lastmi, vysoko nad oblastmi praduchovními, nad samou sférou nejsvětějšího božského vyzáření. On sám je bezbytostný, nesmírný a velebností nepochopitelný zdroj Prasvětla, Prasíly, On - Bůh.

 

Obraz č. 2