Náboženství lásky
Věra Bezděková
Jednou z největších překážek, která nám působí mnoho bolesti, je naše já. Je vždy velmi citlivé pokud jde o tzv. osobní prestiž. Citlivost je ještě považována za velikou ozdobu a přednost ženiny duše. Přihlédneme-li blíže k této tzv. citlivosti, zjistíme, že se projevuje především tehdy, týká-li se poznámka nás samých. Ale mlčí, napadáme-li jiné.
Často znamená citlivost veliký stupeň urážlivosti. Stačí sebemenší narážka na naši chybu nebo nedostatek, abychom se smrtelně urazily, nebo jízlivě odsekly. Dospíváme v tomto umění namnoze až k virtuositě. Domníváme se, že touto cestou své osobě dodáme důležitosti a vážnosti. Představte si však jinou odpověď: mlčenlivý, laskavý úsměv. Úsměv, který nevyplývá ze strachu nebo z povolnosti, nýbrž naopak ze síly: tak se usmíváme dobrému vtipu, tak se smějeme poznámce, která ani nám neplatila. To je zbraň daleko účinnější, jíž se nestáváme směšnými.
Tímto mlčenlivým úsměvem často odzbrojíme výpad vážnější. Myslíte, že je zajímavé napadat stěnu, která neodpovídá nebo zápasit s někým, kdo právě odešel? Oč méně důstojné a rozumné je hádat se, křičet, plakat – a přece nezvítězit, nebo zvítězit vzdorem a křikem, což je vítězství nedůstojné. Zvlášť tehdy je-li náš názor správný, nesmíme ho uplatňovat v hádce, hněvu, nenávistí, protože tím snižujeme jen sebe, nikdy toho druhého. Překonáme-li v sobě tzv. citlivost, jedna hádka za druhou zmizí z naší cesty, okolo nás se rozhostí klid a mír – což je první podmínkou radosti.Zvlášť v poměru k mužům máme zachovávat důstojnost, která přirozeně sama vytváří odstup a vynucuje si úctu.
Mnoho bojů, hádek a bolestí způsobuje hluboce ztajený pocit méněcennosti. Mnoho ješitnosti, domýšlivosti, urážlivosti, nepříjemnosti vyplývá z tohoto pocitu. Zdá se nám, že jsme přehlíženy, že naše práce je podceňována, závidíme druhému úspěch, zvlášť pokud jde o úspěch u mužů. Často i některý nedostatek tělesný nebo časté nemoci způsobují tento pocit.
Stačí se zamysliti nad tímto pocitem, abychom nalezly cestu k jeho překonání. Pokud je nám cennější hodnotou naše „já“, pokud toužíme, aby se okolo tohoto „já“ točil svět je pocit méněcennosti naším pánem. Avšak v okamžiku, kdy vědomě prožiji spojení se silou a stávám se jejím nástrojem, částí výkonnou, nikoli řídící, přestává také pocit méněcennosti, neboť tento pocit zmizí v blízkosti síly, která vše prostupuje.
Z pocitu méněcennosti vyrůstá namnoze také potřeba být milována nade vše, bují tu žárlivost, která se často nevztahuje jen na osoby, nýbrž i na práci, zájmy záliby, na chvíle odpočinku. Zvlášť v manželství se ženy domnívají, že muže připoutají žárlivostí. Žárlí na každou osobu s níž se muž setká, na každou novou myšlenku pro níž se muž zapálí, pro každou novou práci jíž věnuje více času, než mu to chce manželka dovolit. Žena dosahuje úspěchu opačného: muž uposlechne-li, bude ochuzen o veliké množství nových podnětů, jeho život zešedne, zevšední a rozlet, který každý člověk v sobě nese, se zlomí. Všednost vkrade se do domácnosti, pod jejímž šedým prachem umírá každé živější hnutí duše a především láska. Potom zbývá skutečně již jen starost o domácnost, ne o hřejivé její teplo, nýbrž o prádlo, jídlo, pohlavní styky, zbavené jakéhokoli duševního přídechu. Nebo dosáhne toho, že muž předstírá věrnost, jen aby měl doma klid, ale pro povzbuzení si chodí k jiné ženě.
Ani žárlivostí, ani požadováním se pravá láska nepěstuje. Žena ať již je s mužem nebo okolím spojena sociálními svazky rodinnými nebo jen přátelstvím, nebo spoluprací, má být tou částí, která neztratila důvěry v život ani v lidi. Naopak, ona má všechny ve svém okolí touto vírou v život napájet, povzbuzovat, nést vzhůru, nikoli srážet. Jak strašný je život dětí nebo muže i kolegů a kolegyň v práci, je-li v jejich středu žena svárlivá, citlivá, žárlící.
Zeptáte se, odkud však načerpat té víry v život, když ji samy nemáme! To je právě to jediné a nejdůležitější co nám schází: být stále ve spojení s tou živou silou, neboť jedině toto spojení celou naši bytost naplní přesvědčením, že život stojí za to, aby byl prožit přes všechny propasti a hrůzy – radostně a plně. Dáte-li tuto víru svému muži nebo svému okolí, splnily jste svůj úkol na zemi.
Říká se, že žena dovede méně sobecky milovat než muž. Přihlédněme blíže:
Matka miluje své dítě, omezuje se sama ve svých potřebách, vyplní každé jeho přání. Zastává se ho, nedopustí na ně. Je přesvědčena, že k dítěti projevuje skutečnou lásku. Je tomu tak? Pravá láska nehledí na to, co se dítěti líbí, co je mu příjemné a co mu působí radost, nýbrž se bude řídit jen tím, co mu prospívá. Lhostejno, působí-li to dítěti radost nebo ne.
Totéž platí o našem poměru k muži. Jak je to možné, že mu děvče dovolí všeho co si přeje, udělá mu vše nač si vzpomene, dokonce mu dá i peníze a domnívá se, že hocha miluje. Přesvědčí se sama velmi brzy, že muž toho všeho využije a pak odejde. Proč? Protože podvědomě cítí, že to u děvčete není pravá láska. Odtud ta nesčetná zklamání v lásce, nemanželské děti, potraty, soudní dohry pro nevrácené peníze. A v srdci děvčete zůstává jen hluboká propast zklamání. Kdybychom věděly a prožily v sobě, že největší částí pravé lásky je přísnost, bylo by zklamaných srdcí mnohem méně.
Totéž platí o povolání. Nejsme tu na to, aby se na nás kořistilo. Povolání, zaměstnání nesmí z nás vyčerpat všechnu životní šťávu i když je milujeme sebe více. I zde musíme usilovat o zachování důstojnosti člověka, ženy.
Mnohé výdělečně činné ženy, které se nevdaly, upjaly se na maminku. Nalézají v tomto vztahu veškerý smysl života, všechny jejich city se soustřeďují na tento předmět jejich lásky. Některé dokonce mluví o tom, zemře-li maminka, odejdou s ní dobrovolně. Nezdá se vám, že je to jakási láska zimomřivá, podzimní, upjatá na cosi odcházejícího, co má život za sebou? Nepopírám, že vztah dcery k matce zůstane čím si velmi krásným. Ale což smí nás naplňovat takto cit ke komusi pomíjejícímu? Jsme skutečně zde na zemi jen proto, abychom žily a umíraly s rodiči nebo s jinou milovanou osobou? Láska je dar, je bohaté naplnění života, ale nikdy ne jeho cílem a účelem. Cíl a účel je jiný: Duchovní zrání, které je možné jen prožitím všeho, co nám nese život do cesty, vnitřní růst, který každým ulpěním na jednom bodě znamená stagnaci, pomalé odumírání, rozklad. Ale my máme žít a radostně, plně žít a ne zaživa umírat!
Často se mluví o osudu. „To je můj osud“, slyšíme často, „nemůže za to, že ho Pán Bůh tak trestá“, říkají někteří. Zapomínáme na jeden železný zákon, prostupující celou přírodou a vším děním: co zaseješ, sklidíš. Jak si usteleš, tak si lehneš. To znamená, že cokoli nepříjemného nebo příjemného nás potká, není způsobeno jakýmsi nemilosrdným Bohem nebo osudem, nýbrž sklízíme jen následky svého dřívějšího jednání, na něž se dnes již nepamatujeme, jednání, o němž jsme si mysleli, že ponese jen dobré plody proto, že jsme tím jednáním chtěly učinit dobře. Ale zapomněly jsme, že jen skutečně správné jednání může nést dobré plody. Matka, která své dítě rozmazlovala, vyplnila každé přání, nesmí se divit, že v stáří syn nebo dcera se ani po matce neohlédnou, nepostarají se o ni a nebudou jí za lásku vděčni. Proč? Protože to nebyla pravá láska, která často je přísná a nedělá vše jen pro radost.
Zeptáte se, odkud se dovím, že moje jednání je skutečně správné? Každému člověku a zvláště ženě je dána tato schopnost poznávat je-li její jednání správné nebo ne.
Stává se vám, že se setkáte s člověkem a první dojem je velmi nepříjemný, ačkoliv se k vám tato osoba chová co nejkrásněji. Časem se přesvědčíte, že váš dojem byl správný. Chcete cosi vykonat, nevíte máte-li, a tu se ve vás ozve hlas, který vám jasně řekne ne. Březina v hovorech s prof. Chalupným řekl mu v důvěrné chvíli: „Já se spoléhám na vnitřní hlas a když jsem dostal od rakouského ministerstva nabídku dovolené a cestovního stipendia, ozvalo se ve mně rozhodné: ne!“ Chalupný podotýká : „Je to skvělé vysvědčení, jak tvrdou hlavu projevil tento utlačený venkovský učitel český vůči vídeňské vládě dávno před převratem, že se i rázní lidé tohoto gesta ulekli a obávali se, že Březina tím na sebe uvalí nepřízeň vlády. (Dopisy Ot. Březiny II. Em. Chalupný. Dopisy a výroky Ot. Březiny 1931 Fr. Borový)
Pravda, často se stává, že takzvaný vnitřní hlas se mýlil. Důsledkem toho je, že přestáváme vůbec věřit, jakémukoliv projevu našeho nitra, který neplyne z rozumové úvahy. Jednáme tu asi tak, jako člověk, který rozbíjí brýle proto, že jsou zamženy nebo zašpiněny a nelze jimi nic spatřiti. Stačí utřít nebo vyčistiti sklo a brýle nám slouží dobře. Nečiníme rozdílu mezi vnitřním hlasem a naším vlastním chtěním, názorem nebo pudovým hnutím. Ale člověk, který se na chvíli do svého nitra zaposlouchá, najde tam vždy správnou odpověď, když byl dříve své nitro uklidil, svou vlastní vůli ztišil, svá pudová hnutí umlčel.
Vnitřní hlas není právě původu instinktivního, jak se mnozí domnívají, nýbrž je projevem ducha, jiskérky skryté v nás z té mohutné síly, která proniká celým světem. Tato jiskra zůstává čistou a nezkalenou i v největším bahně. Je nutno jen protrhnouti obal, kterým jsme ji sami obalili svým omezeným chápáním a svou vlastní pudovostí. Protrhneme-li tento obal bahna, tu jiskra náhle vzplane právě tak čistá a jasná, jako byla na počátku. Rozvije se svěží a silná a spojí se s onou silou, jež proudí světem.
Mějme radost z tohoto pokladu, který nedotčen je v nás skryt. Nezáleží na tom, zda jej naši bližní považují za cenný nebo ne. Každá nečistota, která se nahromadila kolem této jiskry ducha jako hráz, může býti odstraněna. Odvrhne ji poctivé, dobré chtění.
Nezapomínejme, že tento dar je vlastní síla, to co je v člověku ze všeho nejsilnější, co chová v sobě veškerý život a je každému jednotlivci darováno stejně! Nikdo nemá přednosti před jinými. Všechny rozdíly tkví jen v tom, jak jej použijeme.