Zahrada myšlení
Josef Kovář
Jest mnoho věcí mezi nebem a zemí, jež pochopiti bývá nesnadné. Je to nejčastěji příčina různosti lidských názorů. Tam, kde se původ nebo příčina věcí skrývá v tajemných dálkách, se můžeme dopracovati skutečnosti jen tím, že budeme jako děti.
Znáte ty věčné otázky dětí! A jak se na ně těžko odpovídá. Proč? Proč voda teče? Proč strom roste?
Proč lidé křičí? Věčné "proč". Půjdete-li s tímto "proč" ke kořenům jakéhokoliv lidského činu, zjistíte, že stopy všech pachatelů vedou do jednoho doupěte, tam kde se rodí myšlení.
Na počátku všeho byla myšlenka. Ovšem, že až na určitém stupni. Zdá se, že tvor "předčlověký" se mnoho nelišil od zvířat. Ukájel své potřeby a řídil se při tom svými pudy, naučenými zvyky a posléze onou podivuhodnou sbírkou zkušeností, která velmi rozlišuje jednotlivé druhy zvířat a jež dává možnost hádat na instinkt či cosi, co se myšlení podobá. Není to však myšlení v lidském slova smyslu, jež nám umožňuje zobrazit si v duchu i ve formě věci, pojmy i celé děje, nýbrž v nepřehledné řadě věků nashromážděné zkušenosti, jakási mohutná nádrž společné moudrosti celé skupinové duše určitého druhu zvířeny.
Lidská myšlenka je však přes svůj sklon k hromadnosti vždy osobní. Čím je osobivější jednotlivec, tím svéráznější jsou i jeho myšlenky. Ptáte-li se, proč je tomu tak a co vtiskuje pečeť svérázu do myšlenky člověka, najdete ducha jako tvůrčí a formující sílu, ducha, který je sám sebou vůdcem a pánem složitějšího ústrojí, jímž je člověk.
Duchem rozumíme onu část člověka, která viděné a vnímané jevy srovnává a posuzuje, hodnotí a staví, či přetváří ke svému obrazu. Je soudcem a vůdcem.
Mluvím tu samozřejmě o duchu převážně citovém, jakým také má být, a ne o neprobuzených nedochůdčatech, jež "zakrsla pod stínem rozumu", upoutaného na prostor a čas.
Abychom se na chvíli utekli z pomyslných slov, jejichž význam není pro všechny stejný, protože výchova a vzdělání a neposledně také svéráznost jednotlivce způsobují odlišné vidění téhož pojmu či obrazu, do říše prostoty, jíž jest podobenství, tu přirovnáme ducha k zahradníkovi a širokou oblast myšlení k zahradě.
Představte si zahradu, opatrovanou dobrým zahradníkem! Pěkně rozdělenou na úhledné záhonky a mezi nimi upravené pěšinky. Jedna část záhonků jest určena pro věci užitečné, jak pro domácnost, tak i na prodej, jiná část je tu zase pro potěšení, v ní si zahradník pěstuje to, co se mu líbí. Dobře zavlažuje rostliny podle jejich potřeby a jako ostříž slídí po rostlinách, které sám nezasadil - po pleveli. Bezohledně vykopává, trhá a ničí plevel, aby mu neubíral živin, tolik potřebných pro jeho užitečné nebo okrasné rostliny.
Asi stejně tak málo vytváří člověk nové myšlenky, jako zahradník nová semena. Některá dostane od přátel, jiná si vyměňuje se sousedy, ty zvláštní si koupí třeba až v zámoří. Mnozí učenci tvrdí, že některá semena padají na zem i z vesmíru spolu s kosmickým prachem. Moudry' zahradník vybírá semena podle výnosu, vzrůstu a tvaru a seje jen samá dobrá, aby jeho práce nesla dobré ovoce. Jiný je však člověk dneška - zahradník nedbalý, ospalec a lenoch, často spekulant a darebák. Nejen že nemá svou zahradu rozdělenou a uspořádanou tak, aby v ní bylo místo pro všechno, čeho je mu třeba - ale on zabíhá z krajnosti do krajnosti. Hned si osází celou zahradu salátem (ze spekulace na dobrý výdělek), a když má jeho sklizeň pro své velké množství na trhu nepatrnou cenu, vyhodí jej na hnůj a vzteká se na celý svět, jenom ne na sebe. Ze všech stran přinášejí větry křídlatá semena plevelů - a zahrada zarůstá vším možným, jen ne všemi užitečnými, potřebnými a krásnými rostlinami.
Nuže, jakými chceme býti my zahradníky? Dobrými nebo špatnými? Myšlenky jsou semena! Budeme tedy přijímat všechny, jež k nám přijdou nebo si budeme vybírat jen ty nejlepší? Říkáte, že to nejde? Že si nevybíráte myšlenky, že se na vás nějak tlačí, že přicházejí samy? To je ovšem většinou ten plevel, který chodí sám a tolik se vnucuje. Vzácné, dobré myšlenky se objevují tak, jako vzácná, drahá semena. Je nutno je hledat. Je třeba se mnoho učit, vynaložit mnoho úsilí a třeba i peněz, vybírat, přezkoumávat a bezohledně hubit plevel.
Všechno hodnotné stojí mnoho námahy, mnoho úsilí a stálé ostražitosti a to všechno proto, že žijeme ve světě, ve kterém miliony mají své zahrady myšlení zaneřáděny tisíciletým plevelem pověry, bodláčím spoléhání na násilí, kopřivami pomluv, mají zahrady vyprahlé - bez blahodárné vláhy citu a lásky.
Ano, ze všech stran se na nás tlačí tisícihlavé obludy úzkosti a strachu, nestvůry závisti a nenávisti, šílené fantomy nedůvěry a podezřívání. Tu těžko odolává zahradník přívalu takového plevele. Hledá nové prostředky, učí se novým zákrokům chemickým a brání se jak nejlépe umí.
Lidský duch má tutéž povinnost - hledat nové prostředky proti vpádu špatných myšlenek. Jsou to věčná slova Pravdy, uložená v Poselství Grálu. Síla Slova je tak veliká, že ihned zničí všechen plevel myšlení nečistého. Bohatství nových myšlenek (semen) stačí k osetí i té největší zahrady myšlení. A z těchto nových myšlenek pramení záře, síla a radost, jež odolá vší nečistotě.
Jediná je cesta vývoje od chvíle, kdy v očích pračlověka poprvé zasvítila jiskra přítomnosti prvého zárodku ducha, až ke kosmicky závratné hudbě pramenů básní Březinových.
Je to však pouhý krok, jediný krok na pouti, která nás čeká. Nekonečnosti čekají na nás, nesmírné dálky vývoje k neustálé dokonalosti. To vše, co bylo dosud, mi připadá jako dětský věk lidstva, jež se ještě dlouho bude muset ptát "proč". Člověk má síly a neví o nich, má schopnosti a nezná je. Myslí a neví, co je to myšlenka, cítí a netuší ani ve snu, co je to cit. Jak pak může ještě něco dělat?
Zbavte se starých pověr o světě, o Bohu, o lidech a o všem, co vás obklopuje. Všechno musí být nové. Uvědomte si, že jen vyslanec Světla může nám vysekat mečem Pravdy cestu ven z divoké džungle, ve kterou se proměnily zahrady lidského myšlení.
V tom, co dnes lidé myslí, není nic dobrého, nic z toho, co by se hodilo do zahrady dobrého zahradníka, který chce mít zahradu krásnou jako ráj.
Jen zničení plevele a osázení zahrady novými semeny přetvoří divokou džungli v úrodný kraj. Váš duch nechť se ujme vlády. Duch, který nevěří, ale zkoumá, nebéře vše slepě, ale vybírá. Duch, jenž je plamenem, spálí všechen plevel a moudře bude spravovat zahradu svého myšlení.
( z Hlasu č. 12 )