Pamatuj si mě     Zapomenuté heslo?   Registrovat  

Jan Křtitel

 

            Tíživé dusno parného letního odpoledne lehlo na pásmo hor, jehož hřebeny a strmé srázy se odrážely od čisté, bezmračné klenby nebe. Asi v poloviční výši se rozkládalo městečko, jehož neupravené křivolaké uličky, které je protínaly, sloužily za pobyt zvířatům i lidem. Nizoučké domky vrhaly jen zcela nepatrný stín.

            Jednou z těchto nerovných uliček kráčel starší muž, zabrán do hlubokého přemítání. Jeho šat prozrazoval, že je to rabbi. Cílem jeho cesty byl chrám, byla to jedna z nejvzhlednějších budov této zmateniny. Dlouhý šedobílý sporý vous spadal až na mužova prsa a zpod šátku na hlavě draly se ven chomáčky řídkých vlasů.

            Muž byl nápadně hubený. Ačkoliv se mu úpravný šat plandal kolem těla, nepůsobil dojmem vetchého starce, neboť jeho krok byl svižný a postava vzpřímená.

            Uprostřed ulice skotačili chlapci. Jeden z větších hochů neobratně vrazil do malého dítěte, které pozbyvše rovnováhu, kutálelo se po svahu dolů.

            Ačkoliv byl muž zamyšlen, prudký výkřik dítěte upoutal jeho pozornost. Rychle přiskočil a vkročil dítěti do cesty. Potom se shýbl, pomohl chlapci na nožičky a prohlédl ho, zdali si vzlykající hošík neublížil. To vše činil bez řeči, ale z jeho bytosti sálalo tolik dobroty, že dítě přestalo plakat a nechalo se ochotně prohlédnout a očistit. Druhé děti zůstaly stát opodál. To byl přece kněz z chrámu, ten učený a zbožný muž!

Hošík se zatím uklidnil a kněz chystal se jít dál. „Pán s vámi!“ zavolal na hochy, „a podruhé buďte opatrnější!“ Tiché zabručení, sliby a děkovná slova zalétaly za odcházejícím, jehož myšlenky zabočily opět jiným směrem.

„Ó, můj Bože,“ zamyslil se, „jaký drahocenný skvost je takové dítě! V čem spočívá naše vina, že jsi odepřel Alžbětě a mně syna? Lidé si úkradkem mezi sebou šeptají a ukazují na nás – Hle, bezdětný kněz Boží! Jakého hříchu se asi dopustil, že Hospodin trestá jeho i jeho manželku neplodností?! Hospodine, Pane, musím a chci to snésti, že jsi mi odepřel útěchy mého stáří, dej mi však, prosím, znamení, že se na mne nehněváš!“

Za této samomluvy dospěl muž k bráně malého, ale dobře udržovaného chrámu, kde všechno promlouvalo o oddanosti, s jakou Zachariáš, kněz, spravoval svůj úřad.

            Nebyli to ovšem bohatí lidé, kteří se tu v klínu hor usídlili, ale přesto v jejich chrámu nechyběly ani vonná vykuřovadla ani obětní dary.

            Kněz se převlékl a přistoupil k obětnímu oltáři. Zatím co vykonával předepsané úkony a obec věřících se venku modlila, přistoupila k němu veliká, světlá  postava, jíž se nesmírně polekal.

Anděl Páně ho však oslovil:

            „Neboj se Zachariáši, Hospodin vyslyšel Tvoji modlitbu! Nehněvá se na Tebe a na znamení toho byl jsem poslán k Tobě.“

            Ruce Zachariášovy se chvěly, jen s námahou se přinutil k vykonávání svého úřadu. Anděl však mluvil dále:

            „ Tvá žena Ti daruje syna, jehož nazvete Jan. Veliký bude on v síle Hospodinově, veliký jako Eliáš. Bude učiti lidi a zbloudilé obraceti k Bohu. Bude připravovatelem cesty Toho, který přichází a požehnání bude s ním!“

            Užasle naslouchal stařičký kněz slovům andělovým. Jak rád by byl uvěřil, ale to, co tu slyšel, příčilo se lidskému rozumu.

            „Pověz mi, jak by to bylo možno,“ oslovil Božího posla. „Požehnaně dnů sneslo se na moje šediny a moje manželka také už není mladá. Bylo by možné, aby naše vroucí tužba byla vyslyšena?“

            Anděl vážně odpověděl:

            „Bůh mne posílá a to Ti musí stačit. V hloubi srdce svého věříš mým slovům, ale poněvadž jsi pochyboval, budeš ode dnešního dne němý. Po této řeči, ve které jsi pochyboval o Nejvyšším, nepřejde ani slovo přes Tvoje rty, až do chvíle narození dítěte, kdy se znovu otevrou, aby chválily a velebily Hospodina!

            Anděl zmizel. Dík Bohu, zahanbení, lítost i radost zápasily v prsou kněze. Jen s vypětím všech sil natolik se soustředil, že mohl dokončit zápalnou oběť a vyjíti k lidu. Když však chtěl promluviti k věřícím, jazyk mu vypověděl službu. Lidé zděšeně na něho pohlíželi. Pokynul jim, aby šli domů.

            Jejich jazyky však nezahálely, když poslušni jeho pokynu, zamířili k domovům.

            „Co je to s naším knězem? Co se stalo Zachariášovi?“ tázali se neúnavně.

            Někteří rozvážnější přemýšleli:

„Nezdá se, že by byl nemocen a není ani pomyšlení, že by to byl příznak staroby, jinak by byl nemohl zastávat svůj úřad jako dosud a jeho chůze by nebyla tak pružná. Měl patrně nějaké vidění a to mu vzalo řeč.“

            Tím se jakž takž uklidnili, ale jaké to bylo vidění se nikdo nedověděl, neboť jeho ústa zůstala němá.

            Zachariáš se zatím vrátil domů a pozdravil svou ženu. Oba pocházeli z ušlechtilého rodu. Byla vysoká, statné postavy, jemných údů a v rysech jejího obličeje zračila se ušlechtilost duše. Kolem sebe šířila mír a harmonii, její dům byl úpravný a útulný.

            Ulekla se, když její muž vstoupil do pokoje. Takového ho dosud neviděla. Jakési zjasnění prozařovalo jeho rysy, když ji beze slova pozdravil. Co asi zažil? Leč ani slovo nepřešlo přes její rty, ani když měsíce plynuly, aniž se Zachariášovi vrátila řeč.

            Mezitím se na ní dokonal veliký zázrak ženství.

            Směla připravit lidské duši příbytek a činila tak v díku a radosti. Dík Bohu, předobrému, naplňoval celou její duši, zachvíval se v celém jejím konání.

            Cítila se bohatě požehnána a toto požehnání ji celou pronikalo. Pochopila vnitřní  souvislosti v lidském životě, jež jí nikdo nevysvětlil, viděla a slyšela mnohé, co lidské oko a ucho jinak nevnímá. Najednou si ujasnila, že oněmění jejího muže souvisí nějakým způsobem s děťátkem, které k nim zavítá. Nyní dvojnásob se těšila na jeho příchod.

            Jednoho dne seděla se svým šitím před domem, radostně si pobroukávala a přemýšlela o budoucím děťátku. V tom uzřela ženskou postavu, jak stoupá cestou vzhůru. Na její chůzi byla viděti zřejmá únava, jako by nesla těžké břímě.

            Alžběta vyskočila. Vždyť to byla Maria z Nazaretu! Chtěla se rozběhnout Marii naproti, radostně ji pozdravit, leč její noha zaváhala. Něco neobyčejného ji zaujalo, bylo jí, jakoby oči jejího ducha náhle prohlédly. Musela vyslovit, co v tomto okamžiku rozechvělo její duši.

            Maria přicházela blíže. Namáhavě učinila těch několik posledních kroků a zůstala potom stát před příbuznou. Proč jí nepodává Alžběta ruku na uvítanou? Ale než se mohla zeptat, Alžběta pokročila o krok blíže k ní a řekla hlasem rozechvělým hlubokým pohnutím:

            „Buď zdráva Maria a pozdraven buď Ten, kterého smíš nosit pod srdcem, náš Pán!“

            S bolestným výkřikem klesla Maria na lavičku a skryla obličej do dlaní.

             „Nikdo to ještě neví, Alžběto! Tolik se stydím!“

            „Nemáš se proč stydět, Maria. Tys vyvolená mezi všemi ženami! Smíš být matkou Toho, v jehož rukou spočívá požehnání světa. Vejdi, Ty požehnaná!“

            Láskyplně zavedla Marii do domu a pomohla jí zbavit se prachu silnice. Zatímco jemnou rukou pečovala o Marii, odehrávala se v duši příchozí změna. Hluboký stud, který se jí zmocňoval, z ní náhle spadl. Cítila, jak jí proniká radost a z radosti vyrůstal dík Bohu, který ji uznal za hodna takového úkolu.

            „Pane Bože, děkuji Ti,“ zvolala, „žes vyvolil mne, nehodnou! Chci se stát takovou, abych byla hodna Tvého požehnání.“

            Samovolně zapadla její slova do žalmu Davidova. Alžběta se k ní přidala a obě ženy velebily společně milost a dobrotu Boží.

            Maria přišla proto sem, aby tu unikla vnitřnímu neklidu. Doufala, že v jiném prostředí najde zapomenutí a klid. Alžběta jí rozuměla a dovedla jí poradit. Opět zde nalezla rovnováhu své duše a po několika týdnech opouštěla posilněna a potěšena pohostinný dům.

 

            Přišla doba, ve které  se očekávané Alžbětino děťátko mělo narodit. Oba rodičové se nesmírně těšili na jeho příchod a srdce matčino tepalo tichou blažeností. Něco neobyčejně vznešeného, posvátného ji celou prostupovalo.

            Dítě se narodilo. Byl to chlapec zdravý a silný. Přešťastní rodiče nespustili z něho očí. Zachariáš se nemohl dočkat, až bude ho moci obětovat v chrámě.

            I tohoto dne se dočkal. Ale běda. Mezi příbuznými  rozpředla se živá debata kvůli jménu, jaké má chlapeček dostat. Jeden navrhoval to, druhý ono, jeden si přál, aby se jmenoval po otcově příbuzenstvu nebo dokonce, aby dítě bylo pojmenováno po otci, druhý navrhoval totéž ale z matčiny strany. Zachariáš rázně ukončil tento spor. Vzal pisátko a napsal na tabulku: „Chlapec se má jmenovat JAN.“

            Nastalo veliké divení, protože toto jméno bylo v celém příbuzenstvu neznámé.. Ale jelikož  podle dávného obyčeje muselo se vyhovět přání otcovu, dostalo dítě jméno Jan.

            Ve chvíli slavnostního požehnání u oltáře v chrámu, byl rozvázán Zachariášův jazyk, takže mohl opět mluvit. Zvučným hlasem velebil a chválil Boha, vyprávěje o všem, co se mu přihodilo. Nyní také lidé porozuměli, proč dostalo dítě tak nezvykle znějící jméno. A poněvadž jim jméno Jan znělo příliš cize, nazývali ho Jochanan.

            Alžběta se nesmírně zaradovala, když jí Zachariáš, navrátiv se z chrámu, konečně mohl vypověděti, jaké zvláštní okolnosti poutají se k jejímu dítěti. Stále znovu jí musel opakovat slova andělova a ona tiše v zamyšlení opakovala: „bude připravovatelem cesty TOHO, který přichází.“

            Bylo to zvláštní dítě, jež zavítalo na tento svět. Málo křičelo, ale nikdy se nesmálo. Sotvaže zákmit úsměvu přelétl jeho jasné rysy, když později, trochu starší, poznalo matku. Dětské oči, veliké a tmavohnědé, zastíněné dlouhými řasami, hleděly z úzkého obličejíčku tak nějak neobyčejně vědomě do světa. Přišel-li otec domu z chrámu, natahovalo po něm ihned ručky, až Zachariáš s úsměvem v žertu prohodil: „To bude jednou pravý kněz Boží, již nyní pozná chrámový vzduch!“

            Oba rodiče mysleli jen na to, že jejich syn má být otcovým nástupcem. Chlapec začal velmi brzy mluvit. U domu byla malá zahrádka, kam ho matka často zanesla, aby si, sedě na sluníčku, hrál. Hošík si však nehrál. Drobnými prstíky kreslil do písku kruhy a jiné obrazce. Byl tím tak vážně zaměstnán, že se mohlo myslet, že píše.

            Byl-li někdy sám, tu rozmlouval s celým okolím. Matka jdoucí po špičkách k dítěti, pak zaslechla nepovědomé zvuky. Nebyla to slova její řeči, jimiž dítě volalo na zvířata. Zmínila se o tom otci, který žádostiv sám je slyšet potají dítěti naslouchal. Ale ani on neporozuměl smyslu slov.

            Dítě bylo teprve dvouleté. Možnost, že by mluvilo jinou řečí, byla vyloučena. Patrně si žvatlá něco pro sebe, jak to ostatně děti mají ve zvyku. Otec se s tím spokojil, ne tak matka. Přemýšlela dále. Což by to bylo něco nemožného, aby hošík byl naplněn duchem? On, který měl připravovati cestu přicházejícímu? Bedlivě sledovala žvatlání dítěte a brzy vypozorovala, že se mnoho slov opakuje a že mají pro dítě určitý smysl. Ačkoliv by byla ráda věděla více, přece se přemohla a nevyptávala se.

            Když byly Janovi čtyři roky, vzali ho rodiče s sebou do Jeruzaléma. Pouliční ruch a shon, by ani říšští žoldnéři hocha nezajímali. Pozoroval proudící život, ale bez viditelné účasti.

            Tu se otec rozhodl, vzíti ho s sebou do chrámu. Vůně spalovaných vonných směsí vzrušila dítě. Nadšeně se rozhlíželo po chrámu a všechno, co bylo k vidění, si chtělo důkladně prohlédnout. Jen s námahou se podařilo otci vyvésti Jana opět ven z chrámu.

            „Náš budoucí kněz by tam nejradši hned zůstal,“ vykládal Zachariáš své ženě a chlapec to zaslechl.

            „Ne, to Jochanan vůbec nechce, „ohrazovalo se dítě svým způsobem,  „Jochanan nebude knězem.“

„A čím chceš vlastně být?“ tázal se otec, pobaven hochovou řečí.

„Co chce Bůh“, zněla pozoruhodná odpověď.

Z Jeruzaléma šli rodiče s chlapcem do Nazaretu. Alžběta toužila spatřit mladou příbuznou, která u ní byla téměř před pěti lety na návštěvě. Pravděpodobně se provdala. Nikdy od ní nepřišla žádná zpráva.

V Nazaretu se snadno dozvěděli, co si přáli vědět. Maria se provdala za tesaře Josefa a měla dva syny. Zatím co Zachariáš šel do chrámu, zamířila Alžběta se svým hochem k domu Josefovu. Byl to hezký dům uprostřed zeleně. Maria seděla venku před domem, na klíně chovala novorozeně, hošíka starého několik neděl a u jejích nohou si hrál chlapec asi čtyřletý.

Na radostné zavolání Alžběty vzhlédla matka i dítě.

Mariiny líce zalila žhavá červeň, vyvolaná zpola radostí ze shledání, zpola vzpomínkou na někdejší setkání. Neobyčejně zkrásněla. Z něžné, dívčí postavy rozvinula se v ženu a matku, jíž se štěstí smálo z očí. Její bohatý vlas byl spleten ve dva silné vrkoče, z nichž jednoho se synáček nevědomky zachytil. To bránilo Marii povstat.

V tom stalo se něco neobyčejného. Mariin hošík přiskočil s radostným výkřikem k malému Janovi a toto vážné dítě, jež se dosud neusmálo, rozesmálo se jásavým smíchem. Oba hoši si padli do náručí a jeden druhého přivinuli k srdci.

Šťastné matky pohlížely na milý obrázek. Alžběta potom přisedla k Marii a hoši vesele skotačili mezi pestrými květinami. Ani stín cizoty nepadl mezi ně. Rozuměli si téměř beze slova. A stále znovu rozjasňoval slunný úsměv jinak tak vážný obličej staršího.

Maria vyprávěla o svém manželství. Není lepšího, dobrotivějšího muže nad Josefa, který prokazuje maličkému Ježíši tolik otcovské lásky, jako by byl jeho vlastním synem. Také Ježíš lne vroucně k otci.

Zato malý Jakub je pravý opak svého bratra. Je to vidět už teď. Tmavovlasý a tmavooký Jakub se téměř nelišil od svých sourozenců, kdežto Ježíš měl světlou kučeravou hlavinku a zářící modré oči. Barva jeho pleti byla tak jemná a bílá, že se lišil mezi všemi dětmi.

Ruku v ruce běželi oba chlapci ke svým matkám:

„Ať zůstane Jochanan u nás,“ zaprosil Ježíš.

S široce rozevřenýma očima díval se Jan na svého společníka, ale pak zavrtěl hlavou:

„Nemohu tu zůstat,“ řekl tiše, ale pevně.

„Ježíš dosud nezatoužil po nějakém společníku,“ divila se Maria. Alžběta zamyšleně odpověděla: „A Jan se dosud neusmál.“

           

           

            Klidný život, plynoucí v míru a spokojenosti ničím nezkalený, jímž rodina Zachariášova žila po svém návratu domů, nepřerušovaly žádné zvláštní události. Všechna láska i naděje rodičů soustřeďovaly se v jediném synu, který jim také opravdu působil jen radost.

            Zůstal stále tak vážný, jako byl, daleko vážnější nad svůj věk, i když ho otec začal již vyučovat. Hravě chápal, čemu ho učil a přece nebyl šestiletý hoch docela uspokojen. Vyptával se na všechno, čemu nerozuměl. Jeho otázky byly hluboce zkoumavé a nutily starého otce k novému studiu svatých knih, nechtěl-li státi bezradný před svým malým synkem, nevěda, jak odpověděti.

            Ze všeho nejvíc zaujala dítě otázka zaslíbení Mesiáše.

            Přijde brzy? Podle čeho poznáme, že je to On? Budu ho smět také vidět? To byly otázky, jež se ustavičně draly dítěti na rty.

            Hoch se nemohl nasytit statí a proroků, jednajících o Mesiáši, jež mu Zachariáš ani nestačil předčítat. Kvůli nim se také v neuvěřitelně krátké době naučil číst, jen aby mu nic nebránilo slyšet je znovu a znovu.

            V desíti letech znal všechna tato místa zpaměti a matčina duše se chvěla očekáváním, zda uslyší syna pronésti ona dávno známá slova. Copak nemá být dítě připravovatelem cesty přicházejícímu? Což je-li tento přicházející očekávaný Mesiáš, pak by bylo přece vykoupení Izraele na dosah ruky!

            Zamyšleně pohlížela matka na dítě povolané k tak velikému úkolu. Povolán k velikému! Zdál se jí téměř svatý. Ale právě proto chtěla ho vychovávati přísněji než jiné matky. Přidržovala ho k všemožným drobným pracem. Musel obstarávati těch několik kousků dobytka, co měli, chodit na trávu, nositi vodu a jiné domácí práce. Jen když seděl nad knihami, tu ho nerušila posilkami.

            Otec již dávno neviděl v synu svého nástupce. Snil o tom, že se z Jana stane významný zákoník, o němž bude mluvit svět. Této myšlence byl ochoten přinést jakoukoli oběť. Aby syn mohl hlouběji proniknout do starých moudrostí, vypůjčoval si různé spisy a když i tyto zdroje vědomostí byly vyčerpány, rozhodl se poslati Jana do Jeruzaléma k rabbimu Šolemovi.

            Syn šel, protože si to otec přál. Bylo mu čtrnáct let, byl tichý a v sebe uzavřený. Jinoch sice postavou, ale duchem muž, který probleskoval z jeho hluboko položených očí.

            Zdálo se, že ho nic na světě nevzruší. Jeho duše snila, jak říkali o něm lidé, kteří nedovedli pochopit, že mladý jinoch jako on, může se tak málo zajímat o světské radovánky a požitky. On sám si připadal, jakoby čekal na něco, jakoby celý jeho dosavadní život byl jediným velikým očekáváním. Kdy se dozví, k čemu je vlastně na světě?

            V Jeruzalémě se mu nelíbilo. Rabbi Šolem, dosud mladý, velmi chytrý muž, byl nadšen horlivým žákem, kterého mohl bráti s sebou do všech shromáždění zákoníků.

            Jan tiše seděl vzadu se svým učitelem a zaznamenával si obsah rozhovoru, aniž se jich nějak účastnil. Z počátku po takových hodinách prosil rabbi Šolema o bližší vysvětlení, ba odvážil se také projevit odlišné mínění. Avšak rabbi nestrpěl, aby žák sledoval ve svých myšlenkách vlastní cestu. Chtěl ho sám utvářet, sám jediný! Jan měl zanést do světa jeho myšlenky, neboť že syn Zachariášův jednou naplní svět svým duchem, tím si byl skálopevně jist.

            A právě tento tlak probudil v Janovi vlastní život. Co nesměl říci rabbimu Šolemovi, s tím se v tichých nocích utíkal ke svému Bohu. Neznal jiné útočiště, kam by se mohl utéci se svým přeplněným nitrem a myšlenkami, jež v něm zápasily a burácely. Jeho modlitby byly tak dětsky důvěřivé a při tom vytryskovaly ze samých hlubin nitra, že pokaždé v nich nalezl mír a posílení. Vždy znovu si uvědomoval, že to cítí, je správné, ale že musí ještě mlčet. Opět to bylo čekání, vyčkávání čehosi, jenomže nyní nebylo již tak snivé, nýbrž vědomé.

            Jednoho dne rozmlouval Šolem a Janem, který u něho již strávil několik let. Všemu se naučil, čemu ho Šolem mohl naučit, ba mnohem více. Naučil se i to, co zákoníci střežili jako vyšší vědění. Ale o tom se Šolem Janovi nezmínil. Ptal se ho jen, zda-li by nechtěl převzíti nějaký úřad v chrámě. Mohl by začíti jako předčitatel nebo předříkávač modliteb – tak začínal již nejeden zákoník, jehož životní dráha pak stoupala vzhůru.

            Jan se zalekl, zákoníkem – to nechtěl být! Rabbi Šolem, jemuž neušel Janův úlek, zlostně se ptal, co tedy vlastně zamýšlí, či je mu snad hodnost zákoníka malou? – Nechť odpoví přímo!

            „Musím ještě počkat,“ řekl Jan zvolna, „na to, čím si Bůh přeje mě mít. On mne potřebuje.“

            Šolem posměšně se usmál. Veliký, všemohoucí Bůh by mohl asi potřebovat takového vytáhlého mladíčka Jana!

            „Ráno si o tom promluvíme více!“ sliboval dosud rozveselen a propustil Jana.

            Jinoch klečel na kolenou ve své komůrce a prosil zoufale o pomoc.

            „Pane Bože, Všemohoucí, Všemoudrý, přál bych si být jen Tvým sluhou! Ze všech svých sil chci sloužit jen Tobě, třeba na tom nejposlednějším místě. Netoužím po slávě, jen mi dovol, abych se stal Tvým! Pomoz mi, ať mě Šolem nenutí vzdáti se mého čekání. Budeš-li Ty chtít, tak se to stane! Pomoz mi, Pane, Bože otců mých!“

            Po této modlitbě zaplavil nekonečný mír duši jinochovu. Unaven uložil se k odpočinku a bezstarostně usnul.-

           

„Jane, vstaň, rabbi dnes v noci zemřel!“

            Cit bezmezné úlevy naplnil Janovu duši, která se jen jednou maličko zachvěla při myšlence: „Byla to moje modlitba, která ukončila jeho život?“

            Ale ihned si na to uvědomil, že Bůh mohl rozhodnout o jeho osudu také jinak, kdyby chtěl.

            Smrtí rabbiho Šolema skončila jeho učební doba v Jeruzalémě. Sbalil si těch několik maličkostí, které měl a putoval se svým ranečkem k horám, svobodnější a lehčí než kdy jindy.

            Neočekávaně se octl opět mezi svými radostně přivítán. Jak otec zestárl. Jeho vždy hubená postava, zdála se býti nyní až průsvitná. Ruce, vztahující se vstříc synovi, se chvěly a třásly, hlas žehnající synovi zněl tiše a slabě. Jan byl rád, že se vrátil domů.

            Také na matce bylo vidět stopy stáří, ale obličej, orámovaný sněhobílými pletenci vlasů, zářil dosud krásou a ušlechtilostí. Vnitřní čistota svítila z jejího čela.

            Zatímco syn vypravoval otci, proč se tak náhle vrátil domů, vracel se matčin pohled stále k němu. To už nebyl ten mladičký Jochanan, který je opustil před čtyřmi roky, nevědoucí, jak naložiti se svým životem a jaké úkoly život pro něho chystá. Zde stál ucelený muž.

            Byl hubený, v tom se celý podobal otci, ale ušlechtile řezané rysy zdědil po matce. A ty oči! Byly to dosud ty pronikavé, z nitra prosvícené, zářivé oči, které měl jako dítě. Připravovatel cesty přicházejícímu! Nemohla se ani dočkat, až s ním bude o samotě, až se ho bude moci zeptat na vše, čím se dme její duše.

            S velikou účastí vyslechl Zachariáš synovu zprávu, ale spánek brzy sklíčil jeho víčka a on usnul ve své lenošce.

            Láskyplně rozestřel Jan připravenou kožešinu na kolena spícího. Pak se otočil k matce.

            Alžběta odvedla ho do jiného konce místnosti, kde byla rovněž rozestavěna pohodlná sedátka. Ačkoliv vzhled komůrky byl chudý, ze všech koutů dýchala útulnost a nejvyšší čistota, jakou mohly vytvořit jen neúnavně činné ruce ženy. Spokojeně rozhlédl se Jan kolem sebe. Tak blaze mu v Jeruzalémě nikdy nebylo.

            Prvá otázka Alžbětina byla:

            „Co zamýšlíš nyní začít, Jane?“

            Toho se obával. Rodiče pro něho tolik udělali, strádali kvůli němu a mají zajisté právo, aby se o ně nyní staral. A právě tuto péči musí jim odepřít, chce-li čekati dále. Ještě nikdy se mu tento rozpor neobjevil v takovém krutém světle, jako zde tváří v tvář starostlivé lásce matčině.

            Něžně sevřel do svých dlaní ženskou ruku, jež nesla stopy těžké práce, a která právě pro tyto mozoly mu byla drahá a téměř posvátná.

            „Máti, Ty víš, že můj život mi nenáleží! Jsem sluhou Božím, pro nic jiného jsem nepřišel na tento svět. Musím čekati, až mne Bůh zavolá k službě.“

Jestlipak máti porozumí?  Nesměle k ní vzhlédl.

„Jane, milovaný synu,“ jak mírně zněl její hlas, „já vím, že máš být připravovatelem cesty přicházejícímu. Ještě nikdy jsem s Tebou o tom nemluvila. Svou cestu a svou úlohu měl sis najít Ty sám, ale teď cítím, že je čas, abych Ti pověděla, co se přihodilo před Tvým narozením.“

Vyprávěla mu, co Zachariáš zažil v chrámu, co anděl tehdy zvěstoval a co sama vycítila a pochopila, když ho nosila pod srdcem.

„Máti děkuji Ti, že jsi mlčela tak dlouho a že jsi mi to dnes řekla!“ zvolal Jan dojat do hloubi duše.

Kdyby kraj světa šel, zda-li by pak našel takovou matku, plnou porozumění? Nikdy mu nebyla tak  drahá, nikdy ji tolik nemiloval, jako dnes. Všechno, všechno bylo nyní rázem rozřešeno, cesta, ležící před ním, byla urovnána!

„Co říká otec?“ zeptal se ještě trochu nesměle.

„Otec již velmi zestárl a na to, co bylo kdysi už skoro zapomněl. Nesmíš se proto na něho hněvat, můj synu. Pověz mu, jak to vyhlíží v tvém srdci a také on ti jistě porozumí. Jen nečekej od něho, že pochopí souvislost mezi tím, co Ti nyní leží na srdci a Tvým narozením a zaslíbením.“

Jan se nyní vyptával, jak se rodičům dařilo v posledních dvou letech, co je neviděl. Tenkrát byl u nich z Jeruzaléma několik neděl na návštěvě a tato doba vyvstala před jeho duší jako obraz nejkrásnější harmonie a naprostého pochopení.

Alžběta vypravovala. Dovedla vylíčit události a lidi, jí vlastním skoro šelmovským způsobem a zároveň tak poutavě, že syn šťastně naslouchal. V pozadí slov vyciťoval láskyplnou ženskou duši, která se snažila být spravedlivá k bližním.

Jan věděl, že jeho pobyt v otcovském domě nebude mít dlouhého trvání. Vědomě se nořil do této sféry pokoje, která spočívala na pravé bázni Boží.

Matka se zmínila o Marii z Nazaretu. Jan se na ni nedovedl upamatovat, zapomněl i na  setkání s jejím synem, zlatovlasým Ježíšem. Josef zemřel a Maria měla mnoho starostí s velkou domácností i s dílnou, ve které pracovali vedle tovaryšů i dorůstající synové.

Potom rozprávěli o otci. Večer jeho života je krásný, pochvalovala Alžběta z vděčného srdce. Syn je jeho pýchou a jeho radostí. Že ho směl ještě viděti před svým odchodem z tohoto světa, ulehčí mu rozloučení.

Druhý den položil také Zachariáš otázku:

„Co zamýšlíš nyní dělat, můj synu?“

Byla to téměř táž slova, jimiž se ho tázala matka. Tak velice se oba starouškové, kteří ve věrnosti a lásce, bok po boku společně putovali největší část svého života, sobě podobali vnitřně.

„Nemíním dělat nic jiného, než co mi Bůh přikáže,“ odpověděl syn tiše, ale pevně. „Musím čekat, až mne zavolá!“

„Dříve jsem sníval o tom, že můj syn bude mým nástupcem,“ řekl Zachariáš zasněně. „Později se nesly mé naděje mnohem výše: měl se státi zákoníkem. Nechci Ti zamlčet, že má ctižádost, pokud se Tebe týče, stoupala ještě výše, jakmile začaly docházet od rabbiho Šolema jen znamenité zprávy.“

Stařec vyčerpán umlkl, míruplně se pro sebe usmíval. Měl by Jan promluvit? Nevěděl, kam zalétly otcovy myšlenky. Bude lépe, pomlčí-li.

„Když jsem byl již moc stár, abych mohl vykonávat svůj úřad a nestál jsem už tak pevně v životě, začal jsem se obírat jinými myšlenkami, můj synu. Teď vím, že všechny mé plány byly bláhové, protože vycházely z otcovské pýchy, ješitnosti a samolibosti. Já vím, že Tě Bůh zavolá, až bude Tvůj čas. Co On z Tebe pak udělá, nevím, ale postaví Tě na ono místo, kde Tě potřebuje. Před zrakem Hospodinovým je to jedno, budeš-li zákoníkem, knězem nebo chrámovým sluhou. Ať jsi čímkoliv, hleď, abys tím byl cele!“

„Otče,“ zajíkl se syn přemožen dojetím, „milý otče! Jiní otcové mají syny, aby jim byli oporou v jejich stáří. A Ty? A matka?“

„Bůh nám Tě nedal proto, abys byl náš, nýbrž abychom Tě vychovali v Jeho přikázáních. Dnes to vidím docela jasně a děkuji Bohu a chvalořečím mu, že nás uznal za hodna vychovávati jeho služebníka.“

Alžběta pokynula tajně synovi, že je pro dnešek dost hovoru. Jan proto mlčel, ačkoli jeho duše byla přeplněna po okraj. Jak zneuznával své rodiče, jak málo je pozoroval, když se obával, když se obával, že mu budou klást překážky do cesty. Tichým krokem vyšel z komůrky, aby venku, v přírodě, sebral své myšlenky a ovládl rozbouřené city.

O několik dní později zeptal se Zachariáš znovu:

„A co zamýšlíš nyní dělati, můj synu?“

Ale tentokrát se otázka týkala jen směru cesty, jakým se Jan míní bráti, aby vyčkal Božího zavolání, neboť všechno ostatní bylo již pevně rozhodnuto.

„Víš otče, jakým způsobem přijal Mojžíš svůj úkol? Odešel na poušť, sám, jediný! Tam se připravoval modlitbou a postem a potom ho zavolal hlas Boží.“

„A Ty bys to chtěl udělat také tak?“ tázal se Zachariáš s porozuměním. „Máš pravdu. Odejdi v pokoji, můj synu. Kéž je Hospodin, Bůh Izraele a Jakobův k Tobě milostiv a brzy Tě zavolá!“

Za několik dní stál syn opět před rodiči a loučil se s nimi. Věděl, že je to rozloučení pro celý život, ale nikdo z nich neronil slzy. Třesoucí se otcovské ruce, položily se k požehnání na tmavou hlavu, když Zachariáš žehnal svému synu slovy Josuovými: „Požehnej a ochraňuj Tě Pán!“

Hluboká vděčnost za všechno, čím Janovi otcovský dům byl a co mu dal, hrnula se mu slova na jazyk. Ústa, jinak tichá a uzavřená, přetékala výmluvností, protože vyjadřovala dík, vytrysklý z hlubin duše.

Naplněn nebeským mírem opustil mladý Jan navždy domov, ubíraje se na poušť, aby tam čekal, až ho Bůh zavolá. Odešel bez pevného plánu, vstříc neznámému cíli. A přesto nekráčel naplano, bez cíle, neboť cítil, že je veden každým krokem. Jeho kroky byly pevné a stále více ho vzdalovaly lidským obydlím.

Po několika dnech, když jeho zásoba jídla a vody byla téměř vyčerpána, došel k malé oase, kde uprostřed písku se k povrchu prodíral jako nit tenounký pramínek. Voda prosakovala pískem a zavlažovala několik palem a sporé traviny, které se kolem pramene uchytily. Na víc vláha nestačila.

Jan ale věděl, že nemusí zahynout žízní ani hladem, jestliže se důvěřivě svěří svému vedení. S díkem v srdci vrhl se k pramínku a utišil žízeň. Potom si natrhal něco ovoce z palem a s chutí pojedl zralé datle. Vždyť v tomto okamžiku bylo pro něho tak vzácné, ba i ten stín, kam mohl složiti své unavené údy.

Z osvěžujícího spánku probudil se se slovy písma svatého na rtech.

„A Abraham vykopal na tom místě studnici a zasadil stromy.“

„Proč mu právě napadlo toto místo a zrovna teď?“ Krátké uvažování stačilo aby pochopil moudrost tohoto pokynu. Což se nenalézá tak jako Abraham osamělý v poušti, čekaje Božího hlasu? Mohl dělat něco lepšího, než zúrodnit oázu? To mu přece nebude nikterak překážet v čekání na Pána a sloužení Jemu!

Rukama vyhrabával půdu kolem praménku. Bylo to namáhavé. Častokrát se mu písek sesul do malé prohlubně, kterou sotva vyhloubil. Musel začínat stále znovu, jestliže chtěl rozšířiti pramének. Uprostřed práce vyvstala pojednou před jeho duší slova: „Připravte cestu Páně! Urovnejte stezku Pánu, našemu Bohu!“

On se má stát připravovatelem cesty přicházejícímu, tak to zvěstoval anděl. Kdo byl ten přicházející? Byl to Bůh sám? Pak by to byl Bůh ve svém synu, v Zaslíbeném. Veliká radost rozechvěla jeho srdce. Nedbal námahy, obíraje se radostnými, obšťastňujícími myšlenkami, které jeho duše spřádala a vedla dál a dále.

A jako teď namáhavě prohluboval cestu vodě, tak se stejnou neúnavnou trpělivostí bude jednou nucen připravit lidská srdce. Nejprve musí být odklizena naplavenina povrchnosti a bezmyšlenkovitosti, která bude stále zasypávat očištěná místa a zdánlivě mařit všechnu jeho práci. Potom to půjde tak, jako zde: pod pískem objevilo se kamení. To odstranit bylo mnohem těžší. S nevýslovnou námahou muselo být vyhrabáno a vyneseno ven.

Ani u lidských srdcí nebude to jiné! Předsudky, učenost, chyby, hříchy a vina, byly těžké balvany, které musí být odstraněny. Ale Jan ustal v práci a snažil se v duchu zachytit myšlenku, jak se právě vynořila před jeho duší – nebudu nucen pracovati vlastní silou, což by bylo zhola nemožné. Je-li sluhou Božím, propůjčí mu Pán k tomu také dosti síly.

Co bude následovat, až odstraní kameny?

Hrabal tak hluboko, kam až dosáhl rukou. V tom pocítil pod svými prsty nádhernou úrodnou prsť – zázračné zaslíbení také pro lidská srdce!

Z každé datle, kterou snědl, vyňal jádro a pečlivě je vsadil do půdy a zalil. Nyní začal vyhrabávat prsť z jámy, která se na dně začala plnit vodou. V rukou nosil skromnou prsť k svým jádrům.

„Musím jámu rozšířit,“ pomyslil si, „když jsem se dostal do hloubky tak daleko, kam jsem až dosáhl, musím se pokusit rozšířit ji jiným směrem. Potom až budu moci sám sestoupit dolů, mohu hrabat zase hlouběji. Není to opět ukázka mé budoucí práce? Nejprve to budou jednotlivá lidská srdce, potom musím zvěstovat všem lidem toho, který přichází a teprve pak se budu moci věnovat opět jednotlivcům.“

Byl stále důvěřivější při své práci. Jak je to vlastně dlouho, co je v poušti? Nevěděl to. Zapomněl skoro, že tu nežil odjakživa. Jeho čekání a jeho práce ho cele vyplňovaly.

Před delší dobou usadil se v jednom stromě roj divokých včel. Med byla Bohem seslaná změna potravy. Stále bohatěji tryskala voda, stále zelenější a plodnější byly stromy. Z vyhrabaných kamenů vystavěl kolem studně roubení a později pokusil se vyzdíti jimi celou jámu, ač to byla práce velmi zdlouhavá.

„Oč rychleji vzrůstají omyly rozumu, pochybnosti a bludy, a jak pomalu lze naproti tomu přiměti tento rozum, aby se stal bohulibým nástrojem, sloužícím ke cti Boží.“

Cokoliv dělal a prožil, ve všem nalezl podobenství.Jeho vlasy a vousy zatím divoce vyrůstaly a podle nich poznával, že ve své oase žil již mnoho let. Už dávno byl jeho šat rozedrán, boty prošoupané.

Jednoho dne přivleklo se k jeho prameni umírající veliké zvíře s hustou kožešinou, jakou dosud nikdy nespatřil. Tišil jeho muka. Když uhynulo, zhotovil si z jeho kožešiny prostý šat a převázal jej provazem spleteným z lýčí.

Jeho rukou zasazená datlová jádra vyrostla v malé svěže zelené palmy. Jak vysoko ještě asi vyrostou, než Bůh ukončí jeho čekání? Nevzpomínal na to s netrpělivostí, ale jeho práce v této oase byla skončena, a on by musel jít hlouběji do pouště, jestliže Bůh nerozhodne jinak. V palčivém poledním žáru odpočíval ve stínu své studnice a modlil se. V jeho myšlenkách vynořila se pojednou vzpomínka na anděla, který se zjevil jeho otci a když znenadání vzhlédl, spatřil vedle sebe státi postavu, jež se nezdála být lidská. Byla veliká a světlá, z jejích krásných rysů zářilo světlo. Jan vyskočil a se sepjatýma rukama stanul před poslem Božím.

Konečně, konečně udeřila hodina, kdy ho Bůh volá! Anděl pravil:

„Jane, jsem poslán Věčným, jehož jsi sluhou! Připrav se! Procházej zemi, kterou nazýváte „Zaslíbená“ a ohlašuj toho, který přijde za tebou. Připrav lidská srdce, aby mohla přijmouti toho, jenž z Boha zrozen je sám Bůh, jednorozený syn Věčného Otce, aby On k nim mohl zavítat. Viz veliké Světlo přichází s hůry a osvětluje všechny temnoty. Splň svůj úkol, přičiň se, aby tyto temnoty pochopily světlo! Nechť se tvůj hlas rozléhá po vší zemi. Hospodin, Bůh, bude s Tebou!“

Zdálo se mu, jakoby anděl byl pozdvižen na nebesa, jak klidně se vznesl kolmým směrem vzhůru.

Jan děkoval Bohu, velebil a sliboval sloužiti ze všech svých sil Jemu i Tomu, který přijde. Potom se umyl a opásal, vzal s sebou něco datlí a zamířil k zemi, odkud před dávnou dobou přišel.

Slunce zbarvilo hnědě jeho údy, jeho postava byla hubená a šlachovitá, vlasy a vousy dlouhé nepěstěné. Jeho oděv se skládal z kožešiny a provazu. Ale ani na okamžik nemyslel na to, jeho duše byla celá naplněná vznešených posláním, se kterým smí nyní konečně započít. Jeho Bůh ho potřebuje, tedy nečekal nadarmo! Slova žalmu drala se mu na rty, když statně vykročiv, blížil se opět k lidskému obydlí.

Jak dávno je tomu, co nespatřil člověka a co nezaslechl lidský hlas! Když ušel asi den cesty, potkal dlouhou kupeckou karavanu. Byla to řada oslů, vysoko naložených zbožím, vedle nich kráčeli snědí mužové. Za nimi jelo několik jezdců na vyzáblých koních. Volali na něho a posmívali se mu. Teprve nyní to pochopil. Přece ho trochu zabolelo, že lidé s nimiž se opět po tak dlouhé době setkal, a k nimž se vracel s nejradostnější zvěstí, mají pro něho jen výsměch a  posměch. Bude to vždy takové? Uvažoval. Musí mu být naprosto lhostejno, co si lidé o něm myslí. Byl však služebníkem a poslem Božím. A již proto, že slouží Bohu, musí dbát více svého zevnějšku. Jak to jen bude možné, dá si ostříhat vlasy a vousy.

S tímto předsevzetím putoval dál. V tom narazil opět na lidi. Leč tentokrát neubírali se proti němu, nýbrž předhonili ho na hbitých koních. Patrně už o něm slyšeli, protože už z dálky na něho volali:

„Hej, tos Ty, co jsi potkal kupeckou karavanu?“

Chtěl odpověděti, ale kromě několika drsných slov a zvuků, nevypravil ze sebe ani slůvka, jeho hrdlo bylo sevřené, jazyk odvykl mluvě. Tu i v těchto lidech vzbudil jen smích.

„Kdopak vlastně jsi? Vykračuješ si tady, jako bys ani nebyl člověk, spíše nějaké zvíře člověku podobné.“

Aniž vyčkali, zda jim odpoví, začali se smát a posmívat, a rychle ujížděli dále.

„Musím se učit mluvit,“ umínil si Jan, „to se už nesmí opakovat, abych nemohl odpovědět.“

A nahlas si začal předříkávat věty ze svatého písma. Byl tak zahloubán, že ani nezpozoroval lidi, kteří opět křížili jeho cestu.

„Aj, hleďme, zbožný poutník!“ volali, „jeho požehnání by nám mohlo jen prospět!“

Zastavili ho a prosili o požehnání. Jan překvapen vzhlédl. Bylo to pět ctihodných židů, jak prozrazoval jejich šat. Pravděpodobně byli na cestě za obchodem, neboť se plahočili s objemnými zavazadly a ranci.

„Kdo jsi?“ tázali se.

Co má říci? Kým byl dříve? Synem Zachariášovým? Ne, po tom lidem nic není. Musí říci, kým je nyní. A jeho rty samovolně promluvily, aniž si to sám správně uvědomil:

„Jsem hlas z pouště. Jdu k vám, lidem, abych připravil cestu tomu, který přijde po mně.“

Nejctihodnější muž zavrtěl hlavou.

„Nebude to asi bohatý kníže, v jehož službách jsi a jehož příchod máš oznámit. Či jsi snad byl v poušti přepaden a oloupen o šat?“ Mužové ho pozorovali plni účastenství. „Kdo je Tvůj Pán?“

„Můj Pán je Bůh Izraele, Hospodin, Bůh Věčný a silný,“ pronesl Jan slavnostně, neboť již opět zcela ovládl svůj hlas, který zněl zvonivě a zvučně, hluboce a sytě jako hlas zvonu.

   „Je-li pravda, co nám tu říkáš,“ zvolal jeden z mladších mužů, „pak máš, jak Ti rozumím, oznámit světu příchod Boží! Jak to přijde?“

„Copak vy jste nikdy neslyšeli o Mesiáši, který přijde, aby vykoupil svět z jeho hříchů, zbavil jej pout smrti a zla?

Ovšem, o Mesiáši slyšeli. Kněží v chrámech mnohokráte o něm četli a mluvili, ale to se má stát až někdy za dlouhou dobu. Věru, zbytečná řeč, mluviti už teď o něm! A také nemají ani čas, zdržovat se takovými otázkami. Zdvořile se rozloučili se zbožným mužem, který přes svůj prapodivný zevnějšek, zapůsobil na ně hlubokým dojmem.

Jan se ubíral dále. Sotvaže však udělal několik kroků, zaslechl volání:

„Slyš, muži pouště, dovol mi jíti s Tebou!“

„Má cesta jde jiným směrem,“ odpověděl drsně Jan.

„Jsi-li opravdu připravovatelem cesty Mesiášovy,“ odpověděl tazatel, jehož drsná slova odpovědi Janovy neodradila, „pak bude moje cesta od této hodiny směřovat týmž směrem, jako Tvoje.“

„Ty věříš v Mesiáše?“ zeptal se Jan rychle.

„Věřím v něho a čekám na něho!“ zněla odpověď. „Jsem Asser z pokolení Dan, povoláním kupec. Ale chci být Tvým sluhou, neodmítneš-li mne a budeš-li mne chtít vyučovat.“

„Nepotřebuji sluhy,“ odbyl ho krátce Jan. „Chceš-li však slyšet, po čem lační Tvoje duše, můžeš jít kus cesty se mnou.“

„Jak Ti mám říkat, zbožný muži?“ ptal se Asser.

„Mé jméno, jež mi dal Bůh, je Jan.“

Pak začal Jan pátrat po hodnotách Asserovy duše. Muž se mu líbil, byl prostý a přímý a věřil v Boha, neučený a nezkušený v puntičkářství kněží a zákoníků. Rozmlouval s ním upřímně o Bohu , o přicházejícím i o svém poslání.

Tak šli spolu dva dny a potkávali stále více lidí. Nyní byl Jan docela rád, že má Assera po svém boku. Jeho přítomnost dusila lidský posměch a zvědavost. A on, Jan, mohl spíše promluvit si s někým o tom, čím přetékala jeho duše.

„Neodháněj mne od sebe Jane,“ zaprosil Asser, když se před nimi vynořilo první městečko. „Mnohému se musím ještě od Tebe učit, dovol, abych směl být Tvým učedníkem. Podívej se, nejsem tak docela bez peněz. Mám u sebe různé peněžní hodnoty a mohu snadno zapraviti po cestě naši společnou útratu.“

Chceš.li se ještě něčemu naučit  Assere, nuže dobrá, zůstaň u mne jako můj učedník,“ zvolal Jan, „peníze a jiné cennosti však nepotřebuji. Čím méně spotřebuji pro sebe, tím lépe pro mne. Je však dobře, že ty sám si nebudeš muset nic odpírat.“

A tak Asser zůstal u něho až do té doby, kdy se Jan rozloučil s touto zemí. V městečku, kam nyní přišli, našli si nocleh u jakéhosi muže, který také ihned upravil Janovi vlasy a vousy, takže už nevzbuzoval dojem divocha.

Teprve nyní viděl Asser, jakou ušlechtilou tvář jemných rysů měl ten, jehož si zvolil za mistra a upřímně se zaradoval. Druhého dne, sotvaže opustili lože, tísnil se před domem, ve kterém přenocovali, zástup lidí. Hnala je zvědavost moci na vlastní oči vidět proroka a poslechnouti si, co má světu oznámit.

Jan vyšel ven a poprvé mluvil k zástupu. Jeho sytý, zvučný hlas rozléhal se daleko široko, takže každý mohl rozuměti jeho slovům.

„Proč jste sem přišli?“ ptal se shromážděných. „Chtěli jste vidět nějakého bohatce nebo knížete? Přišli jste si poslechnout zákoníka? Já nejsem ani bohatec ani zákoník. Jsem jen hlas volající z pouště – výkřik, který se má rozléhat po celé zemi. Chci připravovati cestu Páně, jak mi Hospodin, Bůh, přikázal, jehož jsem služebníkem. Slyšte můj hlas! A budete-li, slyšíce mne, jednati podle mých slov, smíte spatřit Mesiáše!“

Mesiáše? Zaslíbeného, vytouženého? Údiv přemohl shromážděné. Je to pravda? Bylo by vykoupení z poroby těla i duše tak blízké? Zástup naslouchajících tlačil se ještě blíže k Janovi.

„Mluv, vypravuj více! Kdy přijde Mesiáš, na něhož čekali již naši otcové?“

„Kdy přijde, to ví jedině Bůh sám,“ odpověděl vážně Jan. „Připravte mu cestu. Urovnejte stezku k vašim srdcím, aby mohl přijít k vám, ať to je kdykoliv.“

Prosili, aby Jan u nich zůstal, ale jeho to hnalo opět dále. Těmto lidem řekl všechno, co potřebovali vědět a jestliže nevyzněla jeho slova nadarmo a oni uposlechnou, najdou svou spásu.

Když pak v doprovodu Assera opouštěl městečko, přidali se k němu dva muži. Dozvěděli se, že Asser je Janův učedník a nyní se dožadovali téhož práva. Pronikavě se na ně zahleděl a potom vyhověl jejich prosbě.

Mezitím se rozšířila pověst o jeho řeči a předstihla ho. Kamkoliv přišel, všude na něho čekali lidé. Zvědavci, toužící vidět něco zvláštního, posměváčkové, kteří si rádi tropili ze všeho smích, lidé, kteří slyšeli o Mesiášovi a chtěli věděti více, ale jen málo lidí, kteří s ním chtěli mluvit pro spásu svých duší.

Nyní dal učedníkům pokyn, aby zvědavce a posměváčky rychle odbyli a pustili k němu jen ty ostatní. Mnoho měsíců chodil tak od osady k osadě, procházel krajinou křížem krážem a všude se k němu přidávali mužové.

Tak se dostal až do blízkosti Jeruzaléma a mluvil k tak velikému zástupu, jaký dosud nespatřil. A jak tak jeho zrak klouzal po stohlavém davu, jenž se tu tísnil hlava vedle hlavy, tu mu bylo, jakoby mohl nahlížet skrze jejich těla až do duše, jež tu ležely před ním ve vší nahotě.

Strašlivý pohled! Bylo to možné, aby na světě mohly být takové propasti hříchů? K takovým lidem měl přijít Syn Boží? Sem, mezi tyto lidi má vkročit Jeho noha a přinésti jim spásu? Nemožno!

Jan se otřásl ošklivostí. Pochopil, že svým kázáním o přicházejícím dosud nic nevykonal. To byla jen malá součást jeho poslání. Měl vyburcovati lidi, ukázati jim jejich hříchy, každému jednotlivci mezi nimi, až by se zastyděli sami před sebou. Ukázat jim, jak mají ode dneška putovat v Božích zákonech. Musí se stát kazatelem pokání! To je jeho úkol!

Celá Janova bytost se napřímila.

„Pane, odejmi ode mne všechnu měkkost,“ prosil, „a naplň mne svým svatým hněvem. Dej mému jazyku výmluvnost, abych obrátil hříšníky a ztracence přiměl k pokání.“

Jako v odpověď cítil vlnu síly, jež se rozlila jeho tělem. Oči jeho ducha byly ještě jasnozřivější.

„Ty tam!“ oslovil znenadání jednoho muže v bohatém šatě, který stál opodál. „Slyš muži, který se domníváš býti bohatý a přece jsi chudší než žebrák! Jak dlouho chceš ještě setrvati ve svých hříších? Vdovám a sirotkům odmítáš chléb, abys plnil svůj měšec. Ti všichni budou na Tebe žalovat v den posledního soudu. Hněv a drkotání zubů budou Tvou odměnou!“

Muž se hrůzou zachvěl až do hlubin duše. Jan si toho povšimnul a pokračoval:

„Nebudeš-li se kát ze svých hříchů, je Tvá duše odsouzena k zatracení! Výhružně zněl jeho hlas, oči sršely blesky. Muž se zoufalstvím rozplakal a vrhl se k jeho nohám:

„Rabbi, co mám činit?“

„Co máš činit? Navrať nespravedlivě nabytý majetek, postarej se o ty, které jsi ožebračil! Pros Boha o pomoc, aby se Ti pokání zdařilo! Potom se do Tvého srdce navrátí opět Boží mír, který je nade všechno bohatství světa a přetvoří je. Pak bude moci vejít i k Tobě Mesiáš.“

A jako s tímto jedním mužem, tak se dělo s mnoha. Z počátku přicházeli nesměle, později v zástupech a Jan cítil, že se musí stát ještě něco více. Chtěl jim dát nějaké viditelné znamení, něco, co by po celý život nemohli zapomenout.

Na mysli mu zatanulo místo z proroků o smytí hříchů. To bylo to pravé! A to musí dělat!

V noci přednesl své myšlenky Bohu a v modlitbě našel jistotu, že musí jíti touto novou cestou.

Lidé, kteří k němu přicházeli, museli být zevně čistě umytí na znamení, že také tak čistě mají umýt své duše od hříchů a chyb. Odešel k Jordánu a lid k němu proudil se všech stran. Jeho kázání bylo mocné a působivé.

„Již se dotkla sekera kořene stromu!“ volal do shromáždění. „Vidíte blýskající se sekeru, jež se rozmáchne na Boží povel. Jestliže se neobrátíte na svých cestách, zasáhne vás její ostří, budete odetnuti od kmene a vrženi do plamene!

Nezastavil se ve vypočítávání jejich hříchů, které jim bezohledně, přísně a vážně stavěl před oči.

Přišli mnozí, vrhli se před ním na kolena a prosili ho, aby jim pomohl ukázat cestu k obratu, k novému životu. Tu vstoupil do vod Jordánu až po pás a ty, kteří ho prosili o pomoc volal jednoho za druhým k sobě. Tiše k nim pronesl několik slov, které potřebovali a každého, jak k němu přicházeli, ponořil do vody.

„Já vás křtím vodou, ale ten, který přijde po mně, bude vás křtít Duchem svatým!“

Hlaholivě zněla jeho slova nad zástupem, který uchvácen naslouchal. Mezi těmi, kteří se chtěli dát pokřtít, bylo jen málo vážných, opravdu cítících lidí. Mnozí přišli prostě z neujasněného pocitu, že je přece možno to zkusit, protože to rozhodně nemůže nikomu uškodit. Když Jan spatřil před sebou takové duše, zahořel spravedlivým hněvem.

„Vy plémě ještěrčí!“ rozkřikl se. „Jak dlouho chcete ještě setrvávat ve svých falešných názorech! Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské! Neobrátíte-li se ve svých hříších, nevejdete do něho!“

Někteří muži vystoupili proti němu:

„Jsi snad Eliáš, který má opět přijíti?“

„Nejsem jím,“ odpověděl klidně Jan, „ale Eliáš na mém místě, nemohl by vám také říct nic jiného, než:

„Čiňte pokání, neboť Mesiáš jest nedaleko!“

Také zákoníci uslyšeli o Janovi. Vůbec jim nenapadlo spojovati toho podivného kazatele kajícnosti s učeným synem Zachariášovým. Ten odešel neznámo kam a nikdo o něm už neslyšel. Ale tento zde, muž z pouště, jehož lid nazýval Křtitelem, mohl být nebezpečný. Proto poslali k němu se vzkazem:

„Kdo jsi? Jsi prorok nebo kazatel? Kdo Tě poslal, abys mluvil taková veliká slova?“

Učedníci museli nejprve razit poslům cestu zástupem, který stál nepokojný, protože se obával rušení. Jan vyšel poslům vlídně v ústrety.

„Koho hledáte?“

„Kazatele a proroka jménem Jan, kterého lid nazývá Křtitel.“

„Já nejsem prorok. Jsem jen hlas kazatele na poušti, který musí neúnavně volat: Čiňte pokání, aby ten, který přijíti má, nalezl vás připravené. Vy se ptáte, kdo mne poslal, abych tak mluvil? Jsem posel Boha všemohoucího! On mne poslal, abych zvěstoval příchod království nebeského!“

Poslové zírali užasle na mluvčího. Ne, to nebyl lhář ani buřič, to byl řádný, zbožný muž.

„Kéž bychom měli více takových,“ přáli si v duchu, vracejíce se zpět cestou k domovu.

 

 

 

 

Ještě nikde nezdržel se tak dlouho, jak zde u Jordánu. Zástupy těch, kteří se chtěli dát pokřtít, proudily sem stále v hustých řadách. Přicházeli však také takoví, kteří si horoucně přáli vyprositi si radu a pomoc v jejich duševních trýzních. Kdykoliv viděl Jan opravdovou prosbu, vycházející z upřímného srdce, nikdy takové lidi neoslyšel. Vraceli se potom domů s novou nadějí, posilněni a změněni.

Kde však cítil, že tyto prosby tryskaly z nečistých pohnutek, tam byl až nemilosrdně přísný a takové pokrytce ostře odmítal.

Jednoho večera, po zvlášť vysilující námaze, odpočíval poblíž Jordánu. Večer byl vlahý a tichý, hvězdy se třpytily. Nechtělo se mu ještě domů, do zajetí těsných zdí. Učedníci uložili se nedaleko. Věděli, že miluje tichou samotu takových hodin a že jí potřebuje. Potichu rozmlouvali mezi sebou o různých událostech, které den přinesl.

Vtom zahlédlo bdělé oko Asserovo ženskou postavu, zahalenou v hustých závojích, jak směřuje k místu Křtitelova odpočinku. Rychle vyskočil, zastoupil jí cestu a ptal se jí. Čeho si přeje.

„Jsem hříšnice, potřebuji rady velikého proroka,“ odpověděla žena pod závojem.

„Nuže přijď opět zítra, ve dne, on teď odpočívá a potřebuje klidu,“ odbyl Asser ženu. Něco ho nutilo, aby odmítl této tajuplné postavě.

„Ale to je kolem něho vždy tolik lidí a já se musím svěřiti o samotě, mezi čtyřma očima, jen tak mi může poradit.“

A já Ti znovu opakuji: Přijď ráno, ve dne bude mít jistě pro Tebe chvíli času!“ Asser byl neoblomný, jestliže považoval něco za správné.

„Kdo jsi, že se opovažuješ mne odbývat!“ vzkřikla žena rozhněvaně. „Tedy věz, že já jsem zvyklá poroučet!“

„Ale ne mně!“ nyní i Asser zvýšil hlas.

„Assere,“ zaznělo v tom nočním tichu,“ Assere, pamatuj, dáme-li se strhnout prudkostí, jsme snadno nespravedliví! Pusť ji ke mně, když tak nutně potřebuje mé rady.“

Žena vrhla vítězný pohled na zaraženého Assera, stojícího nepohnutě před ní, otočila se a spěchala za Janem.

Ten zatím vstal a čekal příchozí.

„Čeho žádáš, ženo?“ tázal se a v jeho hlasu nebyl ani stín rozmrzelosti nad tím, že byl vyrušen.

„Mistře, jsem bídná hříšnice. Dva muže jsem pochovala a nyní žiji se třetím – bez lásky. Co mám dělat?“

„Lituješ svých hříchů? Není třeba, abys mi je všechny vypočítávala. Stačí znáš-li je Ty a Tvůj Bůh! Hospodin, Pán, Všemohoucí je vidí. Je Ti toho líto? Chceš se polepšit?“

Zpod hustých závojů zazníval zadržovaný pláč.

„Ano, chci změnit svůj život od základů,“ zašeptal měkký, sladce vábný hlas.

„Nuže přijď ke mně zítra, ve dne, a já Tě pokřtím vodou a pokáním. V noci křtu neudílím.“

Znělo to přísně, neboť Janovi se nelíbil ženin hlas.

„Přijdu, ale jen proto, abych zůstala u Tebe jako Tvá učednice, Jane,“ žadonila svůdným hlasem. „Jane, ponech mne u sebe! Čím je můj život bez Tebe! Častokrát jsem Tě vídala a pozorovala. Jsi veliký, ba skvělý, ale byl bys daleko větší, kdyby o Tebe pečovala milující žena!“

Při těchto slovech odhrnula žena závoj z obličeje.

Jemná, čarovně krásná tvář zasvítila v měsíčním světle, krásná tvář prozrazující však nehezkou duši.

Jan se zachvěl a odvrátil tvář. Ne, po ženské kráse se nikdy neohlížel. Jediná žena, nade vše mu drahá, byla Alžběta, jeho matka. Její jemné rysy vznášely se před jeho duševním zrakem, když se zahleděl do tohoto hříchem rozrytého obličeje.

„Ženo odejdi ode mne! Není Ti stydno, zahrávati si se svou duší?“

Protože se zdálo, že žena nemá chuť odejít, otočil se Jan k ní zády, přistoupil ke svým učedníkům a pravil:

„Pojďme odtud! Mám pokažený večer!“

Žena, nyní již opět pečlivě zahalená hustými závoji, rychlým krokem je minula.

„Zato budeš pykat, Jane! Budeš pamatovat na tuto hodinu!“ zvolala hlasem, který před chvílí ještě tak měkce žadonil a nyní zněl ječivě a sípavě. Ale Jan jí nedbal, obrátil se k Asserovi a vlídně pravil:

„Tvůj cit a Tvoje bdělost Tě nezklamaly. Děkuji Ti! Ale nesmíš být tak příkrý!“

Učedníci se dohadovali, kdo asi mohla být tato žena. Že byla z urozeného rodu, to bylo vidět už na jejím pyšném chování a podle drahých šatů. Jan jim zapověděl zabývat se dále touto ženou. Neboť nebyla toho hodna.

 

 

 

 

Konečně mohl odejít také dál, aby pokřtil i ty, kteří nemohli za ním přijíti k Jordánu. Ale potom ho to táhlo opět zpět na místo jeho největší působnosti a opět k němu putovaly nepřehledné zástupy kajícníků.

Mezi lidmi kráčel muž doprovázený několika prostými lidmi, kterému dav dělal ochotně místo. Leč on se netlačil. Trpělivě čekal, až na něho dojde řada. Jeho zrak spočíval téměř s láskou na Janovi, jak tu stál v Jordánu, pronikaje lidi ostrostí svého pohledu, mluvil k nim a konečně je křtil nebo odmítal.

Všichni, kteří se tu tísnili, byli už u Jana. Vtom pozvedl Jan hlavu a rozhlédl se, zda ještě někdo touží po křtu, či je-li pro dnešek již dost. Tam vzadu přicházely opět další zástupy a vpředu oddělila se z davu postava a mířila k němu.

Janovy oči se úžasem rozšířily. Kdo to byl? Mladistvá postava jakoby dýchala jasem. Klidným krokem přicházela blíže. Již stál jinoch před Janem a nezapomenutelný, lahodně znějící hlas pravil:

„Jane, prosím o křest!“

Zvuk toho hlasu zpřetrhal v Janově nitru něco, co zastíralo dosud jako závoj jeho duchovní zrak. Jasně cítil, jak z postavy, stojící před ním, proudí k němu světlo, teplo a síla a nyní viděl bílou holubici vznášet se nad hlavou prosícího. Jak podivně známá mu připadala tato holubice, ba zdálo se, jakoby byl s ní nerozlučně spjat po celý svůj život.

„Pane, nepřísluší mi, abych Tebe křtil. Já Tebe bych musel prosit o křest,“ řekl tiše.

„Já Tě prosím o křest,“ zněla odpověď.

Jan již nic nenamítal. Mlčky ponořil prosícího do vody Jordánu. Při tomto obřadu byla i křtěnci sňata páska z jeho duchovního zraku. Od tohoto okamžiku věděl, že je Syn Boží, který přišel na svět, aby přinesl světlo nebe.

Toto poznání Ježíše přemohlo. Zjasnělým obličejem pohlížel na Jana, který jeho pohled opětoval. Oba věděli, že toto setkání bylo Bohem určeno. Jan se octl tváří v tvář Tomu o němž kázal a jehož zvěstoval, kvůli němuž přišel na svět.

„Pane, můj Bože,“ zajíkl se dojat. „Mé dílo je skončeno. Dovol, abych tě směl následovat, jako Tvůj učedník.“

„Ne, Jane, jen křti dále, a nabádej k pokání. Mnoho práce je dosud před Tebou…“

Ježíš hovořil laskavě, ale určitě. A Jan se beze slova uklonil. Ještě jeden toužebný, horoucí pohled vrhl na zaslíbeného, který se octl tak náhle před ním a potom se otočil k dalším lidem, kteří se k němu hrnuli.

Ježíš kráčel však dále.

 

 

 

Od onoho dne vešlo něco nového do života Janova. Věděl nyní, že TEN, jehož příchod zvěstoval, putuje již po zemi. Ačkoliv ho toto vědomí nesmírně blažilo, přece ho to mocí hnalo vpřed, jen stále kupředu nastoupenou cestou, neboť nyní, jak si vždy jasně uvědomoval, musí se kát celý národ, měl-li být schopen přijmout Mesiáše. Nikdy nebude ve svých kázáních dost přísný. Toto vědomí ho pohánělo k stále větší horlivosti, až se zcela ztrácel ve svém poslání.

Jednoho dne, jda se svými učedníky, potkal dlouhý průvod, doprovázející Ježíše. Křtitelovy oči zaplály živým ohněm.

„Vizte,“ volal radostně, „TEN, který přijíti má, Mesiáš! On je beránek, o němž je psáno v knize proroků! Jeho vzývejte a jemu služte!“

Učedníci Janovi přistoupili blíže.

„Jane, odkud víš, že tento je ten zaslíbený?“

Jan se na okamžik zamyslil. Co má odpověděti na tuto otázku? Vytryskla-li opravdu z živé touhy duše, pak by je zajisté neuspokojil, kdyby se odvolával na svědectví svého citu, svého přesvědčení. Nikoliv, oni sami se musí přesvědčit! Laskavě se obrátil k tazatelům a řekl:

„Jděte k tomu, jehož nazývají Ježíš a řekněte mu: Jan se dává ptáti: Jsi to Ty, TEN, který přijíti má, nebo máme čekati někoho jiného? Dejte dobrý pozor, co vám odpoví, nechť vám neuklouzne ani slovo!“

Učedníci dali se co nejrychleji na cestu. Co jim odpoví Ježíš, který se mezitím ubíral dále a oni ho museli dohánět hezký kus cesty. Konečně ho dostihli. Byl obklopen obrovským zástupem lidí. Tak jako kolem Jana, tísnily se i zde vlnící se nepřehledné zástupy lidí. Ježíš však nekřtil. Přinášeli k němu nemocné, kteří ozdravěli pouze dotykem jeho ruky. Laskavým, mírným hlasem je upozorňoval na jejich hříchy, udílel jim odpuštění a potom je uzdravoval. Oba učedníci Janovi vmísili se mezi zástup a pozorovali, co se tu odehrává před jejich očima. Dlouho tak stáli a již začali přemýšlet, jakým způsobem by se nejlépe protlačili k Ježíšovi, když v tom na ně zavolal:

„Čeho žádáte ode mne mužové?“

Dav se okamžitě rozestoupil, utvořila se ulička, kterou mohli projít k Ježíšovi. Jak světlá byla jeho postava.

„Pane, Jan nás posílá s dotazem: Jsi to Ty, TEN, který přijíti má, nebo máme čekati někoho jiného?“

Jasný úsměv přelétl přes Ježíšovy líce, neboť dobře věděl, že to není Jan, který se táže, nýbrž že učedníci to jsou a svou pochybností ho přiměli k této otázce. Odpověď musí vyznít pro lidi přesvědčivě.

„Rozhlédněte se kolem sebe,“ vyzval je, „co vidíte?“

„Pane slepí prohlédají, chromí chodí a hluší slyší.“

Vyslovili to s největším úžasem a Ondřej k tomu připojil: „A lidem je hlásáno slovo Boží!“

„Nu dobře,“ řekl Ježíš dobrotivě, „řekněte to svému mistru.“

Oba se opět vrátili k Janovi a vypravovali mu, co viděli a slyšeli.

„Jste spokojeni s odpovědí?“ tázal se Křtitel.

„Ale protože on je TEN, který přijíti má, nesluší se, abyste u mne setrvali. Jděte k němu a jemu služte, vaše duše naleznou tak mír a uspokojení. Oba uvažovali. Potom se rozloučili s Janem a odešli k Ježíšovi, který je přijal za své učedníky.

„Nechceš jít také za Ježíšem, Assere?“ tázal se Jan svého prvního učedníka.

„Ne, mistře,“ odpověděl prostě Asser. „Soužím-li Tobě, sloužím tím také Ježíši a to mi stačí.“

 

Několik dní později projížděl krajem římský místodržící Markus s četným doprovodem. Náhodou narazil na zástup lidí, kteří obklopovali Jana.

„Co je to tam za shluk lidí?“ vyptával se.

„Pane, nějaký židovský prorok mluví k lidem a křtí je.“

„Zajedeme trochu blíže, rád bych se podíval na toho proroka zblízka. Nelíbí se mi, že všude, kam přijdu, vidím srocující se židy. Chci vědět, co jim povídá.“

Jak nařídil, tak se stalo. Jezdci přiblížili se k zástupu od zadu, až byli tak blízko, že mohli rozumět každému Janovu slovu.

„Nevzpouzejte se proti vrchnosti,“ volal právě zvučným hlasem Jan k zástupu, který napjatě poslouchal. „Ona je nositelkou moci z vůle Boží a vy máte přece Boha poslouchati!“

Kdosi se na něco ptal, avšak tak tiše, že tomu Markus nemohl rozumět. Znovu burácel Křtitelův hlas, tentokráte ještě určitěji.

„Kdo se nenaučí poslouchati, ten nebude nikdy umět poroučet. Řím nás ochraňuje, protože mi sami jsme příliš slabí, abychom se mohli chránit. Zato jsme povinni Římu sloužit. Doposud nás tak neutlačuje, jako utlačovali Egypťané náš lid.“

V tom kdosi ze zástupu zahlédl Marka, protože mnoho rukou na něho ukazovalo. Jan se otočil, Markus popojel blíže, obě dvojice očí se setkaly a každý četl ve zraku druhého pravdivost a přísnost.

„Tys Jan, jehož nazývají Křtitel?“ prohodil Markus tázavě.

„Ano, pane,“ odpověděl Jan prostě.

„Proč učíš zde na ulici? Což nemáte chrámu a školy?“

„Pane, já nejsem zákoník. Jsem jen posel Boží, poslaný zvěstovati přicházejícího.“

„Koho nazýváš přicházejícím?“

v Markově otázce zachvívalo se cosi, podle čeho Jan vycítil, že to není jen zvědavost, která nutí muže, aby se ptal.

„Znáš naše písmo?“ odvětil Jan protiotázkou.

„Ano, četl jsem proroky,“ přiznal Markus.

„Tedy zajisté víš, co předpověděli. Doba, o které proroci mluvili, se naplnila. Mesiáš je mezi námi a Jeho zvěstuji. Volám k pokání a připravuji cestu, aby jeho slovo zapadlo jako převzácné sémě do lidských srdcí. Kypřím půdu srdcí, vytrhávám z nich hloží, aby se z ní stala dobrá ornice, ve které by semeno mohlo vzklíčit a nésti ovoce.“

„Jednáš správně, Jane a Řím Ti nebude překážet ve Tvém úsilí!“

S vlídným pokynem hlavy se místodržící rozloučil.

Cestou rozmlouval se svými průvodci, z nichž někteří si začali tropit z Křtitele smích.

„Ještě jsem nepoznal otevřenějšího a přímějšího člověka,“ řekl vážně. „V jeho bytosti je něco, co mě neobyčejně přitahuje. Jakmile se budu moci jen trochu uvolnit, vyhledám ho a poslechnu si, co říká o tom, který přijde.“

Tu i posměváčkové museli ztichnout, protože Marek nerozuměl žertu ve věcech, které se mu zdály být důležité.

Jednoho dne přišli poslové od tetrarchy Heroda s vyzváním, že si přeje mluvit s Křtitelem.

„Řekněte svému pánu, že mě tu zastihne v kterýkoliv den,“ řekl Jan lhostejně. „Můj život náleží Bohu a národu Izraelskému. Nemohu dávat přednost jednotlivci, nechť je to kdokoliv.“

„On sem za Tebou nepůjde,“ zapochyboval posel. „Uvaž přece Jane, je to tetrarcha!“

„Vím, co jsem řekl a nemohu měnit svou odpověď. Co mám říci Tvému pánu, mohu mu v tichosti říci také zde!“

Poslové odešli poněkud znepokojeni. Jak přijme Herodes odpověď? Zastihli ho v dobré náladě.

„Věru, ten Křtitel si myslí o sobě, že je král.Nu, uvidíme, co řekne!“

Herodes byl rozhodnut navštíviti Jana. Ale jeho úmysl nebyl přece dosti pevný, vždy přišlo něco, co mu to překazilo, takže cestu za Janem odkládal den ze dne a týden po týdnu.

Zatím se ovšem rozkřiklo, že Herodes vyslal k Janovi posly a dvořané se netajili radostí, že Herodes nemohl prosaditi svou vůli. Tyto řeči se donesly až k uchu kněžny Herodiady, té, která kdysi Křtitele navštívila. Od té doby ho hluboce nenáviděla a čekala pouze na okamžik, kdy se mu bude moci pomstít. Nyní byla příležitost zde.

Tvářila se co nejroztomileji, když vyprávěla svému choti, ovšem s patřičným přikrášlením, co zaslechla. Nyní se Herodes zlobil sám na sebe, že cestu tak dlouho odkládal.

Půjde-li on za Janem nebo Jan k němu, bylo jejich záležitostí, která měla zůstat jen mezi nimi dvěma. A nyní byla rozvířena na veřejnosti. Herodes musel nyní jednat, nechtěl-li být ještě více pro posměch lidem.

„Uklidni se Herodias,“ řekl rozladěn. „Je vždycky dosti prostředků, přiměti nějakého odbojníka k povolnosti! Dám ho jednoduše vsadit do vězení. Až zkrotne, dám ho předvésti a přednesu mu otázku, na kterou bych rád znal odpověď a pak ať si jde, kam ho oči ponesou.“

Herodias se radostně zasmála.

„Výborně choti! Radím ti však, abys toho domýšlivce brzy nepouštěl na svobodu. Neuškodí mu, jestliže trochu vyhladoví a bude toužit po svobodě.

Druhého dne pochopové Jana zajali. Neočekávaný zásah všechny překvapil, nejvíce však Jana, poněvadž si nebyl vědom ani toho nejmenšího provinění. Že popud k tomu nevyšel z Říma, tím si byl jist. Na Marka se mohl spolehnout. Poslal k němu posly, ale Marek byl za hranicemi a poslové ho nezastihli. Teprve v žaláři se Jan dozvěděl, že byl zajat na rozkaz Herodův.

„To máš z toho, že jsi nechtěl přijít dobrovolně,“ posmívali se mu strážci, „teď sklízíš, co sis zasel svou vzdorovitostí.“

Již několik týdnů úpěl Jan v žaláři, leč ztráta svobody ho netrápila. Bylo mu lhostejné, jak stráví svůj život, avšak nevýslovně ho rmoutilo, že mu byla vzata možnost další práce, že již nemohl svědčiti pro přicházejícího. Ani jeho učedníci k němu nesměli.

Mezi jeho strážci byl svěží mladík, velikých tázavých očí, s nímž Jan často rozprávěl. Rád by mu byl vypravoval o Ježíši, ale jinoch se tomu jen smál, odbývaje ho slovy:

“Zapomínáš, že jsme jen žoldnéři a že máme jiné starosti!“

Jak den po dni zvolna míjel, aniž byl Jan vyslýchán, tak vzrůstal i údiv Lutullův – jak se jmenoval strážce nad zajatcem. Ani slovo nepřešlo přes Janovy rty, čisté čelo nebrázdila ani jedna vráska hněvu. Tiše seděl ve svém vězení a přemýšlel. Často ho viděl strážce cele ponořeného do modlitby, že ani nepozoroval, vešel-li kdo do jeho cely. Takového zajatce tu ještě neměli. Vyprávěli si o tichém, laskavém muži a velmi často se stalo, že i cizí žoldnéři přicházeli do vězení, jen aby viděli Křtitele. Ale ani tato zvědavost ho nevyrušila.

Konečně se Herodes rozpomněl na Jana. Myslel si, že vazbou bude již dostatečně zkrušen a dal ho proto zavolat.

Před tetrarchou objevil se bledý, vychrtlý muž, na němž bylo na první pohled vidět, že dýchal žalářní vzduch. To bylo v pořádku. Zato mužovy oči sálaly vnitřním ohněm a také jeho tělo bylo vzpřímené.

Jakého rodu byl tento muž? Kníže by nemohl budit vznešenější dojem při veškeré prostotě svého šatu.

„Nu, Jane, jelikož jsi nechtěl přijíti ke mně dobrovolně, musel jsem si pro Tebe poslat!“ řekl Herodes tónem, který se měl zdáti výsměšným, ale který přes všechnu námahu vyzněl hodně nejistě.

Jan mlčel. Herodes hleděl na něho a rovněž mlčel. Minuty zvolna míjely. Z ulice zaznívalo sem volání a rachot kol. V paláci se právě střídaly stráže, zazněly úsečné povely a hned na to bylo slyšet stejnoměrné kroky nohou, chráněných ocelí. V nádherné komnatě, jež sloužila Herodesovi za pracovnu, bylo hrobové ticho. Osud vložil napomínavě svou ruku na tetrarchu:

„Měj se na pozoru!“ ale Herodes neslyšel varovného hlasu. Teprve za dlouhou dobu opět promluvil.

„Dal jsem Tě zavolat, protože jsem se doslechl, že máš všem lidem, cosi říci. Zachtělo se mi poslechnout si Tvou moudrost. Mluv a neostýchej se! Nedal Ti Bůh pro mne nějaký rozkaz?“

Opět ten posměch, z něhož vyznívala nejistota a zneklidnělá duše. Tmavé oko Křtitelovo ulpělo zplna na knížeti.

„Herode, ty víš v čem spočívá Tvůj hřích! Není správné, že jsi pojal za choť ženu bratrovu. Odvrhni ji od sebe a služ Bohu se srdcem kajícím.“

Janova slova zasáhla nejbolestivější místo této duše. A protože slova bolela, kníže je nemohl snésti.

„To se opovažuješ říci Ty mně, Jane, mně, svému pánu?“ osopil se Herodes.

„Mým i Tvým pánem je jedině Bůh, Herode! Mými ústy Ti oznamuje, že se musíš vymanit z hříchů. Jinak tě čeká zkáza a zničení.“

„Uvědomuješ si Jane, že za tato slova Tě mohu nechat doživotně zavřít do vězení? Ano, ještě více, mohu Tě dát usmrtit!“

„Co chceš se mnou dělat, za to se budeš odpovídat Bohu. Ale mně nemůžeš ublížit tak, abys zasáhl mou duši, nebo ji chtěl doprovoditi na věčnost,“ řekl Jan mírně.

Tento klid, který nebyl předstíraný a tryskal z hluboké víry – jak Herodes dobře cítil – zapůsobil na něho mocným dojmem. Co je to v tomto prostém muži, který uvádí jeho, pyšného tetrarchu do rozpaků? Herodes byl chytrý a dovedl rozpoznati skutečnou velikost. Rád by byl přišel na kloub Křtitelovu tajemství. Snad se mu to podaří, promluví-li si často s Janem.

„Pro dnešek se vrať zpět do svého vězení. Ráno Tě dám opět zavolat, Jane. Možná, že budeš mluvit jinak!“

Klidně, tak jak přišel, opustil Jan nádhernou komnatu, aniž utkvěl sebe nepatrnějším pohledem na svém okolí. Herodes osaměl, zabrán v myšlenky. Kdy asi začal řetěz malicherných neúspěchů? Až když učinil ženu svého bratra svou, když jeho smysly podlehly kouzlu svůdné Herodias a její dcery Salome. Měl by uposlechnouti Janovy rady a propustit tuto ženu i s její dcerou? Přemohla ho veliká touha zbavit se všech vnitřních pout a býti tak volný, jako jeho zajatec. Co to jen bylo u toho Jana, že kráčel se vztyčenou hlavou a jasným zrakem vším nebezpečím? Hle, již se zase obíral v myšlenkách Křtitelem. Neměl pokoje, musel přemýšlet a hloubat.

Druhý den, sotva se jitro rozbřesklo, dal si zavolat Jana.

„Pověz mi, Jane, co to je, co Tě naplňuje takovou důvěrou?“ zeptal se, jakmile Jan vstoupil.

„Jsem sluha Boží. Toto vědomí mi dává velkou sílu, které je mi třeba.“

„Ty opravdu věříš v Boha? Či to říkáš jen tak, protože to patří k Tvému povolání?“

Jan se překvapeně zahleděl na tazatele.

„Jak bych se mohl opovážit bráti nejsvětější jméno do úst, kdyby on nebyl náplní mého života?“

„Hleď, Jane, táži se Tě jen proto, poněvadž i já jsem hledající. Co bych za to dal, kdybych mohl mít v tom jasno. Nejsem rozený žid, proto také nevím o Bohu, jako vy ostatní,“ končil poněkud rozpačitě svou chvatnou omluvu.

Jan Křtitel nebyl nadarmo žákem učeného rabbi Šolema. Naučil se, že lidé nemluví nikdy tolik, než když chtějí něco zamlčet. Tím se v duchu řídil a přemýšlel. Co chtěl Herodes skrýt? Víru v Boha, kterou neměl? Ne, neboť o tomto předmětu hovořil zcela nepokrytě. Svou nerozhodnost? Ano, to je ono. Herodes cítil vinu a nemohl se z ní vymanit. Potřebuje pomoci. Nedbaje slov knížete, řekl Jan prostě:

„Herode, jen ten, kdo přemůže svůj hřích, je skutečně celý muž. Změň svůj život, řiď se Božími přikázáními, zákonem Hospodinovým a požehnání a úcta lidí Tě neminou.“

„Nebylo by ode mne horší a větší provinění, kdybych zapudil nyní ženu, kterou jsem učinil svou? Kam by měla jít? Co se stalo, stalo se, na tom nelze ničeho změnit, nejsi téhož mínění?“

„Bůh se tím nespokojí, Herode! Nemyslíš, že je daleko lépe učinit rázný konec takovému životu, než hřešit dále a vždy znovu?“

„Neshledávám, že bych hřešil, budu-li žít dále po boku Herodiady!“ odpověděl Herodes houževnatě. Jeho hlas nezazněl prudce, nýbrž unaveně a netečně.

Zato Jan nyní zabouřil:

„Pak Ti nemám už co říci! Každé slovo bylo by Ti jen ke škodě!“

Herodes opět přikázal, aby byl Jan odveden do vězení, ale již následující den opět ho to nutilo, promluvit si s Křtitelem.

V paláci ovšem nezůstalo utajeno, že zajatec byl den co den voděn před Heroda. Toto podivné počínání knížete se přetřásalo na všech stranách, byly vyslovovány různé dohady, které nebyly daleko od pravdy. Konečně se o tom dozvěděla i Herodias. Touto zprávou byla velmi rozezlena. To by tak ještě scházelo, aby muž, který jí opovrhl, chtěl jí dokonce odloučit od manžela. Tomu bylo nutno včas zabránit.

 

 

 

 

Na dvoře tetrarchově odbývala se hlučná slavnost. Bylo tu vše, co mohlo rozveselit a omámit smysly.Všichni účastníci oddávali se bezuzdnému veselí. Libyjské tanečnice předváděly divoký rej, když rozjařený hostitel vychloubačně zvolal:

„Je možno předstihnout tyto tanečnice?“

Herodias, sedící vedle svého chotě, se k němu naklonila a pronesla sládnoucím hlasem:

„Domnívám se, můj choti, že znám tanečnici, která je krásou a ušlechtilostí všechny zastíní. Dej zavolat Salome, mou dceru, ať Ti zatančí, a jsem si jista, že budeš jinak smýšlet!“

Na dané znamení vstoupila mladá kněžna úchvatné, až omamující krásy. Hra jejích údů byla vláčná jako u divoké kočky, oči žhnuly jako dva uhlíky. Hudba vášnivého rytmu rozechvěla vzduch a tanečnice začala tančit. Věru, to bylo něco jiného, než Herodes kdy viděl. To byl tanec, který rozbouřil všechny smysly.

Nadšen zavolal ji k sobě, sotva hudba dozněla.

„Vyslov jakékoliv přání, maličká, a já je splním i kdyby to mělo stát polovici mé říše!“ sliboval. Salome se usmála a odběhla k matce.

Šeptem se radily obě ženy tak dlouho, až byl Herodes už netrpělivý. Množství vypitého vína kalilo jeho mysl, nebyl již sebe docela mocen.

„Nu, nemohl bych už slyšet to Tvé přání?“ nechť je jakékoliv, splním je! Nic mi nebude za těžko!“

„Já si přeji – přeji si stříbrnou mísu a na ní --- Hlavu Janovu ---toho, kterému říkají Křtitel!“

Salome přitančila blíže. Nyní poklekla před knížetem a prosebně vztáhla k němu obě štíhlé ruce.

Herodes rázem procitl z opojení, jež vázalo jeho smysly. Slova zasáhla hluboce jeho duši a vyvolala v ní bouři. Čím byl pro něho dosud lidský život?! Všichni, všichni mohli pomřít! Ale Jan nebyl člověk! V uplynulých týdnech si to jasně uvědomil, když den co den vyhledával Křtitelovu blízkost. Jeho dát usmrtit? Nemožné!

A jakýsi hlas mluvil a zřetelně napomínal:

Dej pozor, Herode! Jan nespadá pod Tvoji pravomoc. Nepatří ke Tvé říši. Není třeba, abys splnil toto přání!“

Ale jiný hlas, ještě neodbytnější, odporoval:

„Jestliže nesplníš přání, za jehož vyslyšení jsi se zaručil, budou Tebou lidé opovrhovat. Je to věc Tvé cti.“

Zmaten rozhlížel se Herodes kolem sebe – kdo to tu mluví? Nablízku nikdo nestál, odtud to tedy nebylo, ale jak se díval kolem, zavadil jeho pohled o výsměšný obličej Herodiady.

„Teď ukaž,“ vyčetl z něj, „jsi-li mužem, který dostojí svému slovu.“ Skutečnost, že mohl vůbec zakolísat, již sama o sobě znamenala zločin na jeho důstojnosti. Nyní musí ukázat, co je zač!

„Vstaň!“ poručil Salome, která se úzkostí zhroutila, „Tvá prosba je vyslyšena!“

Proti vůli vyslovil něco, o čem chtěl vlastně ještě uvažovat. Konečně, co mu záleží na Janovi! Je-li skutečně prorokem Nejvyššího, pak nechť si Bůh vzbudí jiného! Toto pomyšlení ho obveselilo a vnitřní rozrušení se uklidnilo.

„Kdo má dnes stráž ve vězení?“ volal na sluhy, kteří se tísnili v jednom klubku, chtivě a poťouchle vyčkávajíce, co se bude díti dále.

„Lutullus“ odpověděli sborem.

„Zavolejte ho!“

V následujících minutách nikdo nepromluvil. Salome vstala a přistoupila k matce. Její duše se svírala úzkostnou křečí. Co to učinila? Jak odporný pohled je na matku, na jejímž obličeji utkvěl vítězný úsměv, podobající se téměř úšklebku!

Mezi dvořany a služebnictvem nebylo člověka, který by Jana politoval. Většina o něm nevěděla nic více, než že býval prorokem, který chodil z místa na místo a jehož dal kníže zajmout. Proč se tak stalo, na to se nikdy neptali.

Ale v duši Herodově ozvaly se hlasy nanovo.

„Nedávej rozkaz, dosud je čas! Můžeš říci, že jsi chtěl tomu pošetilému děvčeti dokázat, že jsi schopen i takového činu. Půjdeš-li dále, jsi ztracen!“

„Já – ztracen?! Blesklo Herodovi hlavou. „Ne, Jan je ztracen! Je ho škoda. Právě zítra mi měl pověděti něco o Bohu. Rád s ním hovořím. Ale proč by měl v budoucnu scházet?“

Příchod žoldnéře zpřetrhal předivo jeho myšlenek. S odstupem a přece s úzkostí blížil se Lutullus ke svému pánu. Proč je volán? Čeho se dopustil?

Oči všech upřely se na dvojici, každý ustoupil mimoděk krok dozadu, takže Herodes a jeho vojín ocitli se sami dva uprostřed velikého kruhu. Plášť tetrarchův svítil krvavě rudou barvou. Hrůza obešla přítomné.

Lutullus již nemohl snésti mlčení. Proto všem zvyklostem oslovil svého pána.

„Čeho si žádá ode mne můj kníže?“

Tato smělost vrátila Herodesovi opět řeč.

„Nemůžeš počkat Lutulle, až Tě oslovím?“ rozkřikl se. Byl příliš silně vnitřně rozrušen, aby mohl klidně mluvit.

„Tomu zajatému prorokovi, Janovi, setneš hlavu – teď v této hodině – a přineseš ji na stříbrné míse mé dcerušce. Zatoužila po ní,“ připojil drsně se směje, neschopen se již dále ovládnout.

Lutullus, který zbledl až po rty, odvážil se namítnout:

„Pane, udělal jsi mne správcem vězení, nikoli katem!“

„Učiň, jak jsem Ti poručil, jinak si zahráváš s vlastním životem. Čím rychleji vykonáš rozkaz, tím větší Ti kyne odměna. Tato noc může z Tebe udělat setníka!“

Co záleželo Lutullovi v tomto okamžiku na poctě celého světa? Měl zavraždit člověka, jinak přece hodnosti centuria nedosáhne. A tento člověk byl něčím více, než lidé, s nimiž se Lutullus kdy setkal. Co má dělat? Nelze dělat nic jiného, než opustiti co nejrychleji sál a doufati, že mu cestou k vězení napadne spásná myšlenka.

S maličkou úklonou, která byla až neuctivá, opustil nádhernou místnost. Vzduch! Jen moci volně vydechnout! Moci přemýšlet!

Sotva byl venku, cítil, jak se něčí paže ovinuly kolem něho. Obklopila ho těžká vůně. Byla to Phoebe, řecká služebnice Herodiady.

„Co chtějí na Tobě, můj Lutulle?“ zašeptala něžně.

„Pusť mě, Phoebe, nemám čas!“ odpověděl drsně.

„Aj, aj, to musí být něco velikého, že se z mého něžného Lutulla stává takový hrubý žoldák,“ zasmála se a chytila ho za ruku. Vejdi na okamžik sem, do komnaty, je prázdná. Svěř se mi a pověz, co Tě trápí, snad Ti budu moci pomoci, poradit.“

Lutullus volně vydechl. Možná, že mu Phoebe bude moci skutečně ukázat nějaké východisko. Byla chytrá jako všichni Řekové. Nebránil se, když ho zatáhla do malé opuštěné místnosti a vypověděl jí tam, co Herodes od něj požaduje.

„Není-li to více, než to, milý Lutulle,“ konejšila Phoebe rozčileného muže, „můžeš být docela klidný. Na Tebe vina nepadne, jestliže si Křtitel dosud nezasloužil smrt. Ale je pravděpodobné, že propadl životem a Herodes ho chce chytře odstranit, aby předešel vzbouření. Neusmrtíš-li ho Ty, udělá to někdo jiný a Ty budeš za své zdráhání potrestán propuštěním nebo ztrátou hrdla. Pamatuj, že nás má brzy Hymen spojit posvátným svazkem. Musíš si uchovat život pro mne.“

Její poslední slova zazněla něžně, přemlouvavě. Ale nebylo toho již třeba. Myšlenka, že Jan musí zemřít, tak jako tak zapustila kořeny do jeho duše. Byl rozhodnut splnit, co mu bylo poručeno. Stále bude ještě lepší, zemře-li Jan jeho rukou, než kdyby ho měl zabít nějaký surovec.

Ukonejšen, rozloučil se s Phoebe a chvátal do vězení. Odložil přilbu a štít, potom přezkoušel ostří meče. To vše dělal téměř mechanicky. Nutilo ho to, aby ten strašlivý rozkaz měl již za sebou.

V tom ocitl se před vězením, které sloužilo Janovi za útulek. Jako vždy, kdykoliv se přiblížil k této brance, snesl se na něho mír, jakého Lutullus nikdy nepoznal. Již dávno věděl, že vychází ze zajatce. Kdo má takový vliv na své okolí, ten nemůže být špatným člověkem. Znovu ho přepadly ty hrozné, hlodající pochybnosti, hrůza před činem, který měl vykonati.

Chvějící se rukou otevřel dveře. Měl v úmyslu vrhnout se na Jana dříve, než by se oba vzpamatovali. Bylo to nemožné! Křtitel stál uprostřed kobky. Byl obklopen světlem, které nebylo z tohoto světa a jež vstupujícího oslepovalo.

„Lutulle,“ vítal ho Jan, „můj úkol je skončen. Co mi Bůh uložil, to jsem vykonal. Právě teď jsem nabyl plné jistoty, že smím už opustit tento svět.“

Oslovený nevěděl co odpovědět na slova, jež na něho tak mocně zapůsobila.

„Tys připraven zemřít?“ vynutil konečně namáhavá slova ze sebe. Meč jasně zařinčel o dlaždice, jak mu ruka poklesla k zemi.

„Jsem připraven,“ dotvrzoval vážně Křtitel. „Čím dříve budu smět odejít, tím lépe pro mne!“

Přerušil se, neboť teprve nyní si povšiml obnaženého meče.

„Příteli Lutulle, tys přišel, abych z Tvé ruky přijal smrt? Proč váháš?“

„Nemohu to učinit!“ zavyl Lutullus jako zvíře, „Žij blaze, Jane!“

Vyřítil se z komůrky. Zoufale vzlykaje přitiskl venku bolestí sevřenou hlavu na chladivé kamenné zdivo. Co činiti? Utéci? Zemřít? Raději vše, jenom ne zavraždit tohoto proroka Nejvyššího!

Po několika okamžicích zaslechl blížící se lidské kroky. Vzhlédl. Před ním stál Brutikus, číšník Herodův, nesa opatrně v rukou vyleštěnou stříbrnou mísu.

„Kde je hlava toho zrádce?ů tázal se zhurta. Sem s ní. Mám ji donésti kněžně, protože jak se zdá, Ty otálíš.“

Lutullovou odpovědí byl hluboký bolestný sten.

„Co je Ti? Tys churav? Vypil jsi snad mnoho vína?“ vyzvídal Brutikus a připojil netrpělivě: „Nemůžeme čekat, než se zase vzpamatuješ. Dej sem meč!“

Neurvale mu vytrhl zbraň a vřítil se do vězení.. Lutullus padl v mdlobách na zem. Uvnitř na podlaze klečel Jan zády ke dveřím, skloněnou hlavu maje obrácenou k okénku, které se nalézalo dole ve zdi při samé zemi. Byla to vlastně hustě zamřížovaná díra.

Křtitel byl tak pohroužen do modlitby, že vůbec neslyšel horkokrevného vetřelce, ba necítil ani dotek chladné oceli, která mu dobře mířenou ranou sťala hlavu.

Rychlou, nelítostnou rukou dokončil Brutikus své dílo. Nyní vztáhl ruku, chtěje se zmocnit hlavy, když v tom spatřil státi před sebou Jana. Z postavy jasné a světlé vyzařovalo světlo, jež se zdálo pronikat a prosvěcovat jeho duši.

Byl Říman, který nevěřil v Boha a jemuž vlastní bohové byli cizí. Nikdy se nestaral o nadpozemské jevy. Nyní octl se před něčím, co bleskurychle a od základu změnilo nejvnitřnější podstatu jeho bytosti.

Místo aby zvedl hlavu, padl na kolena a prosil:

„Pane, odpusť mi! Nevěděl jsem, co činím!“

A postava k němu promlouvala:

„Jdi k tomu, jehož nazývají Ježíš. Dones mu zprávu o mé smrti a následuj ho! Bůh Tě vyvolil k velikému, Brutiku! Nebudeš se více jmenovat Brutikus, nýbrž Barnabáš. Máš se státi svědkem Božím a zvěstovati Mesiáše, až sám podstoupíš tutéž smrt, kterou mi dnes přinesla Tvoje ruka!“

Vrah hluboce rozechvěn uklonil se a potáceje se, opustil vězení. Učinil, jak mu Jan pověděl. Venku stál Lutullus, procitlý zatím ze svého bezvědomí. Vytřeštěný zrak, v němž se zračilo šílenství, upíral na stříbrnou mísu, která vypadla Brutikovi z rukou. Jakoby donucen neznámou mocí, překročil práh Janovy žalářní kobky, zvedl ze země zakrvácenou Janovu hlavu, položil ji na mísu a nastoupil cestu k paláci. Nevěděl, co dělá. Vedle něho šla světlá postava Janova a současně s ním vešla do nádherného sálu Herodova. Vysoké prostory hučely lomozem a hřmotem, jakoby byl všechny přítomné v napjatém očekávání zachvátil děs, který se snažili za každou cenu ohlušit a překřičet.

Pevným krokem, avšak s očima planoucíma šílenstvím, přistoupil Lutullus k Herodiadě.

„Paní, zde máš pokrm, po němž zatoužilo Tvé srdce!“ zvolal mohutným hlasem, strhuje při tom roušku, zahalující hlavu.

Ječivé výkřiky, zařezávající se až do morku kostí, překotný útěk, zděšení. Herodiada a kníže najednou osaměli s vojínem. U jejich nohou svíjela se strachem pološílená Salome. Před nimi však stál Jan, světlý a jasný, oběma viditelný.

A nyní začal také mluvit, jeho řeč platila Herodesovi:

„Jsi třtina větrem se klátící, Herode, ačkoliv se domníváš být velmi mocný. Neobstál jsi v této jedné zkoušce! Chraň se, aby druhá nebyla příčinou Tvého pádu! Ještě jedenkrát vloží Bůh do Tvých rukou život. Očisti se od hříchů, abys neklopýtl.“

Jan zmizel. Současně zhasly v sále svícny. Vysokými okny dral se dovnitř první náznak ranního svítání. Tiše, jeden za druhým, kradli se hosté i služebnictvo ven, ze sálu. Herodes klesl s pláčem do svého nádherného křesla. Herodias hlasitě vykřiknuvší, mrštila stříbrnou mísu daleko od sebe.

Lutullus se shýbl, láskyplně zvedl hlavu, zahalil jí do šatu a opustil síň. Bez meškání vyhledal Assera, který den co den přicházel k vězení doufaje, že se mu přece někdy podaří spatřit mistra. Jemu odevzdal Lutullus Janovo tělo a pak vlastní rukou ukončil svůj život.

Učedníci pohřbili Jana, neprozradili však, kam pochovali jeho tělo. Tajně je zanesli nahoru do hor a za noci uložili do hrobu jeho otce Zachariáše. Po té odešli a připojili se k učedníkům Ježíšovým.

 

Přidat komentář

Odeslat