V lesích Afriky

V lesích Afriky

 

 Hnědé postavy přecházely kolem ohně, jehož červenavé plápolání ozařovalo jenom nepatrný úsek údolí.   

 Svítilo nad hradbou z trnitého porostu, jehož květy chystaly se na noc uzavříti své kalichy a vydechovaly sladkou omamující vůni. Velcí pestří motýli byli vábeni touto vůní. Kroužili kolem květů v tichém bzukotu, zatímco dole na zemi se zvedaly moudré zelené hlavičky mrštných zvířátek, pátrajících po původu vůně.    

Lidé však, kteří se tísnili kolem ohně, aby získali výhodné místo, neviděli a necítili ničeho z oné krásy. Ani jindy neměli pro tuto nádheru pohledu. To, co by jim mělo být nápadným, muselo by být daleko hrubší a větší.

Teď se zdálo, že do jejich spěchu a snažení vpadl určitý neklid. V hustém věnci dřepěli na zemi, takže jejich hnědá, polooděná těla se dotýkala navzájem, aniž jim to vadilo. Byli tomu zvyklí.    

Jejich oči visely s dychtivou žádostivostí na velkém kuse masa, které se nad ohněm pomalu opékalo. Šťáva z masa kapala do ohně a šířila ostrý, přičmoudlý pach, který přehlušil všechnu vůni vůkol.    

Šťáva z masa přestala téci, kolem pečeně se utvořila hnědá kůra. Rty počaly mlaskati, jazyky počaly se prudce pohybovati v předtuše chutného požitku.

Nedaleko nalévaly dvě ženy kozí mléko do malých, hliněných nádob, z nichž ani jedna se nepodobala druhé. Byly to výtvory, které vyšly z rukou žen tohoto kmene. Každá z nich měla jiný způsob, jak zdobiti své hliněné zboží. Bylo jejich pýchou, že stále vymýšlela něco nového.

Nyní skončily svoji práci, kterou prováděly mlčky nedbalými pohyby. Zároveň zvýšené mlaskání oznamovalo, že hostina je připravena.    

Na hlasité zavolání ženy, které byla pečeně svěřena, zvedli se dva muži. Měli malé kostěné bubny, na kterých vyluzovali rytmický, ale ohlušující zvuk, který po určitém odstupu časovém zrovna tak ustal, jako  byl začal. Nyní naslouchali.    

Nedaleko bylo slyšet křik sovy, tu usedli oba zase uspokojeni a čekali s ostatními.    

Netrpělivost čekajících však byla napínána k přísné zkoušce. Dlouhý čas přešel, když konečně bylo vidět blížící se záblesky světla. Po několika málo okamžicích šlo rozeznat lidské postavy, které se pohybovaly k ohni.

Dva temně hnědí, téměř neoděni muži, kráčeli vpředu a nesli hořící dřevo, kterým pečlivě osvětlovali stezku. Za nimi přicházelo pět ženských postav.    

Nyní přišli do okruhu ohně. Sedící vyskočili, vyráželi jakýsi druh zpěvných zvuků, které měly znamenat oddanost a přivítání. Podobaly se však více řevu divé zvěře po potravě. Světlonoši se zastavili za okruhem v blízkosti houštin, zatímco pět žen se přiblížilo k ohni, který je jasně ozářil.

Čtyři z nich se podobaly oblečením navzájem: měly z vláken spletenou, barevnou zástěru, která je kolem dokola zahalovala, k tomu velký čtvercový kus tkaniva, který měl uprostřed otvor, aby se jím mohla prostrčit hlava.    

Tento kus zahaloval horní část těla. Nohy byly bosé, nepočítáme-li za obuv tlusté svazky travin, které byly připevněny kolem kotníků.    

Stáří žen bylo různé. Zatímco dvě se zdály být velmi mladými, byly obě ostatní letité. Dobře živené byly všechny.    

Tlusté líce se leskly tukem, zrovna jako údy, pokud nebyly pokryté tkaninou. Silné, jako oteklé rty,  dodávaly nehezkým obličejům odpudivý tah.

Nosem, zcela dole, byla prostrčena tyčinka ze slonové kosti, podobná těm, jaké byly v kudrnatých černých vlasech.    

Zcela jinak vyhlížela pátá žena. Její zahnědlý obličej byl podlouhlý, úzkých nevelkých rtů, neznetvořeného nosu. Její oblečení se skládalo z bílého šatu, který se zdál být tkán.    

Tak jako u ostatních žen, byl uprostřed vystřižen otvor, kterým byla prostrčena nevelká hlava. Tento bílý oděv však sahal až dolů k nohám a zahaloval celou postavu. Uprostřed byl přepásán provazem, spleteným z vláken a k ulehčení chůze trochu podkasán.    

Jako zjevení z neznáma stala tato postava mezi ostatními. Její stáří se dalo stěží určiti, prvé mládí měla však již za sebou.     

"Bu-anan", volali ji lidé. "Bu-anan, bílá Máti".

Aniž odpovídala, kráčela ke svému místu, které bylo označeno lví kožešinou, několikanásobně přeloženou. Tím seděla výše než ostatní, kteří měli svá místa na holé zemi.    

Obě mladší ženy, které s ní přišly, zůstaly stát za ní, obě ostatní přistoupily k pečeni a pomáhaly třetí ženě odnésti maso z ohně na ploché kameny.    

Pak přišli dva muži, kteří rozdělili krátkými, bronzovými noži maso na tolik dílů, kolik jim udaly ženy.

Bu-anan vstala s jistým půvabem. Vztáhla ruce vodorovně před sebe s dlaněmi otevřenými vzhůru.   

"Anu, Bože, vzdáváme ti dík za tento pokrm". Řekla libozvučným, poněkud zpěvným hlasem.

     K ní byly nyní přineseny ploché kameny s rozkrájeným kouřícím masem. Nástrojem podobným dýce, napichovala jeden kus za druhým a podávala je mužům a ženám, kteří brali rovněž maso na podobné příbory. Nerozdělovala však maso bez výběru. Prohlížela každého pozorně, řekla také několik slov, když vydávala maso.    

"Ty jsi pracovala dnes málo, nasytíš se menším množstvím pokrmu", mluvila k dívce, která se se svým přídělem kvapně schovávala mezi ostatními, jako by se styděla.    

Jednomu z mužů dala dva kusy se slovy:

"Tvá ostražitost zachránila dnes naše stáda před žlutými. Vezmi, co ti za to náleží".

Všichni byli spokojeni a vraceli se na svá místa, když předtím ještě obdrželi z rukou dívek nádobky s mlékem.   

 Začalo spěšné, hlasité hodování, při kterém nebylo proneseno ani slůvko. Bu-anan se nezúčastnila. Vzala jen misku mléka, pomalu ji vyprázdnila jako v hlubokých myšlenkách.    

Když se blížil konec hostiny, vzhlíželi lidé k ní.

"Bu-anan přemýšlí, Bu-anan nám něco poví", šeptali si navzájem.    

Zřejmě se z toho těšili. Maso bylo beze zbytků spotřebováno, nikdo nemohl obdržeti více, než dostal. Naproti tomu naplnily dívky misky mlékem dvakrát i třikrát, když to bylo žádáno.     Pak i tato zásoba byla vyčerpána. Lidé se opřeli pohodlně a dívali se plni očekávání na Bu-anan.    

Pojednou začala tichounce hovořiti, tak tiše, že bylo skoro obdivuhodné, že lidé mohli slovům rozuměti. Ale byli tomu zvyklí a věděli, že hlas získá na síle, čím déle vidoucí bude mluviti.    

"V dávných, dávných dobách, které tak dávno minuly, že jen zrak nazpět obrácený je může spatřovati, žil zde buvolí muž. Byl silný, ale také divoký. Neznal mravů, žil podle své vůle. Co se mu postavilo do cesty, to odstranil. Jeho dech, deroucí se z nozder, byl horký jako kouř ohně. Nebyl oděn, neboť hnědá srst pokrývala jeho tělo".    

Přerušila vyprávění jako by nechávala před dušemi naslouchajících vyvstávati obraz hodně živě. Pak pokračovala, tentokrát již poněkud hlasitěji:    

"Nyní si představte skutečného buvola a nedivte se, že jsem onoho obyvatele této země nazvala buvolím mužem. Byl to však člověk, pohyboval se po dvou nohách, jako vy, ostatní dvě měl vztaženy před sebou. Také rohy nevyrůstaly mu z hlavy, nýbrž měl je připevněny svazkem ohebné kůry, jak vy nosíte své koruny z peří".    

Nový obraz vyvstal před naslouchajícími, nebyl však již tak jasný. Buvola viděli často. Toho si dovedli představiti. Ale představiti si buvola na dvou nohách, zdálo se být skoro nemožným.

Bu-anan se však domýšlela, že jim dopřála dosti času, pozvedla poněkud hlavu a tiše se zvedly i její ruce, které oproti krátkým a kulatým rukám ostatních žen, byly dlouhé a úzké.    

"Buvolí muž měl ženu. Nevím, jak k ní přišel. Nazývala se Ra-a a byla to opravdová lidská žena, jenom větší než jsme my dnes. Nebyla ještě dlouho u něho, když zpozorovala, že světlo dne bylo zhasnuto. Temno bylo kolkolem, hvězdy noci se uložily ke spánku. Rozplakala se. Buvolí muž se jí však vysmál.     

"Budeme spát, Ra-a", pravil, "jednou se zase rozední".Ona však měla strach, že by to mohlo dlouho trvati, než by světlo zase svítilo. A kdyby temno podrželo vládu nad světem, opustí všechna noční zvěř, všechno zlé a nedobré své temné brlohy.    

Nyní však věděla, že nad světem žije Pán, ke kterému se lze v nejvyšší nouzi uchýliti. Tu poslala své myšlenky na perutích bělostné sovy ve vřelé touze vzhůru.    

"Nevím, zda sova mohla až nahoru", přerušila vidoucí dětským hlasem své vyprávění, které až dosud přednášela slavnostně. "Myslím si, že ji přišly vstříc bytosti, které tichýma dobrotivýma rukama přejaly prosby a donesly je Pánu".    

Pak pokračovala ve vyprávění:    

"Ra-a se modlila, aby jí Pán poslal pomoc, neboť chtěla jít vyhledat slunce. Opustila buvolího muže, který ji ztěžoval odchod, poněvadž ji nechtěl postrádati.    

Kráčela pískem a trnitým býlím, mezi hady a ropuchami, neboť nemohla přece vidět, kam došlapovala. Zranila si nohy. Její strach byl veliký, ale nepovolila. Vždycky, když ochabovala, zvolala "Pane" a dostalo se jí nové síly.    

A pak nalezla slunce!    

Zlý je zastrčil do velké kamenné bedny spolu se skopcem. Bednu však uložil do hluboké vody. Skulinou v kamenné  bedně viděla Ra-a paprsky slunce a radovala se tolik, že skoro zemřela.    

Pak zvolala třikráte: "Pane," neboť potřebovala trojnásobnou sílu.   

Tu se mohla skulina rozšířiti natolik, že skopec mohl protlačiti svůj roh. Potom už nebylo mnoho třeba a slunce nádherné, jasné mohlo vyklouznout. Skopec se pak osvobodil nakonec sám.    

Ra-a vyzvedla pak slunce z vody a přivedla je na nebeskou báň. Na její ruce nemohl zlý nebeskému světlu škoditi, poněvadž Ra-a byla naplněna silou Páně.    

Od těch dob se slunce již neztratilo. Jmenuje se od toho dne Ra-na, jak ji všichni nazýváme. Předtím se jmenovalo Ta-te-ki, jak je ještě naše děti jmenují".    

Bu-anan zmlkla, ostatní obživli. Vyprávění se jim líbilo. Jak by to bylo strašné, kdyby dnes slunce bylo opět ukradeno.     

"Bu-anan by nám je opět našla, jako to udělala Ra-a", utěšovala jedna z žen.    

"Co se stalo se skopcem?" - chtěl vědět jeden muž.     "Ach ovšem, skopec. Skopec! O tom jsi nám nic neřekla," naléhali všichni.    

Bu-anan vzhlédla a zcela tichý úsměv pohrával kolem jejich rtů.    

"Skopec se již nemohl vrátit na zem, poněvadž se nalokal příliš jasu sluneční záře. Smí státi na nebi. V nočním čase můžete jej spatřiti".    

"Od těch dob jsou skopci přinášeni jako oběť?" - tázali se muži.

Bu-anan přisvědčila.    

"To je správné, ale nepřinášíme je již ke cti Ra-a; neboť to byla jenom lidská žena. Pánu, Anu, obětujeme bílého skopce s černou hlavou a Jeho Synovi úplně bílého nebo také jehně, není-li úplně bílého skopce ve stádě".    

Dále štěbetali vzrušeni lidé, ale byli tak silně pod vlivem Bílé Máti, že ztlumili své hlasy. Jednou zažili, že Bu-anan opustila oheň, když nevázaně křičeli. Podruhé nechtěli něco takového způsobiti.    

Ani na okamžik nespustili oči z obličeje vidoucí. Nechtěli překážeti, kdyby snad k nim chtěla ještě hovořiti. A skutečně. Teď se zvedla úzká tvář ještě jednou a zazněl hlas Bu-anan:   

 "Ra-a, žena to byla, která překonala temno. Podle Vůle Páně má tomu být tak vždycky. Ženy a dívky mají v sobě více světlého než muži, kterým jest za to dáno více rozumu a lidské síly.    

Ženy mají vložiti své prosby na perutě sovy a vyprošovati sílu Anu-Boha vždy, když ji potřebují.

Ženy mají dbáti toho, aby mravy kmene byly vždy světlejší a čistší, aby mohli obstáti před očima Anu.    

Aby to ženy dokázaly, musíte je pokládat za nejdražší, co máte, muži. Nedotýkejte se jich nečistýma rukama, neposkvrňujte jich nečistými   myšlenkami. Mají být paprsky, které vám seslal Anu, aby zjasnily Vaše bytí. Odvážíte se zakaliti sluneční paprsky?"    

Všichni ujišťovali, že by je to nikdy nenapadlo.    

A nyní se rozejdeme. Večer byl krásný. Vzdejme dík Anu. Vidoucí sestoupila doprostřed kruhu, kde plameny již uhasínaly. Opět vztáhla ruce rovně před sebe. Bílý oděv splýval volně po nich dolů, že se podobaly velkým perutím.    

"Anu-Bože, děkujeme ti. Vlož něco své síly do mých rukou, ať ji mohu předati dále. Tvé požehnání ať se snáší na naši noc".    

Když skončila, zvedla ruce a obrátila dlaně dolů, jako by chtěla sílu, kterou obdržela, vylíti na skloněné hlavy příslušníků svého kmene.

Oba temněhnědí bleskurychle přiskočili a vzali z ohně hořící dřeva. Osvětlovali stezku, kterou Bu-anan kráčela, obklopena svými čtyřmi ženami.    

Nikdo nepromluvil slova. Tím by se síla, právě obdržená, znehodnotila.    

Když Bílá Máti se dostatečně vzdálila, vytrhli i ostatní hořící dřeva z ohně a spěchali ke svým obydlím. Kde před chvílí plápolal oheň, byla teď už jen hromádka popele.    

 

 

Jasné slunce zářilo o několik dnů později nad Tuimah-Uru, sídlem lidí kmene Tuimah. Svítilo na samé kulaté chýše, spletené ze slámy, větví a travin, které se velmi podobaly obráceným košům. U země byl v chýši otvor, do kterého se nemohlo vejít vzpřímeně, nýbrž muselo se lézti po čtyřech.    

Avšak u vrchu, kde přecházela svislá stěna koše do vypouklého víka, bylo několik šikmých otvorů, které sice propouštěly světlo a vzduch, nikoliv však déšť - nepřicházel-li hodně šikmo. Pak se muselo vlhko trpěti.    

Uvnitř byla celá chýše vyložena kožešinami a udržována v čistotě. Kdo chýši znečistil, nesměl do ni nikdy vstoupiti. Kůže bývaly dokonce v určitých dobách v roce venku vytřepávány a kladeny na slunce, aby z něho nasály léčivé síly. Když ukořistil muž nové kožešiny, byly starší postoupeny potřebným, většinou vdovám.       

Ke každé z těchto pozoruhodných chýší byl na straně, chráněné od větrů, přistaven jakýsi druh dřevěné kůlny, kde měla rodina uskladněno všechno nářadí. Bylo chloubou žen, když měly pokud možno, pěkné mísy, koše, nože a nádoby a když bylo všechno v pořádku uloženo.

Vedle toho byly opřeny nástroje a zbraně mužů. Byla tam i kamenná bedna, ve které byly uloženy oděvy. Nejvyšší ctižádostí žen bylo naplniti bednu až po okraj pěknými, pevnými a pěkně vypracovanými předměty.    

Kolem osady popásala se až do velké dálky nádherná stáda koz, ovcí, skotu, buvolů a pruhovaných, rousnatých koní.    

Mužové vybírali pečlivě pastviny pro zvířata, která patřila všem společně. Byli zodpovědní celému kmeni za zdárný vývoj stáda jim svěřeného.    

Když byly stříhány ovce, byla vlna uskladněna, až přišel čas, kdy ženy z ní mohly něco zhotoviti. Pak rozdílela Bu-anan podle počtu hlav rodiny a bylo záležitostí žen, aby bylo pokud možno zhotoveno co nejvíce krásných věcí.    

Právě tak tomu bylo při rozdílení kozích kůží, ze kterých dovedli muži zhotoviti hebkou kůži, která jim sloužila za slavnostní oděv.    

Chov dobytka a lov byly vlastním zaměstnáním mužů. Vedle toho vydělávali kůže, zhotovovali chýše a konali těžkou práci, kterou ženy mnohdy požadovaly.    

Ženy obstarávaly malý počet polí nedaleko chýší. Rostl tam určitý druh hubeného prosa, ze kterého pekly společně chléb, když předtím rozdrtily proso mezi dvěma velkými kameny.    

Tento chléb byl vedle kozího mléka hlavní potravou všech. Skotu nebylo mléko odebíráno, poněvadž muži věřili, že by telata zahynula. Chtěli však míti mnoho mladého dobytka, jehož maso jim chutnalo lépe, než maso starých zvířat.    

Datle, fíky a jiné plody k doplnění potravy, musely hledat děti, které byly záhy přidržovány k práci. Musely také vyhledávat vajíčka, která bylo možno s dovolením Bu-anan vzíti různým ptákům.    

Nedaleko osady rozkládalo se značně hluboké jezero, jehož voda však nemohla osvěžiti ani člověka ani zvěř, poněvadž byla většinou šedě zakalená. S večerem sem přicházelo mnoho velkých zvířat, aby se napojila, kromě toho hemžilo se ve vodě mnoho nebezpečných krokodýlů, kteří zde převalovali svá šupinatá těla.    

Bylo štěstím, že malý potok přinášel své vody tomuto jezeru a že se před vtokem dal rozšířiti v jakýsi druh zděné nádrže, ze které bylo možno čerpati dostatečné množství vody. Ovšem, když se na dlouhou dobu nedostavily deště, nastala nouze, ale Anu pomohl vždycky.    

Za tohoto krásného slunného jitra stanula Bu-anan před svojí chýší. Její chýše byla největší a nejkrásnější z celé osady a Bu-anan ji obývala zcela sama. Její ženy žily ve dvou obydlích nedaleko, tmaví služebníci nebo otroci ještě o něco dále ve velké kulaté chatrči.    

Ženy rozprostřely pečlivě před vstupem do chýše bílou tkaninu, aby si Bu-anan nepošpinila ruce a oděv, když opouštěla chýši.     

Nebylo tak snadné, vylézti po čtyřech z obydlí a ihned se postaviti na nohy.     

Bu-anan ovládala toto těžké umění tak dokonale, že u ní vypadalo půvabně to, co u jiných bylo často příčinou k smíchu. Mnohé z žen takřka se vykulily z otvoru a potřebovaly mnoho času, než byly schopny postaviti se na nohy.    

Když vstala, kráčela Bílá Máti ihned k potůčku, kde umyla svůj obličej a ruce. Pak se posadila na kraj a svěsila nohy do bublající vody.    

Jiná žena přistoupila k ní.    

"Nač myslí Bu-anan?" ptala se důvěrně, ale uctivě.    

Oslovená otočila hlavu. "To jsi ty, Pa-uru?" divila se. "Myslela jsem, že již dávno tkáš".     Žena pochopila dobře předhůzku, ale nechtěla ji tentokráte slyšeti.    

"Postavila jsem k práci Pa-un, dceru a vyšla jsem, abych tě vyhledala, Bílá Máti. Chci se tě otázati na důležité věci".

Bu-anan vytáhla nohy z vody a zcela se otočila k tazatelce. "Tedy mluv", vybídla a její oči byly přívětivější, než její strohá slova.

"Ty víš,  Bu-anan, že nepocházím z tohoto kmene. Amru, muž mne uloupil, když mne jednou potkal na honě za žlutými. Byla jsem s tím spokojena a zůstala jsem ráda. Moji doma mne pokládali za mrtvou".

"Odkud to  víš, Pa-uru?" tázala se Bu-anan. Možná, že po tobě pátrali.

"Vím, že toho neučinili, neboť od dnešního východu slunce jest můj bratr v naší chýši. Zbloudil na honu. Včera prozradil mu oheň naše sídlo. Neodvážil se však blíže a zůstal ležet za ostnatou hradbou. Tam usnul. Dnes mne hledal, poněvadž mne včera viděl a poznal. A nyní je zde".

Když skončila, oddechla si žena, protože jí samé zdála se být tato řeč až nepříslušně dlouhá.

Hlavou Bu-anan prolétly několikeré myšlenky, ale musely zůstat pozdějšímu rozmýšlení. Teď musela žena obdržet odpověď na nevyslovenou otázku.

"A nyní chceš věděti,  zda mu smíš poskytnouti útulek. Je tomu tak, Pa-uru?" - tázala se přátelsky.

Žena přikývla.Bu-anan krátce přemýšlela. Zdálo se, že s někým rozmlouvá, ale žena neviděla nikoho, pak vzhlédla a rozsoudila.

"Není zvykem u nás, že zbloudilým odepřeme nocleh a stravu. Lidem kmene Tuimah není také třeba, aby se někoho obávali. Když tvůj bratr uvidí, že jsi  šťastná, nechá tvého muže na pokoji".

"Děkuji ti,  Bu-anan. Ráno s východem slunce chce se můj bratr vydati na cestu".

Žena rychle odešla.Bu-anan však to zvažovala. Pokládala ohniště za bezpečné před zraky slídilů. Nyní  zjistila, že cizinec mohl nepozorován ležeti za ohradou. To se v budoucnosti nesmělo státi.

Lidé Tuimah neměli ovšem, co by skrývali, ale jejich sousedé byly neklidné kmeny, které často vycházely na lup dívek. Nebylo přípustno, aby slepá bezstarostnost jim k tomu dávala možnosti.

A pak - co se týče ženy, o tu byla bez starosti. Viděla však předem, že s návratem jejího bratra domů mohou nastati těžkosti pro celý kmen.

Bylo by nejlíp, kdyby žena šla se svým bratrem, ale bylo nelidské, jí to uložiti. Ať přijde, co má přijít. Anu snad pomůže.

Bu-anan se zvedla a šla k chýši, vedle níž se ozývalo klepání velkého stavu. Několik žen sedělo při práci a zpívalo k tomu píseň ve stejném tónu. Jen silou zpívaného zvuku tvořila se změna.

Bílá Máti prohlížela tkaninu a pochválila pracovnice.

Kráčela od chaty k chatě. V jejím nitru byl nezvyklý neklid. Pozorovala to a snažila se, aby se co nejdříve dostala do klidného zátiší, aby se mohla soustřediti. Co mohla požadovati od druhých, nebyla-li sama vyrovnaná?

Tu narazila nečekaně na muže, který se zdánlivě líně potuloval, přitom však ostrými pohledy  zkoumal všechno a dokonce počítal kroky nebo je kladl podle určitého rytmu.

Krátké vnitřní soustředění a pak věděla, co se mělo stát. Zavolala na cizince."Kdo jsi cizinče, který zde obcházíš, zatímco muži opustili toto místo?"

"Kdo jsi ty, ženo, že se odvažuješ mne osloviti?" přišla místo odpovědi otázka.

Muž nebyl ochoten dáti vysvětlení o svém konání. Tím více však Bu-anan věděla, že se nesmí dát odsunout stranou.

"Zdá se, že nejsi zvyklý dobrým mravům, jinak bys věděl, že cizinec, i když prodlévá jako host v nějaké osadě, je povinen podříditi se vládnoucím obyčejům. U nás odcházejí muži za ranního svítání za svou prací mimo osadu, která zůstává svěřena ženám. Je-li jim to nějakými okolnostmi znemožněno, neopouštějí chýše. Nyní to víš. Zařiď se podle toho"

.Zcela jinak to chtěla říci, když jej vyhledávala, nyní však, když se setkání uskutečnilo neočekávaně brzo, bylo všechno rozmyšlené zapomenuto.

Musela k němu hovořiti tak, jak právě učinila.

"Muž se díval na ženu, která vyhlížela zcela jinak než všechny ostatní, a která se odvážila takto mluviti s mužem. Ještě se nepodvolil.

"U nás není zvykem, že ženy oslovují muže", řekl s nevážností. "Mohu mluviti tvými slovy: nejsi, zdá se, zvyklá dobrým mravům."

"Jsem Bu-anan", odvětila žena povznešeně, jako by tím bylo všechno vysvětleno.

Muž se smál.

"Jmenuješ se Bílá Máti? Co to znamená? Běž  ke  svým malým, budou po tobě volat, Bílá Máti."

Obrátil se nevšímavě a chtěl pokračovati ve své pochůzce. Tomu muselo být zabráněno. Bu-anan bylo zřejmo, že se vloudil do osady pod záminkou, že zbloudil a nebyl vůbec bratrem Pa-uru, která jej lehkověrně přijala.

Jednala nyní jako Ra-a, o které vyprávěla a prosila Anu o sílu a moudrost. Pak řekla klidně s velkou určitostí:

"Neplodných slov bylo proneseno již dosti. Nezván jsi přišel mezi nás. Nyní zůstaň, a až se nám zlíbí, propustíme tě".    

Nerozvážně odvětil:

"Jak mne chcete zadržet, ženy? Vaši muži jsou již dávno a daleko vzdáleni. Zůstanu tak dlouho, jak se mně hodí. Pak půjdu, ne dříve a ne později".

Bu-anan se zhluboka nadechla. Pak vyrazila hlasité, zvučné zavolání sovy, které ještě dvakráte opakovala.

Jako by zapůsobilo nějaké kouzlo, zdálo se najednou muži. Ze všech stran přiskočili tmaví, téměř neoděni muži, překonávajíce všechny překážky. Za okamžik byl tak těsně obklíčen, že se nemohl ani pohnout, ačkoliv se ho nikdo ani nedotkl.

Jako kamenná hradba stála nízká, ale široká a mocná těla kolem něho. Všichni se otočili zády k němu, aby viděli na Bu-anan, která s vnitřním ulehčením vydechla.

"Vemte tohoto muže s sebou", poručila tónem, ve kterém nebylo ani stopy po předchozím niterném váhání. "Jest to cizinec, který se k nám lživě vloudil. Přišel, aby nás vyslídil. Nedopusťte, aby unikl"

.Polohlasité zvolání tmavých bylo odpovědí pak ucítil cizinec, že je uchopen a odváděn. Nebylo s ním zacházeno špatně, ale síla byla tak veliká, že vzepřít se bylo by marné.

S velkou rychlostí se vzdalovali ze zastavěné části osady. Značný kus cesty byl překonán rychlým krokem, když muži zůstali stát.

Cizinec se nacházel před vchodem do podzemní dutiny. Byl vybídnut, aby vstoupil. Poslechl již ze zvědavosti. Několik mužů ho následovalo a vedli ho dále před sebou úzkými chodbami, které zdálo se, byly pod zemí různě zatočeny.

"Co zde provádíte?" tázal se muž, neobdržel však žádné odpovědi.Konečně došli cíle. Nalézali se v dosti rozlehlé prostoře, do které nepřicházelo denní světlo. Na zemi ležela velká otep třísek. Jedna byla v přineseném ohni rozsvícena a zastrčena do skuliny ve skále. Pak ukázal jeden z mužů na kámen, který byl pokryt kožemi.

Sotva se cizinec posadil na kámen, opustili ho ostatní a uzavřeli vchod obrovským balvanem, který přesně přiléhal. Zřejmě byla tato jeskyně vězením tohoto kmene.

Dva z tmavých uložili se pohodlně u východu a tvářili se spokojeně. Museli hlídati cizince, ale určitá škodolibost z jeho uvěznění činila jim úlohu lehčí.

Ostatní spěchali skoro v běhu k práci, kterou opustili na zavolání sovy.

Zrovna tak pod zemí byla dobře uspořádána kovárna, z níž kouř se odváděl na povrch. Bylo to vlastně několik kováren, které byly navzájem spojeny. V jedné byly zhotovovány bronzové nože a dýky, v jiné byly vyráběny jemnější věci, kupříkladu široké, zdobené obroučky z bronzu k ozdobě paží a kotníků a malé prsteny, které nosili mnozí muži jako ozdobu na nose.

Ve třetím dělaly se ploché a hluboké misky rovněž z bronzu a ze slitiny, která jasněji svítila než tmavý bronz.

Uhlíky ještě doutnaly. Rychle byly zase rozdělány ohně a práce byla zase s velkou radostí zahájena. Strašidelně blikaly plameny na polonahých, tmavých tělech.

Dosti dlouhý čas uplynul, když tu zazněl prostorem ostrý hvizd, který přehlušil všechen pracovní hluk.

Mnozí z mužů nechali práce a vydali se rychlým krokem úzkou chodbou do veliké, obzvláště vzdušné prostory. Byly zde uloženy polohotové nástroje a ozdoby, kov a vzácné kameny byly nakupeny do malých a velkých hromad.

Uprostřed těchto věcí stal velmi malý, starý muž. Dlouhý bílý vous sahal mu až na kolena a stříbrobílé vlasy padaly dolů pod špičatou čepici z kozí kůže, která pokrývala jeho hlavu. Rovněž z kozí kůže byl přiléhavý oblek, skládající se z nohavic a kabátce. Dokonce i chodidla a nárt byly obaleny kůží.

Bez vyzvání shromažďovali se muži kolem starce, který mlčky zvedl nějakou práci z kovu a ukazoval ji.Byl to ostře nabroušený nástroj z jasného kovu, který upevněn na dřevěné rukojeti, podobal se asi dnešní sekyře.

Obdivovali jej, aniž se zatím domýšleli, k jakému účelu by se tato věc dala upotřebiti. Zdá se, že to nebylo pro ně důležité. Věděli jenom, že se měli pokusit napodobit předměty, které jim starý ukazoval. Návod k tomu obdrželi.

Nyní vzal stařec připravený kus dřeva, postavil je svisle a novým nástrojem jej hladce rozštípil.Radostný křik ukazoval, jak byli mužové nadšeni netušeným účinkem nástroje. Mnoho rukou se vztáhlo současně po věci.

Stařec však rychle s nástrojem uhnul a seřadil muže. Potom podal  nástroj jednomu z nich, který jasnějším zrakem než ostatní si ukázaný vzor prohlížel.

Jako drahocenný poklad vzal muž nástroj do svých rukou. Pak mlčky se zase všichni rozešli. Také stařec nepromluvil ani slůvka.

Když se den chýlil ku konci zvedlo se několik tmavých, aby přinesli z osady jídlo. Vrátili se obtěžkáni chlebem, mlékem a ovocem a všichni vyšli na volné prostranství, aby společně pojedli z darů.

Předtím přinesli dva muži zajatci jeho díl. Našli jej sklíčeného a nemluvného na jeho lůžku a nechali jej ležeti. Pokrmy postavili před něj na zem. Vchod byl potom zase pečlivě uzavřen.

Později se ukázalo, že tito tmaví mužové zde pod zemí také spali. V chodbách, které vedly k vězení cizince a ke kovárnám, uložili se na rychle zbudovaných rohožích a brzy oznamovalo pravidelné oddechování, že usnuli.

I v osadě se rozhostil klid. Z jednotlivých chýší zazníval rychle ukonejšený dětský pláč, jinak nebylo slyšeti žádného zvuku.

Před svým obydlím se opírala Bu-anan a dívala se na noční oblohu. Události dne ji tísnily. Byla ráda, že směla konečně v klidu vyhledati pomoc a radu.

"Ummu eddonit, Ummu eddonit" - šeptaly její rty - "nebeská matko země, pomoz mi. Jsem malá a slabá a měla jsem přece být velká a silná, abych přivedla ženy vzhůru k Anu, mocnému Bohu. Ženy máš poučovat, mužům bránit, znělo volání Anu ke mně, když mne učinil svoji služebnicí na zemi. Ummu eddonit, nepomůžeš-li mi, nemohu ukončiti svoji práci."

Ještě několikrát zašeptala dívka posvátné jméno v hluboké oddanosti a vroucnosti, pak zavřela oči a čekala.

Zářivý jas ji probudil. Před ní se vznášela téměř průhledná světlá postava, tvarem podobná Bu-anan, ale mnohem větší než ona."Posílá mne nebeská Máti, abych stala při tobě, dítě světlých zahrad," znělo konejšivě.

Slova padala konejšivě do váhající duše Bu-anan. Náhle se jí zdálo být malicherným, co ještě před chvílí bylo nepřekonatelným.

Vyprávěla o tom, co přinesl den. Mluvila polohlasitě. Věděla dobře, že nebylo třeba formovaných slov, ale pro ni samotnou bylo dobrodiním nechat zaznívati to, co tísnilo její duši.

"Jednala jsem správně, že jsem nechala cizince zajmouti?" ukončila svoje vyprávění.

Světlá postava místo odpovědi se otázala: "Čeho ses obávala od něho?"

"Víš o tom, Adana, je to vždy totéž. Jsme obklopeni divokými kmeny, které se vydávají na lup žen. Kdyby tento muž vyslídil naše chýše a přivedl by sem své bojovníky, strhne se urputný boj. Když podlehneme, jsme ztraceni. Všechna práce se ženami stane se marnou. To nemůže Anu požadovat."

"Mluvíš správně Bu-anan," odvětila Adana vážně... Říkáš, to nemůže Anu požadovat. Ale věříš tomu také? Kdybys tomu z celé duše věřila, čeho by ses obávala? Není Anu dosti mocným, aby vás chránil? Určil ti proto tvoji pozemskou úlohu, aby ti byla divokými kmeny vyrvána z rukou? Vzpamatuj se Bu-anan, jest nesprávné zmalomyslněti pro vůli lidí. Pán nebe a země, který tě povolal za svoji služebnici, má dosti moci, aby ti pomohl. Učiní to však jenom tehdy, když podržíš víru."

Bu-anan pochopila, v čem pochybila. Bylo moudré, že se chtěla pečlivě starati o vnější ochranu osady, ale bylo nesprávné, že se o tom trápila neklidnými myšlenkami, které jí překážely, aby blahodárně působila na svěřené duše lidí.

"Adana, přijmi můj dík. Vidím opět svoji cestu jasně před sebou a chci po ni kráčeti radostněji a lépe."

"Mně nemusíš děkovat, přítelkyně", odmítla Adana jemně, "poděkuj Ummu eddonit, nebeské Matce země, která mně dovolila, abych tě vyhledala a přinesla ti útěchu. Smím ti něco povědět, co můžeš říci svým lidem, jakmile uznáš, že čas je k tomu vhodný."

Dlouho zůstaly obě nestejné a přece stejné ženské bytosti v důvěrné výměně svých citů. Když se začalo šeřit k ránu, odešla Adana. Bu-anan však vešla uspokojena a nově posílena do své chýše.

Příštího rána vyhledala Pa-uru, aby s ní promluvila ohledně cizince. Den předtím byla by neklidná pro podobnou rozmluvu.

Hned první dojem, jakým na ni zapůsobila rozrušená žena, ji přesvědčil, že se Pa-uru stala obětí vypočítavé lsti muže. Vyhledal si nejhloupější ze všech žen. Její prvé otázky mu ukázaly, co musí říci, aby si získal její důvěru. Nyní byla rozechvělá, že její chování zavdalo příčinu k událostem posledního dne.

Bu-anan ji uklidnila, ale žádala ji, aby se již nikdy nedávala do rozmluvy s cizinci.

Večer se vrátili muži. Obyčejně zůstávali venku několik dní. Dnes se však za poledne zvedla písečná bouře, která je zahnala domů. Všichni byli rádi, že jsou zase v osadě.

Z lovu přišli s bohatou kořistí. Nikdo nemohl pomýšleti na spánek.

Muži připravovali kožešiny a kůže k sušení, ženy zahrabávaly maso rozličných zvířat hluboko do země, obalivše je napřed velkými listy.

Takto se dalo maso uchovati po dlouhou řadu dní ostrá vůně listí zapuzovala hmyz, takže se k masu nepřiblížil. Něco masa bylo rozkrájeno a připraveno k pečení.

Nezbylo ani tolik času, aby mohla být ze všech těchto lahůdek připravena hostina, ačkoliv starší i mladí pilně přiložili ruce k dílu.

Tak nenastala ani pro Bu-anan vhodná doba, aby mužům vyprávěla o zajatci. Až do poloviny příštího dne pracovali všichni s neúnavnou pílí. Pak se Bu-anan nechala otázat, zda si chtějí lidé teď odpočinouti a večer pojísti a slaviti, nebo zda je hlad tak velký, že by musela být společná hostina odbývána teď.

Rozhodli se pro večerní shromáždění, neboť věděli, že v poledne by se Bu-anan nezúčastnila jídla.

Protože byla přinesena velká kořist, uvolnila Bílá Máti více masa k pečení. Všichni se těšili na hostinu.

A když se snesl večer, seděli jako před třemi dny kolem plápolajícího ohně a přihlíželi, jak syrové maso se mění v pokrm.Jako vždycky přivolaly kostěné bubny Bu-anan a jako vždycky hostina byla odbývána s největším požitkem, ale mlčky.

Pak nastal čas, kdy měla Bílá Máti zpraviti muže o tom, co se zatím přihodilo. Používala jednoduchých slov. Jasně a tak, že mohli lehce pochopiti, vykreslila jim nebezpečí, které spočívalo v tom, že cizí lidé se nepozorovaně mohli k nim tak značně přiblížit."Jsme ovšem pod ochranou tmavých, když vy, muži, jste vzdáleni," řekla Bu-anan, "ale můžeme zavolat ochranu teprve tenkrát, až odhalíme nebezpečí. Proto se musíme lépe zajistit. Bude nutno, abychom přemýšleli všichni, jak bychom tohoto zabezpečení dosáhli. Zítra o tomto čase se zase sejdeme a sdělíte mi, co jste vymysleli."

S tím  byli srozuměni, ačkoliv většina z nich byla přesvědčena, že jim nic nenapadne. Nakonec to byly vždy myšlenky Bu-anan, které našly východisko."Ještě je čas. Ještě jsi nám nic nevyprávěla. Celý den jsme se těšili na vyprávění."

"Co vám mám povědět?" vyptávala se paní. Věděla dobře, že jim má zvěstovat velkou událost, ale musela s tím vyčkat, až bude ujednáno zabezpečení osady. Tak mnoho rozličného nemohly hlavy jejich velkých dětí současně pochopiti.

"Vykládej nám, jak se lidé Tuimah stali pány nad tmavými," prosil starší muž.

"O tom jsem vám již často vyprávěla," připomenula jim Bu-anan. "To všichni znáte."

"Už jsme to zapomněli," ujišťovali ji radostně.

Chtěli by to tak rádi ještě jednou slyšet, žádné vyprávění o tom nebylo dosti častým. Bu-anan se usmívala.

"A když vám to dnes povím, tak to do zítřka zase zapomenete?" zažertovala. "Jakou cenu má moje vyprávění?"

Přesto však začala, když cítila, že všechny oči jsou na ni upřeny.

"Je tomu již dávno od těch dob, kdy v této krajině žili jenom tmaví lidé." Jedna mladší žena ji přerušila otázkou: "Byli takoví, jako jsou naši tmaví?" "Ano, byli jim velmi podobní, byli však ještě méně živého ducha, než naši služebníci. Tehenu, jak se nazývali lidé tohoto kmene, většinou spali. Když se vzbudili, ohlíželi se, zda neuvidí něco k snědku. Když nenašli ničeho, uložili se k dalšímu spánku, až konečně hlad donutil jednoho nebo druhého vypraviti se na lov.

Bylo tomu tak po dlouhou dobu, když konečně nechtěl Anu již takový život trpět. Vyslal své malé služebníky, kteří měli Tehenu probuditi a poučovati je. Ale ať se malí namáhali sebevíce, tmaví nevnímali. To, co je zcela uvnitř u každého člověka, nechali usnouti. Ani poslové Anu nemohli tím pohnouti.

Tu se rozhodl Anu, že použije silnějších prostředků. Dovolil lidem Tuimah, kteří bydleli daleko na opačné straně, v krajině ani zdaleka ne tak krásné a o mnoho chudší, aby přišli sem.

"Když si podmaníte Tehenu, aniž poteče krev," vzkázal jim Anu," smíte být pány této země."

Bu-anan se odmlčela. Věděla, že všichni se teď těší na pokračování, které doslova znali a které přesto chtěli znovu slyšeti. Oči mužů jiskřily v září ohně, tu a tam se ozval hlas potlačované nedočkavosti.

"Lidé Tuimah putovali sem, vedeni malými služebníky Anu, se kterými byli spřáteleni. Pohlíželi na celou širou krajinu, aniž se Tehenu o to starali. Pak rozmýšleli. Bylo učiněno mnoho návrhů a byly zase zamítnuty.

Tu se ujal slova tvůj předek, Wu-tu," pravila Bu-anan k jednomu z mužů, "a on vysvětlil, že bude nejjednodušší, když se spícím odeberou zbraně a pak se vzbudí. Pak se jim bude muset slíbit, že již nikdy nemusí jít na lov. Na to určitě lenoši přistoupí."

Wu-tu byl pyšný, že jeho předek našel  tak dobrý plán. Šťasten, ohlížel se dokola. I to se stávalo vždycky stejným způsobem a muž by byl velmi zarmoucen, kdyby se Bu-anan nezmínila o jeho pradědu.

Po několika okamžicích vyprávěla paní dále:

"Stalo se tak, jak předek Wu-tu vymyslil. Byly posbírány a uschovány zbraně, pak byli spáči probuzeni a byl hledán vůdce. Na to neměli tmaví odpovědi.

"Kdo kráčí před vámi?" - zněla otázka a odpověď byla: "Ten, kdo přijde dřív."

Tu poznali Tuimah, jak hloupí byli Tehenu a jak bylo dobré, že jiný kmen zde přišel k moci. Oznámili, že od této chvíle jsou oni páni země, tmaví jim budou sloužit a za to dostanou vždycky dostatek jídla.

Na to přistoupili lidé Tehenu velmi radostně. A tak byla země zabrána, aniž tekla jediná kapka krve," skončila Bu-anan.

Radovali se všichni. Potom se někdo otázal:

"Jak to, že tmaví znají dnes tak dobře kovářskou práci?"

"To uspořádal tak Anu," vysvětlila Bu-anan.

"Rozkázal, že Tehenu mají o něm slyšeti. Dalo to dosti námahy, než trochu vědění nalezlo cestu do jejich zabedněných hlav. Ale teprve, když se naučili volat Anu, Boha, tu mohli někteří z nich viděti malé služebníky Boží.

Učili se od nich, tak jak to dělají dnes. Pomalu nalézali více radosti z práce."

"Bylo dříve o mnoho více lidí kmene Tehenu, než dnes?" tázal se někdo.

Bu-anan rychle odpověděla - "muselo jich být mnohem více než lidí Tuimah. Ale měli málo žen a nemohli se ženiti. A tak jich během dlouhé doby stále ubývalo. Zvolna vymrou docela, neboť víte, že máme již jenom dvacet tmavých žen."

"Vyprávěj nám ještě o Anu," prosily některé dívky, které nerady viděly, že se blíží konec krásného večera. Bu-anan je však odkázala na příští večer a pronesla večerní požehnání.

 

 

Když se příštího večera mužové sešli, mnohý z nich něco vymyslel, ale z množství návrhů se ukázaly jen dva, že mohou být upotřebitelnými.

Jeden z mužů viděl u jiného kmene, že kolem osady byl vyhlouben hluboký příkop, který byl osázen rychle rostoucími rostlinami, obrovských trnů. Kdo neznal úzkých průchodů, kterými se dalo kráčeti, zapadl do této divočiny.

Jiný jednou daleko zabloudil a byl napadený stádem vycvičených zvířat, která chtěla chrániti usedlost. Taková zvířata dala by se také zkrotiti.

Oba návrhy získaly velikou pochvalu.

Bylo určeno, že muži začnou ihned příštího dne s hloubením příkopu. Na pomoc mohli přibrati jenom tolik černých, aby na ně mohli dobře dozírati.

"Budeme prositi Anu, aby nám poskytl pomoc," řekla Bu-anan zcela samozřejmě.

Obtížnějším ukázalo se však provedení druhého návrhu. Nikdo nemohl naznačit, jaká to mohla být zvířata. Nezbývalo nic jiného, než okamžitě prositi o pomoc, dříve než se rozdělí práce.

Všichni mužové povstali a vztáhli ruce vodorovně před sebe jako Bu-anan. Žena se hlasitě modlila:

"Anu, lid stojí před tebou! Nevíme, jak máme vykonati práci, kterou jsi nám nařídil. Nevíme, která zvířata nás mají ochraňovati. Nepošleš-li nám někoho ze svých služebníků, nemůžeme ničeho podniknouti. Smiluj se nad námi a pomoz nám. Prosíme tě o to!"

Dlouho ještě stáli mužové nehnutě, když Bu-anan skončila. Zcela pomalu nechával jeden za druhým klesati svým rukám dolů. Pak utvořili kruh a dívali se na paní ve svém středu.Bu-anan v srdci prosila úpěnlivě dál. Prosila, aby Anu poslal pomoc a neustávala v prosbě, až ji prostoupila jistota, že prosba byla vyslyšena.

Pak se radostně vzpřímila a řekla: "Jděte nyní domů, mužové. Zítra, až se bude Ra-na usmívati z oblohy, pak se dostavte se svými nástroji sem. Služebníci Anu budou na místě."

Jak Bu-anan očekávala, tak se stalo. Ještě nebyli všichni mužové shromážděni a již se dostavili slíbení pomocníci. Byly to malé, pevné postavy se scvrklými obličeji. Jejich odění zdálo se, že sestává z kozích koží, které měly barvu země.Jeden z nich Tuimah, který se zdál býti vedoucím, obzvlášť dobře si s nimi rozuměl. Tísnili se kolem něho a živě pohybovali svýma malýma, pevnýma rukama. Vypadalo to, jako by si chtěli usnadnit dorozumění posuňky rukou.

Vůdce se obrátil ke svým kmenovým bratřím a zvolal pronikavě:

"Lidé, chceme vzdáti díky Anu za to, že nám poslal posly."

Pronesl krátkou vroucí modlitbu a pak pokračoval:

"Malí nám chtějí ukázat, co nám dělá potíže. Asi dvanáct z nás a zrovna tolik černých ať se vydá s několika malými pomocníky na lov zvířat. Malí říkají, že to není práce bezpečná, proto se musí hlásiti mužové, kteří neztratí odvahu."

Předstoupilo více mužů, než bylo třeba. Malí ukázali na ty, které chtěli vzíti s sebou a houfec se vydal okamžitě na cestu, aby přibral pak ještě také černé.

Zatím sdělil vůdce Ur-wu ostatním, že malí se nyní rozestaví v kruhu kolem osady a mužové ihned začnou kopati vedle malých bytostí, tím nabude příkop kruhového tvaru a bude v příhodné vzdálenosti od osady.

Jdouce za vykázanou prací, ptal se jeden z mužů:

"Jak je to možné, že dnes vidíme malé pomocníky, že ty, Ur-wu, s nimi můžeš dokonce mluvit? Jinak přece žádný z nás jich nevidí?"

"Můžeme je viděti jenom tehdy, když nám je Anu pošle," odpověděl vůdce.  "Můj děd mně jednou na můj dotaz vysvětlil, že když Anu posílá malé pomocníky, tito na jeho rozkaz mohou změniti svoji podobu."

"Tomu nerozumím," přiznal se tázající dobromyslně, zatímco ostatní volali: "Změniti podobu? Jak je to možné? Je to možné i u nás?"

Ur-wu byl se svým věděním u konce. Byl rád, že přišli k malým, kteří již čekali, takže nemusel odpovídati.

"Dotážeme se Bu-anan", řekl nakonec.

Začal čilý život. Sotva začali mužové kopati, odskočili mužíci o něco dále ven a označili tak zase kruh.

Ur-wu prohlásil, že to bude vnější hranice příkopu. Poručil, aby ji také přesně vyznačili.

Když se tak stalo, pobíhali malí pilně mezi pracujícími muži sem a tam. Tu posunuli jednoho, který se nedržel při práci ve vymezených hranicích, tam opět pobídli k rychlejší práci. Ukazovali také, jak účelněji pracovat.

Každý z mužů Tuimah měl u sebe dva černé, na jejichž práci musel dohlížet. Tito vykonávali, co jim bylo poručeno, ale zřejmě nechápali smysl této práce. Naproti tomu žertovali s malými, jako s dobrými přáteli. Co směli mužové Tuimah viděti jen výjimečně, s tím zdáli se býti černí důvěrně obeznámeni.

Ti, kteří se vydali na lov zvířat, zůstali vzdáleni dlouhou řadu dní. Nikdo tím však nebyl znepokojen, neboť když s nimi byli malí, požívali všichni zvláštní ochrany Anu.

Příkop byl skoro dohotoven, byl velmi hluboký. Malí vzali s sebou černé, aby vykopali trnité rostliny. Znali různá  místa, kde země nebyla tak tvrdá. Mimoto ukazovali také, jak lze zasaditi i části rostlin bez kořene, tak aby pak rostly dále.

Mužové Tuimah chtěli osázeti jen dno příkopu, malí je však vybídli, aby osázeli i svahy příkopu až nahoru těmito bodlinatými rostlinami. Později se ukázalo, jak moudrá byla tato rada.

Zrovna v den, kdy byl příkop dohotoven, vrátili se domů i lovci. Vedli s sebou množství mladých divokých zvířat.

Byla to hnědavá, kostnatá, vysokonohá mláďata s dlouhým úzkým čenichem a se špičatýma ušima. Malá zvířata chňapala po všem, co se jim přiblížilo. Byla netečná, přece však ukazovala, že rozeznávají zcela dobře své průvodce od ostatních mužů.

Na radu malých byl určen muž, který je krmil a tomu byli obzvláště oddáni, takže bylo rozhodnuto, aby podle návrhu malých zabýval se také výcvikem zvířat.

Podle zvláštního zvuku, který hromadně vyrážela, byla zvířata od mužů nazývána U-au. Na toto pojmenování si brzy zvykla a přispěchala ihned, jakmile je takto zavolali.

Ostnatým rostlinám se dobře dařilo, takže se muselo pomýšleti na to, aby byly zřízeny přechody přes příkop, zarostlý těmito křovinami. Ale nebylo to tak snadné, jak se předpokládalo.

Stáda musela vycházeti z osady a opět se vraceti, musel tedy býti zřízen alespoň jeden dosti široký a pohodlný průchod pro ně, pak by však tato místa byla tak zřetelně viditelná, že každý cizinec je mohl lehce najít. Co se mělo podniknouti?

Mužové přednesli tuto otázku Bu-anan, která ji předala dále. V noci se jí dostalo rady, že musí uvnitř kruhu, na těchto nebezpečných místech býti každé noci několik mužů na stráži. Mohli se střídati, ale museli být neustále ostražití.

Nikomu z mužů nenapadlo, aby proti tomuto rozhodnutí reptal. Anu nařídil, Bu-anan zprostředkovala tento rozkaz, bylo tedy na nich, aby poslechli. Bylo jim jenom líto, že se museli zříci večerů s Bu-anan, která nyní zase pravidelně vyprávěla svému lidu.

Na jednom z prvních večerů tázali se muži, jak je možné, že viděli malé bytostné pomocníky.

 Bu-anan krátce přemýšlela, pak řekla:

"Mohu vám jen říci, jak si to sama představuji, ale nevím, je-li to správné, protože však nemám jiného vysvětlení, ráda vám je sdělím."

"Myslím, že ti malí jsou asi také tak jemní a lehcí, jako ti světlí, kteří nás mnohdy navštěvují. Vznášejí se mezi námi jako nejjemnější obláčky, tak že naše hrubé oči je nemohou spatřiti.

 Když jim nyní Anu poručí, aby nám pomáhali, stáhnou se v dychtivosti po uposlechnuti rozkazu zcela dohromady, tím se stanou pevnými a nabudou určité formy podobné naší.

 Současně pak s rozkazem Anu, otvírá se v nás jiný zrak, mnohem jemnější. Když splnili malí svoji úlohu, uzavírají se naše jemnější oči a malé bytosti se zase rozplývají."

Všichni tomu nemohli dobře porozuměti, někteří však přece se domnívali, že pochopili a cítili se spokojenými.

Nyní museli muži vyprávět, jak pochytali zvířata. Museli podniknout dalekou cestu a vyhledávat jeskyně. Nejčastěji je tam zavedli malí služebníci, když stará zvířata byla na lovu za potravou.

Jednou se však přece odehrál tvrdý zápas s jednou U-au matkou, která si nechtěla dát odnést svá mláďata. Když se už boj vyvíjel příznivě pro muže, řekl jeden z malých zcela srozumitelně:

"Kdo tak hrdinně nasadí život pro své děti, jako ty, dobré zvíře, ten zaslouží, aby mu byly ponechány!"

Jako kouzlo spočinulo to pojednou na všech. Nikdo se již nemohl dotknouti zvířecí matky, která se stáhla se svými mláďaty hlouběji do jeskyně.

Jiného večera, když se zase všichni shromáždili kolem Bu-anan, cítila paní, že nadešel okamžik, kdy bude vyprávěti o tom, co jí Adana zvěstovala.

Vyprávěla, jak před krátkým časem směla viděti její světlou postavu a jak s ní směla rozprávěti.

"Přinesla mně zprávu z věčné říše Anu, a co řekla, roztoužilo mé srdce, abych se tam směla brzy vrátiti. Vy, lidé Tuimah, kdybyste věděli, jak je tam nahoře krásně, těšili byste se, když rozkaz Anu vás odvolává ze země."

"Trůní vysoko nahoře, nade všemi světy, které byly všechny stvořeny slovem jeho úst. Promluvil - a bylo, pomyslil - a stalo se!

Trůní sám, neboť není jediného, který by se mu rovnal, není jediného, který by byl hoden, aby na něj popatřil. Mnoho jasných bohů učinil svými služebníky, ale žádné z jejich očí jej nesmělo spatřiti. Nesčetně mnoho říší je tam nahoře, v zářivém lesku. Všechny jsou obydleny blaženými bytostmi. Každá však je sama pro sebe, není tomu tak jako na zemi, aby se sousedé dívali závistivě a chamtivě do říše sousední. Každá říše jest sama pro sebe.

Nade všemi však trůní Anu. Cítíte to nyní, jak je veliký a mocný? Pozorujete, jak jsme nepatrní ve srovnání se světlými služebníky, kteří jej nahoře obklopují? A jsou přece tak malí, že na něm zrakem nemohou spočinouti."

"Anu, děkujeme Ti, že smíme o tobě dnes aspoň slyšet, že žijeme na zemi, která byla vytvořena dechem tvých úst."

Toto ukončení bylo všem příliš rychlé, byli by chtěli ještě dlouho naslouchati a především se dotazovati. Avšak právě tomu chtěla Bu-anan zabrániti. Měli v klidu dát na sebe působiti tím, co jim řekla.

Ještě nikdy to nemohla podat v takové souvislosti. Vždycky vyplynulo z jejich úst to, co ve svém nitru cítila.

Děkovala Anu, že směla lidem říci o Něm. V příštích dnech bude vyprávěti dále.

Tento slib také dodržela, dokud byl kmen ještě pospolu. Až se muži vydají na lov, pak nebude k tomu příležitost.

Sotva začala na jednom z příštích večerů vyprávěti, otázal se Bu-anan jeden ze starších mužů: 

"Obětujeme třikrát v roce jednoho skopce pro syna Anu, pro svatého. Když má Anu syna, nemůže přece býti zcela sám".

Bu-anan přemýšlela. Chtěla právě zvěstovati o Synu božím a otázka jí byla nepříjemná proto, že se musela napřed zabývati tím, co chtěla říci jako korunu svého vyprávění.

"Nesmíte si Anu představovati jako člověka," řekla poněkud neochotně. "I když má svatého syna, je tomu zcela jinak, než u nás. Zde se vyvíjí syn dosti brzy v samostatného muže, který se může postaviti vedle otce nebo proti němu.

Nahoře je to jiné. Když řeknu - syn Anu, jest to jenom pojmenování, abyste si vy, lidé, mohli učiniti vůbec nějakou představu. Jest to část Anu, kterou může podle své vůle vyslati a opět povolati zpět. Nevím, zda jste mi nyní rozuměli," připojila poněkud nejistě, dívajíc se po posluchačích.

"Možná, že jsme ti nerozuměli, Bu-anan," řekla přátelsky jedna z žen. "Cítíme však v sobě něco, co nám říká. Ano, tak to je."

"Tento svatý díl Boží, který my nazýváme synem, pomáhal Anu před dlouhými věky budovati naši zemi. Šel jako Vůle Boží ven do světa a tvořil a formoval všechno. Nyní jest světlem, které ozařuje zemi, jest to svatý král, který vládne nade všemi říšemi a jest přece stále týž, částí Anu, Věčného.

Nyní přinesla mi Adana zvěst, že se tento svatý, věčný syn připravuje, aby přišel na zemi. Má poznati lidi. Sám má vidět, jak málo jsou dobří, jak málo zasluhujeme milosti Anu!

Všechna nebesa jsou plna této zvěsti. Mnohé nespočetné davy tísní se kolem něho, aby je vyvolil k tomu, aby jej mohli následovati k zemi."

Zde byla vyprávějící přerušena. Lidé už nemohli zadržeti svých otázek. Naplňovalo je až k vybuchnutí toto nové vědění, které jim právě bylo dáno slovy Bu-anan.

"Přijde brzy? Přijde také k nám? Uvidíme jej?"

Otázky se nakupily a nebylo času na odpovědi. Když se vzrušení poněkud uklidnilo, řekla Bu-anan přátelsky:

"Nevím, kde spočine svatá noha na zemi, je ještě mnoho říší mimo naši. Snad není ještě ani určeno, kterou vyhledá."

"Obětujme a modleme se k němu, aby přišel k nám," volali lidé prosebně.

"To můžeme učiniti, lidé Tuimah," ujistila je Bu-anan, "ale obávám se že nejsme dost dobří pro něj. Pomyslete, jak často něco učiníme proti jeho přikázáním, jak často se necháme nutit, než uposlechneme jeho vůle."

"Přijde brzy Adana k tobě?" - chtěly ženy věděti. "Nemůžeš ji říci, aby poprosila syna Anu, aby přišel k nám". 

"Adana jej nevidí, protože On je části Anu," řekla Bu-anan. Vyrojily se jiné otázky.

"Když jej nelze viděti, bude také zde na zemi neviditelný? Neuvidí jej nikdo? Bude se pohybovati tak, jako naši světlí pomocníci?"

"Ne, tak to nemyslím," byla odpověď Bílé Máti.

"To může již nyní, když je toho třeba. Při příchodu na zem se však zhutní, jako malí pomocníci, které Vůle Boží posílá za prací mezi nás, bude vyhlížeti jako člověk, ale tisíckrát krásnější. Ó, chtěla bych jej viděti". Skončila Bu-anan přáním z nejhlubší duše.

V této prosbě se shodovali všichni a bylo ujednáno, že na třetí den bude obětován Synu Božímu bílý skopec bez černé skvrny s prosbou, aby Syn Boží přišel také k lidem kmene Tuimah.

 

 

Od té doby přešel dlouhý čas, ostnaté křoví v kruhovitém příkopu silně vzrostlo jako hustým plotem bylo celé sídlo křovím obklíčeno. Kdo nevěděl, že křoví vyrůstá z příkopu, musel se zcela jistě do něho zaplésti, když hledal cestu, kudy přišel.

Cesty byly jenom dvě. I tyto byly však tak zarostlé, že musely být stále prosekávány, když po nich přecházela stáda. Jednotliví lidé mohli po nich procházeti i bez prosekávání. Stráž byla držena přísně a dosud nebyl přistižen žádný zvěd. Před časem zajatý člověk byl usmrcen, když se muži vrátili domů.

Bu-anan se starala o to, aby mužové nikdy nezapomínali, jak je důležité, aby se mohl kmen nerušeně vyvíjet. 

Ti z mužů, kteří na lovu poněkud dále zajeli, přinášeli zprávy o hrubých mravech sousedů, o tom jak byly ženy zkažené. To se nesmělo u nich státi. Kmen Tuimah byl lidem Anu!

Těmito myšlenkami se v poslední době obzvláště zabývali, neboť se domnívali, že když jsou národem Anu a žijí podle tohoto vědomí, že jim  Anu pošle zcela jistě svého  syna.

Byli pomalí v myšlení. Bylo třeba dlouhé doby, než se jedna myšlenka přiřadila k druhé. Když však jednou něco pochopili, drželi se toho křečovitě a horlivě o tom přemýšleli.

Jednoho večera tázali se Bu-anan po jejím úsudku.

Řekla, že je dáno Anu, aby určil, kam pošle svého syna. Myslí, že je ještě mnoho jiných národů, kteří řijí podle vůle Anu, kteří snad žijí ještě lépe, než lid kmene Tuimah.

"Ještě více národů?" tázali se mužové rozčarováni.

"Nebudete přece chtíti, aby Anu měl jenom Vás, hrstku lidí, kteří v něho věří",řekla Bu-anan vyčítavě. "Musíme si přát, aby takových lidí a národů bylo více."

O tom museli zase dlouho přemítat. Rozuměli, co Bílá Máti míní, ale bylo pro ně bolestné, že nesmějí Anu sloužiti sami. Tak tomu až dosud rozuměli.

Trvalo dlouho, než jim Bu-anan vysvětlila jejich mylné, ba hříšné myšlení. Pak zase naráželi na něco jiného.

"Bu-anan, vyprávěj nám o sobě," prosili jednoho večera. "Jak jsi přišla k nám?"

"To musí starší u vás lépe věděti, než já," žertovala Bu-anan. "Mně je tak, jako bych byla stále u vás."

"Vím ještě zcela dobře, jak jsi byla nalezena!" zvolala jedna žena. "Ležela jsi na břehu jezera a pokojně spala. Muži, kteří tě nalezli, říkali, že blízko tebe se z vody dívala ošklivá hlava krokodýla, byl to snad zázrak, že se ti nic nestalo.

Pak tě přinesli do domu vdovy Amana, která si tolik přála míti dítě."

"Amana byla ke mně velmi laskavá," řekla Bu-anan. "Ani matka by se o mne nemohla lépe starat než ona."

"Nikdy ses nedověděla, kdo byli tvoji rodiče?" tázali se jiní.  "Přece již v útlém mládí jsi hovořila se světlými. Neřekli ti toho nikdy?"

"Neřekli a není to také důležité. Pro mne bylo hlavní, že jsem byla u vás. Věřím, že sám Anu mne sem poslal, abych mu zde sloužila."

"Abys nám přinesla spojení s ním," řekl Ur-wu. "Je tomu přece tak. Bez tebe bychom nevěděli ničeho o Anu, byli bychom zrovna tak hrubí, jako jsou naši sousedé a že jsme se stali služebníky Anu, máme jen tobě děkovati. Tys byla ještě malým děvčátkem, když jsi nám poprvé o něm řekla."

"Jak to bylo?  Vyprávěj Ur-wu!" naléhali někteří z mladých.

"Ano, jak to bylo," míní náčelník. "Není to pěkné vyprávění, není to žádná chvála pro nás. Já jsem se vydal poprvé s dorostlými na lov. Vrátili jsme se znaveni, ale unešeni radostí z bohaté kořisti.

Ženy připravily oheň a čekaly na kořist, aby připravily hostinu. Tu vznikla hádka, jak se tenkrát obyčejně stávalo. Ženy něco přehlédly, muži je bili tak, že jejich bolestný křik se nesl daleko ven z osady.

Najednou stanula mezi námi malá Bu-anan. Vystoupila na usmrcené žluté zvíře, aby lépe viděla. Toto zvíře vyhlíželo nádherně, na něm však ještě nádherněji malá Bu-anan."

 Vyprávějící zřejmě zapomněl, že toto dítě sedí mezi naslouchajícími. Byl plně zaujat minulými událostmi.

"Všichni jsme milovali Bu-anan víc než cokoliv jiného. Když jsme spatřili dítě, ulevilo se našim srdcím. Onoho večera jsme se polekali, když na nás spočinuly její velké oči s výčitkou a žalobou."

"Co to děláte vy nešlechetní muži," volalo dítě jasným hlasem. "Když chcete ukázat svoji sílu, bijte se mezi sebou. Ženy půjdou nyní se mnou. Nechceme již ničeho od vás. Pojďte ženy, ubohé ženy!"

A stal se zázrak: Ženy se odloučily od mužů, kteří překvapeni stále nehnutě a následovaly dítě, které je vedlo zpět k chatrčím.

"Já vím," zvolala živě jedna žena, "Bu-anan nás vybídla, abychom u chatrčí rozdělaly oheň. Jedly jsme chléb a pily mléko, neboť jsme neměly masa, bylo nám to však milejší. Pak počalo dítě vyprávěti o Anu, Pánu všech světů, který stvořil ženu, aby poučovala muže, uhlazovala jejich mrav a aby pevně držela zlatý paprsek, který Anu poslal ze své nádhery dolů k zemi. "Ruce mužů jsou k tomu příliš hrubé," řeklo dítě. "Vy ženy musíte jej podržet, musíte jej položit do svých srdcí, aby se nikdy od vás nevzdálil."  Této noci nešla žádná z nás do chaty svého muže."

"Ano," řekl Ur-wu poněkud rozpačitě. "Nejdříve jsme museli opékati maso. Mínili jsme, že je to lehká práce, když to ženy dovedou. Ale onoho večera pojídali jsme maso strašně spálené. Zamysleli jsme se. Styděli jsme se před Bu-anan, před dítětem a jeho jasnýma očima. Dorostlí muži se rozhodli, že se vrátí do chatrčí pokud možno pozdě a že nebudou o nehodě se ženami mluvit.

Pak přišlo druhé zahanbení, nikdo nenašel svoji ženu doma. Všechny seděly s Bu-anan kolem ohně a dítě vyprávělo."

Ur-wu přerušil na chvíli svoji řeč a vzpomínal. Jiný muž pak pokračoval:

"Co potom přišlo, vím já lépe, Ur-wu byl tenkráte ještě bez ženy. Zná následující jen z vyprávění ostatních. Já jsem všechno sám prožil. Kdyby ještě žila moje žena, mohla by sama vyprávěti, jak následujícího dne vkročila lehkým krokem do chatrče,  jako by  se nic nestalo. Žádal jsem mléko a chléb. Podala mi obojí a vlídně se přitom na mne podívala.

Tu jsem ji uchopil za ruku a tázal se, zda chce zapomenouti na rány. Zase jsem uviděl přátelský pohled, který mne překvapil. Její slova mne však překvapila mnohem více:

"Vy ubozí muži, neznáte nic lepšího, musíte se teprve učit."

Šel jsem za prací, ale po celý den mne pronásledovala tato slova. My mužové kmene, měli jsme se teprve učiti, protože jsme nevědomí. Taková soustrast zněla z těchto slov.

Navečer sešli se mužové a Mur-nu, který byl tenkrát vůdcem, navrhl, aby byly zavolány ženy k přípravě ohně a opečení masa, ale posel, který byl poslán, vrátil se bez žen.

Měli jsme si pomoci bez nich, pravil. Ony že potřebují večery, aby se učily od Bu-anan. Později budou poučovati nás.

Nyní se ukázalo, že všechny ženy mluvily doma, tak jako moje."

"Nesmíte si myslet, že nás Bu-anan tak navedla," převzala slovo zase žena, "přišlo to tak samo, když nám dítě vypravovalo o Anu.

Věděly jsme, kolik se máme ještě učit a chtěly jsme předstoupiti před své muže teprve pak, až jim budeme moci říci, co v nás vzklíčilo.

Proto také jsme zůstaly ještě dlouho od nich vzdáleny. Za dne jsme se staraly o děti a o nejnutnější práce, večer jsme sedávaly s Bu-anan u ohně a učily jsme se.  Spaly jsme společně kolem ohně ... byl to krásný čas!"

"Nám se ten čas již nezdál tak krásný," vyprávěl nyní Ur-Wu dále. "Já jsem si tehdy stavěl chatrč, abych si do ní přivedl ženu. Ona se mne však také stranila jako ostatní ženy svým mužům. Večer jsme seděli kolem ohně a kořist byla tak značná, že nebylo ani důvodu, abychom se vydali na loveckou výpravu!"

Někteří z mladších mužů se smáli, dovedli si dobře představit jejich opuštěnost.

"Jest jistě podivuhodné, že dítě mělo takovou moc nad ženami," mínil jeden z nich.

"Řekni hned rovnou, že mělo moc nad všemi srdci, neboť my, mužové, jsme poslouchali také bez reptání. Jenom dítě nám bránilo, že jsme ženy nepřivedli násilím zpět. Nechtěli jsme ještě jednou slyšet, že jsme špatní muži.

Což nemůžeš pochopit ty, který víš o Anu, proč byla dítěti dána tak veliká moc?"

Oslovený mlčel. Když se však k němu obrátily všechny zraky, pochopil, že musí promluvit.

 "Síla Anu byla s ní," řekl rozpačitě.

"Ano, zajisté," řekl Ur-Wu vážně. "Síla byla s ní, jako všechno čisté je jí naplněno. Vždycky bude světlo silnější než temnoty. Není tomu tak, Bu-anan?"

Oslovená se probrala z hlubokého přemýšlení. "Sláb je jenom ten, kdo ztratil spojení s Anu," přisvědčila. Pak pokračovala:

"Je podivuhodné, že dnes mluvíme o tom, co už tak dávno přešlo. Nemohu si už na všechno vzpomenout . Vím však, že jsem vám, musela u ohně vyprávět o tom, co mě Adana řekla. Když mě to řekla, bylo mi, jako by se ve mně něco probudilo, co zde vždycky žilo."

"Tak jsi také hovořila," řekla opět žena, v níž dnešního večera ožila vzpomínka. "Mluvila jsi jako bys všechno, o čem jsi hovořila, na vlastní oči viděla. Anu musel mít radost z dítěte, které o něm tak hovořilo!"

"Kdy konečně obdrželi mužové svoje ženy?" dotazoval se mladší muž.

"Trvalo to až k příští lovecké výpravě." dál vyprávěl Ur-wu, "vrátili jsme se obtíženi kořistí, zcela připraveni na to, že musíme opět vykonati všechnu práci sami.Nalezli jsme však plápolající oheň, u kterého nás očekávaly ženy a dívky.

Když skončila hostina, přivedli jsme Bu-anan a prosili ji, aby nám vyprávěla o Anu a ona tak učinila."

"Odejdeš od nás jednou také tak, jak jsi přišla?" tázala se mladá žena úzkostlivě.

"Bude mi dovoleno zůstati, až můj úkol u vás se naplní," odvětila Bílá Máti. "Jak dlouho to bude, nemohu ještě říci. Bylo by však nádherné, kdybych se směla dožíti ještě příchodu Syna Božího."

Hlasité volání stráží ji přerušilo. Ještě nikdy se to nestalo. Muselo se přihoditi něco závažného, že stráž volala o posilu. Muži vyskočili, chopili se vedle ležících nožů a spěchali pryč.

Některé ženy chtěly odejíti, ale jediné slovo Bu-anan je zdrželo zpět. Nutilo ji to samotnou, aby se přesvědčila, co se venku dělo. Po kratičké době přišli dva poslové oznámit, že se do trnitého houští zapletl veliký žlutý. Bylo již také slyšeti jeho řev.

Bu-anan propustila nyní ženy a dívky, které netoužily podívati se k příkopu a následovala Ur-wu, který nevěděl, jak se má zachovat. Když přišli k místu, kde byl lev chycen, pocítila velkou soustrast s dravcem. Byl to už porostlý, nádherný žlutý s hustou hřívou. Chtěl přeskočiti příkop a zapadl do trní. Čím  více se namáhal, aby se vyprostil, tím hlouběji klesal a zaplétal se do houští. Jeho řev přešel do bolestného sténání.

"Rád bych jej usmrtil," řekl Ur-wu, neboť i jemu bylo nádherného zvířete líto, "ale nemůžeme se k němu dostati, jest to strašné, ponechat jej takovému pomalému umírání - Bu-anan  poraď"

.Bu-anan přistoupila až k jámě a vztáhla ruce nad ohroženým zvířetem v modlitbě.

"Anu, pomoz, je to také tvé stvoření, dal jsi mu život, tak jako nás jsi povolal k životu, ukaž mi cestu, abych žlutého osvobodila."

Krátký čas stála mlčky s hlavou lehce skloněnou, muži stali mlčky a dokonce se zdálo, že i zvíře cítí, o co se jedná. Přestalo naříkati.

Nyní promluvila Bu-anan k žlutému:

"Poslouchej mne, nehýbej se, neboť tím klesáš stále níže. Pokusíme se podvléci pod tvé tělo kmeny stromů, musíš si nechat všechno trpělivě líbit. Nikdo ti nechce nic zlého udělat. Ani ty neublížíš mužům, až tě zachrání."

Ur-wu porozuměl, co má dělat. Rychle rozdělil lidem práci. Nedaleko ležely stromy nedávno pokácené. Polovina mužů přešla známou cestou na druhou stranu příkopu a druhá strana posunovala k nim kmen. Šlo to lépe a rychleji, než si mysleli. Bu-anan viděla zřetelně, že jim pomáhají neviditelní pomocníci. Malí stáli na trnitých větvích a posunovali kmen, to upokojilo žlutého a ukázalo mužům, že mají týmž způsobem pokračovati.

Ještě tři kmeny byly vsunuty do mezery vedle prvého. Nyní se obrátili malí s prosbou, aby mužům poručila zasunout i na druhou stranu žlutému několik kmenů. Na tyto kmeny položili pak zadní nohy zvířete.

"Zavolej své lidi zpět! Nyní se musí král zvířat odvážit ke skoku," volali mužíci.

Bu-anan nyní vysvětlovala mužům oč jde a prosila je, aby se vzdálili daleko od příkopu.

"Nemůže skočit na druhou stranu?"  ázal se starostlivě Ur-wu. Nelíbilo se mu, že by zvíře pak bylo uvnitř kruhu.

Ale Bu-anan vysvětlovala, že zvíře se nemůže obrátit. Musí skočit v tom směru, ve kterém se teď nachází.

"Bude moci skočiti, když nebudeme držeti klády?"- tázal se jeden z mužů.

Na to nikdo nemyslel. Bylo třeba zatížiti něčím konce kmenů. S velikou námahou přivlékli mužové kameny, které položili na tenké konce dřev.Pak poodešli kousek dále, ale hned přiběhli zase zpět, když viděli, že Bu-anan nepomýšlí na to, aby opustila okraj příkopu.

 Přívětivými slovy vyzvala je k odchodu."Stojím v ochraně Anu," řekla "a jsem obklopena nespočetnými malými bytostmi. Nic se mi nestane. Musím zde zůstat, abych mohla mluvit se žlutým."

Mužové se vzdálili. Bu-anan přistoupila ke zvířeti, pokud možno nejblíže a domlouvala za pomoci malých zvířeti, aby se odvážilo ke skoku.

Mocné tělo se skrčilo, hlava se sklonila, skok se podařil. S chvějícími se boky stál král zvířat před Bu-anan, která s účastí naň pohlížela. Jeho tělo bylo propícháno velikými trny. Jak musel trpět.

Bez přemýšlení vztáhla Bílá Máti ruku a vytáhla jeden z trnů. Muže zamrazilo. I když stáli připraveni s noži, málo by to pomohlo. Jeden úder tlapy tak mocného zvířete by stačil, aby Bu-anan rozdrtil. Ale čeho se obávali, to se nestalo. Zvíře vydalo zvuk, který  nasvědčoval, že se uklidnilo, přistoupilo blíže k Bu-anan. Malí pomocníci sdělili Bílé Máti, aby pokračovala, neboť se jí nic zlého nestane.

Neváhala ani okamžik.Přátelsky domlouvala žlutému, když uvolňovala jeden trn za druhým. Avšak oheň, který ji umožňovat tuto službu hrozil, že uhasne. Docela samozřejmě přivolala dva srdnaté muže, aby přinesli dřevo.

Přišli podle jejího rozkazu,  zdálo se že žlutý toho ani nepozoruje.Tu se tázala paní, který z mužů by ji chtěl svítiti pochodní. Okamžitě přistoupili dva a Bu-anan mohla uvolniti ještě více trnů.

Zbývajícím mužům řekla, aby se vrátili domů a upokojili ženy. Sotva polovina uposlechla této rady. Ostatní byli zaujati jednak starostí o Bu-anan, jednak zvědavostí.

Až do východu slunce měla Bílá Máti co činiti s vytahováním trnů. Potom řekla žlutému, aby po kmenech zase překročil příkop a aby se položil na vnější straně osady pod některý ze stromů, neboť mu tam přinesou potravu i nápoj.

Velké zvíře uposlechlo jejich slov.Nyní rozkázala mužům, aby zase odstranili kmeny a aby přinesli raněnému zvířeti syrového masa. Po obvyklé cestě přešla pak trnité křoví a blížila se ke zvířeti, které se ještě chvělo přestálou hrůzou."Ubohý," řekla přátelsky, "nyní musíš žrát. I vody se ti dostane. Pak tě přenechám péči malých, kteří se o tebe budou starat."

Neodešla dřív, dokud žlutý nedostal maso i vodu. Zvíře pohlédlo vděčně na ni. Ani okamžik se neobávala, že zvíře použije přechodu k přepadení sídla.

Když se ji na to muži tázali, zakabonilo se její jasné čelo.

"Tak nevděční mohou být jen lidé," řekla krátce.

Než zapadlo slunce, vydala se ještě jednou za svým chráněncem a našla jej neklidně podřimujícího. Mnoho malých sedělo vedle něho a děkovali ji na její lásku.

Ještě několik dní dávala žlutému přinášeti pokrm a nápoj, pak byly rány zahojeny. Uzdravování trvalo proto tak dlouho, že trny byly jedovaté.

"Nyní se vrátíš do své jeskyně, můj milý příteli," řekla Bu-anan skoro lítostivě. Velké zvíře přistoupilo k ní a přitisklo hřivnatou hlavu na její rámě.

"Nejde rád," volali malí, "nejde rád."

"Přijď tedy zase, jak často ti bude libo. Do sídla však nesmíš vkročiti, tomu snad rozumíš. Můžeš mi však poslat jednoho z malých - pak přijdu hned za tebou ven."

Během dne pak žlutý zmizel. A mezi všemi lidmi kmene Tuimah nebylo ani jednoho, který nepokládal za lepší zabíti žlutého a zmocniti se jeho kožešiny.

 

 

Mezi tím vyrostla zvířata U-au a byla velmi krotká. Tísnila se kolem Bu-anan vydávajíce krátké radostné zvuky, jakmile ji spatřila. Avšak i ostatní lidé v osadě dávali jim najevo svou důvěru.

Malí učitelé nyní nařídili, aby všechna zvířata za dne spala, aby mohla pomáhati strážím v hlídání osady.

Z počátku byly noci neklidné. Blížilo-li se k příkopu nějaké zvíře, ozývalo se mnohonásobně U-au tak dlouho až příčina neklidu zmizela.

Během doby naučila se však moudrá zvířata, že smějí vydávati zvuk jen tehdy, kdyby chtěl někdo přejíti příkop.

Stráže však vykonávaly svou povinnost s dvojnásobnou radostí, poněvadž noci ve společnosti chytrých zvířat rychleji ubíhaly.

Pak jednou nastala noc, kdy tichem nocí zněly hlasy zvířat i lidí.

Mužové v osadě byli rychle připraveni pomoci ohroženým. Našli je u jednoho přechodu, po kterém chtěli vniknouti cizinci. Zvířata U-au vyřítila se rychle na vetřelce a pokoušela se skočiti jim na hrdlo.

 Marně volali mužové zvířata zpět. Blížící cizinci však bezohledně shazovali ze sebe, přičem některá zapadla do trnitého křoví a hlasitě naříkala. Byla to ošklivá vřava.

Až konečně Ur-wu se podařilo zavolat rozzuřená zvířata dovnitř ohrady. Sám však, maje zbraň v ruce a následován mnoha muži, zastoupili cizincům cestu.

Když jej spatřili, ustoupili. Nebyli připraveni na obranu. Ur-wu se jich otázal, co chtějí po lidech kmene Tuimah. Odpověděli, ale nebylo jim rozumět. Mluvili cizí řečí, jejíž slova vycházela, jak se zdálo, někde hluboko z hrdla.

Tu promluvil jeden z mnoha přispěchavších malých k Ur-wu:¨

Nevěř jim! Zamýšlejí něco zlého. Vaší řeči velmi dobře rozumějí. Ještě s nimi mluv  a mezitím tajně pošli další muže jiným východem ven, aby je zezadu napadli. Je to jen šest cizinců."

Tiše dal Ur-wu příslušné rozkazy a od cizinců se pokoušel dostat odpověď, která by byla srozumitelná. Cizinci se cítili zcela bezpeční a v duchu se vysmívali pošetilým lidem Tuimah.

Pojednou viděl Ur-wu, jak se za vetřelci objevili jejich lidé. Hlasitě poručil: "Chopte se jich!" a sám se svými průvodci se rozběhl proti cizincům, kteří na to nebyli připraveni a chtěli uniknout.

Tu poznali, že jsou zajati. Ani jeden neunikl a ani kapka krve nebyla prolita.

Ur-wu nařídil, aby vetřelci byli spoutáni a aby byli pečlivě prohlédnuti a zbaveni každé zbraně. Cizinci se zoufale bránili, ale museli poznat, že proti přesile ničeho nepořídí.

 Byli to muži velikých ztepilých postav, světlejších nažloutlých obličejů, s dlouhými, černými, hladkými vlasy, které byly namaštěny. Jejich odění bylo pestré, ale mnohem dokonalejší, než šat lidí Tuimah.

Stráž a zvířata U-au byla pochválena. Pak mužové se svými zajatci kráčeli k chatě Bu-anan, která již čekala.

"Proč jste přišli?" oslovila spoutané.

Pozorovala na nich, že jejím slovům rozumějí, avšak ža předstírají, že její řeč nemohou rozluštit a odpověděli svou vlastní řečí.

Bylo pozoruhodné, že Bu-anan přesně pochopila, co mužové řekli, ačkoliv jejich řeč ještě nikdy neslyšela.

Nebyla to odpověď na její otázku, nýbrž velmi nečestná nadávka. Byla tak ošklivá, že se Bílá Máti rozhodla nedát na sobě vůbec znát, že porozuměla.

Řekla klidně:

"Poněvadž předstíráte, že nechápete mých slov, budete tak dlouho našimi zajatci, až vám vaši bohové objasní smysl mých slov. Pak můžeme hovořit dále."

Příval cizích nadávech se vylil na Bu-anan, která klidně zvedla ruku a lidem rozkázala, aby cizince odvedli.

"Nejdřívě jim ucpěte jejich příliš pohyblivá ústa," rozkázala, protože věděla, že jí budou rozumět, a zavažte jim oči! Přišli na výzvědy. V tom se jim musí i jako zajatcům zabránit."

"Když víš, proč jsme přišli, tak proč se tedy tážeš?" zuřivě zvolal jeden z mužů řečí lidí kmene Tuimah.

Bu-anan a všichni přítomní nedali na sobě znát žádného překvapení, ale také žádnou odpověď nedali. Mužové byli odvedeni tak, jak Bílá Máti nařídila.

pak se s velkým zástupem malých bytostí odebrala do samoty a děkovala jim, že tak dobře poradili Ur-wu. Přitom ji napadlo, že by jej mohla zavolat k rozmluvě s malými, poněvadž jim také rozuměl.

Když přišel, vyprávěl jeden z malých, že mužové náležejí velkému a mocnému národu, který má svá sídla kolem široké, úrodné řeky.

Zvěst o lidech kmene Tuimah pronikla nějakým způsobem k tamnějšímu vladaři, který dychtil po krásných ženách a kterému by mimo to přišly vhod i umělecky tepané práce mužů tohoto kmene.

Aby se o pravdivosti těchto zpráv přesvědčil, vyslal zvědy. Doufal, že se snadno zmocní tohoto neučeného kmene černochů.

Ur-wu zaťal pěst. Bu-anan se jenom usmívala.

"Uvidí, že se mýlí. Tak jako nám nyní Anu pomohl, tak nám pomůže, zůstaneme-li na jeho cestách. Dokud s ním pevně udržujeme spojení, dotud se nám nic zlého nemůže stát."

Pak se Bu-anan vyptávala, co se stalo se zvířaty, které cizinci shodili do trnitého křoví. Ur-wu nevěděl, ani malí o tom nemohli nic říci, mínili však, že jiné malé bytosti zvířatům jistě pomáhají.

"Půjdeme se za nimi poohlédnout," navrhla Bu-anan.

Přišli k příkopu, kde bylo zřetelně vidět, že se zde odehrál tuhý boj. Ulámané kusy trnitých rostlin ležely na zemi, a vpravo i vlevo od přechodu bylo křoví podupáno.

Šest statných krásných zvířat U-au, žalostně vyjících leželo na pokrývkách, které rozprostřely starostlivé ruce. Mezi nimi chodila a shýbala se malá postavička sotva pětiletého děvčátka. Byla to Ur-ana, vnučka Ur-wu.

Maličká se ze všech sil namáhala, aby z těl zvířat vytáhla dlouhé trny, které stále unikaly jejím slabým ručkám. Neustále přitom konejšila zvířata láskyplnými slovy.

"Kdo ti pomohl vynést zvířata U-au z příkopu, Ur-ano?" tázala se překvapeně Bu-anan, zatímco Ur-wu se zajímal o to, jak se dostala až sem když ji doma pečlivě hlídali.

Dítě se velkýma důvěryplnýma očima dívalo na oba tázající a pak všechno najednou zodpověděla:

"Milí, malí mužíčkové řekli, že Ur-ana má s nimi jít pomoci ubohým zvířatům U-au. Tito mužíci pomáhali zvířatům z příkopu a uložili je na pokrývky, které Ur-ana musela přinést.

Jenom jedno ze zvířat U-au zapadlo tak hluboko, že se už nemohlo vyprostit. Mužíci ho rychle usmrtili," sdělovalo dítě a dvě veliké slzy skropily jeho líčka. "Moc ho to bolelo," připojila malá, sama se tím utěšujíc.

Při pohledu na děvčátko se obou dospělých zmocnilo pohnutí.

Bu-anan byla mnohem víc dojata. Tak dlouho již hledala děvče, kterému by zanechala své vědění, až ji Anu jednou zavolá. Hledala však mezi dospělejšími.

Nyní v této maličké našla co hledala,

Pomáhala jí při vytahování trnů a poradila jí, aby rány zvířat potřela chladící mastí. Malá pomocnice úplně samozřejmě přinášela nádoby s vodou, zatímco Ur-wu odešel, aby vyhledal lidi.

Dospělí odnesli zvířata do jedné z chat, kde se Ur-ana o ně pečlivě starala tak dlouho, až se zvířata mohla sama pohybovat.

Mezitím uběhlo mnoho dní. Muži podnikli loveckou výpravu. Ne proto, aby přinesli kořist, ale aby prohledali les, který nepokládali za bezpečný od té doby, kdy se cizí zvědové přiblížili k osadě. Nepotkali však žádného člověka i když zabočili značně daleko.

Pak stráže přinesly zvěst, že zvědové chtějí mluvit s Bu-anan.

"Odkud to víte?" ptala se Bílá Máti vesele. "Neumí přece mluvit naší řečí."

Nyní se i strážcové smáli.

"Bu-anan, stal se zázrak! Když muži zpozorovali, že jim jejich zlost nepomůže, zkusili nám nabídnout peníze a kameny, abychom je propustili. My jsme se zachovali, jak jsi nám ty nařídila a s nimi jsme ani slovo nepromluvili. A v tom mlčení se naučili naší řeči."

"Tak je to dobře," usoudila Bu-anan. "Zítra je přiveďte. Zavažte jim však oči a pouta jim neuvolňujte. Nesmíte jim důvěřovat."

Následujícího dne stáli zajatci nevrle před Bu-anan jejíž spanilost nemohli pochopit. Byli zvyklí na jednání se ženami nádherně oděnými a jednoduše oděných si nevšímali.

Bu-anan mlčela. Viděla jejich myšlenky, jako kdyby mluvili. Otázky jim nemusela klást. Muži zarytě mlčeli.

Bu-anan již chtěla dát znamení, aby byli odvedeni, když se nejstarší rozhodl, že promluví. Bojácně prohodil:

"Což není v těchto chatrčích mužů? Jsou všichni schováni za sukněmi jedné ženy? Kde je náčelník tohoto kmene?"

Bu-anan mlčela. To nebyl způsob, jak ji přimět k řeči. Mlčení zase trvalo delší dobu. Tu promluvil jiný:

"Nejsme zvyklí jednat se ženami!"

Lehký úsměv pohrával na rtech Bu-anan:

"Pozoruji to, jinak byste museli být uctivější. Máte špatné zvyky a obyčeje, cizinci!"

Nyní se ozval třetí:

"Jakým právem si dovoluješ posuzovat naše zvyklosti, ženo?"

"Právem vítěze nad poraženým, ale ještě více právem čisté ženy."

Muži na sebe rozpačitě pohlédli. Takt se dále nedostanou. Žena před nimi je tak vznešená, jak to ještě nikdy nepoznali. Kdyby jen věděli, co by měli říci.

Tu k nim promluvila Bu-anan:

"Je dobře, cizinci, že pozorujete, jak málo tímto způsobem pořídíte. Dávejte na mé otázky pravdivé odpovědi, pak uvidíme, co se s vámi dále stane."

Opět na sebe pohlédli a pohled znamenal: "Pozor, neprozradit odkud jsme přišli, odkud pocházíme."

Opatrnost byla bezdůvodná, očekávaná otázka nebyla položena.

"Můžete si stěžovat na něco ve vašem žaláři?" tázala se Bu-anan.

Byli tak překvapeni, že nenašli odpovědi. Konečně jeden z nich se odhodlal a ujišťoval, že jeskyně jsou veliké a vzdušné a že mají vždy dostatek třísek, aby si je osvětlili.

"Dostáváte dostatek jídla?" byla následující otázka.

I na tu přisvědčili.

"Není proto příčiny, abyste zde ještě nějakou dobu nemohli zůstat." Bylo zcela nečekané rozhodnutí Bu-anan.

"Pošlu tedy posly k vašemu knížeti se zprávou, že jeho zvědové jsou zde v zajetí. Ať sám řekne, jak je chce osvobodit. Do té doby musíte mít ještě strpení."

Údiv mužů byl  veliký a přitom zapoměli, že očekávali něco zcela jiného.

"Odkud víš ty o našem knížeti?"

"Kdo ti řekl, že jsme přišli jako zvědové a ne jako pokojní kupci?"

"Jak chce tvůj posel najít naší zemi, která je tak vzdálená?"

Otázky se sypaly jedna za druhou. Cizincům se zdálo nepochopitelné, že Bu-anan tak samozřejmě vyslovila to, co před ní skrývali.

A toto překvapení dalo podnět k nové otázce:

"Jsi čarodějnice?"

"Nevím co to je," odvětila Bu-anan.

"Je to žena, která je ve spojení s nadpozemskými silami," zněla odpověď.

"Jsem služebnicí Pána všech světů," řekla Bu-anan a vysoká vznešenost zněla z jejích slov.

Tu mužové zmlkli a bez odporu se nechali odvést do vězení.

Sotva byli zvědové z doslechu, nemohli se mužové kmene Tuiman, kteří byli přítomni, déle zdržet. Mluvili jeden přes druhého. Věděli přece, že Bu-anan dostává vědění shůry, věděli, že je nejlepší a nejčistší pozemskou ženou, ale tak vznešenou jako právě teď, dosud ještě nikdy svoji Bílou Máti neviděli.

Někteří z nich před ní poklekli.

Přátelsky, ale rozhodně tomu bránila.

"Děkujte Anu," řekla, "jenž pomáhá své služebnici. Nyní musíme myslet na to, abychom vyslali posly ke knížeti těchto mužů. Poněvadž tito rozumí naší řeči, bude také naším poslům u knížete porozuměno. Kdo z vás chce v doprovodu malých podniknouti tuto dalekou cestu?"

Všichni se hlásili. Pokládala-li Bu-anan něco za správné, nebylo třeba rozmýšlet.

Rozhodla, aby Ur-wu s dalšími třemi z kmene a několik černých se vydalo na cestu. Ur-wu se uměl dorozumět s malými mužíčky. Jako vůdce kmene byl pro tento úkol nejschopnější.

Již následujícího dne se poslové vydali na cestu. Bu-anan poučila Ur-wu, aby ve všem dbal rady malých, nejen co se týče správného směru cesty, ale mnohem více toho, o čem má hovořit s knížetem. Anu obdařil jednoho z malých zvláštní moudrostí, a na toho se může Ur-wu plně spolehnout.

Po dobu, kdy bude Ur-wu vzdálen, určila Bu-anan jeho syna Ur-ana, aby byl vládcem kmene. Bylo zcela správné, aby on, který měl později vést celý kmen, mohl se ještě učit pod vedením Bu-anan.

Děvčátko Ur-anu měla nyní Bu-anan  stále v dohledu, aby zdokonalovala její dětskou duši. Její nepatrná námaha byla bohatě odměněna. Děvčátko chápalo s radostnou myslí všechno, čemu ji Bílá Máti učila. její otázka nasvědčovaly tomu, že se neustále v myšlenkách zabývá tím, co slyšela a viděla u Bu-anan.

 

 

Tak uběhlo několik měsíců a zajatci prosili opět o rozmluvu.

Tak jako posledně byli přivedeni spoutáni a se zavázanýma  očima. Jejich chování bylo mnohem lepší, než minule. Předstoupili však před Bu-anan s přehnanou uctivostí, aby se zdála pravá. Odpuzovala právě tak, jako tehdejší nevychovanost.

"Nevrátil se doposud tvůj posel?" tázal se nejstarší.

"Tuto otázku si můžete sami zodpověděti, víte přece, jak daleko je do vaší země" - byla odpověď Bu-anan. "Počítám, že uvidíme ještě dvakrát měsíc v úplňku, než se posel může vrátit, propustí-li jej ovšem váš kníže."

"Co se stane s námi, když nás panovník nebude chtít osvobodit?" tázal se jeden a bylo zřejmé, jak tato otázka všechny zaujala.

 "Co by se stalo ve vaší zemi se zvědy?" tázala se Bu-anan. Mužové na sebe pohlédli a nejmladší nerozvážně zvolal.

"U nás bychom takové muže nezajali, ihned bychom je usmrtili!"

Ostatním to nebylo zřejmě vhod, že nejmladší takto mluvil. Poněvadž však nebylo možno vzíti slova zpět, přisvědčovali všichni.

"Bylo by vám to milejší?" tázala se Bu-anan.

"Chceš-li nás nechat později usmrtit, bylo by bývalo pro nás lepší, udělat to hned. Nemuseli jsme tak dlouho čekat na smrt," mínil jeden.

"Co se s vámi stane, závisí na odpovědi vašeho knížete. Já sama bych neváhala ani okamžik, abych osvobodila své vyslance, kdybych byla na jeho místě."

"Ty jsi žena, dobrá žena," vysvětloval nejstarší. "Neznáš našeho knížete. Co u něho znamená jeden lidský život! Je ukrutný a hrdý, nezáleží mu jistě pranic na tom, aby nás ještě uviděl, jakmile mu nemůžeme vyprávěti o tom, co chtěl slyšet."

"Když jste to věděli, tak proč jste mne nechali vyslat k němu posly?" zeptala se udiveně Bu-anan. "Mohli jsme se snad jinak dorozumět. Nyní jest již pozdě. Musíme vyčkat, jaké rozhodnutí přinese Ur-wu."

Nic nepomohlo mužům. Byli zas odvedeni do jeskyní, kde se mohli dále zabývati neradostnými myšlenkami.

Bu-anan však uvažovala, co učiní s muži, když cizí kníže skutečně pošle Ur-wu bez rozhodnutí zpět? Bylo skutečně lépe neposílati jej tam?

Avšak v témže okamžiku cítila v sobě jistotu, že jednala na rozkaz Anu. Sám určil mužíčky jako průvodce. Učinil by to, kdyby jim cesta těchto lidí nebyla vhod? Neřídí ještě i nadále, co se má státi?

 Musí vyčkat.

Dvakrát byl měsíc v úplňku a mužové se dosud nevrátili. Bu-anan konejšila sebe i ženy tím, že se cestou vyskytlo nějaké zdržení.

Ještě mnohokrát byl měsíc v úplňku, než přišla zvěst o vyslanci. Tuto zvěst však přinesli malí.

Ur-ana přiběhla jednoho rána, aby ji sdělila:

"Slyš, co mi mužíčci vyprávěli: Dědeček je již na cestě. Brzy přijde."

"Nevíš dítě, jsou-li ostatní s ním?" tázala se Bu-anan.

Ale o tom nevěděla maličká ničeho.

Pak to trvalo ještě dlouhou dobu. Konečně přišli. Radost ze shledání byla veliká. Avšak ti, kteří se vrátili, prožili toho tolik, že nevěděli, jak by měli začíti se zprávou.

Bu-anan se otázala: "Bude kníže chtít vykoupit zajatce?"

Na tuto otázku obdržela zápornou odpověď. To ji znepokojilo. Co se mělo teď státi se zajatci? Potlačila však tuto otázku. Anu zařídil doposud vše správně a v pravý čas. Pomůže snad i tentokráte.

Přála si jen, aby radostný jásot z návratu mužů nepronikl nějakým způsobem k zajatcům dříve, než bude rozhodnuto o jejich dalším osudu. Nařídila strážím bedlivé mlčení, nic jiného nemohla učiniti.

Nyní nastaly večery, kdy se u plápolajících ohňů  mnoho vyprávělo. Otázkám nebylo konce.

Ur-wu vyprávěl, jak dobře a bezpečně je malí vedli. Přesto však byla cesta dlouhá a namáhavá. Konečně přišli k obrovskému širokému toku.

Ačkoliv se jim tam líbilo, přece se nemohli dlouho zdržovat. Kníže obýval letní zámek, který byl položen ve výšinách, aby byl vystaven občerstvujícímu vánku. Když přišli do obydlených krajů, zpozorovali, že jejich příchod budí pozornost.

"Nejsme přece tmaví," řekl jeden z mužů, ale proti tomu národu, ze kterého pocházejí cizinci, jsme hnědí. Barva jejich pleti je poněkud rudější."

"Ne žlutší," mínili jiní.

Nemohli se dohodnouti a zapomněli zcela na to, že zajatí cizinci mají právě takovou barvu pleti, jakou se snažili s námahou vylíčiti.

"Jsou nádherně oděni," vyprávěl zase dále Ur-wu, byl však stále přerušován ve svém vyprávění.

"Ano, jako ženy! Pohybují se pomalu, plni vznešenosti, oděni v dlouhá roucha. I jejich řeč nasvědčuje této vznešenosti, která však není pravá. Bu-anan, by bylo jistě nepříjemně mezi těmito lidmi!"

"Jsem tomu ráda, že je nemusím vidět," potvrdila Bílá Máti. Potom však poprosila: "Vyprávějte dále a vedlejší věci nechte na pozdější dobu!"

"Ke knížeti jsme nesměli přijíti. Nechce míti nic s takovými lidmi, jako jsme my," řekl Ur-wu rozhořčeně. "Bylo mu lhostejné, že jsme jeho zvědy uvěznili. Vzkázal nám, že on sám není nijak vinen za to, že byli nešikovní. Podruhé prý pošle lepší."

"Malí nám prostřednictvím Ur-wu poručili, abychom se nezdobili prsteny ani jinými skvosty. Nevěděli jsme proč," vyprávěl zase jiný, "ale brzy jsme to poznali. Oškliví sluhové knížete nás prohlíželi velmi bedlivě a tázali se, zda umíme zhotovovati krásné tepané předměty."

Nyní se zase slova ujal Ur-wu:

"Malí mne však na tuto otázku připravili i odpověděl jsem, že jsme jen chudí lidé, kteří nemohou soutěžiti s nádherou, kterou vidíme u knížecího dvora.

Škodolibě se usmívajíce kladli sluhové další otázky:

Řekněte, jsou vaše dívky a ženy tak krásné, jak jsme o tom slyšeli?"

"Znal jsem správnou odpověď, kterou mě řekl stařík," zvolal jeden z mužů pyšně. "Široce jsem se rozkročil před knížecími sluhy a řekl jsem: "Ano, jsou velmi krásné, pohleďte na mne: všechny se mně podobají."

Hlasitý smích byl odpovědí na tato šelmovsky pronesena slova.  Mur-a byl nejošklivějším mužem celého kmene. Všichni si dovedli docela dobře představit, jak museli být sluhové knížete zklamáni takovou odpovědí. Jeden z naslouchajících se vyčítavě zeptal:

"Proč jsi mluvil nepravdu, Mur-a? Je malou ctí pro naše ženy, vyprávěti o nich, že jsou hezké jako ty."

"Pokládal bys za lepší, kdybych byl v cizincích vzbudil touhu po našich ženách?" byla pohotová odpověď.

Nyní všichni pochopili , proč je malí naučili těmto odpovědím.

"Co odpověděli sluhové na tvá slova Mur-a?"

"Činili totéž co vy, smáli se nevázaně. Potom však jeden z nich pronesl mínění. - Byli jsme tedy obelháni. Nestojí za to přepadnout tyto tmavé lidi. Nemají ani skvostů a jejich ženy se rovnají nočním můrám,"

"Neptal ses, Ur-wu, co se má státi se zajatci, když je kníže nebude chtít osvobodit?" tázala se Bu-anan.

"Samozřejmě, že jsem tak učinil, ale panovník mně vzkázal, že mě dá uříznout uši, jestliže jsem jeho dřívější odpovědi nerozuměl, že se již tou záležitostí zaměstnávati nechce, máme prý zajatce upéci a snísti," - připojil Ur-wu, když se ozvaly výkřiky nevole.

Nyní byli všichni zpraveni o nejdůležitějším a bylo možno pomýšleti na odpočinek. Všechno ostatní bylo odsunuto na příští večer.

Mužové pak vyprávěli, že viděli nádherné stavby, ve kterých byli vzývání bohové.

"To byli asi malí bohové, o kterých jsi nám vyprávěla, Bu-anan," mínili posluchači.

"Nazývají tato zděná stavení chrámy," ujal se slova Ur-wu. "Ti, kteří rozmlouvají s bohy, nazývají se kněží. Jeden takový kněz se mě tázal, zda také vzýváme bohy. Řekl jsem: Ano, toho, který je nade všemi vašimi bohy."

"Jak jej nazýváte?" tázal se kněz dále.

"Nazývá se Anu!" byla má odpověď. Holohlavý, neboť kněží jsou holohlaví, odpověděl:

"My jej nazýváme Ré."

Pak nás zavedl do chrámu boha Ré, ve kterém se nacházel nádherný obraz tohoto boha."

"To není Anu, řekl jsem knězi.

Chtěl vědět, odkud mám tuto jistotu. Tu jsem mu řekl, že Anu je neviditelný a proto si nemůžeme učinit o něm obraz."

"Ré je také neviditelný, jenom jednotlivcům, které si obzvlášť oblíbil, se zjevuje. Pravděpodobně jste tak nepatrní, že Vás nemůže míti v oblibě a nemůže se vám proto ani ukazovat," mínil kněz.

"Na to jsem neřekl nic, neboť malí mně varovali, abych něco řekl o Bu-anan."

Bu-anan chtěla něco věděti o paních. Muži ji ujišťovali, že většina těch, které viděli, byly ošklivé.

"Mají velmi dlouhé, rovné nosy a nad nosem ustupuje hlava dozadu."

Toto si nemohla Bílá Máti představiti, nebylo to však důležité. Chtěla něco vědět o životě žen, o tom jsou-li čistotné. To však mužové nevěděli.

Viděli také různá zvířata, jejichž jmen neznali. Pak se v nich probudila touha po domově a vydali se na zpáteční cestu.

Během doby vyprávěli ještě o mnohém ze svých zážitků na daleké cestě v cizí zemi.

Bu-anan se však obrátila ve své nejistotě k Anu. Nevěděla, co počít se zajatci. Mnohokrát prosila, aniž se jí dostalo odpovědi. Při každé prosbě bylo jí stále jasnější všechno, co souviselo s těmito lidmi.

Kdyby je propustila, jak by to byla nejraději učinila, bylo by možné, že cizinci lživým vyprávěním u svého knížete chtěli by se vyvarovati nařčení z nepotřebnosti. Nebylo to jen možné, nýbrž zcela jisté. To se nesmělo státi, neboť pak by nebyli lidé Tuimah bezpečni před cizím chytrým národem.

A což, kdyby mužové byli zpraveni o lhostejnosti svého knížete a bylo jim nabídnuto, aby zůstali zde. To bylo možné, ale Bu-anan věděla příliš mnoho o věrolomnosti těchto lidí, než aby jim věřila.

Všechno v ní volalo: "Usmrť je!" a všechno se v ní proti tomu bránilo.

"Anu pomoz!"

Nesčetněkrát stoupala tato prosba zmučené duše Bu-anan. Anu pomohl, ale jinak, než si člověk mohl pomysliti.

 

 

Zajatcům se doba zdála býti příliš dlouhá. Vypočetli si, kdy se mohli poslové vrátiti. Když k nim nepronikla žádná zvěst o jejich návratu, rozhodli se, že budou jednat. Zrovna v těchto dnech provedli svůj úmysl.

Strážce, který jim přinášel pokrm, oloupili o zbraně, vrhli se na něj a zardousili jej dříve, než mohl volati o pomoc. Pak uvolnili svá pouta, odsunuli s námahou kámen, který uzavíral jejich vězení a vyčkávali. Tři z nich se ukryli vně jeskyně, tři zbývající vyčkávali uvnitř.

Oba zbývající strážci brzy přišli a volali svého druha. Kroky blížily se ke vchodu. Bylo ujednáno, že když tito strážcové budou chtít odvalit kámen, bude tento na ně  zevnitř převržen.

 Tři vězňové v jeskyni napjatě vyčkávali. Teď, teď se někdo dotkl zvenčí kamene. Uvěznění vypjali síly a převrhli kámen.

V odpověď se ozvalo naříkání. Oba strážci a mnoho černých přiběhlo do jeskyně. V několika okamžicích byli tři zajatci usmrceni.

Viděli však, že z neznámé příčiny nebyli usmrceni strážcové, ale jejich druzi, kteří se z neznámé příčiny vrátili ke kameni.

Dva z lidí Tuimah a jeden z černých byli zraněni. Mrtvoly zajatců zůstaly na místě a bylo rozhodnuto, že napřed bude o všem zpravena Bu-anan.U

lekla se toho, co ji mužové vyprávěli, ale současně naplnil její duši pocit ulehčení. Cizinci si zavinili sami svoji smrt.

Byla ušetřena veškerého rozhodování."Bylo nutno zabít zajatce?" tázala se. Obdržela však odpověď, že nebylo jinak možno, jestliže měli býti zachráněni mnozí z lidí Tuimah.

Ur-wu nařídil, aby zabití byli zahrabáni v jeskyni, která pak byla uzavřena.

 

 

Nyní byl na dlouhý čas pokoj. Mírumilovně a radostně se vyvíjel celý kmen. Ur-ana vzkvetla k radosti svého děda a k uspokojení Bu-anan. Pak nastal den, kdy Ur-wu, který byl vždycky čilý, uzavřel oči pro tento svět. Poslední jeho slova platila narození Syna Božího, kterého by tak rád byl spatřil. "Uslyšíš o něm tam nahoře," konejšila jej Bu-anan.

Ur-wu se usmíval šťastně, jako by věděl více, než ona. Ur-an převzal vedení kmene a byl vděčný za to, že mu Bu-anan stála ještě po boku, neboť myšlenky lidí kmene Tuimah se  zabývaly stále více zaslíbeným Synem Božím.

Neodvažovali se prostě již prositi, aby jej Anu poslal k nim. Prosili již jenom o to, aby jim Anu dopřál milosti a směli jej aspoň shlédnouti.

Jednoho dne se Bu-anan od rána vyhýbala všem, kteří ji vyhledávali. Malá Ur-ana ji musela zastupovat a rozmlouvat s lidmi a pomáhat jim, pokud její síly k tomu stačily. Nevěděla, proč se Bu-anan odebrala do ústraní, ale tušila, že jí bude něco důležitého zvěstováno.

Večer přišla Bílá Máti neočekávaně k ohni a vyhlížela tak slavnostně, že všichni okamžitě věděli, že obdržela zvěst o Synu Božím.

Chvíli bloudil její zrak po shromážděných. Znala je všechny. Věděla, jak hlubokým dojmem na ně zapůsobí to, co jim přišla říci. Konečně začala.

"Adana byla dnes u mne."

"Adana," šeptali lidé a ještě dychtivěji vzhlíželi k Bu-anan. Bylo tomu již dávno, co Adana přinesla naposledy zvěst.

"Zvěstovala, že Syn Boží dlí na zemi."

Výdech zklamání a potlačovaný jásot proběhl řadami shromážděných. Jak nádherné, jak smutné! Všichni pociťovali obojí a nemohli rozhodnout, který pocit byl silnější.

Bu-anan věděla, že se jim musí napřed všechno ujasniti, než budou s to, pochopit další. V tichém zadumání stála Bu-anan v kruhu.

Vždyť i v ní se vzdouval příval citů. Stalo se skutečností, co bylo zvěstováno. Bůh, neviditelný, vládce a stvořitel všech světů, seslal na zemi část sebe samého ve svém synu, aby žil nějaký čas mezi lidmi, mezi těmi lidmi, kteří si vlastně slitování Anu nezasloužili.

Lidé se stali špatnými. Bu-anan to pocítila tehdy, když Ur-wu a jeho pomocníci přinesli zvěst o cizím knížeti a o nádheře jeho dvora. Adana ji to teď v důvěrném rozhovoru potvrdila.

Jak poctivou byla oproti tomu námaha lidí Tuimah, aby se stali věrnými služebníky Anu!

 Bu-anan to musela doznat. Všichni se snažili vzhůru! Nebylo zde ani jednoho, o kterém by se to nedalo říci, ale žili zde uzavřeni ve své ohradě z trnitého křoví. Nepřicházeli do styku s žádným pokušením a pochybnostmi o Bohu.

Zůstali by tak dětsky čistými, kdyby se setkali s jinými vlivy?Potom myslila Bu-anan na Ur-wu a jeho průvodce. Byli v cizině, jejíž mravy a zvyky zůstaly bez vlivu na jejich duše. Radovala se z toho.

Vzhlédla - mezitím se uklidnily rozdílné pocity v posluchačích. Sledovali napjatě Bílou Máti, která jim zajisté bude ještě něco vypravovat.

Nemýlili se. Bu-anan se ujala slova.

"Ano, Adana mně vypravovala, že událost, která hýbe nebem i zemí, před delší dobou se splnila. Muselo se to státi brzy nato, kdy nám o této události poprvé zvěstovala. Syn Anu, část jeho samého, zrodil se v lidské podobě, vyrůstal, byl vyučován zcela čistými lidskými bytostmi. Nádherné musí být tyto bytosti, které smějí sloužit, býti učiteli a pomocníky Syna Božího."

Poněvadž Bu-anan mlčela, vynořily se nesmělé otázky:

"Kde se narodil syn Anu? Slyšelas, v kterém to bylo národě?"

"Daleko vzdálena je tato země od nás a jest zcela jiná než naše. Vysoké hory se tam tyčí k nebi."

Jak už bylo jejím zvykem, přerušila slavnostně pronesenou zvěst prostými slovy:

"Myslím si, že to tam muselo být, aby Syn Boží bydlel vysoko nad jinými lidmi. Jeho obydlí musí státi výše, než obydlí druhých lidí. Často jej navštěvují světlé bytosti, které asi nemohou sestupovati hluboko do nížin."

Lidé přisvědčili, zdálo se jim to býti správné. Poznali pojednou, že by bylo nemožné, aby Anu poslal svého syna k nim. A myšlenku, která všechny zaujala, pronesl jeden ze starších těmito slovy:

"Byli jsme neskromní, že jsme prosili Anu, aby svého svatého syna poslal k nám. Vždyť nejsme nic. Jak jsme chtěli poučovat a vychovávat Syna Božího?"

Jiný opět prosil:

"Víš ty něco o tom národě, ve kterém měl vyrůsti Syn Boží? Vypravuj nám o něm."

"O tom národě mně Adana mnoho nevyprávěla," řekla Bu-anan zamyšleně. "Jsou tam nádherné lidské bytosti," řekla. "Nenazývala je ani lidmi. Musejí asi státi hodně vysoko nad námi. Je to také pochopitelné. Kdo smí být kolem Syna Božího, ten musí být jiný, než ostatní lidé."

Toto bych chtěla zvlášť zdůraznit, moji milí."

Dosud nikdy je Bu-anan takto neoslovila. Její veliká láska k tomuto národu vzrůstala právě touto zvěstí. Chtěla by každého jednotlivce vzíti za ruku a vésti ho, aby ani jediný nepromeškal této milosti.

"Poslyšte, co vám mám dále říci:

 Adana mně dále řekla, že všichni, kteří jsou mezi námi a jejichž duše jsou čisté a oči otevřené, jejichž srdce jsou upřímná..."

Bu-anan přerušila svou řeč a bloudila láskyplným pohledem po lidech, "že všichni takoví uvidí Syna Božího zde na zemi!"

Okamžik panovalo bezdeché ticho. Tato zvěst je ohromila! Potom propukla jejich radost v jásot, jaký ještě nikdo neslyšel. Museli svoji radost, svoje vzrušení vykřičet.

Někteří děkovali Anu vzrušenými slovy, jiní prosili Bu-anan, aby jim řekla, zda jsou dosti čisti. Někteří nemohli slovy vyjádřiti svoje city a vykřikovali v nejčistší radosti.

Bu-anan jim jejich radost  nekalila. Vždyť sama se chvěla v blaženém díku, že nejvroucnější touha jejího srdce se měla splniti.

Příval nadšení pomalu ochaboval, opět se vynořovaly jednotlivé otázky.

Bílá Máti řekla s plným porozuměním:

"Bylo by již načase, abychom dnešní večer skončili, ale nikdo z nás nebude moci spát. Naše duše jsou přeplněny dojmy. Zůstaneme proto ještě všichni pohromadě."

Všem to bylo vhod a již se sypaly otázky, jedna za druhou.

"Jak si máme představit, Bu-anan, příchod syna Anu k nám?"

"To nevím. Je-li to však vůle Anu, splní se i zdánlivě nemožné." Zněla klidná odpověď Bu-anan.

 "Myslíš, abychom klidně počkali, až přijde Svatý  mezi nás?" Tázal se jeden z mužů, který proslul tím, že o všem důkladně uvažoval.

Ještě dřív, než mohla Bu-anan odpověděti, volal jiný:

"Myslím, že se budeme muset vypravit do oné vzdálené hornaté země a musíme vyhledat svatého Syna Anu."

 "Musíme do hor!"

"Neměli bychom vyjíti hned zítra?"

"Co jsou to hory?"

Jedna otázka předstihovala druhou. Bu-anan nevěděla, na kterou má dříve odpovědět. A přece bylo správné, že všechny otázky byly položeny.

Jelikož se Bu-anan nepokusila promluviti, utišilo se shromáždění a všichni se dívali jako obvykle na Bu-anan.

"Kdyby to byla vůle Anu, dal by nám vědět, abychom jeho svatou vůli plnili a hledali jeho Syna," zazněl klidný hlas Bu-anan.

"Bílá Máti, vždycky říkáváš, že se musíme snažit! Bez námahy, že se nedosáhne ničeho!"

Zvolal to jeden z mladých mužů, hrdý na tuto myšlenku.

"Ano musíme se namáhat," přisvědčila Bu-anan, "ale poněkud jiným způsobem. Musíme připraviti své duše, musíme otevříti zrak i sluch. Potom se v pravý čas dozvíme, co jiného smíme ještě udělat.

Pomyslete jen, že nemůžeme přece všichni, velcí i malí, vyhledat vzdálenou zemi, o které ničeho nevíme, jak bychom ji nalezli?"

"Takovým způsobem, jak Ur-wu a jeho průvodci našli tenkráte cizího knížete. Byli vedeni," mínila jedna z žen.

"Zcela správně," potvrdila Bu-anan, "byli vedeni. Služebníci Anu je vedli, poněvadž cesta byla nastoupena na rozkaz Anu. Tentokráte nemáme takového rozkazu a tu se ani průvodci nemohou dostavit."

Pojednou všichni pochopili, že Bu-anan má pravdu. Bez průvodců nebylo možno nalézti cestu. Museli proto čekati. Rádi by podnikli něco velkého pro Syna Božího dlícího na zemi.

"Lidé, on požaduje po vás to největší, co mu můžete dát," řekla Bu-anan vážně. "Požaduje Vás samotné! Máte se mu oddat a odevzdat cele. Všechna osobní přání a požadavky musí ustoupiti stranou. Nyní musíte žíti jenom tak, aby na vás každým okamžikem mohl dopadnouti paprsek jeho svatého oka. Uvažte, kdyby pojednou přišel mezi nás!"

"Potom by byl svědkem naší radosti," pravil Ur-an čile. "Bu-anan, viď, že by se s námi radoval?"

"Ó vy velké děti," pomyslela si Bu-anan, ale nevyslovila těchto slov.

Dala znamení k modlitbě. Se rtů splývala jí vroucí slova díků za milost, které se jim mělo dostat.

 Ačkoliv jejich duše byly vysoce vzrušené, rozešli se všichni mlčky do svých domovů. Byli tomu tak zvyklí.

Avšak Bílá Máti se ještě dlouho o opírala  svou chatu, vzhlížela k hvězdnému nebi a v její duši vyvstávala jedna myšlenka za druhou. Ani ona si nedovedla představiti, jak by se mohlo stát, že by syn Anu přišel mezi ně. Byla ráda, že vymluvila lidem kmene Tuimah snahu vyhledati Syna Božího v cizí zemi. Nepochybovala ani okamžik, že jednala správně.

"Anu, pomoz, aby tyto duše zůstaly hodny této vysoké milosti. Jsou plny dobrého chtění, jsou čisté."

Jestliže již dříve lidé kmene Tuimah žili v myšlenkách na příchod Syna Božího, tím více řídili se nyní všichni podle zvěsti: "Bude nám dovoleno spatřiti jej."

Chaty a celá osada byly udržovány v čistotě, ženy se předstihovaly ve snaze uspořádati všechno ještě lépe a krásněji.

Mužové se vydali na lov a později vybrali nejkrásnější kusy masa, aby byly uschovány pro dobu příchodu Syna Božího.

Dívky tkaly kus zářivě bílého plátna na jeho oděv. Vždyť musel býti ještě krásnější, než oděv Bu-anan! Nesměla na něm býti sebemenší chybička.

Každému napadlo něco, co by mohl upraviti ještě krásněji. Každý chtěl připraviti nějaký dárek podle vlastní dovednosti.

Jednou z rána slyšela Bu-anan hovořiti Ur-ana hlasitěji než obvykle, co se mohlo stát?

Šla za hlasy, neboť i ostatní mluvili vzrušeně, až přišla k ostnatému příkopu. Tu ovšem poznala ihned, co vzbudilo nespokojenost Ur-an. Stráže v noci pečlivě upravily přechod. Odstranily v noci převislé rostliny, takže přechod byl zdaleka viditelný.

Rozzlobený Ur-an se obrátil k Bu-anan:

"Pohleď, co vyvedli tito nemoudří mužové. Jest to škoda, která se nedá napravit ani během dlouhých měsíců! Každý zvěd, který půjde kolem, bude přívětivě zván, aby vkročil na cestu, aby nás vyhledal."

Rozšafný Ur-an byl velmi rozzloben.

Bu-anan mu však musela dát za pravdu. Bylo to skutečně krajně pošetilé, co se zde stalo.

"Proč jste to jen udělali?" tázala se mužů, kteří se v její přítomnosti přestali bránit.

"Chtěli jsme Synu Božímu, než k nám přijde, urovnati cestu," doznali. "Byli jsme tak pilní a nedbali jsme ani ostrého bodláčí, jen abychom uvolnili cestu."

Ukázali na své rozedrané a krví zbarvené údy.

"Vy pošetilci!" zvolala Bu-anan. "Víte přece z příhody se zvířaty U-au, že ostny jsou jedovaté! Budeme se muset okamžitě postarat o vaše rány.

Myslíte, že jste jednali správně, nezapomeňte však, že jednotlivec nesmí nikdy jednat podle svého vlastního mínění samostatně, když se jedná o celek. Měli jste se dříve otázati Ur-ana. Jděte nyní k Ur-aně, ať ošetří vaše rány mastí."

Když se mužové vzdálili, obrátila se Bu-anan k vůdci, který byl stále ještě rozrušen. "Je sice pravda, že způsobili velkou škodu, Ur-ane," řekla přátelsky. "Nejhorší na tom je, že zpustošené rostliny budou potřebovati dlouhé doby, než vzrostou a zakryjí cestu. Bylo by nejlépe, kdybys nechal osázet i cestu a my bychom se prozatím spokojili jenom s jediným vchodem a východem."

O tom však Ur-an nechtěl slyšeti. "Vždyť je to právě ta široká cesta, kterou potřebujeme pro svůj dobytek. Kdyby to aspoň byla ta druhá cesta, pak by se dal tvůj návrh uskutečniti! Jsem velmi rozezlen nad tímto nemoudrým jednáním."

"Nezapomeň, Ur-ane, že jejich jednání, i když bylo falešné, prýštilo z čistého srdce a z nejlepší vůle. To omlouvá mnoho. Nemyslíš taky, že Anu by tomu byl mohl zabránit, kdyby to jednání bylo tak špatné? Dopustil-li to, musí nám to být útěchou, o které však před druhými pomlčíme."

Pokud to bylo možné, byly kraje cesty znovu osázeny. Ur-an nařídil, aby stráže na tomto přechodu byly zesíleny. Byl neustále ve dne i v noci sužován starostí, že jeho sídlo bude přepadeno a oni všichni, velcí i malí, že budou odvlečeni do zajetí.

Bu-anan nemohl o tom ničeho říci. Byla tak neotřesitelná ve své víře, že Anu je chrání, že jeho starostem nerozuměla.Často za noci vstal a šel prohlížet stráže. Našel je vždycky ve střehu a zvířata U-au je vždycky provázela.

Během dne byl ponechán příkop bez dozoru. Nikomu nenapadlo, že nebezpečí může hroziti i ve dne.

 

 

Opět uplynula dlouhá doba, aniž radostné zprávy a přípravy na příchod Syna Božího ustaly.

Jednou opět vyhledala Bu-anan klid své chýše. Poněvadž chata byla dosti prostorná, poskytovala dosti místa i pro pobyt ve dne, když se Bu-anan chtěla pohřížit do myšlenek nebo když přijímala zvěsti ze světlých výšin.

Proti obyčeji se Bu-anan ani příštího dne neobjevila mezi svými lidmi.

Ur-ana, která nahlédla starostlivě do chýše, spatřila jí s obličejem zalitým slzami a proto se tiše vzdálila.

Starala se o to, aby prostranství kolem chýše Bu-anan zůstalo liduprázdné a aby se kolem ní rozprostíralo co nejhlubší ticho.

"Musela dozvědět velmi vážnou, těžkou zprávu," pravila Ur-ana starostlivě. "Tak  jsem naši Bílou Máti ještě neviděla."

Náhle zazněl z veliké chaty, v níž přes den spala zvířata U-au, pronikavý rámus! Zvířata skákala proti velikému kameni, který uzavíral vchod do chléva a vyrážela svými hlasy zoufalé U-au.

Ur-an vyskočil z podlahy, aby měl lepší rozhled.

"Ta zvířata cítí něco zlého," zvolal. "Překročili snad nepřátelé náš příkop?"

Tu se také ozval křik žen. "Mužové pojďte, nepřítel je zde!"

"Vzhůru k příkopu!" křikl Ur-an, popadl svůj nůž z podlahy.

A nyní viděli.

Nějací mužové přepadli osadu! Vnikli širokým přechodem. Vypadali zcela jinak, nežli muži kmene Tuimah a jejich sousedé. Chytali ženy a dívky a nahlíželi do nízkých chat. Bylo v tom více zvědavosti, jež je poháněla, nežli chuti výboji.

Ur-an viděl však jen cizince a řítil se se svými lidmi na ně.

Nyní se vetřelci postavili k obraně.

Dříve však než došlo k řeži, zaznělo třikrát jasně, daleko slyšitelné zahoukání sovy.

 Tuimahským klesly paže s noži připravenými k boji a pak spěchali k chatě Bu-anan.

Cizinci naslouchali, jsouce překvapeni výsledkem sovího křiku a chtěli Tuimahské pronásledovati. Avšak jejich vůdce je zavolal zpět. Nyní se tísnili kolem něj.

Byl to velký, statný muž, světlého obličeje, přes nějž se zdály střídavě přeletovati slunce i nepohoda. Jeho oděv byl oproti tuimahským mimořádně nádherný. Pestré hedvábí těsně halilo jeho údy, přesto však nepřekáželo volnému pohybu elastického těla. Přes mužova ramena visela obzvláště krásná tygří kůže.

"Zůstaňte zde, dokud vás nezavolám," naznačil svým lidem. Byla to dost velká tlupa na první pohled dobře cvičených válečníků s četnými a dobrými zbraněmi.

 Zatím co se shromažďovali a klidně čekali, došel jejich vůdce několika dlouhými kroky tam, kde se tísnili neozbrojeni Tuimahští před chatou Bu-anan a naslouchali jejím slovům.

Polekána křikem a shonem, vyklouzla ze své chaty a hned poznala, že to, co jí bylo den předtím zvěstováno, se nyní stalo. Nepřátelé vstoupili na území Tuimahských.

Nyní musela mluvit. Krev nesměla býti prolévána. Jakmile po jejím sovím zahoukání přispěchali lidé, promluvila hlasitě a srozumitelně, ačkoliv se celá chvěla vzrušením:

"Vy lidé, vyslechněte přikázání Anu: Když do našeho ležení vkročili mužové, jsouce vedeni Velikým v tygří kůži - nebraňte se! Poslechněte je! Je to Boží vůle! Kdyby tomu tak nemělo být, pak by vás před nimi chránil, jak to učinil tehdy, když sem vnikli cizí zvědové."

Zajíkala se, řeč jí připadala těžkou. Také mužové nemohli pochopiti, co jim bylo řečeno.

"Bez obrany se máme vzdáti těm cizincům? Své chaty máme opustiti? To přece nemůže býti vůle Anu?"

"Od kdy mi nevěříte," tázala se Bu-anan bolestně.

"Věříme ti! Odpusť! Je to jen strašně těžké!" Volali všichni jako jedněmi ústy jako litující děti.

 Cizinec hleděl na tyto silné muže překvapenými zraky. Na muže, kteří se nechali vésti mírným hlasem ženy, jež působila zvláštní krásou. Kde jenom již něco podobného viděl?

Upřel na ni svůj zrak. Spatřila ho, nepohnutě stojícího nedaleko nich. Pohyb její ruky volal ho k ní, do středu kruhu jejich lidí. Poslechl a myslil si při tom napolo hněvivě:

"Teď ji poslouchám už i já, a co když je to léčka?"

"Cizinče!" oslovila ho žena, pozvednuvši přitom pohled ke svým lidem. Jaké to byly propastně hluboké oduševnělé oči!

"Cizinče, nevím, proč jsi vstoupil do naší osady. Záleží-li ti na kořisti, pak věz, že ti chceme dobrovolně dáti to, co máme. Chceš-li ty a tvojí válečníci uloupiti nás, ženy a dívky, pak věz, že Anu toho nedopustí. My sami nepozvedneme ani ruky, neboť On přikázal, že nemá býti prolita ani kapka krve."

Cizinec byl překvapen. Takto k němu nemluvila ještě žádná žena. A tak se ještě nikdy mužové nepodřídili.

Proč sem vlastně vnikl? Byl se svými muži na válečném a kořistném tažení, když tu byli upozorněni světlou cestou v ostnatém houští a dali se po ní. Měl nyní opět odtáhnouti? On? Eb-ra-nit,  kníže?

Nabídli mu přece sami od sebe výkupné, byl by bláhový, kdyby to nepřijal.

"Buď klidná ty krásná," chtěl říci, ale cosi v rysech Bu-anan mu to překazilo. Nahradil to proto slovem ženo.

"Buď klidná, ženo, nechceme se přiblížiti ani k tobě, ani k ostatním ženám a dívkám.

Dej sem přinésti, co nám chceš dáti, necháme-li vás tu dále na pokoji, chci viděti, co mi můžete nabídnout."

Mluvil řečí jen málo odlišnou od řeči kmene Tuimah. Mohli mu všechno rozumět.Přesto však se nepohnul nikdo, dokud k tomu nedala Bu-anan znamení, proto se obrátila na Ur-ana, jenž k ní přistoupil.

"Nech přinésti hotové věci z kovárny a ty, Ur-ano, nech sem přinésti rohože a látky, pásy a slavnostní roucha, uložená v zásobárně."

Ur-ana odvážila se otázky:

"Musíme přinésti i věci určené pro Syna Božího?"

Bu-anan přisvědčila s odvráceným pohledem. Připadalo jí to tak těžké a přece to muselo být, Zřetelně to tak cítila.

Tu vyrazilo to z jednoho z mužů:

"To je jedno, ztratíme-li všechno, jen když můžeme zůstati, aby nás Syn Boží našel, až příjde."

 To pomohlo vykonati vše co jim připadalo tak těžké. Neúnavně přinášeli sem všechny drahocennosti, jež měli.

Když pak ležel poslední kus před cizincem, jenž překvapen prohlížel výrobky umělecké dovednosti, daleko přesahující umění jeho lidí, zazněl náhle nový, strašný křik:

"Hoří, hoří!"

Bylo tomu skutečně tak. Zřejmě nepozorovaně byla jedna z chat zachvácena ohněm. Vítr přenášel plápolající plameny od jedné chaty k druhé. Dříve než mohlo býti pomýšleno na záchranu, hořelo již přes polovinu všech příbytků.

Nezbývalo nic jiného, než utéci co nejrychleji průchodem do lesa.

"Slyš, Bu-anan", oslovil ji cizinec, "nechtěl jsem vás brát s sebou, stačí mi vaše drahocennosti, nyní však vaše sídliště shořelo a vy nemáte více domova. Navrhuji vám to:  Pojďte se mnou, budete moci u nás žít tak, jak jste tomu zvyklí. Jenom za svou výživu byste museli pracovat a zhotovovati okrasy a látky našim ženám. Jste s tím spokojeni?"

Ur-an skočil před něho.

"Lépe býti bez domova, a býti volný," vzkřikl a bylo znáti, že mužové jsou s ním zajedno i cizí válečníci chápali jeho cítění.

Bu-anan však zvedla ruku.

"Zapomněli jste, co nám vzkázal Anu?" tázala se. "Když přijde ten s tygří kůží, následujte ho. Anu sám určil, abychom s tímto táhli... Proto nechal naše chaty shořet, poněvadž jsem téměř zapomněla jeho příkazu a chtěla vyjednávat s cizinci o naší svobodě.

Později budeme prosit Anu za odpuštění, nyní však pravím:

Anu, Bože, jsme připraveni činiti tvou vůli jako tvoji služebníci. Propůjč nám k tomu sílu. My sami ji nemáme."

. Jako vždy při modlitbě rozpřáhla ruce. Vypadalo to nepopsatelně krásně a cizí válečníci, především pak jejich vůdce hleděli u vytržení na lidi, připadající jim jako bytosti z jiného světa.

Téměř uctivě přistoupil tygří muž k Bu-anan a tázal se jí: "Jste připraveni? Můžeme tedy jít."

 

 

Bez nebezpečenství dosáhli města Eb-ra-nitova. Znaveni cestou byli zavedeni na volné prostranství, kde se mohli utábořit.

Nyní byli Tuimahští odkázáni sami na sebe. Pilně se připravovali na stavbu chat. Každý muž si zřídil svou přibližně na stejném místě, kde poprvé stanul.

Na chatě Bu-anan pracovali všichni, chtěli ji postaviti větší a krásnější, než dříve, ale Světlá Máti to nedovolila. Ur-an jí domlouval, že musí přece ukázati, kým jest, že by neměla zůstati pozadu za knížetem.Scházelo však ještě mnoho, aby to bylo takové, jako dříve. Při požáru ztratili totiž všechno a zde nebylo nikoho, kdo by jim byl aspoň misku dal. Neměli žito k pečení chleba a ani jediný plod nemohli zváti svým.Když Bu-anan  toto všechno požalovala Anu, nabyla opět jistoty a věděla, že se musejí postarat sami o sebe. To byla vůle Pána všech světů.

Kníže odjel a až se vrátí, všechno se to uspořádá. Do té doby se musí žíti úsporně.

 

 

Trvalo to dlouhou dobu. Sotva to pozorovali. Ur-an byl jednou v paláci Eb-ra-nitově, ale dověděl se pouze, že Eb-ra-nit se svými válečníky je dosud pryč. Ještě nikdy nebyli tak dlouho vzdáleni.

A pak se náhle vrátil! Bylo to možno poznati na rozčilení, jímž bylo město zachváceno. Všude nastal radostný shon. Tu a tam se zvedl křik, ale nebyl to žádný nářek.

Teď již asi přijde kníže.

Bu-anan čekala den ze dne, ale kníže nepřicházel. Přišla však Adana a zvěstovala jí, že Tuimahští mají býti stateční a trpěliví. Brzy prý budou míti dobu zkoušek za sebou. A brzy budou směti viděti Syna Božího.

Nejbližšího večera zpravila o tom Bu-anan své lidi. Zapomněli, že jsou hladoví, že velmi strádají. Zvěst, že spatření Syna Božího je již na blízku, je přemohla. Stále znovu a znovu jásali.

 Ve chvíli výdechu uslyšeli jasně znějící hlas Eb-ra-nitův: "Jaká je to zde slavnost v záři ohně?"

"Těšíme se kníže!"  odvětila Bu-anan, zcela ještě zabrána do všeho, co měla sdělovati.

"Smím si k vám sednouti? Dovolíte mi zúčastniti se vaší radosti?"- žádal Eb-ra-nit.

Ochotně mu udělali místo. Ohlížel se.

"Kdy má začíti slavnostní hostina?" - tázal se, překvapen tím, že nevidí žádných příprav. Aby jim ukázal svou důvěru, dodal přátelsky:

"Těším se na to, mám hlad."

"Máš-li hlad, kníže, spokojíš se tím, co ti můžeme poskytnouti. Je to sice prosté, ale dáváme to rádi,"  odvětila Bu-anan a povstala.

S pomocí Ur-ana přinesla na velikých listech pěkně uspořádané rozličné plody a k tomu jeden chlebového druhu. To bylo vše.

Vzal si z toho, aby je nezarmoutil, ale divil se. Což mu nemohou skutečně nic jiného nabídnouti. Možná, že již sami všechno snědli, nebo mu nechtějí nic dáti?

Bu-anan viděla myšlenky, jimiž se zabýval. Málem, že neřekla: "Nemáme nic lepšího a to, co si zde bereš, jest vůbec téměř to poslední, co máme." Ale musela čekati na jeho otázku. Prositi směli jen Boha.

Eb-ra-nitovy myšlenky putovaly již dále. Měla tu býti slavnost radosti.

"Mohli byste mě říci, proč se dnes tak radujete, že to jest až tak daleko slyšet? Musí to býti veliká radost."

Vše, co mluvil, bylo vzdor lehkosti, s níž to bylo řečeno, tak prozářeno dobrotou, že se zdálo býti téměř nepochopitelné, že neviděl nouzi, jíž kmen trpěl.

Bu-anan byla přesvědčena, že je Anu takto vychovává.

"Teď budou jeho dobrotivé myšlenky zadrženy právě tak, jako tenkrát v lese zvířata U-au,". myslila si a uklidnilo ji to.

Radostně mu odpověděla na jeho otázku:

"Zajisté jest radost tak veliká, že naše srdce jsou pro ní malá. Pomysli jen, pane, že nám bylo zaslíbeno, že budeme moci už brzy uvidět Anuova svatého Syna!"

Zamyšleně pohleděl kníže do ohně.

"Bu-anan, můžeš mi říci, kdo jest Anu?" tázal se. "Nežene mne zvědavost k této prosbě," dodal, když zpozoroval mnoho odmítavých pohledů na sebe upřených, jako by se byl odvážil dotknouti se svatosti nečistýma rukama.

"Anu jest nejvyšší,  Stvořitel a Vládce všech nebes a všech zemí. Jest tvým i mým Pánem, Eb-ra-nite!"

Slavnostně to řekla Bu-anan, bezděky přitom vstanouc. Právě tak bezděčně vstal také Eb-ra-nit.

Jak zde při ohni, uprostřed přikrčených lidí ti dva stáli, napadla mnohým zvláštní podobnost jejich postav a rysů. Něco světlého, zářícího z nich vycházelo, jejich pohyby dýchaly vnitřním klidem i když pohyby knížete byly ještě prudké.

"Eb-ra-nite, znáš Boha?"  zaznělo tiše ze rtů ženy. A právě tak tiše odvětil muž: "Znal jsem Boha před pradávnými časy, ale to vědomí ve mně dřímalo, až ten světlý kníže, od kterého nyní přicházím, je ve mně probudil. Nyní opět znám Boha. Jestliže vy ho nazýváte Anu, pak se modlíme ke stejnému Vládci."

"Víš, že Syn Boží, ten Svatý, byl poslán, aby po krátký čas žil mezi lidmi?"

Naléhavě se ptala Bu-anan. Kníže potřásl hlavou.

"Ne, to nevím a i ten světlý kníže nezdál se to věděti, jinak by mě to byl řekl."

"Je to pravda," ujišťovala ho Bu-anan. "Anu sám dal mi to zvěstovati svou světlou poselkyní, Adanou."

"Ty tedy vidíš světlé bytosti, Bu-anan?" Vzrušeně se tázal kníže. "Jak jsi požehnaná, paní!"

"Smím je viděti a mluvit s nimi, jakmile nám Anu chce oznámiti svou vůli nebo udělit radu. Jsme šťastni, neboť jsme ve vedení Anu."

Opět se posadili a mluvili ještě dále o Božích věcech.

Eb-ra-nit chtěl především věděti, co jim bylo zvěstováno o Synu Božím.

Naplnil ho velký podiv nad těmito prostými lidmi, žijícími tak úplně ve vědění o Věčném. Bude muset častěji mluviti s Bu-anan a Ur-anem, snad by to prospělo i jeho manželce, kdyby poznala tyto vírou naplněné lidi. Kněžna Brana pozbyla od ztráty svých kvetoucích synů všechnu radost ze života a všechnu důvěru.

Náhle se obrátil k Bu-anan, přecházeje svým sobě vlastním rychlým způsobem na něco jiného.

"Máte pro mne nápoj? Mám žízeň."

Ur-ana vstala a přinesla v nádobě studenou, čistou vodu. Podávala ji tak půvabně, jako by dávala něco drahocenného.

Vypil doušek a řekl se smíchem:

"Mléko by mi bývalo milejší!"

Bylo to přece zvláštní, jak ho tito lidé ho drželi zkrátka! Chtěli mu tím ukázati něco, nebo si při tom nemysleli nic?

Přes obličej Bu-anan přelétla červeň. Chvějícím se hlasem řekla: "Pane, nemůžeme ti nic jiného nabídnouti. Jsme chudí. Nemáme mléko od té doby, kdy uhořely naše kozy."

Vyskočil:

"Copak vám nepřinášejí mléko? Máte přece děti a péče potřebné ženy mezi sebou. Proč jste to nežádali od poslů, přinášejících vám ostatní potraviny?"

Bu-anan nevěděla, co by měla říci.

Dlouhými kroky přecházel Ebranit u ohně. Zmocnilo se ho veliké rozčilení.

"Mluv přece, Bu-anan," povzbuzoval mlčící. "proč jste nežádali to, co vám náleželo?"

"Nevěděli jsme, že smíme,"  zněla nejistá odpověď.

Kníže vzhlédl. Uviděl dvě, slzami naplněné oči.

"Bu-anan," zvolal,  "řekni přece, co vám bylo denně přinášeno za jídlo a nápoj?"

"Pane, nic!"

"Nic!" - vzkřikl Ebranit rozechvěně. "Nic! Po celý dlouhý čas, co jste zde, nic?"

Bouřlivější byly jeho kroky. Bylo možno slyšeti jeho dech.

"Čím jste se živili?" zkoumal dále.

Jsouc uklidněna, vyprávěla mu, jak si pomáhali.

"Zatím co jsem já prožíval dny nejvyšší blaženosti pozemské, strádal národ, jenž důvěřivě se mnou přišel!" sténal kníže. "Ani jednou neměli chléb ti chudáci."

"Máte ještě jiné přání, které mohu vyplnit?"

"Rádi bychom měli trochu vlny, abychom mohli zhototovati bílá roucha."

"Dostanete ji hned zítra ráno," ujišťoval kníže.

S napětím, se stále vzrůstající radostí byli přítomní účastni této rozmluvy. Domnívali se, že špatně slyšeli. Míti zase dosti jídla. Budou se smět dosyta najíst!

Hleděli na sebe planoucími zraky a kradmo si pokyvovali hlavami. Když jim byla také i vlna přislíbena, vypukli v bezmezný jásot.

"Roucho pro Syna Božího! Můžeme jej opět zhotovovat a smíme mu ho pak dáti, až přijde!"

Na otázku knížete vysvětlila Bu-anan, že byli proto tak smutni, že měli přijíti vstříc svatému Synu Božímu s prázdnýma rukama. Jemu, jenž přece jim, lidem, daroval všechno.

S námahou skrýval Eb-ra-nit vyvstávající rozrušení. Jací to byli čistí lidé! Krutý hlad jim byl ničím v porovnání s darem pro Syna Božího!

Ještě dlouho seděl s nimi u ohně.

Když se loučil, prosil ho jeden z mužů důvěřivě:

"Přijď zase jednou k našemu ohni. Bu-anan tak krásně vypráví."

I to rád slíbil a slovo dodržel.

Byl častěji večer při ohni a naslouchal zvěstování o Synu Božím.

Mnohdy také on mluvil k lidem o Bohu tak, jak to jemu líčil onen světlý kníže. A také o tomto knížeti samém vyprávěl.

Mezitím býval vždy dlouhou dobu vzdálen. Pak se Tuimahští těšívali na jeho návrat právě tak, jako jeho vlastní národ.

Ponejvíce býval u toho, jehož nazýval světlým knížetem. Ten musel být skutečně zcela světlou bytostí, neboť Eb-ra-nit se od něho vracel vždy zářivější, dobrotivější s porozuměním pro ostatní. Bu-anan mohla pokaždé vycítit veliký rozdíl proti dřívějšku.

Tentokráte byl zvláště dlouho vzdálen a dosud nebylo ničeho slyšet o jeho návratu.

 

 

Konečně přijel v největším spěchu jeden z poslů se vzkazem: "Kníže se vrací, s ním však přijde ten světlý kníže kmene Is-ra, kníže Abd-ru-shin, aby požehnal Eb-ra-nitovu dítěti. Vše má býti připraveno k jeho přijetí.

Bu-anan se těšila, že nyní příjde ten, jenž byl Eb-ra-nitovi tak drahým a jemuž děkoval za svou víru v Boha.

Skrze knížete přišlo již také k Tuimahským mnoho požehnání. Eb-ra-nit dával dále to, co přijal. Bu-anan to pak sdělovala jinými slovy, takže to mohli přijmouti i ti nejprostší lidé.

Kdyby mohla Abd-ru-shinovi aspoň poděkovat! Představovala si jeho příchod jen tak trošku jako příchod Syna Božího. Proč jen jí tak tlouklo srdce tak silně, tak nesmyslně silně? Tak velmi se těšila na toho světlého knížete?

I její chůze se stala povznešená. Nikde se dlouho nezdržovala. Všude připravovala to nejlepší, všechno mělo býti nejkrásněji a nejlépe připraveno. Přenesla své radostné očekávání i na ostatní, kteří právě tak cítili v sobě rozkvétati velikou radost.

"Anu, Bože," modlila se jednoho večera Bu-anan, "není to ještě Tvůj svatý Syn, který má teď sem přijít, ale některý z Tvých světlých služebníků je to jisté... Že není nesprávné, že také tohoto očekáváme s takovou hlubokou radostí?"

Několik dní nato zvěstoval neobvyklý zvláštní hluk ve městě, že kníže již přijel a s ním i host.

 "Oblékejte slavnostní roucha!" poroučela Bu-anan, která jakoby zevnitř zářila. "Abd-ru-shin přijel, on, jenž stojí blízko Anu. Cítím, že prožijeme něco mocného."

 Veliké ticho se rozložilo v osadě Tuimahských. Očekávání naplněné radosti jim zavřela ústa.

"Přijde Syn Boží?" ptala se starší žena, která nerozuměla, kdo je očekáván. A Bu-anan odvětila, aniž by byla přemýšlela:

"Kéž by Anu dal!"

.Proč jí bez přestání splývali dohromady ten světlý kníže, Abd-ru-shin, a svatý Syn Boží? Proč jenom se modlila a bez ustání úpěla její duše:

"Nech nás ho uviděti, Anu. Daruj nám tuto velikou milost!"

 

 

O dva dny později blížila se k osadě menší skupina mužů. Vpředu kráčela dobře známá, statná postava Eb-ra-nitova záříc ve velikém štěstí a vedle něho... kráčel ten, jehož Bu-anan viděla ve spánku i v bdění, jehož obraz dřímal v její duši, aby se časem vynořoval, ten, jenž byl jejich Pánem a Králem!

Světlá byla jeho ztepilá, jemná postava, úzký, mužný obličej, z něhož zářily oči jako slunce.

Ten, kdo viděl zář těchto očí, nemohl ani pozorovat, že za ním kráčejí ještě jiní, také velmi světlí mužové.

Bu-anan stála jako přirostlá k zemi, ruce majíc prosebně vztaženy vpřed. Netušila, jak nepozemsky spanile vyhlížela, jsouc zjasněna velikou radostí. Její oči, také zářící, vpíjely se do stále přibližujícího se zjevení.

Teď stála knížata před ní. Právě chtěl Eb-ra-nit jmenovati knížete Abd-ru-shina jeho jménem, když tu proniklo ze rtů Bu-anan:

"Ty svatý Synu Boží, ty přicházíš k nám. Můj Pane a Králi, jemuž sloužím celým svým bytím, já tě smím viděti?

Anu, ti bídní, nevědomí Tuimahští děkují ti z nejhlubší duše za tvou nevyslovitelnou milost!"

"Bu-anan," pravil Abd-ru-shin laskavým, zvučným hlasem.. "Ty mne tedy znáš?"

Dříve, než mohla Bu-anan odpověděti, pocítila potáhnutí za oděv. Ur-ana stála za ní a vzrušeně šeptala:

"Syn Boží? Skutečně Syn Boží?"

Tu se Bu-anan obrátila ke svému, proudy blížícímu se národu a zvolala:"Anu vyslyšel naše toužení! Syn Boží, ten svatý, věčný Syn Anu přišel k nám!"

Dále nemohla mluviti, hlas jí selhal v hlubokém pohnutí.

Kolikrát si Tuimahští představovali, jak to asi bude vypadati, až k nim přijde Syn Boží. Jak si to rozmýšleli, co budou dělat a mluvit! A teď, když se dlouho vytoužené a přece nepochopitelné stalo skutečností, teď věděli již jen jedno:

Ten který stál před nimi byl Syn Anu! Svatý byl On, svatí musejí býti i oni!

Se zářícíma očima, s třesoucími se rty přiblížili se, obemkli Ho, padli před Ním na kolena a v modlitbě vztáhli ruce, ale žádný hlas nerušil svatost tohoto okamžiku.

Hluboce pohnut hleděl Syn Boží, jenž dosud nepoznal žádný takový národ, na tento malý zástup uctívajících.  Zvedl své ruce a žehnal jim. Cítili žehnání a mysleli jen na jediné slovo:

"Dík!"

Pak abd-ru-shin začal mluvit:

"Povstaňte, lidé, kteří jste mne poznali. Vy musíte být věrnými služebníky mého Otce, Vašeho Boha, že Vám bylo něco takového dovoleno. Kdo Vám zvěstoval můj příchod?"

A Syn Boží, ten dlouho očekávaný, se posadil na hromadu kožešin, kterou Ur-an rychle připravil z nejkrásnějších kusů, které měli. Bu-anan si musela také sednout a vyprávět. Mluvila o Adaně. Abd-ru-shin se na ni tázavě podíval a ona otázce porozuměla.

"Anu časem dovolil, aby mi Adana přinesla poselství, Synu Boží. Znám ji od dřívějška."

Jmenuj mne Abd-ru-shinem, jako to činí tito," řekl kníže a ukázal na průvodce stojící opodál. "Ještě není čas k tomu, aby se lidstvo dozvědělo, kdo jsem. Pomozte mi chrániti to svaté tajemství. Chcete tak učinit, lidé?"

Přislíbili to přikývnutím a krátkým:

"Ano, jistě."

Byli hrdi, že smějí chránit tajemství Boží.

Pak pozval Eb-ra-nit světlého knížete, aby se šli podívat na kováře.

"Smíme jít také?" tázali se lidé. Toužili po každém okamžiku, v němž by směli ještě viděti Syna Božího. Přátelsky přivolil. Kráčeli za ním po páru, jako vznešení lidé.

Zpozoroval, že nechali jíti ženy napřed a to ho potěšilo.

Když vstoupil do nehlubokých podzemních chodeb, bylo Ho vidět jako plamen světla. Všichni na něho překvapeně hleděli. On však prosil, aby kováři vyšli se svými výrobky na světlo denní. Bylo mu úzko v uzavřeném vzduchu.

Ur-an zvolal dovnitř rozkaz. Přišli poslušně na volné prostranství a zde se jejich oči se rozšířily. Nechali padnouti, co měli v rukou a sepjali je v modlitbě před sebou.

"Syn Boží, svatý Syn Boží," vyrazilo to v nich.

Nekonečný byl jejich jásot. Jejich necvičené hlasy zněly sice nepěkně, ale toho nikdo nedbal. Všichni viděli a slyšeli zázrak, jenž se udál. Ti černí mohli mluvit. Jejich dosud svázané jazyky  byly najednou rozvázané!

Bu-anan předstoupila a oznamovala:

"Adana zvěstovala, že Syn Boží osvobodí černé z jejich pout. Nerozuměli jsme tomu. Vizte, nyní se tak stalo!"

.Přátelsky mluvil kníže Abd-ru-shin s kováři, kteří zajíkavě odpovídali. Pochválil jejich uměleckou dovednost a přijal od nich některé z nejkrásnějších kusů, když předtím Ur-an řekl, že černí právě tyto již dávno zhotovili pro Syna Božího.

Při odchodu slíbil kníže, že přijde opět následujícího dne. Pak že mu mají Tuimahští vyprávěti, odkud přišli.

Doprovodili ho až daleko k městu. Pak šli bez jakékoliv další úmluvy na volné prostranství a prosili Bu-anan, aby se s nimi modlila.

Bylo pro ně nemyslitelné, že by mohli dělati něco jiného po tom, když tu byl Abd-ru-shin -  Syn Boží.

"Nyní jsme u cíle všeho našeho úsilí, lidé" - pravila Světlá Máti se zářivým úsměvem. "Řekněte sami, nemá tento okamžik cenu všeho vynaloženého snažení?"

"Jest mnohem cennější," ujišťovala většina. "Má takovou cenu, že nesmíme až do konce svého života míti jiných myšlenek, nežli takové, které jdou po cestách Anu!"

.Dlouho, dlouho zůstali pohromadě a Bu-anan našla slova, jež dala cítění všech zachvívati se v díku vzhůru.

Nato si připravili dary pro příští den. Přinesli jemně bílou látku, krásné kovové nádoby a nářadí, ale také prosté, z hlíny točené a umělecky zdobené šálky a džbány zhotovené ženami.

"Smíme dáti také ten krásný kámen?"  tázala se Ur-ana.

Bu-anan přisvědčila. Přinesli tedy zelený kámen, určený vlastně jejich malému princi."Našemu knížecímu dítěti můžeme zhotoviti něco jiného, to zůstane přece zde," ujišťovali se navzájem.

V láskyplné dobrotě přijal kníže Abd-ru-shin dary nabízené mu v nejvyšším uctívání a dětské víře.

Také na třetí den ještě jednou přišel, sedl si k nim a mluvil s nimi. Oni se Jeho slovům s důvěrou otevírali.

"Kníže Abd-ru-shine," pravil jeden z mladších mužů, "jak dobře jsou na tom ti, kteří ti smějí sloužiti. Nemohl bys také nás potřebovati ve své zemi?"

Kníže se smál. Když se zasmál, vypadalo to vždycky tak, jako by na všechny svítilo slunce.

"Nelíbí se vám u Eb-ra-nita?" - zeptal se s šelmovským pohledem na knížete.

"Máme se dobře od té doby, co byl u tebe," ujišťoval jiný muž. "Předtím myslel více na sebe než na nás. Teď je to obráceně. Jest dobrým knížetem."

"Pak myslím, abyste zůstali u něho. Mám však pro vás lepší návrh - chtěli byste býti mými služebníky až přijdu opět na zemi? Pak budu potřebovati mnoho věrných služebníků, neboť pak přijdu k soudu!"

"Ano, to chceme!" - ujišťovali všichni se slavnostní vážností. "Zavolej nás a my přijdeme, abychom ti sloužili ve vší věrnosti!"

"Zavolám vás až bude k tomu čas. Nezapomeňte svého příslibu, vy lidé Tuimahští!"

Nato se s nimi Syn Boží rozloučil a jejich oči ho již neuviděly, jenom toužící, hledající duší mohli ho najíti.

 

 

Dlouho čekali, až je zavolal, jak byl zaslíbil.

 

 

  ***********************************************