Pamatuj si mě     Zapomenuté heslo?   Registrovat  

Nemare

 

 Tetelící se žár slunce! Zdálo se, že se vzduch vaří ve svítících paprscích, které veliká hvězda vysílala bez překážky kolmo dolů. Všude, kamkoliv jen oko pohlédlo, byl jen písek, žlutý, nekonečný, jemný písek.

 Písečnou pouští ploužili se tři jezdci. Jejich drahocenní oři byli vyčerpáni a chvěli se téměř při každém kroku, těžce a namáhavě zvedajíce své ušlechtile zformované nohy. Jezdci byli unaveni a zemdleni. Ztratili cestu a bloudili již mnoho dní.

 Písek, nic než písek! A oni přece měli již dávno dosáhnout oázy. Popustili koním otěže spoléhajíce se na jejich jasněji vyvinutý čich. Kdyby byla voda nablízku, byla by ji žíznivá zvířata vypátrala okamžitě. Ale i tato naděje dosud selhala.

 Náhle jeden z jezdců vyrazil ze sebe tichý výkřik. Ostatní jezdci sledovali směr jeho pohledu. Ano, nepřerušuje tam vzadu na tetelícím se obzoru něco tmavého oslňující čáru? Palmy? Lidé? Na zvířata to vypadalo příliš vysoké. Co to jen mohlo být? Ať to bylo cokoliv, byla tu pomoc v nouzi.

 Aniž by vyměnili mezi sebou slova, napřímili se jezdci v sedlech a vzali opět do rukou popuštěné otěže. Ale nebylo toho již zapotřebí, poněvadž také zvířata začala větřit a vykročila svěžejšími a delšími kroky vstříc temnému pruhu. Ukazovalo se stále zřetelněji, ba bylo možno již rozeznat, že to jsou palmy.

 Kde jsou palmy, tam je i voda! Ré, díky tobě. Konečně voda, která zachrání lidi i zvířata před smrtí žízní! Zvířata živěji vykročila, jejich nozdry se chvěly a přednější z nich krátce zařehtalo.

 I lidé se opět trochu oživili.

 "Voda!"  zvolal přední jezdec.

 Avšak slova vycházela z vyprahlého hrdla a postrádala lahodného zvuku. I druhý jezdec pozvedl hlavu dosud skloněnou.

 "Víte jistě, že to není opět vzdušný zámek víly Morgany? Že nezbloudíme ještě víc?"

 "Již ne, princi," odpověděl třetí z jezdců. "Je to skutečnost. Již bude konec našemu utrpení!"

 Již spolu nemluvili, ale pohled na skupinu palem, k níž je koně zvolna nesli, viditelně povzbuzoval lidi i zvířata.

 Byly to skutečné palmy, které se tam v dáli prostíraly v nádherné hojnosti. Nyní bylo možno již rozeznat jejich vějířovité vrcholky. Nebylo to tak, jako by odtamtud vanul jemný ochlazující vánek?

 A přece se namáhali jezdci ještě mnoho hodin, než dosáhli vytouženého cíle. Zelený kousek země uprostřed žlutého, žhavého písku pouště. Palmy zvedaly své štíhlé kmeny vzhůru k nebi. Nyní se konečně najde i voda.

 Jezdec, označený jako princ, seskočil z koně a ponechal mu úplnou volnost. Sám se vrhl s hlasitým výkřikem rozkoše na zem a přitiskl pln radosti své štíhlé tělo do ostré trávy. Ostatní následovali jeho příkladu. Pak jeli opatrně dále, aby nalezli pramen.  Volný kůň šel za nimi, ale v chůzi se častěji otáčel na svého pána.

Ten však toho nepozoroval. Měl oči zavřeny, aby mohl lépe vidět průsvitnou postavu, která předstoupila před jeho duševní zrak. Rozmlouval s ní jako s důvěrným přítelem.

 "Proč jsi nás nechal bloudit?" tázal se vyčítavě. "Radil jsi mi k této jízdě napříč pouští. Měl jsem tam nalézt to, co mělo dát směr celému mému životu. Nenašel jsem nic, naprosto nic, kromě písku, žáru a strachu před smrtí žízní. Moji průvodci mne pokládají za nemoudrého a náladového. Proč jsi mi nepřišel na pomoc?"

 Druhý se zasmál téměř výsměšně.

 "Nalezl jsi, co jsi měl nalézt. Jsi nemoudrý, činíš-li mi předhůzky, místo, abys pátral po tom, čemu tě má tvůj nález naučit. Úzkost o tvůj život činí tě opravdu nespravedlivým a náladovým."

 Dříve, nežli se princ mohl znovu otázat, neboť tato odpověď mu nepomohla, vrátil se jeden z jeho společníků.

 Seskočil s koně a zůstal stát v uctivé vzdálenosti před princem, který se napolo pozvedl.

 "Zdá se to být veliká oáza, můj princi, kterou jsme nalezli. Taré jel dále na východ, aby hledal pramen, jenž zde musí bezpodmínečně být. Doposud jsme ho nenalezli. Čím více jsme pronikli vpřed, tím jsme nacházeli více bahna a kalu. Roje komárů znemožňují zde delší pobyt. Ale  přinesl jsem několik datlí!"

 Princ vztáhl chtivě ruku po ovoci, které mu starší muž podával, ale dříve, než je mohl podat k ústům, klesla mu ruka bezvládně dolů.

 "Vodu," úpěl zpola v bezvědomí, "vodu!"

 "Trpělivost, můj princi, Taré ji jistě přinese." Princ však již neslyšel utěšující slova. Mdloba zastřela jeho smysly.

 Jeho průvodce si netroufal opustit prince v tomto stavu, ačkoliv ho to pudilo, aby šel ještě jednou hledat živou vláhu. Dokud ta chyběla, dotud nemohlo být nijak zmírněno utrpení knížecího syna, který nebyl zvyklý odříkání. Nechť tedy alespoň na krátký čas zapomene na své utrpení!

 Koně se začali pást na trávě, také jezdec vytáhl ze země několik stébel a žvýkal je. Bylo to lepší než nic.

 Konečně bylo slyšet dusot rychle se blížícího koně. Taré se vracel. V tomtéž okamžiku otevřel princ oči. Jeho průvodce již poklekl vedle něho a přidržel mu nádobku s vodou ke rtům. Žíznící žádostivě pil a každým douškem se mu vracely síly. Nyní se vzpamatoval. Vždyť jeho společníci trpěli stejně jako on. Přívětivě odstrčil nádobu od sebe:

 "Dost již, napijte se také!"

 "Můj princi, máme vody dost," uklidňoval ho starší z obou průvodců. Máme také datle a šťavnaté ovoce ze stromů, které Taré dosud nikdy neviděl. Musíš trochu pojíst a potom se pokusit o spánek. Budeme se střídat na stráži."

 Princ jedl s blaženým pocitem a ten se ještě zvýšil, jakmile uviděl jíst i své průvodce. Pak se uložil ke spánku na pečlivě rozprostřené pokrývky a kožešiny na zemi, které byly vytaženy zpod sedel již osvěžených koní. Chtěl vlastně žádat, aby se směl s ostatními  střídat na stráži, ale dříve, nežli se mohla myšlenka proměnit ve slovo, usnul. Strádání posledních dnů bylo příliš těžké.

 Láskyplně dívali se na něj jeho průvodci.

 "On spí," řekl Taré ulehčeně, "byl jsem přesto ve velkých starostech, že nesnese tu námahu, že bude pro něj příliš velká, dříve než najdeme nějakou oázu."

 "Mám radost, že jsme se sem dostali," řekl druhý. "Voda je sice strašlivého složení, ale při své veliké žízni to princ ani nezpozoroval, ale i já jsem se jí s chutí napil vzdor tomu, že se ve mně všechno zvedalo."

 "Ani mně se nevedlo jinak, můžeme být vděčni za výpomoc pro tuto noc. Ale ráno musíme jet dále. Nedovedeš si představit, jaké roje komárů poletují tam nad hlubinou. Jako šedivý závoj leží to nad stojatými vodami, rozšiřujícími záhubu a nemoc. Ale kdybychom alespoň tušili, kde jsme. Nepotkáme-li nikoho, kdo zná zdejší okolí, může naše dobrodružství ještě velmi špatně dopadnout."

 "Dovol jen, abych směl doufat v pomoc Réovu," řekl starší a uložil se také k odpočinku. Když se jezdci následujícího dne probudili posilněni spánkem, viděli nejbližší budoucnost nadějněji. Možná, že někde něco uvidí, co by jim udalo směr jejich cesty.

 Princ šel ke koním, aby se podíval na stav svého oblíbeného zvířete. Radostně řehtal mu Fallach v ústrety, lichotil se k němu a bral mu datle z ruky. Důvěřivý způsob krásného zvířete zaplašil vážné vrásky, které se vtiskly na čelo princovo. Přistoupil k oběma mužům, kteří společně přinesli ovoce a nyní vyčkávali, až i on začne jíst.

 "Nejste si jisti cestou, kterou se máme ubírat?" tázal se. "Po jídle prozkoumáme oázu a pak uvidíme, co uděláme dále."

 Muži se s úžasem podívali na sebe. Odkud vzal princ tuto důvěru?

 Princ začal opět mluvit, ale tentokrát tázal se na vodu. Když zjistil, že voda, kterou nalezli, byla žlutohnědá a bahnitá, tu se ho dodatečně zmocnila ošklivost.

 "Co je to za oázu?" zvolal ulekaně. "Museli ji vytvořit zlí duchové proto, aby týrali ubohé lidi."

 Tento dojem ještě zesílil, když potom všichni tři jeli k východu, aby se rozhlédli po tomto kousku země. Čím dále pronikali, tím bahnitější a mazlavější byla půda. Místy bořili se koně až po spínky, plašíce přitom žáby a ostatní havěť.

 Marně se snažil Taré a Men-Ken odvrátit prince od další jízdy tím, že poukazovali na nezdravost krajiny.

 "Musíme dále na východ," odpověděl se vší určitostí na všechny jejich námitky. A tak jeli dále na východ, až přišli opět na písek a poušť. Oba starší mužové cítili, jak se hrůza opět vtírá do jejich duší. Což se má utrpení posledních dnů znovu obnovit? Kvůli princi, za jehož blaho jsou zodpovědni, nesmí se tak stát. Ale princ byl dobré mysli. Rozmlouval s Réem, který mu slíbil, že se pomoc objeví, a princ na to spoléhal.

 Již od svého nejrannějšího mládí byl zvyklý, aby se ve všech životních otázkách obracel k Réovi. Neznal nic jiného, než že Bůh, vládce Egypta, se mu osobně zjevuje, že mu přikazuje, radí, vede ho i trestá.

 Ponenáhlu princ Amenemhet zpozoroval, že všichni lidé se nemohou těšit stejné přízni tohoto boha a proto se naučil mlčet o tom, co směl prožívat a vidět. Tak mlčel i dnes, ačkoliv povzbuzující slovo by bylo jeho průvodce uklidnilo.

 Blížilo se k polednímu. Opět vysílalo slunce své nejžhavější paprsky, opět trpěli lidé i zvířata, neboť poutníci se neodvážili naplnit si měchy ošklivou a hnusnou vodou.

 "Ré, kde zůstala slíbená pomoc?" vzdychl si princ pro sebe. V tom okamžiku téměř bouřlivě ukázal Men-Ken směrem k východu:

 "Podívejte se, podívejte se - karavana!"

 Skutečně, velká karavana velbloudů odrážela se od oblohy. Bylo jich stále víc a více a rychle se přibližovali. Ale ukázalo se, že přejdou severně kolem nich, aniž by je zpozorovali. Jestliže se jich jezdci chtěli poptat na cestu, museli se vzdát vlastního směru a odbočit na sever. "Máme tak učinit?" tázal se přemýšlivě a starostlivě Men-Ken. "Mohou to být také lupiči pouště."

 "To nejsou lupiči, nýbrž pokojní kupci," odvětil princ určitě. Věděl přesně, že tito mužové zkřížili na rozkaz Réa jeho cestu, a proto se neobával setkání. Také Taré neměl starosti, a proto jeli vpřed, karavaně v ústrety.

 Byli to neznámí kupci, kteří se ukázali být laskaví a sdílní. Rozložili své stany proti polednímu slunci a odpočívali, aby s večerem jeli dále. Tři jezdci byli vyzváni, aby s nimi sdíleli tábor a jídlo, ale především aby se občerstvili čistou vodou, již tak dlouho postrádali.

 Na starostlivou otázku Tarého, zdali vědí, kde se karavana nalézá, odpověděli, že je jim krajina dobře známá. Oni táhnou severozápadním směrem nejdříve k úrodné oáze El-Halfa a od té pak dále. Na západě, ani ne den cesty odtud, leží veliká, ale pověstná oáza El-Fayam, které se snažili úzkostlivě vyhnout.

 Amenemhet chtěl vědět, proč je tato oáza tak rozhlášená a dostalo se mu zprávy, že tak dlouho, pokud poměť sahá, byla tato zem bahnitá a nezdravá. Nikdo tam nesměl přenocovat. Komáři a jedovatý hmyz, nemoc a smrt tam číhaly na neprozřetelného poutníka.

 "Musíme tedy poděkovat Réovi, který nás ochraňoval," řekl princ vážně. "Nemýlím-li se, dnes v noci jsme tam spali." A popsal, co tam viděl. Kupci potvrdili, že to musela být oáza El-Fayem.

 Tři jezdci byli šťastni, že unikli tomuto nebezpečí a vyptávali se na cestu do Memphis. Přátelsky jim byla dána zpráva. Ještě před setměním tam mohou dorazit, jestliže opět neztratí cestu. Jejich cesta jde stále směrem severovýchodním nejprve ještě pískem, pak ale brzy dosáhnou kamenité cesty, po které se dostanou k hlavnímu městu.

 "Od včerejška je tam neklid," řekl jeden z kupců. "Nejstarší syn faraonův, princ Amenemhet, vyjel asi před třemi týdny s několika průvodci a sluhy a dosud se nevrátil. Je obava, že se mu přihodilo neštěstí. Farao vyslal posly na všechny strany a národ projevuje živou účast na starostech vládcových, neboť se říká, že princ se těší všeobecné oblibě."

 Amenemhet, kterému byl ráz rozprávky nepříjemný, chtěl ji přerušit, ale Taré ho předešel. Těšilo ho, že princ uslyší nezkreslený úsudek, chtěl proto této příležitosti podle možnosti využít.

 "Znáte prince? Víte, proč je oblíben?" tázal se pln upřímného zájmu.

 "Nikoliv, neznám ho. Při mém vždy jen krátkém pobytu v hlavním městě nebylo mi ještě nikdy dopřáno, abych mohl vidět osobně člena vznešené rodiny našeho faraona," řekl hovorný kupec. "Ale člověk slyší všelicos. Princ má být nejen krásný a mužný, ale také velmi moudrý. Co se mi však nejlépe líbí, je to, že ho všichni lidé vychvalují pro jeho skromnost a péči o druhé. Bude z něj jednou dobrý farao, lepší nežli dnešní, který myslí pouze na sebe a na své nejbližší."

 Princ Amenemhet vstal, aby se poohlédl po koních. Nesměl trpět, aby se v jeho přítomnosti mluvilo neuctivě o vládci, a přesto se nechtěl dát poznat.

 Lidé, kteří haněli jeho otce a jeho samolibost, měli celkem pravdu. Amenemhet II. holdoval zásadě, že národ je na zemi pro faraona. Pro blaho země se stalo pouze to, co sloužilo současně k užitku vládci. Již často byl princ kvůli tomu velmi smuten.

 To bylo také to, co ho vždycky vyhánělo na dlouhé vyjížďky, které byly jeho otci tak nepříjemné. On nemohl trávit své dny na dvoře faraona v nečinnosti a blahobytu. Nyní se opět vracel a byl připraven na špatné přijetí, i když se jeho vyjížďka bez vlastní viny tak dlouho protáhla.

 Na dvoře Amenemheta II. vládl čilý život. Nádhera a lesk obklopující faraona přitahovaly sem návštěvníky ze všech končin, z blízka i z dáli. Vypravovaly se pak neuvěřitelné věci o moci vládcově, o síle jeho bojovníků, o jeho pokladech, které se hromadily v jeho pokladnicích.

 A tu mnohého, po výboji prahnoucího souseda přešla chuť napadnout tuto dobře chráněnou říši a Egypťané žili opět v míru tak, jako za předcházejících obou vládců Sesostrisa III. a Amenemheta I., kteří nepoznali války. Hranice rozlehlé říše stály pevně a neochvějně a hlavní město Memphis kvetlo.

 Vše, co zem přinášela dobrého, co vytvořila lidská píle a nadání, putovalo nejdříve ke dvoru faraona. Jen to nejlepší a nejkrásnější bylo vybráno pro něj a jeho blízké, avšak i toto muselo být v hojnosti. O zbývající se dělilo okolí vládcovo - přednější mužové se svými rodinami.

 A národ? Národ pracoval a tvořil, aby dvůr mohl žít v blahobytu! Národ neměl nárok na dobro a krásno, národ musel být spokojen, byl-li denně nasycen. V širých rovinách země vládlo bezmezné utrpení. Lidé, kteří byli vzdáleni od Memphis víc než den cesty, žili hůře než zvířata.

 Jejich chýše se nepodobaly lidským obydlím, tím méně domům. Hlína a kamení, větve stromů a tráva, ano, i velbloudí trus byly dle příležitosti a nálady sneseny na hromadu a pokryty střechou z větví, slámy nebo rákosu.

 Během doby zřítila se ta nebo ona stavba. Došlo k tomu snadno, poněvadž lidé byli příliš lhostejní, ale také příliš bezmocní, aby se proto rmoutili. Často se stalo, že některé rodině spadla střecha doslova na hlavu. Ti, kteří nebyli zabiti, vylezli pak z trosek a odešli k některému ze sousedů. Nikdo nepomyslil na to, že by mohli opět společně vybudovat nové obydlí. Teprve když polovina osady byla v troskách, našli se někteří mladí odvážlivci, kteří si zřídili vlastní domovy.

 A jak tomu bylo s obydlím, tak to bylo i s polnostmi. Co to bylo platné, jestliže se kopalo a silo? Nemilosrdné slunce spálilo zrno dříve, nežli mohlo uzrát. Dělo se tak aspoň většinou, proč by to mělo být tento rok jiné? Chovalo se jen několik koz, které si samy našly potravu. Mléko a ovoce stačilo, aby byl aspoň trochu utišen hlad.

 Ale v okolí Nilu to bylo trochu lepší. Jestliže Nil nevystoupil trvale příliš ze svých břehů a všechno nepohltil, přinášely jeho vody polím úrodu. Faraon a jeho rádcové se nezajímali o tyto věci. Kněží považovali za správné, že lid žil nadále v této ubohosti. Nebyl aspoň příliš bujný a zůstával poslušný a poddaný! Tak to šlo po staletí a oni doufali, že to takto půjde i nadále.

 Ale Ré viděl, že to tak dále nemůže jít. Jestliže národ upadá, hyne i země, země, kterou si Ré vyvolil! Jako vládce to nechtěl trpět. Proto si vyvolil mladého, snadno ovlivnitelného prince jako svého pomocníka. Zjevil se mu ve světlé formě jako pomáhající a radící přítel, a jelikož rada přinesla Amenemhetovi vždycky užitek, nechával se rád vést.

*  *  *  *  *

 Několik týdnů uplynulo od princovy vyjížďky pouští a další zážitky smazaly u všech vzpomínky na tuto cestu, kromě prince Amenemheta. Ré se staral o to, aby v něm vzpomínky zůstaly živé. Právě o tom spolu mluvili a princ, který ve své nádherné komnatě ležel nehybně a nečinně na svém loži, byl naplněn myšlenkami na slova Réa, jenž ho právě opustil.

 Ve zkušenostech cesty měl najít smysl svého života, tak mu to pěkně řekl Ré. Ale on ho přece nenalezl! Hrůza ze smrti žízní žila v něm s nezmenšenou silou, již pocítil onoho dne, tak jako hnus před bahnitou, nakažlivou vodou, K jakému rozhodnutí měly ho vést tyto myšlenky? Je to tak dětsky lehké, řekl Ré.

 Jeho nejmladší bratříček Sesostris vstoupil do komnaty. Bratři lnuli k sobě láskou a Amenemhet rád rozmlouval s probudilým dítětem. Přitom čas rychleji utíkal! Dětsky lehké, řekl Ré a Amenemhet se zasmál a přivolal maličkého k loži.

 "Seso, co bys dělal, kdybys jel po mnoho dlouhých dní strašnou pouští, aniž bys mohl nalézt cestu a měl jsi jistotu, že ty a tvoji průvodci musíte zahynout žízní?"

 Maličký pozoroval bratra s nakloněnou hlavou: "Ale ty jsi cestu nalezl a žízní jsi nezahynul," řekl po krátkém uvažování.

 "O to se zde nejedná, chci se poučit z tohoto prožití. K jakému závěru bys došel ty na mém místě?"

 Tentokrát přišla odpověď okamžitě: "Nikdy víc tam nejezdit! Pamatovat si, která je to cesta a nikdy víc ji nepoužívat!"

 Nyní se musel princ skutečně zasmát. Ano, bylo to dětsky lehké, že na to sám nepřipadl! Jestliže to vyjádřil jinými slovy, měl skoro vyžádané životní pravidlo.

 "Vyhýbej se tomu, co ti může být nepříjemné. Používej jen stavěných cest!"

 V radostné náladě věnoval se mladému, čilému Sesovi, a teprve když tento opustil jeho komnatu, vrátily se princovy myšlenky k novému životnímu pravidlu. Bylo však skutečně nové? Což to nebylo vlastně zásadou jeho otce, žít tímto způsobem, který vzbuzoval nelibost princovu? A nejednal on, Amenemhet, až dosud právě tak? Měla radost z nálezu trvat jen tak krátce?

 To musel okamžitě zjistit. Položil se pohodlně na své lože, zavřel oči a pohroužil se tak, jak ho to Ré naučil. Ale neukázalo se nic. Tak lehkým to princi přece nemělo být učiněno.

*  *  *  *  *

 Pravděpodobně musel mezitím usnout, poněvadž komnata byla ponořena v hlubokou tmu, když ho vylekal hlas jeho sluhy. Byl čas, aby se připravil ke společné hostině, která byla na dvoře faraona vždy věcí nejvyšší důležitosti. Princ se musel převléknout a zaměnit svůj drahocenný oděv za ještě nádhernější.

 "Přišli hosté?" tázal se, zatímco ho sluha při svitu rychle rozsvícené zlaté lampy zaměstnával převlékáním a točil se kolem něho.

 "Ano, dnes během dne přišel nějaký kníže s několika sluhy," zněla odpověď.

 "Kníže? Odkud? Znal ho můj otec?"

 Princ se tázal dychtivě, byla to přece vítaná změna. Ale sluha nevěděl nic víc. Nu, nevadí, však se brzy dozví, co potřebuje vědět.  V náladě radostného očekávání ubíral se Amenemhet do velkého sálu, ve kterém faraon jednou denně jedl s celým svým dvorem a syny. Ostatní jídla byla podávána v kruhu rodiny.

 Skoro všichni účastníci hostiny byli již shromážděni, když princ vstoupil do komnaty a spěšnými kroky vyhledal svoje místo. Stálo se dlouho kolem obou zdí ověšených koberci, které vpravo i vlevo uzavíraly síň, a čekalo se na vstup faraonův.

 Vládce vyžadoval přísné dodržování předpisů a běda tomu, kdo by je překročil. Amenmhet přelétl zrakem střídavě po všech tvářích, ale nebyl mezi nimi ani jeden cizí obličej. Host musel tedy teprve přijít.

 Nyní vstoupil faraon do komnaty: Nádherný zjev! Jeho oděv byl vybrané krásy, bohatě vyšíván zlatem a zdoben drahými kameny. Jeho postava měla sice sklon k tělnatosti, ale protože byl vyšší než ostatní, dodávala mu určité důstojnosti. Oválný obličej obklopovaly hladké černé vlasy, které se zpod faraonovy čapky draly ven a ve výši uší byly zastřiženy. Do špičky zastřižený vous na bradě splýval mu až na prsa. Při mluvení třpytily se v něm zlaté kruhy do něj vpletené. Čelo ustupující nazad bylo vysoké a svědčilo o bystrém rozumu právě tak jako trochu hlouběji vpadlé oči.

 Současně s ním vstoupil jeho host. Většího rozdílu si nebylo možno ani představit. V čem to jen spočívalo? Princ Amenemhet téměř ztratil úžasem dech. Cizinec převyšoval faraona o půl hlavy, byl však přitom velmi štíhlý, takže se zdál být ještě vyšší.

 Měl drahocenný oděv vybrané důstojnosti. Nádherná, zlatem protkávaná látka byla sepnuta zlatým pásem. Spona nezvyklého tvaru a ušlechtilé práce spínala záhyby na prsou. Malou hlavu zdobila zlatá čelenka, v níž byl zasazen veliký bílý kámen nazelenalé barvy.

 Co to bylo proti nádheře faraonově? A přece vycházel z cizince jas, před nímž lesk druhých bledl. Ušlechtile modelovaný, temně hnědý obličej byl bezvousý, hnědočerný vlas spadal v měkkých, hebkých vlnách až na ramena.

 Dříve než se zasedlo k tabuli, řekl faraon hlasitým, méně zvučným hlasem:

 "Vizte mého hosta! Kníže El-Ar přišel z dalekých zemí, poněvadž slyšel o moci a bohatství Egypta. Jeho přání jsou mi rozkazem!"

  Nyní zasedli všichni ke stolu a brzy byla radostná hostina v plném proudu. Kolem tabule bylo hovořeno polohlasně, pouze faraon a jeho nejbližší mluvili hlasitě. Host vzbudil bezděčně zvědavost a všichni si přáli slyšet ho mluvit.

 On však mluvil velmi málo. Odpovědi, které dal na otázky faraonovy, byly krátké a tiché. Jednou se zasmál. Byl to zvuk, na který nebyli zvyklí. Egypťané se smáli jen posměšně, výsměšně nebo s převahou podle svého okolí, ale smích osvobozující, radostný smích, takový, který opravdu vycházel z nitra, ten neznali.

 "Proč vlastně?" pomyslel si princ Amenemhet. "Musí to být krásné, umět se takto smát!"

 Po hostině nechal faraon vstoupit tanečnice ohebných, něžných postav, ověšené drahocennými klenoty. Ale host sledoval jejich pohyby bez zřejmého zájmu.

 "Ve své zemi nemáte žádné tanečnice?" tázal se faraon, který si jinak nedovedl vysvětlit cizincovu lhostejnost.

 "Ale ano!" odvětil El-Ar. "Panny pohybují se v tanci ke cti Boží v chrámě a v zahradách obklopujících chrám a jinoši smějí svými sbory oživovat jejich taneční kroky, ale naše dívky nevystavujeme na odiv."

 Ačkoliv host mluvil tiše, přece to mnozí z okolí zaslechli a očekávali pohoršeni, jak faraon nepřístojnou odpověď odrazí.

 Amenemhet byl velmi dotčen touto odpovědí a nemohl okamžitě nalézt slova. I princ se zahloubal nad tím, co slyšel. Cizinec měl přece pravdu: bylo to nedůstojné požadovat od dívek, aby se vystavovaly na odiv a aby tančily téměř neoděné před očima mužů. Ale byly to jen tanečnice, dívky, na které se nedbalo. Byla to vina dívek? Nebyli mnohem více vinni ti, kteří něco takového od nich požadovali?

 Faraon dal znamení k ukončení představení dříve než obvykle. Všichni se zvedli, aby se procházeli v zahradách. Princ by byl rád promluvil s cizincem, ale faraon nepustil hosta od svého boku.

 A tak tomu bylo i v následujících dnech. Ještě nikdy nepřijal faraon hosta s takovým účastenstvím a ještě nikdy se tak zřetelně neukazoval v jeho blízkosti. Co se příležitostně vyslechlo při jejich rozmluvách, to pojedávalo se vždy o vážných věcech. O otázkách vlády nebo také o řešení osobního života vládcova.

 Princ ve své horlivosti vystopoval krátké okamžiky, v nichž jeho otec byl jinak zaneprázdněn a host byl proto volný.

*  *  *  *  *

 Dosud jej zaměstnávala jeho jízda pouští, všechno to, co tehdy vnitřně prožil, i zevní strádání. Dosud ještě nepřišel na to, kterým způsobem má být toto prožití směrodatné pro jeho život. Ba čím více hloubal, tím se mu to zdálo být nemožnější. Ré mu nechtěl pomoci, měl to nalézt sám. Což kdyby se zeptal knížete El-Ara?

 U faraona se objevili cizí vyslanci, se kterými měl důležitou rozmluvu. To vyžadovalo zřejmě dlouhého času. Amenemhet musel chtě nechtě zanedbávat svého hosta a pověřil proto prince, aby jej zastupoval.

 Navrhl jim, poněvadž Nil měl právě hojnost vody, aby si vyjeli nádhernou lodí proti proudu Nilu až k malému letnímu paláci faraona, který se svou úchvatnou nádherou musel cizinci zalíbit. Tam měli přenocovat, aby se příštího dne opět navrátili. Plán se princi líbil: takovým způsobem měl knížete nerušeně sám pro sebe.

 Rozmlouvajíce seděli na palubě neveliké lodi, která musela být vlečena z břehu proti proudu. Lidé a zvířata se namáhali, aby přemohli proud. Dosud nebylo příliš horko, a přece se jim pot řinul v proudech po těle. Jak tomu muselo být, když slunce vystoupilo výše?

 "Dosáhneme brzy našeho cíle?" tázal se El-Ar.

 "Dříve, než je mi milo," odvětil princ protahuje se lenivě na pohodlném sedadle. "Můžeš si představit něco krásnějšího než takto plynout po vodě, bez námahy a být během jízdy ovíván tiše se pohybujícím vzduchem? A k tomu to šumění vody! To je nádherné!"

 "Bez námahy?" skočil El-Ar princi do řeči. "Podívej se na břeh. Tomu říkáš bez námahy?"

 Tato skoupá slova zněla skoro tvrdě. Princ zaraženě vzhlédl.

 "Já myslím, pro mne bez námahy. Ti tam venku to nedovedou jinak. Oni to pravděpodobně ani nechtějí mít jiné."

 Z pohledu dvou velikých očí, které pozbyly všeho lesku a zabodly se do jeho očí jako dva řezavé hroty, bylo mu nepříjemno. Mlčel.

 "Odkud víš, že ti tam venku tomu nechtějí jinak?" tázal se spěšně kníže. "Dal sis již někdy práci, abys obrátil svůj pohled k jejich duším? Co říkám, k jejich duším! Podíval ses alespoň jednou na život těchto lidí zblízka? Víš ty, jaké je to kolem nich a jak to vyhlíží v jejich nitru?"

 "Nikoliv," odpověděl princ udiveně. "Ale proč bych to měl vědět? Otrok je tak daleko vzdálen ode mne, že nemůže nikdy myslet nebo cítit totéž. Proč tedy zaměstnávat své myšlenky něčím takovým, co nemohu využít pro své příští povolání?"

 A poněvadž jeho řeč zůstala bez odpovědi, pohlédl princ Amenemhet vzhůru.

 Zdálo se, že El-Ar pohlíží do veliké dálky. Výraz jeho obličeje odrážel se bez pohnutí od pozadí vody. Jak překrásný byl tento muž! Princ nemohl od něho odtrhnout oči a snažil se přitom vyzkoumat, odkud ta krása pochází.

 Nos nepříliš veliký, úzké rty, ušlechtilé zaoblení zadní části hlavy, všechno dohromady přispívalo k tomu, aby činilo hlavu tak zvláštní. Ach ano, nyní uviděl princ náhle ještě něco. Čelo bylo jiné než u všedních lidí, které znal. Zatím co čela Egypťanů ustupovala nazad, klenulo se čelo cizincovo přímo vzhůru.

 Konečně započal El-Ar mluvit. Zvolna, zasněně, aniž by odtrhl svůj zrak z dálek:

 "Jakýsi muž chtěl stavět palác. Ve svém nitru viděl již stavbu hotovou a všechny jeho myšlenky se zaměstnávaly tím, aby tento palác byl co nejkrásnější. Konečně přišel čas, kdy mohl se stavbou započít. Pln radosti nechal shromáždit drahocenný stavební materiál. Byly zhotoveny sloupy z těžkých kamenů. Tu se vrátil jeho přítel z cesty a tázal se ho:

 "Drahý, zhlédl jsi již základ, na němž chceš stavět? Unese písek tvoje sloupy? Prozkoumal jsi již, co tvoji lidé zatím nakupili na písku? Snesli klestí na hromadu. Víš, co je to klestí?"

 Ale muž, který měl všechny své myšlenky upřeny jen na stavbu, byl netrpělivý a řekl:

 "Chci-li zbudovat stavbu z drahocenných sloupů, proč se mám starat o písek a klestí? Proč mám ztrácet čas s něčím, co je příliš nepatrné, abych si toho všímal?"

 El-Ar tak náhle, jak začal, opět umlkl. I princ mlčel. Co měla znamenat slova knížete?

 A tu El-Ar otočil svoji hlavu a paprsek zářících očí zasáhl prince. A nyní věděl, co tím bylo míněno. Chtěl promluvit, chtěl se zeptat, ale nemohl. Příliš mnoho pocitů se v něm najednou vzbouřilo. Bylo mu, jako by byl konečně stržen závoj, který před ním zahaloval celé okolí. Teprve nyní věděl, co je nutno vědět vládci, ale díval se lhostejně jakoby do dálky. Dosud v něm všechno bouřilo. Uplyne mnoho času, než se v jeho pocitech vyjasní.

 Pozvedl zrak ke svému hostu, ale ten se díval opět do vzdálených dálek a zdálo se, jako by svou duší ani nebyl na lodi.

*  *  *  *  *

 Ohnivě zaplálo slunce na vzdáleném obzoru. Bylo to, jako by vysílalo přírodě kolem dokola pozdrav na rozloučenou. Bylo slyšet hlasy zvířat. Některé zněly ospale a zanikaly, jiné byly čilé a veselé při pomyšlení na loupež.

 Ostrý vítr burácel nad nížinou a rozechvíval vrcholky palem, pod nimiž se procházel El-Ar. Kníže usmívaje se naslouchal bouřlivé zpovědi jinochově. Co to bylo jiného, toto vylití citů dnešního dne, nežli vítr ve vrcholcích stromů? Tak jak ten zaplašil tak mnohý nebezpečný mrak, tak odvanula i tato rozmluva o nově získaném poznání stále víc a více závoje, které zahalovaly princi rozhled na okolní svět.

 "Nyní také rozumím, čemu mě chtěl Ré naučit!" zvolal bouřlivě Amenemhet. "Měl jsem se naučit dívat se, abych mohl pomáhat, až budu vládcem. Proto jsem musel prodělat onu strašnou jízdu pouští, která skončila ve zkázonosné oáze!"

 A princ horlivě sděloval zážitky onoho dne.

 "Bylo to tak těžké, poučit se z toho?" tázal se El-Ar. "Mně se to zdá dětsky lehké."

 "Dětsky lehké, to řekl Ré také!" zvolal princ. "Ale věř mi, musel jsem dlouho hledat a bez tebe bych to přece nenalezl."

 "Již podruhé mluvíš o Réovi! Kdo je to?" chtěl vědět kníže.

 "Je to vládce Egypta dávných věků, náš Pán a Mistr, náš dobrodinec a můj vůdce."

 Princ vyrazil to ze sebe téměř vítězoslavně, náhle se však odmlčel, něco ochromilo jeho jazyk. Snad neměl hovořit s cizincem tak otevřeně o Réovi?!

 Tahy El-Arovy se změnily. Zračilo se v nich hluboké přemýšlení, ale tak jako celé držení postavy vyjadřovaly ledové odmítnutí. Co to bylo?

 Žádný z nich nepromluvil již ani slova. Mlčky šli vedle sebe, zatím co i nahoře ve vrcholcích stromů ustalo šumění větru. Čas od času zaznělo to jako vzdech. I hlasy zvířat oněměly.

 El-Ar konečně začal:

 "To mně vysvětluje tak mnohé, co jsem viděl a cítil ve vaší zemi."

 Princ nevěděl, jak byla tato slova míněna a co by měl na ně odpovědět. Mlčel. El-Ar pokračoval znovu ve své řeči:

 "Také já znám Réa, znám jeho moudrost a ochotu pomáhat."

 Překvapeně princ vzhlédl. Bylo-li to pravda a El-Ar se mu zdál být nejopravdovější muž, jehož dosud viděl, pak mohl netísněn o Réovi mluvit. Pak spočívalo odmítnutí ve způsobu hosta a proto rozradostněn řekl:

 "Znáš-li Réa, tedy víš, jaké všemocné pomoci se těším. Celé mé snažení musí směřovat k tomu, abych se prokázal být ho hodným."

 "Činí tě to šťastným a spokojeným?"

 "Šťastným? Spokojeným?" Princ vyslovil tato slova pro sebe, jako by byl udiven, že mohou být použita v této souvislosti. Pak ale řekl:

 "Nikoliv, myslím, že ne. Ale činí mne to hrdým a sebevědomým tak, jak se sluší na vládce!"

 "Byl jsi někdy v životě také opravdu ze srdce šťasten?" Ne, neodpovídej hned ano nebo ne. Rozmysli si to, abys mi mohl vyprávět o tom, co tě učinilo šťastným."

 Princ začal poslušně přemýšlet. Školením Réa byl uvyklý tomu, aby se díval do sebe. Ale dlouho se musel upamatovávat, tak dlouho, že to bylo i jemu samotnému nápadné, vždyť byl přece ještě mlád? Což nebyl skutečně z plna srdce ještě opravdu šťasten?

 Skoro se styděl. Stůj! Nyní se to počalo vynořovat. Vzpomínka dávno zapomenutá vystoupila obrazně před něj. Viděl se jako mladík sotva odrostlý procházet zahradami otcovského paláce. Shluk hlasů, volání o pomoc vedly jeho kroky k břehům Nilu, kde se tlačil zástup lidí.

 Chlapec dohližitele zahrad spadl do Nilského bahna a hrozilo mu, že se utopí. Nikdo se nemohl k němu přiblížit, všechno těžké se propadávalo. Z bahna vyčnívala již jen hlava nešťastného, milovaného dítěte s hrůzou rozšířenýma očima.

 "Vydrž, můj miláčku!" volal zoufalý otec, jsme všichni příliš těžcí, ale zavoláme zahradního pomocníka. Jen na tak dlouho neztrácej odvahu!"

 Bláhová útěcha! Chlapec neodvratně klesal.

 A tu princ již déle nevydržel. Rychle shodil ze sebe těsný oděv a po čtyřech se přibližoval k dítěti. Jak se k němu dostal, ani sám později nevěděl, bohové mu museli pomáhat. Vytáhl chlapce za vlasy, poněvadž bahno již přikrývalo hochova ústa. Ale břímě bylo mu příliš těžké a on sám počal klesat. V tom mu z břehu začali házet na pomoc provazy. Podařilo se mu jeden zachytit a uvázat ho chlapci kolem pasu.

 Teprve když dítě leželo na břehu a bylo v bezpečí, podařilo se i jemu zachytit se hozeného provazu a nechal se pak vytáhnout na pevnou zemi. Jaká radost, když maličký otevřel oči a když on sám,chvěje se zimou a vyčerpáním, přitiskl k sobě vzlykající tělo dítěte. Tu probudila se v něm radost jako nikdy předtím, ale také nikdy později.

 Nyní mohl zodpovědět otázku hostovu. Ano, ale styděl se, že by musel vykládat i bližší okolnosti. To nebylo také zapotřebí. Dobrotivý úsměv se objevil na tváři El-Arově.

 "Máš pravdu, můj princi," řekl, "je to sice to největší pozemské štěstí, zachránit člověka od jisté smrti s nasazením vlastního života. Takové příležitosti se naskytují zřídka. Ale i to je štěstí sloužit jiným a moci jim pomáhat. Právě toto štěstí si může každý vládce vždycky vytvořit, má-li dobrou vůli a chce-li být vpravdě faraonem, otcem svého národa."

 "Tím chci také být," odpověděl princ vážně, "věř mi, El-Are, poněvadž se nyní začínám dívat jasněji na život a probouzí se ve mně žhavé přání být národu něčím více než pouhým vládcem."

*  *  *  *  *

 V noci ležel princ na svém loži a přemítal. Mnohé táhlo jeho duší, co chtěl zpracovat a o čem chtěl přemýšlet. Snažil se vyvolat si všechna slova El-Arova. Náhle mu napadlo, že kníže mluvil o jeho radosti nad zachráněním života, jako by mu byl Amenemhet o tom vyprávěl.

 Odkud věděl El-Ar to, co mu nebylo řečeno? Princ vzrušen vyskočil. Nemohl déle vydržet pod pokrývkami. Nejraději by byl spěchal ke knížeti, aby se ho na to okamžitě zeptal, ale klid hostův nesměl být rušen.

 Kdyby tak alespoň přišel Ré! Jak dlouho se již neukázal! Ale dnes by mu mohl Amenemhet konečně říci, že našel odpověď! Princ byl stále vzrušenější, jeho touha po Réovi stávala se stále žhavější, až dosáhla svého cíle: Ré se ukázal!

 Prin bouřlivě zahrnul pomocníka vším, co našel, prožil a promyslel. S tichým úsměškem naslouchal nadpozemský host záplavě slov, aniž by prince jediným slovem přerušil. Konečně Amenemhet umlkl a rozpřáhl prosebně ruce:

 "Ré, pomoz, promluv, poraď!"

 A Ré začal mluvit způsobem, jemuž byl princ uvyklý, ale který si nikdy nedovedl vysvětlit.

 "Nyní jsi tedy zpozoroval, kam jsem tvoje myšlenky chtěl zavést," začal Ré. "Měl jsi prožít, jak bezútěšné jsou vaše cesty. Máš již nyní myslet na pomoc, abys mohl započít, až přijde tvůj čas. Máš učinit z Egypta úrodnou zahradu, aby tvoje jméno bylo budoucími věky velebeno. Tvoje moudrost má být obdivovaná a ctěná!"

 "Na tom mi nezáleží," přerušil jej princ. "Chci zlepšit zemi proto, abych pomohl národu. Chci učinit život svých poddaných krásnější a bohatší. Chci se stát dobrým vladařem!"

 "To nebylo dosud tvojí touhou, princátko," vysmíval se druhý. "Chtěl jsi být mocný, chtěl jsi učinit svůj život bohatým a krásným a tvůj věhlas měl sahat až do věčnosti!"

 Princi se nahrnula krev do tváří, když uslyšel své dřívější bláhové myšlenky. Jak to bylo dlouho, co takto ještě myslel? Styděl se.

 Ré však pokračoval:

 "Z tvých slov poznávám vliv cizího knížete, který je u vás tak oblíben. Jsou to myšlenky nesvobodně zrozeného, který nikdy neokusil slastí vládce."

 Uleknut zíral princ na mluvčího.

 "On říká, že je knížetem. Znáš jeho zem, víš něco o něm? Znáš jeho jméno; "Kdo ti dosvědčí, že tento muž není lhářem?"

 "Ušlechtilost celé jeho bytosti a jeho očí!" zvolal Amenemhet pobouřeně.

 "Zdá se, že jeho vliv šel příliš hluboko!" řekl zamyšleně Ré. "Nesmíš být tak lehkověrný, princi! Budoucí vládce se musí záhy učit posuzovat lidi správným způsobem. Pozoruj tohoto muže a snaž se vyzkoumat, z jakého důvodu prodlévá na vašem dvoře. Má jistě tajný úmysl a vaše důvěra umožňuje jeho snadné uskutečnění."

 "Co mám činit?" sténal polohlasně princ.

 "Musíš postupovat opatrně, abys tomuto muži nedal znát svou nedůvěru!"

 "Ale já nemám k němu nedůvěru!" chtěl zvolat princ, avšak hrdlo měl jako sešněrováno. A druhý okamžitě pokračoval:

 "Nevěř jeho slovům. Především si nenech mluvit do svých příštích vladařských plánů. On nerozumí myšlenkám člověka ve vládě zrozeného. Již tě nenechám tak dlouho o samotě, aby tento muž nedosáhl vlády nad tebou. Sešlu ti pomocníky, od nichž se můžeš učit. Nikdy nezapomeň, že já jsem Ré, všemohoucí, všežádoucí vládce Egypta. V pradávných dobách vyvolil jsem si svůj národ a vedl jsem ho až po dnešní den. Dluhujete mi vděčnost a poslušnost!"

 Ré zmizel a princ ve víru zápasících citů klesl na své lože.

 Několik dní po tomto prožití pozoroval princ, že se host chystá na další cestu. Amenemhetovi to bylo skoro milé. Od rozmluvy s Réem nemohl již princ s knížetem mluvit nepředpojatě.

 Vrátili se tehdy do Memphis a faraon povolal opět hosta k sobě. Co by byl princ jinak těžce postrádal, stalo se mu nyní ulehčením. Odebral se do svých komnat a začal přemýšlet o plánech na příští rozvoj oázy El-Fayam. Nadpozemští pomocníci pracovali s ním a ukázali mu věci, na něž se jeho vlastní myšlenky nikdy neupíraly. Kdyby tak již mohl všechny tyto vířící náměty a ideje proměnit v čin!

 El-Ar by mu byl jistě poradil, aby promluvil se svým otcem a aby jej nadchl k provedení tohoto díla. Ano, El-Ar! Princ byl již na cestě k němu, aby si vyprosil jeho přímluvu k rozmluvě s otcem, když si vzpomněl na Réa a zaslechl jeho varující hlas:

 "Nevěř El-Arovi, on ti nemůže poradit. Proč chceš přenechat slávu, k níž jsi sám položil základy, svému otci? Čekej trpělivě, tvůj čas přijde!"

 Ré měl pravdu. Jestliže by on, Amenemhet, sdělil svému otci své návrhy ke zlepšení oázy i regulace vod Nilu, kdyby ho přemluvil ke stavbě, neslo by dílo jméno otcovo. Kde by pak zůstala jeho sláva? A princovo srdce bylo polichoceno lidskou slávou, sahající až ke vzdáleným pokolením.

 A znovu se zahloubal do svých zlepšovacích plánů. Úmyslně zavřel oči, uši i srdce všemu, co se dělo v paláci. Musel být volán, když se host chtěl rozloučit. Ale když nyní stál před El-Arem, jehož dobrotivý, zkoumavý zrak na něm spočíval, tu propuklo to, co přitahovalo duši jinochovu k tomuto cizinci, přemocnou silou.

 "El-Are, zůstaň zde. Neopouštěj mne!" koktal, sám se podivuje této prosbě.

 "Mám čas až do té doby, než budou koně osedlány a průvodci připraveni, pojď Amenemhete, projděme se spolu zahradou."

 El-Ar to řekl přívětivě, ale nenaléhal. Princova duše prolomila umělou tvrdou kůru, která byla vytvořena slovy Réovými. Měkce a důvěřivě se připojil ke zralé duši muže. Proti své dosavadní mlčenlivosti počal El-Ar hovořit o tom a onom, jako by nechtěl poskytnout mladíkovi možnost vyslovit to, co jej zaměstnávalo. Ale nepočítal s bouřlivou duší Amenmheta. Co zde vřelo a kypělo, nedalo se odsunout stranou:

 "El-Are, odpusť mi, jednal jsem s tebou jako se zrádcem!" zvolal. "Nechal jsem se varovat před tebou a uzavřel jsem své nitro vzdor tomu, že jsem vždycky cítil to, co i dnes vím, že jsi byl a že jsi ušlechtilým, opravdovým knížetem a vzorem pro mne navždy."

 Uchopil hosta za ruku a byl by před ním padl na kolena, kdyby mu v tom kníže nezabránil. "Pozoroval jsem tvůj vnitřní boj, princi, ale nesměl jsem ti pomoci. Musel jsi sám poznat, kde je pravda. Bylo by to pomohlo, kdybych se byl snažil vzbudit v tobě zaujetí proti Réovi? Ale ani nyní ti nechci o něm říci nic více. Pozoruj sám, zkoumej jeho slova, zkoumej své myšlení a přemýšlej nad svým jednáním!"

 "Zůstaň zde, El-Are a pomoz mi!" žadonil princ. "To všechno je tak nové. Jak to mám dokázat, nebudu-li mít žádnou pomoc?"

 "Budeš mít pomoc, budeš-li sám chtít. Budeš-li opravdu chtít jednat tak, jak jsem ti radil, tedy nebudeš nikdy opuštěn. Volej o pomoc a ona přijde. I já se opět vrátím, slíbil jsem to právě tvému otci," připojil kníže lehčím tónem, poněvadž mezitím přistoupil k oběma faraon s mnoha vysokými hodnostáři.

 "Ano, El-Are, to mně musíš doopravdy slíbit, že se při návratu do své země ještě jednou k nám podíváš na delší čas," pravil faraon živě ke svému hostu. "Co myslíš, jak dlouho budeš asi vzdálen?"

 "To závisí na tom, jak dlouhý čas si vyžádá splnění úlohy mně svěřené. Ale přijdu určitě, na to se můžete spolehnout."

 Sluha hlásil, že koně jsou připraveni. Rozloučení bylo krátké, ale ještě dlouho se dívali na odjíždějícím jezdcem, až úplně zmizel jejich zrakům jako ztrácející se obláček prachu.

 Nezměrná prázdnota naplnila princovo srdce a jeho obličej pokryl hluboký smutek, takže i jeho otec se nad tím pozastavil: "Pojď se mnou do zahrady, Amenemhete," řekl faraon tak dobrotivě, jak to dosud nikdy neučinil. "Vy ostatní jděte po svém!"

 Pohybem ruky propustil - mohlo by se téměř říci - zaplašil své věrné, kteří se spěšně rozptýlili různými směry. Amenemhet starší se přidušeně usmál, takže to znělo jako nepřirozený smích:

 "Běží ode mne na pouhý pokyn. Žádný neřekne: Pane, schyluje se k večeru, nech nás ještě venku. Žádný z nich se neodváží myslet, tím méně učinit něco jiného než to, co vyžaduje moje vůle. Hochu, pravím ti: Moc, která je vložena do ruky faraonovy, jest veliká!"

 "O to větší zodpovědnost," vyklouzlo z úst princi bezděky. Čím to, že se mu nyní tak často stávalo, že vyslovoval něco dříve, co téměř ani nepromyslel? Udiven zíral Amenemhet na svého syna.

 "Co míníš zodpovědností?"

 Princ se snažil nalézt pro to slova, ale nebylo mu možno slovy vyjádřit své cítění. "Otče, mohu to pouze cítit, ale nemohu to vyslovit."

 "To je dětská choroba," smál se Amenemhet v dobré náladě. "Něco takového musíme všichni prodělat dříve, než se naučíme myslet a pak - mlčet!" Nyní umlkli oba. Teprve po několika minutách starší začal znovu: "Amenemhete, jak se ti líbil cizinec?"

 "Dobře! Nikdy jsem neviděl jemu rovného. V jeho blízkosti jsem se cítil jako znovuzrozen a přece bylo mé srdce jako v bouři. Otče, proč mne Ré před ním varoval?" Princ ještě nikdy nemluvil se svým otcem o Réovi. Sotva se otázal, již se sám zalekl. Ale zdálo se, že otec nepozoruje nic zvláštního.

 "To ti nemohu jen tak beze všeho říci, synu. Myslím si, že se Ré obává, že by mohl být jeho vliv na tebe zeslaben. Žádnému vládci není milo, rozšiřují-li se v jeho říši myšlenky a snahy druhých. El-Ar jest mužem, který nahlíží úplně jinak na to být knížetem, než my. Nesmíš také zapomenout, že on vládne úplně jiným národům. To vysvětluje velmi mnohé."

 "Jest skutečně knížetem?" tázal se princ.

 "Jak přicházíš na tuto otázku? Což se nenaučil můj syn poznávat ušlechtilost? Tvoje otázka mne děsí! El-Ar jest knížetem každým údem svého těla, každým záchvěvem svého srdce, každým slovem, které vysloví. Něco vznešenějšího jsem dosud nikdy neviděl! Říkám ti můj synu: před takovým mužem, jako je El-Ar, skloním se okamžitě, a můj syn se táže, zdali je knížetem!" Faraon vybuchl pobouřeně.

 "Odpusť mi otče, Ré mi řekl, že El-Ar jest nízkého rodu, že mu nemám důvěřovat, že je podvodník."

 "Podle toho poznávám Réa," řekl faraon výsměšně a pokračoval dále: "Co se mu zdá být rušivé, to snižuje. Tutéž zkušenost, kterou jsi musel nyní prodělávat, prožil jsem kdysi i já. A proto jsem se Réa jako vůdce zřekl. Uznávám ho jako vládce Egypta. Nemůžeme dělat nic lepšího, než být poslušni, ale - dobře si pamatuj - jen v naší úloze faraona. Chce-li se míchat do našeho vlastního života, pak zavři dveře tak, jak jsem to učinil já. Odepřel jsem mu osobní poslušnost brzy potom, kdy jsi se narodil. Nyní si vyvolil tebe za svého žáka a já jsem ho nechal být, poněvadž veškeré moudrosti, jíž jsi potřeboval, mohl jsi se od něho naučit. Ale nyní jsi varován, nedopusť, aby se stal pánem tvého nitra!"

 Princ rozechvěně naslouchal. Pak se odvážil zeptat: "Otče, věříš Réovi? Kdo je nyní tvým vůdcem?"

 "Zajisté, že věřím v Réa. On je nejvyšší mezi bohy a v jeho rukou spočívá možnost zkázy Egypta. V tom ho také uznávám za nejvyššího pána, ale mne samotného nemůže zničit, tím jsem si naprosto jist."

 "Kdo jest tvým vůdcem?"

 "Nikdo, já sám. Nepotřebuji žádného vůdce, dokud jest můj rozum dostatečně jasný, abych mohl přehlédnout svůj život, své myšlení a konání. Věř mi, kdo se upne na vůdce, ten bude věčně nesamostatný. Musíš se učit myslet jasně a ostře, pak nebudeš také potřebovat cizího zásahu, abys svůj život vytvořil podle vlastních sklonů."

 Příchod některých hodnostářů, kteří hledali vládce v naléhavých záležitostech, učinil konec této rozmluvě.

 Ještě dlouho doznívala otcova slova v synu, když později pracoval na svých plánech a přemýšlel o vnitřním prožití krátkých, uplynulých týdnů. Jak přebohaté byly! Zdálo se mu, jako by přišel do styku s dvěma různými světy.

 El-Ar a Ré, jaké rozdíly! A uprostřed mezi nimi jeho otec. Tak jako nyní jeho otec mluvil, tak nemluvil dosud nikdy. Kéž by tak učinil ještě někdy! Syn často úmyslně vyhledával příležitost, aby mohl být s otcem o samotě v době, kdy odpočíval. Ačkoliv syn usiloval, aby zavedl hovor k vážnějším věcem, nikdy se mu to již nepodařilo. Byl to snad vliv El-Arův, který otce zdržoval před sdílností?"

 Réa již nevolal, příliš silně znělo duší jinochovou varování faraonovo. Když se mu Ré zjevil, nechal jej mluvit, ale sám se na nic netázal. A Ré, moudrý, zpozoroval, že duší jeho chráněnce zmítá rozpor, ale spoléhal na to, že čas bude jeho spojencem.

 Čím rychleji poplynou týdny a měsíce, tím nezřetelnější bude obraz El-Arův. Pak se může Ré opět zvolna zmocnit majetku, který mu nyní uniká mezi prsty. Omezil se na to, aby udržel spojení a příštímu faraonovi zprostředkoval vždy hlubší moudrost.

 A třetí, El-Ar, kde ten byl? Princova duše, která nevěděla, kde jej hledat, volala po něm. Cizinec mluvil o vysokých nebetyčných horách, mezi nimiž se rozkládá jeho říše. Kde to jen mohlo být? El-Ar slíbil, že se navrátí a Amenemhet tomu věřil.

*  *  *  *  *

 Měsíce řadily se do řetězů tak, jako ubíhající léta a žádná zvláštní událost nezjevila se zraku dívajícímu se zpět.

 Na dvoře faraonově objevilo se mnoho návštěv. Byly slaveny nádherné a skvělé slavnosti, ale nic nezůstavilo po sobě trvalého dojmu. Byly podnikány i jízdy k sousedním dvorům, do Babylona a Mitani, ba i do země Chetitů, při nichž směl princ provázet svého otce, aby se díval a učil.

 Ale nikdo z cizích knížat se nemohl srovnat s El-Arem, jehož obraz stál v duši mladého Amenemheta jako na zlatém podstavci.

 Naděje Réova, že čas smaže obraz, se nesplnila. Ale také El-Ar nesplnil, co slíbil před šesti lety, když projížděl zemí, aniž by od něho přišla sebemenší zpráva. Princi se stalo zvykem, že se při všem, co prožíval, při každém rozhodování, vnitřně tázal: Co by tomu řekl El-Ar? To mu poznenáhlu dávalo výhled, který šel daleko nad nauku Réovu a přinesl mu objasnění, které nebylo v souhlase s jeho léty.

 Dnes stál zasvěcený nejvyšší kněz chrámu Réova před princem, aby mu oznámil, že všechno lékařské umění je bezvýsledné, poněvadž faraon může žít již jen několik dní. Po mnohých vytáčkách řekl Muru svoji zvěst, vzdávaje současně úctu budoucímu vládci.

 Princ toho nepozoroval, ulekl se, že ztratí otce. Postrádat ho jako otce nepřipadalo mu těžkým. Každý z nich byl dostatek silný, aby šel svou vlastní cestou a jejich cesty vedly zde vedle sebe, zřídka kdy se spojovaly. Bleskurychle pronikla princem vzpomínka, jak před léty vzdor Réovu napomínání přednesl otci svoje plány na zlepšení. Dostalo se mu odmítnutí a od Réa zaslouženě posměchu. Nikoliv, otce bude želet, ne však faraona. Dokud otec vládl, mohl syn jen pracovat na svých plánech a snít o budoucnosti. Nyní se měla tato budoucnost stát přítomností.

 "Probuď se princi, probuď se!" volala k němu. "Nesmíš již snít, musíš ukázat činy! Nyní je konec života, který jsi žil pro sebe sama, nyní je čas, abys žil pro jiné!"

 Kněz vyčkával, nevěda, zda ho budoucí vládce ještě potřebuje. Princ pohroužený do svých myšlenek náhle vzhlédl a jeho pohled padl na Muru. "Kam půjde můj otec, když zemře?" tázal se Amenemhet tak náhle, že se kněz až zalekl.

 "Do věčných zahrad, můj princi," zněla odpověď, která vypadala, jako by řekl něco zpaměti naučeného a v pravý okamžik. "A potom?" chtěl princ vědět dále.

 "Potom," odpověděl protáhle Muru, "pak bude požívat nebeských radostí. Po uplynutí mnoha set let, až budou hvězdy stát podobně jako při jeho posledním zrození, musí opět k zemi. Bude-li jeho hrob nedotčen, jeho tělo drahocenně pohřbeno, pak bude opět faraonem, jinak ..., ale ty to přece všechno víš, můj princi," přerušil se kněz, jemuž pod zkoumavými zraky Amenemheta nebylo volně.

 "Slyšel jsem to již mnohokrát, Muru, ale nevím to. Proto se tě táži znovu. Ale vidím, že ty to také nevíš! Ty tedy myslíš, že faraon bude odvolán do věčných zahrad?"

 "Tak jest, můj princi. Tělo nebude moci již dlouho odolávat zničujícímu vlivu horeček."

 "Nuže dobře, chci tedy v těchto posledních dnech a hodinách být u něho. Chci mu být nablízku, až se probudí, aby mi mohl ještě dát své rozkazy.

 "To není správné, můj princi. Přicházím tě varovat. Neznáme podstatu horeček, neznáme tedy také její přirozenost. Může být nakažlivá. Musíme ochránit příštího faraona, nechoď k nemocnému. Pošli k němu některého ze svých důvěrníků. Tvůj život jest příliš drahocenný!"

 Amenemhet se podíval opovržlivě na mluvčího: "Nastávající faraon ochrání sám sebe!" vyrazil ostře ze sebe. "Tam, kam sám nemůže jít, tam také nepošle někoho jiného. Považoval bych to za vraždu. Ano, za vraždu! Rozumíš mi, Muru?"

 Kněz se zdánlivě skrčil, když syn faraonův přešel kolem něho lehkým krokem, aby bděl u lože nemocného otce. Nemocný vládce ležel v neklidné dřímotě. Převaloval se z jedné strany na druhou, vyrážel ze sebe nesouvislá slova. Lidé, kteří se k němu přibližovali, nepozorovali, že jeho duch je zaměstnán jinou bytostí.

 Dlouhou dobu seděl princ u lože otcova, jemuž nemohl pomoci ani ulehčit. Před jeho duchem míhala se uplynulá léta. Jak málo vnějších dojmů mu přinesla, které by stály za vzpomínku. Jak bohat však byl na vnitřní prožití od té doby, kdy se Amenemhet naučil hledat ve všem a učinit to užitečným pro sebe a pro druhé.

 Duše princova se při tomto zpětném pohledu ponořovala stále hlouběji do sebe. Zevně se podobal spícímu. A jako spící se zvedl, když náhle hlasité slovo jeho otce přerušilo jednotvárné mumlání posledních hodin.

 "Ré!" volal umírající. "Vzdal se! U mého lože nemáš co pohledávat. Osvobodil jsem se od tvé vlády, kterou jsem uznával pouze nad naší zemí. Já sám nechci s tebou nic mít! Nesměj se, Ré, rozčiluje mne to!" Faraon, který se zpola vzpřímil, klesl opět sténaje do pokrývek.

 U nohou lože stál Ré tak, jak jej princ ve svém životě dlouho vídával. Zdál se být jen krásnější a více panovačný. Dobře známý posměšný úsměv pohrával nyní kolem jeho úst, zatím co shlížel na umírajícího jako na cenného zajatce, kterého nyní konečně spoutal, aby se mu již nemohl vymknout.

 "Tento omyl si nyní nesmíš vzít sebou, když opouštíš tuto zemi, aby ses jinde naučil jasně dívat," pravil Ré pomalu a důrazně. "Ty sis myslel, že mne nepotřebuješ. Kdo tě přiměl k tomu, ó faraone, že ses naučil používat svého rozumu? Nebyl jsem to já, kdo zbystřil tvůj rozum, kdo ho poháněl vždy znovu a znovu, chtěl-li být tupý a líný? Čí vůlí byla země spravována? A jestliže jsi jako vládce prováděl moji vůli, řekni sám: komu jsi byl podroben?"

 "Ustaň Ré, strašný vládce!" sténal faraon. Ale Ré se nenechal umlčet. Stejnoměrně a důrazně pokračoval dále

 "Ty ses domníval, že mě můžeš používat podle své libovůle nebo že mne můžeš odstrčit? Ó ty blázne, ty bláhový! Kdo z nás je silnější? Věříš skutečně, že silnější se nechá odstrčit? Nechal jsem tě v této víře, abych tě měl tím jistěji. Musel jsi mi být po vůli ve všem, co jsi konal, mluvil, ba skoro i ve všem, o čem jsi přemýšlel, ty malý člověče! Můj je tvůj rozum! Tak jak on tě vedl, tak to bylo mnou chtěno!"

 Princ bez dechu naslouchal. Zmocnila se ho skličující hrůza. Tak ještě nikdy Réa neslyšel! Ubohý, zaslepený otec! On zapomněl, že byl také Reovým žákem. Dnes již nemohl zkoušet, jak dalece také Réovi propadl a jak dalece mu naslouchal. Chtěl jen jediné: přispět otci na pomoc. Ale nepřišla mu ani jediná myšlenka na to, jak. Vnitřní cit hnal ho kupředu a odněkud se mu dostalo takové síly, že přemohla jeho sklíčenost.

 Klesl u lože otcova na kolena a uchopil se jeho chvějící ruky: "Otče," žadonil, "slyš mne, svého syna! Ré má sice pravdu každým slovem, které říká, cítím to." Réův pohled spočinul přívětivě na svém dřívějším žáku, ale dříve než mohl k němu promluvit, princ pokračoval:

 "Má sice právo až do dnešního dne, ale otče, roztrhej pouta, jež tě k němu vážou, musí být cosi silnějšího než on. Žil jsi téměř čtyřicet let ve víře, že mu nejsi osobně podroben. Nebyl jsi jeho nástrojem, nechtěl jsi být jeho služebníkem! To musí být vhozeno na misku vah, jestliže tvoje činy budou váženy. Otče, otče, musí cosi být, co je silnější než Ré!"

 Umírající otevřel oči a díval se zoufale na syna: "Kde najdu toto silnější?" tázal se srdcervoucím hlasem. Již chtěl Amenemhet v zoufalství zavolat: "Nevím to!" když v tom se mu opět dostalo nové síly. Jeho duše byla potěšená a uklidněná, zvučným a zachvívajícím se hlasem pravil:

 "Pomysli na El-Ara! On měl ono něco, co bylo silnější než Ré! On znal Réa a nebál se ho, on znal Réa a neposlouchal ho!" A po těchto slovech zaplavil komnatu jasný svit. Réova postava zdála se mizet, až náhle jako by pohlcená světlem úplně zmizela. Oba, otec i syn, dívali se přemoženi do jasu. Jejich duše zdály se být pozdviženy vysoko vzhůru do klidu a míru, do blaženosti.

 A hlas jim oběma slyšitelný zněl:

 "Máš chtění osvobodit se od temna. Bylo však upleteno a navázáno tebou samým, a proto se ti nemůže dostat poznání. Ale nezoufej. Nyní budeš smět vidět a poznávat!" Světlo rostlo, proměnilo se ve světelné vlny, které zvučíce proudily k loži. Jako omámen klečel princ po boku otcově, k němuž se poprvé v životě cítil připoután.

 Když Amenemhet mladší po několika minutách pozvedl oči, lesk zmizel. Faraon ležel natažen a v jeho obličeji byl míruplný klid. Ruka, kterou syn držel ve své, počala chladnout. "Otče," řekl princ pln vroucnosti, "umíraje naučil jsi mne znát to nejlepší. Děkuji ti!"

*  *  *  *  *

 Od smrti faraona Amenemheta II. uplynulo pět let. Amenemhet III. nebo Nemaré, jak si nechal od svého nastoupení na trůn říkat, následoval svého otce bez zvláštních zevních vedlejších událostí a vládl veliké říši pevnou a spravedlivou rukou. Národ byl spokojen. Bylo mu lhostejno, jakého druhu byla práce, na níž musel tvrdě pracovat.

 V krátké době se zdálo, jakoby robota nebyla již tak nesnesitelná a těžká jako dosud. Byly dny odpočinku, dny, v nichž lidé mohli chodit do chrámu tak jako urození. Byly to dny, ve kterých bylo možno pracovat podle své vlastní vůle a přesto byl člověk nasycen! Jak to přišlo? Vždyť dříve to přece nebylo!

 "To je vliv Réových kněží," říkali někteří. Druzí odporovali: "To je péče faraonova! Což nevidíte, jak se všude objevuje na staveništích, nepozorujete, jak se nás vyptává, co nám chybí? Již jako princ byl dobrotivý a lidský."

 A láska národa počala obklopovat panovníka. Byli však i takoví, jimž byl tento nový způsob nepohodlný: urození a hodnostáři. Nemohli pochopit, z jakého rozmaru se faraon stará o obyčejný lid, proč sám pracuje, místo aby za sebe nechal pracovat jiné a proč místo shromažďování pokladů nechává provádět velké stavby a více podobného.

 Již po staletí se vědělo o nebezpečí oázy Fa-yam. A nyní najednou musela být vysušena! A nestačilo, aby byly provedeny jen příkopy! Faraon, tak se říkalo, vypracoval sám jediný plán, aby shromážděné vody svedl do velikého jezera. Jezero pohltilo ohromné sumy a ještě ohromné sumy budou v tom prostavěny. Bylo to nutné? A dělo se ještě mnoho jiného!

 V krajích na obou březích Nilu byly vedeny příkopy, v nichž se voda v době dešťů shromažďovala a mohla být pak prospěšná polím. Byly zakládány studně s čerpadly poháněnými voly, aby blahodárnou vláhu rozváděly dále do vnitrozemí.

 Je jisté, že žně byly lepší a dávaly více blahobytu. Ale jim, urozeným, stejně i dřív nic nechybělo. Národ bude nyní jen žádostivější, když se tak hýčká! A hlasy mumlaly a mručely.

 A on, faraon? Byl šťasten ve svém způsobu života, který si sám zvolil? To nemohl nikdo říci, snad jedině on sám. Těchto pět let bylo nepřetržitým vnitřním bojem, který ho skoro strávil. To, co prožil při otcově umírání, co viděl a slyšel, učinilo na jeho duši nesmazatelný dojem. Nezahaleně zjevila se před jeho zraky panovačnost Réova a studený výsměch, se kterým jednal se svými obětmi. Nemaré nechtěl náležet k těmto obětem. Vymkl se úplně z vůdcovství Réova, aniž by tím dosáhl něčeho jiného než toho, že chytrý "bůh" začal jinak, aby ho donutil k poslušnosti.

 Brzy poznal ve svých poradcích, jimž plně důvěřoval, Réovy vlivy. Přibližovaly se k němu nadpozemské postavy, které se ho snažily opříst a podrobit ho vůli Réově. Ale on chtěl zůstat pevný. Po dobrém uvážení zvolil si jméno Nemaré, které přeloženo znamenalo: "Pryč od Ré!" (Nemá Ré).

 Ré si vzal na pomoc i lásku, aby svého někdejšího žáka spoutal. Obdivuhodně krásná, chytrá, zasvěcená babylonská princezna učinila na srdce Nemareovo hluboký dojem. Domnívala se, že již dosáhla svého cíle, zapomněla však na opatrnost a vysmívala se Nemaréovi pro jeho plány učinit národ šťastným. Neslyšela také, co jí vyprávěl. Horlivě se snažila o to, aby ve faraonovi probudila opět smysl pro bezstarostný život jeho předků a místo sebe nechat pak vládnout Réa. Leč Nemaré prohlédl. Bezohlednou rukou přetrhal pouta, jež jej chtěla spoutat dříve, než se zauzlila. Stále více se uzavíral sám v sebe.

 Jeho život by býval nesnesitelný, kdyby se u úmrtního lože svého otce nenaučil ještě něčemu jinému. V jeho nitru byla živá, ničím nepřemožitelná jistota, že jest cosi silnějšího než Ré, něco světlého, jasného, něco, v čem žila duše El-Arova, odkud čerpal sílu ke svému působení.

 El-Ar! Kde byl El-Ar? Nikdy již nepřišel a přece to slíbil! Zdali ještě někdy přijde? Žije ještě ten světlý kníže, kolem něhož se vznášel mír?

 Faraon si navykl, aby vše, co chtěl provést nebo k čemu se odhodlal, přezkoušel napřed v myšlenkách se vzpomínkou na El-Ara. Jak by jednal kníže v tomto případě? Jak by asi uvažoval o této věci? A vždycky když učinil Nemaré své rozhodnutí ve vzpomínce na někdejšího hosta, ukázalo se jako správné. Mnohdy se faraon domníval, že cítí i sílu k němu proudící, ale nikdy nepřišla v takovém rozsahu jako při odluce otcovy duše.

 Musel být přece pramen, z něhož tryskala tato síla! Čím více faraon o tom hloubal, tím větší nabýval jistoty. Zda našel pramen? Nevěděl, kde jej má hledat a neměl nikoho, s nímž by mohl o tom hovořit. Nikomu již nedůvěřoval. Všichni ochotně přistoupili na jeho myšlenky, náhle se však ukázalo, že byli spojeni s Réem. Chtěl raději, pokud bude živ, pátrat sám.

 Vzpomněl si na den, kdy zmučen hledal odpovědi na otázky Réovy a jak je El-Ar shledal lehké. El-Ar! Co by dnes řekl? Možná by se tázal: "Kdy pociťuješ sílu?"

 Ano, to bylo to správné, tak to musí udělat: Musí sledovat sílu, která k němu přichází, až k jejímu vzniku. Kdy pociťuje sílu? Vždy, kdy je jeho duše přeplněna myšlenkami pomáhat jiným. Čím více se vzdálí sám sebe, tím silněji pak musí cítit sílu. To musí být vyzkoušeno. Nemaré již opravdu nechtěl myslet na sebe, nýbrž jen na druhé.

 A vyndal všechny plány, které kdysi za pomoci Réových pomocníků navrhl na zlepšení země. Proč mu vlastně nechával Ré při této práci pomáhat? Jestliže Ré tak nesobecky smýšlí o jiných, pak nebyl přece tak špatný! Réova sláva nemohla být přece zvětšena těmito stavbami! A jeho moc? Nikoliv, ta také ne!

 Faraon seděl úplně zahloubán nad hliněnými deskami, na kterých byla vryta znaménka a čárky všeho druhu, jež označovaly, co má ještě vykonat, aby se blaho a zdar země pozvedl. A z destiček zdálo se to šeptat a šumět: "Ré není zlý, zneuznával jsi Réa. Viz, co ti dává z vědění a moudrosti, jak ti pomáhá, aby z tebe učinil opravdového vládce lidu! Za to, co víš a znáš, děkuješ jen jemu!"

 Zachoval se skutečně k Réovi nespravedlivě? Nemaré zíral na destičky. Jak mnoho práce mu ještě zbývalo. To bylo dobře, poněvadž on nechtěl již myslet na sebe. Jak dospěl k tomuto rozhodnutí? Chtěl vyzkoušet pramen síly. Na této cestě opět potkal Réa.

 Jeho srdce se bolestně sevřelo. Opět Ré! Opět si úskočně zbudoval cestu k němu. Tedy jeho myšlení bylo falešné, neboť jinak to nebylo možné! Zmocnil se ho stud, hněv a zoufalství. Uchopil šeptající desky a mrštil jimi o zeď, takže rozbity spadly na zem. Zde nyní ležely jeho dobře promyšlené plány ve střepinách, ale tisíckrát raději začít znovu, než děkovat v něčem za Réovo přispění! Jak se dostal na scestí? Chtěl žít pro jiné. To bylo přece dobré a správné! Ale proč tak chtěl činit? Aby výhradně sloužil jen druhým?

 Nemaré, buď poctivý! Chtěl jsi vypátrat, odkud přichází k tobě síla. Proto jsi se chtěl sám na určitou dobu vyřadit. Co by tomu řekl El-Ar?

Ó El-Are, proč jsi tak daleko? Proč mne necháváš bojovat a zápasit bez jakékoliv pomoci? Což není dost hrozné, že se musím denně stokrát bránit Réovi? A nyní, kdy jsem chtěl zvědět, kde mohu nalézt sílu, tu padám znovu do osidel Réových!"

 Neklidně přecházející faraon narazil na střepiny ležící na zemi. Byl hněv správný? Jistě že ne! Ale nyní nemohl již ukvapený čin odčinit. Navrhnout nové plány bylo také mnohem snadnější, než nalézt cestu k světlému.

 Co by radil El-Ar? Pravděpodobně by řekl: "Jestliže pocítíš sílu, pokus se, abys setrval v tom stavu, který jsi přivolal. Přijmi ji pln díků, ale ty jsi za ni dosud nikdy nepoděkoval!" Skutečně, Nemaré tak dosud nikdy neučinil! Radoval se, když ji směl vycítit, ale ještě mu nikdy nenapadlo, že by mohl za ni poděkovat. Žhavě se to vlnilo v jeho nitru vzhůru:

 "Ty neznámý prameni, z něhož pochází nadpozemská síla, která mně a jiným nesčíslněkrát pomohla, děkuji ti, děkuji ti z hlubin svého srdce!"

 A zatím, co ještě takto myslel, obklopila ho záře, kterou neviděl od doby otcova odchodu. Se světlem však proudila k němu síla, síla, která ho učinila šťastným a silným. A on vnímal hlas:

 "Tak jak mne budete hledat z celého srdce, tak se vám chci nechat nalézt!"

 "Pane, neznámý vládce, hledám tebe!" volal Nemaré klesaje na kolena. "Hledám tě a zaslibuji se ti. Chci být tvým služebníkem v celém svém žití, neboť ty jsi Světlo a Síla!"

 "Amen!" zazněl hlas a světlo zvolna mizelo. Ale síla zůstala tentokrát Nemaréovi po mnoho dní. A v ní viděl jasně svou cestu, cestu, jež z něj učiní otce svého národa a jemu samotnému přinese mír. Tak dlouho, pokud byla u něho síla, netrpěl žádnými útoky Réovými. Radostně se mohl dát znovu do vypracování svých plánů. Stále nové a nové myšlenky k němu doléhaly.

 A tak seděl jednoho dne zamyšlen a díval se do dálky. Přemýšlel, které silnice by měl založit, aby bylo možno snadněji dosáhnout úrodných oáz. Při těchto myšlenkách na silnice a cesty mu napadlo, jak mnohonásobně je zauzlena pěšinka každého člověka. Jak ta jeho často odbočovala na scestí! Opravdu, kdybychom chtěli zbudovat některému člověku pomník, museli bychom nakreslit, jak jeho životní cesty byly křivolaké. Muselo by to být výstrahou ostatním a bylo by to lepší než oslavovat mrtvého za jeho dobré skutky. Musel se pousmát nad tímto nápadem, ale myšlenka ho již neopustila.

*  *  *  *  *

 Žhavý svit slunce ležel třpytivě nad oázou Fa-yam v den, kdy přišel faraon, aby shlédl dokončené jezero. "Mer-Wer," dobrodinec, nazýval ho národ. Mer-Wer mělo se od těchto dob nazývat i jezero. Nemaré viděl Taréa a povolal ho k sobě, aby ho doprovázel a aby v něm vyvolal vzpomínku na vyjížďku před mnoha lety.

 "Kdo by si byl mohl tehdy pomyslet, ó faraone," řekl Taré lichotivě, "že naše někdejší bludná jízda bude základem k utvoření něčeho, o čem bude svět mluvit ještě po tisíci letech. Jezero nechť nese tvoje jméno, zvěstujíc tak tvoji slávu!"

 Nemaré se díval na něj a potřásl hlavou. "Taré, že i ty nemůžeš zanechat lichocení. Tak dlouho mne již znáš a víš, že je mi každá chvála protivná. Ty bys měl přece vědět, proč jsem nechal tuto oázu ozdravět. Chtěl jsem provždy odstranit úzkost a strach, který jsme tehdy přestáli. Podívej se, jak je jezero krásné!"

 Třpytivě odrážela se rozlehlá modrá plocha od břehů. Měkké vlny rozčeřené vánkem pohrávaly si na hladině vody, která jezero úplně naplnila. Obtížné křoví kolem zmizelo. Močálovitá půda byla odvodněna a tam, kde dříve byly roje jedovatého hmyzu ohrožující, lidské zdraví, tam poletovali nádherní motýli nad šťavnatou zelení půdy.

 "To je krása!" řekl Taré a svými slovy dal vyznět tónům pravého citu. "Jak by se Men-Ken podivil, kdyby to mohl vidět! On byl tehdy mnohem víc rozrušenější než já."

"Možná, že to vidí," zamyslel se Nemaré, "nemůžeme vědět, zdali náš duch není schopen dívat se shora na zem, na niž se později opět navrátí, Taré, co myslíš ty? Věříš v Réa?"

 "V co věřím, můj vznešený vládce? Jen tobě jedinému zodpovím na tuto otázku. Nikomu jinému. Já - nevěřím ničemu! Život mne naučil, že za vším tím, co kněží říkají, se skrývá vypočítavost, zištnost a panovačnost. Bůh, který se nechá využívat k takovým věcem, nemůže být žádným Bohem, jinak by do toho zasáhl blesky svého hněvu. Ré není žádný Bůh! Tím méně ti ostatní!"

 Faraon s úžasem naslouchal, ale ještě dříve, než mohl něco říci, pokračoval Taré dále. Vypadalo to, jakoby dlouho zadržovaný proud se snažil konečně nalézt východisko: "Pane, já vím, že to, co jsem se odvážil vyslovit, mně může uškodit, ale nemohl jsem tě obelhat. Každému jinému bych zamlčel odpověď, ale tvoje oči pohlížejí tak jasně. Ty víš, že tisícové myslí stejně jako já, že se nalézáme na cestě, na níž ztrácíme všechnu víru, poněvadž poznáváme, že naše víra nemůže být ta pravá! Pane, pro všechno nacházíš pomoc a radu, všechna břemena národu ulehčuješ - dej nám pravou víru!"

 "Taré, jak mohu dát něco, co sám nemám? Jsem hledající, který dosud nic nenašel!"

 "Ale musíš přece vědět, že Ré jest pouze kněžská šalba!"

 "Mýlíš se, není to šalba!" zněla neočekávaná odpověď. "Já vím, že Ré skutečně jest a že se v pradávných dobách učinil vládcem naší země. Až dosud byl pomocníkem a rádcem faraonů. Můj otec Amenophis se kdysi pokoušel od něho osvobodit. Já podstupuji s ním boj, neboť se opět snaží mne přelstít a učinit ze mne svého služebníka.

 Ale já mu nechci náležet, já chci od něho zem osvobodit, jakmile budu mít lepšího Boha. Hledám ho, toho opravdového, všemohoucího, zdroj a dárce síly a světla. Že on, jehož hledám, musí být tím vším, to vím. To jsem nalezl, ale jeho dosud nikoliv!"

 "Pane, jak to přijde, že jsi jiný nežli všichni lidé? Víš-li, že jest kdosi silnější, proč se schovává?"

 "Já vím, že On je!" řekl slavnostně Nemaré. "Ale nevím, proč se neukazuje. Snad dosud jsem dost opravdově nehledal! Snad musí být naše touha ještě větší a silnější. Ano, tak tomu bude. Pomysli přece, Taré, co bychom získali, kdyby On byl naším Bohem! Pak by to bylo tak, jakoby to tam nahoře, kde On bydlí, přišlo k nám dolů tak, že mezi oběma by již nebyla žádná mezera. Taré, Taré, za to se již vyplatí, abychom se mořili hledáním!"

 Oba mlčeli. Taré, který byl o tolik starší, skláněl se v duchu před svým faraonem, jemuž až dosud prokazoval jen předepsanou oddanost. Byl uchvácen tónem, který zazníval ze slov Nemaré.

 Faraon ale cítil most vedoucí z jeho duše ke druhému. Vždycky byl ve svém hloubání osamocen, samoten se svým hledáním, jež se nakonec stalo žhavou touhou. Nyní nalezl stejně hledajícího. Bude-li moci v něm vzbudit stejnou touhu, bude-li moci vést i jiné touže cestou, pak se stane z touhy plamen šlehající k nebesům, aby ukázal Bohu tam nahoře, že lidské duše po něm volají.

 "Taré, chci ti sdělit tajemství: dostávám sílu od Boha, jehož hledám! On tady jest a je mi blízko, ví o mně. Ale já dosud nevím, jak se k němu mohu přiblížit."

 "Dovol mi, abych směl s tebou hledat, Nemaré," prosebně zvolal Taré.

 "Přijď tedy dnes v noci ke mně, abychom mohli dále o tom hovořit, nyní k nám přijíždějí ostatní jezdci a musíme se k nim přidružit."

 Oba si mezi sebou vyměnili pohled nejsrdečnějšího porozumění a pak se Nemaré obrátil k zástupu jezdců a nikdo nemohl na něm zpozorovat vnitřní rozechvění. Jinak tomu nebylo ani s Taréem. V něm byly uzavřeny prameny, které musely vytrysknout. On netušil, jak ho skličuje nedostatek víry. Naděje, že se mu dostane vědění o Bohu, který byl pravý, prozářila ho skoro celého. Bylo by nemožné, aby mohl v tomto okamžiku konat svoji službu a mluvit s ostatními o lhostejných věcech. Chtěl se omluvit předstíraje nevolnost, když v tom padl na něho faronův pohled.

 "Taré, chceš mi učinit něco k vůli? Jeď zpátky do Memphis a zabývej se záležitostí, o níž jsme spolu právě rozmlouvali, abys byl schopen dnes v noci mi o tom povědět něco víc."

 Takový byl Nemaré vždy. Vždycky vycítil, co druhému chybí a vždy mu pomohl úplně a nenápadně. A v duši Taréově změnila se naděje v jistotu. Nechá-li se Bůh nalézt, projeví se skrze Nemaré!"

*  *  *  *  *

 Divuplná byla noc - v čistém slova smyslu - noc, ve které šli oba společně hledat Boha! Byla to noc plná divu! Zprvu zajíkavě, ale pak stále plynněji vyprávěl faraon o svých zážitcích. Cítil, že zde může otevřít své nitro. Vyciťoval vřelost druhého, který mu šel vstříc. Když skončil, vrhl se na kolena - nemohl učinit nic jiného - pozvedl ruce k nebi a volal:

 "Bože všemohoucí, věčný Bože, který musíš být, neboť já tě cítím, ukaž se mi, promluv ke mně! Ty jsi zaslíbil: Tak jak mne budete hledat z celého srdce, tak se vám chci nechat nalézt. Viz, hledáme tebe a vzýváme Tě!"

 A tu bylo kolem obou světlo a jasno, ale jas, jak se zdálo, přicházel zvenčí a vlnivě pronikal dovnitř. Faraon náhle vyskočil a táhl Taréa s sebou. Spěchal k altánu. Netázal se, zda i jeho průvodce vidí jas. Byl zaujat jen tím, aby objevil pramen světla a tím také síly.

 Nad nimi se klenulo nebe hlubokou modří, poseto nesčetnými velkými i malými hvězdami, rozděleno širokým pruhem nadpozemského lesku. Nemaré musel zavřít oči, oslněn vznešeností, již nemohl snést. Zvolna si přivykal. On chtěl vidět a jeho vůle mu pomohla.

 Úplně nahoře, tam, kde se zdálo, že paprsky pronikají klenbu nebes, chvělo se něco bělostného, nikdy nevídaného. Vypadalo to jako překrásný pták, ale jiný, než jsou ptáci Egypta. Nyní se kolébal, pak se zdálo, že se s rozpjatými křídly nehybně vznáší v etéru.

 "Ty nádherný ptáku, jsi ty pramenem všeho světla?" šeptal Nemaré a nezpozoroval, jak mu slzy dojetí a zbožnosti stékají po tváři. V tom vytušil, že vnímá opět hlas, který již jednou k němu mluvil: Holubice jest symbol mého Ducha, jest symbolem čistoty. Přijmi světlo a sílu a ony tě povedou ke mně!"

 Opět klesl faraon na kolena, on, který byl zvyklý, že jiní před ním klekali, pozvedl ruce k nebi a děkoval Bohu, jehož vytušil. Pocítil sílu, která ho zaplavila, i radostnou důvěru, vykvétající v jeho srdci.

 Jak oba takto dlouho v zamyšlení zírali, nemohli říci. Zvolna uhasínala záře, ale nebylo to, jakoby jiskřící hvězdy svítily krásněji než předtím? A když nastalo svítání, mužové se rozloučili. Nutilo je to, aby každý sám přemýšlel nad zázrakem této noci.

 A Tarému jako by se od onoho dne vracelo druhé mládí. Jeho oči se radostně rozhlížely, jeho chůze byla přímá a pružná, jeho postava se vzpřímila. Kde zůstalo fádní lichocení, které Nemaréovi bylo tak protivné? Nový Taré mluvil krátce a odměřeně, mluvil jen to, co chtělo jeho srdce.

 Faraon však, který cítil v sobě růst sílu shůry, pociťoval ohromnou touhu po činnosti. Chtěl-li vymýtit chudobu a bídu v národě, musel se znovu starat o příležitost k práci. To nejdůležitější bylo již vybudováno a založeno. Tu si vzpomněl na myšlenku, se kterou si před několika měsíci dlouho hrál. Chtěl si vystavět pomník, který po jeho smrti měl vyprávět o zauzlených cestách jeho života.

 "Vidíš," pravil k Taréovi, kterému projevoval vždy větší důvěru. "Chci ukázat, jak můžeme jít cestou, která vypadá přímá jako šňůra a přece vede na scestí, a cestu, která je křivolaká a zdá se nám zapletená a přesto nás dovede k cíli."

 "Jak to chceš udělat, milý faraone?" tázal se Taré udiven. "V kameni nemůžeme přece něco takového provést!"

 "A přece to můžeme vystavět," smál se Nemaré a předložil plány, které již dávno navrhl. Zde byly cesty, o nichž mluvil, křížem krážem se protínaly a opět vypadaly zdánlivě rovné.

 "Sleduj prstem tyto zákruty," žádal Nemaré na svém důvěrníku, "a zkus, dosáhneš-li cíle!" Obveselen přistoupil Taré na výzvu, ale znovu a znovu nechal se svést, odchýlil se od správné cesty a narazil buď na zeď, jež mu znemožňovala pokračování, nebo cesta, již si zvolil, vracela se zpátky a vyústila opět do dřívější cesty. Smějící se faraon mu pomáhal, až konečně dosáhli cíle.

 "A co je tento cíl?" tázal se Taré.

 "Co je cílem celého života zde na zemi?" opáčil Nemaré. "Není to smrt? Nechám si vystavět uprostřed těchto zapletených cest náhrobek, pyramidu. Ten, kdo má klíč k této změti, ten může dojít tam, kde teprve skutečný život začíná. Rozumíš tomu, můj Taré? Ten, kdo dostane světlo a sílu shůry, ten může nalézt cestu z tohoto zmatku lidského života a ze všeho pokušení, pro toho neznamená smrt zničení, nýbrž vzestup do říše, kde bude ještě více světla a síly. Ó, jak se těším na tuto říši!"

 Faraon se toužebně zahleděl do dálky. Taré přerušil jeho zamyšlení: "Faraone, to není dobře, necháváš-li si již za svého života stavět náhrobek. Budeš pak příliš mnoho myslet na odluku a pro nás by bylo neštěstím, kdybys tak časně chtěl od nás již odejít!"

 "Taré, nebuď dětinský. Nezemřu ani o jeden den dříve, i když budu myslet na svoji smrt, než určil můj osud. Nikoliv, nemluv mi proti tomu. Mně se líbí tato myšlenka. Nechám si vybudovat pomník. To poskytne práci chudým na několik let, poněvadž tyto zdi nemají být jen holé a lysé, chci zde nechat vysázet křoviny. Stromy a keře mají tvořit rohy a zakrývat tak pohled na vedlejší cesty. I samotné zdi, které nebudou příliš vysoké, chci nechat vyzdobit malbou. Sám vidíš, že bude dostatek práce pro jiné a pro mne to bude kratochvílí."

*  *  *  *  *

 Již následujícího dne nechal faraon povolat stavitele, jimž svěřil plány. Potřásali sice hlavami, ale započali ihned s prací, jsouce zvědavi, jak se bude stavba vyjímat. Rozměry byly obrovské. Základy musely být položeny v suchu a práce zvolna postupovala. Pro horlivost faraonovu byla by práce postupovala příliš pomalu, kdyby jeho čilého ducha nezaměstnávalo něco jiného.

 Z dalekých končin přišli kupci. Byli to vzdělaní lidé vybraně odění. Barva jejich obličeje byla světlejší než Egypťanů. Jejich vlasy byly vlnité a postavy menší. Řeči, jíž mluvili, nikdo nerozuměl a oni také nechápali, co jim bylo říkáno. Byli však hbití a chytří. Lehce pochopili, co by Egypťané z jejich zboží mohli potřebovat a ještě lehčeji přišli na to, co by z egyptských výrobků mohli vzít s sebou do své vlasti.

 Po několika týdnech naučili se tak dalece řeči Egypťanů, že se mohli dorozumět. Faraonovi to způsobovalo potěšení, poněvadž by se byl rád dověděl také něco o jejich zemi. Ochotně dal cizincům vše, oč žádali. Vyžadoval však, aby vzali s sebou tři egyptské mladíky, kteří se příštím rokem měli opět navrátit. Chlapci se měli naučit cizí řeči, měli si osvojit jejich mravy a způsoby.

 To mohlo být jen prospěšné jeho národu, který byl po staletí odkázán sám na sebe, nebo na styk s nejbližšími sousedy stejného druhu. Nemaré vyvolil nejbystřejší mladíky, vypravil je a poslal do cizí země, jejímuž jménu nemohl nikdy správně rozumět. Znělo to jako "Kréta" a tak ji vždy jmenoval, kdykoliv o ní mluvil.

 Před odjezdem, který se dál po lodi, přikázal Nemaré mladíkům, aby všude, kamkoliv přijdou, pátrali po knížeti El-Arovi. Toužebně si žádal uslyšet něco o svém někdejším hostu, nebo možno-li spatřit jeho obličej.

 Rok rychle minul. Uplynul i druhý, dříve než se cizí loď navrátila z moře a zakotvila u břehu Nilu. Jinoši se ve zdraví navrátili. Mladí Egypťané pěli chválu o pohostinství Kréťanů - neboť daleká země se skutečně jmenovala Kréta, o úrodné kvetoucí zemi, v níž slunce tak žhavě nepálí, v níž uzrávají nádherné plody a kvete umění a krása.

 "Ba, že i bohové nejsou tam tak temní, jako Ré a Ámon. Bohoslužby jsou veselejší, radostnější bohové se zjevují mezi lidmi!"

 "Bohové?" tázal se zklamaně Nemaré. On myslel, že země, která se zdá být tak nádhernou, musí mu dát zvěst o jediném opravdovém Bohu.

 "Mají skutečně mnoho bohů? Nevládne nad nimi jeden jediný?"

 "Přece, můj faraone, jeden vládce, mocný Zeus, kadeřemi ověnčený."

 A nyní se vyptával Nemaré jinochů i vrátivších se kupců na Dia. Ale čím více o něm slyšel, tím méně se hodil na něho obraz Boha, který si faraon ve své duši postavil.

 "Neslyšeli jste nic o El-Arovi?" tázal se jinochů. Museli mu však dát zápornou odpověď. Faraon očekával, že Kréťané vyšlou do Egypta i své mladé lidi. Bylo by toho velmi mnoho, čemu se mohli naučit v zemi proniknuté moudrostí Réovou. Ale nikdo nepřijel, kdo by měl úmysl zde zůstat.

 Když se pobyt kupců chýlil ke konci, prosil jeden z mladých Egypťanů, aby se směl opět vrátit na Krétu. Chtěl se tam usadit. Jedna z dívek mu byla nakloněna. Nemohl se odhodlat, aby ji vytrhl z její krásné domoviny. Nemaré mu dal své svolení, avšak při této příležitosti se nyní vážně Kréťanů zeptal, proč nikdo z jejich lidí nepřišel na zkušenou do Egypta.

 "Z toho důvodu, ze kterého mladý Men-Ur svoji ženu nechtěl vzít sem. Ten, kdo je zvyklý kráse a radostné mysli, nejde dobrovolně do země, kde krása je zasmušilá a smích neznámý."

 

 To zasáhlo. Nemaré si vzpomněl, jak mu kdysi osvobozující smích El-Arův lahodil. Proč to nedovedou i oni? Překonal svoji hrdost a vyptával se dále:

 "Řekni mi cizinče, proč nazýváš naši krásu zasmušilou? Co tím míníš?"

 Kupec přemýšlel. "Nemohu slovy dobře vyjádřit to, co cítím, a ještě těžší mi připadá učinit tak ve vaší řeči. Ale chci se o to pokusit. Pohleď faraone, vaši bohové mi připadají jako otrokáři. Pohánějí k práci, dohlížejí, aby jejich příkazy byly plněny, trestají. Nic jiného jsem u vás neslyšel, jestliže jsem se ptal po vašich bozích. Naši bohové nám přinášejí světlo z jiného světa, hrají si a dovádějí s námi. Oni jsou nám vzory pro to, co naši umělci vytvářejí v mramoru nebo v tónech.

 Faraon jej přerušil: "Může hravý bůh pomoci vaší duši, aby věčně žila?"

 "To nevím," zněla bezstarostná odpověď. "Otázky takového druhu přenecháváme našim filozofům. My jsme šťastni, ale tvůj národ nikoliv."

 "Věřím, že jest dvojí způsob názoru na štěstí. Já nepovažuji svůj národ za nešťastný."

 "Ale neumí se smát!"

 "Ano, cizinče, neumíme se smát, nevíme, co to je."

 "Vy ubozí," vyklouzlo druhému proti vůli z úst. Zalekl se nad svými opovážlivými slovy. "Odpusť mi, faraone! Mně se to zdá být tak smutné, že neznáte veselost. Což vaše děti se také nesmějí? Neviděl jsi nikdy dětský smích?"

 Faraon potřásal zvolna hlavou: "Tuším, že ne, ale já neznám také žádné děti."

 "Tedy se musíš zeptat matek, které mají hodně dětí. Čistý smích poukazuje na to, že duše si ochraňuje něco ze svého dětství. Ten, kdo se dovede takto smát, ten je čistý, je také dobrý a šťastný."

 To bylo vše, co se faraon dověděl, ale prozatím mu to stačilo. Před ním se objevil El-Arův smích. Kdyby směl opět zaslechnout zvuk jeho smíchu! Kréťané se také smáli, ale byl to jiný smích. Zněl vesele, ale chyběly mu zvonky, které se chvěly ve smíchu El-Arově.

*  *  *  *  *

 Pomník zapletených cest blížil se ke svému dokončení. Bylo to neuvěřitelné, co zde vytvořily myšlenky Nemaréovy. Výška zdí sahala až po prsa vzrostlého muže. Mnohdy byly části cest kopulovitě překlenuty, ale většinou byly nahoře otevřené a později byly zastíněny vrcholky stromů. Na jednom místě snižovala se náhle pěšinka ke schodům vedoucím dolů a vedla dlouhou chodbou pod zemí. Na konci této chodby byla propast, která se náhle a prudce svažovala do značné hloubky. K tomuto účelu byla vhodně použita rokle, ve které se v době dešťů shromažďovala voda. Tato propast byla opět pod širým nebem, takže poutníci, kteří v chodbě zabloudili, rokli přinejmenším viděli a nemuseli se do ní zřítit.

 Na otázku Taréovu na význam tohoto nástinu faraon vysvětloval:

 "Taré, což jsi nikdy nepocítil, že naše cesty falešným myšlením a chtěním vedou jen dolů do hlubin, které jsou temné a odvrácené od Boha? Jdeme-li přesto dále, pak dojdeme k bodu, na němž se musíme bez záchrany zřítit, jestliže nás světlo nebes neosvítí. To jsem chtěl znázornit."

 "Lidé tomu nebudou rozumět," myslel si Taré, ale nevyslovil to.

Nyní byla dokončena i poslední veliká náhrobní pyramida, alespoň zhruba. Hrobky měly být vystavěny a ozdobeny teprve podle potřeby.

*  *  *  *  *

 "Kdo bude asi první, kdo tu bude odpočívat?" tázal se faraon, když se večer procházel s Taréem u Nilu, aby vychutnali chládek a nechali v sobě doznít všem pocitům, které v nich slavnosti posledních dnů vzbudily. Poprvé se odvážil promluvit k hodnostářům a k těm z národa, kteří směli být přítomni slavnosti zasvěcení, o Bohu, tak jak on jej vycítil. On věděl, že to byla opovážlivost, ale nutilo ho to, aby jim i jiným pověděl o Tom, který mu propůjčil sílu a radost.

 Bylo to pozoruhodné. Zatím co od paty pyramidy mluvil k tisícihlavému zástupu lidí, cítil kolem sebe proudění, jaké dosud nikdy nepoznal. Obklopovaly ho teplé proudy, které mu zjevily touhu nesčetných lidských srdcí a povzbuzovaly ho, aby dával stále víc a více z toho, co měl.

 A přicházely i studené proudy a zabodávaly se do jeho srdce jako špičaté ledové hroty. To byla nenávist a nepřátelství, které vzkypělo pod vlivem jeho slov. A chvějící se proudy bouřily kolem: úzkost nad jeho upřímností, úzkost před tím, jaký následek mohla mít jeho slova. Všechno cítil, ale nerušilo ho to. A nade všemi těmito proudy cítil přicházet proudění shůry, naplňovala ho síla a světlo bylo kolem něj a v něm.

 Otázka Nemaréova zůstala nezodpovězena. Napadlo ho to teprve nyní, když mohl opět soustředit své myšlenky. Taré byl tak mlčenlivý! "Příteli, o čem přemýšlíš?" tázal se láskyplně. "Nedala ti slavnost to, co jsi očekával?"

 "Nemaré, jak se můžeš takto tázat," odpověděl druhý tiše. "Prožil jsem tolik, že nenalézám slov, jež bych mohl říci. Ale již několik hodin vidím i něco jiného, těžkého, co se k tobě blíží. A to skličuje moje srdce. Mluvil jsi jinak, než je v Egyptě zvykem. To si kněží nenechají líbit. Oni cítí ohroženu svoji moc. Chraň se Nemaré, prosím tě! Mám o tebe strach!"

 Při posledních slovech zůstali přátelé stát na břehu řeky. Nemaré se díval daleko přes vodu do dálky. Bolelo ho, že Taré může v této hodině myslet na pozemské nebezpečí. Což nebyl on, Nemaré, chráněn světlem a silou, které k němu přicházejí shůry? On však také věděl, že to byla jen veliká láska Taréova, která probudila tyto starosti. Nikoliv, nechtěl ho plísnit. Musel přijímat lásku přítelovu tak, jak on ji dával, ale musel posílit Taréovu důvěru a víru v Boha.

 Obrátil se proto vlídně ke svému společníku. Tu se jeho oči strašlivě rozšířily, hrozný, zvířecky zmučený výkřik vydral se z jeho hrdla:

 "Taré, ustup!"

 Současně vyskočil kupředu a snažil se uchopit přítele, ale příšera, která zde dole číhala oběma nepozorována, byla rychlejší než on a strašlivá tlama se rozevřela. Bílé špičaté zuby se zakously do nohy Taré-ovy. Výkřik! A již zmizel netvor se svou kořistí v bahně Nilu.

 Nemaré, který nemohl zachytit svého společníka, padl na zem tak prudce, že pozbyl smyslů. Milostivá mdloba, která jej zbavila vědomí, takže neviděl, jak se voda a bahno zbarvily rudě a jak strašlivá tlama dravce se opět a opět vynořovala.

 Když přišel k sobě a rozhlížel se po příteli, zmocnila se jeho duše hrůza plnou silou. Strašlivá skutečnost! Příšerné prožití! S pláčem padl Nemaré na kolena, chtěl volat k Bohu, ale nemohl. Byl Bůh, který něco takového připustil? A že to zrovna mezi všemi lidmi musel být právě Taré, který mu byl takovým strašným způsobem odejmut! Jediný člověk, kterého nazýval přítelem!

 Teprve když se hledající sluhové blížili s pochodněmi, znepokojeni dlouhým omeškáním vládcovým, faraon se vzchopil. Nikdo jej nesměl vidět slabého. Odebral se do svých komnat, kde prožil noc v zápase o objasnění. Koho se měl tázat? Kdo mu měl pomoci v jeho vnitřní bídě! Připadalo mu to tak nemožné, aby Bůh byl takovým, jak jej on, Nemaré právě pocítil. Takový Bůh by ochránil Taréa. A právě dnes, kdy Nemaréovo srdce plné radosti o něm hlásalo, musely dolehnout pochyby na srdce faraonovo takovou mocí, jako by bylo i ono rváno ostrými zuby netvora.

 Sténající vládce ukryl svůj obličej do rukou. Chtěl vyrvat ze svého nitra vzpomínku na strašlivý a hrůzyplný obraz, který viděl na břehu Nilu. Ale nedařilo se mu to. Tělesně churav a duševně zmučen dovlékl se ke svému loži, odmítaje téměř příkře jakoukoliv pomoc. Nikdo se nesměl odvážit vstoupit do jeho komnaty. Chtěl být naprosto sám i zevně, tak jako jím byl  i vnitřně. Jak strašlivě skončil tento den radosti a povznesení! Znovu a znovu jím to otřásalo, jako by ležel v horečce. Co má nyní činit? Když to musí být, může postrádat přítele? Ano, to může. Může vzít na sebe i tělesné bolesti a nemoc. Ale těžce nabytou víru v Boha, který byl nade všemi bohy, té se nemůže a nechce vzdát! Ne, za nic na světě!

 Když jeho zmatené myšlenky dospěly tak daleko, dostavil se také klid a s klidem objasnění. Měl strašným prožitím ztratit vědomí o Bohu? Nenechá-li si vzít Boha a připne-li se k němu ze vší síly, pak mu bude i nadále pomáhat. Proč jen byl tak malomyslný?

 "Bože můj, pane, můj vládce, pomoz mi, nenech mne tu utonout!" Byl to výkřik, ve kterém se celá jeho duše vrhla Bohu k nohám. A Bůh se sklonil ke zmučené lidské duši. Světlo proudilo opět shůry, nebesky zářící světlo. S pozdviženýma rukama potácel se faraon ze svého lůžka, aniž by věděl, co činí, a šel ven do altánu.

 "Zda smím opět spatřit nebeský zjev?" tázala se jeho duše. Jako v odpověď kroužil před jeho zraky obdivuhodný bílý pták. Zdálo se, že se trochu přibližuje ve chvíli kdy síla mocí dosud nikdy nepocítěnou zaplavovala nitro zmučeného muže, slyšel opětně hlas:

 "Věř a důvěřuj. Já jsem!"

 "Ano, Pane, věřím!" šeptal Nemaré hluboce uchvácen. "A nyní znám také Tvoje jméno, Ty se nazýváš "JÁ JSEM", a takto Tě chci volat po celý svůj život!"

 A když se pták opět rozplynul a zmizel v jasu, odebral se Nemaré na své lože jako znovu posílený, vnitřně pevný muž. Ve snu směla jeho duše vidět smysl toho, co se stalo. Uviděl Réa při práci. Réa, který se naposled chtěl pokusit o znovuzískání duše Nemaréovy. On to byl, který přivedl netvora a zahalil Taréa starostmi, takže si nevšiml okolí. Jeho plán by se mu byl skoro podařil, ale vedle Nemaréa stála světlá postava, která nepřipustila, aby Ré přemohl duši faraonovu. A tato postava měla rysy El-Arovy!

 "El-Ar!" s těmito slovy se faraon po osvěžujícím snění probudil. Truchlil pro přítele, ale smutek nemohl uškodit jeho duši. Na místě, kde se přihodilo neštěstí, nechal zbudovat věrnému příteli pomník. Ale dokončení již neměl spatřit.

 Jak Taré tušil, byli kněží hluboce zasaženi Nemaréovými slovy a vším, co se za těmito slovy skrývalo. Ré je poháněl a štval. Snažil se rozdmýchat malé plamínky starostí až k požáru, úzkosti a z ní zrozené nenávisti. Jedovaté myšlenky oslnivě plápolaly a tvořily se. "Musíme zavčas jednat, faraon nesmí vícekrát takto mluvit!"

 Ti, kteří se přimlouvali za to, aby bylo s faraonem promluveno v míru a aby byl požádán, aby v budoucnosti o vlastních názorech pomlčel, jak to činil až dosud, nebyli vůbec připuštěni k poradě.

 Kruh se fanaticky tajemně spojil a stále zužoval, aby vymýšlel odpomoc, jejímž cílem bylo již od začátku zavraždění faraonovo. Po něm by nastoupil na trůn jeho bratr Sesostris, měkký, lehce ovlivnitelný, všem životním požitkům oddaný člověk. Za jeho vlády mohli by kněží strhnout vládu na sebe!

 Vražda byla schválena a byla také provedena. V temné noci se vyšplhala postava po altánu nahoru, vklouzla do komnat faraonových a pohroužila špičatou dýku do jeho prsou. Zločinec se domníval, že zasáhl srdce, ale poranil ho jen částečně. Rána nebyla okamžitě smrtelná.

 Nemaré, probuzen strašlivou bolestí, uviděl zahalenou postavu mizet ze svých komnat. Chtěl křičet, ale hlas mu selhal.

*  *  *  *  *

 Znovu se ho zmocnila strašlivá bolest, ale pouze na jediný okamžik. Pak pocítil nevyslovitelnou blaženost, vlévající se do jeho zmučeného těla, jako by ho jemná ruka zbavila všech bolestí. Otevřel oči, které bolestí zavřel. Před ním stál v záplavě světla El-Ar.

 "El-Are!" koktal faraon a jásot naplnil jeho duši. "El-Are, můj kníže, můj příteli! Konečně jsi přišel?"

 "Byl jsem u tebe vždy, Nemaré, vždy, kdykoliv jsi mne volal, vždy, když jsi hledal Boha. Ale nesměl jsem se ti ukázat. Byl jsem jako boží posel vyvolen k tomu, abych tě podporoval ve tvém hledání Boha a nechal tě uzrát v muže v boji s Réem a se sebou samým. Brzy budeš nyní zde, kde budeš smět zvědět více o Bohu, brzy smíš vstoupit do světlých výšin.

 Nemaré slyš:

 "Bůh požehnal tvému snažení. On poznal tvoje dobré, čisté chtění a přijal ho. Smíš-li dnes vejít do říše ducha, tedy to nebude navždy. Jsi vyvolen, abys sloužil Bohu v jeho Synu.

Kdykoliv Bůh pošle svého Syna na zem, smíš mu být nejvěrnějším z jeho služebníků!

Svými zkušenostmi, které jsi nabyl jako vládce své veliké říše, máš mu stát po boku, máš ho ochraňovat svou moudrostí a svou věrností, máš spravovat pozemskou spravedlnost, kterou jest On sám. Nemaré, budiž požehnán! Vejdi!"

 Světlo bylo stále nadpozemštější, divukrásné tóny plnily prostor. El-Ar uvolnil duši Nemaréovu z pozemského těla a nesl ji sebou vzhůru.

*  *  *  *  *

 

Nemaré je nynější "Bílý rytíř" ve službě Grálu. Za času Abd-ru-shinova byl ve splnění zaslíbení na zemi jako kněz Nam-Chan, kterému dal Abd-ru-shin pozemskou vládu nad říší Is-Ra. Za doby Ježíšovy působil jako římský místodržitel Marcus, jehož poutala s Ježíšem nejčistší věrnost.

 

 

* * * * * * * * *

Přidat komentář

Odeslat