Fridrich Barbarossa

Fridrich Barbarossa

 

Ještě dnes žije v srdcích německého národa postava jeho největšího císaře, Fridricha Barbarossy. Žije v písních a zkazkách, žije v touze, která v čase nouze po něm volá, jako po pomocníku.

A skutečně přišel ještě jednou, nikoliv však, aby Německu pomohl z jeho nejhlubší duchovní bídy, nýbrž aby uzavřel svůj životní kruh před soudnou stolicí Syna Člověka, toho jediného, který může Německo ještě zachránit před úplných zabřednutím. Dokončen je kruh čistého života a Barbarossa se vrátí zpět do říše, v níž bude moci dále působit pro světlo.

Zámecký dvůr v Norimberku se rozléhal veselými chlapeckými hlasy. Malí, šesti až desetiletí chlapci kouleli za veselého výskotu sníh na sněhuláka, který měl být tak veliký, aby se mohl dívat přes zeď. Zvláště malý vévodův syn Fridrich, kterému světlé kadeře spadaly hustě do krásně modelovaného obličeje, nenalézal dosti slov, aby jimi naznačil, jak strašně veliký má být sněhulák. Aby dílo podpořil, přiložil také sám zmužile ruku k dílu, ale ruce chlapců nedosahovaly tak vysoko.

„Musíme mít žebříky,“ zvolal jeden z chlapců. „Opřeme se s nimi o zeď a z nich pak budeme ve stavbě pokračovat.“ Již také několik chlapců táhlo dva žebříky, jejichž postavení a opření o zeď jim způsobovalo nové nesnáze. Dlouhé žebříky byly příliš těžké na dětské síly a s rachotem se zřítily na zem přímo na sněhuláka. Chlapci na okamžik zděšeni umlkli, ale za chvíli se mezi nimi rozpoutala čilá půtka. Jeden obviňoval druhého z nešikovnosti. A půtka se změnila nakonec ve veselé koulování a v hlučném volání haló a hurá, které se dvorem rozléhalo, zapomněli brzy na nešťastného sněhuláka.

Mezitím jeden z větších chlapců potají obaloval kameny sněhem a chtěl je pak použít ke koulování. Menší chlapci dosud nezpozorovali, proč to po jeho koulích tolik bolí a to ponoukalo onoho chlapce, dlouhého Gerolda, syna jednoho radního, teprve k potměšilejším kouskům. V tom kráčel právě po dvoře starý sluha, který se s radostí díval na jejich dětskou hru. Přitom si všiml Geroldovy úskočnosti.

„Mladý pane, neházejte onou koulí, je v ní kámen,“ volal na chlapce, který odpověděl:

„Starý, jsi-li tak chytrý, tedy ji zkus.“ A při těchto slovech letěla již koule z jeho rukou vzduchem a zasáhla sluhu do středu čela. Zbrocen krví, skácel se stařec k zemi a všech dětí se náhle zmocnilo zděšení.

Princ Fridrich, popuzen, přiskočil ku Geroldovi a dal mu pocítit své pěsti. Syn radního, který byl v podstatě zbabělec, uhnul jeho pěstem, aniž by se bránil a tak rychle, jak jen mohl, snažil se ukrýt se.

Hněv Fridrichův zmizel však tak rychle, jak se objevil a na jeho místo nastoupil milosrdný soucit. S láskou se sklonil nad starcem, ležícím na zemi dosud v bezvědomí a snažil se omýt jeho čelo sněhem. V tom k nim přistoupil vévodův zpovědník a tvrdě se na Fridricha obořil:

„Co je to za divokou hru naprosto nehodnou na příštího vévodu? Viděl jsem právě z okna, jak vy, princi Fridrichu, jste ztloukl mladého Gerolda, který vám nic neudělal.“

„Házel kamením. Podívejte se, jak poranil ubohého Jana.“

„Kvůli nějakému sluhovi se princ Staufen dá do rvačky?“ ptal se Wibald pohrdavě.

„Jan je člověk tak jako my,“ odpověděl Fridrich vzdorovitě. „Gerold si počínal úskočně a mohl kamením zasáhnout právě tak někoho z nás.“

Zatím přišlo několik sluhů a omdlelého starce odnesli. I Fridrich se obrátil k odchodu, poněvadž chuť ke hře byla ta tam, ale Wibald nebyl jen tak ochoten propustit svého žáka bez pokárání. S ostrým výsměchem mu vyčetl, jak se snížil, že kvůli sluhovi Janovi vlastnoručně potrestal syna radního.

Fridrich nemohl a ani nechtěl nahlédnout trestnost svého počínání. Vzdorně pohodil nazad svou hlavou a počal odmlouvat. Vychovatel, nanejvýš rozhněván, přemýšlel o trestu, který by nepoddajného žáka citelně zasáhl.

V tom zazněly zvuky rohů a branou vjížděl četný průvod s vévodou Fridrichem, otcem mladého prince v čele. S údivem se díval na rozčileného vychovatele a svého syna i na krev, která u nohou mladého Fridricha červeně barvila sníh. Přivolal k sobě svého syna a tento, chvěje se dosud rozčilením vyprávěl, co se přihodilo, nezmiňuje se při vypravování o výčitkách svého učitele.

„Dobře jsi učinil, můj synu,“ odvětil otec a pochválil syna pohledem, v němž se zračila radost a hrdost, přelétl svým zrakem chlapeckou postavu, štíhlou jako proutek.

„Ničema zůstane vždy ničemou, i když má na sobě ten nejdražší šat. A sluha je člověkem jako ty a já a náš věrný Jan je zvláště vzácný člověk. Kéž by Bůh dal, abychom měli více takových lidí. Kde však vězí ten Gerold? Měl bych chuť dát mu sám něco na pamětnou.“

Gerold však, jakmile se vévoda objevil na dvoře, rychle zmizel. Wibal se kousal do rtů, ale neodvažoval se protestovat proti vévodově rozhodnutí. Hryzlo ho též i to, že jako žák tak velkomyslně o jeho zásahu pomlčel. To bylo jednání, které se tak rychle nezapomene.

 

Na jednom zelením obrostlém valu císařského hradu Špýru cvičila se skupina mladých chlapců v lukostřelbě. Tito stříleli do terče na velikou vzdálenost a tak závodili mezi sebou. Panoši s radostí přinášeli šípy zpět, těšíce se na dobu, až budou starší a až se budou moci zúčastnit těchto rytířských her.

Mezi mladistvými postavami vynikaly zvláště dvě. Štíhlý, šlachovitý mladík asi šestnáct let a druhý, o několik let starší, který převyšoval své druhy o celou hlavu. Zlatěrudé kadeře mu spadaly až na ramena. Temněmodré jeho oči se dívaly téměř nepohnutě na cíl a pak, záříce opět radostí ze života, vesele se smály. Jeho úzké, ušlechtile formované ruce, na nichž nebylo nic ženského, držely pevně luk. Bylo vidět, že se ho dovedou správně chopit. Každý musel mít tohoto mladého švábského vévodu rád, neboť v krásné tělesné schránce se skrývala i ušlechtilá, poctivá duše. Mužné ctnosti se spojovaly s dětskou radostností.

I jeho společník již nosil vévodský klobouk. Vévoda Jindřich saský teprve v minulém roce nastoupil vládu po svém otci, Jindřichu Hrdém. Zdálo se, že po otci zdědil i jeho hrdost, neboť jeho povaha byla panovačná. V opáleném obličeji neklidně žhnuly temné oči, zastíněné dlouhými brvami. Hladké, temně černé vlasy vroubily vysoké čelo, spadajíce mu chvílemi do očí. Pak je netrpělivá, kostnatá ruka vévodova zpola nevědomky shrnula zpět.

Vzdor velké odlišnosti a věkového rozdílu asi pěti let, pojilo oba jinochy pevné přátelství, které odolalo již mnohým bouřím. Mnoho let zuřil boj mezi Jindřichovým otcem, starým Welfenem a císařem Konrádem Staufenem. Skončil teprve smrtí Jindřicha Hrdého. Ale na jak dlouho? V žilách mladého Jindřicha žhnula krev jeho otce a ztráta vévodství bavorského dosud nepřebolela. Jeho bouřlivá duše nemyslela na nic jiného, než na znovudobytí dědičné země.

Fridrich byl Staufenovec, jako jeho strýc, císař. Chápal, že Konrád si nemohl nechat líbit Jindřichovo zpěčování, ale mnohem lépe rozuměl tomu, co se odehrává v duši přítelově. Byl přesvědčen, že při neúplatné spravedlnosti strýcově se později najde cesta, se kterou by oba mohli být spokojeni. Především tak jako vždy se jednalo o ztlumení příliš prudce vzplanuvšího hněvu přítelova. I dnes musel víc než jednou hrát úlohu prostředníka, když nedůvěřivý Jindřich každé nerozvážné slovo chtěl vážit zlatými vážkami.

Řada ve střelbě byla nyní na Jindřichovi, který spěšně vykročil, aby napjal luk. Ale kde jen je luk? Po poslední ráně jej někam nepozorně položil a nyní jej nemohl nalézt. Všichni se tlačili kolem něho, chtějíce mu pomoci v hledání, což však jen zvyšovalo jeho hněv.

„Jistě mi jej někdo z vás vzal, abych nebyl vítězem,“ volal hněvivě. „Běda však, najdu-li toho, kdo mi tak udělal.“

„Nesmíš si myslet o ostatních vždy jen to nejhorší,“ uklidňoval jej Fridrich. „Vzpomeň si přece, kam jsi luk dal.“

Jindřich založil ruce a opřel se o strom. „Právě to neučiním. Na vás je, abyste mi luk přinesli. Myslíte si, přesto, že jsem Welfen, že mne můžete beztrestně podezírat? Kdyby to šlo po právu a spravedlnosti, pak by byl můj otec císařem na místě Konráda. A já bych byl tedy dnes německým císařem. A rád bych viděl, jak byste kolem mne skákali, abyste se mi zalíbili. Ale co není dnes, může být zítra. Jednou se mi musí dostal práva a pak běda vám. Jindřich nezapomíná.“

Jeho soudruzi se na něho dívali s podivením. Fridrich mu položil ruku na rameno a pravil:

„Jindro, nech minulost odpočívat. Staň se nejprve mužem a pak vyhrožuj. A nyní ukončeme naší hru. Zde máš můj luk a pokus se, abys získal vítězství.“

Moci si střelit Fridrichovým lukem, to bylo dávné přání jinochovo. A nyní, když mu jej Fridrich nabízel, nemohl odolat. Prudce jej napjal, prudce vystřelil - ale chybil.

„Zachovej klid,“ napomínal jej Fridrich, ale jeho slova přišla pozdě. I druhý šíp nezasáhl terč a poslednímu se nedařilo lépe. Tu se náruživého jinocha zmocnil bezmezný hněv. Vyrážeje ze sebe divoké skřeky, přelomil drahocenný luk přes kolena na dva kusy a hodil jej na zem. Žalostný výkřik vydral se z hrdla Fridrichova malého panoše, který chtěl luk převzít a tímto výkřikem se Jindřich vzpamatoval. Zděšen vzhlédl a viděl kolem sebe samé zděšené obličeje. Fridrich se odvrátil. Ztráta jeho luku se jej bolestně dotkla. Bylo po hře. Poděšení chlapci a jinoši opustili val, který se ještě před chvílí rozléhal jejich veselým smíchem. Panoši, jakmile sesbírali šípy a uklidili luky, rychle se vzdálili.

Oba přátelé osaměli. Tu se Fridrich otočil a pravil:

„Podívej se, Jindřichu, co tvůj hněv opět natropil.“ Tak začal klidně a mírně. „Hra se předčasně a nerozhodně skončila a hoši jsou všichni poděšeni.“

„Já vím, já vím,“ zvolal prudce Jindřich. „Tvůj krásný luk, který ti tvůj otec přinesl od Saracénů, jest zničen. Och, rozbil bych nyní sám sebe. Ó, kéž bych konečně již jednou dovedl ovládat svoji nezkrotnou krev.“

„O luku nemluvme,“ pravil Fridrich, „ale Jindřichu, nahlížíš nyní, jak je to správné, že nejsi císařem? Co by bylo z národa, jehož vladař by se neuměl ovládat a opanovat? Jindřichu, kvůli svým Sasům se nauč ovládat sebe.“

Právě takovou, jakou byla před chvílí Jindřichova zlost, takovou byla nyní i jeho lítost. Ještě dlouho domlouval Fridrich vzlykajícímu, než se mu podařilo jej uklidnit.

Konečně se Jindřich vzpamatoval a podávaje svému příteli pravici, pravil:

„Fridrichu, zůstaň mým přítelem a pak se mi snad podaří, abych byl pánem sám nad sebou. Bez tvého přátelství bych nedokázal ničeho.

 

V německých zemích to neklidně kvasilo. Dobrodružství, planoucí nadšení a touha nezůstat zpět za ostatními, udržovala mysl lidu v činnosti. Od té doby, kdy císař Konrád na církevním sněmu přislíbil ve Špýru svou účast na křižáckém tažení, kdy Bernard, francký opat z papežova příkazu vybízel k této výpravě na osvobození zaslíbené země.

To, že se císař rozhodl sám táhnout s výpravou, přispívalo nemálo k tomu, že se lidu zmocnilo všeobecné vzrušení, neboť otázka, kdo má na jeho místě vládnout, zaměstnávala všechny a dávala podnět k nejrůznějším úvahám.

Žádný z knížat by to druhému nepřál. Kvůli cti, stát se císařovým zástupcem, by tak mnohý rád zůstal doma, ačkoliv již kříž zdobil jeho prsa. Vždyť nebylo možno předvídat, jak císařův zástupce dalece použije své moci, aby získal výhody pro sebe a svůj dům. Bylo nutno být na stráži. Mezi německými knížaty vznikal nesvár a žárlivost jako nebezpečné býlí.

Čím déle trvaly přípravy na křižácké tažení, tím neklidněji bylo v říši. Nikdo to necítil lépe než císař Konrád sám. Jeho myšlenky se pohybovaly stále v jednom a tom samém kruhu: Kéž by onu přísahu nesložil. Ale Bůh sám ji od něho požadoval ústy Bernardovými. A co se slíbí Bohu, to musí být dodrženo, nechť to pak stojí cokoliv. A Bůh bude umět zemi ochránit lépe než on, císař.

Jen jedno zbývalo ještě učinit. Uspíšit přípravy, jak to jen bude možné. Rychle rozhodnut, ustanovil pevný den odjezdu. On sám byl připraven a bylo mu i jasné, koho si má zvolit za svého nástupce. Musí to být někdo z jeho vlastního rodu a ten, kdo přichází nejvíce v úvahu, byl jeho synovec, švábský Fridrich, kterého měl rád jako vlastního syna.

Nevolán, vstoupil do císařovy komnaty ten, kým se myšlenky vladařovy obíraly.

„Má můj císařský strýc času pro mne?“ tázal se svým slunným úsměvem, jemuž nikdo nemohl odolat.

„Co tě ke mně přivádí?“ tázal se Konrád.

„Prosba, veliká prosba.“

Císař se udiven zahleděl na příchozího. Dříve však, než se mohl otázat, co je to za prosbu, vycházelo již z Fridrichových úst žadonění:

„Dovol, abych mohl jít s tebou do zaslíbené země, dovol, abych tam mohl bojovat a zápasit o spravedlivou věc naší svaté víry.“

„A tvoje Švábsko?“ tázal se císař. „Vláda dosud spočívá v rukou mužů, kteří ji vykonávali již za života mého otce. Má země nepostrádá pána. A i kdyby - vždyť - také i císař opouští zemi pro velikou věc.

„Odcházím, poněvadž mne váže přísaha,“ téměř nerad pravil císař. „Fridrichu, ty jsi však volný. Co tě nutká k takovému činu? Je to opravdu pouze svaté přesvědčení, že je tě zapotřebí v boji za křesťanství?“

Jinochova duše na okamžik bojovala. Tak jako vždy zvítězila láska k pravdě, když pravil: „Táže-li se mne můj císařský strýc takto, pak nemohu odpovědět nic jiného, než že: Věřím, že myšlenka na utlačené křesťany přichází teprve na druhém místě. Je příliš svůdné, vidět před sebou boj a vítězství, dobrodružství a slávu. Mocná touha mne pohání jet do vzdálených zemí, naučit se novému a vyzkoušet své síly.“

Každým slovem, které pronesl, stával se Fridrich jistějším. Nyní stál před císařem s ruměnnými tvářemi a jiskrnými zraky, pravý to obraz hrdiny.

Konrád se zájmem pozoroval svého synovce. Pravil:

„Fridrichu, měl jsem s tebou jiný plán. Měl ses stát po dobu mé nepřítomnosti mým místodržícím, neboť ve tvých rukou jsem viděl říši zabezpečenu proti nepokoji zevnitř i zvenčí. Mluv, nevábí tě moje důvěra?“

Fridrich nanejvýš ohromen podíval se na svého strýce. „Zvábit? Ne, mohla by mne nanejvýš odstrašit. K takovému úřadu jsem dosud příliš mlád a nezkušený. Jak bych mohl vyžadovat poslušnost na knížatech, z nichž jsem jedním z nejmladších?“

„To je již má starost. Vyzbrojím tě veškerou plnou mocí a tvé slovo by platilo tolik jako mé. Není daleko lepší zachovat národu mír, než se potýkat venku s pohany?“

„Ne, císařský pane, cítím se příliš mlád pro takovou čest. Nech mne, abych mohl jet s tebou, dovol, aby se má nepokojná krev vybouřila a pak budu zocelen a budu schopnějším stát se Švábům spravedlivým pánem. Po něčem vyšším netoužím.“

„Fridrichu, i když tě poprosím? Těžce na mne doléhá, že musím opustit říši na neurčitou dobu. Může se mi na cestě také něco přihodit. Musím na všechno pamatovat předem. Budeš-li ty mým místodržitelem, můžeš se stát po mé smrti i mým nástupcem.“

„A císařský princ, váš syn Jindřich? Připadalo by mi to jako bezpráví, kdybych ho měl připravit o vyhlídku na císařský trůn.“

„Fridrichu, mám  ještě jeden a pádnější důvod, že si přeji mít tebe místodržitelem. Nepokojné myšlenky plní nitro tvého přítele Jindřicha Welfena. Jen ty máš na něho vliv, jen ty můžeš zamezit, aby se v mé nepřítomnosti nepokusil znovu dobýt Bavor.“

„Vezmi ho tedy s sebou na cesty a pak nebude moci v říši vznítit nic neblahého.“

„Pokus se o to sám, půjde-li s tebou,“ řekl císař laskavě. „Nyní jdi a přemýšlej, o čem jsme hovořili. Zítra ráno v tento čas chci mít tvé rozhodnutí.“

Nepropustil sice synovce v nemilosti, ale jakési odcizení vtíralo se mezi oba při rozchodu, mezi oba, kteří si byli až dosud tak blízcí.

Konrád byl pohroužen v hlubokých myšlenkách, že i Fridrich jej upomíná na jeho syna. Tento jemný chlapec, dosud ani ne desetiletý, nezdál se být vůbec stvořen k tomu, aby mohl nosit jednou korunu.

Ve svém přemýšlení byl císař vyrušen svým zpovědníkem, který tiše vkročil do komnaty. Opat Wibald, který dříve ve stejné hodnosti sloužil císařovu bratru, vévodovi Fridrichu Švábskému, žil po řadu let na císařském dvoře. Zevně se změnil jen málo, ale zdálo se, že je více vzdálen světu a že je pokornější.

Konrád si nedovedl představit, že tento nezištný, skromný muž byl kdysi prchlivý, náladový, ba i panovačný, jak mu mladý Fridrich často vyprávěl.

„O čem přemýšlí můj císařský pán? Proč má své čelo zahaleno do mraku nevole?“ Bylo potřebí jen této otázky a císařovu srdci se uvolnilo. Všechny mučící jej myšlenky a otázky rozprostřel před opatem, který ho ani slovem nepřerušoval. Teprve když císař skončil, Wibald pravil: „Rozumím-li dobře, je to tedy otázka týkající se zástupce, jež císaře tak silně zaměstnávala?“ Přikývnutí císařovo bylo mu odpovědí.

Opat nyní začal:

„Znovu jest důkazem, že člověk bez Božího osvícení není schopen najít to, co jest přece tak jasně a zřetelně označeno. Kdo jest nástupcem vašeho majestátu? Syn. Kdo jest tedy jediným, v úvahu přicházejícím zástupcem císařovým? Císařský korunní princ Jindřich.“

Jeho slova zněla sice přesvědčivě, ale Konrád potřásl svou hlavou. „Jindřich je dítě svévolné, rozmazlené a chorobné, kterému nemohu nikdy svěřit otěže vlády.“

„Kdo říká,“ pravil opat, „že má Jindřich panovat? Nikoliv, on musí být místodržícím, ale vládnout místo něho musí někdo jiný.“

„Pak jsme opět u téže otázky. Hledám-li místodržitele nebo poručníka pro něj, zdá se mi to jedno a totéž.“

„Císařská milost dovolí, jsem-li jiného mínění,“ odpověděl Wibald poníženě. „Místodržitel musí být z knížecí krve a může se proto hledat jen mezi německými knížaty, z nichž, jak vaše milost sama ví, jeden druhému nepřeje tohoto vyznamenání. Úřad poručníka císařského prince spočívá však samozřejmě nejbezpečněji v rukou církevního knížete, jak tomu bývalo již dříve častěji. Tím se také odstraní závist a neklid mezi světskými knížaty. Nikdo pak nemůže říci, že byl jiný vyznamenán a všesvatá církev, která nechce ničeho sama pro sebe, bude věrně spravovat svěřený jí úřad do té doby, než se vladař vrátí.“

„A koho myslíte, že bych mohl požádat o tuto službu?“ pronesl císař Konrád zamyšlen, přemítaje. Tato myšlenka již zapustila v jeho duši kořeny.

„Musel by to být německý církevní kníže,“ zněla Wibaldova odpověď. „A kdo by se k tomu lépe hodil, než arcibiskup Jindřich z Mohuče?“

„Máte pravdu, on je nejmocnější a nejchytřejší z našich církevních knížat, ale má však dost co dělat se svými vlastními záležitostmi, než aby se mohl starat o tisícero maličkostí, o kterých musí zástupce císaře denně rozhodovat.“

I na tuto námitku měl Wibald ihned odpověď. „K vládě patří muž, který je císařskému veličenstvu blízký a který je zasvěcen do jeho myšlenek a plánů. Poctí-li vaše veličenstvo arcibiskupa Jindřicha úřadem poručníka, jsem ochoten vésti vládní záležitosti zde jeho jménem.   Bude mi sice zatěžko opustit své milované ústraní, ale když vidím, jak náš císařský pán překonává všechny obtíže, jen aby mohl splnit slib, zúčastnit se křižáckého tažení, měl bych já zůstat opodál? Nyní mohu uplatnit svoji oddanost a věrnost.“

Jako balzám dopadala tato slova do zmučené duše Konrádovy. Zde bylo východisko, které bylo nutno uznat za dobré. Bez dlouhého rozmýšlení pověřil císař opata Wibalda, aby se hned ráno příštího dne vydal na cestu do Mohuče a tak získal Jindřicha pro tento plán.

Po bezesné noci přistoupil Fridrich následujícího dne před svého strýce. Po dlouhém zápase došel k rozhodnutí splnit císařovo přání. Zarazil se však, když mu Konrád vlídně oznámil, že bylo nalezeno jiné řešení a že se křižáckého tažení může zúčastnit. Fridrichovi se příčilo ptát se na způsob tohoto řešení, když se císař sám o něm nezmiňoval, ale nedovedl se již tak radovat ze splnění svého přání.

Již následující dny přinesly vysvětlení. Wibald se vrátil z Mohuče a přinesl souhlas arcibiskupa Jindřicha. Arcibiskup si kladl však jednu podmínku:

Korunní princ Jindřich má být před odjezdem císařovým korunován na německého císaře, poněvadž by mohly nastat okolnosti, které by toto opatření vyžadovaly. Při povolné povaze princově není obav, že by snad po návratu císařského otce předčasně uplatňoval svá práva.

„On ne, ale církev. Ujče, jak může být tak chytrý muž jako ty tak slepý?“ vykřikl Fridrich zoufale, slyšíc tuto novinku. Tato slova volal však v tichu své komůrky. Nikdy by mu nepřišlo na mysl, aby se snad chtěl vnutit o tolik staršímu, vysoce váženému strýci, jako jeho rádce.

I v Konrádovi se vynořovaly rozpaky, ale násilím je potlačoval. Příliš dlouho trval již stav klidu, nyní se muselo jednat. Po několika týdnech se v Cáchách konala nádherná korunovace. Arcibiskup Jindřich opatřil k této korunovaci papežův souhlas. On a opat Wibald byli po korunovaci slavnostně prohlášeni poručníky mladého císaře. Nyní se mohl císař Konrád vydat na křižáckou výpravu. V zemi bylo vše v nejlepších rukou.

 

Ještě neuplynul ani rok, kdy křižácká vojska vytáhla do pole a již to v německé zemi špatně dopadalo. Prvním činem musel mladý císař - nástupce - napsat papeži Eugenovi pokorný dopis, který mu opat Wibald nadiktoval. Chlapec byl zastrašen a zvyklý poslouchat svého vychovatele, který, když byl císař vzdálen, uměl si počínat s krutou přísností.

Tak byl odeslán „vlastnoručně psaný“ dopis německého císaře, ve kterém tento prosil papeže o podporu v těžkých vládních záležitostech. Odpovědí na něj byl papežův příjezd do Německa. Arcibiskup Alberto z Trieru přijal jej i jeho četné komoňstvo pohostinsky u sebe a jedna slavnost stíhala druhou. Duchovní i světská knížata i hodnostáři byli papežem voláni na jeho dvůr, jako by on byl vládcem Německa. Německá církevní knížata po straně sice reptala, když poprvé spatřila nádheru papežského dvora a musela přihlížet, jak je římským dvořanům dávána přednost před nimi. Byli však bezmocní. A ke všemu přijel ještě i všemocný opat Bernard z Clairvaux, aby pomohl papeži rozhodovat v různých klášterních záležitostech.

Tu se arcibiskup z Mohuče rozpomněl na svůj úřad poručníka císařského místodržitele a objasnil papeži, že Němci nejsou zvyklí poníženému nevolnictví. Nechce-li naráz pozbýt všeho vlivu, nesmí uzdu příliš přitahovat.

Papež Eugen, který tak jako tak předtím svolal církevní sněm do Francie, opustil na to Trier v nejvyšší nemilosti, ne však bez světských a církevních hodnostářů, uloživ jim za povinnosti, aby se dostavili na tento sněm.

Opat Wibald a jeho schovanec se již vypravili na cestu do Troyes, kde se měl konat koncil, když přišlo od arcibiskupa poselství, kterým svému svěřenci zakazoval účast na církevním sněmu. „Není důstojno německého císaře, aby na rozkaz jiného opouštěl svoji zem, i když tento jiný je sám papež.“ Psal:

„Dovedeme Německu vládnout i bez cizí pomoci. Císař Konrád by se nám zle poděkoval, kdyby při svém návratu našel říši v otroctví Říma.“ A Jindřich, který se před cestou do Francie nemálo strachoval, byl tímto rozkazem velmi potěšen a Wibald, nechtěje vzbudit pozornost, nemohl proti tomu ničeho podniknout. Jel proto sám, avšak arcibiskupův dopis vzal s sebou, pečlivě jej schovávaje.

Mnoho německých knížat se zdráhalo jet na sněm. Mezi nimi byl i arcibiskup Jindřich. Poslal zdvořilé psaní, omlouvaje se svým úřadem říšského správce. Eugen, který se na něho ještě hněval pro jeho přímá slova, neuzavíral se přesto tomuto důvodu, když tu mu opět Wibald přinesl psaní, které psal Jindřich svému svěřenci, jež bylo sice psáno německy, ale Wibaldem tak zručně přeloženo, že Eugenova zášť vzplála jasným hněvem.

Jako jeden ze svých činů na církevním sněmu sesadil arcibiskupa Jindřicha a jmenoval jeho nástupcem jakéhosi Lotrinčana. Zamýšlel udělit arcibiskupství vlastně Wibaldovi, ale tento ho prosil, aby od toho upustil, že prý mladý král nemůže najednou ztratit oba rádce. Jak by mu bylo nepříjemné, kdyby se jeho jmenováním stala jeho účast na Jindřichově sesazení zřejmou,  o tom pomlčel. Jeho doba teprve přijde.

Když se Wibald vrátil do říše, čekalo zde na něho nové překvapení. Ujec Jindřicha Saského, „starý Welf“, jak se mu říkalo, vyvolal potyčku, aby znovu získal zpět Welfenů vévodství Bavorské. Co nemohl dosáhnout zbraní, snažil se docílit spiknutím a odbojem. Ale jeho veškeré plány vyzněly naplano, protože jeho synovec se jej zdráhal podporovat.

Jindřich se sice již před několika měsíci vrátil z křižácké výpravy, kterou podnikal jen nerad, nedostal se dále než na Sicilii, kde několik týdnů prosnil nad její krásou. Ale než se s Fridrichem rozešel, slíbil mu přísahou i rukou dáním, že za císařovy nepřítomnosti nepodnikne ničeho proti císaři i říši a tento slib mu by také posvátným.

Nehodlal však trávit čas v nečinnosti. Tak shromáždil silné vojsko a táhl na pomoc svému sousedu Albrechtu z Brandenburka, který se nemohl ubránit severským sousedům na Havole a Labi. Společně podnikali udatné činy a dobyli veliké úseky země, které si mezi sebe poctivě rozdělili, netážíce se, zda bude císař srozuměn s tímto jejich rozšířením území.

Albrecht, který měl v erbu medvěda a který dovedl také pádně udeřit, byl již dlouhý čas nazýván „Medvědem“ a jaký div, že jeho společníka, jehož erb zdobil lev, zvali „Lvem“. On sám měl radost z tohoto příjmení a rád ho v jeho ušlechtilém smyslu přijal.

 

S námahou vlekla se vojska křižáků nekonečnými boji vstříc zaslíbené zemi. Oba vůdcové, Konrád i Ludvík se častokrát starostlivě tázali, zda se nedopouštějí bezpráví, vystavujíce vyčerpané oddíly nadále všem útrapám a námaze. Mají však obrátit, aniž by alespoň z dálky spatřili vytoužený cíl? Tak tedy táhli dále a každý nový den rozmnožoval řady umírajících.

V jedné snesitelné, tiché krajině byly rozbity stany, aby mohl být unaveným vojskům dopřán několikadenní odpočinek. Císař Konrád, na nejvyšší míru vyčerpán, seděl na svém loži a přemýšlel. Podnikl tuto výpravu na Boží příkaz, z čistého srdce a nesledoval při ní ani pro sebe ani pro svá vojska nějakou kořist.

Proč se mi nic nedaří? Přemýšlel. Jak byl nyní šťasten, že má u sebe svého synovce Fridricha, který se mu stal nepostradatelný. Jeho svěží, veselá mysl nedala se ničím zastrašit. Jeho slunná bytost, činící jej všude oblíbeným, byly právě tak drahocenným osvěžením, jako jeho dobré rady, které ovšem pronášel jen na požádání.

Dnes byl Konrád zvláště sklíčen. Papežští jezdci, kteří přijeli s tajným rozkazem za jedním, spolu se zúčastnivším výpravy kardinálem, přinesli zprávu, že papež Eugen zbavil arcibiskupa Jindřicha v Mohuči jeho úřadu. Ba proslýchalo se, že byl dokonce i vypovězen ze země. Ale papež přece nemohl vypovědět z německé země německého knížete,  i když je to církevní kníže!

Nehledě k tomu, bylo to dosti zlé, když správce říše byl tak pokořen. Konrád se potřeboval vymluvit a tak své duši ulehčit. A tak si dal zavolat svého synovce. Konečně vstoupil Fridrich do stanu. Ačkoliv byl unaven a zaprášen, přece měl pro svého strýce obvyklý u něho povzbuzující úsměv. Ale i on se zalekl, jakmile vyslechl zprávu o událostech v Německu. Sám se sice již také před několika dny dozvěděl, že jeho přítel Jindřich Saský je opět doma, že se starý Welf horlivě přičiňuje, aby rozdmýchal oheň povstání.

Nemohl tedy jinak, než svého strýce poprosit, když pravil:

„Vraťme se, říše potřebuje pevnou ruku a naše výprava je tak jako tak provázena nešťastnými hvězdami.“

„Nesmím zrušit přísahu,“ povzdychl si císař. „Musím ještě setrvat, poněvadž kdybych upustil od výpravy, pak by mne všichni ostatní následovali. Tím jsem si jist. Chtěl bych však poslat tebe, abys na místě arcibiskupa byl mladému císaři poručníkem a regentem ty sám. Fridrichu, snažně tě prosím, vrať se! Vzdej se dobrodružství kvůli národu a vezmi otěže vlády do svých rukou. Teprve tehdy, budu-li si jist, že ve Špýru jsi ty, budu zde moci klidně bojovat.“

„Staniž se, jak si přeješ, strýčku. Mohu-li ulehčit tvým starostem, nechť mne nežádáš marně. V těchto osmnácti měsících, strávených ve tvé blízkosti, jsem uzrál a mohl jsem dostatečně nahlédnou do tvého myšlení. Znám nyní cíle a plány tvé vlády.“

A vážný obličej jinochův se rozzářil opět veselým, radostným úsměvem. „Myslím, že na své cestě zpět do otčiny nebudu mít nouzi o dobrodružství.“

„Fridrichu, děkuji ti. Ještě dnes ti vystavím plnou moc. Postarej se zatím sám již o slušný doprovod ...“ Fridrich císaře přerušil.

„Ne, strýci, obracím-li své kroky zpět, musím tak učinit sám. Co by si vojska pomyslela, kdybych tak náhle obrátil a jel s velkým doprovodem domů? To by bylo asi tak, jako kdybys odjel ty sám. Ne, můj věrný Hartman ze Sedmidubí mi postačí. Vezme-li s sebou svého France a já svého Karla, pak nás bude mužů dost, abychom se mohli prosekat, bude-li toho někde zapotřebí. A pak, čtyři jezdci jsou méně nápadní než oddíl vojska, zvláště, musí-li se pohybovat po veřejných silnicích.“

Císaři Konrádovi nebylo milé, že má nechat odejít svého synovce bez ochrany. Ale konečně mu musel dat za pravdu. V jeho duši zápasila starost o synovce a pomyšlení, že zakrátko ztratí tohoto veselého jinocha možná snad provždy, s velkým ulehčením, které mu dávalo vědomí, že Fridrich uvede říši opět do pořádku.

Již příštího dne odjel mladý Švábský vévoda odtud tajně a nenápadně a zatím co vojska křižáků byla v následujících měsících téměř zničena, aniž by dosáhla nějakého úspěchu, dostal se v bezpečí do Trieru. Doufal, že tam, nebo ve Špýru najde mladého císaře a nyní musel vzít na vědomí, že „císař“, svými rádci opuštěný, vrátil se do hradu Norimberka s několika svými věrnými strážci. Arcibiskup Jindřich byl skutečně ze země vypovězen a nikdo nevěděl, kde se zdržuje.

Wibald prodléval ve „Stablo“ a zuřil, aniž měl k tomu nejmenšího důvodu, neboť jeho ustavičný svár s arcibiskupem Jindřichem se přece rozhodl v jeho prospěch. Nyní se mohl, nikým neomezován, uchopit otěží vlády, které vzal do svých rukou. To však bylo právě to, co si nepřál. Doba se mu zdála příliš nepokojnou.

Švagr císaře Konráda, markrabě Gebhart ze Salcbachu, chtěl využít příznivou příležitost, aby mladému, bezbrannému císaři vyrval značné dědictví po jeho zemřelé matce. Wibaldovi však bylo známo, že Gebhart je papežův oblíbenec a že kdyby se mu postavil na odpor, vznikly by mu tím u papeže nepříjemnosti.

Proto se chytře stáhl do ústraní a ponechal císařského chlapce jeho osudu. V tomto okamžiku se zcela nečekaně objevil vévoda Fridrich. Odebral se okamžitě do Norimberka a tam našel mladého Jindřicha a jeho o sedm let mladšího bratříčka téměř opuštěné. S pláčem mu vypověděl Jindřich svůj osud a všechnu bídu, kterou musel až dosud snášet. A tak jako dříve, jakmile Fridrich spatřil bezpráví, přemohl jej hněv.

S malým oddílem šlechticů a čeledě táhl před Gebhartův hrad a po krátkém obléhání nevěrného strýce zajal. V tom se objevil Wibald. Ihned uplatňoval svá práva jako regent, žádaje propuštění Gebharta na svobodu a vyhrožoval Fridrichovi hněvem papežovým a vzpourou ostatních knížat v říši.

Fridrich se však nedal zastrašit. Pohrůžky Wibaldovy na něho neúčinkovaly, naopak bylo mu jen milé, že jeho někdejší učitel ukázal opět jednou svůj pravý obličej. Když se Wibald pokoušel za zády Fridrichovými Gebharta osvobodit, vykázal ho krátkou cestou z hradu a města Norimberka. Wibald na to odpověděl svoláním knížat do Trieru.

Až dosud skoro ani jeden z nich nevěděl o Fridrichově návratu. Události plynuly příliš rychle jedna za druhou. Když volání Wibaldovo „Ve jménu císaře“ dostihlo knížata, téměř všichni uposlechli této výzvy, jsouce zvědavi, co se bude projednávat.

Jeden z největších zámeckých sálů v Trieru byl přeplněn četným shromážděním. Právě předstoupil Wibald, aby hosty pozdravil, když v tom zazněl zvučný hlas rohu. Hned nato se rozletěla široká křídla dveří a vévoda Fridrich, záře mládím a také rytířskou silou, překročil práh. Všeobecný údiv se projevil hlasitým voláním slávy. Ne nadarmo byl miláčkem všech. Radost byla veliká, když jej viděli navrátivšího se z bojů netknutého.

Všichni považovali za samozřejmé, že byli pozváni, aby pozdravili Fridricha a vyslechli z jeho úst poslední poselství císařovo. Proto nikoho nepřekvapilo, když Fridrich přistoupil k připravenému knížecímu křeslu, na které se právě hodlal posadit Wibald.

Klidným pohybem ruky odstrčil Fridrich opata, neschopného překvapením  jakéhokoliv pohybu. Nato krátce vyložil, v jakém stavu našel mladého císaře a co učinil pro jeho obranu. Mezi knížaty nebyl ani jeden, který by nesouhlasil. Arcibiskup z Trieru si vyprosil, aby směl odejít do Říma a objasnit tam papeži Gebhartovo počínání.

Tak bylo v několika hodinách urovnáno vše, co ohrožovalo říši a Fridrich se teprve nyní upamatoval, že Wibald dosud nepromluvil ani jediného slova. Rozhlédl se po něm, ale nebylo ho již zde. Když se po něm tázal, sluha hlásil, že opat Wibald musel odcestovat za nutnou záležitostí. A tak opět, jako ve svém dětství, zamlčel Fridrich opatovo špatné jednání.

V tom se znovu rozezvučely rohy, dveře se rozlétly a dovnitř se vřítil, následován malou četou vojska, štíhlý válečník - Jindřich Lev. Výkřik radosti vydral se z jeho rtů, když spatřil před sebou milovaného přítele. Spěchal k němu a chtěl se mu vrhnout k nohám, ale Fridrich jej zachytil do své náruče.

„Fridrichu, Fridrichu, byl jsem ti věrný.“ Tak zněla první jeho slova. A srdce knížat vytušila, jak blaze by bylo v říši v rukou Fridrichových. Kéž on by byl císařem místo chlapce Jindřicha.

 

Hluboce rozechvěn a s otřeseným zdravím vrátil se císař Konrád z křižácké výpravy, kterou podnikl s tak poctivým úmyslem. Nebylo dosaženo ničeho, veškeré oběti životů a statků byly přineseny nadarmo. Francouzský král s lehkým srdcem se kojil nadějí, že v příhodnou dobu a lépe vyzbrojen bude moci uskutečnit nové křižácké tažení. Konrád však zřejmě cítil, že jeho dny jsou sečteny a že mu již nebude dopřáno, aby mohl ke cti Boží znovu vytáhnout. Proč si jen Bůh nepřál jeho oběti? A jak obstojí před svou říší?

Ale to, čeho se obával, to se nestalo. Nikdo z německých knížat nepozvedl žaloby proti neúspěšnému tažení, které tak mnoho lidí zaplatilo životem. Měli soucit s těžce nemocným a proto snášeli i jeho náladovost, která se sem tam někdy projevovala.

Vévoda Fridrich vyrozuměl císaře o svých opatřeních, ale nic z toho neučinilo na něho dojem a zdálo se, jako by císař ani neposlouchal. Teprve když přišla řeč na Gebharta ze Salcbachu, vzplanul. Nikdy mnoho nečekal od svého švagra, jehož lačnost po penězích znal, ale že by byl schopen takové špatnosti, tomu nemohl uvěřit. Rozhněván, zabral salcbašské statky a jeho samotného vypověděl ze země. Citelněji jej nemohl potrestat, ale sebe také ne. Za několik měsíců vrátil se Gebhart v šatě řeholníka zpět. Nikdo ho v přestrojení nepoznal. Dovedl se vetřít v přízeň císařského služebnictva a když se mu naskytla vhodná příležitost, namíchal rychle působící jed do jídla císařova syna Jindřicha. Pak rychle zmizel, zatím co o chvíli později mladý císař ve své komnatě zápasil se smrtí. Všechno lékařské umění bylo bezvýsledné. Dříve než se schýlil den, chlapec se rozžehnal se životem.

Konrád byl zoufalý. Jeho nejmladší syn Fridrich jevil již od narození známky duševní méněcennosti a léty se tato ještě stupňovala. V Jindřicha vkládal všechnu svou naději. Kdo mu jen způsobil tento žal? Domněnka padla sice na mnicha, ale poněvadž jej nikdo nepoznal, nevědělo se také, na čí příkaz tak učinil.

Dosud panoval hluboký smutek za mladého císaře, když přišlo Konrádovi naléhavé poselství z Říma. Papež Eugen zemřel. Jeho nástupce, člověk bezuzdných mravů, dával podnět k velikému pohoršení a Řím se chtěl zbavit jeho vlády. Prosili císaře, aby se svým vojskem vytáhl proti papeži. Řím mu vyjde v ústrety a společně pak zlomí moc církevního státu.

Tento návrh císaře Konráda vzpružil, ale on sám se cítil příliš sláb a chorý k jeho provedení. Propustil římské poselstvo bez pevného příslibu. Ve Fridrichovi, kterého pozval k poradě, našel rozhodného protivníka tohoto válečného tažení.

„Vidím sice také, že vzrůst církevní moci znamená nebezpečí pro celou Evropu,“ pravil, „ale nyní není doba k zakročení, dokud na jejím vrcholu stojí tak neschopný muž, jako je nynější papež. Množí se hlasy po sesazení Anastazia. Bude-li v krátké době zvolen nový papež, pak se také ukáže, jak se s ním má naložit. Bude-li mírumilovný, tedy se s ním bude moci vyjednávat, půjde-li však dále stopami svých předchůdců, pak bude záhodno vystoupit proti němu vojenskou mocí.“

Císař z celé synovcovy řeči rozuměl jen tomu, že je nutno s papežem vyjednávat a vybral za tím účelem hodnostáře, které hodlal poslat do Říma. Ale jmenovaní biskupové z Basileje a Kostnice projevili hlasitě své pochybnosti. V nemilosti byli odsunuti stranou. Na jejich místa nastoupil arcibiskup Arnold z Kolína a opat Wibald ze Stabla, který se opět dovedl vetřít v přízeň Konrádovu. Měli příkaz žádat na papeži znovunastolení Jindřicha z Mohuče a prohlášení, že papež již nikdy bez vyzvání nebude provádět v německých zemích pravomoc.

Stalo se, že sotva vyslanci odešli, již toužil císařův, nemocí zneklidněný duch po nové činnosti. Zaslechl o vzpouře Welfů. Teď byla vhodná příležitost ukázat domu Welfů, že Waibligerovci jsou silnější. Nikdo kromě Fridricha neměl odvahu Konráda varovat. Ale nadarmo mluvil Fridrich proti císařově plánu.

V čele dosti značného vojska dorazil Konrád do Brunšviku, aby tam oblehl rodinný zámek Welfů. Zde se mu dostalo zpráv, že se blíží Jindřich Saský, aby se ujal svého strýce. Je vzdálen již jen několik dní jízdy.

Tak náhle, jak se císař rozhodl pro válečné tažení, tak rychle také od něho upustil. Cítil se chorým, ale myšlenka, že by mohl zemřít dříve než zabezpečí říši zevní i vnitřní mír, hnala ho z jednoho podniku do druhého bez odpočinku.

Byl svolán říšský sněm, ale sotva se Konrád dostal do Bamberka, přepadla ho jeho choroba takovou silou, že mu bylo zřejmé, že je nejvyšší čas povolat k sobě rodinu.

Na jeho naléhavé prosby přispěchal vévoda Fridrich a císař ho zapřísahal, aby se ujal císařské koruny. Fridrich po dlouhé úvaze slíbil. Doufal, že se bude moci po císařově smrti vrátit do Švábska, aby tam žil své zemi a krásnému umění, k němuž ho jeho srdce táhlo. Veliká úloha, která byla nyní před ním, ho sice vábila, ale byl si také vědom, že se musí vzdát všech svých osobních přání, aby ji mohl splnit. Teprve, když mu Konrád nastínil, co by bylo z německých zemí, kdyby se někdo jiný ujal otěží vlády, nahlédl, že tuto oběť musí přinést.

Umírajícímu císaři slíbil, že se bude otcovsky starat o jeho syna Jindřicha, slib, který vzdor všem těžkostem, které se stavěly proti němu, věrně splnil.

Konrád se dožil ještě té radosti, že jeho volba došla u všech ohlasu a pak po těžkém smrtelném zápasu zavřel navždy své unavené oči.

Ačkoliv se Fridrich ujal ihned vládních záležitostí, byla na jeho výslovné přání provedena volba císaře podle starých zvyklostí. Jednohlasně byl ve Frankfurtu zvolen a o měsíc později byl v Cáchách slavnostně korunován.

 

Den po císařově korunovaci vrátil se Arnold z Kolína a opat Wibald ze své cesty do Říma. Teprve v německých zemích se dozvěděli o úmrtí císaře Konráda a klnuli svému osudu, že je tak dlouho zdržel v Římě.

Proti svému poslání uzavřeli s papežem Anastaziem smlouvu, ve které císař sliboval papeži bezodkladně přijít na pomoc proti Římu. U Konráda by snad mohli tuto svévoli prosadit, ale před hněvem Fridrichovým se oba třásli.

V Cáchách zastali všechna německá knížata a většinu církevních hodnostářů. Nový císař chtěl využít vhodné chvíle, aby pokud možno uvedl říši do pořádku a všem zúčastněným chtěl popřát slova.

K této knížecí poradě nahodili se právě i oba vyslanci. Jejich úlisné řeči na počest nového vladaře Fridrich krátce odmítl a když Wibald ujišťoval, že v Římě není ještě potuchy o smrti císaře Konráda, jinak že by smlouva vypadala docela jinak, tu pohrával úsměv kolem úst císařových. Wibald si jej povšiml a jeho sebevláda byla ta tam. Byla to převaha, kterou Fridrich již jako hoch projevoval ke všem Wibaldovým polovičním pravdám a která Wibalda popouzela k nepředloženostem. A také i nyní mu uklouzlo prudké slovo:

„Skutečně je tomu tak. Pravděpodobně by papež neuzavřel žádnou smlouvu dříve, dokud by císař Fridrich neprojevil svatému otci oddanost. Ale poněvadž nyní je smlouva uzavřena, musí být také i dodržena. Nelze na ní ničeho měnit.“

Knížata se na sebe významně podívala. Co to opata napadlo, vystupovat zde, jako by byl panovníkem on? A jak se zachová císař? Oči všech přítomných se obrátily na ušlechtilou, mladistvě svěží postavu. S naprostým klidem a sebeovládáním se císař otázal:

„O čem pojednává tato smlouva? Jak je mi známo, měl se papež vzdát zasahování do naší vlády a dosadit znovu Jindřicha z Mohuče na jeho arcibiskupství. Byly splněny požadavky mého zvěčnělého předchůdce?“

„To byly přeludy chorého,“ odpovídali vyslanci. „Kdo by mohl pomyslet vážně něco podobného vyžadovat od papeže? Byli jsme rádi, když jsme svatého otce přesvědčili o tom, že císař byl nevinen ve věci žádosti Říma o pomoc proti němu, papeži.“

„Vy jste se odvážili mluvit s papežem o tom, co bylo důvěrnou záležitostí mezi císařem a Římem? Odpovězte!“

V hlase císařově se chvěl výhružný hněv.

„Nuže ano,“ odpověděl Arnold. „Chce-li se někdo sám zachránit, nemůže být vybíravý ve volbě prostředků. Papež dosud nevěděl o římském poselství a nechtěl tomu ani věřit, ale Wibald chytře zhotovil opis římského dopisu. Tak se papež přesvědčil.“

Marně se snažil blednoucí Wibald zarazit proud Arnoldovy výmluvnosti. Konečně ho zlobně přerušil:

„K čemu tato planá výmluvnost. Jakým způsobem jsme toho dosáhli, zdá se mi, že je vedlejší věcí. Hlavní je, že se smlouva mezi papežem a německými zeměmi uskutečnila a že nyní také bez jakéhokoliv zdráhání musí být dodržena.“

„Táži se ještě jednou:“ pravil Fridrich. „O čem jedná tato smlouva?“ tázal se svým klidným hlasem, ve kterém se však tajil zdržovaný hněv, jako burácení vzdáleného hromu. Jindřich Lev znal tento zvuk. Vystoupil bezděčně z řady vévodů a postavil se za císaře, tase svůj meč.

Fridrich, usmívaje se, obrátil se k němu a pravil:

„Jindro, nebude to vážné, jedná se jen o to, rozvázat oběma těmto pánům jazýčky, aby konečně řekli, co je nutno vědět.“

Veselý smích zazněl celým shromážděním. To zbavilo horkokrevného opata posledního zbytku rozvahy, když ze sebe vyrazil:

„Abyste tedy věděl, pane císaři, že papež, má-li uvěřit ve vaši oddanost a věrnost, požaduje, abyste bezodkladně vytáhl s velikým vojskem proti Římu. Vaše lombardské země a města jsme již na cestě sem vyzvali k vojenské poslušnosti a pohotovosti. Ode dneška do dvou měsíců musíte pokořit Řím a předat ho papeži.“

Fridrich klidně vztáhl ruku po pergamenu, který Wibald při svých slovech vytáhl. Papežské pečeti visely na něm na hedvábné šňůrce. S klidem roztrhl císař rukopis od shora až dolů a podal jej pak svému kancléři. „Pane kancléři, vezměte, nemáme pro tento papír žádného upotřebení, neboť i pro naše spisy není mnohdy místa. Anastazius věří, že uzavřel smlouvu s Konrádem, ale to by byl omyl. Císař již není mezi živými a zda by tuto smlouvu uznal, není mi známo. Pro mne není ničím jiným než počmáraným kouskem papíru. Pryč s ní.“

„Vaše císařská milost zamýšlí tedy držet s Římany?“ zvolal Wibald nejvýš rozčilen.

„Zamýšlím nejdříve se starat o pořádek a spravedlnost v našich zemích, které Konrádovou dlouhou nepřítomností utrpěly škodu. Oběma vyslancům doporučuji, aby ve svých oborech udělali totéž.

Teprve, když oba opustili sál a když se již nebylo nutno obávat žádného rušení, pokračoval Fridrich v projednávání vládních záležitostí. Měl-li již dříve veliký vliv na knížata, nyní mu letěla všechna jejich srdce vstříc. Nikdo se nemohl vymanit z kouzla jeho osobnosti.

První, co bylo nutno uvést do pořádku, bylo zabezpečení nezletilého syna císařova - Fridricha. K jeho velikému majetku z matčiny strany a lénům ve Švábsku a Francii (s výjimkou Norimberka) propůjčil mu císař jako odškodné za ušlou korunu vévodskou důstojnost ve Švábsku a Alsasku. Tím zbavil císař sám sebe rodinných statků, proti čemuž se některá knížata odvážila odporovat.

„Nepřál jsem si být po celý život ničím jiným, než švábským vévodou,“ odpověděl Fridrich lítostivě. Osud však rozhodl jinak. Přesto jsem se však tak zcela neodloučil od svých věrných Švábů, pokud zůstávám poručníkem mladého vévody.

Když jsem přijímal císařskou korunu, věděl jsem, že člověk Fridrich musí ustoupit Fridrichu císaři. Není tedy pro mne již jiných přání.“

Porady v Cáchách trvaly ještě několik dní. Nejdůležitějším výsledkem bylo, že Fridrich jmenoval starého Welfa místodržitelem v Sardinii, aby tak nepokojného ducha dostal po dobrém ze země. Vzdal se tím sice sám titulu zděděného po matce, ale odměna míru jej za to odškodnila.

Příští dva roky uplynuly zabezpečováním německých zemí a urovnáváním majetkových sporů. Tak také skončil spor, který vznikl mezi Albrechtem Medvědem a Jindřichem Lvem pro obě strany uspokojivě a po dlouhé námaze se císařovi téměř podařilo přimět Babenberka, kterému dal vládu nad Bavory, ke zřeknutí se tohoto práva a vrátit ho zpět Jindřichu Lvu. Babenberk dostal za to přiměřené odškodné, se kterým mohl být více než spokojen.

A Jindřichova vděčnost neznala mezí. Nyní byl nejbohatším a nejmocnějším knížetem v německých zemích. Bez vyzvání spěchal k císaři Fridrichu, aby mu znovu přísahal věrnost.

„Dosud neznáš míry, můj Jindro,“ smál se císař. „Věřím ti i bez tohoto ubezpečování, že tvoje přátelství ke mně je pravé. Ono je to jediné, co mi zbylo z mého vlastnictví. Ty víš, že nemohu ani uzavřít sňatek, tak jak jsem doufal a toužil.  I zde v tomto musí ustoupit člověk císaři. Ale mluvme raději o něčem jiném.“

„Je to pravda, co jsem zaslechl, že v Římě byl zvolen nový papež?“ tázal se Jindřich.

„Ano, je tomu tak, jak jsi slyšel,“ odpověděl Fridrich. „Včera jsem obdržel o tom zprávu. Nyní ani já nechci déle otálet a oznámím papeži Konrádovu smrt a přitom se budu ucházet o uznání mé hodnosti císaře. Nosím sice již dva roky německou korunu, ale připadalo by mi to jako znesvěcení, kdybych o tom již s předchozím papežem Anastaziem navázal jednání.“

„Koho poctíš poselstvím k papeži?“

„Pravděpodobně arcibiskupa ze Solnohradu a biskupa řezenského.

„Jindřich s ulehčením odvětil:

„Jsem rád, že neposíláš Wibalda. Jak to jen dokážeš, trpět u sebe toho škůdce a pokrytce. Na tvém místě bych jej dal již dávno vypovědět ze země.

„Aby mi pak z dálky ještě více škodil? Ne, takový proradný jazyk je nejlépe mít pod dohledem a mít jej nablízku. Lichotí mu, že smí žít na mém dvoře, na kterém kromě něho nemám jiných nepřátel. Věř mi, že tak je to nejlépe.“

Zanedlouho po této rozmluvě se odebrali císařští vyslanci s dopisem k papeži Hadrianovi do Říma. Císař sám pečlivě odvažoval každé slovo tohoto dopisu. Označoval v něm svůj úřad jako „Bohem svěřený“ a zavazoval se podporovat ze všech sil zájmy církve ve všech svých zemích a sliboval být pevným ve víře, neboť „ona jest mým spojením s Bohem“, bez níž bych nemohl obstát.“

Nápadné přitom bylo, že neprosil papeže ani o uznání své hodnosti císaře, ani mu nesliboval pomoc v eventuálních jeho sporech. Ale právě toto sebevědomé, mužné psaní učinilo na papeže Hadriana ten nejlepší dojem.

Současně s Fridrichovým psaním dostal papež prostřednictvím poutníků záhadný dopis od nějakého Wibalda, který se honosil, že papežovým předchůdcům prokázal mnohé cenné služby a že jemu, Hadrianovi se k témuž účelu nabízí. Radil, aby nebyly německému císaři činěny potíže, poněvadž byl jednomyslně zvolen. Všechna německá knížata stojí svorně za ním! Ba i Lombardsko ho uznalo svým pánem. Je na každý způsob důležité, aby si papež zajistil Fridrichovo přátelství.

„Havěť,“ zvolal Hadrian, když přečetl tento dopis. Ale konečně, proč by neměl využít služeb tohoto nástroje? Může nastat doba, kdy bych jej mohl potřebovat. Dotazy učiněné tu i tam mezi kardinály potvrdily, že Wibald se těšil u Eugena veliké přízni. Uvidíme, pravil papež pro sebe.

Odeslal Fridrichovi dopis sice chladný, ale přesto ochotný. Bylo mu v něm naznačeno, že staré císařské zvyky nemají být přezírány a že jeho císařské důstojnosti se má dostat pravého posvěcení požehnáním v přesvaté církvi, a proto nechť na jaře přijede do Říma. Někteří arcibiskupové, které si papež při této příležitosti přeje vidět, mají přijít s ním a ke konci stálo: „Opat Wibald ze Stabla, který byl mému předchůdci, Eugenu III, zvlášť blízkým a jest dosud v nejlepší paměti, bude zajisté provázet svého císaře. Prosím o to.“

Dříve než se poselstvo vrátilo s papežovou odpovědí z Říma, svolal Fridrich do Kostnice říšský sněm, na kterém chtěl zavést zejména trvalý pořádek v Bavorsku. Tu se ohlásila skupina rozrušených Italů, kteří si přáli mluvit s císařem. Byli to občané z lodi a Como, stěžující si na útisk, kterým trpí celé Lombardsko a to od bohatého a zpupného města Milána.

Tak jako vždy, když se ke sluchu císařově dostaly zprávy o nespravedlivém utiskování, Fridrich zahořel a ačkoliv se domníval, že Italové k němu přišli z vlastního popudu a ne z příkazu svého města, přesto poslal do Milána velmi rozhorlené psaní, v němž sliboval, že zanedlouho povolá město k zodpovědnosti. Uklidnění Italové se vděčně rozloučili.

Mezitím se stalo něco jiného. Jeden z císařských rádců, kterého Fridrich ze spravedlivého důvodu zbavil úřadu a přízně, padl císaři k nohám a prosil za prominutí a odvolání rozsudku. Fridrich jej věcně a mírně odmítl tím, že řekl, že ho nesesadil z osobních důvodů, nýbrž kvůli spravedlnosti a přitom že musí i zůstat. Tato neúplatná císařova spravedlnost učinila na všechny trvalý dojem.

Když došla Hadrianova odpověď, pověřil Fridrich oba legáty, provázející jeho vyslance, aby v Římě všechno připravili ke slavnostní korunovaci. Táhlo ho to mocí do Itálie a papež Hadrian se mu zdál důstojným, aby vyprosil Boží požehnání pro německou zemi a jejího císaře. Fridrich oznámil knížatům prostřednictví zvláštních poslů své rozhodnutí a žádal je, aby ho doprovodili s průvodem vojska. Nepotřeboval je jen proto, aby jeho příjezdu do Itálie propůjčili lesk, jaký přísluší císaři, nýbrž proto, že si jejich pomocí musel cestu do Říma probojovávat.

Milán mu měl za zlé jeho dopis a rozeslal po celé Lombardii štváče, kteří měli proti němu pobuřovat. Ale Fridricha to neodradilo. Ačkoliv velmi dbal na to, aby v říši uchoval mír, byl přece jen velmi mlád, aby netoužil po boji a vítězství.

V říjnu 1154 se z Německa na jih pohyboval skvělý průvod, při jehož spatření lombardská města jedno za druhým otevírala své brány, ujišťujíce císaře svou oddaností a věrností. Jen Milán se silně opevnil a byl rozhodnut klást odpor. Ale po několika dnech obležení vjížděl již císař průlomem ve zdi do města.

„Neotevřete-li mi brány, pak si sám zjednám přístup,“ řekl Fridrich a nato městská rada prosila, aby nepotupil Milán a nepohrdal městskou branou.

Milán se chvěl před vítězi, které tak podceňoval. Neznal však císařovu dobrotu a lidskost. „S vaším krásným městem musel jsem zacházet hrubě,“ řekl zástupcům města, kteří ho přišli přesvědčit o oddanosti města,“ a to budiž vaším trestem.“

Pak se věnoval tomu, že prozkoumal s otci města staré listiny a smlouvy, protože mu záleželo na tom, uspokojit Lombardsko. Když se po několika dnech rozloučil, zanechal i zde sobě nakloněná srdce.

Papež Hadrian očekával hosta s nelibostí. Co o Fridrichovi slyšel, zbavilo ho obdivu, ale nemohl si zatajit, že kdyby došlo k roztržce, nebyl by německý císař protivníkem, který by se směl podceňovat. A nyní zjistil, že Arnold z Brescie, kterého považoval za buřiče, zdržuje se v Lombardii. A což sejde-li se Fridrich s ním a postaví-li se mu po bok? Pak by měl okamžitě celý Řím na své straně. Této možnosti je nutno předejít.

Po důkladných poradách se svými důvěrníky se Hadrian rozhodl poslat naproti Fridrichovu průvodu poselství, které ho mělo pozdravit a mělo mu současně doručit vlastnoručně psaný list, v němž si papež stěžoval na Arnolda a žádal císaře, aby vyobcovaného zajal, kdyby se s ním sešel na svém území.

Fridrich neměl chutí pátrat po nešťastníku, zatím co papežští legáti, tak jako vysoké duchovenstvo nalézající se v císařském vojsku, vznesli na Arnolda těžká obvinění. Císař viděl, že by si to u papeže pokazil, kdyby jeho prosbě nevyhověl.

Vzdor tomu se rozhodl, že ze své strany ničeho nepodnikne. Tu jednoho večera přišel k Fridrichovi opat z Bricoly a ujišťoval ho, že nebezpečného Arnolda vypátral. Žije prý nablízku ve skalním zámku u bratrské dvojice Viskontů z Campagnatico a je okolním obyvatelstvem uctíván jako světec. Na císařovu námitku, že se mohl mýlit, ujišťoval opat císaře, že on sám, opat Oddo, je rodem z Brescie a že Arnolda dobře zná. Dříve než se mohl Fridrich rozhodnout, jak si má počínat, přispěchali papežští legáti a rozhodně na něm požadovali, aby dal rozkaz k Arnoldově zajetí. A Fridrich svolil, ačkoliv ho jeho vnitřní hlas varoval.

Ještě v noci byl Arnold se svými hostiteli zajat. Ráno bylo císaři oznámeno, co se stalo a když chtěl císař zajatého vidět, zjistil ke svému zděšení, že oba legáti jsou již s ním na cestě k papeži. Nerozloučivše se ani s císařem, odjeli se svou kořistí.

Fridrich si dal nyní předvést oba Viskonty a jejich sdělení probudila v prsou císařových velikou lítost nad tím, že nejednal dle svého vnitřního hlasu. Arnold mu připadal zcela neobyčejným mužem, zasluhujícím si něco jiného, než nenávist a pronásledování. Propustil oba šlechtice s útěchou, že se okamžitě po svém příjezdu do Říma zasadí o Arnolda ze všech sil.

A Fridrichovi se již dříve naskytla příležitost zastat se Arnolda. Papež Hadrian mu přišel vstříc s velikou nádherou, aby ho pozdravil na své půdě. Překotný odjezd legátů vysvětloval jejich chvályhodnou horlivostí, avšak o Arnoldově nevině nechtěl ani slyšet. Předal jeho záležitost jednomu z kardinálů, který přezkoumá vše podle spravedlnosti. Nechť je císař ubezpečen, že je tato záležitost v nejlepších rukou.

Hadrianovi však leželo na srdci něco docela jiného, než osud Arnoldův. Nemohl zpět do Říma. Římané, kteří se dozvěděli o Arnoldově zajetí a kteří se dosud vzpouzeli církevnímu režimu, dali se znovu do zřejmého odboje. Dostalo se také na veřejnost, že Fridrich se chce dát v Římě korunovat.

Nebyl to sice tentýž císař, na kterého se kdysi Řím obrátil o pomoc, ale po boku papežově nechce vidět ani jeho nástupce. Tak poslali k němu výpravu se sdělením, že do Říma smí vejít pouze jako jeho přítel a spojenec. Je-li jím, pak se nesmí dát papežem korunovat. To stačilo, aby byl u Fridrich vyvolán silný odpor. Jak se Římané mohou odvážit, chtít mu něco předepisovat? Podnikl tento krok po zralé úvaze a nyní ho chtěl provést až do konce. Vytáhl se svým vojskem proti Římu a utábořil se před jeho branami.

Korunovace byla stanovena na neděli. Bylo však rozhodnuto nemařit čas a odbývat ji již v sobotu. Římská část města a okolí na straně Andělského hradu a sv. Petra, která se jmenovala Město Leonovo, byla v rukou papežových. Jeho oddíly však byly slabé, aby mohly vydržet nápor Římanů. Proto kardinál Oktavián vedl německá vojska tajnou brankou mezi Andělským hradem a palácem a rozestavil je v městě Leonově. Ráno pak projel nejprve papež se svým průvodem branou Leonovou a o něco později byl císař u brány přijat papežem.

Korunovační ceremonie začala neprodleně podle starodávného slavnostního způsobu, zatím co brána Leonova byla zavřena a silně střežena. Když však papež vkládal železnou korunu na zlatem se třpytící hlavu nejkrásnějšího ze všech císařů, propukli Němci v nepopsatelný jásot tak, že byl celý Řím vyburcován. Po korunovaci odjel císař doprovázen jen několika věrnými zpět do ležení.

Sotva dorazili na místo, již jízdní poslové hlásili, že Římané vzali útokem bránu Leonovu a pronikli až k sv. Petru. Fridrich, obávaje se o papežův život, spěchal mu okamžitě na pomoc. Rozvinula se krvavá řež, ve které se zvláště vyznamenal Jindřich Lev se svými Sasy. V noci boj skončil. Římané byli zatlačeni do starého města a císař a papež zůstali pány města Leonova.

Císaři se však hnusilo poslední prožití, zvláště když ráno dostal zprávu o popravě Arnolda z Brescie a v Římě již déle nevydržel. S odůvodněním, že nechce se svým velikým vojskem ztenčovat skrovné zásoby papežského dvora, vypravil se následujícího dne na cestu. Tu ani Hadrian nechtěl zůstat déle v Římě, zvláště proto, že by musel postrádat císařovy ochrany. Doprovodil proto loučícího se hosta.

V jeho nepřítomnosti obsadili Římané město Leonovo a všechny chrámy a Hadriana již nepustili do města. Musel čekat celý rok. Teprve pak se mu to podařilo, když se zavázal splnit podmínky Říma.

Papež s císařem táhli společně pomalými pochody a s vydatnými zastávkami až k Tivoli. Vnitřně si byli cizí, ale přesto se povahově shodli. Citově chladný, skoro vypočítavý papež, byl velikým opakem vřele cítícího císaře, ale oběma společné bylo jejich vyžadování práva. Okolí papežovo nutilo ho využít příznivě okolnosti a žádat Fridricha o další přispění proti Římanům, ale Hadrian cítil, že by musel překonat císařovo cítění a on nebyl sto něco takového si vynucovat, natož aby to vymámil snad lstí.

Byl mezi nimi bod, jehož se žádný z nich neodvažoval dotknout. Poprava Arnolda z Brescie. Fridrich si hluboce vyčítal, že nemohl odčinit své jednání, ale nepřál si s nikým o tom hovořit, protože byl přesvědčen, že všichni jsou na straně papežově.

Dokud Hadrian Fridricha doprovázel, držela se německá knížata opodál, avšak po rozluce vyhledávali císaře jak jen mohli. Žádný z nich však nepozoroval, že Fridrich nemá v sobě toho slunného veselí jako před korunovací. Nikdo z nich mimo Jindřicha Lva necítil žal, který ho skličoval. A Jindřich se rozhodl, že Fridrichovi pomůže.

Jednoho večera jej vyhledal v jeho stanu a prosil ho o delší rozmluvu. Fridrich se smál, když pravil:

„Jindro, právě jsem na tebe myslel. Je mi tak, jako bychom museli, jakmile se vrátíme domů, začít všechny svoje boje o Bavory znovu.“

„Nemluvme nyní o tom. Přeji si s tebou mluvit o něčem jiném. Moji vojáci chytili v Římě jednoho mnicha, který se zdánlivě rád dal zajmout. Říkal, že má pro císaře „Rudovousa“ zprávu.“

„Rudovousa“, tázal se Fridrich udiven a zpola nevědomky si při tom sáhl na dlouhý, splývající vous, třpytící se ve světle svící rudým leskem.

„Ano, Barbarosso, Rudovous. Tak ti říkají Římané pro neobvyklou barvu tvého vousu. Rudovous se také říká Donarovi a i mně jej připomínáš, když tvoje oko metá blesky a tvůj hlas duní v nevoli jako potlačený rachot hromu.“

„Nuže dobře, protože jsi mne se Lvem předešel, musím se spokojit s Barbarossou,“ promluvil Fridrich žertovně. „Je to vlastně krásné, zvučné jméno. Ale pověz mi tedy konečně, co chtěl onen mnich ode mne.“

„Přinášel ti poslední pozdrav toho, který zemřel jako zločinec.“

Fridrich věděl, koho míní. Žhavá červeň zaplavila jeho líce. „Přináší-li zprávu o Arnoldu z Brescie, pak měl být již dávno ke mně předveden.“

“Zapomínáš, že to bylo nebezpečné, dokud byl Hadrian ve tvé blízkosti. Ale nyní může bez nebezpečí vstoupit. Čeká již venku.“ Císař ještě ani neodpověděl a Jindřich zmizel ze stanu. Po chvíli vstoupil opět provázen mnichem. Chystal se nechat císaře s jeho hostem o samotě, ale Fridrich mu pokynul, aby zůstal. Pak se obrátil na řeholníka, z jehož bledého obličeje zářil nekonečný mír. Na otázku císařovu, jaké poselství mu přináší, mnich odpověděl:

„Jsem Godefredo, jeden z pomocníků Arnoldových v jeho zbožném díle v Římě. Jako nemnozí měl jsem příležitost pozorovat tohoto velikého muže v jeho jednání, ba i v jeho myšlení a tak se ho naučit znát. Nebylo na něm falše, ani stopy sobectví, samolibosti nebo panovačnosti. Všechno co dělal, dělal ke cti Boží.“

Císař sténaje odvrátil se. Godefredo však pokračoval dále ve svém vyprávění o Arnoldově životní pouti, o požehnání, které provázelo jeho konání na každém kroku, o onom velikém, co vykonal a těžkém, co protrpěl. Když pronikla zvěst o jeho zajetí do Říma, neměli jiné myšlenky, než musíme mu pomoci.

Ale jejich pomoc přišla příliš pozdě. Bez vyšetřování byl Arnold popraven nejpotupnějším způsobem. Jemu, Godefredovi se však podařilo večer před popravou dostat se až k němu a prodlít s ním celou noc. Arnold mu vyprávěl o svém zajetí papežskými legáty a Oddonem a pravil:

„Císař Fridrich je nevinen. Jsem si jist, že by mne bez výslechu neposlal dále, kdyby mne nebyli tak rychle papežovi přívrženci odstranili. Budeš-li někdy mluvit s císařem, řekni mu prosím, že opat Arnold mu odpouští a prosí ho, aby si z jeho těžkého osudu vzal poučení. Nechť nikdy více nedává rozkazy proti člověku, o němž nic neví, nebo je-li zpraven pouze jednostranně.“

„Nechť se tak stane. K tomu mi dopomáhej Bůh,“ řekl Fridrich dojat. Jindřich i on se chtěli ještě vyptat na mnohé a tak jim uběhla noc. Fridrich by si rád podržel mnicha ve své blízkosti, jehož jméno „Bohumír“ tak dobře vyjadřovalo jeho smýšlení. Musel však nahlédnout, že by tím mnichův život ohrozil nejhorším způsobem.

Za ranního svítání se Godefredo rozloučil a teprve později, po desetiletích se oba opět sešli. Z duše Fridrichovy bylo tímto mnichovým vyprávěním sňato těžké břímě. Slyšel opět jak ptáci líbezně pějí, jeho oči byly opět otevřeny vší té kráse kolem a jeho smích, který tyto dny tak dlouho nebylo slyšet, opět zahlaholil.

Jednou k večeru přišli do Susy, kde chtěli přenocovat. Jezdci, kteří jeli napřed, se postarali o to, aby městské brány zůstaly otevřeny a aby i v hospodách bylo všechno připraveno k přijetí průvodu. Vojsko rozbilo svá ležení venku. Ale jen zachmuřené pohledy stíhaly císaře při jeho vjezdu do města. Žádný jásot se neozýval na přivítanou. Vypadalo to jako by město bylo zakleto.

„Ráno vypátrejte, co se v Suse neblahého přihodilo,“ rozkázal Fridrich. „Snad budu moci nějak ulehčit. Zdá se, že to bude něco těžkého.“ V tom vstoupil do komnaty Hartman ze Sedmidubí a zaslechl poslední císařova slova.

„Není třeba již pátrat,“ pravil. Město až do posledního muže lpí na Arnoldovi z Brescie. Stalo se známým, že veličenstvo císař jej nechal zatknout. Nyní láska k císaři je ta tam. Hospodský se mi svěřil, že v noci mají spiklenci císaře zavraždit.“

V komnatě zavládlo vzrušení. Každý měl nějakou radu, ale žádnou nebylo možné provést. Tu si Hartman ze Sedmidubí vyprosil ještě jednou slovo a pravil:

„Ze všeho nejlepší, zdá se mi, je lest. Jsem postavou a velikostí podoben císaři. Dovolte, ať se zde ubytuji na noc na místě císařově. S vrahy se již vypořádám a nebudu-li moci jinak, vzdám se s radostí i života. Císařská milost musí však v mé zbroji s několika zbrojnoši jet do ležení a odtud vyrazit ještě dnes v noci, aby se dostala z této krajiny. My ostatní budeme ráno spěšně následovat.“

Fridrich nechtěl o tomto návrhu, který mohl stát život jednoho z jeho nejvěrnějších, ani slyšet, ale když mu Jindřich vyložil, že život císařův patří národu, podrobil se.

Stalo se tak, jak Hartman ze Sedmidubí navrhl. Zatím co císař, oděn v šat prostého rytíře, maje zrádný vous schován pod šupinatým řetězem, vyjížděl ven z města do hor, lehl si Hartman do postele připravené pro císaře a také skutečně i usnul.

K ránu byl probuzen řinčením zbraní. Do komnaty vnikli ozbrojenci. Ve veselé náladě a posílen spánkem, vyskočil z postele a radostně volal: „Dobré jitro.“ Spiklenci udiveni dívali se nechápavě na něho. Císař měl přece rudý vous a ne takové šedožluté strnisko, jako tento muž zde.

Hartman upřímně vyprávěl, co se přihodilo, jen se o hospodském nezmínil, ponechávaje mužům raději jejich víru, že jejich úmluvu vyslechl.

„Nejsem sice Barbarossa,“ dodal téměř šelmovsky,“ ale může-li vám moje smrt dát zadostiučinění, jsem vám k dispozici.“ Ale o tom mužové nechtěli ani slyšet, jsouce dojati touto věrností a obětavostí. Žádali je, aby je Hartman doprovodil k otcům města, z jejichž rozkazu jednali. Tam Hartman podrobně vyprávěl, jakou lstí se podařilo ovlivnit Fridricha proti Arnoldovi a bylo mu uvěřeno. Jedině věrností Hartmanovou ze Sedmidubí byla Susa opět Fridrichovi získána.

 

On jí řekl, že byl kdysi s jejím chotěm a s císařem společně vychováván, že patřil k jejich nejmilejším přátelům a je si jist, že oba nebudou váhat dosadit ho na biskupství. Proč nechtěl vyčkat císařova návratu, se nedozvěděla.

Přednesl jí celou záležitost v tak nejasných barvách, že byla ráda, když skončil. Dotazovat se a vyvolávat tak nové nejasnosti, vévodkyně nechtěla. Obrátila se nyní důtklivě na Hartwicha, ale ten se opětně zdráhal. Tu se domnívala, že je oprávněna na místě svého chotě biskupství udělit a dosadila Gerolda na bikupství oldenburské. Naštěstí se císař s vévodou v několika týdnech vrátili. Jinak by tekla krev, neboť všichni čekatelé prebendy si nechtěli nechat líbit tuto ženskou vládu.

Teď stál kanovník Gerold jako obžalovaný na říšském sněmu. Výpovědi vévodkyně byly sepsány a předčítány. Když byla učiněna zmínka o přátelství z mládí s císařem a vévodou - zvedl Fridrich hlavu. „Jindro, pozoruješ něco? Opět budou létat kameny,“ zvolal více obveselen než pohněván. A na tázavé pohledy knížat vysvětloval:

„Opravdu, jsme staří známí, panic Gerold a já. Může se také pochlubit, že jednou dostal ode mne napráskáno, protože jeho pošetilost zranila věrného sluhu našeho domu.“

Rozsudek byl vynesen rychle. Fridrich nezbavil Gerolda jen úřadu, do něhož se vetřel, ale mimo to se zasadil u papeže, aby tohoto pokrytce zbavil důstojnosti kanovníka a aby musel vstoupit někam do kláštera jako obyčejný mnich.

Večer, když po říšském sněmu seděl císař s Jindřichem Lvem pohromadě, směje se pravil:

„Jindro, mně se zdá, že tvá spanilá choť nosí své jméno tak trochu neprávem. Musíš se postarat o to, aby se v její krásné hlavičce usadila pravá Klementa. Vždycky by to tak hladce neprošlo jako dnes.“ Jindřich si povzdychl. Již často litoval, že při své volbě dal přednost kráse před dary ducha. Násilím se vytrhl ze svých chmurných myšlenek a tázal se svého císařského přítele.

„Jak to stojí s tvým ženěním, Fridrichu? Věřím, že jsi v duchu šťasten, že z ucházení se o východořímskou Richizu sešlo.

„Toho mne uchránila moje dobrá hvězda,“ odpověděl císař zamyšlen. Domníval jsem se, že smím na císařský trůn pozvednou jen dceru císaře. Tím, že moje poselstvo v Cařihradě bylo odkazováno k nekonečnému čekání, ztratil jsem trpělivost a nyní je mi jasné, jak milostivě jsem byl veden. Místo družky života, vyrostlé v jiné víře, jinak mluvící a jinak myslící, která by dala mým dětem cizí krev, mám nyní podstatnou naději, že moje ucházení se o Beatrici, dědičku Burgundskou, bude korunováno úspěchem. Má být právě tak milováníhodná, jako krásná.“ „A bohatá,“ nadhodil Jindřich.

„Ano, i bohatá,“ přisvědčil Fridrich. „Ty víš, že jsem se zbavil skoro všech statků. Bude-li však mé manželství požehnáno dětmi, musím se starat také o ně, aby jim připadl dědický podíl, i když to bude jen dědictví po matce.

 

Jásavě hlaholily zvony dómu ve Vormeu, zvěstujíce širé zemi, co důležitého se odehrává. Podlahu a bílé sloupy důstojného chrámu nebylo téměř ani vidět pod nádherou temně rudých růží, které se kolem nich vinuly. Sluneční svit, vůně růží, zvuky varhan a zvonů pojily se k nádhernému obrazu radosti. Zatím co před oltářem pronášel arcibiskup korunovační požehnání nad zbožně skloněnou hlavou dědičky burgundské, ostatní církevní hodnostáři mumlavě přizvukovali a jásavý sbor chlapců se rozhlaholil. Císař Fridrich předstoupil.

Jeho šat byl bílý jako roucho nějakého kněze, rudý vous se zářivě vlnil a ze zlaté císařské koruny vyšlehovaly paprsky. Jeho ruce se chvěly, když do nich bral z oltáře malou korunu německých císařoven. Jeho nitro bylo proniknuto žhavou modlitbou k Bohu a Pánu. K této volbě se rozhodl jen z lásky k vlasti. Až do včerejšího dne svou vyvolenou nespatřil a domníval se, že budoucímu dědici a německé zemi přináší tu největší oběť svého života.

A nyní? Něco neznámého pronikalo jeho duší. Milostnost, něžná dětinskost a nevinnost jeho nevěsty otevřely mocným úderem jeho srdce, obrněné proti ženské kráse. Bylo to možné? Měla mu tato oběť dát nejvyšší štěstí života? Sklonil se, maje modlitbu na rtech a přitiskl korunu na zlatem se třpytící kadeře před ním klečící ženy. Pak se postavil na její stranu po jejím boku, jsa opět pánem sám nad sebou a poklekl vedle ní, aby společně s ní opakoval prastarý královský slib.

Ne bezdůvodně byl císař Barbarossa líčen jako nejkrásnější muž všech dob. Krása jeho ducha prozařovala jeho ztepilou postavou, na níž nebylo nic zženštilého nebo změkčilého. Tělo bylo vzpřímené, pravý obraz ušlechtilé rytířskosti, které sloužilo duchu jako plášť. Zářivěji nade všechny klenoty, jimiž bylo poseto roucho a zbraně, svítily modré oči, zjasnělé vznešeným štěstím, které naplňovalo jeho duši.

Jemu po boku stála nyní císařská nevěsta něžného vzrůstu, sahající mu jen k srdci. Bohaté, světlé kadeře vroubily její jemný obličej, z něhož vyzařovaly temně modré, o nic méně zářivé oči než jejího chotě.Vskutku, něco krásnějšího nad tuto císařskou dvojici nebylo možné spatřit. Na to museli myslet všichni diváci, když Fridrich po skončeném obřadu vstoupil na balkon městského zámku, aby ukázal svou mladou choť čekajícímu lidu. Zvedl se bouřlivý potlesk a nekonečný jásot. Beatrica šelmovsky pozdvihla dlouhými řasami zastíněné oči k Fridrichovi:

„Jak je můj choť lidmi milován,“ pravila s úsměvem. Fridrich chtěl odpovědět, ale tu se přihnali poslové se spuštěnými uzdami, přejíce si bezodkladně mluvit s císařem. Fridrich k nim poslal svého kancléře a sám se odebral s ostatními knížaty ke slavnostní tabuli, ale poselstvo bylo příliš naléhavé a muselo být doručeno samému císaři.

Konečně se vrátili vyslanci z Cařihradu zpět se zprávou, že sňatku Fridricha s Richizou nic nebrání. Opat Wibald však, který se k poslům samovolně přidružil, uzavřel s císařem Manuelem, strýcem Richizy úmluvu, že Fridrich si musí svou nevěstu nejdříve vysloužit pomocí při válečném tažení Manuele, které zamýšlí tento vésti proti Apulii. Wibald to slíbil zcela určitě. Zdůrazňoval, že měl přitom na mysli jen blaho říše a císaře.

Fridrich byl rozhněván opětným samovolným opatovým počínáním a projevil mu svou nejostřejší nelibost. Pak se svých vyslanců podrobně vyptával a oni mu sdělili, že poslové císaře Manuele přišli s nimi, ale jakmile se dozvěděli o císařově sňatku, zůstali v Solnohradě. Tam chtějí vyčkat dalšího rozhodnutí.

„Nuže dobře, nechť čekají dále. Císař Manuel dal nám přece příklad, co je zvykem na urozených dvorech. Tak dlouho, jak jste museli čekat vy na rozhodnutí, právě tak dlouho nechť čekají a užívají  jeho poslové krásy Solnohradu. Mezitím se už najde nějaké východisko. Dnes mám v hlavě a v srdci plno jiných starostí. A záře radostí, vrátil se císař do slavnostní síně po bok své mladé choti.

 

Třicet let dělala Beatrice čest svému jménu. Byla svému choti, říši a svým dětem vskutku „oblažující“.

„Měla bych se vlastně jmenovat „blažená“, říkala často, majíc své srdce přeplněno štěstím. Sňatek přinesl jí a jejímu choti to nejvyšší pozemské štěstí. Beatrice byla právě tak chytrá, jako dobrá a krásná. Aniž by toužila po vlivu ve vládě, stála svému choti věrně po boku a podle svých sil ho podporovala i ve státních záležitostech.

Slavnosti byly skončeny, radostné zvuky dozněly a kolem dokola v zemi propukly opět větší nebo menší různice, upomínajíce Barbarossu, že je čas, aby se opět pevněji chopil otěží vlády. Fridrich a Beatrice projížděli nejprve Švábskem a Francií, radujíce se společně z krás přírody, umění a nádherných maleb těchto zemí. Rodinný hrad Norimberk je zvláště okouzlil. Pak přišla jednoho dne zpráva od byzantských vyslanců: Mrzli v Solnohradě a úpěnlivě prosili, aby byli připuštěni k císaři. Fridrich zkrátil dobu jejich čekání a milostivě je přijal, i když trochu posměšně. Hlavní účel jejich poslání císařovým sňatkem ztroskotal. Tím padla také Wibaldem sjednaná povinnost zúčastnit se zamýšleného tažení proti Apulii. Obratní jihozemci však obrátili věc tak, jako by dobré styky dvora v Cařihradě byly závislé na císařově účastenství na válečném tažení.

Ale Fridrich se nedal jen tak lehce zmást. Klidně a jasně jim vyložil, že se může z jeho strany jednat jen o přátelskou ochotu. Nechť se jen vrátí domů, dá jim s sebou svého kancléře Štěpána, muže chytrého a znalého jejich řeči, který každopádně již vše zařídí. A Štěpán dostal tajný rozkaz, aby nesvoloval k ničemu, co by je zavazovalo, aby však udržel nynější náladu cařihradského dvora. Fridrich si nechtěl znepřátelit tuto velikou říši, ale bylo mu proti mysli, válčit jen proto, aby se válčilo.

Jakmile vyslanci odjeli, obrátil Fridrich opět svou pozornost k bavorské záležitosti. Babenberk si sice zasloužil trest za svoji osobivost, ale Fridrichovi bylo líto starého knížete, který byl jeho strýcem. Konrád mu sice kdysi vládu nad Bavorskem jen svěřil, nedal mu však toto vévodství lénem a všechny nároky, které Jasomirgot uplatňoval, byly neoprávněné. On však těžce nesl, že byl tak náhle vyřazen ze vší vlády.

Fridrich dlouho přemýšlel o tom, jak tuto věc urovnat a nyní našel vhodné řešení. Začátkem zimy svolal opět všechna knížata do Řezna. Všichni povolaní se dostavili, jen Babenberk se utábořil venku za městem a místo sebe poslal vzkaz, že se sluší, aby synovec přišel za strýcem.

Rozhořčení bylo všeobecné a panovalo přesvědčení, že si císař takovou řeč nedá jen tak líbit. Neznali však dostatečně jeho mírumilovnost.

„Má vlastně pravdu. Já jsem mladší,“ řekl Barbarossa, „pojďme tedy k němu.“ A v čele značného počtu knížat odebral se do ležení nespokojeného strýce. Srdečně ho pozdravil a vyzval ho ke spoluúčasti na knížecím sněmu. Když se nyní Jindřich domníval, že nabytých zkušeností může využít a navrhoval, aby otázky, které se mají na sněmu vyřizovat, byly projednány ihned zde na místě, poznal, že se mýlil.

„Drahý strýci, je mi líto, ale nejde to. Císař zde není a bez něho nelze o ničem rozhodovat. Přišel jen Fridrich, tvůj synovec, aby staršímu prokázal úctu,“ odpověděl Barbarossa.

Babenberk se musel poddat a příštího dne se objevil v kruhu přítomných knížat. Jasnými slovy vyložil Fridrich svůj návrh v bavorské záležitosti. Je nepřípustné dát dědictví někomu jinému, než dědici. Zato však lze provést něco jiného.

K Bavorům byla až dosud připojena rakouská Marka a léna k ní patřící. Tyto části, jen volně spojené, císař nyní uvolnil a učinil z nich za souhlasu knížat nové vévodství, vévodství Rakouské, které propůjčil Babenberkovi a jeho choti.

Bylo to poprvé v německých zemích, kdy bylo vévodství propůjčeno ženě. Fridrich si však řekl, že při Babenberkově pokročilém věku by se léno opět brzy uvolnilo a pak by mohly vzniknout nové spory. Chtěl tomu předejít, ba šel ještě dále tím, že rozšířil posloupnost v tomto vévodství i na ženské potomky, protože Babenberk měl jen dceru.

Jindřichu Lvu připadalo zatěžko vzdát se Marky, protože tvořila území mezi Bavorskem a Uhrami, ale podvolil se, aby se mohl konečně s klidem ujmout vlády v Bavorech. Aby také tento klid zavládl, musela knížata na přání Barbarossy stvrdit přísahou jednoroční mír, počínaje od svatodušních svátků, který byl také jimi svědomitě dodržen.

Fridrich dokázal něco velikého. V jeho mocné říši panoval klid a mír, který nebyl dosažen zbraněmi a který byl proto tím trvalejší. Staré nepřátelství mezi Welfy a Waiblingy se zdálo být pohřbeno.

 

Nyní konečně měl Barbarossa čas vyhovět prosbám své manželky a objet s ní dědické země. Šťastný jásot, s jakým  byla vznešená dvojice všude přijímána, blažil srdce Fridrichovo, neboť cítil, že to byl pravý cit, nikoliv vypočítavost, která mu naklonila všechny tyto lidi. Byl by se rád zdržel déle, ale nepokoje na severu říše ho volaly zpět do vlasti.

Malá dánská země nechtěla již déle uznávat církevní svrchovanost arcibiskupství hamburského, zakladatele jejich církve. Biskup Eskil z Lund vystoupil jako mluvčí a žádal, poukazuje na různost národů a řečí, tuto svrchovanost pro sebe.

Protože Hamburk patřil k území Lva, netrvalo dlouho a bojovný Jindřich se zapletl do války. Nedovedl žít v klidu, ale potřeboval boj a spory. Přitom nepadalo u něho v úvahu, pro koho tasil meč. Přijal u sebe Svena, kterého císař dosadil v Dánsku za krále, když tento, jsa slaboch, musel utéci před právoplatným dědicem Knutem a jeho synem Waldemarem. Oba se těšili lásce svého lidu v takové míře, že se mohli odvážit boje za svá práva. Sven si vyprosil na Jindřichu Lvu přispění a on mu ho také přislíbil a okamžitě vytáhl se svým vojskem do Dánska.

Ale tam poznal Jindřich svůj omyl. Nikdo nechtěl o Svenovi ani slyšet a nikdo ho nechtěl uznat za krále. Aby Jindřich nemusel porušit dané slovo, snažil se rozdělit zemi mezi tři zápasníky a nápadníky koruny a lid kvůli míru souhlasil.

Sotva však Jindřich Dánsko opustil, již dal Sven Knuta zavraždit. Waldemar unikl stejnému osudu jen věrností svého sluhy. Svolal všechny věrné do zbraně a v krvavé bitvě Svena přemohl, který potom na útěku zahynul.

Nyní spočívala vláda nad Dánskem v rukou Waldemarových, který dovedl zemi vrátit mír a blahobyt. Obrátil se okamžitě na německého císaře, přísahal mu věrnost a příslušnost a dosáhl tím, že se světská i duchovní vláda soustředila v jeho rukou.

Zatím co se na severu říše válečné zápletky rozmotávaly, byl Fridrich donucen vytáhnout do boje proti Polákům, kteří svými ustavičnými vnitřními nesváry znamenali pro východní říši trvalé nebezpečí. Armáda polského krále byla rychle poražena. On sám musel znovu svojí přísahou stvrdit závislost na císaři a říši. Zato mu Fridrich pomohl všechen stav v Polsku zlepšit takovou měrou, že národ byl spokojen.

Sotva byly tyto záležitosti urovnány, již přišly opět špatné zprávy a to tentokrát z Lombardie. Milán počal kout opět nové pikle, počítaje s tím, že dostane celou Lombardii pod svou svrchovanost a tak se vymanit z německého panství. Chtěl zbudovat pevnou hráz oddělující Fridricha od Říma a ostatní Itálie.

Fridrich na to odpověděl vyhlášením války Milánu. Ale než vytáhl, aby potrestal zpupné vzbouřence, svolal do Wurzburku říšský sněm, na který se dostavilo poselství mnoha zemí: Itálie, Uher, Anglie, Cařihradu a Burgundska, přinášejíc vesměs bohaté dary a prosby a holdujíce velikému císaři.

Fridrich byl skutečným „pánem Evropy“ a to nikoliv zbraní, nýbrž svou chytrostí, spravedlností a nezištným, čistým chtěním.

Nejprve musel zabezpečit ohrožené postavení českého vévody Vladislava, neboť dokud mohly, lhostejno kde v říši, vznikat spory, nemohl se vzdálit z říše. Vladislav, bratr polského krále, se cítil být neustále ohrožován. Polský král se domníval, že český vévoda má polskému králi prokazovat vasalské služby. Fridrich, krátce rozhodnut, povýšil Čechy na království, ovšem s omezením práv a Vladislav i jeho bratr Boleslav museli okamžitě uzavřít mír. Aby ho snáze udrželi, vyžádal si Fridrich, aby ho většina polských a českých bojovných sil doprovodila na jeho tažení do Lombardie.

Také Itálie a Cařihrad si opět požalovali jeden na druhého a obě strany si přály mít Fridricha za svého spojence. Zatím co se římské poselství chovalo bezvadně a dělalo vše, aby císaře přesvědčilo o své dobré vůli, stali se Řekové svou nadutostí neoblíbeni. Mnohokrát je musel císař vykazovat do příslušných mezí, až jim konečně pohrozil, že je v nemilosti pošle domů, nenajdou-li pravý způsob chování, které by bylo vůči německému císaři přiměřené.

To konečně pomohlo, ale jejich chování zavdalo Barbarossovi podnět k tomu, že zamítl vyhovět okamžitě jejich prosbám. Slíbil, že se jejich věcí bude zabývat až po skončení milánského tažení a že jim dá s sebou prozatím důvěryhodného muže, se kterým mohou vyjednávat.

Tímto úkolem pověřil opata Wibalda ze Stabla, poněvadž mu záleželo na tom, aby ho po dobu své nepřítomnosti odstranil pokud možno daleko z Německa. V průvodním listě řeckému králi zdůraznil nezávažnost jednání. Tak nemohl Wibald způsobit mnoho škod.

Ještě jedna záležitost musela být projednávána na říšském sněmu. Uherský král Gejsa měl starosti se svým bratrem Štěpánem, toužícím po uherské koruně a žádal tedy císaře o pomoc. Láska národa se přikláněla více k mladšímu bratru Štěpánovi, který byl z obou bratrů milejší. Gejsa byl však přesvědčen, že císař, i když mu nepomůže přímou cestou, že ho kvůli zmatkům v Uhrách zprostí vojenské povinnosti vůči říši. Císař se však mohl odhodlat k polnímu tažení jen tehdy, když horkokrevností knížat nebudou nikde vyvolávány nepokoje. Se vší vlídností přistoupil na to, že mu Gejsa pošle 600 Maďarů a on, císař, převezme úlohu prostředníka mezi Gejsou a Štěpánem. Byl to nesnadný úkol, poněvadž se Štěpán nehodlal vzdát svých výhod. Konečně jej přesvědčil tak daleko, že obdržev k tomu prostředky od svého bratra, odebral se na několik let k okázalému řeckému dvoru. I zde bylo nalezeno východisko a tak pro první čas byl mír zajištěn.

Na říšský sněm se dostavila poselstva všech vladařů s bohatými dary, z nichž nejdrahocennější byly od krále Jindřicha anglického. Jindřich II. dovedl sice upevnit svoji vládu na obou stranách kanálu, měl však obavy, aby se francouzský král Ludvík VII. Nespojil s Barbarossou a neohrožoval pak jeho vládu. Chtěl tomu předejít tím, že se sám ucházel o přízeň německého císaře.

Ve svém psaní šel tak daleko, že ujišťoval císaře o nerozlučných poutech lásky a přátelství, která se váží k německému lidu. Fridrich, jakožto starší, nechť poroučí v Anglii též. On, Jindřich, jej uposlechne. Barbarossa, který dobře věděl, jak málo upřímnosti je za tím vším ukryto, neměl příčiny k odmítnutí a poselstvo se v největší oddanosti rozloučilo.

Poselstvo z Burgundska přinášelo četné žaloby a stížnosti, které nebylo možno na takovou vzdálenost projednávat, a proto Fridrich slíbil, že přijede do Besancone a tam že učiní právu zadost. Počátkem zimy svůj záměr uskutečnil. I tam se hrnuli vyslanci cizích států a z různých zemí, prosíce jej o pomoc. Mezi nimi vzbuzovali zvláštní pozornost dva papežští legáti přinášející papežovu stížnost na císaře.

Jednalo se o biskupa Eskila z Lund, který byl na zpáteční cestě z Říma na německé půdě přepaden zbojníky a držen jimi v zajetí až do zaplacení výkupného. Papež tehdy nařídil císaři, aby se ujal této záležitosti, ale Fridrich na její vyřízení příliš nepospíchal, poněvadž Eskil byl mužem, který naléhal na odtržení dánské církve tak nesousedským způsobem. Ve zpečování spatřoval papež přiznání viny, že Fridrich pravděpodobně přepadení zosnoval, aby se Eskilovi pomstil. Jak málo znal Barbarossu, který svým přímým vystupováním pohrdal takovými nečestnými prostředky. Eskilovi se zalíbila úloha mučedníka a zakázal, aby za něho vyplatili výkupné, žádaje jen, aby se za něho modlili. Nato se císař o něho již více nestaral.

Ačkoliv sněm v Besanconu byl určen jen k projednávání tajných záležitostí, přesto císař přijal oba legáty co nejvlídněji, aby mu hned jejich první slova ukázala, s jakými úmysly přišli. Předčítali Hadrianovo psaní, v němž rozhněvaný papež vyzýval císaře k zodpovědnosti. Vinil jej z porušení věrnosti vůči všesvatému otci, který mu vždy blahovolně a dobrotivě vycházel vstříc. Nechť si císař jen vzpomene, za co všechno děkuje papeži, který ho teprve udělal německým císařem.

Při těchto slovech zabouřil sál takovým nepopsatelným povykem, že legáti nemohli číst dál. Německá knížata křičela, vlašská zuřila. Kancléř Roland přilil oleje do ohně tím, že vykřikl:

„A od koho má císař Fridrich hodnost císaře, ne-li od papeže?“

Tu Otto z Wittelsbachu tasil meč a byl by ho usmrtil nebýt císaře, který okamžitě zjednal klid. Nařídil legátům, aby se vrátili do svých hospod a zítřejšího dne neprodleně odcestovali do Říma. Legáti se mohli jen stěží ukázat na ulici. Bleskurychle se po městě roznesla zpráva o tom, co se stalo v sále a lid byl pobouřen na nejvyšší míru ...

Císařův kancléř Rainald a vévoda Jindřich museli oba legáty doprovodit, aby se jim nic nestalo. Cestou Lev navrhl, aby při této příležitosti prohledali také zavazadla papežových poslů a navzdory zoufalému nářku Italů, také i tak učinili. V zavazadlech objevili četná papežova psaní adresovaná různým německým církevním knížatům, v nichž byla osoba císařova napadána nejhrubším způsobem. Mimo to byl přiložen rozkaz k zabavení církevních statků a klenotů a ještě větší počet nevyplněných, podepsaných dopisů, jež mohli legáti použít podle svého dobrého zdání.

Vévoda Jindřich vzal všechno k sobě a podal o tom císaři zprávu. Barbarossa, rychle rozhodnut, dal oba legáty dopravit na hranice, aby měl jistotu, že Německo skutečně opustili.          O tom, co se stalo, dal vyhotovit listinu, kterou dal uveřejnit. Kromě toho vydal verdikt, v němž omezil hromadné dovolávání se papeže a současně stanovil, že poutě do Říma se smějí konat jen se souhlasem duchovní vrchnosti. Burgundské záležitosti byly rychle vyřízeny. I šlechta, sedící na svých vlastních statcích a zámcích, složila dobrovolně manskou přísahu. Všude, kam císař přišel, nacházel jen důvěru a lásku.

Bylo umluveno, že se na hranicích sejde s francouzským králem Ludvíkem. Když však Ludvík uslyšel o bezpříkladném tažení Barbarossy, sebral tajně vojsko a táhl s ním na hranice. Fridrich se o této neupřímnosti dozvěděl a chladným dopisem sděloval, že lituje, ale že ho důležité státní záležitosti volají předčasně do říše a že před polním tažením do Milána nebude již mít příležitost, aby pozdravil krále Ludvíka.

Papežští legáti se mezitím vrátili z Říma a hlasitě žalovali na hanebné a nectné jednání, jehož se stali obětí. Papežský dvůr se okamžitě rozdělil na dva tábory. Jeden na stranu legátů, druhý, který tvrdil, že si legáti počínali nevhodně a císaře popudili. Papež, který se cítil pokořen, vyhotovil dopisy německým biskupům, v nichž na císaře žaloval a na konci se zmínil, že očekává, že biskupové upozorní císaře na jeho povinnosti k papeži. Od tohoto opatření si mnoho sliboval, ale úspěch se nedostavil. Němečtí biskupové stáli při sobě jako jeden muž.

A zatím co dopisy papeže byly plné hrubých a ošklivých výrazů, svědčila odpověď biskupů o jejich vysoké kultuře a čistém myšlení. Nebojácně ukazovali papeži na nedůstojnost jeho psaní, předčítaného v Besanconě. Na takovou řeč není zvyklý ani císař, ani knížata a taková řeč nikdy nenajde ohlasu v německých zemích.

Mírnými slovy probírali pak biskupové každý jednotlivý případ, kladený císaři za vinu a radili papeži, aby pokud možno rychle poslal Fridrichovi jiné, lepší, aby na předchozí mohl zapomenout.

Papeži se nepodařilo zasít nesvár mezi činiteli v německé říši. Když Fridrich o svatodušních svátcích shromáždil své vojsko na Lešském poli, mohl Německo opustit s jistotou, že všude vládne svornost a stálost.

Před odchodem na Lešské pole dorazil k němu Otto z Freisingu. Prosil císaře o prominutí účasti na tažení, omlouvaje se nemocí. Otto byl více učencem než rytířem a císař se ochotně zřekl jeho doprovodu, avšak to nebyl jen jediný důvod, proč si biskup Otto přál mluvit s císařem. Obracel se k němu se stížností na Jindřicha Lva. Před delší dobou dala církev ve Freisingu u Fohringu vystavět most přes Isaru, po němž byla dopravována sůl z Horních Bavor a kde se vybíralo clo. Nyní, když se Jindřich opět stal bavorským vévodou, dal most strhnout, podotýkaje, že cesta i clo patří vladaři. U obce Munichenu byl zbudován nový, pevnější most a založen městys a mincovna. Tím se církev cítila zkrácena.

Fridrich jen ztěží potlačil úsměv. Vždycky stará písnička. Vždy se jedná jen o peníze a moc. Ale v tomto případě musel být nápomocen Jindřichovi, protože byl v právu. Cesta a clo patří vévodovi. Biskup Otto byl uspokojen. Jeho církev nechť vévodství odvádí jen třetinu dávek a naproti tomu dostane třetinu munichenského cla.

Ale nyní bylo nutno neprodleně vyrazit. Tu v poslední hodině Lev vyskočil:

„Fridrichu, máš kolem sebe dosti knížat a manů, nech mne doma.“ Všeho ostatního by se nadál více než odřeknutí svého spolubojovníka.

„Jindro, jsi již bojem unaven?“ tázal se.

„Ne,“ odpověděl Jindřich, „ale domnívám se, že zde budu mít hodně práce. Budou-li moji sousedé vědět, že jsem vzdálen, vpadnou do mého území a budeme mít v německých zemích šarvátku dříve, než bychom byli v Lombardii hotovi.“

„Ale právě na tebe jsem při polním tažení spoléhal,“ pravil Barbarossa. „Tvé jméno je obávané od té doby, co jsi na Řím tak zuřivě udeřil.“

Ale Jindřich trval na své prosbě. „Možná, že budeš rád, že jsi mne nechal doma,“ pravil. „Udržím pořádek v říši, to ti slibuji.“

„Tedy dobře, myslíš-li, že nemůžeš odjet, musím se obejít bez tebe.“ Rozloučení bylo krátké,  zato však srdečné.

Byl to nekonečný šik, který se řadil, rytířské a válečnické postavy v třpytné zbroji, s četnými zbraněmi, s vlajícími korouhvemi a nádhernými oři. Záplava vojska se valila dolů přes Brenner, do Lombardské nížiny. V jejich čele postupoval český král se svými divokými hordami. Kamkoliv přišli, šířili děs, pustošili a pálili, kradli a drancovali nejbezuzdnějším způsobem. Není divu, že se pak rozšířila pověst, že Čechové jsou lidožrouti a že pijí krev nepřátel.

Papež starostlivě naslouchal. Mohl-li Barbarossa postavit tak veliké vojsko, může se lehce stát, že Milán pokoří a že pak potáhne dále na jih, aby ztrestal papeže, na něhož se dosud hněval.

Hadrianova chytrost zvítězila. Zachoval se podle rady německých biskupů a napsal císaři pokorný list, v němž ho prosil o prominutí a sliboval, že se nedotkne císařovy důstojnosti. Čest a privilegia svaté říše římské německého národa budou nezkráceně zachovány.

Toto psaní muselo být císaři doručeno dvěma rozvážnými kardinály a dosáhlo svého účelu. Fridrich slíbil, že zapomene na to, co se stalo i to, že se vynasnaží, aby s papežem vycházel v míru. Ovšem více se legátům nepodařilo získat, ale oni se spokojili tím, že jim bylo dopřáno sluchu.

Fridrich se rozhodl, že je čas, aby lombardská města zpravil o svém příchodu. Bylo mu proti mysli objevit se náhle před branami i takových obcí, které se snad vůbec proti němu nevzpouzejí, nebo tak činí jen z donucení. Za svého posla si zvolil kancléře Rainalda, bystrého a výmluvného muže, císaři vřele oddaného. Vycházeje z církve, osvojil si Rainald úplně státnické umění, zachovávaje si přitom otevřenou mysl a srdce nakloněné krásnému umění a to bylo to, co ho spojovalo s jeho císařem.

Druhým poslem byl mladý Otto z Wittelsbachu, císařův přítel a korouhevník. Lepších vyslanců si císař nemohl zvolit. Jejich krása a rytířskost si naklonila srdce Italů, jejich ryzost je uchránila před léčkami nastraženými pletichářstvím a lží, hodlající je svésti z pravé cesty. S malým průvodem se ubírali od města k městu, ohlašujíce všude příchod císařův a současně se tázali:

„Co je s vámi? Jste přátelé, či nepřátelé?“

Kdo chtěl být přítelem, musel přísahat, že chce císaři věrně sloužit jako man. Kdo však byl nepřátelského smýšlení, jako i některá menší města, jež vzdorovala, na toho beze všeho ihned zaútočili. Táhli v těsné blízkosti vojska a dotírali na nepřátelské obce s takovou silou, že se obce musely vzdát. Vedle toho Vladislavovy hordy shlazovaly z povrchu všechno, všechna města, která se vzpouzela císaři. Milánu byla povolena lhůta na rozmyšlenou. Když uplynula, obklíčil Barbarossa město širokým kruhem.

Bylo to počátkem října a bylo strašlivé vedro. Brzy se ukázal citelný nedostatek potravy, také vody bylo poskrovnu a konečně vypukl i mor. Již po osmi dnech byli hrdí Miláňané ochotni uzavřít mír. Smlouva, kterou poté císař s Milánem uzavřel, byla pečlivě vypracována. Císaři záleželo na tom, aby Lombardii pomohl. Milán se musel zavázat, že všechny obce, které sám rozbořil, znovu postaví a těch nebylo málo. Dále musel vydat všechny zajaté Lombarďany, kteří úpěli zčásti již i deset let v jeho věznicích. Mimo to mu byla uložena veliká peněžitá pokuta, jež měla být zvolna splácena. Ani zdaleka však nekryla náklady na vojsko, ale Fridrich nechtěl poražené utiskovat a pouta spojující císaře a knížata byla tak silná, že všechna vlastní přání knížat zanikla sama.

Mír byl oslaven hlučnou slavností, kterou Milán vystrojil svým přemožitelům a Fridrich se mohl vrátit zpět do vlasti. Měl v úmyslu znovu vybudovat Itálii, která byla ve svých základech nadobro otřesena a vrátit jí mír. Vyzval proto italskou šlechtu k říšskému sněmu na Ronkálská pole.

Knížata se sem hrnula ze všech stran, holdujíce císaři a dožadujíce se práva a žalujíce. Den po dni musel Barbarossa naslouchat a urovnávat. Slíbil, že zavede opět staré zákony a šlechta nechť slíbí, že se postará o to, aby byly dodržovány.

Při znovuzavádění starých zákonů přizval na pomoc i italská knížata a šlechtu v první řadě, ale i města mu měla být nápomocna, takže nakonec všichni cítili, že tento souhrn zákonů jest jejich dílem, za kterým také musí stát. Milán dal návrh, aby císař dosadil ve všech důležitějších městech sobě věrné, oddané muže jako tak zvané podesty (obecní starosty), kteří by jeho jménem soudili a bděli nad zachováváním zákonů.

Ale některá města, která nepomáhala při sestavování zákonů, se proti tomu opřela, jako na příklad Janov, který se podrobil teprve po tuhém obléhání. Ale i jiná města se zdráhala uznat „podesty“, ačkoliv Fridrich tímto úřadem nepověřil nikoho z Němců, nýbrž dal tyto úředníky zvolit z řad měšťanstva a sice podle velikosti města vždy dva, nebo tři. Proto císař rozhodl, aby tam, kde je odpor proti dosazení podestů, byly sníženy všechny věže až do výše dvaceti loket a všechny příkopy dal zaházet.

To pomohlo téměř všude a císař, spokojen s výsledkem, chtěl již se svým vojskem odtáhnout, když obdržel zprávu, že Milán se znovu vzbouřil a že menší města, nakloněná Fridrichovi, utiskuje. Znovu musel vytáhnout proti věrolomnému městu.

Nejdříve k sobě zavolal milánské vyslance a tázal se jich, jak hodlají odůvodnit tuto věrolomnost poté, když přísahou stvrdili bezpodmínečnou věrnost. „Přísahali jsme sice, ale neslíbili jsme tuto přísahu dodržet,“ dali odpověď.

Fridrich se rozzlobil, protože nenáviděl dvojakost a neměl pak již s městem slitování. V širokém okruhu kolem nechal zem zpustošit, takže městu hrozil hlad. Toho považoval Fridrich za nejlepšího spojence.

Maličké město Grena, které houževnatě lnulo k Milánu, dal srovnat se zemí. Milán sám bojoval nečestnými zbraněmi. Jeden úklad za druhým byl namířen proti císařovu životu. Brzy to byl potulný kejklíř, který po několik dní svými šprýmy rozveseloval celé ležení, aby pak v nestřeženém okamžiku přepadl císaře, nebo opět jiný vrah.

Ačkoliv byly vymýšleny sebezáludnější plány, zdálo se, že život císařův je chráněn jakoby kouzlem. Nikdy se mu nic nestalo.

Jednou jeden starý italský lékař, který žil již dlouho ve Fridrichově družině a všemi byl vysoce vážen, nasypal jed do polévky, která měla být podána císaři ve zlaté misce.

Když jídlonoš vstupoval do komnaty, vběhlo mu mezi nohy koťátko, takže ztratil rovnováhu, mísu upustil a všechnu polévku až do poslední kapky vylil na podlahu. Kočka se dychtivě vrhla na vonící polévku, ale za několik okamžiků se již převalila, několikrát sebou zacukala a bylo po ní. Tehdy začaly v ležení proskakovat pověsti, že Barbarossa požívá zvláštní ochrany bohů, ba že sám je Donarem.

Po čtyři roky trval boj proti Milánu, který vždy znovu a znovu napadal lombardské hrady a města. Ani požár, vypuknuvší v domě jednoho milánského šlechtice, při kterém větší část města lehla popelem, nedonutil ho k povolnosti. Fridrich by tuto válku pravděpodobně ukončil již dříve, ale spor, který se rozpoutal mezi ním a papežem, vyžádal si jeho pozornosti a sil takovou měrou, že zprvu proti Milánu nepodnikal opravdový útok. Když se však konečně mohl cele věnovat boji, byla po městě také veta. Úžeji a úžeji stahoval se kolem něho pás a když měšťané pocítili hlad, vzbouřili se proti své šlechtě a donutili ji požádat císaře o mír.

Barbarossa nechtěl však o vyjednávání ani slyšet. Milán ho příliš trpce zklamal. Trval na úplném podrobení se a vyklizení města. A tak se také stalo.

Bylo krátce před velikonočními svátky, kdy milánská šlechta, měšťané, muži, ženy a děti opouštěli s veškerým svým majetkem těžce poškozené město, aby si hledali domov jinde. Každý, kdo byl starší dvanácti let, musel císaři přísahat věrnost. Nato vjel Barbarossa se svým vojskem do města.

Knížat se zmocnila neodolatelná touha Milán rozbořit. Vždyť on sám dával k tomu příklad. Každé město, dobyté vojskem Milána v Lombardii, každá sebemenší obec, byla srovnána se zemí. Fridrich by mnohem raději pomohl přemoženým, ale musel dát za pravdu knížatům, když žádala takové pokoření města Milána, aby se nemohlo hodně dlouho vzpamatovat. V tomto vnitřním rozporu, ve kterém se císař nalézal, napadlo ho konečně východisko: Dal vyhlásit, že město Milán předá, tak jak nyní stojí a leží, oněm lombardským městům, která zvůlí a násilím Milána nejvíce trpěla. A Lodští, Gomští, Gremonští a ještě někteří jiní, vrhli se do opuštěných zdí, řádíce v nich nejkrutějším způsobem. I nádherná zvonice byla zbořena a to tak nešikovně, že zasáhla i část dómu.

Císař se svými odjel do Pavie. Vypráví se, že po mnoho dní po onom boření v Miláně nikdo nezaslechl jeho smích.

Že byl v posledních letech tak silně zaměstnán, bylo příčinou chování papeže. Hadriam se obával stále vzrůstající moci německého císaře, který se tak jako jeho předchůdce zval „římský císař německého národa“. V tomto pojmenování spatřoval papež veliké nebezpečí pro svůj církevní stát, neboť kdyby se Fridrich cítil být císařem Říma, pak by Hadrian svou roli brzy dohrál. Ale jak se tomu ubránit?

Doba, kdy mohl s Fridrichem o těchto záležitostech vyjednávat, byla ta tam. Přílišná zpronevěra z jeho strany vytvořila mezi nimi nepřekročitelnou propast. Nezbývalo mu nic jiného, než jít dále po cestě, kterou si zvolil, navršuje nevěru na nevěru, lest na lest. Spor s Milánem mu přišel velmi vhod. Vzkázal městu, že koná bohulibé dílo, jestliže Němce trestá. Snažil se poštvat i jiná lombardská města a sám se spojil s Řeckem proti Barbarossovi, ale toto spojenectví mělo tak špatný následek, jako potměšilé štvaní Lombardie. Nyní se snažil Fridricha vyprovokovat tím, že mu psal, že nemá v Římě co poroučet a že bez papežova souhlasu tam nesmí posílat žádné posly a nesmí ani od žádného z italských knížat požadovat přísahu věrnosti. Dále také nesmí vícekrát zabrat církevní palác, i kdyby tam bydlel jen jedinou noc. V tomto tónu psaní pokračoval a k dovršení všeho nedal ho císaři doručit některým ze svých legátů, ale rozedraným povalečem. Je nutno přiznat, že Hadrianův duch byl neustálými pletichami horkokrevných jihozemců, jímž jako Angličan nebyl schopen čelit, tak zkrušen, že již ani nevěděl, co dělá.

Toužebný výsledek se nedostavil ani zde. Jeho slátanina vzbudila jen opovržení a nepřiměla Barbarossu k tomu, aby vytáhl proti Římu s ozbrojenou mocí, jak si to Hadrián přál. Barbarossa dal svou kanceláří vyhotovit odpověď, kde byly všechny body řádně vzaty na vědomost. Přesto ale oslovoval v odpovědi papeže slovíčkem „ty“ podle dávného starého zvyku, místo „vy“.

Nato se obrátil Hadrian znovu na německé biskupy a opět nadarmo. A dříve ještě než nenapravitelná roztržka mezi císařem a papežem mohla způsobit zlo, Hadrian neočekávaně zemřel.

Příští volba papežova plně osvětlila rozháranost, do které církev zabředla. Zatím co dobře smýšlející kardinálové volili kardinála Oktaviana a provolali ho papežem Viktorem IV, prosazovala druhá strana zvolení kancléře Rolanda, který, vzdálen daleko od Říma, byl posvěcen jako papež Alexander III. A tak byli opět dva papežové a tato roztržka se projevila pro církev i národy velmi neblaze. Každý z obou papežů vyhlásil nad druhým klatbu, i nad jeho přívrženci.

Tento neudržitelný stav musel být za každou cenu brzy skončen. Biskupové a kardinálové se obrátili na císaře, kterému podle starého práva připadla povinnost zasáhnout v takovém případě. Barbarossovi se protivilo, aby určoval sám podle svého vlastního cítění a to tím spíše, že v osobě kancléře Rolanda se jednalo o jednoho z jeho starých odpůrců. Proto svolal do Pavie všechny církevní hodnostáře, aby tam na synodu objasnili nároky obou stran. Velkou většinu hlasů získal Viktor IV. (Oktavian) a Alexander III. (kancléř Roland) byl vyzván, aby se vzdal všech nároků. Jeho odpovědí bylo vyřčení klatby nad německým císařem, kterou pronesl v jednom malém městečku, kam utekl, která však zůstala neúčinnou.

Nyní to zkoušel Roland jiným způsobem. Podněcoval proti Barbarossovi a neštítil se přitom žádných prostředků. Věděl, že král Jindřich anglický s lítostí vzpomínal na pevné francouzské hrady a zámky, které musel králi Ludvíkovi přenechat. Zde započal Roland se svými plány. Již v kolébce zaslíbil Ludvík svou dcerušku Markétu tehdy tříletému synu anglického krále Jindřicha. Jako věno měla mu Markéta přinést ony zámky. Alexandr nyní navrhoval, že jako papež chce obě děti ve věku 2 a 5 let oddat, jestliže  ho jejich otcové vezmou zato v ochranu proti Barbarossovi. Oni souhlasili a svatba se uskutečnila. Markéta přišla na anglický dvůr, aby tam byla vychována. Postupem doby však oba vladaři seznali, že kancléř Roland vůbec není hoden být hlavou křesťanské církve a to, co udělal jejich dětem, zdálo se jim nyní jako provinění na nedospělých. Tu se rozhodli dát svůj hlas papeži Viktoru, vypálit Alexandrovi znamení nepravosti a tím prohlásili sňatek svých dětí za neplatný. Roland musel bezmocně přihlížet, jak se jeho tak chytře vybudovaný plán rozpadá v trosky. Krátký čas trval ještě církevní rozkol. Pak byl Viktor uznán a mohl se ještě několik let před svou smrtí věnovat v klidu záležitostem církve.

Po rozvrácení Milána nevydržel Barbarossa dlouho v Itálii. S částí svého vojska se spěšně vracel do Německa, zatím co většinu knížat a arcibiskupů pověřil konečným uspořádáním poměrů v Lombardii.

Po dobu jeho nepřítomnosti vedl státní záležitosti Jindřich Lev, aniž by k tomu byl veřejně císařem ustanoven. A co učinil a zařídil, bylo blízko Fridrichovu způsobu a tím tato léta rozluky ještě více upevnila jejich přátelský svazek.

Nyní prosil Jindřich svého přítele, aby mu byl nápomocen v jeho vlastních záležitostech. Jeho choť Klementa léty nezmoudřela a nebyla opatrnější, naopak stala se ješitnější a sebevědomější. Z jejich manželství se narodily dvě děti, chlapec, který krátce po narození zemřel a dceruška Gertruda. Nebylo naděje, že by jejich manželství bylo požehnáno ještě dalšími dětmi a Jindřich, nejmocnější z německých knížat, toužil po synu a dědici.

Fridrich, který dlouhá léta čekal na dědice trůnu, dokonale rozuměl jeho přání. Mimo to by rád neklidnému a nespokojenému Jindřichovi přál choť, která by mu dovedla zpříjemnit pobyt v kruhu rodiny. Slíbil mu proto, že se postará o rozloučení jeho manželství, což bylo tehdy věcí neobvyklou.

Důvod brzy našel. Klementa byla vzdálená příbuzná s Jindřichem a pokrevní příbuzní se nesměli mezi sebou ženit. Když byl tento důvod osvětlen v pravém světle, nebylo zatěžko přimět papeže Viktora k rozluce manželství.

Tím jednal Barbarossa vědomě poprvé proti svému dobrému svědomí, poprvé se vědomě uchýlil od přímé cesty pravdy a to se mu také krutě vymstilo. Všechno nastalé utrpení jeho života prýštilo z tohoto pramene. Doposud to však odpočívalo v lůně času. Dosud se přátelé radovali nad znovudobytím volnosti Lva, který se za dva roky nato oženil s dcerou anglického krále. Jejich manželství však nebylo šťastné, neboť si oba byli druhem i rodem příliš vzdáleni a cizí.

Budiž zde vyjmuta malá část z jejich společného života.

 

Jindřich Lev a jeho anglická manželka Matylda, zvaná Maud, stáli v brunšvickém dómu, jehož obloukovitá okna propouštěla jasné sluneční paprsky jen lámané a pestře zbarvené. Tyto se čas od času zatřpytily na některé z četných ozdob, zatím co celý chrámový prostor tonul v tajemném šerosvitu.

Dóm byl dohotoven teprve před nedávnem a Jindřich by rád zaslechl z úst své choti slova pochvaly. Byl hrdým na stavbu, jejíž provedení svěřil nejvybranějším umělcům a nejzručnějším řemeslníkům. Ale vévodkyně Maud měla své rty pevně semknuty a nepronesla ani jediné slovo. Její pohled, vyjadřující nudu, sklouzl od nákladného oltáře ke klenutí stropu a zůstal pak upjat jako přikován na železném korunním svícnu, který nápadně vynikal v celku.

Jindřich se zadíval směrem jejího pohledu a rozradován pravil:

„Ano, jak vidím, korunní svícen ti učaroval. Není-liž pravda, nemá na celém světě rovného?“

„Možná, že ne,“ odpověděla Matylda ledabyle. „Možná, že vskutku není na světě druhého tak barbarsky pádného. Můj choti, co tě to jen napadlo, pověsit sem takovou neohrabanou těžkou železnou věc? Bez tohoto korunního svícnu by byl dóm docela i slušný, ale pokud tato slátanina v něm zaujímá hlavní místo, hyzdí ho. Připomíná mi vaše barbarské předky, ryzí a tak krásné,“ smála se Matylda, obveselena přirovnáním, které jí připadalo obzvláště vtipné.

Jindřich vzkypěl. „Je krásný, obdivuhodně krásný.Našel jsem tuto krásnou věc ve starém hradě. Některý z dřívějších císařů jej dal zhotovit. Je vzorný a spolehlivý jako naši předkové. V tom máš pravdu. Ale ženo, ty snad zapomínáš, že naši předkové byli také i vašimi. Dovedli jen naši krev lépe střežit. Pravda, francouzský mrav, francouzskou přetvářku jsme nikdy nessáli z matčina prsu, jako příslušníci tvého národa.“

Matylda se na něho podívala s výčitkou a obrátivši se, kráčela znuděně k východu. Jindřich se kousal do rtů. „Zase jednou nutno povolit otěže,“ zabručel. „To budu cítit hodně dlouho, Maud nezapomíná, Maud nepromíjí.“ Několika kroky ji dohonil.

„Jak se ti líbí dóm, nehledě na svícen?“ tázal se vlídně.

„Řekla jsem již, že bez tohoto svícnu by nebyl zlý. Musíš se jednou podívat do Anglie a prohlédnout si naše katedrály. Pak teprve uvidíš, jak má chrám Páně vypadat.“

„Máme dosti ušlechtilých vzorů v Itálii,“ zavzdoroval Jindřich.

„Tato obhroublost, která se ti tak líbí, mne tísní,“ pravila Maud.

„Mimo to mi vadí, že jsi nemohl vybrat ušlechtilejší materiál. Haň si jen francouzskou eleganci. My jsme se od Francouzů učili. Dovedou mistrovsky použít horšího materiálu, který po zpracování budí dojem materiálu drahého.“

„Toto mistrovství vám rádi ponecháme, když se mu tak obdivujete. My chceme být ve všem přímí a pravdiví, chceme být němečtí. Raději červené cihly a ušlechtilý tvar, než napodobeninu mramoru a falešnou honosnost. Raději neobratné způsoby a poctivou, i když snad hrubší řeč, než se tvářit vznešeně a mít na rtech klamná slova.“

A opět se objevila hluboká různost názorů, jíž se nebylo možno vyhnout, jakmile se manželé ocitli o samotě. Mlčky a s hněvem opouštěli dóm, vycházejíce vedle sebe do poledního slunce. Před nimi se vypínal dvorní hrad. Staré, chmurné zdivo, na němž nebylo zvenčí vidět, jaká nádhera se skrývá v jeho vnitřku. Obě kulaté věže vyjadřovaly výmluvně důstojnost a moc Welfenů.

Vévodkyně, kterou jasný sluneční svit po chrámovém šeru oslnil, se na okamžik zastavila. V tom ji Jindřich oslovil, dobře věda, že zde na veřejnosti nebude odporovat. Až příliš dbala na dobrou výchovu a dobré zdání.

„Smím ti ještě ukázat kárný sloup, který chci dát postavit na tomto místě?“ zeptal se. „Sloup i lev jsou již hotovi a čekají jen na umístění.“

„Počkám tedy, až bude stát,“ prohodila Matylda lhostejně, ale zvědavost ji přece jen přiměla, že se po chvíli otázala:

„Co je to kárný sloup?“

„To je sloup, stojící na prostranství, odkud jsou veřejně vyhlašovány rozsudky. Říkáme tomu „rychta“. Především jsou odtud lidu oznamována nová nařízení a zákony.“

„Přivazují se k němu také zločinci a kajícníci?“ tázala se dále. Jindřich se dal do smíchu. „K tomu bych si zvolil jiné místo, než prostranství pod okny mého hradu. To, co ty míníš, je pranýř. Ten je umístěn na mrchovišti venku za městskou branou.“

Za této rozprávky přešla vévodská dvojice prostranství a vstoupila do hradu, kde byla okamžitě obklopena množstvím sloužících v přiléhavých, černých, sametových oblecích. Pochmurnost tohoto černého odění byla poněkud zmírněna širokým, stříbrošedě pošitým kusem sametu, který splýval od levého průramku po rukávě dolů až k ruce, podobaje se polovičnímu pláštíku, který při rychlých pohybech poletoval kolem těla sloužícího. Na tomto kuse sametu byl stříbrem vyšit znak Lva, který bylo možno vidět také na všem ostatním.

Předsíň hradu vypadala jako sbírka zbraní. Stála zde výzbroj a byly tu rozestavěny a pověšeny zbraně všeho druhu. Na jiných německých hradech to nebylo zvykem stavět zbraně na odiv. Zbraně a výzbroj patřila do věžních místností, kde byla hlídána a opatrována.

Teprve vévodkyně Matylda zavedla tento anglický způsob a Jindřich si již na to zvykl, kdykoliv vešel do zámku, aby se procházel stále svým „arsenálem“, jak tomu žertem říkal. Široké schodiště s nízkými schody vedlo do hořejšího poschodí, v němž byly obytné místnosti a ložnice. V přízemí byly pouze síně. Jídelna, síň, kde se podávaly nápoje, taneční sál a v nejnovější době také hrací síň.

Aby se Matyldě zavděčil, dal Jindřich postavit do jednoho menšího sálu kuželky, k nim na provaze pověšenou pohyblivou dřevěnou kouli, která musela kuželky převrhnout. Vévodkyně byla mistryní v této hře, jíž se pak věnovala mnoho hodin.

I v jiných věcech vyhražených až dosud mužům, mohla se měřit s leckterým rytířem. Házela kopím, šípem zasáhla většinou terč a byla i vytrvalým běžcem. Na hřbetě svého těžkého koně tak jako na lovu předčila většinou všechny účastnice svého pohlaví.

Na každé takové její vyznamenání byl Jindřich hrdý, jako by je sám vydobyl, ale častokrát si přece jen povzdechl nad svou „rytířskou chotí“.

Vzorem německé kněžny mu byla Beatrice, která se všude ujímala ženských domácích záležitostí a byla tak právem duší domácnosti, rodiny a říše. Naproti tomu Matylda dovedla znamenitě nechat za sebe pracovat jiné. Poroučela a nařizovala, zavrhujíc opět, co se v důsledku nedostatečných znalostí neosvědčilo, za to však neustále svalujíc vinu na druhé.

Služebnictvo vyciťovalo nedostatečnost vedení. Zřídka kdy dovedlo udělat něco dobře a proto se také ani nenamáhalo, aby udělalo více, než bylo nutno. Na žádném německém hradě nebylo tak nepořádné služebnictvo, tak málo věrnosti a pážat, jako na hradě Brunšviků.

Vrtošivost vévodské dvojice měla škodlivý vliv na čeleď. Byla dávána přednost milcům a lichotníkům, ba i donašečům, jimž Jindřich již dříve rád propůjčil svého sluchu. Dovedl bohatě odměnit, jestliže někdo přinesl něco ošklivého o jeho četných nepřátelích. Tím však otevřel lži ve svém okolí dveře i brány dokořán.

Kastelánem dvorního hradu byl Angličan, kterého Matylda přivezla s sebou a který rozuměl Jindřichovi jen z polovice, čeledi pak, vyjímaje Matyldinu anglickou komornou, nerozuměl vůbec. Dbal přísně na to, aby byly ve všem dodržovány anglické mravy, které byly mnohem uhlazenější a přizpůsobeny dvorskému mravu, zato však v nich bylo mnohem méně rytířskosti než v německých.

Jindřich neměl skoro žádných přátel, zato ale řady závistníků se množily. Chtěli se mu ve všem vyrovnat, možno-li dokonce ho předčit a život na Brušvickém dvoře byl pro mnohé hrady vzorem. Zvyky zde panující byly bez porozumění napodobovány velmi často na úkor dosavadního, útulného rodinného života. Na druhé straně opět Lvem vystavěné budovy daly popud k mnoha krásným stavbám. I kárný sloup byl od něho převzat a stal se ozdobou černých měst.

 

Jakmile Barbarossa vyřídil nejnutnější vládní záležitosti, vzpomněl si, že již dávno ničeho neslyšel o Wibaldovi. Stálo za to, mít ho na očích. Když se po něm ptal, dozvěděl se, že byl v Cařihradě otráven a tam také pochován.

Následující rok minul urovnáváním sporů na hranicích Německa a Lombardie. Mnohokrát táhl císař sám v čele svého vojska sjednat mír. Největší starosti mu způsobovalo nepřátelství německých knížat směřující proti Jindřichu Lvu, které stále vzrůstalo. Dosud je mohl ovládat, ale netajil se obavou, že jednou dojde k těžkým potyčkám. Proto, kde jen mohl, ulamoval tomuto nepřátelství hroty.

A nyní se konečně narodil vroucně očekávaný následník trůnu. V den, kdy Beatrice držela v náručí maličkého Fridricha, považoval se Barbarossa za nejšťastnějšího smrtelníka. Narodili se mu ještě čtyři synové. Všichni byli světlovlasí jako jejich otec, všichni byli hrdí a veselí jako on, ale žádný z nich nebyl tak pravdymilovný a přímý, i prostý všeho sobectví.

 

Slunce se sklánělo k západu, vysílajíc své poslední paprsky barevnými okny do knížecí komnaty Wurzburského zámku. A tyto paprsky se třpytily a jiskřily na světlovlasých hlavičkách seskupených kolem židle, na níž odpočívala rekovná postava Barbarossy. Ruka císařova laskala kučeravou hlavičku Konrádovu, který seděl na stoličce u jeho nohou, maje hlavu přitulenou k otcovým kolenům.

Fridrich, prvorozený, seděl naproti otci s rukama volně složenýma v klín. Kolem rtů mu pohrával úsměv, jako by se šestnáctiletý princ obíral něčím jiným, než tím, co otec právě povídal. Oči čtrnáctiletého Jindřicha zářily naproti tomu nedočkavou touhou, slyšet ještě víc. Nezáleželo mu na místě. Opřen o sloup naslouchal otcovým slovům neklidně přešlapuje z nohy na nohu. „Otče, řekněte, jak to bylo dále? Neměli Miláňané toho dost, že jejich město bylo zpustlé a opuštěné? Musel jste ještě jednou vytáhnout k jejich potrestání?“

Dříve než Fridrich mohl odpovědět, korunní princ Fridrich prohodil:

„Nedovedu si vůbec představit, že náš otec, který je vždy tak mírný a dobrý, připustil, aby tak divukrásné město, jakým Milán musel být, bylo zničeno tak, že nezůstal kámen na kameni.“

„On to také nedal udělat. To provedli přece Lombardští sami,“ ubezpečoval Konrád důležitě.

„Tak synáčku, jen obhajuj svého otce,“ smál se císař. „Bylo mi hodně zatěžko dát svolení k rozvrácení města, ale muselo tak být. Jinak nebylo možné Milán pokořit. Nesmíte zapomenout, že s italskou krví se musí zacházet jinak než s německou. Kdybych město ušetřil, považovali by mne za slabocha. Věřte mi, císař musí mnohé udělat, mnohou věc s ohledem na stát musí uznat za dobrou, ačkoliv se jeho srdce proti tomu vzpírá. I ty, Fridrichu, budeš ještě častěji donucen rozhodovat proti svému přesvědčení a cítění, poněvadž tak bude velet zájem státu.“

„Právě proto nechci být císařem, otče,“ pronesl tato slova polohlasně, upíraje plaše svůj pohled na císaře. „Chtěl bych sloužit církvi a nejraději již nyní. Může mi můj otec splnit toto mé přání?“

„O tom si promluvíme až později, až budeš starší a až budeš moci posoudit to, co nyní odmítáš.“

„Fridrich je pošetilý. Já bych chtěl být císařem hned,“ vykřikl Jindřich a vesele si poskočil, jsa vnitřně rozjařen. „Bratře, pomysli jen, moci každému něco říci, moci vládnout nade všemi, och, jak to musí být rozkošné.“

„Nikoliv Jindřichu,“ přerušil ho vážně císař. Být císařem, to znamená sloužit všem. Snažit se činit dobro, zapomínaje přitom úplně na sebe. To znamená být císařem.“

„Což to musíš našim synům teprve říkat? Což jim nedáváš příklad denně svým životem?“ tázal se lahodný, měkký hlas. Císařovna Beatrice vstoupila právě do komnaty a zaslechla poslední slova císařova. Rozmluva by chlapcům unikla a to neměl Jindřich v úmyslu.

„Prosím otče, vypravuj dále,“ žadonil. „Byli milánští pak již klidní? A je to pravda, co říká služebnictvo, že se i můj kmotr zpronevěřil? Proč to udělal? Byli jste snad k němu zlí?“ Obličejem Barbarossy přelétl stín. „Chceš vědět příliš mnoho najednou. Bude-li si k vám chtít přisednout i vaše máti, pak vám budu vyprávět dále o Milánu a papeži.“

Fridrich přitáhl k sobě druhou židli a Beatrice se posadila, čehož Konrád využil k tomu, že se svou stoličkou trochu popojel a přitulil nyní svou hlavu k oběma rodičům. Byl nejněžnější ze všech císařských ratolestí a nejměkčího srdce. Jeho maličké srdíčko plálo láskou k jeho drahým.

„O čem pak jsem vyprávěl naposledy?“ tázal se císař. Ne, že by chtěl zkoušet syny, jak dobře poslouchají, ale aby našel opět niť přerušeného rozhovoru. Zmínkou o Lvu se jeho myšlenky daleko zatoulaly.

Říkal jsi, že dobrý papež Viktor zemřel a že pak byl opět papežem zlý kancléř Roland,“ zvolal Jindřich.

„Řekl jsem opravdu zlý?“ dotazoval se otec.

„To jsi sice neřekl, ale  zlý byl, to pozorujeme sami a já jsem také slyšel, jak jsi říkal kancléři Ainaldovi, když přišla před několika týdny zpráva o jeho smrti: „Bohu dík, o jednoho zlého ducha na zemi méně.“

„Aj, tu si musíme dát pozor na tvá ouška, Jindřichu. Nyní však slyšte dále:

Dokud byl Viktor papežem, zachovávali i Milánští klid. Měli co dělat s výstavbou města a k tomu potřebovali všechny své peníze. Netoužili po tom, aby vyvolali nové šarvátky. Žel, že tento mír netrval dlouho. Sotva Viktor zavřel oči, již začal Alexandr rozsévat všude zlou setbu. Štval v Lombardii, spojil Neapol s Řeckem, s řeckým císařem Manuelem a přemluvil Veronu k povstání. A proto jsem musel právě po Jindřichově narození táhnout znovu do Itálie, abych odbojníky donutil k pořádku. Verona vyvolala s mnoha městy spor, který jsem musel přemoci. Podařilo se mi stát se pánem Lombardie, ale byl bych musel postupovat dále a postavit se na odpor papeži, abych svoji výhodu mohl využít.

To jsem však nemohl provést pro vážné zprávy docházející z říše. Již dávno se některá knížata proti Jindřichu Lvu .....

„Mému kmotříčkovi,“ prohodil Jindřich, důležitě se tváře, „spikla,“ pokračoval otec dále, nevšímaje si vzrušení. „Vždy se mi podařilo tento spolek zneškodnit. I tentokrát se mi to podařilo, ovšem za velikou cenu. Kdybych mohl tenkrát v Itálii postupovat dále, mohli jsme být později ušetřeni velikých těžkostí. Dosadili jsme vzdoropapeže Paschalise, který byl uznán i anglickým králem, ale Alexandr se dovedl - spřátelit s mými protivníky, takže náš papež byl pouze papežem zdánlivým. Kdybych mohl tehdy zůstat v Itálii a tak mohl Paschlisovi pomoci k jeho posílení a moci, vše by se podařilo. Ale takto to nebylo možné.

A pak nastala doba, kdy jsem se musel vypravit znovu proti Itálii. Pamatuješ se ještě na to?“ s touto otázkou se obrátil ke své choti. Milostný úsměv rozjasnil její tváře. „Na vánoce v Pavii nezapomenu po celý život,“ pravila. „Máti, ty jsi byla také ve válce?“ dotazoval se Konrád.

„Ve válce ne, ale když otec rozbil zimní tábor v Pavii, dovolil mi, abych za ním přišla. Věděla jsem, že mám své malé chlapce v dobrých rukou a otce jsem již neviděla tak dlouho. V Pavii bylo krásně. Obyvatelstvo milovalo vašeho otce a byli hodní i ke mně.“

„Ó máti, kdo by mohl jednat jinak?“ řekl horoucně korunní princ Fridrich, „ale co se stalo potom?“

„Pak jsem táhl proti Římu, to jest proti papeži,“ ujal se slova císař znovu. „Nedaleko Říma u Tuskulum došlo k bitvě, která pro mne skončila vítězstvím. To byl základ k vyjednávání o mír.“

„Není-liž pravda, otče, ale tenkrát jste ještě neuzavřeli mír?“ tázal se Jindřich rozčileně. „Řekni, že jste tenkrát táhli dále.

„Kéž bych to udělal,“ zachmuřil se Barbarossa.

„Ale, byli jste přece vítězi, není-liž pravda?“

„Ano, moje vojsko sice zvítězilo, větší část města mi padla do rukou, i papež Alexandr musel prchnout, a přesto se na nás řítila zkáza. Římská vedra a pro nás nezdravé podnebí způsobilo, že se padlí rychleji rozkládali a tak vypukl strašlivý mor, jemuž nebylo rovno. Nespočetné řady žoldnéřů a panošů mu padaly denně za oběť. Nákaza zuřila i mezi těmi, kteří mohli o sebe lépe pečovat. Umírali i kardinálové, arcibiskupové i knížata. Tehdy to také bylo, kdy váš strýc, Fridrich Švábský, teprve devatenáctiletý, zavřel oči navždy.

„Neměl tehdy právě po svatbě?“ tázal se Fridrich.

„Ano, měl za choť Gertrudu, dceru Lva,“ potvrzoval otec.

„Ačkoliv jsem želel tohoto mladého pošetilého příbuzného, přesto bylo pro říši lépe, že zahynul. On byl po Lvu nejbohatším německým knížetem. Jednou by mohli společně řídit události podle své vůle. Naučil jsem se poznávat, že není dobře, je-li jedinci dána taková moc. Proto jsem také Fridrichovo dědictví rozdělil mezi tebe, Fridrichu a tvého mladšího bratříčka Ottu.“

Žádného ze synů nenapadlo, proč byl při tomto dělení vynechán Jindřich a Konrád. Co otec učinil, to bylo nedotknutelné. Barbarossa pak pokračoval:

„Co nezmohly zbraně a zášť nepřátel, to se podařilo moru. Musel jsem kvapně odtáhnout a opustit zamořenou krajinu. Mé vojsko bylo oslabeno a neschopno boje. To byly těžké chvíle a kdyby mi tenkrát vaše matka nestála po boku s takovou zmužilostí, možná, že bych začal pochybovat o Bohu.“

„Zůstali jste ušetřeni té zlé nemoci? Myslím vy a matka?“ tázal se Konrád úzkostlivě.

„Byli jsme uchráněni a to jako zázrakem a to také bylo to, co mi matka neustále připomínala, když jsem sklíčen pochyboval o tom, mohu-li dále zůstat císařem. Těšila mne, že dokud mne ruka Boží tak zřejmě chrání, do té doby že bude také bdít nad říší. Slyšte však dále. Jak tomu vždy bývá, semkly se všechny temné živly proti pronásledovanému neštěstím. Uprchlému papeži se podařilo poštvat proti mně Lombardii, takže již jednou rozbitý svazek měst se znovu utvořil a znemožnil nám návrat do Německa. V této nešťastné době, plné běd, osvědčilo Burgundsko svou věrnost. Když pronikla zvěst o naší tísni do Besanconu, rozhodla se burgundská šlechta, jako jeden muž, přispět nám na pomoc.

Jejich zbožňovaná dědička Beatrice se nalézala v nebezpečí a tu se déle nerozmýšleli. Nenápadně nám poslali vstříc spolehlivé posly, ukazující nám spolehlivě a přesně cesty, kudy jsme se bez překážky mohli ubírat. A tyto cesty svými silami zabezpečili. Lemované po obou stranách jezdci i pěšími, podobaly se tyto cesty více vítězné silnici než stezce, po níž se nešťastníci snažili dosáhnout svého domova.

Umění burgundských lékařů, kteří se zvlášť dobře vyznali v morových horečkách, zuřících dosud v našich řadách, způsobilo okamžité potření moru. Ubytovali jsme se v Burgundsku a knížata i vojsko se mohli pozdravit a náležitě si odpočinout.

Pak jsme se vrátili do říše. Ale kolik z těch, kteří odešli s námi, se již nevrátilo. Nepadli do rukou nepřátel, ale podlehli zákeřnému moru. Ó, byl to smutný návrat. Byl však nejvyšší čas, že jsme se vrátili. Mezi knížaty panoval nesvár a všude bylo nutné rovnat spory a soudit. A opět to byl Lev, kterého jsem se musel nejprve ujmout. Jeho panovačná povaha stále znovu popouzela sousedy. Poslal jsem ho jako svého zástupce do Anglie a Francie a za jeho nepřítomnosti jsem se ujal jeho zemí a tak se mi podařilo srovnat vlny rozhořčení a nespokojenosti.“

A pak jsme všichni táhli do Lombardska s tebou, že otče?“ zvolal Jindřich, který čekal na vypravování o válce, zatím co popisování událostí v době míru jej nudilo. Barbarossa vzdychl. „Žel, opět bylo nutno postavit se proti povstaleckému lombardskému svazku a papeži Alexandrovi. Odhodlal jsem se k tomu s těžkým srdcem poté, kdy v říši zavládl opět mír a kdy Lev splnil svou úlohu v Anglii a ve Francii. Vaše matka, jíž jsem nemohl v tak těžkých dobách postrádat, mne doprovázela a vás oba vzala s sebou.“

„Otče, mne přece také,“ zvolal Konrád, ale když viděl, že se oba jeho bratři smějí, naplnily se jeho oči slzami a obrátil se k matce:

„Proč jste mne nevzali také s sebou?“

„Protože jsi vůbec ještě nebyl na světě, malý Konráde,“ udobřovala jej matka. Císař však řekl vážně:

„To si musí princ Staufen odvykat, prolévat pro všechno slzičky. Být tvrdí sami k sobě, tomu se nemůžete dost časně naučit. A budete-li tvrdí sami k sobě, pak budete také v pravý čas měkcí k ostatním.“ Barbarossa pak pokračoval:

„Tentokrát bylo naše vojenské tažení jiné než dříve. Mnozí z německých knížat se omlouvali, že se nemohou zúčastnit. Měli také opravdu co dělat se svou zemí. Mnozí však poslali peníze a ozbrojence, jiní chtěli být od toho i osvobozeni, takže jsem jen s velkou námahou sehnal vojsko dohromady. A jednou se musíte dozvědět, vlastně proč ne dnes?“

Císař vrhl letmý pohled na svou choť, která mu povzbudivě přisvědčila.

„Můj přítel a spolubojovník Jindřich Lev mi svůj doprovod odepřel.“

Synové poděšeni vyskočili a Jindřich, který se cítil nejhlouběji dotčen, protože se jednalo o jeho kmotra, na něhož byl tak hrdý, zvolal:

„Čím se omluvil?“

„Udával, tak jako ostatní knížata, že jeho země jej nemohou postrádat, že není vyloučeno, že by za jeho nepřítomnosti vznikly v zemi spory, které by pak císař musel osobně urovnávat. Je lepší, jak pravil, zůstane-li doma a poohlédne se sám po právu. To však nebyl pravý důvod. Viděl jsem hlouběji. Jeho anglická choť to byla, která ho podněcovala a štvala, protože chtěla vidět svého chotě na nejvyšším místě a nemohla snést, aby ještě někdo jiný stál nad ním, i když to byl jeho nejlepší přítel.“

Sténaje, otočil Fridrich svou hlavu k oknu, aby tak skryl mocné dojetí a delší čas panovalo v komnatě ticho, která nyní tonula skoro v naprosté tmě.

„Nechceš pro dnešek již přestat?“ tázala se Beatrice něžně.

„Kdo ví, kdy budeme opět tak nerušeně pohromadě,“ odpověděl Barbarossa. „Nech mne, abych dokončil. Je třeba, aby naši synové pochopili, jak je těžké nosit korunu.

Nechal jsem tedy Lva doma, aniž bych ho prosil o pomocné oddíly, které on, nejbohatší kníže, měl, protože jsem vytušil pravou příčinu jeho zdráhání. Znenadání se mi pak dostalo posily od českého krále, který se dostavil bez vyzvání s dosti slušným vojskem. Bylo by mi milejší, kdybych se mohl zříci této pomoci, protože Čechové zamýšleli drancovat a kořistit, ale musel jsem být rád, že se moje bojové síly zvětšily.

A pak to šlo jako vždy. Vaše matka zůstala s vámi v Pavii, kde jsem věděl, že jste v bezpečí a já jsem musel postupovat od města k městu. Všude byl boj a obléhání, tu kratší, tu delší. Znovu postavené město Alexandrie, pojmenované tak po mém odpůrci, kladlo nám odpor nejdéle. Obléhání trvalo několik měsíců, až jsem se ho poprvé ve svém životě musel vzdát.

„Muselo se tak stát, otče?“ tázal se Jindřich, chvěje se rozčilením. „Nelitoval jste později?“

„Muselo tak být a nebylo čeho litovat. Posádka Alexandrie byla právě tak vyčerpaná jako mé vojsko a toužila taktéž po klidu. Sotva jsem odtáhl, poslali za mnou vyjednavače prosící o mír. Samozřejmě že jsem nemohl uzavřít mír s jediným městem, ale nemohl jsem také žádat o podrobení se, protože jsem město nepřemohl. Ale protivník byl tak unaven a vyčerpán, že Alexandrie neustala, až mi mohla nabídnout mír jménem celého lombardského svazu měst. Uprostřed stanového ležení byly pak oběma stranám stanoveny stejně příznivé podmínky a já bych mohl mít radost, kdybych však mohl Vlachům důvěřovat, neboť mne již příliš často oklamali.

Moje oddíly potřebovaly oddychu a nechtěl jsem opustit půdu Lombardie, dokud bych se nepřesvědčil, že to moji protivníci myslí skutečně tak, jak slíbili. Stáhl jsem se zpět do okolí Pavie.“

„Otče, na to se ještě docela dobře pamatuji, jak jsme vás s matkou vyhlíželi a jak jste potom vy přitáhl v čele obrovsky dlouhého průvodu. Ach, jak krásně jste vyhlížel na bílém oři.“ Byl to Jindřich, který svým nadšením oživil v otci vzpomínky. Zrak jeho zkoumavě sklouznul na svého nejstaršího, který zde seděl ponořen sám do sebe, jako by jeho myšlenky byly daleko odtud.

Fridrichu, nedovedeš se upamatovat na onu dobu?“ zeptal se ho otec vlídně.

„Ano, otče, ale mrazí mne, musím-li si vzpomenout na válku a krveprolití. Nechápu, že stále válčíme. K tomu nás Bůh přece nestvořil!“

Rodiče se na sebe podívali, zatím co se Jindřich snažil, nejvýše vzrušen, bratrova slova vyvrátit.

„Můj Fridrichu,“ ujal se císař slova, kyna mladšímu, aby mlčel, „v příhodný čas probereme spolu tuto otázku. Snad pak lépe porozumíš, že tvůj otec ani z touhy po moci, jak ty se snad domníváš, ani z radosti nad krveprolitím, nevytáhl znovu a znovu do boje.“

Hluboká červeň pokryla Fridrichovo líce. Jak často uhodl otec jeho nejtajnější myšlenky. A tak i tentokrát. „Brzy se ukázalo, jak dobře jsem udělal, že jsem zůstal v Lombardii,“ vyprávěl Barbarossa klidně dále. „Lombardští vůbec nemysleli na to, aby smlouvu dodrželi. Chtěli jen získat klid k novému vyzbrojení a k posile.“

„Proč otec čekal tak dlouho a nepředešel věrolomné?“ chtěl vědět Jindřich. Dříve než mohl otec odpovědět, bylo slyšet Konrádův hlásek, který byl až do této chvíle tichý, takže se všichni domnívali, že usnul.

„Ale pak by to byl přece on sám, který by se zpronevěřil.“

Císařova ruka s láskou pohladila kučeravou hlavičku. „Ba právě, můj maličký, kvůli pozemské přednosti uvalit na sebe hřích, který chce spáchat druhý. Bylo to hodně těžké. Se zaťatými zuby jsme museli vyčkávat, až se Lombarďanům uráčí strhnout si masku. Ale ani já jsem nezahálel. Vyzval jsem všechna knížata, která se dosud ke mně nedostavila, aby ke mně dorazila v čele svého vojska buď sami, nebo aby mi poslali alespoň jedinou korouhev, jíž byli povinni mi dát. A Lvu jsem poslal zprávu, že je to tentokrát vážné, aby přišel. On také přišel - ale sám. Pln radosti jsem táhl naproti až k Ciavenně, jakmile mi vzkázal, že jde ihned za mým poslem.

Ještě dnes ho vidím před sebou, jak vešel do mého stanu, jak si nedbale vztaženou rukou shrnuje vlasy hrdě s čela. Dříve než promluvil, věděl jsem již, co řekne. Že to vyřkl tak neomaleně, za to mu děkuji, i když to nebylo řečeno tónem, jakým se sluší mluvit s císařem. Jeho celkové urputné chování mi usnadnilo snáze se přenést přes nejtrpčí hoře, které mi způsobil. Co všechno jsem kvůli našemu přátelství snesl, co vše jsem obětoval. A nyní mi ho Lev hodil pod nohy v okamžiku, kdy mi ho bylo nejvíce třeba. Pro toto přátelství jsem se odvážil ještě jednou k naléhavé prosbě, avšak nadarmo!“

„Spadne-li ti koruna z hlavy, Fridrichu,“ odpověděl mi, pak je zde jiná hlava, která ji bude umět nosit. Kdyby šlo po právu a spravedlnosti, patřila mně tak jako tak. Dosti dlouho jsi mi v tom překážel. Má choť je z královské krve a i ona má právo na korunu.“

„Otče, to že se odvážil říci?“ zasténal Jindřich. „Nuže dobře, ode dneška nemám více kmotra.“ Bylo mu velmi krušné odříci se svého dřívějšího obrazu hrdiny.

„Tak jako já již nemám přítele,“ pronesl Barbarossa smutně. „Je to však jen trest za to, co jsem jednou učinil proti hlasu svého svědomí tím, že jsem Jindřichovi napomáhal ke zrušení jeho prvního sňatku. Nyní mne zasáhla kletba, která vypučela z druhého manželství.

Mezi Lvem a jeho císařem vznikla veliká roztržka a jak se mi zdá, i nepřeklenutelná. Neboť to, že mne opustil v hodině nebezpečí, přineslo trpké ovoce. Sotva jsem dorazil ke svému stanu a vojsku, již táhli Lombardští proti mně. U Legnan došlo k bitvě, o které se nemusím ani zmiňovat. I do vašich duší se porážka císařského vojska hluboce vryje. Bylo to moje první skutečná porážka, dej Bůh, aby byla také i poslední. Nebylo by se tak stalo, kdyby nebylo Jindřichovy věrolomnosti. Německé vojsko bojovalo jako lvi, ale bylo ho mizivě málo a Češi a Uhři se do spořádané bitvy nehodili.

Zpočátku se zdálo, že je všechno ztraceno. Ale přece se stalo jinak. I lombardská města a jejich spojenci měli těžké ztráty. Nebyli schopni v boji pokračovat a papež Alexandr, nemoha počítat s Anglií a Francií, nahlédl, že mír bude lepší, než věčné půtky.

Tak se stalo, že moji protivníci mi nabídli mír. Benátky, které se v posledních bojích držely zpátky, byly vyhlédnuty k vyjednávání. Tak došlo k míru skoro i mezi papežem a mnou. Co mne to stálo, to ví jen vaše matka. Ale muselo to být, aby i v německých zemích konečně již ustaly neblahé církevní spory. Alexander mne slavnostně zprostil klatby, která ovšem nikomu nevadila a města, která až dosud se mnou smýšlela nepřátelsky, jásala mi vstříc, když se naše řady jimi ubíraly zpět do Burgundska.

V Burgundsku jsme se zotavili ze strastí posledních let. Ale o tom vám již nemusím vyprávět, jakož i o zmatcích v říši, které jsem našel po své čtyřleté nepřítomnosti.“

„A co se stane nyní s věrolomným Jindřichem?“ ptal se Jindřich. „Bude ho otec soudit?“

„Uhodl jsi můj synu. Ačkoliv to bude pro mne velmi krušné, nesmím s ohledem na císařské jméno, nechat takovou věrolomnost nepotrestanou. Za tři týdny se bude v Magdeburku konat soud. Dojde-li Jindřich k poznání svého provinění na mně, rád mu odpustím. Ale obávám se opaku. A teď, děti, jděte spát. Dlouho jsem vás zdržel, ale nesmíte již déle kráčet nevědomky kolem všech událostí.“

 

Magdeburk byl plný knížat a hodnostářů. Nad Lvem měl zasedat soud. Barbarossovi bylo zatěžko zříci se veřejně přítele z mládí a Jindřich si byl toho vědom. Spoléhaje na císařovu náklonnost, dopouštěl se nových přehmatů. Žaloby na něho nebraly konce, poněvadž se nyní ozývaly i takové hlasy, které až dosud s ohledem na Barbarossu mlčely. Vyzývavá pýcha, panovačná drzost a zpupné přezírání všech zákonů platných pro knížata, to bylo to, co mu bylo vytýkáno. Neměl již žádného přítele. Nikdo se ho na knížecím sněmu nezastal. A on sám - nepřišel.

Markrabě Oto z Brandenburku, přičítaje mu přepadení Vendu, se vyjádřil, že objeví-li se Jindřich na knížecím sněmu, vyzve ho pro velezradu na souboj. Mnozí z přítomných byli přesvědčeni, že tato výzva je důvodem, proč se Jindřich sněmu vzdaluje, ale císař to věděl mnohem lépe. Jindřich nebyl zbabělec. Jen ve svém zaslepení vzkázal Fridrichovi, že nad sebou neuznává žádného pána, a proto nepovažuje za nutné, aby se dostavil na knížecí sněm k soudu.

Barbarossa se dosud zdráhal oznámit přítomným tento vzkaz. Doposud ještě doufal, že se mu někdejší přítel vrátí. Stanovil druhý soud a poslal k vévodovi Jindřichovi rozvážné muže jako posly, aby ho pozvali.

A ještě něco jiného měl Barbarossa v Magdeburku k urovnání. Podle tehdejšího mravu měl být ještě za života císařova určen jeho nástupce, aby se mohl připravit na svou úlohu a v prvé řadě, aby se tak zamezily nepokoje v říši, které by mohly vzniknout překotnou volbou nového císaře. Barbarossa se dlouho zpěčoval vyhovět tomuto zvyku. Znal Jindřichovu panovačnost a ctižádost. Fridrich by nejraději určil za svého nástupce svého nejstaršího syna, ale teprve před nedávnem se přesvědčil a to znovu, že Fridrichova mysl je obrácena k duchovnímu. Čím byl starší, tím zřetelněji vystupovala zasněnost jeho povahy, činícího neschopným rychlého, cílevědomého jednání.

Jindřich byl zajisté mnohem způsobilejší, protože se v něm projevovaly a spojovaly zářící dary ducha s neúnavnou čilostí a mužným činem. Ale byl dosud tak mlád. Otcův příklad a matčin vliv mohly na něho dosud mocně působit. Císař se uvolil svěřit duchovní výchovu Fridricha solnohradskému arcibiskupovi. Zde v Magdeburku oznámil a odůvodnil tento krok a každý z přítomných knížat s radostí souhlasil. Všichni milovali živého, čiperného prince Jindřicha a slibovali si od něho, jako od budoucího císaře, velmi mnoho.

Tak byl Jindřich slavnostně jmenován nástupcem otcovým. Přijímal hold knížat s takovou důstojností, jakou by v něm nikdo nehledal. Nejmocnější kníže sice chyběl. Na příští sněm poslal Jindřich své námitky proti jmenování pod záminkou, že je neplatné, poněvadž hodnostáři nebyli shromážděni v plném počtu. On sám se však ani na druhém sněmu neukázal, právě tak jako při zákonitě stanoveném třetím dnu soudu. Místo toho připojil k dlouhé řadě svých nezákonných činů nový.

Nyní muselo být právu učiněno zadost. Knížata jednomyslně odsoudila Lva ke ztrátě léna a radili císaři, aby ho dal do klatby. K tomu se však Barbarossa nemohl odhodlat. Stanovil ještě jeden výjimečný soud v naději, že Jindřichovo lepší já konečně přece jen zvítězí nad temnotami.

Jindřich byl ztrátou svého léna a tím i své moci hluboce dotčen. A tak jako v mládí, propadl i nyní nesmyslnému hněvu. Přepadl s četou svých stoupenců nehrazené město Halberstadt, dal ho zapálit a s bezradnými a zoufalými měšťany, jejich ženami a dětmi nakládal nelidským způsobem. Téměř všechny kláštery a kostely byly zbořeny. Přes pět set lidí, kteří v nich hledali útulek, nalezlo smrt v jejich troskách. Biskup byl zajat, když zpola zuhelnatělé ostatky svatého Štěpána, patrona města, zachraňoval z plamenů.

A právě tak jako v mládí, zaplavila Jindřicha po dokonaném činu nejtrpčí lítost. Jeho pláč byl bezměrný, když spatřil stařičkého biskupa a zneuctěné ostatky a když jej stařec obvinil ze vší té hrůzy, která se stala jeho jménem a z jeho rozkazu.

Ale nyní nestál již po boku Jindřichově věrný, nezištný přítel, který by mohl pomoci obrátit lítost v požehnání. Scházel mu Fridrich, ale vzpomínka na něho proměnila opět všechnu jeho měkkost srdce ve vzdor a vzpouru. Dal biskupa do opatrování a zuřil dále.

Tou dobou se Barbarossa nacházel v jižním Německu, aby svou pevnou rukou potlačil povstání v Bavořích, bude-li toho potřeba. Ale kamkoliv přišel, všude nalézal otevřené brány a otevřená srdce. Bylo mu proti mysli vytáhnout do boje proti někdejšímu příteli a spolubojovníku. Na říšském sněmu ve Würzburku bylo potvrzeno rozhodnutí učiněné v Magdeburku a nyní také vznesl císař na Jindřicha klatbu. Nato začal Jindřich znovu řádit a vyhledával boj. Pak musel i Barbarossa přece jen vytáhnout se svým vojskem proti němu. Avšak k boji téměř ani nedošlo. Kam císař přišel, tam se vzdávaly hrady i pevnosti a tam se otevíraly brány dokořán.

Jeden po druhém odpadávali od Jindřicha i ti poslední z jeho stoupenců, takže zůstal nakonec jen sám. Teprve nyní byla jeho hrdost zlomena. Dříve tak pyšný vévoda se objevil na říšském sněmu v Erfurtě a s pláčem se vrhl císaři k nohám. Fridrich ho s láskou pozvedl a jeho jasné oči, promíjejíce, spočinuly na nevěrném příteli. Rozsudek proti Jindřichovi zůstal sice v platnosti, ale po nekonečném úsilí podařilo se Barbarossovi zachovat mu Brunšvik a Lüneburk. Musel však přísahat, že se vzdálí na tři roky ze země a zřekne se všeho nepřátelství. Naproti tomu slíbil císař vévodkyni Matyldě ochranu, kdyby snad chtěla zůstat v Lüneburku. A právě tak všem těm, kteří chtěli doprovodit vévodu do vyhnanství, povolil volný návrat i před uplynutím tříleté lhůty.

Jindřich se rozhodnutí podrobil. Podepsal předložené mu podmínky a odebral se se svojí chotí a dětmi do Normandie, kde vládl jeho tchán, Jindřich II. Anglický, za nezletilého francouzského krále Filipa. Žil tam v nádheře a bohatství, ale nemilován svým okolím.

Častokrát se ho zmocnilo pokušení, aby opatřen penězi tchánovými, vrátil se do Německa před uplynutím doby vyhnanství, ale za života Barbarossy tak neučinil.

Nyní byl Barbarossa teprve na vrcholu své moci. Vybudoval jednotnou Německou říši, knížata jej ctila a s radostí poslouchala, sousedé se báli jeho moci a bystrozraku. Lombardští přišli k poznání, že jen tehdy mohou prospívat a vzkvétat, budou-li žít v míru s německým císařem. I papež Lucius, slabý stařec, nechtěl si mocného Barbarossu znepřátelit.

 

Mohuč se chystala ke slavnosti, jakou svět ještě neviděl. Od východu slunce pracovali řemeslníci na zřizování stanového města. Údery kladiv a seker, volání všeho druhu rozléhalo se kolem. V dlouhých, nepřetržitých řadách se sem sjížděly povozy přetížené nákladem a spousta lodí brázdila hladinu Rýna. Širá rovina, rozprostírající se naproti Mohuče mezi Taunem, Mohanem a Rýnem, byla vymýcena, aby bylo získáno místo pro očekávané hosty.

„Je to skutečně pravda?“ tázal se poctivý kožešnický mistr puzen zvědavostí nad přípravami, jichž každým dnem přibývalo, „je to vskutku pravda, že se čeká více než tisíc lidí?“ Hlučný smích kolem dokola mu byl odpovědí. „Přijde na to, co se pod slovem „lidi“ představuje“, řekl pomalu a rozvážně jakýsi hubený muž, jehož šat z jemného sukna zřetelně prozrazoval radního písaře. „Myslí-li světská a církevní knížata, pak může mít pravdu. Myslí-li však jen bídný plebs, chci říci obyčejný lid, jako jsou žoldnéři, jezdci, vozatajové a služebnictvo, tak říkám, že jen český král přihlásil ke slavnosti s průvodem dva tisíce rytířů.“

„Domnívá se, že stavíme dřevěné domy a stany jen tak pro nic a za nic?“ ozval se mistr tesař, pracující horlivě se svými tovaryši na stavbě velikého dřevěného kostela, který se měl vypínat uprostřed náměstí do výše, naproti císařovu paláci, taktéž dřevěnému.

„Divím se jen, kde se tu nabere jídla pro tolik lidí“, připojil jiný ze zevlounů. „Tolik, co toho dovedou spotřebovat za jediný den, nevidí jindy Mohuč za týdny.“

Radní písař, tváře se důležitě, ujal se opět slova:

„Jan šel tam za roh, kde se lesy Taunu sklánějí k Mohanu. Tam staví špýchary, mající vzhled, jako by říše musela být zabezpečena na několik let dopředu. Celé dny a noci sváží a dováží tam lodě a povozy potraviny, které se tam ukládají, jako: maso, zvěřinu, drůbež, živý dobytek, mouku, chléb, víno a pivo, o ostatním ani nemluvě. Císař bude pořádat hodokvas až po samé letnice.

Nové divadlo upoutalo opět jejich pozornost. Na četné, již hotové stany, byly na zkoušku vztyčovány korouhve a znaky. Tyto pak vesele vlály ve větru a prozrazovaly, jak  se pestrá nádhera celého obrovského města bude vyjímat. Zbývalo již jen několik dní do obydlení.

Hosté se sjížděli ze všech stran. Všechno panstvo z říše, všichni duchovní a světští hodnostáři byli pozváni a slíbili, že se dostaví. Ale i z jiných zemí byly ohlášeny návštěvy. Anglie, Francie, Španělsko, Lombardie, tak jako i slovanské země, nechtěly si nechat ujít příležitost projevit své přátelství vypravením nádherného poselstva.

A přece to byla jen rodinná slavnost, kterou císař Barbarossa hodlal zde v Mohuči o svatodušních svátcích uspořádat. Oba nejstarší synové měli být pasováni na rytíře. Ačkoliv se mladý Fridrich rozhodl pro duchovní dráhu, měl být přece jen pasován na rytíře a Jindřich se nemohl ani dočkat, až jemu, otcovu nástupce, bude také svěřen meč. Císařova častá nepřítomnost oddalovala ustavičně tuto chvíli a za to tedy měla být nyní slavnost konána se vším leskem a nádherou císařského domu.

Barbarossa s rodinou dorazil do Mohuče již několik dní před svatodušními svátky. Do té doby, než byl připraven císařský palác v prozatímním městě, ubytoval se v zámku. Synové naléhali, aby si směli prohlédnout narychlo vybudované město, ba i Beatrice a císař sám projevili přání, sami se všechno prohlédnout a přesvědčit se, je-li všechno uchystáno k důstojnému přijetí hostů.

Jednoho večera před západem slunce, vyjeli si, doprovázeni pouze několika věrnými, po dřevěném mostě, majícím sloužit nevídanému ruchu přes Rýn. Všechna ta novota probouzela živou účast pěti císařských synů, kteří svou radost dávali nepokrytě najevo. Fridrich by si rád prohlédl dřevěný chrám zvenčí i zevnitř, Jindřicha to zase táhlo ke stanům, které byly již zčásti obydleny a na nichž ve večerním vánku vlály pestré prapory a korouhve.   Císař ale trval na tom, aby zůstali pohromadě a společně si vše prohlédli.

Lid s jásotem vítal svého zeměpána, jehož miloval a jemuž důvěřoval. Přání Božího požehnání nesla se vzhůru k Beatrici,která po mléčně bílém chodníku jela po boku svého chotě, jsouc stále ještě obrazem nejmilostnější čistoty a spanilosti. Při spatření pěti světlovlasých císařových synů, které zde v Mohuči ještě nikdo neviděl, propukl dav v hlasitý jásot. Všechna srdce jim letěla vstříc. Všeobecné lásky ze všech stran si nesporně získal malý Filip, jehož veselá dětská očka se dívala do světa a který nedělal žádné tajemství z toho, že boudy kejklířů a herců mají pro něho daleko větší půvab, než přípravy turnaje.

Jezdci sestoupili a pěšky se procházeli zásobárnami. Náhle Filip hlasitě zajásal: dvě dlouhé, kolnám podobné budovy byly postaveny z latí na způsob mříží tak, že vzduch jimi mohl volně vanout. Do těchto velikých budov byla nastěhována drůbež a kachny, kdákajíce a syčíce, prostrkovaly ven mezerami své zobáky. Byla zde spousta hus zvláště kuřat, které byly na sebe tak natlačeny, že to vypadalo, jako by jedno sedělo druhému na zádech. Maličký Filip jásal: „Mami, mami, podívej se jen, kuřata! Tolik kuřat není na celém světě.“

Všechno kolem se smálo, čímž přivedli malého hošíka do rozpaků. Otec jej však těšil: „Filipe, nech je, ať se smějí. Dnes ráno jsem dostal od pěvce lásky, Jindřicha z Veldeke, píseň, kterou opěvuje Mohučské slavnosti. Je udiven skoro týmiž slovy nad množstvím opeřenců a je to přece daleko široko proslulý pěvec.“

Když špýchary opět opustili, aby se vrátili ke svým koním, zatarasily jim cestu veselé postavy. Harlekýni v pestrých šatech, bohatě ověnčenými rolničkami, pitvorně poskakovali po obou stranách silnice, přes níž natáhli květinový řetěz. Barbarossa musel sebe a svou rodinu nejdříve vykoupit, než mohl jít dále. Ale znovu byl zadržen, tentokrát však bez úmyslu. Klubko lidí se hnalo proti němu povykujíc a křičíc. Na dotaz se císař dozvěděl, že z jedné boudy utekla malá opička. Nato se vmísili i císařovi synové mezi dav. Živá opička byla i pro ně něčím novým.

Jakou měli radost, když poplašené zvířátko vyskočilo proti nim a hledajíce ochranu, vyskočilo na prince Konráda. Když ji její majitel chtěl z něho sundat, tu opička ovinula obě své ruce kolem princova krku a Konrád žadonil na otci, aby mu opičku koupil. Také i císařovna se smála žertovnému stvořeníčku, které si tak bez rozmýšlení vybralo mezi jejími syny toho nejněžnějšího a nejcitlivějšího. Císař ji také skutečně koupil a ještě po desetiletí byla Konrádovou věrnou společnicí.

Průběh svatodušní slavnosti byl skvělý. Začala slavnými bohoslužbami v nádherně vyzdobeném dřevěném chrámu, kam se všichni účastníci ubírali v dlouhém průvodu, seřazení podle stavu a hodnosti. Hustý zástup lidí stál po obou stranách cesty pokryté koberci, kudy se ubírala knížata v drahocenných, slavnostních úborech do chrámu Páně.

Po slavnostních obřadech následovalo slavnostní propůjčení meče. Za jásavých zvuků dechových nástrojů, do nichž se mísily nádherné hluboké zvuky varhan, Barbarossa povstal a přistoupil k oltáři. Jemu po levici i po pravici stáli arcibiskupové ze Solnohradu a Mohuče. Císař měl na hlavě zlatou korunu jako i Beatrice, která, oděna purpurovým pláštěm lemovaným hermelínem, seděla pod baldachýnem. Předehra dozněla. Ozval se břeskný zvuk fanfár.

Dvanáct pážat, oblečených do bílého, zlatě vyšívaného hedvábí, přistoupilo k oltáři a postavilo se po obou stranách stupňů, tvoříce tak uličku. Touto uličkou nesla dvě větší pážata ve světle modrých, stříbrem vyšívaných sametových úborech, podušky, na nichž ležely meče. Byly to obdivuhodné zbraně, čekající na své určení. Pážata poklekla a za nových fanfár kráčeli oba císařští synové k oltáři, vedeni každý jedním rytířem. Jako první poklekl Fridrich a zadržovaný šum proběhl řadami diváků. Jeho roucho z nejdrahocennějšího sametu barvy královské modře, mu padlo a slušelo znamenitě. Skoro nesměle pozvedl hlavu, když císař k němu přistoupil.

„Obraz čistoty,“ bylo možno slyšet z řad diváků a z mnohého srdce se nesla k Božímu trůnu prosba o požehnání. Jindřich se se zářícími zraky díval kolem sebe. Jeho oči hledaly matčinu postavu, které z dětské radosti pokývl na pozdrav k naprostému zděšení jej provázejícího rytíře.

Budoucí císař působil jako ztělesnění z nebe spadlého slunečního paprsku. Byl oblečen žlutým, stříbrem vyšívaným hedvábím. Opakem ke svému bratru, byl jeho oděv moderní a drahocenný, ozdoben četnými šperky. Dlouhé, úzké ruce, jež byly podobny otcovým, pohrávaly si se žlutým sametovým baretem, z něhož viselo dolů dlouhé bílé péro. Ale jakmile  Barbarossa promluvil, tu se jeho hrající si ruce uklidnily, jinoch se narovnal a tak jako jeho bratr v pokoře sklonil koleno.

Císař mluvil s hlubokou vážností a důrazem. Vyložil synům, co znamená být pasován na rytíře. Pak se obrátil k Fridrichovi:

„I ty, můj nejstarší synu, máš být pasován na rytíře. Dobrovolně ses zřekl koruny a trůnu, aby sis ve službě Nejvyššímu dobyl jiné koruny. Nos proto meč ku cti Boží, ku pomoci utlačovaným, jako bezúhonný bojovník Boží. Neobnažuj ho nikdy, nebudeš-li si jist, že ti tak káže Bůh a Pán. Tasíš-li ho pak, tedy ukaž, jakého rodu jsi syn.“

Z podušky, která mu byla vkleče podávána, vzal meč, jehož jílec tvořil kříž a udeřil jím syna lehce na rameno, slavnostně přitom pronášeje:

„Rytíři Fridrichu z Hohenstaufenů, vstaň!“ V tom okamžiku se rozezvučel břeskný zvuk fanfár, trvající několik minut. Nato se Barbarossa obrátil k Jindřichovi a jeho vážným obličejem se mihl úsměv.

„Synu můj, Jindřichu, který jsi již v mladistvém věku povolán nosit jednou říšskou korunu, buď si vždy vědom toho, co ti dnes praví meč: Budiž veden mužnou rukou k pomoci a ochraně slabých a utlačených, k rozmnožování ušlechtilého, k míru a vážnosti říše. Nechť není nikdy tasen k tvému vlastnímu prospěchu a nechť se nikdy nemusíš rdít za to, že jsi jej tasil. Nos jej jako rytíř, který svůj úřad spravuje před zrakem Nejvyššího.“

I Jindřich byl lehce udeřen a pak mu císař slovy naznačil, aby povstal. „Jindřichu, dědici říše a budoucí císaři, povstaň a uč se sloužit svému lidu.“

Za mohutných zvuků varhan se chrám zvolna vyprázdnil a knížata, jásavě pozdravována lidem, se odebrala do císařského paláce. A zatím, co byl v paláci uspořádán banket na počest obou nových rytířů, připravovalo se venku horlivě kolbiště.

Ještě tentýž den se směly konat turnaje o čestné ceny, k nimž se dostavili diváci z široka a daleka. Navzdory obrovským davům lidstva vládl však všude přísný pořádek. Všechno se těšilo na očekávané divadlo, které mělo trvat tři dny a skoro ještě více se těšili na pečené voly a víno, které milost císařova dovolila, aby bylo rozdáváno čtvrtý den všem, kdož přijdou.

Veselá směsice hlasů oživovala rozlehlou síň. Vždyť toho bylo tolik, nač se ptát a o čem povídat. Panoši a zbrojnoši, kteří se vmísili mezi lid, vychvalovali přednosti svých pánů a ukazovali jejich barvy a znaky. Mezi vším tím shonem poskakovali kejklíři, obveselujíce dav svými uměleckými kousky a sbírajíce přitom zvonivou odměnu, jíž nikdo při takové slavnosti neskrblil. Konečně bylo slyšet víření bubnů a troubení fanfár. Brány paláce se dokořán otevřely, panoši a pážata vyšli ven a seřadili se podél schodiště, po kterém sešli nejdříve bubeníci a trubači, aby na kolbišti zaujali svá místa.

Výkřiky údivu ohlašovaly, že se průvod knížat již blíží. Vpředu šel císař Barbarossa, maje po pravici a po levici dva rytířské syny. Všichni tři zaměnili svá slavnostní roucha za lesklou turnajovou výzbroj. Za nimi následovala ostatní knížata a rytíři, všichni ozbrojení a obrnění. Než průvod došel na kolbiště, zaplnily se palácové balkony vznešenými paními. Kam oko dohlédlo, všude bylo něco k vidění. Právě byli přiváděni koně v nádherných postrojích. Na sedlových pokrývkách měli znaky svých rytířů.

„Podívejte se, ten vraník má ve znaku orla v černém poli. Je to tentýž orel, kterého má rytíř připevněného vzadu na přilbě jako ozdobu a na svém brnění. Kdo to je?“

„To se nedá jen tak říci,“ odpověděl jeden z měšťanů. „Podívejte se, rytíř již sklopil své hledí. Ví snad někdo ze zbrojnošů, kdo má ve znaku orla?“

„To je mladý Otto z Witelsbachu, budoucí bavorský vévoda,“ řekl čiperný zbrojnoš, přivádějící vzpírajícího se koně na krátkých otěžích.

„A komu patří kůň, kterého vedeš?“ „Podívej se jen na ty dva zkřížené meče. To je míšenský znak. Arcibiskup je mým pánem.“

„Chce se snad arcibiskup také zúčastnit turnaje? On, duchovní?“ „Ach, mnoho duchovních pánů si nenechá ujít čest a pobavení. Arcibiskup je docela mladý rytíř.“

Turnaj byl zahájen. Pro toto odpoledne byly stanoveny jen rytířské hry. Klání s podloženým kopím s koně, při čemž se především jednalo o to, zasáhnout v divokém trysku zavěšený kroužek. Později doráželi jezdci na sebe, aby ukázali svou dovednost a obratnost. Čím déle takový zápas trval, tím větší byla zásluha. Spadl-li některý z protivníků ze sedla, byl považován za přemoženého. Teprve následujícího dne měly být hry vážnějšího rázu. Pak přišlo na řadu mávání mečem a skok o cenu.

Všechny hry zahajoval Barbarossa se svými syny a byla to nádherná podívaná, jak se císař dovedl ještě s půvabnou zručností a mužnou silou měřit s oběma hochy. Z hostů se nejvíce vyznamenal anglický princ Richard, jemuž se později dostalo příjmení „Lví srdce“. Od shora až dolů byl oblečen v tmavé ocelové kroužkové brnění a zvláštností svého zjevu všeobecně na sebe upozorňoval.

Mnohý z rytířů čekal, že se na slavnosti ukáže i Jindřich Lev, ale kdo si to myslel, špatně znal jeho hrdost. Nechtěl se objevit v podřadné úloze tam, kde byla dříve jeho přítomnost pro slavnost velikou ctí.

Po všechny dny, kdy rytíři i koně zápasili na kolbišti, vysílalo slunce své zlaté paprsky. I poslední čtvrtý den nebylo na modrém svatodušním nebi ani mráčku. Dnes měřili panoši své síly na kolbišti a ukazovali své umění v lukostřelbě, máváním korouhví a vrháním oštěpů. I kameny směly být vymršťovány, dokud bylo dbáno pokynů stráže.

Nikdo nesměl přijít k úrazu. Ale když byl na prostranství před kostelem zapálen oheň a statný vůl měl být nabodnut na rožeň, když ze studní počalo téci víno, tu pohasla všechna chuť k dívání a lid se tlačil k hodokvasu. Byly zde spousty malých ohníčků, kde se opékaly uzenky, nebo kde se peklo chutné žluťoučké pečivo.

Byly zde navršeny hory preclíků, hory bílého i černého chleba. A když začalo hodování, uvelebil se každý tam, kde bylo jen kousíček místa, jedl a pil, co hrdlo ráčilo tak dlouho, pokud jen zásoba stačila. Pak přišel na řadu tanec. Tančilo se na kolbišti při zvucích skřipek a dud. Na jiném místě se produkovali kejklíři se svými žertovnými a uměleckými kousky. Šašek v bláznovském šatě poskakoval s plácačkou kolem a tropil si ze všeho šprým, šlehaje účastníky drsnými, ale velmi výstižnými slovy. Tanečník na provazu napjal svůj provaz a tančil ve vzduchu, zatím co zaklínač hadů, který přišel s anglickými hosty, vyluzoval na píšťale jednotvárné tóny, při jejichž zvucích se kolem něho obtáčeli nikdy nevídaní, hrůzu vzbuzující hadi.

Již se počalo projevovat nesmírné požití vína. Tu i tam změnila se veselost ve zběsilý křik. Náhle se objevil hlouček opilců, kteří se pitvornými posuňky a kroucením těla snažili zesměšnit knížecí průvod. Jiní jim v tom chtěli zabránit, stydíce se vysmívat se tomu, jemuž děkovali za slavnost a v zásadě byli všichni svorni, že Barbarossovi mohou jen děkovat a že na něm a jeho synech není nic k smíchu.

A za této potyčky dostali se až k dřevěnému kostelu. Opilci si chtěli přístup do kostela vynutit. Nyní se strhla krutá řež a nakonec, jak to bývá, nikdo později nemohl říci, jak se to stalo, věž kostela se naklonila a prudce se řítila k zemi, pohřbívajíc pod sebou část opilců. Vystřízlivění přišlo okamžitě. Rychle se přikročilo k vytahování zasypaných, z nichž ani jediný nezůstal naživu.

Jediné, co mohli udělat, bylo odstranění mrtvých a vyklizení náměstí. Jásot a veselí rázem utichly. Lid v této události poznal Boží soud, který bezbožníkům zamezil přístup do kostela. V té době, co lidová slavnost nečekaně skončila tak strašlivým způsobem, dostoupila slavnost i v císařském paláci vrcholu. Uměnímilovný císař se radoval daleko více z písní, než z nádherné tabule. Jindřich z Veldeke přicházel denně, aby přednesl píseň, jež napsal na trvalou oslavu mohučských slavností.

Barbarossa měl radost z uměleckých veršů, ale protivilo se mu, aby se on i jeho drazí stali předmětem přemrštěných chvalozpěvů. Veselý smích ozývající se u tabule, když básník, zneužívaje básnické svobody, zašel příliš daleko a nebo silně přeháněl, zamezil vzniku všech mrzutostí.

V poslední den slavnosti se dostavil Fridrich z Hausenů, jehož věhlas byl znám po celé zemi. Byl rytířského zjevu a jeho hlas byl melodický a lahodný. Jindřich z Veldeke byl odkázán na přízeň panstva, jež opěvoval, ale Fridrich z Hausenů nikoliv.

Byl to zámožný rytíř, který opouštěl svůj nádherný hrad jen z lásky ke zpěvu a z touhy po dobrodružství. A co ve svých písních opěvoval, to byly krásy přírody, dobro, jež nacházel v přírodě a v životě v prvé řadě všemohoucnost a dobrotu Boží. To propůjčovalo jeho písním zvláštní kouzlo, povznášejíc lidská srdce vzhůru a dávajíc myšlenkám ušlechtilejší cíl. Právě proto nebyl ve všech hradech vítán. Mnohý hradní pán nechtěl být odváděn od radostí a požitků, které mu skýtala bohatá tabule.

U Barbarossy si však dobyl velké přízně. To bylo to, co císař u jiných pěvců postrádal a co teprve přeměnilo slavnost ve svátek.

 

Korunní princ Jindřich, budoucí císař, stál před svým otcem, který ho dal k sobě zavolat, aby s ním promluvil o vážné záležitosti. Devatenáctiletý, světlovlasý jinoch, po matce něžné postavy, byl krásný a silný. Jeho oči se barvou podobaly očím otcovým Chyběla jim však hloubka a dobrota. I kolem úst se rýsoval tah, který bychom u Barbarossy marně hledali.

Císař pokračoval v započatém rozhovoru. „Milý synu, jak víš, císař musí přinést svému národu mnohou oběť. Nesmí uzavřít sňatek podle své volby a přání, nýbrž musí mít přitom na zřeteli prospěch své říše. Něco takového vidím nyní ve spojení s Konstancií Sicilskou, která je tetou nynějšího bezdětného krále sicilského. Zemře-li král, stane se její manžel králem nad Sicilií. Ale i za života císařova padá příbuzenstvo na váhu. Spojení Sicilie s Německem a Lombardií by znamenalo, že by ostatní Itálii již nikdy nenapadlo postavit se proti Německu. Mimo to je Sicilie výspou proti dobyvatelským choutkám Řeků a střediskem všech podniků ve středozemním moři. Že by Konstancie mimo toto vzdálené dědictví přinesla ještě bohatou výbavu, to také nesmí být podceňováno. To jsou všechno přednosti, ale milý synu, dovol, abych ti také ukázal nedostatky.

Konstancii je třicet let, je tedy o jedenáct let starší než ty. A není prý krásná ...“

„Otče, co je to proti všem nedostatkům, které jsi právě jmenoval, budu-li mít sňatkem vyhlídku na sicilskou korunu? S radostí pojmu Konstancii za choť. Vidím již v duchu svoji říši, jak se rozšiřuje, jak je mocná a silná. Otče, být vladařem, se mi zdá být na světě tím nejkrásnějším a nejvyšším štěstím.“

„Jindřichu, uvaž dobře. Nemilované choti se jen tak lehce nezbavíš, jakmile se s ní jednou oženíš.“

„Již je rozhodnuto a uváženo, otče. Vždyť s ní nemusím stále žít na jednom místě. Říše je dosti veliká, nechtějí-li se dva lidé stále vidět.“

„Nuže, jsi-li rozhodnut, vypravím poselstvo ke králi Vilémovi na Sicilii. Jsem si jist, že bude vítáno, neboť jinak bych tento krok nepodnikal.“

Za několik měsíců poté, bylo v biskupském paláci v Augsburku slavnostně konáno v nepřítomnosti snoubenky zasnoubení císaře Jindřicha s Konstancií Sicilskou.

Nato odjel císař s princem Fridrichem do Lombardie, aby zabránil možným nepokojům v případě, že by lombardská města byla sňatkem pobouřena. Avšak všude panoval klid. Jen papež pocítil spojení Sicilie s Německou říší jako těžkou ránu, zasazenou své, bez toho již jen chatrné pevné moci. Naštěstí však se zdržel všeho nepřátelství.

V době, kdy Fridrich dlel v Itálii, dolehlo na něho nejkrutější hoře jeho života. Beatrice, která již delší dobu churavěla, zůstala ve své vlasti, v Burgundsku a tam se neočekávaně rozžehnala s životem. Ani choť, ani její synové nemohli být včas zavoláni k jejímu lůžku. Smutek v Burgundsku a v celé říši byl veliký. Žal hluboce otřásl těmi, kteří v ní navždy ztratili tu, která je všechny v lásce spojovala. Barbarossův vous přes noc takřka zbělel a on sám by se byl nyní nejraději již vzdal koruny ve prospěch syna Jindřicha, aby se mohl v klidu oddat vzpomínkám na vřele milovanou družku až do té chvíle, kdy ji bude moci následovat.

V té době to byl Fridrich, jeho nejstarší syn, který jej těšil, jemu domlouval a prosil ho dojemnými slovy, aby nezapomínal na svou říši a neustupoval ještě předčasně  Jindřichovi vládu. Jindřich je dosud jako nevykvašené víno, ale toto víno jen každým dalším rokem, za pečlivého vedení otcovské ruky dozraje a umožní tak splnění nadějí, vkládaných do něho.

Ještě nikdy nebyl nejstarší syn otci tak blízko, jako nyní. Zdálo se, jako by ho naplňovalo něco z lásky Beatrice, které se po tělesné stránce podobal nejméně.

Barbarossa odjel se svými syny do Burgundska. Avšak teprve po roce byla císařovna pohřbena ve Špýru v dómu, s veškerou nádherou a leskem hodným císařovny. Každá země vyslala ze svého středu deset nejušlechtilejších synů, kteří tvořili za rakví čestný průvod. Její synové drželi čestnou stráž. Chtěli prokázat nade vše milované matce tuto poslední službu, již si za nic na světě nechtěli nechat vzít.

Oni to také byli, kteří snesli rakev s vozu a vnesli ji do chrámu, kde byla před oltářem slavnostně vystavena. Ke smutečním slavnostem se dostavili zástupci všech zemí. Hluboký žal, z něhož se Barbarossa již nikdy úplně nevzpamatoval, byl zanedlouho vystřídán radostným veselím.

Za příští rezidenci mladého Jindřicha byl vyhlédnut Milán. Tam se také v lednu následujícího roku konala slavná svatba Jindřicha s Konstancií, dědičkou obou Sicílií. Bylo to již v Jindřichově bytosti, že si přál mít tuto slavnost tak zvláštní, aby o ní potomci mohli ještě po staletích vyprávět. Dovedl si také, jako nikdo jiný, vymyslet to nejlepší a dosáhnout nepřekonatelných účinků. Tentokrát chtěl Milánu, který slynul uměleckou pověstí, dokázat, že i Němci jsou schopni vytvořit něco uměleckého.

Nevěsta přišla s doprovodem velikého komonstva. Říká se, že jen na stopadesát mezků neslo její výbavu a šatstvo. Tomuto průvodu poslal Jindřich naproti jiný, mnohem delší, který měl představovat umění, živnosti, rolnictví a chov dobytka v německých zemích. Nejvýznačnější města byla v něm zastoupena svými znaky a korouhvemi, takže pestrobarevný, krásný obraz všechny diváky uchvátil. Všude bylo slyšet chválu na mladého syna císařova, jehož krásný zjev mu tak jako tak naráz získal vznětlivá srdce Italů.

Radost a hrdost naplňovala Jindřicha, dávajíc mu při tom zapomenout, že jeho nastávající choť kulhá a šilhá. Tím hlouběji se to zato dotýkalo císaře. Co vzpomínek probudila v něm tato slavnost. Neustále srovnával a nanovo litoval syna. Pánovitá a domýšlivá bytost nevěstina byla v příkrém protikladu líbezné a milostné Beatrice. Je pravda, Beatrice byla zpoloviny ještě dítětem, když byla provdána, ale svou milostnost si zachovala až do smrti.

Zástupy zvědavých Miláňanů spěchaly, aby  spatřily budoucí císařovnu, dávající rozhazovat mezi lid dárky a peníze, aby si získala jeho náklonnost. Dalekým hostům byl popřán den oddychu a pak začaly slavnosti, jež se měly částečně konat pod širým nebem. Avšak počasí, které až dosud bylo tak překrásné a příznivé slavnostnímu průvodu, se pojednou změnilo. Náhle začal foukat ostrý vítr, který se změnil v bouři a pak dokonce začalo i sněžit. Z toho důvodu odbývaly se rytířské hry v krytých halách a musely být hodně omezeny.

„Nebylo možno očekávat ani nic jiného,“ durdila se nevěsta. „Když jste mne vylákali z mé slunné země do tohoto nevlídného kouta země, měli jste alespoň vyčkat lepší roční doby.“

„Má drahá, nezapomínej, že to byl právě tvůj otec, který určil den našeho sňatku. Ale upokoj se. O co přijdeš v rytířských hrách, to ti vynahradí zpěváci, kteří budou mít více času na své slavnostní písně.“

„Dovedou Němci vůbec zpívat?“ tázala se nastávající císařovna posměšně. Jindřich neodpověděl. Nevážnost, ano i pohrdání jeho lidem spočívající v jejich slovech, se ho dotklo hlouběji než všechna nepříjemnost, kterou mu tento sňatek osobně přinášel. Ale nechť si Konstancie utvoří vlastní úsudek.

Zpíváno bylo ve všech jazycích. Zpěváci závodili mezi sebou italsky, německy a francouzsky, ba i latinský zpěv bylo možno slyšet, i když nebylo rozumět. V předvečer sňatku byla uspořádána veliká taneční slavnost, k níž byli pozváni i milánští šlechticové. Slavnost měla vyvrcholit v květinové bitvě, při níž účastníci házeli na sebe květinami, které byly všude v koších připraveny. Dvojice, která měla nejvíce květin, stala se pro zbytek večera květinovým královským párem a směla určit průběh dalšího reje. Především si měla zatančit s nevěstou a ženichem.

Konstance však příkře odmítla, když k ní přistoupil mladý květinový král a prosil ji o tanec. „Vidíte přece, že nemohu tančit, proč mne tedy tak zesměšňujete?“ vyhrkla popuzena tak, že mladý Miláňan zůstal stát úplně zmaten. Hlasitý výkřik zaslechli i jiní a začali se zvědavě seskupovat. Tu Jindřich nezapřel, že je synem svého dobrotivého otce. Vlídně, avšak pevným hlasem pravil k ustrašenému šlechtici:

„Pane králi, promiňte, moje nevěsta je dosud velmi unavena dalekou cestou. Dovolte, abych ji směl zastoupit a popřejte mi dva tanečky s vaší královnou.“

Příštího dne po církevním obřadu byla hostina, při které byla nálada velice povznesená. Poněvadž ulice a náměstí se leskly mokrým sněhem, byl lid pohoštěn v různých sálech města. Po jídle se opět tančilo, k čemuž nevěsta znuděně přihlížela. Její tělesná vada jí v tanci bránila a Jindřich byl příliš dvorný a rytířský, než aby se bez ní oddával tanečnímu veselí. Oba si oddychli, když se blížil pochodňový průvod, který měl mladou dvojici doprovodit do jejich komnat.

Jindřichovi nastala pravá slavnost teprve tehdy, když byl se svou chotí korunován arcibiskupem aguilejským. Barbarossa mu tím chtěl poněkud nahradit zklamání z jeho sňatku. Ve vší tichosti připravil všechno ke korunovaci. Chytrost mu velela, aby se s touto záležitostí neobracel na papeže. Lucius před nedávnem zemřel a jeho nástupce, Urban III, rodem z Milána, byl zapřísáhlým nepřítelem Němců, který sice udržoval s mocným císařem mír, ale jistě  by využil této příležitosti k odmítnutí prosby.

Tomu se chtěl císař vyhnout. Zařídil to proto tak, že obřad svěřil arcibiskupovi, kterému tím polichotil a který korunovaci potvrdil svojí pečetí. Jindřich mu nadšeně děkoval. A když ho otec mimo to pověřil dozorem nad vládními záležitostmi v Lombardii a zařídil mu nádherný dvůr v Miláně, odjížděje sám do Německa, tu byl jednadvacetiletý Jindřich zatím u cíle svých tužeb. Barbarossa znal svého syna. Dosažení koruny znamenalo pro něho více, než krásná, milováníhodná choť.

 

Církevní svět byl opět vzrušen novou volbou papeže. Urban III. nemohl svou protiněmeckou záští natropit mnoho škod. Zdolala jej po vládě sotva dvouleté těžká choroba. Příliš mnoho se od něho očekávalo a z toho všeho se nic nesplnilo.

Nyní padla volba kardinálů na rázného, umírněného muže, který byl korunován na papeže Gregora VIII. Nový papež byl natolik chytrý, že viděl nedozírné škody, které by církevnímu státu musely vzniknout a také církvi samé, znepřátelením si Barbarossy. Jeho snaha směřovala k tomu, neopomenout ani jediné příležitosti v ujišťování Fridricha svou oddaností a ochotou pomáhat. Přitom však přemýšlel, jak by Fridricha udržel v uctivé vzdálenosti od Itálie. A příležitost se naskytla dosti brzy.

Postavení křesťanů v Palestině bylo skoro nesnesitelné a neudržitelné. Sultán Saladin, moudrý a spravedlivý vládce již dlouho s nelibostí pozoroval, jak křesťané opanovali Jeruzalém a podle toho se chovají. Pravému křesťanství byli na míle vzdáleni. Jejich chování budilo odpor a jejich vyvyšování se nad jinověrce obyvatele Jeruzaléma jen popuzovalo. Saladin nesčetněkrát varoval a napomínal velmistra templářů, aby svým vlivem působil na ostatní, ale všechno bylo marné.

Tu použil Saladin svého práva jakožto vladař a vybídl křesťany, aby opustili zemi. V odpověď na to sklidil jen posměch. Nyní tedy sáhl ke zbrani. Jeruzaléma se zmocnil lehce, zabral i svatý hrob, ne že by jej chtěl snad zneuctít, ale aby měl proti dalším přehmatům templářů a jejich příslušníků v rukou zbraň.

Zahálkou zchoulostivělí rytíři byli zaháněni stále dál a dále, přičemž byly na křesťanech páchány i četné ukrutnosti, avšak všechno se dělo proti rozkazu a bez vědomí sultána. Že k těmto událostem docházelo, bylo již částečně v povaze Saracénů, ale bylo také vyvoláno chováním křesťanů.

Když templáři viděli, že jsou příliš slabí, aby se mohli ubránit Saladinovi a jeho vojsku, volali na pomoc západní země. Vylíčili své utrpení těmi nejkřiklavějšími barvami, jen aby jim pomoc nebyla odepřena. Saladin je přepadl, Saladin je vším vinen.

Papež Řehoř byl příliš chytrý, aby tuto zprávu neprohlédl. Znal se osobně s mnoha templáři a věděl, jak v zaslíbené zemi žili a řádili a čím se stali neoblíbenými. Nechal si to však pro sebe. Budou-li jejich líčení vypadat pravdivě, myslel si, pak se také bude jevit nutnost křižáckého tažení a to bude také ta nejlepší příležitost, jak vydatně zaměstnat všechna evropská knížata.

A tak provolal křižácké tažení a to tak přesvědčivými slovy, že Německo, Anglie a Francie se okamžitě shodly na nutnosti pomoci utlačovanému křesťanstvu a v prvé řadě na nutnosti osvobození Vykupitelova hrobu z rukou pohanů.

Francouzský král Filip August se přihlásil první ke křižáckému tažení a francouzská šlechta se hrnula k němu ze všech stran. Anglie poslala prince Richarda, Lví srdce, jehož bezpříkladné hrdinství ho proslavilo již za dob jeho mladosti.

Myšlenka na křižácké tažení do zaslíbené země působila na duši Barbarossy jako vysvobozující paprsek světla. Co kdysi v mladistvém zanícení započal a co tehdy nemohl dokončit, nechť je nyní odměnou jeho stáří. Věřil doslova zfalšovanému vyzvání, protože chtěl věřit. Chtěl osvobodit svatý hrob a na hradbách Jeruzaléma vztyčit Kristův prapor. Byl to důstojný cíl jeho života, který se pomalu chýlil ke konci. On, který si nepřál nic jiného, než aby se mohl co možná brzy rozloučit s tímto světem, přípravami na dalekou výpravu omládl a byl pln radosti. I všechna knížata byla spokojena, že stařičký císař chce táhnout s nimi. On byl jediný mezi nimi, který něco věděl o obtížích a nebezpečí, jemuž se vystavují. Mohl proto vést a radit. A tak se stalo, že jak Anglie, tak i Francie prosily Barbarossu, aby převzal velení. Bylo to, jako by veliká společná myšlenka vyhladila všechno nepřátelství a soupeření. Zdálo se, že se kolem tří různých zemí ovíjí pevné pouto.

Fridrich, který již jednou prožil, že příliš dlouhé přípravy více škodí než prospívají, nutil k největšímu pospěchu. Jindřich byl povolán do Německa a zde ustanoven císařem. Barbarossa se chtěl vzdát vlády a to i tehdy, kdyby se ještě vrátil. Ostatní synové spravovali svoje léna a nejmladší Filip byl ještě na výchově v klášteře.

Tu se pojednou objevil u otce princ Fridrich. „Otče, vezměte mne s sebou,“ prosil. „Nevydržím déle za klášterními zdmi, jestliže otec pro věc našeho Vykupitele vytáhne do pole. Barbarossa se podíval překvapeně na syna, který až dosud nechtěl ani slyšet o bitvách a krveprolití. Ale v jeho prosebném zraku bylo něco jiného než touha po dobrodružství a záliba v bojích a potyčkách. Poznal, že Fridrich má starost o otcův život a dojat vycítil proud dětské lásky, vycházející z tohoto nejstaršího syna, který vždy tak trochu působil rodičům starosti.

Rytířský otec nemohl pochopit, proč se syn tak vzdaluje světského života, ale jeho lásku vycítil a rozuměl jí. To bylo to, co mu mohlo jeho stáří zpříjemnit. Vděčně přijal tento dar, jako by přicházel z ruky Boží.

„Ano, pojeď se mnou, můj milý Fridrichu,“ řekl dobrotivěji, než byli synové u něho zvyklí. „Ještě jsi nedostal poslední svěcení, záleží tedy na tobě, chceš-li jet v rouchu duchovním, nebo jako rytíř.“

„Otče, dovolte mi, abych vás směl doprovázet jako rytíř,“ zněla odpověď. A když mu to Barbarossa slíbil, nastoupil Fridrich okamžitě svoji dobrovolnou službu, zahrnuje otce nenápadně veškerou péčí.

Pamětliv nevýslovných obtíží, které prodělávala vojska při posledním křižáckém tažení, Barbarossa nařídil, aby cesta do Malé Asie byla podniknuta po vodě. Vojsko všech tří zemí se mělo samo postarat o přeplavbu a sejít se až při vylodění.

Ukázalo se, že lodě, které mají k přepravě, daleko nestačí pro tak obrovské vojsko. Bylo proto rozhodnuto požádat Barbarossu, aby táhl po souši. Byl jediný, který znal cestu a žil také v míru s Uhry a Řekové se ho báli.

Císař přistoupil na tuto prosbu a bez pohromy dosáhl, i když po velikých strastech, pobřeží Malé Asie. Odtud začaly boje. Krok za krokem musela být dobývána cesta, ba i živobytí. Ale štěstí jim přálo. Zabrali pevnost Ikonium vzdor udatné obraně posádky. Ukázalo se, že pevnost je hojně zásobena potravinami, takže křižáci nemuseli strádat hladem. Posilněni táhli dále. Na noc byla zřizována stanová ležení, poněvadž císař nechtěl přenocovat v cizích městech. Pak bylo pokračováno v cestě na jih.

Měsíc jasně ozařoval stany a strážný oheň, kolem kterého bylo dosud živo. Právě přišlo mužstvo z malých výzvědných oddílů a dožadovalo se jídla a odpočinku.

V tom se blížil pomalu malý oddíl, který nesl opatrně narychlo spletená nosítka. „Tohoto božího muže, těžce raněného a pravděpodobně již umírajícího, jsme našli nedaleko ležení,“ oznamovali. Chtěli jsme ho obvázat a postarat se o něho, on nás však jen žádal, aby byl neprodleně donesen k císaři.“

U táborového ohně, kam byla nosítka přinesena, stál náhodou princ Fridrich. Obrátili se proto k němu s otázkou, smí-li být císař obtěžován. Fridrich přistoupil k nosítkám, aby se sám umírajícího zeptal na jeho přání. V obličeji starého mnicha uviděl však tak obdivuhodný mír, že princ beze slova odkvapil a hned nato se vrátil s rozkazem, aby nosítka, dovolí-li to stav umírajícího, byla vnesena do stanu císařova.

Vojíni se uchopili opět svého břemene. I oni byli jako okouzleni a cítili, že vůli neznámého musí splnit. Na pokyn císařův postavili nosítka vedle lehátka, na kterém Barbarossa seděl. Pak opustili stan. Fridrich se pátravým zrakem zahleděl na umírajícího.

„Godefredo!“ zvolal přešťasten. „Ó, že smím ještě jednou spatřit tvůj obličej. Milý bratře, jak často jsem na tebe vzpomínal.“ Pak si povšiml stínu smrti naklánějícího se nad nimi a jeho radost se obratem změnila v hluboký žal.

„Řekni mi, co mohu pro tebe učinit,“ prosil dojat.

„Můj císařský bratře, nepotřebuji již ničeho,“ usmál se Godefredo. „Brzy mi bude úplně blaze. Jsem šťasten, že mohu s tebou mluvit ještě dříve než odtud odejdu. Dnes v noci jsem viděl Arnolda. Vzkazuje ti, že se máš připravit k návratu. Strachuješ se?“

„Ne, Godefredo, půjdu rád a jsem připraven. Pozemské záležitosti jsem uspořádal dříve, než jsem nastoupil tuto cestu. Přijmi mou zpověď a požehnej mi k odchodu.“

Princ Fridrich opustil tiše stan hluboce dojat tím, co slyšel. A ve stanu se vyznával nejryzejší a nejčistší císař, jaký v Německu kdy vládl,  ze svých hříchů a umírající mu požehnal. „Fridrichu, budu u tebe, až se tvoje duše odloučí od těla, neboť již od našeho prvního setkání tě miluji.“

To byla Godefredova poslední slova a pak již jeho oči navždy pohasly. Když princ Fridrich vstoupil po nějaké chvíli do stanu, zastihl císaře, jak klečí u nosítek zesnulého. Při jeho vstoupení Barbarossa vstal.

„Milý synu, slyšel jsi, co mi mnich vyprávěl? Věřím mu, a proto se rozlučme ještě dnes. Až mne více nebude, ujmi se vedení křižáckého tažení až do té chvíle, kdy k vám dorazí Richard, Lví srdce. Rád bych ti řekl, co vím o další cestě.“

To bylo Barbarossovo rozloučení se životem. Jeho poslední myšlenky se obíraly starostí o jeho lid. Časně z rána příštího dne vyrazili. K polednímu byl žár již tak nesnesitelný, že bylo rozhodnuto utábořit se nedaleko řeky Saleph. Princ Fridrich, který nemohl ani na okamžik zapomenout slov Godefredových, strachoval se o císařovu bezpečnost.

„Dovolte, abych směl se svým oddílem prozkoumat napřed krajinu, můžeme-li zde také bezpečně odpočívat,“ prosil otce. Císař přikývl na souhlas a Fridrich odjel. Uplynula asi hodina, když se k ležení blížil jezdec se spuštěnými otěžemi. Měl na sobě šat templáře. Vzrušen chtěl mluvit s císařem a křičel z plna hrdla ještě dříve, než k němu mohli dorazit:

Hola, Barbarosso, hola. Tvůj syn je v největším nebezpečí. Jeho malý oddíl byl přepaden tlupou Saracenů, volal na mne - přiveď na pomoc mého otce. Spěchej Barbarosso, spěchej.

Císař se okamžitě vyšvihl na koně a všichni, kdo slyšeli volání, následovali jeho příkladu.

„Kam máme jet?“ ptali se vojíni císaře. Barbarossa se chtěl dát směrem, odkud jezdec přijížděl, ale templář mu v tom zabránil.

„Tam tudy ne, to by trvalo příliš dlouho. Znám kratší cestu. Tato malá říčka dělí tě od tvého syna. Přebrodíme-li se přes ni, v několika okamžicích dosáhneme bojiště.“

Císař, aniž by uvažoval, pobídl svého koně ostruhami a skočil do řeky. Avšak dříve, než tak mohli učinit i druzí, spadl dolů s koně. Srdeční mrtvice ukončila jeho život. Princ Fridrich byl okamžitě zapomenut. Bědujíce, jali se všichni hledat utonulého císaře. A v tom okamžiku, kdy věrné ruce vylovily jeho mrtvé tělo, vracel se princ se svými jezdci z výzvědné jízdy. Jeho bolest byla veliká, když se dozvěděl, co se přihodilo mezi tím, co byl pryč. Byl zoufalý, že právě péče o jeho život zavinila otcovu smrt.

„Kde je ten prolhaný templář?“ vykřikl. Ano, kde je? Ve všeobecném rozčilení se o něho nikdo nestaral. Jakýsi jezdec slyšel, jak templář vykřikoval:

„Fridrichu, nyní jsme vyrovnáni. Dnes opět letěl kámen.“ Ale jelikož nikdo nemohl rozluštit smysl těchto slov, bylo na ně zapomenuto.

Tak, jak svému otci slíbil, ujal se nyní princ Fridrich vedení vojska. Vyjednal si však s knížaty, že bude volný, jakmile se sejdou s vojskem Richarda Lví srdce. Pak se chtěl Fridrich nalodit s mrtvým tělem svého otce a pohřbít ho ve Špýru, po boku jeho manželky Beatrice, která ho ve smrti předešla.

Byl to smutný průvod, který vyrazil onoho neblahého dne. Nebylo nikoho v celém vojsku, koho by hluboce nedojala smrt Rudovouse. Nikdy víc nebude žádný vladař svým lidem tak milován, jako byl on. Po obtížných pochodech se dostali do blízkosti Akkony, kde se obě vojska měla sejít. Avšak žhavá červnová parna vyvolala v krajině těžké horečky a křižáci, velikou námahou příliš zemdlení, nemohli chorobě vzdorovat. Strašlivě zuřil mor v jejich řadách a jednou z prvních obětí se stal princ Fridrich.

Ve všeobecném zmatku byl narychlo někde pochován a s ním i rakev obsahující pozůstatky císařovy. Rakev byla jen hrubě zbita a neprozrazovala, co skrývá ve svém nitru.

Když k nim po čase dorazil Richard, Lví srdce a rozechvěn vyslechl, co se stalo, marně již hledal císařovu rakev. Až do dnešního dne nikdo neví, kde jeho pozemská schrána našla svůj poslední odpočinek.

Němci však nechtěli věřit, že se jejich vřele milovaný císař již nikdy nevrátí a že ani jeho mrtvé tělo nemůže být pohřbeno. Bolest a láska daly podnět k báji, že císař Rudovous je v Kyffhäuseru a že opět jednou přijde, aby vedl svůj lid k novému lesku.