Kassandra

1)Kassandra - dcera trojského krále

Priamos - otec Kassandry

Hekuba - matka Kassandry

Paris - syn Priamův, únosce Heleny

Hektor - bratr Paridův

Polidoros - bratr Paridův

Andromache - žena Hektorova

Perikles - pastýř duchovně osvícený

Dioderos - věžník

Menelaos - král spartský, manžel Heleny

Helena - jeho choť, unesená Paridem

Agamemnon - král mykénský

Klytamnestra - jeho choť

Elektra - její dcera

Aeghist - vrah Agamemnonův

Kyros - žalářník

Odysseus - král ithacký

Polymnestor - oslepený Hekubou

Zeus - nejvyšší z řeckých bohů

Pallas-Athena - bohyně moudrosti

Apollo - bůh slunce

Artemis - vysoká bytostná čistoty žen

Poseidon - nejvšší bytostný moře

Afrodita - vysoká bytostná tělesné lásky

Hera a Hestie - vysoké bytostné, zjevující se v ohni domácího krbu

Nereidi - bytostní mořští

Erynie - temné bytostné nenávisti a pomsty

Hádes - podsvětí

Medusy - bytostné hrůzy

2) Dlouhý čas uplynul od té doby, kdy Parsifal a Irmingard žili na zemi jako Abd-ru-shin a Nahome. Tato událost vnesla di mnohých lidských duší paprsky Světla a čistoty, které v nich zůstaly. Rosšiřovaly se dál v tam, kde našli vhodnou půdu. Taková místa zářila v hmotnosti jako ojedinělé světlé body, zatímco vyšší říše a úrovně podobaly se jemným filtrům, které bez překážek nechaly pronikat proudy sil.

Mimo vysokého duchovního bylo ješťě i všechno bytostné ještě prožhaveno. To byla doba, ve které všichni bytostní pomocníci mohli radostně působit ve hrubé hmotnosti, protože je lidé poznávali a šli za nimi. Na mnohých místech Země proudil čistý život a bytostní zjevně, všem lidem viditelně pomáhali

Tak se dostalo tehdejším lidem vědění o bytostných pomocnících, které oni považovali mylně za bohy, protože je poznávali jako jiného druhu. Viděli, že žijí čistě podle vůle Boží a uznávali je proto jako mocnější.

Ve stejnoměrně rytmických kruzích kroužila Země, jako ostatní hvězdná tělesa kolem své dárkyně světla a matky zářícího slunce. Vyhlížela ještě jako malá a svěží, ačkoliv měla za sebou lidskými smysly nepochopitelné, nepopsané a nevyzkoumané dlouhé doby vývoje. Kolem Země se valily jemné obláčky opálového třpytu. Tam, kde čistší lidští duchové zakotvili na Zemi svatou sílu Světla, takové místo bytostní označovali rozžhavením jasných světlých tonů. Třpytné, světlé proudy čistoty byly takovými místy přitahovány jako silným magnetem. Bytostní pomocníci je nesli, zpracovávali a předávali do hmotnosti. A tak se tkaly po staletí světelné sítě dále kolem země a mohli tak dávat nová a nová spojení s Boží silou. Kde však se leskly temné barvy opaluzujícího kruhu, tam byla taková místa na Zemi, v nichž lidé obětovali nadvládě rozumu. Tam orgie zatlačily svaté Boží slavnosti a zlé činy lidí vydechovaly temné výpary. Tam se nikdy také nesklonil paprsek Světla. Mrtvý byl lesk žhavého opálu.

Tak to bylo nad Babylonem, nad Egyptem a nad mnoha ostrovy Malé Asie, kde všude zašly doby čistého lidského chtění. Z kdysi mocného vzrůstu zralých národů nastal tam zánik, z nějž čišela záhuba a zkáza.

Jasně však třpytila se nad dalekou modří moře, plující tkanivo jemné hrubohmotnosti, proniknuté čistě bytostnými silami.Slunce se zrcadlilo ve vlnách, které bez ustání vydávaly hučící šum jako vzdálené znění varhan ke cti a slávě Boží.

Jásající Neredi probíhali tímto hlučícím světlem, sahali do světlých tkaniv a podávali ruce vzdušným bytostem. Světlé, křivolaké cesty, ostrovy a zálivy v dálkách se leskly tímže třpytným světlem. ........str. 3

Čistě a skromně, prostě a mocně ve své přirozené netečnosti třpytilo se pobřeží Řecka za mořem. Daleký břeh Olympu vznášel se k temně modrému nebi a kolem něj se sbíhaly drsné krásy země jako stáda kolem pastýře.

Nad zemí Řeků, nad mořem a nad protilehlým pobřežím Malé Asie bylo možno pozorovat zvláštní pohyb. Stříbrně jasné průzračné světlo zdálo se obzvláště rozjasňovati tento bod za ním. Na březích moře zvedaly se chrámy a pevnosti, mohutné jako stavby obrů. Mocná města zářila ve slunečním světle a jejich stavby mluvily přímou, vážnou a silnou řečí víry, kázně a pořádku. Mluvily o zvláštní píli a zpívaly vznešenou hrdinskou píseň k poctě bohů.

Nikde nebylo ani stopy o lehkomyslném a nádhery milovném víru. Přece však žila již tehdy vzdorná heroická svévole, která hrozila učiniti ze zbožných, bohabojných hrdinů vpurné dobrodruhy, kteří zotročili slabé, ne však k výstavbě, ale jen k větší moci.

Zvolna blížilo se oživující stříbrolesklé Světlo Božské lásky k pobřeží. Snášelo se, jakoby hledalo a žehnalo této zemi, nemohlo se však zastaviti. Nemohlo se ani snést dolů přesto, že světlí bytostní pomocníci jásavě zvedali a vzzpínali svě ruce, připravené vytvořit most, aby Světlo Boží mohlo přejít do hmotnosti.

Stříbrně lesklá záře plula oblaky nad pobřežím a mořem a pak spočinula nad břehy Troje.

Tak byla připravena země, národ a dům, do nějž měla být ponořena jiskra z Božského Světla. Aniž by to tušili, žili lidé na zemi svě práci, boji a požitku, žili z darů Božích a v silách přírody viděli moc svých bohů. Čistá a prostá, drsná a jasná byla řeč této země tak, jako mravy jejich obyvatelů. Muži byli pastýři, sedláky a válečníky. Ženy obstarávaly domov, připravovaly pokrmy a šatstvo. Staraly se o dobrý mrav a stav čeládky a dobytka a vychovávaly děti.

V tomto přirozeném životě a práci vyvíjel se jejich duch klidně a správně. Nevědomky tak dozrávali. Jasný prostý život žen, které svůj kruh poviností v otcovském domě jen vyměňovaly za totéž v domě manželů, je přirozeně otvíral k příjmu čistých sil, které byly nad nimi. Obdivováním všeho čistého spěli vzhůru. Pracovaly na sobě a touha, kterou jejich duch tišil kultem bohů, je zušlechťovala. Snažili se také přenášet toto zušlechtění duch i na venek. Počínaly očišťovat sebe a své okolí, povznášet je a krášlit je. Půvabem svých bytostí si získaly moc. Tak se staly strážkyněmi domova a chrámů Božích.

Silně působila ctnost čistoty a věrnosti vysokých bytostí, které tvořily most k pozemské ženě. Řekové je nazývali Herou a Hestií. Planoucí Hestie blížila se často ve světle plamenů posvátného krbu, který byl umístěn ve středu velkého obývacího pokoje každého domu. Nechť to bylo obydlí králů nebo jen prostého muže. Mohutné zdi velikých síní se zvedaly vzhůru jako síla obrů. Věže byly vysoké a rozlehlé, brány mocně opevněné. Základy z kamenů mocných kvádrův v obrovských rozměrech nesly vrchní stavbu z hrubého hliněného materiálu.

4) Tak dozrávala také Troja k velké události Světla na Zemi. Byla připravena k přijetí Božského mystéria, které se již odehrávalo ve svatém hradě Světla. Opětně mělo se dostati všemu stvoření velké milosti, lásky Boží. Co Parsifal započal jako Abd-ru-shin, to měla Maria jako Kassandra na Zemi dokončiti.

A vůle Páně byla vykonána ve svatém Grálu. Svatá nádoba žhnula a kypěla, když ze Syna proniklo Světlo jeho Otce. Ve vysokém světle zlatém křesle trůnil král Parsifal. Byl bílý jako krystal a průzračně zářící jako velký kiamant. Nad jeho hlavou ve stříbrné přilbě s korunou zářila holubice. Jeho oči byly jasné jako zlato a zaplava světlých vlasů padala mu až na ramena. Ruce průzračné jako alabastr svíraly meč. Po pravici seděla Maria v zářivě bílém hávu. Irmingard přicházela následována zástupem líbezných žen po širokých svítících schodech z jedné síně po levé straně velkého sálu. Její pozdviženě ruce nesly světelnou nádobu, kterou v kleče podávala králi svatého Grálu.

Všechno se rozezvučelo tóny varhan a mocných chorů zvonů. Zvonění se rozléhalo v nesčetných vlnách a s hůry proudily stále nové proudy nejčistšího světla.

Velké sloupové síně byly zcela naplněny nepřehlednými zástupy zážících duchů. Ve všem tom lesku a ve znění světla chvělo se svatým hradem uctívání Boha. A nová, ještě mocnější hučící vlna zlatého světla se snesla, byvši z Božského tajemství vyslána slovy Otce:

Tak se staň.

Boží ruka snesla se nad hlavou Syna a oddělila lásku od spravedlnosti. Na ramena Marie položil se nádherně lesklý plášť v zářivé černi. Maria byla prožhavena jako světlo svaté nádoby v rukou Irmingárd. S hůry proudila síla Otce a Maria držela obě ruce nad svatým Grálem. Modlila se.

Plamenně zešílilo bílé světlo její koruny, která se podobala jiskřícímu věnci růží. Prakrálovna se k ní blížila a zahalila ji ještě užeji do pláště, jehož podstatě se mělo v sílesplnění dostati účinné ochrany. Při sestupu do hmotnosti stvoření mění se vždy takový druh, který Maria potřebuje ku své ochraně, neboť láska ze spravedlnosti je tak čistá, že by bez zahalení nemohla nikdysestoupiti do hmotnosti, do proudu zatemnělých světů. Zlo z Lucifera by ji vždy špinilo a zatemňovalo.

Modlidba Marie k Pánu se stupňovala k nejvyšší síle. Blažení duchové stáli kolem svého krále Parsifala jako svaté plamenné jazyky. Maria se stále ještě modlila a zvolna stoupala po stupních ve své modlitbě k Zemi po paprscích, které čistá lilie vysílala od úrovně k úrovni. V každě úrovni způsobovala silný přiliv světlé síly. Jakoby naplněni novým životem, tak přijímali čstí stvoření průchod nebeské lásky.

Zamyšleně seděla Hekuba, choť Priamova a matka nejkrásnějších hrdinů země, paní Troje, v kruhu žen a služek vládcovského domu. Spřádaly vlákna jemné vlny na své denní hávy. Oheň v krbu šlehal do výše a v roznícených plamenech se náhle zjevila tvář. Klidná a krásná, plná dobroty a 5)čistoty pohlížela královně do očí. Její dobrotivý úsměv povzbuzoval a pomáhal.

Hekuba se těžce zvedla a její velká, ststná postava kráčela pomalu a poněkud unaveně ke krbu. Beze slova se sklonila. Plamenna tvář jí vábila. Věděla, že jí bohyně chce něco sdělit. Ženy toho nedbaly.

Hekuba byla často podivnou bytostí. Když byl její klín požehnán, byla tak vzdálená lidem, spojena s neviditelnými silami příridy, hluboce tichá a niterně zbožná.

Tentokráte vznášelo se však nad její drsnou, přísnou bytostí zvláštní kouzlo. Její tvář zářila bledostí. Modlila se v práci a v e svém pečování. Žila v kázni a pořádku. Naplňovala celý dvůr a celý dům svou rozhodností, ochotou k pomoci a věrnosti, ne však teplem. Všichni ji následovali, velmi ji ctili, ale nikdo ji nemiloval.

A Hestia ji často šeptala z praskotu ohně své rady a naděje. Řídila její naděje a dávala jí sílu, která byla všem nápadná, ale jejíž původ byl všem cizí. Plné síly, světlé a prece jemné nitky proudily z Hestie do Hekuby, která je přijímala jako dar.

"Jsi zralá, abys mohla přijmouti čisté, vznešené světlo." Tak zněl šepot, který slyšela Hekuba z ohně. Slyšela tato slova, ale nevěděla, že se vztahují na dítě, které očekávala.

Od této hodiny v domě v domě všechno ožilo. Světlé postavy vcházely a vycházely a plnily pokoje posvěcením nového druhu.Hekuba se modlila k bohům. Denně zdobila květinami a listnatými věnci obraz Hestie, který stál na kamenném podstavci v malé síni. Sama chodila za brány města přes pahorky a louky, aby nasbírala mylých bílých květin, které tam kvetly. Tučné ovce a hbité kozy se tam pásly ve velikých stádech. Jejich pastyři bydleli v horách.

Mlčenliví a drsní byli tito lidé, tak jako jejich paní. Zvuky jejich fléten zněly jako šumot jemných vánků, nebo zádumčivý smutek vzdálených pahorků na východě. Byl to výraz jejich duševního vztahu. Hekuba zvlášť milovala tyto zvuky fléten.

Jeden z pastýřů se zaradoval, když viděl, jak paní kráčí k pahorku. Od nedávna táhla jej nějaká moc k této vznečené paní, která se mu zdála být naplněna zvláštním světlem. Byl to jeden z těch dětsky otevřených lidí, kteří v sobě živě prožívají tkaní Boží lásky. S velkou láskou a vždy bdělými zraky pozoroval půdu své domoviny, jak stále kvete, přináší ovoce a vadne. Rozuměl každému hnutí svých zvířat. Dovedl vytušit nebezpečí, které jim hrozilo od nepřátel všeho druhu. Také často vídal duchy země, vzduchu a vody, nacházel koření a kameny, které používal k léčení.

Jeho krásný, drsný a zhnědlý obličej byl obklopen hustými kadeřemi. Hrubý šat kryl široké a vysoké tělo až po kolena. Ruce a nohy byly volné, silných svalů a šlach. Opřen o svou zahnutou hůl, jejímiž pokyny řídil stádo, rozhlížel se dolů na Ilion, daleko za pahorky a široké údolí řeky. Daleko dohlédly jeho oči a byly tak bystré, že spatřily orla, když s největší výse ohrožoval stádo ještě dřív, než ho plachá zvířata zvětřila. Neúnavně se mohl dívat do zářícího světla na nebi, s touhou jakoby jej chtěl vpíti do sebe. Býval to divný hoch a stal se také i podivným mužem.

6)Se samozřejmostí mluvil o věcech, o kterých si ostatní jen plaše septali a které sotva chápali. Jeho život byl úzce spjat se zvířaty a se živly. Stýkal se s nimi jakoby byly jeho druhu. Přijímal je jako přátele, bratry a kamarády a miloval je víc, než sama sebe. Stále usiloval o to, aby mohl rozumět řečem těchto tajemných bytostí. Zato však všechno, co slyšel od lidí, třídil do zvláštních vrstev a urovnával způsob jejich řeči a výrazu se zjevy v přírodě. Pro všechno měl přirovnání v přírodě a jeho úsudek byl vždy vhodný a spravedlivý. Věděl víc než ostatní a často chodil do osad lidí, aby lidem pomáhal.

Měli-li starost se zvířetem nebo s nemocí v domě, byl zde ihned a téměř vždy přinášel s sebou to, co potřebovali. Potřásali nad nim svými hlavami, ale vždy jeho pomoc vděčně přijímali. Někdy jim z toho všeho bylo úzko a báli se ho. Jen Hekuba se mu nevyhýbala. I tentokráte šla mu pevným krokem vstříc a pozdravila ho. On přitom učinil něco, co jinak nikdy neučinil, nebyl mužem přehnané zdvořilosti, ale nyní klesl na kolena, nepromluvil, jen mlčky podával kněžně bylinu a přímo tázavě pohlížeje Hekubě do očí. Ta se zarazila. Zůstala stát a učinila pohyb, aby jej pozvedla, pravíc: "Co mi to dáváš Perikle? Co s tím mám dělat?" "Budeš to potřebovat v hodině, kdy budeš ležet v bolesti. Nezapomeň na to. Tato bylina tě bude sílit a přivede ti vyšší myšlenky, které tě naplní požehnáním. Musíš svou duši udržovat jako dům, který se zářivě, jasně otevírá světlu slunce. Musíš své tělo ošetřovat jako vzácnou nádobu, která chová nejvzácnější poklad země. Musíš se ve svém nitru státi jinou, abys zakusila, jaká spása přišla do tohoto světa, abys kolem ní marně nepřešla. Ty sama ji musíš přijmout, protože jsi sama čistá."

Oči Hekuby ztrnuly. Dobře slyšela slova pastýřova, ale nerozuměla jim. Ještě když kráčela dolů, zněly v ní jako tichý, uklidňující proud. Vždycky mluvil tento pastýř slova plná záhad. Mluvil řečí, které lidé nerozuměly. Jistě byl určen, aby působil v kruhu svých přátel, ale nikdo mu nerozuměl.

Perikles se díval za paní jak se vzdaluje. "Bohatá a chladná, nepohnutelná, hluchá a slepá." Jako v předtuše vytryskl těmito z jeho duše suchými slovy celý osud této ženské duše.

Nyd Trojí se vznesl večer a pastviny ztichly. Ovce a kozy se shromáždily každá na své místo. Tiše oddechovaly, jakoby naslouchaly. Jen tu a tam někde zazněly flétny jako noční pozdrav rozptýleným stádům. Na nebi již zazářily první hvězdy. Duše Perikla byla tichá a v slavnostní náladě.

Bylo mu jakoby přes hory, řeky a lesy blížily se z dalekého východu jasné zástupy, jakoby slyšel jásající zpěv hlasů, jichž podobných nikdo neslyšel. Náhle ucítil jakoby chladné a něžné něčí prsty se dotkly jeho hlavy a pohlédl vzhůru. Oslněním však musel zavřít svých očí. Teprve po chvíly úzkosti mohl zřetelně rozeznat, že před ním v zářivem lesku stojí světlý jinoch a mluví k němu. Ale v hlase byl tak mocný, že jeho hukotem Perikles sotva vnímal a chápal smysl řeči.

"Jsem posel Boží", pravil zářící. "Zvěstuji vám velké, veliké štěstí. Jdi dolů a řekni, Perikle, všem, kteří chtějí věřit, že vzchází veliké světlo nad Trojí. Poznáte-li toto světlo, pak vám dá naplnění života. Pakliže ho nepoznáte, propadnete smrti." .......str.7

Pod mocným tlakem světla klesl Perikles slabostí na kolena. Chvěl se bázní, byl bledý a studený. Síla zvěstujícího anděla byla pro něho příliš mocná a veliká. Z jeho přece ale jen uklouzla otázka: "A jak nalezneme ono světlo, pane?"

"Uvidíš je v hodině jeho příchodu. Nad domem bude stát světlá holubice." Zářící dechl na pastýře a zmizel před jeho očima v prázdnotě.

----------------------------------------------------------

Do světa vešel veliký ruch. Perikles to pozoroval. Jeho jemné pozorovací orgány se ještě více zbystřily. On, trvale srostlý s přírodou, cítil oživení rostlin a zvířat. Jakoby se všechny bytosti pohnuly, vzpřímily se a spěly vzhůru ke světlu, v novém lesku. Šepos ve vzduchu zesílil, šum řek a pramenů se podivně stupňoval. Žár s nebe jakoby vytvořila jasnou, jemnou světlou cestu dolů k zemi. Proud světla dotkl se jeho duše zvláštním tajuplným pocitem úcty.

Otevřeně to říkal svým známým. Tito se však ztrnule jen dívali po obloze a ničeho neviděli a nepoznávali. Důvěřujíce mu však říkali: "Snad to bude tak, když to Perikles říká." On se připravoval na příchod světla na zemi. Pastýři mu věřili, ale nepřemýšleli o tom. Necítili také onu silnou radost, která je dána jen tomu duchu, který je bdělý a připravený na Božskou lásku. Vyčkávali, co se bude dít. Loupeživá liška, která vnikla do stáda, nebo nemocná ovce, dovedla na sebe strhnouti celou jejich pozornost, než toto sdělení.

Perikles to cítil. Nebyl tím také nikterak překvapen a mlcel. Čím více však mlčel, tím silněji cítil všechny síly, které se k němu blížily. Pohlížel dolů na dřímající město, ponožené v lehkou večerní mlhu. Na jednotlivých domech a branách se rozhořely plápolající ohně, pochodně, předzvěsti noci. Na východě ustoupila temná modř bezbarvé temnotě, na západě však bylo ještě jasné nebe a moře rudý pruh.

Všechny přírodní bytosti zmizely. Zdálo se mu, jakoby z něj sama žhnula jasná záře, světlo jako z nějaké lampy. Ohlédl se, neboť myslel, že se to nějaký pastýř k němu blíží se světlem. Ale nebylo tomu tak. Soustředil své myšlenky a padl k zemi. Srdce mu překypělo a on se modlil. Tichá slova mu ulehčila. Ujasnil si, že na něco čeká. Na něco velikého, co jeho ducha uchvátí. Znovu myslel na Božího posla.

Jak to řekl? "Já jsem posel Boží." O kterém Bohu to mluvil? A když tak tiše seděl a přemýšlel, jsa opuštěn a plný pokory a důvěry, pronikl jím jasně a zřetesně hlas: "Je jen jeden Bůh. My všichni mu sloužíme, neb jsme jen výtvory jeho vůle." Až omdléval, jak mocně tento hlas na něho působil, neboť toto vše mu bylo nové.

Nebe přijalo na sebe noční háv, hvězdy zářily jako po deštivých vlahých nocích, když teplý vítr vyčistí oblohu. Lahodná tíže spočívala na vlahé vonící zemi. V tom jakoby přicházel jasný světlý proud plamenů z nebe. Jen vteřinu byla celá krajina ponořena v bílé světlo. Perikles chtěl přivříti oči, ale přece zůstaly jako přinuceny otevřeny. Viděl nad sebou oslňující bílou holubici, jež nesla v zobáku zlatou růži. Tichým klouzavým letem se snášela až nad zámek Priamův. Pak zmizela.

Pastýř vyskočil, opustil své stádo a spěchal dolů do města, aby to řekl svému králi. A v jeho duši zněl jásot jako znění zvonů. "Je jen jeden Bůh a to světlo, které nyní k tobě přichází, to je z něj."

8)A tak se stalo, že pastýř předstoupil před Priama a vyprávěl mu, co zázračného ho potkalo.

Priamos naslouchal. Ve své čisté dobrotě nechal jej vymluvit. On sám byl však člověk pozemsky praktického života, než aby mohl rozumět celé hloubce tohoto prožití. Věděl sice, že pastýři jsou podivný národ sám pro sebe. On jim sice věřil a zakusil jež mnoho dobrého právě z Periklových moudrostí. Avšak jsa prostý, jednoduchý a naplněn starostmi pozemského bytí, málo se zajímal o jemné niterné duševní děje.

"Přinesl jsi poselství v hodinu, kdy se nám narodilo děvčátko, Perikle", pravil k pastýři. Dítě asi stojí pod zvláštní ochranou bohů. To ostatní lidské pokolení nepochopí. Věrně chceme plnit to pravé a pak budeme tím sloužit Bohu. Na věčné je čas až po smrti." Tu jako bouře to vyrazilo z pastýřových úst. "Chraň se Priame, vzpamatuj se a dbej každého z mých slov. Tato mají těžkou váhu. Ne já, ale posel Boží je vyslovil. A tento nepřišel k vůli malicherným věcem. Nemysli jen na Božskou ochranu dítěte, ale pomysli také na slova, která jeho zvěstování doprovázela.

"Vzchází světlo nad Trojou. Poznáte-li toto světlo, pak vám dá naplnění života. Jestliže je nepoznáte, propadnete smrti."

Výhružně zněl pastýřův hlas. V těchto hodinách nastoupil mocný osud lidstva svou dráhu, ale lidé ničeho nepozorovali. Perikles nenacházel pokoje. Procházel městem, šel k pastýřům a sedlákům. Opustil své stádo, aby zvěstoval slovo andělovo. Šel za rybáři, aby jeho zprávu nesli přes moře na vzdálené ostrovy. Navštívil kupce, kteří přistáli ku břehům Troje, aby zanesli andělovo poselství přes moře do dalekých zemí.

Ale královna Hekuba, matka děvčátka to nechtěla trpět. Nejdřív přinášeli Periklovi příkaz mlčení, aby lid nebyl zneklidňován. Pak došla hrozba. Po třetí byl vykázán ze země. Perikles přecházel zachmuřeně zemí, setřásl prach se svých nohou a na břehu zanechal i svou obuv. Vzkázal královně Hekubě:

"Osud Troje nedokáže, že poselství andělovo bylo živé. Slova se naplní a vy na tom nic nezměníte. Jestliže nepoznáte toto světlo, propadnete smrti."

K jednomu se svých pastýřů pronesl tato slova jako poslední vzkaz. A tiše snášelo se zlověstné mračno nad Trojí, zatím co jediný člověk, v němž zrnko pravdy vzklíčilo, opouštěl zemi.

Léta přešla. Modré světlo se rozklenulo nad mořem. Křivolaké skály mořského břehu se třpytily vlhkem narážejícího příboje. Pěnové hřebeny korunovaly vlny, které perlivě a hlučně pospíchaly ke břehům. Na kolébajících se vodách se zjevily pestré rudé a žluté plachty a z vysoké věže nesl se přes nádvoří hradu signál: "Lodi na blízku."

V dálce skrývaly mlhy řetěz řeckého pobřeží. Odtamtud blížily se temné závoje. Písečným pobřežím probíhali malé útesy, jejichž nízkou travou skrovně porostlé pruhy skal vbíhaly do nitra země. Hrubá, hluboce vyjetá cesta vedla z města k moři. Od zdí města, v němž bylo vidět staré i novější části, rostly nízké, po zemi se plazící stromy, až k

poněkud vyvýšeným pastvinám.

Troja byla pastýřskou vesnicí, vystavěnou z tmavých neotesaných kamenů z okolí.9) Domy měly ploché střechy, porostlé jemnou travou. Malá čtyřhranná okna temně čněla ve světle slunce. Hrubé byly zdi, které obklopovaly malé zářící nádvoří. K tomu se přidružovala malá část, bezprostředně vybíhající ze staré. Tato již jevila vliv vysoce vyvinutého řeckého stylu, i když poněkudprostší, drsnější a jednodušší, než stavby staré Helady. Všechno neslo pečeť drsnosti a síly, velkorysého, ale prostého druhu.

Mocná brána se za skřípotu otevřela. Za ní bylo vidět široký, velmi hluboký příkop, vyzděný hladkými kameny. Na druhé straně brány byl široký dřevěný padací most. Po obou stranách brány stály čtyřhranné věže a od nich běžela vysoká, široká zeď, po které bylo možno chodit. Za zdí bylo čtyřhranné náměstí, vydlážděné velikými kameny. Vpravo stála vysoká sloupová stavba, naproti se zvedala druhá zeď s branou a vlevo vysoká síň s jednou vnitřní a jednou vnější chodbou. Za vnitřní chodbou byly sklepní prostory, v nichž stály obrovské amphory z pálené hlíny. Dále byly zde veliké sklady životních potřeb.

Druhý dvůr byl plný vozů a hospodářského nářadí. Byl obklopen stájemi, které chovaly množství krásných zvířat, zvláště krav býků a telat. Pro koně bylo zvláštní oddělení. Koně s křátkou hřívou a zvířata podobná oslům. Před stájemi střežil obrovský pes, míšenec lva a vlka s chundelatou žlutohnědou srstí.

Nalevo vedla brána do krásného, tiše vážného vavřínového háje. Pískované cesty navzájem spojené dělily zahradu na čtverce. Kamenné lavičky stály u cest. Ve středu byla kamenná vodní nádrž s rybami. Chodba pod alejí sestříhaných stromů vedla opět k šedivé věži ve staré části zámku. TAm bylo vidět velký, dřevěnými schody podepřený vchod a nad ním knížecí trůn. Příkré široké schody vedly odtud vzhůru. Tmavohnědé a temné bylo klenutí na zdech a na sloupech bylo navěšeno mnoho zbraní.

V druhé straně místnosti bylo prolomeno vysoké, veliké okno, které skýtalo pohled na světlý dvůr. Byly tam stromy a několik kvetoucích křovisek, všechno obklopeno sloupovými síněmi. Na plochých střechách byly opět zahrady, jejichž bujné popínavé rostliny splývaly hluboko dolů.

Za velkým sálem sterého hradu bylo mnoho pokojů. Nejkrásnější byl rohový pokoj, který skýtal volný výhled nad dvory i nad část předměstí až k moři. Z druhé strany bylo možno pozorovat živý ruch hospodářského dvora.

Byla to krásná, prostorná obývací místnost. Pestré kresby zdobily zdi a kolem nich stálo krásné zlaté a hliněné nádobí. V jednom rohu stálo kovové odpočivadlo na něm podhlavník a kožešiny. Kolem stěn stály skříně s oděvy. Podlaha byla provedena z pestrých dlaždic.

Tato místnost byla pokojem královny. Vedle byla druhá místnost s válečnými zbraněmi, trofejemi a nářadím válečnickým. Nízký široký stůl, obložený obrazy a kresbami ukazoval na pracovnu vojevůdcovu. Kolem dokola ležely ploché polštáře. Zde dlel Priamos nejraději.

10)K pokoji královny řadily se místnosti žen a vedle bytu králova obydlí mužů. Ve zvláštní části hradu, kam bylo možno dojít jen přes pokoje žen, nebo přes dvůr, byla správkyně domu. Rušná práce vládla v těchto prostorách, kde se činilo téměř padesát služek různého staří. Těsně vedle budovy paláce zvedala se nová slavnostní místnost, která se podobala chrámu. Byla obklopena krásnými zahradami s vysokou zdí.

Prostory hradu byly naplněny rušným životem. Postavy, krásné jako bytostní se zjevovaly. V pokoji královny stál silný muž ve válečné zbroji, připraven k boji. Jeho prsa krylo brnění a hlavu řecká přilba, zdobená cholem z koňských žíní. Vážná tvář byla v rámci krátkého, řidkého plnovousu, který mohl být kdysi temně hnědý, nyní však byl bohatě prokvetlý šedinami. Jeho plná ústa zakrývala krásné zuby a úzký, jemně řezaný nos propůjčoval obličeji zvláštní výraz. Hluboké oči svítily dobrotivou zbožnou vážností zralého muže. Dovedly hledět odvážně, ano i hněvivě, aby opět zazářily dobrotou a láskou jako oči dítěte. Vysoké čelo, rozryté hlubokými vráskami bylo zastíněno těžkou přilbou. Široké ruce, na nichž bylo vidět, že dovedou vésti pluh zrovna tak, jako koně, říkaly, že dovedou dobře vládnouti mečem a také moudře řídit práci dvora a vojska podle potřeb celku.

Každý musel vzhlížet k Priamovi s důvěrou. Ve všem v něm převládala ukázněná rozvážnost. K němu se přidružila druhá postava. Mladý, vysoký muž rovněž ve válečné výzbroji, vyšší a štíhlejší než Priamos. Jeho řízné pohyby svědčily, že se vyzná ve všech dovednostech boje a že ovládá všechny zbraně. Krásný profil jeho obličeje byl měkkce zladěn. Jeho tvář nesla hnědě prosluněnou barvu jihu.

Temně hnědé vlasy padaly v krátkých kučerách na čelo a spánky. I jeho Hektora zdobila stříbrná přilba. Bílý plášť, který kryl řetízkový pancíř, zahaloval jeho ramena. Bylo vidět štíhlý hnědý krk. Bouřlivě popadl štít do levé ruky a s jásavým voláním vyběhl z komnaty. Těšil se na nové vítězství ve cvičení zbraněmi se svými bratry.

Plné života a síly, plné radosti sršely jeho velké oči. Jeho zjev vyjadřoval harmonii mezi tělem a duší, prostotu, jasnost a sílu nesenou přesvědčením hrdinské vůle.

Rohož na dveřích vedlejšího pokoje se odsunula a v otvoru dveří stála štíhlá a bílá postava děvčátka. Řecký oděv ponechával volnost rukám i ramenům, na něž padaly tmavé, bohatě zvlněné vlasy. Její čelo kryla široká, bílá stuha. Úzká tvářička s jemným nosem byla podobná Hekubě, jen lícní kosti ukazovaly širší formu a čelo bylo vyšší a zaoblené. Oči, které nebylo již možno nazvati dětskými, svítily hlubokou šedou modří, byly veliké a vážné. Malé, silné ručky spínaly se vstříc otci a její tvář vyjadřovala lásku a plachou úctu. Tak stála Kassandra před svým otcem, který chtěl podniknout daleké válečné tažení. Hodina, ve které jí oznámil svůj úmysl, stala se jí prvým krokem do jejího osudu. Dosud byla dobře ochráněna, opatrována, pěstěna a vychovávána. Služky jí věrně obsluhovaly a sourozenci ji milovali. Pečlivě střežena bdělým okem matky mohla vyrůstat v mravech a pořádku a v přísné kázni ušlechtilých žen.

Jako poupě, které ještě nedosáhlo okamžiku zralosti, jest uzavřeno a ochraňováno obklopujícími jej lístky a květy, tak vyrůstala na silném kmenu královského domu tato čistá, vybraná květina, která měla jednou, v době své zralosti všechno dalece přezářiti.

11)Věděls ty pyšný, prudký rode, cítilas ty pramáti skvělých hrdinů, co jsi měla ochraňovati ve svém plodu?

Nade zdmi Troje vzešlo světlo, světlo osvícení všech přicházejících pokolení. Ještě dříve, než mohl velký národ Řeků zanést zárodek zkázy do trojských zdí, vyslala nejvyšší vůle světlo. V pozemské formě zdravého královského potomka měl býti v Božsky prožhaveném duchu vytvořen příbytek, schrána. Tato schrána měla být dána zemi, na níž by prospívala a mohla se vyhnouti k světlu světa, k záchraně ženství, k posílení a vedení ducha, k udržení života a ozdravění národů.

Ještě nikdo v trojských síních nevěděl, jaký klenot jím byl svěřen. Tento lid i jeho kněží byli nadáni přirozeně původním smyslem pro všechny důležitosti života. Byl to kmen pastevců, jejichž střed svou polohou vyrostl v město, které mohlo být uzlem obchodu a plavby všech rozkvétajících odvětví umění a věd a současně mostem do uzavžených říší východu.

Z toho důvodu Troja brzy vzbudila závist. Žádostivé oči ji oceňovaly a daleko přes moře úkradkem pozorovaly. A pak i otevřeně požadovaly. A tak musel národ mírumilovných pastýřů, sedláků a kramářů zesílit v národ hrdinů.

To také mohl, protože byl veden vyšší silou ve svém čistém otevření se. Jejich přirozené založení bylo prosté, velké a zdravé. Tak jako žili svůj pozemský život a z něj vyrostli, tak silně, prostě a živě sloužili také bohům jako čisté, důvěřivé dětil

A tomuto národu byl z nejvyšších výšin, o nichž ani netušili, vyslán v Kassandře pomocník k dalšímu postupu.

-----------------------------------------------------------

Když bylo Kassandře patnáct roků, ovládla divoce nezkrotná touha její duši. Snažila se uniknout ruchu, zaměstnání v domě a v každém nestřeženém okamžiku spěchala do zahrad, které ji svými tajemně šerými zákoutími zvaly k přemýšlení a snění. Hledala samotu. Jinak byla spokojená a činná v kruhu svých sourozenců i v domácí práci, kterou ráda vykonávala mezi služkami, protože stále chtěla něco dělat.

Její čisté myšlení jí stále vedlo k tomu, aby přehlédla všecko dění v domě i ve dvoře a tak mohla matce o všem věrně podat zprávu.

Obzvláště se cítila přitahována ke zvířatům, nad jejichž ošetřováním bděla s velkou pozorností. Čeledínové ji zato měli velmi rádi a vždy se zaradovali, když její jemný hlas zazněl na dvoře. I tomu nejmrzutějšímu starci vyskočil kolem úst úsměv, když zaslechl její hlas.

Všichni se zastavili v práci, zdravili ji, vyměnili s ní několik veselých slov, když šla kolem nich. Zvláště však se ujímala nemocných a slabých zvířat. Nejstarší čeledín dokonce věděl, že velký, černý býk by byl pošel, kdyby byla Kassandra v pravý čas svou molou ručkou nerozvlnila srst na jeho hlavě. ......str. 12

A přece na ní najednou padla nápadná vážnost a hnala ji do tichých zahrad. Vyhledala obrazy bohů, které na ni bíle a němě pohlíželi z temných skulin stromů.

Nejvíce jí táhlo všechno do stínů vavřínů. Kdykoliv tichým krokem kráčela kolem jeskyně Apolonovy, domnívala se, že slyší z ní lahodné tóny.

Neodvážila se však vejíti dovnitř, ani zůstat před ní venku stát se zatajeným dechem. Plaše jako srna běžela kolem a skryla se v blízkosti. Tak se stalo jednoho dne za horkého poledne, kdy se všechno ukrylo v hradu před silou slunce, že ji znovu vábil chládek háje a jeho hluboké stíny. Silná, tísnivá bolest obepjala jako železný kruh její hlavu. Dlaně a chodidla ji pálily. V jejich očích doutnal nový lesk jako zadržený pláč. Bolestný tlak sevřel její srdce, které bilo trhanými údery, jakoby chtělo uletět z pod tísní ruky obra.

Kassandra nepoznávala sama sebe. Nevěděla, kam patří. Nic ji nepoutalo k jejím sourozencům a v této hodině ani k rodičům, ke dvoru a k domu. Nemyslela na vzdáleného, milovaného otce, ani na bratra Parida, o němž přes moře prorážely zmotané a znepokojující zprávy.

Opět dospěla k Apolonově jeskyni, jejíž bílé světlo ve střídavě růžových tónech proudilo kopulí v tuto chvíli, kdy slunce bylo na nejvyšším bodě, jehož paprsky zaplavovaly bílou postavu Apolonovu a vytvářely kolem jeho hlavy zářivou gloriolu. Pramen tiše zpíval a jemná vodní tříšť lámala sluneční paprsky. Klesajíc v úzkostném cítění bolesti a touhy po něčem neznámém, sklonila se Kassandra před tajemným kouzlem této jeskyně.

Dech větru šeptal ve větvých a lahodné vůně akátů hladily její spánky. S hlubokým vydechnutím zavřela oči a bylo jí, jakoby letící oblaka, temně modře svítící nebesa sestoupila do její duše. Zdálo se jí, že letí jako pták v tomto kvetoucím prostoru a bylo jí tak lehce.

V tom se přiblížilo velké jasné světlo, které přicházelo z mnoha světelných pruhů v bušících akordech z veliké dálky. Kassandra naslouchala se široce otevřenou důší, s bytostí ducha a jasnosti oka, které neměly nic společného se smyslovými orgány těla, naopak, tyto jako by bývaly ve spánku.

Krásně světlá, kadeřemi zaplavená hlava se k ní sklonila a dýchala na ni dechem svých úst. Dala jí tím nový dar probuzení, neboť dar moudrosti a prorokování byl jí dán vyšší silou.

Pro toto pozemské bytí byla zahalena ochranou nejvyšších bytostných pomocníků. Apolon se k ní viditelně přiblížil a sundal jí pásku s očí. Směla nyní viděti do říše bytostných a viděla a věřila, že tam je a tam nachází svůj domov.

Slunce se sklánělo již k večeru, když se Kassandra probrala k sobě. Její hlava byla jasná a její tělo plno nové síly. Smutek uletěl a její oči planuly jako dvě slunce. Poprvé nalezla ve slovech modlitby jasný vzled své duše a byla velmi šťastná. Od tohoto dne se Kassandra viditelně měnila. Z veselého a nezkrotného dítěte se stala rychle tichá, zamyšlená panna se zářícima očima.

13)Světlá zář z ní vycházela, zář čistoty a svěžesti její dětské bytosti a jasné světlo svítilo na jejím čele. Všichni na ni pohlíželi s obdivem. Kdykoliv neočekávaně vkročila mezi služky nebo do kruhu žen, počaly si tyto o ní tajemně šeptat.

"Není to jako by jedna z věčných ji zasvětila k službě?" pravila Andromache, tichá, smutná, která s úzkostným srdcem den co den očekávala manžela.

Čas letem míjel. Bylo štěstím pro Kassandru, které se pod vedením vysokých sil dostalo výhledu do moudrosti přírody. Nechtěla být účastna zasvěcení kněžek. Vzdalovala se zbožných zpěvů v chrámě a kněží ji měli za to velmi málo rádi.

Byla skromná a tichá, chvílemi plachá, když cítila ve falešném jednání něco nepřirozeného, nebo co oporovalo její bytosti. Pak by byla nejraději uprchla z hradu svých rodičů někam daleko do oblastí, do kterých jí dal Apolo nahlédnouti. Každá z tichých, němě vytrpěných bolestí přinesla jí však bohatou odměnu ve vyšším poznání a vzestupu ve splnění vlastního rozvinutí. S velkou láskou snažila se využít pro lidi ovoce svého bohatého prožívání, ale lidé, jakoby tomu nemohli rozumět, co ona jim s otevřenou myslí a rukama radostně chtěla dávat. Oni neviděli jemné působení zákonů, které zářivě začalo proudit z Kassandry a které by bylo bezpodmínečně přitahovalo stejný druh, lásku k lásce.

Ale lidé byli prázdní a nedovedli nic dát, natož pak přijímat. Byla to hořká bolest pro Kassandru a ona sevřela své otevřené ruce. Jen nejnižší z čeledínů, jen nejchudší z nejchudších, kteří žebrali u brány a zvířata, ano zvířata k ní lpěli s láskou.

Jejímu duchu se otevřelo bohaté vědění o rostlinách. Aby si dobře zapamatovala čeho se jí dostalo silou apolonovou učila se umění psát. Jeden řecký žák z Athen přistál po ztroskotané plavbě u mannů jejího otce a byl v Troji dobře přijat. Stal se jejím učitelem. S ním však ona nemluvila o vlastním účelu své touhy po učení.

I kameny a síly země, ano i síly živlů se otevřely jejímu tvořícímu duchu a dostalo se jí mnoho tajemství, kterým se teprve sama musela pilně učit. Nepřístupností a slabostí lidí dostávalo se jí často poznání příčin těchto slabostí a ona pak ve své velké touze pomoci nalezla i prostředek k ozdravění.

Kolem ní se rozvinulo zářivé tkaní pomáhajících a spolupomáhajících duchovních sil. Stála trvale v jasném světle, na kterém se všechno zlo muselo odrazit. S bolestí viděla, že její okolí se nezměnilo. Žádný z lidí nechtěl hnout ani prstem, aby ji následoval. Sestry a průvodkyně se jí odcizovaly. S výsměchem krčily rameny a bylo jim milejší, když je Kassandra ponechala v jejich prázdných hovorech o mužích, šatech a špercích, než aby je bavila hudbou nebo živým pozorováním přírody a života. Radostně štěbetajíce uzavíraly malé kroužky a pochávaly čisté světlo osaměle hořet na výšině. Často se zdálo Kassandře, jakoby musela hořet nadarmo. To byla její nejbolestnější hodina.

14) Nadešel čas, v němž se zraky z Řecka stále více přibližovaly. Jednou bouře přihnala ke břehu malou plachetnici, v níž se zachránil Paris a Helena. Velký jásot a radost zachvívala Troju, když tato dvojice vtáhla na štítech do bran. Lesk její krásy byl oslňující. Po jejich příchodu byly uspořádány slavnosti ku přivítání. Hekuba však a Kassandra se jich nechtěly zúčastnit. Těžce nesly pomyšlení, co řeknou jejich milení hrdinové k činu Paridově a zda se vůbec dobře vrátí z výzvědné výpravy.

Temno vřelo nad Trojí. I lid cítil, že je sklíčen. Neslyšně se vplýžila veliká starost. Kassandra ji cítila první.

V těchto létech duchovního vývoje rozkvetla Kassandra ve zralou ženu. Kouzlo její blízkosti bylo obšťastňující.

S Paridem přišlo několik bohatýrů, kterým se velmi líbila. Ona nemohla však na své tváři vykouzlit milý úsměv, ani mluvit vlídná slova. Kdykoliv ji některý z bohatýrů zdvořile zdravil, její tvář se hrozivě zachmuřila.

Jinak tak tichá a vlídná panna jakoby ohnivě a hněvivě odrážela každé přibližování se. Byla to ochrana vznešených kolem ní? Ona sama to nevěděla. Trpěla však pod hněvivými a někdy až zraňujícími pohledy svých ctitelů. Nechtěla nikoho zraniti a přece si tvořila samé nepřátele. Děvčata o ní rozkřičela jako o pyšné a muži ji měli za chladnou a povýšenou.

Přitom však v její duši planula veliká touha po lásce. Byla to doba, ve které ji byla sňata páska z duchovního zraku a Apolo se jí opět zjevil. Přicházel v oblaku, když odpočívala v jeho háji a její myšlenky se zaměstnávaly názory o všech vysokých silách. Přistoupil k ní. Chtěl se k ní přeblížit v lásce, jak to činívali bytostní, dokud jim bylo lidské pokolení blízké. Považoval ji za nejdůstojnější ze všech. Ve spojení s jeho bytostnými silami mohla by vykonávat zázračnou moc. Zjevil se jí ve svůdných obrazech, avšak její odpudlivá síla, která ji tak lekala, byla v ní vůči vznešené, čisté bytosti přírody. Hlavně plamennými slovy mu bránila se k ní přiblížiti a opovrhovala silou jeho světla a svůdným chórem jeho zvonících barev. Nevěděla, odkud do ní vnikla síla, která ji vedla k tomu, že mu hlasitými slovy poručila, aby ustoupil, poněvadž náleží někomu vyššímu.

Vtom zahučela bouře, světlo slunce zbledlo a černě šedé mraky se hnaly jako bišovány nad Trojí. Apolův háj byl v okamžiku zahalen temnotou. Strašlivý blesk sjel do stromu akacie, stojícího vedle jeskyně. Hněvně řval hrom a země se otřásala. Ještě když mraky odletěly, bylo slunce bez lesku. Artemis, bohyně čistoty zastínila je silou své vůle. A kotouč měsíce zaclonil slunce.

S bolestí chápala Kassandra, že toto zatemění znamená hořkou výstrahu bytostných. Věděla, že ještě dlouho bude vrhat stíny na ní a na její rod. Ale přesto nebyla smutná, protože vystoupila do výše, jejíž lesk mocně převyšoval svit slunce. Směla se podívat do svého domova. .....str.15

Poznala, že stojí nad tak zvanými bohy a že náleží někomu, kdo je vyšší než Zeus. A síla boží ji zaplavila.

Jako ve snu se Kassandra vzchopila. Co to bylo za světlo, které jí připadalo tak známé a přece zářilo z obrovských dálek? A jak to bylo s tím bleskem, který se jí dotknul a přece ji nezranil? ejí krev v žilách se vařila jako tekutý oheň. Byla oživena proudem života a ne omámena, jak se zprvu domnívala. Jasné a veliké hvězdy na nebi, které umyto z divokých mračen, zbaveno řádění bouře, vlídně shlíželo dolů. Zatemnělém slunce šlo spát, hvězdná noc tiše snila. A přece nádherná obloha s miliardami zářících světů ji připadala dnes bez lesku, matná, cizí a studená. To proto, že stála v paprsku živoucího prasvětla, které bylo jejím domovem.

Když se vrátila do pozemského života, byla představa její duše nejasná. Věděla, že před ní leží ještě těžká cesta. Vzrušena, viděla se kráčet po kamenité cestě, obklopená lidmi, kteří zvedali kameny a chtěli ji kamenovat. Silně cítila bolesti a byla ráda, že prchla. Země ji však držela pevně tisícerými pouty.

Když Kassandra vkročila do dvora, velký hlídací pes žalostně zavyl a plížil se jí k nohám. Kolem hradu bylo dusné, tísnivé ticho. Jen z pahorků zněly žalující tóny šalmaje.

V pokoji, kde seděli ženy při práci vše umlklo, když tam vstoupila. Zvědavě napjaté nepřívětivé pohledy ji doprovázely a když přešla, bylo slyšet, jak si o ní šeptají blouznivé a pověrečné nesmysly. Co to vystupovalo z koutů za odporně temné stíny, které po ní sahaly a stále se rozmnožovaly? Byl to strach před ní, která všechno prohlédla, který se měnil ve zlost, ano i v nenávist?

Srdce Kassandry se křečovitě sevřelo, co měla dělat? Kdyby jim řekla, že její jich líto, když se zamotávají do svých nízkých lží, jistě by všechno lstivě zapřely. Se skloněnou hlavou se ubírala do své komnaty.

Nedaleko nejzazší brány Troje stáli této noci dva pastýři na pastvině. Nebe zářilo hlubokou modří a nad hradem planulo světlo v podobě kříže.

Kassandra nemohla usnout. Viděla lodi v dalekém moři a poznala, že jsou to otcovy. Jely domů. Přinášely zlé zprávy a na Kassandru dolehla hrozivá tíže. Se svícnem v ruce vstoupila do komnaty své matky, aby jí sdělila, co viděla. Chladně a s pochybami pozorovala Hekuba svou dceru a pak pokrčila rameny: "Nedělej neklid v domě - vyčkáme, co to bude." Ani její matka jí nevěřila. Osamělejší než kdykoliv stála nyní Kassandra na této zemi a v celém stvoření. Tou dobou byly slaveny slavnosti, v nichž se hýřilo všemi statky země. Zamračena poslouchala Kassandra, jak křičící a vyskakující pijáci vycházejí ze síně. Stále ještě oslavovali návrat Paridův.

16)S hořící pochodní vstoupila mezi opilce a zavolala: "Brzy zmlknouvaše hrdla a budete litovat, že jste nešetřili vínem na hubená léta." Smích a nevraživost byl jí odpovědí: "Ať jde spát ta cudná dívka."

Kassandra hněvem a ošklivostí oněměla. Obrátila se, ale žhavý dech jejího slova se v ní probudil a působil dál. Nemohla již více mlčet. Výstražně slyšela hlas, který stále a stále oznamoval osud jejího národa, jestliže nebude chtít slyšet. Se vztyčenýma rukama prosila, aby ji proud světla vysvobodil. Dostalo se jí však odpovědi:

"Musíš splnit."

Bylo to přesně třicátého dne následujícího měsíce od Kassandřina vidění, když přistály lodě u pobřeží a oznámily zprávu o hrozícím příchodu Menelaově.

Těžká mračna ležela na čele Priamově. Prvé setkání s Paridem bylo beze svědků v tichčm pokoji otcově. Bledý a zamyšlený, se zralým, mužsky rozhodným obličejem opustil syn místnost. Vtom stála Kassandra vedle něj. Laskavě se stisknutím položila své ruce na jeho ramena. Její zářící oči vzplanuly k němu. Převyšoval ji o celou hlavu. Slovy, jejich zvuk zněl jako vzdálené znění zvonů, promluovala k svému bratrovi. Mluvila o okovech viny a o odčinění, o svobodné vůli člověka a jeho zodpovědnosti.

Zprvu padala jako vlahý déšť slova její s porozuměním a útěchou do její duše. Pak však řídila své výstraha od ducha k duchu. Jako bodání jehel zasahovalo napomínání bolavou část jeho svědomí. Výstražně varovala slova před zvratným působením věčné spravedlnosti. Zakončila požadavkem: "Uznej svou vinu a vrať Helenu sám jejímu manželovi. Zachraň svůj národ před záhubou."

S vážnou tváří naslouchal bratr a cítil se stále více postiženým slovy Kassandřinými. Odkud brala tato slova? Odkudbrala tuto sílu? Jsa otevřen všemu velikému, čistému a vznešenému ihned cítil přesvědčivou sílu pravdy v jejich slovech. Cítil moc a vůli světa. Avšak Afrodita jej obetkala svými sítěmi. Musel nejprve překonat moc bohyně, která mu přivedla Helenu.

"Vyprosti se ze svých pout této růžové bohyně, vysvoboď se a spěj k pravdě. Pak teprve pochopíš, co to znamená svobodně žít a stát v Božím světle."

Jako zapřísahající prosba k milému bratrovi dozněla slova ozvěnou v chodbách. On, zaahaliv svou hlavu před silou nepříjemného přemlouvání, uprchl. Smutná musela Kassandra zjistit, že pravda se může ujmouti, kde jest půda ochotná a kde za chtěním následuje čin. Zahalila svou hlavu do tmavého závoje na znamení smutku. Věděla již, že osud Troje je zpečetěn.

Velké byly přípravy k přijmutí nepřítele, které nyní nastaly. S velkou obezřetností řídil Priamos všechno zbrojení. Národ se poslušně spořádal a všichni pilně pracovali. Sýpky byly naplňovány, všechny cesty, jimiž sousedé dováželi zásoby, byly pilně, dobře střeženy. Bohaté byly zásoby zbraní. Stavby byly pevné a před nimi byly chytře nalíčeny zábrany, příkopy a překážky. Zdi mohli odolat i nejsilnějšímu nepříteli. Tuhá síla, vůle a důvěra v ochranu bohů dávala hrdinům víru ve vítězství. S odvahou nadšení a s celou silou hořící vůle tehdejčího pokolení vrhli se všichni v boj proti obravské přesile. ....str. 17

Jen Kassandra hleděla s obavou vstříc výsledku této války. Ženy, které předou osud, ukázali ji v zrcadle ducha valící se události, které její nitro naplnily nevýslovnou úzkostí.

Hrozivé bouře neměly tohoto roku žádného konce. Jakoby Poseidon vedl svůj útok proti Řekům. Tak měla Troja dostati času ke svému konečnému vyzbrojení.

Hekuba měla plno práce a všechny ženy ji pomáhaly. Podléhala tichému, tísnivému smutku, který jinak jí byl při její tak činné povaze cizí. Bylo jí, jakoby musela přemýšlet o něčem, čemu nemohla zcela rozumět a co stále z vnitřního strachu odsunovala, protože by se musela úplně změnit, kdyby našla vysvětlení této záhady. A touto hádankou byla a zůstala pro ni dcera její Kassandra.

Často naléhala Kassandra s nezkrotnou touhou na duši matčinu. S dětským pohnutím se o vlídné porozumění drsné, hrdé a střízlivé matky. Často se jí ale také po celé dny, ba i týdny vyhýbala a nedovedla jí ríci ani jediného slova nejvšednější zdvořilosti. Tím si mnoho pokazila u uzavřené matky, která toužila po srdečnosti tam, kde Kassandra dávala jen plachou zdrženlivost. Čím více matka z neporozumění přecházela Kassandřinu důvěřivost, tím častěji se opakovaly doby její uzavřenosti, Oboje stále více rozšiřovalo propast mezi matkou a dcerou. Oběma byla vlastní jejich vnitřní vášnivost. Zatímco Hekuba ji v sobě skrývala a potlačovala, dala ji Kassandra ze sebe proudit v bohatém prožití její duše, která v darech jejího ducha stále nádherněji rozkvétala. V trvalém, živém bdění jejího ducha stávala se svítící záchranou, která bez přestání čerpala a chtěla v proudech rozdávat to, co blažena cítila.

Matka ji však brzdila v tomto podivuhodném životním rytmu. Na místo, aby se otevřela přetékajícímu požehnání, které z Kassandry proudilo, stavěla si sama zdi a tvořila záhaly, které matku s dcerou navždy rozdělovaly.

Síla všemohoucího světla se však nedala spoutat. Kassandrou se stále silněji rozlévalo její požehnání. A přece v pozemském bytí ztrácela víc a více svoji veselost, která byla původně zákonem její bytosti. Kamkoliv kráčela, čekaly na ni závory, které musela lámat, jestliže se nechtěla dát sputat.Život se jí zvolna stával tíhou.

Jen práce ji dávala útěchu a vysvobození. Zvlášť se Kassandra ujala příprav k ošetřování nemocných. Její bohaté znalosti koření a příprav šťáv ji při tom velice pomáhaly. Znovu se ukázalo, jak hojnost jejich darů dokáže obdivuhodné, nebývalé věci.

Na svých milých zvířatech vyzkoušela, co můře přinésti uzdravení lidem. Tito bytostní přátelé přijímali důvěřivě a rádi z jejich čistých rukou to, čemu lidé nerozuměli.

Ve zdech Troje vytvořil se časem - zprvu nepozorovaně, se vzrůstem pozemských bojů a starostí však již nápadně - jeden a druhý proti Kassanddře. Zvolna pronikala v lidu známost, jak velké a bohaté je její vědění o tajemných silách přírody, o duši i o těle. Vyprávělo se také, že časem v zahradách a hájích mívá tajemné rozmluvy s neviditelnými bytostmi.

18) Od té hodiny, kdy se slunce zatmělo, stal se národ pověrčivým. Kassandra byla uváděna ve spojitost s tímto nebeským zjevem, v němž se domnívali lidé vidět hněv Apolonův. Nikdo nevěděl, odkud pochází tento dohad lidí, ale mnoho se o něm mluvilo. Kassandra se však nestarala o to, co si lidé vypravují. Také se z toho co nejméně dozvěděla. Zato však Hekuba se stále více zlobila. Bylo jí protivně naslouchat o moudrosti její dcery. Výstrahy Kassandřiny byly jí nepohodlné a působily rušivě v jejím bytí. Stále více znepokojovaly sourozence a domácí lidi.

A zvláště - ať mluvila anebo mlčela - každý se skrytě tázal, co tomu řekne Kassandra. Přesto se však nechovali ani v nejmenší míře podle její rady, která byla vždy bystrá, prostá a přirozená. Když ji však nenásledovali, pak všechna jejich rozhodnuté vždy špatně dopadla. Pak teprve museli uznat, že jim Kassandra vždy dobře radila.

Kassandře se zdáli všichni tito lidé velmi podivní. Již jich ani nelitovala, když chybili. Již se více nedivila jejich nesprávnostem. Zato, ale se radovala jako dítě, když někdy potkala člověka, který byl jiný. Ale stále řidčeji se jí dostávalo této radosti. Se stoupajícími starostmi se také stupňovaly špatné vlastnosti lidí až k výbuchům nejprudší vášnivosti. Vždy to byla Kassandra, která je vyvolala, často slovem a často jen svou přítomností. Tak silně se projevovala síla světla skrze ní, že všechno ohavné a falešné se vzbouřilo a objevilo, když ona byla nablízku.

S údivem pozoroval Priamos zvláštnost své dcery. Ona, tak prostá a čistá i nedostupná ve své královské vyrovnanosti, tak uchvacující svým líbezným ženstvím, vzbudila v jeho blízkosti mnohou bouři, takže ji musel často urovnávat. Hekuba se někdy chovala jako furie.

Bouře se vyzuřila a nad mořem se položil smrtící klid. Za nocí zářila nad mořem veliká ruděohnivá hvězda. Mars byl zvlášť blízko zemi. Mezi nejvyššími v zemi rozpotal se spor, má-li se Paris odvážit na cestu s Helenou. Kassandra je hrozivě zapřísahala a předpovídala jim záhubu. Jedinou odpovědí jí však byly pohrůžky a výsměch. Moře bylo tak neklidné, že nebylo ani pomyšlení na odjezd. Bylo rozhodnuto vzít v potaz Orakel a zavolání kněží. Avšak Orakel mlčel, všichni věštci mlčeli od té doby, kdy Kassandra začala mluvit.

Hekuba propadla vzteku a veřejně před služkami zahrnovala dceru nadávkami, že ona pohněvala Orakel. Při těchto slovech viděla Kassandra, jak za Hekubou skáče černá chňapající fena. S křečovitě zaťatýma rukama uhnula.

Od té doby vídala matčinu tvář vždy jen zahalenýma očima. Zprvu se nad tím rmoutila, ale pak to mlčky snášela. Snažila se být mlčenlivější a nechat lidi dělat to, čeho se nechtěli vzdát. Její duch našel světlou nitku, která ji stále udržovala, živila a vedla stále výš do obšťastňujícího světla. Věděla, že tam je druh její bytosti, její druhé já.

V okamžicích svatého zanícení to k ní mocně proudilo dolů. Shůry, ze světla bílé holubice přicházelo k ní také vědění o všech věcech a vědění a jediném Bohu. Z něj také vycházelo vědění o zákonech a Slovo. Všechno bylo v něm, co ji oživovalo. On sámbyl však vyšší než Zeus. Toto byly hodiny splnění, v nichž Kassandra byla spojena s pramenem svého původu a odkud znova vyzbrojena nastoupila svou pozemskou cestu k dalším zkušenostem. Pokaždě se stupňovala síla jejího ducha, pokaždé vyvíjelo se její pozemské tělo, které se jako schrána přizpůsobovalo duchu až nápadným způsobem. Dozrálá a posílená, překonávala nástrahy kvetoucího mládí, síly a krásy. Její ústa promlouvala stále řidčeji avšak o to přiléhavěji a nezapomenutelněji. Vyrůstala do nepříjemné výše.

Lodi byly vyzbrojeny. Dobře ukryty proti jakýmkoliv špehům stály v očekávání k výjezdu a výzvědům. Byly obsazeny dobrými bojovníky a vedeny nejudatnějšími hrdiny. Priamos, Hektor i Paris měli zůstati v zemi. Tak čekali na příznivý vítr.

Výhružně křičeli za noci sokolové a Hekuba se nepokojně převalovalana svém loži. Od chvíle, kdy vypeskovala svou dceru, nenacházela její duše pokoje. Temné obličeje přitahovaly stíny, které od ní nechtěly uhnout. Její starostlivá láska se bázlivě upjala na syny. Probudilo se v ní tušení nebezpečí. Ovládal jineklid a vášnivá mateřská láska. Čím více se však tato láska strachovala o syny, o to byla větší její tajná zášť proti Kassandře. Brzy se bála jejich neklidných, jasných, vědoucích a jí tak nepohodlných očí. Zavřela před nimi své srdce a konečně dokonce dveře své komnaty.

Kassandra však neodpočívala. Čím více poznávala smutný stav Hekuby, o to věrněji dbala na dům, dvůr a své lidi. Nikdo neměl cítiti, že v těžké době hrozícího nebezpečí byla stráškyně domu ochromena. Tiše a nepozorovaně konala svou práci. Tiše ustoupila stranou, když matka činně zasáhla.

Všichni cítili požehnání jejich tvořivých rukou. Nikdo se však nezamyslil nad prostou velikostí její bytosti. Jejich cesty byly naopak ještě více ztíženy sobectvím a svévolí, které vůči ní stavěly. A tak se jí stal život tvrdým bojem.

Vítr se obrátil, zesílil a lodi vypluly. S vysoké věže zdravil je hlas rohů a druhý z moře odpovídal. Když přišly do lepšího větru, letěly jako šípy do dálky. Veslaři se nemuseli ani namáhat. Dobře vyzbrojeni a vystrojeni, opatřeni dostatkem pokrmů táhli do dáli. Vlajky radostně vlály ve větru. Pobřeží bylo hlídáno, strážci ozbrojeni a brány opevněny. Zbraně se jasně blýskaly na slunci. Troja byla slavnostně připravena.

Moře se vzdouvalo a větry hnaly lodi nejkratší cestou k Helladě. Vody bily do přídí a vlny stříkaly svou pěnou až do plachet. Bouře rozehnala lodě , které se však zase brzy našly. Bojovníci cítili, že plují tak jednotni, jako dosud nikdy. Na špici nejrychlejší plachetnice zažhnulo někdy světlo ve tvaru letícího ptáka ve světlém kruhu jako přízrak. Zjevil se vždy ve chvílích nebezpečí. Nikdo se nebál, věděli, že jsou v ochraně věčných. ....str. 20

Pro samé vlny, mlhu a tříšť nebylo možno rozeznat ani ruku před očima. Hukotem živlů chvílemi pronikl tón podobný žalování nějakého rohu. Blížili se k tomuto tónu. Nechtěli ale jet příliš daleko, aby nfbyli odříznuti od návratu. K ránu se moře náhle uklidnilo po několika hodinách byl obzor jasný. Tu zpozorovali v dálce deset řeckých lodí, které se pokoušely o seřazení. Na nejrychlejší z nich byl obraz draka. Byly to obrovské lodi, daleko větší než trojské. Proto se rozhodli nepouštět se do boje na širém moři a jeli zpět. Vítr byl nyní slabší a oni se svými lehkými plavidly jeli rychleji než Řekové. Vzdálenost mezi obema loďstvy se stále zvětšovala a znovu zdýly se jim bohové býti přízniví.

Kassandra znala stav věci: vystoupila na věž, která poskytovala daleký rozhled na širé moře a tam poznala místo, kde trojští budou očekávat Řeky. Zpravila o tom Priama a tento ihned vypravil lodi pod vedením Hektorovým, aby přišli Trojanům na pomoc.

Nad zemi leželo očekávající ticho. Jen moře jako by se tiše hněvalo. K poledni se zatemnila obloha, vzduch se rozezvučel a černě zelené vlny počaly útočit na trojské pobřeží. Kassandra v sobě cítila palčivý nepokoj a netrpělivost. Čekala nové poselství. Malá plachetnice přistála a přinesla zprávu o loďstvu. Prokázalo se, že Kassandra měla pravdu. S němým obdivem ji bratři pozorovali a Polidoros ji mocně tiskl ruce. Priamos pak tiše děkoval bohům.

Kassandra byla radostně pohnuta změnou lidí. Mohla jim opět zvěstovat dobré zprávy. Řekové zůstali rozptýleni a trojské lodi mohly lehce napadnout velkou nepřátelskou loď a potopit ji.Vrhali na ni ohnivé věnce a kopí. Brzy ji přemohli a ona se potopila se vším, co na ni bylo.

I tuto zprávu přinesl posel brzy do Troje a vítězný jásot naplnil město. Všichni již věřili, že řekové budou snadno zahnáni. Přinášeli velké děkovné oběti. Zapálili ohně, ženy pletly květinové věnce a zdobily jimi oltáře a sochy bohů. Zvířata byla porážena a předávána kněžím. Trojí zněl rušný jásot a rodostné opojení se zmocnilo všech lidí.

!Na největším náměstí, kde stáli kupci a modlící, obětující ženy kráčely k chrámu, v němž byla veliká síň nejstarších. Tam se shromáždil jásající dav. Zvědavci se nastavěli na chrámové stupně. Vyslídili Kassandru na věži a jásali ji vstříc, jako zvěstovatelce jejich radosti. Nazývali ji ochránkyní a miláčkem bohů.

Kassandra se z toho však neradovala. "Jak mne dnes obdivují, tak mne zítra budou kamenovat", pravila k strážci, který stál po jejím boku. On zděšen upřel na ni své oči.

"Mohla bych ti ihned přinésti důkaz", pravila mu, když viděla, že jí něvěří. "Mohla bych jen sejíti dolů a říci jim, že jejich jásot je předčasný a hloupý vtip. Měli by raději tiše doufat a plnit každou svou povinnost. A nikoliv po stech obětovat zvířata, která budou nutně později potřebovat ku své výživě. Neměli by drahocený chléb a obilí házet do ohně. Věř mi, že bohové se radují nad citem pravé vděčnosti, který je s nimi spojuje mnohem víc, než orgiemi radosti, které pocházejí jen z nízkých pudů, než nad hříšnžm hýřením Božími dary."

21)Sešla dolů k Priamovi a prosila ho, aby zakázal ten nesmyslný požadavek řádění. Hekuba na ni pohlédla s úsměškem. Jako jed vytrysklo z jejich úst: "-chceš i jim vzít ještě radost, když i nám děláš trvalé starosti svou zamračenou tváří? Ty jsi se zbláznila ve své domýšlivosti."

Priamos však tiše odešel a v klidu uvažoval bystrá slova své dcery. V noci někdo zdbušil na její dveře. Kassandra vyskočila a zahalena ve své roucho stála před poslem věžníkovým.

"Dioderos vzkazuje, že už je čas", a svítil ji na cestu. Dálkami chodeb zněli kroky, pak kráčeli po příkrém schodišti k zahradám na střeše. Z nich vedla branka k věži a opět mnoho schodišť kolem střílen. Komory proti střílnám byly plné metacích strojů, šípů, velikých nádob s olejem a truhel se smolnými poleny a pochodněmi.

Letmým krokem vystoupila Kassandra až k bytu věžníkovu a pak na plošinu, neznala únavy. Její bystré oko slídilo po moři. Tam venku se zdálo být všechno v klidu. Docela v dálce však severovýchodním směrem byla oblaka zbarvena rudou září. To přece nemůže být slunce.

Po chvíli, jakoby vzduch přinesl zápach požáru. Jemný záchvěv vzrušení proběhl Kassandru a chladný ranní vítr ji vzrušil.

Nezní to z dálky jako ryk cizího vzdáleného rohu? Napjatě a dlouho poslouchala do dálky. Vítr z východu zesílil. Vtom jakoby náhle stála na vysoké a veliké lodi, s mocně rozepjatou plachtou, rudé barvy. Stěžně byly černohnědé, rovněž barva paluby byla tmavá.

Silná lana poutala plachtu a na přídi lodi bylo vidět draka. Na povýšeném místě vůdcovském stál vysoký muž, hrdinného zjevu a pohlížel na ni planoucíma očima. Byl velmi krásný jako pozemský obraz Arův. Kolem něho byla zář hrdinné odvahy a neobvyklé síly. Hořící chtivost dobrodružství planula z jeho zlatohnědých očí. Přilba odrážela lesk blízkého ohně. Vesla bila do taktu a skřípavě se ohýbala pod zuřivým náporem vln. Ve stěžni skučel prudký vítr. Loď se otřásala pod nárazy vln proti nimž plula.

Vůdce náhle spatřil Kassandru. "Halo, krásná panno, nejsi jedna z Najad?" Tak znělo z jeho usměvavých úst. Přinášíš mi jistě dobrá znamení, přinášíš mi zprávu o brzkém vítězství."

Byl to Odysseus, král Ithaky, který Menelaovi slíbil pomoc proti loupeživému Paridovi. Kassandra ho viděla, slyšela jeho hlas a poznala jeho osobu. Věděla, že je nejrychlejší z nepřátel a bála se jeho síly.

Její duch předbíhal událostem. V blízkosti nepřítele, jemuž byla chvílemi viditelná, prožila boj Odyssea s trojským loďstvem. Z jedné trojské lodi šlehaly plameny a jedna řecká loď byla potopena. Její nepřátelé uhnuli z boje a v dálce se vynořili Odysseovi pomocníci.

str. 22 Vracejíce se ze svého vidění nacházela se ve věži. Vítr šlehal jejím vějířem. Skloněna dopředu hleděla nepřetržitě do dálky. Černý kouř planul nad mořem, které odráželo první paprsky vycházejícího slunce. Kolem kouře se chvěl horký dech plamenů v černavé záři. Hořící lodě nebylo však vidět. Ale jedno bylo jasné, ještě před večerem musí jejich loďstvo vyplout a pospíchat jejich strážím ku pomoci nebo bude pozdě. Spěšně opustila Kassandra svou stráž.

Lid se zůčastnil všeho, co se v těchto dnech dělo. Otázky a dohady letěly městem. Zvláště pověsti o Kassandřiných předpovědích sse šířily v lidu, což kněze velmi pohněvalo. Láska a úcta, kterou ji lidé samozžejmě prokazovali, byly jen zpětné účinky lásky, kterou ona v tak bohaté míře rozdávala. To však kněží nevěděli a skrytě ji obviňovali z temné magie. Stali se jejími nepřáteli.

Všechno však, co se v této době v Troji obracelo proti Kassandře bylo zadržováno jemnými nitkami, předenými v duchovních úrovních.

Samočinně se člověk vyloučil a zatvrdil nebo otevřel čistému tkaní zákonité lásky a nastoupil tím cestu k Bohu. V temných jemnohmotných říších nastalo vření a popuzení, temní duchové stříleli temnými šípy.

Výstražně vyzývala Kassandra otce k boji. Hrdinní bojovníci zajásali. Ženy pečlivě připravovaly pokrmy a přikládaly ruce k posledním přípravám jejich odění a zbraní. Jasně plápolaly pochodně a ozařovaly velký sál. Sluhové přinášeli třpytící se nádoby k hostině. Zlaté poháry, naplněné vzácnými víny, kolovaly v kruhu.

Brzy byly brány uzavřeny. Poslední oddíly vytáhly a obsadily vnější stráže. Lodě v plné výzbroji čekaly na znamení k odjezdu. Ticho se položilo na město. Všechna světla musela být uhašena. Tma měla vyčkávat nepřítele a učinit ho nejistým.

V chrámech zpívali kněží své zpěvy, kladli Orakelu otázky a nedostávali odpovědi. Bohové zůstávali němí a bezúťěšné dusné mlčení bojácného napjetí se sneslo nad Troji. Kassandra vyprávěla svému otci o boji s Odysseem. Jinak nikdo nevěděl, jak věc stojí.

Ve městě již dávno všechno spalo, když dole u pobřeží nastal ruch. Tiše a bez světel vyjížděly lodě na moře vstříc nepřátelům. Opatrně vyzvídajíce udržovaly se v blízkosti. Bez zvuku klouzaly se a křižovaly. Vesla bezzvučně protínala

vodu. Kassandra spokojeně přikývla.

Nyní neměla mnoho ještě na práci a snažila se ovládnout svůj neklid hudbou. Svelkým uměním zpívala píseň, jejíž verše proudily z jejího nitra a tóny se vlnily jak šumění stromů. Byla bohatě obdarována uměním zpěvu.

str. 23

Ještě dřív než nastal nový měsíc, vrátily se lodi a přinesly zprávu, že Odysseus s jinými loděmi je následuje.A sotva dosáhly domácího pobřeží, již slyšely hlahol rohů, který jim oznamoval boj. Hektor a tři další udatní bohatýři vytáhli proti nim se svými lidmi. Priamos však chránil zemi.

Tak začínal tragický osud TRoje. Bitva za bitvou, boje ohněm a mečem a strašnými vrhacími stroji se střídal. Trojané se bili divoce jako lvi, plni ušlechtilé odvahy. Řekové však byli šlechetní a též rytířští odpůrci.

Bylo to ušlechtilé měření sil, v prvých letech proniknuté duchem a bystrostí. Vyteklo mnoho krve, mnoho matek oplakávalo své syny a mnoho žen své muže. Mnoho lidí bylo ztraceno a vážnost doby se zakousla do duší lidí.

Rozhořčení rostlo a nenávist se stupňovala. Erinie projížděly krajinami a biče s pochodněmi štvaly k vzteku. Vařící temnoty, rozplameněné bohyněmi pomsty se rozlily po zemi. Ošklivost se zmocňovala Kassandry.

Stále znovu odráželi Trojané lodi a stále hojnější byly útoky. Do trojských zdí bylo přinešeno mnoho těžce raněných hrdinů. Kassandra je ošetřovala za pomoci moudrých, hrdinných lékařů a přičinlivých žen. Její slovo a její ruce uzdravovaly. Každý, kolem něhož přešla se cítil posílen. Okruh její osobnosti se stále více rozšiřoval. Její duchovní vliv přitahoval stále větší kruhy. Ti nejlepší a nejčistší chtěli ji pomáhat a sloužit, byly šťastni, že smí dlít v její blízkostil Vyzařoval z ní mír.

Nebyla již více přístupná slovům Hekuby. Šla svou cestou, vyššími zákony vytčenou.

-----------------------------------------------------------

Nad vodami letěla bitevní vřava. Rykot, výkřiky, troubení rohů a svištivý hvizd praků se rozléhal. Hřmotně narážely přídi do praskajících prken lodí a výpary vroucího moře mísily se s černými chuchvalci kouře z hořících a zuhelnatělých trámů. Rozedrané plachty, prosáklé horkým olejem pluly hoříce po vlnách.

Rudá světla ozařovala strašlivé obrazy hrůz. Hustý, černý kouř hořících lodí valil se daleko široko a znemožňoval jakýkoliv rozhled. Troja tonula v těžkých starostech, co se venku děje. Řekové dostali mocné posily. O tom se vědělo, ale boj trval již několik dní a dosud nepřišli žádné zprávy na pevninu. Obyvatelstva se zmocnil neklid.

Již se vzdávali naděje, že nepřátelé odtáhnou. Větší blízkost nepřátelských lodí je velmi tížila. S hrůzou pozorovali, že všem ztrátám jsou stále lilnější. Bohatý Agamemnon přivedlnovou posilu a převzal vedení války.

V nestřežených chvílích lomila Kassandra rukama. Němě a smutně plížila se sem a tam, plna neklidu a starostí o své blízké, o město, o národKdo měl bdít, kdo je měl varovat? Byli přece všichni slepí a hluší, naplněni sobectvím a vášní.

A strach vzbudil v lidech zlé pudy. Uzavřeli se před spojením s čistými pomocníky. Nad Trojí a nad Řeckem ležely ošklivé tvrdošíjné temnoty, z nichž se rodily stále nové ošklivé postavy.

str. 24

Hněvivě stála Pallas Athena nad zeměmi. Před tváří držela štít se strašlivou hlavou medusy, která se neúprosně šklebila na lidi.Surovost a divokost se vystupňovány v masách a daleko předstihovaly dnešní představy. Zvláště ženy hluboko klesly. Divoký válečný život a odloučení od manželů vytvořily v Helenských městech strašlivý stav.

Ženy klesaly stále hlouběji. Kult bohů se stal modloslužbou a polobozi byli vyzdviženi za ochránce orgistických slavností. Řecko se stalo hromadou ošklivostí.

Láska věčného Otce zahalila Kassandřino vidění, aby předčasně nezahynula bolestí nad úpadkem lidského pokolení. Jak rychle však, když se náhle odmlčela a více nezasahovala do jednání lidí, jak rychle ztratili všechno, co jim darovala. Jak rychle zapomněli na všechno, čemu je učila, jak brzy zašla úcta i láska, kterou ji krátce před tím prokazovali. Odjakživa osamělá stala se nyní také opovrhovanou. V bolestných nocech, kdy ležela v tmách a toužila po světlém domově, vytryskly z jejího srdce prosby: "Ó věčný, jediný, co jsem učinila, proč mne biješ? Odejmi tento hořký kalich ode mne - ale ne má vůle, Tvá vůle se staň."

V tom hukot zdí, dům se otřásal, jas zaplavil komnatu a v něm zazářil kříž. Nějaký hlas pravil:

"Slyš, Maria, já jsem , který tě volám, vytrvej. Tvá je říše a láska, jsi nositelkou lásky. Já a otec jedno jsme a ty jsi částí mne, vezmi svůj kříž na sebe a následuj mne." Ze světla vzhlížela tvář andělsky bílé čistoty. Jako Bůh dokonalé krásy, velké přísnosti a královké dobrotivosti. Oko bylo prožhaveno světlem života.

Nyní věděla Kassandra, proč jí bylo vidění vzato. Bylo to z lásky a pro její zdokonalení.

-----------------------------------------------------------

Ve svých sepjatých rukou držela malý, bíle zářící kámen. Musel ho přinést duch Boží. Nosila ho od té chvíle v bílém plášti na svém srdci.

To byla příprava Kassandry pro nejtěžší část jejího pozemského života. V Božím soudu se snesla nad Troju léta plné hrůzy.

Těžká byla porážka na moři. Více než polovina lodí shořela a s nimi se potopila největší část nejlepších bojovníků. Ti, kterí byli zachráněni, byli těžce raněni a podléhali svým popáleninám. Naštěstí mohl se Hektor s vybranými bojovníky a s mnoha loďmi ještě včas zachrániti na pevnině. Vrátili se zpět zlostní a zamračení, znaveni tolika boji a špinaví krví a sazemi.

V hradě nastalo mnoho práce a neklidný život. Nepřátelé se nezastavili. Bojovali dál a vynutili se přistání a předání loďstva. Vřava bitev však neustávala. Kolem pobřeží Troje svíral se obrovský oblouk řeckých lodí.

Po krátkém boji vylodili Sparťané svá vojska. Pěchota i jezdci rozbili svá ležení na pobřeží a postalili své stany. Červeně svítil mezi nimi dobře střežený stan králův.

str. 25

Úžasem strnulí dívali se TRojané se svých zdí na množství nepřátel. Nepředstavovali se útok Agamemnonův tak mohutně. Statečně, tvrdošíjně hájili každou stopu půdy své vlasti. Tekly proudy krve. Paris bojoval jako mladý lev. Kde se objevil, ukazovaly se celé mraky Řeků. Příliš rádi by se ho byly zmocnili. Jemu platil jejich největší hněv a Hektorovi, který nespouštěl bratra s očí. Měl v Odysseovi nejprudšího nepřítele.

Brzy se ležení stáhlo polokruhem na pobřeží TRoje a dem za dnem se posunovalo blíž k městu. To vyžadovalo vypjetí všech sil Troje, aby mohli vzdorovat útoku takové přesily, zvláště však, aby neztratili spojení se zázemím. To vyžadovalo zvlášť moudré obrany.

Tak míjely měsíce a roky. Mnozí odešli do říše stínů. Každého dne vzplály hranice. Nová mládež dorůstala, na níž bylo již vidět řadu let, které míjely bez konce, věčně stejné v přízni i nepřízni kolísavého válečného osudu, který si všechny zotročil. V řadách Řeků vypukla již nemoc, kterou připisovali otráveným studním. První příznaky morové smrti, supové kroužili již s křikem nad bojištěm. Brány byly pevně zavženy. Město vzdorovalo svými pevnými zdmi a věžemi. Všude čněly zbraně a řinčelo železo. Hluboko ve sklepích byly na hromadách narovnány poklady říše a obrovské zásoby vzácných vín utěšovaly před strachem z porážky.

S rozvahou a silou řídil Priamos vojsko i národ a všichni mu prokazovali lásku a poslušnost. Věrně a vděčně vzhlíželi všichni ku svému stárnoucímu panovníkovi.

Hekuba se velmi změnila: tajná vina hryzla na její duši. Nepokoj a hrozný strach před Erinejemi ji mučil každou hodinu. Přitom trpěla výbuchy zlosti a prudkého rozčílení, jichž se všichni obávali. Jen málo zůstalo z kdysi tak jasné a rozvážné ženy. Kassandra tím již netrpěla pro ni byla matka nemocnou, ano i mrtvou.

Konečně se museli obleženi stáhnouot úplně do zdí města. Nyní byli odříznuti od ostatní země, která byla v dalekém obvodu nevlídná a pastá. Všechno, co tam ještě žilo, prchalo se strachem do města.

Řekové se oddávali naději, že Trojané nevydrží dlouho s potravou. Nepočítali však s Priamovou moudrou předvídavostí a pořádkem. Všemi způsoby tísnili město a lákali jeho strážce, aby se odvážili výpadu. Avšak Trojané byli zrovna tak chytří jako odvážní a nedali se lehce přelstít. I oni způsobili Řekům mnoho potíží.

Tvrdé útoky narážely na zdi, které se pod nimi strašlivě chvěli. Celé město se otřásalo pod údery útočných zbraní, které jako obrovské věže a berany bily do zdí. Vysoké metače vrhaly velké kameny a stroje vysélaly dvacet i více oštěpů najednou na ozbrojené zdi. Mnohý vrhací stroj hřmotně drtil zdi a působil těžké škody, nemohl však otřásti silnou obranou Troje. Řekové si nemysleli, že to bude tak těžké. Mimoto, věděli, že Helena je ve zdech Troje a nechtěli město docela rozbořit. Menelaos je stále před tím zdržoval. Vůdcové ve špatné náladě se v noci radívali ve stanu Agamemnonově.

str. 26

Již dávno byly studny rozbořeny a vody odvedeny jinam a přece se nezdálo, že by v Troji lidé anebo zvířata trpěla žízní. Měli nejaký tajný pramen?

Zásoby potravin se zmenšily, ale byly moudře a šetrně rozdělovány. Priamos udržoval přísnou kázeň. Kdo se nepodrobil, byl zabit. Vyvstali také štváči mezi liden, ale lid sám je velmi rychle umlčel. V nebezpečí rozšírilo se mezi dobrými lidmi více lásky, než by se jinak stalo ve šťastnější době. Kassandra mnoho pracovala pro nemocné a řídila jejich ošetřování. Nechodila mezi lidmi, protože se jí plaše vyhýbali a to jí bolelo. Kněží rozšířili pověst, že se zbláznila. A protože většina lidí kněžím věřila, úzkostlivě se jí stranili.

Starostlivě pozoroval Priamos svou dceru, která mu byla tak velkou oporou. Pro něj měla světlou korunu na hlavě a byla mu darem ze světlých výšin. Nechápal proč ji lidé tak mučí. Podle jeho názoru neřekla přece a neučinila nic nesmyslného. Což přílis sestárnul, aby to chápal? Nikdy ndbyla mezi jinými, vždy jen u své práce a stále mlčenlivá. Avšak klidné světlo se stále silněji rozšiřovalo kolem Kassandry.

Řekům vzešel nový den. Neúnavně pracovali. Nikdo nevěděl, co dělají.Za noci však kolem Troje všechno náhle ztichlo. Žádný útok ani štěkot psů a řehtání koní. Toto ticho bylo až nepříjemné. Přece však oblažovalo, protože předcházející týdny byly velmi těžké pro Troju. Hlad přece přišel, všechna zvířata byla poražena pro nedostatek vody. I chleba bylo málo, protože dvě z velkých sýpek se staly kořistí plamenů. Děti a staří se plížili jako strašidla. Mužům a jinochům musela být dána přednost a dostalo se jim větší dávky potravin. Avšak i oni byli hubení a unavení. Špína a nemoce se šířily čím dál tím více.Lékaři nemohli zdolat svou práci a ohně , které pochovávaly mrtvé, hořely ve dne v noci. Nad Trojí se roztáhla černá křídla smrti.

Mladým hrdinůmhořela půda pod nohama. Chtěli se odvážit výpadu, ale Priamos to přísně zakázal. Ještě nikdy ho neviděli tak hněvivého. V co ještě doufal Chtěl jevšechny odsouditi na smrt hladem? Mají nečinně vyčkávat, až příjde konec? Rozpoutal se mezi nimi spor.

Nastalo však něco jiného, než všichni mysleli. Když se rozjasnilo, věžníkův roh jásavě zazněl. Co to bylo za zvuk? Všem pronikal až do morku. Byl to poplach nebo radost? Znovu hřměla trubka a čím dál tím hlasitěji jásala nad městem. Má nadejít útok? Kde však je odpověď protivníků na tento vyzývavý tón? Všechno se vrhlo na střechy a zdi a mezi prvními byla Kassandra.

Moře bylo tiché a prázdné, hladké jako zrcadlo. Nabylona něm ani jediné lodi. Kde byly lodě Řeků a jejich ležení? Sem tam ležely ještě nástroje. Útočné berany, kameny, vrhací stroje, ale zdály se být neupotřebitelné a co to stálo dole na pobřeží? Snad nějaké obrovské zvíře? Ztrnulá, čtyřnohá a hrubá podoba řeckého koně tu stála. Všichmi ostatní však jásali radostí.

Brány města se rozletěly a lid proudil ven na sluneční světlo. Svoboda, po desetiletém útisku války, jaká to dar bohů. Ani se neznali štěstím. Jásali, tančili jako děti a objímali se. jen několik rozvážných mezi nimi Hektor a Priamos potřásali hlavami, lid však užíval radostí plnými doušky. Vydali se na pobřeží a spokojeně procházeli opuštěná ležení, v nichž našli hojnost chleba a vína.

str. 27

Radostně a vděčně žili jen této chvíli. Náhle vzneslo se z davu volání! "Odneseme koně do pevnosti." Napletli věnců, přistavili žebříky k vysokému koni a ozdobili ho jako obětní zvíře. Vtom zaznělo z věže výstražné volání:

"Běda, běda vám, běda tobě Troji. Varuji vás, nenechte se pokoušet, spalte jej na prach a popel."

Zprvu všechno utichlo. Pak zaznělo mručení, roztrpčení, hněv a výsměšný ječivý posměch. Pak bylo opět ticho.

Postavili zvíře na válce, po nichž jím mohli pohybovat, ale znovu znělo výstražné volání:

"Běda ti, Troji. Varuji, spalte jej."

A Priamos nařídil, že jej zatím mají nechat stát. Reptající proklínali Kassandru a vraceli se do města.

Celý den se vlnila Troja jásotem a křikem radostného vzrušení na ulicích. Sotva možno si představiti ostřejšího rozdílu mezi včerejškem a dneškem. Lid se valil ulicemi ozdoben květinami, mával barevnými šátky, poskakoval a tančil podle zvuku píšťal.

Na velkém prostranství před chrámem byl zapálen oheň. Byl udržován až do večera házením plodin a květů. Chrám zvučel děkovnými zpěvy. Bíle odění kněží se modlili a vykuřujíce libé vůně, chodili kolem chrámu, před domy svítily hořící nádoby pestrými světly. Do vzduchu vzlétaly hořící ptáci a z oken padaly květiny.

Jásot neměl konce. Pak nadešla noc. Poslední pruh rudého slunce ještě žhnul na západě na okraji moře a již počaly zářit hvězdy. Nad Trojí doutnal třpyt slavnostních ohnů.

Pak vytáhli obyvatelé ven velikou bránu, nedbajíce slov Kassandřiných ani rozkazu Priamova.

Řecké kolony a silné obléhající berany ještě stály s temnou pohrůžkou u hradeb jako drsná upomínka na minulé dny hrůzy. V pestré záplavě světel slavnostních ohňů se nepříjemně leskly. Rozbité a rozryté cesty mluvily zřetelně o předcházejících letech války. Země byla na dlouhý čal zpustošena a krev padlých prosákla půdu. Kol kolem se míhali stinné postavy. Byly to k zemi připoutaní padlí, kteří čekali na osvobození. Vzrušeně hučeli a hádali se, mají-li se přidat k Trojanům.

Z brány se valil průvod vojáků, měšťanů a sedláků. Dlouhé řady se k nim připojovaly a radostně kolem nich tančili. Někteří ale varovně hrozili a snažili se dav zastavit.

Tak došel lid na pobřeží, kde jej očekával vyzdobený kůň. S jásotem tančili kolem něj v divoké radosti.

Pak se průvod pohnul, vzal do svého středu obrovité zvíře a zvolna, hlemýždím krokem se vracel k městu.

str. 28

Hlasité, varovnévý křiky zněly chodbami nad střechy, dvory a zdi. Rychlými kroky, s vlajícím šatem přecházela Kassandra sem a tam, neklidně bez ustání, naplněna sžírajícím ohněm strašného vědění, zalitá slzami, s planoucíma, široce rozevženýma očima a pozdviženýma rukama bloudila síněmi a háji, zahradami a ulicemi, nedbajíc lidí, kteří se jí plaše vyhýbali nebo vysmívali.

Opodál následoval ji věrný věžník a po jejím boku běžel velký, světlehnědý pes. Hlasem, který otřásal zdmi, stále volala své: "Běda nad Troji!"

Kameny se zachvěly, ale lidé ji nedbali. U brány zatlačilazevlující dav zpět a stála tu před ním v bílém hávu, se vztyčenýma rukama. Zde čekala, hořící úsilím svého přesvědčení. Samotná chtěla vzdorovat celému národu.

Průvod se blížil. Přední již viděli Kassandru, zarazili se a počali se radit. Zaznělo prásknutí biče, hlasitý výkřik, několik koní se vzepjalo a roztrhlo dav. Hučící proud řvoucí spodiny valil se proti Kassandže.

"Pryč se šílenou, která nám nepřeje radosti", vykřikl jeden z nich. Obravský pes zavyl. Pak se vrhl na jeho hrdlo. Dav lidí valil se dál. Silná ozbrojená ruka strhla Kassandru stranlu a již byla obklopena vojáky pod vedením hejtmana.

"Ve jménu Hekuby, pojď se mnou, Kassandro", rozkazoval jí.Vzali ji do svého středu a jako zločince ji vedli nahoru do hradu. Hekuba nebyla k nalezení. O Kassandře jakoby nikdo nevěděl. Jako cizince zavedli ji vojáci k vnitřní bráně dvora, otevřeli v přízemí jednu komoru a zavřeli ji tam. Kassanndra byla překvapena, ale nezoufala. Stále jen slyšela, jak ji andělský hlas říká: "Vezmi kříž svůj a následuj mne, neboť já jsem v Otci a ty jsi část mne."

Tichá, nepopsatelná, nadpřirozená síla ji udržovala. Přešly dlouhé hodiny. Ulice ztichly, slavnostní ohně pohasly, všichni požívali osvobozujícího spánku a tak dlouho postrádaného pocitu bezpečnosti. Jen věrný věžník nespal a střežil Kassandřino vězení. Pod brankou hořelo matné světlo a svhalo šeré paprsky na zamřížované okénko. Prostor uvnitř svítil však pokojným světlem.

Hrobové ticho leželo nad městem. Jen kňučení velkého psa, který se namáhavě ploužil po zemi, bylo chvílemi slyšet. Od može přelétal ječivý, žalující nářek sovy. U brány hradu se veliký pes zhroutil a pošel. Z hluboké rány na krku mu kapala rudá krev.

Náhle jakoby třeskly zbraně. Ve městě? V tuto hodinu? Zář ohně vzplanula na střeše jednoho chléva a zaplašila ptáky a netopýry. Strašidelně doutnala rudá zář na střeše jiné stodoly. Venku kolem zdí plížíly se tiché kroky. Dřevěné závory zaskřípaly, trámoví praskalo. Bylo slyšet dusot kopyt a třesk železa.

V Troji všechno ještě spalo, když se v praskotu rozlétla brána hradu a Řekové s hořícími pochodněmi se vrhali do dvora. Krátký zvuk rohu věžníkova, který zanikl v chrapotu, byl jedinou výstrahou.

Přepad se zdařil.

-----------------------------------------------------------

str. 29

"Tak měla Kassandra pravdu", byla poslední slova věžníkova. Kolem se řítil Achiles vstříc Trojanům, kteří ve spěchu, ozbrojeni vybíhali ven. V několika minutách bylo z tiše spícího města hořící a řvoucí moře zoufalství.

Strašně řádil oheň, zvučně zněly rohy a ještě hlasitěji křičeli lidé. Několik domácích zvířat běželo ohněm, koně bez pánů pobíhali tryskem po dvoře.

Ve středu náměstí stál dřevěný kůň. V jeho středu se černal veliký otvor, v němž ve vnitřku byl úkryt chytrých Řeků.

Divoce vrhla se knížata na sebe. Krev se pařila v žáru. Za strašlivých vražd se řítily ohrady, útočné berany ničily celé kusy dřeva i zdiva. Řekové dostali novou posilu. Na náměstí kolem koně hlučel divoký vír. Sparťané pod vedením Menelaovým zmocnili se chrámu, protože se domnívali, že tam najdou Helenu.

Troja se zoufale bránila. Priamos stál na plošině své věže a dával rozkazy. Bylo těžko udržet kázeň mezi zcela zmatenými lidmi. Paris a Hektor byli na důležitých místech. Jejich zbrojnoši byli však zaplaveni desateronásobnou přesilou. Hned bylo vidět Hektora na tom, hned zas na onom místě. Jeho obratnost strhávala i jeho druhy.

Hrozný výkřik pronikl náhle vzduchem, ječivý a srdcervoucí. Byl to řev mohutného zvířete? Nebo řev šílené ženy? I vřava boje na chvíli ztichla.

Achiles hnal se proti Hektorovi. Prudce seskočil se svého koně, na němž se hnal mezi bojující pěšáky a kopyta koní ubila vše, co nechtělo uhnout. V prudkém boji zabil Achiles Hektora.Mrtev klesal Hektor, již již se nad ním zvedaly podkovy koní. Achiles jej však přivázal ku svému vozu a tryskem hnal se za branami.

Krev kouřila ze země. Hromady chroptících raněných byly rozbájeny kopyty koní a drceny nemilosrdnými koly. Divokým tryskem, vztekem bez sebe objížděl Achiles kolem města, oblétán zuřivými bohyněmi pomsty. Paris viděl, co se stalo a přísahal neustat, dokud svého bratra nepomstí. Stále menší zástup byl Trojanů a přesila nepřátel stále mocnější vystupovala. Odysseus se nyní s Philotem, kterého si před chvílí přivedl, vmísil do boje. Jeho zjev a příchod dobrých střelců znovu pozvedl již klesající bojovnost. Řekové zabíjeli již ženy a děti a ze stoupající krve rostla i jejich ukrutnost. Ohně se rozšiřovaly a zdi se řítily, pohřbívajíce pod sebou vše.

V jednom menším pokoji se sešly všechny ženy hradu. Velmi se strachovaly, nejvíce se však bála Hekuba, která řádila jako šílená. Jediná utěšovatelka, pomýhající láska. Kassandra s nimi nebyla. Žalujíc, seděla Andromache v jednom rohu a chovala plačíciho chlapce v náručí.

Z altánu viděli ženy pád Hektorův a Hekuba zavyla jako zvíře. Ležela na zemi a celá se třásla. Její prsty se stále pohybovaly a v chodbách bylo možno poznat, že hrad je již v rukou nepřátel. Na útěk nebylo již ani pomyšlení.

str. 30

Vtom vkročil Priamos do dveří a připravoval se na nejhorší. Smrt nebo zajetí. Ponuřé šero a chlad zahalil pokoj. Domem pronikl výkřik:

"Priamos."

Byl to hlas Kassandry. Teď teprve poznali, že nikdo o ní nevěděl. Nestyděli se však.

Vězení Kassandry se otevřelo a ona vztyčená vkročila mezi bojovníky. Žádný na ní nevztáhl ani ruku. Jako zázrakem bylo, že nebyla poraněná řítící se zdí, která ji vysvobodila z vězení. Nyní předstoupila před Hekubu a pravila:

"Hektor padl a já půjdu s Priamem prositi za jeho tělo. Paris také zemře. Troja musí zahynouti a vy všichni padnete do rukou nepřátel. To je tvé dílo, Hekubo. Vpomínáš nyní na mé výstrahy?"

Priamos pohlédl na dceru ohnut bolestí, podal jí ruku a pravil: "Půjdeme."

Stále ještě zuřil boj. Noc uhnula dnu a den zase nociznovu a v troskách ještě řádilo vraždění. Zabíjení bylo již beze smyslu, ale nemělo konce.

Za mnoho hodin vrátil se Priamos a Kassandra se zmrzačeným tělem Hektorovým a chystali hranici. Tiše seděla Andromache u mrtvoly svého muže a hořce plakala.

Tu se stalo, že Paris zabil Achila. Vzteklý křik nepřátel to hlásal. A paris byl svými spolubojovníky postaven na štít a vysoko vyzdvižen. A tam ho zasáhl mstící šíp Odysseuv. Vyšel z luku, kterého kdysi používal Herkules. S chvějícím se šípem v krku nesli ho na štítě k Priamovi.

Priamos plakal a rval se svůj bílý vlas. Vystoupil pak před nepřátele a nabídl svá prsa šiku nepřátel.

Za ním stála Kassandra a poprvé spatřila Odyssea. I on ji viděl a přísahal, že ji musí zajmout živou. Dobře si vzpomněšl na její tvář nad mořem.

-----------------------------------------------------------

Nastalo šedivé ráno třetího dne. Kouř se valil z trosek Troje i s mnoha hranic. Ve velkých kamenných urnách byl ukládán popel mrtvých a stavěn do hrobů.

I Priama pochovali. Ztemnělá Troja a temno bylo v duších zajatých žen. Řekové chtěli opustit Trojů. Menelaos triumfálně vedl Helenu na svou loď a mnozí ho následovali. Odysseus a Agamemnon určili lodě pro zajatce. Kassandra měla přijít do Mykké. Tíže než smrt dotkla se jí tato zpráva. Ona se pak tiše modlila:

"Ne má, ale tvá vůle se staň, ó pane."

Kouřící a šedivá ležela Troja, mrtvé město. Ptáci se slétali na nepohřbené mrtvoly. Pobřeží bylo zpustošeno a nasáklé krví, jejíž potůčky vtékaly do moře. Z neklidných vln hrozila černozelená bouře. Věční v hněvu zahalily své hlavy. Lodi opustily břehy Troje a Kassandra vyslala poslední pohled na zřícený dům svých otců. Bouře žalostně hvízdala v lanoví.

Troja padla a poslední výhonky jejího hrdinného rodu byly na vzbouřeném moři vydány na pospas vlnám.

str. 31

Ušlechtilého Priama, otce padesáti synů, k nimž náleželi hektor, Paris, Polidoros, hvězdy to v kruhu trojských hrdinů, tohoto Priama už nebylo. Věčné běda pyšné Troji, tak padlé, kteroupřízeň bohů kdysi tak nádherně vytvořila. Nyní byla mrtvá, uhaslá ve rmutu a krvi a větry roznášely žalující nářek opuštěných, umírajících v popeli Troje nad mořem.

Bouře zuřila nad vodami a velký počet lodí, naplněných poklady, byl rozptýlen.

Nejvzácnější perla, svítící ve světle čistotoy byla Kassandra, která stála pod ochranou Agamemnonovou. Její zrak, pronikající hloubky minulosti i dálky budoucnosti znovu ožil. Její vlastní osud byl však z tohoto vidění odňat.

Dny plavby a hrozné noci, v nichž její průvodci s úzkostí sevřenými srdci čekali záhubu, byly pro ni minuty, ba vteřiny.Nějaká milující ruka vymazala ošklivost a zapsala do knihy jejího života důchovní důvěru a spoléhání. Vrátila se do světla, které jí jasně svítilo v temnotách a které již nemohla ztratiti. Viděla však hrozný osud lidí, záhubu národů a pokolení a utrpení hrdinů.

"Agamenone slyš výstrahu, čekají na tebe vrahové, zbabělí vrahové ve tvém vlastním domě. Střez se. Žena krásná a nebezpečná jako jedavatý had žije ve tvém domě a muž, slaboch v jejich rukou, jedovatý, zbabělý a plný špatností je jejím druhem. Ó, že nás větry nezničily na širém moři, abychom nemuseli nikdy spatřit konec, pád pyšných hrdinů."

Tak mluvila Kassandra. Byla to smutná zpráva pro Agamemnona. Zatím co ostatní zajatci, ležící na dně lodi těžce trpěli, směla Kassandra často dlít u Agamemnona. Rád pozoroval její hrdé, kledné a odměřené chování. Čistota a mír proudily z ní, od ní, zajaté otrokyně k němu vítězi, obávanému vojevůdci a nepříteli.Mezi těma dvěma nebylo nenávisti a také ne lásky. Jeden druhému prokazoval největší úctu. Oba ji zasluhovali.

Kassandra cítila bolest, když pomyslila na budoucnost. Věděla, že jí očekává ďáblice. S odporem pohlížela n a mykénské zdi a jejich obyvatele. Viděla, že se věční bohové odvrátili od tohoto sídla hříchů. Bylo to sídlo hadů, z nichž každý měl korunu s mnoha krahodamy a každý ten kámen byl smrtícím jedem.

Temné byly zdi, temné síně naplněny bolestí opuštěných a divočením hýřilů. Do černa byly ověšeni ošklivými červy. Svist bičů, dýk a jedů, řvaní otroků, kledby utlačovaných a sykot hříchů se šklebil ze všech koutů. Tudy vedla cesta Kassandry.

Vzpomínka na její blízké někdy až bolestně rvala její srdce. Často se snažila vypátrat osud Andromachy, která musela následovat syna Achilova, protože Andromachu milovala. Bylo jí to však ještě nyní zapovězeno.

Andromache příliš propadla bolesti, než aby mohla dostati spojení s Kassandrou. Svou bolestí násilím přitahovala ducha svého manžela, že ho stále volala do své blízkosti.

Hekuba byla mrtvá. Vzala s sebou šílenství své viny na smrti osleplého Polimnestra, pád svého domu až k branám Hádu. Obludně vyjíc, podobna psovi, běhala ztemnělýma očima temným podsvětím, zapomínajíc na světlý lesk, který kdysi vyzařoval z jejího dítěte Kassandry a který jí chtěl ukázat cestu. Ani ona se nemohla spojit s Kassandrou, která jako jasná hvězda přitahovala k sobě jen světlé duše, zatím co temnota v její blízkosti nepřátelsky syčela.

str. 32

Velké bouře rozptýlily řecké vojsko i lodě. Agamemnon se zbytkem svých lodí s bohatou kořistí a mnoha otroky, mezi nimižbyla i Kassandra, šťastně přitáhl a přistál v Argolis.

Země se jevila Kassandře suchou a drsnou. Byla celá potažena šedivými stíny, které vidělo jen její oko. V těchto stínech se pohybovaly odporné bytosti, které ji tak označovaly stav tamnějších lidí. Neočekávaná bouře zahnala lodě na břeh a námořníciměli mnoho starostí, aby nebyly poškozeny. Ohledávajíce vody, s námahou dospěli k pobřeží a hledali přechod pro ženy aděti. Zmučení nebezpečím a starostmi, přepadlí hladem a nemocemi, skýtali otroci žalostný pohled. Mnoho jich zemřelo za plavby a byli svrženi do moře.

Namáhavě se seřadil průvod otroků, kteří byli navzájem spoutáni řetězy. Silnější mužové museli nésti jakési jařmo, jít s ohnutým krkem a rukama vzadu svázanýma. A to ještě lidé Agamemnonovi nebyli nijak tvrdí vůči zajatcům. Činili jen to, co zvyk daby vyžadoval.

Zpráva o příchodu lodí se asi zvolna rozšířila. Lid jim vycházel vstříc. Přicházeli zvědavci, kteří byli dojati radostí, když viděli, že jejich vojevůdce se vrací jako vítěz. Agamemnonovi však bylo ihned nápadné, jak tito lidé vypadají stísněni a uzavřeni. Div, že se mu nevyhýbali.

Tak přijímá národ svého vládce, který po dlouhá nekonečná léta byl v nebezpečí a nouzi, vzdálen své země a domova?

Kassandra vzpomínala jásotu, když se otec a bratři vraceli ze svých výprav. Oč to bylo zde jiné. Byla to radost vítězů?

Těžce a tísnivě doléhalo vzezření této země a jejich uzavřených a neklidně hledících lidí na její srdce.

Agamemnon se tedy přece vrátil. On, o kterém tolik věštců hlásalo, že jeho noha nikdy nevstoupí do jeho země. Každý cítil, že byl špatným hospodářem a pociťoval nyní dvojnásobnou tíhu za to, že viděl a mlčky snášel nemravnost královského domů.

Kassandře připadala cesta dlouhá a daleká. Cesta byla hrubá, zaprášená a oslepující... Od moře stále ještě dorážela divoká bouře. Stále více lidí se k nim přidávalo. Postávali ve skupinách a čekali na průvod. Kameny lítaly po zajatcích a bolestně některé z nich zasahovali přesto , že vojáci hleděli tomů zabránit. Vozy předjížděly průvod otroků. Tito museli odstoupit z cesty a čekat, až přejedou. Na silnici bylo tak hustě prachu, že bylo možno jen ztěží rozeznat lidi. Kýchajíce a kašlajíce vlekli se zajatci v prachu a těžce nesli své řetězy.

Kassandra kráčela mezi dvěma ženami, které ji kdysi mnoho pomlouvaly. Jedna byla hospodyně domů, která byla cele oddána kněžně. Vždycky se obávala Kassandřina vědění, protože neměla dobré svědomí. Druhá byla její neteř asi dvacetileté děvče. Obě se nyní od ní neodloučily a snažily se podle možností ji ulehčiti její těžký úděl. Kassandře bylo milé, že měla vedle sebe ženy z domova.

-----------------------------------------------------------

A tak se vlekl průvod unaveně, zvolna a smutně vstřác Mykeně.

str. 33

Tíha cesty vryla se hluboce do duší zajatců. Každý krok se bolestně dotýkal žen, jakoby kráčely bosýma nohama po trní. Vzlykání těch, kteří slabostí padali se vřezával do srdce. V dálce vysoko vznášela se hrdě krásná, bohatá města. Hrozivě a temně vyhlížely hněděšedé zdi. Za nimi však svítily bílé stavby a nádherné skupiny stromů vyprávěly o krásných zahradách. Ale všechno bylo tak cizí a docela jiné než v Troji. Kde byl kypící život, o kterém básnící tak pěli. Kde byla vláda blažených bohů? Vyhlížela tato země zde jako šťastná? Smutek, nouze a nespokojenost, to vydychovala tato země a nad lidem hrozila Medusa.

Když průvod otroků konečně vešel do města, bylo toto plno velkého radostného vzrušení. Národ byl šťastným. Doufal, že s návratem knížete nastane nový vzestup a lepší časy. Báli se však tísnivé nálady Klytamnestry.

-----------------------------------------------------------

Zahalena v nádherný háv, s korunou na hlavě, ověšena nejvzácnějšími drahokamy stála Klytamnestra na stupních brány, když průvod vozů a jezdců jel kolem a zdravil ji. V její blízkosti stál Aeghist.

Tvář královny mohla být kdysi krásná. Nyní však nesla stopy neřesti v pomalovaném obličeji. Její vysoká, kdysi krásná postava byla jako zchátralý vrak, který se zvláštní péčí vyzdobila nejvzácnějšími klenoty světa. Lesk jejich očí nebyl leskem světla vnitřní čistoty a radosti z návratu toužebně očekávaného manžela. Doutnaly v nich neustále záblesky blížícího se šílenství nebo ukrývaného strachu.

Zjejího těla vanul nepříjemný zápach neřesti, který nemohl být překonán nejdražšími vůněmi nejvzácnějších esencí, protože byl z jiné hmoty.

Pozdravení manžela se podobalo dobře sehranému divadlu. Mistrně ovládala umění přetvářky a krásné řeči. Agamemnon byl zklamán. Opět ho napadla Kassandřina slova a on pojednou porozuměl, co mu říkala. Byl varován. Vystoupila v něm veliká hořkost, kterou se snažil potlačit.

Jeho dcera Elektra se však radovala jako dítě. Její statná postava radostí klesala vzlykajíc k jeho nohám a svými dlouhými vlasy stírala prach z jeho obuvi. Tímto projevem vyjádřila celou svou věrnou oddanost, svou radost ze shledání a bolest nad ztroskotaným mládím. Z jejich úst nevyšlo však jediné slovo.

Jezdci a vozy přejeli, přešlo i pěší vojsko a stateční, zvlášť osvědčení střelci. Nyní přicházel průvod otroků. Po jeho straně šli vojáci, kteří se vsunuli mezi zajatce a brýny zámku, aby ženy byly ochráněny.

SE skloněnou hlavou kráčela Kassandra mezi ostatními ženami. Všechny byly tiché a skloněné, hluboce vzrušené a vyšerpané namáhavou cestou. Když Kassandra prošla branou jakoby světlo zasvítilo v šedém dvoře. Její noha ztrnula, když měla projít kolem Klytamnestry. Pozvedla své planoucí zraky a změřila jimi královnu. Královsky vyzdobená žena zakolísala pod tímto pohledem a ješžě více zbledla pod líčidly své tváře. Její oči ztrnuly.

Nemohla snést pohledu těchto planoucích šedomodrých očí. Její tělo se roztřáslo vnitřním zdržovaným vzrušením, že se klenoty na jejich prsou rozezvučely.

str. 34

"Klytamnestro, stojíš před branou Hádu . Pamatuj na to, když syčící had tvých zlých sklonů ti bude šeptat do ucha svůdné obrazy. Máš ještě čas. Stojíš na kraji propasti a paprsek mstícího blesku již hrozí nad tebou. Pohlédni do svého nitra, královno, a ptej se sama sebe, zda-li ti radím správně."

Na dvoře bylo hrobové ticho, jen znějící hlas Kassandra se odrážel ode zdí. Zněl jako kov.

Klytamnestra na okamžik zakolísala, ale její oblíbená otrokyně ji zachytila. Její oko ztrnulo. Pak pozvedla svou ruku a ponovačně rozkazujíc, ukázala na Kassandru.

"Tuto mi uchovejte při vašem životě. Ta za to stojí. Vrhněte ji smotnou do věže. Ty, Kyrose, jsi za ní zodpověden."

Pak kolísavě kráčela do domů a nechtěla již vidčt žádnoukořist, vezenou na tolika vozech.Slavnostní jásot byl přerušen. Tiše táhl nyní průvod branami. Elektra však vystoupila z řady žen a tiše, se sklopenou hlavou, ale s pevným rozhodnutím ve tváři následovala Kassandru a Kyrosa. Její duši zasáhl paprsek světla. Bylo jí jakoby od nynějška po všechny věky měla krášet ve šlépějích Kassandry.

-----------------------------------------------------------

Veliká síň, která následovala po dlouhé chodbě, přijala Kassandru. Za ní následoval Kyros, strážce, obr postavou, ale hloupé opičí tváře. Elektra je z povzdálí následovala. Chtěla se vyhnout Kyrovu podezření. V přízemní síni bylo šero a dusno. Ještě tísnivěji však bylo v dlouhé síni, kterou kráčeli, přesto že měla obrovské arkády, které skýtaly pohled do velkých dvorů.

Tak se dostali do rohu dvorce a nízkými dveřmi do kulaté, pevné věže, kde vedlo sto schodů dolů. Věž čněla vysoko nad zámkem. V její hloubce byla místnost, která nikdy nespatřila paprsku slunečníhosvětla. Nebylo v ní ničeho jiného, než hrubá dřevěná lavice a stůl, na kterém stál kamenný džbán a jedna miska.

Zatuchlý, dusný vzduch uhodil vstupujícím do tváře. Netopýři poletovali kolem a pavučiny padaly se stropu. Kassandra se zachvěla.

Kyros chtěl za sebou zavřít dveře, když náhle se zarazil. Zdálo se mu, že mu něco napadlo.

Zkoumavě si prohlédl Kassandru, pak se podíval ke stropu, na stěny a prohledával trhliny a spáry. Potřásaje hlavou vyšel z vězení a zarazil skřípající závory. Kassandra byla zajata.

"Královno něco pozoruhodného se mi stalo s tou cizí kněžnou z Troje", pravil Kyros ku své paní, když ji podával zprávu.

"Znám přesně temnou věž, která se často již zavřela za tvými nepřáteli. Byvala zprvu tak temná a když se v ní octle tato žena, byla světlá, důkladně jsem ji prohlédl, ale nikde jsem nenašel pramen tohoto prazvláštního světla."

Klytamnestra se mu vysmála. "Stárneš, starý blázne a nebo oslnila tvoje oči tak, jako Agamemnonovi?"

Nedlouho potom v noci stalo se něco strašného v zámku Agamemnonově. Po záludném tichu následoval pronikavý výkřik.

str. 35

Nějaký hlas zvolal: "Oni ho zabili, oni zabili Agamemnona."

Tato slova zněla ze zdola všemi síněmi a otřásla domem. Klytamnestra a Aeghist, bledý jako smrt, prchali při tomto křiku z pokoje zavražděného. Venku žádila královna jako pominutá, rvala si vlasy a naříkala pro mrtvého muže. Elektra stála za sloupem kryta temným závěsem a žhnoucím zrakem pozorovala Klytamnestru.

Nekonečná byla noc a den, který po této noci následoval. Kassandra byla v temnotách. Ona vždy tak činna trpěla věčně stejným jednotvárným tichem, které ji obklopovalo. Horečně sledovala nit svého života zpět až k jejímu začatku. Nebylo nic v něm falešného, nečistého, ale jen smutek. Její životní cesta byla tvrdá, ale čistá. Její duch nepatřil do sfér, které lidi tušili.

Vzpomínala vedení Apolonova, čistího světla, které ji k sobě přitahovalo. Věděla, že trpěla pro tuto lásku.

Modlila se. Tu se věž ze shora otevřela a k ní se blížil sloup oslnivě bílého světla.

"Brzy dokonáš a příjdeš k Otci." TAk to znělo zshůry. "Neboj se a očekávej mne, viz, příjdu brzy."

Vtom zaskřípaly zámky a ve dveřích zašustilo hedvábí a zazvonilo zlato. Bledá, přepadlá, s planoucíma očima stála Klytamnestra mezi dveřmi, následována Kyrosem.

"Dovedeš vyprávět znamenité věci", pravila ku Kassandře: "a znáš mnohé obyčeje, řekl mi Agamemnon. Věz, on chce, abys mi pomohla, otrokyně, neboť jsem nemocná. Máš ode mne zahnat zlé duchy, kteří mne zvláště v noci mučí. Máš mi připravit tvé nápoje, položit tvé uzdravující prsty na mé bolestivé údy. Máš mi jmenovat hvězdy a kameny, které propůjčují věčné mládí a moc, neboť je znáš."

Kassandra klidná a vzpřímená na ni pohlédla:

"Chci ti říci, královno, co máš činit, abys ozdravěla. Co mi dáš, když ti pomohu?"

"Dám ti polovinu svého šatstva a desátou část mých klenotů. Dám ti otrokyně a budeš bydlet v mé blízkosti a budeš uctívána jako kněžna."

"Nemám žádosti po takových věcech, Klytamnestro. Nežádám si tvých pokladů a úcta tvého domu se mi protiví. Agamemnon je mrtev, ty jsi ho zabila rukou Aegistovou, tvého milence. Vím to. Naprav svůj čin a Erynie od tebe odstoupí. Já toho nedosáhnu. Nezacházej se svými dětmi jako s nejnižšími otroky tohoto domu. Dej jim to, co jim patří a budeš spokojena. Dej jim lásku, dostane se ti lásky. Obrať svou mysl do svého nitra čistými myšlenkami a čisté myšlenky tě tisčceronásobně obklopí. VypuĎ hanbu a nemravnost ze zdí svého domů a uvidíš návrat úcty a čistoty. Ale já věřím, Klytamnestro, že je již pozdě."

S hlubokým stenem se královna zhroutila a nemohla se vzchopit, pak had zasyčel z jejich úst."

str. 36

"Zato budeš těžce pykat, prokletá otrokyně", těžce supělo z jejich úst. "Nyní uvidíš, kdo já jsem."

Vztyčila se, vytrhla dýku z pasu a vrhla se na Kassandru. Ale mezi ní a kassandru se postavil zářící paprsek a ona nemohla pohnout ani rukou.

"Viz, kdo já jsem", zaznělo z úst Kassandřiných. "Staň se ti, jak zasloužíš."

Klytamnestra se vzhla ven jako vzteklá. Za několik hodin slyšela Kassandra šramot ua svých dveří. Byly přivlékány kameny a skrze zeď pronikalo klepání a škrábání. Poznala, že Klytamnestra ji nechala za živa pohřbít. Kassandry se však nedotklo žádné zoufalství.

Uzavřela svůj život a její duch ji předcházel. V oddanosti do vůle Otcovy vyčkávala hodiny, kdy On ji zavolá, aby mohla poslechnout.

Její odloučení nebylo bojem jako u jiných lidí. Vystoupila z hrubohmotné nádoby, do které kdysi vstoupila ve splnění Božské vůle, s níž kdysi byla zajedno.

Poslední slova z jejích úst bylo posledním zaslíbením lidstvu. Znělo:

" I m a n u e l . "

Šedivé vody, které tryskaly ze dna a měly zvětšit hrůzu její smrti, ji už nezastihly naživu.

Tak bylo v skrytu její tělo vydáno v zapomenutí, ale moc jejího planoucího ducha přetrvala staletí.

-----------------------------------------------------------

KONEC