Počátky Poselství Grálu na Moravě a v Čechách

 

Počátky Poselství Grálu na Moravě a v Čechách

 

 

PAMĚTI VLADIMÍRA LORENZE 

 

Paměti Vladimíra Lorenze

o historii Hnutí Grálu v našich zemích

od třicátých let 20. století

 

Paměti o historii Hnutí Grálu v našich zemích od třicátých let minulého století, které jsem postupně sepsal od prosince 1993 do listopadu 2002, obsahují následující části:

 

Vzpomínky na počátky a další rozvoj Hnutí Grálu v českých zemích

Vzpomínky na některé stoupence Hnutí Grálu, kteří se podíleli na jeho založení, dalším rozvoji i na šíření Poselství v Československu

Část historie Hnutí Grálu v Československé republice v období třicátých let 20. století

Nositelé zlatého kříže v období první republiky

Několik dodatků

 

 

 

 

 

Vladimír Lorenz, prosinec 2002

 

 

1. Vzpomínky na počátky a další vývoj Hnutí Grálu v českých zemích

 

 

Obsah

 

Úvod

Jak Poselství Grálu proniklo na Moravu

Šíření Poselství Grálu v letech 1933-1939 Rok 1937

Jak proniklo Poselství Grálu do Lanžhota

Hnutí Grálu v roce 1938 a za 2. světové války

Hnutí Grálu v Aši po 2. světové válce

 

Úvod

 

Od proniknutí Poselství Grálu do Čech a na Moravu v období první Československé republiky uběhlo více než šedesát let. Z prvních čtenářů Poselství dnes již nikdo nežije a je i velmi málo těch, kteří osobně pamatují období druhé poloviny třicátých let. Žijí však ještě pamětníci let válečných a poválečných, kteří Poselství nalezli sami, nebo k němu byli přivedeni svými rodiči a později pokračovali v jeho šíření.

Z hlediska obsahu Poselství a jeho poslání není důležité ani rozhodující, jak se u nás Poselství rozšiřovalo a jaké měl na tom kdo zásluhy. Důležité pro každého vyznavače Poselství je, jak podle něho žije, kam směřuje jeho duchovní život a zda svým chtěním usiluje o čistotu myšlení, aby temnoty, které obklopují tuto zemi, ji celou nepohltily a nestrhly do zániku.

Přes tuto skutečnost a jen pro přiblížení a osvětlení doby, která je dnes již historická, je třeba vzpomenout, jak se Poselství v Čechách a na Moravě šířilo. Uplynulých šedesát let není dlouhé období. Je to v podstatě jeden lidský věk, avšak stačí k tomu, aby se ústním podáním zkreslily jak události, které proběhly, tak účast jednotlivých osob, které se na těchto událostech podílely. Místo skutečného dění, které se stalo, by tak mohla vzniknout legenda.

Při zamyšlení se nad touto skutečností jsem dospěl k rozhodnutí, že pokud mi paměť ještě slouží, sepíši některé události, kterých jsem byl svědkem tak, jak jsem je osobně prožil. Pouze pro první část, tj. do roku 1933, jsem použil toho, co je mi známo z vyprávění pana Klímy, který byl členem Hnutí Grálu od jeho založení.

 

 

 

Prosinec 1993

 

 

 

Jak Poselství Grálu proniklo na Moravu

 

Největší zásluhy na rozšiřování Poselství Grálu na Moravě, a tím i v bývalé Československé republice, měli Jan a Josef Kovářové.

Josef Kovář, kterému se dostalo do rukou Pánovo Slovo jako prvnímu v ČSR, s ním po jeho přečtení seznámil Jana Kováře. Šlo o brožované vydání několika prvních přednášek, které Pán, občanským jménem Oskar Ernst Bernhardt, vydal pod jménem Abdruschin. Jan Kovář si tuto knížku s velkým zájmem přečetl a oba společně došli k závěru, že by Josef Kovář měl jet do Tyrol a autora knížky navštívit. To se také později stalo. Na Vomperbergu byl Josef Kovář přijat Pánem a přivezl Poselství v tehdejší úpravě do Zlína.

Spolu s Janem Kovářem nejdříve Poselství přečetli a poté se rozhodli, že je třeba ho přeložit do češtiny. Aby byl překlad co nejvěrnější, zajistili si spolupráci spisovatelky Pavly Moudré. Překlad, který Pavla Moudrá vypracovala, však nebyl dostatečně věrný a po konzultaci na Fakultě bohemistiky na vídeňské univerzitě nebyl doporučen. Oba páni Kovářové se tedy dohodli, že Poselství přeloží sami.

Jan Kovář opustil své výhodné zaměstnání u firmy Baťa, kde pracoval jako vedoucí osobního oddělení, což byla třetí nejdůležitější funkce v tehdejší hierarchii firmy. Rovněž tak Josef Kovář odešel od firmy Baťa, kde byl vedoucím prodejního oddělení.

Jan Kovář se odstěhoval s celou rodinou do Roudky u Velkých Opatovic nedaleko Jevíčka. Roudka byla malá vesnice a zároveň letovisko v krásné krajině, kde stál jeden hotel a několik vil, kam jezdili hosté od jara do podzimu na letní byt. Jednu z vil si Jan Kovář na své náklady pronajal k trvalému pobytu a bydlel tam s rodinou až do roku 1935. Tato vila, obklopená velkou zahradou, byla dostatečně prostorná, aby zde mohli být ubytováni i někteří další čtenáři Poselství Grálu, kteří spolupracovali na jeho překladu do českého jazyka. V přízemí byla velká hala, dva pokoje, ložnice, dětský pokoj, kuchyně a příslušenství. V prvním patře byla malá hala, ložnice, velká komora a půda.

V té době odešel od firmy Baťa rovněž pan Rudolf Klíma, který byl přes svůj mladý věk - bylo mu tehdy 23 let - ředitelem továrny v Otrokovicích, zvané Bahňák. Továrník Baťa ho nechtěl uvolnit a dal mu termín na rozmyšlenou. Když však pan Klíma přesto trval na odchodu, obdržel od Tomáše Bati osobní dopis, ve kterém bylo uvedeno, že se může do firmy Baťa kdykoliv vrátit. To pan Klíma v roce 1934 také učinil, ale to již Tomáš Baťa nežil.

Pan Josef Kovář a Rudolf Klíma se nastěhovali k panu Janu Kovářovi do Roudky a začali pracovat na překladu. Oba páni Kovářové, kteří uměli výborně německy, překládali a pan Klíma, který v té době německy ještě neuměl, přepisoval na stroji český překlad. Vydatně mu v tom pomáhali pánové Ladislav Spáčil, pan Pospíšil, Karel Zemek, Josef Martinů a další. S překladem vypomáhal rovněž pan František Hlaváček, který pocházel ze Svárova nedaleko Roudky a ovládal několik cizích jazyků. Podobně jako Jan a Josef Kovářové odešel i on o něco později kvůli překladu od firmy Baťa, kde byl zaměstnán v reklamním oddělení.

Pan Josef Kovář, který uměl německy nejlépe, překladem obohatil český jazyk o některá, do té doby neznámá, nebo nepoužívaná slova.

Přes veškerou záslužnou činnost všech, kteří se svou prací na překladu podíleli, patří největší uznání a dík pánům Kovářům, kteří obětovali veškerý svůj čas, existenční zajištění i finanční prostředky, aby Poselství bylo do češtiny přeloženo v co nejkratší době.

Po dokončení byl překlad předložen Pánovi ke schválení. Pán dal nejdříve překlad k posouzení na Fakultu jazyků ve Vídni a poté si ho nechal v češtině předčítat, aby mohl posoudit vyzařování jednotlivých slov a vět. Po Pánově schválení českého překladu zajistili páni Kovářové v roce 1932 jeho vydání pod názvem Poselství Grálu, Ve světle Pravdy. Čeština se tak stala prvním jazykem, do kterého bylo Poselství přeloženo.

Největší část finančních prostředků vynaložil pan Jan Kovář, který financoval pobyt všech pracovníků a z velké části i náklady na vydání díla. Je třeba podotknout, že si to plně neuvědomovali ani ti, kteří se s Poselstvím seznámili v letech 1934-1939, ani ti, kteří přišli v letech pozdějších, včetně naší generace. Bylo to poslání obou pánů Kovářů a jejich spolupracovníků, které s vynaložením všech sil splnili. Překlad Poselství Grálu do češtiny, jeho vydání a šíření pokládali za splnění svého slibu, který dali Nejvyššímu.

Po vydání knihy se pánové Josef Kovář, Rudolf Klíma a František Hlaváček odstěhovali do Brna, kde si našli zaměstnání u firmy Kaliba a syn. Ve svém volném čase navštěvovali různé okultistické a spiritistické spolky, kterých byl v Brně a okolí značný počet, a seznamovali jejich členy s Poselstvím.

Pan Josef Kovář si pronajal v Holáskách u Brna domek, kde bydlel s rodinou, a do podnájmu vzal i pana Klímu. V té době měl pan Josef Kovář dvě děti, Evičku a Alenku. Jožínek se narodil až v Holáskách. Žila s nimi také jeho sestra Hedvika, které říkali paní Dydy. Pan Hlaváček bydlel ve Falkensteinerově ulici, kde měl malou reklamní kancelář, kterou vedla jeho sestra, slečna Žofinka. Pan Jan Kovář v té době pracoval v různých politických funkcích v Praze, zatímco jeho rodina bydlela nadále v Roudce. Měl tři děti, Jana, Magdu a Věrušku. V roce 1935, na doporučení pana Valentíka, nastoupil u firmy Nehera v Prostějově do funkce vedoucího osobního oddělení. Pan Valentík byl nositelem zlatého kříže a Hnutí Grálu v letech 1935-1939 finančně podporoval. V době, kdy byl Jan Kovář u firmy Baťa, pracoval tam pan Valentík jako prokurista, což byla druhá nejvyšší funkce ve vedení firmy. Pan Valentík odešel od firmy Baťa dříve než pan Kovář, a to z osobních důvodů.

 

Šíření Poselství Grálu v letech 1933-1939

 

Rok 1933 byl přelomovým rokem, kdy se v Brně, a tím i v Československé republice, začínalo šířit Poselství Grálu. Lze říci, že to byl rok nástupu. Hlavní podíl na tom měli Jan a Josef Kovářové a pánové František Hlaváček, Rudolf Klíma a Jan Šumbera, který působil na Slovensku a do Brna i na Moravu dojížděl.

Na počátku roku 1933 bylo jen několik povolaných. Byli to: Josef Kovář, učedník s pláštěm, pověřený zpečeťováním, nositel zlatého kříže s kamenem na stuze, Jan Kovář, učedník se šerpou, nositel zlatého kříže s kamenem na stuze, dr. Věra Bezděková, učednice s pláštěm a křížem na stuze, Marie Kovářová, nositelka zlatého kříže (manželka Josefa Kováře, zvaná paní Maryčka), Filoména Kovářová, nositelka zlatého kříže (manželka Jana Kováře, zvaná paní Fila), František Hlaváček, nositel zlatého kříže, Jan Šumbera, nositel zlatého kříže a Rudolf Klíma, který obdržel zlatý kříž v květnu 1933 na slavnosti Svaté Holubice.

V té době se noví čtenáři dovídali o Poselství prostřednictvím osobních kontaktů. Ze začátku jich nebylo mnoho, ale postupně stále přibývali. Největší počet v té době přicházel z okultistických a spiritistických spolků,

Od dubna 1933 začal úzký okruh čtenářů Poselství navštěvovat vždy jednu neděli v měsíci rodinu Kovářovu v Holáskách a každou středu večer se scházel u Moravů, kteří bydleli v Brně a měli velký byt. V červnu, poté co se zvětšil počet čtenářů, byla organizována pravidelná setkání každou středu večer v německé škole ve středu Brna. Četly se přednášky z Poselství a pak následovala rozprava. Na podzim, asi v říjnu, byl ustanoven a československými úřady schválen spolek pod názvem Přírodně-filosofický kruh stoupenců Grálu v Československé republice se sídlem v Brně. Předsedou byl zvolen pan Josef Kovář, členy výboru se stali Jan Kovář, František Hlaváček, Rudolf Klíma, Jan Šumbera, Josef Martinů, Antonín Morava a Vladimír Lorenz.

V listopadu se pan Josef Kovář s rodinou přestěhoval do Prahy a vedením spolku v Brně byli pověřeni pánové Hlaváček a Klíma.

V roce 1934 byla o velikonocích uspořádána první slavnost v Československé republice, na které pan Josef Kovář poprvé zpečeťoval. Slavnost se konala v Brně v malém sále na Stadioně. Slavnosti pak byly pořádány pravidelně dvakrát do roka, vždy v neděli o velikonocích a o vánocích na Štěpána. Celkem se v Brně konalo deset slavností - první o velikonocích roku 1934, poslední o vánocích roku 1938. Pět slavností proběhlo na Stadioně a pět v německé střední škole pod Špilberkem. Rozdíl v počtu účastníků na první a poslední slavnosti, které se obě konaly na Stadioně, svědčí o šíření Poselství a rozvoji Hnutí Grálu v českých zemích: zatímco na první slavnosti v malém sále bylo přítomno sotva sto účastníků, poslední slavnosti, tentokrát ve velkém sále, se již zúčastnilo asi pět set vyznavačů Poselství Grálu.

V roce 1935 byly zavedeny pravidelné nedělní pobožnosti, které se zpočátku konaly v německé škole ve středu Brna, v téže budově, kde probíhaly i středeční večery. Později se nedělní pobožnosti přesunuly do německé střední školy pod Špilberkem, kde se konaly až do zákazu činnosti Hnutí Grálu německými úřady v roce 1939. V té době mělo Hnutí Grálu čtyři učedníky, desítky nositelů zlatých křížů a stovky nositelů stříbrných křížů po celém území Čech a Moravy. Na mnoha místech Čech a Moravy byly založeny kruhy, kde se vyznavači Poselství pravidelně scházeli a konali středeční večery nebo nedělní pobožností. Bylo to například v Praze, Brně, Prostějově, Zlíně, Lanžhotě, Břeclavi, Moravské Nové Vsi, Jaroměři, Měříně, Kuřimi, Kojetíně, Kladně, Nové Včelnici a v mnoha dalších městech.

K dokreslení atmosféry počátků rozšiřování Poselství Grálu uvádím několik skutečností, které mi do dnešní doby utkvěly v živé paměti.

Bylo to koncem února 1933, kdy mé rodiče navštívili pánové Josef Kovář, František Hlaváček a Rudolf Klíma. Bydleli jsme tehdy v Brně, ve Štefánikově čtvrti, v Pfléglově ulici č. 3. V té době byli moji rodiče členy okultistického spolku Pokrok, který působil v Brně pod vedením Stanislava Pukla a měl více než 100 členů. Na jednom takovém večeru se pánové Kovář, Hlaváček a Klíma seznámili s mými rodiči, kteří byli oba mediálně nadaní a během večera se na dění aktivně podíleli. Všichni tři pánové navštěvovali podobné spolky a s jednotlivými členy navazovali osobní kontakty, aby je seznámili s Poselstvím Grálu. To bylo důvodem, proč navštívili i mé rodiče.

Bylo to ve středu odpoledne, právě jsem se vrátil ze školy, kde jsem měl v době volna hodinu československého náboženství. Po pozdravu a uvítání jsem si sedl stranou a naslouchal debatě. Nebylo mi ještě ani jedenáct let, ale podobné rozhovory jsem rád poslouchal a byl jsem na ně vnímavý. Zvláště mi utkvělo v paměti, že se hovořilo o vzniku člověka na zemi, zda dle Starého Zákona, nebo z opice, dle Darwina, a rovněž i o lidské duši a její inkarnaci. Probírala se i další témata, která mě nebyla neznámá, neboť jsem se již od svých pěti let u stařenky v Lanžhotě rád zúčastňoval spiritistických seancí, když k tomu byla příležitost. Také si dobře pamatuji, že se mne pan Kovář ptal, zda věřím v Boha a zda rád chodím na náboženství.

Rodiče Poselství zaujalo a pan Kovář jim knihu Ve světle Pravdy zapůjčil, dokud si nekoupili vlastní. Po této návštěvě navázali úzké vzájemné kontakty, které se rozšířily i o další členy Pokroku - manžele Moravovy, Zuzanovy, Krajhanzlovy a paní Kohoutovou; Poselství však přijali pouze Moravovi. Krajhanzlovi a paní Kohoutová se po krátké době vrátili do Pokroku. Pan Zuzan bral Poselství vážně a začal ho překládat do srbštiny. Asi po půl roce se nedohodl s pány Kováři ve věci honoráře a přestal se s ostatními čtenáři stýkat.

V květnu jel pan Josef Kovář na Horu a vzal s sebou pány Hlaváčka, Klímu a moji matku. Při slavnosti na Hoře byla matka Pánem zpečetěna a pan Klíma obdržel zlatý kříž. Při zpáteční cestě s nimi cestoval i pan Jan Kovář.

Po návratu z Hory se začaly v Brně každou středu konat pravidelné večery čtení z Poselství, po němž následovala rozprava. Všech těchto čtení se pravidelně zúčastňovali také moji rodiče. Jednou za měsíc, v neděli, jsme též navštěvovali Kovářovy v Holáskách. Přítomni bývali manželé Kovářovi, sestra pana Kováře, paní Dydy, pan Klíma, pan Hlaváček, jeho sestra slečna Žofínka, Moravovi s dcerou Libuší a my. Zpočátku se zúčastňovali i Zuzanovi a Krajhanzlovi. Tyto návštěvy se konaly až dolistopadu, kdy se Kovářovi odstěhovali do Prahy. V době likvidace bytu a stěhování bydlela paní Maryčka i s dětmi u nás. Evičce byly čtyři roky, Alence necelé dva a Jožinkovi půl roku.

V létě téhož roku pozval pan Jan Kovář čtenáře Poselství, kteří navštěvovali Kovářovy v Holáskách, na sobotu a neděli do Roudky, kde jim z německého originálu česky předčítal životopis knížete Abdrushina. Této návštěvy jsem se nezúčastnil, protože jsem byl u Kovářů v Holáskách, ale otec mi celý obsah životopisu později vyprávěl.

V říjnu jsme s Libou Moravovou, která byla o rok mladší, dostali kříže, jež nám předal pan Klíma.

O vánocích jeli rodiče na slavnost na Horu, kde byl otec a manželé Moravovi zpečetěni Pánem.

O prázdninách, v době dovolené mých rodičů, jsme byli v Lanžhotě u stařenky Helešicové, která se o Poselství velmi zajímala. Na jednu sobotu a neděli přijeli za rodiči i pánové Hlaváček a Klíma. Prostřednictvím mých rodičů, stařenky, tetičky Tučkové, jejího manžela, strýčka Josky a sestřenice Mařky proniklo Poselství do velmi početného kruhu spiritistů v Lanžhotě. Nějaký čas to sice ještě trvalo, ale do roku 1935 přijali Poselství manželé Řezníčkovi, rodina Brumovských, Bartošových, paní Procházková a další.

O velikonocích roku 1934 se v Brně konala první slavnost, na které byla moje stařenka zpečetěna panem Josefem Kovářem. Tato slavnost mi zvlášť utkvěla v paměti, a to ze tří důvodů. Byla to první slavnost v Brně a také v Československé republice; byl u nás po dobu tří dnů ubytován pan Josef Kovář a především, což bylo pro mne jako chlapce zvlášť důležité - tentokrát jsem se nemohl zúčastnit každoroční slovácké „šlahačky“ v Lanžhotě, kde jsme pravidelně trávili velikonoce u stařenky a tetičky. Do Brna na slavnost, které jsem se chtěl zúčastnit, jsme totiž se stařenkou odjeli již v sobotu odpoledne a na „šlahačku“ jsem tedy v Lanžhotě nebyl.

V té době jsme s rodiči bydleli v Černých polích v Zemědělské ulici č. 49. Od nádraží jsme jeli tramvají Číslo 3, ve Vranovské ulici jsme vystoupili a zbytek cesty do kopce, asi jeden kilometr, jsme museli jít pěšky. Pro mne dvanáctiletého chlapce a pro stařenku, které bylo 75 let, byly kufr a proutěná taška příliš těžké a měli jsme potíže, než jsme se dostali domů.

 

V květnu 1934, na slavnosti Svaté Holubice na Hoře, dostali otec a pan Morava zlaté kříže. Matka obdržela zlatý kříž v září téhož roku, ale to se již jmenovala Klímová. Celé prázdniny v roce 1934 jsem trávil s matkou u Kovářů v Roudce. Koncem srpna se matka provdala za pana Klímu a v září se odstěhovala do Zlína. Otec se oženil v roce 1935 s paní Dydy, sestrou pana Josefa Kováře.

Na podzim 1934 byl v centru i na jednotlivých předměstích Brna uspořádán Cyklus přednášek Poselství Grálu. Zajišťováním jednotlivých cyklů přednášek byli pověřeni nositelé zlatého kříže. Otec organizoval přednášky v Husovicích a já jsem mu pomáhal roznášet pozvánky. Po ukončení cyklu přibyli do Hnutí četní noví členové. Od roku 1935 do roku 1939 se v Brně konaly pravidelné pobožnosti. Nejdříve krátkou dobu v německé škole ve středu města nedaleko divadla a poté v německé střední škole pod Špilberkem. Myslím, že to bylo v Husově ulici.

Sál bylo nutno před každou pobožností upravit - postavit asi pětimetrovou lehkou konstrukci, pověsit závěsy, které splývaly od stropu až k zemi, připravit oltář, pult a židle. Po ukončení bylo třeba vše zase uklidit. Organizací byl pověřen můj otec, pomáhali mu pánové Celý, Adler, Penischka, Möz a téměř každou neděli i mladý Adler, Penischka a já. Přípravu oltáře a květinovou výzdobu zajišťovaly ženy. Hudbu měla na starosti slečna Forejtková, po provdání paní Paarová, která při pobožnosti hrála na harmonium.

U příležitosti slavnosti o vánocích 1936 v odpoledních hodinách jsme Liba Moravová, Vlasta Stejskalová, Richard Penischka, Arnošt Adler a já sehráli loutkové představení nazvané Strážci hor, které podle pohádky o bytostných na Hoře zdramatizoval a režíroval můj otec. Hra se povedla a všem se moc líbila.

Na posledních dvou slavnostech v roce 1938, jsem pomáhal při organizaci. Zajišťoval jsem registraci účastníků slavnosti a přidělování ubytování pro mimobrněnské.

Ve Zlíně, kde jsem v letech 1935 a 1936 trávil prázdniny, se u Klímů scházeli každou středu večer stoupenci Hnutí Grálu. Byli to manželé Jarošovi, paní Dědková, sestra pana Hlaváčka, a pan Spáčil. V době, kdy pobýval v ČSR, se jich zúčastňoval i nositel zlatého kříže pan Zemek, který byl v té době služebně ve Švýcarsku a později v Indii, i jeho manželka.

 

V roce 1936 mi pan Klíma k mým čtrnáctým narozeninám věnoval knihu Ve světle Pravdy, do které mi napsal věnování: „Čti pilně z knihy života! Uč se a prožívej - neboť skutečnost, kterou nyní žijeme, se nikdy nevrátí! “ Datováno 2. srpna 1936, podpis Klíma.

 

 

Rok 1937

 

Rok 1937 byl určitým mezníkem v mém životě, a proto mám na něj mimořádné vzpomínky.

 

1. V červenci mi bylo 15 let.
2. Byl jsem o velikonoční slavnosti zpečetěn panem Josefem Kovářem.
3. V dubnu jsem dostal od matky dopis, ve kterém mi podrobně a velmi jasné vysvětlila, že jsem již samostatný člověk jak po stránce duchovní, tak hrubohmotné.
4. Dokončil jsem měšťanskou školu.
5. Pro velký počet uchazečů jsem se nedostal na průmyslovou školu a nastoupil jsem do svého prvního zaměstnání u firmy Svet-Brno.
6. Dostal jsem od otce nové jízdní kolo.
7. Podnikli jsme s otcem na kolech výlet do Prahy.
8. Poprvé jsem navštívil a viděl hlavní město Prahu.
9. V červenci v Lanžhotě zemřela moje stařenka, kterou jsem měl velmi rád.

 

Na Prahu mám pěkné vzpomínky, a proto pokládám za vhodné se o nich zmínit.

Bylo to začátkem července, v neděli ráno, když jsme s otcem, náležitě sportovně vybaveni, vyjeli na kolech směrem ku Praze. Naším prvním cílem byla Nová Včelnice, kde jsme se chtěli krátce zdržet na statku u Šimků. Stará paní Šimková byla matkou paní Moravové a švagrovou pana Šimka z Prahy. Jeli jsme směrem na Jindřichův Hradec, přes Rosice a Třebíč. Byl krásný den a cesta nám rychle ubíhala, takže k večeru jsme se nacházeli několik kilometrů od Staré Říše. V té době se však již značně zhoršilo počasí. Obloha se zatáhla a proti nám začal foukat studený vítr. Jelikož jsme byli velmi unaveni, zastavili jsme u lesa, přešli asi padesát metrů po louce a na kraji v nízkém porostu, obklopeném vysokým lesem, jsme si postavili stan. Na lihovém vařiči jsme si uvařili kávu, povečeřeli a šli spát.

Ráno jsme s překvapením zjistili, že se velmi ochladilo a louka je v důsledku vytrvalého deště zatopena. Uvařili jsme si kávu, posnídali, sbalili přikrývky a mokrý stan, přebrodili louku a vydali se v dešti na další cestu. Stále pršelo, vítr foukal proti nám, takže za krátkou dobu jsme byli promočení. Byl jsem z toho tak nešťastný, že jsem žádal otce, abychom se vrátili. Otec se však tomu smál a říkal, že to nás bytostní zkouší, co vydržíme, a že bude zase dobře. Po několika kilometrech té nepříjemné jízdy jsme dojeli do Staré Říše, kde jsme na zdi tamějšího hostince objevili nápis „Hostinské pokoje“. Vešli jsme dovnitř a byli přijati příjemným venkovským hostinským, který nás zavedl do velkého sálu, kde jsme si mohli pověsit k usušení mokrý stan i přikrývky. Ostatní věci jsme si dali na pokoj, převlékli se a sešli do lokálu. Tam jsme se potkali s manželi, cestujícími rovněž na kolech, které jsme znali od vidění, protože jsme je předešlý den za Třebíčí předjeli. Oni dorazili do Staré Říše již večer a zůstali tam přes noc. Mimo ně byli v lokále ještě vojáci - poručík, desátník a vojín, kteří v okolí prováděli zaměřovací práce a kvůli dešti museli zůstat v hostinci. Ve Staré Říši jsme byli nuceni se zdržet do druhého dne, protože stále pršelo. Teprve druhý den ráno déšť ustal, takže jsme po osmé hodině spolu s manželským párem, který jel do Jindřichova Hradce, vyrazili. Krátce po poledni jsme přijeli k Šimkům a zůstali u nich až do soboty. Otec se sešel s tamními stoupenci Hnutí, kterých v té době byl již značný počet. Ve středu večer se otec zúčastnil jednoho z pravidelných čtení Poselství, které vedl pan Garhofer, nositel zlatého kříže.

V neděli ráno jsme vyjeli přes Tábor do Prahy a k večeru přijeli do Čerčan, kde jsme zůstali u paní Havlové, tchýně Silvestra Doležela, bratra pana Josefa Kováře. Ráno jsme v cestě pokračovali a před polednem jsme dorazili do Prahy na Pankrác, kde bydlel Silvestr Doležel. Tam jsme se ubytovali a zůstali tam až do soboty. Odpoledne jsme jeli na Bílou Horu, kde tehdy bydlela rodina pana Kováře. U Kovářů jsme se převlékli do civilních šatů, které jsme si tam nechali poslat poštou.

Pro mne byl pobyt v Praze velkým zážitkem, protože jsem ji navštívil poprvé. Prošli jsme s otcem všechny hlavní památky a připomněli jsme si slavnou historii našeho národa, která mne vždy velmi zajímala. Pan Kovář pro nás uspořádal jednodenní výlet autem do Mělníka a na Kokořín. Cestou jsme trhali květ divizny. Dopoledne jsme si v Mělníku prohlédli zámek, město i soutok Labe s Vltavou. Obědvali jsme v restauraci na náměstí a pak jsme jeli na Kokořín. Pod hradem jsme zůstali v zahradní restauraci, kde byl velký bazén, ve kterém jsme se koupali.

Tam jsem dostal lekci o skromnosti, na kterou jsem nikdy nezapomněl. Byl jsem nejen dobrý plavec, ale i skokan do vody. Trochu jsem se předváděl tím, že jsem skákal do bazénu, který ale nebyl hluboký. Pan Kovář mne varoval, abych si dal pozor a neublížil si. Já jsem však ve své samolibosti jeho upozornění nebral vážně a dopadlo to tak, že při jednom velmi zdařilém skoku jsem si to špatně vypočítal a o dno si odřel břicho. Byl jsem pak rád, když mne pan Kovář ošetřil.

Během odpoledne jsme si prohlédli hrad a poté se vrátili do Prahy, kde mě čekalo překvapení. Pan Kovář nás zavezl do pivovaru „U Fleků“, kde jsme oslavili mé patnácté narozeniny. Bylo mi dovoleno vypít jedno flekovské pivo.

Během našeho pobytu v Praze se otec sešel s mnoha stoupenci Hnutí a ve středu večer se zúčastnil čtení z Poselství.

V pátek jsme se s Kovářovými rozloučili, v sobotu odeslali Šaty domů a v neděli ráno jsme od pana Silvy vyrazili na zpáteční cestu do Brna. K večeru jsme dorazili do Tučap nedaleko Včelnice. U lesa jsme si postavili stan, přespali v něm a ráno přijeli do Včelnice. Odpoledne jsme ve Včelnici pozdravili všechny známé a druhý den po srdečném rozloučení se Šimkovými jsme se vydali na cestu do Brna. Čekalo nás ještě asi stopadesát kilometrů, které jsme urazili najeden zátah, a dojeli domů před půlnocí.

Doma mne čekal telegram, že stařenka v Lanžhotě zemřela a pohřeb že se koná druhý den. Mrzelo mne, že na pohřeb nemohu jet, ale nejvíc mne bolelo, že jíž stařenku více neuvidím. Měl jsem ji velmi rád. Za mnohé jí vděčím. Vždy mne vedla v duchu mistra Jana Husa,

Rok 1937 byl v mém životě obdobím, ke kterému se ve vzpomínkách rád vracím, neboť zejména během výletu do Prahy jsem poznal nejen mnoho krásného, ale i mnohé čtenáře Poselství.

 

 

Jak proniklo Poselství Grálu do Lanžhota

 

Moje stařenka Anna Helešicová (narozená 25. 7. 1859, zemřela 28. 7. 1937) byla velmi hluboce věřící venkovská žena, která se svým manželem Michalem Helešicem (narozeným 24. 5. 1856, zemřel 21. 5. 1933), nadhajným na panství knížete Liechtensteina v Lanžhotě, vychovala devět dětí. Pravidelně chodila do kostela, zatímco stařeček v Boha pevně věřil, ale do kostela chodil málo, protože Boha uctíval raději v přírodě.

Zlom u stařenky nastal na konci 1. světové války, když ji lanžhotský farář v kostele veřejně označil za škůdce Rakouské říše a církve, protože vychovala zrádce národa, syna Miloše, který bojoval jako poručík v legiích proti Rakousko-Uhersku. To stařenkou otřáslo natolik, že přestála kostel navštěvovat a spolu s dcerou Růženou, jejím manželem, synem Janem a mojí matkou vstoupila do nově založené církve Československé. Její syn Miloš rovněž z katolické církve vystoupil.

Asi v roce 1923 proniklo do Lanžhota vědění o spiritismu. Stařenka s tetičkou se seznámily se spiritismem prostřednictvím paní Marie Nešporové, pánů Horáka a Klatovského a též paní Brumovské - matky paní Javorské, neboť její pozdější zeť a švagr paní Javorské, Michal Uher, přivezl vědění o spiritismu z Prahy, kde se stýkal spány Sezemským a Náprstkem.

Můj otec, který tehdy sloužil u finanční stráže v Lanžhotě a v církvi již nebyl, se začal o spiritismus a okultní vědy zajímat. Opatřil si knihy o spiritismu, okultismu, magii, hypnose atd. I moje matka se o spiritismus zajímala. Oba měli též mediální dar léčebný i dar kresby, psaní a projevu. Otec léčil magnetismem a měl v Lanžhotě dobré výsledky. Po přestěhování do Brna a později do Vranovic však této činnosti na nějakou dobu zanechal a matka také. Teprve po návratu do Brna v roce 1931 a po vstupu do okultistického spolku Pokrok se oba rodiče ke spiritismu vrátili. Otec kreslil portréty knížat z doby Sumerů a Egypťanů a překládal do češtiny projevy pana Pukla, který je pronášel v řeči Sumerů a zapisoval je pomocí hieroglyfů na tabuli. Matka působila jako medium, léčila bylinami a byla jasnovidná i jasnoslyšná.

Stařenku a tetičku spiritismus velmi zaujal a většina spiritistických seancí se konala u stařenky. I já, ač ještě malý chlapec, jsem pravidelně navštěvoval tyto seance, pokud se konaly v době, kdy jsem byl u stařenky, a to i v období, kdy se rodiče spiritismem právě nezabývali.

V květnu 1933, v době, kdy moji rodiče již znali Poselství, dostala matka zprávu od tetičky z Lanžhota, že stařečkovi, který byl již tři roky upoután na lůžko, se přitížilo a že chce matku vidět. Matka ihned odjela do Lanžhota a zůstala se stařečkem po celou dobu až do jeho smrti. Za těch několik dní mu stačila říci o Poselství to, co o něm tehdy věděla, takže stařeček odešel s vědomím, že Syn Člověka přišel na zem.

Po pohřbu oba rodiče seznámili stařenku i tetičku s Poselstvím. Stařenka ho přijala ihned s plným pochopením, protože v ní byla hluboká víra v Boha, vědění o spiritismu a husitství i přesvědčení o pravdě mistra Jana Husa. Tetička zpočátku váhala a nějaký čas jí trvalo, než opustila spiritismus a přijala Poselství. Během dovolené, kterou rodiče trávili v Lanžhotě, byl dostatek času i příležitostí, hovořit se stařenkou, tetičkou i s ostatními spiritisty o Poselství. Rodiče měli Poselství již přečtené a matka byla na Hoře zpečetěna. Mimoto Lanžhot v té době navštívili i pánové Hlaváček a Klíma.

Stařenka po velmi důkladném prostudování Poselství přijala kříž i zpečetění na první slavnosti v Brně o velikonocích roku 1934. Tetička Růžena, která pronikla do Poselství o něco později, byla zpečetěna na Hoře v roce 1935.

V červenci 1937, v době, kdy byla stařenka již nemocná a byla si vědoma toho, že odejde, vyprávěla mé matce velmi podrobně svůj životopis z minulého života, kdy žila v rodišti Husově a s Husem se důvěrně znala. Její vyprávění o této době bylo velmi zajímavé a je tedy jen škoda, že je matka nesepsala. Já jsem toto vyprávění slyšel od matky až po roce, a to pouze jednou, takže o tom nemohu více napsat. Skutečností však zůstává, že stařenka, co si pamatuji, vždy o Husovi a jeho době hovořila a že to husitství, které mám od dětství v sobě, mám od své stařenky, kterou jsem měl velmi rád.

Závěrem je možno říci, že Poselství Grálu proniklo do Lanžhota prostřednictvím mých rodičů již v roce 1933. Přijetí většinou místních spiritistů však probíhalo až do roku 1935. Mezi těmi, kteří Poselství přijali, byli, pokud si pamatuji; Řezníčkovi, Brumovských, Bartošovi, paní Javorská, Uhrová, Procházková, Jakubíčková a další. Postupně se vytvořila dosti silná skupina, která přetrvala i dobu okupace. Jejím vlivem se vytvořila skupina i v Moravské Nové Vsi, k níž patřili Petrjánošovi, Vašíčkovi, pan Sýkora a další.

 

 

Hnutí Grálu v roce 1938 a za 2. světové války

 

Po obsazení Rakouska německou armádou v březnu 1938 a jeho připojení k Velkoněmecké říši, jsme se neoficiální cestou dověděli, že Pán byl zatčen gestapem a Hora obsazena nacisty. Politické napětí mezi Československou republikou a Německem tehdy nedovolovalo, aby někdo mohl odjet do Rakouska a na místě zjistit opravdový stav věcí. Oficiální styk byl naprosto přerušen a ilegálně přejít z obou stran mimořádně dobře střeženou hranici bylo úplně vyloučeno. Museli jsme se tedy spokojit jen s ústními informacemi, které k nám z Rakouska pronikly. Šlo zejména o zprávy od manželů Postlerových, kteří v té době na Hoře trvale žili. Po obsazení Hory byli z Rakouska vypovězeni a vrátili se do republiky.

V té době činnost Přírodně-filosofického kruhu stoupenců Grálu ještě probíhala normálně. Pobožnosti se konaly pravidelně každou neděli nejen v Brně v německém gymnáziu pod Špilberkem, ale i v dalších městech po celé republice. Rovněž velikonoční slavnost proběhla v Brně ve velkém sále na Stadioně harmonicky a bez těžkostí. Byli přítomni všichni učedníci Jan a Josef Kovářové, dr. Bezděková, pan farář Valík a rovněž i většina nositelů zlatého kříže. Na slavnosti učedník Josef Kovář zpečetil všechny, kteří o to prosili.

V té době byla v naší republice nálada všech Čechů nepřátelsky zaměřena proti Němcům, což se v Brně projevilo velkou manifestací před Německým domem na Lažanského náměstí a několika manifestačními pochody do obcí v okolí Brna, kde Němci žili, například do Modřic a Heršpic. Mimoto byli v ulicích Brna pronásledováni Němci, kteří nosili bílé podkolenky. Tyto, ani další události, jako příprava a konání Sokolského sletu v Praze, dvojí mobilizace v květnu a na podzim, ani následné stažení armády a vydání pohraničního území Německu, neměly negativní dopad na Hnutí Grálu. Vše v konání Hnutí i v osobním životě stoupenců probíhalo normálně.

O vánocích na Štěpána byla opět uspořádána slavnost ve velkém sále na Stadioně. Zúčastnil se jí do té doby největší počet nositelů kříže, aniž kdokoli z nás tušil, že je to slavnost poslední. I po vánocích 1938 a na počátku roku 1939 pokračovala činnost Hnutí bez přerušení. V březnu bylo vše připravováno na velikonoce, kdy měla být další slavnost na Stadioně, která se však již nekonala, neboť ihned po 15. březnu byla veškerá činnost Přírodně-filosofického kruhu stoupenců Grálu okamžitě zakázána a skromný majetek zabaven. Jednání o zastavení činnosti Přírodně-filosofického kruhu se zúčastnil také můj otec, který jako pokladník a hospodář musel předat veškerou hotovost a kartotéku členů. Nastala doba, kdy se jednotliví nositelé kříže mohli scházet, nebo vzájemně se navštěvovat jen jednotlivě v soukromí, nikoliv veřejně.

V té době jsem žil u otce v Brně a jako šestnáctiletý mladík jsem tyto události velmi silně prožíval. Otec se po celou dobu okupace stýkal s mnoha stoupenci Hnutí, především se všemi nositeli zlatého kříže a s Josefem Kovářem, který byl v té době jeho švagrem. Místo zakázaných pobožností otec každou neděli večer pravidelně četl v rodinném kruhu z Poselství. Někdy byla přítomna i paní Novotná, která bydlela nedaleko. Každou středu odpoledne k nám chodily tři dámy: paní Burišková, Kubková a třetí, jejíž jméno si již nepamatuji, a otec jim pravidelně předčítal z Poselství. Mimo pravidelná čtení v neděli, četl otec také ve slavnostních dnech, často za účasti některého z našich přátel. V té době jsme se stýkali s Libou Moravovou, Vlastou Stejskalovou, Arnoštem Adlerem i Ríšou Penischkou. Ríša však po absolvování průmyslovky v roce 1939 musel na vojnu, protože byl německé národnosti. Po jeho odchodu naše vzájemné kontakty nebyly již tak časté.

V roce 1941 jsem se přestěhoval k matce do Zlína, kde pan Klíma také pravidelně předčítal z Poselství. Klímovi udržovali po celou dobu okupace osobní i písemné styky s mnoha stoupenci Hnutí - s panem Valíkem, Jarošovými, pány Jiřičkou a Pospíšilem i dalšími čtenáři Poselství nejen ve Zlíně, ale též v Lanžhotě, Moravské Nové Vsi, Napajedlích, Brně a dalších městech. Zvlášť úzké kontakty měl pan Klíma s panem Janem Kovářem a jeho paní, s nimiž se, pokud to bylo možné, vzájemně navštěvovali.

Učedník pan Valík při vykonávání církevních obřadů a kázání postupoval vždy v souladu s Poselstvím. Pod jeho záštitou byly mezi mládeží církve Československé vytvořeny dvě skupiny. Jejich členové se pravidelně scházeli a kromě církevních otázek se zabývali i Poselstvím. Byla to tzv. Dvanáctka; kterou vedl Václav Šulc, a Sedmička, kterou vedl jeho bratranec Roman Suchomel. Se všemi jsem se stýkal, protože často chodili ke Klímům. Byli to: Vašek Smrčka, Mirek Vála, Pastorek, Vlasta Homolová, Mařenka Dvořáková, Vlasta Štosková, Irma Chamradová, Mirka Urbanová, Věra Hrušková, Mařenka Ondrušková, Helena Pavlicová, Zdena Vintrová, Vladimír Rec a mnozí další, jejichž jména mi za ty roky již vypadla z paměti.

Na přelomu let 1944 a 1945, kdy moje matka těžce onemocněla, nám velmi pomohla Mařenka Ondrušková, která několik měsíců vedla naši domácnost. Já jsem se nejvíce stýkal s Jaroslavem Bubeníčkem, kterého jsem, ačkoli byl o devět let starší, pokládal za opravdového přítele.

V květnu 1942 přijel do Zlína patnáctiletý chlapec - Jožka Smetana, kterého poslal pan Josef Kovář s doporučujícím dopisem k panu Klímovi, aby ho zaměstnali u firmy Baťa, což se také stalo. Jožka pak často Klímovy navštěvoval. V této době nás rovněž několikrát navštívil syn pana Jana Kováře Jenda, který byl od doby mého pobytu v Roudce mým dobrým kamarádem. Naposled byl u nás v roce 1942, kdy se s námi přijel rozloučit před svým odchodem na vojnu.

V roce 1941, den po Štědrém dnu, odjeli Klímovi na zvláštní povolení, které opatřil pan Klíma, do Německa navštívit paní Marii a slečnu Irmingard. Návštěva se podařila. Klímovi navštívili obě dámy i hřbitov, kde byl Pán dočasně pohřben, a přivezli nám požehnání. Po svém návratu pak Klímovi pravidelně s pomocí stoupenců Hnutí z Lanžhota a Moravské Nové Vsi posílali různé balíčky paní Marii. Po dobu okupace udržoval pan Klíma také pravidelný styk se stoupenci Hnutí ve Vídni, zejména s panem Rauchem a jeho rodinou. Pan Rauch byl u nás v létě 1941 ve Zlíně na návštěvě a my s panem Klímou a Květou jsme v únoru 1942 navštívili Rauchovi ve Vídni. Pan Rauch byl nositelem zlatého kříže.

Hnutí Grálu zůstalo po celou dobu okupace kromě zákazu činnosti neotřeseno a jeho stoupenci, sice tajně, ale na všech místech, kde žili, vyvíjeli činnost v souladu s Poselstvím Grálu. Není mi známo, že by některý stoupenec Hnutí s Němci kolaboroval a na Hnutí podával udání nebo žaloby. Je nutno říci, že všichni se zachovali čestně, Hnutí nezradili, přestože mnozí byli gestapem vyslýcháni, nebo dokonce i internováni, jako učedníci Jan Kovář, Ferdinand Valík a Josef Kovář a též pánové Hlaváček, Nedomanský, Kunze a další.

Dr. Věra Bezděková obdržela v roce 1931 od Pána společně s Josefem Kovářem povolání - kříž na stuze s kamenem a plášť, který ji opravňoval zpečeťovat. Působení dr. Bezděkové se však nemělo vztahovat jen na Československo, ale i na všechny slovanské národy směrem na východ. To odpovídalo její předchozí činnosti v církvi pravoslavné. Dr. Bezděková se všech slavností v Brně zúčastnila, ale nezpečeťovala. Během okupace se mimo Josefa Kováře téměř s nikým ze stoupenců Hnutí nestýkala a Hnutí opustila. Po roce 1939 se vrátila do církve pravoslavné, kde pak působila. Osudy jiného stoupence Hnutí: pan Penischka, český Němec v Brně, i přes výhody, které za okupace od Němců požíval, jako lepší zaměstnání a služební byt, a navzdory tragédii, kterou prožil, když ve válce ztratil syna, Poselství nezradil a zůstal mu věrný.

Z doby okupace mám v paměti ještě vzpomínku, o které se chci zmínit.

Bylo to začátkem prosince 1941. Byl jsem s matkou doma, protože jsem právě prodělal operaci slepého střeva. Na návštěvě u nás byla též paní Tomková z Otrokovic, švagrová paní Petrjánošové z Moravské Nové Vsi.

V té době přišel listonoš a přinesl telegram od pana Josefa Kováře, který v něm panu Klímovi oznamoval, že Pán opustil svoji tělesnou schránku. Bylo nám strašně. Reagoval jsem nepřirozeně a matka mě musela napomenout, i když sama prožívala velký otřes. Byly to velmi smutné okamžiky i doba a my jsme se s nimi nemohli dlouho vypořádat a smířit.

 

 

Hnutí Grálu v Aši po 2. světové válce

 

Začátkem listopadu 1945 navštívil pan Klíma Aš za účelem hledání nového existenčního místa, protože chtěl ze Zlína odejít. V Aši byli v té době tři stoupenci Hnutí Grálu: pan Garhofer, nositel zlatého kříže a švagr pana Moravy, nositele zlatého kříže z Brna, který byl zaměstnán jako národní správce u firmy Max Köhler, pan Hrůza, rovněž nositel zlatého kříže, který působil jako správce u firmy Geipel a Klaus, a pan Hryzák, nositel stříbrného kříže. Ten byl zaměstnán u pana Hrůzy jako technický úředník a vedoucí prodeje. Panu Klímovi to v Aši nevyhovovalo, ale navrhl mi, že bych se mohl do Aše přestěhovat já. V té době jsem měl již vážnou známost a zamýšlel jsem se koncem roku oženit. Do Aše jsem odjel na konci listopadu a po týdnu mě následovala moje nastávající manželka, slečna Jiřina Klikarová, spolu s paní Procházkovou, nositelkou kříže od roku 1935. Na mé pozvání přijel do Aše i můj bývalý spolužák a přítel Mojmír Kupčík, takže nás bylo koncem roku v Aši již pět nositelů kříže a dva hledající. Začátkem roku 1946 se ze Zlína na doporučení pana Klímy přistěhovali ještě další lidé, ale o Hnutí Grálu měli zájem jen dva. Byla to Mirka Urbanová, členka Šulcovy Dvanáctky, a Drahuše Chmelařová, sestra sousedky Klímových, která se rovněž zabývala Poselstvím. V březnu přijela do Aše ještě Eva Kovářová, která si našla zaměstnání jako učitelka v mateřské školce, ale ta k nám dlouho nechodila. My ostatní jsme se scházeli pravidelně u nás, mimo pana Garhofera, který to odmítl a na čtení Poselství nechodil. Koncem března jsem od vojenského doplňovacího velitelství dostal povolení k sňatku a v létě nám byl přidělen větší byt, takže od října se u nás mohly každou neděli konat pravidelné pobožnosti, pro něž jsme vyčlenili jeden pokoj. Scházeli se u nás paní Procházková, Urbanová, Chmelařová, pánové Hrůza, Hryzák, Kupčík a babička manželky. Pobožnosti se konaly pravidelně v 9 hodin a ve čtení jsme se střídali pan Hrůza, Hryzák a já. V létě 1947 se přestěhoval do Aše můj přítel Jan Pojman, který nebyl nositelem kříže, ale na pobožnosti chodil pravidelně až do podzimu 1948, kdy se oženil a z Aše se odstěhoval.

V září 1946 jeli pánové Hrůza a Hryzák i Mirka Urbanová na slavnost na Horu, kde byla slečna Urbanová zpečetěna.

O vánocích téhož roku odjela na Horu větší skupina čtenářů Poselství vedená učedníkem panem architektem Kotkem a jeho paní, nositelkou zlatého kříže, k níž jsme se v Praze připojili i my s manželkou. Mezi cestujícími byla také mladičká Jarmilka Holfeldová, dnešní paní magistra Marková. V Linci se k nám připojili i stoupenci z Moravy, které jsem skoro všechny znal. Byla mezi nimi též moje sestřenice Marie Helešicová. Ve Schwazu jsme všichni vystoupili a šli pěšky na Vomperberg. Bylo nás hodně, jen nositelů zlatého kříže bylo šest. Všichni jsme byli ubytováni vGästehausu. Následujícího dne přijel ze služební cesty i dr. Vávra. Slavnost na nás na všechny učinila velmi hluboký dojem, takže jsme ani nebyli schopni vnímat vše, co se při slavnosti dělo. Moje manželka, Draha Chmelařová a Mojmír Kupčík byli zpečetěni, Hryzákovi měli sňatek. Byli jsme toho všichni plni a trvalo nám velmi dlouho, než jsme všechny ty silné dojmy zpracovali.

Mimo slavnost jsme se zúčastnili též vyvěšování naší vlajky na balkoně Gästehausu, kde již visely dvě vlajky - švýcarská a tyrolská. Při vyvěšování vlajky asistovala paní Marková, tehdy ještě velmi mladá dívka. Po slavnosti jsme jeli přes Schwaz domů. Bylo nás tehdy na Hoře z Československa 48 žen a 21 mužů. Existují dvě fotografie - na jedné jsou ženy a na druhé muži.

V květnu 1947 o slavnosti Svaté Holubice navštívili Horu z Aše manželé Hryzákovi, pan Hrůza a obě dcery Garhoferovy, které však k nám na pobožnosti nechodily.

V září 1947 jsme jeli spolu s panem Hrůzou, paní Procházkovou, Drahuší Chmelařovou a Mojmírem Kupčíkem na Horu na slavnost Čisté Lilie. Na této slavnosti jsme si nechali požehnat našemu manželství. Slavnosti se opět zúčastnilo mnoho účastníků z Československa, mezi nimi též dva učedníci - pan Kotek a pan Valík. Při pobytu na této slavnosti mne chtěl pan Klíma představit panu Wengovi, ale ten na poslední chvíli změnil termín návštěvy, takže jsem u něho nebyl. Z této slavnosti rovněž existují fotografie, ale pouze jednotlivců nebo skupinek, které fotografoval pan Janyš, zpracoval je do alba, a to nám pak věnoval.

Na počátku roku 1948 usilovali vedoucí Hnutí Grálu na Moravě, především pan Nedomanský a pan Hlaváček, o samostatnost. Přáli si, aby Hnutí působilo v Čechách pod vedením pana architekta Kotka a pana dr. Vávry, na Moravě pak v čele s panem Nedomanským a Hlaváčkem, za duchovního vedení pana Valíka. My s manželkou jsme s tím nesouhlasili, a proto jsme se v té době nehlásili ani do Čech, ani na Moravu. Než se tyto problémy vyřešily, přišly události roku 1948, které všechno změnily. Paní Marie v září 1948 projevila o celou záležitost zájem a vyslovila se, že by v Československé republice mělo být jedno vedení Hnutí Grálu a ne tři v jednotlivých zemích. 12. prosince 1948 se v Praze konala valná hromada českého Hnutí Grálu, na které byla se souhlasem úřadů působnost českého Hnutí rozšířena na území celé republiky a Hnutí na Moravě i na Slovensku bylo zrušeno. Předsedou byl zvolen pan architekt Antonín Kotek, místopředsedy pan Rudolf Klíma a ing. Vladimír Körber, jednatelem pan JUDr. Jan Vávra. Toto nové uspořádání nemělo však dlouhého trvání, protože koncem roku 1949 došlo k zákazu činnosti Hnutí Grálu v našem státě.

O velikonocích v roce 1949 byla v Praze v Lékařském domě ještě uspořádána slavnost, které jsme se s manželkou zúčastnili. Asi ve druhé polovině roku nám pak dr. Vávra doporučil, abychom dále v Aši pobožnosti již nekonali. Přestali jsme a scházeli jsme se jen ojediněle. Mezi tím někteří z nás Aš opustili. Hryzákovi se odstěhovali v létě 1948, Drahuše Chmelařová začátkem roku 1949, pan Hrůza v roce 1952 a my s manželkou v roce 1953. Asi v roce 1957 odešla paní Procházková do důchodu a odstěhovala se do domova důchodců. V té době z Aše odešel i Mojmír Kupčík, který se však asi po třech nebo čtyřech letech do Aše opět vrátil. Tragicky pak zahynul o vánocích 1963 - vzal si sám život.

Tím definitivně skončilo období zakotvení Světla v Aši prostřednictvím stoupenců Hnutí Grálu, které tam přišlo v roce 1945. Teprve v poslední době, díky novým čtenářům Poselství a nositelům kříže, vznikla v Aši opět čtenářská skupina.

V době, kdy jsme bydleli v Aši, nás navštívili i někteří povolaní - v roce 1946 pan Martinů, ale ten byl pouze u pana Garhofera, v roce 1947 moje matka, paní Klímová, v roce 1948 můj otec s manželkou, kteří navštívili i kruh v Karlových Varech, kde byli právě na léčení manželé Nedomanští.

V roce 1949 přijeli autem Klímovi a na zpáteční cestě se rovněž stavovali v Karlových Varech. V roce 1952 byl v Aši Hranicích po dobu asi dvou až tří měsíců zaměstnán pan Josef Kovář, se kterým jsme se též setkali.

 

2. Vzpomínky na některé stoupence Hnutí Grálu, kteří se podíleli na jeho založení, dalším rozvoji i na šíření Poselství Grálu v Československu

 

 

Úvod

 

V této části jsou uvedeny bližší údaje o některých z těch stoupenců Hnutí Grálu, kteří se podíleli na jeho založení, pomáhali při jeho rozvoji i při šíření Poselství v našem národě. Uvedeni jsou pouze někteří z těch, které jsem v třicátých letech poznal, a sice ti, které jsem znal natolik dobře, abych o nich mohl napsat něco bližšího a zároveň uvést několik osobních vzpomínek.

Tyto vzpomínky neposkytují ucelený přehled o jejich bytí, ale jen vylíčení určitých krátkých úseků z jejich života, a to jen těch chvil, které jsme prožili společně. Svědčí o tom, že zde skutečně byli, ke Hnutí náleželi a na jeho budování se způsobem sobě vlastním podíleli.

Většina z nich již zde dávno není, ale i díky jejich působení ve Hnutí bylo a je umožněno příslušníkům pozdějších generací žít ve smyslu Poselství a nadále udržovat spojení se Světlem. Všichni, o kterých zde píši, si v plném rozsahu milost, která nám, lidským duchům, byla Pánem formou Slova v díle Ve světle Pravdy dána, uvědomovali a svůj život ve smyslu Poselství řídili. Se Slovem se seznámili při překládání, nebo nedlouho po vydání Poselství v češtině, v době začátku velkého dění obratu světů.

V dnešní době dění natolik pokročilo, že se nalézáme uprostřed období, kdy vše nezadržitelně spěje ke svému závěru. Času již mnoho nezbývá. Jaký to bude závěr pro nás, náš národ a vůbec pro tuto planetu i pro všechny lidské duchy v jejím okolí se nacházející, velmi závisí také na nás, stoupencích Hnutí Grálu, protože naše vědění a poznání Poselství Grálu nás k plné odpovědnosti zavazuje. Je to naše poslední možnost a příležitost, jak odčinit a uzavřít vše, co jsme v minulosti způsobili, obstát při konečném účtování a nepropadnout tak hroznému konci.

Buďme proto vděční, že ještě můžeme být, a snažme se o udržení spojení se Světlem alespoň tak, jak o ně usilovali ti, kteří zde působili ve třicátých letech minulého století.

 

 

Josef Kovář

 

S panem Josefem Kovářem jsem se seznámil v březnu 1933, kdy spolu s pány Hlaváčkem a Klímou navštívil mé rodiče, aby je jako členy okultistického spolku Pokrok seznámil s Poselstvím Grálu.

 V půběhu roku 1933 byli moji rodiče s panem Kovářem v úzkém kontaktu. Pan Kovář nás často navštěvoval v Brně a naše rodina naopak od dubna do listopadu pravidelně jednu neděli v měsíci pobývala u Kovářů v Holáskách. Mimoto chodila matka na návštěvy k paní Maryčce.

V květnu jel pan Kovář autem na Horu a vzal s sebou matku a pány Hlaváčka i Klímu. Cestou tam se stavili v Benátkách a při zpáteční cestě z Hory s nimi jel i pan Jan Kovář. Při slavnosti na Hoře byla moje matka zpečetěna Pánem a pan Klíma obdržel povolání a zlatý kříž.

O prázdninách jsem celý týden strávil u Kovářů v Holáskách. Měli tři dětí - Evu, Alenku a Jožinka, který se narodil v květnu. Bydlela s nimi též sestra pana Kováře, Hedvika, které všichni říkali paní Dydy. Ta se o dva roky později stala mojí nevlastní matkou, když se provdala za mého otce. U Kovářů bydlel i pan Klíma, který byl v té době podobně jako pan Kovář zaměstnán u firmy Kaliba v Brně.

Asi od srpna nebo od září 1933 pracoval pan Kovář u firmy Suchánek v Praze, kam se v listopadu přestěhoval i s celou rodinou. Bydleli na Bílé Hoře. Ve dnech, kdy paní Dydy likvidovala byt a připravovala stěhování, bydlela paní Maryčka s dětmi u nás. I po přestěhování do Prahy nás pan Kovář při každé cestě do Brna navštěvoval. O velikonocích roku 1934, kdy se konala v Brně a tím také v ČSR první slavnost, pan Kovář jako učedník v Československu poprvé zpečeťoval. V době slavnosti byl u nás tři dny ubytován.

Než se pan Kovář odstěhoval s rodinou do Prahy, byl ustaven a úřady schválen Přírodně-filosofický kruh stoupenců Grálu se sídlem v Brně a pan Josef Kovář se stal jeho vedoucím a předsedou. Po jeho přestěhování do Prahy byli řízením v Brně pověřeni pan Hlaváček a pan Klíma.

V roce 1935 se můj otec oženil s paní Dydy a vzájemné styky s panem Kovářem byly pak častější. V roce 1937 jsem s otcem navštívil Prahu, kde jsme byli hosty u Kovářů a jeho bratra Silvy. I v době okupace nás pan Kovář navštěvoval, když ho služební cesta zavedla do Brna.

Po mém přestěhování do Zlína v roce 1941 jsem byl v kontaktu s panem Kovářem pouze prostřednictvím pana Klímy, který s ním udržoval jak osobní, tak i písemný styk.

Po válce v listopadu 1945, když jsem se stěhoval do Aše, jsem přespal u Kovářů. Rovněž i další moji známí, kteří se též ze Zlína nebo Brna stěhovali do Aše, byli u Kovářů vždy přijati.

K dalšímu našemu setkání s manželi Kovářovými došlo až v roce 1949, na poslední slavnosti v Praze. Eva Kovářová nás několikrát navštívila v Aši, kde byla krátkou dobu zaměstnána jako učitelka. V roce 1952 v Aši po několik měsíců pracoval i pan Kovář, takže jsme se s ním několikrát viděli.

V roce 1954, když jsem byl již zaměstnán v Praze, jsem se dozvěděl, že pan Kovář bydlí ve Veverkově ulici proti Veletržnímu paláci, kde pak žil až do konce svého života. Můj otec pana Kováře několikrát navštívil a též se zúčastnil i s maminkou jeho pohřbu.

Několik skutečností, které znám z vyprávění mé nevlastní maminky Dydy. Josef Kovář se narodil jako nemanželský syn v jedné vesnici u Olomouce v roce 1901. Část svého dětství trávil u svého děda Kováře. Když se jeho matka provdala za typografa Doležela, měl pak další sourozence - Silvestra, Hedviku, Annu a Jana.

Po 1. světové válce odešel do Prahy a byl zaměstnán jako úředník v továrně, která patřila panu Skálovi. Svému bratrovi Silvestrovi zajistil, že se v této továrně vyučil nástrojařem. V roce 1921 se Josef Kovář oženil s dcerou továrníka Skály a v roce 1922 se jim narodil syn Jiří. V letech 1924-1926 se s manželkou rozešel. Našel si zaměstnání ve Zlíně v prodejním oddělení firmy Baťa, kde pak zastával jednu z vedoucích funkcí.

V roce 1929, po dohodě s panem Janem Kovářem, který byl jeho jmenovcem, odjel do Rakouska a v Tyrolích navštívil Pána. Domů s sebou přivezl tehdejší vydání Poselství Grálu. Poté již dokončené Poselství oba páni Kovářové ve spolupráci se spisovatelkou Pavlou Moudrou přeložili. Tento překlad však schválen a přijat nebyl. Nezbylo nic jiného, než že Poselství museli páni Kovářové přeložit sami. Oba odešli od firmy Baťa a nastěhovali se do Roudky u Velkých Opatovic, kde pan Jan Kovář najal velkou vilu. Na překladu spolupracovali též pánové Klíma, Hlaváček, Spáčil, Zemek, Pospíšil, Martinů, Šumbera, slečna Hlaváčková a další.

 V roce 1932, když bylo Poselství přeloženo, schváleno a vydáno, přestěhoval se pan Josef s rodinou do Holásek u Brna. V té době, tj. v roce 1931, byl pan Josef Kovář Pánem povolán za jeho učedníka s právem zpečeťování. Obdržel zlatý kříž s kamenem na stuze, plášť a pověření vedoucího pro Československo. Mylně je uváděno, že obdržel učednický plášť a povolání v roce 1933, nebo dokonce 1934,

Pana Kováře jsem si vždy velmi vážil a viděl jsem v něm vedoucího Hnutí Grálu u nás. Byl jedním z prvních nositelů kříže a představitelů Hnutí, které jsem poznal, ale na rozdíl od pánů Hlaváčka a Klímy se ke mně choval vždy jako k dospělému a neviděl ve mně jen jedenáctiletého kluka.

V letech pozdějších, bez ohledu na nově vzniklý příbuzenský poměr, mě bral vždy vážně, nejen v roce 1937, kdy jsme byli s otcem v Praze, ale i při jeho návštěvách v Brně.

Byla to velká škoda pro něho a také pro Hnutí, že po odchodu Pána jeho vztah k paní Marii a slečně Irmingard nebyl takový, aby mohl nadále vykonávat poslání učedníka, ke kterému ho Pán v roce 1931 (dle vzpomínek paní Gecks) povolal.

 

Poznámka:

Se synem pana Kováře z prvního manželství, Jiřím, jsem se setkal ve Zlíně v roce 1942. S ním a s přáteli mé sestřenice jsme strávili večer ve Společenském domě. Jiří Poselství Grálu neznal a ani se o ně nezajímal. Nikdy více jsem pak již neměl příležitost se s ním setkat.

 

 

Jan Kovář

 

Jana Kováře jsem poznal v dubnu 1933. Od počátku byl v Hnutí Grálu velkou osobností a oporou jak ve hmotné, tak i v duchovní oblasti. Po přečtení Poselství, které přivezl od Pána v roce 1929 Josef Kovář, se rozhodl obětovat vše proto, aby mohlo být přeloženo do češtiny. Vzdal se své vysoké funkce u firmy Baťa, vynaložil značné finanční prostředky na ubytování všech, kteří se na překladu podíleli, a rovněž financoval vydání přeloženého Poselství v tehdejším Československu.

Povolání učedníka, zlatý kříž s kamenem na stuze a zelenou šerpu přes prsa, obdržel od Pána v roce 1932. Mylně je uváděn rok 1934.

V roce 1935, na doporučení pana Valentíka, nastoupil u firmy Nehera v Prostějově do funkce vedoucího osobního oddělení a odstěhoval se s celou rodinou do Prostějova. Pan Valentík byl v té době u firmy Nehera prokuristou a zaváděl v celém podniku organizační systém podle firmy Baťa. Pan Jan se s panem Valentikem dobře znal již z dob působení u firmy Baťa, kde pan Valentík též vykonával funkci prokuristy a odkud odešel z osobních důvodů ještě dříve než pan Kovář. Pan Valentík přijal Poselství od pana Kováře a v roce 1935 obdržel od Pána povolání a zlatý kříž. V té době také finančně podporoval Hnutí Grálu u nás.

V době okupace byl Jan Kovář několik měsíců vězněn gestapem a po celou dobu války jím byl sledován. Navzdory této skutečnosti však stále udržoval písemný styk s paní Marií a slečnou Irmingard, ale osobně se s nimi setkat nemohl.

Pan Klíma byl s Janem Kovářem po celou dobu války v osobním i písemném kontaktu. Vzájemně se navštěvovali jak v Prostějově, tak ve Zlíně, zatímco moje matka se pravidelně stýkala s manželkou pana Kováře, paní Filou. Několikrát byla paní Fila u nás ve Zlíně a matka zase u Kovářů v Prostějově. Já jsem udržoval přátelské kontakty s jejich synem Jendou, který však dobrovolně vstoupil do Hitlerjugend a v roce 1942 byl odvelen do Francie, odkud se již nevrátil. Než odejel, byl několikráte ve Zlíně, kde se mimo jiné seznámil s Václavem Šulcem a členy jeho Dvanáctky.

Po přestěhování ze Zlína do Aše v listopadu 1945 jsem se již s panem Janem a jeho rodinou přímo nestýkal. Pouze o slavnosti Zářící Hvězdy v prosinci 1946, jsem se setkal na Hoře s paní Kovářovou a představil jí svou manželku. Máme také společnou fotografii. Moje poslední setkání s panem Janem se uskutečnilo v červnu 1967 v Lanžhotě, kam přijel, aby se zúčastnil posledního rozloučení s mojí matkou. Smuteční obřad vykonal učedník pan farář Valík. K večeru po pohřbu, když jsme z Lanžhota odjížděli, vzali jsme pana Kováře s sebou autem a odvezli ho na nádraží do Břeclavi.

Pana Jana Kováře jsem si velmi vážil a měl jsem k němu velmi dobrý vztah a mimořádný respekt. Vždy jsem ho považoval za skutečného představitele Hnutí Grálu u nás, a to jak v období třicátých let, tak i během okupace a později. Jako učedník neměl výsadu zpečeťování, ale zelená šerpa ho předurčovala do pozice zemského vedoucího. Jeho nekompromisní, ale vřelý vztah k Poselství Grálu a jeho zásluhy na upevnění vědění u nás byly příkladné.

Jeho velkou zálibou byla astrologie a dosahoval v ní značných úspěchů, S nimiž se však svěřoval pouze svým nejbližším přátelům. Jeho předpovědi byly velmi zajímavé a vždy pravdivé. V době okupace sdělil pan Jan panu Klímovi, že mu ve hvězdách vyšlo, že Zlín zanikne. Měli jsme z toho obavy a čekali jsme, že Zlín bude letecky bombardován, nebo bude zničen s přicházející frontou. Když se nic z toho nestalo, byli jsme rádi a mysleli jsme, že v předpovědi byl míněn letecký nálet v listopadu 1944. Časem jsme na celou věc zapomněli. Teprve v době, kdy byl Zlín přejmenován na Gottwaldov, jsem si uvědomil, že astrologické předpovědi nemusí být vždy v souladu s lidskými představami. Astrologický výpočet pana Jana se splnil - i když fyzicky Zlín zničen nebyl, přece přestal na několik desetiletí existovat

Další vzpomínka: bylo to asi v roce 1942, když se pan Jan vrátil po několikaměsíčním věznění na gestapu. V té době nás navštívil ve Zlíně a vyprávěl nám o svých duchovních zážitcích, které měl, když byl v samotě vězení. Jeho oči, které, jak jsem měl vždy dojem, jakoby mne až do hloubky pronikaly, zářily zvláštním způsobem. Nikdy předtím, ani potom se mi tak zářivé nezdály. Tenkrát se můj dojem, který jsem o panu Janovi vždy měl, jen utvrdil. Neviděl jsem před sebou jen učedníka Jana Kováře, ale i arabského vojevůdce a knížete Abu Bekra. Moje matka mi tento můj dojem nevyvrátila, ba naopak tuto možnost připustila, nebylo to však oficiálně potvrzeno.

Uvedu ještě jednu vzpomínku z klukovských let, z doby, kdy jsem byl u Kovářů na prázdninách. K vile Kovářových v Roudce patřily celkem tři zahrady. Na té největší a nejvzdálenější od domu byly zasázeny brambory, pšenice a za ní jetel a tráva pro králíky, která byla postupně sekána. Jenda dostal nápad, že bychom si na té posečené trávě mohli udělat ohýnek a upéct si brambory. Byli s námi ještě asi dva nebo tři kluci, kteří ten nápad s radostí přijali a hned nosili roští na oheň, zatímco Jenda šel domů pro sirky. Ohýnek jsme rozdělali a těšili jsme se na pečené brambory, ale k tomu již nedošlo. Pan Jan, když zjistil, že jsme několik metrů od dozrávající pšenice rozdělali oheň, vyběhl s panem Klímou na zahradu a křičel na nás, abychom jej uhasili. Poté doběhl až k ohni a ihned jej začal likvidovat. Kluci utekli a my s Jendou jsme nejprve pomáhali při hašení, ale pak jsme ze strachu také zmizeli. Nebezpečí přenesení ohně na pšenici jsme si neuvědomovali, protože jsme považovali vzdálenost mezi ohněm a pšenicí za dostatečnou a o oheň dostatečně pečovali. To však pro pana Jana nebyl argument a byli jsme odsouzeni k exekuci. Jenda dostal od pana Jana pět ran řemenem, protože donesl sirky a já tři rány, protože jsem byl starší, a měl jsem mít tedy rozum. Trest jsem přijal, ale o jeho spravedlnosti jsem pochyboval, neboť jsem byl přesvědčen, že se dík naší péči nemohlo nic stát. Na to se mne však nikdo kromě mé matky již neptal. Nikterak to však nenarušilo můj vztah k panu Janovi ani moji velikou úctu k němu.

 

 

Rudolf Klíma

 

Pan Rudolf Klíma, kterého jsem poznal v roce 1933, ve stejný den jako pana Kováře a pana Hlaváčka, se narodil v Osvětimanech dne 12. 7. 1908. Vyrůstal v chudých poměrech jako syn řemeslníka a chalupáře, který vlastnil malé pole, jež jeho manželka zdědila po své tetě. Pan Klíma měl čtyři sestry a ve společné domácnosti s nimi žila i jeho tetička. Otec pana Klímy byl dobrý vesnický muzikant a kromě řemesla a práce na poli hrál s vesnickou kapelou na pohřbech, svatbách a tancovačkách. Pan Klíma po něm zdědil nadání k hudbě. Hrál na housle od svých pěti let, poté se věnoval hře na violu a lesní roh, ale ovládal hru i na jiné nástroje. Ještě jako chlapec často vypomáhal v kapele a později, než odešel z domu, hrál s kapelou trvale. Absolvoval měšťanskou a obchodní školu, krátký čas byl zaměstnán jako praktikant a poté byl přijat u firmy Baťa ve Zlíně.

U firmy Baťa se osvědčil jako provozní účetní a po krátkém čase byl pověřován vedoucími funkcemi. Ve svých dvaadvaceti letech byl jmenován správcem (u firmy Baťa to byla funkce ředitele) vnově vznikající továrně v Otrokovicích, zvané Bahňák. Z té doby se také datuje jeho známost s panem Janem Kovářem. Z jejich počátečního poměru nadřízeného k podřízenému se postupem doby vyvinulo trvalé přátelství, ke kterému přispěla společná znalost Poselství Grálu. Proto také, když odešli oba páni Kovářové od firmy Baťa, připojil se k nim i pan Klíma. K odchodu od firmy však potřeboval souhlas samotného Tomáše Bati, který mu byl nakonec udělen. Odstěhoval se do Roudky k panu Janu Kovářovi a vydatně pomáhal opisovat český překlad Poselství. Spolu s ním se na opisování podíleli i jeho přátelé - pan Spáčil, Pospíšil, Zemek, ale i další, kteří si až na pana Martinů, kterému říkali Martínek, a pana Hlaváčka, vzali u firmy Baťa neplacenou dovolenou. Pan Spáčil opsal největší počet stránek, i když Poselství nikdy plně nepřijal.

Po dokončení překladu v roce 1932 si pan Klíma našel zaměstnání u firmy Kaliba a syn v Brně a nastěhoval se ke Kovářovům do Holásek u Brna, kde bydlel až do října 1933. V té době se velmi zasloužil o rozšiřování Poselství v Brně. V květnu 1933 obdržel od Pána povolání - zlatý kříž.

V červnu 1934 se vrátil k firmě Baťa do Zlína. Byl však nucen i přes osobní doporučující dopis Tomáše Bati, který potvrzoval, že se může kdykoli k firmě vrátit, začínat jako nový zaměstnanec úplně od píky. Zapracoval se však rychle a v roce 1936 již vykonával funkci zástupce ředitele ve Společenském domě ve Zlíně, kde byl ředitelem pan Valdek.

V následujícím roce absolvoval ve Vídni několikaměsíční kurz pro vedoucí hotelů.

V té době byl nařčen ze sympatií k Němcům a udán. Po vyšetřování, kterému se musel podvolit, byl zbaven vedoucího místa ve Společenském domě a jen na základě intervence pana Jana Kováře u jeho nástupce pana Jaroňka nebyl firmou Baťa propuštěn. Musel však již po třetí začínat úplně od začátku. Teprve v březnu 1938 byl jmenován vedoucím prodejny obuvi v Kojetíně a po roce se mohl opět vrátit do Zlína, kde byl pak až do roku 1946 zaměstnán jako vedoucí provozní účetní v Kotvě. Poté na doporučení pana Valentíka odešel na Slovensko do textilního průmyslu. Nejdříve byl v Trenčíně a pak v Žilině zaměstnán jako organizátor a od roku 1949 až do svého odchodu do důchodu v roce 1968 žil i pracoval v Bratislavě. Od roku 1969 až do svého úmrtí byl pak jako důchodce zaměstnán v textilním podniku v Novákách.

Manželka pana Klímy, moje matka, se kterou se oženil v srpnu 1934, obdržela povolání a zlatý kříž od Pána v září 1934. V květnu 1935 se jim narodila dcera Květa. Matka zemřela dne 7. 6. 1967 a její tělesná schránka je uložena v rodinném hrobě v Lanžhotě. Smuteční obřad vykonal učedník pan farář Valík. Přítomen byl též učedník pan Jan Kovář a mnoho čtenářů a nositelů kříže z Moravy, především ze Zlína.

Pan Klíma se v roce 1968 znovu oženil a v květnu roku 1969 byl i se svojí druhou manželkou přítomen na slavnosti na Hoře, kde byli přijati slečnou Irmingard. Nedlouho po svém návratu z Hory, dne 14. 7. 1969, zemřel na selhání srdce. Jeho manželka uspořádala smuteční obřad podle katolického ritu.

Pana Klímy jsem si vždy velice vážil pro jeho oddaný postoj k Poselství a k Hnutí Grálu, prostý všech kompromisů, i pro jeho hlubokou znalost Poselství a rozvážnost. Jako jedenáctiletý chlapec jsem měl k němu více respektu než lásky a tento respekt se v průběhu mého dospívání změnil v úctu, kterou jsem si zachoval jako památku na něho i po jeho odchodu.

K mým 14. narozeninám mi daroval knihu Ve světle Pravdy s krásným věnováním. Vždy byl pro mne učitelem a otcovským přítelem, aniž by vůči mně uplatňoval jakákoliv otcovská práva. Mnoho jsem se od něho naučil.

 

 

František Hlaváček

 

Pana Hlaváčka jsem poznal ve stejný den jako pana Kováře a pana Klímu. Pocházel ze Svárova na Moravě, kde žili jeho rodiče. Narodil se podobně jako můj otec v roce 1896. Měl středoškolské vzdělání a ovládal několik světových jazyků. U firmy Baťa ve Zlíně pracoval ve vedoucí funkci v reklamním oddělení. Od firmy odešel v téže době jako páni Kovářové a se svou sestrou Žofií, která byla rovněž zaměstnána u firmy Baťa, se podílel na překladu Poselství. Po dokončení překladu, asi v roce 1932, si zřídil v Brně ve Falkensteinerově ulici reklamní kancelář, kterou vedla jeho sestra. On sám byl mimoto zaměstnán u firmy Kaliba, podobně jako pan Kovář a pan Klíma.

V roce 1932 obdržel od Pána povolání - zlatý kříž a byl jedním z těch, kteří se v letech 1932-1935 nejvíce zasloužili o rozšiřování Poselství v Brně. Po odchodu pana Josefa Kováře do Prahy a pana Klímy do Zlína byl pověřen vedením Hnutí Grálu v Brně. V této funkci působil až do začátku okupace, kdy bylo Hnutí zakázáno. Můj otec byl s panem Hlaváčkem ve stálém styku jak ve třicátých letech, tak i za války a později.

Pana Hlaváčka jsem si vždycky vážil pro jeho přímý vztah k Poselství Grálu, prostý všech kompromisů. Po mém přestěhování z Brna do Zlína jsem však již neměl možnost se s ním stýkat. Potkali jsme se pouze dvakrát na Hoře o slavnostech v prosinci 1946 a v září 1947, jichž jsme se s manželkou zúčastnili. S panem Hlaváčkem jsme tam měli možnost hovořit a z obou návštěv máme i jeho fotografie.

Sestra pana Hlaváčka, Žofie, zvaná slečna Žofinka, byla o několik let mladší než pan Hlaváček. Vedla panu Hlaváčkovi reklamní kancelář a starala se mu o domácnost. V letech 1934-1936 mi velmi pomáhala ve styku s mojí matkou, která při návštěvách Brna využívala laskavosti slečny Žofinky. Měl jsem ji velmi rád a byl jsem jí vděčný. Druhou, mladší sestru měl pan Hlaváček ve Zlíně, kam se provdala za pana Dědka, který měl v Prštném kolářství. Paní Dědková se ve třicátých letech stýkala s matkou i panem Klímou.

Zásadovost a nekompromisnost pana Hlaváčka dokládají i dvě události, na které si vzpomínám.

Na poslední slavnosti v roce 1938 o vánocích (konala se na Štěpána ve velkém sále na Stadioně v Brně), byl přítomen také pan Ludvík Řezníček, nositel zlatého kříže. Měl s sebou sedmiletého syna Jirku, hodného chlapce vychovávaného ve smyslu Poselství. Pan Řezníček chtěl, aby se slavnosti mohl zúčastnit i Jirka, ale pan Hlaváček s poukazem na to, že tak malé děti na slavnost nepatří, to nedovolil. Jirka tedy musel po dobu slavnosti sedět v předsálí.

O prázdninách 1933 pánové Hlaváček a Klíma navštívili v Lanžhotě mé rodiče. Pan Hlaváček neměl rád, když jsem byl přítomen jejich hovoru, a proto, když se s mými rodiči a strýčkem Joskou vypravili do lužních lesů na prohlídku Pohanska, starého sídla Slovanů, a zámečku nazvaného Ruský domek, který dal postavit kníže Liechtenstein, nesměl jsem s nimi jít. Otec mne chtěl vzít s sebou, protože přede mnou nic z Poselství netajil, spíše naopak, ale na základě výroku pana Hlaváčka, že děti mezi dospělé nepatří, jsem se výletu zúčastnit nesměl. Jak se později ukázalo, byla to pro mne jediná a poslední příležitost k návštěvě těchto historických míst, protože jsem se tam pak již nikdy nedostal. Na pana Hlaváčka jsem se proto nezlobil, respektoval jsem jeho rozhodnutí a pokládal jsem je za správné, i když bylo proti mému přání a bylo mi to líto.

 

 

Rodina Moravova

 

S panem Moravou a jeho manželkou se moji rodiče seznámili v roce 1932 v okultistickém spolku Pokrok. Moravovi bydleli v Brně pod Stadionem ve stejné ulici, kde byl Husův sbor a kde se také konaly pravidelné seance Pokroku. Rodiče se s Moravovými scházeli jak v Pokroku, tak i v soukromí mimo spolek. Pan Morava, podobně jako můj otec, nebyl s děním ve spolku spokojen, a proto uvítal, když ho otec seznámil s knihou Ve světle Pravdy, kterou měl od pana Kováře. Poselství manžele Moravovy velmi zaujalo. Měli velký byt, a proto nabídli, aby se středeční čtení z Poselství konalo u nich. První pravidelná společná čtení tedy probíhala u Moravů v Brně, a to od dubna do léta 1933. Pak se čtení kvůli zvýšenému počtu posluchačů přenesla do německé školy ve středu Brna, která se nacházela nedaleko divadla.

O velikonocích 1933 jela moje matka s paní Moravovou a jejím manželem do Včelnice, kde měli příbuzné. Matka paní Moravové, paní Šimková, zde měla se svým synem a jeho manželkou hospodářství. Sestra paní Moravové, paní Garhoferová, vlastnila nedaleko Včelnice, v Novém Etynku, textilní obchod a dámské krejčovství. Její manžel, pan Garhofer, byl úředníkem v místní textilní továrně. Všichni přijali Poselství, které jim manželé Moravovi a moje matka přivezli. Poselství se pak od nich dostalo do Prahy k panu Šimkovi a jeho dvěma dcerám, které později velmi pomáhaly při budování a rozšiřování pražského kruhu. Pan Šimek byl strýcem paní Moravové a švagrem staré paní Šimkové.

O vánocích 1933 jeli Moravovi spolu s mými rodiči na slavnost na Horu, kde byli manželé Moravovi a otec zpečetěni Pánem. V té době již byli pan Morava a můj otec členy výboru nově vzniklého Přírodně-filosofického kruhu stoupenců Grálu v Československu. Na slavnosti v květnu 1934 pan Morava a můj otec obdrželi od Pána povolání a zlaté kříže.

S Moravovými byl otec po celá léta v trvalém kontaktu a vzájemně se navštěvovali i v době zákazu Hnutí Grálu u nás. V červnu 1934, když se moje matka odstěhovala ke Kovářům do Roudky, chodili jsme s otcem na obědy k Moravům až do doby, než jsem odjel na prázdniny a otec nás přestěhoval do domu k dědečkovi ve Vranovské ulici.

Moravovi měli dceru Libuši, která byla o rok mladší než já. Na podzim roku 1933, v říjnu, jsme společně dostali stříbrné kříže, které nám na malé pobožnosti u nás předal pan Klíma. Liba byla moje kamarádka po celou dobu, co jsem žil v Brně, tj. do roku 1941. Scházeli jsme se jako děti a později i jako dospívající. Společně s Vlastou Stejskalovou, Ríšou Penischkou, Arnoštem Adlerem a dalšími jsme jako mládež Hnutí občas trávili společná odpoledne u Moravu nebo u Penischků, četli a také po slavnosti hráli loutkové divadlo pro stoupence Hnutí. Po mém přestěhování do Zlína jsem se setkal s Libou pouze dvakrát - jednou v roce 1942, když jsem přijel do Brna a s otcem jsme byli u Moravů na návštěvě a poté až v prosinci 1976, u příležitosti smutečního obřadu při pohřbu mého otce. Pana Moravu jsme potkali s manželkou v září 1947 na slavnosti na Hoře. Jako památku na něho máme v albu několik fotografií.

V roce 1937, když jsme se vydali s otcem na kolech do Prahy, jsme několik dní strávili u Šimků ve Včelnici, a to při cestě tam i zpět. V té době mělo Hnutí Grálu ve Včelnici a Novém Etynku již asi 15 členů. Pan Garhofer, švagr paní Moravové, byl v té době nositelem zlatého kříže a zlatý kříž později dostal i pan Hrůza, který bydlel v Novém Etynku.

S panem Garhoferem i s panem Hrůzou jsme po okupaci společně žili v Aši. Pan Garhofer byl mým nadřízeným od prosince 1945 do září 1947 a pan Hrůza od září 1947 do května 1949. Pan Hrůza se od roku 1946 až do zákazu Hnutí pravidelně zúčastňoval nedělních pobožností, které se konaly každou neděli u nás. V roce 1946 a 1947 jsme byli společně na slavnostech na Hoře a po návratu z Hory v září 1947 jsem přešel do podniku, který pan Hrůza řídil. Pan Garhofer ani jeho manželka a dvě dcery se našich pobožností nezúčastňovali.

Jedna zvláštní vzpomínka na pana Moravu.

Při pobytu na Hoře, jednou večer po večeři, jsem se s mým přítelem Mojmírem Kupčíkem vracel z procházky a před budovou, kde jsme byli ubytováni, jsme potkali pana Moravu. Ptal se nás, zda jsme cestou nepotkali pana Hlaváčka a pana Klímu. Měl s nimi dohodnuto, že půjdou procházkou do vedlejší vesnice, kde se staví na pivo. Potvrdili jsme, že jsme je před několika minutami viděli ještě s jinými pány jít směrem k vesnici. Pan Morava litoval, že na něho nepočkali, protože sám si tam jít netroufal. Nabídli jsme se tedy, že pana Moravu doprovodíme a budeme mu dělat společnost, což pan Morava přijal. Došli jsme tedy do hostince a setkali se tam s panem Hlaváčkem, panem Klímou i ostatními. Pan Morava byl rád, že to tak dobře dopadlo a že nepřišel ani o dobrou společnost, ani o procházku a pivo.

 

 

Jan Nedomanský

 

Pan Nedomanský se s Poselstvím seznámil ještě jako svobodný v roce 1933, kdy byl majitelem koloniálního obchodu v Měříně. Od roku 1935 patřil v Brně mezi přední činitele Hnutí Grálu. V té době obdržel od Pána povolání se zlatým křížem a přestěhoval se do Brna k paní Valerii Fuksové, u které bydlel a se kterou se později oženil. Pan Nedomanský se spolu s panem Hlaváčkem podílel na konání nedělních pobožností, při nichž se převážně oni dva střídali v předčítání.

Otec se s panem Nedomanským ve třicátých letech stýkal v rámci Hnutí Grálu, neboť zastával funkci pokladníka a hospodáře. Po zastavení činnosti Hnutí byly jejich styky omezené. Já sám jsem s panem Nedomanským od roku 1939 až do svého odchodu do Zlína v roce 1941 nepřišel do styku. Potkali jsme se až v roce 1946 a 1947 na slavnostech na Hoře, sním i s jeho manželkou, paní Nedomanskou. Z té doby máme dokonce i společné fotografie, ale do bližšího osobního kontaktu jsem s ním na Hoře nepřišel.

Moje vzpomínka se váže k našemu prvnímu setkání v roce 1933, kdy jsem s panem Nedomanským v důsledku okolností, ač jedenáctiletý kluk, poprvé a také naposled jednal tváří v tvář. Stalo se to v říjnu nebo v listopadu, v té době jsme bydleli v Zemědělské ulici. Byl jsem sám doma a dělal jsem si úkoly do školy, když někdo zazvonil. Šel jsem otevřít a před vchodem stál cizí pán menšího vzrůstu a pronikavých očí, tlumených silnými, lesknoucími se brýlemi. Na tváři měl zdvořilostní úsměv a značně nevýrazným, trochu zastřeným hlasem se představil jako obchodník z Měřína, pan Nedomanský. Chtěl hovořit s rodiči. S politováním jsem mu sdělil, že jsem sám doma, protože rodiče jsou pryč, ale že se snad brzy vrátí. Nabídl jsem mu, aby šel dále a počkal na ně. Pan Nedomanský chvíli přemýšlel a pak řekl, že když s určitostí nevím, kdy se vrátí, nebude riskovat, že by mu ujel vlak a raději půjde. Předal mi krabici s vejci, která přivezl mé matce, jak měli dohodnuto, a žádal, abych rodičům vyřídil pozdrav, a pokud jde o ta vajíčka, prý se s matkou dohodne, až se příště uvidí.

Pan Nedomanský i jeho manželka byli Poselství velmi oddáni a pro Hnutí vykonali mnoho záslužné práce jak ve třicátých letech a během války, tak i později.

Paní Nedomanská, nositelka zlatého kříže, závěr svého života prožila na Hoře a vrátila se až v roce 1990, V srpnu 1994 zemřela. Postrádal jsem však o jejím odchodu oficiální oznámení. Dozvěděl jsem se to zcela náhodou od českého stoupence Hnutí žijícího trvale v Německu, pana Hykla, o slavnosti na Hoře v září 1994 a musel jsem si to ověřit u pana Zatloukala. Nebylo to oznámeno ani na našem setkání v říjnu v Lázních Libverda.

 

 

Jaroslav Kunze

 

Významnou osobností v Hnutí Grálu v Brně ve třicátých letech byl také pan Kunze, nositel zlatého kříže. Měl bezchybné společenské vystupování a byl vždy vkusně a pečlivě oblečen. V Králově Poli vlastnil fotografický ateliér.

Nepamatuji se již, při jaké příležitosti se s ním rodiče seznámili. Vím jen, že jsme se poprvé setkali v květnu, nebo v červnu 1933 a že jsem se mu nějak zalíbil. Žádal totiž moji matku, abychom ho navštívili v jeho ateliéru, že si mne chce vyfotografovat. To se nedlouho poté uskutečnilo a pan Kunze použil moji fotografii ve své propagační vitríně, zatímco další je uložena v mém albu.

Zlatý kříž obdržel pan Kunze pravděpodobně koncem roku 1934, nebo v květnu 1935. Tehdy se také oženil. Jeho manželkou se stala sestra pana Martinů, nositele zlatého kříže, který se v roce 1932 podílel na opisování prvního překladu Poselství a v době, kdy se pan Kunze ženil, vlastnil obchod v Jaroměři.

Rodiče se s panem Kunzem stýkali často. Otec trvale v Brně a matka i po svém přestěhování do Zlína udržovala společně s panem Klímou s panem Kunzem stálý kontakt osobní i písemný.

Jedna ze vzpomínek na pana Kunzeho.

Koncem srpna 1938 jsem byl na prázdninách v Kojetíně u Klímů. V té době jsem očekával výzvu k nástupu do firmy Baťa ve Zlíně, protože na průmyslovku jsem pro velký počet posluchačů nebyl přijat. Tehdy přijel na návštěvu pan Kunze a zdržel se několik dnů. Asi třetího dne jsme, pan Klíma a já, jeli s panem Kunzem jeho autem do Zlína. Pan Kunze vlastnil auto Zetku-Hurvínka. Pan Klíma chtěl mimo vyřízení služebních záležitostí také zaurgovat moje přijetí k firmě Baťa a rovněž pan Kunze měl ve Zlíně nějaké řízení. Byli jsme domluveni, že na ně ve Zlíně do oběda počkám, než budou hotovi.

Všechno dopadlo dobře až na moje přijetí. Byla to běžná záležitost, kterou v normálních případech vyřizoval referent osobního oddělení. V mém případě tomu však bylo jinak. Pan Klíma byl referentem odkázán k řediteli osobního oddělení, panu Jaroňkovi, který mu velmi přátelsky řekl, že mne nemohou přijmout, protože jsem již příliš starý. Bylo mi právě šestnáct let a mladé muže a ženy přijímali pouze ve věku od Čtrnácti do šestnácti let.I když to pan Jaroňek panu Klímovi přímo neřekl, vycítil pan Klíma, že jeho nedávné osobní potíže, které prožil v důsledku udání, se touto formou přenášejí i na mne.

Ze Zlína jsme tedy odjeli velmi smutní. Druhý den se pan Kunze vracel do Brna a vzal mne s sebou. Zavezl mne až k nám domů, kde měl s otcem delší rozhovor bez mé přítomnosti. Během cesty autem jsme s panem Kunzem hovořili nejen o situaci, do které jsem se dostal, ale také o životě vůbec. Rozhovor ve mně zanechal velmi dobrý pocit. Citlivý způsob, kterým ke mně přistupoval vzhledem k mému otřesu, byl velmi působivý a uklidňující. Moje zklamání bylo tehdy velké, protože celé prázdniny jsem se připravoval na to, že v září nastoupím ve Zlíně, jak to bylo slíbeno. Později jsem se s tím vyrovnal a pochopil, že to tak asi mělo být.

 

 

Rodina pana Jaroše

 

Pan Eduard Jaroš a jeho manželka, paní Hedvika Jarošová, byli také jedněmi z těch, kteří poznali Poselství Grálu nedlouho po založení Hnutí u nás. Seznámil jsem se s nimi v srpnu 1934, v době, kdy jsem trávil prázdniny se svou matkou v Roudce. Tehdy počátkem srpna přijel pan Jaroš ke Kovářům ze Zlína autem značky Zetka a přivezl svoji paní s dětmi a pana Klímu. Edáčovi, jak mu říkali, bylo sedm a Hedvice asi pět let. Pro nás kluky, Jendu a mne, to byla příjemná událost - získali jsme nového kamaráda, neboť paní Jarošová i s dětmi zůstala u Kovářů v Roudce až do konce srpna. Poté pro ně pan Jaroš s panem Klímou opět přijeli. Spolu s nimi odjela do Zlína i moje matka, která se tam za pana Klímu provdala.

Po trvalém přestěhování mé matky do Zlína v září 1934 se Klímovi s panem Jarošem a jeho manželkou pravidelně stýkali až do doby, kdy se ze Zlína v roce 1937 odstěhovali. V roce 1939 se Klímovi do Zlína vrátili a byli s Jarošovými v kontaktu, i když ne pravidelném, po celou dobu okupace. Já jsem Jarošovy navštívil několikrát, naposledy v roce 1944 se svým otcem, který spolu s panem Jarošem vymýšlel nějaké přípravky na výrobu loutek. Loutkové divadlo byla dlouholetou zálibou mého otce a v brněnských loutkářských kruzích byl dobře znám jako loutkář amatér.

Od té doby jsem se s nikým z rodiny pana Jaroše neviděl, až v roce 1994. Na setkání stoupenců Hnutí v Lázních Libverda v dubnu 1994 jsem byl mile překvapen, když ke konci pobytu přijela i paní Jarošová a mohl jsem si s ní po padesáti letech znovu popovídat. Také jsem s potěšením zjistil, že paní Horáková je ta malá Hedvička, která před šedesáti lety přijela s rodiči do Roudky.

Několik dalších vzpomínek.

Při pobytu v Roudce jsme byli jako kluci velmi podnikaví a zvědaví. Auto pana Jaroše, které stálo na dvoře, nám nedalo pokoje. Rozhodli jsme se, že se jím svezeme, Jenda, Edáč a já, za účasti několika místních kamarádů. Auto jsme odbrzdili, vyřadili rychlost, vytlačili několik metrů na konec dvora a pak, protože to bylo mírně z kopce, jsme sjeli zase těch pár metrů k bráně. To jsme opakovali několikrát. Pan Jaroš nám to nezakázal, což, jak se později ukázalo, byla chyba. V důsledku naší hry a neodborného zacházení se totiž panu Jarošovi během cesty do Zlína, kam se vracel s panem Klímou, porouchalo řazení rychlosti. Pan Jaroš z toho však žádné důsledky nevyvozoval, neboť měl pro nás kluky velké pochopení.

Koncem srpna, při pobytu v Roudce, jsme se s panem Jarošem v honitbě, pronajaté panem Janem Kovářem, zúčastnili honu na koroptve. Byl to pro nás kluky velký zážitek, když jsme se domů vrátili s několika koroptvemi a jedním bažantem, který se nám nějakým způsobem připletl do rány.

Na slavnost Zářící Hvězdy v roce 1934, která se na Štěpána konala v Brně, přijel pan Jaroš s manželkou a panem Klímou ze Zlína rovněž autem, ale již novou Zetkou. Při zpáteční cestě mne vzali s sebou. Cestou jsme měli malou příhodu. Někde za Vyškovem, byla již úplná tma a všude plno sněhu, po nás někdo hodil sněhovou kouli a trefil se přímo do předního skla. Pan Jaroš bleskově zastavil, vyskočil z auta, ale výrostek, který kouli hodil, ani jeho kamarádi na nic nečekali a utekli do pole. To bylo jejich štěstí, protože by jinak od pana Jaroše asi dostali pěkné poděkování. Zbývající část cesty až do Zlína - Prštného, kde Klímovi bydleli, už proběhla klidně.

 

 

Jarmila Trkalová

 

S Jarmilou Trkalovou se moji rodiče seznámili prostřednictvím okultistického spolku Pokrok, kam paní Trkalová krátkou dobu docházela ve snaze najít prostřednictvím spiritismu léčebnou pomoc pro své děti, kterým lékaři pomoci nedokázali.

Paní Trkalová žila se svým manželem, který byl stavebním architektem, ve svém domě na hlavní ulici v Brně - Žabovřeskách. Bydlel s nimi i otec paní Trkalové a matka pana Trkala. Trkalovi měli tři děti - Jirku, kterému bylo deset let, čtyřletou Haničku a tříletého Venouška. Jirka byl fyzicky úplně zdravý, v myšlení a konání však velmi pomalý a neobratný. Hanička byla ochrnutá, nemohla vůbec chodit a ani se sama neposadila. Rovněž pohyby rukou měla dosti omezené. Její stav zhoršovala skutečnost, že byla velmi vitální a v myšlení na svůj věk až abnormálně vyspělá, Zpívala písničky, odříkávala básničky a všechno, co se dělo, chápala normálně. Venoušek byl úplně zdravý.

Po seznámení s mými rodiči v roce 1933 začala paní Trkalová číst Poselství a velmi ji zaujalo. Moje matka léčila její děti, které měly zdravotní obtíže v důsledku toho, že manželé Trkalovi byli již za svobodna v příbuzenském poměru. V poměrně krátké době se matka při léčení dětí setkala s úspěchem. Jirka se stal sebevědomějším a ve škole se, i když s velkým úsilím, učil dobře. Hanička začala sama sedět a po delší době se mohla, nejdříve s oporou a později i bez cizí pomoci, i když s velkými potížemi, samostatně pohybovat.

Paní Trkalová byla v roce 1934 na slavnosti v Brně panem Josefem Kovářem zpečetěna.

Moji rodiče se s paní Trkalovou často stýkali a matka spolu s panem Klímou s ní udržovala osobní a písemný styk i po svém odchodu z Brna. Rovněž můj otec se po uzavření nového manželství s paní Trkalovou stýkal, a to i po dobu války.

Já jsem měl paní Trkalovou i její děti velmi rád a často jsem je navštěvoval, zvláště v roce 1938, kdy mne paní Trkalová připravovala na zkoušky na průmyslovou školu. Než se provdala, byla profesorkou na dívčím lyceu v Brně, kde vyučovala matematiku a jiné předměty. Byla to velmi citlivá, ochotná a obětavá paní. Života Hnutí Grálu v Brně se i přes problémy, které měla s dětmi, po celou dobu pravidelně zúčastňovala, a to až do zákazu činnosti v roce 1939.

Na pani Trkalovou mám zvláštní vzpomínku z roku 1932, tj. ještě z doby, kdy se s mými rodiči neznala. Okultistický spolek Pokrok, jehož byli rodiče členy, pořádal v letním období každou neděli společné výlety. Chodilo se přes Žabovřesky, Komín a Bystrc kolem řeky. Cestou, v malém údolí tam byla studánka, kde si okultistický spolek Pokrok později postavil chatu.

Jednou v létě, když jsme trávili neděli na tomto místě, objevili se tam cizí lidé, kteří k nám nepatřili. Byla to paní se starým pánem a třemi dětmi, z nichž dva malí, asi dvou až čtyřletí, byli na kočárku. Utábořili se nedaleko našeho tábora, ale nikdo, mimo mne a kamaráda Standu, si jich nevšímal. Moji pozornost upoutalo, že holčičku museli z kočárku na deku přenášet, protože sama nemohla chodit a jen stěží seděla. Ta paní se mne něco ptala v souvislosti se studánkou. Zdrželi se až do odpoledne a poté opět odjeli. Holčičku a chlapečka posadili do kočárku a starý pán s asi osmi či devítiletým chlapcem kočárek tlačili.

Když se později mojí rodiče s paní Trkalovou seznámili a navštěvovali ji, vzpomněl jsem si na tuto příhodu a paní Trkalové jsem se zeptal. Byla dost udivena, že si na to pamatuji, a potvrdila mi, že tenkrát v létě to byli skutečně oni, kdo byl za Bystrcí u studánky na výletě. Ten starý pán byl otec paní Trkalové, který mezitím zemřel. Ona sama si však na mne nepamatovala.

 

 

Antonín Jiřička

 

V období první republiky byla vždy před slavnostmi, které se konaly v Brně, zřízena informační a ubytovací služba pro návštěvníky slavnosti, především pro ty, kteří bydleli mimo Brno. K tomu účelu byla pronajmuta kancelář v budově, kde se slavnost konala. V kanceláři bylo den před slavností přítomno vždy několik stoupenců Hnutí z brněnského kruhu, kteří poskytovali informace o možnostech ubytování v soukromí u těch, kteří tuto možnost rádi nabízeli. Bylo to většinou organizováno tak, že v informační kanceláři čekali ti, kteří možnost ubytování poskytovali, aby příchozí nemuseli bloudit po Brně a hledat jednotlivé adresy.

V době konání čtvrté slavnosti v německé reálce v Brně dne 26. 12. 1935 se otec nabídl, že vzhledem k velikosti našeho bytu zajistí ubytování pro jednu osobu. Bydleli jsme v Židenicích na Karáskově náměstí č. 3. Bylo dohodnuto, že u nás bude ubytován pan Jan Kovář z Prostějova, který měl přijet odpoledním, nebo večerním vlakem. Otec čekal na Stadioně až do doby příjezdu posledního vlaku, ale pan Kovář nepřijel. Před odchodem z informační kanceláře, kde služba již končila, se setkal se slečnou Tláškovou a Kořínkovou, které právě přijely z Prahy a žádaly ubytování. Vzhledem k tomu, že pan Kovář nepřijel, nabídl otec ubytování slečně Tláškové, se kterou se dobře znala maminka. Tak se stalo, že pozdě večer přivedl otec domů místo jednoho nocležníka dvě nocležnice, které se rády uskrovnily, jen když měly kde spát. Maminka se dobře znala se slečnou Tláškovou z dob svého pobytu v Praze, kde se spolu často stýkaly.

Druhého dne po slavnosti u nás obě slečny poobědvaly a odpoledne za nimi přišel na návštěvu pan Jiřička. Doprovodil je pak na nádraží a odjel s nimi do Prahy, kde byl tenkrát zaměstnán. Tak jsem se seznámil se slečnami Tláškovou a Kořínkovou i s panem Jiřičkou. Později, během mého pobytu ve Zlíně, jsem se s panem Jiřičkou několikráte setkal na návštěvě u Klímů. Bylo to v době, kdy byl pan Jiřička zaměstnán ve stavebním oddělení firmy Baťa, předtím, než si zařídil vlastní firmu a odstěhoval se ze Zlína.

Od té doby jsem se s panem Jiřičkou neviděl. Znovu jsme se setkali až v Praze při nedělních pobožnostech v roce 1991, které se konaly ve Slezské ulici. Zpočátku jsme však netušili, že se tak dlouho známe, neboť jsme se vzájemně nepoznali. Teprve při cestě na Horu v květnu 1991 v autobuse, kde jsme seděli vedle sebe, jsme si vše ujasnili. Při pobytu na Hoře jsme byli spolu ubytováni v jednom pokoji a strávili společně několik příjemných dnů a chvil, a to i mimo vlastní slavnostní dobu.

Se slečnou Tláškovou jsem se setkal ještě jednou v srpnu 1936, když s Alenkou Kovářovou při návratu z letního pobytu zpět do Prahy navštívily Klímovy ve Zlíně a zdržely se dva dny. Se slečnou Kořínkovou, pozdější paní Jiříčkovou, jsem se již nikdy neměl příležitost setkat.

 

 

Rodina Klimešova

 

S rodinou Klimešovou se moji rodiče seznámili v roce 1932 v okultistickém spolku Pokrok. Pan Klimeš měl v Králově Poli velký obchod se smíšeným zbožím. Měli tři děti: v té době asi dvaadvacetiletou Marii, Karla, kterému bylo asi devatenáct let, a dvanáctiletou Věru. Hlavní osobou v rodině však byla teta, sestra paní Klimešové, která se provdala do Itálie a dlouhou dobu tam žila. Když asi v roce 1930 ovdověla, vrátila se jako zámožná vdova do Československa. Klimešovi do té doby žili na Moravském Slovácku, kde měli také obchod. Po návratu tety z Itálie jej prodali a s jejím přispěním koupili obchod v Brně. V Brně měli velký, pětipokojový byt, obchod a skladiště.

Oba manželé Klimešovi byli velmi hodní a starostliví lidé a vyznávali spiritismus. Teta byla zvláštní osoba, která v důsledku své povahy i finančních možností měla v celé rodině rozhodující slovo a všichni ji plně respektovali. Dcera Klimešových, Mařenka, jak jí říkali, studovala hudbu - hrála na klavír a zpívala. V té době měla již vážnou známost s panem Nebeským, za kterého se v roce 1934 provdala. Syn Karel studoval pedagogiku a hudbu. Hrál na několik hudebních nástrojů a hru též vyučoval. Sám jsem se u něho po nějakou dobu učil hrát na housle. Poslední ze sourozenců, Věra, byla jen o dva roky starší než já, studovala na reálném gymnasiu a byla mojí kamarádkou.

V bytě Klimešových bydlel i Emil Skovránek, vídeňský Čech, který přišel do Brna dostudovat zvěrolékařskou fakultu v Králově Poli. Jeho rodina žila ve Vídni a jeho otec i sourozenci byli všichni hudebníci. Měli dokonce ve Vídni i vlastní kapelu. Pan Emil, jak mu všichni říkali, hrál na mnoho hudebních nástrojů a já jsem byl několikrát u něho na hodině, když Karel nebyl doma. Byl jsem vždy rád, protože nebyl tak přísný a hrál se mnou i písničky. Emil byl též vyznavačem spiritismu a chodil do Pokroku. S Karlem bydleli v jednom pokoji.

Moji rodiče se po odchodu z Pokroku a přijetí Poselství s Klimešovými i Emilem Skovránkem trvale stýkali, protože se Klimešovi o Poselství zajímali. Dokonce v prosinci 1933, když rodiče odjeli na Horu, nastěhoval se Emil s Věrkou k nám, abych nebyl doma sám K přerušení kontaktů došlo po květnu 1934, neboť se moji rodiče rozvedli. Matka se přestěhovala do Zlína a já s otcem k dědečkovi a babičce do Vranovské ulice. Otec byl v Přírodně-filosofickém kruhu velmi zaměstnán, protože v té době byli v Brně jen tři nositelé zlatého kříže - pánové Hlaváček, Morava a můj otec. Z toho důvodu se otec přestal s členy Pokroku úplně stýkat. Matka si dopisovala s paní Klimešovou, protože paní Klimešová četla Poselství. V té době pan Klimeš kvůli přílišné důvěřivosti vůči svým dlužníkům přišel o obchod. Byl pak zaměstnán u firmy prodejem benzínu.

V té době též zemřela jejich teta.

Za války, asi v roce 1942 nebo 1943, když jsem bydlel u Klímů ve Zlíně, nás paní Klimešová s Věrkou a Karlem navštívili. Všichni četli Poselství. Po skončení války, v květnu 1947, navštívili Klímovi Horu a paní Klimešová tam byla s nimi.

V té době jsem s Věrkou, která byla profesorkou na obchodní akademii, udržoval písemné kontakty. Když jsem složil zkoušky na obchodní akademii v Karlových Varech, žádal jsem ji o zapůjčení skript. Pro špatné spojení mezí Aši a Karlovými Vary jsem se však musel externího studia nakonec vzdát. Karel byl též profesorem a pan Emil měl zvěrolékařskou praxi někde v jižních Čechách.

Po odchodu Klímových na Slovensko se jejich styky s Klimešovými postupně utlumily. My s manželkou jsme si s Věrkou v letech 1946-1949 vyměnili několik dopisů, ale pak vlivem událostí souvisejících se zastavením činnosti Hnutí došlo k přerušení našich kontaktů.

 

 

Paní Novotná a její dcera

 

Jednou z forem, kterými se šířilo v roce 1934 Poselství Grálu v Brně, bylo pořádání cyklů přednášek jak v Brně samotném, tak i na větších předměstích. Každému cyklu předcházelo roznášení zvacích dopisů po domech. Na přednáškách, které se konaly většinou ve školách, byla vždy přečtena přednáška z Poselství Grálu, následovala debata a na závěr pozvání na středeční večerní čtení v německé škole ve středu Brna. Přednášky se účastnil vždy jeden ze tří brněnských nositelů zlatého kříže, který přečetl přednášku a řídil debatu. V této činnosti se střídali a měli předem určeno, kdo na kterém předměstí bude celý večer řídit.

Paní Novotná se zúčastnila cyklu pořádaného v Židenicích a začala číst Poselství. Přidala se k ní i její matka, paní Kaňáková, a sestra, paní Procházková. O rok později začala číst Poselství i dcera paní Novotné, Dobromila, které v té době bylo čtrnáct let. Paní Novotná bydlela v Židenicích nedaleko nás a často jsme se vzájemně navštěvovali. Od roku 1935 se paní Novotná i s dcerou zúčastňovaly pravidelných pobožností v gymnasiu pod Špilberkem. Obě obdržely kříž a byly zpečetěny. Paní Kaňáková i paní Procházková Poselství četly, ale o kříž nepožádaly.

Manžel paní Novotné byl povoláním bednář a byl zaměstnán ve vinných sklepech. Jeho zaměstnání bylo ale nárazové, protože byla doba velké nezaměstnanosti. Novotní měli tři děti. Nejstarší Mirek byl částečný invalida, bylo mu asi dvacet let a byl synem pana Novotného z prvního manželství. Pak měli dceru Dobromilu a syna Zdenka, který byl tak stár jako já. Bydleli v rodinném domku, v jedné části rodina Novotných, ve druhé rodina Procházkova s paní Kaňákovou. Pan Procházka byl pensionovaný poddůstojník a s paní Procházkovou měli čtyřletou dceru Aničku.

Paní Novotná se svou dcerou Poselstvím žily, zatímco paní Kaňáková i paní Procházková Poselství přečetly, ale další vážný zájem neprojevovaly.

 

 

Petrjánošovi a Helenka Vašíčková

 

S paní Petrjánošovou a jejím manželem jsem se seznámil v roce 1940 při jedné návštěvě u Klímů ve Zlíně. Bydleli v Moravské Nové Vsi, kde vlastnili restauraci s několika hostinskými pokoji. Šlo o malý rodinný pension. Poselství začali číst asi v roce 1939 a patřili k těm několika členům Hnutí Grálu, kteří se v té době scházeli pod vedením pana Vašíčka v Moravské Nové Vsi.

Po mém přestěhování do Zlína v roce 1941 jsme se s Petrjánošovými vzájemně navštěvovali ve Zlíně i v Moravské Nové Vsi. Petrjánošovi byli v kontaktu s panem Janem Kovářem a jeho paní Filou, a to jak v duchovním, tak i hmotném, neboť pro Kovářovy opatřovali potraviny kterých tito měli za okupace i po ní velmi zapotřebí. V té době s Petrjánošovi vzali k sobě nejmladšího syna Kovářových, Petra, který u nich bydlel několik let. Po celou dobu okupace posílali Petrjánošovi potraviny také paní Marii a slečně Irmingard.

K Poselství pana Petrjánoše přivedl hluboký zážitek, kdy přežil jako jediný ze čtyř pasažérů havárii auta. V momentu havárie mu někdo řekl: „Otoč se! “ a to mu zachránilo život. Krátce nato se seznámil s někým z Hnutí Grálu v Moravské Nové Vsi a začal i s manželkou číst Poselství.

S paní Petrjánošovou jsem se mimo jiné setkal při slavnosti na Hoře v roce 1946. Naposledy jsme se pak potkali v roce 1967 v Lanžhotě na pohřbu mé matky. Obřad tenkrát provedl učedník pan Valík za přítomnosti učedníka Jana Kováře. Pohřbu se zúčastnilo velké množství stoupenců Hnutí Grálu, přestože politická situace v roce 1967 nebyla příznivá. Večer po obřadu jsme paní Petrjánošovou a pana Kováře svezli autem do Břeclavi na nádraží a poté jsme s manželkou pokračovali v cestě do Prahy.

Paní Petrjánošová měla bratra, pana Tomka, který vlastnil u nádraží v Otrokovicích restauraci. Jeho manželka v době okupace četla Poselství. Pan Tomek nebyl proti, ale vážně se o Poselství nezajímal. Paní Tomková byla právě u nás ve Zlíně, když jsme obdrželi telegram od Josefa Kováře, že Pán opustil tuto zemi.

V červenci 1941, když jsem se natrvalo přestěhoval ke Klímům do Zlína, bydlela u nich již nějaký čas Helenka Vašíčková z Moravské Nové Vsi. Byla to dcera pana Vašíčka, nositele kříže. Helenka se s otcem nepohodla, odešla z domu a matka jí přechodně poskytla azyl. Příčinou rodinné neshody bylo, že se Helenka, která byla v Moravské Nové Vsi zaměstnána v restauraci u Petrjánošů, zamilovala do německého inženýra, který vedl v Moravské Nové Vsi zaměřovací práce a bydlel v pensionu Petrjánošových. Pan Vašíček byl proti této známosti a Helenka, než by známost zrušila, raději odešla z domova. U Klímů bydlela několik měsíců a poté se odstěhovala do Otrokovic. Zde ji zaměstnal pan Tomek, bratr paní Petrjánošové. Její známost skončila tím, že její snoubenec musel narukovat na vojnu a padl na ruské frontě. Helenka byla vyznavačkou Poselství.

Po okupaci se pan Vašíček zúčastnil slavnosti na Hoře v prosinci 1946, kde jsme se spolu setkali.

 

 

Paní Kohoutová

 

Paní Kohoutová byla manželkou řezníka a uzenáře, který měl obchod ve Vranovské ulici, kde jsme bydleli u dědečka a babičky. Obchod byl na jednom rohu ulice a domek, kde žili, na druhém rohu té části ulice, která patřila již k Husovicím, kdežto my jsme bydleli ještě v Brně, ačkoli vzdálenost byla asi jen sto metrů. Kohoutovi měli menší dům, ve kterém bydleli i rodiče paní Kohoutové. Paní Kohoutová byla velkou vyznavačkou spiritismu, znala několik brněnských spiritistických kruhů a byla též členkou Pokroku.

Matka se s paní Kohoutovou seznámila v létě 1931 krátce poté, co jsme se přestěhovali do Brna. Paní Kohoutová seznámila rodiče s některými spiritisty a uvedla je i do Pokroku. Matka byla v té době jasnovidná, léčila bylinami a byla mediálně nadaná. Otec mediálně kreslil historické osobnosti z doby Sumerů, Babylonu, Egypta a psal události z jejich životů. Často jsme se s pani Kohoutovou vzájemně navštěvovali a společně chodili na spiritistické seance.

Když moji rodiče přijali prostřednictvím pana Kováře Poselství, začala i paní Kohoutová v krátké době Poselství číst a účastnila se návštěv u Kovářů i u Moravů a později též středečních večeru čtení Poselství v německé reálce.

Já jsem často chodil ke Kohoutovým na návštěvy a jednou týdně i na jídlo, protože domů bych to kvůli hodině československého náboženství, o kterou jsme měli kratší polední přestávku, nestihl. Když matka v květnu 1933 jela s pány Kovářem, Hlaváčkem a Klímou na slavnost na Horu, chodili jsme s otcem ke Kohoutovým na obědy. Pan Kohout věděl o spiritismu i o Poselství, nebyl proti, ale nijak zvlášť se o to nezajímal. Měl mě rád a často mi dával salámy. Rovněž i otec paní Kohoutové, pan Doubek, bývalý švec a smýšlením komunista, i jeho paní, matka paní Kohoutové, mne měli rádi. O vánocích roku 1932 jsem od nich dostal kapesní hodinky.

Paní Kohoutová se s mými rodiči a tím také s Poselstvím rozešla v roce 1933, když byl ustaven Přírodně filosofický kruh stoupenců Grálu. Hlavním důvodem bylo, že paní Kohoutová se nemohla smířit s požadavkem, že si všichni stoupenci Grálu musí navzájem vykat bez ohledu na to, že si dosud tykali, jak bylo mezi spiritisty zvykem. Od té doby se s mými rodiči již nestýkala.

 

 

Zuzan Karel a jeho rodina

 

Pan Zuzan byl členem okultistického spolku Pokrok, kde se s ním a s jeho manželkou v roce 1932 seznámili moji rodiče. Povoláním byl architekt a bydlel s rodinou v Brně — Husovicích ve dvoupokojovém bytě. Měli syna Jirku, který byl o rok mladší než já, a dceru, která jím však asi v roce 1930 zemřela, což paní Zuzanová těžce nesla. V létě 1932 se stavební firma, u které byl pan Zuzan zaměstnán, položila a pan Zuzan přišel o zaměstnání. Byla to doba velké nezaměstnanosti. Zuzanovi se museli velmi uskrovnit, a proto se přestěhovali z Husovic do Černých Polí do menšího, jednopokojového bytu v činžovním domě Lamploty nedaleko nás. Paní Zuzanová byla, než se provdala, profesorkou na ženském lyceu v Brně. Začala proto soukromě vyučovat němčinu a češtinu, měla však jen několik žáků. Já sám jsem k ní rovněž asi rok chodil na němčinu.

V roce 1933, když moji rodiče dostali od pana Kováře Poselství Grálu, seznámili s ním také Zuzanovy, kteří Poselství začali číst. Zúčastňovali se i nedělních návštěv u Kovářů v Holáskách a později, v období od května do října, i středečních večerů v německé reálce u divadla.

Když si pan Zuzan Poselství přečetl, požádal pana Josefa Kováře o souhlas, aby mohl Poselství přeložit do srbštiny. Byl původem český Srb, který se v Srbsku narodil a měl srbské, české a německé školy. Pan Zuzan očekával, že za překlad dostane zaplaceno. Pan Jan Kovář mu však sdělil, že s Josefem Kovářem přeložili Poselství z němčiny do češtiny, aniž by za to cokoliv žádali, naopak, pan Jan do překladu investoval téměř všechny své finanční prostředky. Pan Zuzan to nepochopil, urazil se a mezi vyznavače Poselství přestal docházet. Rozešel se i s mým otcem. V té době měl již značnou část Poselství přeloženu. Jestli se pak Poselství dále věnoval nebo ne, to již nevím. Pan Zuzan byl hodný člověk, ale jako Srb byl velmi temperamentní a velmi tvrdohlavý. Do doby, než se rozešel se stoupenci Hnutí, jsme se stýkali často. Od jara do podzimu jsme podnikali pěší turistické vycházky po okolí Brna. V pozdějších letech jsem jejich syna Jirku potkal jednou ve skautu, když se naše oddíly setkaly na výletě.

Za války, asi v roce 1940, nás v Židenicích, kde jsme tehdy bydleli, navštívila paní Zuzanová. Znala se totiž velmi dobře ještě z návštěv v Holáskách s druhou manželkou mého otce, Hedvikou, sestrou Josefa Kováře. V té době se Zuzanovům vedlo již dobře, protože pan Zuzan byl zaměstnán ve Zbrojovce. Adresu dala paní Zuzanové paní Buryšková, která s paní Kubkovou a ještě jednou paní navštěvovala cyklus přednášek Poselství v Husovicích, které tam tenkrát vedl můj otec. Pravidelně se také účastnila středečních čtení Poselství u nás, a to po několik let Paní Buryšková byla učitelkou v mateřské školce a jako čtyřletého mne učila. Všechny tři paní byly kamarádkami paní Zuranové ještě ze studentských let.

 

 

Anna Procházková

 

Paní Procházková byla nositelkou stříbrného kříže od roku 1935. Než přijala Poselství, byla členkou spiritistického kruhu v Lanžhotě. Pocházela z velmi zámožné rodiny. Její otec, pan Růžička, vlastnil v Lanžhotě několik domů, měl řeznictví a restauraci. Všechny jeho děti absolvovaly německé školy ve Vídni, včetně paní Procházkové. Všichni se také, kromě paní Procházkové, hlásili k německé národnosti. Bratr paní Procházkové chodil v Hranicích do lesnické školy s mým strýcem Milošem Helešicem. Po absolvování školy byli jako jednoročáci posláni na ruskou frontu. U pluku, kde sloužili, bylo mnoho chlapců z Lanžhota, kteří všichni, kromě Růžičky, pod vedením mého strýce přeběhli k Rusům. Tam vstoupili do legií a bojovali u Zborova. Růžička na všechny napsal udavačský dopis, který zapříčinil, že v Lanžhotě byli členové jejich rodin perzekvováni ze strany rakouských úřadů a katolické církve. Naše stařenka proto přestala chodit do katolického kostela a po válce vstoupila do Československé církve. Ve dvacátých letech pak začala navštěvovat spiritistický kruh v Lanžhotě.

Paní Procházková se po válce dobře provdala, ale její manžel ji brzy opustil a zanechal ji i s dcerou Miladou bez prostředků. Paní Procházková musela pracovat na polích u sedláků, aby se uživila. Stařenka, tetička i Řezníčkovi jí dost vypomáhali. Její otec, pan Růžička, přišel o všechno. Zůstal mu jen jeden dům, který prodal lanžhotskému lékaři s výjimkou dvou místností, kde žil až do konce svého života s dcerou, paní Procházkovou a vnučkou Miladou, která byla o dva roky starší než já. V roce 1935 odešla Milada do internátu k firmě Baťa do Zlína. V roce 1940, po smrti pana Růžičky, se paní Procházková přestěhovala k dceři, která se mezitím ve Zlíně vdala.

Ve Zlíně nás paní Procházková často navštěvovala a po určitou dobu, když matka byla nemocná, chodila k nám jednou týdně uklízet. Po válce, na doporučení mé matky, odjela paní Procházková s mojí budoucí manželkou do Aše. Po cestě se stavily v Praze a přenocovaly u Kovářů. V Aši byla paní Procházková zaměstnána jako kuchařka v závodní jídelně u firmy Max Köhler, kde byl národním správcem pan Garhofer, nositel zlatého kříže. Po znárodnění závodu pracovala paní Procházková v expedici a žehlírně až do doby, než asi v roce 1958 odešla do důchodu a přestěhovala se do domova důchodců.

Paní Procházková se po celou dobu pravidelně účastnila nedělních pobožností u nás a po zákazu činnosti Hnutí k nám chodila na slavnostní vzpomínkové pobožnosti ve výročních dnech. V prosinci 1946 a v září s námi byla na slavnosti na Hoře.

 

 

Mojmír Kupčík

 

Mojmír Kupčík byl můj velmi dobrý přítel, s nímž jsem se znal již od svých dvanácti let. Společně jsme také chodili v Brně tři roky do školy. Jako kamarádi jsme Se často stýkali a vzájemně se navštěvovali. V roce 1941, po mém přestěhování do Zlína, podal i Kupčík žádost o zaměstnání u firmy Baťa, ale jeho přijetí pro ekzém způsobený nějakou chemikálií bylo odloženo až do doby uzdravení. Než k tomu došlo, dostal předvolání na pracovní úřad v Brně a byl totálně nasazen v Rakousku. Po válce, když jsem získal zaměstnání u firmy Max Köhler v Aši, přijel na mé pozvání za mnou a nastoupil u téže firmy. Bydleli jsme ve stejném domě.

Poselství znal ode mne a od mého otce již dříve, ale přijal je až v Aši. Zúčastňoval se pravidelně nedělních pobožností, při kterých se staral o doprovodnou hudbu z gramofonu. V prosinci 1946 jel společné s námi na Horu, kde byl zpečetěn na slavnosti Zářící Hvězdy. V září 1947 se s námi opět zúčastnit slavnosti na Hoře.

Po znárodněni závodu pracoval v centrálním skladu jako skladník a poté jako vedoucí skladu úpletů. Po našem odchodu z Aše v roce 1953 zůstal Mojmír v Aši až do roku 1959, kdy se přestěhoval do Brna ke své sestře. Asi po třech letech se však do svého bytu v Aši zase vrátil. Byl nemocný, trpěl zažívacími obtížemi. Tehdy již nikdo ze stoupenců Hnutí Grálu v Aši nebyl. Poslední byla paní Procházková, která však odešla do domova důchodců.

V té době jsme s manželkou byli ve Vietnamu, takže jsme s Kupčíkem udržovali nepříliš častý písemný styk. Bylo proto pro nás velkým překvapením, když nám můj bratr v dopise napsal, že Mojmír Kupčík si o vánocích roku 1963 vzal život a jeho pozůstalost uspořádala jeho sestra. Pravý důvod ukončení jeho života jsme se nikdy nedozvěděli, nevěděl to ani jeho bratr, se kterým jsem o tom hovořil. Nezanechal žádné vysvětlení.

Od našeho odchodu z Aše jsme byli již jen v písemném kontaktu. Několikrát jsme ho zvali na návštěvu, ale přijel za námi do Prahy pouze jednou, v květnu 1957. Zdržel se však jen krátce, protože byl v Praze na zájezdu s podnikem. V době svého působení v Aši navštívil několikrát stoupence Hnutí v Karlových Varech a setkal se tam i s manželi Nedomanskými. Byl to slušný, Poselství oddaný stoupenec Hnutí Grálu.

 

 

Rodina pana Celého

 

Pan Celý a jeho manželka byli rovněž členy okultistického a spiritistického spolku Pokrok. S Poselstvím se seznámili prostřednictvím svých známých v roce 1933. V té době měli asi jednoročního syna Bedříška a dařilo se jim velmi špatně, protože pan Celý byl bez zaměstnání. Žili jen z podpory a příležitostných zakázek, které pan Celý jako zámečník a instalatér čas od času sehnal. Teprve v roce 1936 získal zaměstnání ve Zbrojovce. Paní Celá chodila do rodin svých známých vypomáhat při praní a úklidu. U nás jednou za šest týdnů pomáhala při velkém prádle.

Manželé Celí bylí oba čtenáři Poselství. Pan Celý každou neděli pomáhal při úpravě sálu pro pobožnosti i při každé slavnosti, kterých bylo v Brně celkem deset.

Po válce v roce 1945 se rodina Celých přestěhovala do Karlových Varů, kde byl pan Celý zaměstnán jako údržbář v lázeňském objektu. Po celou dobu, co žili v Karlových Varech, konaly se nedělní pobožnosti u nich v bytě. Sám jsem se jedné pobožnosti v roce 1949 zúčastnil a byl jsem požádán, abych přečetl přednášku. Asi v roce 1951, nebo 1952 se rodina Celých přestěhovala do Františkových Lázní, kde pan Celý rovněž pracoval jako údržbář. Do Karlových Varů za nimi každoročně jezdili manželé Nedomanští a byli u nich ubytováni.

V roce 1948 byla moje manželka spolu s mým otcem a maminkou u Celých na návštěvě a setkali se tam s manželi Nedomanskými. Já jsem tam nebyl, protože jsem v té době vykonával prezenční vojenskou službu. V roce 1952 nás pan Celý navštívil v Aši a přivezl nám nějaké věci od mojí matky z Bratislavy. Naposledy jsme se s panem Celým setkali v prosinci 1976 v Brně při smutečním obřadu v krematoriu po smrti mého otce.

Pan Celý po celou dobu, co jsem ho znal, byl vždy oddaným vyznavačem Poselství Grálu, a to od samého začátku až do své smrti. V době, kdy žili v Karlových Varech, se jim narodil ještě jeden syn, toho jsem však již neznal.

 

 

Rodina pana Penischky

 

Pana Penischku, jeho manželku a syna Richarda jsem poznal v roce 1935. Byli to brněnští Němci, kteří se seznámili s Poselstvím prostřednictvím cyklu přednášek, který se ve městě a předměstích konal v průběhu roku 1934.

Bydleli v ulici, která spojovala ulici Francouzskou s ulicí Bratislavskou, na jejíž jméno si však již nevzpomínám Pan Penischka byl zaměstnán jako údržbář v městském divadle na Hradbách a paní byla v domácnosti. Richard navštěvoval německou strojírenskou průmyslovku. Měli třípokojový byt s velkou předsíní, kde měl pan Penischka zařízenou dílnu, včetně soustruhu. Často v dílně vyráběl pro Hnutí to, co bylo potřeba. Celá rodina se pravidelně zúčastňovala nedělních pobožností a oba Penischkové každou neděli pomáhali při přípravě sálu.

Richard byl o dva roky starší než já a byli jsme dobrými kamarády. Stýkali jsme se však i s ostatními mladými lidmi z Hnutí - s Libou Moravovou, Vlastou Stejskalovou, Arnoštem Adlerem a dalšími. Po okupaci v roce 1939 se naše styky přerušily, neboť Richard musel po absolvování průmyslovky na vojnu. Bojoval na frontě a tam padl.

Asi v roce 1940 se Penischkovi přestěhovali do nového bytu, který dostali v budově divadla. V té době se stýkal s panem Penischkou jen otec. Dům, ve kterém předtím bydleli, byl při bombardování Brna zasažen a zničen.

V roce 1945 byli jako ostatní, kteří byli německé národnosti, odsunuti. Byli to hodní lidé a Poselství vyznávali.

 

 

3. Část historie Hnutí Grálu v Československé republice v období třicátých let 20. století

 

 

Jak vzniklo Hnutí Grálu u nás

 

Hnutí Grálu bylo v bývalé Československé republice oficiálně založeno a jeho činnost jako spolku pod názvem Přírodně-filosofický kruh stoupenců Grálu úředně povolena na podzim 1933.

Předcházela tomu ustavující schůze, na které se sešlo asi padesát čtenářů knihy Ve světle Pravdy, z nichž převážná část se s Poselstvím teprve seznamovala. Na schůzi byl předsedou zvolen Josef Kovář, učedník a nositel zlatého kříže s kamenem na stuze. Místopředsedou se stal Jan Kovář, rovněž učedník a do výboru byli zvoleni jak nositelé zlatého kříže - František Hlaváček, Rudolf Klíma, Jan Šumbera a Josef Martinů, tak i Antonín Morava a Vladimír Lorenz, nositelé stříbrného kříže, kteří však v té době ještě nebyli zpečetěni. Na ustavující schůzi byly rovněž schváleny stanovy spolku, program činnosti a výše členských příspěvků. Sídlem spolku se stalo Brno a působnost zahrnovala celou republiku.

V době, kdy byl Přírodně-filosofický kruh stoupenců Grálu zaregistrován, bylo v Československu celkem devět povolaných, z toho tři učedníci.

Na založení spolku, vypracování stanov a programu činnosti měli největší zásluhu oba páni Kovářové, pan Hlaváček a pan Klíma. Hlavní Činností spolku bylo pořádání pravidelných středečních večerů, na nichž se postupně četly přednášky z Poselství Grálu a poté následovala rozprava. Mimoto byly v Brně i jiných městech organizovány cykly přednášek pro veřejnost. Od roku 1935 se pak v Brně a později i v ostatních městech konaly nedělní pobožnosti a středeční večery postupně zanikaly.

Čtenářů Poselství neustále přibývalo, ale ke zpečetění na Horu, hlavně z finančních důvodů, nemohl jet každý. O velikonocích 1934 byla proto uspořádána v Československu první slavnost, na níž Josef Kovář poprvé zpečeťoval. Tato první slavnost se konala v malém sále na Stadioně za účasti asi 150 stoupenců Hnutí Grálu. Další slavnost byla uspořádána o vánocích 1934 opět na Stadioně. V následujících letech se pak konaly slavnosti každoročně o velikonocích a o vánocích na Štěpána. Poslední slavnost proběhla v roce 1938 o vánocích. Bylo na ní přítomno asi 500 účastníků, z toho čtyři učedníci a dvě řady nositelů zlatého kříže. Celkem bylo v Brně uspořádáno deset slavností, které se konaly buď na Stadioně, nebo v německém gymnáziu pod Špilberkem.

S příchodem německých okupantů v březnu 1939 byla veškerá činnost Hnutí zakázána a skromný majetek Přírodně-filosofického kruhu stoupenců Grálu zabaven.

 

 

Co předcházelo

 

Na mezinárodním kongresu včelařů ve Vídni v roce 1923 se Josef Kovář, který se jednání účastnil jako československý delegát, seznámil se slečnou Ludmilou Huterovou ze Štýrska, se kterou si pak dopisoval. V roce 1927 slečna Huterová přijala zaměstnání v rodině Oskara Ernsta Bemhardta. O vánocích téhož roku poslala panu Kovářovi první Gralsblättera o něco později pak i první vydání Gralsbotschaft,tak zvaného lidového vydání ve fialové obálce. Plné znění tohoto spisu bylo Im Lichte der Wahrheit, neue Gralsbotschaft von Abdruschin.

Josef Kovář si knihu s velkým zájmem přečetl a poté ji přinesl svému nadřízenému a příteli Janu Kovářovi, na něhož Poselství rovněž hluboce zapůsobilo. Po několika společných debatách se nakonec rozhodli - podnět vyšel od Jana Kováře, že Josef Kovář musí odjet do Tyrol a seznámit se s autorem knihy. To se i přes některé těžkosti podařilo a Josef Kovář byl počátkem roku 1928 na Vomperbergu přijat Pánem. Byl to první krok, který byl učiněn, aby Poselství Grálu mohlo proniknout do naší vlasti.

Od té doby byli oba páni Kovářové s Pánem v trvalém kontaktu, četli jeho spisy, které v té době vycházely, a seznamovali s nimi své nejbližší přátele. Když Pán v roce 1931 dokončil a vydal dílo Ve světle Pravdy, rozhodli se zajistit jeho překlad do českého jazyka, což Pán schválil. Na prvním překladu spolupracovali s českou spisovatelkou Pavlou Moudrou. Tento překlad však nikdy nebyl zveřejněn, neboť nebyl výstižný, jak potvrdila i expertiza Fakulty bohemistiky na vídeňské univerzitě. Tato skutečnost však oba pány Kováře neodradila a své rozhodnuti přeložit Poselství uskutečnili neobvyklým, radikálním způsobem.

Jan Kovář, který byl v té době zaměstnán ve Zlíně u firmy Baťa ve funkci vedoucího osobního oddělení, což byla v té době třetí nejvyšší funkce ve vedení firmy, se rozhodl, že ze zaměstnání odejde a své finanční prostředky dá k dispozici pro překlad knihy. To také uskutečnil. V Roudce u Velkých Opatovic v tamějším letovisku pronajal velkou vilu s mnoha pokoji, dvorem a třemi zahradami, kde ubytoval svoji rodinu a několik přátel, kteří ho následovali.

Byli to: Josef Kovář, který byl u firmy Baťa vedoucím prodejního oddělení a od firmy rovněž odešel. Do Roudky se přestěhoval s celou rodinou. Rudolf Klíma, který byl přes svůj mladý věk ředitelem nově vybudované továrny v Otrokovicích. K jeho odchodu musel dát souhlas sám Tomáš Baťa, František Hlaváček, který zastával vedoucí místo v reklamním oddělení. Do Roudky odešel i se svou sestrou Žofínkou. Následovali Jan Šumbera, Ladislav Spáčil, Karel Zemek, Josef Martinů a pan Pospíšil, kteří se rovněž nastěhovali do Roudky, ale u firmy Baťa si vzali jen neplacenou dovolenou.

Tato skupina nadšených lidí pracovala, dá se říci, ve dne v noci na překladu, a to tak usilovně, že v roce 1932 bylo Pánem schváleno a knižně vydáno první české, a současně i vůbec první v cizím jazyce vydané Poselství Grálu.

Práci měli rozdělenu tak, že oba páni Kovářové a pan Hlaváček překládali, ostatní přepisovali český překlad na strojích a manželky se staraly o hmotné zabezpečení všech.

Po vydání knihy se Josef Kovář s rodinou a Rudolfem Klímou, který u nich pak bydlel, přestěhoval do Holásek u Brna, kde si pronajal rodinný domek. František Hlaváček se odstěhoval se svou sestrou Žofinkou do Brna do Falkensteinerovy ulice. Zde si otevřel reklamní kancelář, v níž pracovala především jeho sestra. On sám se pak spolu s Josefem Kovářem a Rudolfem Klímou stal disponentem u firmy Kaliba a syn. Josef Martinů se k firmě Baťa rovněž nevrátil a otevřel si obchod se smíšeným zbožím v rodné Jaroměři. Všichni ostatní nastoupili zpět k firmě Baťa.

 

Tím skončila první důležitá epocha ve vývoji Hnutí Grálu v naší zemi. Po vydání českého Poselství, počínaje rokem 1933 nastala další etapa, v níž se prostřednictvím stoupenců Poselství šířilo vědění v něm obsažené a do Hnutí přicházeli noví členové.

V té době, tj. na přelomu let 1932 a 1933 byli u nás již tři učedníci - Josef a Jan Kovářové a dr. Věra Bezděková, čtyři nositelé zlatých křížů - Marie Kovářová, Filoména Kovářová, František Hlaváček a Jan Šumbera, celkem však čtenářů Poselství bylo sotva dvacet. Teprve od února a března 1933, kdy především Josef Kovář, František Hlaváček a Rudolf Klíma navštěvovali okultistické a spiritistické spolky v Brně a seznamovali jejich členy s Poselstvím, začalo čtenářů Poselství pomalu přibývat. Z Brna pak prostřednictvím rodinných příslušníků pronikalo Poselství i do jiných okultistických a spiritistických kruhů a náboženských sdružení v ostatních částech Moravy.

Již na podzim téhož roku bylo proto možné oficiálně založit Přírodně-filosofický kruh stoupenců Grálu v tehdejším Československu.

Poté následovala další etapa, která se vyznačovala dalším šířením Poselství a získáváním stále většího počtu stoupenců Hnutí Grálu. Všichni čtenáři Poselství se snažili ve svém životě podle Poselství žít tak, jak jim to tehdejší doba a podmínky dovolovaly. Tato etapa byla ukončena okupací a příchodem německé armády v březnu 1939.

 

 

Město Zlín a Tomáš Baťa

 

Je třeba uvést několik skutečností, které předcházely proniknutí Poselství Grálu do naší vlasti a zamyslet se nad nimi. Je tak možné dojít k závěru, že to nebylo náhodné dění, ke kterému došlo, ale že tomu tak mělo být, i když se později další vývoj ubíral jinak, než měl, nebo mohl.

Nebylo náhodou, že Poselství přišlo do Čech prostřednictvím obou pánů Kovářů, pozdějších učedníků, a to právě do Zlína, kde byli oba zaměstnáni na vlivných místech u firmy Baťa. Náhodné nebylo ani to, že měli několik přátel, kteří zastávali vedoucí místa u téže firmy a z nichž se pak většina stala nositeli zlatého kříže a měla významný podíl nejen na překladu Poselství do češtiny, ale i na jeho dalším šíření. Šlo o pány Hlaváčka, Klímu, Šumberu, Valentíka, Zemka, Jaroše, Martinů, Jiřičku, Pospíšila, Spáčila a další.

Zlín byl v té době nově se rodícím městem, na jehož prudký rozvoj měla firma Baťa bezprostřední vliv, protože byla naším největším výrobcem obuvi po 1. světové válce. Majitel firmy, Tomáš Baťa, dokázal v továrně rozvinout výrobu a vytvořit takové ekonomické podmínky, které významně podpořily nejen rozvoj Zlína a jeho okolí, ale značnou měrou se podílely i na rozvoji hospodářství celého státu a ovlivňovaly i situaci na mezinárodních trzích.

Nebylo též náhodou, že Tomáš Baťa měl při své cestě na zkušenou do USA hluboký zážitek, který ho postavil před životní rozhodnutí. Při zaměstnání v obuvnické továrně ve Spojených státech se nemohl existenčně uchytit. Nestačil tempu výroby a došlo až ke kritickému stavu, kdy se musel rozhodnout - buď všechno vzdát a vrátit se s ostudou domů, nebo zatnout zuby, tvrdě pracovat a dosáhnout vítězství nad neúspěchem. Tomáš Baťa se rozhodl pro tvrdou práci a dočkal se úspěchu jak v USA, tak i po svém návratu domů. Byly mu dány velké ekonomické a organizační schopnosti, které plně uplatnil po 1. světové válce při rozšiřování výroby. Obklopil se schopnými lidmi, které dokázal vést a za jejichž pomoci vybudoval v Československu silný ekonomický podnik, který se stále více prosazoval na mezinárodní úrovni.

Další vývoj také nebyl věcí náhody. Když bylo Poselství přeloženo, Jan Kovář je zapůjčil Tomáši Baťovi a ptal se ho na jeho názor. Tomáš Baťa Poselství neodmítl, přijal je, ale po krátké době se vyjádřil, že to jsou sice dobré myšlenky, v současné době se však prý musí zabývat důležitějšími záležitosti, jako je rozšiřování výroby a odbytu. K Poselství se vrátí, až bude mít více času. K tomu však již nedošlo. Doba byla zralá a žádala okamžité jednání.

A opět to nebyla náhoda, že se Tomáš Baťa krátce po zmíněném rozhovoru s Janem Kovářem při své služební cestě do zahraničí za získáním nových trhů, kterou podnikl malým dopravním letadlem, zřítil a zahynul.

Byla velká škoda, že se Poselství nemohlo šířit pod tak silnou ekonomickou a organizační záštitou, jakou představovala firma Baťa, neboť k tomu byly ty nejlepší předpoklady jak po stránce hmotné, tak i duchovní. Většina nositelů kříže Pravdy, kteří Zlínem prošli, patřila vždy k předním představitelům Hnutí v naší vlasti.

Opět ne náhodou čtvrtý učedník, pan farář Valík, vyšel ze Zlína a byl zde činný až do konce své pozemské pouti. Shromáždit kolem sebe početnou skupinu stoupenců Hnutí, kteří ve Zlíně působili nejen v době německé okupace a diktatury proletariátu, ale působí zde dodnes a patří k nejsilnějším skupinám na Moravě.

Po dokončení překladu knihy Ve světle Pravdy v roce 1932 musela být nastoupena jiná cesta. Budovali ji titíž nositelé kříže, kteří vyšli ze Zlína, i když ne již pod ekonomickou záštitou firmy Baťa. Všichni splnili své poslání a působili pak na jiných místech, především v Brně, ale i v Praze a dalších městech a obcích naší republiky.

 

 

Několik slov na závěr

 

Od roku 1993 jsem mimo tento spisek napsal i několik stránek svých pamětí a úvah o začátcích Hnutí Grálu v naší vlasti tak, jak jsou zachovány v mých vzpomínkách od roku 1933, kdy jsem jako jedenáctiletý chlapec přišel poprvé do styku s Poselstvím Grálu a jeho stoupenci Josefem Kovářem, Františkem Hlaváčkem a Rudolfem Klímou. Otec i matka mne pak vychovávali v duchu Poselství a dali mi dobrý základ ve vědění o Stvoření a působení jeho zákonů.

To, co jsem dosud napsal, nepokládám za snahu o vytvoření nějaké kroniky nebo historického dokumentu, ale pouze za svoje vlastní zážitky a vzpomínky. Mohou něco říci těm, kteří počátky Hnutí neprožili a o jeho činnosti v období první republiky nevědí nic, nebo jen málo, přičemž některé události byly navíc zkresleny několikerým ústním podáním. Kdo nemá o minulost zájem, nebude se tím zabývat, kdo se však chce o počátcích Hnutí z mého pohledu něco dovědět, může si moje řádky přečíst a doplnit si tak to, co je mu z různých pramenů již známo.

Ubezpečuji čtenáře, že jsem při psaní dbal na zachování maximální objektivity, pokud jde o historii, a vlastní pohled jsem uplatnil pouze u popisu osob a osobních zážitků, kde dost dobře nemohu vyloučit svůj vlastní cit. Důvodem, proč toto vše píši, je též to, že jsem byl při různých rozmluvách s mnoha čtenáři Poselství na počátky Hnutí tázán. Proto považuji za svou povinnost podat jako poslední žijící pamětník své svědectví. Ustavení Přírodně-filosofického kruhu stoupenců Grálu v roce 1935 si totiž mohou z dosud žijících stoupenců Hnutí pamatovat snad již jen paní Jarošová a pan Jiřička.

Prosím čtenáře, kteří budou číst tyto řádky, aby k nim přistupovali s vědomím, že v tomto případě nejde o nějakou oficiální historickou studii o počátcích Hnutí Grálu v Čechách a na Moravě, nýbrž o ryze soukromé informace o tomto období.

V kapitole o Zlíně a Tomáši Baťovi předkládám své vlastní dedukce, při nichž vycházím ze skutečností tak, jak se udály. Je třeba podotknout, že podobně jako já smýšleli i někteří ze zakladatelů Hnutí Grálu u nás.

Napsáno v období od ledna do června 1997.

V lednu 2001 byl spisek doplněn o některé skutečnosti na základěVzpomínek,sepsaných učednicí paní Elisabeth Gecks.

 

 

 

 

Vladimír Lorenz

 

4. Nositelé zlatého kříže v období první republiky

 

Vzpomenu-li si na počátky Hnutí Grálu u nás v období první republiky, vybaví se mi v paměti začátek roku 1933, kdy jsem poprvé přišel do styku s nositeli kříže Pravdy, a to učednického, zlatého i stříbrného. Přesto, že jsem byl pouze jedenáctiletým chlapcem, spatřoval jsem v tom něco neobvyklého. Zvláště poté, když jsem viděl, jak hluboce byli moji rodiče, kteří v té době byli velkými spiritisty, zaujati knihou, kterou jim tito tři nositelé kříže přinesli. Půjčili si ji, horlivě ji oba četli a často spolu živě debatovali o jejím obsahu. To ve mně vzbudilo velký zájem, který ještě zesílil poté, co se matka vrátila z Hory a vyprávěla nám nejen o průběhu slavnosti, ale i o Pánovi, paní Marii a slečně Irmingard. V té době, kdy všechna má pozornost byla upřena tímto směrem, mi pan Hlaváček daroval knihu pohádek, které byly psány v duchu Poselství. Celý zbytek mého dětství a poté i můj další život směřoval od tohoto okamžiku k víře v Boha, která ve mně vždy byla, ale nyní nabyla úplně jiné podoby. Podobně tomu bylo i u Liby Moravové, a proto jsme oba požádali o kříž Pravdy. Pan Klíma, který byl v té době vedoucím kruhu Grálu v Brně, souhlasil a kříže nám slavnostně předal.

Zda to bylo správné, nebo ne, nechci posuzovat. Bylo to však pro nás významné tím, že Liba i já jsme víru v Nejvyššího v sobě pevně zakotvili. Dnes, když se ve vzpomínkách vracím do doby svých jedenácti let a pak dospívání, nemohu s úctou nevzpomenout na všechny ty povolané, kteří našli cestu k Pánovi a kteří v době první republiky rozšiřovali Poselství v naší zemi, zvláště pak na Moravě, která byla vždy centrem a kde jsem v období 1933-1938 téměř všechny nositele zlatého kříže osobně znal a oni znali mne.

Pro některé jsem byl kluk, ale většina z nich mne brala vážně. Chtěl bych proto, dokud mi paměť slouží, vzpomenout na všechny tyto povolané. Jejich památka by měla být zachována v úctě a nová generace stoupenců Hnutí Grálu by o nich měla vědět. To, co zde píši, je třeba brát jako osobní vzpomínku, která ve mně zůstala a která neobsahuje žádné výmysly, ale snaží se nositele zlatých křížů čtenáři přiblížit alespoň částečně v jejich působení zde na zemi z pohledu řadového stoupence Hnutí Grálu.

O učednících, jimiž v té době byli Josef Kovář, Jan Kovář, Dr. Věra Bezděková a Ferdinand Valík, nepíši přesto, že jsem je mimo dr. Věru Bezděkovou také důvěrně znal.

Prvními povolanými, kteří obdrželi od Pána zlaté kříže již v roce 1932, byly obě manželky učedníků Josefa a Jana Kováře, paní Marie (Maryčka) a paní Filoména (Fila). Z mužů to byli pan František Hlaváček a pan Jan Šumbera. Po nich pak počínaje rokem 1933 následovali další, z nichž uvádím ty, jež jsem osobně znal.

 

 

František Hlaváček

 

Pan Hlaváček byl jedním z prvních, kteří obdrželi od Pána povolání a zlatý kříž, a to již v roce 1932. V témže roce pan Hlaváček spolupracoval s pány Josefem a Janem Kovářem v Roudce u Velkých Opatovic na překladu Poselství. Od roku 1933 pak působil nepřetržitě v Brně, kde měl reklamní kancelář, kterou mu vedla jeho sestra Žofie, neboli Žofinka, jak jsme jí všichni říkali. Pan Hlaváček po celou dobu činnosti v Hnutí Grálu vždy patřil k vedoucím osobnostem v Brně i v Československu. V roce 1933 byl jedním z oněch tří pánů, kteří seznámili mé rodiče s Poselstvím. Z toho důvodu jsem pana Hlaváčka velmi dobře znal již od prvního dne, kdy se setkal s mými rodiči. Měl jsem příležitost se s ním stýkat nejprve prostřednictvím mého otce a později i sám, a to i po zastavení činnosti Hnutí Grálu u nás v době okupace. Poté, co jsem se přestěhoval v roce 1941 do Zlína a později do Aše, již naše kontakty nebyly tak časté. Naposledy jsem se s ním setkal na slavnosti na Hoře v prosinci 1946 a v září 1947. Byl to příkladný stoupenec Hnutí Grálu, který se významně podílel na šíření Poselství u nás.

 

 

Jan Šumbera

 

Pan Jan Šumbera byl nositelem zlatého kříže rovněž od roku 1932 a patřil tak k prvním povolaným v Československu. Jeho působiště bylo na Slovensku, kde bydlel a byl zaměstnán u firmy Baťa. Na Moravu a do Brna dojížděl jen občas.

Poznal jsem se s ním v roce 1933, kdy poprvé navštívil mé rodiče. Za okupace působil na Slovensku a zúčastnil se jako partyzán boje proti fašistům. Po osvobození jsme pana Šumberu navštívili s panem Klímou v Trenčíně v jeho domě i v továrně, kde byl zaměstnán. Později pracoval v oděvním průmyslu. Klímovi se po svém přestěhování na Slovensko v roce 1946 s panem Šumberou stýkali Často.

 

 

Rudolf Klíma

 

Pan Klíma byl v roce 1932 jedním znejblizších spolupracovníku pánů Kovářů při překladu Poselství Grálu do češtiny. Obětoval funkci ředitele u firmy Baťa a stal se jedním z písařů, kteří přepisovali český překlad Poselství na stroji, aby mohl být co nejdříve vydán, což se také povedlo. Po vydání Poselství byl v letech 1933-1934 zaměstnán jako disponent u firmy Kaliba a syn. Když firma zbankrotovala, vrátil se v červnu 1934 k firmě Baťa. Zde však musel začínat od píky, jak se říká, i přesto, že měl doporučující dopis od Tomáše Bati, který mu pan Baťa dal osobně při jeho odchodu v roce 1931.

Pan Klíma patřil v Hnutí mezí vedoucí představitele jak v Brně, tak i v celém Československu. Zlatý kříž obdržel na květnové slavnosti v roce 1933. Byl v úzkém přátelském kontaktu s panem Janem Kovářem, s nímž se stýkal nejen v době okupace, ale i za minulého režimu, kdy byla činnost Hnutí zakázána. Od roku 1946 až do odchodu do důchodu pracoval v textilním průmyslu v Trenčíně a Žilině, později též na Poverenictvu v Bratislavě. Pana Klímu jsem ze všech stoupenců Hnutí Grálu znal nejlépe, protože se v roce 1934 oženil s mojí matkou. Povahou byl velmi klidný a rozvážný. Neúnavně šířil Poselství Grálu, které se stalo náplní jeho života.

 

 

Josef Martinů

 

Pan Martinů rovněž odešel v roce 1931 od firmy Baťa a zařadil se mezi spolupracovníky pánů Kovářů, kteří pomáhali s překladem Poselství Grálu do češtiny. Po ukončení překladu a vydání Poselství v češtině se k firmě Baťa již nevrátil a otevřel si obchod se smíšeným zbožím v Jaroměři. Byl dobrým přítelem pana Klímy a jeho spolupracovníkem u firmy Baťa. Zlatý kříž obdržel v roce 1933. Znal jsem ho jen prostřednictvím pana Klímy, který se s ním stýkal. Sestra pana Martinů se provdala za pana Kunzeho, nositele zlatého kříže.

 

 

Karel Zemek

 

Pan Zemek byl rovněž dobrým přítelem pana Klímy. Působil především v cizině, v letech 1933-1934 ve Švýcarsku a poté až do konce svého života v Indii jako zaměstnanec firmy Baťa. Zlatý kříž obdržel buď v roce 1933, nebo o rok později. Já jsem se s ním poznal o prázdninách v roce 1935, před jeho odjezdem do Indie. Byl v Československu na dovolené spolu se svou manželkou, která byla Švýcarka. Zúčastnil se i týdne čtení Poselství, které v létě 1935 organizoval pan Klíma ve svém bytě. Přítomni byli rovněž paní Dědková, sestra pana Hlaváčka, a manželé Jarošovi. V době svého pobytu ve Zlíně navštěvoval pan Zemek Klímovy často a já měl vždy za úkol mu připravit dobrou limonádu.

 

 

Antonín Morava

 

Pan Morava, bývalý člen okultistického spolku Pokrok, přijal Poselství v roce 1933 prostřednictvím mého otce, který je získal od pánů Josefa Kováře, Františka Hlaváčka a Rudolfa Klímy. Zpečetěn byl Pánem na Hoře o slavnosti Zářící Hvězdy v roce 1933. Povolání a zlatý kříž obdržel v květnu 1934 na slavnosti Svaté Holubice. Od roku 1933, kdy bylo oficiálně ustaveno Hnutí Grálu pod názvem Přírodně-filosofický kruh stoupenců Grálu v Československu, byl pan Morava členem výboru a jedním z představitelů vedení v Brně. Po organizačních změnách v roce 1937 se stal předsedou místního výboru v Brně. Jeho dcera Liba, která byla o rok mladší než já, byla mojí dobrou kamarádkou. V roce 1933 jsme společně obdrželi kříže Pravdy od pana Klímy. Byli jsme první děti v Československu, kterým se této milosti dostalo. Rodinu Moravovu jsem znal výborně, po určitou dobu jsem k paní Moravové chodil i na obědy.

 

 

Vladimír Lorenz

 

Můj otec po návratu z bojů, jichž se účastnil za 1. světové války, vystoupil z katolické církve, ačkoli byl v duchu jejích tradic vychován svou velmi nábožensky založenou matkou. Po vystoupení z církve hledal otec v okultismu, spiritismu, magii i východních náboženstvích odpověď na otázku, co je smyslem lidského života. Teprve v roce 1933 po návštěvě pánů Kováře, Hlaváčka a Klímy, kteří mu zapůjčili knihu Ve světle Pravdy, našel odpověď. Při ustavení Přírodně-filosofického kruhu stoupenců Grálu byl zvolen do výboru poté, co dostal stříbrný kříž a byl v prosinci na slavnosti Zářící Hvězdy na Hoře Pánem zpečetěn. V květnu 1934 na slavnosti Svaté Holubice dostal povolání a zlatý kříž. Po celou dobu své činnosti v Hnutí Grálu patřil v Brně k vedoucím představitelům, a to až do doby zastavení činnosti Hnutí v roce 1939. Za války byl ve spojení se všemi povolanými, kteří působili v Brně. V červnu 1934 se s mou matkou rozvedli a matka se provdala za pana Klímu, s nímž se přestěhovala do Zlína. Otec byl státním zaměstnancem u finanční stráže. Byl opravdovým vyznavačem Poselství, jeho zastáncem a šiřitelem. Poselství bylo hlavní náplní jeho života. Mne vychovával ve smyslu Poselství a dal mi mnoho do mého života. V roce 1935 se znovu oženil. Jeho manželkou se stala sestra pana Josefa Kováře, Hedvika, které všichni říkali paní Dydy. Ke konci svého života těžce onemocněl, byl dvakrát postižen mozkovou příhodou, přesto se však dožil osmdesáti let.

 

 

Jan Nedomanský

 

Pan Nedomanský k Poselství pronikl přes spiritismus v době, kdy vlastnil obchod smíšeným zbožím v Měříně. V roce 1935, po seznamem s paní Fuksovou, se kterou později se oženil, se přestěhoval do Brna. Povolání a zlatý kříž obdržel v prosinci 1934, nebo v květnu 1935, to již přesně nevím. Od druhé poloviny roku 1935 až do konce svého života patřil v Brně spolu s panem Hlaváčkem k duchovním vedoucím. Pana Nedomanského jsem poznal v roce 1934, když matce přivezl vajíčka ze svého obchodu v Měříně. V době mého pobytu v Brně jsem pak s panem Nedomanským přišel do styku často, po mém odchodu z Brna jsme se viděli již jen dvakrát, a to na Hoře v prosinci 1946 a v září 1947. Moje manželka se s ním setkala i v roce 1948 v Karlových Varech, kde byla s mým otcem a jeho manželkou na návštěvě u tamních stoupenců Hnutí Grálu. Já jsem v té době vykonával vojenskou prezenční službu. Pan Nedomanský se svou paní jezdili do Karlových Varů každý rok na dovolenou a léčení.

Pan Nedomanský v roce 1938 začal vydávat časopis Plamen, který byl však v roce 1939 zakázán. V roce 1953 popsal ve spisku nazvaném Karlovarské šlépěje duchovní a bytostné dění, které se odehrálo při návštěvě Trigonu v Karlových Varech v roce 1941.

 

 

Jaroslav Kunze

 

S panem Kunzem se moji rodiče seznámili již v roce 1933. Byl fotografem a vlastnil fotografický ateliér v Brně Králově Poli.

Povolání a zlatý kříž dostal asi v prosinci 1934. Byl autorem mnoha fotografií Pána, paní Marie, slečny Irmingard a dalších fotografií z Hory. Když jsem se s panem Kunzem v roce 1933 seznámil, bylo mi jedenáct let. Moje vizáž ho zaujala natolik, že požádal moji matku i mne, abych se nechal od něj fotografovat. Moji fotografii poté použil při propagaci svého ateliéru. Pan Kunze se oženil se sestrou pana Martinů, nositele zlatého kříže. V roce 1938 jsem trávil prázdniny u Klímů v Kojetíně, kam přijel na návštěvu i pan Kunze. Na zpáteční cestě mě vzal svým autem domů do Brna. Po zastavení činnosti Hnutí jsem již neměl možnost se s panem Kunzem setkat. Ještě než pan Kunze přijal Poselství, měl spolu s paní Fuksovou - Nedomanskou v Brně školu tance a společenského chování.

 

 

Stanislav Garhofer

 

Pan Garhofer byl švagrem pana Moravy, nositele zlatého kříže. Paní Moravová a paní Garhoferová byly sestry, které se za svobodna jmenovaly Šimkové a byly sestřenicemi slečen Šimkových z Prahy, které na psacím stroji přepsaly mnoho literatury pro Hnutí Grálu. Pan Garhofer byl technickým úředníkem v textilní továrně v Novém Etynku. Poselství přijal v roce 1933 a povolání obdržel v roce 1935. V Novém Etynku a Včelnici bylo několik členů Hnutí Grálu a pan Garhofer byl vedoucím jejich kruhu. Po osvobození se pan Garhofer přestěhoval do Aše nejdříve sám, později ho následovala i jeho manželka a obě dcery. Stal se národním správcem v textilním závodě Max Köhler. Na doporučení pana Klímy jsem nastoupil v závodě u pana Garhofera jako mistr údržby konfekce šicích strojů a elektrického zařízení. Bylo to koncem listopadu 1945. V prosinci za mnou přijela moje nastávající manželka, protože jsme o vánocích měli mít svatbu. Vojenské doplňovací velitelství mi však dalo souhlas až v březnu. S manželkou přijela také paní Procházková, nositelka kříže od roku 1935. Na mé pozvání za mnou do Aše přijel také pan Kupčík, můj bývalý spolužák a přítel, který byl zpečetěn v prosinci 1946 na Hoře. Všichni jsme byli zaměstnáni v závodě Max Köhler, kde byl pan Garhofer národním správcem

Krátce po příjezdu do Aše a ubytování, jsme se začali každou neděli scházet při čtení Poselství a od podzimu 1946 při pravidelných pobožnostech. V té době nás bylo již osm. Pan Garhofer se odmítl čtení i pobožností zúčastňovat. Ani jeho paní, ani dcery na pobožnosti nechodily.

V roce 1947 jsme s manželkou odešli od firmy Max Köhler pro nesrovnalosti s panem Garhoferem, ona v březnu, já v září. Zaměstnal nás pan Hrůza v závodě Geipel a Klaus, kde byl národním správcem. V roce 1948 došlo ke znárodnění, pan Garhofer z Aše odešel a Max Köhler byl začleněn do národního podniku Tosta. S panem Garhoferem jsem se pak setkal již jen jednou, v roce 1949 v Praze. V té době byl zaměstnán v textilním závodě v Novém Etynku.

 

 

Pan Valentík

 

Pan Valentík byl nositelem zlatého kříže od roku 1935. Byl přítelem pana Jana Kováře, kterého přijal k firmě Nehera do funkce ředitele osobního oddělení. V té době vykonával pan Valentík funkci prokuristy a s panem Kovářem se znali již několik let ještě od firmy Baťa, kde pan Valentík rovněž pracoval jako prokurista. Od firmy Baťa odešel pan Valentík asi v roce 1929, u firmy Nehera však uplatňoval stejné metody řízení jako u firmy Baťa. V době, kdy byla činnost Hnutí Grálu ještě povolena, podporoval je pan Valentík i finančně. Po válce, v roce 1946, odešel od firmy Nehera, která byla znárodněna, a pracoval jako organizátor v textilním průmyslu v Trenčíně a v Žilině spolu s panem Šumberou a panem Klímou. O další činnosti pana Valentíka v Hnutí Grálu nemám povědomí, protože jsem se s ním naposledy setkal v roce 1946 v Trenčíně a ve Zlíně prostřednictvím pana Klímy, Vím jen, že byl ve stálém kontaktu s panem Klímou, Janem Kovářem a panem Valíkem.

 

 

Ludvík Řezníček

 

Pana Řezníčka jsem poznal v roce 1928, když si v Lanžhotě, v ulici, kde bydlela moje tetička a strýček Tučkovi, otevřel obchod se smíšeným zbožím. O rok později si postavil dům přímo naproti domu mé tetičky, kde provozoval obchod až do své smrti. Pan Řezníček přijal Poselství prostřednictvím mých rodičů, tetičky a stařenky. Zpečetěn byl v roce 1935 a povolání, zlatý kříž, obdržel asi v roce 1937. Pana Řezníčka i jeho paní jsem dobře znal, protože s jejich synem Milošem, který byl asi o rok mladší než já, jsme byli dobří kamarádi. Každoročně jsme se vídali o prázdninách a o velikonocích, kdy jsem pobýval v Lanžhotě, a většinu volného času jsme trávili společně. Moje sestřenice Marie Helešicová vedla Řezníčkovým asi čtyři roky domácnost, protože paní Řezníčková po narození mladšího syna Jirky v roce 1931 vážně onemocněla.

 

 

Ladislav Hrůza

 

Pana Hrůzu jsem poznal v roce 1937, když jsme se s otcem při cestě na kolech do Prahy zastavili na několik dní v Novém Etynku, kde pan Hrůza bydlel. Pracoval jako technický úředník v textilní továrně a byl členem Přírodně-filosofického kruhu stoupenců Grálu. V té době byl ještě nositelem stříbrného kříže. Kdy obdržel povolání a zlatý kříž, přesně nevím, ale pravděpodobně v prosinci roku 1937. Po válce jsem se s ním setkal až v listopadu 1945, když jsem přijel do Aše. Rozhodoval jsem se, zda mám nastoupit do zaměstnání u pana Hrůzy, nebo u pana Garhofera. Nakonec jsem zvolil pana Garhofera, což se později ukázalo jako ne právě šťastné rozhodnutí. Pan Hrůza byl národním správcem v závodě Geipel a Klaus, továrně na výrobu dámského a pánského prádla. V době mého pobytu v Aši jsme se s panem Hrůzou pravidelně stýkali, nejdříve při čtení přednášek z Poselství a od podzimu 1946 při nedělních pobožnostech u nás. Na pobožnostech jsme se ve čtení střídali, pan Hrůza, pan Hryzák a já. Pobožnosti jsme konali až do roku 1949, kdy byla činnost Hnutí opět zakázána. V říjnu 1947 jsem od pana Garhofera přešel k panu Hrůzovi. Po znárodnění byl závod Geipel a Klaus začleněn do národního podniku Tosta a pan Hrůza byl jmenován ředitelem. Závod dostal číslo 17. Pan Hrůza odešel ze závodu i z Aše v roce 1952. Pak jsem již neměl možnost se s ním stýkat. Vím jen, že jako oddaný stoupenec Hnutí Grálu velmi usiloval o to, aby činnost Hnutí Grálu byla legalizována, ale neuspěl.

Uvedl jsem všechny muže, kteří byli povoláni a které jsem dobře znal, neboť pocházeli převážně z Moravy. Vzhledem ke svému věku, kdy jsem byl odkázán na cestování s rodiči, byla moje znalost povolaných z Čech omezená. Mezi povolanými v té době bylo podstatně méně žen než mužů a právě těm nemnohým ženám jsou věnovány následující vzpomínky.

 

 

Marie Kovářová

 

Paní Marie Kovářová byla manželkou pana Josefa Kováře, prvního učedníka a vedoucího Přírodně-filosofického kruhu stoupenců Grálu v období první Československé republiky. Paní Kovářové všichni v Hnutí říkali paní Maryčka. Zlatý kříž obdržela společně s paní Filoménou Kovářovou, manželkou pana Jana Kováře, našeho druhého učedníka. Paní Kovářová se rovněž velmi zasloužila o překlad Poselství, neboť společně s paní Filou vytvářely těm, kteří na překladu ve vile v Roudce pracovali, dobré zázemí.

Po dokončení překladu a vydání knihy se paní Maryčka s panem Kovářem přestěhovali do Holásek u Brna. Pan Kovář tam najal rodinný domek, ve kterém s nimi bydlel i pan Klíma. Paní Maryčku jsem znal velmi dobře, protože jsme ji s rodiči často navštěvovali. Jeden týden o prázdninách v roce 1933 jsem strávil u nich v Holáskách. Počátkem listopadu, když se Kovářovi stěhovali do Prahy, bydlela paní Maryčka několik dní u nás. Paní Kovářová měla tři děti - Evu, které v té době byly čtyři roky, Alenu, které byl rok a půl, a pětiměsíčního Jožinka. Po přestěhování do Prahy jsem se s paní Maryčkou vídal jen zřídka. Setkali jsme se pouze v roce 1937, když jsem s otcem navštívil Prahu, v roce 1945, když jsem se stěhoval do Aše, v roce 1949 na slavnosti v Praze a v roce 1957, kdy se paní Maryčka stěhovala do Zlína.

 

 

Filoména Kovářová

 

Paní Filoména Kovářová byla manželkou pana Jana Kováře, druhého učedníka, který dostal učednický kříž a šerpu v roce 1932. Paní Kovářová dostala Povolání ve stejném roce. Spolu s paní Maryčkou zajišťovala oběma pánům Kovářům a jejich spolupracovníkům zázemí při jejich překladatelské činnosti v Roudce.

Paní Fila, jak jí všichni říkali, měla v té době tři děti. Sedmiletého Jana, tříletou Magdu a právě narozenou Věrušku. V Roudce bydlela rodina Kovářova až do roku 1935, kdy se přestěhovali do Prostějova. V roce 1934 jsem strávil celé prázdniny u Kovářů v Roudce a s Janem, který byl o tři roky mladší než já, jsme byli velmi dobří kamarádi. Paní Fila byla několikrát i v době okupace na návštěvě u Klímů ve Zlíně. Já jsem se s paní Filou naposled setkal na Hoře při slavnosti v prosinci 1946. S jejím synem Janem jsme se viděli naposled v březnu 1942, když se přijel do Zlína rozloučit se mnou a s Klímovými před nástupem na vojnu. Bojoval jako voják německé armády ve Francii, ale po válce se již nevrátil. Kovářovi o něm neměli žádné zprávy. Po válce se jim narodil ještě syn Petr, kterého jsem však již neznal.

 

 

Anna Klímová

 

Paní Anna Klímová byla mojí matkou. Od roku 1921 do roku 1934 byla manželkou mého otce Vladimíra Lorenze, nositele zlatého kříže. V roce

se rodiče rozvedli a matka se provdala za pana Klímu, rovněž nositele zlatého kříže. Než poznala Poselství zabývala se spiritismem. Byla mediálně nadaná, jasnovidná a léčila bylinami různé nemoci. Poselství poznala v roce 1933 prostřednictvím pánů Kováře, Hlaváčka a Klímy. Zpečetěna byla v květnu 1933 na slavnosti na Hoře. Povolání a zlatý kříž obdržela v září 1934 na slavnosti Čisté Lilie. Bylinami léčila po celý svůj život. Mne vychovávala podle Poselství. Za války, v letech 1941-1945, jsem žil v její domácnosti u Klímů. Zemřela v roce 1967. Obřad jako úkon Grálu vykonal v Lanžhotě učedník pan farář Ferdinand Valík, přestože v té době byla činnost Hnutí zakázána. Přítomen rozloučení byl také učedník pan Jan Kovář a mnoho stoupenců Hnutí Grálu, především ze Zlína.

 

 

Valerie Nedomanská

 

Paní Valerie Nedomanská přijala Poselství prostřednictvím pana Kunzeho v roce 1933, nebo 1934. V té době byla vdovou po panu Fuksovi a s panem Nedomanským se seznámila na schůzkách stoupenců Hnutí Grálu, kde se četly přednášky z Poselství. Nalezli v sobě vzájemné zalíbení a žili pak ve společné domácnosti až do konce pozemského života pana Nedomanského. Paní Nedomanská obdržela povolání a zlatý kříž v roce 1935. Otec se s paní Nedomanskou a jejím manželem stýkal v rámci plnění povinností v Hnutí až do zákazu jeho činnosti v roce 1939 a za okupace pouze nepravidelně. Nedomanští adoptovali chlapce Maria a vychovali ho.

Po smrti pana Nedomanského paní Nedomanská přesídlila na Horu, kde působila jako léčitelka. Domů do Brna se vrátila až po roce 1989. Zemřela v roce 1993. S paní Nedomanskou jsem se naposledy setkal v prosinci 1946 a v září 1947 o slavnostech na Hoře.

 

Rudolfa Řezníčková

 

Paní Rudolfa Řezníčková přijala Poselství Grálu prostřednictvím naší rodiny. Původně byla vyznavačkou spiritismu a členkou kruhu v Lanžhotě, který vedl pan Uher, zeť paní Brumovské a švagr paní Javorské. V té době se většina spiritistických seancí konala u naší stařenky, kam můj otec poprvé v roce 1933 přinesl Poselství, které však členy kruhu mimo naší stařenku přijato nebylo. Teprve v roce 1934, když moje tetička Růžena Tučkova od nás přivezla knihu Ve světle Pravdy, začali postupně spiritisté v Lanžhotě Poselství číst. Jednou z prvních byla i paní Řezníčková. Zpečetěna byla v roce 1935 a povolání obdržela v roce 1937. S naší rodinou v Lanžhotě byla ve velmi úzkém přátelském kontaktu, především s tetičkou a sestřenicí, která jí v době její nemoci vedla celou domácnost.

Paní Řezníčková byla jasnovidná a v letech 1945-1958 psala též různá duchovní sdělení v českém i německém jazyce. Její starší syn Miloš jednotlivá sdělení v polovině devadesátých let uspořádal podle jejich významu a celý soubor o 35 stranách nazval Hlasy kolem nás. Bylo by možno je vydat. Po odchodu pana Řezníčka se paní Řezníčková odstěhovala i se svým mladším synem Jurkou do Karlových Varů, kde dokončila svůj pozemský život. S paní Řezníčkovou jsem se setkal naposled v květnu 1967 v Lanžhotě při pohřbu mé matky.

 

 

Jarmila Paarová

 

Paní Jarmilu Paarovou jsem poznal v roce 1935 jako slečnu Forejtkovou. Zúčastňovala se pravidelně nedělních pobožností v německém gymnáziu pod Špilberkem, kde hrála na harmonium. Později se provdala za pana Paara, kterého jsem rovněž dobře znal, protože pomáhal mému otci s účetnictvím v době, kdy byl otec hospodářem a pokladníkem Hnutí. Nevím přesně, kdy obdržela paní Paarová zlatý kříž, ale domnívám se, že to bylo až po válce od paní Marie. Naposledy jsem se s manželi Paarovými setkal v prosinci roku 1946 na slavnosti na Hoře. V té době měli oba manželé ještě stříbrné kříže.

 

5. Několik dodatků ke spisku o historii Hnutí Grálu v Československé republice ve třicátých letech 20. století, napsaném v červnu 1997

 

 

Pobožnosti

 

Pobožnostem v roce 1933 předcházelo konání středečních večerů, které probíhaly od června každou středu od 20 hodin v německé střední škole, v ulici vedoucí rovnoběžně s hlavní ulicí od divadla na náměstí Svobody. Při shromáždění přečetl přednášku z Poselství pan Josef Kovář, nebo pánové Klíma či Hlaváček a poté následovala debata, kterou řídil ten, kdo přednášku četl. Tyto pravidelné večery se konaly až do konce roku 1934, pouze vedení se měnilo. Zpočátku to byl ponejvíce pan Kovář, po jeho odchodu do Prahy pan Klíma a po jeho přestěhování do Zlína pan Hlaváček, s nímž se střídali dva noví nositelé zlatého kříže, pánové Morava a Lorenz.

roce 1935 byly středeční večery zrušeny a byly zavedeny nedělní pobožnosti. Konaly se v německém gymnáziu pod Špilberkem, kde v letech 1865-1869 studoval T. G. Masaryk. Fotografie této školy z roku 1930 je vytištěna v knize Zdenka Nejedlého Masarykovo mládí ve druhém svazku, mezi stránkami 238 - 239. Tak, jak je v této knize vyobrazena, vypadala i v té době, kdy zde Přírodně-filosofický kruh stoupenců Grálu pořádal své pobožnosti, slavnosti a další aktivity.

Pravidelné pobožnosti se v této škole konaly od počátku roku 1935 ve velkém secesním sále v 1. patře. Zpočátku četl při pobožnosti především pan Hlaváček, někdy i pan Morava nebo pan Lorenz, později i pan Nedomanský, který v té době obdržel zlatý kříž. Od roku 1936 až do zastavení činnosti Hnutí v roce 1939 předčítali při pobožnostech zejména pánové Hlaváček a Nedomanský, pouze občas pánové Morava, Lorenz nebo Kunze. Pobožnosti se konaly pravidelně každou neděli mimoprázdniny v 9 hodin. V tomto období bylo uspořádáno rovněž několik pobožností na brněnských předměstích. Květinovou výzdobu zpočátku zajišťovaly paní Moravová, paní Nedomanská a slečna Forejtková, postupem doby i jiné ženy. Hudbu na harmonium zprostředkovávala slečna Forejtková a později i pan Paar. Úpravu sálu a stavění konstrukce pro závěsy zajišťoval můj otec s pány Celým, Mözem, Adlerem a Penischkou, při přípravě pomáhali i synové pánů Adlera a Penischky a já.

 

 

Slavnosti

 

V roce 1934 byla se souhlasem Pána v Československu jako v první zemi mimo Horu uspořádána slavnost Grálu, na níž pan Josef Kovář také zpečeťoval. Bylo to o velikonocích v malém sále na Stadioně, který byl majetkem Sokola Brno I. Na této slavnosti byla zpečetěna i moje stařenka Anna Helešicová jako první a v té době jediná z Lanžhota. Po dobu této slavnosti u nás bydlel pan Josef Kovář a na slavnost nás všechny vezl svým autem značky Renault.

Druhá slavnost o vánocích na Štěpána téhož roku se opět konala v malém sále na Stadioně. Na této slavnosti byla účast již větší, neboť přibylo mnoho nových čtenářů Poselství. Odpoledne po slavnosti jsem odjel s panem Klímou, panem Jarošem a jeho paní jejich autem do Zlína, kde v té době Klímovi bydleli v Prštném.

Třetí slavnost o velikonocích 1935 byla uspořádána v německém gymnáziu pod Špilberkem ve stejné budově a sále, kde se předtím konaly pravidelné pobožnosti. Mám dojem, že ulice se v té době jmenovala Husova.

Čtvrtá slavnost o vánocích 1935 se konala opět v německém gymnáziu a rovněž tak obě slavnosti v roce 1936. Odpoledne po vánoční slavnosti v roce 1936 jsme v budově gymnázia pro stoupence Hnutí Grálu uspořádali loutkové představení, nazvané Strážci hor, na motivy stejnojmenné pohádky, kterou pro divadlo upravil můj otec. Jako herci se účastnili sami mladí stoupenci Hnutí: Liba Moravová, Vlasta Stejskalová, Arnošt Adler, Richard Penischka a já. Hra se všem líbila a bylo všeobecným přáním, abychom po příští slavnosti opět něco zahráli. To jsme však nemohli uskutečnit, protože sedmá slavnost se konala ve velkém sále na Stadioně, a nikoli v německém gymnáziu. Na Stadioně měli vlastní velké loutkové divadlo, a proto nám tam hrát nedovolili. Otec, známý brněnský loutkář, v tomto divadle působil v letech 1932-1934 jako vedoucí.

Osmá, devátá i desátá slavnost se konaly rovněž na Stadioně ve velkém sále. Desátou slavností o vánocích 1938 prakticky skončila oficiální činnost Hnutí Grálu, neboť za okupace bylo Hnutí zakázáno.

Se souhlasem rodičů i pana Josefa Kováře jsem se zúčastnil všech deseti slavností, přestože zpečetěn jsem byl až v roce 1937. V době obou slavností v letech 1937 a 1938 jsem pomáhal při registraci a zajišťování ubytování pro mimobrněnské účastníky slavnosti.