Vzpomínky sestry Rosy

Židovské velikonoce

Naše rodina je shromážděna kolem velkého dubového stolu. Podle prastarého zvyku dává nám otec sklenici vína, a přespočetnou sklenici staví zvlášť. „A pro koho to je?“ ptáme se my děti. „To je pro přicházejícího, pro zaslíbeného Mesiáše!“ – Následují další otázky.

S napětím posloucháme otce vyprávět o dějinách našeho národa, o jeho velikosti, o prohřešení proti vůli Boží, o trestech proto vytrpěných – o odpuštění provinění – o tom, jak se národ dopouštěl stále nových pádů s následným usmířením, o vysokém poslání Izraele, předávat Slovo Boží přicházejícím pokolením a o velké odpovědnosti Izraele. Slyšíme vyprávět o zaslíbené zemi, vlasti Izraele, a o vypuzení našeho národa z ní následkem naší neposlušnosti Boha; a slyšíme o Mesiáši, kterého Věčný, nejvýše Dobrotivý zaslíbil, o Spasiteli Izraele. –

„Ano otče, a co jiní lidé?“ - „I oni budou spaseni. On spasí všechny lidi, kteří slyší jeho Slovo a konají dobro.“

Tak mi to bylo lépe pochopitelné: Mají být spaseni všichni lidé dobré vůle. I když se dějí nepravosti, přijde on, Mesiáš. Bůh jej zaslíbil, pro něho tedy stále připravená sklenice vína.-

Nejmladší dítě mělo za úkol otevřít mu všechny dveře na znamení, že je očekáván s touhou, a že jej prosíme, aby nepřešel okolo našeho domu, aniž by se u nás zastavil.

Mohlo mi být 16 až 17 let, když jsem jedné noci nespala a přemýšlela o svém životě. Byl trudný a stísněný. Mé mládí hledalo osvobození, rozradostnění, chtělo se stát silným, hledalo možnost být silným, hledalo možnost být činným jako jiní lidé. Hledala jsem smysl života, přála jsem si vysvobození z tohoto stavu a zodpovězení všech otázek, které ve mně vyvstávaly a které se týkaly nejen mne, nýbrž i mého národa. Mesiáš, Boží vyslanec, Spasitel, kdy přijde? …

Přede mnou se rozjasnilo, otevřel se světlý ovál, a já jsem hleděla do pokoje mně neznámého. Byl prostý, podlouhlý, a vlevo v rohu vedle okna stála rohová síň se skleněnými dveřmi. Před ní stál muž a vyňal z ní velkou knihu. V okamžiku, kdy má úzkostlivá otázka zesílila ve volání o pomoc, muž se otočil, pohlédl na mně nekonečně dobrotivým, vážným pohledem a ukázal mi knihu. Obraz zmizel. Ve mně však zůstala jistota z příslibu, který beze slov dal tento muž.

Je rok 1924. Musela jsem se vzdát své činnosti v jedné lipské nemocnici, neboť jsem sama těžce onemocněla. Přijala jsem pečování o devítileté dítě u jednoho lékaře v Isartalu v horním Bavorsku. Dlouho jsem však nemohla vykonávat tuto práci; stav se zhoršil. Lékaři stáli celkem bezradně, a já jsem si ujasnila, že již nemohu očekávat mnoho pomoci. Tu jsem uslyšela o rodině, která se před nedávnem přistěhovala a otevřela si sanatorium. Vyprávělo se, že dáma má podivuhodnou schopnost: Léčí nemocné vkládáním rukou. Pro mne, jako vyškolenou zdravotní sestru, patřili takoví lidé k šarlatánům. Bylo však pozoruhodné, že myšlenka na paní léčícíma rukama mne neopouštěla. Chci k té paní, řekla jsem jednoho dne, téměř rychleji, než to mohly mé myšlenky sledovat. Jedna má přítelkyně, která byla v té době v Heilbrunnu, byla ráda, že chci něco podniknout proti působení své nemoci. Doktor byl rád, že se zbavil tohoto neradostného případu. Tak mne dopravili 13. listopadu 1924 do malé zotavovny, kterou zřídila paní Marie Bernhardtová. Již jak jsme si vyměnily několik slov, ucítila jsem silný kontakt, a cítila jsem se v bezpečí jako doma. Když jsem byla v domě krátkou dobu, měla jsem vnitřní přání – již nikdy pryč od této paní.

Měla jsem pokoj ve druhém poschodí, kde bylo nejklidněji. Již po několika málo ošetřeních jsem cítila zlepšení. A jak na mne blahodárně působilo svěží a přirozené chování paní Marie. Občas ke mně přišla slečna Irmingard. Tehdy jí bylo 17 let. Byla svěží a zářící, a vycházel z ní neobyčejný půvab. Byla velmi zaměstnána, od rána do večera, a vždy radostná a vždy obdarovávající.

Tak jsem pociťovala její osobnost. Zdálo se, že se zajímá o ošetřování nemocných, neboť se mne mnoho vyptávala na mou dosavadní činnost. Ó, jak z této mladé dívky, která byla téměř ještě dítětem, vyzařovala čistota a ženskost, ukazující směr. V mých očích byla již tím, čím povolaný slibuje býti. Avšak kdo z nás to také plní?

Čistě jako voda svěžího pramene, pevně jako tvrdost nejlepší ocele, a ostře jako hrot meče – divuplné. –

Druhé mladé dívky si v ní cenily milou, obratnou spolupracovnici, a dceru rodiny. Avšak bohatství, které Irmingard ženám neustále rozdávala plnýma rukama svou osobností, svým bytím, to nikdo nepoznával a nevyužíval… Ptala jsem se jednou paní Marie: „Má vaše nejstarší dcera zůstat v kuchyni, neměla by dělat něco jiného?“ Paní Marie se usmála: „Ó, ano, ale musí se ještě mnoho naučit. Nejdříve musí poznat domácí práce. To by měla každá dívka. Já jsem se to také učila a bylo mi to jenom k dobrému. I kdyby to mé dcery později nepotřebovaly, přesto jim to bude k užitku, aby se naučily rozumět druhým.–

Obě naše malé děti jsou ještě školáci: Přesto Alexander pracuje již ve stáji, na dvoře a na zahradě. V kůlně štípe dříví, tmelem upevňuje okenní tabule, opravuje kování a dělá drobnou údržbu. A malá, ta si hraje ještě se svou panenkou. Nyní se však přece již zajímá o živé panenky. Zde dole mám těžce nemocného, a ona ošetřuje jeho malé dítě. Dělá to lépe, než by to dokázal mnohý dospělý.“

Dvanáctiletá Elizabeth byla mou každodenní milou návštěvou. My dvě jsme dumaly o všech možných problémech, například o eventuální volbě povolání, o péči o děti, o ošetřování nemocných, o vánočních pracích atd.

Jednoho dne, během ošetřování, jsem oslovila se paní Marii:

„Paní Bernhardtová, je to snad hloupé, ale smím se vás na něco zeptat?

„Nenajde se nic tak hloupého, abyste se nemohla na to zeptat.“

„Věříte v Ježíše?“ ………… „Ano!“

„Věříte, že je Syn Boží, myslím tím, že je někým zcela jiným, než jsme my lidé, že je skutečně Božský?“ ………….. „Ano!“

„Teď vím, že je to pravda!“ ………….. „Jako to?“

„Protože jste to řekla vy, vy to víte, tak o tom nepochybuji.“ – „Odkud víte, že to vím?“

„To neumím vysvětlit, ale vím to. Musím se však ještě mnoho ptát – mnoho. Smím? Tak mnohé mi jde hlavou, že jsem se svými nevyřešenými otázkami duševně právě tak nemocná jako tělesně.“ Paní Marie se na mne chvíli dívala, potom řekla: „Máte pravdu, ale ještě lépe než já může vám dát odpověď můj manžel, on umí všechno vysvětlit lépe.“

Druhého dne přišli manželé Bernhardtovi společně. Projelo to mnou jako jásot, jako radost ze shledání: obraz z dřívějška, to je přece On! – Ale přes své rty jsem o tom nepřenesla ani slova. Uchovávala jsem to pevně v sobě jako drahocennou svátost. Teprve mnohem později jsem mu to vyprávěla.

Pan Bernhardt se ptal, jak se mi daří, posadil se a ptal se, co mám na srdci. .- Od té doby nebylo již otázkám konce. Ještě dlouho potom mne Abd-ru-shin škádlíval malým červeným zápisníkem, do něhož jsem si zapisovala všechno co mně nebylo jasné. A vždycky jsem dostala odpověď, jasnou, prostou a srozumitelnou. A vždycky dobrotivou. –

„Nu, co byste ráda věděla?“ – „Pane Bernhardte, nejde mi z hlavy slovo Grál. Svůj dům jste nazval „Dům Grálu“. Nedávno jste se vícekrát použil slovo „Grál“. Ve škole jsem slyšela o Grálu. Ale asi jsem byla příliš hloupá, abych to pochopila. Smím se vás zeptat, pane Bernhardte, co je Grál?“ - „Mohu dobře pochopit, že tomu nemůžete porozumět. Žádný člověk vám to nemůže vysvětlit kromě toho, který má bezprostřední vědění o Grálu. Grál je prostor nejčistší Boží lásky, a jestliže je v legendě popisován jako miska, tak je na tom něco pravdy. Neboť všechno udržující veškeré stvoření je síla z Boha a podoba této síly je Láska. Láska a Spravedlnost jsou jedno. Láska je část Spravedlnosti. Spravedlnost je Boží Vůle. Boží Vůle je tvůrčí Duch Svatý. A tato síla proudí z Něho, z Boha. V Jeho zákoně se do stvoření vylévá se v určitém rytmu – to si musíte zapamatovat – neboť jeho zákony z něho vycházejí a působí nade vším stvořením a v něm. Je to stejný zákon jako zákon ročních období, života všeho stvořeného od mládí až do zestárnutí, od vzniku až po zánik nebo k dalšímu vývoji. Také všechny životní pochody v těle odpovídají tomuto zákonu: dýchání, látková výměna atd. Tak i celé stvoření může existovat jenom v určitém rytmu věčně se opakujícím obnovováním božské tvůrčí síly. A tato síla proudí k nám z onoho posvátného místa , ze Svatého Grálu.

Napíši o tom ještě více: Dnes to byla jen odpověď na vaši otázku v rozsahu, který můžete pochopit - nebo řekněme - vytušit.“

Nebo jindy. „Ano, jen pojďte se svým zápisníčkem:“ - „Mluvil jste o tvůrčím Duchu Svatém. Nám Židům je pojem: Otec, Syn a Duch Svatý, něčím neznámým. U nás se říká: Věčný, náš Bůh je jediný, a všechno ostatní platí za modloslužbu. Promiňte, že to říkám tak přímo, ale smím prosit o vysvětlení?“ – „Ale ovšem, dokonce musíte, neboť povinností ducha člověka je slepě nevěřit, nýbrž usilovat o přesvědčení. Nyní však schopnost pozemského člověka je omezena, protože sám vznikl uvnitř stvoření, které má své hranice. Bůh jest nad stvořením, tedy vně této hranice. Praví-li se: nezobrazíš si Boha spodobněním něčeho, atd., je to absolutně správné. Obraz Pána Boha je vždy nedostatečný, neboť nikdo jej nemůže spatřit; avšak Jeho působení si můžete dobře představit.“ Pán rozepjal paže a vysvětloval: „Bůh Otec – hlava,“ a pak uvedl do pohybu pravou paži se slovy: „Boží Syn, neboli Boží Láska ztělesněná Ježíšem;“ při následném pohybu naznačeném levou paží řekl: „Boží Syn, nazvaný Duch Svatý, je ve své podstatě Spravedlnost; - Celek je přece jeden Bůh, a všechno, co žije, je z Něho. – Vidíte, staré nauky není třeba měnit, ale správně vyložit.“ ---

„Pane Bernhardte, mně se vždycky tak neobyčejně ulehčí při vašich poučeních, všechno říkáte tak prostě a jasně.“

„Prosím, nedávno jste s námi mluvil o tom, že jsme si sami utvořili svůj osud. Nemohu však porozumět tomu, proč jsme se my všichni narodili do tak různých poměrů a tak různým způsobem. Smím prosit o vysvětlení?“ – „Ano, zítra večer budu vám všem předčítat, co jsem včera večer napsal o této záležitosti,“ 

A tak se rozvazoval jeden uzel za druhým, jedna otázka po druhé – jak zázračné! Teprve nyní začal dostávat můj život smysl a začala jsem postupně chápat jeho význam. Časem již nebylo nejasností a začala jsem chápat, že žádný účinek nebyl a není bez příčiny. Ze všeho k nám proudila taková bezmezná velikost a láska! Člověk se stával nepatrným, cítil se ničím před velkou moudrostí a láskou, a přesto se viděl touto láskou tak nepochopitelně bohatě obdarován. Mohl se jenom snažit poděkovat jí jásavou odevzdanou službou!

Často mluvil náš Pán, každý týden ve zmíněných hodinách, o Přicházejícím, o Jeho vznešeném poslání, o Jeho nesmírném požehnání, které lidstvu přinese svým Slovem. Vždy v místnosti panovalo šťastné a touhyplné očekávání. Jak bohatě obdarovaní jsme se vždy cítili, když nás propouštěl z těchto hodin vyučování.

Také pro každodenní život, pro naše zaměstnání, prostě pro všechno daroval nám vhledy a výhledy. Mnohé, co mne do té doby silně zaměstnávalo, stalo se mi nyní jasným. V jednom případě jsem se směla Pána zeptat na ošetřování umírajících. Podle předpisů mých předků nesměl se již nikdo dotknout pacienta, jakmile ležel v agónii. Avšak různí lékaři, a také zdravotní sestry, chápali slova: „Věrně až do smrti“ tak, že až do posledního vydechnutí je třeba dělat všechno, co se nemocnému obvykle dělá: omývání, česání, vlhčení rtů, eventuelně i dávání injekcí atd.

„Od okamžiku nástupu agónie nemá se umírajícího nikdo dotýkat.“ Vysvětloval Pán s určitostí. „Duše má mít možnost uvolnit se zcela nerušena v klidu a míru. Zajistit tyto podmínky to je vaší povinností jako zdravotní sestry. Všechno jiné, samozřejmě i umělé prodlužování života – je provinění proti zákonu stvoření, o němž vás ještě poučím.“

Spadl mi kámen ze srdce, neboť tento problém mne již po léta zaměstnával.

Dáma, která měla nedaleko Domu Grálu malý penzion, se přišla poradit. Jedna zákaznice - nešťastná žena - je u ní ubytovaná jako host. Přes den i v noci trpí záškuby, takže po celou dobu nemá klid a nemůže vůbec spát. Lékaři se ji pokoušeli léčit uspávacími prostředky, hypnózou a podobně, ale bezvýsledně. Dáma se ptala, zda i zde by mohla paní Marie tuto nemocnou léčit. Pán a paní Marie spolu chvíli mluvili. Potom řekl Pán, že tu paní lze léčit, pokud ona sama chce. „Chce-li to sama?,“ ptala jsem se. „Přece musí být šťastná, bude-li osvobozena od tohoto nelidského utrpení!“

„To si myslíte vy,“ řekl vážně náš Pán. „Není to však dosud jisté, zda opravdu chce. Ta žena není vůbec nemocná, nýbrž posedlá.“ - „Posedlá??“ - .“Ano, je to slabá duše, která byla lenivá a dovolila, aby ji ovládl temný útvar ze záhrobí, který ji nyní neustále trýzní.“

„Ona se toho nedokáže zbavit sama?“ - „Nikoliv, nemůže to udělat ani nevědomý lidský duch, nýbrž jenom vědoucí, který má sílu a čistotu, před níž musí temno ustoupit. Mohl bych ji osvobodit. Chce-li být vysvobozena, může sem přijít pozítří, ve čtvrtek ráno.“

Byla jsem šťastná, že smím dámě tuto zprávu vyřídit, a nemohla jsem se dočkat čtvrtku. Viděla jsem tu nešťastnici a měla jsem s ní nejhlubší soucit. Jaký strašný život to musel být. Stále bez přestávky být otřásán a trhán, a nyní se toho mohla zbavit.

Konečně zde byl vytoužený okamžik. Dáma přišla, ale vyhlížela jako vylekané zvíře – a že nemůže přijít k panu Bernhardtovi, protože má strach. Nevěděla jsem, co zklamáním říci. Tu jsem viděla, jak se něco vine okolo její šíje, něco širokého, hladkého, měnivých neurčitých barev a přece jakoby potažené šedivou moučnou rosou. Kladlo jí své drápy okolo krku a prsou. Tu jsem již chápala ony záškuby. – „Mám strach, nemohu, nechci,“ volala a vyběhla ven.

„Buďte rozumná,“ říkala jsem jí venku. „Je to jediná pomoc, jíž se vám může dostat; To vás bude jednou mrzet, že jste tak pošetilá.“ .- „To je možné, sama tomu věřím, ale já nemohu!“ a byla pryč.

„Tu jste sama mohla vidět, jak lidé často lpí na temnu; je posedlá, to znamená, že se jí zmocnil temný útvar následkem jejího vlastního vnitřního stanoviska tím, že se pro to otevřela.“

„Je takových lidí mnoho?“ - „Miliony a miliony.“ Paní Marie k tomu připojila, že nejhorší na tom je, že tyto temné útvary stále číhají na další oběti, ale přirozeně mohou zasáhnout jen tam, kde není odpor. –

Nyní jsem nesměla vysílat k oné ženě další myšlenky, ani takové, které by chtěly pomoci, ani soucitné, abych nevytvořila most k těmto temným útvarům. Tedy pryč s tím! – V tomto prožití jsem však viděla lidstvo jako v zrcadle, nebo přinejmenším jeho velkou část – a byla jsem otřesena.

Jednou přišel k panu Bernhardtovi známý vědec a vyprávěl mu: „My vědci diskutujeme, debatujeme a analyzujeme, a mně se zdá, jako bychom vždycky při tom narazili na vatu.“ – „To také děláte, a vždycky to budete dělat, dokud nebudete hledat poslední vysvětlení za hranicemi vašeho světa. To však žádný člověk nemůže docílit hloubáním a experimentováním, nýbrž otevřením se a pokorným přijímáním.“

Do Domu Grálu si také přišel pohovořit pan farář. Pan Bernhardt jej přijal a dověděl se, že muž si přeje vysvětlení, zda Pán nechá chodit své děti do konfirmačního vyučování. „Ano,“ řekl Pán klidně, „v žádném případě bych neměl nic proti tomu, pokud se budu moci přesvědčit, že vyučující má mým dětem také skutečně co dát, co má pro ně cenu, proto se snad smím otázat, co se tam děti učí?“ Odpovědí byl příval slov, apel na Pánovu odpovědnost za duševní blaho jeho dětí, a upomenutí na jeho otcovské povinnosti. – „Ano,“ řekl Pán, „právě proto, že beru velmi vážně svou odpovědnost, přeji si vědět, co se ve vyučování učí, aby mým dětem nebyly snad vypravovány věci, o nichž toho již vědí více než vyučující. Například, jak vysvětlujete trojjediného Boha, Desatero přikázání?“ A ještě na mnoho jiného se Pán ptal. Zprvu přicházely odpovědi velmi sebejistě. Pán k tomu dodával ze své moudrosti vždy pár slov, která odstraňovala veškerou nejasnost a mystiku. A nakonec nemohl pan farář udělat nic jiného než říci: „Ovšem pane Bernhardte, tohle jsem nečekal, ani neznal. Smím k vám opět někdy přijít?“ Ale ne za účelem, abych poučoval, ale abych se učil. - „Budete mi vždy vítán pane faráři.“ - Kdo však už nepřišel, byl pan farář! Jak by také takový učený muž mohl se nechat poučovat laikem!

Tak lidé míjeli svou spásu. Jedni čekali na Mesiáše, druzí na Syna Člověka. Tak čekají dosud: Sní, spí a nakonec zaspí.

Tak žil a působil mezi námi náš Pán, jako člověk mezi lidmi. On a paní Marie – Jeho druhé Já – vždy darující! Lidé však nedbali jejich vznešených darů; pohrdali zlatem a hnali se za pozlátkem.

První slavnost Svaté Holubice na zemi

Pro nás, lidské duchy, je těžké, ano snad nemožné, pochopit tuto myšlenku. Mocné uzavření kruhu nastalo v okamžiku, když náš , poprvé na této zemi zahájil vznešenou slavnost. Jevil se mi vzdálený o celé světy, a přece stál před námi v lidské podobě, byl týž jako jindy a přece ne týž. Syn Boží, On to byl! Stáli jsme nyní proti němu. Viděla jsem jenom Jeho záření, bylo jedno s Marii, slyšela jsem Jeho hlas, hlas našeho Pána, hlas Boží:

„Vysoko nahoře v Hradu Grálu, v mé světlé vlasti, slaví se dnes slavnost.“

Mluvil o slavnostně vyzdobených sálech hradu; mluvil o svém vysokém poslání a o poslání Marie: přinést Pravdu, svaté Slovo, spásu všemu stvoření; znovuobnovit spojení mezi Pánem Bohem a lidskými duchy, kteří jsou dobré vůle, ukázat jim cestu ke Světlu: … „A vy, vy máte při tom pomáhat!“ – Mluvil o veliké milosti, o pomoci a odpovědnosti, které se nám dostává zpečetěním. – Potom vykonal posvátný úkon.

Vždy, kdykoliv na to myslím, cítím Jeho světlé znamení na svém čele, sílu Jeho žehnání nade mnou. Nikoliv, že by to bylo, ono to ještě jest, bude to věčně, k tomu mi dopomáhej Jeho milost.

Pak volal Pán slečnu Irmingard ke službě Svatému Grálu. Pomalu, slovo za slovem předříkával jí slib, a to působilo mocně a ušlechtile. A Irmingard slova říkala po něm. Téměř ostýchavě, ale jasně a zřetelně.

Blížil se okamžik, kdy se nad Hradem Grálu zjevuje Svatá Holubice všechen život obnovující, udržující dění!

Bylo mi, jako bych musela duchovně hledat oporu, tak uchvácena jsem byla, když Imanuel pozvedl kalich. Vnitřně jsem se pevně přidržovala paní Marie, což ona také cítila, jak mi později řekla.

Jeho Božské oko již dlouho vidělo strašlivé nebezpečí, do kterého nás hrozila vtáhnout naše lidská lhostejnost, ješitnost a naše domýšlivost, že víme všechno lépe, naše vědychtivost a nevěrnost! I když žil mezi námi tiše a přívětivě, často se zabýval našimi projevy bolesti a radosti a příležitostně se také někdy zúčastnil setkání, pak však vždy, aby nám pomohl. Z Jeho slov často zaznívala hluboká napomínající vážnost a nadpozemská záře Jeho tmavých očí mohla působit takřka hrozivě.

Slavnost Svaté Holubice 1927

jsme slavili v malém kruhu. Kromě Pánovy rodiny bylo přítomno pět hostů. Vonící větévky šeříku zdobily tentokrát Pánův stůl a pracovnu, v níž se konala slavnost, při níž byli zpečetěni Alexander a Elizabeth. Nyní skončila doba dětství. Bylo mi, jako by oba hleděli jinýma, více vědoucíma očima s vědomím větší odpovědnosti, když nesli posvátné znamení na svém čele.

Přechod od oslovení „ty“ k oslovení: „vy“ byl mi brzy samozřejmý a zcela běžný.

Tiše a krásně vyzněl tento den. Jenom stěží jsem mohla pochopit, že jsem směla prožít toto významné dění obnovené síly, které bylo zakotveno zde na zemi – na jediném bodě pozdějšího stvoření.

Stále více hledajících se obracelo na Abd-ru-shina. Dnem i nocí pracoval, aby připravil Poselství Grálu k tisku. Doba k tomu zde byla, to zřetelně cítil. Karma lidstva se formovala k uzavření kruhu. Lidští duchové, kteří ještě v sobě nesli možnost k probuzení a k záchraně z nastávajících zmatků, potřebovali ukazatele cesty, který přišel za Světla , potřebovali jasno, potřebovali pevnou vedoucí ruku, spravedlivou Božskou lásku; potřebovali Poselství Grálu!

Stalo se, jak se muselo stát. Vomperberg na Innu v Tyrolsku byl určeným Pánovým bydlištěm na zemi. Odtud mělo vycházet Svaté Slovo. Odtud mělo být hlásáno. Je to místo, které bylo omilostněnými spatřováno již před tisíciletími, a které mnozí také již zvěstovali.

Bylo možno často pozorovat jak bytostní velice pociťovali a milovali Pánovu osobnost. Srnčí zvěř v lese k němu často zcela blízko přicházela i když měl u sebe svého psa. – Koně se ozývali řehtáním, když slyšeli Jeho hlas.

V okamžicích, kdy Pán mluvil se zvířaty, jsem ho viděla doopravdy zcela radostného. Nebylo zde nic kalného, nic zklamávajícího, co by se kladlo jako překážka mezi čistotu jeho lásky a Jeho tvory, jak se děje u nás lidí.

Ve Vomperbegu jsem našla místo, které bylo malým eldorádem pro léčivé rostliny. Často jsem tam chodívala s několika průvodci a vždycky jsme se vraceli s bohatým nákladem.

Jednoho dne mi Pán řekl: „Kam chcete dnes?“ – „Do Vomperlochu, na to a to místo.“ – „Ne tam nepůjdete, ani druzí ne. Nikdo tam v této době nesmí jít, protože tam bytostní pilně pracují a nechtějí být rušeni. Kdo tento pokyn překročí, vydává se do nebezpečí.“ Tento zákaz jsem samozřejmě předala dále. A také jsme se zdržovali dále od tohoto místa. Asi za 14 dní se zřítil příval kamenné suti. Naše krásné bylinkové místo bylo zcela zasypáno. Kdybychom tam byli v okamžiku sesuvu, mohli jsme být všichni pohřbeni pod spoustou kamenů.

Hledaje, přišel ze jednoho dne k našemu Pánovi muž, vedený pomocí ze Světla. To bylo zcela zřejmé. Na srdci měl mnoho vážných otázek. Povoláním byl obchodník. Chci zopakovat jen jednu z odpovědí kterých se tomuto hledajícímu dostalo: „Obchodník budoucnosti bude mít zisk z prospěchu svého zákazníka!“ – Jakou perspektivu otevřela tato věta, jaká moudrost v ní spočívala. Pán pak mluvil o krásné úloze, kterou bude mít obchodník budoucnosti. „Bude prostředníkem mezi národy a zeměmi na celé zemi. Od jedné k druhé bude přenášet materiální a duchovní hodnoty. Avšak nečistá konkurence a snaha obohacovat se ke škodě svých bližních bude nemožná. Už jí nebude.“ – Muž zářil a obšťastněn děkoval.

Jakoby zázrakem byli mnozí přiváděni k Abd-ru-shinovi. Ale také temno ho dovedlo nalézt a zformovalo jeho pozemské dny v cestu utrpení.

Ještě dnes je mi nepochopitelné, jak se mohlo tolik pomluv s nenávistí a falší obrátit proti Tomu, jenž chtěl z nás sejmout naše duchovní břemeno, které jsme si sami vytvořili. Chtěl znovu otevřít naše oči, způsobit, aby naše uši slyšely! Již jen toto nápadné zasyčení, naprosto bez viditelných motivů, je nám

V prosinci roku 1929 byl Pán poprvé zatčen. Pozdější zatčení Hitlerovými vazaly v létech 1936 a 1938 bylo provedeno bezohlednějším a brutálnějším způsobem, který jsme dostatečně poznali z následného působení oné panovačné a sebejisté strany.

Bylo uvěřeno nejfanatičtějším lžím a pověstem o našem Pánu, o Jeho snahách, o nás všech. Žádná senzace nebyla tak hloupá, aby nenašla hloupé a důvěřivé posluchače. Tak například hledali tajné politické spisy, ukryté zbraně, drahokamy a jiné cennosti. Všechno, všechno bylo prohledáno. Stěny a podlahy byly vytrhány atd. – Protože samozřejmě všechno zůstalo bez výsledku, některým pátrajícím sklapla vyřídilka. Zvětšila se však zlost za zklamání. Avšak několik málo strážců SS se stydělo, když se svým pobytem na Výšině Grálu sami přesvědčili o osobnostech paní Marie a slečny Irmingard a o našem způsobu života.

Často se stalo, že takový mladý muž řekl: „My se před vámi stydíme. Nikdo nemůže o vás říci nic špatného. Žijete tak rozumně a tiše a my vás přepadneme a všechno sebereme. Jak to přijde, že všechno snášíte tak klidně a trpělivě?“ – „To jsou přece pouze pozemské statky, které stejně dříve nebo později budeme muset opustit. Skutečné poklady nám přece vzít nemůžete!“

Ještě jednou bych se chtěla vrátit zpět ve svých vzpomínkách a vylíčit své poslední nezapomenutelné setkání s naším Pánem na této zemi.

Byl večer 11. března 1938

Přišla jsem na krátkou návštěvu k paní R. a právě jsem se s ní chtěla rozloučit, když vstoupil Pán. „Dobře, že jste zde,“ řekl dobrotivě a vážně. „Kdybych vás zde teď nebyl zastihl, byl bych pro vás poslal.“

„Čtěte mnoho v Poselství, tím pomůžete sobě a druhým. Hleďte, mezi zemí a rájem nejsou školy, v nichž by bylo Slovo vykládáno a vysvětlováno. Čtou-li v poctivém hledání lidé na této zemi v Poselství Grálu, přidružují se k nim duchové, kteří mají tutéž snahu, avšak ještě nedosáhli té úrovně zralosti potřebné k vzestupu do ráje. Jsou vděčni, že smějí s vámi číst a učit se.“ --- Ještě chvíli trval rozhovor. Nakonec nám Pán a slečna Irmingard , která právě vstoupila, podali ruku. Poté oba vyšli. ---

Příštího dne našeho Pána odvedli.

V červenci 1938 jsme všichni museli opustit Výšinu Grálu. Pozemská moc spočívala v rukou temna. Znovu, jako téměř před dvěma tisíci léty, nebyl nositel Pravdy - vytoužený Spasitel – poznán. Také on byl dán do vězení, ale ukřižování se stalo moderním způsobem - morálně. Byl učiněn neškodným – podle mínění protivníků! Avšak napsal Svaté Slovo – Poselství Grálu. On splnil, a Slovo bude žít věčně. Přečká nás a vše co zde jest!