Pánovy poslední pozemské chvíle

 

(Noc z 5. na 6. prosince 1941)

 

Pán odpočívá, jeho tělo je  vyhublé jako kostra. Jeho tváře jsou  vpadlé  - ba  zcela ztrávené, kůže jest hladce vypjata, dobře prokrvena, svěží barvy. A jeho oči září skvostným  ohněm nadpozemské krásy, všechno obklopujíce. Záření těchto zázračných očí působí na mne dnes silněji nežli kdykoliv dříve. Jako lékař  vidím jindy  u podobného mizení těla mdlé, unavené  lidské oči,  které ovšem někdy planou horečně a neklidně úzkostlivě.

Oči Pánovy, ty krásné, zářivé oči! Světelný kříž vyniká ostře na Jeho čele, jest také bílý,  i zblízka viditelný, kůže se nezdá býti prokrvena, tak jest bílý. Ostře se rýsuje profil vznešené  hlavy. Ruce pozbyly téměř veškeré svalstvo a přece je kůže všude hladce napjatá, nic není  zvadlé nebo ochablé. Pouze hlas již  nemá více sílu. Je to tichý  šepot, který je možno rozuměti jenom z nejbližší blízkosti. Dámy opouštějí světnici a jsem s Ním sám. Sedím zcela blízko u postele a naslouchám jeho  slovům:

„Voda je nádherná vzácnost,  kterou  lidstvo  ještě  neumí  vůbec  oceniti.  Člověk ještě ani  netuší  co jest voda! Je  krásná.“ Cítím jak je Pán nyní spojen  s tímto živlem  a sám v sobě jej prožívá. Jeho myšlenky putují,  nadmíru  šťastným jest  Jeho obličej. Pevně spočívá Jeho pravá ruka na mojí a když mluví, tu téměř s každým slovem stiskne moji ruku.

„Na klinice v Drážďanech směl jsem prožíti něco, co jest  nadpozemsky krásné a jedinečné, že Vám to nemohu říci“. Po delším mlčení  mluví Pán dále:

„Bylo to nutné, že jsem byl v Drážďanech na klinice vyšetřen, aby lidstvo jednou zvědělo, že jsem  neměl žádnou organickou  chorobu.“ A po  kratší přestávce dále:

„Na jaře chci jeti do Wörichshofenu užívati vody. V blízkosti hradu má vzniknouti klinika Grálu, kterou vy budete  řídit,  tam přijdou  každého roku jeden dva  nejlepší z každého národa, aby se učili a toto vědění dávali dále svému lidu …  Ano, tak to bude.“

Jeho myšlenky putují. Potom se obrátí opět ke mně a  říká mi:

„Prosím  pečujte o to, aby Ony obě (paní Maria a slečna Irmingard) mně tak netrápily vším možným, co bych měl jísti. Dostávám nyní jinou potravu od Boha otce samotného. Pozemské mne mučí. Všechno je správné, jak se to děje. Chci nyní míti tekutou stravu a zcela málo.  Můžete ještě u mne zůstati?“

„Jak dlouho  si bude  Pán přáti“. „Pak zůstaňte, prosím přes noc zde. Uklidňuje mne to.“ Slíbil jsem to a láska mne přemohla, položil jsem svou hlavu na Jeho pravou ruku, tu mne pohladil a pravil:

„Karl Heinz, já to vím. Ty jsi  můj přítel. Miluji Tě, ale jinak  než to míní lidé.  Povedu Tě svou  rukou. Ty  jsi můj  Karl Heinz.“ A dal mi své požehnání a  novou sílu oběma  rukama, které mi  položil na čelo a na zadní část hlavy. Byl jsem jako omámen. Na to jsem povstal, abych provedl  vyšetření.

Srdce tlouklo klidně, stejnoměrně a silně, tep byl v pořádku, tlak krve měl nízkou hodnotu RR  120/80. Leč Pán měl také již v létě vypuknutí války častěji nízký tlak krve, nebylo to tedy nic zvláštního a nepřišlo mi ani  na mysl, že by bylo zapotřebí nějakého léčení.

Mezitím nastal večer a já jsem přivedl Dámy opět dovnitř. „Toto  je můj Karl Heinz“, pravil k nim Pán a ukázal s úsměvem na mne. Tu jsem  mu vyprávěl, že  je zde také  Hellmut Müller z Hilsdorfu, který si o Něho dělal velké starosti, zda by  mohl také Pána spatřit.

 

„Ano, jestliže nekouřil.“

Sešel jsem dolů a přivedl ho. Pán jej vzal za ruku a šeptal:

„Moji přátelé jsou vždy vítáni.“ Na to poslal nás s paní Marií k večeři, zatím co slečna Irmingard zůstala u Něho. Když jsem byl  později Dámami zavolán k malé výpomoci nahoru, poslal mne Pán asi v 1/2 10 hod. spát.

Ve mne pracovala zcela mocně síla, v obou pažích mi bzučelo jako silný proud, na pravém rameni bylo trýznivé pálení a hlava se mi točila v závrati. Ležel jsem  zcela tiše a cítil mocnou práci bytostných v domě. Veliké se připravovalo. Občas jsem zdříml na krátkou chvíli. O 1/2  4 hod. ráno jsem  se vzbudil jako bzučením  budíku, ihned jsem vstal a šel k Pánovi. Byl s dámami již  vzhůru, pozdravil mne s úsměvem  a řekl: „Copak ten tu již  chce, má přece spáti“. A přece se těšil, že jsem u něho. Pomalu se stával neklidnějším. Také tep počal býti nyní špatným a vědomí částečně mizelo. Obraz se naprosto změnil. Velmi jsem se znepokojil. K 5 hodině jsem dal  Pánovi  konečně na mnohé naléhání Dam, srdce posilující injekci do svalstva levého předloktí.  Usmál se a řekl:

„To není nic pro mne, ale také to neškodí, neboť chceš pomoci.“ Pak se podíval vážně na Dámy a  pravil:

„Nesmíte myslet pozemsky, neboť mne s tím zadržujete (překážíte).“

Brzo nebyl již při vědomí; tep místy vynechával. Tu byly paní již úplně zoufalé a paní Marie se mne tázala co by  se mělo teď učiniti? Radil jsem jí, aby Pána ošetřila. Stalo se tak a já  jsem musel při tom  kontrolovat puls. Tento mocný děj setkávajících se světelných sil mne téměř  připravil o  rozum. Toto se zprvu opakovalo po delších, pak po kratších přestávkách. Stav se očividně stále  zhoršoval…

Konečně otázala se mne slečna Irmingard, zda bych měl pro nejhorší případ ještě nějaký  prostředek  k  disposici? Odpověděl jsem:

„Nyní prochází domem dech Boží, to tu nezávisí od chtění nebo umění člověka, zda Pán zůstane zde na zemi či ne. Já se skláním v uctivé pokoře před tímto mocným děním.“

Dech Pánův se stával stále  povrchnější, tělo se zmítalo stále neklidněji sem a tam. Když opět jednou přišel k sobě na krátký okamžik, tu jsem se Ho tázal, když jsem položil ucho těsně  k  jeho ústům: „Zůstane Pán  s námi?“ On přikývl a odpověděl:

„Slíbil jsem to.“

To bylo poslední co řekl.

Od této chvíle byl vždy neklidnější, téměř trvale potřásal hlavou a pohyboval v silném obranném boji oběma rukama, při čemž pravou jakoby mečem téměř neustále dával rány, aby pak opět  jednou obě paže držel před sebou. Tato obrana byla stále silnější, stále rychlejší a tak to šlo dále celou hodinu.

V 16 hod. 16 min. opustil Pán pozemské tělo.

A paní Marie volala za ním:

„Imanueli, chceš skutečně od nás odejíti?“

 

Když nastala  Pánova smrt, sešly se Dámy s panem Müllerem a se mnou v jídelně. Dle  cítění Giesekeho (majitele domu) nebylo v této chvíli dosud rozhodnuto, zda se Pán přece  nevrátí do svého pozemského těla a on naléhal na nás lidi, abychom opustili dům, aby trigon mohl býti sám.

 

Odešli jsme  tedy dolů do  ložnice, zůstali ještě  chvíli vzhůru před spaním. Hellmut Müller spal se mnou. Před usnutím propukl u Hellmuta celý zármutek nad ztrátou milovaného pána, nemusel se vskutku za své slzy stydět. V tomto uvolněném stavu duše slíbili jsme oba, ve vzpomínce na našeho milovaného Pána uzavříti věrné přátelství. Znenáhla potom každý z nás usnul.

Za časného  rána 7.12. vstal Hellmut,  jelikož chtěl jeti prvním vlakem do Drážďan, aby se  postaral o Pánův pohřeb. Ještě při oblékání vešel k nám do světnice Gieseke. Když Hellmut  Müller odešel,  hovořili jsme my dva vážně dále. Také Otto Giesekemu vzalo hoře pro odchod jeho Pána k domovu jeho nejvyšší oporu ... V slzách jsme si vzájemně slíbili zůstati a státi se přáteli, ve vzpomínkách na Něho, v celém našem životě.

 

Když jsem pak u starosty Kipsdorfu  zařídil nutné, odebral jsem se nahoru domu,  kde mne  očekávaly dámy. Spolu s umývačkou očistili jsme tělo Pánovo. Potom jsem ho oblékl do jemně žluté hedvábné košile (asi krémové, kterou Pán nosíval jako část oděvu při prvních slavnostech). Má dvojité rukávy, z nichž vnitřní je úzký a zevnější široce padajíc kryje nadloktí až k lokti. Matně zlatá porta zdobila krk a zápěstí.

Sněhobílé, vysoko sahající punčochy působily jako kalhoty  královského panovníka. Ruce jsem sepjal nad klínem. Bílé, napnuté bylo plátno, na němž ležel. Poduška „učedníků“, ležela  pod jeho hlavou. Po obou stranách hlavy byly postaveny malé stolečky, na něž přišly sedmiramenné svícny.

Majestátně tu ležel On, Imanuel, král Grálu! Tvář jako vytesanou s ušlechtilými tahy, ruce sepnuté, košile jako korunovační kabát až do poloviny lýtek sahající, nohy pokryté báječně jemnými vlněnými  punčochami, které přilnuly bez záhybu. Tak působil,  jakým byl: Královsky.  A svíce byly rozžehnuty, spousty  květin přišlo do světnice. Tak bylo všechno připraveno, aby k němu byli uvedeni Božské Paní a Věrní …….

 

Poznámky p. Jana Fuksy:

 

V roce 1969 upozornil Irmingard Bernhardt učedník Páně Jan Kovář z Prostějova na to, že povolaný učedník Karl Heinz Hütter disponuje větší sílou než jakou disponuje učedník (sám odešel r. 1973),  neboť tu sám zná a že je názoru, že Dr. Hütter je nositelem Meče. V roce 1977 či 78 jej pak skutečně povolala, leč tajně!?

Alexandr  Bernhardt, bratr Irmingard, syn Marie Bernhardtové a Pánův adoptivní syn, jenž po svém povolání na Rytíře Svatého Grálu Lva, ke kterému došlo po roce 1932 a  který po tomto  povolání, poté co jím prošla síla ochrnul aby stačil včas uzrát a byl upoután na invalidní vozík až  do svého odchodu v roce 1967, pobýval v Kipsdorfu v domě Otta Giesekeho spolu s Pánem a  celou rodinou, ač se o něm Dr. Karl Heinz Hütter (+ r. 1986 v lednu) zapomněl ve svém stručném zápisu Pánových posledních okamžiků, z nichž  podle jeho svědectví vypustil vše co by se  mohlo zdát  nadnesené a jež je  proto nutně neúplné a  kusé jenž o něm ať již v jakýchkoliv důvodů zapomněl zmínit. Nutno dodat, že jsem se po této skutečnosti musel namáhavě pídit, rodinné poměry Pánovy rodiny se po válce staly značně neurovnané.

(Herbert Vollmann chopil se moci).