Dr. Friedrich Rauber

Osobní prožití s 

ABD-RU-SHINEM a Jeho Poselstvím 

Dr. Friedrich  Rauber

Mé první setkání s Poselstvím  Grálu

Koncem roku 1932 přišel jsem poprvé do styku se  jménem Abd-ru-shin. Bydlel jsem tehdy v Berlíně, kde jsem vykonával svou lékařskou praxi. U mé tehdejší bytné měl svou kancelář jistý obchodník. Ten přemístil později své obchodní místnosti do jiné ulice. Zachoval však i nadále mé bytné přátelství a navštěvoval ji občas i po svém přestěhování, aby se poptal po jejím zdraví a jak se jí daří.

Při jedné takové návštěvě dostal jsem se s tímto pánem, kterého jsem znal již od dřívějška, do hovoru. A tak jsem  zpozoroval, že nosí na levé straně prsou zlatý kříž v kruhu, poněkud skrytý klopou kabátu, a že na stuze, na níž byl kříž zavěšen, je rovněž zlaté písmeno A. Na mou otázku, jaký řád nebo vyznamenání nosí, mi vysvětlil, že se nejedná o řád, nýbrž o kříž Grálu - kříž Pravdy a Světla - a sice o ten, který nosí nejbližší okolí jistého muže, k němuž patří i on. Písmeno A znamená Abd- ru- shin, česky " Syn Světla''.

Na můj další dotaz o této věci jsem  se dověděl, že Abd-ru-shin je Němec narozený v Sasku, jenž přinesl lidstvu nové vědění o stvoření a o duchovních věcech. Jeho pobyt je t.č na Vomperbergu u Schwazu v Tyrolsku. Protože jsem okamžitě pocítil velký zájem o tuto věc, prosil jsem nositele kříže Grálu o literaturu, abych mohl nahlédnout do podstaty tohoto nového vědění. A tu mi podal malou knížku, v níž bylo otištěno několik článků od

Abd-ru-shina. Na jeden z nich se pamatuji zvlášť dobře, neboť na mne zapůsobil až do nejhlubšího nitra. Jmenoval se „Odpovědnost“.

Mnohokrát jsem tento článek četl. Od počátku jsem se cítil poután k této práci. Je těžko popsat, co se ve mně při čtení dělo. Bylo to, jako bych slyšel dávno známé tóny a melodie. V té době jsem mnoho četl, většinou filosofická a státně filosofická díla. Jak se od toho odráželo to, co jsem zde spatři! Abych pronikl hlouběji i do ducha  tohoto článku, než je to možno prostým čtením, opsal jsem jej a zpracoval jsem jej při tom velmi pečlivě. Nepochopitelné fluidum těchto řádků mě uchvátilo a již mne neopustilo. Prosil jsem o dovolení číst jiné  práce téhož autora a dostalo se mi jich. Přitom se opakovalo, co jsem vylíčil u článku „Odpovědnost“. Posléze jsem dostal koncem února 1933 hlavní Abd-ru-shinovo dílo "Ve světle Pravdy", které mi bylo přenecháno ke čtení. Četl jsem v něm, pokud mi to jenom můj čas dovolil.

Jeden únorový večer toho roku zůstane pro mne nezapomenutelný. Celý večer a dlouho do noci jsem četl. Přitom jsem poprvé došel k poznání: Tuto knihu nemohl napsat člověk, který je téže podstaty jako my, pozemští lidé. Zde musel působit někdo vyšší. Ano, jen osobnost božského původu mohla takto psát. Ne snad, že bych byl všecko zcela nekriticky přijal, což nejsem jako lékař zvyklý. Zkoumal jsem přísně a nemohl jsem najít jedinou řádku, z níž by se dalo soudit  na nepřirozené stanovisko spisovatele. Všechno bylo tak prostě a jasně řečeno, že tomu mohl rozumět i nejprostší člověk. Po léta jsem duchovně zápasil a hledal, a sice hledal jsem zákonitost ve stavbě národa, případně státu. Zde jsem našel všeobecně platný základ - hledanou zákonitost - nové vědění o stvořeni. Pocítil jsem radost, pocit štěstí jako zřídkakdy ve svém životě. To bylo moje první prožití s Poselstvím Grálu.

Zatím co jsem ještě četl, bylo kolem jedné hodiny ráno, zaklepal někdo na mé dveře. Když jsem vyhlédl, stál venku můj soused z vedlejší místnosti a omlouval se za způsobené vyrušení. Potom mi sdělil, že budova říšského sněmu je v plamenech, a ptá se, zda nechci toto vzácné divadlo spatřit vlastníma očima. Odmítl jsem a projevil okamžitě svůj názor na toto výstražné znamení, který se později prokázal jako správný. Falešné, temné usilovalo o pozemskou moc a neostýchalo se největších lží a zločinů, aby dosáhlo svého cíle. V téže době jsem  poznal, že v Poselství Grálu spočívá klíč ke každému druhu pravé výstavby a spravedlivého řádu. Setkaly se zde dva světy: Onen temný pak v Německu a v sousedních zemích přechodně zvítězil a dosáhl pozemské moci. Každému, kdo byl obeznámen s věděním o stvoření podle Poselství, bylo jasné, že to může být jen krátká episoda. Poselství Grálu se zde ukázalo jako nejcennější ukazatel cesty, podle něhož můžeme poznat všechny stezky, kdyby byly sebevíce zarostlé. To platí i o naší přítomnosti a tak to zůstane i v budoucnu.

Při dalším čtení Poselství Grálu vzniklo ve mně přání poznat osobně jeho zvěstovatele. Opatřil jsem si jeho přesnou adresu sdělil jsem mu, že jsem ho z jeho díla „Ve světle Pravdy“  poznal v jeho podstatě a v jeho poslání.

Součastně jsem ho poprosil o dovolení navštívit ho na své dovolené během toho léta. Za několik dní jsem dostal od Abd-ru-shina odpověď. Doporučil mi, abych svou návštěvu neodkládal až na léto, ale vykonal ji co nejdříve. Na můj druhý dopis připomínal mi ještě jednou, abych svou návštěvu uspíšil. To mě povzbudilo a já jsem se rozhodl odcestovat okamžitě. Jak správná byla jeho připomínka, ukázalo se později, když za několik týdnů po mém příjezdu do Tyrolska byly tehdejší německou vládou hranice s Rakouskem uzavřeny.

Bezodkladně jsem provedl své přípravy a oznámil jsem mu svůj příjezd na 17, března 1933.

Mé první setkání s Abd-ru-shinem

Ve Schwazu v Tyrolsku mě očekával pán náležející k Abd-ru-shinovu nejbližšímu okolí. V malém otevřeném voze mě dopravil na Vomperberg,  kde se nachází osada Grálu. Za nádherného jarního počasí a v krásné horské krajině byla jízda právě tak krásná, jako zajímavá  tím, co jsem z úst svého průvodce slyšel o životě v této osadě.

Na Hoře byla nám otevřena brána dámou. Tato zdánlivě bezvýznamná událost učinila na mne zvláštní, ale nejvýš sympatický dojem. Bylo mi, jako by mi byla otevřena brána ke zcela jinému, ale rovněž  pozemskému životu.

Byl jsem přiveden k řadovému dřevěnému domku. Osada Grálu na Vomperbergu pozůstává totiž z více takových domků. I zde mi bylo připraveno přátelské, ba srdečné přijetí. Bavil jsem se chvíli s různými obyvateli Hory a za několik minut jsem měl pocit, že rovněž patřím k pospolitosti lidí kolem Abd-ru-shina, neboť jsem se cítil úplně doma. Když mi byl podán prostý zákusek, bylo mi oznámeno, že budu v 16 hodin očekáván. Abd-ru-shinem. Zbývala mi tedy asi jedna hodina, abych se připravil na toto důležité setkání.

Z poznání, které jsem získal čtením jeho hlavního díla „Ve světle pravdy“ , jsem věděl, s kým mám co činit a sotva jsem se mohl dočkati. Konečně jsem byl uveden do jeho soukromého bytu, který se nacházel v milém tyrolském horském domku. Stanul jsem proti vážnému, vznešenému zjevu. Abd-ru-shin se se mnou bavil úplně nenuceně. Konečně tak oživl, že přecházel vzrušeně  po místnosti. Sršel mladistvým temperamentem přes svých 58 let. Tímto rozhovorem jsem byl tak zaujat, že jsem úplně zapomněl, že sedím proti Vyslanci Světla, neboť všechno probíhalo bez nejmenší stopy mystiky nebo nepřirozenosti. Ano, byl jsem udiven touto přirozeností.

Jako letem minuly tři hodiny mého prvního rozhovoru s Abd-ru-shinem.

V osadě byla mi přidělena příjemná místnost. Po společné večeři s obyvateli osady ulehl jsem ke spánku, unaven dlouhou cestou z Berlína a množstvím dojmů, které jsem zde na Hoře shromáždil.

Spal jsem nádherně a vstal jsem časně, sedl k psacímu stolu a uvažoval o včerejším dnu a zvláště o návštěvě u Abd-ru-shina.

Tu se dostavilo něco úplně nečekaného. Bezděčně byl jsem nucen učinit bilanci svého dosavadního života. Vnutila se mi prostě z mého nitra. Bylo mi, jako bych musel učinit tento pohled zpět na svůj život, abych tím současně učinil závěr všeho, co bylo za mnou. Tuto životní bilanci jsem provedl z hloubi duše. Uplynulá léta se všemi zážitky táhla před mým duchovním zrakem. Výsledek byl pro mne velmi neuspokojivý. Pojednou mi bylo jasno, že jsem si se svým dosavadním životem hrál. Nenašel jsem nic, co by mělo skutečnou positivní cenu. Zamrazilo mě : „Co jsem učinil se svým dosavadním životem?“  Poprvé mi zasvitlo jasno. Měl jsem zodpovídat a nemohl jsem. Duchovně pokažený, promarněný život ležel přede mnou. Zmocnil se mě stud a lítost jako dosud nikdy. „Změnit, změnit, napravit, napravit!“  Tak to zoufale ve mně křičelo. Byl jsem hluboce otřesen. Slzy lítosti tekly mi po tvářích, mé hrdlo bylo staženo. Duchovní bolest nad duchovní vinou!

Bylo mi, jako bych tímto setkáním poprvé ve svém životě přišel do styku s vyšší mocí, s osobností jiné než naší lidské podstaty. Nebyla to slova, vyměněná mezi mnou a Abd-ru-shinem, která na mne učinila tak mocný dojem, ale spíše jeho bytost, jeho nesmírně silné záření. Zde působilo něco vyššího. Jenom to mohlo tak mocně účinkovat na mého ducha.

Ještě během snídaně, která mi byla podána v mém pokoji, byl jsem pod dojmem těchto myšlenek, doprovázených zvláštní duševní bolestí, spojenou s důvěrou plnou naděje. Mohl bych to nazvat bolestí, která součastně budila radost. Zatím co jsem se takto zabýval svým nitrem, svým  duchovním já, ozvalo se krátké zaklepání a vstoupil Abd-ru-shin. Bylo mi nejvýš  trapné, že mě překvapil v této měkké, zoufalé náladě. On tomu však nevěnoval pozornost.

Již v několika minutách jsme byli opět v živém rozhovoru. Sáhl mi duchovně  téměř na zub. Z jeho slov jsem vyrozuměl, že si o mně utvořil jasný obraz. Jeho poznámka, že můj další vývoj se bude odehrávat po skocích, mě poněkud rozesmutněla, neboť tím chtěl říci, že budu muset řádně usilovat, abych dokončil, co jsem zameškal. A přece, jak měl pravdu!

Duševní rozpor

Byl jsem na Vomperbergu již několik týdnů. Poznal jsem důkladně lidi z okolí Abd-ru-shinova a zjistil jsem, že se všichni snažili žít podle svého přesvědčení. Všude bylo co dělat, neboť nutné pozemské práce vykonávali obyvatelé osady, což mělo za následek zvláštní vzájemný poměr. Já sám jsem tehdy potřeboval velmi nutně zotavení. Proto jsem nebyl zařazen do společné práce, ale trávil jsem svůj čas procházkami do blízkého i vzdálenějšího okolí a čtením. Všechny Abd-ru-shinovy spisy, pokud byly po ruce, byly mi zpřístupněny a horlivě jsem se věnoval jejich studiu.

Při svých rozhovorech s Abd-ru-shinem jsem si činil poznámky. Ochotně se mi dostalo za mých, často hodiny trvajících hovorů, na všechny položené otázky jasných vysvětlení. Je mi velice líto, že již nemohu některé z těchto hovorů opakovat, ale po té  dlouhé době je to nemožné. Při těchto rozhovorech jsem vždy znovu poznával, že mnoho otázek jemu položených zodpovídal ze svého bytí. Je to tak zvláštní, a možné je to jenom při jeho podstatě. Často jsem byl a jistě i budu tázán, co na mne při mém osobním styku s ním udělalo nejmocnější dojem. Na to jsem  vždy odpovídal a odpovídám: „Je to skutečnost, že Abd-ru-shin neodpovídal na základě vypracovaného vědění, nýbrž ze své podstaty, ze živého zákona, jímž jest sám.“

Protože jsem se mimo svou lékařskou činnost zabýval mnoho otázkami společenského uspořádání, vedl jsem občas s Abd-ru-shinem hovory na toto téma Abd-ru-shin přitom rozvinul příští budování národů a lidstva ve světle jím přineseného vědění o stvoření. Vnikl-li člověk do tohoto vědění, bylo mu snadné sledovat ho v jeho výkladech. Všechno je  mnohem jednodušší, než si to představujeme.

Byl jsem částečně v zajetí starých názorů, které se neshodovaly s živým pojetím  Abd-ru-shinovým. Přes všechnu snahu nemohl jsem se jich úplně zbavit. To se mi stalo málem osudným. Při rozmluvě s jedním z obyvatelů Hory pronesl tento obyvatel větu, která se mě hluboce dotkla, neboť se stavěla příkře proti mým dosavadním názorům. Stalo se to tehdy zcela neúmyslně. Nebyl si vůbec vědom, jak těžkou výtku mi učinil. Zde však nebylo duchovního vyhnutí. Byl jsem proto mnoho dní roztrpčen. Třeba že jsem později poznal, že to konečně byla jen maličkost, tehdy jsem se s tím nemohl vyrovnat. Má hrdost byla citelně zraněna. Nakonec jsem znervózněl, nemohl jsem spát a ztratil jsem chuť k jídlu. Protože jsem s Abd-ru-shinem o podobných osobních záležitostech nikdy nemluvil, nepřišlo řešení ani z této strany.

Nemohl jsem se přemoci, abych se podřídil zákonům stvoření. Pokusil jsem se sice v důvěrné rozmluvě s jiným obyvatelem Hory, který tam žil již delší dobu, dospět k vyjasnění a rozřešení svého problému. Marně.

Mé rozhodnutí, že opustím, z tohoto důvodu nepozorovaně horskou osadu, bylo pevné, neboť jiné řešení jsem nenašel. Své rozhodnutí jsem chtěl provést na Velký pátek ráno.

Zdůrazňuji však, že můj názor na Poselství Grálu a jeho  zvěstovatele nebyl tím nijak dotčen. Mé přesvědčení bylo tehdy stejné jako při příjezdu na Horu. Chyběla jen odvaha odstranit roztržku.

V týdnu před velikonocemi bylo v hale čtení o životě Ježíšově. Četla velmi dojímavě jedna mladá dáma. Já jsem  však pro svou uraženou hrdost nebyl plně přítomen. Na Zelený čtvrtek bylo poslední čtení. Začalo jako o dřívějších večerech. Asi po deseti minutách jsem pocítil v krku zvláštní rdoušení. Hrdlo bylo suché a já jsem stěží polykal. Současně se ozvala bolest ve sluneční pleteni, která byla zřejmě duševního druhu. Bojoval jsem s nasazením všech sil proti tomuto nejvýš nepříjemnému pocitu. Po určitou dobu se mi dařilo alespoň zabránit zhoršení tohoto stavu. Pak jsem se však nemohl již déle ovládat a musel jsem hlasitě vzlykat. Netřeba zvlášť zdůrazňovat, jak mi to bylo trapné. Přál jsem si toužebně konec čtení, ale to pokračovalo nerušeně dále, přes mé vzlyky a vzdechy. Ve mně bouřil prudký zápas, spojený s hlubokou duševní bolestí. Konečně bylo čtení u konce a současně s  tím přestalo i mé vzlykání. „Kéž by mě nikdo neoslovil!“ přál jsem si. Bylo by mi bývalo oslovení trapné. Pravděpodobně bych nebyl mohl mluvit. K mé radosti nechali všichni mé chování nepovšimnuto, neboť byli čtením silně dojati.

Došel jsem do svého pokoje a byl jsem úplně vyčerpán. Neměl jsem jiné myšlenky než spát, hluboce spát. Spal jsem až do pozdního rána. Když jsem se probudil, byl jsem prost všeho duševního tlaku. Cítil jsem se jako znovuzrozený a obklopoval mě blažený klid.

Problém, který se mě tak dotkl, rozplynul se v nic. Stal se mi bezpředmětným. Je zbytečné podotýkat, že jsem se vzdal svého rozhodnutí odcestovat. Zůstal jsem. Jak jsem byl nyní rád. Pokorně jsem se od toho okamžiku sklonil před dokonalými zákony stvoření. Tato vnitřní očista, tento vnitřní boj musel být rozhodnut a dokonán zakotveným světlým zářením. Byl to prostě děj záření, tak jako ve velkém způsobuje toto světlé záření poslední soud:  Pro mne to bylo osvobození!

Moje první slavnost na Hoře

Na Vomperbergu byly přípravy ke slavnosti, svaté Holubice, konané každoročně  30. května, stále zřejmější.

Z různých částí Evropy hlásili lidé svou účast. Když jsem se jednou Abd-ru-shina ptal, co zvláštního nutí lidi konat tak dalekou cestu, aby se zúčastnili této slavnosti, odpověděl:  „Naše slavnosti jsou živé!“  Až dosud jsem nebyl žádné přítomen. Čím více jsem se jich mohl později zúčastňovat, tím lépe jsem poznával, co chtěl Abd-ru-shin říci svými slovy. Je při nich proudění živých sil Světla, jichž může být každý z přítomných účasten. Každý může z něho přijmout tolik, nakolik je duševně otevřen. Kdo se proudění otevře, pocítí tuto sílu, která žije a jej oživuje.

Na této slavnosti jsem byl zpečetěn a povolán k pozemské službě svatému Grálu. Když jsem klečel před oltářem a když mi Abd-ru-shin při zpečetění znamením kříže na čele položil pak ruku na hlavu, aby mi zprostředkoval sílu Světla, cítil jsem zřetelně, jak se tato síla řinula mým tělem. I v tom bylo živé dění Světla.

Záření a řeč Abd-ru-shinova

Po slavnosti a odcestování účastníků slavnosti bylo na Hoře opět klidno. V následující době měl jsem často příležitost při rozhovorech se zvěstovatelem Poselství Grálu nebo při rozmluvách, jichž se účastnili i jiní lidé, přesvědčit se, jak nepochopitelně veliké bylo jeho vědění. Při takových rozhovorech, které často trvaly celé hodiny, nastaly v mém těle prudké reakce ve všech částech těla, které byly ještě za první světové války poškozeny. Byl to následek silného světlého záření Abd-ru-shinova, které působilo jako hojivý proud Světla.

I na jeho hlase bylo možno něco zvláštního pozorovat. Když při slavnostech nebo pobožnostech sám četl své přednášky, znělo tu něco, co se dá těžko popsat. I o tom jsem s ním mluvil. Řekl jsem, že jsem slyšel mnoho znamenitých řečníků německých i cizích. Srovnám-li je s jeho způsobem mluvy, cítím u něho zvláštní zachvívání, které jsem jinak nezjistil u žádného přednášejícího. Na to mi odvětil : „Pozoroval jste správně.“

Boží znamení

Dříve než jsem  Horu v červnu opět opustil, bylo mi dopřáno ještě jedno velké prožití. Při jedné nedělní dopolední pobožnosti seděl jsem jako obyčejně na svém místě v jedné z prvních řad sedadel. Byl jsem velmi silně soustředěn, abych nepřeslechl ani jedno Abd-ru-shinovo slovo. Asi za pět minut od začátku jeho přednášky jsem zpozoroval, že se rysy jeho obličeje stávají nezřetelné. Obrysy jeho hlavy se rozplynuly. Chvílemi jsem ho viděl dvojitě. Obraz se podobal fotografické desce, na níž byly nedopatřením vzaty dva snímky. Moje první myšlenka byla, že nevidím jasně. Mnul jsem si víčka, ale obraz se nezměnil. Proto jsem k porovnání pozoroval návštěvníky pobožnosti, kteří byli asi stejně tak vzdáleni ode mne. Pozorovaní lidé byli úplně ostře viditelní, zatím co obraz přednášejícího byl stále zamlžený nejasný. Při dalším pozorování jsem viděl, jak byl Abd-ru-shin zahalen jakoby mlhou. Občas se v mlhové stěně tvořily trhliny, které dovolovaly vidět jeho hlavu jasně. Byl to on a přece jaksi jiný. Mlhová stěna byla neustále v pohybu. Vždy, když jsem mezitím mohl vidět na několik okamžiků Abd-ru-shinovu hlavu, byla ponořena do zářícího světla. Barvy svítily způsobem proti němuž musíme označit pozemské barvy jako mdlé. Jediný vhodný název  pro tento jev je proměnění.

Takto viděný obličej vykazoval bezvadně Abd-ru-shinovy rysy. Byla to tedy jeho hlava, kterou jsem směl vidět duchovně.

Přitom bylo něco nápadné. Jeho zjasnělý obličej dělal dojem neobyčejné přísnosti, takže by se člověk mohl polekat. A přece jsem se nepolekal, neboť k tvrdé přísnosti se družil výraz nekonečné dobroty a lásky. Potkáme-li v životě člověka, jehož obličej prozrazuje přísnost, pak tato přísnost u něho převládá, zatím co naopak na obličeji láskyplného člověka převládá láska.

( Srov. Mt. 17,2 aj. - proměnění, dosl. zjasnění. /Pozn. vyd. )

Nikdy jsem nenašel u téhož člověka obojí stejně silně vyjádřeno. Musím to podotknout, neboť se mi to u proměněného obličeje Abd-ru-shinova zvlášť účinně vtisklo v paměti.

Když si již můj duchovní zrak zvykl na tuto nadpozemskou záplavu světla, mohl vnímat i jiné věci. Na Abd-ru-shinově čele se objevil zvláštní útvar, který jsem zpočátku považoval za jeho obočí, což se však brzy ukázalo jako omyl. Co jsem viděl, to bylo něco jiného. Byly to roztažené perutě bílého ptáka. Při nejbližším průhledu mlhovou stěnou mohl jsem rozeznat jasně i jeho hlavu a krk. Nyní byl obraz úplně jasný. Abd-ru-shin nesl na svém čele v ozářeném obraze bílou holubici s rozpjatými křídly. To nejpodivuhodnější na tomto pohledu bylo však to, že obraz holubice na čele náležel k Abd-ru-shinovi, ano že bez něho nebyl myslitelný. U lidského obličeje bylo by to připadalo zcela nepřirozené a každý by to byl ihned odmítl. Zde to však patřilo jedno k druhému. I to jsem duchovně poznával. Ke konci celek ještě jednou na několik okamžiků zazářil nepopsatelnou krásou a nadpozemským jasem.

Přednáška byla skončena. Duchovní obraz zmizel. A na jeho místě se opět nacházela našim  pozemským očím viditelná hlava Abd-ru-shinova. Během celého průběhu vidění nacházel jsem se ve zvláštním stavu povznesení a mým nitrem prochvívala nejčistší radost.

Po pobožnosti jsem se dotazoval několika účastníků, zda u Abd-ru-shina něco pozorovali. Všichni však odpověděli záporně. Jenom jedna dáma, která měla dříve podobné prožití, mně rozuměla a vysvětlila mi, že jsem u Abd-ru-shina, viděl holubici jako „Boží znamení“.  Nyní jsem si také uvědomil, že jsem skutečně směl u Abd-ru-shina vidět znamení holubice, které ho legitimovalo jako vyslance Božího. Od onoho dne vidím toto duchovní prožití neustále před sebou. Nešlo zde o nějaký výplod fantazie, ale o prožitou pravdu. Proto také nemohu jinak, než dosvědčit všem lidem, že Abd-ru-shin – IMANUEL, byl Božím vyslancem.

Boží znamení viděli u Abd-ru-shina při slavnostech Grálu desítky omilostněných. Mnozí viděli kříž Pravdy, živě v něm svítící, jiní viděli holubici nad ním. Ti všichni vydali své svědectví pro Abd-ru-shina a činí tak i nadále.

Bezbytostné záření

Na jedné z posledních slavností, které Abd-ru-shin konal v roce 1937, měl jsem silné prožití záření. Když jsem stál před oltářem u Hostiny, pocítil jsem pojednou vlny záření o vysoké teplotě, které jsem pocítil i tělesně. Působily na mne tak, že jsem se musel silně namáhat, abych snesl stoje jejich tlak. Bylo mi jako bych byl vystaven bouřnému větru, jemuž jsem odolal jenom s vypětím všech sil. Bezděčně jsem měl dojem,  že stojím proti vzdouvajícímu se moři plamenů. Celý jev trval asi pul minuty.

Podle výkladu Poselství muselo zde jít o bezbytostné záření. Ještě nikdy předtím jsem při žádné slavnosti necítil sílu podobného druhu.

Mé lékařské povinnosti mne nutily, abych odpoledne ještě téhož dne opět odjel. Předtím jsem byl tak šťasten, že jsem mohl ještě osobně mluvit s Abd-ru-shinem. Zářil, jak jsem to u něho nikdy dříve nepozoroval. Jako kdyby uhodl mé myšlenky, prohlásil, že při této slavnosti byla síla neobyčejně zvýšena. Přicházela shůry přímo k němu. Nato jsem mu vyprávěl o svém prožití záření při Hostině. „Pozoroval a poznal jste to úplně správně.“ Odpověděl mi. Na doplnění dodal, že to  bylo shůry zamýšleno, aby byla zvětšena síla na Zemi a dění urychleno.

Dne 12. března 1938 došlo k zatčení Abd-ru-shina. na Vomperbergu nacistickým gestapem. Tím byl zatím osud Hory naplněn. Všichni obyvatelé osady museli ihned opustit Horu. Celý komplex osady byl zabaven. Abd-ru-shin byl poté šest měsíců ve vazbě v Innsbrucku. Po svém propuštění byl nejdříve několik měsíců v sídle jednoho ze stoupenců Grálu ve Slezsku a pak přesídlil do Kipsdorfu v Krušných horách, kde 6. prosince 1941 zemřel.

Zpráva o jeho smrti byla pro mne zdrcující. V prvním okamžiku se mi zdálo, že se Země pod mýma nohama kymácí. Abd-ru-shin od nás odešel! Co se stane dál? Doléhaly na mne otázky, které ve mně vyvolávaly velkou nejistotu, jak bude dále vedeno Abd-ru-shinovo poslání.

Za života Abd-ru-shinova bylo gestapem zakázáno navštěvovat ho v Kipsdorfu. Abych mu svou přítomností nezpůsobil nepříjemnosti, upustil jsem od cesty do Kipsdorfu. Musím dodat, že je to škoda, neboť mnoho jeho stoupenců nedbalo tohoto zákazu a navštěvovali ho. Při těchto příležitostech k nim opětovně mluvil o příštím dění a jeho světovém významu.

Pohřbu jeho pozemského těla chtěl jsem však  být za všech okolností přítomen. Zúčastnil jsem se ho se svou paní. Bylo přítomno asi dvě stě stoupenců z celého Německa. Pochován byl ve svém rodišti Bischofswerdě v Sasku. Rakev byla vystavena ve hřbitovní kapli. Protože nebylo možno provést pohřeb ve smyslu Poselství Grálu, pronesl protestantský farář několik slov a modlitbu. Zaujal jsem se svou paní místo v poslední řadě sedadel těsné kaple. Netřeba podotýkat, že moje myšlenky dlely neustále u Abd-ru-shina. Zatím co farář ještě mluvil, pocítil jsem náhle na levé straně hlavy a těla zvláštní pocit. Vidět nebylo nic, ale pocítil jsem blízkost jeho ducha. Přitom jsem cítil na levé straně hlavy přímo šílenou bolest a obával jsem se, že omdlím. Ale všechno rychle přešlo. To bylo moje poslední tělesné vnímání setkání s Abd-ru-shinem.

Po spuštění rakve do hrobu pronesl farář z poněkud vyvýšeného místa modlitbu, ale přitom musel cítit, že nenašel spojení s truchlící obcí. Stoupenci byli svými myšlenkami a srdci u toho, jemuž prokazovali poslední pozemskou poctu. Tento obraz mi nevymizí nikdy z paměti. Bylo to, jako by tvořili živou skálu, od níž se musí všechno odrazit.

Nesním opomenout ještě jednoho jevu. Na nádražích v Biskupicích a v Drážďanech jsem osobně mluvil s četnými smutečními hosty. A tu se u všech projevila nejvýš zvláštní skutečnost, že každý z nich prožil vedle nevyslovitelné bolesti nad Abd-ru-shinovým odchodem současně i nejčistší radost. Jev jistě nikoli každodenní.

Po Abd-ru-shinově smrti jsem si určitou dobu připadal jako v vyvrácený z kořene. V Berlíně jsem tehdy bydlel na Kufurstendammu. Každého rána, před začátkem své lékařské ordinace, konal jsem dříve hodinovou procházku kolem Halensee do vilové čtvrti Grúnewaldu až k nádraží a zpět. Přitom jsem se vždy duchovně soustředil a byl jsem myslí spojen s Abd-ru-shinem. Tato ranní procházka mi byla slavnostní hodinou. Prožil jsem  na ní nejčistší radost a přinesl mi vždy sílu pro své denní dílo. To všechno ale nyní minulo. Mé myšlenky kroužily stále kolem otázky: Co bude, když od nás předčasně odešel? Všechno nemělo nyní žádný smysl. Takové myšlenky mě bolely a nedaly se potlačit. Proto jsem upustil od své každodenní procházky. Nevěděl jsem však, čím svou slavnostní hodinku nahradit. Touto událostí vznikla v mém nitru zející prázdnota. Marně jsem se snažil ji vyplnit.

Asi po deseti dnech bezútěšného hledání v sobě zastihlo mne náhle s elementární pádností volání, které mé duchovní rozpoložení nutilo, abych opět jako dříve pokračoval ve svých slavnostních procházkách. Nabyl jsem přesvědčení, že to jde!

Od této  hodiny jsem cítil pod sebou opět pevnou půdu, čerpal jsem novou odvahu a choval oprávněnou naději. Nyní mi bylo jasné, že Abd-ru-shinovo dílo bude pozemsky vedeno dále. A tak se také stalo.

V roce 1946 byla osada Grálu na Vomperbergu francouzskými okupačními úřady vrácena její majitelce, vdově po Abd-ru-shinovi, a život na Hoře se opět vyvinul jako kdysi, když Abd-ru-shin dlel ještě mezi námi.

***

Poznámka:

Tyto vzpomínky vyšly před 40 lety v časopise Gralswelt, roč. 5 (1951),  č.5. Článek je nepatrně zkrácen.