Wilhelm Lichtenberg

 

Ohlédnutí

 

u příležitosti 80. narozenin

Wilhelm Lichtenberg

Část l.

 

Něco úvodem.

 

Narodil jsem se l3.února 1900 v Berlíně. Byl jsem prvním dítětem rodičů Ernsta Lichtenberga a Friedy, rozené Stephan.

Můj otec byl obchodník, majitel železářského velkoobchodu, který se jmenoval H.Isserstedt Nachf. (nástupce) v centru Berlína.

Moje matka byla dobrou matkou a hospodyní a proto jsme s mladší sestrou Käte vyrůstali v harmonické, spokojené a šťastné rodině. Pro můj vnitřní vývoj bylo velmi důležité prožití smrti mladšího bratra Rudolfa, který zemřel na záškrt ve věku 3 let k nesmírnému zármutku celé rodiny. Mně bylo v té době 6 let. V příštím roce zemřel stejně neočekávaně můj první školní přítel. Tyto dětské prožitky mě tak silně ovlivnily a změnily celé mé bytí, že se to projevilo i v tom, že jsem jako sekundán získal Lutherovu medaili roku 1917.

Vypuknutí 1. světové války v roce 1914 přinášelo denně seznamy padlých a zprávy o úmrtí příbuzných a přátel, v pozdějších letech i spolužáků, někdy i z naší třídy. Touha žít a snaha vypořádat se s možností padnout ve válce, kdyby tato trvala déle - a také vypořádat se i s jejími materiálními následky, probouzela ve mně stále naléhavěji myšlenku na smrt a snahu nalézt odpověď.

Několik měsíců po skončení války jsem byl v učení ve velkoobchodě se železářským zbožím v Berlíně. Zároveň jsem chodil na přednášky na Techniku a do večerních kurzů Vysoké školy obchodní.

Po nástupu do rodinného podniku jsem mohl pokračovat ve studiu. Začal jsem opět »od píky«, abych získal zbožíznalecké zkušenosti. Od začátku roku 1923 jsem jako obchodní cestující navštěvoval naše vzdálené zákazníky. Vzhledem k tehdejším dopravním podmínkám jsem jezdil vlakem a od místa k místu na kole.

Tuto moji činnost ukončilo náhlé a nečekané úmrtí mého otce v červenci I923 a postavilo mě ve věku 23 let před úkol převést celý podnik krizovým obdobím vysoké inflace a znovu jej vybudovat po měnové reformě. Během mého budování a růstu byl pro můj osobní vývoj nejdůležitější můj vztah k přírodě. Od nejútlejšího dětství nás otec při putování lesními oblastmi o prázdninách vedl k lásce k přírodě. Později měl můj otec vlastní honitbu blízko Spreewaldu. Náš rodinný dům byl starý, selský statek v lužickosrbské vesnici Altenow. Byl zachován v původní velikosti a stylu. Zde jsem se bedlivě učil opatrovat divokou zvěř a pozorovat přírodu.

Císař Vilém II. zavedl podle anglického vzoru na vyšších školách na přelomu století veslařské spolky. Po výcviku jsme mohli jako 16-17 letí studenti cestovat na veslicích po celé prázdniny na tichých vodách v Brandenburgu. Po skončení l.světové války nechal otec pro nás děti vyrobit cestovní veslici, se kterou jsme po celé prázdniny putovali po krásných jezerních krajinách kolem Berlína. Toto spojení s přírodou a klid daleko od města a od zaměstnání udržovalo moje nitro otevřené až k poznání přírodních zákonů v Poselství Grálu.

V těchto letech jsem byl puzen nevysvětlitelným neklidem, který mě vedl k cestování a k přátelským kontaktům s duchovně výše stojícími a většinou staršími lidmi. Později jsem poznal moudré vedení, které mě vedlo krok za krokem k hledání Pravdy a v roce 1936 mi dovolilo najít Poselství Grálu a hledanou Pravdu.

 

Důležitá setkání v letech hledání.

Jeden přítel z mládí mě seznámil se synem německo-americké rodiny Seiler a tato rodina mě seznámila s herečkou Clarou Boeck z Mnichova. Byla o hodně starší než já a žila se svojí - podle mého mínění prastarou matkou - a tato reprezentovala vyšší bavorskou vojenskou rodinu. Clara Boeck byla přesvědčená věřící, i když svobodomyslná katolička, která dostala ocenění od papeže za svou válečnou a poválečnou sociální práci a byla u audience u dvou papežů. Na podkladě svého společenského postavení a dokonalé znalosti italštiny byla tehdejším papežským nunciem (pozdějším papežem Piem XIL) doporučena nunciatuře jako učitelka řečí pro zaměstnance nunciatury.

Během našich prvních rozhovorů jsme hovořili o jejich rozhovorech s nejvyššími katolickými hodnostáři a o jejich osobním poznání víry.

Vyplynulo z nich:

"Pro vysoké katolické duchovenstvo jsou opakované životy samozřejmostí."

Také jsem se z téhož zdroje dozvěděl:

"Kristus je syn Římana."

V rozhovorech s Clarou Boeck byla katolická církev přirovnávána k domu se 100 pokoji. Každý katolík si může podle své víry a vědění vybrat pokoj, který odpovídá jeho zralosti. Musí pouze zůstat pod společnou střechou.

V dalších rozhovorech jsme se dotkli rozdílu mezi "nebem evangelickým" a "nebem katolickým", které je obydleno svatými.

Clara sama vícekrát prožila vyslyšení modliteb skrze svaté, když prosila o pomoc pro nemocné nebo potřebné,a působení svatých bylo pro ni přesvědčivé. Její víra byla podporována nadáním jasnovidných lidí, kteří v obrazech popisovali budoucí nebo přítomné katastrofy. Přátelila se s lékařem a badatelem Albertem svobodným pánem von Schrenck-Notzing, který ji seznamoval s vědeckými poznatky i z hraničních oborů.

Na mé stále se prohlubující otázky jsem ale nakonec dostal odpověď, že člověk nesmí klást otázky, týkající se Nejvyššího - Boha. Pokud neposlechne, nemine ho trest, jak je dochováno z řeckého mýtu o Pandořině skříňce. (Následuje popis mýtu - otevřením skříňky, kde byla uzavřena Pravda - vyletělo zlo pro lidstvo a zůstala jen “víra”, že v poznání lidé Pravdu naleznou. I F.Schiller popisuje tento mýtus. Když člověk, smrtelný, poodkryje závoj Pravdy, posledního poznání našeho bytí, klesne bez ducha k zemi.)

Tím bylo ukončeno mé hledání Pravdy pomocí katolických křesťanů.

Mezitím, asi v roce 1931, došlo k dalšímu, pro mne rozhodujícímu seznámení s paní Jaaks Müncheberg, která působila jako magnetoterapeutka v Hamburku.

Naši vzdálení příbuzní - rodina von Mudra - vlastnili plantáže na ostrově Sumatra, v dnešní Indonésii. Kvůli první světové válce museli Evropané opustit zemi. Rodina von Mudra se vrátila do Německa a žila v Hamburku. Od paní von Mudra se moje matka dozvěděla o léčitelských schopnostech paní Jaaks-Müncheberg. Matka si dělala starosti o moje zdraví, protože jsem těžce pracoval ve vedení našich podniků během zlé, hospodářské krize od roku 1927 a doporučila mi, abych léčitelku navštívil. Což jsem v Hamburku několikrát udělal.

V roce 1934 přeložila tato paní svou praxi do Berlína. Jejím cílem bylo zavést tuto léčebnou metodu do německých nemocnic, zvláště na dětská oddělení, Naději vkládala do osobního vztahu s Rudolfem Hessem, který byl od roku 1933 říšským ministrem zdravotnictví, a zároveň zástupcem Adolfa Hitlera. Bez výsledku. i když se jednalo o ministra, ani ten nedokázal prolomit bariéru odporu klinické medicíny a lékařů, kteří odmítali každé léčení, které nestálo na klasické medicíně.

Paní Jaaks-Müncheberg získala vědomosti, do té doby v Evropě neznámé, díky několikaletému učení v Indii u jednoho guru, kterého poznala v Londýně a ten ji uvedl do tisíce let starého indického vědění. Její guru jí zprostředkoval vědění indických fakírů o přirozených léčivých silách z jemnohmotného světa a jejich používání při léčení.

Na rozdíl od německých lékařů poznali političtí představitelé "třetí říše" její neobvyklé schopnosti a léčili se u ní. Zvláště úspěšně se léčil R.Hess. Ministr trpěl v létech 1933-34 těžkými žaludečními potížemi, kdy již nemohl přijímat potravu. Za necelý rok byl svých potíží zbaven. V roce 1946 byl R.Hess při Norimberském procesu válečných vítězných mocností odsouzen na doživotí. Dodnes ještě žije (v roce 1983) ve vězení v Berlíně-Spandau.

V době. kdy paní Jaaks-Müncheberg provozovala praxi v Berlíně, mohl jsem ji častěji navštěvovat. Na podzim, v roce 1935, mi při jedné návštěvě řekla: "Vy nepřicházíte ke mně jen kvůli léčení. Studovala jsem šest náboženských filozofií, ale věřím, že teprve nyní jsem našla, co jsem celý život hledala. V příštích dnech budu mluvit s jedním pánem. Jestliže mi tato osobnost odpoví na poslední otázky, dám vám vědět."

Rozhovor proběhl mezi paní Jaaks-Müncheberg a panem L.Freemanem-Eales. Byl to rodilý Angličan, mladistvě vypadající muž s bílými vlasy. Pan Freeman se setkal s dílem »Ve Světle Pravdy« od Abdrushina, navštívil pana Bernhardta na Vomperbergu a poznal, že toto dílo je zaslíbeným Poselstvím Pravdy pro konečnou dobu. Zároveň poznal v tom, kdo přináší Poselství, Syna Člověka, zaslíbeného Ježíšem ke konečnému soudu. Pan Freeman žil po celá léta na Vomperbergu v blízkosti Abdrushina, a byl jím povolán za učedníka.

V létech 1935-1936 žil pan Freeman v Berlíně-Grunewaldu a bydlel v domě "Přírodovědní společnosti". V tehdejším hlavním říšském městě pracoval v tichosti na šíření nového Zjevení Boží vůle. Přírodovědné společnosti se tehdy zakládaly se souhlasem pana Bernhardta v různých německých městech jako "zapsané společnosti", aby mohly vážně hledajícím nabídnout pomoc poznáním Pravdy. Za krátkou dobu (v roce 1937) se na radu pana Bernhardta tyto společnosti rozpustily. aby se předešlo zákazu Hnutí Grálu a zabavení majetku vládnoucí stranou NSDAP.

V roce 1936 jsem dostal od paní Jaaks-Müncheberg "Velké vydání 1931" Poselství Grálu Ve Světle Pravdy od Abdrushina.

Při společných večerech jsem od ní slyšel slova Zjevení Janova a Volání z Prastvoření přijatá ze Světla.

I přes pracovní nápor v důsledku světové krize, která v těchto letech v Německu vrcholila a vedla k převzetí moci stranou NSDAP, jsem s pomocí paní Jaaks-Müncheberg přijal během roku Poselství do té míry, že jsem se mohl přihlásit na slavnost v prosinci 1936 a poprvé odjel do Tyrol.

Slavnost Zářící Hvězdy a zpečetění Pánem patří k nejvýznačnějším okamžikům celého mého života. (Následuji slova zpečetění).

Při vrcholném okamžiku Hostiny, když Imanuel pozdvihl kalich Grálu, přijal jsem s otevřenou duší požehnání z Božské síly.

Toto duchovní dění, které se vymykalo lidskému chápání. se odehrávalo v malé, skromné hale, kterou jsme nazývali ,.chrámem". Byla vybudována ze dřeva, stěny byly pokryty hnědým balicím papírem. ale bohatě vyzdobeny velkými, symbolickými obrazy učedníka Hermana Wenga. Topilo se velkými železnými kamny, která byla zabudována ve stěně oddělující předsíň od haly, kde bylo asi 200-300 míst.

Ve dnech po slavnosti následovalo přijetí zpečetěných Pánem a paní Marií v místnosti Trigonu ve správní budově. Vyzařování Pánovo bylo v jeho blízkosti citelně silnější. Po přátelském pozdravu se Pán posadil ke svému vzácnému psacímu stolu na vzdáleném konci místnosti, zatím co návštěvník seděl na židli blízko vchodu.

Po několika osobních otázkách nositeli kříže zavedl Pán rozhovor na nejvnitřnější otázky, které návštěvník měl na srdci a poskytl radu a pomoc, vedoucí k cíli.

Rozhovor s paní Marií byl osobnější a každý poznal dobrotu paní Marie a její zájem na osudu každého jednotlivce.

Prožití těchto dnů mne naplnilo dosud nepoznaným pocitem štěstí, které mohu popsat jen slovy Poselství: hrud' se rozskočí blažeností. Naplněn hlubokým vnitřním prožitím navštívil jsem na zpáteční cestě své duchovní přátele v Mnichově a pověděl jim o novém učení. Se zájmem poslouchali, položili mnoho otázek a nakonec mi Clara Boeck řekla: "Nejsi dobrý posel ze Svaté Hory. Měl jsi se víc ptát a lépe se orientovat na spojitost bájného Parsifala s křesťanskými pojmy Syn Člověka a Syn Boží", a to ve mně vyvolalo zmatek a pochyby.

Nepřijetí nového Zjevení mými přáteli se mě bolestně dotklo. Byla to přece Clara Boeck, která jako přesvědčená katolička věděla o "Přicházejícím" právě v této době. Její každodenní prosba byla - aby nepromeškala "Přicházejícího"- v Bibli zaslíbeného Mesiáše.

S jejím přesvědčením souhlasily i zprávy, které dostala z Vatikánu: "Katoličtí misionáři v severní Africe opakovaně hlásili do Říma, že pokřtění domorodci přicházejí do misie s vnitřním věděním, že zaslíbený Mesiáš již žije na zemi. Misionáři o tom přece - podle nich - musí vědět."

Při dalších rozhovorech s Clarou Boeck jsem pochopil důvody. proč nemohla uznat Abdrushina jako Ježíšem ohlášeného "Přicházejícího"- Syna Člověka. Podle ní to byla přílišná jednoduchost mluvy v Poselství, jednoduchost pochopení Boha a Jeho vůle ve stvoření. Mluvil jsem s úctou o "Pánovi", jehož učení jsem přijal jako správné, pokud jsem byl schopen toto pochopit ze svého duchovního uzrávání. Clara Boeck viděla v autorovi Poselství pouze "Předchůdce'`, ale nikoliv Ježíšem zaslíbeného Ducha Pravdy. Naproti tomu byly spisy Lic. Emil Boeck(a), které vycházely v třicátých letech tak vysoce ceněny, že by mohly vést k nejvyššímu lidskému poznání Boha. V těchto katolických spisech je nutné se zvlášť zmínit o díle Lic. Emila Boeck(a): "Opakovaná vtělení na zemi", a "Opakovaná vtělení v německé duchovní historii". Tyto názory a rozumové pochybování o dosavadním pojetí církve se projevily jako pomoc v dalších letech při pronásledování Hnutí Grálu v Hitlerově říši.

Během roku 1937 jsem se zase osvobodil z katolicko-křesťanského vlivu. V prosinci 1937 jsem znovu prožil slavnost na Vomperbergu a štěstí vědomého přesvědčení. Poslední jistotu mi přineslo prožití při audienci u paní Marie a u Pána. Z rozhovoru s Panstvem ve mně zůstala hluboce zakotvená dobrota a nezapomenutelná vzpomínka na celý život.

Jako zvláštní pomoc od Pána bylo pro mne jeho doporučení k panu Hans von der Crone. Pán mu osobně oznámil moji návštěvu. Apoštol Hans von der Crone mě přijal se slovy, že moje návštěva u něj je pro mne důležitější, než si v té chvíli mohu uvědomit. Poznání z tohoto jednoho rozhovoru v prosinci 1937 způsobilo, že jsem osobní spojení s panem Crone stále udržoval.

l2.března 1938 po vstupu německých vojsk do Rakouska byl Pán v poledne téhož dne uniformovanými důstojníky SS na rozkaz říšského vůdce SS H.Himmlera (byl zároveň šéfem Gestapa) zatčen. Za několik měsíců musela paní Maria s rodinou a obyvateli Vomperbergu sídlo opustit. Pan Hans von der Crone se odstěhoval s rodinou do svého rodného města a domu v Hagenu ve Westfálsku. kde jsem ho v následujících válečných letech mohl navštěvovat. Toto spojení vedlo až k tomu, že jsem na konci války v roce 1945 jako uprchlík z ruské zóny východního Německa zvolil město Hagen za svůj cíl. Tentokrát to byla anglická zóna. S pomocí rodin von der Crone a Wendlandových jsem tam našel nový domov.

Od poslední slavnosti v roce 1937. kdy Pán naposled slavil pozemskou slavnost do konce války v roce 1945 se na zemi mnohé změnilo a v mém životě rovněž. Ještě pod vlivem zatčení Pána, vyvlastnění sídla a zákazu Hnutí jsem odcestoval v květnu 1938 z Berlína do Hohenlimburgu, kde jsme v rodině pana Otto slavili slavnost s ostatními nositeli kříže.

Protože byl státní zákaz Hnutí a všichni byli trvale sledováni gestapem, nečetlo se Poselství, ale paní Fülling v přítomnosti učednice paní Hermíny Otto uspořádala hudební představení pro přítomné nositele kříže, takže jsme i mlčky, beze slov, byli spojeni s proudící silou ze Světla.

Bez ohledu na potlačení duchovního a náboženského života, a při snaze podřídit národ straně NSDAP, podařilo se vládě A.Hitlera po převzetí moci v roce 1933 povznést v krátké době německé hospodářství ze dna posledních let "Výmarské republiky". Občané získali znovu naději a ztracenou sebedůvěru odstraněním nezaměstnanosti a hospodářským rozmachem. Poprvé po první světové válce od pokořující a všech práv zbavující Versaillské mírové dohody v roce 1918 znovu prožíval náš národ národní sebevědomí při velkolepých Olympijských hrách v roce 1936 v Berlíně. Při zimní Olympiádě v GaPa a letní, v klasicky vybudovaném říšském stadionu v Berlíně. Architektonická výstavba těchto stadionů podle řeckých předloh a vzorné nasazení všech zúčastněných organizací probudilo naději národa na budoucnost ve smyslu antické velikosti a krásy. Na obou Olympiádách jsem byl od prvního do posledního dne. V roce 1936 ještě nebyla televize a člověk mohl tyto nezapomenutelné chvíle prožívat pouze osobně.

Tato první stavba nacionálně-socialistické vlády pomohla mé firmě k úspěchu, protože jsme byli dodavatelé. Naše firma prosperovala od roku 1867 v Berlíně jako železářská firma. Já jsem byl jako specialista na stavební kování poradcem architektů. Bylo známkou tehdejšího hospodářského vzestupu, že odpovědní architekti a vedoucí staveb si vybírali materiál podle kvality a trvanlivosti bez ohledu na stranickou příslušnost pracovníků. Zde chci také podotknout, že já jsem osobně nebyl nikdy členem strany

(Následuje seznam staveb a firem).

V následujících třech letech, až do vypuknutí druhé světové války, probíhala vedle válečného zbrojení velká bytová výstavba v Berlíně. Na mnohých velkostavbách se naše firma zúčastnila.

V roce 1939 jsem se oženil s Gertrudou Römer. Z prvního manželství měla syna. Brzy po seznámení přijala také Poselství. Naše první cesta byla do Kipsdorfu, kde jsme navštívili Panstvo, kterému tam byl povolen pobyt. Bydleli jsme v hotelu Halali blízko nádraží a hned po příjezdu jsem hledal bydliště Bernhardtových ve Schweizerhofu, v horní části Kipsdorfu.

Protože návštěvy byly oficiálně zakázány a my nechtěli panstvo přivést do podezření, šli jsme teprve po setmění směrem k jejich domu. Po zazvonění přišla k brance otevřít paní Wagner a pozdravila mne jako známého z Vomperbergu. Zeptal jsem se, jestli můžeme panstvo navštívit. Po chvilce čekání jsme dostali povolení k návštěvě příští den dopoledne.

Když jsem představil svou ženu, Pán nás přivítal a paní Maria řekla přátelsky, že se už nemohla dočkat, až pozná, koho jsem si vyvolil za ženu. Paní Maria dále řekla, že jsme je včera večer polekali, když jsme zazvonili, protože to mohlo být gestapo, ti vždy chodí za tmy. Vždy byly obavy z výslechů nebo dokonce dalšího zatčení.

Srdečné přijetí mé ženy Panstvem nám udělalo velikou radost, protože jsme cítili, že náš svazek byl uzavřen v nebi. Po tomto prvním přátelském rozhovoru jsme směli přijít opět příští den. Při této návštěvě směla Gertruda prožít zvláštní Pánovu péči. Při hovoru v přijímacím pokoji pronesl Pán k paní Marii a slečně Irmingard: "Paní Lichtenberg udělá dobře sklenice mléka." Po nějaké době Pán připomněl přání přinést mléko. Byli jsme pozváni na oběd do jídelny a tam Pán řekl na nás čekajícím dámám: "Jestliže nepřinesete paní Lichtenberg mléko, půjdu do kuchyně sám a přinesu ho." Dříve, než jsme usedli ke stolu, bylo mléko na stole.

Zde bych chtěl uvést, že Schweizerhof byl částí výzkumného statku učedníka pana Giesecke, tam prováděl půdní zemědělský výzkum, na př. působení různých hnojiv na růst rostlin. To také jedna z Pánových činností, kterými chtěl lidstvu pomoci tím, že se zlepší výživa a životní prostředí. Tento hezký panský dům nabídli manželé Giesecke Pánovi, když byli na návštěvě ve Schlaurothu u pana Müllera, kam se panstvo uchýlilo po svém vyhnání z Tyrol.

Po propuštění z politického vězení po "Anschlussu" Rakouska k Německu v roce 1938 musel Pán na rozkaz šéfa gestapa Himmlera opustit Tyrolsko a byl mu vykázán nucený pobyt v rodné zemi v Sasku, kde byl pod stálým dohledem gestapa.

Na první pohled nebyly těžké prožitky z let 1938-1939 na Pánovi a paní Marii vidět. Při rozhovoru s Pánem bylo ale cítit jeho trpké zklamání lidmi, především nositeli kříže, tedy dřívějšími nositeli kříže. Slyším ještě jeho slova plná bolesti: "Lidé, kterým jsem chtěl dělat jen dobro, mne dnes napadají, pomlouvají a podávají falešná svědectví."

Když jsme se přišli rozloučit před naší další cestou do Krkonoš, nám Pán řekl, abychom dávali pozor, jestli neuvidíme Krakonoše. Pan O.E. Winter z Berlína tam nedávno byl a při svém putování po Krkonoších ho uviděl - vypadá tak, jak je líčen v pohádkách.

Doprovázeni přáním všeho dobrého jsme pokračovali v cestě do Krkonoš - aniž bychom Krakonoše viděli - do lázní Kissingen. Po obsazení Čech a Moravy 15.3.1939 německou armádou (výsledek Mnichovské dohody mezi Hitlerem a Chamberlainem k řešení sudetoněmecké otázky a k záchraně světového míru) už neexistovaly žádné hranice při cestě do Čech ani později Bavorským (?) lesem do Bavorska.

Naším cílem bylo Švýcarsko, kde jsme se ubytovali v Locarnu. Na zpáteční cestě, asi po 14 dnech, jsme se setkali s nečekanými potížemi, které nás zdržely. Nástup německých motorizovaných jednotek, které se pohybovaly směrem k polské hranici, způsobil nedostatek benzinu. Bylo štěstím, když jsme u některé pumpy dostali 5 litrů benzinu, které stačily k další pumpě. Několik dní po našem návratu do Berlína vstoupil Hitler do Polska a 3.září 1939 byla Velkou Británií a Francií vyhlášena Německu válka.

Očekával jsem povolání na frontu. Byl jsem navštívit matku v Berlíně, abych se rozloučil. Také jsem se chtěl rozloučit se svou lodí, která byla zakotvena na jezeře Wannsee. Při pobytu na lodi jsem zkoumal svůj dosavadní život a hledal nejcennější okamžiky a body v životě. Jednoznačně jsem si uvědomil: Nalezení Poselství Grálu a poznání zákonů stvoření skrze nové vědění a skrze působení vyslance ze Světla, Připravovatele cesty na zemi, bylo pro mne nejdůležitější. Zde spolupůsobila také od dětství moje silná vazba na přírodu. V pozdějších letech mi také pomáhaly vzpomínky na toulky po domovině, ať lodí nebo pěšky po celém Německu.

Očekávaný povolávací rozkaz však nepřicházel, místo toho se množily objednávky pro válečný průmysl a výstavbu obsazených území v Polsku a v Rusku. Při svém ústupu zanechávali Rusové německé armádě .,spálenou zem".

Pro tuto výstavbu byl určen také můj podnik. Z tohoto důvodu jsem jako "nepostradatelný" nemusel na frontu.

Bydleli jsme v Schöneiche u Berlína, kde tchán postavil dvojdomek. Tam jsme si zařídili domov.

Bylo zvláštním vedením osudu, že moje žena, Gertruda, umístila svého pětiletého syna Hanse-Joachima do dětského domova v Kipsdorfu. To bylo v době, kdy jsme ještě nevěděli o tom, že tam bude Panstvo bydlet. Proto jsme měli v následujících letech důvod do Kipsdorfu jezdit na návštěvu dítěte, nebo když jsme ho odváželi domů. Při každé cestě jsme navštívili Panstvo. Vždy znovu jsme prožívali dobrotu Pánovu i paní Marie. také ale při každé návštěvě byl znatelnější tlak temna na Pána. který trpěl pozemsky válkou a nacisty, kteří hledali, jak zničit Pánovo dílo.

Jako protiklad k tomu vzpomínal Pán na svůj pobyt v USA v New Yorku a jeho tamější působení v rámci advokátní kanceláře "Styx". Pán mi líčil cíl a úkol této společnosti právních zástupců takto: lidé, kteří se prohřešili vůči zákonům, loupeží nebo jinými násilnými činy, mohli u organizace ..Styx" podat sami na sebe trestní oznámení a tím nedošlo k trestnímu soudu. Museli se ale zavázat udělat vše, co bylo jejich silách, k nápravě škod na svobodě, a tím se zase začlenili do společnosti.

Pán při tom říkal, že se spřátelil s policejním presidentem v New Yorku a pracovali spolu na uskutečnění této pomoci pro provinilce ve smyslu zákonů stvoření. Vypuknuti druhé světové války. v roce 1939 zřejmě ukončilo činnost této organizace.

Podobné rozhovory vedl Pán také s panem Oskarem Ernst Winterem a se slečnou Adele Clasen v Kipsdorfu, jak jsem se od nich dozvěděl. Jméno bylo převzato z řecké mytologie podle řeky "Styx" a je symbolické, znamená, že kdo se napije v podsvětí z této řeky, "zapomene", zde ve smyslu nápravy škody.

Jednou jsem směl Pána doprovázet pří jeho každodenní procházce. Při tom jsem se dovolil zeptat se, jestli Hitler na počátku převzetí moci nechtěl dobro a teprve pod tlakem politické strany se nepřiklonil ke zlu, Pán zůstal stát, zkoumavě se na mne podíval, jakoby přemýšlel, jestli mi může odpovědět - a pak řekl pevně:

"Hitler byl od samého začátku nástrojem temna."

Při naší poslední návštěvě v Kipsdorfu v létě 1941 jsme směli - moje paní a já, Pána a paní Marii doprovodit na procházce po okolí. Paní Maria mluvila o budoucnosti, kdy panstvo bude zase bydlet na Vomperbergu. Řekla, že si přeje, aby Gertruda pak byla v její blízkosti. Že budeme moci bydlet v lesním domku, když jsem takový přítel přírody. Jako i jiní nositelé kříže bych mohl pracovat v Mnichově a na víkendy přijíždět za rodinou.

Nakonec zůstalo panstvo stát na malém návrší. Na naši otázku, jestli by panstvu neprospěla nějaká cesta, odpověděl Pán. že nemůže nebo nesmí Kipsdorf opustit. Kamkoliv by přicestoval, způsobil by pro to místo předčasný soud nějakou katastrofou. Toho chtěl Pán tehdy lidstvo ušetřit. Při těchto Pánových slovech Gertruda málem omdlela. Paní Maria ji vzala laskavě za ruku a odvedla ji z blízkosti Pána. Za chvílí se Gertruda vzpamatovala a paní Maria ji zase přivedla k nám. Tiše mi řekla: "Vaše paní byla Jeho vyzařováním přemožena a na chvíli ztratila vědomí. Myslím, že Pána viděla v jeho duchovní postavě."

Na Pánova prorocká slova jsme si vzpomněli při pozdějším osudu Drážďan. Jako nejbližší velké město u Kipsdorfu navštívilo panstvo Drážďany. O čtyři roky později, ze 13. na 14. února 1945 bylo slavné město Drážďany zcela zničeno americkými a britskými bombardéry. Celkové zničení a lidské ztráty překonaly vše, co dosud ostatní jiná německá města prožila během druhé světové války.

Kipsdorf byl s Drážďany spojen malou drahou. V zimě 1940-41 jsem přijížděl z Berlína a musel jsem v Drážďanech na tuto dráhu přestoupit. Kvůli nočním náletům nepřátelských letadel bylo celé Německo a zbytek Evropy přísně zatemněné.

Ve vlacích a na nádražích na hlavních trasách svítilo alespoň někde modré světlo a člověk se mohl orientovat, ale na vedlejších tratích nebylo osvětlení žádné. Při jízdě v této naprosté tmě jsem měl dojem, že slyším Pánův hlas, hlas paní Marie a slečny Irmingard jak se tiše baví. Při příjezdu do Kipsdorfu jsme skutečně vystoupili ze stejného vagónu. Při skromném osvětlení na nádraží jsem panstvo pozdravil a směl je doprovodit do Schweizerhofu. Pán a slečna Irmingard šli napřed, paní Maria a já jsme je následovali. Toto setkání s Pánem v té naprosté pozemské tmě bylo symbolické a nezapomenutelně se mi vrylo do paměti. Přišel z dokonalého Světla a temnota, ve které se na této zemi ocitl. už nemohla být větší. Politici a hluk válečných zbraní dokonaly v těchto posledních Pánových letech tragické hodiny pro celé lidstvo.Toto mi názorně jednou Pán vysvětloval - dění posledního soudu pro lidské duchy. Podle Boží Vůle měl být soud pro většinu lidí osvobozením od nadvlády temna a se začátkem tisícileté říše se měl nastolit věk míru a štěstí pro lidi na zemi. a podle zákonů stvoření přinést rozvoj. Ale působením temna, které ovládlo většinu lidstva, se účinky soudu zpomalí (zdrží). Čím větší bude moc temna na zemi, o to pozdější, kratší, ale krutější budou účinky soudu pro lidstvo. Konečný okamžik soudu je pevně stanoven.

Pán mi názorně dokládal svá slova pohyby rukou. Držel pravou ruku pevně před sebou, otevřenou dlaň. jako znamení posledního okamžiku soudu a otevřenou, levou ruku pomalu přibližoval směrem k pravé ruce. Tak, jak se pomalu zmenšoval prostor mezi dlaněmi, tak se bude zkracovat prostor pozemského začátku stanoveného bodu soudu, ale ve stejné míře se bude zvyšovat krutost dění.

Několik měsíců po naší poslední návštěvě v Kipsdorfu, bylo to 6.12.1941 - přišel jsem večer domů ze zaměstnání. Gertruda mi přišla naproti v hlubokém rozrušení a řekla: "Muselo se stát něco strašného. Cítím to, ale nevím, co to je." Za několik hodin jsme se telefonicky dozvěděli od nositele kříže, pana Oskara Ernsta Fritsche: "Pán dnes opustil zemi."

Na pohřeb jsme jeli s Gertrudou do Bischofswerdy. Do vlaku v Berlíně jsme nastoupili včas a z okna vagónu jsme viděli další nositele kříže, kteří k tomuto vlaku přicházeli, všichni v černém. Protože byl zákaz k příslušnosti Hnutí Grálu, nedali jsme najevo, že se známe. V Bischofswerdě jsme šli městem kolem Pánova rodného domku na hřbitov, který je položen na okraji města. Evangelická kaple na hřbitově působila tak, jako by ji stavitelé bezděčně stavěli pro vysoké úkony Grálu. Čtverhranný vnitřní prostor byl překlenut hnědým, dřevěným stropem, na kterém byl plastický, rovnoramenný křiž (jako reliéf) ve tvaru kříže Grálu. I jinak se zařízení kostela lišilo od obvyklých kostelů, nikde třeba nebylo vidět kříž utrpení s ukřižovaným Ježíšem. V kostele byl pouze kamenný oltář, před kterým byla vystavena rakev s Pánovou pozemskou schránou. Jak byli nositelé kříže zvyklí z pobožností, včas zaujali svá místa. Potom přišla paní Maria, slečna Irmingard, pan Alexandr, pán a paní Vollmannovi a sedli si po pravé straně vedle oltáře. Těsně před začátkem obřadu se ještě jednou otevřely dvéře, vstoupil neznámý muž, a sedl si zcela sám na prázdnou židli po levé straně. Vynořila se myšlenka, že se jedná o pozorovatele gestapa, ale později se vysvětlilo, že je to Pánův přítel ještě ze školy v jeho rodném městě.

Obřad vykonal mladší evangelický farář podle církevního způsobu dne 11.12.1941.

Místo obvyklé smuteční řeči farář uvedl, že na přání manželky zemřelého pronese následující projev. Tak jako při pozdějších pohřbech Grálu bylo řečeno, že "Pánova úloha na zemi a Jeho působení mělo přinést lidstvu prostými slovy Světlo Pravdy z Boha. Lidé ale jeho pomoc nepřijali a z jeho cesty udělali cestu utrpení. Jeho touha po Světle byla v něm stále silnější, až ho dne 6.12.1941 Bůh Otec odvolal."

Nás, nositele kříže. hluboce zasáhl pohled na paní Marii, která po slovech duchovního přistoupila k rakvi a v hluboké bolesti lomila rukama a pozemsky bolestně se loučila.

Rakev byla vynesena na hřbitov a vložena do hrobu. Paní Maria jako první hodila hrst růží do otevřeného hrobu. Potichu a hluboce otřeseni jsme opustili hřbitov.

Když jsme po pohřbu přicházeli na Tržní náměstí, slyšeli jsme z amplionu zprávu, že dnešního dne vyhlásilo Německo válku Spojeným státům. Od tohoto okamžiku se rozšířilo protiletecké zatemnění - ochrana před nálety - po celé zeměkouli, což bylo symbolické ponoření lidstva do temnoty.

Zde nastal zlom ve válečných úspěších prvních let. Těžkosti obyvatel (Německa) byly stále palčivější, strádání rok od roku větší, počet raněných na všech frontách stále větší, počet obětí a zkáza německých měst při bombardování stále děsivější - až k trpkému konci "totalitní války'` - ke kapitulaci Německa.

Tato pyšná, Hitlerem ohlášená tisíciletá říše, vzala hrůzný konec. Nezměřitelné škody ale napáchali trabanti temna tím, že zabránili Vyslanci Světla, aby přinesl lidstvu rozvoj. Mise Vyslance Božího, Ducha Pravdy, byla znemožněna nacistickými nositeli moci.

Nejhůře byl tímto osudovým vývojem postižen německý národ, nejen vzhledem k jeho oběti na majetku a krvi. Národ nerozpoznal svoji úlohu jako duchovně povolaný národ, na kterou byl po staletí připravován. Pro tuto úlohu v konečné době před soudem na zemi měl německý národ očekávat zaslíbeného vůdce, který ho měl duchovně ochránit před pádem a v soudu ho zachránit. Místo toho ale vládnoucí většina národa se dala svést falešným prorokem a následovala ho, protože jim slíbil blahobyt, moc a velikost. Přivedl ho ale do bídy a duchovního úpadku.

Tím, že duchovně zklamal, ztratil německý národ svoji povolanost, která nyní přechází na duchovně zralé lidi německého druhu ve všech národech na zemi.

Konec první části vzpomínek, zpracovaných podle rukopisu v roce 1980-81.

 

 

POHLED NAZPĚT

 

2. část Po odchodu Abd-ru-shina

 

Setkávání s paní Marií a výstavba Hnutí Grálu pod jejím vedením

1941-1957

 

V prvním díle jsem popisoval svůj původ, první světovou válku, setkání s Abdrushinem v letech 1936-41.

Kdo se sám setkal s Božím Vyslancem pochopí, že toto pozemské setkání a poznání Jeho osoby jako .,Ducha Pravdy", zaslíbeného Ježíšem, je a zůstane nejsilnějším prožitkem v tomto životě. První část končila pohřbem pozemské schrány Syna Člověka v jeho rodném městě Bischofswerda dne 6.12.1941.

My, nositelé kříže, jsme se dozvěděli o Jeho odchodu, věděli jsme, že tento předčasný odchod Pánův do Světla znamená pro lidstvo nenahraditelnou ztrátu. Cítili jsme v sobě prázdnotu a týdny a měsíce jsme byli jako ochromení. Zdálo se, že na zemi zvítězila temnota.

O to pevněji se cítili nositelé kříže a zpečetění mezi sebou v malém kruhu i přes nepochopitelné pozemské dění a politické zákazy Hnutí Grálu na zemi, a zůstali věrni působícím vyslancům Světla v Trigonu.

Veškeré naše naděje se upínaly k pokračování Pánovy mise na zemi paní Marií společně se slečnou Irmingard, panem Alexandrem a manželi Vollmannovými.

Po svém propuštění z vězení v Insbrucku v srpnu 1938 byli Pán, paní Maria, slečna Irmingard a pan Alexandr přesídleni do Schlaurothu u Görlitz. Učedník Hellmuth Müller vyvinul velké úsilí, aby gestapo povolilo pobyt panstva na jeho statku.

Prostory k bydlení byly na tomto stoletém statku omezené a proto nabídl pan Arthur Giesecke,  učedník, při jedné návštěvě ve Schlaurothu, panstvu svůj statek, Schweizerhof v Kipsdorfu. kde byl zároveň pokusný statek na využití různých hnojiv. Gestapo znovu povolilo Panstvu tento nucený pobyt. a to se krátce po svatodušních svátcích přestěhovalo (v roce 1939).

Po Pánově odchodu si paní Maria a její rodina tento dům ponechala k bydlení. Po pohřbu ale Gestapo zrušilo nucený pobyt v Kipsdorfu a paní Maria se mohla v budoucnosti přestěhovat kam chtěla. Tím se dámám usnadnil život, ale zákaz Hnutí Grálu a jakékoliv činnosti platil až do konce války_ . Písemné a osobní spojení s paní Marií bylo možné jen za nejpřísnější opatrnosti. Tak jsem na jaře 1942 dostal zprávu, že se paní Maria a slečna Irmingard odstěhovaly z Kipsdorfu do malého venkovského domu v okrese Chiem, alpském předhůří v Bavorsku. Tento klidný a pěkně položený dům u jezera Chiem jim našli mnichovští nositelé kříže a hned ho pronajali. V tomto domě pak dámy zůstaly do konce války, než se přestěhovaly na Vomperberg.

Koncem listopadu 1942 jsem dostal zprávu od paní Marie, že se chystá s dcerami 6.12. do Drážďan a pak na hřbitov do Bischofswerdy.

Ve svém domě ve Westerbuchbergu měla paní Maria neomezenou možnost přijímat hosty, nositele kříže, hlavně povolané, kteří po vyvlastnění sídla Grálu byli také vyhnáni z Tyrol a museli se vrátit do svých domovů po celém Německu.

Proto jsme s manželkou netrpělivě čekali na prázdniny v létě 1943, kdy jsme chtěli podniknout cestu do Bavor. Jeli jsme do Uebersee. kde jsme přespali, ohlásili jsme se u paní Marie na příští dopoledne. Pěšky v horkém letním dni jsme došli na výšinu, kde byl jejich dům. Zde nás přátelsky přivítala paní Maria, slečna Irmingard a paní Marlies (!) Vollmann. Byli jsme pozváni na oběd a odpolední kávu.

Také jsme si směli prohlédnout všechny místnosti.

Paní Maria se ptala, jak se nám vedlo od té doby, kdy jsme se naposled viděli v létě 1941. Gertruda jí řekla, co cítila 6.12.1941, jak její nepokoj vzrůstal až do večera, kdy jsme se dověděli, že Pán odešel.

Paní Marie se ptala, s kterými nositeli kříže jsme ve spojení a jak se jim daří. Paní Maria prožívala osudy se všemi nositeli kříže a řekla, že se dozvíme, že rodina Bouvier bude muset obětovat i druhého syna na frontě.

Také na moje podnikání se paní Maria ptala a řekl jsem jí, že mé železářství a stavební velkoobchod byly uznány jako "válečně důležité", a já jsem dodával materiál vládě, armádě, letectvu a straně. Tím jsem byl zbaven vojenské povinnosti. Z tohoto důvodu a také proto, že Gertruda pracovala jako sekretářka na statistickém úřadu v Berlíně, se nám vedlo relativně dobře.

Během hovoru nám paní Maria řekla, že je navštívili manželé Siffriedovi, Gregoare a pan Hans von der Crone, a jak krásné bylo setkání s Pánovými učedníky. Čas rychle plynul a večer jsme se rozloučili s přáním, že se příští rok zase sejdeme.

Od nástupu USA do války - bylo to v den Pánova pohřbu - 11.12.1941,- se změnil poměr mezi válčícími stranami ve prospěch spojenců. Kapitulací u Stalingradu 31.1.1943 začala kapitulace Německa.

Německo bylo trvale bombardováno a proto paní Maria napsala koncem srpna 1943 slečně Adele Clasen: "Nyní jste byla chráněna, ale ta hrůza vás jistě silně poznamenala. Jistě také zůstalo mnoho sirotků. Chtěla bych nějakému sirotku, asi půl roku starému, poskytnout domov."

V lednu 1944 jsme směli s manželkou ještě jednou paní Marii ve Westerbuchbergu navštívit. Mezi tím přijala paní Maria jako malé dítě Margu a slečna Irmingard se o ni mateřsky starala. Měli jsme radost, že se dámy cítily dobře. Přijetí dítěte do rodiny viditelně všem udělalo radost a dalo úkol do budoucnosti. Dům, kuchyně a zahrada byly v péči paní Wagnerové a ostatních nositelek kříže.

Při řeči paní Maria poznamenala: "Alespoň jednou za rok přijeďte do Westerbuchbergu." Měli jsme z toho radost, znělo to jako pozvání a snaha paní Marie zůstat se všemi ve styku. Přesto to ale byl náš poslední výlet do Westerbuchbergu.

Z rozhovorů a z našich dojmů jsme poznali, jaké potíže mají dámy se zásobováním pro každodenní život.

Tím, že přijaly Margu, byly dámy postaveny do nesmírně svízelné situace při obstarávání nejnutnějších potřeb. Jednotlivé nositelky kříže pletly pro dítě oblečky, čepice, rukavice.

Při naší návštěvě moje paní zjistila, že jim chybí dětská váha, ale za války bylo všechno zboží na příděl. Já jako obchodník, jsem měl možnost takovou váhu sehnat a zaslat do Westerbuchbergu. Pro pozdější časy jsem zachoval dopis paní Marie,jako ukázku těžkostí, které německý národ prožíval:

Westerbuchberg, 13.3.1944.

"Milý pane Lichtenbergu, včera došla dětská váha. Všichni Vám upřímně děkujeme za obstarání. Prosím o účet. Váha je velmi hezká a účelná.

Denně se znovu radujeme z našeho sluníčka. Jak bych přála také Vaší paní děťátko.

Velmi jsme trpěly nálety. Všichni Vám posíláme srdečné pozdravy.

Vaše paní Maria"

Stejnou radost měla paní Maria z balíčku s jehlami a jinými kovovými potřebami, a které popsala jako "vzácné poklady".

V dopise z 25.srpna 1944 vyjádřila paní Maria svůj dojem o "totalitní" válce, která na nás všechny doléhala takto: "Co se ještě bude dít, člověk touží po konci války, ale vůbec to na to nevypadá". Ale pak psala paní Maria dále: "Marga začíná sama běhat, někdy tak pospíchá, že zakopne o vlastní nožky. Práce denně přibývá a člověk neví, co nám toto totální nasazení přinese. Kdy se asi zase sejdeme v klidu a míru?"

V dopise z listopadu 1944 paní Maria píše: "Sedíme zde ve sněhu a ledu a máme velice málo topiva, jako všichni lidé," a později: "U nás jde život stejným krokem, pracovat, doufat a neklesat na mysli. Nyní jsou to již tři roky, kdy musíme žít bez mého manžela, mám pocit, že to bylo teprve včera. Irmingard se to zdá nekonečně dlouho. Kdy se budete moci přijet podívat?"

Cesta z Berlína do Bavorska byla v této fázi války nemyslitelná. Spojenecká letadla a hloubkaři ovládli veškerý německý vzdušný prostor a ochromili veškerý život, dopravu, silnice i železnice. V roce 1944 koncentrovaly nepřátelské mocnosti letecké nálety na Berlín (Popis bombardování Berlína).

Protože moje podniky v západním Německu byly rozbité, dostal jsem rozkaz, část podnikání převézt do Saska a dodávat materiál do rozbitých měst. Proto jsem cestoval mezi Berlínem a Pegau v Sasku a mohl jsem proto navštívit Pánův hrob v Bischofswerdě. Napsal jsem to paní Marii před Vánocemi. Paní Marie odpověděla 3.ledna 1945: "Těší mne, že jste mohl být v Bischofswerdě. Je to dlouho, co jsme tam mohli být, a kdy to zase bude?"

Téměř ve stejnou dobu napsala slečna Irmingard slečně Adele Clasen, která pracovala v lazaretu: "Doufám, že netrpíte příliš nálety. Mnichov byl teď zase těžce zasažen. Viděli jsme oheň a světlice.  U nás často přelétávají, také hloubkaři, což je obzvláště nepříjemné. Jinak jsme ale všichni v pořádku. Marga je náš miláček. Teď tu máme mnoho sněhu a zimu. Doufejme, že se v roce 1945 splní naše přání."

7.2.1945 potvrdila paní Maria dopisem do Berlína příjem balíčku s jehlami a jiným železářským zbožím: "Včera přišel Váš milý baliček. Byl na cestě šest týdnů a to odpovídá. Jak se Vám daří při těch těžkých náletech? Nám se dosud daří dobře. Rusové se k Vám dost nepříjemně přiblížili, stejně tak mé matce, staré 89 let v Drážďanech. Zvala jsem ji, aby přijela k nám, ale netroufá si a zůstává v Drážďanech. Dopisy, které nyní dostávám, jsou plné bídy, bolesti, žalob, zoufalství. Jak dlouho ještě?"

Týden po tomto dopisu nastalo úplné zničení Drážďan. Kdysi světoznámé město bylo dne 13.- 14.února 1945 zcela zničeno britskými a americkými bombardéry. Toto zničení překonalo vše, co dosud bylo v Německu zničeno. 8.5.1945 byly Drážďany obsazeny Rusy.

Dopis ze 7.2. byl posledním dopisem paní Marie. Pošta v Německu se zhroutila. Až po čtyřech měsících, po kapitulaci Německa 8.5.1945, jsem dostal přes přátele první zprávu od paní Marie.

Moje žena Gertruda se synem Hansem-Joachimem se rozhodla, že se přestěhuje za mnou do mého bytu v Pegau v Sasku - přijeli jsme tam 1.3.1945.

17.3.1945 následovalo obrovské bombardování americkými letadly na Leunu, kde jsem měl protiletecký kryt. Vracel jsem se domů až večer po náletu a na místě našeho domu jsem našel hromadu trosek. Gertruda a syn zůstali pohřbeni pod troskami.

Po kapitulaci obsadili Sasko Američané, ale pak jsem se doslechl, že vyměnili Sasko se Sověty za západní Berlín. Protože jsem nechtěl zůstat v ruské zóně, odjel jsem na kole na západ. Jel jsem do Hagenu. kde mi vyjednal pan Hans von der Crone ubytování na faře u pana Ericha Wendlanda, který mě jako uprchlíka přijal.

Až několik měsíců po válce jsem dostal dopis od paní Marie, poslala ho po jedné nositelce kříže a ta mi ho předala: "Velmi se mne dotkl odchod paní Lichtenbergové, vkládala jsem na ni velké naděje při výstavbě. Jak se daří panu Lichtenbergovi a kde je?"

Naštěstí zůstala paní Maria a ostatní ušetřeni nejhorších válečných hrůz, až do klidu zbraní obsazením oblasti Chiems Američany. I v posledních válečných měsících měla paní Maria a slečna Irmingard písemné spojení s nositeli kříže v Bavorsku.

Začátkem srpna 1945 při jedné návštěvě Adele Clasen se paní Maria otázala: "Kdy se budeme moci vrátit na Vomperberg?" Podle vnitřního hlasu slečna Clasen odpověděla: "Na narozeniny slečny Irmingard." Na to paní Maria vykřikla: "Slyšíš, Irmingard! Slečna Clasen říká, že za několik týdnů na tvé narozeniny budeme opět v Tyrolsku."

Po navrácení sídla americkou a francouzskou armádou se mohla paní Maria a slečna Irmingard 3.září 1945 vrátit na Vomperberg.

Zpráva o navrácení sídla Grálu a tím odvolání zákazu Hnutí dostihla i nositele kříže v Hagenu, i když pošta dosud nefungovala. V Hagenu se vytvořila pod vedením apoštola Hanse von der Crone společnost "Čtenářů Poselství."

Abychom navázali spojení naší skupiny s paní Marií a správou Grálu na Vomperbergu, podnikl jsem šest měsíců po konci války dobrodružnou cestu do Tyrol. Osobní doprava na železnici v anglické zóně nebyla ještě obnovena, nákladní auta byla pouze pro vítězné mocnosti a k armádním účelům. Jediná možnost, jak se dostat na jih, byly nákladní vlaky s uhlím z britské válečné správy uhelných revírů do amerických zón ve středním a jižním Německu. Uhelné vlaky byly sestavovány na jednom nádraží v Hagenu. Za tmy jsem vylezl na otevřený vagón s uhlím a v lehkém dešti jsme projeli anglickou zónou a ráno jsme dojeli na nádraží v americké zóně. Zde jsem během dne našel nákladní vlak připravený k odjezdu směrem na jihozápad. Na otevřeném vagóně sedělo už více černých pasažérů. Dostali jsme se až do francouzské zóny v Baden-Badenu, kde byl hlavní stan francouzské vojenské správy.

Abych se dostal legálně do Tyrolska - které bylo také okupační francouzskou zónou - musel jsem tři dny jednat na komisařství o vydání "Laisser-passer" pro cestu do Tyrol. Třikrát jsem byl úředníkem vykázán do předsíně pouze na základě toho, že jsem ještě nebyl "denacifikován". což jsem mohl získat jen ve svém bydlišti. Třetí den jsem požadoval na úředníkovi, aby mne zavedl k šéfovi. Stalo se a teď jsem mohl říci šéfkomisaři o důvodu a cíli své cesty, že sídlo Grálu bylo nacisty na počátku války zabaveno a nyní francouzskou armádou vráceno majiteli. Vysoký komisař zavolal svého úředníka s tím, aby mi vydal povolení k cestě a potvrdil, že jsem "denacifikován". To bylo důležité, aby paní Maria neměla kvůli mé přítomnosti žádné potíže.

Cesta do Tyrol byla otevřena, ale nyní jsem měl obavy, jak převezu spoustu dopisů pro paní Marii. Byl jsem varován mnohými přáteli, že převážet poštu přes hranice je trestné. Protože jsem neznal poměry na hranicích, rozhodl jsem se. že pojedu do Mnichova a tamní přátelé mi poradí, jak se dostanu přes hranice. V americké a francouzské zóně již jezdily osobní vlaky a tak jsem se dostal do Mnichova a dostal od přátel potřebné zprávy. Ve vlaku do Kufsteinu jsem se sešel se studentem. který chtěl načerno přes hranice a dobře znal cestu a možnosti. Připojil jsem se k němu. Dostali jsme se tak přes zelenou hranici a bez celní kontroly do Kufsteinu.

Ke svému zklamání jsem se dozvěděl, že vlak do Insbrucku už několik týdnů nejezdí, spojení bylo pouze do Brixlegg. Při postupu Američanů a ústupu německé armády vyhodila tato most přes řeku Inn a tím zpomalila postup spojenců. Přes řeku místo vyhozeného mostu byla položena prkna, dráty připevněná ke konstrukci. Když jsme přešli přes řeku. mohli jsme vlakem pokračovat dále. Odpoledne jsem dorazil po deseti dnech cesty do Schwazu. Šel jsem pěšky na Vomperberg a k večeru jsem tam dorazil. Protože se dosud vrátilo jen málo osadníků, měl službu u brány pan Herbert Vollmann, pozdravil mne, oznámil.paní Marii, že jsem přišel a ta mi vzkázala, že mám ihned, tak jak jsem, přijít nahoru. V dlouhém cestovním kabátě, lodenovém klobouku, promoklý,  v pevných holínkách a s ruksakem jsem stál před paní Marií a byl jsem srdečně pozdraven. Po krátkém rozhovoru mi byl přidělen byt v řadovém domku a v příštích dnech jsem se stravoval s rodinou, protože nebylo ještě žádné pohostinství.

Příští ráno jsem předal paní Marii poštu, kterou jsem nosil na hrudi asi dva týdny. Po politickém oddělení Rakouska od Německa a od předání grálského sídla rodině Bernhardt byl jsem od konce války první, kdo přišel z Německa na Vomperberg a přinesl první poštu s prvními známkami života od nositelů kříže z Německa. V následujících dnech jsem musel paní Marii podrobně informovat, co se v Německu dělo, zvláště o osudech nositelů kříže, kteří válku přežili nebo těch, kteří padli na frontě nebo zahynuli při bombardování.

Byl jsem tam asi týden, když paní Maria musela do Kufsteinu na francouzské velitelství k nějakému jednání. Jel s ní pan Vollmann a já je směl doprovázet autem. Při cestě mezi horskými velikány řekla paní Maria: "Mnozí horolezci, kteří se zde zřítili a zemřeli, se tu stále jemnohmotně zdržují, vždy znovu lezou na skály k vrcholu, zřítí se, a začínají lézt znovu od začátku."

11.října 1945 odpoledne mi paní Maria řekla: "Zřídka kdy mi to trvalo tak dlouho, než jsem se vyrovnala se smrtí jako u vaší paní.(?) Jaký jste měl vztah k jejímu synovi?" (Hans-Joachim byl syn z prvního manželství, když měl čtyři roky, oženil jsem se s jeho matkou a přijal jej za vlastního).

Odpověděl jsem: "Velice jsem ho měl rád, vlastní dítě bych nemohl mít raději." Na to paní Maria: "U toho chlapce jsem měla dojem, že se v něm zakotvilo temno z jeho otce. Toto temno mohlo v příštích létech zesílit a vaši paní s temnem svázat, protože syna velice milovala. To by i vám přidělalo starost, i jí, a takto jste toho byli ušetřeni. Vaše paní byla při odchodu čistá a od temna odpoutaná, a tak mohla okamžitě stoupat."

Potom paní Maria pokračovala: "Můj manžel a já jsme často mluvili o tom, že paní Gertruda bude žít u nás na Hoře. Po dřívějších zkušenostech s nositeli kříže nechtěl manžel, abyste s paní žili odděleně. Myslel, že byste mohl svůj obchod přestěhovat do Mnichova. Vaše paní by pak mohla být vždy několik týdnů u vás a vy byste mohl častěji z Mnichova přijíždět na Horu. Představovala jsem si pro vás dva lesní domek. Tam byste mohli žít a myslela jsem, že by se vám tam jako milovníkovi přírody líbilo."

Pak paní Maria pokračovala: "V posledních měsících našeho pobytu na Hoře tam býval (v lesním domku) obzvlášť rád. Hledal tam klid a samotu. V poslední době tam pracoval s Irmingard. Sami jsme si tam i obstarávali jídlo. Po nějakém čase si návštěvníci zvykli chodit i tam, i na odpolední kávu, takže manžel měl stále méně času na práci."

Tyto rozhovory s paní Marií mě utěšovaly a mírnily bolest z odchodu Gertrudy a syna.

Za několik dní, l5.října 1945, měla paní Maria a pan Vollmann nějaké jednání v Insbrucku na francouzské správě. Zase jsem je směl ve voze doprovázet. Při jízdě jsem se jí zeptal, jestli se pamatuje na naše poslední setkání v Kipsdorfu. Odpověděla: "Ano, dobře si na to pamatuji, mluvili jste o své cestě do Kissingenu. Když Pán po kávě přišel na zahradu, pocítila vaše paní Jeho vyzařování tak silně, že málem omdlela. Myslím, že vaše paní uviděla Pána v jeho duchovní postavě. Nádherné a nepochopitelné!"

Znovu ve mně ožilo toto prožití a řekl jsem: "Mým velkým přáním je, aby si Pán na ni na onom světě vzpomněl." Paní Maria řekla: "Tomu pevně věřím."

Paní Maria pak mluvila o Pánově péči vůči jeho blízkým až do přítomnosti: "Slyším Jeho hlas tak hlasitě, jako vás, když sedíte vedle mne. často volám Irmingard, aby tato slova stenografovala. Slova a poučení následovala krátce, telegraficky."

Vyjadřování paní Marie jsem zaznamenával při svém pobytu na Vomperbergu hned po paměti, ne doslovně.

V této době jsem paní Marii předložil žádost pana Hans von der Crone, aby směl v Hagenu (Westfálsko) sloužit slavnosti a zpečeťovat. Pro vznikající kruh pod jeho vedením prosil o stříbrné kříže, několik Poselství a jiné grálské písemnosti, pokud byly ukryty ve Švýcarsku kvůli zákazu Hnutí.

Paní Maria naší žádosti vyhověla, dostal jsem stříbrné kříže a knihy. Knihy jsem zabalil do malé bedýnky, protože nebyl k disposici kufr ani jiné zavazadlo. Bylo to několik Poselství, - také jedno anglické vydání pro velitele anglické vojenské mise v Hagenu, se kterým byl pan von der Crone ve styku. Potřeboval od něj povolení ke shromažďování, a k ustavení Hnutí Grálu. Vezl jsem i Doznívání a Připravovatele cest.

V dalších dnech jsem ještě dostal balíček dopisů od paní Marie nositelům kříže v západním Německu, které jsem zase dal do sáčku na hrudi. Doprovázela mne přání všeho dobrého a nastoupil jsem cestu zpět. Bedýnku s knihami jsem vezl na ruční káře na nádraží ve Schwazu a tam jsem se dostal do vlaku do Lindau. Tam vlak končil a já jsem musel přes pasovou kontrolu. Francouzské hraniční kontrole jsem byl nápadný svým oblečením a zavazadly a musel jsem podstoupit tělesnou kontrolu, ale naštěstí dopisy paní Marie nenašly. Převážet poštu bylo zakázáno, okupační síly se bály německého povstání a nepřátelství, zatím co německé obyvatelstvo bralo spojence jako osvoboditele z Hitlerovy diktatury. Tím jsem mohl překročit hranice mezi Německem a Rakouskem v Lindau.

Knihy jsem ale nesměl vzít s sebou, zdůvodnili to tím, že vyvážet a dovážet knihy je zakázáno. Výjimku může povolit pouze velitel francouzské okupační armády, který ale není na hranicích, ale ve vile na bavorském břehu. Musel jsem si hodit bednu s knihami na rameno, přenést ji přes přehradu na výšinu, kde byla vila, a knihy vybalit. Velitel mi dal povolení k převozu "náboženské literatury" do Německa. Zase jsem bednu přenesl přes přehradu na celnici na ostrově k formálnímu proclení.

Cesta vlakem z Lindau přes Kolín proběhla překvapivě dobře, takže druhý den po odjezdu z Vomperbergu jsem byl doma v Hagenu.

Předal jsem dopisy od paní Marie, svoji cestovní zprávu a povolení pro apoštola Hans von der Crone; vše bylo s radostí přijato. Tím byly povoleny slavnosti a zpečeťování v Hagenu. Pan von der Crone se zcela věnoval tomu, aby z dosud volného sdružení "čtenářů Poselství" vybudoval první, poválečný kruh Grálu v Německu.

Pan von der Crone začal v Hagenu pracovat v roce 1938, kdy byl repatriován z Vomperbergu do svého domovského města. Přispělo také setkání s evangelickým farářem Erichem Wendlandem, ke kterému přihlásil svou dceru (na její přání) ke konfirmaci. Jako správný duchovni vychovatel se zabýval pastor Wendland myšlenkovým původem své konfirmantky, ve kterém byla vychována. Místo, aby "ztracenou ovečku" přivedl do lůna své církve, poznal pastor po prvním přečtení Poselství pravý význam Kristova poselství, zvláště s ohledem na zákony stvoření v životě člověka a v historii národů.

Díky duchovnímu vedení apoštola Hanse von der Crone porozuměl pan Wendland biblickému zaslíbení o příchodu Syna Člověka prohloubenou četbou Poselství.

Proto také bylo možné, aby od 1.1.1941 až do srpna 1943 mohl farář Wendland z kazatelny hlásat slova bible ve světle Poselství. Někteří členové církve nalezli tímto způsobem Pravdu ve slově Poselství a v autorovi. (Naše obdoba faráře Valíka,V.V.)

Musel ovšem vypuknout .,duchovní boj" mezi farářem Wendlandem a jeho kolegy z "Církve vyznavačů"(B.K.). která za vlády Hitlera musela vykládat falešně bibli "německých křesťanů". Začalo pronásledování "odpadlého" E.Wendlanda. Vedení církve oznámilo Evangelické konsistoři, že mu odebírá "Nezbytnost v povolání"?(Osvědčení k výkonu funkce) a to mělo ovšem za následek povolání faráře Wendlanda na frontu 11.září. Jako prostý pěšák byl na frontě až do konce války v květnu 1945.

Po skončení války byl pan Wendland vysvobozen ze zajetí Američany z důvodu pomoci při žních! Mohl proto jako první navštívit paní Marii v jejich exilu ve Westerbuchbergu v Bavorsku.

Pan Wendland o tom sám píše:

"Paní Maria mi dala několik cenných rad, týkajících se zdravotního stavu, který bych mohl mít pod kontrolou správným dýcháním a duchovním prohloubením.

S panem Alexandrem jsem často mluvil o pochybném zajištění vlastní rodiny. Co se toho týká, nejrychleji by se toho dosáhlo brzkým pensionováním, ale zase by to znamenalo (finanční) závislost na luteránské církvi.

Ale kazatelnu jsem nemohl opustit jako někdo, kdo poznal pravou Pravdu a učení Kristovo skrze Poselství. Velmi mi leželo na srdci rozhodující setkáni Poselství s církví. Po krátké úvaze mi pan Alexandr položil otázku, která mi později pomohla při jednáních: "Proč chcete jiným odejmout kus odpovědnosti?"( Postoj k Poselství ).

Cesta domů zničeným Německem mu trvala dva týdny.

Doma ale pan Wendland nesměl vstoupit na kazatelnu a také žádnou službu v církvi nesměl vykonávat.

Jeho rodina ale směla přesto zatím bydlet na faře a to mi umožnilo, jako uprchlíkovi z ruské zóny, že jsem se směl u nich ubytovat.

To mi umožnilo spoluprožívat duchovní boj mezi tradicemi evangelické církve a poznáním Pravdy z nového zjevení.

Pan Wendland použil tuto dobu nuceného odpočinku, nebo lépe řečeno, darovaného klidu, k sepsání 12 teologických statí, ve kterých se zabýval články víry pohledem skrze Poselství.

To ho přivedlo k následujícímu náhledu, který zapsal:

"Pokus o reformaci církve od vedení po členy" byl chybný, protože tato církev označila Poselství jako "bludné učení". Můj cíl byl potom mnohem skromnější. Chtěl jsem pomocí svých 12 statí hlásit Kristovo učení ve smyslu Poselství. Povolení k tomu by bylo bývalo pozoruhodným aktem tolerance. Povoleno mi to nebylo, protože Poselství je s tradičním křesťanstvím neslučitelné! Naproti tomu mi luteránská církev nabídla opatření v tom smyslu, že mi bude vyplácet částečný plat!?! za odsloužená léta po dobu tří let. To mi dalo možnost studia pro nové povolání."

Po tříletém studiu na universitě v Bonnu začal pan Wendland v roce 1950 učit na reálce v Hagenu. O rok později začal také se svou přednáškovou činností.

To, co mu bylo zakázáno z kazatelny, vykonával zodpovědně a duchovně zesíleně povoláním ke službě k šíření Slova při zářijové slavnosti 1951. Přednášel otevřeně ve městě Hagenu o ústředních otázkách lidstva a odpovídal na ně Poselstvím.

V prosinci 1945 jsme směli zase poprvé prožít Slavnost zářící hvězdy, kterou sloužil po povolení paní Marie pan Hans von der Crone ve služebním bytě u Wendlandů. Zde také jsme vzpomněli 18.4.1946 Pánova narození, a zažili jsme první zpečeťování apoštolem von der Crone.

I v roce 1946 platil pro nás Němce v anglické zóně zákaz shromažďování - pouze uznané církve se směly shromažďovat. Tak jsme se směli setkávat pouze v bytě Wendlandových na třech slavnostech v roce.

V té době se už mohly konat slavnosti na Hoře.

Na slavnost ,,Svaté holubice" v květnu 1946 jsem jel poprvé po válce i já. Slovy se nedá vyjádřit, co jsme prožívali, když jsme viděli a slyšeli zase paní Marii, slečnu Irmingard, apoštola Vollmanna. Nezapomenutelný byl okamžik, když paní Maria zvala k Hostině, žehnala ze Světla chleba a víno a pozdvihla kalich. Ze světlých výšin se otevřela brána a vysílala světelné vlny dolů na zem a jejich síla se dotkla našich srdcí.

S panem von der Crone, Erichem Wendlandem (který byl suspendován ze svého úřadu evangelického duchovního) a se mnou jsme podle rad paní Marie pokračovali v pozemském budování kruhu Grálu v Hagenu a Hohenlimburgu.

V roce 1947 byl zrušen zákaz setkávání anglickou správou. Paní Maria pak určila dům učednice paní Otto v Hohenlimburgu jako světlý stánek (nyní stánek Světla).

Povolení slavností paní Marií bylo důležité, protože po celý rok 1947 jsme my, Němci, nemohli cestovat. Neměli jsme pasy, všechny tři zóny měly centrum v Berlíně a bylo téměř nemožné tam získat cestovní povolení. Domluvili jsme se proto s panem Dr.Waltrem, který také povolení nedostal, že přejdeme přes hranice načerno. Jeli jsme do Mnichova a ve sněhu jsme přecházeli hory do Kufsteinu. Tam odtud vlakem do Schwazu. I když "černí" hosté nebyli na Vomperbergu vítáni, dostali jsme ubytování a směli prožít slavnost Zářící hvězdy. Také paní Maria nás přijala. Hned po slavnosti jsme museli stejnou cestou odejít.

Při rozhovoru mi paní Maria řekla, že se jí zdá, že výstavba kruhu Grálu v anglické zóně je příliš pomalá. Její výstavbou byl pověřen pan von der Crone a já. Slíbil jsem, že se budeme snažit ještě víc, abychom dosáhli cíle. Zároveň jsem žádal o pochopení stavu nepředstavitelné bídy, hladu a nedostatku všeho, kterým musí nyní každý jednotlivý Němec procházet, aby zajistil nejnutnější potravu a topivo.

Ve srovnání s tím se poměry v Rakousku, které bylo osvobozeno od Hitlerovy diktatury spojenci, zlepšovaly rychleji, tím, že Rakousko bylo podporováno okupačními mocnostmi. Přesto to trvalo tři roky, než v roce 1948 paní Maria napsala do Mnichova: "Prosím, napište mi telefonická čísla našich známých, protože už brzy budeme moci telefonovat i telegrafovat do Německa."

Na rozdíl od toho trval v Německu zákaz cestování i v roce 1948. Když jsem žádal povolení k cestě do Tyrol - důvod Slavnost Grálu - byl jsem odmítnut s tím, že důvod není dostatečný. Rozhodl jsem se proto, že zase přejdu hranice načerno. Tentokrát jsem šel jinudy vysoko v horách. Už jsem byl téměř za hranicemi, když jsem narazil na celníka, který mne okamžitě zadržel a dopravil do Insbrucku. Místo slavnosti na Hoře jsem trávil 4 dny ve vězení v Insbrucku. Ani potom mi nebylo dovoleno jet na Vomperberg, ale byl jsem s ostatními vězni dopraven na německé hranice a vypovězen.

Brzy po návratu byla v západním Německu měnová reforma; každý dostal na hlavu 60 nových Marek. Bylo to nesmírně málo, ale byl to začátek hospodářského vzestupu.

Na podzim roku 1948 podnikla paní Maria s rodinou cestu do Švýcarska a navštívila tamější nositele kříže. Poslala pozdrav slečně Adele Clasen, mé pozdější druhé paní: "Ve Švýcarsku to bylo krásné."

Paní Maria pomocně pomáhala svými dopisy šířit nové vědění Poselství mezi nositeli kříže, na př. 15.10.1948 napsala slečně Clasen: "Jsem ráda, že ubohému maličkému se milostivě otevřela brána." Týkalo se to smrti malého bratra slečny Clasen. Paní Maria ještě za jeho života podle fotografie poznala a řekla, že dítě trpí od narození nevyléčitelnou mozkovou chorobou.

Dopisem z listopadu 1948 jsem paní Marii oznamoval, že konečně budeme mít pasovou kancelář v Düsseldorfu a pak snad snadněji budeme moci cestovat. Doufáme, že budeme moci přijet na slavnost.

Jako odpověď jsem dostal pohlednici:

Maria Bernhardt, Gralshöhe 26.11.1948

Vážený pane Lichtenbergu,

děkuji za dopis ze dne 17.11.1948. Budu ráda, když přijedete na Vánoce. Jestli tu bude sníh, byla bych vám vděčná, kdybyste Margu začal učit lyžovat. Žel, u nás to nikdo neumí. Přivezte proto lyže s sebou. Zůstanete tak dlouho, jak budete moci. Leden je tu většinou slunný.

Mnoho pozdravů.

Paní Maria

 

Větší počet německých zpečetěných využilo první možnosti cestování a přijelo na vánoční slavnost. Jak si vzpomínám, byla tehdejší hala, vystavená v roce 1932, příliš malá pro všechny účastníky. Musely být slavnosti dvě. Tak velký počet účastníků tu nemohl být od roku 1937, kdy byla poslední Pánova slavnost na zemi.

Pro mne byla tato slavnost zvlášť důležitá. Dostal jsem povolání, zlatý kříž, se slovy:

"Tvoje duše touží sloužit Svatému Grálu. Dlouhá byla tvoje cesta, mnoho těžkého tě potkalo, ale konečně je ti jasné, že tvoje jméno, které nosíš, ti ukazuje cí1 tvé cesty - "Den Lichten Berg". Teď, když jsi prohlédl, stoupej po cestě. Tvoje víra se stane přesvědčením a to má z tebe na lidi viditelně vyzařovat. Věrně a pevně máš stát při výpadech temna, protože víš, kde je tvůj pravý domov."

Na vyžádanou fotografii paní Maria napsala:

"Nechť síla Světla naplní tvou duši a vede tě k domovu!" Gralshöhe, 31.12.1948.

 

Vedle velkého duchovního dění během slavnosti na Hoře jsem začal s Margou za krásného, slunného počasí lyžovat v okolí sídla. Při tom vzpomínám na jeden zážitek. Po novoroční. slavnostní bohoslužbě jsem stál ve fraku před halou a mluvil s přáteli., když mě paní Maria nechala zavolat, jestli jsem nezapomněl na to, že mám s Margou lyžovat. Marga stála u brány a čekala na mne. Co mi zbývalo. Rychle jsem obul lyžařské boty a přes frak bundu. A už jsme spěchali na stráň.

V únoru jsem paní Marií napsal: "Rád vzpomínám na svoji malou žákyni. Přikládám fotografii, kde je Marga na lyžích. Doufám, že od té doby měla víc příležitostí, aby se pocvičila, protože jí lyžování šlo dobře. Prosím, vyřiďte Marze upřímné pozdravy."

Ze správy Grálu na Vomperbergu začaly v roce 1947 přicházet směrnice pro pozemskou výstavbu Hnutí v Německu. Pro "britskou okupační zónu" jmenovala paní Maria apoštola von der Crone duchovním vedoucím v Hagen-Haspe (Westfelen). Jako správního vedoucího jmenovala paní Maria pana Rudolfa Miera v Münsteru.

Protože se od roku 1948 pasové záležitosti vyřizovaly v Düsseldorfu, neměli jsme s cestováním potíže a mohl jsem zase jet na květnovou slavnost (zase dvě slavnosti).

V létě 1949 jsme se dověděli, že se učedníku panu Dr. E.Walkhoffovi podařilo se převézt Pánovo pozemské tělo z ruské zóny na Vomperberg. Podnět k tomu vyšel od paní Marie. Postavila Dr.Walkhoffa do těžké politické situace mezi "východ" a "západ" v rozděleném Německu. Byl to těžký úkol a dlouhodobá jednání s ruskými vojenskými úřady v Sasku. I přes důsledné naléhání pana Walkhoffa na získání povolení k exhumaci a k převozu rakve byl úřadujícím ruským důstojníkem odmítnut.

Rusové měli totiž panický strach z moru.

V noci se ale dostalo panu Walkhoffovi pomocí světlé zprávy rady, aby další den šel na totéž místo a do stejné kanceláře se žádostí o exhumaci. Tento den tam byl jiný ruský voják. Tentokrát překonal pan Walkhoff námitky ruských důstojníků a dostal povolení k exhumaci a dále k převezení ostatků do Tyrol.

Tak mohl pan Walkhoff splnit duchovní úkol a přivézt Pánovy ostatky 17-18 srpna 1949 ze starého hřbitova v Bischofswerdě - z místa jeho pozemského narození- na Svatou Horu v Tyrolích.

Po dokončení stavby pyramidy následovalo posvěcení a slavnostní uložení Pánových ostatků dne 10.října 1949.

V prosinci 1949 jsem také navštívil poprvé od války své rodné město Berlin, svou matku a sestru. Tato čtvrt byla naštěstí v americké zóně. Při této příležitosti jsem také navštívil kruh Grálu v Berlíně, také v americké zóně (v ruské zóně bylo vše zakázáno). Jednalo se o vilu, která byla kruhem nejdříve pronajata od státu a později odkoupena Společností pro duchovní poznávání. Koupi zprostředkoval pan Springmeier.

S velkým nasazením západních i východních nositelů kříže byla v přízemí vybudována hala pro pobožnosti, i když poválečné možnosti byly velmi omezené. Pod halou byly vybudovány místnosti pro hosty, pro návštěvníky z východního Berlína, protože spojení bylo velmi špatné a návštěvníci museli přenocovat. V této hale jsem prožil slavnost Zářící hvězdy 1949. Podal jsem o tom zprávu paní Marii. Oznámil jsem jí dále, že místnost byla vyzdobena "plaketou se zvony" od berlínského sochaře Hans Füssela. V tomto dopise jsem požádal paní Marii o povolení pro kruh v Hagenu, aby náš kruh směl dát vyhotovit odlitek "plakety se zvony" z originálu, který se nacházel na Vomperbergu.

V tomto dopisu jsem vzpomínal na svoji úlohu loni, kdy jsem učil Margu - dnes 7. letou lyžovat, a že doufám, že má Marga dost příležitostí lyžovat a učit se.

 

Odpověď paní Marie: Gralshöhe, 31.1.1950

Milý pane Lichtenbergu!

Děkuji za Váš dopis ze dne 22.1. Co se týká "plakety se zvony", musím Vaši žádost odmítnout, protože povolení bylo uděleno pouze pro berlínský kruh, ke kterému dárce pan Füssel patří.

Těší nás, jestliže budete moci přijet v květnu s maminkou a sestrou na Vomperberg. Žel, naše bázlivá Marga nelyžuje, říká: "Kdyby tady byl pan Lichtenberg!"

Srdečně Vás zdraví

Vaše paní Maria.

 

Až do této doby vybírali na hranicích clo rakouští celníci a ti byli velmi přísní, takže jsme nemohli přivézt autem zboží, které na Hoře nutně potřebovali. Jednou jsem vezl zasklené dveře pro knihovnu paní Marie, ale celníci prohlásili, že nesmí přes hranice. Dohadoval jsem se s nimi velmi. dlouho, ale pak jsem se rozhodl, přidal plyn a projel celnicí před překvapenými celníky. Paní Maria tak měla zasklenou knihovnu.

Na květnovou slavnost jsem přijel s maminkou a se sestrou, obě byly slečnou Irmingard zpečetěny (1950) a obě se poprvé účastnily Večeře z rukou paní Marie. Na vyžádanou fotografii paní Maria sestře napsala:

"Síla Slova ti vydláždí cestu do světlých výšin. Paní Maria".

Na zářijovou slavnost jsem zase přijel a na mé přání mě paní Maria přijala. Tentokrát jsem měl osobní otázku. Řekl jsem:

"Šest let po odchodu mé paní se cítím stále osamělejší a postrádám vlastní domov. Při slavnosti na Hoře jsem se seznámil se slečnou Adele Clasen z Mnichova, stejně tak moje matka i sestra. Toužím po spojení se slečnou Clasen a chtěl bych se ujistit, jestli je to pro nás oba v souhlase s paní Marií."

Paní Maria řekla, že sama o tomto spojení uvažovala a naše manželství schválí.

V příštím roce jsem přijel na květnovou slavnost s matkou a sestrou a strávil jsem na radu paní Marie 2-3 týdenní dovolenou na Hoře. 5.6.1951 mě paní Maria přijala, ptala se na mé poměry, na můj názor na politika Konrada Adenaura, na rozdělení Německa na Západní a Východní, a jeho jmenování kancléřem a ministrem zahraničí. Řekl jsem, že si myslím, že on, jako přísný katolík, a po dohodě s papežem, bude udržovat Západní Německo katolické a Východní Německo v ruské zóně evangelické. Byla to obtížná situace a vývoj se dal těžko předvídat.

Vrátil jsem se k našemu rozhovoru z loňského roku a oznámil jsem, že slečna Clasen je ochotna si mě vzít, jestliže se přestěhuji do jižního Německa. Chtěla by žít v Mnichově, také aby byla blíže paní Marii a slečně Irmingard. Nepomýšlí na to, že by se přestěhovala do severního Německa. Jestliže o ni stojím, musím přijít do jižního Německa.

Paní Maria se zeptala: "Můžete se přestěhovat na jih?" "Ale kam?" "Mnichov". A dodala s povzbuzujícím úsměvem: "Mohl byste to stihnout do zářijové slavností?" "Pokusím se."

Příští dny a týdny jsem se přesvědčil, jak rychle se uskutečňují záměry, pokud jsou Světlem chtěny. Spojil jsem se se svými dodavatelskými firmami, jejichž zástupce pracoval v Mnichově, a ten mi zjistil, že je v Mnichově na prodej železářský obchod. Dne 1.7. jsem se stal spolumajitelem tohoto obchodu v Mnichově, který se později stal velkoobchodem a ekonomickým základem pro mne a mou rodinu. Hned jsem si tam také pronajal místnost, kam jsem dostal 7.7.1951 od paní Marie pohlednici:

"Milý pane Lichtenbergu, děkuji za Váš dopis. Jsem ráda, že přijedete do Mnichova. Všechno dobré a srdečné pozdravy od Vaší paní Marie."

Byl to krásný pocit, bydlet tak blízko Vomperbergu. Spřátelil jsem se s mnohými obyvateli sídla. Byl jsem pozván na oslavu narozenin (na kávu) 17. srpna 1951, i na jiné aktivity, které provozovali obyvatelé Hory s láskou k paní Marii a celé rodině.

Zářijová slavnost 1951 začala také dvěma slavnostmi a na vánoční slavnost 195I jsem také na Horu přijel.

Tato zimní slavnost byla poslední slavností v malé, staré hale z roku 1932, ve které mohli nositelé kříže slyšet "Slovo Páně" z jeho vlastních úst a vycítit Boží velikost.

Hned po ukončení slavnosti se začala hala bourat. Před tím, na podzim, se postavily základy pro novou, větší halu. Přitom se zjistilo, že staveniště na východní straně haly blízko příkrému, horskému převisu se skládá z volného štěrku, a prostor se musel zpevnit stovkou nebo i více piloty, aby stavbu unesly. Tuto těžkou a časově náročnou práci si vzal na starost pan Alexandr. Dodnes ho mám před očima, jak sedí, zahalen do kožešin, ve sněhu a v zimě. Paní Maria, jako paní stavby, přicházela na staveniště a mluvila s panem Alexandrem.

Stejně tak byli obyvatelé Hory podporováni mnohými dobrovolnými pracovníky kruhů Grálu, většinou z Německa.

I přes velkou zimu pokračovaly stavební práce podle plánu. Tesařské práce provedla firma Liner ze Schwazu. Ostatní stavební práce prováděli podle možnosti za odborného vedení vlastní síly.

Začátkem května jsem si vzal dovolenou ze svých obchodů v Hagenu a v Mnichově a přihlásil jsem se do sílících řad dobrovolných pracovníků. Muži bydleli v jedné ubytovně (Lager) v sídle a stravovali se ve Weberhofu, kde vařila paní Wagnerová. V té době byla hrubá stavba hotova, pracovalo se uvnitř. Byl jsem přidělen k panu Siffriedovi, který stříkal heraklitové desky bílou barvou. Pokrývala se střecha a podlahy. Pracovní nasazení všech bylo nepředstavitelné; pracovalo se od brzkého rána do pozdního večera s malými přestávkami. Obyvatelé Schwazu a Vompu nevěřili. že se to povede, ale stalo se. Od jedné slavnosti ke druhé slavnosti stála nová hala.

O předslavnosti ráno 29.května 1952 jsme pozdravili s radostí a díkem Pánovu vlajku před domem Grálu s přesvědčením, že je vše připraveno pro zasvěcení nového chrámu a tato slavnost bude základním kamenem pokračování Pánova díla skrze paní Marii, slečnu Irmingard a pana Alexandra.

Slavnostní zasvěcení haly provedla paní Maria odpoledne v rámci předslavnosti. Vysoký duchovní význam stavby oznámila paní Maria ve svém projevu tím, že se jedná o "Chrám splnění".

Všichni, kteří jsme se v této hodině směli zúčastnit slavnosti a vkročit do chrámu, jsme byli až překonáni velikostí a výškou haly, zvláště když jsme její rozměry porovnávaly s původní halou. Plánování nové haly bylo ještě velkorysejší, což se prokázalo při pozdější úpravě, kdy se rozšiřovala místa k sezení na 1.600, zatím co nyní to byla asi čtvrtina.

Zvuk nových varhan vypudil všechny ostatní myšlenky a my se otevřeli citu. Apoštol H.Vollmann četl úvodní přednášku k předslavnosti "Slavnost svaté Holubice" a oslovil připravené nositele kříže, kteří žádali o zpečetění.

K první hlavní slavnosti v novém chrámu v roce 1952 nás zvaly zvony - jejichž trojzvuk "Spravedlnost - Láska - Čistota" se ozýval ze zvonice, která zůstala nezměněna jako při staré hale.

Když jsme znovu vstoupili - tentokrát za denního světla - do haly, byli jsme znovu překvapeni její velikostí a jednoduchostí. Pohled se zastavil na stovkách rudých růží, které visely na polokruhovém oltářním prostoru. K oltáři vedly tři a čtyři stupně. Za oltářem byl fialový závěs a na něm Pánův obraz v životní velikosti v ornátu, který při slavnostech nosil. Vedle oltáře stály vysoké židle pro paní Marii a slečnu Irmingard. Po straně blízko židlí dam stály na vysokém podstavci sedmiramenné svícny, které vytvořil za života Pánova učedník Richard Nagel pro první halu. V oltářním polokruhu na straně byl stůl s chlebem a vínem pro Hostinu.

Po pravé a levé straně seděli apoštolové Imanuele: paní Vollmannová a pan Alexandr, o jehož židli se opírala zelená "Vlajka Páně" a tím vlajka Grálu se zlatým, zářícím křížem s paprsky.

Na oltáři bylo sedm svící-jako posvátné číslo Vůle Boží, v jejíchž středu byla červená nádoba jako symbol Svatého Grálu, před ní z pochvy vytažený meč jako znamení dnešního soudu pro lidstvo. Samotná pochva visela z oltáře dolů Meč byl zakřivený a pochva bohatě zdobená.

Při prvních zvucích varhan vstoupily poprvé paní Maria a slečna Irmingard do posvěceného prostoru, ve kterém probíhala Slavnost svaté Holubice, jak ji Pán na všechny časy ustanovil. Apoštol H.Vollmann přečetl slova, která pronesl Pán při jedné slavnosti. Pak následovala Pánova slova o významu zpečetění pro lidského ducha jako nejvýznamnějším dění jeho bytí a nejen pro pozemský život. Slečna Irmingard zpečeťovala.

Pan Vollmann uzavíral sňatky a žehnal starším manželstvím. Potom pan Vollmann povolal ty, kteří obdrželi první volání pro službu Grálu na zemi.

Povstali jsme a prožívali ten okamžik, kdy paní Maria vystoupila za oltář a vyprosila požehnání ze Světla na chléb a víno a nás pozvala k Hostině, která nás měla poutat na věčné časy. Pak paní Maria pozvedla kalich - nejvyšší bod slavnosti - a my přijímali s otevřenými srdci požehnáni ze Světla. Na konci poslala paní Maria lidem toužený mír, pozemské štěstí a trvalé hodnoty až na věky skrze Pánovo Slovo a končila slovy: "Působte vítězně ve Slově."

Odcházeli jsme dojati a naplněni vůlí konat dobro.

Touto květnovou slavností 1952 a posvěcením chrámu na Vomperbergu začal pro veškeré Hnutí Grálu celosvětový vývoj za tichého působení paní Marie.

Nový životní úsek začal pro mne a mou ženu Adele, roz. Clasen, protože jsme byli oddáni v novém chrámu. Moje paní byla ve službě od rána do noci v "Gästehausu", zatím co já jsem trávil dny rozhovory se svou tchýní a švagrem. Paní Maria dovolila oběma, i když nebyli nositeli kříže, prožít s námi všechny tři dny slavnosti. Také moje matka a sestra se zúčastnily naší svatby.

Po slavnosti mne a mou ženu paní Maria přijala v Pánově přijímacím pokoji ve správní budově. Moje žena vstoupila poprvé do této místnosti, vybavené krásným nábytkem a uměleckými předměty, já jsem tam byl přijat Pánem již v roce 1936 a 37. Na rozhovor se jíž nepamatujeme, ale víme podle radosti paní Marie, že jsme uzavřeli svazek na celý život.

Slova paní Marie pod její fotografií nás varovně upozorňovala na to, že požadavky na sňatky podle Poselství jsou přísnější. Slečna Irmingard nám věnovala obrázek v podobném smyslu:

"Společně jste nyní nastoupili světlou cestu, která vás povede k cíli. Irmingard, 30.5.1952."

Po těchto slavnostních dnech na Hoře a po krátké cestě do Švýcarska jsme si zařídili byt v Mnichově. Paní Maria poradila Adéle, aby dala výpověď v lázních Tölz, kde pracovala jako rehabilitační sestra u prof. Langa, který litoval, že odchází. Toto povolání bylo pro Adélu z počátku těžké, přestože práce s nemocnými lidmi byla splněním její vnitřní prosby. Slova jejího povolání při vánoční slavností 1946 byla:

"Maria ti věnuje sílu, abys přinášela nemocným lidem pomoc. Mysli však na to, že s nemocným tělem se musí uzdravit i duch. Tuto pomoc jim můžeš přinést svým příkladem. Bude to pro ně důkaz, že jsi ve slovech Imanuele našla to nejvyšší."

Na narozeniny paní Marie v tomto roce jsme dostali pozvání od správy Grálu na kávu a program, který připravili obyvatelé Hory.

Před zářijovou slavností prožila Adéla radostné překvapení. Slečna Irmingard jí přidělila službu u oltáře, kterou směla vykonávat po mnoho let.

Další vzpomínka se vynořuje na tuto dobu - paní Maria převzala restauraci Weberhof od rodiny Wurm. Tito majitelé provozovali kromě hospodářství i výčep. Protože ale začalo na Horu přijíždět mnoho lidí, i z ciziny, na Slavnosti a jako hosté rodiny Bernhardtovy, podporoval pan Bernhardt po celá léta přestavbu Weberhofu na restauraci. Později pan Bernhardt (Alexandr?) zprostředkoval darování a přestavbu dřevěného domu, který si původně v sídlišti postavili manželé Gecks - a zřídil tam depandance Weberhofu.

Stoupající požadavky stále se zvyšujícího počtu hostů i cizinců, zvláště při slavnostech, způsobily, že rodinný podnik Wurmů nemohl těmto požadavkům vyhovět. Po celá staletí je v Tyrolsku nemožné koupit nějaké hospodářství. Majitelé dávají pozemek pouze výměnou, přičemž výměna bývá cennější než původní majetek. Tak se muselo stát i zde, aby se zajistila samostatnost sídla a jeho úloha v budoucnosti. Manželé Wurmovi vyměnili Weberhof za Vomperhof, což je podstatně větší hostinec ve vesnici Vomp. Později jsem mluvil se synem a dědicem rodiny Wurm a ten mi řekl: "Věděli jsme, že Vomperhof je třikrát cennější než Weberhof - ale oni to chtěli."

Weberhof se stal pohostinstvím správy Grálu a byl přestavěn, aby odpovídal požadavkům. Adele se přihlásila s ostatními nositelkami kříže na pomoc při čištění a renovaci starého domu. Paní Maria přísně dohlížela na všechny práce a jejich pečlivé provedení. Vedením hostince - jako hostinská - byla pověřena paní Marií paní Blandine Wagner, která u rodiny pracovala již mnoho let.

V červenci 1953 navštívila paní Maria učednici paní Marii Luft, v jejímž domě v Mnichově ji navštěvovali manželé Bernhardtovi po první světové válce. Tam se scházeli i jiní návštěvníci a tam se také četly první Pánovy přednášky. Pani Luft byla také malířka. Byla zpečetěna Pánem jako jedna z prvních nositelek kříže a o vánoční slavnosti 1931 povolána jako učednice. Když se na počátku třicátých let vytvářel v Mnichově kruh, díky učednici paní Gecks, dala paní Luft k disposici velký rohový pokoj svého bytu jako místnost na pobožnosti.

 

Paní Maria napsala o tomto dni mé paní v dopise ze 17.7.1953:

"Milá paní Lichtenberg,

byla jsem u paní Luft od půl deváté do oběda. Pak jsme jeli do Rosenheimu (na návštěvu učedníka Ericha Walkhoffa) a k jezeru Chiem. Byla jsem ráda, že je mi dobře. Nebyla jsem ani trochu unavená. Bylo krásné počasí. Žel, výstavu knih v průchodu (výklad Nadace Poselství) jsme ještě neviděli. Pozdravujte svého muže. Srdečně Vás zdraví

Vaše paní Maria."

Za několik týdnů, po zářijové slavnosti 1953, byla Adele na návštěvě u slečny Irmingard v její malé kanceláři v přízemí správní budovy, když vstoupila do dveří paní Maria. Hovořila se slečnou Irmingard a z otevřených dveří ji prozařovalo podzimní slunce. Při pohledu na paní Marii zaslechla Adele hlas: "Vidíš paní Marii naposled." Adele nechtěla uvěřit a zeptala se nitrem: "Proč?" a slyšela zase: "Vidíš paní Marii naposled."

Několik dní potom měla Adele v Mnichově sen, který už dříve upozorňoval na bolest. Seděla na vysokém stromě, obloha nad ní, prostor kolem ní - vše bylo šedé, pod ní tekla pomalu plynoucí šedá řeka. Voda, zvláště šedá voda, znamenala v jejích snech vždy neštěstí.

O tom, co se stalo, nám napsala slečna Irmingard 18.září 1953:

"Milá paní Lichtenberg,

možná, že jste se již dozvěděla o matčině nehodě. V úterý upadla v ložnici přes koberec a zlomila si pravou stehenní kost a levou ruku v zápěstí. Leží v nemocnici v Insbrucku. Umíte si představit, jak je to pro nás hrozné. Celkově se jí vzhledem k jejímu stavu nedaří špatně, ale vědomí, jak dlouho to bude trvat, je stísňující. Posílám vám mnoho srdečných pozdravů.

Irmingard Bernhardt"

 

Tato těžká doba pro paní Marii na klinice v Insbrucku trvala do poloviny prosince.

15.12.1953 jsme dostali pohlednici z Vomperbergu:

"Milá paní Lichtenberg, není to nádherné, že paní Maria je opět doma a všechno jde dobře. Srdečně zdraví Inge Land."

A roztřesenou rukou připsala paní Maria:

"Srdečné pozdravy od Vaší paní Marie."

 

Tato zpráva nás zastihla uprostřed stěhování. Toto nastalo zcela nečekaně. Stěhovali jsme se do Mnichova, Möhlstrasse 25, kde byla místnost pro pobožnosti. V bytě bydlel učedník Dr.Friedrich Rauber, který se ze zdravotních důvodů musel odstěhovat a byt byl k disposici bytovému úřadu. Po válce bylo bytů málo a všechny byly přísně obhospodařovány. Chtěli jsme ale byt zachovat pro pobožnosti - proto jsme se rozhodli, že se tam nastěhujeme my, tři dny před svátky. Byt byl velký, 7 pokojů se třemi podnájemníky a silně válkou poškozený. Byt Dr. Raubera byl ve druhém poschodí a místnost pro bohoslužbu byla v bytě v prvním poschodí. Protože jsme ale uvažovali, že v budoucnosti se v tomto domě vytvoří stánek Světla, rozhodli jsme se pro toto stěhování.

Po nastěhování začal ale pro nás nový úsek života.

V prvním poschodí bydlela tenkrát vedoucí kruhu učednice paní Elizabeth Gecks s paní Marií Luft. Paní Gecks před tím žila celé roky na Hoře v blízkosti Pána a byla jím poslána do nížin jako učednice, aby šířila Poselství.

To bylo možné pouze na začátku třicátých let za vlády presidenta Hindenburga. Ve stejné době a za stejným cílem byla založena "Přírodovědná společnost stoupenců Grálu e.V." Jméno bylo Pánem povoleno a společnost byla založena v Berlíně. Společnost a její členové bydleli v krásném domě, kde byl také prodej grálské literatury a byly tam místnosti pro přednášky a pro hledající. Duchovním vedoucím byl do roku 1936 učedník Randolph Freeman-Eales (původem Angličan), který v domě bydlel, prováděl úkony Grálu a žehnání dětem.

Osobně jsem i já zažil působení učedníka Freemana, se kterým jsem se jako hledající setkal v roce 1935. Od něj jsem získal Poselství, Z doznělých tisíciletí a Zaváté doby se probouzejí.

V roce 1936/37 byla tato společnost na doporučení Pána rozpuštěna, aby se předešlo zákazu a zabavení majetku nastupující politickou mocí (NSDAP).

Ze stejného důvodu bylo v roce 1937 zrušeno nakladatelství "Der Ruf" v Mnichově.

Po skončení druhé světové války a po pádu Hitlera v květnu 1945 se stalo zase z domu na Möhlstrasse 25 centrum setkávání nositelů kříže. Brzy po našem nastěhování se do domu mě pověřila paní Maria (1953), abych podporoval paní Gecks při vedení kruhu a převzal obchodní úkoly.

Zanedlouho mne navštívil Dr.Erich Walkhoff jako vedoucí pro celé Německo a oznámil mi, že paní Gecks nemůže ze zdravotních důvodů vykonávat úkol vedoucí kruhu v Mnichově a paní Maria mne určila jako "duchovního vedoucího" a pana F. Kunbergera jako "obchodního vedoucího".

To znamenalo v Mnichově konec jedné éry, kdy Pánem připravovaná učednice ve stáří odstoupila. Byla to jedna z prvních generačních změn, kdy nastoupila mladší, předválečná generace nositelů kříže a převzala odpovědnost za vedení.

Nejdůležitější úkol pro větší počet pověřených byl - udržet určitou harmonii a životnost, vyvolanou osobností paní Gecks - a dokázat ji udržet. V tomto smyslu jsme udržovali měsíční setkávání nositelů kříže, kteří procházeli nejrůznějšími zkušenostmi a zážitky - a povzbuzovali se k-duchovní spolupráci. Další roky pracoval smíšený pěvecký sbor pod vedením Rudolfa Perglera. K povzbuzení mladých umělců z řad nositelů kříže se provozovaly domácí koncerty, někdy s pozvanými hosty.

Pro rozvoj a budoucnost kruhu hrála stále paní Gecks nesmírně důležitou úlohu k velké radosti všech zúčastněných - pořádala i nadále pravidelná setkávání dětí a mladistvých v tomto domě. Po dlouhá léta jsem slýchával od tehdejších mladých mužů a žen, jak rádi chodívali na tato setkání s paní Gecks a jak rozhodujícím způsobem ovlivnila jejich vlastní vývoj v oněch tak důležitých letech. Její přesvědčení o Pánově Božském Synovství zůstalo v těchto jejich svěřencích hluboko zakotveno.

Zároveň ale platilo, že v grálském kruhu se dvěma sty zpečetěných je nutno obstarávat ve velkoměstě vnější, společenský rámec, který se v minulých letech války nemohl odpovídajícím způsobem vyvíjet.

Hlavním úkolem vedoucího kruhu byly nedělní pobožnosti a bylo nutno z nich vytvořit nejdůležitější událost v rámci naší komunity. Podstatný předpoklad pro to byl odpovídající prostor pro pobožnosti.

Úkolem bylo tedy zvětšení a úprava naší místnosti. Ta stále vypadala tak, jako když tam chodíval Pán s paní Marií na návštěvu na počátku dvacátých let.

V přípravných pracích na úpravě místností a stánků Světla působil učedník Erich Walkhoff spolu s paní Marií, slečnou Irmingard a panem Alexandrem, a vytvořili platné zásady pro tyto úpravy.

Po předchozích diskusích v tomto smyslu vypracovala skupina architektů (Helmut Schöner, Edgar Frasch, Georg Pein, Armin Mayer-Voigt) plán na rozšíření místnosti a vytvořila model, který jsme s manželkou dopravili na Vomperberg.

Tento věcně architektonický návrh označila paní Maria za dobrý. Tím byla umožněna s duchovní podporou paní Marie - přestavba domu "Mnichov, Möhlstrasse 25" jako jednoho z prvních stánků Světla.

Společně, v radostné spolupráci, jsme většinu stavebních prací vykonávali vlastními silami všech nositelů kříže v létě 1954. Místnost jsme vybavili novým oltářem, opatřili 100 sedadel a odpovídající osvětlení. Zároveň se renovoval celý dům včetně všech válečných poškození.

Po schválení domu jako stánku Světla jsme se rozhodli, že Hnutí Grálu otevřeme veřejnosti a budeme konat vlastní přednášky. Hlavním řečníkem byl Dr.Rauber - učedník- a při jeho přednáškách byl sál naplněn do posledního místa. V domě na Möhlstrasse 25 bydleli a působili tři Pánovi učedníci a byla to doba zvěstování Slova, kdy přednášeli na téma Poselství pánové Dr.Rauber, H. Schöner, R.Pergler a jiní.

Nezapomenutelný byl večer v Německém museu v Mnichově, kdy přednášel Dr.Rauber pro veřejnost a prohlásil:

"V Abdrushinovi, který přinesl Poselství »Ve Světle Pravdy«, povstal Syn Člověka, Imanuel, Ježíšem ohlášený. Jako důkaz Abdrushin nese znamení svého vysokého postavení a on, Dr.Rauber, ho viděl. Živý kříž Pravdy z Něj vyzařující a Holubici Boží nad ním."

Nám, zpečetěným, při těchto slovech hlasitě tloukla srdce, ale ostatní návštěvníci neprojevili zájem. Takže bylo dohodnuto, že se to již nebude opakovat.

Učedník Dr.Viktor Walter, vedoucí "Nadace Poselství Grálu" pověřil mne funkcí zástupce Nadace v našem kruhu. Tak jsem se s ním účastnil důležitých jednání v Mnichově. Takto jsem byl účasten schůzky pana Dr.Waltera a pana Kurta Grosse z Augsburgu v hotelu na mnichovském hlavním nádraží. Tam povolal Dr.Walter v souhlase s paní Marií Dr.Kurta Grosse statutárně jako svého nástupce v Nadaci v případě jeho odchodu.

Této schůzce předcházelo výroční zasedání "Mezinárodního hnutí Grálu" na Vomperbergu, jehož jsem se s Dr.Walkhoffem zúčastnil. Tam vyzval pan Alexandr přítomné vedoucí, aby za sebe určili nástupce, který by v případě smrti nebo jiných zábran mohl v jeho činnosti pokračovat. Dr.Walter se zeptal pana Alexandra, jestli se to týká i jeho, nejmladšího vedoucího. Jako by to bylo dnes, slyším znít v uchu mocný hlas pana Alexandra: "To platí i pro vás, pane Dr.Waltr."

Pan Dr.Walter zemřel v roce 1957 nečekaně brzy ve svých 52 letech jako první z vedoucích. Byli jsme otřeseni a viděli jsme, že bylo moudré, aby se toto opatření paní Marie a pana Alexandra vztahovalo i na učedníky.

To platilo i v jiných oblastech veřejné výstavby Hnutí Grálu. V těsné duchovní spolupráci s paní Marií vypracoval v tomto desetiletí Dr. Walkhoff předpisy pro grálské pohřby v nížinách, jako jediné veřejné grálské dění.

Za Pánova života se grálské pohřby konaly pouze na Hoře, alespoň podle mého soudu. Vycházejíc z Pánem daných zásad a Jeho výběru slov - pokračovala paní Maria s průběhem pohřbu. Zvláštní význam měla pro vykonavatele pohřbu barva zeleného pláště. Prožil jsem, jak pečlivě Dr.Walkhoff vybíral návrhy na plášť pro vykonavatele. Odjel do Londýna a vyžádal si návrhy nejlepších anglických ateliérů, podle kterých byly zhotoveny první zelené pláště v mnichovském krejčovství.

Dr.Walkhoff převzal sám jako vykonavatel první pohřby a stanovil jejich průběh podle předobrazu z chrámu na Svaté Hoře. V této formě pak probíhaly pohřby a vykonavatelé byli z kruhu Grálu. V Mnichově jsem směl k nim patřit i já.

V těchto letech se odehrála také další důležitá událost v Mnichově. Týkalo se to převzetí domu na Möhlstrasse 25 ze soukromého vlastnictví paní Marie Luft spolkem "Grálská správa pro Německo".

Jako mnoho jiných německých rodin přišla paní Luft o všechen majetek v důsledku inflace a její dům byl silně poškozen nepřátelskými nálety. Na stáří jí nezůstalo nic a oprava domu byla pro ni nemyslitelná.

Jako nájemce domu a vedoucí kruhu jsem úzce s paní Luft spolupracoval a navrhl jsem jí, aby uzavřela s hlavním nájemcem "Správou Grálu pro Německo" životní smlouvu. Jejím jménem jsem jednal s Dr.Walkhoffem, vedoucím spolku a dohodli jsme se. Smlouva znamenala pro obě strany dobré řešení. Dům a pozemek na nejlepším území Mnichova připadl jako vlastnictví "Správě Grálu pro Německo" a paní Luft byla zbavena starostí s údržbou domu, a odešla podle svého přání na Vomperberg a byla tam až do konce života zaopatřena.

Tak plynuly roky v radostné spolupráci všech nositelů kříže, jak mladých tak starých.

Po válce se dostávala do popředí mladá generace, která studovala v Mnichově a našla cestu ke Hnutí Grálu. Hledala své ideály a představy, které by řešily generační problémy a urychlily provádění úkolů.

Ukázalo se, že zase nastal okamžik pro generační výměnu vedoucích kruhů. V dubnu 1957 povolal Dr.Walkhoff pana Helmuta Schönera za vedoucího kruhu v Mnichově.

Po vylíčení událostí v mnichovském kruhu se opět vracím do Tyrol a k tehdejším událostem. Moje paní Adéla a já jsme se účastnili vánoční slavnosti v prosinci 1953.

Slavnost ,,Zářící hvězdy", slavnost "Růže" byla paní Marií posvěcena na slavnost "Božské Lásky" jako dík za své působení. Ale tentokrát poprvé nemohla paní Maria žehnat hostinu a zvát na ni. Zůstává nezapomenutelná vzpomínka na prožití, radost a dík za milost ze Světla, kterou nám směla zprostředkovat slečna Irmingard. Zpečeťování, povolávání a žehnání dětí prováděla slečna Irmingard již celá léta.

Začátkem roku 1954 jsme se s manželkou vrátili do Mnichova do našeho bytu na Möhlstrasse.

I když jsme měli mnoho práce se zařizováním a byly mnohé zásobovací těžkosti způsobené válkou, byly naše myšlenky-vždy u paní Marie a její nemoci způsobené úrazem. Proto nás velice potěšila zpráva, že se 17.února 1954 přestěhovala na Vomperberg sestra Marieluis Rabus a převzala péči o paní Marii. Díky paní Gecks jsme znali její historii. Paní Gecks se při jednom pobytu v nemocnici v Mnichově seznámila se sestrou Marieluis a velice si jí vážila a cenila. Po úrazu paní Marie upozornila paní Gecks pana Walkhoffa na sestru Marieluis a navrhla mu, aby se s ní spojil a aby ona převzala péči o paní Marii. Tak se i stalo a od té doby působí tato sestra na Vomperbergu.

Tak jak v minulých letech byla paní Maria činná, účastnila se všeho dění v Hnutí a v případě nutnosti přísně zasáhla, nyní prožívala dny v domě nebo, když bylo pěkně, na zahradě. Tak jsme paní Marii vídali v příštích letech někdy na lavičce v zahradě nebo odpoledne na zasklené verandě v prvním poschodí. Nastal čas, kdy paní Maria působila ve ztišení a navenek skrze slečnu Irmingard a pana Alexandra.

V tomto roce směla Adele ještě několikrát navštívit paní Marii a vděčně vzpomíná na její dobrotivost a náklonnost.

Na poslední léta života Rodiny a všech stoupenců Grálu se usadil temný stín, který se všech bolestně dotkl. V tyrolských i německých novinách se objevily články, které napadaly Abdrushinovo dílo "Ve Světle Pravdy", grálské sídlo a vedení. Tyto lži šířil kooperátor Friedrich Jesacher, který byl dosazen na katolickou faru ve Vompu v roce 1950 a sbíral lživý materiál proti "pohanům na Vomperbergu". Nadměrná horlivost strhla tohoto kněze k napadání paní Marie a jí vedeného Hnutí Grálu. Důsledkem tohoto postoje bylo, že paní Maria podala žalobu pro urážku na cti jako vedoucí Hnutí Grálu proti kooperátoru Jesacherovi. V tisku se objevil článek ve Wiener Zeitung č.301, str.4 z 29.12.1954.

Článek měl nadpis "Hnuti Grálu a jeho protivníci", "Dojmy z procesu pro urážku na cti v Tyrolsku". Krátce pojednal o procesu ve Schwazu. Dojem autora byl ten, že se obžalovanému nejednalo tolik o "péči o duši", ale motivem byl boj proti vedení Grálu.

Dále pokračuje Wiener Zeitung: "Tyrolská veřejnost si toho procesu sotva všimla. Tam už dávno umí tuto záležitost zhodnotit. Grálské sídlo na Vomperbergu zvířilo prach hned po první světové válce, brzy po svém vzniku a bylo občany pečlivě prostudováno. Žádná opatření se ale neprovedla."

V oběžníku Nadace Grálu ze 7.dubna 1955 odmítl Dr.Walter jako učedník a představený Nadace výpady a pomluvy proti paní Marii a vedení Hnutí a nabídl veřejnosti brožuru učedníka Daniela Swarovského "Proč je tolik rozruchu kolem Abdrushinova Poselství a kolem grálského sídla na Vomperbergu?" Kromě vysvětlení celé události brožura informovala o skutečné ceně díla a osobnosti Abdrushina pro veřejnost a pro nositele kříže.

Mezinárodní Hnutí Grálu, zastoupené zemskými vedoucími, také jednotně odmítlo lživé výpady a vydalo leták "Nutné vysvětlení".

Tím se přihlásilo k Pánovu dílu a jeho pokračování skrze paní Marii za podpory slečny Irmingard, pana Alexandra, učedníků a spolupracovníků. Také jednotliví nositelé kříže se přihlásili a podpořili pokračování díla.

Zároveň jsme se my, nositelé kříže, dozvěděli o rozšíření Hnutí po světě a jednotlivé země byly zastoupeny samostatnými zemskými vedoucími a Slovo bylo od konce světové války a po návratu sídla znovu šířeno.

V těchto letech 1945-55 vypracovala paní Marie zásady, které zajistí duchovní a pozemské pokračování a zakotvení Pánova díla na zemi.

V posledních letech paní Marie vedení Hnutí a sídla téměř nepostřehnutelně přecházelo na slečnu Irmingard a pana Alexandra. S rozšiřujícími úkoly rostl pomalu také počet povolaných spolupracovníků, zatím co počet zpečetěných a povolaných nositelů kříže Pánem se jejich pozemským odchodem stále zmenšoval.

Tak se ukončil také podle vůle Boha Otce pozemský život paní Marie. 19.12.1957 opustila Maria pozemské tělo a odebrala se do Světla.

Naše bolest byla veliká. Spěchali jsme na pohřeb 22.12.1957 na Svatou Horu.

Slavnostně za hlubokého smutku prožili jsme s velkým počtem nositelů kříže ze všech zemí pohřební slavnost v chrámu. Skromně krásná, dřevěná rakev stála před oltářem. Prostor po obou stranách byl přeplněn věnci a květinovými dary jako projevem úcty a lásky paní Marii.

Slova, určená při pohřbu, přečetl apoštol Vollmann. Potom vynášeli mladí nositelé kříže věnce a květiny z haly ven. Naplněni hlubokým smutkem jsme němě sledovali rakev, která byla vynášena z haly a byla následována úřadujícím apoštolem. Rakev byla převezena k pyramidě. Při ukládání rakve do hrobky za přítomnosti pana Alexandra jsme čekali, my, nositelé kříže v mrazivém chladu pod zataženým nebem na náměstí sídla. Slečna Irmingard a paní Vollmannová jako první vykročily k pyramidě a položily květiny na již znovu zakrytou hrobku. My jsme pomalu následovali a jednotlivě se rozloučili s paní Marií.

Znovu nás zasáhl pocit prázdnoty a opuštěnosti jako po odchodu Pánově.

Ale již brzy jsme pocítili duchovní spojení s paprskem Lásky z paní Marie. Toto cítění nás, zpečetěných, bylo potvrzeno prohlášením ze Světla apoštolem Vollmannem:

"Slečna Irmingard sjednocuje v sobě úlohy Pána a paní Marie k dokončení dění ze Světla na zemi."

Toto přesvědčení nás naplnilo vděčností a vítěznou silou k radostné práci pro Pánovo dílo na zemi.

Toto je nám vždy připomínáno při znění zvonů na Svaté Hoře v trojzvuku "Spravedlnost - Láska - Čistota".

 

Spis a dopisy paní Marie a slečny Irmingard a poznámky z let 1986-89 byly dokončeny l0.srpna 1992.

Wilhelm Lichtenberg

 

DODATEK

Tato zpráva obsahuje pouze časový úsek pozemského působení paní Marie, osobní vzpomínky mé paní Adele, rozené Clasen a moje setkání a rozhovory s paní Marií, také dopisy od paní Marie a slečny Irmingard a sdělení, kterými mi paní Maria v oněch letech udělovala úkoly.

Výstavba Hnutí Grálu za vedení paní Marie a jeho vývoj, týkající se duchovních i pozemských oblastí, celosvětové rozšíření mnohými, k tomu povolanými.

Nejdůležitější události tohoto harmonického vývoje by měly zůstat v paměti jako milníky.

1945 Navrácení grálského sídla paní Marii. Opětovná výstavba a zařízení zničeného sídla. Současná výstavba hospodářství panem Alexandrem byla podporována dary nositelů kříže. Darována první kráva a osobní vůz.

1948 Výstavba zvonice a posvěcení křížů - dar švýcarských nositelů kříže.

1945 Převezení pozemských pozůstatků Pánových z Bischofswerdy na Vomperberg a slavnostní  uložení do pyramidy.

1950 Zřízení "Nadace Poselství Grálu" učedníkem Dr.Viktorem Walterem, Schwäbisch Gmünd.

Založení veřejně prospěšného spolku "Správa Grálu pro Německo “e.V”. v Mnichově učedníkem panem Dr.Erichem Walkhoffem, Rosenheim.

Založení Mezinárodního Hnutí Grálu.

1952 Výstavba a posvěcení nové haly na Svaté Hoře.