"JE DOBŘE, ŽE JSTE ZDE"
Helmuth Müller - Schlauroth
PÁNŮV učedník
***
Předmluva vydavatele
Jméno Schlauroth je většině nositelů kříže známo jako místo pobytu Abd-ru-shina po Jeho uvěznění nacisty.
Kdo ale již ví o nejsmutnějším učedníku, který sám se odvážil k zástupci Himlera, aby dosáhl zrušení PÁNOVY vazby, Hellmuthu Mülleru Schlaurothovi. Přijal panstvo na rytířském statku Schlauroth. Gestapu musel za PÁNA osobně ručit i po Jeho přestěhování do Kipsdorfu.
O jeho prožívání v ústraní u PÁNA, až do odchodu Syna Člověka v r. 1941, podává učedník zprávu. K tomu má sloužit vydání tohoto sešitku.
podzim 1986 Werner Poost
Setkání s PÁNEM
Vzpomínky a myšlenky jeho učedníka, Hellmutha Müllera - Schlaurotha.
Tímto spisem vyhovuji přání mnoha nositelů kříže, kteří mne již dávno o to prosili. Poněvadž se jedná o dávno minulé události, jednak na ně vzpomínám, jednak je popisuji pomocí listin a zápisů. Ze vzpomínek jsem napsal jen to, co je v mé paměti pevné a jasné.
Při slavnosti Lilie, v září 1935, jsem byl PÁNEM zpečetěn. Hned po slavnosti si mne dal PÁN zavolat. Během audience, trvající téměř dvě hodiny, projevil mi PÁN tolik zřejmé přízně, že jsem měl pocit, že stojím v záplavě Světla. Během tohoto setkání jsem se mezi jiným přiznal, že jsem příslušníkem Nacionálně socialistické německé strany práce, nyní však mám v úmyslu z této strany vystoupit. Od toho mne PÁN zrazoval poznámkou, že snad jednou bude možná nutné v zájmu Grálu, aby byl tím nebo oním člověkem zastoupen v této organizaci.
V roce 1936 jsem byl povolán a při Slavnosti Zářící Hvězdy jsem byl PÁNEM posvěcen na učedníka. V těchto letech jsem měl vícekrát příležitost zapojit se do úředních jednání, do nichž byl PÁN zatažen obyvateli Sídla; když jsem při těchto příležitostech dlel na Hoře, pak jsem vždy byl hostem v domě PÁNA.
12. března 1938 v 5 hod. ráno, přinesl rozhlas zprávu, že německá Wermacht překročila hranice Rakouska, že spolková země Rakousko byla připojena k Říši a tím bylo dosaženo cíle "Velkého Německa". Tato zpráva vyvolala u mne ihned vážné starosti o další činnost PÁNA i o další existenci Sídla Grálu na Vomperbergu. Moje obavy se, žel, brzy potvrdily. Již 12. března v pozdních odpoledních hodinách mi telefonovala slečna Irmingard na Schlauroth z Hory a sdělila mi, že PÁN byl právě zatčen lidmi z SS a na přívěsu motocyklu dopraven do Innsbrucku. Nejbližším rychlíkovým vlakem kolem 22. hodiny jsem odcestoval z Görlitz a byl jsem na Hoře 13. března asi ve 12 hodin.
Zde jsem se od dam dozvěděl, že PÁN je v policejním vězení v Innsbrucku a že nějaký komisař SS, jménem Hilliges, byl dosazen v osadě jako odpovědný zplnomocněnec na Hoře.
Mezi obyvateli Sídla vypukl, jak mne dámy zpravily, bezhlavý zmatek. Ani jeden z nich neučinil nejmenší pokus lidem SS, kteří zatčení prováděli, objasnit nesmyslnost jejich jednání nebo se alespoň postarati o to, aby se s PÁNEM zacházelo korektně. Všichni stáli okolo nečinně, aniž kladli nejmenší odpor anebo se vůbec neobjevili.
14. března jsem se vydal do Innsbrucku, abych navázal spojení s komisařem Hilligsem. Doufal jsem, že u něho dosáhnu PÁNOVA osvobození. Nejprve jsem nebyl přijat přátelsky neboť proti PÁNOVI a Sídlu Grálu byla vznesena nejneuvěřitelnější nařčení a obvinění. Byla dána do běhu částečně domorodým obyvatelstvem, ale částečně také tak zvanými přívrženci Poselství Grálu. Ano, setkal jsem se tam dokonce s jednou příslušnicí Grálu, která právě vznášela udání na slečnu Irmingard. Přítomnost této paní L. jsem využil, abych předešel všechny nactiutrhače PÁNOVY a abych je ostrými slovy pranýřoval. Bylo příznivé, že jsem mohl právě zde, na nejvyšším místě Gestapa v Innsbrucku přistihnout při činu a poukázat na podlost jeho jednání. To učinilo na komisaře dojem; přijetí udání proti slečně Irmingard bylo odmítnuto.
Má dávná příslušnost k NSDAP mi zde samozřejmě velmi pomohla. Okamžitého PÁNOVA propuštění jsem však přece jen nemohl dosáhnout. Komisař Hilligs mi přislíbil, že můj protest předá dále. V následujících dnech přišel také sám na Vomperberg. Sídlo ovšem zůstalo zabavené. V zájmu pana Bernhardta a jeho rodiny bylo, aby se obyvatelé Sídla vystěhovali. Také rodina pana Bernhardta musela vyklidit byt. Již tehdy jsem ale dosáhl toho, že nebyl zabaven jejich nábytek, domácí nářadí právě tak jako osobní vlastnictví ostatních obyvatel Sídla.
Příští den jsem svolal všechny obyvatele Sídla do jídelny, abych jim sdělil, co mi bylo v Innsbrucku svěřeno. Prosil jsem všechny přítomné, aby Sídlo opustili brzy. Komisař Hilliges se objevil odpoledne a opětně opakoval obyvatelům Sídla, co mi řekl předešlého dne.
Pro dámy a pana Alexandra jsem mohl vymoci, že ti směli zůstat ve svém domě tak dlouho, pokud nenajdou přístřeší pro nábytek a domácí náčiní. Ze zabavených věcí jsem mohl vyjmout také auto, v němž bylo zabudováno speciální zařízení vzhledem k tělesnému postižení pana Alexandra.
Na oltáři v hale pro pobožnosti ještě stála číše Grálu. Ležela tam též oltářní přikrývka a vedle pánova křesla byla vlajka Grálu. V obavách, které se vzmáhaly - mezitím se objevilo na Hoře 40 SSmanů, kteří ji měli obsadit - nemohl se nikdo odhodlat vzít tyto věci jako své. Udělal jsem to tedy jednoduše za bílého dne a vše jsem vzal s sebou na Schlauroth, abych to tam uschoval. Dnes jsou číše Grálu, slavnostní pokrývka i prapor používány na Hoře při slavnostech. Přitom si sotva ještě někdo vzpomene, jakou prodělaly cestu útěku. Při jednom z dalších jednání komisaře Hilligse mě upozornil, že by mělo jistě větší vyhlídku na úspěch, abych dosáhl osvobození pana Bernhardta, když vznesu námitky přímo v Berlíně, v hlavním úřadě reichsführera SS Heinricha Himmlera. Protože vyklizení Sídla pokračovalo rychle, odcestoval jsem domů, abych zaútočil v Berlíně.
Jak jsem se v Innsbrucku bezpečně přesvědčil, byly to čistě politické důvody, které způsobily PÁNOVU "ochrannou vazbu". Ještě jsem zjistil, že PÁN je držen ve stejné cele jako zemský hejtman Tirol, který je rovněž v ochranné vazbě.
Mezi všemi obyvateli Sídla nebyl nikdo ochoten v Innsbrucku mne podporovat. Ti, kteří znali Poselství Grálu, a byli domovem v Tirolích, se tehdy na Hoře neukázali, natož, aby se PÁNA zastali u tajné státní policie. Zcela otevřeně převládali mezi nimi (jakož ještě dnes) mysticko blouznivé, ano nafoukané myšlenky, že "Síla Světla", pod kterou Hora a její obyvatelé stojí, zasáhne temno bez lidského přičinění a že Světlo samo uvede zase vše do pořádku. Mylný názor, omlouvání lenosti, proti níž PÁN vždy bojoval, která však je tvrdošíjně udržována slabochy a fantasty.
Cestu domů jsem volil přes Berlín, abych prohovořil situaci se svým přítelem advokátem Karlem Linckelmannem a s Dr. Kurtem Illigem, tehdy zeleným rytířem. Skoro ve stejnou dobu zde byli někteří členové berlínského kruhu Grálu, tehdy přírodněfilozofického spolku, vyslýcháni tajnou státní policií a někteří byli již dříve zatčeni. Také můj přítel Linckelmann byl vyslýchán a byl varován. Ten se tedy o PÁNA zasadit nemohl, jak to učinil ve své výpovědi při svém výslechu. Dr. Illig zůstal naproti tomu neobtěžován. Na základě svého vlivného postavení u Siemens měl spojení s některými výše postavenými lidmi SS tajné státní policie, (od nynějška jmenované gestapo).
Měli jsme několik schůzek s těmito pány, ale výsledek nebyl žádný. Naopak po několika týdnech mi Dr. Illig sdělil, že byl jedním z těchto mužů varován, aby se dále věcí pana Bernhardta nezabýval.
Pan Dr. Illig mi to vysvětlil slovy: "Musíme se PÁNA vzdát jako ztraceného, vždyť ale máme jeho Poselství; bylo mi sděleno oklikou, že oba jsme krátce před zatčením." Na to jsem prohlásil, že se nevzdám, ale budu bojovat sám, pokud nedosáhnu osvobození PÁNA.
Odněkud jsem se dozvěděl, že sestra Rudolfa Hesse, zástupce Hitlera, přijíždí na přátelské návštěvy k Dr. Friedrichu Noackovi a přátelí se obzvláště s paní Noackovou.
Manželé Noackovi byli příslušníky Grálu, třebaže teprve krátký čas. Mimo to jsem se s Dr. Noackem znal již dříve. Prosil jsem Dr. Noacka, aby mi umožnil setkání se slečnou Hessovou ve svém domě, abych ji mohl poprosit, aby mi zprostředkovala rozmluvu s Himmlerem v PÁNOVĚ věci. Souhlasil s tím. Setkání se uskutečnilo koncem dubna. Slečna Greta Hessová se chovala nejdříve velmi zdrženlivě, neboť její bratr "je všestranně nedůvěřivý" a proto odmítla zasahovat do nedokončeného jednání. Když jsem ji ale ujistil, že Poselství je absolutně nepolitické a bezúhonnost PÁNOVU jsem věcně vylíčil prohlásila, že se alespoň na věc dotáže.
Začátkem května, krátce po schůzce se slečnou Hess, jsem odcestoval do Tirol, abych se pokusil navštívit PÁNA, který dosud seděl v policejním vězení v Innsbrucku. To se mi pak také podařilo prostřednictvím komisaře Hilligese. PÁN byl ze své cely přiveden k těžké železné mříži, která sahala od podlahy až do stropu a byla z 2-3 cm silných tyčí. Skrze tuto mříž jsem mohl mluvit s PÁNEM. Řekl jsem mu, že budu dál usilovat o jeho osvobozeni, ať ještě nějaký čas vytrvá, že se nabízí naděje. PÁN byl velmi sklíčen. Nesměl nosit límec a bylo s ním nakládáno jako s vězněm. Trpěl zřejmě drsným zacházením dozorců. Přesto nevypustil přes rty žádnou stížnost. Po 15 minutách náhle přerušil mou návštěvu dozorce.
V dalších dnech jsem se snažil odvést z Hory nábytek panstva. Tehdy mnoho lidí váhalo, ba obávalo se přijít do styku se sídlem Grálu. (Zpráva o zatčení PÁNA a konfiskaci sídla Grálu gestapem se rozšířila po Tirolích jako blesk). Konečně se však podařilo odvézt nábytek jednou stěhovací firmou z Innsbrucku.
Já jsem byl tehdy v Tirolích se svým vozem a vzal jsem na zpáteční cestě na Schlauroth dámy sebou do Mnichova. Tam byly, pamatuji si dobře, přijaty paní Luftovou. Pan Alexander byl, pokud si pamatuji, svým vozem na statku paní von Marius, kde měl čekat.
Začátkem července 1938 jsem obdržel od tajné státní policie předvolání z Berlína, Prinz Albert Strasse, ve věci Oskara Ernsta Bernhardta, Vomperberg, Tirol. Odcestoval jsem okolo 6. hodiny ranním vlakem. Dr. Hütter z Görlitz, kterého jsem o svém jednání telefonicky zpravil, přišel na nádraží, aby se se mnou rozloučil a popřál mému jednání síly. Řekl při tom, že jsem nyní jediný, kdo na takovou věc stačí. Když jsem přijel do Berlína, vydal jsem se ke svému příteli Linckelmannovi, abych s ním ještě jednou prohovořil situaci. On nepředpokládal, že budu dobře přijat, spíše byl pevně přesvědčen o tom, že budu na místě zatčen. Dal mi ještě narychlo do aktovky svou snídani.
Byl jsem obeslán na 10.30 hodin. Na dveřích místnosti stálo: "Lóže a lóžím podobné spolky." Po ověření mých dokladů jsem stanul před zástupcem Himmlera. Toho bylo dosaženo na doporučení Grety Hessové. Bez její přímluvy bych určitě tak daleko nepronikl.
Přijetí - byla to více rozmluva - mělo asi následující průběh.
On: Jak se můžete vy, jako starý příslušník strany zasazovat za muže jako Bernhardt.
Já: Proč ne? Pan Bernhardt je výtečný spisovatel, disponuje širokým věděním a co píše, přináší jen mír a požehnání.
On: Jeho spisy jsou státu nepřátelské a mimoto se snaží finančně využívat lidi, ba dokonce je podvádí.
Já: Státu nepřátelské? Znám všechny jeho spisy a vím, že právě to jsou nejméně. Pan Bernhardt je politice vzdálen. A co se týká využívání a podvádění, to je stará pomluva, kterou se bývalí přívrženci chtějí pomstít, neboť se cítí zklamáni ve svých nadějích, že u pana Bernhardta dosáhnou nějakých vlastních výhod.
On: Každopádně je ale společnost Grálu sekta a něco takového se v tomto státě netrpí.
Já: V tomto případě se velmi mýlíte. Lidé, kteří bydlí na Vomperbergu nejsou sektáři. Sídlo bylo vybudováno na přání lidí, kteří se cítí přitaženi na základě spisů pana Bernhardta a rádi by žili v Jeho blízkosti.
On: To je jedno, jak to je, především však a to je rozhodující - Bernhardt je žid! (S hlasitým smíchem).
Já: Když Bernhardt je žid, pak vy i já jsme jimi také. Znám dům jeho rodičů v Bischofswerdě v Sasku, nedaleko mého dvora v Görlitz. Jeho otec byl jirchář a kromě svého řemesla měl ještě hostinec. Jeho matka pocházela ze selského dvora v okolí u Bautzen. Toto tvrzení tedy se rozhodně minulo cíle a je-li ono rozhodující, pak by pan Bernhardt musel být ihned propuštěn.
On: Vy jste vlastně pořádně drzý. Cožpak nevíte, že je ve hře vaše svoboda?
Já: Jak to? Cožpak žijeme ve státě, ve kterém se nesmí říkat pravda? Tomu skutečně nevěřím. Důkazy, které máte proti panu Bernhardtovi mohu klidně vyvrátit. Jestliže pan Bernhardt ve svých spisech skutečně někoho napadl, pak jsou to nanejvýš církve obou vyznání a to právem. Nemyslím ale, že to shledáváte závadným, nezastupujete zde přece církve? Z tohoto důvodu prosím o osvobození pana Bernhardta z vazby. Zaručuji se za něho a jsem ochoten přijati ho ve svém sídle v Schlaurothu, okres Görlitz.
On: Dobrá, uvážím a posoudím to. Má-li být ale pan Bernhardt osvobozen, pak jenom s podmínkou, že vy svým životem a majetkem zaručíte, že pan Bernhardt neuteče. Další zprávu obdržíte písemně.
S tím jsem byl propuštěn.
Začátkem srpna mi bylo tajnou státní policií sděleno, že pan Bernhardt bude propuštěn na mé osobní ručení. Pan Bernhardt si může vybrat mezi pobytem v Igls u Innsbrucku nebo v Schlaurothu na mém statku. S touto zprávou jsem jel do Innsbrucku, kde jsem se setkal s dámami a společně jsme vyhledali PÁNA na policii.
Tentokrát byl PÁN k nám přiveden malými dvířky v mřížové stěně, kterých jsem si poprve nevšiml. Také vězeňský dozorce tentokrát odešel, mohli jsme mluvit volně.
Sdělil jsem PÁNOVI, který dlouhým vězením viditelně trpěl, že co nejdříve bude osvobozen. Může se dokonce rozhodnout, chce-li žít po propuštění v Igls nebo v Schlaurothu. PÁN byl překvapivě rychle rozhodnut a řekl doslova: "Není-li to neskromná prosba, pak bych chtěl k vám na Schlauroth."
Toto bezprostřední, svobodné rozhodnutí bylo pro mne velkou radosti a cti zároveň. Vrátil jsem se co nejrychleji na Schlauroth a předal PÁNOVO rozhodnutí gestapu v Görlitz.
Jako první přijel do Schlaurothu pan Alexander v doprovodu Waltera Foxe, který pracoval jako dělník na Sídle na Vomperbergu a byl určen panu Alexandrovi jako průvodce. Protože na mém dvoře bylo hodně práce, zůstal u mne pracovat, samozřejmě za plnou odměnu. Vůz pana Alexandra byl až po vrch naložen kufry a jinými zavazadly panstva.
V pátek 9. září 1938 kolem 18. hodiny, přijel do Görlitz, PÁN a dámy. Vyrozuměl jsem o nadcházejícím příjezdu Dr. Hüttera, takže byl se mnou při přijetí na nádraží. PÁNA a dámy jsme objevili mezi cestujícími ihned. PÁN byl zřejmě rozrušen. Když jsme se krátce pozdravili, řekl mi: "Je to zázrak, děkuji vám. Ale pojďme, chceme rychle odtud." PÁN byl ještě zřejmě pod tlakem vězeňské atmosféry a domníval se, že komisaři gestapa střeží jeho příjezd. Ale nebylo tomu tak. Po příjezdu na Schlauroth jsme zavedli panstvo nejdříve do pokojů.
Můj statek Schlauroth byla stará stavba, z doby Augusta Silného, krále saského a polského, který zde měl zastávku na svých cestách mezi Drážďanami a Varšavou. Budova byla stará asi 250 let a postavená jako zámeček. Měla dvě poschodí a 13 pokojů, velkou kuchyň a mnoho vedlejších místností. Oba pokoje pro hosty byly předány PÁNOVI, paní Marii a slečně Irmingard. Pan Alexander byl ubytován v jedné vedlejší budově.
Obývací a společenské místnosti, jako jídelna, hudební pokoj, dámský salon, byly dány panstvu samozřejmě k používání.
Svůj panský pokoj jsem dal PÁNOVI k dispozici jako pracovnu.
Na uvítanou byla připravena slavnostní tabule a zúčastnil se jí i pan Dr. Hütter. Krátkým proslovem jsem panstvo přivítal. PÁN v odpovědi ještě jednou poděkoval a na závěr doslova řekl: "Jsem lidmi tak dokonale znechucen, že bych již s nikým nechtěl přijít do styku. Chci s nimi jednat jen Vaším prostřednictvím a prosím Vás, abyste nikoho ke mně nepouštěl." Tato slova byla pro mne příkazem. Pochopil jsem je jako projev hlubokého zklamání PÁNOVA z nízkosti, pomluv a obvinění, vznesených převážně z řad bývalých vyznavačů Jeho Poselství a která, vedle nepřátelství římsko-katolické církve, dala bezprostřední podnět k jeho zatčení. Dokonce i tvrzení, že PÁN je Žid, pocházelo z těchto řad.
Z gestapa v Görlitz mi bylo sděleno, že každý měsíc přijde jeden úředník na Schlauroth, aby se přesvědčil o přítomnosti pana Bernhardta. Učinili tak jednou nebo dvakrát, pak od toho upustili. Byl jsem úředníkům znám svým společenským postavením a měl jsem jejich plnou důvěru.
Denní stolování jsme měli s Panstvem společné. Zpočátku se tak dělo v jídelně, která byla v prvním poschodí domu. Měli jsme však ještě jednu jídelnu v přízemí hned vedle kuchyně, která byla využívána během dne jako obývací pokoj. To PÁN poznal po krátkém pobytu. Trval na tom, aby se napříště jedlo v této místnosti, jednak pro snažší přípravu, a aby svou přítomností nijak nenarušil naše zvyklosti.
Avšak nejen během jídla, při němž PÁN seděl po mé pravici, jsem s Ním býval pohromadě, často mne také doprovázel při pochůzkách na pole. Tyto procházky s PÁNEM přírodou, staly se pro mne zdrojem poznaní a pochopení Jeho slov, která nikomu jinému nebyla tímto způsobem předána.
Zvláště krásný zážitek jsem měl o svatodušních svátcích 1939. Ráno o svatodušní neděli jsme se procházeli, PÁN a já, mezi poli. Žito právě zakládalo klasy. PÁN přistoupil těsně ke kraji žitného pole, objal oběma pažema velké množství žitných stébel, nechal klasy pomalu klouzat svýma rukama v žehnající poloze a řekl: "Žádné svatodušní svátky nepřijdou na zem, aby ti žito nesahalo k ruce." Často mi PÁN při našich cestách v polích a lukách a příležitostně při některých společných vyjížďkách autem dal nahlédnout do působení malých i velkých bytostných.
Tato nahlédnutí zůstanou pro mne nezapomenutelnými; jsou jako milníky v mém životě, které nikdy nezmění svá stanoviště.
PÁN byl stálá přirozenost, jednoduchost a jasnost v dokonalosti. Jeho všeobsáhlé vědění, před nímž v údivu člověk mohl jen v pokoře stát, se netýkalo pouze věcí duchovních. Též v mnohých praktických věcech a povoláních měl takové zkušenosti, jako by je sám provozoval. PÁN odmítal jakékoli mystické chování, i tehdy, když jeho jednání bylo pro nás nepochopitelné. (O dvou takových jednáních budu ještě mluviti.)
Při příležitosti, když jsem byl s Ním sám - ano, mohu říci, že jen tehdy, když nikdo třetí při tom nebyl - pocítil jsem hluboce, že PÁN pochází z docela jiné úrovně než my lidé.
Že je daleko a vysoko nad námi. Nejen pocitem, ale také rozumově mi bylo jasné, že on je PÁN, Syn Člověka! Avšak i v každodenním životě a ve styku s cizími, nezúčastněnými lidmi, jednal PÁN s tak přirozenou prostotou a ušlechtilou zdrženlivostí, že v každém vzbuzoval úctu. Byl to šlechtic v pravém slova smyslu. Píši o tom bez jakékoliv mystifikace a glorifikace. Píši o tom dále, neboť jsem pravděpodobně více než kdokoliv jiný, podrobně poznal všechnu podlost, pomluvy a zlomyslnost, kterou lidé na PÁNA naházeli ve snaze umlčeti ho.
Za dlouhých zimních večerů, předčítal PÁN často ze svých divadelních her a vyprávěl mnoho o svých cestách. Těchto večerů se zúčastňovali naši zaměstnanci. Obzvláštní radost PÁN měl, když nás navštívili moji rodiče. Má matka měla dar vyprávět poutavě a vesele a také názorně líčit zážitky ze svého života. Proto ji PÁN prosil, aby k nám chodila často.
Toto mi PÁN vysvětloval tím, že má matka neobyčejně silně připomíná jeho matku. Řekl, že když zavře oči, má dojem, jako by to vyprávěla jeho matka. Tak poskytovalo osobní prožívání s PÁNEM, během Jeho pobytu ve Schlaurotu, ještě mnoho slavnostních chvil. Přesto nyní musím pojednat o dvou zvláštních událostech, na něž jsem už udělal narážku.
Řekl jsem již, že statek Schlauroth měl již asi 250 let. V přízemí byly pouze velké pokoje, jejichž stropy tvořila těžká valená klenba. V prvním poschodí byl jen jeden poměrně malý pokoj s klenutím na způsob gotického oblouku, ostatní místnosti měly stropy hladké, zdobené štukem. Malý klenutý pokoj nám sloužil jako hudební pokoj; v dřívějších stoletích byl domácí kaplí.
Již brzo po té, co jsem převzal Schlauroth, (v roce 1919, 15 let před tím, než jsem poznal PÁNA a Jeho Poselství), měl jsem vždy, když jsem byl sám v hudebním pokoji a hrál na klavír, pocit, jako by někdo, krátce nato, jak jsem začal hrát, vešel do pokoje. Když jsem se otočil, nebyl zde nikdo. Když jsem se neotočil a hrál jsem dále, cítil jsem téměř tělesně, že ten, kdo vstoupil se postavil za mne a když jsem ani pak ve hře neustal, zpozoroval jsem, že si sedl do křesla vedle klavíru. Slyšel jsem dokonce tiché praskání křesla, které bylo pletené z rákosu.
Tehdy jsem měl zvlášť věrného psa, který se sotva kdy ode mne hnul, ale do hudebního pokoje šel se mnou obzvlášť nerad a vždy první okamžik, kdy se cítil nepozorován, využil k tomu, aby jej opustil a čekal na mne v sousední jídelně. O tomto pozorování jsem nikomu nevyprávěl, dokud jsem nezjistil, že moje tehdy osmiletá nevlastní dcera, se na hodiny klavíru skoro nepřipravuje. Dověděl jsem se, že Inge nechce jít do hudebního pokoje sama, protože krátce nato, když uhodí do kláves, má vždy divný pocit, že kdosi vstoupil do místnosti. Když se pak ohlédne, nikdy zde nikdo není. Několik roků později prožil jeden z mých bratranců - povoláním učitel a varhaník - totéž, když hrál na klavír a byl v pokoji sám. Tento můj bratranec byl nyní antroposoph; cítil mediální nadání a sice byl - říkal - tak zvané píšící medium. Následující noc ztrávil na své přání v hudebním pokoji. Druhé ráno mi ukázal své poznámky, z nichž se dalo vyčíst, že v tomto pokoji je k zemi připoutaný duch protože zde znásilnil desetileté děvče a pak je zabil. Na dotaz jaké je jeho jméno duch řekl, že se jmenoval "Edler von Schlauroth". Toto jméno jsem nikdy neslyšel, kronika statku nebyla po ruce a staré soudní knihy obce byly neúplné, s velkými mezerami. Později, po nějaké době mi vyprávěla zahradníkova žena ze Schlaurothu, aniž cokoliv věděla o záznamech mého bratrance, že objevila v Görlitz na starém hřbitově zvětralý náhrobní kámen, na vnější straně kostela, s nápisem "Edler von Schlauroth". Následující den jsem kámen hledal, jméno souhlasilo, letopočet byl žel nečitelný. Ani farář kostela mi nemohl podat bližší údaje.
Toto vše jsem jednoho zimního večera vyprávěl PÁNOVI, když jsme společně seděli v jídelně. PÁN sledoval mé líčení s velkým zájmem. Zvedl se a kráčel ke dveřím hudebního pokoje a řekl: "Prosím, nechte mne 20 minut v hudebním pokoji samotného." Po tomto čase se PÁN posadil opět k nám a řekl:
"Tento k zemi připoutaný duch nebude už nikoho rušit. Osvobodil jsem ho." A skutečně, již nikdy jsem nic neobvyklého nepozoroval, právě tak jako má nevlastní dcera a můj bratranec. PÁN sám se při tom nezměnil, byl bez jakékoliv známky vzrušení. Jednal v tomto případě jakoby se jednalo o zcela samozřejmou, všední příhodu.
Ke druhému, pro nás nepochopitelnému, PÁNOVU jednání došlo při onemocnění Waltera Foxe. Přihodilo se toto: Fox měl ve zvyku při manipulaci s obilními zrny dát je do úst a kousat je. To jsem pozoroval častěji a řekl jsem mu, že si tím může snadno přivodit plísňové onemocnění, které je většinou smrtelné, neboť růst plísní se dá zřídka kdy omezit. (Tehdy nebyla ještě žádná antibiotika ani sulfonamidy.) Fox však od svého zvyku neupustil. Jednoho dne měl potíže v ústech a šel k lékaři.
Vrátil se velmi stísněn a řekl, že lékař zjistil infekci plísně, ráno bude muset do nemocnice. Vyprávěl jsem to večer PÁNOVI, když jsem se s Ním setkal v Jeho pracovně.
PÁN řekl: "Prosím, přineste mi sklenici vody." Přinesl jsem ji a postavil na stůl. PÁN ji postavil doprostřed stolu, vstal a přistoupil těsně ke stolu. Zvedl své ruce nad sklenici a sepnul ruce jako k modlitbě. A tu jsem viděl, jak se zlatý paprsek ponořil do sklenice a voda se začala pomalu otáčet kolem tohoto paprsku. Otáčení bylo stále rychlejší, až se ve vodě utvořil malý trychtýř. Nyní nechal PÁN klesnout své žehnající ruce, kroužení vody ustalo a velmi brzy byl klid jako před tím. Nato mi PÁN přikázal, jako by se nic zvláštního nestalo: "Dejte tuto sklenici Walteru Foxovi ať to vypije. Zůstaňte však u něho, aby to udělal." Učinil jsem tak. Následující den Fox pospíchal do nemocnice v Görlitz.
Ke 12. hodině - myslím, nevěřil jsem svým očím - stál Fox přede mnou a sděloval: "Byl jsem prohlédnut dvěma lékaři, oba řekli, že po plísňové infekci není ani stopy. To sdělili telefonicky lékaři, u kterého jsem byl včera a který mne znovu k sobě objednal. Ani on nenašel stopy po onemocnění." Walter Fox byl tímto podivuhodným způsobem zbaven nebezpečného cizopasníka. Zůstal ještě několik let u mne a později se vrátil do své domoviny, Westfálska.
Všechna tato, zázraku podobná jednání, s téměř zázračnými následky, byla PÁNEM prováděna klidně, jako by to byly nejsamozřejmější věci na světě. Vše se dělo prostě, skoro příliš prostě. Tak prostě jak mohl jen On, PÁN, činit. Právě proto, že On byl Slovo, Vědění i Pravda.
Jestliže jsem se zmínil o těchto osobních kontaktech, tak jenom proto, abych vylíčil obraz osobnosti PÁNOVY všem, kdo neměli a nebudou již mít to veliké štěstí zažít PÁNA zde, ve hmotnosti. Navíc se chci postavit proti všem těm do fantastična a nejasnosti zabíhajícím blouzněním, která se zabydlela, žel, u mnohých vyznavačů Poselství Grálu. Nezasvěcení narážejí příliš často na taková blouznění a kvůli nim pak odmítají Poselství.
Po nějakém čase, při denním společném pobytu s PÁNEM mi nemohlo uniknout, že byl v některé dny sklíčen. Tato občasná sklíčenost měla svůj původ v tom, že PÁN již neměl žádný vlastní příjem. Prodej jeho knih byl zakázán, Sídlo na Vomperbergu zkonfiskováno. Podporu v hotových penězích, která mu byla nabídnuta nositeli křížů, odmítl hned zpočátku, neboť se nemohl revanšovat. Z toho důvodu podnikl PÁN cesty k několika divadlům, aby nabídl svá, již hotová jevištní díla.
Tak si vzpomínám na jednu návštěvu v Drážďanech. Jeli jsme tam mým vozem, byla při tom paní Marie a slečna Irmingard. PÁN měl v Drážďanech z dřívějších časů známého, který se mezitím stal správcem světoznámého cirkusu Sarrasani. Když jsme ho nezastihli doma, jeli jsme do cirkusu a přišli jsme do víru cirkusových jezdců, krotitelů a nespoutaných lidí, kteří křičeli jeden přes druhého, mezí nimi jsme po dlouhém hledání našli správce. Mně byla nepokojná situace poněkud trapná, ale PÁN si z toho nic nedělal. Naopak jsem měl dojem, že mu tamější provoz působil potěšení. Opravdu ho těšilo něco nevyumělkovaného, přirozeného prožívání, co se dává tak jak to skutečně jest. Správce si na PÁNA ještě dobře vzpomínal, přece však proběhla rozmluva bezvýsledně, právě tak, jako v ostatních divadlech. Přirozeně, že PÁN jen doufal, že správce mu nabídne nějaké jiné styky, k provádění v cirkuse se PÁNOVA díla nehodila.
Protože PÁN hledal stále vyrovnání a vždy se snažil pomoci, kde mu to bylo možné, přiměl mne, abych pověřil pana Alexandra vedením deníku a mzdového účetnictví mého podniku.
Ve shodě s pokyny jsem rozhodně odmítal všechny návštěvníky, kteří se znovu a znovu snažili dostat se k PÁNOVI. Velmi brzy bylo zřejmé, že se to nezamlouvá ani dámám ani panu Alexandrovi. PÁN - to jsem jasné vycítil - se cítil v mém domě bezpečný a jistý, naproti tomu dámám se život tu zdál příliš jednotvárným. Hledaly spojení s jinými přívrženci Grálu, také s panem Gieseckem v Berlíně. Pan Giesecke byl majitelem továrny na nápravy vozů, s pobočkou v Grossenhain/Sa. A mimo to vlastnil, tak říkajíc jako útočiště, v Kipsdorfu v Krkonoších, malé zemědělství a vedle ležící pozemek s vilou. Tuto dal pan Giesecke panstvu k dispozici, mimo jeden pokoj, který si ponechal pro sebe a svou paní. Na mně nyní bylo, abych vymohl na gestapu povolení pro PÁNOVO přestěhování do Kipsdorfu. Kromě toho jsem musel zařídit převezení nábytku z Innsbrucku. Obojí se zdařilo, svého ručení za PÁNA jsem však zbaven nebyl.
Mnohokrát jsem byl s panstvem v Kipsdorfu kvůli renovaci domu; krátce po svatodušních svátcích 1939 se tam pak zcela přestěhovali. PÁN dal pro mne zařídit malý pokoj, který mi měl být k dispozici podle libosti. Využil jsem toho dvakrát.
Jelikož však stále více návštěvníků proudilo na Kipsdorf, přijížděl jsem tam jen málokdy.
Naposledy, kdy jsem se setkal s PÁNEM ještě zdravým - mohlo to být začátkem dubna 1940 - jsem se Ho ptal, proč nyní přijímá zase tolik návštěvníků. Při svém příchodu na Schlauroth mi přece přímo přikázal, abych k němu žádné lidi nepouštěl. PÁN mi odpověděl doslova: "Ano, teď se to zcela změnilo!" Tato slova řekl PÁN v hlubokém smutku, který se nedal přeslechnout. Zarazilo to nejen mne, ale též mého přítele Karla Linckelmanna, který byl rovněž přítomen této rozmluvě. Byli jsme oba vyvedeni z míry. To bylo také krátce po Jeho posledním výslechu, 26. 6. 1940, gestapem v Dippoldiswaldu. Znal jsem důvod výslechu i ty kdo jej způsobili. Vím také, čí duchovní děti to byly*. Toto nekonečné jednání, lidská zlomyslnost, rostoucí počet návštěvníků v Kipsdorfu pod stálým tlakem dohledu gestapa a v neposlední řadě hořké zklamání z toho, že jen málo lidí přijalo Jeho Slovo, tak, jak to PÁN očekával, to vše se mi zdálo podstatnou příčinou Jeho pozemské smrti, která byla pro nás příliš předčasnou. (*pozn. čtěte vysvětlení v článku: Kdo se ujal Hory po válce? )
6. prosince 1941 jsem krátce mluvil naposledy s PÁNEM na jeho úmrtním loži. PÁN byl při plném vědomí. Prosil jsem slečnu Irmingard, aby mne u PÁNA ohlásila a zeptala se, zda k Němu smím přijít. Odpověděl, jak jsem mohl slyšet, když jsem stál v otevřených dveřích, velmi slabým, ale jasným hlasem: "Moji přátelé mohou vždy ke mě přijít!" Nato jsem přistoupil k Jeho levé straně a pozdravil Jej. PÁN se na mne podíval, podal mi Svou ruku a sotva slyšitelně řekl: "Je dobře, že jste zde!" Setrval jsem krátce pod Jeho laskavým pohledem a pak jsem ustoupil. Odpoledne opustil svou pozemskou schránu.
Následující den, z podnětu paní Marie, jsem objednal převoz PÁNOVA těla do Bischofswerdy a tamtéž jsem vybral místo hrobu na hřbitově. Poněvadž PÁN nevystoupil z evangelické církve, projednal jsem z pověření paní Marie s úřadujícím duchovním pohřeb. Faráři jsem řekl bez okolků, kým PÁN pro nás byl. Přijal to bez odporu. Shodli jsme se při pohřební řeči na slovech: "Jsem Cesta, Pravda a Život." Po mém odchodu, žel, rozhněvala třetí osoba - aniž jsem o tom věděl - faráře tak velice, že upustil od projevu a vykonal jen nezbytný církevní ceremoniál v kapli a u hrobu.
To bylo velmi politováníhodné a neradostné. Pří vynášení rakve z kaple chyběl jeden nosič, pro mne to znamenalo poslední PÁNOVO volání. Jako jediný Jeho učedník jsem směl pomoci donésti PÁNA k místu Jeho odpočinku. O posledních hodinách PÁNA jsem vypracoval zvláštní spis. Je na Vomperbergu u kroniky hnutí Grálu.
Po pozemské smrti PÁNOVĚ dosáhli dědici toho, že bylo vypracováno dědické vypořádání. Podrobnosti o tom jsou mi známy. Paní Marii při tom připadly pozemky na Vomperbergu a autorská a vydavatelská práva Jeho knih. Krátce po PÁNOVĚ smrti paní Marie i slečna Irmingard opustily Kipsdorf. Přesídlily nejdříve na Westerbuchberg v Horním Bavorsku a odtud zpět na Vomperberg. Budovy a pozemky na Vomperbergu byly po válce po osvobození francouzských okupačních úřadů, vráceny rakouským státem dědicům PÁNA. V roce 1949 byly PÁNOVY pozůstatky převezeny z Bischofswerdy na Vomperberg, do pyramidy, která tam byla s tímto cílem vybudována.
Rytířský statek Schlauroth, první PÁNOVO útočiště po Jeho propuštění z vězení, jsem ztratil v roce 1945 po příchodu Rusů. Byl mi vyvlastněn, poněvadž byl velký, komunistickým režimem bez náhrady. Také druhé PÁNOVO útočiště, Gieseckův vilový pozemek v Kipsdorfu, stejně jako továrna, byly panu Gieseckovi vyvlastněny bez odškodného. S panem Gieseckem jsem se tehdy nemohl pro vlastní těžkosti spojit. Později jsem se dozvěděl, že on i jeho paní našli hořký konec.
Po vyvlastnění mého majetku a bez existence, hlásil jsem se v roce 1946 u paní Marie na Vomperbergu a nabídl jsem svou pomoc při obnově sídla a především zemědělství. Ačkoliv na Hoře nebyly odborné pracovní síly, byl jsem odmítnut.
Během následujících těžkých let, kdy jsem byl vyhnán ze svého domova, nemohl jsem z finančních důvodů cestovat na Vomperberg. V roce 1961 jsem tam byl opět poprvé. Ve dnech mého pobytu na Hoře, došlo k neradostným událostem s adoptivní dcerou slečny Irmingard - Margou, provdanou Wurmannovou.
Tyto události vrhly zřejmý stín na PÁNOVU záležitost.
Paní Marie již nežila, univerzálním dědicem byl ustanoven pan Alexander. Veškeré tak zvané "Sídlo Grálu" (chrám, správa, pozemky atd.), které bylo z velké části vybudováno a získáno z darů a půjček, náleželo tehdy, právě jako dnes, čistě jako soukromý majetek, rodině Bernhardtových. V té době bylo Sídlo Grálu připsáno úředně v pozemkové knize na pana Alexandra. Ten byl tehdy již těžce nemocen, bylo zřejmé že jeho roky jsou sečteny. V tiskové kampani byl on a celé hnutí Grálu těžce znovu a znovu napadáno. Jednou z hlavních příčin tohoto osočování byly právní a finanční poměry Hnutí Grálu, které - pozorovány z venčí - dělaly dojem, že nejsou jasné. Vzbuzovaly (a vzbuzují dodnes) pochyby a nedorozumění a překážejí šíření Slova PÁNOVA.
S některými jinými nositeli kříže, kteří byli PÁNOVI blízcí a kteří byly stejně jako já naplněni starostí, jsem proto vypracoval návrhy nového uspořádání organizace Hnutí Grálu.
Byly sestaveny v pamětním spise, který jsem předložil o slavnosti Lilie panu Alexandrovi, slečně Irmingard a celému kruhu učedníků. Pamětní spis předpokládal oddělení majetku Grálu od soukromého jmění rodiny Bernhardtovy. Uvedený majetek měl být převeden ze soukromého vlastnictví na vlastnictví přísně organizované, zakládající se společnosti.
Duchovní vedení mělo být samozřejmě ponecháno panu Alexandrovi a slečně Irmingard. Aby byly skutečně uvolněni pro duchovní vedení, měl jim být zajištěn stálý, pevný příjem, který je měl zbavit všech hospodářských starostí. Samozřejmě jim měl zůstat v osobním vlastnictví dům "Gralshöhe", získaný kdysi PÁNEM.
O tomto pamětním spise se jednalo v říjnu téhož roku, při setkání učedníků. Návrhy v něm učiněné byly zamítnuty učedníky z nedostatku občanské odvahy, ale především z nedostatku ochoty k odpovědnosti, a z materielních důvodů všemi členy rodiny Bernhardtovy. Stál jsem sám, jako v roce 1938, kdy se to stalo již jednou, když se měl učinit pro PÁNA neobvyklý krok. Musel jsem snést příval hanlivých slov, až po "Antikrista."
Zde je třeba ještě říci, že PÁN ve své prozíravosti již v roce 1932 v jednom zápise uvedl, že Grálské Sídlo má později přejít do rukou nějaké společnosti (viz. též Swarovski "Proč tolik povyku...", 1955, str. 62-63). Provedení této myšlenky bylo odsunuto jistě stranou jen proto, že PÁN tehdy pracoval ještě na Poselství a nemohl se zabývati praktickými a právními otázkami.
To, co chtěl PÁN vybudovat na Vomperbergu, je jasně řečeno v Jeho přednášce "Můj cíl". Aby se rozhodlo o právní formě, k tomu tehdy ještě nebyl naléhavý důvod, vždyť On dlel ještě na zemi. Dnes, po Jeho odchodu, je to zásadně jiné!
V následujících letech jsem byl mnohokrát na Hoře, ale slavností a pobožností se již nezúčastňuji. Tím chci prokázat, že již nemohu krýt svou osobou ani svým učednictvím vnitřní ani vnější cestu, která byla před léty nastoupena.
Není to cesta, kterou jsem směl od PÁNA poznat a prožít. Nemohu se zbavit pocitu, že PÁN je čím dál tím více zatlačován do pozadí. Podle jasných směrnic, jak byly dány v přednášce "Svaté Hoře" a "Můj cíl", se dnes již nejedná.
Pan Alexander je mrtev. Ustanovil Slečnu Irmingard univerzální dědičkou. Zde se opět naskýtá otázka: Co bude se jměním Grálu, až bude slečna Irmingard odvolána z této země?
Bude pak Marga Wurmann, adoptivní dcera slečny Irmingard, která je, jak je každému zřejmé, hnutí Grálu cizí, univerzální dědičkou jmění Grálu?
Ještě důležitější, než uspořádání materiálních zájmů jest otázka: Co se pak stane s Poselstvím a co bude z PÁNOVA Slova?
PÁN odešel z této země, aniž zanechal testament. Neučinil tedy žádné ustanovení poslední vůle ani o svém pozemském majetku ani o svých pozemských plánech dalšího vedení hnutí Grálu. Pro mne tu vyvstává souvislost ve slovech, která mi PÁN řekl, tak těžce sklíčený v posledním roce před svou smrtí: "Ano, teď je to již vše docela jiné!"
Poselství PÁNOVO jest jeho testament! Je to tak jasné a prosté, že tomu má rozumět každý z nás, kdo má dobrou vůli.
On jest A (alfa) a O (omega) našeho úsilí duchovního poznání!
PÁNOVA věc se nerozhoduje na Hoře. Leží v rukou každého jednotlivého, nositele kříže, který svým zpečetěním převzal plnou odpovědnost za ni. Má vědomě a samostatně zkoumat a jednat. Jen v té míře, jak každý jednotlivec v sobě a kolem sebe Poselství oživí, udrží se toto čisté a rozšíří se. Musíme být neustále bdělí, aby se Jeho Slovo uchovalo pro ty, kteří přijdou po nás.
Nikdo z nás by neměl přistoupit na názor rozšířený mezi vyznavači Grálu, že nemusí ničím přispět k dalšímu šíření Slova, že Světlo vykoná vše samo od sebe! V roce 1938 temno udeřilo s nečekanou silou a uhasilo veškerý duchovní život na Hoře. Buďme na stráži, aby se proces již neopakoval!
Přicházím k závěru svých vzpomínek a myšlenek. Ode dne mého zpečetění, kdy jsem poprve stanul proti PÁNU, můj život byl veden hlubšími podněty a je tomu tak dosud. Všechny problémy přistupovaly ke mně bezprostředně a vyžadovaly si rychlé řešení, které, když vycházelo z citu, bylo také vždy správné. Toto téměř viditelné vedení zasahovalo i mou denní práci, ano, i obdělávání mých polí. Je víc než zřejmé, že podstatně zesílilo toto vyciťování duchovního vedení poté, co jsem byl vyvolen, abych přijal PÁNA ve svém domě. A tak smím v naprosté pokoře říci, že cítím, že se mému životu dostalo požehnání. Jsem však přesvědčen i o tom, že všem nositelům kříže s čistým, statečným, bdělým a věřícím - ale ne slepě věřícím - srdcem se dostane, stejného požehnání, jaké pociťuji já, neboť ono přichází z téže ruky.
Rötz / OPF., v březnu 1971 Helmuth Müller v.r.