Ismael - Roselis von Sass
Já, Ismael, služebník Boží, odhaluji dnes pro všechny ty, kdo mají ještě uši ke slyšení, tajemství těžkého odloučení Imanuele, mého Pána, od země. Toto dělám v JEHO příkazu a splňuji tak JEHO svatou Vůli, které vždy sloužím, věrně a opravdově!
Mnoho doměnek (spekulací) a mnoho lidského povídání obklopuje dnes ještě úmrtí (cestu domů) mého Pána a Boha. Lidské řeči odvanou ve větru a doměnky jsou jako kouř, který vystoupá vzhůru a rozpustí se do prázdnoty. Avšak zůstává něco pošetilého; z toho důvodu to je Vůle Pána, v jehož světle splňuji, aby všude tam, kde se nachází zármutek, se toto ozářilo skrze paprsek Světla pravdy tak, že všichni mohou poznat, co se v zármutku udržovalo skryté.
Já, Ismael, jsem stál čekající a pomáhající vedle mého Pána, když se ON uvolnil od svého pozemského těla. Uvolnění bylo jednoduché a lehké - nejprve – se zářícími očima Světla pozdravil Pán svého služebníka a všechny ty světlé bytosti, které přišly, aby HO domů do světla věčnosti doprovodily.
Náhle se provedla nenadálá změna. Můj Pán se opět otočil ke svému pozemskému tělu. Byl už jen tak slabě spojen s hrubohmotným tělem, že JEHO cestě domů nic v cestě nestálo. Avšak ON, Pán, se obrátil zpět. Hluboce procítěná bolest, která byla zažívána v jeho nejbližší blízkosti se začala blížit k NĚMU. Bolest vycházela ze dvou ženských nádob, které na zemi sloužily Lásce a Čistotě. Bolest těchto dvou paní byla hlasitá a požadující, byla pravá, avšak přinesla mému Pánu více zármutku a zoufalství, než on kdy zažil. Obě paní prožívaly bolest, která přesahovala všechny bolesti a sotva se dala snést. Prožívaly, že od nich něco odešlo a že něco ztratily, co už by nikdy více nemohly získat zpět; a měly pravdu. Neboť se současně s Pánem rozpojily také spojení, které obě paní spojovalo s Božskou Láskou a Čistotou. Neboť je to zákon na nebi a na zemi, že nemohou být odděleny Spravedlnost, Láska a Čistota.
Co však obě paní netušily, bylo, že skrze svoji hlasitou bolest způsobovaly Pánu veliký zármutek.
Než se můj Pán nyní opět spojil silněji s pozemským tělem, musel se ON zákonitě znovu ohlédnout na pozemské dění. A co ON tady musel vidět, nechalo znovu jeho srdce krvácet. Jeho pohled padl nejprve na lidského ducha Marii, který sloužil Božské Lásce jako prostřednice. Maria byla ponořena do bolestí, dlouho takto zůstávala, avšak potom se začala hýbat, a vidělo se, jak začala JEHO svaté Slovo všude upevňovat. Věrní služebníci v pozemských tělech ji přitom pomáhali.
Nyní potkal pohled mého Pána Irmingard, nádobu, která sloužila Božské Čistotě jako nástroj. V hrůze a zoufalství se můj Pán stáhl. Irmingard, duchovní nádoba Čistoty, se začala stávat těžkou a kalnou.
Vypadalo to, jako když by klesala. Můj Pán volal, On ji volal jejím dřívějším jménem - Nahome; toto jméno ji mělo připomenout její tehdejší selhání, avšak nejen její selhání. Jméno - Nahome – ji také mělo připomenout její snažně prosící prosbu, ještě jednou smět sloužit Božské Čistotě, aby mohla tímto sloužením odpykat. Těžký byl žal a hořké pokání, které kdysi Nahome vytrpěla po svém dobrovolném přejití na druhou stranu. Její prosba, smět sloužit ještě jednou Pánovi, ji byla splněna. Avšak začala už zapomínat slib, který obsahoval její dřívější prosbu. Tento slib, vycházel z nejhlubšího žalu, zněl: „Všude a v každou dobu chci svaté Slovo chránit a předávat dál tak, jak to ode mě požaduje Vůle Boží. Věrně a spravedlivě až do konce mých dní, neboť kdo Tvé Slovo přijímá, ten přijímá i Tebe, ó Pane !“ - Nahome, volal Pán podruhé, avšak Nahome neslyšela. Její pohled se zaměřil na jednoho muže, který nosil kabát se lví hlavou. Mdlý, špinavý a zmačkaný visel dolů tento kabát na postavě. A muž sám nesl tak těžké karmické břemeno na svých ramenech, že s žalem a hrůzou můj Pán viděl, že tento lidský duch by nikdy nebyl schopen, záření Prastvořeného Lva přijímat a ukotvit. Ano, ještě více, těžká karma, která se naložila pozemskému člověku Alexanderu Freyerovi během jeho různých pozemských životů, by se ukázala jako nepřekonatelná překážka k poznání svatého Slova a poslání Imanuele, Syna Člověka. Ne jednou by mohl mít hmotně tento lidský duch sílu ke splnění. Se slabou vírou a obtížen vinou stál Alexander Freyer před duchovním zrakem mého Pána. (Podle Vůle mého Pána by měl jiný, věrný lidský duch použít vlastnictví pozemského těla Alexandera Freyera, avšak toto nebylo možné, poněvadž karma Alexandera Freyera byla tak těžká, že podle zákona vzájemného působení nebylo symbolické vystřídání možné.) Zoufale hledal můj Pán po pomoci, a jeho pohled zastihl opět lidského ducha, který sloužil jako zprostředkující nádoba čistoty. Avšak co se stalo ? Irmgard Freyer stála nyní sama težce zatížena vedle svého pozemského bratra. Každé vysoké spojení se začínalo uvolňovat. Všechny lidské slabosti, které lpěly karmicky ke jménu - Freyer - se začaly projevovat. Vypadalo to, jako kdyby byla nikdy nepřišla se svatým Slovem ve spojení.
Začala podpírat trůn, na který se lidský duch, jenž měl na zemi zakotvit prastvořené žáření, sám posadil. Tento trůn stál na hliněných nohou, které byly drženy zástupem Světlu nepřátelských, ženských lidských duchů. Posměšný smích zazněl z kruhu těchto odpadlíků, hrůzný byl jejich pohled. Avšak ještě hrůznější byl pohled někdejší nádoby, která směla sloužit Čistotě!
Zoufale otočil můj Pán svůj pohled dále hledajíce pomoc. Byl zde ještě jeden lidský duch v jeho pozemské blízkosti, který byl spojen s vysokým zářením Světla. Herbert Vollmann, takové bylo jeho jméno. Pohled mého Pána nyní hledal tohoto člověka. Ale kde byl? Daleko stranou stál tento lidský duch. Hádající se a pochybující. Jeho duch se potemnil a jeho pozemské tělo se porušilo, takto stál Herbert Vollmann na okraji cesty.
Naposledy otočil můj Pán svoji tvář na stranu. Pak začal nyní ON zoufale zkoušet silou SVÉ Vůle, stát se pánem svého pozemského těla. ON musel na nějakou dobu zpět.
ON musel nařídit jiná ustanovení, dříve než se hora potopí do vlny temnoty. A tak začal můj Pán se vším úsilím, aby se stal ještě jednou pánem svého lidského pozemského těla. Stále znovu posílal ON prosbu vzhůru k Otci, aby mu poskytl ještě krátký pozemský čas. Avšak Světlo to rozhodlo jinak. Soud byl vyvolán. Žádná moc země nemohla toto dění již zastavit. JEHO svatá Vůle a JEHO svaté Slovo byly zakotveny ve hmotnosti, aby i tato Vůle a toto Slovo už nikdy více nemohlo být ze země vypuzeno.
Kniha „Ve Světle Pravdy“, skrze kterou bylo lidstvu přiblíženo svaté Slovo, zůstala na věčnost klíčem k ráji. Pozemský čas pro Spravedlnost, Lásku a Čistotu byl pryč. A bylo to ve Vůli Boží, že svatá záření Trigonu měla být zpřístupněna už jen těmto lidským duchům, kteří žili podle Slova Pána! Úplně jedno, kde se i tito lidé stále mohou nalézat.
Na pozemském úmrtním loži se cukáním pohybovalo pozemské tělo mého Pána celé hodiny a někdy i jako bojující ruce a nohy, můj Pán stál vedle toho a stále znovu se pokoušel nabýt moc nad pozemským tělem. Udiveni a nechápajíce se dozvěděli později lidé o tomto zdánlivě smrtelném zápasu mého Pána, trvajícím několik hodin, avšak zápas mého Pána byl zbytečný, neboť co bylo rozhodnuto ve Světle Boha Otce, se stalo. Trigon vystoupil, obklopen nespočetnými zástupy světlých služebníků, vzhůru do domova. Na zemi bylo dílo Syna Člověka splněno.
Já, Ismael, jsem doprovázel úsek cesty mého Pána, směl jsem vystupovat ve světle JEHO Trojice. Ale musel jsem se znovu vrátit do blízkosti země, abych bděl a střežil svaté Slovo. V JEHO Vůli působící, musím chránit všechny ty, kteří poznali JEHO Slovo a kteří podle tohoto Slova žijí a v jehož smyslu působí.
Už stojí trůn, na který se posadil Alexander Freyer nejistě. Stíny smrti dosahují až k němu. A Irmgard Freyer ? Její osud se bude psát na jiném listu. Ale teprve potom, až si vybere svojí volbu při poslední svobodné možnosti rozhodnutí.
Tento záznam jsem přijala před nějakou dobou a dlouho jsem váhala, totéž uveřejnit. Ale poznala jsem, že je to moje povinnost vůči Pánu dát dále na všechny nositele kříže toto mě zprostředkované. Navíc, kdy mě Pán ještě během svého pozemského života sdělil, že čas od času se mě bude přibližovat – Ismael, aby skrze mě oznámil při důležitých příležitostech JEHO Vůli.
Votorantim, 24. dubna 1956.
podepsána Roselis v. Sass