28. Duchovní zárodky
Duchovní zárodky! Často jsem již o nich mluvil, vysvětloval jejich vznik a cestu a řekl také, že pozemští lidé jsou z duchovních zárodků vyvinuti. Je to tedy váš vývoj, vy lidé, který budu popisovat.
Chci vám dnes ještě poněkud přiblížit východisko vašeho uvědomování.
Ve své poslední přednášce jsem mluvil o druhém, nižším oddíle v duchovní části stvoření, kde duchovní nemohli povstat ihned zralí, nýbrž museli se rozvíjet od dětství.
Z této části ještě nepochází vyvinutí pozdějšího stvoření, k nimž přece patříte také vy, pozemští lidé, nýbrž teprve ze sraženiny z ní, která nemá sílu vyvíjet se sama ze sebe bez vnějších podnětů.
Tato sraženina sestává z duchovních semen, duchovních zárodků, ze kterých pak pocházejí vyvinutí lidští duchové hmotností.
Tato líná sraženina klesá z duchovní části stvoření a vstupuje tím do bytostného kruhu, který obklopuje hmotnosti.
Nemluvím při tom ještě o probíhajícím zákonům stvoření odpovídajícím ději přitahování, prožhavování a s tím spojených změnách vyzařování, nýbrž chci mluvit jen o pomocnících, kteří jsou při tom činní, a o jednotlivých událostech, které mohou podat obraz, který vám bude srozumitelný.
Neboť jakmile ukáži v popisování pevné formy, pak si můžete také vy představit něco zcela určitého, což skutečnostem téměř odpovídá a poskytuje vašemu pozemskému porozumění oporu.
Nechci tedy vysvětlovat, jak se všechno zachvívajíc naplňuje v zákonech stvoření, nýbrž jak se to formujíc při tom jeví.
V tomto bytostném kruhu, do kterého duchovní zárodek klesá, jsou bytosti velice rozličných druhů, nejsou navzájem pomíchány, nýbrž opět stojí v jednotlivých úrovních pod sebou, vždy podle druhu činnosti, v níž se zachvívají.
Zde z duchovna přicházejíce nacházíme na nejvyšším místě kruhu zázračně něžné, ženské bytosti, které zachvívajíce se v paprsku lásky a čistoty ujímají se duchovních zárodků, zahalují je v mateřské péči bytostným pláštěm a takto zahalené duchovní zárodky, které ještě zcela nevědomé dřímají, předávají do rukou jiných ženských bytostí, které stojí blíže jemné hmotnosti.
Tyto opět zahalují zárodky do druhé schrány, která je opět jiného druhu, odpovídající tomu okolí, ve kterém se samy nacházejí, a doprovázejí tímto opět o něco těžší zárodky dolů k nejvyšší vrstvě jemnohmotnosti.
Všechny tyto něžné, ženské bytosti pomáhajíce podporují zákonité, samočinné děje. Jsou dokonalé krásy a byly v dřívějších dobách již známy mnohým lidem, jimž se tu a tam někdy mohly ukázat.
Byly nazývány dobrotivými vílami, které podporujíce pečují o vyvíjející se lidské duše.
Na hranicích jemnohmotnosti očekávají sestupující duchovní zárodky opět jiné ženské bytosti, aby je v dobrotě opatrovaly. Kromě nich jsou zde za účelem ochrany bytosti mužského druhu, které nepůsobí v péči, nýbrž jednají pozitivněji.
Tak je duchovní zárodek obklopen a ošetřován bytostnými pomocníky, zatímco on se pohybuje stále dál následuje svou ještě nevědomou touhu po možnosti sebeuvědomění, až narazí na hutnost v jemnohmotnosti, která mu již více nedovoluje jít v nevědomém nutkání dál, čímž se jeho sestup zastaví. Musí zde prodlévat, aby procitl k vývoji, dříve než může jít dál.
Je to opět zcela přirozený děj, podmíněný skrze druh okolí, avšak veliký bod obratu pro duchovní zárodky. Ty nacházejí se nyní v úrovni jemnohmotnosti, jejíž hutnost je zadržuje, čímž je uchystán konec jejich nevědomému tažení.
Nacházejí se tedy náhle měkce uloženy ve vrstvě, která je nepustí dál. Jen probuzené, i když také jen slabé, avšak přece již vědomé chtění může vyvinout sílu poznávat okolí, projít jím a putovat dál.
Musím se svými vysvětleními právě zde pomalu a obzvláště pečlivě kráčet kupředu, aby se lidem o tom mohl zformovat správný obraz a nic nebylo posunuto.
Neboť zde, kde duchovní zárodky ve svém prvním, nevědomém tažení musí doslova zůstat trčet vlivem zcela určité hutnosti jemnohmotnosti, která je proniknuta bytostnými proudy, odehrává se pro lidského ducha mnoho důležitého pro cestu k vnoření se do hmotnosti za účelem vývoje a právě tak pro cestu opět vzhůru v nastalé zralosti skrze vývoj.
Právě tato vrstva je významnou hranicí v bytí lidského ducha. Proto chci také zde setrvat a říci o ní něco víc.
Ona se ve své kráse jeví lidskému duchu při vzestupu již nesmírně vysokou a zázračnou. Mírným světlem zalita leží před našimi zraky, světlem, které se zdá mírné, a přece je mnohem jasnější než svit našeho slunce zde na zemi. Paprsky jsou probouzející, podporující, posilující.
Tato úroveň zdá se být jedním jediným, nekonečným zahradním parkem. Jedna kvetoucí zahrada řadí se k druhé až do nedozírných dálek, naplněny krásnými květinami všech velikostí a také mnohých barev, ošetřovanými něžnými bytostmi, chráněnými a střeženými vážnými mužskými postavami, které dohlížejíce, bdíce a třídíce kráčí těmito zahradami.
Kvetoucí loubí stojí kolem dokola a zve ke klidu a odpočinku a … k tichému, vděčnému rozjímání.
Hutnější hmota, která tvoří půdu, je jemnohmotnost, jež zadržela duchovní zárodky, v níž zůstaly trčet na svém tažení.
A pak stane se zázrak: Bytostný plášť, do kterého něžné ženské bytosti zahalily každý duchovní zárodek při jeho odchodu z duchovní říše, rozvine se pod zářením na této úrovni, zakotven do jemnohmotné půdy a ošetřován od bytostných zahradnic, v překrásnou květinu, v jejímž kalichu odpočívaje spí duchovní zárodek a stále více sílí.
Přes všechnu něžnost této úrovně je zde oproti duchovní říši přece jen hrubší druh působení a podnícen skrze silnější tóny veškerého pohybu v dění může se pak duchovní zárodek při zcela určité zralosti v rozpuku poupěte současně probudit k pozvolnému uvědomění. Toto dospění k uvědomění není však ještě vědomí sebe sama.
Je ještě velký krok od uvědomění probouzejícího se ducha k sebeuvědomění dozrálého ducha! Zvíře je také vědomé, avšak nikdy sebevědomé! Ale tím se nyní nebudeme zdržovat.
Rozpuk každého poupěte je tudíž vyvolán v přirozeném, samočinném účinku skrze zralost lidského zárodku a zvukem rozpuku probouzí se současně duchovní zárodek k uvědomění si své existence.
To jsou děje, které mohou být ve všech jednotlivostech přesně objasněny později, aby se v nich nalezla zákonitost, která také v nich spočívá a všechno nechává být prostým a přirozeným, jak to lze stále znovu poznávat v celém stvoření.
Květina, v jejímž kalichu dozrál duchovní zárodek, potřebovala jen jednu část bytostné schrány duchovního zárodku, zatímco druhá část kolem duchovního zárodku zůstala a v procitnutí k vědomí přijala na sebe formu dítěte. Při rozpuku poupěte leží tedy v kalichu květiny pěkně zformované dítě v lidské formě.
Také k tomu musím opět vložit několik zdůvodnění, dříve než mohu pokračovat dál:
Duchovní zárodek se až doposud ubíral skrze péči dvou různých ženských bytostí, než přišel do rukou zahradnic. Oba druhy můžeme nazvat vílami. První, která se ujala duchovního zárodku při odchodu z duchovní říše, zahalila ho jemným pláštěm z nejněžnějšího druhu této úrovně nebo tohoto kruhu, druhá opět jiným druhem.
Duchovní zárodek měl tedy při uvíznutí v jemné hmotnosti již dvě různé schrány, které obdržel skrze víly, tedy dva dary od těchto víl!
Z těchto dějů vznikla později vyprávění o darech víl do kolébky dětí.
Vnější schrána vyvíjela se v hutnější jemnohmotnosti pod probouzejícím zářením jako ochranné květinové poupě a nejjemnější vnitřní záhal při probuzení ihned jako malé tělo v lidské podobě. Proč se jemná schrána musela zformovat do lidského těla, chci vám ještě vysvětlit.
Řekl jsem již v mém Poselství, že v uvědomění ducha povstává také lidská forma, protože zvláštní druh ducha lidskou formu vyžaduje. To je řečeno ve velikých rysech. Nyní musím také toto vysvětlení rozšířit a poukázat na to, že při tomto probuzení duchovního zárodku k prvnímu uvědomění se ještě neutváří jako lidská forma duchovní zárodek sám, nýbrž jen něžná bytostná schrána, kterou obdržel skrze první vílu.
Tato schrána přijímá lidskou formu, protože v procitnutí tuto schránu duchovní zárodek již nevědomě prozařuje. Protože je tedy, i když také jen nevědomě, duchovně prožhavena, přijímá z tohoto důvodu samozřejmě také druhem tohoto prožhavení následně lidskou formu.
Duch sám však teprve pozvolna v uvědomování si sebe sama při svém putování skrze hmotnosti dostává více nebo méně krásnou lidskou formu, podle druhu a cíle svého vývoje. Při tom formují se pak také podle toho jeho zevnější bytostné a jemnohmotné schrány.
Jen ve vědomém stavu duchovního zárodku je však bytostný a jemnohmotný záhal vždy krásný, protože teprve sebevědomým duchem, který tím také dostává svou svobodnou vůli, může být znetvořen.
Uvažujte jen pečlivě nad touto jednou větou. Naleznete v ní velmi mnohá řešení.
Naleznete při tom také vysvětlení, proč všechny bytosti, které se sloužíce vědomě zachvívají v Boží vůli, jsou bez výjimky nejněžnější krásy a dokonalého vzhledu; neboť ony všechny v sobě nesou duchovní, avšak nemohou znetvořit svou formu skrze falešně jdoucí sebeuvědomění.
Při tomto vysvětlení naleznete také rozdíl v tom, co jsme doposud označovali pod velkým hromadným pojmem „bytostné“. Přináším vám dnes v tom poprvé zcela určité odstupnění, které však může být prozatím dáno také jen ve zcela velikých rysech, abychom nešli příliš do šířky.
Existují bytostní, kteří v sobě nesou duchovní a vědomě se zachvívajíce slouží ve vůli Boží, a také bytostní, kteří v sobě nesou jen bytostné, u nichž duchovní schází. K těmto posledním patří například zvířata!
Aby se při tom hned předešlo zbytečným otázkám, chci říct, že mezi bytostnými pomocníky ve stvoření je třeba ještě učinit mnohá rozdělení, aby se lidem mohlo dostat správného porozumění. Budu tak činit, avšak vždy jen případ od případu, jakmile se k tomu nabídne příležitost. Tím se to stane snáze pochopitelné. Přehled z Poselství o tom mohou si pak lidé později udělat sami.
Nyní chci už jen říct, že také mezi bytostnými, kteří v sobě nesou duchovní, lze učinit různá rozdělení. Zdaleka největší část zachvívá se sloužíc jen ve vůli Boží a je od všeho ostatního zcela neodvislá.
Avšak malá část, která se nalézá daleko od světlých výšin a působí úzce spojena s nejhrubší hmotností, jako gnómové a tak dále, může být jako mnohé jiné dočasně ovlivněna v hrubohmotnosti žijícími a vyvíjejícími se lidskými duchy. Avšak tato možnost působení byla lidským duchům již opět odňata a i tito malí bytostní pomocníci v této době již jen sloužíce stojí ve vůli Boží, během soudu a doby říše tisíce let.
Nesmím však ještě dojít k těmto podrobnostem; neboť pak bych se příliš odklonil od základních rysů, zatímco chci nyní především pro vás nejprve vytvořit základní vědění, které vám dodá oporu, kterou nutně potřebujete ke vzestupu a ke zdokonalení svého ducha, k jeho zralosti pro světlé výšiny.
Všechno ostatní musí ještě zůstat stranou, dokud nepřejde velká očista. Do té doby nemáte již žádný čas na podrobnosti, které vedou do dálek, ze kterých byste měli závrať!
Máte se především moci zachránit z bludišť falešného chtění vědět lépe, což je pro vás nyní tím nejnutnějším, jak budete později sami poznávat.
Avšak nyní to nesmíte všechno brát snad příliš pozemsky, když si o těchto dějích vytvoříte obraz; neboť pozemská tíže přece při tom neexistuje. A přesto najdete přece děje podobných druhů i v této hrubé hmotnosti na zemi.
Vezměte jen motýla, který se pod ochranou obalu kukly vyvíjí a roztrhne ji, jakmile se stal k tomu zralý.
U duchovního zárodku dostává ochranná schrána formu květiny, která se skrze spojení s vlastnostmi půdy v jemnohmotnosti musí vyvíjet. Také každé Proč a Jak se dá přesně zákonitě vysvětlit tak, že budete pak poznávat, proč může být právě jen takového druhu a formy, a vůbec nijak jinak.
Avšak budou třeba ještě léta vysvětlování, aby se došlo tak daleko, že vy lidé pak udiveně poznáte velikou jednoduchost, která vede v tisícerých účincích skrze stvoření, a přece je u všech věcí stále znovu zcela přesně stejná, vyvíjející se podle jediného základního zákona.
Ohromeni budete vidět, že těžkosti poznání povstaly jen skrze vás. Vy sami jste si je připravili a všechno si ztížili, šli jste oklikami a bludnými cestami, které vás musely unavit a zavedly vás tak daleko, že byste bez pomoci ze Světla nemohli vůbec již více dosáhnout cíle!
Avšak kdyby vám domýšlivost vašeho rozumu nebyla zahrála tak zlý, ale zasloužený kousek umělého zmatku, tak byste s dětskou důvěrou věrně vedeni Světlem došli s lehkostí a rychle k plné zralosti na cestě, která pro vás skrývá jen radost.
Nyní máte to však velmi těžké; neboť všechny kameny, jimiž jste si cestu zazdili, musíte nejprve sami opět odklidit a nemůžete také jedním skokem vejít na správnou cestu, nýbrž musíte všemi oklikami a bludnými cestami putovat zpět až k místu, odkud jste sešli, abyste pak opět spočinuli na začátku správné cesty.
Proto musel jsem vás nejprve následovat také na všech vašich oklikách a bludných cestách, abych vás tam dohnal, zavolal vás a potom ty, kteří uposlechli mého volání, pečlivě vyvedl, protože vy sami již nejste schopni vymotat se z těchto bludišť.
Ne ze Světla bezprostředně, nýbrž po vašich vlastních cestách jsem musel k vám přijít, pokud jsem chtěl přinést pomoc.
Brzy budete tomu všemu také rozumět v poznání, které již není daleko. Pak bude vám mnohé snazší.
I když je v tomto stvoření všechno důležité a má účel, tak existuje přece pro vás přímá linie, poskytnutá opora vašemu poznávání, po níž můžete bezpečně kráčet vzhůru.
A pouze tuto oporu chci vám nejprve dát, protože je to naléhavě nutné.
Poskytl jsem vám dnes zcela nový obraz o oné úrovni, která je pro vás pozemské lidi vlastním výchozím bodem, a proto hraje velikou roli. Nyní víte, jak se probouzíte a kde k tomu dochází.
A tato úroveň, která vám poskytuje a umožňuje příchod do světa, která tak poskytuje základní kámen vašeho vlastního bytí jakožto člověka, je také důležitá pro zralého ducha, který se ve smyslu Boží vůle správně vyvíjí a je schopen stoupat vzhůru.
Jako zde první schrána rozkvete do lidské formy, tak odkládá zralý duch stejnou schránu opět na této úrovni, tuto první schránu, která je pak při vzestupu tou poslední.
Ona zůstává na této úrovni, aby se opět rozložila, rozštěpila, rozplynula ve stejném druhu, ze kterého nejprve povstala v daru víly.
Avšak tato schrána zralého ducha přináší s sebou nové síly a osvěžuje a posiluje stejný druh, protože byla správným, vzestupným účelem sebevědomého ducha silně prožhavena a nese tento žár v sobě!
Proto je tento druh záhalů v kruhu bytostného kolem hmotností tímto posilován a může ještě silněji pomáhat novému vývoji a probuzení mnohých lidských duchovních zárodků. Po odložení posledního záhalu jemné bytostnosti odchází pak duch jako takový sebevědomý z této úrovně zahrad opět do duchovní říše, kterou kdysi opustil jako spící, nevědomý duchovní zárodek, následuje jen svou neurčitou touhu po vývoji, která plodí touhu po uvědomění.
Usilujte o to, vy pozemští lidé, abyste mohli plně zralí vejít do říše ducha! Budete pak spojeni s těmi, kteří se v duchovnu mohli rozvinout, aniž by se nejprve museli ponořit do hmotností.
Nebudete potom také méně silní než oni; neboť jste překonali mnoho překážek a v úsilí tohoto přemáhání stali jste se plameny! Nad vámi pak bude panovat radost, jak to bylo již naznačeno v podobenství o ztraceném synu.
