6. Pohleď, co ti prospívá!
Proč, vy lidé, chcete duchovně vždy něco jiného než to, co je pro vás skutečně nutné a co vám prospívá! Jako těžká nákaza působí ničivě tato zvláštní osobivost mezi všemi hledajícími.
Mělo by málo účelu, kdybych se vás na to chtěl ptát; neboť ani vy si na to nemůžete dát žádné vysvětlení, i kdyby jste se snažili ve dne v noci o tom přemýšlet.
Pozorujte se jen někdy ve vší tichosti, pohleďte na otázky, které ve vás ožívají, následujte svůj postup myšlenek, kam vede. Brzy poznáte, že to jsou z největší části vždy takové úrovně, kterých proto nikdy nedosáhnete, protože leží nad vaším původem, a které také nikdy nemůžete pochopit. Schopnost chápání je však základní podmínkou všeho toho, co vám má prospět!
To si ve všem svém myšlení a konání ujasněte a řiďte se podle toho. Pak se pro vás stane také všechno lehčí. Zabývejte se tedy jen tím, co můžete skutečně pochopit, co je tedy zakotveno v rámci vašeho lidského bytí.
Oblast vaší možnosti uvědomění jakožto lidského ducha je ke světlým výšinám sice ostře ohraničena, avšak proto není snad nikterak malá. Dává vám prostor pro celou věčnost a tím i pole působnosti odpovídající velikosti.
Bez hranic je pro vás jedině možnost vašeho vývoje, který se projevuje ve stoupajícím zdokonalení vaší činnosti uvnitř tohoto pole působení. Dbejte tedy velice přesně toho, co vám tím zvěstuji:
Vzestup vašeho zdokonalení v duchovním působení je zcela bez hranic, neexistuje pro něj žádný konec. Můžete se v tom stávat stále silnějšími a s tímto zesílením neustále samočinně rozšiřovat také pole působnosti, čímž naleznete mír, radost, štěstí a blaženost.
Také o blaženosti dělali si všichni lidé doposud falešné představy. Ta spočívá jedině v zářivé radosti blahodárného tvoření, ne snad v líné zahálce a požitcích, nebo jak se tato faleš chytře zakrývá výrazem „sladká nečinnost“.
Z tohoto důvodu nazval jsem ráj lidí také často „světlou říší radostného tvoření!“
Ničím jiným nemůže se lidskému duchu dostat blaženosti než radostným tvořením pro Světlo! Jedině to mu nakonec propůjčí korunu věčného života, která lidskému duchu zaručuje jistotu smět věčně spolupůsobit v koloběhu stvoření, bez nebezpečí, že jako neupotřebitelný stavební kámen propadne rozkladu.
Lidé tedy nemohou navzdory poskytnuté jim možnosti trvalého zdokonalování ducha nikdy překročit rámec svého pole bytí ve stvoření, nikdy nemohou zbořit v něm ostře stanovené hranice lidské možnosti vědomého bytí. V jednoduché nemožnosti spočívá pro ně zcela přirozeně, že nesmí, což se projevuje vždy samočinně, a právě tím však také působí nepřekonatelně.
Zdokonalování spočívá v neustále světlejších zářeních ducha, což se úměrně projevuje ve zvýšené síle účinku.
Vzrůstající zářivost ducha opět vzniká tříbením a očistou duše, pokud ve chtění usiluje vzhůru k dobrému. Jedno vyvíjí se při tom v přísné důslednosti vždy z druhého.
Zabýváte-li se výhradně a vážně dobrem, tak následuje to všechno ostatní samo od sebe. Není to tedy vůbec tak těžké. Vy však ve svém chtění stále znovu saháte jen daleko nad to a nejenže si tak předem velmi ztěžujete to nejsnazší, nýbrž velmi často dokonce i znemožňujete.
Uvažte, že i ve stoupajícím zdokonalení i to nejsilnější záření vašeho ducha nikdy nemůže změnit jeho druh, nýbrž jen jeho stav!
Proto není nikdy možné překročení rámce hranic lidského vědomí, protože hranice jsou určeny skrze druh, a nikoliv skrze stav. Stav však buduje uvnitř tohoto velikého rámce druhu ještě pro sebe zcela zvláštní malé dílčí hranice, které také lze překročit změnou stavu.
Jsou to obrovské dálky, které leží v tomto rámci, světy, které jsou pro vás také duchovně nedozírné, ve kterých můžete prodlévat celou věčnost a působit bez konce.
Zabývejte se tím pečlivě a také důkladně a pak budete šťastni!
V mém Poselství dal jsem vám přesné vědění, s čím souvisíte a co je s vámi spojeno, jak v tom skrze své myšlení a skrze své jednání působíte, čeho tím musíte dosáhnout.
Místo abyste se přimkli k tomu, co je vám nyní poskytnuto, se vší vážností v pravém smyslu, a tím konečně naplnili místo, které jednotlivý člověk má v tomto stvoření přijmout, jde veškeré vaše myšlení, vaše otázky a přání stále znovu daleko nad to do oblastí, kterých lidský duch nikdy vědomě nemůže dosáhnout.
Proto je mu také nemožné něco z toho skutečně pochopit. Celé to tkaní, záření, usilování, zkrátka celé bytí v těchto oblastech zůstane člověku věčně nepochopitelné, daleko vzdálené. Proto mu to nemůže přinést žádný užitek, když nad tím hloubá. Promarňuje jen čas a také sílu, která je mu poskytnuta k jeho vlastnímu nutnému vývoji, a musí nakonec jako nepotřebný zahynout.
Pohněte se konečně přece napřed se vší silou v té oblasti, kterou vám Stvořitel dal, abyste ji přivedli k nejčistší kráse, z níž máte vytvořit ráji podobnou zahradu Boží, která se stane zformovanou modlitbou díků, jásavě vystupujících ke stupňům Božího trůnu, aby pokorně chválila činem Stvořitele všech věcí za tak bohaté milosti!
Lidé, jak jste malí, a přece jak nesmírně nároční a domýšliví. Kdybyste se jen trochu chtěli pohnout správným způsobem, tak, abyste se nezkaleně a harmonicky zachvívali s prazákony stvoření, a ne jako doposud vždy jen působili překážejíce ve své nevědomosti, pak by nejbohatší požehnání rašilo všude, kam byste položili ruku, lhostejno, co se snažíte podniknout.
Nemohlo by to být vůbec jiné a se stejnou neochvějnou jistotou, se kterou se již dlouho řítíte do zániku, viděli byste se pozvedáni vzhůru stejnou silou, která vás vede k duchovnímu bohatství a pozemské bezstarostnosti.
Avšak nejdříve musíte znát svůj domov ve stvoření a v něm také všechno, co vám pomáhá a vás podporuje. Musíte vědět, jak vy sami v něm máte putovat a působit, dříve než může začít rozkvět.
Snažte se nejdříve sebe pozemsky správně postavit do záchvěvů Božích zákonů, které nikdy nemůžete obejít, aniž byste sobě a svému okolí velmi uškodili, a opřete také své zákony o ně, nechte je z nich povstat, pak získáte rychle mír a štěstí, které vám podpoří výstavbu, kterou tak očekáváte; neboť bez toho jsou všechny snahy zcela zbytečné a sama nejvyšší dovednost nejcvičenějšího rozumu je marná a přináší neúspěch.
Na vás záleží, jedině na vás, na každém jednotlivci, a nikoliv, jak vy se tak rádi snažíte předstírat, vždy na druhých. Zkuste to jen nejprve na sobě, avšak to nechcete! Neboť se domníváte být nad to povzneseni nebo se vám tím počátek jeví příliš malý a podružný.
Ve skutečnosti je to však jen lenost vašeho ducha, která je vás schopna od toho zdržovat a kterou jste všichni do jednoho zotročeni již tisíciletí. Váš rozum, který spoutal vaše duchovní schopnosti, nemůže vám nyní již více pomoci, když je nutné se nyní podřídit čisté Boží síle, nebo zahynout.
Vy musíte ducha učinit čilým, v sobě ho vzkřísit, aby poznal Boží vůli a slyšel, co od vás vyžaduje; neboť jí jediné je člověk podřízen od prapočátku, a ničemu jinému, jí musí skládat účty ze všeho, co způsobil v části stvoření, která mu byla propůjčena jako domov.
A váš nešťastný sklon sahat vždy jen po něčem vyšším, toužit po cizím, místo abyste se těšili ze svého okolí, se ukáže jako jedno z vašich nejhorších zel a namíří se proti vám. Toto zlo pramení z lenosti vašeho ducha, kterého nelze zaměňovat s rozumem; neboť rozum není duch!
Vy jste se přece takto vždy také pozemsky chovali. Místo toho, abyste se vší silou a s radostí vytvářeli krásněji své okolí, činili je dokonalejším a povzbuzovali k plnému rozkvětu, chcete často z něj pryč, protože se vám to zdá takto pohodlnější a slibující rychlejší úspěch. Chcete se od něj odloučit, abyste nalezli žádané zlepšení, protože ve všem cizím současně také zlepšení a zkrášlení očekáváte!
Snažte se nejprve správně zužitkovat to, co vám bylo dáno! Naleznete při tom zázrak za zázrakem.
Aby se něco mohlo správně zužitkovat, musí se to také nejprve důkladně znát. A z toho vám chybí naprosto vše. Byli jste vždy líní k tomu, abyste poznávali vůli vašeho Boha, která se vám jasně a zřetelně ukazuje ve stvoření.
Musím se stále znovu dotýkat té staré rány, kterou vy lidé na sobě nesete, z níž jsem již často strhl všechny obaly, a kterou se však stále znovu snažíte pečlivě zahalovat. Rána, která tvoří prapůvod všeho zla, pod kterým nyní musíte trpět, až se od něj osvobodíte, nebo se úplně zhroutíte, je a zůstává dobrovolnou leností vašeho ducha!
Mnozí mezi těmito pozemskými lidmi již více nebudou schopni osvobodit se z tohoto smrtícího sevření zla; neboť příliš dlouho váhali se k tomu vzchopit.
Je přirozené, že chytrost rozumu se snaží zakrýt veškerý duchovní spánek, protože s procitnutím vašeho ducha rychle skončí také nadvláda rozumu.
Jen duchovní lenost příliš málo dbá toho, co bylo dáno, nedává si námahu objevit jeho krásu a trvale ji zdokonalovat, nýbrž domnívá se, že zlepšení nalezne jen ve změně, a hledá štěstí ve všem, co se jí jeví jako cizí.
Člověk nemyslí při tom na to, že změna nejprve vyžaduje vykořenění a pak postavení tohoto vykořeněného na cizí půdu, s níž si ještě neví rady, a proto dělá velmi snadno velké chyby, které přinášejí zcela nečekané, špatné následky. Kdo vkládá své naděje do změny a s tím, co mu bylo dáno, neumí začít nic správného, tomu chybí vážné chtění jako schopnost, ten stojí předem na vratké půdě dobrodruha!
Poznejte nejprve sami správně a využijte to, co vám Bůh poskytuje k použití, zužitkujte to způsobem, aby to bylo schopné rozkvětu, takže se země a celé úrovně stvoření, které jsou lidskému duchu přenechány k činnosti, stanou a musí stát rájem, kde přebývá jen radost, mír; neboť zákon stvoření bude pak pro vás pracovat se stejnou jistotou, jako nyní musí působit proti vašemu jednání, a to neochvějně, silněji než lidská vůle, neboť spočívá v paprsku Prasvětla!
Již není daleko hodina, ve které lidé již musí poznat, že to není vůbec těžké, žít jinak než doposud, vycházet v míru s bližními!
Člověk se stane vidoucím, protože mu bude Bohem vzata veškerá možnost k jeho dosavadnímu falešnému konání a myšlení.
Pak musí zahanbeně uznat, jak směšně si počínal ve svém shonu za věcmi bezvýznamnými pro skutečný život a jak byl nebezpečný celé části stvoření, která mu byla svěřena v milosti k používání a k jeho radosti.
Bude v budoucnosti žít jen k radosti bližním, jakož i oni jemu a neponese závistivou žádostivost vždy jen po tom, co dosud nemá. Probudí schopnost rozvinout své vlastní okolí k nádhernému rozkvětu, přetvoří je zcela podle svého druhu, jakmile se postaví do velkého, blahodárného zachvívání prostých prazákonů stvoření, jimž jsem vás mohl svým Poselstvím učit skrze lásku Boha, která tentokrát trestajíc pomáhá, aby zachránila ty, kteří jsou ještě dobrého chtění a pokorní v duchu!
Pokud chcete budovat, tak zjasněte nejprve svého ducha a učiňte ho silným a čistým. Zjasnit ho znamená nechat ho dojít ke zralosti! Stvoření stojí již v době sklizně a člověk jakožto tvor s ním.
On však zůstal v něm pozadu skrze své tvrdošíjné falešné chtění, postavil sám sebe stranou všech Světlem chtěných záchvěvů a musí v nyní již posíleném radostnějším kroužení stvoření být z něj vymrštěn, protože se v něm se svou nezralostí nemůže udržet.
Lidová mluva hovoří zcela správně o zjasnělém duchu. Zralého nebo zjasnělého ducha lze velmi snadno poznat; neboť stojí ve Světle a vyhýbá se všemu temnu. Vyvolává také kolem sebe mír skrze svůj druh.
Není tu již více žádného vzkypění, nýbrž klidná věcnost ve velkém zachvívání radostného tvoření nebo chladná přísnost, která s vlídností osvětluje slabosti těch, kteří ještě nemohli v duchu zesílit, nýbrž jsou ještě podrobeni kvasu, který má přivodit vyčištění a zjasnění, nebo … zkázu.
Vzkypět může jen temno, nikdy Světlo, které vždy ukazuje chladnou čistotu a míruplnou rozvahu ve vědomé síle vysokého vědění.
Kde tedy může v člověku vzkypět zlost, tam je třeba ještě vypálit slabosti, takový duch může také ještě podlehnout útokům temna nebo mu posloužit jako nástroj. Není „zjasnělý“, ani ještě dosti očištěn.
Tak je to se všemi vašimi slabostmi, které na sobě nesete a kterých, jak se zdá, se vůbec nedovedete zbavit nebo jen za velkých obtíží. Ve skutečnosti by to nebylo těžké, jakmile byste mohli porozumět tomu, že máte konečně moudře zacházet s tím, co vám bylo Bohem dáno, správně použít to, co již držíte v rukou, a vřadit se do záchvěvů zákonů, jejichž znalost jste si již mohli vyzískat skrze mé Poselství. To je pak dětsky snadné v nejopravdovějším smyslu.
Zanechte toho, zaměstnávat se převážně otázkami, které překračují vám vykázanou oblast, a učte se nejprve důkladně poznat všechno to, co je ve vás samých a kolem vás, potom přijde vzestup zcela sám od sebe; neboť budete samočinně povzneseni účinky vašeho konání.
Buďte prostí v myšlení a konání; neboť v jednoduchosti spočívá velikost a také síla!
Tím nejdete zpět, nýbrž kupředu a sestavujete pevnou stavbu k novému bytí, v níž se každý člověk správně vyzná, protože již není zmatená a zamotaná, nýbrž ve všech směrech přehledná, světlá a jasná, jedním slovem: Zdravá! Přirozená!
Vyvíjejte se jako vnitřně přímí, opravdoví lidé, a tím máte ihned vroucí spojení s celým stvořením, které vám pomáhá ve všem, co je pro vás nutné a co potřebujete ke vzestupu. Na žádných jiných cestách toho nemůžete dosáhnout!
Pak bude k vám plynout v bohaté hojnosti všechno, čeho potřebujete a co vám dělá radost a přináší mír, v žádném případě však dříve, i kdybyste se také o to ještě sebevíce snažili; neboť nyní nastal čas, kdy se člověk na zemi musí otevřít Slovu Božímu, což je souznačné s vřazením se do stávajících, stvoření udržujících a podporujících zákonů svaté vůle Boží!
Neexistuje pro lidstvo žádná jiná cesta — ani jiná pomoc! Musí poznat a vpravit se, nebo zahynout; neboť soud je zde! Žádný člověk nemůže vám už v nadcházející nouzi poradit ani pomoci, nýbrž pouze jen Bůh!
