Pamatuj si mě     Zapomenuté heslo?   Registrovat  

Strnulost

Ve stvoření je všechno pohyb. Pohyb, zcela zákonitě vyvolaný skrze tlak Světla, vytváří teplo a nechává tím formy se slučovat. Bez Světla nemohl by tedy být pohyb, a člověk si proto může také představit, že pohyb v blízkosti Světla je ještě mnohem rychlejší, musí být silnější než ve větší vzdálenosti od něj.

Skutečně je také pohyb při vzdálení od Světla vždy pomalejší a těžkopádnější, může postupně dokonce vést až ke strnutí všech forem, které se zpočátku ještě čilejším pohybem již vytvořily.

Pod výrazem „Světlo“ nelze přirozeně v tomto případě chápat světlo nějakého nebeského tělesa, nýbrž Prasvětlo, které je životem samotným, tedy Bůh!

V souvislosti s tímto podaným obrazem velikého přehledu o dění ve stvoření chci dnes zaměřit pozornost na zemi, která opisuje své kruhy nyní v mnohem větší vzdálenosti od Prasvětla, než se tak dělo před mnoha miliony let, poněvadž byla stále více vydána tíži temnoty skrze lidi, kteří se vzdálili od Boha ve směšné domýšlivosti za jednostranného přepěstování rozumu, který je jen dolů na hrubou hmotnost zaměřen a vždy zůstane, protože byl k tomu dán, avšak za předpokladu nejnezkalenější schopnosti přijímání všech záření a dojmů shůry ze světlých výšin.

Přednímu mozku náleží všechna práce rozumu k vnější činnosti v nejhrubším hmotném, tedy v materiálním, avšak zadnímu mozku přijímání a předávání ke zpracování dojmů shůry, které jsou lehčí, světlejší než hrubá hmotnost.

Toto ku prospěchu lidem dané harmonické spolupůsobení obou mozků bylo skrze jednostranné odevzdání se člověka jen pozemskému, tedy hrubohmotnému působení narušeno a postupem času zcela zastaveno, doslova podvázáno, poněvadž přední mozek skrze příliš rušnou činnost se musel postupně nadměrně vyvinout oproti zanedbanému zadnímu mozku, čímž byl tento stále více neschopen přijímání a slábl. Tím za tisíciletí povstalo dědičné zlo při hrubohmotném rozmnožování; neboť již děti přinášely si při narození v poměru k zadnímu mozku mnohem lépe vyvinutý mozek přední, čímž bylo dáno nebezpečí probuzení dědičného hříchu, který spočívá v předem podmíněném, jen k pozemskému nasměrovaném, tedy od Boha odvráceném myšlení.

To všechno hned pochopí každý vážně chtějící člověk, kromě toho jsem to ve všestranné důkladnosti vysvětloval ve svém Poselství.

Všechno zlo povstalo na zemi proto, že člověk v důsledku svého duchovního původu mohl svým chtěním ostatní na zemi existující utiskovat, zatímco právě skrze tento duchovní původ mohl a také měl povznášeje působit; neboť to bylo a je jeho vlastním úkolem v pozdějším stvoření, ve kterém je všechno duchovní přirozeně vedoucí. Může však vést vzhůru, což by bylo přirozené, avšak právě tak také dolů, pokud chtění duchovního usiluje převážně jen do pozemského, jak je tomu v případě pozemských lidí.

Ve vědění o stvoření mnou daném v mém Poselství a s tím spojeném vysvětlení všech samočinně ve stvoření působících zákonů, které se také mohou nazývat zákony přírodními, ukazuje se bez mezer celé tkaní stvoření, jež jasně nechává poznat všechny děje, tím účel celého lidského života, také jeho „odkud“ a „kam“ rozvíjí v nedotknutelné důslednosti, proto dává na každou otázku odpověď, snaží-li se o to člověk vážně.

U toho se musí zastavit dokonce i ti nejzlovolnější odpůrci, protože jejich chytráctví nestačí k tomu, aby mohlo ničivě proniknout do dokonalého ucelení řečeného, aby lidem odňalo také tuto pomoc. – –

Řekl jsem, že pohyb ve stvoření musí být vždy pomalejší, čím vzdálenější je od Prasvětla, východiska tlaku, který jako následek přináší pohyb, kdekoliv se nalézá.

Tak je tomu právě se zemí. Její kruhy se skrze vinu pozemských lidí stále více vzdalovaly, pohyby se tím staly pomalejší, vždy těžkopádnější, a mnohé je tím již těsně před stádiem začínající strnulosti.

Také strnulost má velmi mnoho stupňů; v počátcích není tak snadné ji poznat. Také během jejího postupu v tom zůstává poznání vyloučeno, ledaže by záblesk světla podnítil k nejostřejšímu pozorování.

Je to těžké již proto, že všechno, co žije v kruhu stále více se zpomalujících pohybů, je stejnoměrně vtahováno do rostoucího zhutnění, které vede ke strnulosti. Při tom ne snad jen tělo člověka, nýbrž všechno, i jeho myšlení. Jde to až do toho nejmenšího. Nepozorovatelně se také mění a posunují všechny pojmy, dokonce i skutečný smysl řeči.

Člověk to nemůže u svého bližního pozorovat, protože je sám spolutažen ve stejně těžkopádných záchvěvech, pokud se sám ze sebe s nejsilnějším chtěním nesnaží a s houževnatostí se duchovně ještě znovu neprobojovává vzhůru, aby se tak dostal opět o něco blíže Světlu, čímž se jeho duch stává pozvolna také pohyblivějším a tím lehčím, světlejším a působí na pozemské poznání.

Potom však bude pln leknutí s hrůzným zděšením vidět, nebo alespoň cítit, jak daleko již na této zemi dospěla ve strnulosti pokřivenost všech pojmů. Schází široký pohled na skutečné, poněvadž všechno je stlačeno v úzkých, nepřehledných hranicích, kterými nelze proniknout a v určitém čase musí všechno, co obsahují, zcela zadusit.

Již často jsem poukazoval na pokřivené pojmy, tyto nyní však jdou pozvolna dolů po cestě ke strnulosti, v neustálém vzdalování se od Světla.

Není nutné uvádět jednotlivé příklady, na taková vysvětlení by se vůbec nedbalo, nebo by se označila za nepříjemné slovíčkaření, poněvadž lidé jsou příliš strnulí nebo příliš líní, aby o tom chtěli důkladně přemýšlet.

Mluvil jsem také již dostatečně o moci slova, tajemství, že dokonce lidské slovo v této oblasti země může po určitý čas budujíc nebo boříc působit na činnost stvoření, poněvadž skrze zvuk, tón a sestavení slov přichází do pohybu síly stvoření, které nepůsobí podle smýšlení mluvčího, nýbrž ve smyslu slova v jeho významu.

Význam však byl kdysi dán skrze síly, které slovo uvádí do pohybu a které jsou tím přesně naladěny na správný smysl nebo naopak, ne však na chtění mluvčího. Smysl a slovo povstaly z činnosti odpovídajících sil, proto jsou nerozlučně jedno!

Myšlení člověka hýbe opět jinými proudy sil, které odpovídají smyslu myšlení. Proto by se člověk měl snažit volit pro projev svého myšlení správná slova, při tom tedy správněji a jasněji vyciťovat.

Předpokládejme tedy, že nějaký člověk bude tázán na něco, o čem slyšel, snad také zčásti mohl vidět. Dotazovaný by beze všeho tvrdil, že to ví!

Podle názoru mnohých povrchních lidí by tato odpověď byla správná, a přece je vpravdě falešná a zavrženíhodná; neboť „vědět“ znamená moci podat o všem přesnou zprávu, od začátku až dokonce, každou jednotlivost, bez mezer a z vlastního prožití. Teprve pak může nějaký člověk říci, že to ví.

Velká odpovědnost spočívá ve výrazu a s ním spojeném pojmu „vědění“!

Poukázal jsem již jednou na veliký rozdíl mezi „věděním“ a „naučeným“. Učenost není zdaleka ještě skutečné vědění, které může být jen skutečně osobní, zatímco naučené zůstává přijetím něčeho mimoosobního.

Něco slyšet a zčásti snad také vidět není ještě zdaleka věděním samotným! Člověk nesmí tvrdit: Já to vím, nýbrž nanejvýš by mohl říci: Slyšel jsem o tom nebo viděl jsem to, avšak pokud chce jednat správně, je povinen podle pravdy říci: Nevím to!

Takto jednat je pak ve všech ohledech správnější, než kdyby oznamoval něco, s čímž sám neměl nic do činění, co tedy také nemůže být skutečným věděním, zatímco by skrze částečné zprávy jen podezíral nebo obvinil jiné lidi, snad by je dokonce zbytečně uvrhl do neštěstí, aniž by znal skutečné souvislosti. Važte proto úzkostlivě s citem každé slovo, které chcete použít.

Kdo uvažuje hlouběji, kdo se nechce spokojit s již strnulými pojmy k sebeomluvě za žvanivou vychloubačnost a zlé chtění, ten snadno pochopí tyto vývody a v tichém zkoumání naučí se hledět dál při všem, co říká.

Taková nesčetná zúžení pojmů stala se již mezi pozemskými lidmi s jejich zhoubnými následky zvykem, dychtivě uchopovaným a podporovaným otroky rozumu jakožto ochotnými nohsledy luciferských vlivů nejtěžšího temna.

Učte se bedlivě pozorovat a správně zužitkovat proudy v tomto stvoření, které v sobě nesou Boží vůli, a tím Boží spravedlnost v čisté formě. Pak budete také opět nalézat opravdové lidství, které vám bylo vyrváno.

Jak mnohému utrpení by se tím dalo vyvarovat, a jak mnohým zlovolným mezi lidmi by byla odňata také možnost k jejich konání.

Tomuto zlu lze také přičíst, že vylíčení pozemského života Syna Božího Ježíše neodpovídá ve všech okolnostech skutečnosti, z čehož postupně až dodneška vznikl vlivem myšlení lidí zcela falešný obraz. Stejně tak byla jím řečená slova zkřivena, jak se to děje u všech k náboženství pozvednutých učení, která měla lidem přinést povznesení a zdokonalení ducha.

A v tom také spočívá velký zmatek mezi všemi lidmi, kteří si mohou vzájemně skutečně stále méně rozumět, z čehož vyrůstá a rozkvétá neklid, nedůvěra, pomluvy, závist a nenávist.

To všechno jsou neklamná znamení pokračující strnulosti na zemi!

Vytrhněte svého ducha vzhůru, začnete se široce rozhlížet a obsáhle myslet a hovořit! To přirozeně také vyžaduje, abyste nepracovali jen rozumem, který patří k nejhrubší hmotnosti, nýbrž také dejte svému duchu opět možnost vést váš rozum, který mu má sloužit podle určení vašeho Stvořitele, jenž vás od počátku ještě nezkřivené nechal povstat zde na této zemi.

Tak mnohé je již v prvním stádiu strnulosti, brzy jí může být uchváceno již celé vaše myšlení a musí plynout do neohebných, železných kanálů, které vám samým přinesou již jen tíseň, utrpení za utrpením a nakonec vás srazí z lidství ke stupni bezobsažného, jen temnu sloužícího stroje, vzdáleného od veškerého Světla. –