Kult
Kult má být zformované úsilí dát pozemskému smýšlení možnost nějakým způsobem přijmout něco pozemsky nepostižitelného.
Toto zformované úsilí tím má být, avšak ještě tomu tak žel není; neboť jinak by mnohé muselo mít zcela jiné formy, pokud by vycházelo z tohoto úsilí samotného. Pravá cesta k tomu přímo požaduje vnější formy, které ve svém vzniku vyrazí z nejhlubšího nitra. Avšak všechno, co dnes vidíme, je rozumu odpovídající výstavba, do které má být teprve pak vtlačeno cítění. Jde se při tom tedy opačnou cestou, kterou lze přirozeně také nazvat převrácenou nebo falešnou cestou, která v sobě nemůže být nikdy skutečně živoucí.
Tím vytváří se tak mnohé neohrabaně nebo vtíravě, co by se v jiné formě více přiblížilo skutečnému chtění, čímž by se také teprve mohlo spojit s přesvědčivým účinkem.
Tak mnohé dobře míněné musí odpuzovat místo přesvědčovat, poněvadž pro ně ještě nebyla nalezena pravá forma, kterou rozum pro pozemsky nepostižitelné nemůže nikdy poskytnout!
Tak je tomu také v církvích. Příliš zřetelně tlačí se u nich dopředu rozumová výstavba, která je zaměřena na pozemský vliv, a tak mnohé dobré ztrácí tak při tom svůj vliv, poněvadž to působí nepřirozeně.
Nepřirozeně může opět působit jen to, co neodpovídá zákonům stvoření. Právě takových věcí existuje však v nynějších kultech velmi mnoho, kde prostě všechno, co odporuje přirozeným zákonům stvoření, zahaluje se do tajuplné temnoty.
Právě tím však, že lidé nevědomě v takových věcech nikdy nemluví o tajuplném světle, nýbrž vždy jen o temnotě, vystihují to pravé; neboť Světlo nezná žádné zastírání, tedy také žádnou mystiku, která ve stvoření, které povstalo z dokonalé vůle Boží a samočinně pracuje podle neochvějného rytmu, by nesměla mít také žádné místo. Nic není ve svém tkaní jasnější než právě stvoření, které je dílem Božím!
V tom spočívá tajemství úspěchu a setrvání, nebo zhroucení. Kde se na těchto živoucích zákonech stvoření staví, tam pomáhají, přináší prospěch a také setrvání. Kde těchto zákonů však není dbáno, ať už z nevědomosti nebo svévole, tam musí nastat nevyhnutelně po krátkém nebo delším čase zhroucení; neboť se to není schopno trvale udržet, poněvadž to nestojí na žádném pevném, neochvějném základě.
Proto je také tak mnoho lidských děl pomíjivých, což by nemuselo být. K tomu patří kulty nejrůznějšího druhu, které musí být stále znovu podrobeny změnám, pokud se nemají v sobě zcela zhroutit.
Syn Boží podal ve svém Slově nejjednodušším a nejjasnějším způsobem pozemským lidem pravou cestu, po které mají vést svůj pozemský život podle tohoto tkaní ve stvoření, aby byli Božími zákony, které se projevují ve tkaní stvoření, pomocně neseni a pozvedáni do světlých výšin, aby byl na zemi zachován mír a radost.
Žel nedržely se však ani církve samotným Synem Božím zcela přesně vysvětlené a stanovené cesty ke spáse a povznesení lidí, nýbrž připojily k jeho učení ještě mnohé z vlastního myšlení a způsobily tím přirozeně zmatek, který musel mít za následek rozštěpení, poněvadž to neodpovídalo zákonům stvoření, a proto to také může znít tak zvláštně, že to je proti jasnému učení Syna Božího, podle kterého se přece označují za křesťany.
Tak je to například s mariánským kultem papežských křesťanů. Zmínil se Ježíš, který lidi učil všemu, jak mají myslet a jednat, ba dokonce také mluvit a modlit se, aby konali to správné, to v Boží vůli spočívající, někdy také jen slovem o něčem takovém? Ne, to neučinil! A to je důkaz toho, že to také nechtěl, že to nemělo být!
Existují dokonce od něj výroky, které dokazují opak toho, co požaduje mariánský kult.
A křesťané se přece chtějí v poctivém konání řídit jen podle Krista, jinak by přece žádnými křesťany nebyli.
Jestliže bylo nyní ještě více k tomu lidmi připojeno a papežská církev jedná jinak, než to učil Kristus, tak je tím dán důkaz, že se tato církev v opovážlivosti staví nad Syna Božího; neboť se snaží vylepšovat jeho slova tím, že zavádí úkony, které Syn Boží nechtěl, protože jinak by je podle všeho, co lidem dal, také bezpodmínečně učil.
Nepochybně existuje královna nebes, která by mohla být podle pozemských pojmů nazývána také Pramátí, a přece má nejčistší panenství. Ta je však od věčnosti v nejvyšších výšinách a nikdy nebyla v pozemském ztělesnění!
Ona je to také, jejíž zářící obraz, avšak ne ve skutečnosti ona samotná, může být někdy tu a tam „spatřen“ nebo „vycítěn“ hluboce rozechvělými lidmi. Skrze ni přichází také často urychlené pomoci, zvané zázraky.
Skutečné, osobní spatření této Prakrálovny však není dokonce tomu nejzralejšímu lidskému duchu nikdy možné, protože každý druh je podle neochvějných zákonů stvoření schopen spatřit vždy jen stejný druh. Tak může pozemské oko spatřit jen pozemské, jemnohmotné oko jen jemnohmotné, duchovní oko jen duchovní a tak dále.
A protože může lidský duch spatřit jen duchovní, ze kterého sám vznikl, tak nemůže také ve skutečnosti spatřit Prakrálovnu, která je mnohem vyššího druhu, nýbrž, pokud je k tomu někdy obdařen, jen její zářící duchovní obraz, který se však jeví jako živoucí a v záření může být již tak silný, že přivodí zázrak tam, kde se k tomu nachází připravená půda, která je poskytnuta skrze neochvějnou víru nebo hlubokým pohnutím v utrpení nebo radosti.
To spočívá v působení stvoření, které vychází z dokonalé Boží vůle a je jí neseno. V tomto působení spočívají také všechny pomoci pro lidi od počátku a po všechny věky, pokud se tito od něj ve chtění vědět lépe sami neodvrátí.
Ve stvoření působí Bůh; neboť ono je jeho dokonalým dílem.
A právě z této dokonalosti muselo u pozemského narození Syna Božího předcházet také pozemské plození. Kdo tvrdí opak, pochybuje o dokonalosti díla Boha, tudíž také o dokonalosti Boha samotného, z jehož vůle stvoření vzniklo.
Neposkvrněné početí je početí v nejčistší lásce, které stojí v protikladu k početí v hříšném chtíči! Avšak žádné pozemské zrození není bez plození.
Jestliže by pozemské početí, tedy pozemské plození nemohlo být samo o sobě neposkvrněné, pak by se přece muselo na každé mateřství pohlížet jako na pošpinění!
Také skrze stvoření promlouvá Bůh, ukazuje zřetelně svou vůli.
Tuto vůli poznat je povinností člověka. A Syn Boží ukázal k tomu ve svém svatém Slově pravou cestu, poněvadž lidé se o to nesnažili, a proto se stále více zaplétali do samočinných zákonů stvoření.
Toto neochvějné tkaní stvoření musí při neznalosti a falešném použití postupně lidi zničit, zatímco lidstvo vysoko pozvedne, pokud správně žije podle vůle Boží.
Odměna a trest pro člověka spočívá ve tkaní stvoření, které je skrze Boží vůli samotnou trvale zůstávajíc nezměněno vedené. V tom spočívá také zavržení nebo spása! Je to neúprosné a spravedlivé, vždy věcné, bez libovůle.
V tom spočívá nevýslovná velikost Boha, jeho láska a spravedlnost. Tedy v jeho díle, které člověku vedle mnoha jiných bytostí přenechal jako obydlí a jako domov.
Je čas, kdy lidé nyní musí dojít k vědění o tom, aby s plným přesvědčením dospěli k poznání o působení Boha, které přichází k výrazu v jeho díle!
Pak stojí každý pozemský člověk zcela neochvějně s nejradostnějším tvůrčím chtěním zde na zemi, v nejvděčnějším pohledu k Bohu, poněvadž poznání ho s ním po všechny časy spojuje skrze vědění!
Abych lidem zprostředkoval takové vědění, které jim poskytne přehledné a srozumitelné přesvědčení o působení Boha v jeho spravedlnosti a lásce, napsal jsem dílo „Ve Světle Pravdy“, které neponechává žádné mezery, na každou otázku v sobě skrývá odpověď, lidem přináší jasnost v tom, jak zázračné jsou ve stvoření cesty, které nesou mnozí služebníci jeho vůle.
Svatý je však pouze Bůh!