108. Vyhnání z ráje
OTÁZKA: Jak vlastně nastalo vyhnání z ráje?
ODPOVĚĎ: Před touto odpovědí musím položit protiotázku: Týká se otázka chodu přirozeného vývoje stvoření, nebo děje v souvislosti s „pádem do hříchu“? Neboť to jsou dvě zcela rozličné věci, které nejsou v žádné souvislosti.
Pro jednoduchost chci zodpovědět obojí. Vezměme nejprve při tom děj vývoje stvoření. Při něm jedná se o odchod nevědomých lidských duchovních zárodků od hranice takzvaného ráje, aby se tam opět mohli plně vědomé vrátit.
To je zcela přirozený děj, který je vlastně lépe označen výrazem „vypuzení“. Ještě jasněji to označuje opět slovo „odpuzení“.
Při vzniku stvoření v jeho trvalém vývoji je to odchod nevědomých duchovních zárodků, samo sebou vzniklé uvolnění k ráji přiléhající oblasti duchovní sraženiny skrze touhu k uvědomění, tedy začátek putování skrze hmotnosti za účelem vývoje vědomého bytí.
To však není žádný trest, nýbrž milost. A toto jsem již jako k vědění o stvoření náležející podrobně uvedl ve svém Poselství.
Avšak trest, který následoval po pádu do hříchu, byl děj sám pro sebe, který však také opět proběhl jako všechno zcela přirozeně a týkal se již vyvinutých lidských duchů.
Pád do hříchu se stal na zemi a je spojen s probuzením rozumu, které mělo být člověku poskytnuto skrze Lucifera k jeho pozvednutí ve hmotnosti. Avšak ne k tomu, aby se člověk tomuto rozumu klaněl tím, že ho pozvedl jako to nejvyšší. Chtěl panovat skrze něj a tím se mu zotročil, místo aby ho učinil jemně vybroušeným nástrojem pro své putování skrze hmotnosti, aby v díku ke Stvořiteli tím všechno hrubohmotné zvelebuje zušlechtil a pozvedl vzhůru.
Protože rozum je a vždy zůstává pozemsky vázán, spoutal se lidský duch skrze něj a znemožnil každé spojení se světlými výšinami, jeho skutečným domovem.
Zbavil se pro něj tak nutného spojení se Světlem, odřízl si tím návrat do svého domova. Jakmile pozemský člověk sám postavil rozum jako to nejvyšší, jevil se jako nahoře zavázaný pytel, protože si tím uzavřel pohled vzhůru.
Neboť rozum jakožto produkt pozemského mozku může rozumět jen všemu tomu, co stejně jako on náleží k hrubohmotnosti, ze které vychází nebo je s ní úzce svázáno.
Proto přirozeně odmítá to, co nepatří k této hmotnosti, nebo stojí vůči těmto věcem „bez porozumění“, což je souznačné s neschopností to uznat.
Toto přiškrcení od všeho vyššího, nehmotného je souznačné s odříznutím od ráje, což snad bude beze všeho každému přemýšlejícímu člověku srozumitelné. Člověk byl při tom na zemi, avšak ne v ráji, od něhož se odřízl.
Také výrok: „V potu své tváře máš nyní jíst svůj chléb“, není při tom těžko pochopitelný. Ve skutečnosti nebyla tato slova řečena; neboť to nebylo nutné, protože se přirozený následek takto samočinně ukázal.
Jakmile se člověk skrze nadvládu rozumu odřízl od v duchovní říši se nacházejícího ráje a všeho vyššího, mimohmotného, protože to již více nemohl chápat, a proto také o tom již více nemohl vědět, musel, jak to odpovídá rozumu, zaměřit celé své myšlení a konání jen na všechno pozemsky vázané. Tím povstalo úsilí jen po těchto samo o sobě nízkých věcech! Pohled pozemského člověka se tedy obrátil shora dolů k zemi a ke všem pozemským potřebám, pro které vyčerpal celou svou sílu, a proto nakonec nemohl jinak, než zápasit v potu své tváře a v boji se svými bližními o denní chléb.
V tom spočíval trest, který však sám od sebe vyplynul z odvrácení se od Boha a jeho světlých výšin ke hrubé hmotnosti, které musel namáhavě vyrvat to, oč stálo jeho smýšlení.
Samo o sobě samočinné a samozřejmé dění bylo obrazně podáno v pádu do hříchu a vyhnání z ráje, které nebylo ničím jiným než sebepodvázáním se od ráje duchovna.
Svedení nenastalo v ráji, nýbrž na zemi; neboť do ráje by had nemohl nikdy přijít, vůbec nehledě na to, že v ráji žijící duchové by vůbec nemohli být tímto způsobem sváděni, protože ti se zachvívají a působí jen v cítění. Tam nepotřebují jen ke hmotnosti náležející rozum, jemuž vábení platilo.
