106. Pokušení Syna Božího na poušti
OTÁZKA: Často jsem přemýšlel o tom, v čem spočívalo vlastní pokušení protivníkem při prožívání Syna Božího Ježíše na poušti. Nepřišel jsem při tom k žádnému správnému pochopení. Mohl by mi Abdrushin v tom dát nějaký záblesk světla?
ODPOVĚĎ: Je dobře, že tato otázka byla položena; neboť o tom nebylo ještě nikdy podrobně hovořeno. Pravděpodobně také nebyl ještě nikdy nalezen správný smysl tehdejšího pokušení, protože člověk také v tom jako ve všech duchovních věcech zůstal příliš povrchním. Ovšem možnost správného pochopení předpokládá znalost mého Poselství. Chci se nyní pokusit podat hlubší pohled:
Ježíš šel do pouště, aby v její samotě podpořil a usnadnil nutný průlom svého poznání vlastního původu z Boha, což bylo pro splnění jeho působení nevyhnutelné.
Tušení s tím spojené síly naplnilo ho pozvolna velikým tlakem a chtělo se projevit, aniž by si toho on mohl být již plně vědom. Jen málo dnů ještě scházelo, a také vědění o jeho možnostech v hrubohmotných účincích by leželo v plné jasnosti před ním.
Pak by však bylo pro pokušitele příliš pozdě, aby podnítil Ježíše chtít něco, co by předem muselo přinést škodu jeho působení.
Jako vždy, chopil se pokušitel také při tom šikovně okamžiku, který byl pro jeho úmysly příznivý. To mohl být v tomto případě jen čas jeho přechodu mezi vyciťováním pronikající síly Boží a jejího vědomého použití ve světle Boží moudrosti, která současně tlačila k průlomu.
Moudrost zná neochvějné zákony, které Boží vůle vložila do stvoření, ze kterých stvoření teprve povstalo a také je udržováno.
Pokušitel znal tyto zákony a stavěl na tom svůj plán. Zcela obratně zvolil ten okamžik, kdy si Ježíš stále silněji uvědomoval svůj úkol a svůj původ, avšak neměl ještě žádné zcela jasné poznání, zatímco se to tedy ještě v něm kvasíc dmulo. To byla jediná příležitost a možnost k položení léček, které ho mohly svést k jeho budoucí úloze škodlivé nerozvážnosti, která by jeho vystoupení před lidmi učinila předem na dlouhou dobu neúčinným, při nejmenším by ho však velice oslabila.
Tak našel rychle také pro tento útok nejcitlivější bod, který spočíval v nevýslovné lásce Syna Božího k lidem. Ježíš přece chtěl lidstvu radostně pomáhaje vyjít vstříc s otevřenou náručí, protože byl ztělesněnou Boží láskou na zemi.
Tak lichotil pokušitel: „Jsi-li Syn Boží, tak učiň, aby se tyto kameny staly chlebem!“ V tom se skrýval hlubší smysl, že mu budou lidé pak jásat vstříc, aby se ochotně otevřeli jeho Slovu, které jim chtěl přinést ke spáse ve vědění. Ježíš by tím ihned získal při svém vystoupení lidi pro sebe a měl by působení lehčí.
V tom svádění spočívalo! Byl to ve skutečnosti lákavý cíl pro lásku, která chtěla ve Slově pomáhat, která v sobě nesla přirozeně snahu, moci působit co nejrychleji a také tak pronikavě, jak jen to bylo možné.
Pokud by to bylo tímto způsobem proveditelné, tak by nebylo o nějakém pokušení ani řeči, neboť celé by se to ukázalo jako pomoc k rychlejšímu průchodu působení Syna Božího, což vůbec nespočívalo v úmyslu pokušitele.
Pokušení tkvělo v tom, podnítit Ježíše k něčemu, co by mu nebylo možné a čím by lidi zklamal! To se však mohlo stát jen v době, kdy Ježíš ještě nebyl „ke svému pozemskému působení hotov“, protože v sobě sice již cítil ohromnou sílu k zázračným účinkům, rovněž tušil svůj původ z Boha, avšak ještě se neprobojoval k nutnému poznání pro vědomé působení. Proto také ještě nedokázal přehlédnout skrze Boží vůli do stvoření pevně postavené, samočinně pracující zákony, do nichž svou moc mohl položit … a musel, protože proudí z Boha Otce skrze jeho vůli a jsou dokonalé, pročež je nelze zkřivit.
Ježíš z tohoto důvodu nemohl nikdy z kamenů udělat chléb, protože tato možnost v zákonech stvoření neexistuje, právě tak nemohl spadnout z nejvyššího cimbuří chrámu, aniž by při tom bylo jeho pozemské tělo poškozeno.
Pokušení spočívalo tedy v tom, že protivník chtěl Ježíše podnítit k něčemu, co se mu muselo nezdařit, aby tím předem podkopal u lidí víru v jeho poslání.
Pokušitel znal zákony stvoření, znal omezené myšlení pozemských lidí, což je přece ještě dnes daleko rozšířené v bludu, že dokonalý Bůh ve své všemohoucnosti provádí činy libovůle, které odporují jeho vlastním dokonalým zákonům ve stvoření!
Toto všechno využil v době, kdy sebepoznání v Ježíši bylo zralé až k průlomu a naléhajíc v něm se dmulo, avšak ještě před ním v jasnosti neleželo; chtěl svým našeptáváním zasadit působení Syna Božího již předem těžkou ránu nebo ho zcela znemožnit, přičemž tehdy ještě bouřlivou lásku a touhu pomáhat zvolil za vhodnou půdu a ještě více ji pobízel. V tom spočívalo pro Ježíše v jeho vývoji pokušení, které bylo založeno na tom, těžce otřást celým pomocným dílem již před začátkem.
Právě tím se však probudilo, prolomilo se ve stejném okamžiku také vědění v Synu Božím a on pokušitele odmítl.
Nyní je vlastně zvláštní, že různá křesťansko-náboženská sdružení pokládají za nejvyšší víru, spatřovat dokonalost Boha, jakož i jeho všemohoucnost v tom, že může udělat prostě všechno, aniž by dodržoval své vlastní zákony stvoření, ve kterých jeho všemohoucnost spočívá. Tak také beze všeho přijali, že Ježíš jakožto Syn Boží mohl udělat z kamenů chléb.
Avšak právě tím, že tento požadavek protivníka podávají a také uznávají jako „pokušení“, sami vlastně dokazují správnost mých vysvětlení zákonů stvoření v mém Poselství! Neboť byla-li by jejich víra to, že by to Ježíš, Syn Boží mohl udělat, správná, tak by návrh protivníka nebyl žádným „pokušením“, nýbrž skutečně velkou pomocí.
Avšak pokušení má vždy přinést škodu, jak to bylo přece také skutečně protivníkem zamýšleno. Tedy chtít připouštět tento děj jako pokušení a současně učit bezpodmínečné víře v zázraky, v tom spočívá rozpor, který nelze překlenout a který zřetelně ukazuje, že těmto naukám zcela schází skutečné vědění a že se tu zachází s bezmeznou povrchností.
Tak ukazují se mezery dosavadních učení náboženských institucí v tisícerých věcech a již při letmém osvětlení se samočinně vynáší na světlo mnohá kolísavá nevědomost.
