Pamatuj si mě     Zapomenuté heslo?   Registrovat  

85. Pohádkové podání

Všerém dávnověku, kdy nebe a země byly ještě jedno, kdy smrtelnost byla ještě neznámá a Alláh sám ve vší vznešenosti putoval se svými zde na zemi, měl zde přítele a služebníka, od kterého se nikdy neodloučil a před kterým jeho duše neznala žádného tajemství. Omkarem nazýval toho, který byl tak osvícen a povznesen, že všech sedm blažeností leželo před ním otevřených.

I takto promluvil jednoho večera Alláh s hlubokým zármutkem ke svému příteli a služebníku: „Hleď, mně je zjevná každá změna i konec všech věcí. Vidím úpadek lidského rodu, vidím jeho hanebné činy a vidím hřích. Brzy budeme muset zvednout své nohy z této zeměkoule a opustit ji. Vždy hlouběji budou pak klesat ti, kteří zůstanou, dokud z ní již žádná cesta vzhůru k nám více nepovede.“

I promluvil Omkar a jeho srdce se zachvělo: „To už není žádné záchrany pro tyto nešťastníky?“

Sklonil Alláh svou věčnou hlavu a pravil: „Přece je, pokud jeden z našich v nejtemnější hodině jejich nejhlubšího zbloudění se mezi ně dobrovolně vmísí, poslední, živořící jiskřičky Světla v nich dechem bouře rozžehne v burácející plamen, který stráví temnotu a zrodí novou dobu, — potom — —“.

Zaplesal Omkar a snažně prosil. „Ó, Vládče, zanechej mne zde, pokud mne uznáš hodným, abych jim přinesl Světlo!“

Usmál se Dobrotivý. „Staniž se, jak sis vyprosil, avšak chci ti dát čas na rozmyšlenou a na zkoušku; neboť skrze veškeré hlubiny a bolesti vedou cesty tohoto úřadu.“

— — — Prst Alláhův stanovil novou světovou hodinu. Světlu vzdálena kroužila zeměkoule v hluboké tmě; jen jako nejasná touha žila v nemnohých ještě vzpomínka na světlou minulost jejich hvězdy.

Zavolal Alláh, Věčný, svého služebníka a přítele před svou tvář.

„Vyzbroj se“, tak promluvil vážně, „k sestoupení dolů, abys tam žil chvíli, kterou jsem ti dal k rozmyšlení. Neboť cizí a nepřátelskou je tvé světlé duši duchovní noc tam dole. Teprve pak mi řekneš, zda tvé síly stačí k dílu, které sis vyprosil“.

Vrhl se Omkar tváří k zemi, děkoval a velebil Věčného.

Klesal pak dolů vstříc zemi a v Alláhově ruce zůstalo jeho vědění o Světle a jeho zrození ze Světla.

V čarokrásné zemi tisíce vůní vstoupila jeho noha na tuto zemi. Cizí dech ovíval pozemského cizince, nevýslovná touha po domově drásala nechápavě jeho duši. Jeho kmen ho jako nejodvážnějšího jezdce a smrtí pohrdajícího válečníka pozvedl na šejka. Propůjčil on své silné rameno utlačovaným a slabým, utkal se v nespočetných bojích za spravedlnost a pravdu, nestaraje se o mocného nepřítele u Nilu, kterého si tím postavil vůči sobě i svému lidu.

Každý den viděl nové boje, nová vítězství, — — za nocí však ležel ve své rozlehlé poušti, opřen o svého koně nebo před lehkým osamělým stanem a nad ním tiše putovaly hvězdy, zrcadlily se v očích se zoufalými otázkami k nim směřujícími.

A Alláh sklonil se dolů a viděl trýzeň a rozpory v duši svého přítele a služebníka, v níž spočívaly láska s tvrdostí, shovívavost s přísností ve věčném nesmiřitelném rozporu. A to ho tak dojalo, že svého věrného povolal opět k sobě.

Opět stanul Omkar před věčným a jeho pozemské zkušenosti ležely před ním jako pestrý modlitební koberec, na který přemítaje shlížel.

„Pane,“ promluvil zasmušile, „obnovuji sice svou vroucí prosbu, aby jsi mne v poslední hodině poslal dolů, avšak dopřej mi ještě, aby paprsek tvého meče ostře a pružně zdolal každého nepřítele: Odejmi ode mne lásku a slabost, soustrast a radostnou víru v lidské řeči a konání!“

Sklonil Alláh svou věcnou hlavu a opět souhlasně kývl.

„Staniž se“, pravil, „abys byl ostrým mečem v mé ruce. Avšak v hodině splnění musím ti ji opět přidat, abys pak byl opět jedno, i když oddělen skrze tenkou stěnu dvou těl.“

Do hlubokého spánku ponořil ihned Alláh svého přítele a služebníka, na němž se mělo vykonat mysterium zdvojeného bytí. Noc bezvědomí ho obklopila, z něhož ho vytrhl smích, který jeho vážnou, přísnou duši vylekal. — Perlil se čistým zvoněním skrze všech sedm nebes Alláhových, rozléhal se bezstarostně od jeho zlatého trůnu po sedmi stupních, pronikal svěže dál ven do modrého všehomíra, kterému se rozjásaně zasnoubil.

Ustrnule stál Omkar, neschopen pochopit, že to je část z něj, co tu dovádí a jásavě a se smíchem ho obletuje.

Vrhl se na stupně trůnu a prosil: „Pane, nechej ji jít na krátký čas dolů, abych si nejprve sám na sebe zvykl.“

Kývl Věčný znovu s úsměvem ke svolení a žádný perlivý smích nerušil více myšlenky osvíceného.

Oněměl, umlkl. — —

Cizí a osamělá uprostřed nejnádhernějšího královského dvora lidstva, s věšteckými výhledy k temné budoucnosti svého lidu rovnajícími se uvalené kletbě — kráčela svými pozemskými roky jako srze hrobku. Ve svém temném utrpení uvolňovala karmu podle věčných, neochvějných Alláhových zákonů, kterou Omkar, její druhé já, musel ve svém bytí válečníka navázat.

Dýka jejího vraha rozřízla poslední, poutající uzel karmy. Zpět zůstalo utrpení a temnota s pláštěm jejího pozemského těla. Jásavě vznesla se vzhůru do Omkarovy náruče. Poslouchajíc zákona jejich jednoty, nikdy se neoddělila, přísahala mu. — — Pohleděl na ni, přijímaje štěstí úsměvu z její ruky. —

— — — I stanovil prst Alláhův novou, poslední temnou hodinu země! Neproniknutelná noc obtížila hvězdu; opojení krví milionů zavražděných v nesčetných válkách doutnalo a hukot bláznivého víru křičel vzhůru.

Tu povolal Alláh svého přítele a služebníka. Hluboce vážný a starostlivý byl jeho pohled.

„Hodina jest zde, tvé přání budiž ti splněno, tedy zanes dolů mír!“ a odvrátil svou tvář, skrývaje slzy.

Opět zůstalo vědění o světě Světla zpět v Alláhově ruce, které smělo být vráceno až osvědčenému a vědomému. Plna udatné hrdosti nechala ho jít Miriam, v jistotě, že ho bude smět brzy následovat.

Do centra nové doby, do říše v západu slunce, vstoupila nyní jeho noha; avšak nevědomě hnalo ho to ještě jednou tam, kde před tisícemi pozemských let bojoval a trpěl. Bratrem cítil se divokým a tmavým druhům, jejichž bílý burnus vlál ve větru zběsilé jízdy, hleděl do jejich vyzáblých a smělých tváří jako do zrcadla.

Avšak naslouchal a hledal marně, žádný hlas nezazněl, aby mu dal odpověď. Hnalo ho to dál, do nových zemí, k dalekým národům, jako pod bičem prastaré krve Nomádů. —

— — — Mezitím nadešel čas, kdy Miriam musela dolů. Zavolal ji věčný před svou tvář; a jak přicházela a vesele se usmívajíc vzhlížela k němu, proudila jeho láska přes ni a on takto pravil:

„Miriam, mé dítě, tedy jdi dolů také ty, za ním, kterému náležíš jako tělo k hlavě, strom ke kořenům, které mu přinášejí sílu. Do tvých rukou vkládám zářící všelásku Stvořitele, abys léčila rány, které on musí v mé službě, ve splnění Slova zasadit, když se naplní hodina. Požehnány jsou tvé ruce s tvořivě léčivou silou mé všelásky!“

A Alláh požehnal jí, která stanula blízko jeho srdci, a přikázal svým andělům doprovodit dolů nastávající dítě a věrně u něj bdít. Tak se pak stalo, že Miriam zázračně vedena kráčela chvílí pozemského bytí, kterou musela projít sama, bez Omkara a na křižovatce, kterou prst Alláhův označil jako místo setkání, vyšla mu dětsky vstříc.

Daleká a namáhavá byla jeho cesta, znaven a zaprášen, s těžkým břemenem hořkých pozemských zkušeností obtěžkán stanul před ní!

Ještě poutala oči obou pozemská slepota; jen stejná touha připomínajíc chvěla se v jejich hrudích. Podali si ruce a začali odvážně, aniž by hleděli kolem sebe, stoupat úzkou stezkou, která před nimi spěla k nebi a kterou poznali jako svou. — — —

Tu naplnil se čas, který znamenal odbíjení dvanácté hodiny!

Věčný sám uvolnil pásku z očí Omkara a Miriam, kterou lidský rod přičinlivě tkal v průběhu tisíciletí, vymýšleje stále nově znějící jména k oslavě sebe sama i svého pošetilého konání.

Stěna zmizela! Bylo to jako kdysi v šerém dávnověku: putovali po zemi; avšak jejich oči spočívaly pevně a bez oslepení v Alláhově věčné vznešenosti.

Kruh dění se pohyboval, počátek a konec usilovaly vstříc svému spojení.

Zpět pohlížel Omkar, nyní již vědoucí, na své stopy pozemských cest a sklonil se mlčky před všemoudrostí vedení, které ho rozžhavilo jako ušlechtilou ocel, vykovalo a zakalilo.

„Ať jsem dobrým mečem ve tvé ruce“, šeptal hledě vzhůru a poznání jeho úkolu zasáhlo ho jako ohnivý blesk. V planoucím nadšení tisíceronásobně přitakal člověkem učiněný, pradávnému rozhodnutí. A Alláh přijal tuto novou přísahu a seslal věrnému zástupy světlých bojovníků, aby mu pomáhaly v nyní začínajícím rozhodujícím boji.

Neboť daleko viditelný stál nyní v třpytící se zbroji, která nebyla z této země, protože v hodině splnění sejmul Alláhův prst tmavý plášť z jeho ramenou.

V pravěčné nenávisti temna vůči všemu Světlu a čistotě vařilo se to u jeho nohou a klokotajíc se to vzdouvalo proti němu, aby ho to zničilo.

Zachvívaje se zadržovanou silou a nedočkavostí vrhl se tam, kde se to svíralo nejvztekleji, jako blesky rozrážeje temnotu, prorážeje průlom, kterým se byla světlá vojska schopna vrhnout za ním. Jemu po boku Miriam, milujíc – sloužíc, hojíc rány, které musel zasadit, poslušen Slova.

Beznadějně jevil se zprvu tento boj, vedený takřka na živné půdě samotného temna, které vždy nově chrlilo nedozírné lidské masy, které v potlačovaném vzteku a zaslepení hnaly se jako bestie vůči tomu, co nemohly pochopit a co ohrožovalo jejich modly, které si vztyčily v tisícileté námaze.

Mnozí však, v nichž ještě hluboko zasypaná jiskřička Alláhova Světla doutnala, naslouchali! Pravěčná touha se probudila a rychle rostla, živená z učení proroka. Hrnuli se k němu, jásali vstříc osvoboditeli od těžkého duchovního jařma a očekávali důvěřivě zaslíbenou dobu Světla v hrůzách současnosti.

A když konečně nastala dávno zaslíbená znamení, když zeměkoule stejně jako míč v ruce hrajícího si dítěte letěla vysoko vzhůru ze své miliony let staré dráhy, když vzešla hvězda na novém nebi, táhnouc za sebou široký světlý ohon, pod kterým již jednou lidstvo zbožně padlo tváří k zemi, — tu stoupal ze sténání a řevu zkázy milionnásobný vítězoslavný díkůplný výkřik vítězství k trůnu Alláhově!

— — — Prach minulého stal se jen mrvou novému. Nic již nepřipomínalo opojení zlatem a krví v temné minulosti. —

Ve světlém jasu kroužila zeměkoule k nohám Alláhovým, k nohám Pravěčného, jehož zrak se zalíbením a láskou objímal hvězdu, na níž Omkar, bojovník a vítěz, mu nyní jako kněz sloužil, dokud ho nesmírná touha po domově nehnala pozemsky znaveného opět vzhůru.

Alláh však nechal věrnému příteli a služebníku připravit k jeho návratu domů na stupních svého trůnu slavnost, jejíž lesk zářil v jasných nocích až dolů k zemi a vlil do prsou lidí žhavou, nepopsatelnou touhu vzhůru …