75. Uctívání svatých
OTÁZKA: Jak se Abdruschin staví ke vzývání svatých, považuje to za nesprávné?
ODPOVĚĎ: Vzývání není přece uctívání! Proto je vzývání duchovních pomocníků a vůdců samo o sobě hezkým zvykem, jakmile se tak děje ve správném smyslu. Nyní je velmi mnoho lidí, kteří vědí, že mají duchovní vedení. Tyto duchovní vůdce, alespoň ty, kteří stojí pozemskému člověku nejblíže, nejbezprostředněji, nelze však ještě zdaleka nazývat „svatými“.
Je ovšem vhodné, když lidský duch svým vůdcům vroucně děkuje; neboť ti mají dosti často se svým chráněncem o mnoho víc námahy a bolesti než radosti. Pro tuto trnitou činnost vedení je slovo díků vždy na místě. Také občasná prosba o pomoc není nic nesprávného, pokud se tím neupadá do uctívání, které náleží jedině Bohu.
Nejvyšší vůdčí vůle spočívá pro každého člověka v duchovní říši. Odtud dolů následuje celý řetěz provádějících pomocníků. Poslední z těchto pomocníků je však uzpůsoben tak, že stojí jen o málo výše než jeho chráněnec, jinak by s ním nemohl citelně přijít do spojení. Je to zpravidla takový lidský duch, který ještě má spojení se zemí; neboť pokud by byl již příliš vysoko, tak by nemohl být pozemským člověkem již více „pociťován“. Také může takový vůdce s ním ještě více spolucítit při všech jeho pohnutkách, může ho také v tom více chápat. A když se jeho chráněnec modlí, ve vážných věcech, tak se s ním v modlitbě sjednocuje a jeho přímluva má pro pozemské utrpení více síly než prosba vyššího ducha, který pozemské utrpení nemůže již více tak silně pociťovat, protože pro to pozbyl všechno pochopení.
Jen cítění je směrodatnou silou v modlitbě, ne slova, která nemajíce síly ztratí se jako zvuk ve větru. Slova slouží pouze k našemu podpoření duševního prohloubení v cítění, kvůli ujasnění a podepření směru cítění. —
Nejvyšší vůdčí vůle spočívá tedy v říši čistě duchovní a sděluje se tímto řetězem všech pomocníků, až pak ten nejspodnější, pozemskému člověku nejbližší pomocník se snaží svému chráněnci toto chtění objasnit s využitím všech předností a slabostí, které tento má a které může vidět skrze pozorování a spolucítění jen nejblíže stojící vůdce. Při tom se nesmí zapomínat, že rozhodující vždy zůstává chtění vedeného člověka, protože zůstává za své jednání zodpovědný. Vedení je tedy jen pomoc!
Činnost celého řetězu vůdců až k nejvyššímu vůdci v duchovnu je jako pomoc hodna lidského díku, i když všichni vůdci ve vzájemném působení při věrné snaze ve vedení sami získávají. Právě tak mohou a mají být k nim od pozemských lidí pronášeny prosby o věrné přispění. To není nesprávné, nýbrž dává to mnoho požehnání. —
Koho však lze prohlásit za „svatého“? „Svaté“ je jedině to, co stojí v přímé souvislosti s Božským, nic jiného. Proto se říká „Duch Svatý“ na rozdíl od duchovního. Nikdo se nemůže stát svatým, kdo jím není již od počátku, protože svaté bytí souvisí opět jen s podstatou, není však zásluhou! Žel je však slovo „svatý“ často zcela falešně používáno. Není snad žádného člověka, který to bere vážně ve svých úvahách, svém myšlení a cítění a který může být přesvědčen o tom, že učinění svatým může vycházet od pozemských lidí, že při tom názor nebo přesvědčení pozemských lidí hraje vůbec nějakou roli!
Nechci tu zde spílat v mnohých kruzích zavedeným zvyklostem, pokud jsou prováděny ve skutečně dobré víře; avšak musí to být přece nakonec u všech takových zvyklostí také občas někdy poněkud promyšleno těmi, kteří tak činí, aby věděli, co vlastně činí. Neboť kdo přesně neví, co činí, tomu nemůže jeho konání také nikdy přinést správný užitek, protože to pak přece zůstane jen prázdnou formou, šablonou, které schází skutečný život. A bez života nemůže nikdy modlitba vystoupit vzhůru, až k místu, které přináší splnění.
Avšak každý člověk, který skutečně myslí a nenechá se od toho z lenosti nebo zbabělosti odstrčit, dojde nakonec sám v sobě k mnohému vysvětlení. Bezmyšlenkovití a povrchní by však k porozumění a pochopení nedošli ani skrze nejdůkladnější vysvětlení. Kdo správně četl mé Poselství Grálu, nese také odpověď na tuto otázku již objasněnu v sobě, aniž bych na to zvlášť poukazoval. —
Avšak chci mu ještě poskytnout pomoc tím, že poukáži na opětovné inkarnace. Je to však něco, čím trochu předbíhám. Jen nemnohý je již tak daleko, aby obraz, který zde rozvinu, necítil jako příliš cizorodý. Nad tím nemohu se nakonec vůbec hněvat, protože nutný skok od jeho dosavadních názorů až k těmto skutečnostem je přece poněkud dlouhý. Vnitřní síla, jejíž schopnost rozpětí závisí na příslušné zralosti duše, může při veškeré námaze dosáhnout sotva tak daleko, jak je k poznání nutné. Z tohoto důvodu chci také poodhalit jen cíp skutečného dění, ačkoliv hrozí nebezpečí, že se mu to bude jevit groteskní.
Avšak bylo by to k velikému požehnání veškerého lidstva, k usnadnění mnohého pochopení, kdyby právě v tom mohlo obdržet jednou jasný rozhled. Působí to sice v prvním okamžiku silně střízlivě, jako Pravda vždy, avšak přece také současně osvěžujíc. Všechny názory a tím i pozemský život mnohých lidí by se tím ihned a zcela přetvořily ke zdravému postupu vzhůru. Nemůže to přece vůbec zůstat bez dojmu, když se člověk zcela nečekaně může správně kolem sebe rozhlédnout a vidí, že všichni ti, o nichž se z minulosti v dějepise dověděl mnoho velikého, krásného, a také nehezkého, žijí z největší části opět s ním na zemi, v mase a krvi jako on, jen nyní v jiné podobě. Ba dokonce, že on sám je snad jeden z těch, kdo je nějakým způsobem ctěn, nebo … musel být opovrhován.
Avšak všechno má svůj čas. Nad čím se ještě dnes musí usmívat, to bude ve zcela krátké době pokládat za správné, a dokonce za samozřejmé. Proto říkám výslovně: předbíhám dnes s krátkým poukazem ještě poněkud příliš daleko.
Když mu například nyní řeknu, jak je přece zcela správné, že Schiller ve Valdštejnovi vylíčil své vlastní prožití, že byl dříve již jednou na zemi jako Valdštejn, a dále zpět také ještě v různých postavách, právě tak nyní opět dlí na zemi, tentokrát jako žena, tak to vyžaduje snad dlouhou duševní činnost až ke obeznámení se s těmito skutečnostmi!
A když dále řeknu, že například slavný malíř Rafael, jakož i Tizian se nacházejí mezi dnes žijícími, nemají žádného tušení o dřívějším dění a tehdejších dovednostech, tak se to musí přece mnohého neobyčejně dotknout. Samotná představa, že Rafael v současné podobě stojí v obdivu před malbou, kterou on sám v dřívějším bytí vytvořil. To působí při omezení vzpomínek dokonce komicky, humorně.
A přece to není ani pohádka, ani fantazie. I když řeknu, že Terezie Neumannová byla kdysi lotrem na kříži, který urážel Krista, a proto ve zpětném působení má ještě dnes nést tyto rány, dokud v ní z toho nenadejde poznání k vykoupení viny, tak budou sice ne všichni, avšak velké množství, snad většina lidí o tom pochybovat, považovat to za fantazii. A přece to nebude již příliš dlouho trvat, kdy se v tom bude muset poznat Pravda!
Vezmeme-li například, že ani učedníci Krista, kteří přece svého Mistra nebo jeho poselství svého času podle jeho vlastního vysvětlení nepřijali správně, byli od té doby mnohokrát opět na zemi, v různých podobách, jsou z velké části dnes dokonce opět mezi lidmi, kam musí pak myslící člověk v pozorování dojít! Zejména když postupně pozná také příčiny a účinky k těmto opětovným příchodům. Při tom se zhroutí tak mnohý dosavadní obraz v nic a otevře se výhled na radostné procitnutí nové, veliké doby vzhůru usilujícího lidského ducha, který přetrhne tak mnohá stará nepotřebná pouta a bude s volným pohledem bezpečně stát ve stvoření svého Boha, jemu v něm konečně vědomě sloužit a tím také v první řadě … sám sobě!