37. Dětskost Boží II
OTÁZKA: Abdrushin říká, že ne každý člověk je dítětem Božím, avšak stojí psáno, že každý člověk jako dědictví v sobě nese dětskost Boží, a tudíž i právo na říši Boží. Chce to Abdrushin popřít?
ODPOVĚĎ: Každý nezměněný zápis skutečného Božího poselství se bude vždy krýt s mými vývody. Tak i tento. Není v tom žádný rozpor. Jen vaše mínění je poněkud jednostranné. Výrok dokonce velmi zřetelně potvrzuje pravdu mého vysvětlení. Mít dědictví neznamená nic jiného než nést v sobě způsobilost skrze duchovní původ. Jakmile však potom chcete uplatňovat nárok tohoto dědictví, tedy chcete vejít do duchovní říše, tak to vyžaduje jako všude na zemi také zde důkaz; neboť každé uplatnění nároku vyžaduje současně předložení důkazu. Předložení důkazu může však nastat pouze tím, že tyto s sebou přinesené schopnosti jsou rozvinuty; neboť jiný důkaz o tom nelze podat. Jen v činnosti těchto k tomu daných schopností bude zjevný. Nastane-li to však, tak stane se lidský duch také dítětem Božím, které je schopné vejít do jeho říše. Jedno dává druhé zcela samočinně; neboť dokončený vývoj je také současně silou, která zcela automaticky otevírá bránu k této říši radosti. Nevyvinul-li však člověk v tomto směru dané mu schopnosti, tedy své dědictví, nemůže pak také uplatňovat nárok, nemůže vejít do říše Boží a nemůže se tedy také stát dítětem Božím, protože zakopal svou hřivnu a nezúročil ji tak, aby nesla užitek.
Ve slovech tedy nespočívá žádný protiklad, žádný rozpor, nýbrž jen důkaz správnosti mých slov.
