27. Upadnutí do starých chyb
Otázka, co se stane: „Když po vyslyšení modlitby člověk znovu upadne do svých starých chyb?“, byla již zodpovězena častokrát, jestliže byly moje přednášky pozorně prostudovány.
Ve většině případů se žel dokáže člověk modlit k Bohu s veškerou vroucností jen v nejvážnější nouzi. Je-li nouze pryč, tak stává se modlitba rychle povrchní, druhořadá, a často se splněním ztrácí se opět i všechna předsevzetí, která zprvu tak snažně se prosící měl, protože k němu přistoupily „jiné, nutné zájmy“. Všechno stává se opět samozřejmým, všedním, méně hodnotným. Myšlenky jsou nastaveny jinak, na vnější, pozemské.
Avšak to je dávno známý postup, který již před tisíciletími nebyl jiný než dnes.
Nemoc například poskytuje člověku čas k přemýšlení, který, jak se domnívá, později již více mít nebude, jen protože se opět nechá od toho příliš odchýlit. Mnohdy opravdu vedlejšími věcmi. Nikdy nebude tak poctivý, aby přiznal, že prostě nechce jinak!
Zůstaňme jednou u nemocného. Nějaký nemocný ví, že to musí jít ke konci, i když to může trvat ještě dlouho. Že jeho myšlenky při snad mučivých bolestech budou vážnějšími s ohledem na konec nemoci, a tím na odloučení, je samozřejmé. Stejně tak, že se při tom stane duševně měkkým a povolným. Probudí se snad také všechny možné myšlenky a dobrá předsevzetí o tom, jak zcela jinak by postavil svůj život, kdyby proti všem očekáváním mohl ještě jednou být zbaven bolestí a … ještě nemusel zemřít. Zcela nesměle jako nepravděpodobné, veliké, nezasloužené štěstí rozzáří se ve veliké dálce taková možnost.
Takové myšlenky zrcadlí však skrytá přání a jsou často vroucnějšími modlitbami než přímá úpěnlivá prosba o uzdravení, protože v takových situacích jsou skutečně čisté a pokorné.
Nastane-li však nyní takovému člověku k překvapení mnohých milost neočekávaného zlepšení, tak stává se často, že s nenadálým posílením nemocného těla opět vyvstanou také dřívější chyby! A pak přijde to, co se již tak často stává a co se ještě často stávat bude: Člověk si sice o sobě myslí, že jde novými cestami, které si předsevzal, avšak ve skutečnosti to jsou opět staré cesty, jen v nové formě. Moc svobodné vůle stane se při tom kletbou místo požehnání.
S každým opětovným sklouznutím dolů zužuje se také přirozeně obzor jeho chápání, takže nikdy nemůže toto sklouznutí dolů vidět a věřit jiným, kteří se ho na to snaží ještě v pravý čas upozornit, a náhle je ještě silněji obtížen vinou než dříve. To jsou takové případy, kdy by bylo lépe, aby pomoc nikdy nepřišla. Proto nepřináší vyslyšení prosby každému bezpodmínečně požehnání!
Na takového, jehož lze nazvat věrolomným, nepřijde však nyní žádný trestající blesk z výšin, právě tak rychle opět neonemocní a nezemře. Jen naivní, nevědomé smýšlení očekává takové věci. To by byl přece akt libovůle Stvořitele, proti jeho vlastním zákonům. Poskytl-li ve své milosti uzdravení nebo zlepšení, tak nastala tato pomoc v přirozeném dění, zcela v rámci dokonalých zákonů. Ne jinak potom. Stvořitel nemůže a nebude beze všeho dalšího odnímat toto uzdravení nebo zlepšení jen proto, že tuto pomoc člověk obdržel jako dar, jíž se potom skrze svou svobodnou vůli a staré chyby stal nehodným. Opakované onemocnění nastane pak jen skrze novou, tělesnou příčinu. Ledaže by ještě zůstal pozůstatek ze staré nemoci, která by opět mohla povstat k nové činnosti.
Bylo by proto falešné spatřovat v tom při takto se vyskytujících případech nespravedlnost Stvořitele, nebo dokonce si myslet, že zlepšení by jinak bylo také přišlo a že to nebylo žádné zvláštní omilostnění. Ještě horší však je žít v bludu, že další dobrý zdravotní stav je důkazem, že se tento člověk drží správné cesty!
To poslední skrývá to největší nebezpečí! Sebeklam, tak krásný, uklidňující, že si ho mnozí lidé rádi namlouvají. Člověk při tom vinu může dlouhá léta nepociťovat, dokonce snad až když musí přejít na druhý břeh. Pak ovšem velice rychle pozná, co činil. Jsou to politováníhodní, ne vždy zavrženíhodní lidé.
Jako je tomu však u nemoci, je tomu zcela přesně také u jiných vyslyšených modliteb, jakož vůbec u každého daru z výšin! I když člověk již při narození nebo teprve v určitý čas dostal zvláštní schopnost k nějakému účelu, který správně nesplnil, tak není mu pak tato schopnost ihned odňata. Nemůže však dosáhnout takového rozmachu, kterého by jinak na správné cestě dosáhla.
V každém případě je velmi silně zatemněna a setřena v onom směru, k němuž vlastně byla dána. Tato neschopnost v tom uhasíná však současně touhu, pohnout se ještě k vysokému cíli. Jestliže k tomu dojde ještě k zúžení schopnosti chápání, tak dá to směs, která natropí mnohé škody a zmatky. Takový člověk bezpodmínečně věří, že zcela stojí ve splnění svého úkolu a také že jde správnou cestou, stejně tak že v tom něco dokáže. A přece je to všechno falešné.
Tomuto takto obdařenému a nesplňujícímu schází při tom každá pomoc ze Světla, kterému se sám uzavřel, a tím také nutnému vedení. Chtění vědět sám a lépe mu nijak neprospěje. Stane se to pro něj nejhorší léčkou jeho života. Jakmile se pak odloučí, musí složit účty ze všech svěřených statků, jak Kristus trefně vylíčil v tak mnoha podobenstvích děj vybavení bezpodmínečného vzájemného působení. —
Předcházející vysvětlení mají tazateli posloužit pouze jako přibližné vodítko pro jeho vlastní pozorování, které chce pak podle své otázky provádět. Avšak všechno, co chce vědět, je již řečeno zřetelně v mých přednáškách; on potřebuje jen správně sledovat každý běh událostí. —