4. Dobré skutky ze ctižádosti
OTÁZKA: Přednáška o „Osudu“ v sešitě II. podněcuje k otázce, jak se projevuje spravedlnost ve vzájemném působení u lidí, kteří poskytují veliké dary, avšak ne z citu, nýbrž provádí dobročinnost jen z „módy“ nebo aby tím získali „jméno“.
ODPOVĚĎ: Postup lze jasně přehlédnout. Ten následuje přesně podle zákonů. Okolí každého člověka je prosáknuté druhem jeho skutečného cítění, tvoří tedy kolem něj stejnorodou jemnohmotnou vrstvu. Sebeklamy vyřadí se v těchto případech samy od sebe jako neschopné života. Má-li tedy člověk v sobě vypěstované opravdové dobré chtění, tak bude také obklopující ho vrstva stejného druhu. Zpětně přicházející vzájemná působení zlého druhu z dřívějška budou nyní touto proti nim stojící vrstvou zadržena a odvrácena nebo nasáta a rozložena dříve, než by mohla zasáhnout člověka samotného, a tím zcela odstraněna nebo přece významně oslabena, takže se mu tím skrze jeho vážné dobré chtění dostalo odpuštění dřívějšího zla.
Opačné je to nyní u těch, kteří skrze dary způsobili skutečné dobro, avšak prováděli to jen se snahou, sami při tom získat, ať už jen aby se o tom hodně mluvilo, tedy z ješitnosti, nebo aby získali nějakou hodnost nebo jméno, tedy ze ctižádosti.
Zákon vzájemného působení bude při tom ve všech směrech bezpodmínečně naplněn. Odtamtud, kde jeho obdarování způsobilo požehnání, zpětně proudí na dárce v každém případě dobro, ve stejném druhu toho, co dobrého způsobilo. Nyní je však nitro, a tudíž i okolí dárce nasáklé od egoismu, žádostí po vlastním prospěchu nebo i od jiného zla. Dobro nyní proudící zpět zasáhne nejprve tuto vrstvu, rovněž je jí zadrženo, odvráceno, nasáto a rozloženo, takže sama osoba nemůže z tohoto dobrého vzájemného působení nic obdržet nebo přece jen velmi oslabenou část.
Zda bude zpětně proudící dobro zcela odvráceno nebo do jaké míry oslabeno, dříve než člověka vnitřně dosáhne, a tím dojde k vlastnímu účinku, záleží pouze na síle vnitřního cítění dotyčného. Je-li toto silné od zla, tak je on sám vinen, jestliže pro něj ve vzájemném působení určené dobro k němu nemůže. Při méně silném zlu bude však přece část dobra až k němu pronikat, čímž pak obdrží přesný podíl své vlastní vnitřní hodnoty, nic víc a nic méně. Přijde to až těsně k němu a může se to tím vybavit zcela dobře v jeho okolí, v zevnějších pozemských věcech, které jsou pomíjivé, avšak jeho samotného to není schopno zasáhnout, aby z toho měl věčný zisk, který jedině má hodnotu.
Rozdíl je také již v tom: Dá-li dotyčný z otevřeného cítění, jen kvůli pomoci, tak navazuje se při tom ihned vlákno, které od něj vycházejíc dojde až k bodu, kde skrze jeho pomoc vznikne požehnání, a vytvoří pro vzájemné působení zpět k němu přímou cestu. Tím je účinek mnohem přímější, ucelenější. Není-li však jeho cítění při dávání účastno stejným způsobem, tak schází toto od něj vycházející vlákno jako spojení s místem, kde jeho dar dochází k působení, protože vede ke stejnému druhu cítění. Dobré vzájemné působení nemůže proto k němu dospět tak pevně semknuté.
Zasahuje do toho také ještě mnoho jiných vedlejších okolností, jejichž uvedení by mohlo jen zkreslit obraz, přestože všechny přispívají k tomu, aby se způsob vybavující spravedlnosti ve vzájemném působení projevil až do nejjemnějších odstínů, takže ve všem dění není vůbec myslitelné, že by mohlo dojít i jen k atomu nespravedlnosti. Tato možnost je zcela vyloučena skrze zázračné navzájem pracující moudré zákony Stvořitele, takže každý přijímá to, co mu náleží, v nejostřejším odvážení. Nesmí se při tom jen zapomínat, že se z toho všeho zřídkakdy mnoho odehrává během nepatrného pozemského života, nýbrž jen malý zlomek. Celé dění se rozkládá na celé bytí.