Poselství Grálu od Abdrushina

Ve světle Pravdy

Pohádkové podání

 

šedivém dávnověku, kdy nebe a země byly ještě jedno, a kdy smrt byla ještě neznámá a Alláh sám ve vší své slávě se svými putoval sem i tam, měl přítele a sluhu, od něhož se nikdy neodlučoval, před nímž jeho duše neznala žádného tajemství. Ten, který byl tak osvícen a povznešen, nazýval se Omkar a všech sedm blahoslavenství leželo otevřeno před ním.

Jednoho večera pravil Allah s hlubokým zármutkem ke svému příteli a sluhovi takto: „Pohleď, mně jest změna a konec všech věcí zjevný. Vidím zánik lidského rodu, vidím jeho zlé činy a vidím jeho hříchy. Brzy budeme muset pozvednout naše nohy od této zeměkoule a odletět. Vždy hlouběji budou pak klesat ti, co zbyli, až nebude již žádné cesty, která by vedla od nich vzhůru k nám!“

Promluvil Omkar a jeho srdce se chvělo: „Tak není již žádné záchrany pro tyto nešťastníky?“

Sklonil Allah svou věčnou hlavu a pravil: „Přece jest, kdyby jeden z našich v nejtemnější hodině jejich nejhlubšího zmatku se dobrovolně mezi ně vmísil a poslední nepatrné jiskřičky Světla v nich rozdýmal dechem bouře ku žhoucímu plameni, který by dal novou dobu – pak …“

Zaplesal Omkar a zajásal. „Och, Stvořiteli. Pak nech mne, považuješ-li mne za hodna, abych jim přinesl toto Světlo!“

Usmál se nejvýš Dobrotivý. „Budiž tak, jak sis vyprosil, avšak bude ti dán čas na rozmyšlenou a na zkoušku. Neboť všemi hlubinami a bolestmi vede cesta tohoto úkolu.“

Prst Allahův stanovil novou hodinu světů. Daleko vzdálena Světla kroužila zeměkoule v hlubokých temnotách. Jen jako nejasná touha žily v několika lidech ještě vzpomínky na světlou minulost jejich hvězdy.

Zavolal Allah, ten Věčný, svého sluhu a přítele před svou tvář. „Ozbroj se,“ tak pravil vážně, „abys sestoupil dolů a žil tam krátký čas, který je ti vyměřen na rozmyšlenou. Avšak cizí a nepřátelskou jest tvé světlé duši duchovní noc tam dole. Pak teprve mi řekneš, zda mohou tvoje síly vystačit k vyprošenému dílu.“

Vrhl se Omkar na svou tvář, děkoval a zdravil Věčného.

Klesal pak níže vstříc Zemi a v Allahově ruce zůstalo zpět jeho vědění o Světle a jeho světlém zrození.

V kouzelné zemi tisíce pohádek vstoupila jeho noha na tuto Zemi. Cizí vůně obklopila cizince na této Zemi a nevyslovitelná touha po domově drásala nepochopitelně jeho duši. Jeho kmen ho pozvedl jako nejodvážnějšího jezdce a smrtí pohrdajícího válečníka na svého šejka. Propůjčil své rámě utlačeným a slabým, bojoval v nesčetných bojích pro spravedlnost a pravdu, nestaraje se o mocného nepřítele na Nilu, kterého tím sobě a svému národu vyvolal.

Každého dne viděl nové boje, nová vítězství – – – za nocí však ležel ve své poušti bez hranic připoután ke svému koni, nebo před lehkým, osamělým stanem a nad ním putovaly bez hlesu hvězdy, zrcadlíce se v jeho očích, jež směřovaly k nim se zoufalými otázkami.

A Allah se naklonil dolů a viděl muka a rozpory v duši svého přítele a sluhy, ve které byly láska s přísností ve věčném neutuchajícím boji. A bylo mu ho tak líto, že svého věrného co možná nejdříve zavolal opět k sobě.

Opět stanul Omkar před Věčným a jeho pozemské zkušenosti ležely před ním rozprostřeny jako pestrý modlitební koberec, na němž hloubavě klekával.

„Stvořiteli,“ tak k němu pravil, „obnovuji svou žhavou prosbu, abys mne seslal dolů v poslední hodině, avšak dovol mi ještě, aby paprsek tvého meče byl ostrý a ohebný, a dostačil na každého nepřítele. Odejmi ode mne lásku a slabost, soustrast a radostnou víru v lidské řeči a konání!“

Sklonil Allah svou věčnou hlavu a pokynul opět na souhlas.

„Budiž,“ pravil. „Ty budeš ostrým mečem v mé ruce. Avšak v hodině splnění musíš mi ho opět vrátit, abys byl opět jednotný, i když budete rozděleni jen tenkou stěnou dvou těl.“

Do hlubokého spánku ponořil ihned Allah svého přítele a sluhu, na němž mělo býti dokonáno mysterium bytí ve dvou. Noc bezvědomí ho obklopila, z níž vytrhl ho smích, který polekal jeho vážnou, přísnou duši. – Smích perlil se čistý jako zvuk zvonů všemi sedmi nebesy Allahovými, zazníval bezstarostně od jeho zlatého trůnu po sedmi stupních, přenášel se mocně dále ven do modrého všehomíra, s nímž se jásavě zasnoubil.

Ztrnule stál Omkar neschopný pochopit, že to má být část jeho, co se tu vznáší kolem něho a jásavě se smíchem ho obletuje.

Vrhl se na stupně trůnu a pravil: „Stvořiteli, nech ji jít na krátký čas dolů, abych si nejdříve sám na sebe zvykl.“

Pokynul opět Věčný s úsměvem na souhlas a žádný perlivý smích nerušil již myšlenky osvíceného. Oněměl a zmlknul.  – – –

Cizí a osamocená uprostřed nejnádhernějšího královského dvora lidstva, s věšteckým pohledem pro temnou budoucnost svého národa jakoby obtížena klatbou, kráčela svými pozemskými léty jako hrobkou. Ve své beznadějné bolesti rozuzlovala dění po Allahových věčných nezměnitelných zákonech, které Omkar v jeho druhém já ve svém válečném bytí vytvořil.

Nůž vrahů rozřízl poslední poutající vlákna dění. Bolest a temnota zůstala zpět s oděvem jejího pozemského těla. Jásavě se vznesla vzhůru do Omkarovy náruče. Poslušna zákona jednoty, nechtíc se nikdy odloučit, přísahala s ním.

Pohleděl na ni a štěstí úsměvu přijal z jejích rukou.

Allahův prst stanovil novou a poslední temnou hodinu Země. Neproniknutelná noc spočívala na hvězdě. Pach krve milionů lidí zavražděných tam v nesčetných válkách valil se kolem a hukot bláznivého víru stoupal až vzhůru.

Tu zavolal Allah svého přítele a sluhu. Jeho pohled byl pln vážnosti a starosti.

„Hodina jest tu a budiž vyplněno tvoje přání. Zanes tam dolů mír.“ A odvrátil svoji tvář, aby zakryl pohnutí.

Opět zůstalo vědění o světě Světla v ruce Allahově a mohlo být dáno teprve vyzkoušenému a vědomému. Plna zmužilé hrdosti nechávala ho Miriam jít s jistotou, že ho bude smět brzy následovat.

Do středu nové doby, do říše na západu slunce, vstoupila nyní jeho noha. Avšak nevědomky hnalo ho to ještě jednou tam, kde před tisíci pozemskými roky bojoval a trpěl. Cítil se bratrem divokých a tmavých druhů, jejichž bílý burnus vlál za větru bouřlivé jízdy a zhlížel se v jejich hubených a odvážných tvářích jako v zrcadle.

Volal a marně hledal, neozval se žádný hlas, nedostal žádné odpovědi. Hnalo ho to dále do nových zemí k dalekým národům jako pod bičem prastaré nomádské krve.

Mezi tím nadešel čas, kdy i Miriam musela dolů. Zavolal ji Věčný před svou tvář a když přišla a s radostným smíchem k němu vzhlédla, proudila jeho láska přes ni a on pravil takto: „Miriam, mé dítě, běž také ty tam, dolů za tím, ke kterému patříš jako tělo k hlavě, jako strom ke kořenům, které mu přivádějí sílu. Do tvých rukou vkládám zářící lásku Stvořitele, abys léčila rány, které on musí zasadit v mých službách ve splnění slova, až nadejde hodina. Požehnané buďtež tvoje ruce s léčící silou tvořivé mé všelásky!“

A Alláh jí požehnal, té, která blízko jeho srdci je, a nařídil svému andělu, aby provázel budoucí dítě dolů a věrně je střežil. Tak se stalo, že Marie podivuhodně vedena, kráčela krátkým pozemským bytím, které musela sama bez Omara proputovat a na křižovatce, kterou označil prst Allahův jako bod setkání, vyšla mu vstříc, jako dítě.

Daleká a těžká byla jeho cesta, unaven a zaprášen, s těžkým břemenem nejhorších pozemských zkušeností obtížen, stanul před ní.

Ještě poutala pozemská slepota oči obou a jen stejná touha chvěla se napínavě v jejích prsou. Podali si ruce a aniž by hleděli kolem sebe, počali zmužile stoupat úzkou cestičkou, která před nimi spěla k nebi, a kterou poznali jako svou.

Tu naplnil se čas a zvedla se ruka, aby uhodila hodinu dvanáctou.

Věčný sám uvolnil pásku z očí Omkarových i Miriam. Přepážka zmizela. Bylo to jako kdysi v šedém dávnověku. Putovali po Zemi, avšak jejich oči spočívaly pevně a neoslepeny ve věčné slávě Allahově.

Lidský rod se však hemžil po Zemi jako hmyz, tak jako po celá tisíciletí, vymýšleje vždy nově znějící jména k oslavě sebe a svého bláznivého konání.

Kruh dění se pohyboval, začátek a konec směřovaly vstříc novému spojení.

Nyní již vědoucí, pohlížel Omkar zpět na stopy své pozemské cesty a sklonil se mlčky před moudrostí vedení, které ho zakalilo jako drahou ocel, které ho vykovalo a ztvrdilo.

„Abych byl dobrým mečem ve tvé ruce,“ tak šeptal, vzhlížeje vzhůru a poznání jeho úlohy jej zasáhlo jako žhoucí blesk. Tisíceronásobně jásal v hořícím nadšení, člověkem učiněný, nad pravěkým rozhodnutím. A Allah přijal tuto novou přísahu a seslal mu řady věrných světlých pomocníků – bojovníků, aby stáli při něm při počínajícím rozhodném boji.

Stál daleko-široko jen v hrozivém boji, který nebyl z této Země, neboť v hodině splnění Allahův prst sejmul ochranný tmavý plášť s jeho ramenou.

V pravěčné nenávisti temna vůči všemu Světlu a čistotě, vařilo to u jeho nohou a ve varu stříkalo jemu vstříc, aby ho zničilo.

Chvěje se zadržovanou silou a pln netrpělivosti skočil tam, kde se to nejdivočeji valilo a jako blesk rozrážel temnoty a trhal mosty, kde by se světlé armády, spějící k němu, mohly zřítit. Po jeho boku Miriam sloužící láskou léčila rány, jež musel rozdávat, poslouchaje slova. Bezvýsledný a beznadějný zdál se býti zprvu tento boj, vedený osaměle na živné půdě samotných temnot, které vždy nové, nepřehledné masy lidstva štvalo, aby v divokém vzteku a zaslepení, jako stvůry hnaly se na to, co nemohly pochopit a co ohrožovalo jejich modly, které si zřídilo s tisíciletou námahou.

Mnozí však, v nichž hluboko zasypaná jiskřička Allahova Světla doutnala, slyšeli. Pravěčná touha se probudila a rychle rostla, živena učením prorokovým. Proudili k němu, jásali vstříc osvoboditeli z těžkého duchovního jha a očekávali, s vírou zaslíbený čas Světla v šedi přítomnosti.

A když se konečně objevila dávno zaslíbená znamení, když zemská koule jako míč v rukou hrajícího si dítěte letěla vysoko vzhůru ze své staré dráhy, na které byla miliony let, když vyšla hvězda na novém nebi, táhnoucí za sebou široký, světlý závoj, pod kterým již jednou lidstvo s modlitbou padlo na tvář – tu stoupal z nářků a řvaní zkázy milionový vítězný jásot plný díků k trůnu Allahovu!

Prach minulých byl jen mrvou pro nové. Nic již nepřipomínalo opojení zlata, krve, temné minulosti. –

Ve světlém jasu kroužila Země k nohám Allahovým, Pravěčného, jehož oči s láskou a radostí objímaly hvězdu, na které Omkar, bojovník a vítěz, sloužil mu nyní jako kněz, až přemocná touha po domově ho opět hnala vzhůru, když byl Zemí unaven.

Allah dal však připravit svému příteli a sluhovi při jeho návratu na stupních svého trůnu slavnost, jejíž lesk v jasných nocích zářil až dolů k Zemi a lil do prsou lidí žhavé, nevyslovitelné touhy tam vzhůru …