Poselství Grálu od Abdrushina

Ve světle Pravdy

Nutné vyrovnání 

Abdrushin

 

Zde na zemi má být nyní, ke spáse lidstva, konečně v pravém smyslu přísně plněn i tento Bohem chtěný prazákon Stvoření - zákon vyrovnání, což dosud nejen zůstalo nepozorováno, nýbrž v samolibém zaslepení bylo označeno jako zcela nekřesťanské a neušlechtilé.

Lidstvo se svými pozemskými pojmy snažilo se tu opět zlepšovat dokonalost vůle svého Stvořitele a nalezlo v této osobivosti k tomu brzy příjemný pláštík. Říká se mu soustrast! Soustrast, která nemá nic společného s milosrdenstvím Samaritána, jak to kdysi Ježíš Kristus v podobenství učil.

Milosrdenství jest velikost ducha - soustrast jest farizejství!

Soustrast byla vytvořena rozumem, jako karikatura milosrdenství. V soustrasti se člověk sám sobě líbí, obdivuje sám sebe, když ji prokazuje nebo dává se vést chytrostí!

Ten, kdo soustrast přijímá, vyžaduje ji nebo očekává v mnoha případech jen ze samozřejmosti, z pohodlnosti a závisti, která se může stupňovat až k nenávisti.

To vše jest proti železnému zákonu Božímu, podle něhož jen v dávání smí býti přijímáno! Zde musí být věčné vyrovnávání, které jedině jest schopno vytvářet pohyb, nutný pro zdravý a svěží pokrok v trvalém vývoji. Jen toto věčné vyrovnávání v pravém smyslu přináší pak vzestup a dokonalou harmonii! Jen tam, kde se dávání a braní udržuje přesně v rovnováze, může býti mír a také štěstí! Takový jest zákon Boží, který udržuje a podporuje celé Stvoření. Každý nesouzvuk, vzniklý následkem změny tohoto zákona, musí přinést zlenivění nutného pohybu, umdlení, stav klidu a pak úpadek pro všechno, co jest v tomto stvoření. Proto ta nespokojenost, nemoc a smrt! Z toho vzniká pak závist, nenávist, loupež a vražda a všechna zla, která se dnes jeví a jež se budou stupňovat až ku zhroucení všech nadějí a každé snahy.

Podle vůle Boží musí v tom býti neúprosně vytvořena změna. Jedině dávání jest podmínkou braní! Kdo není ochoten dávat, nesmí také brát. To znamená, že také nic nesmí mu býti darováno! Ani ne Slovo, poněvadž to má býti získáno! Jinak je to nezdravé a nemůže nikdy přinést požehnání, i když se to pozemsky tak nejeví, protože je to proti Božímu prazákonu Stvoření!

V prvním okamžiku zdá se vám to přísné a tvrdé. Avšak právě to je ta největší pomoc, které se může dostati lidskému duchu. Právě to ho nutí k oné hybnosti, kterou jako každý tvor ve stvoření bezpodmínečně potřebuje. Jedině hybností vyvíjí se zákonitým způsobem a povzbuzuje a posiluje také okolí. Místo toho pěstoval však dosud na mnohých místech jen lenost, která ochromuje ducha.

V budoucnosti nesmí proto býti dáváno již nic, kde nebude také vždy za to dána protihodnota, i kdyby to byla jen čistá radost! Jedině v tom spočívá probuzení všech lidských duchů zde na zemi, kteří ke svému ozdravění a zesílení nutně potřebují správného pohybu právě tak, jako jejich hrubohmotná těla a jako vše ve Stvoření! Bez trvalého pohybu v tvořivém tlaku Boží síly není žádného pravého pokroku, žádné radosti ze vzestupu a žádného požehnaného kladu všeho bytí!

„Člověče, vždyť Stvoření leží před tebou rozprostřeno v celé své kráse! Hýbej se však v něm sám a získej, co z něho chceš mít!“

Tak hučí to mocně jako výstraha ze Světla, jako zákon pohybu při vysokém tlaku. A tento tlak bude teď v soudu zesílen. Kdo není úplně ochoten přeměnit tento tlak užitečně k požehnání pro sebe a pro druhé v neúnavné činnosti, kdo nechce jít s tímto silným tlakem, ten bude jím zkrušen a rozemlet jako překážka a neupotřebitelný rušitel míru!

Tento zákon neutuchající nutnosti pohybu stojí v tomto světě již od počátku. Člověk ve své ješitnosti ho však zkroutil v soustrast, aby on mohl se dát obdivovat jako dárce, a tak následkem povinnosti díku vytvořil z člověka zneuctěného otroka.

Ve stoupající lenosti byli tím mnozí ochromeni a stali se duchovními mrzáky, kteří dovedou již jen závidět všem a všechno, co druzí získali a pak vše jen nenávidět. Člověče, pohybuj se konečně sám v duchu a na zemi, abys získal, co potřebuješ a co chceš mít! Každé ulehčení v tomto směru jest pro tebe jedem! Činí tě malátným a ochromeným, vede k pohodlnosti a nezdravým přáním a na konec k tělesné chorobě a duchovnímu rozkladu!

Podle vůle Boha stane se pohyb ve vyrovnávání mezi dáváním a braním neúprosným zákonem budoucnosti! To platí pro všechny životní situace!

Není žádné vyrovnání v tom, když majetným nějakými předpisy nebo zákony bude bráno, aby tím bylo jiným dáno! To je příliš jednostranné a nezdravé, chybí tomu život, jelikož se to nezachvívá v zákoně Stvoření. Vedení státu nesmí nikdy omezovat soukromý majetek, nýbrž má jej podporovat a chránit. Nemá si také pomáhat v nesnázích tím, že sáhne násilně do peněženek svých občanů, a bude jemu cizím vlastnictvím disponovat, jen aby si sám práci ulehčil. K hlavnímu účelu státu patří přece v první řadě poskytnutí záruky volnému, pokojnému vlastnictví svých občanů.

Sám se svými schopnostmi si musí najít pomoc v nouzi. Vedení státu a občan státu nesmí být nikdy sloučeni v jedno, nýbrž jsou to dvě oddělené věci, které sami v sobě mají zůstat zdravé, které ale vždy musí stát vedle sebe v plné harmonii a navzájem se podporovat.

Musí být jako žena a muž ve zcela zdravém manželství, nebo jako působení všeho bytostného a duchovního v domácnosti Stvoření!

Občan státu má svým způsobem života pečovat o mír, zdar a rozkvět vnitřní domácnosti, vedení státu má být činným navenek k rozvoji vnitřního rozkvětu a udržovat mír spojením s jinými státy a národy.

Každá část musí ve své činnosti plně vycházet ze sebe, potom se také nebudou navzájem brzdit, nýbrž podporovat.

Když vedení státu rozvine svůj zájem převážně jen navenek a přitom skutečně něco dokáže, tedy je také k tomu způsobilé, potom následkem toho přichází mír v zemi zcela sám.

Avšak k tomu je podmínka, že se lidé před tím přemění v duchu. Tak, jak to dosud bylo a v současné době ještě je, nebude moci nikdy nastat zdravé vyrovnání, které se zachvívá v prazákonech Stvoření, v nichž samotných spočívá blahobyt a mír; neboť veškeré lidstvo až na málo výjimek stojí proti těmto nepošinutelným zákonům ještě nevědomě, čímž tyto zákony nemohou působit pro ně, nýbrž celé Stvoření stojí proti nim. Lidstvo je ale přitom slabší a nevyhnutelně podléhající část, až se konečně spojí, jelikož se spojit musí. Až do té doby se ale také skutečný úspěch nedostaví.

Není přirozeně potom také možno nic jiného očekávat, než že na vyrovnání musí být při každém dávání rovněž dána v nějak formě protihodnota. Nikdo nesmí pokládat za samozřejmé, že ten nebo onen jeho bližní pro něj ochotně něco provede, aniž by mu také on za to dal třeba jen dobré slovo. Jedno slovo, které pro toho druhého má také cenu! To není jen formální záležitost.

Vytvořte v tom pořádek, lidé, a teprve tím vytvoříte v sobě zdravou půdu, která přináší správnou výstavbu.

Také tak zvané čestné úřady jsou zlem. Až na několik málo výjimek jsou jen pláštíkem a mostem pro nízkou ctižádost, pro panovačnost a pro všechno snažení, které chce být nápadným a mít vliv. Ne, to není to pravé a to není chtěno také pro pozemský společenský život, protože to podporuje a nechává povstat jen něco v sobě nezdravého. Jen kvůli těm málo výjimkám ale nesmí být přivoděno a přímo udržováno tolik zla.

Také v tom má spočívat Boží zákon jako základ, nezměněný, bez toho, aby se přání lidí pro jejich ješitnost nebo slabosti nejprve nesprávně vyvinulo, jak se to dosud vždy přihodilo.

V tomto způsobu pomoci není ta láska, kterou jste dosud na Zemi volili; neboť láska činí jen to, co druhému skutečně pomáhá.

Nechtě zavanout čerstvý vítr, přísný a čistý, aby tím změkčilost a sklíčenost byly odvanuty, a nevšímejte si potom, jestliže se v počátku tak mnohý nezdravý zhýčkaný přitom notně nachladí.