Ve světle Pravdy

Prostor pro čtenáře Abdrushinova Poselství Grálu

Návštěvy

Dnes1
Včera136
Týden721
Celkem461587

Právě přítomno

2
online

Přihlášení

 

Přidejte se k nám na MyČeši:  

 

Skupina Poselství Grálu

 

 

 

Příspěvky v této skupině jsou vidět pouze pro členy této skupiny.

 

zaregistrujte se

 

Real time web analytics, Heat map tracking

V Boží zahradě duchů

 

Marie Halseband

 

Antonie vycítila jemný dotek čísi ruky a pojednou seznala, že tímto dotekem se stala neobyčejně lehkou. Klidně zavřela oči a dala se unášet vzhůru, neboť jisto jistě věděla, že je kýmsi pevně vedena, brzy ji obklopilo příjemné teplo a v tichých vlnách zalétala k ní jemně vzdálená hudba. Pak ucítila balzámovou vůni. Otevřela oči, ale oslepena je zase ihned zavřela.

Stála v zářícím světle. Hluboce rozechvěna cítila přítom­nost čehosi vznešeného, svatého. Myslela, že vstoupila do nádherné­ho chrámu. Zvolna přivykaly její oči zářícímu jasu, až konečně mohla přehlédnouti celé okolí.

Viděla, že stojí uprostřed překrásných květinových polí, které se rozprostíraly daleko široko, kam jen oko dohlédlo. Žhnuly nejkrásnějšími barvami a z velikých květů se linula jemná vůně“, kterou již po dlouhý čas vdechovala plna štěstí. Květiny nebyly příliš vyso­ké, měly krátké, a silné stonky a všechny byly téměř stejně veliké, takže záhony budily dojem nádherně zbarvených koberců.

Po zlatotřpytných cestách, posypaných jemným, křišťálově jasným pískem, které protínaly rozlehlá pole, kráčely světlé postavy, sklánějící se ke květům a ošetřující je s něžnou péčí, Antonie nemohla se nasytit pohledu na nádherný obraz. Náhle vycítila, že kdosi stoji vedle ní a trochu se ulekla.

Pozvedla svůj zrak a její oči se střetly s dobrotivýma očima. Ještě nikdy nespatřila Antonie tak krásnou a mladistvou ženu, jejíž růžový obličej lemovaly stříbrobílé vlasy. S hlubokou úctou se sklonila před krásnou paní a její rty zašeptaly tichou otázku:

„Kde to jsem ?“

„V Boží zahradě duchů, odvětila paní, „ Kde kvetou lidské květiny. Vidíš to modré jezero, jak se leskne tam v dáli? Na jeho břehu rostou veliká květinová poupata a v nich dřímají duše, které čisty a vinou nezatíženy mají poprvé sestoupiti k zemi. S rozpukem poupěte přijde také jejich čas a ony poputují dolů. Až dosud je zde zdržovala svatá vůle Boží. Od nedávné doby však kvetou v plné nádheře a odcházejí plny radosti dolů, aby sloužily v nové říši vznešenému Imanuelovi.“

„Jak mohou být asi štastny!“ pravila zbožně Antonie. „Staré duše poutníků světem tu ovšem nejsou ?“

„Ne,“ odpověděla krásná žena. „Ty přece víš, že uzrávají v úrovních mnohem níže položených, pokud je poslední pozemský život nepřivede ke světlu. Ale my zde víme o každé duši, jen se podívej na tu květinovou nádheru vůkol!

Jakmile se duše vtělí do lidské ženy, pak rozkvete v zahradě duchů líbezné poupě. V den zrození se rozvije, svítí a voní ke cti Páně. Blažení duchové o ně pečují a opatrují je tak, jako sledují pak cestu člověkovu na světě. Je z toho veliká radost, když květina prospívá. Podívej se však sama!“

Ženy kráčely zvolna po cestě. Písek byl tak jemný a měkký, že se Antonii zdálo, jako by se její noha bořila do koberce. Květiny po obou stranách zářily krásou a bíle odění mužové a ženy, kteří je opatrovali, dívali se na ně radostně a spokojeně.

Antonie si přitom povšimla mladého děvčete, které klečelo u jedné modré květiny, jejíž lístky zvadle a bez lesku visely dolů. Dívka, jejíž mladý obličej byl smutný, hladila a dýchala na květi­nu. Krásná paní jemně položila ruku na její hlavu a pravila:

„Kéž se ti květina rozvije k nové radosti sestro!“ Děvče schýlilo vdečně hlavu.

„Ta lidská duše jde špatnou cestou,“ vysvětlovala paní.

„Proto má mladá vůdkyně tolik starostí. Žel, uvidíme ještě mnoho umírajících květin.“

„Uvadlé, smutně visící listy objevovaly se teď stále častěji mezi smavou nádherou ostatních květů.

Tiše seděli pěstitelé u nich. Náhle se počala jedna zvadlá květina naklánět, suchý stonek se zlomil a květina klesla k zemi. Polekaně hleděla Antonie na květinu, měnící se před jejíma očima ve veliký kámen.

„Ztracena!“ Pravila krásná paní tvrdě. „V duši zvítězila temnota temnota a jde vstříc rozkladu. Ty pláčeš, lidský duchu ?“ pokračovala pani mírněji. „Tam venku jsou však celá pole plna kamení a zvadlých listů, neboť meč soudu dopadá ostře! Ale Já ti chci ukázat něco krásnějšího,“ dodala a zamířila k vážnému starci, který se­děl u fialové květiny, v jejímž kalíšku svítila jemná světlá zář.

Zář byla stále živější a ohnivější, až všechny listy byly podivuhodně rozžhaveny. Tu se stařec schýlil a utrhl květinu. Zářila v jeho ruce, když ji nesl s tichým úsměvem do bílého chrámu.

„Právě jsi viděla, jak vchází duše do světla,“ pravila radostně krásná paní. „Ta duše u vás na zemi zemřela. Teď odpočívá dřímajíc na růžovém loži, na němž ji blažení duchové vynesli nahoru.

Pokud spí, svítí její květina uprostřed bílých sloupů. - Avšak, hle - smíš to vidět sama, neboť právě taková duše vychází z chrámu.“

Dosud nejistě, avšak plna blaženého štěstí, kráčela duše po boku vůdcově, který podporoval její chvějící se postavu a něžně tiskla svou květinu na srdce. Podle vůdcovy rady duše rozpřáhla najednou ruce, její květina ještě jednou zazářila a pak se rozpadla v zlatý prach, který se pomalu snášel na cestu. Teď pochopila Antonie tu jemnou hebkost cesty, po které kráčela.

„Kéž bych tak směla vidět svou květinu!“ Pomyslela si toužebně.

Vtom již také obě ženy přicházely k poli, na kterém zdale­ka svítily neobyčejně veliké květy živých barev.

„Zde,“ pravila paní, „jsou duchovní květiny oněch duší, které slouží vznešenému králi. Pečujeme o ně s obzvláštní láskou a přece i zde některé uvadají,“ dodala trochu smutně.

Stísněně pohlížela Antonie na zářivou nádheru, mezi níž se černalo několik bezlesklých unavených hlav. Plna starosti myslela na lidi, kteří směli Imanuelovi sloužit, avšak nechápali tohoto vznešeného štěstí a připravovali Synu Člověka vždy nová a nová zklamání. Jak je dobře, že aspoň ten malý hlouček tak krásně kvete! Světle-modrá květina, rostoucí mezi ostatními, podivně rozechvěla její srdce, ale neodvážila si myslet, že by mohla býti její.

„Pojď sem, rychle!“ volala ji vůdkyně Antonie přistou­pila blíže.

Z nejkrásnější květiny vyrůstalo bílé, trochu zelenavé poupě. Dvě mladé ženy klečely vedle něj a něžně je hladily. Poupě rostlo a stávalo se světlejší a světlejší, až bylo bílé jako sníh a rozevřelo se s jemným šelestem. Stříbrobílé a plné nádhery ukazovalo zahanbeně svou mladou krásu.

Antonie poklekla k ženám a v údivu sepjala ruce. Neobyčejně rozechvěna slyšela, jakoby z dálky, jak krásná paní praví:

„Viděla jsi zrození svaté duše, která po prvé sestoupila k zemi. Irmingarg jí dala požehnání na pouť životem. Podívej se, jak září!“

V kalíšku bělostného květu zazářilo světlo a hned na to se v něm zalesklo zlato kříže. Zářilo jasně a krásně a naplnilo duši Antonie tak, že stála ve zlatém oblaku štěstí. A v tomto zlatém oblaku klesala opět zvolna dolů na zem.