Ve světle Pravdy

Prostor pro čtenáře Abdrushinova Poselství Grálu

Návštěvy

Dnes36
Včera144
Týden180
Celkem462228

Právě přítomno

1
online

Přihlášení

 

Přidejte se k nám na MyČeši:  

 

Skupina Poselství Grálu

 

 

 

Příspěvky v této skupině jsou vidět pouze pro členy této skupiny.

 

zaregistrujte se

 

Real time web analytics, Heat map tracking

Mali a zvířátka

 

Marie Halseband

 


V zemi, kde rostou kokosové palmy a banány úplně samozřejmě uzrávají ve vlastní zahradě, se jednoho dne narodilo děvčátko Mali.

Děti, které v této zemi přicházejí na svět, mají černé vlasy, hnědou ples a tmavé oči. Avšak Mali měla mnohem světlejší pleť, hnědé vlasy a oči, které by se mohly nazvat zlatými.

Rodiče se nestačili divit, že je jejich dcerka tak docela jiná než ostatní děti a měli strach, že jejich dítě proto jednou bude mít těžký život.

Malin otec byl chudý rolník, který obdělával svá rýžová políčka jediným volem a choval několik slepic, byl však se svým životem spokojený.

Maminka se starala o malou domácnost, drtila sklizenou rýži a přitom si téměř celý den zpívala. Nedělali si zbytečné starosti a svůj život prožívali klidně, avšak měli jedno přání, aby jednou mohli mít děvčátko. Když se jim toto přání splnilo, byli naprosto šťastní a nesmírně vděční za tento dar.

Mali se dařilo výborně. Ze zápraží malého domečku pozorovala celé hodiny svět kolem sebe, jakoby se vší té krásy nemohla nasytit.

"Co asi Mali všechno vidí?" Ptali se často rodiče i ostatní, když viděli děvčátko s blaženým úsměvem sedět na prahu. Často se tak blaženě usmívala a to bylo tak líbezné, že si lidé často šeptali:

"Je to, jakoby ta malá byla očarovaná. Její úsměv je jak paprsek světla."

Lidé se divili nebo potřásali hlavou, ale uvnitř byli rádi, že to není jejich dcera. Vždyť nikdo nevěděl, co to má znamenat a lidé v té zemi jsou velmi pověrčiví.

Též Malina maminka pociťovala vedle radosti často údiv. Protože nemohla vidět ducha, který stál za její dcerkou a chránil ji. Ani malé bytosti, které často běhaly kolem ní. Proto si mnohé neuměla vysvětlit. Když Mali povyrostla, nezůstávala už blízko otcovského domu, ale často se vzdalovala až k lesu.

Netrvalo dlouho a běhala úplně sama až do pralesa. Ten nebyl příliš vzdálený od dědinky, kde žila. Byla postavená na kraji lesa tak, aby sluníčko mohlo svítit do každého domu.

Maminka se někdy polekala, když nenašla dcerku v blízkosti domu. Myslela na šelmy, které často hladem hnané přicházely až k domečkům dědinky. Proto se pokoušela udržet dcerku ve své blízkosti. Ale nepodařilo se jí to. Jakoby ji tajemná síla táhla do lesa a nemohla pochopit, proč jí to chtěli zakazovat.

Tak trávila dívenka své dny v lese. Večer se vracela domů s květinkami, lesnými plody nebo též s pěknými listy, které doma dala do vody, a rodiče se těšili z této vzácné ozdoby.

Otec se však stále obával, že by divoká zvířata mohla ublížit děvčátku a prosil svou ženu, aby na ni dávala větší pozor. Neboť ani on nemohl vidět světlý, zářící kruh kolem děvčátka, který ji chránil.

Jednoho dne se maminka rozhodla, že půjde se svojí dceruškou, aby se dozvěděla, co ji vlastně do lesa láká. Čekala, až se Mali vzdálila a potom šla tajně za ní. Viděla, že jde zcela jistě jedním směrem, jakoby ji někdo vedl. Pospíchala za nějakou povinností. Zdálo se, že i ve svém spěchu zdraví doprava a doleva, a přitom se usmívá. Když už byla uprostřed lesa, náhle se Mali sehnula, opatrně utrhla několik listů a zmizela s nimi v hustém křoví. Maminka nyní opatrně přistoupila blíže a mohla nahlédnout do úkrytu. Co tu viděla, jí skoro vyloudilo výkřik údivu.

Na postýlce z mechu leželo jelení telátko s poraněnou nohou. Mali přistoupila ke zvířátku a laskavě mu domlouvala. Telátko jí vděčně lízalo ruku a nechalo si nemocnou nožku zabalit do přinesených listů. Potom mu Mali několikrát pohladila poraněné místo. Bolesti začali mizet a zvířátko se uklidnilo. Ba zdálo se, že dokonce usnulo. Mali se mezitím ohlédla a mluvila s někým, kdo byl neviditelný. Ukázala na nemocné zvířátko a důvěřivě se usmívala.

Potom vystoupila z úkrytu, ale vůbec se nepolekala, když tam uviděla stát maminku, která se zapomněla schovat, protože byla celá u vytržení z toho, co právě viděla. Ale dcerčin radostný úsměv se při pohledu na maminku jen prohloubil. Chytila ji za ruku a řekla:

"Pojď, půjdeme spolu k mému dalšímu příteli. Je totiž mnoho zvířátek v lese, které potřebují pomoc a trpaslíci nemohou každému pomoci. Potom mě zavolají a zavedou mě tam, kde mohu pomoci já."

Mali to říkala tak samozřejmě, jakoby každý člověk mohl vidět trpaslíky a elfy. Maminka je však vidět nemohla, a proto své dcerce nerozuměla.

Mali mezitím vyprávěla o malé opičce, která spadla z kokosové palmy. "Určitě se opičí maminka domnívala, že její mláďátko je mrtvé, protože odběhla, aniž by se za ním ohlédla.

Tu pro mne přišel trpaslík a dovedl mě ke zvířátku, které leželo na zemi jak mrtvé. Položili jsme ho do měkké postýlky z listí a krmili ho kokosovým mlékem a lesními plody, až se zase uzdravilo. Dnes mu řeknu, že se musí nyní samo o sebe postarat."

Chvíli šly spolu dále, pohroužené do svých myšlenek. Potom Mali pokračovala: "Elfové mně ukázali, které bylinky a plody jsou léčivé a výživné a když si nejsem jistá, tak přijdou a ukážou mi je."

Maminka ještě stále mlčela. Všechno to bylo pro ni nové a nepochopitelné. Vždyť dosud ani nevěděla, že něco takového vůbec existuje, a že právě její dcerce bylo dopřáno všechno to zázračné vidět a prožít.

Mezitím se dostali až ke skupině stromů. Mali se plná očekávání zahleděla do korun stromů, nebylo však nic vidět ani slyšet.

"Kde jen dnes vězíš, malý nezbedníku?" volala Mali udiveně. Ale stále se nic neozývalo. Tu náhle spatřila pár velkých, ustrašených opičích očí, které vykukovaly za velikým listem. Mali se hlasitě zasmála.

"Aha, ty máš strach, že mám s sebou svoji maminku. Ta ti nic neudělá, jen pojď!" Tu opička rychle slezla se stromu a důvěřivě skočila hlasitě se smějící dívčině na ramena. Mali ji laskavě pohladila a povídala jí, že se od nynějška bude muset už sama o sebe postarat:

"Jinak bys úplně zapomněla, že se z tebe má stát velká a silná opice. Ale kdybys potřebovala pomoct, tak víš, jak mě můžeš zavolat."

Ještě jednou ji nakrmila, pohladila ji po hlavě a opička vylezla na svoji palmu a zmizela. Mali se za ní dívala a šla potom s maminkou dál cestou k jiným nemocným zvířátkům, která potřebovala její pomoc.

Potkali se cestou i se zdravými, silnými zvířátky. Pro všechny měla Mali úsměv a několik laskavých slov. Některá z nich se dala i pohladit.

Když se opět vrátily domů, dlouho přemýšlela maminka o tomto zážitku. Pomalu chápala, proč je její dcerka tak úplně jiná než ostatní, proč je taková světlá a zářící a je obklopená zvláštní ochranou.

Nikomu však o tom neřekla, aby Mali nebyla rušená při své divuplné pomoci, kterou poskytovala lesní zvěři. Jen otci všechno řekla, aby ji s klidným srdcem nechal chodit do lesa.

Nevím, jak to bylo s děvčátkem Mali dále. Je to už dost dávno, co tam žila a nikdo už o ní nemluví. Ale nikdo si neumí vysvětlit, proč lesní zvěř v této zemi není vůči lidem vůbec plachá. Jistě tu dál ještě živě působí láska dívenky Mali.