Právě přítomno

Přihlášení

 

ČEKÁME...

Pane, jak dlouho ještě bude nás trápit po Tobě žízeň?
Pane, jak ještě dlouho potrvá bez Tebe naše trýzeň?
Tvé zářivé Světlo nezříme, ono se skrývá.
Temnota hustá nás halí a ze všech stran nám kývá!
Jak ještě asi dobu dlouhou,
budem po Tobě zmírat marnou touhou?
My víme teď, že jsme Tě nehodní byli;
a že jsme málo Slovo Tvoje ctili!
Avšak nyní je všemu zabráněno!
Tvá milost skrytá je a Světlo uvězněno!
Ve světovém soudu vesmíru, stojíme sami –
čekáme na Tě, Pane (až se smiluješ) ó, smiluj se nad námi!
Ty přijdeš dolů v paprscích blesku a v bouři!
Kdy mukou lítostí se lidstvo svíjí, v údolí temném kouři;
ve zlatém Světle vkročíš pak opět v lidský svět –
a planoucí Tvůj zrak – zas uzřít budem smět –
Slovo Tvé zaslechne potom všech lidí sluch,
Slovo, jež dávno tak postrádá lidský duch
a milosti Lásky Tvé je doprovodí,
v jejíž záři se všechno znovuzrodí!

 

             Hermann Wenng

 

Cenzura Poselství Grálu

IMAGE Obsah a pořadí přednášek v původním a cenzurovaném Poselství Grálu
neděle 7. září 2014 11:30
  Přišly nějaké dotazy jak rozlišit cenzurovanou verzi od té původní   Pavel Krajíček     Cenzurované Poselství je to třísvazkové, které se globálně šíří a prodává.... číst více...
IMAGE Irmingard versus Abdrushin
středa 17. říjen 2012 12:49
Prohlášení   Irmingard versus Abdrushin   Prohlášení  slečny Irmingard (část):Poselství Grálu přepracoval v letech 1939 až 1941 sám autor, pan Oskar Ernst Bernhardt.V září 1938... číst více...
IMAGE Čo sa stalo so svätým Slovom po odchode Abdrushina
pátek 29. srpen 2014 8:58
  Čo sa stalo so svätým Slovom po odchode Abdrushina     Toto je spracovaný skrátený preklad z kanadskej internetovej správy vo francúzštine, ktorú napísal Hugo Saint - Hilaire    ... číst více...
IMAGE Jak poznáme farizeje z Hnutí Grálu?
neděle 7. září 2014 10:38
Jak poznáme farizeje z Hnutí Grálu?     napsal: Pavel Krajíček Normální člověk, když má vyvodit důsledky a závěry z nějaké situace, tak si vyhodnotí všechny skutečnosti a... číst více...
IMAGE Abdrushinovo prohlášení
pátek 18. listopad 2011 22:36
 Abdrushinovo prohlášení       ze dne 26.10.1939     poznámka:  V přednášce 90. Když je nouze nejvyšší, Boží pomoc nejbližší je věta: Vaším úkolem je, abyste ve všem... číst více...
IMAGE Zavádějící výklad Hnutí Grálu k prohlášení Abdrushina
sobota 6. září 2014 23:44
  Zavádějící výklad Hnutí Grálu k prohlášení Abdrushina     napsal: Pavel Krajíček   Artur Zatloukala cituje Abdrushinem vyděděného Herberta Vollmanna  ve spisku roku... číst více...
Free visitor tracking, live stats, counter, conversions for Joomla, Wordpress, Drupal, Magento and Prestashop

Informace

Aniččin zážitek

 

 

Marie Halseband



Anička a její o rok starší bratr Míša si hrávali nejraději celý den v lese a na poli. I když byla Anička děvčátko, přece se ve všem chtěla podobat svému bratrovi.

Maminka si často povzdechla nad její divokostí. Bylo by jí milejší, kdyby desetileté děvče svým něžnějším vlivem mírnilo svého jedenáctiletého bratra.

"Mám vlastně dva chlapce," říkala často. Otec se tomu smál, neboť se mu to líbilo, že je děvče divoké jak kluk.

"To klidnější, jak si přeješ", říkal, "to přijde až příliš brzo." Maminka pochybovačně zavrtěla hlavou. Anka se asi nikdy nezmění.

Když Anka s Míšou poskakovali po loukách, často se Míša honil za zvířátky. Chytal motýly, nebo se snažil polapit veveřičku. Jeho sestra mezitím trhala kvítky, které jí přišly pod ruku. Často je potom nechala ležet, protože jí překážely ve hře. I když je někdy natrhala pro maminku, potom je někde položila, zapomněla na ně nebo je už nenašla a něžné květinky mezitím zvadly.

Tak byly děti pro okolní svět vlastně postrachem, a když běžely do lesa, tak před nimi letěla sojka a varovala před divokými vetřelci.

Anka nevěřila své mamince, že nesmyslné trhání květin zarmoutí květinové elfy a rozhněvá trpaslíky kořenů. Už dávno nevěřila na elfy a trpaslíky. Konečně, měla už deset let, co je jí po pohádkách! Smála by se, kdyby jí někdo chtěl vyprávět o elfech.

Avšak brzy zažila něco, co ji úplně změnilo. Jednou šla maminka s dětmi úzkou cestou. Na svahu kvetla modrá květinka, kterou Anka ještě neviděla. Ihned k ní přiskočila a chtěla ji utrhnout, ale maminka ji zadržela.

"Tuto květinku nesmíš utrhnout, Aničko, je to hořec, vzácná rostlina, která je chráněná." Anka se durdila: "Vždyť to nikdo neuvidí, když ji utrhnu. Tak dobře by se hodila do malého skleněného pohárku na otcově psacím stole. Otec bude rád, když mu tu květinu přinesu."

Ale maminka to nedovolila: "I tak necháváš všechny květiny zvadnout", řekla nakonec. Anka si umínila, že se druhý den tajně vrátí na to místo a květinu přece utrhne. To také učinila. Místo našla rychle. Dříve, než mohla sáhnout po květině, začala se Anka klouzat dolů po svahu.

Chtěla se někde zachytit, zakopla a padala dolů svahem. Zmocnil se jí strach, křičela o pomoc a snažila se zarýt do půdy. Ale zem byla sypká, kameny se uvolnily a poskakovaly kolem ní velkými skoky do blízké propasti.

Když si už plna zoufalství myslela: "Teď spadnu i já do propasti, a potom je po všem...," tu pocítila oporu. Když se pokusila zvednout, uviděla před sebou malou bytost, která si ji pozorně prohlížela.

Anka hned věděla, že je to trpaslík, i když trpaslíci v jejích pohádkových knížkách vypadali jinak, mnohem veselejší a pestřejší.

"Konečně mě jednou vidíš", řekl malý mužíček, "pomáhám květinám květinovým elfům při plnění jejich povinností. Ty se mi nemusíš představovat, já tě znám. My všichni tě známe, tebe i tvého bratra a jsme z vás velmi smutní. Na tebe jsem se často díval, jak jsi ubohé květiny natrhala, a potom je nechala bez povšimnutí ležet."

Anka zděšeně zavřela oči. Chtěla si levou nohu přitáhnout k sobě, ale asi měla vyvrtnutý kotník. S bolestným výkřikem opět klesla na zem.

"Vidíš," řekl trpaslík, "jako ty tu nyní ležíš v bolestech a bezbranná, tak se děje květinkám, když je utrhneš a zahodíš nebo jsi na to nepomyslela, co děláš?"

"Už to jistě víckrát neudělám", bědovala Anka. "Tak, víckrát neudělám", opakoval trpaslík po ní. "To známe! Když vy, lidé, máte strach, potom slíbíte všechno. Když je po všem, zase zapomenete."

"Och ne, teď vím, jak to bylo ode mne špatné", vzdychla Anka. "Teď to víš. Jsme smutní, když musíme přihlížet, jak naše svěřence trápíte."

Děvčátku to bylo líto. Vždyť v jádru nebyla zlá. Chtěla trpaslíka ještě jednou ujistit, že skutečně už nikdy neutrhne bez příčiny květinu. Ale když se pokusila zvednout, uvolnilo se několik kamenů. Začala se sama spouštět a rychle se blížila k propasti.

Najednou jí bylo, jakoby ji otevřená náruč zadržela. Byla to divná tvář, která se nad ní skláněla, stará a přece mladá, podobná lidské tváři a přece jiná. Nebyl to trpaslík, to viděla hned; malý mužíček, se kterým mluvila, zmizel nebo zůstal vzadu.

Musela se před touto novou zvláštní tváří také stydět, jako před trpaslíkem? Ne! Zelené oči se na ni dívaly laskavě. "Zadržel jsem tě, když jsi chtěla spadnout. Co hledáš, mám ti pomoct?"

Na tolik otázek najednou nemohla Anka odpovědět! Zmatená pádem a svým zážitkem, pokusila se zvednout. Kotník ještě stále bolel, ale mohla se posadit a rozhlédnout se.

Zamrazilo ji, neboť pod ní zívala propast. Těsně vedle ní stál mladý smrk, který zadržel její pád, a z toho smrku hleděla tvář, která se nad ní skláněla.

"Kdo jsi?" zeptala se Anka ostýchavě s úsměvem a údivem. "Jsem elf tohoto smrku, který tě svými větvemi zadržel. Jak jen došlo k tomuto zlému pádu?" ptal se elf.

Ó, pomyslela si Anka, on naštěstí neví, co všechno věděl trpaslík.

"Já... já...", začala Anka vysvětlovat. Přece nemohla říct, že navzdory maminčinu zákazu chtěla utrhnout hořec.

"Začala jsem padat a klouzat... a teď se sama nemohu zvednout" - konečně vykoktala.

"Můžeš se toho kmene přidržet," nabídnul jí elf. "Je silný a pružný, zde se nemůže tak hned něco stát. Pojď, klidně se ho chyť pevněji."

Avšak Anka opět klesla zpět. "Nemůžu," naříkala, "noha mě bolí, musela jsem si ji při pádu zranit."

Nic jiného jí nezbývalo, než hlasitě volat o pomoc. Doufala, že doma bude chybět a půjdou ji hledat. Anka křičela, až úplně ochraptěla.

Dlouho, dlouho musela čekat. Těsně se přitiskla ke stromu, aby v žádném případě už nemohla sklouznout. Ještě nikdy nic podobného nezažila. Milovala ten strom a elfa, který se o něj staral, a kterého ve své nouzi mohla vidět. Pochopila nyní, jak škaredě a bezohledně se dosud chovala ke všem rostlinkám a živým bytostem.

Občas opět volala o pomoc. Konečně, když už se blížil večer, uslyšela shora odpovídat hlasy. Kameny se koulely dolů, a potom viděla přicházet otce. Jeho tvář byla bledá hrůzou.

"Aničko, nehýbej se!" volal. "Hned jsem u tebe, každý pohyb může být tvou zkázou!" Otec určitě nevidí, myslela si Anka, že dobrý elf mě drží ve své náruči a chrání mě. Tak řekla:

"Elf tohoto smrku mě chrání."

"Ano, ano", otec stál nyní těsně vedle ní, a také se přidržoval mladého smrku, "jaké štěstí, že tě stromeček zadržel."

"Byl to elf stromečku..., je tak milý, jen se podívej!"

Otec lehce potřásl hlavou, "má horečku", myslel si pln starostí, jak ji jen dostane nahoru? Opatrně ji zdvihnul. "Můžeš jít?" "Levá noha mě velmi bolí," naříkala.

"Jen malý kus cesty. Potáhnu tě. Potom tě už mohu vzít do náručí."

Pomalu to šlo dopředu. Konečně byli nahoře. Tam už čekala starostlivá maminka a Míša. Sotva uviděla Anka bratra, už na něho volala:

"Poslouchej, to už nikdy nesmíme dělat! Už nikdy nesmíme chytat zvířátka nebo trhat květinky. Jekl mi to trpaslík. Byl velmi smutný, ale elf stromu byl ke mně tak dobrý a laskavý!"

"Ona má skutečně horečku", myslel si otec. Ale potom potvrdil: "Ano, malý smrk Anku držel, jinak by se určitě zřítila do propasti."

Mamince štěstím a vděčností vstoupily slzy do očí. Anka chtěla vyprávět dál, byla však příliš unavená. Bezpečně stulená v otcově náruči, usnula.

Když následující ráno vyprávěla svoji příhodu, stále se znovu ujišťovala, že určitě všechno skutečně prožila a nezdálo se jí to. "Vím, že jsem často bývala zlá", řekla, "trpaslík se na mne hněval právem."

Maminka ji objala a řekla: "Jsem vděčná za to, že jsi mohla trpaslíka a elfa vidět. To není dáno každému. Mně jsi nikdy nevěřila, kdy jsem ti o nich vyprávěla. Babička mohla mnohé z nich vidět a byli jí milí jako přátelé."

"Elf smrku byl určitě mým přítelem", řekla Anka zamyšleně, "škoda, že stojí tak daleko dole a já ho nemohu navštívit."

Maminka ji utěšovala a pravila, že také pomocníci všech něžných živých bytostí se mohou stát jejími přáteli, když se k nim bude vždy chovat pozorně. Určitě potom zažije ještě mnoho krásného.

I když Míša a Aniččiny kamarádky úplně nevěřili této příhodě, tak se přece v budoucnu řídili vždy podle toho, co od nich Anička žádala:

"Mít úctu ke všemu co v přírodě roste a žije!"

 

Komentáře   

Eva Linselová
0 # Eva Linselová 2017-08-27 18:23
Pekný článok . Ten by potrebovali prečítať dnšešné deti, lebo sa chovajú macošsky k prírode avšetkému živému. Nehovoriac o tom, ako týrajú zvieratá,ničia všetko živé v prírode až na niektoré výnimky. Ale aj niektorí dospelí sa tak kruto chovajú ku všetkému stvoreniu.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit